Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

Poznámka k tomuto vydání

Kdo byl Bassompierre

François de Bassompierre se narodil 12. dubna 1579 na zámku Haroué v Lotrinsku. Jeho rod byl německého původu a v říši se psal z Betsteinu. Otec Christophe sloužil jako plukovník rejtarů francouzským králům a lize. Syn studoval v Ingolstadtu, procestoval Itálii a na podzim 1598 přijel do Paříže. Jindřich IV. si ho oblíbil a Bassompierre zůstal u francouzského dvora skoro půl století. Proslul jako dvořan, hráč, milovník a tanečník baletů, ale také jako voják a vyjednavač. Roku 1603 táhl jako dobrovolník s císařským vojskem proti Turkům k Budínu a zimu potom strávil v Praze u dvora Rudolfa II. Roku 1614 se stal generálním plukovníkem Švýcarů, roku 1622 maršálem Francie. Jako vyslanec byl ve Španělsku, ve Švýcarsku a v Anglii.

Dne 25. února 1631, krátce po takzvaném Dni oklamaných, ho kardinál Richelieu dal zavřít do Bastily. Proces s ním nikdy nevedl. Bassompierre tam seděl dvanáct let a vyšel teprve po kardinálově smrti, v lednu 1643. Zemřel náhle 12. října 1646 v Provins.

Co je tato kniha

Deník mého života napsal Bassompierre v Bastile. Není to deník vedený den po dni. Je to vzpomínkové vyprávění uspořádané po letech a měsících, psané z paměti a z rodinných a vlastních zápisů. Začíná dějinami rodu, pokračuje mládím a pak sleduje rok po roce autorův život u dvora, na válečných taženích a na poselstvích až do roku 1640. Bassompierre píše věcně, sebevědomě a s dvornou ironií a málokdy se omlouvá. Viděl zblízka poslední léta Jindřicha IV., jeho smrt, regentství Marie Medicejské, vzestup a pád Conciniho i nástup Richelieua.

Poprvé vyšel deník roku 1665 v Kolíně nad Rýnem pod smyšlenou tiskařskou adresou, podle chybných opisů. Teprve markýz de Chantérac jej pro Société de l'histoire de France vydal podle autorova vlastnoručního rukopisu (Paříž, Renouard, 1870–1877, čtyři svazky) a opatřil poznámkami a přílohami. Z tohoto vydání překládáme.

Co je v tomto dílu

Naše vydání má dva díly. Tento první díl obsahuje první a druhý svazek Chantéracova vydání, tedy léta 1579–1621. Dělení na svazky jsme uvnitř knihy zachovali, protože na ně odkazují Chantéracovy poznámky i naše vysvětlivky.

Knihu otevírá výbor z Chantéracovy úvodní studie o maršálovi a jeho rukopisu. Svazek první (kapitoly I–IX) sahá do roku 1614: dějiny rodu s pověstí o víle a jejích třech darech, studia a kavalírská cesta do Itálie, příchod ke dvoru, tažení do Uher roku 1603, zima v Praze a na Karlštejně, milostné příhody a vysoká hra, tajné poselstvo do Lotrinska, útěk prince de Condé, zavraždění Jindřicha IV. a první léta regentství až po jmenování generálním plukovníkem Švýcarů.

Svazek druhý (kapitoly X–XIX) obsahuje léta 1615–1621. Z dvořana a hráče se stává voják a vyjednavač. Bassompierre vede při se slečnou d'Entragues o slib manželství, táhne proti vzbouřeným princům, je u toho, když královna matka dá v Louvru zatknout prince de Condé, a v ležení před Soissons ho zastihne zpráva, že král dal zabít maršála d'Ancre. Vidí vyhnanství Marie Medicejské, vzestup královského oblíbence Luynese a roku 1620 krátkou válku matky se synem, která skončila u Ponts-de-Cé. Když se pohádá s Luynesem, je poslán jako mimořádný vyslanec do Španělska. V Madridu vyjednává o Valtellině (Veltlínu), alpském údolí, kterým si Španělé zajistili cestu z Milána do říše, a je svědkem smrti Filipa III. Po návratu se účastní války proti hugenotům a dlouhého, nakonec marného obléhání Montaubanu. Svazek končí smrtí konetábla de Luynes v prosinci 1621.

Na konci knihy je výbor z příloh, které Chantérac připojil k oběma svazkům: listiny, dobové letáky, královy dopisy a svědectví dalších pamětníků.

Bassompierre a Čechy

Pro českého čtenáře je nejzajímavější čtvrtá kapitola. Bassompierre přijel do Prahy v lednu 1604 s polním maršálem Russwormem, dostal se k Rudolfu II., přijal plukovnický patent pro další tažení, prožil masopust mezi českou šlechtou, dostal se do potyčky se staroměstskými biřici a deset dní pobyl na Karlštejně, kde se zamiloval do purkrabího dcery. Česká jména píše podle sluchu a po francouzsku. Kde je ztotožnění spolehlivé, uvádíme je ve vysvětlivce jako jisté (karlštejnský purkrabí „Prechethovits“ je Jan z Vřesovic). Kde jde o domněnku, říkáme to (například „Haraud et Charnin“ jsou patrně Harant a Černín). Chantérac se v českých věcech místy mýlí. Popravu Russwormovu klade na 29. prosinec 1604, ve skutečnosti byl sťat 29. listopadu 1605.

Ve druhém svazku se české věci objevují na okraji. Bassompierre zaznamenává „bitvu u Prahy“, tedy Bílou horu (8. listopadu 1620), a klade ji omylem o měsíc dřív. V Madridu slyší, jak se o porážce českých stavů a o falckraběti mluví u španělského dvora. Před Montaubanem potká bosého karmelitána Dominika a Jesu Maria, který podle tradice pobízel katolické vojsko k bitvě na Bílé hoře a teď předpovídal pád hugenotského města. Jeho proroctví se nesplnilo. Podrobněji o něm mluví příloha XIX k druhému svazku.

Výbor: co je přeloženo celé a co shrnuto

Vydání je výbor. Celé a věrně je přeloženo všechno, co je vyprávění: příběhy a příhody, bitvy, útoky a obléhání, cesty a poselstva, rozhovory a přímé řeči, porady, na nichž se rozhoduje, dvorské zápletky, soudy o lidech a všechno, co se týká českých zemí, císařského dvora a Uher. Shrnuty jsou pasáže, které jsou holým výčtem: itineráře den po dni, seznamy účastníků slavností, baletů, obřadů a audiencí, rodokmeny, majetkové přehledy, rozestavení vojska, denní služba v zákopech a přetištěné listiny. Shrnutí jsou sázena kurzivou v hranatých závorkách a zachovávají data, místa a hlavní jména, takže dějová linie zůstává souvislá.

První svazek je téměř celý vyprávěcí, proto je v něm doslova přeloženo zhruba devět desetin deníku. Ve druhém svazku je holého deníku víc, zvlášť při cestě do Španělska a u Montaubanu, a doslova je přeloženo zhruba sedm desetin až tři čtvrtiny. Z Chantéracovy úvodní studie a z jeho příloh vybíráme to, co čtenáři pomůže. U každé přílohy je uvedeno místo deníku, k němuž patří.

Jak překlad vznikl

Předlohou je korigovaný přepis Chantéracova vydání ve francouzském Wikizdroji (Wikisource), u prvního svazku na sporných místech srovnávaný se skenem z digitální knihovny Gallica Francouzské národní knihovny. Chantérac zachovává autorův pravopis 17. století. Český překlad vznikl s pomocí umělé inteligence. V druhém kroku byl celý text větu po větě srovnán s francouzským originálem, opraveny byly významové chyby, vynechávky, čísla a data a vysvětlivky byly ověřeny proti Chantéracovým poznámkám. Je to pracovní čtenářský překlad, nikoli vědecká edice. Místa, kde je rukopis porušen nebo kde čtení není jisté, jsou označena ve vysvětlivkách.

Rozdělení do kapitol, jejich názvy a mezititulky pocházejí od nás, kapitoly jsou číslovány průběžně (I–XIX). Označení měsíců na začátku odstavců (kurzivou) jsou z předlohy.

Vysvětlivky, jména a pojmy

Vysvětlivek je mnoho, protože Bassompierre píše pro čtenáře, který francouzský dvůr znal. U každé osoby při prvním výskytu v kapitole uvádíme, o koho šlo. Vysvětlujeme také dobové reálie: úřady, vojenské hodnosti, měny, hry, dvorské zvyky a politické pozadí. Údaje převzaté z Chantéracových poznámek jsou uvozeny slovem „Chantérac:“, ostatní jsou naše. Nejisté údaje jsou označeny slovy „patrně“ nebo „snad“. Kde se autor nebo vydavatel mýlí v datu či v osobě, říká to vysvětlivka.

Panovníky a místa uvádíme v ustálené české podobě (Jindřich IV., Marie Medicejská, Mety, Ostřihom, Budín). Francouzská šlechtická jména ponecháváme francouzsky a skloňujeme je, ženská jména nepřechylujeme (paní de Verneuil, slečna d'Entragues). Španělská jména uvádíme v dnešní španělské podobě (vévoda z Osuny, don Baltasar de Zúñiga). Dvorské tituly, jimiž autor osoby označuje, překládáme: „pan princ“ je kníže z Condé, „pan hrabě“ hrabě de Soissons, „pan velký podkoní“ vévoda de Bellegarde. „Královna“ je do roku 1617 Marie Medicejská a potom zpravidla mladá královna Anna Rakouská. Vévodu de Mayenne, jemuž Bassompierre podle dobového zvyku říká „Mr du Maine“, píšeme pan de Mayenne. Tolar je francouzské écu (tři libry).

„Polní maršál“ (maréchal de camp) je ve francouzském vojsku generálská hodnost mnohem nižší než maršál Francie. Bassompierre byl od roku 1619 polním maršálem, maršálem Francie se stal až roku 1622. „Kompanie těžké jízdy“ jsou gendarmes, těžkooděnci. U Montaubanu znamená „čtvrť“ úsek obléhacího ležení a „pomocný sbor“ vojsko, které vévoda de Rohan poslal obleženému městu.

Deník mého života ve Starých textech

Díl I (tato kniha) obsahuje léta 1579–1621. Díl II obsáhne třetí a čtvrtý svazek Chantéracova vydání, tedy léta 1622–1640: maršálskou hůl, vyslanectví ve Švýcarsku a v Anglii, obléhání La Rochelle, pád do Bastily a léta vězení.