Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

I. Rod pánů z Betsteinu a Bassompierru (do roku 1596)

[Bassompierre píše v Bastile, kam ho roku 1631 dal zavřít Richelieu; deník tedy nevznikal den po dni, nýbrž zpětně, z paměti a z rodinných zápisů. Než začne vyprávět o sobě, předesílá dějiny svého rodu: od říšských hrabat z Ravensbergu přes pověst o víle a jejích třech darech a předky ve službách burgundských vévodů a císařů až k otci Christophovi, plukovníku rejtarů, který se z rukojmího na francouzském dvoře stal „přítelem srdce“ vévody de Guise a hlavním náborářem ligy. Teprve potom přichází na řadu on sám: narození na zámku Haroué v Lotrinsku roku 1579, první učitelé, školy ve Freiburgu a v Pont-à-Mousson a cesta do Bavor, kde kapitola na jaře 1595 končí na univerzitě v Ingolstadtu. Rodokmeny a výčty statků jsou shrnuty; místa, která autor v rukopise nechal prázdná, jsou vyznačena třemi tečkami.]

Proč píšu tento deník

Pro své vlastní potěšení bych si přál, abych byl hned na počátku mládí dostal radu (kterou mi dáváte, když je už téměř u konce), že si mám vést deník svého života. Byl by mi sloužil za umělou paměť, a to nejen co do míst, jimiž jsem prošel na cestách, při poselstvech nebo ve válce, ale i co do lidí, s nimiž jsem se tam stýkal, co do mých soukromých i veřejných činů a co do pamětihodnějších věcí, které jsem tam viděl a slyšel; znát je by mi teď bylo velmi užitečné a vzpomínat na ně sladké a příjemné. Protože jsem však o tu výhodu přišel, ať už proto, že mě nikdo neupozornil, nebo z vlastní nerozvážnosti, uchýlím se k té, kterou mi skýtá výtečná paměť, jíž mě obdařila příroda, abych posbíral trosky toho ztroskotání a tu ztrátu nahradil, jak jen budu moci; a napříště se budu řídit vaší spasitelnou radou. Nepoužiji jí ovšem k účelu, který mi navrhujete, totiž abych zanechal látku k dílu tomu, kdo by chtěl vylíčit můj život. Ten nebyl dost slavný, aby si zasloužil být předán potomstvu a sloužit za příklad těm, kdo nás přežijí. Chci si jen zaznamenat dobu svých příhod a posoudit, která léta mi byla neblahá a která šťastná; a také, dopřeje-li mi Bůh té milosti, že se dožiji stáří, jež oslabuje schopnosti duše i ducha a obzvlášť paměť, chci v těchto denících svého života najít, co se mi ze vzpomínek vytratí. Je nutno naplnit je z větší části věcmi nízkými, směšnými nebo pro jiné neužitečnými, a tak je nikdy neuvidí nikdo než já, až v nich budu chtít vyhledat některý ze svých minulých činů, anebo vy, jenž jste mé druhé já¹ a před nímž nemám nic tajného ani skrytého, až se budete chtít něco dovědět o mém původu, o mých předcích, o statcích, které měli oni i já, o mé osobě a o mém životě.

Rod z Ravensbergu a ztracené dědictví

Mezi dobrými rody Říše v Německu byl rod z Ravensbergu² od nepaměti pokládán za jeden z nejstarších a nejslavnějších; jeho páni drželi po dlouhá léta hrabství Ravensberg a Ravenstein, baronie Betstein a Albe³, město Gennep a mnoho dalších panství. Předposlední hrabě toho rodu, jménem Ulrich III., měl dvě děti, mezi něž roku … rozdělil své dědictví: staršímu synu Eberhardovi dal hrabství Ravensberg a Ravenstein s panstvím Gennep a mladšímu, jménem Simon, zanechal baronie Betstein a Albe s mnoha dalšími statky v kraji Westrich a po stu zlatých věčného platu z každého z měst Kolína, Štrasburku a Met. Eberhard, poslední hrabě z Ravensbergu, měl však jen dceru a chtěl ji provdat za nejstaršího syna svého bratra Simona, jemuž podle říšských ustanovení jeho majetek při nedostatku mužských dědiců připadal. Zabránil mu v tom císař Adolf z rodu nasavského⁴; byl totiž strýcem z matčiny strany … markraběte jülišského, jemuž se obě hrabství velmi hodila, protože sousedila s jeho državami. Císař chtěl, aby se ta dcera provdala za markraběte, jeho synovce, a listinou se zlatou bulou mu udělil řečená hrabství jako odúmrť po manželce, dceři posledního hraběte. Tak zůstal Simonův syn i jeho potomci připraveni o své zákonné otcovské dědictví. Markrabě jülišský byl do něho uveden a on i jeho nástupci ho užívali; a pře, kterou proti markrabatům jülišským v té věci zahájil rod Betsteinů a která je dosud vedena u říšského komorního soudu ve Špýru, nemohla být do dnešního dne rozsouzena. Potomci Simona z Ravensbergu a Betsteinu se od té doby na všech sněmech domáhali titulu a místa hrabat z Ravensbergu, nedosáhli však ničeho jiného než odpovědi, že až bude pře rozsouzena, dostane se jim práva; do té doby že mají zaujímat místo a zasedat jako baroni z Betsteinu.

Potomci tohoto Simona sloužili vévodům burgundským v čestných válečných hodnostech až do roku …, kdy vévoda Karel Burgundský dobyl malé říšské město jménem Épinal, jehož byli moji předkové odedávna purkrabími čili ochránci. Vévoda Karel dal mému prapradědovi, jménem Simon II., naději, že mu to město po dobytí dá; proti svému slibu je však udělil v léno pánu de Neufchâtel, maršálu burgundskému. Proto Simon opustil jeho službu, přidal se na stranu vévody lotrinského a Švýcarů, kteří tehdy s Karlem válčili, a přivedl jim na vlastní útraty tři sta jezdců, jak dosvědčují kroniky⁵. A z épinalského purkrabství zůstal našemu rodu dodnes plat, který to město odvádělo našim předkům, dokud bylo svobodným městem; záleží v jisté lžíci čili míře ze všeho obilí, které se v řečeném městě prodá.

Pověst o víle a třech darech

Týž Simon z Betsteinu měl za manželku nejstarší dceru hraběte d'Ogéviller⁶; druhou si vzal jeden pán de Croÿ a třetí byla provdána za rýnského hraběte. Hrabě měl jen tyto tři dcery a rozdělil mezi ně svůj majetek. Na díl mého prapraděda připadla panství Rosières, Pulligny, Acraigne, Remoncourt a Chicourt a s nimi vílina lžíce, tak jako rýnskému hraběti připadl prsten a pánu de Croÿ pohár.

O těch třech věcech se vypráví, že je pánu d'Ogéviller, otci těch dcer, darovala víla⁷, která do něho byla zamilována a chodila za ním každé pondělí do letního domku, německy zvaného Sommerhaus. On tam chodil každé pondělí bez výjimky spát; ženě namlouval, že jde do lesa na čekanou a odtamtud že se uchýlí tam. Když to po dvou letech vzbudilo v jeho ženě podezření, snažila se vypátrat, co za tím vězí, a jednoho letního rána do toho letního domku vešla. Uviděla svého muže ležet se ženou dokonalé krásy; oba spali. Nechtěla je budit, jen jim přes nohy rozprostřela roušku, kterou měla na hlavě. Když ji víla při probuzení spatřila, hlasitě vykřikla a dala se do velikého nářku; říkala, že hraběte, svého milence, už nikdy nesmí spatřit ani se k němu přiblížit na sto mil. Opustila ho a dala mu tyto tři dary pro jeho tři dcery; ty i jejich potomci je měli pečlivě opatrovat, a budou-li tak činit, přinesou štěstí jejich domům i potomstvu.

Týž Simon se po smrti vévody Karla Hrozného vrátil do služeb domu burgundského a rakouského, které se spojily sňatkem Maxmiliána, syna císaře Fridricha, s Marií, dědičkou Karla Burgundského.

Pradědové ve službách císaře Maxmiliána

[Simon z Betsteinu měl několik synů, potomky však jen nejmladší, podle autora opět Simon (III.); Chantérac upozorňuje, že rodokmeny tento stupeň neznají. Oženil se s Alix, podle autora starší sestrou pána de Baudricourt, maršála Francie a místodržícího Provence a Burgundska⁸; druhá sestra byla provdána za pána de Chaumont, bratra kardinála d'Amboise. Maršálovo dědictví bylo rozděleno podle řeky Mázy: co leželo za ní „na straně Lotrinska a Německa“, připadlo Alix a jejímu muži, autorovu pradědovi. Ten dostal i úřad bailliho vogézského⁹, který pak v rodě zůstal „pro pohodlí statků, jež jsou v něm uzavřeny“, a přešel postupně na Geoffroye, Françoise a Clauda Antoina. Co leželo před Mázou na straně Francie, dostala druhá sestra, jejíž muž měl také hejtmanství ve Vaucouleurs.]

Tento Simon byl za císaře Maxmiliána při různých příležitostech plukovníkem tří tisíc lancknechtů a nakonec vedl po sedm let nepřetržitě válku s říšským městem Metami ve své soukromé při, ve spolku s baronem z Boppardu z rodu Bayerů¹⁰. Po těch sedmi letech je císař usmířil a nařídil městu, aby oběma pánům zaplatilo za jejich útraty a jiné škody čtrnáct tisíc zlatých.

Zanechal syna jménem Geoffroy, který se oženil s dcerou z rodu de Ville¹¹ a byl za císaře Maxmiliána rovněž plukovníkem rejtarů a lancknechtů. Na sklonku života se uchýlil do poustevny, kde zbožně strávil pět let, a pak zemřel. Zanechal tři syny a tři dcery.

[Dcery (podle autorova přípisku): Marie, provdaná za hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu¹², z níž vzešli hrabata Karel a Oktavián, „oba zemřelí bez dětí“; Susanne, provdaná za barona z Pappenheimu; a Yolande, třikrát vdaná. Ze synů dostal nejstarší, Maximilian, všechny otcovské statky rodu Betsteinů a oženil se s hraběnkou z Leiningenu; jeho syn Dietrich zemřel bez dětí, a betsteinské statky tak nakonec připadly autorovu otci Christophovi. Druhý syn, rovněž Dietrich, byl velkým proboštem v Mohuči a kanovníkem ve Würzburgu „a měl mnoho dalších obročí“.]

Děd François a císař Karel V.

Třetí a poslední, jménem François, můj děd, dostal dědictví po své babičce Alix de Baudricourt, totiž panství Haroué¹³, Removille, Châtelet, Baudricourt, Ville-sur-Illon, Ormes, Mandres a další, a také bailliage vogézskou. Byl vychován jako čestné páže vévody Karla Lucemburského, prince flanderského a infanta španělského, pozdějšího císaře Karla V.; stal se pak jeho komořím a nato hejtmanem jeho německé gardy. Byl plukovníkem lancknechtů v mnoha válkách, ve Francii, v Itálii, ve válce u Ingolstadtu, v bitvě vyhrané nad Mořicem Saským, byl obležen Sulejmanem ve Vídni v Rakousích a provázel císaře na výpravě k Tunisu¹⁴. Císař ho potom poslal jako mimořádného vyslance ke své neteři Kristině, královně dánské a vévodkyni vdově milánské a lotrinské, aby jí pomáhal při vládě v Lotrinsku za nezletilosti jejího syna vévody Karla, který byl svěřen do poručnictví jí a svému strýci Mikuláši, hraběti z Vaudémontu, pod ochranou císaře Karla V.¹⁵ Po šesti letech však francouzský král Jindřich II. postavil mocné vojsko na pomoc německým protestantům proti císaři Karlu V., cestou zabral říšská města Mety, Toul a Verdun a přitáhl do Lotrinska. Královnu dánskou odtamtud vyhnal, vévodu Karla poslal do svého království, aby tam byl vychováván s královskými dětmi, a správu Lotrinska ponechal hraběti z Vaudémontu. Můj děd François z Betsteinu se s několika oddíly stáhl do Vogéz; když pak pod ochranným glejtem přijel do Rosières vyjednávat s maršálem de Saint-André¹⁶, bylo ujednáno, že odevzdá, co ve Vogézách drží, do rukou králových, že odejde z Lotrinska s vojskem, které tam má, a nesmí se tam již vrátit, a že pro větší jistotu dá jedno ze svých dětí jako rukojmí; za to mu bude ponecháno užívání jeho statků. Učinil tak a poslal tam nejmladšího ze tří synů, které měl, jménem Christophe z Betsteinu, mého otce, jenž byl tehdy čestným pážetem vévody Karla Emanuela Savojského¹⁷. Sám se uchýlil ke svému pánu, císaři Karlovi, a vrátil se s ním k obléhání Met jako plukovník 3000 lancknechtů. Když pak bylo od obléhání upuštěno a císař odevzdal své země do rukou svého jediného syna, krále anglického, později zvaného Filip II., král španělský¹⁸, ponechal si jako doprovod do ústraní v klášteře Yuste ve Španělsku, kde svatě dokonal své dny, svou španělskou gardu a německou a vlámskou přenechal králi, svému synovi. Chtěl však, aby oba jejich hejtmani (totiž můj děd a markýz de Renty¹⁹) šli s ním až k řečenému klášteru Yuste. U jeho brány se s nimi rozloučil a každému dal krásný diamant na památku a na znamení jejich věrnosti; od té doby jej pečlivě opatrujeme. Když se můj děd vrátil do Flander, shledal, že mu katolický král ponechal úřad hejtmana německé gardy, ne však úřad komořího; proto odešel do ústraní. A protože nemohl jít bydlet do Lotrinska, kde měl hlavní jmění, zdržoval se u svého bratrance vévody z Aarschotu, který měl v druhém manželství tetu vévody Karla Lotrinského z otcovy strany; z ní vzešel markýz d'Havré, otec naposled zesnulého vévody de Croÿ. Po několika měsících však François z Betsteinu u řečeného vévody z Aarschotu zemřel, ať už na nějakou nemoc, nebo žalem, že ztratil svého dobrého pána císaře a že je vyhnán ze svých statků, anebo jedem, na což bylo silné podezření. Zanechal šest dětí se svou manželkou, paní Marguerite de Dommartin, starší sestrou hraběte de Fontenoy: tři syny, Clauda Antoina, Bernarda a Christopha, a tři dcery, Yolande, abatyši v Épinalu, Madeleine, hraběnku d'Ausbourg, a Marguerite, koadjutorku v Remiremontu²⁰.

Strýcové a tety

Claude Antoine de Bassompierre, Françoisův prvorozený, byl jako jeho předchůdci místodržícím a baillim vogézským a stal se jím i v biskupství metském, když odtamtud vyhnal Salcèda, který se tam vzbouřil proti svému pánu, panu kardinálu lotrinskému, biskupu metskému; ten použil mých strýců i mého otce, aby ho odtamtud dostal²¹. Týž Claude Antoine byl také podplukovníkem jízdy i pěchoty svého strýce, pana rýnského hraběte, který měl za manželku sestru jeho matky Marguerite de Dommartin. Řečený rýnský hrabě byl s 1000 lancknechty svého pluku a s 1500 rejtary, jimž velel, poslán obléhat Le Havre obsazený Angličany²²; při tom obléhání byl Claude Antoine z Betsteinu při jednom výpadu zajat a poslán do Anglie a osvobodil ho teprve mír uzavřený mezi Francií a Anglií. Měl za ženu paní Anne du Châtelet, sestru pána de Deuilly, a s ní jedinou dceru jménem Yolande, která byla provdána za Érarda de Livron, pána de Bourbonne, a má s ním mnoho synů i dcer. Nakonec přijel Claude Antoine do Paříže sjednat kapitulaci²³ dvou pluků po patnácti stech rejtarech, jejichž plukovníky král Karel jmenoval hraběte Karla z Mansfeldu, jeho bratrance, a Christopha de Bassompierre, jeho mladšího bratra; když si s nimi hrál, dostal malou ránu kordem do podbřišku, která nešla hlouběji než na půl prstu, a zemřel na sněť, jež se mu dala do rány.

Bernard de Bassompierre, druhý Françoisův syn, si vzal dědičku z rodu de Maugiron a de Montblet, s níž neměl děti. Účastnil se v čestných hodnostech mnoha válečných podniků ve službách císaře Maxmiliána; nakonec zemřel na nemoc ve Vídni, kde je pochován v katedrálním chrámu, při návratu od obléhání Sigetu v Uhrách²⁴, kde byl plukovníkem pluku lancknechtů.

[Z dcer strávila nejstarší Yolande život „svatě ve svém opatství v Épinalu“ a zemřela podle autora v devětaosmdesáti letech (Chantérac: narodila se roku 1536, abatyší byla od roku 1558 a zemřela 21. dubna 1621, tedy pětaosmdesátiletá). Druhá, Madeleine, měla několik dětí; její nejstarší syn, baron de Raville, byl královským místodržícím ve vévodství lucemburském a soudcem tamní šlechty.]

Třetí, Marguerite, byla nejprve kanovnicí a potom koadjutorkou opatství v Remiremontu a pak se proti vůli svých bratrů chtěla provdat za pána de Vaubecourt; když to provedla, moji strýcové ho zabili²⁵. Uchýlila se ke své sestře, abatyši épinalské; a když si po nějaké době vyjela s épinalskou děkankou pro rozptýlení do Burgundska, provdala se tam za šlechtice jménem pan de Viange. Měla s ním dceru, která se později stala abatyší v Épinalu, a syna, jenž si vzal sestru pána de Marcoussay a zanechal tři syny.

Otec: rukojmí, páže a plukovník rejtarů

Zbývá promluvit o Christophovi de Bassompierre, mém otci, posledním z Françoisových dětí. Otec ho určil za maltézského rytíře a dal ho jako čestné páže k vévodovi Emanuelu Filibertovi Savojskému; odtamtud ho odvolal a poslal do Francie, když byl přinucen dát tam jednoho ze svých synů jako rukojmí.

Protože byl Christophe ještě velmi malý, nedali ho k dauphinovi, králi skotskému, jako jiné jeho stavu, nýbrž k jeho bratru panu d'Orléans, pozdějšímu králi Karlu IX.²⁶ Ten si ho, ať pro stejný věk, nebo z nějaké náklonnosti, velmi oblíbil a žil s ním důvěrně. Když se pak po smrti králů Jindřicha a Františka II., svého otce a bratra, ujal koruny, když byl uzavřen mír se Španělskem a pan lotrinský se oženil s paní Klaudií, druhou dcerou francouzského krále, a můj otec se tedy mohl svobodně vrátit k bratřím, zadržel ho král (tehdy ještě nezletilý) u sebe. Teprve po velké cestě do Bayonne roku 1564²⁷ mu jeho starší bratr, plukovník de Harouel, svěřil prapor své plukovnické kompanie a on šel v té hodnosti sloužit do Uher; bylo mu tehdy sedmnáct let. Na téže výpravě byl i pan de Guise, Jindřich Lotrinský²⁸, v témž věku; kardinál lotrinský, jeho strýc, ho poslal k vévodovi ferrarskému, jeho strýci z matčiny strany, který byl toho roku generálem císařova vojska v Uhrách, když turecký císař Sulejman oblehl Siget, dobyl ho a zemřel tam. Kardinál ho doporučil mému strýci plukovníkovi, aby o něho pečoval, dokud nebude u pana ferrarského. Strýc tak učinil a pečoval i o všechnu šlechtu, která šla s ním, přes sto urozených šlechticů; ti táhli až k Sigetu s plukem mého strýce, který se nalodil v Ulmu. Na té výpravě vzniklo ono pevné přátelství mezi panem de Guise a mým nebožtíkem otcem; otec mu pak až do jeho smrti stále zachovával své srdce i službu a pan de Guise ho miloval nad všechny své ostatní služebníky a oddané a nazýval ho přítelem srdce.

Můj otec zůstal v Uhrách dva roky a vrátil se až po smrti mého strýce, svého bratra plukovníka, který zemřel ve Vídni, jak bylo řečeno výše. Povolal ho zpět král Karel IX., tehdy již prohlášený za zletilého, a zakrátko mu dal hodnost plukovníka patnácti set rejtarů, ač mu nebylo ještě celých devatenáct let. Touž hodnost dal zároveň i jeho bratranci hraběti Karlu z Mansfeldu, který byl rovněž v mládí vychováván při něm a jehož měl velmi rád. Oba poprosili mého strýce Clauda Antoina de Bassompierre, aby jim přijel pomoci sjednat jejich kapitulace; a tu potkalo mého otce to neštěstí, že když si v domě Tanchou na Novém trhu hrál se svým kordem, poranil řečeného strýce v podbřišku. Rána to byla velmi lehká, ale protože byla zanedbána, přivodila mu smrt.

Ti dva bratranci sloužili s dalšími plukovníky (kteří byli rovněž povoláni) králi platně v občanských válkách s hugenoty, hlavně v bitvách u Jarnaku a u Moncontouru²⁹. V obou konal můj otec vše, co se slušelo na něho i na jeho hodnost, a byl v nich raněn: v první do levé paže ranou z pistole, která mu urazila kost zvanou ořech, jež spojuje obě kosti paže a dává pohyb lokti, takže zůstal chromý; v druhé bitvě, svedené téhož roku, dostal jinou ránu z pistole do pravé paže, do téhož místa jako předtím, a ochromila mu tu paži stejně, jako měl již ochromenou levou. A je pozoruhodné, že dva jiní plukovníci – totiž rýnský hrabě, synovec toho, o němž byla řeč výše, který měl za ženu otcovu sestřenici Dianu de Dommartin, dceru hraběte de Fontenoy, otcova strýce (ta, když po smrti rýnského hraběte, jenž na to zranění zemřel, ovdověla, provdala se znovu za markýze d'Havré), a hrabě Petr Arnošt z Mansfeldu, jenž měl za ženu sestru mého děda a jehož poslal králi na pomoc s vojskem vévoda z Alby – tito tři plukovníci, pravím, byli raněni do téhož místa a do téže pravé paže, byli uloženi v téže světnici a ošetřoval je týž ranhojič, mistr Ambroise Paré, který se o tom zmiňuje ve své knize³⁰. Rýnský hrabě zemřel, zahubila ho horečka; druzí dva vyvázli díky výtečné vodě, kterou kdysi dal baron de la Garde panu kardinálu lotrinskému a jíž tehdy pan de Guise přispěl mému otci. Ten se o ni rozdělil s hrabětem z Mansfeldu, svým strýcem, jehož lůžko stálo vedle jeho. Ta voda, užitá na lžíci, bránila po tři hodiny horečce, aby se dostavila, a to je zachránilo. Pozoruhodné je také toto: mistr Ambroise Paré oběma plukovníkům oznámil, že nemají doufat v žádný pohyb paže, protože loketní ořech je pryč, a že si mohou vybrat, chtějí-li mít paži rovnou, nebo ohnutou. Můj otec dal na vybranou svému strýci, ať si zvolí jeden způsob, a on že si vezme druhý, aby se podle výsledku ukázalo, kdo volil šťastněji. Hrabě si zvolil paži nataženou; říkal, že s ní bude moci vést bod kordem. Můj otec si ji nechal ohnutou a pomáhal si jí mnohem lépe než strýc svou; tomu byla docela k ničemu, kdežto můj otec své užíval k mnoha věcem a nezdál se tak zmrzačený.

Můj otec sloužil se svými rejtary také na mnoha jiných taženích a při jiných příležitostech, tak za vpádu falckraběte Kazimíra do Francie a potom v Guyenne proti hugenotům. Předtím ho král Karel poslal s tisícem jezdců na pomoc vévodovi z Alby; byl tam v bitvě u Memmingenu³¹ a zůstal rok ve Flandrech, avšak v králově žoldu a na jeho rozkaz. Totéž učinil i hrabě Karel z Mansfeldu, syn hraběte Petra Arnošta.

Bartolomějská noc, ženitba a cesta do Polska

Když se pak vrátili do Francie, byl uzavřen mír a ujednán sňatek krále navarrského s nejmladší dcerou francouzského krále, paní Markétou; byl slaven v Paříži a po něm přišla noc svatého Bartoloměje, při níž byl i můj otec³². Zakrátko nato přivedla krále Karla náklonnost, kterou choval k hraběti Karlovi a k němu, k úmyslu oženit je s oběma dcerami maršála de Brissac. Hrabě z Mansfeldu to přijal jako milost; ale můj otec, který byl chudý a mladší syn svého rodu, králi namítl, že ty dívky, které se těší velké vážnosti a mají málo jmění, by se dobře nehodily k němu, který ho má pramálo a potřebuje ho; kdyby mu však král chtěl prokázat tu přízeň a oženit ho s maršálovou neteří jménem Louise le Picart de Radeval³³, která je dědička a jíž její teta paní de Moreuil chce dát sto tisíc tolarů, prokázal by mu mnohem větší dobrodiní a založil by jeho štěstí. Král Karel to učinil, proti vůli příbuzných a proti vůli dívky samé, která ho nechtěla, protože byl chudý, cizinec a Němec. Nakonec si ji vzal; a několik dní nato se vydal k obléhání La Rochelle, kterou sevřel pan vévoda d'Anjou, králův bratr. Při tom obléhání došla vévodovi zpráva, že byl zvolen králem polským³⁴, a přál si, aby ho můj nebožtík otec doprovázel. Ten tak učinil s velkou a skvělou výpravou; cestou mu dal od svých příbuzných prokázat mnoho služeb a sám mu jich velmi dobře posloužil svým prostřednictvím u knížat tam, kudy projížděl, pro znalost německého jazyka. Když však zvolený král chtěl odjet z Vídně v Rakousích, vzkázal mu jeho bratr král Karel o nepokojích, které ve Francii začínali pan d'Alençon a král navarrský³⁵, jeho bratr a švagr, a že potřebuje najmout tisíc rejtarů; poslal mému otci pověření, aby je najal. Otec tak učinil, vrátil se a přivedl je do Francie, právě když král Karel zemřel, a královna matka Kateřina jako regentka si je ponechala až do návratu svého syna krále Jindřicha III. z Polska. Ten mu později uložil další nábor za vzpoury pana d'Alençon a příchodu vévody zweibrückenského do Francie³⁶. Několik let nato vrátil otec králi své úřady a penze a roku 1585 se přidal k lize³⁷; přivedl jí toho roku na svůj úvěr velké houfy rejtarů, Švýcarů a lancknechtů.

Roku 1586 se pan de Guise rozhodl oblehnout Sedan, protože několik šlechticů, kteří se tam uchýlili a jejichž vůdcem byl Champagnac, mu přepadem vzalo Rocroi; král vyslal mého nebožtíka otce, aby ohledal, je-li to obléhání možné, či nemožné, a podal mu o tom zprávu. Potom se otec uchýlil do Removille, aby se léčil z nemoci, která ho postihla. (Autorův přípisek.)

Když se ligisté dohodli s králem, chtěl Jeho Veličenstvo, aby otec roku 1587 najal nových patnáct set jezdců; tehdy do Francie vtrhlo velké vojsko rejtarů pod vedením pana de Bouillon a barona z Dohny. A ačkoli ten pluk byl s králem na řece Loiře, můj otec sám s několika oddíly, které narychlo sebral, zůstal na německých hranicích a v Lotrinsku s panem de Guise a byl při srážce u Pont-Saint-Vincent³⁸; námaha, kterou tam podstoupil, mu přivodila ustavičnou horečku, z níž byl na pokraji smrti a zotavoval se z ní déle než šest měsíců.

1588: Blois, liga a poklad v trámu

1588. Když pak roku 1588 došlo v Paříži k barikádám a byl odpřisáhnut mír v Chartres, svolal král stavy do Blois³⁹. V téže době vpadl pan vévoda savojský do markrabství saluzzského⁴⁰ a král dal zavolat mého nebožtíka otce, aby mu postavil čtyři tisíce lancknechtů, a dal mu na ně kapitulaci. Když otec chtěl odjet provést nábor, přikázal mu král, aby se zdržel ještě čtrnáct dní a přijal o nejbližším Novém roce řád svatého Ducha⁴¹. Zatímco se k tomu chystal, byl dva dny před Vánocemi zabit pan de Guise a král zároveň poslal pana de Crillon⁴², mistra tábora gardového pluku, do domu mého otce, aby ho zatkl a zmařil tak nábory, které by se mohly konat pro ligu v Německu; tušil dobře, že láska, kterou můj otec choval k panu de Guise, ho povede k tomu, aby pomstil jeho smrt. Když však jeden z otcových lidí řekl svému pánu, že brány zámku byly zavřeny, vytušil otec, co se stalo a co by mohlo potkat jeho. Dal připravit dva dobré koně, vsedl na ně s jedním ze svých lidí a vyjeli z města Blois, právě když zvedali most. Přijel do Chartres a přiměl to město ke vzpouře. Potom dorazil do Paříže a byl veden rovnou na radnici, kde ve velkém shromáždění, náramně rozníceném pro válku, promluvil o tom, co se přihodilo. Když se ho ptali na mínění, co mají dělat, řekl jim otevřeně, že mají-li milion ve zlatě hotových, aby mohli válku začít, radí jim, aby se do ní pustili; ne-li, že bude nejlépe dohodnout se s králem za co nejvýhodnějších podmínek, jen když budou zbylí členové rodu Guisů navráceni do svých hodností a cti, jak již navrhli někteří královi služebníci, kteří byli v Paříži. Shromáždění se rozešlo v nejistotě, k čemu se má rozhodnout, protože na počátek války nemělo hotové peníze; a velká jeho část doprovodila mého otce do paláce Guisů, kam šel navštívit vdovu po zemřelém vévodovi a potěšit ji, jak nejlépe uměl.

Hned nazítří ráno se pak stalo, že zedník, který zřídil pokladníkovi královské pokladny Molanovi skrýš v trámu jeho domu, ji prozradil pánům z města, a ti v ní našli 330 000 tolarů se sluncem⁴³. Tu všichni volali po válce a z té sumy bylo dáno mému otci 100 000 tolarů se sluncem na nábor 4000 rejtarů, 6000 lancknechtů a 8000 Švýcarů; zavázal se k tomu a ihned odjel zařídit, aby byli postaveni. Všechny ty síly se na počátku července následujícího roku 1589 shromáždily v okolí Langres, kam si pro ně přijel vévoda de Nemours s několika francouzskými oddíly. Když pak 2. srpna zemřel král Jindřich III., vytáhl pan de Mayenne⁴⁴ s mocným vojskem, aby zatlačil krále navarrského k Dieppe, a u Arques došlo k nějakému boji; a v březnu následujícího roku 1590 byla svedena bitva u Ivry⁴⁵, v níž byl můj otec raněn na dvou místech. Zachránil se a uchýlil do Německa, potom se vrátil do Lotrinska a pak do Francie, odkud koncem roku 1592 odjel zpátky do Lotrinska. V té době zemřel biskup štrasburský a otec pospíšil do Saverne, aby tam pracoval ve prospěch pana kardinála Karla Lotrinského a dal ho zvolit biskupem. To se mu šťastně podařilo, když slíbil kapitule, že vzniknou-li z té volby nepokoje, bude generálem jejich vojska. Tak se i stalo, protože protestantští kanovníci, kteří byli ve Štrasburku, zvolili biskupem bratra markraběte braniborského; tomu vedle jeho vlastních sil pomáhalo město Štrasburk a vévoda württemberský. Přesto můj otec dobyl celé biskupství z této strany Rýna a vzal Mutzig, Dachstein, Benfeld a mnoho dalších míst, jichž se protestanté zmocnili⁴⁶.

Mír s Jindřichem IV. a otcova smrt

Potom se uchýlil do Lotrinska a po obrácení krále Jindřicha IV. zanechal všech záměrů, které snad měl ve Francii; vzal na sebe péči o to, aby napravil záležitosti pana vévody lotrinského a sjednal mír s králem. Za tím účelem jel roku 1594 do Laonu, který král obléhal, uzavřel mír mezi králem a panem lotrinským a dosáhl toho, že vévoda zůstane neutrální mezi ním a králem španělským. Král poslal do Lotrinska pana de Sancy⁴⁷, aby smlouvu stvrdil, a tu se dohodli i na jakémsi příměří a potom na míru mezi oběma zvolenými biskupy štrasburskými. Zároveň se jednalo o sňatku pana markýze du Pont, nejstaršího syna vévody lotrinského, s Madame, sestrou královou, z čehož tehdy pro její náboženství sešlo⁴⁸. Zdařil se zato sňatek vévody bavorského⁴⁹ s nejmladší dcerou vévody lotrinského, jménem Alžběta; byl slaven o masopustě roku 1595 a můj otec jako nejvyšší hofmistr dal vše uspořádat tak, aby dopadl nádherně. Téhož roku založil klášter minimů v novém městě nancyjském a následujícího roku 1596 zemřel na zámku v Nancy … dubna, v noci z neděle na pondělí po Quasimodo⁵⁰.

Sourozenci a synovec

Zanechal se svou manželkou Louise de Radeval pět žijících dětí, totiž tři syny a dvě dcery; já jsem z nich prvorozený.

Druhý byl Jean de Bassompierre, který byl vychován se mnou a do Francie jsme přišli společně. Roku 1599 byl v Uhrách a následujícího roku se odtamtud vrátil k dobývání Savojska, které podnikl král. Roku 1603 se pak s králem rozešel ve zlém kvůli hrabství Saint-Sauveur, které jsme měli v zástavě, opustil ho a vstoupil do služeb krále španělského, jenž mu dal stálý pluk. Zatímco jej stavěl, odjel k obléhání Ostende⁵¹; a když byl při tom, jak Španělé dobyli bašty Dikobraz, byl raněn ranou z muškety do kolena, uřízli mu nohu a zakrátko nato roku 1604 zemřel.

Třetí syn, jménem George African, byl určen k duchovnímu stavu, ale nechtěl se mu oddat, zato chtěl být maltézským rytířem. Byl tedy poslán na Maltu a vykonal tam své karavany⁵², plavby a pobyty. Když mu zbývalo pět dní do složení slibů, došlo u Ostende ke smrti mého bratra de Removille a matka a já jsme k němu spěšně vypravili posla, aby mu v tom zabránil a odvedl ho do Říma a pak do Španěl. Odtamtud se vrátil do Lotrinska a oženil se roku 1610 s … de Tornielle, dcerou hraběte de Tornielle, nejvyššího hofmistra lotrinského. Byl baillim a místodržícím vogézským a nejvyšším podkoním lotrinským; zemřel roku 1632 po návratu z válečného tažení do Německa, které podnikl s panem vévodou Karlem IV. Lotrinským, když král švédský porazil císařovo vojsko v bitvě u Lipska a páni vévodové bavorský a lotrinský přitáhli se svými silami, aby se spojili se zbytky vojska hraběte Tillyho a postavili se mu na odpor⁵³.

[George African zanechal tři syny a tři dcery; jedna se provdala za pana de Houailly, druhá byla koadjutorkou v Épinalu, třetí hodnostářkou kapituly v Remiremontu. O nejstarším synovi, svém synovci Annu Françoisovi (narozeném v březnu 1612), se autor rozepisuje podrobně: roku 1624 mu ho poslali do Francie, on ho po několika měsících poslal studovat a učit se německy do Freiburgu im Breisgau, „kde byl rektorem“, roku 1626 ho měl u sebe v Solothurnu, kam jel jako mimořádný vyslanec, a pak ho dal do Benjaminovy akademie⁵⁴. Synovec byl s ním roku 1628 před La Rochelle, potom v průsmyku u Susy a roku 1629 ve válce s languedockými hugenoty, nato s holandským vojskem při obléhání 's-Hertogenbosche a roku 1630 s králem při dobývání Savojska. „Když mě král počátkem roku 1631 dal uvěznit, zanechal jsem ho u Jeho Veličenstva“; provázel pak krále na výpravě do Burgundska, když králův bratr Monsieur opustil Francii, a po návratu dostal rozkaz opustit Francii a odešel k otci do Lotrinska. Vévoda Karel IV. mu po otcově smrti ponechal bailliage vogézskou i úřad nejvyššího podkoního, „měl ho ve velké lásce“ a učinil ho polním maršálem svého vojska (maréchal de camp, generálská hodnost nižší než maršál). Když bylo to vojsko roku 1633 v jeho nepřítomnosti poraženo, král Lotrinsko obsadil a vévoda je postoupil svému bratrovi, chtěl synovec „sdílet osud starého vévody, svého pána“, dostal velení nad zbytkem jeho vojska, čtyřmi sty jezdci, a spojil se v Alsasku s císařskými. Ti byli poraženi rýnským hrabětem Ottou (Chantérac doplňuje datum 12. března 1634 a vyvozuje z něho, že paměti nemohly být započaty dříve) a synovec, který bojoval statečně „a získal mnoho cti“, byl raněn ranou z pistole do paže, zajat a odveden do Rouffachu.]

Co se týče dvou dalších synů mého bratra George Africana de Bassompierre, jsou ještě mladí a na studiích, zatímco toto v Bastile píšu.

[Z dcer Christopha de Bassompierre zemřela nejstarší, Diane, v deseti letech roku 1584 v Rouenu. Henriette se roku 1603 provdala za Timoléona d'Espinay, maršála de Saint-Luc, a zemřela v listopadu 1609 po nešťastném porodu; zanechala dva syny a dvě dcery. Catherine se roku 1608 provdala za hraběte de Tillières a má s ním několik synů a dcer⁵⁵.]

1579–1591: Narození a první učení

Bylo nutné předeslat tomuto deníku mého života vše, co bylo vypověděno výše, aby bylo dokonale zřejmé, odkud pocházím, jaké svazky můj rod uzavřel a jaké jsem měl předky, a zároveň jaké statky přišly do rodu Betsteinů v přímé či pobočné linii a které si po právu nárokujeme. Nyní obšírně vylíčím svůj život, bez strojenosti a bez ješitnosti. A protože je to deník toho, co jsem dokázal posbírat ze své paměti anebo co jsem našel v zápisnících svého domu, které mi daly jakési světlo o jednotlivostech, nebude vám divné, že říkám všechno dopodrobna, spíše aby to sloužilo paměti, než abych z toho dělal historii; neboť můj úmysl je takové nemístné okázalosti velmi vzdálen.

Narodil jsem se jako třetí dítě nebožtíka Christopha de Bassompierre a Louise de Radeval a jako první z těch, kdo je přežili; těch bylo pět, jak bylo řečeno výše.

1579. Narodil jsem se v neděli na Květnou neděli, 12. dne měsíce dubna, ve 4 hodiny ráno, roku 1579 na zámku Haroué v Lotrinsku a v úterý 21. téhož měsíce mě drželi u křtu Karel Lotrinský, vévoda de Mayenne, Jan, hrabě ze Salmu, maršál lotrinský, a Diane de Dommartin, markýza d'Havré⁵⁶; dostal jsem jméno François.

1584. Vychovávali mě v témž domě až do října roku 1584; to je nejdál, kam sahá má paměť: viděl jsem tehdy pana vévodu de Guise, Jindřicha, který se skrýval v Haroué, aby tam vyjednával s mnoha plukovníky rejtarů, lancknechtů a Švýcarů o náborech pro ligu. Tehdy mě začali učit číst a psát a potom základům latiny. Měl jsem za preceptora normandského kněze jménem Nicole Cirée. Koncem téhož roku odjela matka do Francie – na té cestě zemřela má starší sestra Diane – a nás, mého bratra Jeana a mne, odvezli do Épinalu, abychom byli po dobu matčiny nepřítomnosti vychováváni u mé tety, abatyše épinalské. Matka se vrátila po pěti měsících, přijela si pro nás a odvezla nás zpátky do Haroué. Tam jsme strávili rok 1585 i rok 1586, na jehož sklonku se tam uchýlili pan de la Roche-Guyon a pan de Chantelou⁵⁷. Přijel tam i otec, ale zdržel se jen velmi krátce. Uchýlil se tam i jeden intendant financí Francie jménem Videville; kvůli těm druhým však chtěl raději bydlet v Removille, odkud se právě vracel můj otec, který se tam zotavoval z těžké nemoci.

1587. Počátkem roku 1587 porodila matka mého mladšího bratra Africana. Když se blížilo velké vojsko rejtarů, odvezli nás do Nancy; rejtaři na podzim vypálili městečko Haroué. Otec měl v Nancy velmi těžkou nemoc, kterou dostal po návratu z tažení k Montbéliardu⁵⁸ a poté, co páni lotrinský a de Guise pobyli několik dní na Haroué.

1588. Roku 1588 nám dali jiného preceptora jménem Gravet a dva mladé muže, kteří se jmenovali Clinchamp a la Motte; první nás měl učit krasopisu, druhý tanci, hře na loutnu a hudbě. Nehnuli jsme se z Haroué a z Nancy, kam koncem roku dorazil otec, uprchlý z Blois. V učení i v těch ostatních věcech jsme pokračovali v letech 1589 a 1590 a také roku 1591, kdy jsem v Nancy poprvé viděl pana de Guise⁵⁹, který unikl ze svého vězení.

1591–1595: Školy a cesta do Bavor

V říjnu (1591) jsme jeli, bratr a já, studovat do Freiburgu im Breisgau a byli jsme v třetí třídě. Zůstali jsme tam jen pět měsíců, protože Gravet, náš preceptor, zabil la Motta, který nás učil tančit; ten zmatek způsobil, že jsme se vrátili do Haroué, odkud nás matka ještě téhož roku odvezla do Pont-à-Mousson⁶⁰, abychom tam ve studiích pokračovali. Zůstali jsme tam jen šest neděl v třetí třídě, potom jsme přijeli strávit prázdniny do Haroué (1592) a po návratu jsme postoupili do druhé, kde jsme byli rok; a o dalších prázdninách roku 1593, kdy jsme postoupili do první, jeli jsme na prázdniny do Haroué. Roku 1594 jsme jeli strávit masopust do Nancy, kde jsme bojovali u bariéry, oblečeni po švýcarsku, s mladým Rosnem, oběma Amblisy a Vignollem, na svatbě Montrichera, který si bral sestru Tremblecourtovu⁶¹ a při níž bylo mnoho nádhery. Potom jsme se vrátili do Pont-à-Mousson až do prázdnin, které jsme jeli strávit do Haroué; když skončily, vrátili jsme se do téže třídy. Zakrátko nato se můj nebožtík otec vrátil od obléhání Laonu (kde vyjednával o neutralitě Lotrinska) a přivezl nám vychovatele jménem George de Springuesfeld, Němce; povolal nás za sebou do Nancy, aby nám ho dal, a zůstali jsme tam až po Všech svatých. Pak jsme se vrátili do Pont-à-Mousson a zůstali tam až do masopustu následujícího roku 1595, kdy jsme přijeli do Nancy na svatbu pana vévody bavorského s paní Alžbětou, nejmladší dcerou Jeho Výsosti lotrinské, a jeli jsme s ním do Bavor, když si odvážel ženu do své země.

Jeli jsme přes Lunéville, Blâmont, Sarrebourg a Saverne, kde je pan kardinál lotrinský, legát a biskup štrasburský, tři dny hostil; potom projeli Haguenau a odtamtud jeli do Wissembourgu, kde byli ubytováni u komtura německých rytířů, který má hodnost knížete. Odtud jeli do Landau a pak do Špýru, kde je pohostil velký probošt biskupství jménem Metternich; pak dorazili do Heidelbergu, kde je přijal, ubytoval a vydržoval falckrabě Fridrich, kurfiřt⁶², který měl za ženu nejstarší dceru knížete Viléma Oranžského. Odtud jsme projížděli vévodstvím württemberským a vévoda nám přijel naproti do jednoho města své země jménem Neustadt, kde hostil vévodu bavorského. Ten se tam zdržel dva dny a pak odjel do Donauwörthu, kde jsme pro rozvodnění Dunaje byli nuceni zůstat tři dny. Poslední den, když byl vévoda na lodi, aby si prohlédl přechod pro zítřek, poručil jednomu ze svých pážat od zavazadel, které stálo za ním, aby vystřelilo z pistole na znamení vévodkyni, pod jejímiž okny na lodi projížděl. Pistole selhala, a když ji páže chtělo znovu natáhnout, vyšla rána a zabila starého pána, který seděl mezi vévodou a mnou na téže lavici a jmenoval se Notarft⁶³. Nazítří jsme z Donauwörthu odjeli, s velkými obtížemi jsme se přepravili přes Dunaj a dva dny jsme byli velmi špatně ubytováni kvůli oklikám, které jsme museli dělat. Třetího dne jsme konečně dorazili na zámek vévody bavorského jménem Isareck a nazítří do Landshutu, druhého města Bavor. Strávili jsme tam Svatý týden, kdy tam bylo množství kajícníků. Po Velikonocích jsme se rozloučili s vévodou a vévodkyní a odjeli jsme si odbýt svou kanovnickou studijní lhůtu do Ingolstadtu⁶⁴, kde jsme zastihli tři vévody, bratry vévody Maxmiliána, kteří tam studovali; byli to vévoda Filip, biskup řezenský, pozdější biskup pasovský a kardinál, vévoda Ferdinand, koadjutor kolínský, který se tam později stal kurfiřtem, a vévoda Albrecht, nejmladší z dětí tehdy panujícího vévody Viléma. Krátký čas jsme tam pokračovali v rétorice, potom jsme přešli k logice, kterou jsme zkráceně probrali za tři měsíce, a od ní k fyzice a zároveň jsme studovali sféru⁶⁵.