Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

Maršál de Bassompierre a jeho deník (podle úvodní studie markýze de Chantérac)

[Tato kapitola není dílem Bassompierrovým. Je to výbor z úvodní studie (Notice historique et bibliographique), kterou k prvnímu vydání Deníku mého života podle vlastnoručního rukopisu napsal jeho vydavatel, markýz Audoin de La Cropte de Chantérac (nar. 1812). Edici pořídil pro Société de l'histoire de France – učenou společnost založenou roku 1833, která vydává prameny k francouzským dějinám – a vyšla v Paříži ve čtyřech svazcích v letech 1870–1877. Chantérac byl, jak sám hned v úvodu říká, „nejdražšími svazky“ spojen s poslední dědičkou jména Bassompierre – byla to jeho manželka Julie de Bassompierre –, a měl tedy k maršálově památce vztah i rodinný. Studie stojí v čele prvního svazku z roku 1870; z jejích odkazů na události let 1871 a 1874 a na čtvrtý svazek je však zřejmé, že ji vydavatel dokončil až při závěru edice. Životopisné části a pasáže o vzniku a osudech rukopisu jsou zde přeloženy v úplnosti: o Bassompierrovi se v nich mluví ve třetí osobě, „já“ je vydavatel. Bibliografický rozbor starších vydání, popis opisů a ediční zásady jsou shrnuty v odstavcích tištěných kurzivou v hranatých závorkách.]

Vydavatel o svém úkolu a o starších vydáních

Radí-li se obecně autorům, aby o sobě mluvili co nejméně, musí to platit tím přísněji pro pouhého vydavatele, jehož zásluha je jen v tom, že věrně reprodukuje cizí dílo a komentuje je zdrženlivě a střídmě. Řeknu tedy o sobě jen málo, a na místě, kde bude dovoleno mě nečíst. Jsa nejdražšími svazky spojen s poslední dědičkou jména, které má vyhasnout, ujal jsem se úkolu obnovit v pravé podobě historické dílo – dosud znetvořené – muže, který toto jméno proslavil. Jakou lepší záruku bych mohl dát za zbožnou péči, s níž jsem tu práci vykonal?

[Následuje bibliografický rozbor. Deník vyšel poprvé roku 1665 v Kolíně nad Rýnem „u Pierra du Marteau“ – to je smyšlená tiskařská adresa, pod níž tehdy, hlavně v Holandsku, vycházely knihy, které by ve Francii neprošly cenzurou – ve dvou svazcích dvanácterkového formátu pod názvem Mémoires du mareschal de Bassompierre, contenant l'histoire de sa vie et de ce qui s'est fait de plus remarquable à la cour de France pendant quelques années (Paměti maršála de Bassompierre, obsahující historii jeho života a toho nejpozoruhodnějšího, co se po několik let dálo na francouzském dvoře), s předmluvou. Toto úhledné vydání, tištěné písmem a ozdobami slavných nizozemských tiskařů Elzevirů a bibliografem Brunetem řazené k tiskům, jež lze připojit k elzevirské sbírce, je podle Chantéraca „plné hrubých chyb, vynechávek a přesmyček, které kazí smysl v každé větě“; vlastní jména jsou v něm zkomolena často k nepoznání a vše svědčí o tom, že je „podle nepřesného opisu pořídil nechápavý vydavatel“. Chantérac přitom hájí básníka Clauda de Malleville (1597–1647), Bassompierrova tajemníka a jednoho z prvních členů Francouzské akademie, jemuž Paulin Paris ve svém vydání Tallemantových Historiettes připsal „velmi málo bdělou“ péči o toto vydání. Malleville, který ve svých verších oplakával maršálovo neštěstí a snažil se obměkčit přísnost kardinála de Richelieu, byl roku 1665 už dávno mrtev: jeho básně vyšly posmrtně roku 1649 a knihkupec v nich čtenáři sděloval, že básník věnoval poslední léta života cele „tomu drahému pánu, jehož zajetí tak dlouho oplakával“, a neměl kdy svá díla pečlivě přehlédnout.]

[Ještě téhož roku 1665 vyšel v Kolíně méně úhledný přetisk ve třech svazcích, s několika tiskovými chybami navíc a bez předmluvy; další vydání následovala v letech 1666 (Kolín), 1692 (Kolín a Amsterodam, obě na titulu ohlášená jako „přehlédnutá a opravená“), 1703 (Kolín), 1721 a 1723 (Amsterodam). Všechna stará vydání vyšla v cizině. V 19. století byly Paměti otištěny ve velkých sbírkách pamětí k dějinám Francie, Petitotově (1819–1829) a Michaudově (1836–1839). Petitotův vydavatel prohlašuje, že vzal za základ vydání z roku 1665 a očistil je od několika chyb; Chantérac však shledává, že nejzávažnější omyly zůstaly věrně zachovány, a Michaudova sbírka se sama ohlašuje jako pouhé opakování Petitotovy.]

Z tohoto krátkého bibliografického přehledu plyne závěr, že ze všech dosavadních vydání, starých i nových, není žádné zcela uspokojivé, ba žádné nelze ani pokládat za vážné. Právem tedy Société de l'histoire de France uznala za užitečné pořídit přesné vydání díla, které obsahuje zajímavé podrobnosti o vládě Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. Cíle bylo snadné dosáhnout: šlo jen o to otisknout autorův vlastnoruční rukopis. Existují různé opisy tohoto rukopisu; omezím se na ty, které jsou mi známy. Vedle takového dokumentu by opisy měly význam jen tehdy, kdyby nabízely různočtení svědčící o záměrné změně v myšlence nebo ve výrazu; avšak v těch, které jsem měl před očima a které jsem prozkoumal, jsou různočtení prostě chybami.

[Chantérac vypočítává opisy. V pařížské Národní knihovně jsou tři: dvousvazkový (Fr. 17476–17477), který nese na prvním listu jméno Mallevillovo, patrně vlastnoruční, takže rukopis asi patřil jemu a přešel od něho do knihovny kancléře Séguiera, později Coislinovy, a odtud do opatství Saint-Germain-des-Prés; pětisvazkový v červeném safiánu s erbem Philippa de Béthune, hraběte de Selles (Fr. 4062–4066); a dvousvazkový s orleánským erbem (Fr. 10315–10316), který pravděpodobně patřil slečně de Montpensier. Knihovna Arzenálu má jeden svazek ze semináře Zahraničních misií, odpovídající jen druhému svazku originálu; městská knihovna v Meaux chová druhý a třetí svazek opisu z tamního opatství Saint-Faron. Třísvazkový opis v Britském muzeu (Harleian 4586–4588), pocházející z knihovny hraběte de Brienne a koupený počátkem 18. století hrabětem z Oxfordu, zná Chantérac jen z podrobného popisu Gustava Massona. V poznámce připomíná ještě třísvazkový rukopis z knihovny abbého de Rothelin, sahající od roku 1598 do maršálova uvěznění roku 1631, který byl roku 1746 prodán „za skrovnou cenu 5 liber“.]

Tyto opisy se od sebe v něčem liší; všechny však obsahují velmi mnoho hrubých chyb, dosti podobných oněm příznačným rysům, podle nichž se poznávají členové jedné rodiny a které dosvědčují jejich společný původ: z toho lze soudit, že byly pořízeny jeden z druhého, nebo snad všechny z jednoho z nich. Protože se tytéž chyby a tytéž vynechávky nacházejí ve vydání z roku 1665, a tedy i ve vydáních následujících, je třeba předpokládat, že toto vydání bylo pořízeno podle některého z těchto opisů nebo podle opisu podobného, který možná zůstal mimo Francii. S některými z těchto chyb čtenáře seznámím na místě, kde se nacházejí; střežím se však upozorňovat na všechny: znamenalo by to rozšířit dílo nad všechnu míru a zbytečně unavovat čtenářovu trpělivost. Postačí mu vědět, že mu podávám text přesně shodný s původním rukopisem, o němž jsem se už zmínil a o němž je načase povědět několik podrobností.

Vlastnoruční rukopis

Tento rukopis je uložen v Národní knihovně pod čísly 17478–17479 francouzského fondu (dříve Saint-Germain français, č. 1029); tato čísla navazují na čísla prvního opisu, o němž jsem se zmínil. Skládá se ze dvou foliových svazků v měkké pergamenové vazbě. První svazek má 424 listů a končí uprostřed věty, která pokračuje na prvním listu svazku druhého. Tento první list nese číslo 425 a číslování pokračuje až k číslu 667, po němž text končí na 74 nečíslovaných listech.¹ Je třeba poznamenat, že věta, kterou začíná druhý svazek, ve většině opisů není a že chybí ve všech tištěných vydáních. Oba svazky jsou celé psány rukou maršála de Bassompierre, dobrým a čitelným písmem a poměrně správným pravopisem, jehož nejistoty a kolísání nesvědčí o nedostatku autorova vzdělání a je třeba je přičíst jen tomu, že v té věci neexistovala pevná pravidla. Slova, která se dnes smějí objevit jen v jednotné livreji jako vojáci moderních praporů, přicházela tehdy spisovateli pod pero v pestrém kroji ostřílených žoldnéřů našich starých rot, a sami literáti užívali v tom ohledu svobody, která jim byla ponechána.

Dílo je, jak říká jeho název, psáno formou deníku: data jsou na každé stránce připomenuta nahoře na okraji měsícem a rokem a každá změna v průběhu stránky je vyznačena, rovněž na okraji, příslušným údajem.

Je známo, že maršál de Bassompierre napsal své paměti za smutných prázdných chvil svého zajetí: jejich sepisování trvalo několik let, jak lze vidět z některých okolností jeho vyprávění, na které upozorním na příslušném místě; avšak rukopis, jímž se zabývám, je čistopis, který, jak se zdá, pořídil jedním dechem a na němž je vidět jen velmi málo oprav a několik dodatků, někdy na okraji, někdy mezi řádky.

[Dále Chantérac vykládá své ediční zásady. Rozhodl se zachovat autorův pravopis, neboť sloh spisovatelů té přechodné doby mezi jazykem Montaignovým a Brantômovým a jazykem Guez de Balzaka či paní de Sévigné má ještě ráz, s nímž by se moderní pravopis špatně snášel: přizpůsobit jej Bassompierrově větě by bylo totéž jako svléknout mu na krásném Van Dyckově portrétu² „černý sametový kabátec s prostřihy a naškrobený límec a obléci ho do šatu našich dnů“. Upravil jen to, co by četbu historického díla ztěžovalo: odstranil matoucí záměnu ukazovacího a přivlastňovacího zájmena a sjednotil psaní vlastních jmen; jinak text otiskl tak, jak byl, i s některými zvláštními tvary slov a sloves, jež jsou autorovi vlastní. Okrajová data rukopisu převedl do živého záhlaví stránek, aby dílo neztratilo podobu deníku; autorovy dodatky po stranách a mezi řádky, pokud přerušují větu, dal do poznámek s označením „Addition de l'auteur“; připojil obsah po letech, rejstřík osob a míst a poznámky pod čarou, z nichž delší přesunul do příloh. Doufá, že pod záštitou Společnosti podává vydání, které po stránce přesnosti „nenechá nic k přání“ a které „lze pokládat zároveň za vydání první i za vydání definitivní“. Vydání z roku 1665 zůstane jedním ze svazků elzevirské sbírky a bibliofilové za ně možná zaplatí velmi draho, zvlášť je-li v krásné vazbě nebo neořezané; je však určeno jen pro police oblíbené skříně. Kdo nechce „být na každém kroku zastavován nesmyslem nebo nerozmotatelnou změtí jmen a věcí“, bude moci číst a pracovat jen s vydáním novým.]

Původ a mládí

Životopis maršála de Bassompierre sepsal on sám ve svých pamětech: několik stránek postačí, abych jej shrnul a dovedl od doby, kde jeho vyprávění končí, až k jeho smrti.

François de Bassompierre se narodil na zámku Harouel v Lotrinsku 12. dubna 1579. Jeho rod byl slavný: pocházel z hrabat z Ravensteinu, jejichž plný erb nosil – ve stříbře tři červené krokve –, a císař Ferdinand III. jej uznal za mladší větev starého domu klévského. Jeho předkové sloužili vévodům burgundským, potom vévodům lotrinským: jeden z nich bojoval za Reného II. v bitvě u Nancy.³ Od té doby zastávali baroni z Betsteinu neboli de Bassompierre nejvyšší úřady na lotrinském dvoře. Náboženské války jim daly příležitost vstoupit do služeb ve Francii: maršálovi strýcové a otec přivedli králi pluky rejtarů a lancknechtů; jeho otec se ve Francii oženil s neteří maršála de Brissac, Louise le Picart de Radeval; za vojenské služby mu byly dány do zástavy velké statky v Normandii. Baron z Betsteinu, přítel vévody de Guise a účastník ligy, bojoval proti Jindřichu IV. u Arques⁴ a musil se potom uchýlit do Lotrinska; když však byl mezi králem a vévodou lotrinským uzavřen mír, který sám vyjednal, a když král už nesporně držel svou korunu, chtěla Bassompierrova matka, rodem Francouzka, jež ovdověla a stala se poručnicí svých dětí, představit své syny na francouzském dvoře. Bylo to roku 1598: tehdy už dokončili své vzdělání a navštívili dvůr bavorský a florentský, Německo a Itálii. Ve Francii nalezli mezi princi a velkými pány přátele svého otce, kteří je přijali a u dvora se jich ujali. Proto je třeba pokládat za málo pravděpodobnou historku, kterou vypráví Tallemant des Réaux (sv. III, s. 333), o tom, jak si Sygongne z Françoise de Bassompierre vystřelil.⁵ Brzy pojal král k mladému dvořanu živé přátelství a od té chvíle začal pro Bassompierra onen život milostných dobrodružství a mladických pošetilostí, který je třeba nechat vyprávět jeho samého a který jen nakrátko přerušilo tažení savojské roku 1600 a tažení uherské roku 1603.⁶ Mezi jeho četnými vášněmi byla jedna, která ho s králem ještě víc sblížila: miloval Charlotte-Marii de Balsac, sestru markýzy de Verneuil;⁷ v tomto neklidném poměru se jeho osud poněkud podobal osudu Jindřicha IV.: jako on se rozcházel a usmiřoval, jako on byl pronásledován slibem manželství. Obě sestry, popoháněné matkou, hořely touhou dát se pojmout za ženu; dlouhý proces, který mu způsobil mnoho trápení, skončil teprve roku 1615 konečným rozsudkem, jenž ho této trýzně zbavil.

Uprostřed těchto pošetilostí se však mladému pánovi naskytla vyhlídka na skvělé zaopatření: konetábl de Montmorency pojal myšlenku provdat za něho svou dceru a sám mu to navrhl. Vyprávění o této zajímavé epizodě je třeba číst v Pamětech: jaká důstojnost v nabídce toho starého, poctami zahrnutého velmože, který chce dát svou dceru mladému muži, jenž je jí rodem hoden, ale dosud je neznámý a štěstí neudělal; a jaká ušlechtilá prostota ve skromnosti a vděčnosti mladého muže, který cítí cenu pocty, jíž se mu dostává, ale zároveň se jí nepokládá za nehodna! Sňatek se tedy měl uskutečnit, když zasáhl král: něžný panovník uviděl slečnu de Montmorency a zahořel k ní šílenou vášní; raději chtěl, aby hrozba manželské nehody dopadla na jeho příbuzného než na jeho přítele, a prosil Bassompierra, aby se vyhlídky na toto krásné spojení vzdal ve prospěch prince de Condé.⁸ Bassompierre králově přání vyhověl, ne bez lítosti, neboť slečnu de Montmorency miloval, avšak „spořádanou láskou manželskou“, což mu dovolilo utěšit se láskami jinými, které táž spořádanost nemírnila.

Ve službách krále a královny matky (1609–1622)

Král, jako by chtěl Bassompierra odškodnit, mu brzy svěřil tajné a důležité poslání: uložil mu, aby vévodovi lotrinskému přednesl první návrhy stran zamýšleného sňatku jeho dcery s francouzským dauphinem.⁹ Mladý vyslanec, napůl Francouz a napůl Lotrinčan, se dovedl postavit na všechna hlediska a předložit vévodovi všechny důvody, které ho mohly přimět k rozhodnutí. Nerozhodná povaha tohoto knížete mu zabránila dát určitou odpověď. Kolika pohrom by bylo Lotrinsko ušetřeno, kdyby se jeho spojení s Francií bylo uskutečnilo touto pokojnou cestou, místo aby bylo vykoupeno dlouhými válkami! Avšak velké myšlenky Jindřicha IV. se neměly dočkat naplnění, a po osudné ráně, která ho Francii vzala, ustoupila starost o obecné zájmy pletichám a osobním ctižádostem: protestanti, kteří se už necítili ani dostatečně drženi na uzdě, ani dostatečně chráněni, se začali hýbat a vše věstilo, že ve Francii brzy propukne občanská válka. První ozbrojené vystoupení princů a velmožů roku 1614 bylo pro Bassompierra příležitostí k vysokému povýšení: dostal jmenovací listiny na úřad generálního plukovníka Švýcarů, který odkoupil od vévody de Rohan.¹⁰ Druhé povstání roku 1615 vedlo k tažení, jehož se účastnil, které však bylo vedeno velmi liknavě: zdálo se, že se královi generálové bojí pronásledovat protivníky příliš rázně a dobýt nad nimi rozhodného vítězství. Bassompierre zůstával věrný královně matce, pomáhal jí dát zatknout prince de Condé a roku 1617 znovu odjížděl bojovat proti vzbouřeným princům. Brzy však smrt maršála d'Ancre¹¹ změnila tvář věcí a Bassompierre učinil to, co královně poctivě oznámil, když jí říkal:

„Kdyby král některého dne odjel do Saint-Germain a vzkázal panu d'Épernon a mně, abychom tam za ním přijeli, a potom nám řekl, že vás už nemáme uznávat – jsme vaši velmi zavázaní služebníci, ale nemohli bychom učinit nic jiného než přijít se s vámi rozloučit a co nejponíženěji vás poprosit, abyste nám prominula, jestliže jsme vám za vaší správy státu nesloužili tak dobře, jak jsme byli povinni.“

Koncem roku 1619 byl jmenován rytířem královských řádů a roku 1620 horlivě shromáždil vojsko k boji proti nespokojencům seskupeným kolem královny matky a dovedl toto vojsko k Ponts-de-Cé, kde opět skončilo povstání bez pevnosti a bez kořenů.¹²

Ale vévoda de Luynes¹³ už cítil, že jeho přízeň může být ohrožena: domníval se, že v Bassompierrovi vidí soka, a přiměl ho přijmout čestné vyhnanství v podobě poselstva do Španělska. Tam Bassompierre jednal o záležitostech Valtelliny a Graubündenu a uzavřel madridskou smlouvu, která neměla být valně plněna.¹⁴ Vrátil se do Francie v průběhu roku 1621 a účastnil se války proti protestantům, tentokrát války vážné, a jako polní maršál sehrál činnou úlohu při obléhání Montaubanu, které skončilo pro královské vojsko nezdarem.¹⁵

Bezděčný důvěrník králových zármutků a jeho rozhořčení proti konetáblu de Luynes, viděl Bassompierre smrt tohoto upadajícího oblíbence bez lítosti i bez radosti, nesnažil se však nahradit ho v králově přízni, a dokonce odmítl návrhy, které mu v tom směru činily osoby mající zájem dostat ho na uprázdněné místo; spokojil se s tím, že za důležitého tažení roku 1622 statečně sloužil ve srážce na ostrově Rié a při obléhání Royanu, Négrepelisse, Saint-Antoninu, Lunelu a Montpellieru.¹⁶ Tallemant des Réaux, Bassompierrovi obecně málo nakloněný, mu při této příležitosti přece jen přiznává, co mu patří, a říká, že u Sables-d'Olonne „nasadil vlastní osobu a ukázal cestu ostatním: neboť vlezl do vody až po krk“. Král, který mu na počátku tohoto tažení dal hodnost prvního polního maršála, ho 12. října 1622 za potlesku vojska jmenoval maršálem Francie. Sotva několik dní poté, co Bassompierre přijal od krále maršálskou hůl, přišel si zase Richelieu pro kardinálský biret: tak tyto dvě nepřátelské fortuny, z nichž jedna měla druhou svrhnout, dospěly téměř v touž chvíli ke svému vrcholu. Naprostá shoda jejich erbů nabízí ještě jedno dosti podivné srovnání.

Maršál Francie, vyslanec a vojevůdce (1622–1630)

Nový maršál měl tehdy vliv v králových radách: dosáhl toho, že byl Caumartin jmenován strážcem pečeti, a oddálil pád Schomberga, superintendanta financí. Markýz de la Vieuville se po krátkou dobu své moci marně snažil ho zničit, a nepodařilo se mu ani odvrátit od něho královu mysl. Roku 1625 byl maršál de Bassompierre vyslán jako mimořádný vyslanec do Švýcarska, kde bylo jeho osobního vlivu třeba k tomu, aby vyvážil vliv německý a španělský a utužil svazky spojenectví s Konfederací. Roku 1626 byl vyslancem v Anglii, aby vyjednal návrat francouzských duchovních a služebníků ke královně. V letech 1627 a 1628 měl velké velení při obléhání La Rochelle, o němž ve svých pamětech zanechal vyprávění bohužel víc naplněné bezvýznamnými osobními příhodami než vojenskými podrobnostmi.¹⁷

Po pádu této bašty protestantů obrátil kardinál de Richelieu svůj zrak volněji k zahraniční politice, a rok 1629 sotva začal, už král znovu odjížděl, tentokrát však do Itálie. Při přechodu soutěsky u Susy přidal maršál de Bassompierre další květ do věnce své vojenské slávy, potom se vrátil, aby se účastnil obléhání Privasu a posledního tažení v Languedoku, jež skončilo konečným uklidněním tohoto kraje, dlouho zmítaného náboženskými válkami. Sotva uplynulo několik týdnů, a italské záležitosti už zase přivedly královy zbraně do té země: maršál byl počátkem roku 1630 opět vyslancem ve Švýcarsku, kde provedl verbování, a potom měl hlavní podíl na rychlém dobytí Savojska.¹⁸

Pád a Bastila (1630–1642)

Tím skončil Bassompierrův činný život: brzy přišla králova nemoc, za níž se nahromadilo vše, co měl kardinál proti svým nepřátelům; maršál byl zapsán na tento osudný seznam, a ať už Richelieuovi odmítl dát k dispozici Švýcary pro případ královy smrti, ať se v radě kardinálových nepřátel, jak se říká, vyslovil pro jeho uvěznění, anebo ať konečně stačilo, že byl Lotrinčan a přítel Guisů a královny matky, aby byl podezřelý, o jeho zkáze muselo být už tehdy rozhodnuto. Po dni napálených,¹⁹ za něhož byl maršál – máme-li věřit jeho ujišťování – v nevědomosti snad trochu strojené, dopadla bouře, která hřměla nad nejslavnějšími hlavami, postupně na každou z nich. Bassompierre šel nebezpečí směle vstříc a přijel za králem do Senlisu, když předtím spálil „víc než šest tisíc milostných dopisů“, mezi nimiž byly možná i nějaké politické písemnosti. Byl zatčen 25. února 1631 a začalo ono dlouhé zajetí, které mělo skončit teprve po kardinálově smrti. K zármutku z uvěznění se měl připojit ještě hořčí žal: princezna de Conti,²⁰ ta roztomilá a duchaplná žena, s níž ho pojilo tajné manželství, byla právě vykázána ode dvora; o dva měsíce později zemřela na zámku Eu, podlehnuvši bolesti z odloučení. Dosvědčuje to básník Malleville v elegii, která začíná těmito verši:

Když zvěděla Armida, že v chmurném vězení

jí drží toho, jenž je její toužení,

a že krásný Dafnis, jenž chloubou věrných byl,

sám ztratil svobodu, již kráskám uloupil,

z tak náhlé proměny hned bohy vinila

a rána krutá ta ji tolik zranila,

že na list zmáčený slzami docela

své smrtelné úzkosti rázem vepsala,

dala průchod hněvu a z krve a slz svých

stvořila mroucí obraz bolestí živých:

Dafnide, jediný, jenž v paměti mi zbývá,

má touho, naděje, mé jmění, slávo živá,

jestliže smutná řeč, jež věrnost moji stvrzuje,

prolomí žaláře a k tobě doputuje,

vyslechni, co ti říci láska velí mi,

a pocti muka má aspoň pár vzdechy svými.

Zavřen v Bastile, nevydal Bassompierre jedinou stížnost: spíš se slovy i skutky snažil obměkčit přísnost všemocného ministra. Tak když se rozhodl prodat svůj úřad, naléhal, aby připadl některému Richelieuovu příbuznému; živě se ohrazoval, když se domníval, že by mohl být počítán mezi nespokojence nebo mezi kardinálovy protivníky; půjčoval kardinálovi svůj dům v Chaillot, kdykoli o něj byl požádán; konečně, což mu slouží ke cti nejvíc, když byla roku 1636 Francie napadena, ušlechtile se nabídl, že bude sloužit jako věrný voják. Vše bylo marné. Nejvýznamnější osobnosti se přimlouvaly za jeho svobodu; básníci se zajímali o jeho osud a jejich verše, třebaže jsou potomstvu méně známé než verše bajkářovy k Nymfám z Vaux,²¹ dosvědčily neméně statečnou vděčnost těch, jimž maršál nepochybně býval mecenášem.

Básník Maynard si věrností maršálu de Bassompierre a hraběti de Cramail přivodil nemilost kardinála de Richelieu.²²

Malleville adresoval Richelieuovi elegii, v níž žádal o maršálovu svobodu a básnickou lstí si stěžoval, že nemůže kardinála náležitě velebit, dokud jeho pán a ochránce strádá ve vězení. Bassompierre, pravil,

Bassompierre je vězněm; dokud nemilost ho tíží,

neprávem bych se k přízni Parnasu teď blížil.

Sotva byl zajat on, mé srdce jal hned žal

a jazyk můj se s ním v touž chvíli spoután stal.

Pobídne-li tvá ctnost mé pero někdy k psaní,

zchladí mi jeho žal ten krásný žár, jenž plá mi,

a ruka má, jež sdílí s ním pouta železná,

už pohybu, by verše psala, nezná.

A takto začínal vyprávění o slavných činech svého hrdiny:

Ty víš, že Bassompierre, rek bohům podobný,

vykonal skutky, jež jsou místa jiného hodny,

a že by ctnostem těm, jimž rovných nebylo,

spíš chrámy nežli žalář stavět slušelo.

Víš, že když jeho z pout a vazby vyprostíš,

svobodu všem, kdo ctí čest, navrátíš,

že každý si to přeje, že jeho volnost je

obecné dobro, jež tvá ruka Francii dluhuje.

Aby si však ukrátili dlouhou chvíli zajetí, hleděli si vězňové v Bastile dopřát nějaké zábavy, a Bassompierre, přes svůj věk stále galantní, měl prý poměr s paní de Gravelle, vězeňkyní jako on. Dokonce se tam kula spiknutí, a jemu se dostalo cti, že si vysloužil nedůvěru mladého abbého de Retz,²³ který přicházel zahájit svůj život pletich úklady smluvenými s hrabětem de Cramail, avšak pečlivě tajenými před maršálem, o němž soudili, že je „příliš povídavý“.

Konečně 4. prosince 1642 Richelieu zemřel a maršál de Bassompierre si brzy mohl zapsat do svého Repertoria tyto verše:

Konečně, pozdě, v žití jeseni

se Armandův osud s mým shoduje:

Francie, vycházím ze svého vězení,

když jeho duše ze svého vystupuje.

Suď sama, zda to právem bylo,

že dvanáct let mě v této bídě trápil,

když náhlé změny stačilo

a obrat ten mi dávnou volnost vrátil.²⁴

Propuštění (1643)

Slavným vězňům z Bastily se však nepodařilo dostat se ven bez nesnází. Mazarin a Chavigny žádali o jejich propuštění; Sublet de Noyers se stavěl proti. Rozkaz k propuštění byl vydán teprve 18. ledna 1643, a protože osvobození zajatci ještě nesměli zpět ke dvoru, maršál odmítal ze svého vězení vyjít: přátelé ho přiměli, aby se s tím smířil, a on se podle králova rozkazu uchýlil na zámek Tillières.²⁵

Henri Arnauld, opat od svatého Mikuláše v Angers,²⁶ v deníku adresovaném paní prezidentové Barillon (rukopisy Národní knihovny, Fr. 3778) vylíčil takto peripetie tohoto osvobození, jemuž jako by ještě bránil neviditelný vliv Richelieuův:

„4. ledna 1643… Oběma maršálům, kteří jsou v Bastile, dávají naději, že tam nezůstanou do konce tohoto měsíce.“

„7. ledna… Vězňové z Bastily chovají velké naděje na brzkou svobodu.“

„11. ledna… Nevidím, že by naděje, které těm pánům z Bastily dávají, měly příliš jistý základ. Nesmírně si přeji, abych se ve svém úsudku mýlil.“

„18. ledna… Po napsání svého dopisu jsem šel do Bastily, kam přišel pan de Romefort od pana de Chavigny oznámit pánům de Bassompierre, de Vitry a de Cramail, že jim král dává svobodu, avšak pod podmínkou, že první pojede do Tillières k panu švagrovi, pan de Vitry do Châteauvilain a pan de Cramail na některý ze svých domů. Ti dva poslední to přijali s radostí; ale pan de Bassompierre je až dosud pevně rozhodnut, že pod touto podmínkou vyjít nechce a že raději zůstane v Bastile, a všichni jeho přátelé a služebníci s ním v té věci nic nepořídí. Vyjít mají zítra: snad do té doby změní názor.“

„Ve středu 21. ledna 1643. V pondělí vyšli páni de Bassompierre, de Vitry a hrabě de Cramail z Bastily, ti dva poslední s nesmírnou radostí, a co se týče prvního, jeho příbuzní a přátelé měli všechnu myslitelnou práci, aby ho přemluvili přijmout svobodu pod podmínkou, že pojede do Tillières, a stokrát jsem myslel, že to neudělá: byl jsem tam od deseti hodin ráno až do devíti večer, kdy vyšli… Mají tři nebo čtyři dny, aby tu zůstali: navštívili všechny pány ministry. Je jistá naděje, že pan maršál de Bassompierre nezůstane dlouho tam, kam jede.“

„25. ledna… Ty tři osoby propuštěné z Bastily dostaly zákaz navštívit Monsieura. Odjeli. Markýz de Saint-Luc donesl králi děkovný dopis pana maršála de Bassompierre. Král, když jej dvakrát přečetl, řekl: ‚Nechci, aby se se mnou smlouvalo, a maršál de Bassompierre byl jeden z prvních, kdo mi řekl, že to nemám dopouštět; kdyby se nebyl odhodlal jet do Tillières, byl bych ho nechal v Bastile, kde by se živil na své útraty. Jejich propuštěním získám pětačtyřicet tisíc liber ročně.‘ – ‚Ano, sire,‘ odpověděl Saint-Luc, ‚a sto tisíc požehnání.‘“²⁷

„V úterý 28. ledna… Pan maršál de Bassompierre odjel dnes ráno z Chaillot, aby byl zítra v Tillières.“

„11. března… Pan maršál de Bassompierre se v Tillières nudí tak, že dává najevo, že lituje, že z Bastily vyšel a že v tom uposlechl rady svých přátel.“

O několik měsíců později, zcela krátce před svou smrtí, dovolil Ludvík XIII. hraběti de Cramail a maršálům de Vitry a de Bassompierre, aby se znovu objevili u dvora.

Poslední léta a smrt (1643–1646)

Od chvíle, kdy Bassompierre vstoupil do Bastily, uplynulo dvanáct let; za tu dlouhou dobu se mnoho změnilo: s regentstvím Anny Rakouské teď nastupoval nový dvůr. Bassompierre se svými starými zvyky okázalosti a galantnosti tu působil poněkud zestárle; nicméně podle mínění paní de Motteville²⁸ „zbytky maršála de Bassompierre měly větší cenu než mládí některých z nejuhlazenějších lidí té doby“. Tito mladí lidé vytvořili kabalu Důležitých, jejíž jepičí vláda skončila uvězněním vévody de Beaufort. K této kabale patřil markýz de la Châtre, který dostal úřad generálního plukovníka Švýcarů po panu de Coislin, nástupci maršála de Bassompierre. Byl nucen se ho vzdát a maršál se ho znovu ujal pod podmínkou, že panu de la Châtre vyplatí částku 400 000 liber, kterou sám kdysi dostal od pana de Coislin. Jeho rezignace byla pokládána za neplatnou a úřad za takový, jako by nikdy nebyl uprázdněn.²⁹ Markýz de la Châtre si při té příležitosti ve svých pamětech na maršála de Bassompierre a na pana de Brienne stěžuje; Brienne mu dal odpověď, kterou lze najít ve sborníku Recueil de diverses pièces, tištěném v Kolíně roku 1664.

Maršál se z tohoto návratu přízně netěšil dlouho. Dne 12. října 1646 ho jeho lidé našli mrtvého v posteli v Provins, kde se zastavil cestou z domu pana Bouthilliera, bývalého superintendanta financí; „tato náhlá smrt,“ praví Gazette de France, „překvapila přítomné tím víc, že si tento pán už od mládí získal náklonnost všech.“³⁰ Vzniklo dokonce jakési podezření z otravy, jak je vidět ze zprávy, kterou farář z Chaillot zapsal do úmrtní matriky, dnes shořelé, avšak naštěstí vytěžené panem Cocherisem před smutnými událostmi roku 1871:³¹ „Jeho tělo bylo otevřeno,“ píše farář; „vzniklo jakési zlé podezření stran jeho smrti, jako se obyčejně zle smýšlí o smrti velkých pánů, zvláště když umírají tímto způsobem.“ Tělo bylo v kočáře převezeno na zámek v Chaillot: vnitřnosti, jazyk a mozek byly pohřbeny ve farním kostele před hlavním oltářem; srdce a ostatek těla odevzdal farář minimům z Nigeonu,³² jejichž klášter sousedil se zámkem, a byly uloženy v kapli vlevo od hlavního oltáře, v chóru jejich kostela. Smutečního obřadu se účastnil vévoda de Chevreuse „a jiní páni a dámy vysokého rodu s velkým počtem měšťanů a obyvatel Chaillot“.

Synové, synovci a dědictví

Maršál de Bassompierre zanechal dva syny. Jeden se narodil z Marie-Charlotte d'Entragues: jmenoval se Louis de Bassompierre; ještě za otcova života vstoupil do duchovního stavu. Mluví se o něm v Příloze, XV, s. 399–400. Dodejme k tomu, co se tam o něm říká, že ho ve svých dopisech chválí paní de Sévigné.³³ Dne 1. července 1676 psala: „Ach, když už mluvíme o spaní, ubohý pan biskup ze Saintes usnul této noci v Pánu spánkem věčným. Byl nemocen pětadvacet dní, třináctkrát mu pouštěli žilou, a včera ráno byl bez horečky a myslel, že je z toho docela venku. Hodinu rozmlouval s abbém Têtu (tato zlepšení jsou skoro vždycky zrádná), a najednou upadl znovu do agonie, a nakonec jsme ho ztratili. Protože byl nesmírně milý, je nesmírně oplakáván.“ A 31. července 1676: „Pan biskup z Albi zemřel; zanechává poklady vévodovi du Lude. Ach, jak svatě naložil se svým jměním náš ubohý pan biskup ze Saintes proti tomuhle lakomci!“

„Tento důstojný prelát,“ psala Gazette 4. července, „zanechal své přátele citelně zarmoucené, chudé své diecéze v krajním zoufalství a všechny, kdo ho znali, vzdělané příkladnými skutky jeho života a jeho křesťanskou odevzdaností ve smrti.“

Druhým maršálovým synem byl onen François de la Tour, zrozený z jeho tajného svazku s princeznou de Conti, svazku, který současníci pokládali za jistý, který však on sám ve svých pamětech nikde nenaznačil. Je obecně velmi diskrétní, pokud jde o jména žen, u nichž měl úspěch, jako by chtěl proměnit v pravdu tento verš z Contreveritez de la cour:³⁴

Že Bassompierre miluje a slova neřekne,

a o svých stycích s princeznou zachovává diskrétní zdrženlivost; jeho tlumené pohnutí, když oznamuje její smrt, je jediným náznakem jeho citů k ní. Jméno této vznešené ženy se mu nicméně vrací pod pero v jedné z jeho Akademických rozprav, kde říká:

„Z toho někteří autoři, snad příliš zaujatí pro zájem svého pohlaví, vyvodili domněnku, že ženy jsou méně soudné než muži, protože jsou vlhčí konstituce; ale i kdyby nebylo nikoho než oné vznešené princezny, jíž je poctěn dům lotrinský původem a dům bourbonský sňatkem, nemáme snad přehojný důvod odsoudit mylnost tohoto závěru a spíše uznat, že jejich měkká a jemná tělesná povaha nemůže plodit než duchy pročištěné a bystré, a tudíž pravý temperament pro krásu ducha, jemnost myšlenek a jasnost úsudku? A tak, dalek toho, abych přistoupil na mínění tak protivné mému cítění, věřím, že cena nejlepších věcí a poslední ozdoba nejkrásnějších děl, ba i pověst uhlazeného muže závisí na jejich uznání, a ať máme ke svým dílům přirozeně jakoukoli lásku, začnu být s tímto spokojen teprve tehdy, až poznám, že je ony nesoudí za zcela nehodné svého schválení.“

François de la Tour byl 10. srpna 1648 raněn při dobytí Vietri v království neapolském a pravděpodobně na své zranění zemřel. Nepochybně o něm mluví Gazette de France, když k datu 27. ledna 1648 oznamuje, že se pan de Bassompierre, kapitán lodi, vyznamenal v bojích svedených v Neapolském zálivu mezi královým loďstvem, jemuž velel vévoda de Richelieu, a loďstvem španělským pod rozkazy dona Juana d'Austria. Několik podrobností o něm lze číst ve svazku IV, Příloha XIX, s. 362–364.

Ze tří Bassompierrových synovců byl nejstarší, Anne-François, markýz de Bassompierre, zabit v souboji v květnu 1646, aniž se oženil (P. Anselme, sv. VII, s. 468). Druhý, Charles, baron de Dommartin, se oženil s Henriettou d'Haraucourt: jeho mužské potomstvo trvalo jen do druhého pokolení. Třetí, Gaston-Jean-Baptiste, markýz de Baudricourt a de Bassompierre, zanechal potomstvo, které sloužilo postupně Lotrinsku a Francii: Charles-Jean-Stanislas-François, markýz de Bassompierre, zemřelý roku 1837, byl posledním mužským představitelem této linie. Rodiny, které dnes mohou nosit jméno Bassompierre, nesouvisí s domem Betsteinů žádným poutem.

Maršál de Bassompierre zanechal zadlužené dědictví, jehož vypořádání trvalo bezpříkladně dlouho. Při soupisu pozůstalosti, započatém 15. října 1646 v paláci, kde bydlel, v ulici Neuve-des-Petits-Champs, a protaženém až do ledna 1647, vystoupili jeho synovci nejprve jako dědici a zároveň jako věřitelé. V průběhu soupisu prohlásil rozsudek budoucího biskupa ze Saintes jediným maršálovým dědicem s výhradou soupisu. Tento prelát zemřel, aniž z dědictví cokoli získal. Baronie Bassompierre a markýzství Harouel byly dány do soudního prodeje, který zkomplikovalo střídání vlád, jež Lotrinsko zakoušelo. Po celý zbytek století a první polovinu století následujícího přicházela četná řízení a rozsudky. Generální advokát de Montureux, předkládaje obšírně odůvodněný návrh, pronesl k soudu v Nancy tato slova:

„Kdyby se byl maršál de Bassompierre spokojil s tím, že své jméno zvěční slavnými činy ve válce, moudrými radami v kabinetě a šťastnými úspěchy, které mu jeho velký duch zjednal v důležitých jednáních, jimiž byl pověřen, měl by dnes jeho dům tu výhodu, že by spojoval držbu jeho velkých statků se slávou, jíž jej zahrnul. Protože však velkolepost tohoto pána ještě nekonečně převyšovala jeho jmění, byly výdaje, které činil, a dluhy, které si na jejich úhradu nadělal, takové, že se jeho jména běžně užívalo k vyjádření titulu Velkolepý, a přivedly jeho záležitosti tak nízko, jak vysoko stály jeho rod, jeho zásluhy a jeho hodnost; proto zanechal svým dědicům mnohem víc poct než statků.“

„Už více než šedesát let je vidět, jak se soudí před různými tribunály, aby z toho ztroskotání zachránili několik prken, a slavný proces o markýzství Harouel byl skončen teprve nedávno. Ale jako by spravedlnost bažila po tom, aby se památka tohoto velkého muže uchovávala v její svatyni, jako se uchovává všude jinde, zdá se, že se nesnáze jeho pozůstalosti rodí znovu ze svého popela, aby neskončily nikdy. Takže po tak dlouhém jejich úsilí ve věci soudního prodeje markýzství Harouel jde dnes o to rozhodnout o oprávněnosti prodeje baronie Bassompierre, jejíž ztráta by pro ně byla tím citelnější, že tento statek, nesoucí jejich jméno, nese titul jejich šlechtictví a jejich slávy.“

Konečně 25. října 1719 postoupili dědicové Georgese-Africana, markýze de Removille, bratra maršála de Bassompierre, knížeti de Craon všechna svá práva vůči uprázdněné a opuštěné pozůstalosti, a tak se z tohoto dlouhého řízení vyvázali. Přesto vystupují ještě 23. října 1752 v listině potvrzující smlouvu o postoupení.

Mecenáš, sběratel knih a spisovatel

Okázalá marnotratnost maršála de Bassompierre, výdaje, jichž si žádaly jeho velké úřady, a snad i jeho milostná dobrodružství byly hlavními příčinami jeho úpadku. Mezi zdroje jeho výdajů lze však počítat i vybudování bohaté knihovny a štědrou ochranu, kterou poskytoval literátům a kterou dosvědčuje značný počet děl jemu věnovaných; následující výčet je pravděpodobně neúplný.

[Chantérac uvádí deset titulů z let 1609–1647: romány (du Souhaitovy Les chastes destinées de Chloris, 1609; Demoreauxův Peristandre, ou l'illustre captif – „Peristandr aneb Slavný zajatec“, 1642; Orasie slečny de Senneterre, 1646), tragédii Philis od Chevaliera, tragikomedii L'art de régner Gilleta de la Tessonnerie, dvě knihy F. de Rosseta (sbírku milostných a mravních dopisů dobových krasoduchů a překlad Psích dnů Simona Maioliho), heraldický Sommaire armorial (1638), traktát La conduite du courtisan („Jak si má vést dvořan“, 1647) od Françoise de Soucy a konečně šedesát latinských dialogů De admirandis naturæ reginæ deæque mortalium arcanis („O podivuhodných tajemstvích přírody, královny a bohyně smrtelníků“) od Lucilia Vaniniho, který si říkal Julius Caesar. K této poslední knize připojuje Chantérac následující úvahu.]

Pisatel Života Lucilia Vaniniho, vyprávěje, že ho Bassompierre měl nějaký čas za almužníka, uvaluje na maršála, podle mého mínění dosti nespravedlivě, obvinění, že nebyl „jinak nábožností příliš obtížen“. Naopak slavný ateista, jako by chtěl svou knihu postavit pod bezpečnou ochranu, mu ve věnovacím listě říkal: Sæpenumero adversus hæreticos te disserentem excipiens, suspicabar an ab ipso Deo consultò donatum fuerit cognomentum, Bassompetræus, Petri S. Ecclesiæ basis.³⁵

Soupis knihovny maršála de Bassompierre, jedné z nejkrásnějších své doby,³⁶ pořídili po jeho smrti knihkupci Sébastien Cramoisy a Jacob Chevalier. Tento tištěný soupis je v Mazarinově knihovně pod č. 18611. Obsahuje přes sedm set čísel. Nelze ani říci, kolikrát by se dnes zdesateronásobily ceny některých děl, která jsou v něm uvedena.

Bassompierre byl ostatně sám spisovatel. Kromě Pamětí, jejichž sloh, vždy lehký a správný, má rozmanité přednosti, přiměřené rozmanitým látkám, o nichž pojednávají, kromě Poselstev (Ambassades), vydaných velmi neúplně v Kolíně u P. du Marteau roku 1668, sepsal řadu akademických rozprav a pojednání a listů o různých předmětech, které se chovají ve vlastnoručním rukopise v Národní knihovně (Fr. 19196); opis ve dvou svazcích, obsahující o několik kusů víc, nese čísla 19195 a 19197. Vlastní rukou napsal ještě Repertoire, kde jsou myšlenky buď vlastní, nebo vypsané z různých děl, básně v různých jazycích, jednotlivé úryvky atd. To vše je obsaženo ve čtyřech malých kvartových svazcích, které jsou v Národní knihovně pod čísly 14224–14227 latinského fondu, a v sešitě připojeném k jednomu foliovému svazku knihovny Arzenálu. Bassompierre se mstí za zdrženlivost, kterou dlouho zachovával, a zapisuje do tohoto sborníku krvavé epitafy na kardinála de Richelieu, ba i na otce Josefa.³⁷ Lze se tomu divit nebo mu tu změnu vyčítat? Neplodí snad despotismus vždy otrocké uctívání své moci a urážky při svém pádu?

Roku 1802 byla vydána kniha nazvaná Nouveaux Mémoires du maréchal de Bassompierre (Nové paměti maršála de Bassompierre; Paříž, Locard syn, rok X – 1802), vybraná z papírů prezidenta Hénaulta. Pan Hippeau viděl opis těchto pamětí mezi písemnostmi zámku Tillières, kam byl maršál po svém osvobození vykázán, a usuzuje z toho, že mu mohou být právem připsány. Protože nejsou vlastnoruční a jejich pravost není zcela jistá, neuznala Společnost za vhodné připojit je k Deníku mého života.

Konečně Poznámky k dějinám králů Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. od Scipiona Dupleixe, alespoň v té podobě, v jaké byly uvedeny do oběhu a později vytištěny, maršál, jemuž byly připisovány, rázně zapírá. Nejsou proto méně zajímavé, zvláště srovnáme-li je s odpovědí Scipiona Dupleixe. Lze o tom nahlédnout do Pamětí (sv. IV, s. 232 n.) a do Přílohy XIII téhož svazku, s. 355–356.

Soud Bussyho-Rabutina

Nemohu tuto studii zakončit lépe, než když o Bassompierrově osobě a o jeho díle uvedu úsudek muže, který byl jako on vojákem, dvořanem a spisovatelem a který jako on prošel zkouškou dlouhé nemilosti. Bussy-Rabutin píše 16. srpna 1671 paní de Scudéry:³⁸

„Neviděl jsem paměti příjemnější ani lépe psané než paměti maršála de Bassompierre. Nevím, zda mě představa, kterou o něm mám, nezaujímá předem v jejich prospěch. Byl to muž vysokého rodu, krásný, urostlý, třebaže postavy trochu silnější. Měl mnoho ducha a povahu velmi galantní. Měl odvahu, ctižádost a duši velkého krále. Ačkoli se velmi často chválí, nelže. Byl bych si však přál, aby nám byl uvedl králova nařízení, soukromé dopisy Jeho Veličenstva, dopisy ministrů a vojevůdců, ba i dopisy milenek se svými odpověďmi.³⁹ Neboť jako jsou dějiny jen portrétem lidí, o nichž se mluví, nic nedává lépe poznat jejich povahu než jejich dopisy, nehledě na to, že by maršál byl lépe doložil věci, které nám pověděl. A nelze na jeho omluvu říkat, že psal svůj život zpaměti, a nemohl si tedy vzpomenout na všechna ta nařízení a všechny dopisy, o nichž jsem právě mluvil, neboť je jisté, že se obyčejně uchovávají pro rodinu. Ale to, co říká, totiž že svůj život psal zpaměti, to být nemůže. Jak si lze představit, že by někdo mohl pouhou vzpomínkou vypsat věci, které den po dni dělal a říkal před třiceti lety? Tak maršál, chtěje, abychom si vážili jeho paměti, působí, že pohrdáme jeho soudností. Řekl nám také malichernosti zbytečné, nepoví-li se o nich víc: že toho a toho dne měl štěstí v lásce, že se jiného dne zapletl s jednou plavovlasou dámou, že jiného dne dával oběd, aniž nám poví, které to byly dámy a kteří pánové, jaké příhody a co příjemného se při těch hostinách stalo, což jsou věci, na něž může být čtenář zvědav. Ale při tom všem jsou krásy jeho pamětí velmi velké a vady velmi malé. Kdyby si byl dal práci a přečetl je znovu s některým ze svých přátel, byl by ty malichernosti odstranil nebo by je učinil zajímavými podrobnostmi, které by o nich pověděl, jako je ta o jeho prodavačce prádla.⁴⁰ Ačkoli mu toto milostné štěstí nedělá velkou čest, je ta příhoda tak neobyčejná, že ji člověk rád zná. Zkrátka je to neštěstí kardinála de Richelieu a skvrna na jeho životě, že pronásledoval tak dokonalého kavalíra, jako byl maršál de Bassompierre; a nelze milovat tohoto – jakož se tomu nelze ubránit –, a nemít v nenávisti onoho.“