Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

II. Mládí, cesty a příchod na dvůr Jindřicha IV. (1595–1602)

[Kapitola začíná v létě 1595, kdy šestnáctiletý Bassompierre studuje s mladším bratrem Jeanem na univerzitě v bavorském Ingolstadtu. Po otcově smrti (1596) se bratři vydávají na kavalírskou cestu do Itálie – Florencie, Řím, Neapol –, málem se zapletou do války o Ferraru a na jaře 1598 se vracejí do Lotrinska. V říjnu 1598 přijíždí Bassompierre do Paříže, zalíbí se Jindřichu IV. a zůstane v jeho službách; kapitola ho pak provází dvorem, savojskou válkou roku 1600 a cestou do Anglie až k popravě maršála de Biron a ke konci roku 1602.]

1595–1596: Na studiích v Ingolstadtu

V srpnu jsme jeli do Mnichova, neboť vévoda¹ nás pozval, abychom s ním strávili dobu jeleních honů (které tam říkají Hirschfeiste). Viděli jsme vévodu Viléma a jeho ženu vévodkyni Magdalenu i obě jeho dcery: princeznu Marii Annu, později provdanou za arcivévodu Ferdinanda, nynějšího císaře, a princeznu Magdalenu, která se potom stala ženou vévody neuburského a jülišského. Jeli jsme k Panně Marii v Altöttingu, do Wasserburgu a do Straubingu, které ležely poblíž míst, kde se lovilo. Po měsíci, když hon skončil, jsme se vrátili ke studiím a pokračovali v nich až do října, kdy jsme nechali fyziky, jakmile jsme dospěli ke knihám De anima². A protože nám zbývalo ještě sedm měsíců pobytu, dal jsem se zároveň do studia institucí práva, jimž jsem věnoval jednu vyučovací hodinu, další hodinu případům svědomí, hodinu Hippokratovým aforismům a hodinu Aristotelově etice a politice; těmi studii jsem se zaměstnával tak, že mě můj vychovatel musel čas od času od nich odtrhovat, abych přišel na jiné myšlenky.

1596. Po zbytek toho roku a na počátku roku 1596 jsem ve studiích pokračoval. Můj pobyt skončil o Velikonocích; tehdy se v Ingolstadtu zastavil můj bratranec baron de Boppart³, který táhl do Uher. Strávil Velikonoce s námi a na Velikonoční pondělí jsme s ním vsedli na loď a pluli po Dunaji do Řezna.

[Baron odtud nazítří pokračoval v cestě; bratry ubytoval ve svém paláci a tři dny hostil kardinál bavorský, biskup řezenský. Pak jeli do Norimberka, „kde jsme byli právě tehdy, když zemřel můj nebožtík otec“ (Christophe de Bassompierre zemřel v Nancy v dubnu 1596), a přes Eichstätt se vrátili do Ingolstadtu, kde zůstali ještě skoro měsíc. Když dostali zprávu o otcově smrti, rozloučili se v Mnichově s vévodou a vévodkyní bavorskými a přes Augsburg a Ulm se vrátili k matce do Haroué a potom do Nancy, kde otci vypravili pohřeb.]

1596–1597: Itálie – Florencie, Řím a Neapol

Když jsme pobyli nějaký čas v Lotrinsku, vydali jsme se s bratrem do Itálie; provázel nás pan de Mallaville, starý šlechtic, který nám byl místo vychovatele, dále Springuesfeld, který jím byl předtím, a jeden šlechtic mého nebožtíka otce jménem d'Arandel.

[Cesta vedla přes Štrasburk, Ulm, Augsburg a Mnichov, kde bratři znovu navštívili vévodu a vévodkyni, dále přes Wasserburg, Altötting, Burghausen a Innsbruck do Brixenu, Tridentu a Verony. Tam si pro ně do hostince přišli hrabata Ciro a Alberto di Canossa – druhý z nich vyrostl jako páže bavorského vévody a vracel se s nimi domů – a odvedli je do svého paláce, kde se jim dostalo „velkého přijetí a pohoštění“. Přes Mantovu a Bolognu pak přešli Apeniny do Toskánska.]

Do Florencie jsme dorazili přes Pratolino, letohrádek velkovévody, který byl tehdy v Lambrogianu; dal nás při příjezdu pohostit a poskytl nám kočáry, abychom za ním nazítří přijeli do Lambrogiana, kde jsme byli ubytováni a vydržováni na zámku. Den nato jsme se poklonili jemu a potom Madame, jíž byl můj nebožtík otec velkým služebníkem; přála si, abych ji vedl, když se procházela po zahradě, a když jsme tam potkali princeznu Marii, pozdější královnu francouzskou, představila nás jí⁴. Po obědě jsme z Lambrogiana odjeli a vrátili se do Florencie; pobyli jsme tam čtyři dny a vydali se přes Sienu a Viterbo do Říma. Zdrželi jsme se tam osm dní, abychom vykonali pouť po kostelích, Svaté schody a jiné pobožnosti a navštívili kardinály, k nimž jsme měli doporučení, a pak jsme jeli do Neapole přes Gaetu, Capuu a Aversu. Přidalo se k nám několik francouzských i cizích šlechticů pod ochranou velmi obsáhlého průvodního listu, který nám dal vévoda ze Sessy⁵, španělský vyslanec v Římě; ten byl nejen zvláštním přítelem našeho nebožtíka otce, ale kdysi také pobyl měsíc v Pont-à-Mousson, kde čekal na bezpečný průjezd do Francie právě v době, kdy jsme tam studovali, a my jsme ho tehdy často navštěvovali.

Když jsme dorazili do Neapole, šli jsme se poklonit místokráli, donu Enriquovi de Guzmán, hraběti z Olivaresu, a odevzdali jsme mu doporučující listy vévody ze Sessy. Jakmile je otevřel a dozvěděl se naše jméno, zeptal se nás, zda jsme děti pana de Bassompierre, plukovníka rejtarů ve Francii, který přitáhl na pomoc vévodovi z Alby do Flander, vyslán nebožtíkem králem Karlem⁶. Když jsme mu řekli, že ano, objal nás s velkou něhou a ujišťoval nás, že měl mého otce rád jako vlastního bratra a že to byl nejušlechtilejší a nejupřímnější kavalír, jakého kdy poznal; že s námi nebude jednat jen jako s urozenými osobami, nýbrž jako s vlastními dětmi. A to pak opravdu plnil všemi důkazy náklonnosti a dobré vůle, jaké si lze představit. Učil jsem se jezdit na koni u Giovanniho Battisty Pignatelliho⁷; po dvou měsících mu však vysoké stáří už nedovolovalo, aby se nám bedlivě věnoval, a veškerou péči přenechal svému podjezdímu Horatiu Pintasovi. Můj bratr zůstal v jeho jízdárně dál, já jsem však odešel a přešel do jízdárny Cesara Mirabella, který ji měl poblíž Konstantinopolské brány. Téhož roku jsem si také prohlédl pamětihodnosti v Bajích a v Pozzuoli. Následujícího roku 1597 dostal můj bratr neštovice a po něm já; když jsme se uzdravili, odjeli jsme v postě z Neapole a vrátili se do Říma, kde jsme bydleli v malém paláci na náměstí Santa Trinità směrem k minimům.

Pan vévoda de Luxembourg přijel jako řádný vyslanec krále k Jeho Svatosti.

Sainte-Offange zabil provensálského šlechtice Roquemengarda, a když se uchýlil do našeho domu, zachránili jsme ho tím, že jsme ho dostali k minimům a odtud ke kardinálu Montaltovi⁸.

Krátce po Velikonocích jsme odjeli z Říma do Florencie, kde jsme zůstali a učili se svým cvičením: já jezdit na koni u Rustica Picardiniho, bratr u Lorenzina; pro ostatní cvičení jsme měli stejné mistry, messera Agostina na tanec, messera Marchina na šerm a Giulia Parigiho⁹ na pevnostní stavitelství, při němž býval někdy přítomen a také nás učil Bernardo delle Girandole. Pokračovali jsme v tom celé léto a viděli jsme i florentské slavnosti, jako calcio, palio při koňských dostizích, komedie a několik svateb v paláci i mimo něj. Po Všech svatých jsem pak jel do Pratolina oznámit velkovévodovi první zprávu o dobytí Amiensu¹⁰.

[Pak bratři objeli Toskánsko – Pistoia, Pisa, Lucca, Livorno –, vrátili se do Florencie, rozloučili se s velkovévodským párem a přes Bolognu a Romagnu (Faenza, Imola, Forlì, Pesaro, Senigallia, Ancona) dojeli v předvečer Vánoc 1597 do Loreta.]

V Loretu jsme v noci vykonali v kapli zpověď a přijímání; kardinál Gallo¹¹ nás dal ubytovat v loretském paláci zvaném Santa Casa a také vydržovat. Nazítří, na Boží hod, mě učinil jedním ze svědků při otvírání pokladniček s almužnami, které za poslední čtvrtletí roku vynesly asi šest tisíc tolarů.

1598: Ferrara – místo na Turky proti papeži

V Loretu se zároveň s námi sešlo i mnoho francouzských šlechticů a všichni společně jsme se rozhodli, že než se vrátíme domů, potáhneme do Uher do války. Slíbili jsme si to navzájem a den po Božím hodu jsme se tam všichni společně vydali, totiž: bratři pánové de Bourlemont a d'Amblise, bratři pánové de Foucaude a Chaseneuil, pan de Clermont d'Entragues, pan baron de Crapados a můj bratr a já. Ale protože Francouzi jsou od přírody vrtkaví, tři dny cesty odtamtud přišli někteří z těch, kdo neměli měšec dost naplněný na tak dlouhou cestu nebo kdo spíš toužili být brzy doma, s tím, že zbytečně jedeme hledat válku tak daleko, když ji máme tak blízko; že jsme uprostřed papežova vojska, které táhne dobýt Ferraru, připadlou papeži smrtí nedávno zesnulého vévody Alfonsa, již don Cesare d'Este¹² drží proti všemu právu; že tato válka není o nic méně spravedlivá a svatá než válka uherská a je tak blízko, že za osm dní budeme v boji s nepřítelem, kdežto půjdeme-li do Uher, vojska nevytáhnou do pole dřív než za čtyři měsíce. Tyto řeči nás přemohly a usnesli jsme se, že nazítří pojedeme do Forlì nabídnout všichni společně své služby kardinálu Aldobrandinimu¹³, legátovi u vojska, a že jménem všech promluvím já; vykonal jsem to, jak jsem nejlépe dovedl. Legát nás však přijal tak hubeně a tak málo vlídně, že jsme večer na noclehu nemohli dost vyjádřit rozhořčení a zlost nad jeho pohrdáním. Tu začal můj nebožtík bratr říkat, že jsme vpravdě dostali, co jsme zasloužili; že nejsme papežovi poddaní ani k té válce zavázáni, a přece jsme se šli nerozvážně nabízet, že napadneme knížete z rodu Este, jemuž je Francie tolik zavázána, z rodu, jehož členové byli vždy tak dvorní k cizincům a zvláště k Francouzům a jsou tak blízcí příbuzní nejen francouzských králů, z nichž pocházejí po přeslici, ale i pánů de Nemours a de Guise; a že kdybychom za něco stáli, šli bychom nabídnout své životy a služby na pomoc tomu ubohému knížeti, jehož chtějí nespravedlivě oloupit o stát, který držela tak dlouhá řada jeho předků. Sotva domluvil, dostalo se mu nejen souhlasu celé ostatní společnosti, ale i pevného rozhodnutí vyrazit hned nazítří přímo do Ferrary a vrhnout se tam. To jsem tu chtěl vylíčit předně proto, aby bylo vidět, jak těkavého a nestálého ducha jsou Francouzi, a potom proto, že Štěstěna je většinou paní a ředitelkou našich činů: vždyť my, kteří jsme zamýšleli pozvednout poprvé zbraň proti Turkům, pozvedli jsme ji proti papeži.

A tak jsme v předvečer Nového roku 1598 dorazili do Bologne, kde jsme našli rytíře Verdelliho a několik dalších, kteří se k nám přidali na cestu do Ferrary; vyjeli jsme druhého a třetího jsme byli ve Ferraře, kde nás vévoda ubytoval a přijal u sebe se vší ctí a dobrým pohoštěním. Zastihli jsme tam už pana hraběte de Sommerive, druhého syna pana vévody de Mayenne, a několik dalších francouzských šlechticů, kteří se přišli donu Cesarovi nabídnout. On však byl k válce tak málo odhodlán, že nám neustále vykládal, jak málo má prostředků ji vést; že v pokladnicích zesnulého vévody nenašel žádné peníze; že španělský král se už prohlásil pro papeže a že král podle jeho mínění učiní totéž; že Benátčané, kteří ho k válce ponoukají, mu nechtějí pomáhat otevřeně, a co mu slibují pod rukou, je málo. Nakonec na Tři krále, když vešel s velkým zástupem pánů a šlechticů na mši do velkého kostela blízko paláce, všichni kněží, jakmile nás uviděli přicházet, opustili oltáře, aniž dokončili započaté mše, a ustoupili před námi jako před lidmi v klatbě. To dovršilo zkázu nepříliš pevného úmyslu dona Cesara udržet Ferraru, a hned po obědě vypravil vévodkyni z Urbina, sestru zesnulého vévody Alfonsa, aby jednala s legátem Aldobrandinim. Když jsme to uvážili, rozloučili jsme se s ním nazítří a každý šel, kam se mu zlíbilo.

1598: Janov, Švýcarsko a návrat do Lotrinska

[Bratři jeli z Ferrary „šestého“ ledna – Chantérac soudí, že nejspíše osmého, neboť šestého byli ještě u dona Cesara – do Roviga a do Padovy, kde se v rytířských uměních cvičil pan de Tilly¹⁴; ten je pohostil a jel s nimi na osm dní do Benátek. Přes Padovu, Mantovu a Pavii pak zamířili do Janova.]

V Janově jsme strávili zbytek masopustu a tam jsme se, bratr a já, oba zamilovali do dcery konzula Němců jménem Filipína (bydleli jsme u něho) a pohádali se tak, že jsme spolu několik dní nemluvili.

Za našeho pobytu v Janově nás markýzové Ambrogio a Federico Spinolové¹⁵ pozvali na svatbu své sestry, kterou vdávali za knížete z Borgo Val di Taro z rodu Landi; učinili tak, jak soudím, na prosbu pana Manfreda Ravaschieriho, jemuž nás doporučil pan hrabě de Fiesque.

[Z Janova vyjeli první čtvrtek v postě a přes Tortonu dorazili do Milána, kde je „skvělou hostinou“ uctili markýzové de Marine, bratranci hraběte de Fiesque, provedli je po kostelích a pamětihodnostech města a kde je kastelán pustil do hradu a pohostil. Po čtyřech dnech pokračovali s rytířem Verdellim a španělským vyslancem ve Švýcarsku Alfonsem Casalem přes Como, Lugano a Bellinzonu, „za velmi špatného počasí“ vystoupili na Svatý Gotthard a sjeli do Altdorfu, přepluli jezero do Lucernu a přes Basilej, Thann a Remiremont dojeli do Épinalu k tetě, u níž zůstali přes Velikonoce 1598. Pak se vrátili k matce do Haroué a do Nancy. Zakrátko přijeli vyslanci vévody klevského požádat o ruku paní Antonie, druhé dcery lotrinského vévody, a odvezli ji do Düsseldorfu¹⁶. V září provázeli oba bratři pana de Vaudémont do Vaudrevange, kudy projížděl arcivévoda Albrecht na cestě do Itálie a do Španělska, kde se měl oženit s infantkou; jeho nejvyšší hofmistr don Diego de Ibarra je uvedl do arcivévodovy komnaty a ten je přijal velmi vlídně a řekl, že „naše jméno a náš rod jsou drahé jemu i celému jeho domu“.]

Po návratu z této krátké cesty jsme se chystali na cestu do Francie. Předtím jsme byli v Lucemburku vyžádat si k ní svolení od pana hraběte Petra Arnošta z Mansfeldu¹⁷, našeho čestného poručníka. Dal nám je velmi nerad, protože chtěl, abychom vstoupili do služeb katolického krále, a to jen pod podmínkou, že až pobudeme nějaký čas u dvora krále a v Normandii (kde jsme podle toho, co mu matka namluvila, měli nějaké záležitosti), přejedeme odtud ke dvoru španělskému a nezavážeme se ani jednomu, ani druhému, dokud se nevrátíme z obou. Musili jsme mu nadto slíbit, že až budeme chtít volit, zařídíme se radou, kterou nám v té věci dají naši přední příbuzní a přátelé.

Podzim 1598: Příjezd do Paříže a balet holičů

Říjen. Vyjeli jsme tedy z Haroué, bratr a já, s matkou a oběma sestrami, ve velmi pěkné výpravě, den po svatém Františku, pátého října téhož roku 1598; přes Toul, Ligny, Saint-Dizier, Vitry, Fère-Champenoise, Provins a Nangis jsme dvanáctého téhož měsíce dorazili do Paříže a ubytovali se v paláci Montlor v ulici Saint-Thomas-du-Louvre.

Král byl tehdy v Monceaux, těžce nemocen, a byl ve velkém nebezpečí. Z matčiných známých u něho nebyl nikdo než pan de Schomberg¹⁸, maršálův otec; matka mu napsala, aby zvěděla, kdy bychom se mohli Jeho Veličenstvu poklonit. Odpověděl jí, že ve stavu, v jakém král je, není radno na to ani pomyslet, a že jí radí, aby nás zdržela v Paříži, dokud tam Jeho Veličenstvo nepřijede a nám se té cti nedostane. Vyčkali jsme tedy a zatím jsme se dvořili Madame¹⁹, jeho sestře, která byla určena za vévodkyni de Bar a vše bylo už tehdy ujednáno. Zamýšlela oženit mě se slečnou Catherine de Rohan, aby si ji udržela u sebe v Lotrinsku, kde jsem měl nějaký majetek; já jsem však tehdy neměl do ženění chuť.

Navštívilo nás několik přátel mého nebožtíka otce a matčiných příbuzných, jako Dunes, Chanvallon, maršál de Brissac a bratři pánové de Saint-Luc; víc než kdo jiný se nám však věnoval pan hrabě de Gramont²⁰, který se tehdy ucházel o mou starší sestru. A stalo se, že jednoho dne, když se králi začalo dařit lépe, zajel si do Paříže pan velký podkoní²¹, který byl prvním komořím; jakmile se to pan de Gramont dozvěděl, přišel pro mě, aby mě k němu dovedl na poklonu. On však šel k Pregontatovi do lázně, a tak jsem svůj úmysl mohl provést až druhý den ráno. Jeho obvyklá zdvořilost ho vedla k tomu, že mi řekl víc lichotek, než jsem zasluhoval, a naléhal, abych u něho zůstal na oběd, k němuž byli pozváni nejgalantnější muži dvora. Při obědě navrhli, že nastudují balet, aby krále rozveselili, a zatančí mu ho v Monceaux; všichni s tím souhlasili a tanečníky se stali jednak někteří z přítomných, jednak jiní, které vybrali a kteří tam nebyli. Řekli mi, že musím být při tom; projevil jsem po tom vášnivou touhu, ale protože jsem se ještě nepoklonil králi, zdálo se mi, že si to nesmím dovolit. Pan de Joinville²² na to řekl: „To vám nemá bránit; přijedeme do Monceaux včas, pokloníte se králi a večer potom zatančíme balet.“ A tak jsem se ho naučil s jedenácti dalšími, jimiž byli pánové hrabě d'Auvergne, de Joinville, de Sommerive, velký podkoní, Gramont, Termes, mladý Schomberg, Saint-Luc, Pompignan, Messillac a Maugeron; jmenuji je proto, že to byl výkvět lidí tehdy tak krásných a urostlých, že víc už nebylo možné. Představovali holiče – podle mého soudu proto, aby si utahovali z krále, jehož výrůstek, který tehdy měl, vydal do rukou lidem toho řemesla, aby ho ošetřovali.

Když jsme se balet naučili, vydali jsme se do Monceaux, abychom ho zatančili. Jakmile se však král dozvěděl, že jedeme, vzkázal nám naproti, že v Monceaux, které tehdy nebylo skoro k obývání, nemá střechu, pod kterou by nás uložil, a že se máme zastavit v Meaux, kam ještě ten večer pošle šest kočárů, aby nás přivezly s celou baletní výpravou. Tak jsem byl zklamán v naději, že ho pozdravím před baletem. Oblékli jsme se tedy v Meaux, nasedli s hudbou, pážaty a houslisty do kočárů, které nás přivezly nebo které nám poslal král, a zatančili jsme ten balet. Když jsme potom sňali masky, král vstal, přišel mezi nás a zeptal se, kde je Bassompierre. Tu mě všichni ti princové a páni představili, abych mu objal kolena; zahrnul mě laskavostmi a nikdy bych nebyl věřil, že tak veliký král může mít tolik dobroty a důvěrnosti k mladému muži, jako jsem byl já. Potom mě vzal za ruku a šel mě představit paní vévodkyni de Beaufort²³, své milence, jíž jsem políbil šat; a král, aby mi dal příležitost pozdravit ji a políbit, odešel jinam.

Zůstali jsme v Monceaux do jedné hodiny po půlnoci, pak jsme se vrátili na noc do Meaux a nazítří do Paříže.

Paní vévodkyně dostala od krále svolení přijet do Paříže, aby viděla balet tančit ještě jednou u Madame v paláci královny matky, kde se tančil o den později. A dvanáct masek si k tanci branlů vybralo slečnu de Guise, paní vévodkyni, Catherine de Rohan, slečnu de Luce, paní de Villars a de la Pardieu a slečny de Retz, de Bassompierre, de Haraucourt, d'Entragues, de la Patrière a de Mortemer²⁴. Jmenuji je proto, že když těch čtyřiadvacet mužů a dam začalo tančit branly, bylo celé shromáždění uneseno pohledem na výběr tak krásných lidí; takže když branly skončily, musili je začít ještě jednou, aniž se páry rozešly – což jsem od té doby nikdy neviděl. Madame, králova sestra, netančila, protože měla trochu dnu v noze; zdržela však společnost od deseti hodin večer až do rána, kdy byl už bílý den.

Král se o několik dní později uzdravil a odjel změnit vzduch do Saint-Germain; cestou se zastavil v Paříži. Bydlel v děkanství u Saint-Germain-l'Auxerrois, kde bydlela paní vévodkyně; a v Saint-Germain-en-Laye dal pokřtít posledního nemanželského syna, kterého měl s řečenou paní vévodkyní. Dostal jméno Alexandre od Madame, královy sestry, a pana hraběte de Soissons²⁵, kteří ho drželi u křtu; a večer po obřadu se tančil velký balet Cizinců, v němž jsem byl i já, v družině Indiánů.

1599: Svatba Madame a hádka na jarmarku

[Leden. Rok 1599 začal obřadem řádu svatého Ducha, při němž byli za rytíře jmenováni a přijati vévoda de Ventadour, markýz de Trainel, pan de Chevrières, vikomt d'Auchy, pánové de Palaiseau, hrabě de Choisy, Poyanne a Belin. Den nato přijel vévoda de Bar, aby se oženil s Madame; pan de Montpensier²⁶ mu z králova rozkazu vyjel naproti a přivedl ho do Paříže, král sám ho uvítal mezi Pantinem a La Chapelle, objal ho, „zanechal ho v rukou pana de Montpensier a šel strávit zbytek dne na lovu“.]

O několik dní později byl s Madame oddán v Saint-Germain panem arcibiskupem rouenským²⁷, nemanželským bratrem krále, jehož dlouho nebylo možno přemluvit, aby ten úkon vykonal, a to kvůli náboženství, které Madame vyznávala. Po obědě byl velký ples, při němž jsem vedl slečnu de Longueville.

Dvůr se vrátil do Paříže a parlamentní soud přišel králi přednést výhrady směřující k tomu, aby nebyl zapsán edikt nantský ve prospěch těch od Náboženství; král jim odpověděl velmi dobrými slovy²⁸. Byl jsem při tom.

Únor. Jeho Veličenstvo si odtud za saintgermainského jarmarku zajelo do Fontainebleau nařídit stavby, které tam chtělo dát provést zjara. Za jeho nepřítomnosti došlo na jarmarku k výtržnosti několika princů proti panu velkému podkonímu, při níž se pan de Chevreuse pohádal s Termesem. Doprovázeli jsme pana velkého podkoního zpátky a v ulici de Bussy jsme se s nimi setkali, aniž jedni nebo druzí udělali něco jiného, než že se na sebe zpupně dívali. Pan de Montpensier zadržel Termesa ve svém paláci, a když se pan velký podkoní vrátil do svého s mnoha pány, přišel tam kolem půlnoci pan d'Aiguillon²⁹ nabídnout panu velkému podkonímu, že chce-li přivést svého bratra na louku, přivede tam on pana de Joinville a oni dva že se utkají spolu. Odpověděl, že jeho bratr je v rukou pana de Montpensier a že on je služebníkem pana de Joinville i jeho, víc že mu však říci nemůže. Ta rozmíška přiměla krále k návratu z Fontainebleau; všechno urovnal, pana de Termes však podržel ve vazbě až do odjezdu Madame.

[Madame odjela do Lotrinska ve čtvrtek druhého dne postu (25. února). Král ji s vévodkyní de Beaufort vyčkal v Monceaux, vystrojil jí tam „nádhernou hostinu“ a doprovodil ji do Jouarre; dál až do Châlons ji vedli pánové de Montpensier a de Nemours. Král pak odjel strávit půst do Fontainebleau a většina dvora se zdržela v Paříži.]

1599: Kapucín Joyeuse a smrt vévodkyně de Beaufort

Paní de Retz se jednoho večera vracela z Noisy a pan vévoda de Joyeuse mě vzal s sebou jí naproti: on i já jsme přisedli do jejího kočáru a vrátili se s ní do paláce de Retz, kde jsme posvačili a kolem půlnoci se rozešli. Celý ten den byl nejlepším společníkem na světě. Dal jsem mu dobrou noc u zadních dveří jeho domu; on jím jen prošel a šel se odevzdat kapucínům, u nichž svatě dokonal své dny. Druhý den ráno to otec Archange, kapucín, který kázal v Saint-Germain, oznámil v kázání; byl jsem při něm na kruchtě s pány de Montpensier, d'Épernon a velkým podkoním³⁰, kteří tím nebyli o nic méně ohromeni než já, zato zarmouceni víc, ačkoli i já jsem byl zarmoucen velmi; toho pána jsem si totiž zvlášť vážil.

O dva dny později jsem odjel do Fontainebleau. Když tam jednou králi řekli, že mám krásné portugaly a jiné velké zlaté mince, zeptal se mě, zda bych o ně nechtěl hrát cent s jeho milenkou; svolil jsem, a tak mě nechával u ní hrát, zatímco byl na lovu, a večer se hry ujímal sám. To mi zjednalo velkou důvěrnost s králem i s ní. A když mě jednoho dne přivedl k řeči o tom, co mě přimělo přijet do Francie, přiznal jsem mu upřímně, že jsem nepřijel s úmyslem vstoupit do jeho služeb, nýbrž jen strávit tu nějaký čas a potom učinit totéž u dvora španělského, dřív než se nějak rozhodnu, kudy a kam zamířit za svým štěstím; že mě však okouzlil tak, že nepůjdu dál hledat pána, a chce-li mé služby, zasvěcuji se jim až do smrti. Tu mě objal a ujistil mě, že jsem nemohl najít lepšího pána, než je on, který by mě měl raději a víc přispěl k mému štěstí a postupu. Bylo to jednoho úterý … března³¹; od té chvíle se počítám za Francouze a mohu říci, že jsem v něm od té doby nalezl tolik dobroty, důvěrnosti a důkazů přízně, že jeho památka bude po zbytek mých dnů hluboko vryta v mém srdci.

Duben. Přišel Svatý týden a já jsem požádal krále o dovolení jet vykonat velikonoční pobožnost do Paříže. Řekl mi, že pojedu v úterý s ním do Melunu, kam doprovodí svou milenku, která ji chtěla také vykonat v Paříži. Když jsme večer byli v Melunu, dal mě král zavolat, zrovna když večeřel, a řekl mi: „Bassompierre, má milenka vás chce zítra vzít s sebou ve své lodi do Paříže; budete cestou spolu hrát.“ Nazítří ji vyprovodil až k nalodění a mě posadil k ní. Přistála poblíž Arzenálu, kde na ni čekali maršál de Balagny a markýz de Cœuvres; pomohli jí vystoupit a odvedli ji do blízkého domu u Arzenálu, kde bydlela její sestra paní maršálka de Balagny. Tam za ní přišly paní a slečna de Guise, paní de Retz s dcerami a několik dalších dam a doprovodily ji na temné hodinky do Petit Saint-Antoine³², kde byla při temných hodinkách výtečná hudba, a potom ji dovedly do jejího bytu v děkanství u Saint-Germain. Požádala slečnu de Guise, aby u ní zůstala; ale hodinu nato ji zachvátila prudká křeč, z níž se probrala, a když chtěla začít dopis, který psala králi, přišla druhá křeč tak prudká, že už k sobě nepřišla. Zůstala v tom stavu celou noc a druhý den, kdy porodila mrtvé dítě; a na Velký pátek v šest hodin ráno skonala. Viděl jsem ji v tom stavu ve čtvrtek odpoledne, tak změněnou, že nebyla k poznání.

Na Velký pátek, když jsme byli na pašijovém kázání v Saint-Germain-l'Auxerrois, přišel La Varenne říci maršálu d'Ornano, že paní vévodkyně právě zemřela³³ a že je třeba zabránit králi, aby přijel do Paříže, kam spěšně míří; prosil ho, aby mu jel naproti a odvrátil ho od toho. Byl jsem při kázání vedle maršála a ten mě požádal, abych jel s ním. Učinil jsem tak a zastihli jsme krále za La Saussaye poblíž Villejuif, jak se žene tryskem na malých rychlých koních. Když uviděl pana maršála, vytušil, že mu jede oznámit tu novinu, a dal se do velkého nářku. Nakonec ho přiměli sesednout v opatství La Saussaye a uložili ho tam na lůžko. Projevoval všechnu přemíru bolesti, jakou si lze představit. Když konečně přijel z Paříže kočár, posadili ho do něho, aby se vrátil do Fontainebleau; všichni přední princové a páni se k němu mezitím sjeli. Jeli jsme tedy s ním do Fontainebleau, a když byl ve velkém sále s krbem, kam nejprve vystoupil, požádal celou společnost, aby se vrátila do Paříže a prosila Boha o útěchu pro něho. U sebe podržel pana velkého podkoního, hraběte du Lude, Termesa, Castelnaua de Chalosse, Montglata a Frontenaka; a když jsem odcházel se všemi, které propustil, řekl mi: „Bassompierre, byl jste poslední u mé milenky; zůstaňte také u mne, abyste mi o ní vyprávěl.“ A tak jsem zůstal i já a byli jsme osm nebo deset dní, aniž se společnost rozrostla, leda o několik vyslanců, kteří mu přijeli projevit soustrast a hned se zase vraceli.

1599: Král a slečna d'Entragues

Neuplynulo však mnoho dní a začal nové milostné pletky se slečnou d'Entragues³⁴, k níž často posílal hraběte du Lude a Castelnaua. Nakonec se paní d'Entragues usadila v Malesherbes a kdekdo říkal králi, že má-li zahnat svůj zármutek, musí se jít rozptýlit; jel tam tedy a velmi se zamiloval. Bylo nás s ním jen deset nebo dvanáct, jedli jsme obvykle u jeho stolu a bydleli v témž zámku.

[Květen–červen. Odtud jel král do Le Hallier a paní d'Entragues do Chemault, „kam král zajížděl každou chvíli“. V Le Hallier měl král v galerii „prudký výstup“ s hrabětem d'Auvergne, jehož svědky byli pan de Sainte-Marie-du-Mont a Bassompierre; pak jel do Châteauneuf-sur-Loire a dámy se vrátily do Paříže. V předvečer svatého Jana byl dvůr v Orléansu, kde pobývala maršálka de La Châtre se dvěma dcerami, „které byly velmi krásné“; den po svatém Janu však král vyrazil poštou do Paříže a ubytoval se u Gondiho³⁵, protože paní d'Entragues bydlela v paláci de Lyon. Po několika dnech se tam hraběti du Lude, který šel za slečnou d'Entragues od krále, přihodila jakási nepříjemnost; její otec a bratr ztropili povyk a nazítří ji odvezli do Marcoussis. Král se tam jednoho rána zastavil cestou do Blois a zakrátko se z Blois vrátil do Paříže – poštou za jediný den, s devíti koňmi, „a já jsem byl v té družině“.]

Červenec. Ubytoval se u prezidenta de Verdun³⁶, kde jsme povečeřeli; pak jsme uložili krále a dali se do hry v kostky, pan de Roquelaure, králův podkoní Marcilly a já. Zakrátko jsme uslyšeli krále volat, aby k němu někdo přišel; byl venku ze své komnaty. Přiběhli jsme a našli ho, jak se přetahuje o dveře své komnaty s Beringhenem, jehož tam zavřel a jemuž se pomátl rozum od palčivého slunce, které mu ten den pražilo na hlavu, když jel s králem poštou. Vytáhli jsme Beringhena ven a v králově komnatě spal místo něho pan de Roquelaure.

Král na té cestě neměl s sebou žádnou výpravu; obědval u některého prezidenta, večeřel u některého prince nebo pána, podle toho, komu to dal vzkázat. Slečnu d'Entragues ještě neměl a spával občas s jednou hezkou holkou, které říkali la Glaude. Stalo se, že jednoho večera po večeři u pana d'Elbeuf šel král spát k Zametovi s tím děvčetem, a když jsme ho odstrojili a chtěli nasednout do králova kočáru, který nás měl odvézt domů, dostali se pánové de Joinville a velký podkoní do hádky kvůli něčemu, co prý podle prvního řekl pan velký podkoní králi o slečně d'Entragues a o něm; takže pan velký podkoní byl zraněn do hýždě, vidam z Le Mans dostal ránu skrz tělo a La Rivière ránu do beder³⁷. Když pan de Praslin dal zavřít vrata domu a pan de Chevreuse odešel, požádali mě, abych šel za králem a vypověděl mu, co se stalo. Vstal v županu a s kordem a přišel na schodiště, kde byli; já jsem před ním nesl pochodeň. Rozzlobil se nesmírně a ještě v noci poslal vzkázat prvnímu prezidentovi, aby k němu nazítří přišel s parlamentním soudem; přišli kolem deváté hodiny ráno. Přikázal jim, aby věc dali vyšetřit a zjednali řádnou spravedlnost; učinili tak a dali předvolat hraběte de Cramail, Barrauta, Chaserona a mě, abychom o věci svědčili. Král nám přikázal jít odpovídat komisařům, jimiž byli pánové de Fleury a de Turin, radové velké komory; to jsme učinili a proces byl veden. Ale na naléhavou prosbu, kterou ke králi vznesli pan, paní a slečna de Guise, nešla věc dál; a o dva měsíce později tu při urovnal v Conflans pan konetábl³⁸.

Král se po dvou dnech vrátil do Blois a brzy potom (v srpnu) jel do Chenonceaux navštívit královnu Louisu³⁹, která tam tehdy pobývala; trochu se zamiloval do jedné z královniných dvorních slečen, jménem La Bourdaisière. Vrátil se strávit léto ve Fontainebleau a čas od času zajížděl za slečnou d'Entragues do Malesherbes, kde jí (v září) dosáhl; a na podzim, po návratu do Paříže, ji ubytoval (v říjnu) v paláci de Larchant.

[Král zajel ještě poštou do Orléansu, kudy projížděla královna Louise na cestě do Moulins, a strávil s ní tři dny. V téže době se mu v Orléansu poklonil kardinál Ondřej Rakouský – syn arcivévody Ferdinanda Tyrolského a Filipiny Welserové, narozený na zámku Březnice v Čechách, biskup kostnický.]

Listopad. Koncem podzimu přijel král do Monceaux, odkud jsem se s ním rozloučil a jel do Lotrinska jednat s Jeho Výsostí, aby mě zprostila ručení, které za ni převzal můj nebožtík otec, za sto padesát tisíc tolarů, jež si vypůjčila na svatbu své dcery paní velkovévodkyně a pro něž mě v Paříži znepokojovali.

Prosinec. Zůstal jsem v Lotrinsku šest týdnů, spíš z lásky, kterou jsem choval ke slečně de Bourbonne⁴⁰, než kvůli té druhé záležitosti.

1600: Vévoda savojský v Paříži

Leden. Vrátil jsem se konečně v předvečer Tří králů roku 1600. Několik dní předtím přijel ke králi pan vévoda savojský⁴¹; král byl toho večera na velké hostině u pana de Nemours, po níž následoval ples. Šel jsem se mu poklonit a on mě pak představil vévodovi savojskému a řekl mu o mně mnoho dobrého.

Téhož večera přišla zpráva o ústupu od Kaniže, který král nesmírně chválil, stejně jako počínání pana de Mercœur⁴². A když pan hrabě de Soissons na to řekl, že se diví, že to pan de Mercœur dokázal, protože ho za vojevůdce nepokládá, odsekl mu král: „A co byste říkal, kdyby vás nebyl zajal a vašeho bratra neporazil?“

[Zbytek zimy vyplnily balety: pánové d'Auvergne a de Biron tančili balet Turků, pánové de Montpensier, de Guise a velký podkoní balet Zamilovaných, „v němž jsem byl i já“, hrabě d'Auvergne s několika dalšími „bez přípravy“ balet Pradlen a krátce nato balet Nymf, pan de Nemours balet Líbezných doktorů; v únoru se konaly i slavnosti na koních.]

Té zimy jsem chodil k paní de Santeny a potom jsem se zamiloval do La Raverie; král se zamiloval do paní de Boinville a do slečny Clin⁴³.

Březen. Vévoda savojský odjel kolem poloviny postu. Král ho vyprovodil míli za Paříž a jel vykonat velikonoční pobožnost do Fontainebleau, kde se zakrátko v lázeňském sále konala disputace o ověření článků z knihy pana du Plessis-Mornay proti mši⁴⁴; byl jsem při ní. Přijel tam za králem pan de Vaudémont.

Duben. Odjel jsem navštívit matku do Lotrinska, kde jsem zůstal jen osm dní.

1600: Válka v Savojsku

Květen. Když se pak král přijel do Paříže rozloučit s princeznami – jeho rozvod s královnou Markétou byl proveden a sňatek s princeznou Marií Medicejskou ujednán⁴⁵ –, vydal se poštou do Lyonu. Dvůr poslal napřed, aby na něho čekal v Moulins, kde se zdržel čtrnáct dní u královny Louisy, hlavně kvůli La Bourdaisière, kterou miloval.

Červenec. Konečně jsme dorazili do Lyonu, kde král pobyl tři měsíce⁴⁶ a čekal, jak dopadne smlouva, kterou uzavřel s panem vévodou savojským o vrácení markrabství Saluzzo; nakonec se vydal do Grenoblu, kam dorazil 14. srpna. Odjel jsem odtamtud téhož dne, abych byl při dobytí města Montmélian, k němuž pan de Créquy se svým plukem přiložil petardu z jedné strany a pan de Morges s několika kompaniemi gardového pluku z druhé⁴⁷. Byl jsem se svým bratrancem Créquym, který měl víc štěstí než Morges, protože jeho petarda mu otevřela vstup do města, kdežto druhá udělala jen docela malou díru, takže naši lidé šli vylomit bránu, kterou měly vejít gardy. Postavili jsme barikádu proti zámku, který do nás hojně pálil z děl. Mezi oddíly, které vedl Morges, a oddíly pana de Créquy došlo k jistému zmatku kvůli jednomu z králových lehkých jezdců, kterého zabil dauphinéský šlechtic jménem Pilon, protože ho měl za nepřítele. Když pan de Créquy povyk utišil, chtěl přimět jednoho lehkého jezdce, Béarňana jménem Beuseins, aby zastrčil kord do pochvy; ten mu řekl, ať tasí sám svůj, což svár obnovilo, a utišila ho nakonec až rozvaha pana de Créquy. Zůstal jsem tam celý následující den i noc, kdy jsme šli vyplašit posádku zámku a měřili hloubku jejich příkopu. Stříleli na nás náramně z mušket i z děl; a když se ostatní stáhli pod barikádou, kudy přišli, ztratil jsem jejich stopu, takže jsem byl víc než hodinu vydán na milost palbě ze zámku, dvacet kroků od příkopu. Nakonec pan de Créquy, který měl o mě starost, poslal seržanta, aby mě hledal; byl jsem velmi rád, že jsem ho našel, a ještě radši, že jsem našel díru, kudy se dalo ven.

Večer nato jsem se vrátil k panu de Crillon, který vedl gardový pluk k Chambéry, kde jsme ještě té noci obsadili předměstí, a prorážejíce domy, dostali jsme se až k městské bráně. Král tam přijel nazítří v šest hodin ráno, a když dal město vyzvat, aby se vzdalo, vyšel pan de Jacob, který tam byl guvernérem, promluvit z hradby s panem de Villeroy⁴⁸; ujednal s ním kapitulaci, že nedostane-li do tří dnů pomoc, vydá králi město i zámek Chambéry a že se král zatím smí přiblížit až k příkopu, ba i postavit tam své baterie. Král měl jen svůj gardový pluk, který neměl ani patnáct set mužů, tři švýcarské kompanie a pluk Créquyho s nějakými čtyřmi sty jezdci; a bylo třeba obléhat Chambéry i Montmélian zároveň a ještě čelit nepříteli. A dělostřelectvo bylo tak špatně vypraveno, že ke čtyřem dělům, která vzal z pevnosti Barraux, ustanovil komisaři Vignolla, Termesa, Contenana a mě, abychom každý řídili palbu jednoho; činili jsme to o závod jeden s druhým, ale nadarmo, neboť když nadešel smluvený den, vešel král do Chambéry.

Nazítří za svítání vyrazil pan de Lesdiguières⁴⁹ (jehož král učinil generálním místodržícím ve svém vojsku) se vším vojskem, které mohl vzít s sebou, a se všemi námi dobrovolníky, kteří jsme byli u krále, počtem deset nebo dvanáct; projeli jsme na dostřel děl Montmélianu a Miolans, nakrmili koně v Saint-Pierre-d'Albigny, pak jsme svedli šarvátku u Conflans a jeli ještě přes míli dál v domnění, že tam najdeme Albignyho ležet s vojskem vévody savojského. On však ráno odtáhl, takže jsme se museli vrátit do Saint-Pierre-d'Albigny, kam jsme dorazili až ve tři hodiny po půlnoci, po čtyřiadvaceti hodinách v sedle za nesmírného vedra.

Druhý den dal pan de Lesdiguières vyzvat Miolans, který se vzdal, ale Conflans toho dne oblehnout nechtěl, jednak pro námahu předešlého dne, jednak proto, že byl svátek svatého Bartoloměje, den neblahý pro ty od Náboženství. Ráno nato se tam však vypravil se třemi kompaniemi gardového pluku a sedmi Créquyho pluku a s nějakou jízdou. Gardy měly předvoj a spěchaly, aby Créquyho pluk předstihly, což se jim podařilo; přiblížily se k pevnosti zdola, předměstím, které měšťané dva dny předtím vypálili, když jsme se objevili před městem. Sotva se tam však usadily, byly spatřeny a ostřelovány zezadu z neopevněného domu, kde bylo čtyřicet mušketýrů, a při prvním výpadu, který obránci Conflans čtvrt hodiny nato podnikli, byly gardy zahnány až pod horu. Tu se objevil Créquyho pluk, který se s nimi vrátil a znovu zaujal první postavení. Gardisté přišli při obědě pana de Lesdiguières požádat o jedno ze dvou děl určených k ostřelování pevnosti, aby mohli dobýt onen dům, který jim tolik znepříjemňoval postavení. Tu pan de Créquy, kterého hnětlo, že gardy na něho nepočkaly, aby šli k obklíčení společně, on po jejich levici, nabídl panu de Lesdiguières, že dům vezme bez děla; ten ho vzal za slovo a po obědě přešel na druhý břeh Isèry naproti tomu domu, aby se podíval na tu kratochvíli. Petardník jménem Bourquet připevnil na dveře petardu, která nadělala víc hluku než škody; k domu však přiléhala stodola, tu podkopali a pak zapálili, což obránce donutilo vzdát se na milost a nemilost. Pan de Créquy je všechny svázané přivedl panu de Lesdiguières, a ten pak šel horem samošestý (byl jsem jedním z nich) prohlédnout místo, kam postaví svou baterii. Když jsme byli nahoře, jeden z kapitánů Créquyho pluku, který byl mezi těmi šesti, jménem La Couronne, dostal, právě když se mnou mluvil, z města ránu z muškety, která mu přerazila stehno. Pan de Lesdiguières nám ukázal, kde postaví baterii; měli jsme to místo za nepřístupné pro děla, on nám však řekl: „Zítra v deset hodin budou má dvě děla nahoře, vyhraju-li dnes večer na panu de Bassompierre čtyřicet tolarů, abych dal dvacet Švýcarům a dvacet Francouzům, kteří je vytáhnou.“

To také učinil. Nejprve dal dopravit děla, střelivo, hradební koše a podlážky pod děla na úpatí hory, tak příkré, že po ní stěží vystoupil pěší člověk, a dal vykopat výklenky pro ty, kdo měli děla vytahovat; byly jako stupně, na nichž se mohli držet. Vzhůru po svahu rozestavil padesát Švýcarů z jedné strany a padesát Francouzů z druhé, s lany; a v odstupech dal cestou vzhůru udělat odpočívadla, kde se dalo dělo zastavit a kde měli Francouzi i Švýcaři čas vystoupit na vyšší stupně. Tak dal nejprve vytáhnout koše, pak podlážky, střelivo a lafety a nakonec vytáhl děla, s rychlostí neuvěřitelnou a jakou jsme ve Francii ještě nezažili. Baterie byla hotova v jedenáct hodin a začalo se střílet do zadní strany zámku, který je v horní části města, proti všemu očekávání obležených, kteří by si nikdy nepomysleli, že je vezmeme odtamtud. Král přijel k baterii kolem druhé hodiny odpoledne, právě když jsme se chystali k útoku; nedovolil to a poslal Perna, důstojníka své gardy, aby odvolal osm nebo deset nás dobrovolníků, kteří jsme byli připraveni vyrazit. A v téže chvíli dali ti z města bubnem znamení, že se chtějí vzdát; o dvě hodiny později vytáhlo za čestné kapitulace tisíc třicet vojáků, jimž velel jakýsi markýz de Versoy, baron de Vatteville – a nás, kteří jsme je obléhali, ani tolik nebylo.

Král odjel nazítří a přenocoval v Saint-Pierre-d'Albigny. Další den obědval na zámku Miolans. Našel tam pět vězňů, které tam vévoda savojský držel už dlouhá léta a kteří při východu nemohli snést denní světlo; čtyřem dal svobodu a pátý, v němž byl poznán člověk, jenž napáchal ve Francii velké ničemnosti, byl poslán do Lyonu, kde byl o několik dní později vpleten do kola. Odtud jel král na noc do Chamoux, aby oblehl Charbonnières, které už obklíčil pan de Crillon. Pan de Sully⁵⁰ tam přivezl množství děl, která dal vytáhnout nahoru po příkladu pana de Lesdiguières, a téhož dne, kdy baterie začala střílet, se zámek vzdal (v září). Strávili jsme při tom obléhání dvanáct dní a po dobytí Charbonnières odjel král do Grenoblu.

Chtěl jsem jet s panem de Lesdiguières do údolí Maurienne, které šel dobýt, ale král mi přikázal, abych jel s ním. Přenocoval v La Rochette a nazítří obědval v Grenoblu. Když se tam dozvěděl, že paní de Verneuil⁵¹ přijíždí do Saint-André-de-la-Côte, vyjel za ní a dal mi půjčit jednoho z koní své stáje, abych jel s ním. Urazil jsem tu cestu klusem a byl jsem tak znaven, že jsem při příjezdu už nemohl dál. Hned při setkání se král a paní de Verneuil pohádali, takže král se chtěl ve zlosti vrátit a řekl mi: „Bassompierre, ať nám osedlají koně, pojedeme zpátky.“ Řekl jsem mu, že rád vyřídím, aby osedlali jeho koně, ale co se mého týče, že se prohlašuji za straníka paní de Verneuil a zůstanu u ní. A zároveň jsem se tolik nachodil sem a tam, abych smířil dva lidi, kteří k tomu měli sami dobrou chuť, že jsem mezi nimi zjednal mír; a spali jsme v Saint-André. Nazítří se král vrátil do Grenoblu a vzal paní de Verneuil s sebou; zůstal tam osm nebo deset dní.

[Potom se král vrátil do Chambéry a v říjnu zajel do Aix a do Annecy, kde ho „velmi dobře“ přijal pan de Nemours a kam za ním od obléhání Bourgu přijel maršál de Biron. „Zajeli jsme si zatím prohlédnout Ženevu, kde jsme viděli Theodora Bezu.“⁵² Z Annecy jel král do Faverges – které zčásti vyhořelo téže noci „nedopatřením královské kuchyně“ –, do Beaufortu a nahoru k průsmyku Cormet, který chtěl prohlédnout jako jednu z cest, jimiž se vévoda savojský mohl vrátit do své země; přes Saint-Pierre-d'Albigny a kolem baterií u Montmélianu se pak vrátil do Chambéry, kde přenechal svůj byt blížícímu se legátovi, kardinálu Aldobrandinimu, synovci papeže Klementa VIII. Královo vojsko mezitím „nesmírně rostlo a všichni princové a páni Francie se tam hrnuli o závod“. Baterie začaly ostřelovat zámek Montmélian, ale po prvním dni umlkly: guvernér hrabě de Brandis vyjednal, že pevnost vydá, nepřijde-li jí do měsíce na pomoc vojsko (kapitulace byla podle Chantéraca podepsána 16. října). Legáta přijali v Chambéry s velkou nádherou; když projížděl kolem Montmélianu, stálo vojsko, které mělo ten den generální přehlídku, v bitevním šiku. Král odjel do Moûtiers, protože vévoda savojský znovu obsadil celé údolí Tarentaise od Malého svatého Bernarda až k průsmyku Pas du Ciel, který střežily pluky Navarra a Chambord.]

Listopad. Král tam přijel a dal svést velkou šarvátku, při níž byl po celou dobu sám, aby velel a přiměl nás k ústupu, vydán nesčetným ranám z mušket, které po něm pálily. Vrátil se na noc do Moûtiers a odtud jel do Chambéry přes Montmélian, který mu byl tehdy vydán podle dřívější kapitulace. Zastihl tam pana legáta, s nímž měl několik rozmluv, aniž se co rozhodlo.

Paní de Verneuil se vrátila do Francie a král šel oblehnout pevnost Sainte-Catherine; když ji dobyl, odevzdal ji Ženevanům, kteří ji v tu hodinu srovnali se zemí (v prosinci). To legáta urazilo tak, že chtěl okamžitě odjet, a dalo velkou práci ho zdržet. Koncem roku se král konečně vrátil do Lyonu, kde našel královnu, která tam už vykonala svůj slavnostní vjezd, a téhož večera naplnil své manželství⁵³.

O několik dní později, když přijel pan legát, pojal ji za manželku před tváří církve.

1601: Nová královna a cesta do Anglie

[Leden. O několik dní později uzavřel král „k legátově spokojenosti“ mír s vévodou savojským, rozloučil se s legátem a jedné noci vyrazil poštou z Lyonu do Paříže. V Roanne vsedl na loď a po Loiře doplul do Briare; cestou se dozvěděl o smrti královny Louisy. Z Briare jel na noc do Fontainebleau, nazítří obědval ve Villejuif, přívozem u Tuilerií přejel Seinu a jel přenocovat do Verneuil⁵⁴, „a měl s sebou jen čtyři lidi, z nichž jsem byl jeden“.]

Zůstali jsme ve Verneuil tři dny a pak jsme jeli do Paříže. Král bydlel u Montglata v převorství Saint-Nicolas-du-Louvre, kde míval vždy k večeři dámy, které dal pozvat, a pět nebo šest princů nebo někoho z nás, kdo jsme s ním přijeli.

Konečně královna dorazila do Nemours; král jel za ní se šedesáti poštovními koňmi a odvezl ji do Fontainebleau. Pobyla tam pět nebo šest dní a pak přijela do Paříže, kde se ubytovala u Gondiho. Téhož večera jí král představil paní de Verneuil, kterou přijala vlídně. Odtud jsme se přestěhovali k Zametovi, protože Louvre ještě nebyl připraven. Nakonec se tam královna nastěhovala a nazítří se oblékla po francouzsku a vzala smutek za královnu Louisu. Tančili jsme několik baletů a o masopustě jsme se utkali v otevřeném kolbišti na mostě Pont au Change.

Rozloučil jsem se s králem a jel do Lotrinska za nemocnou matkou. Zůstal jsem tam skoro tři měsíce a vrátil se, když paní de Bar a Jeho Výsost, její tchán, přijeli do Francie navštívit krále (v červnu). Ten jim vyjel vstříc do Monceaux, které několik dní předtím daroval královně, a ta své švagrové a panu vévodovi lotrinskému vystrojila velké hostiny. Tam jsem byl svědkem rady, při níž mě král zdržel ze strachu, abych neodjel do Paříže, protože jsem na něm vyhrával peníze. Ptal se, má-li dát něco paní de Verneuil, aby ji provdal za jednoho prince, který si ji prý chtěl vzít, bude-li mít ještě sto tisíc tolarů. Pan de Bellièvre⁵⁵ řekl: „Sire, jsem toho mínění, abyste té slečně dal sto tisíc pěkných tolarů, aby se jí našla dobrá partie.“ A když pan de Sully namítl, že je velmi snadné vyslovit sto tisíc pěkných tolarů, ale těžké je najít, kancléř, aniž se na něho podíval, odvětil: „Sire, jsem toho mínění, abyste vzal dvě stě tisíc pěkných tolarů a dal je té slečně, aby se vdala, a třeba i tři sta tisíc, nejde-li to za méně; a to je mé mínění.“ Král později litoval, že té radě neuvěřil a neřídil se jí.

Červenec. Odtud jel král do Verneuil a odtamtud znenadání vyrazil poštou do Calais (v srpnu). Mě poslal z Verneuil zpět ke královně, své sestře a Jeho Výsosti, abych je jeho jménem pozdravil. Vrátil jsem se k němu do Calais a rozloučil se s ním, abych jel k obléhání Ostende⁵⁶; a když jsem po nějakém čase přijel jednoho večera za králem do Calais (v září), zastihl jsem pana de Biron, jak se právě chystá vyplout do Anglie, a ten mě svedl, abych ho doprovodil.

Královnu⁵⁷ jsme v Londýně nenašli; byla na cestě po zemi čtyřicet mil odtamtud, na zámku jménem Basing, který patří markýzi z Winchesteru. Královna nás dala přijmout na jiném zámku, míli od Basingu, jménem The Vyne, odkud přišli pro pana de Biron, aby ho odvedli do Basingu. Královna ho přijala velmi čestně a druhý den přijela na lov s více než padesáti dámami na mimochodnících až k zámku The Vyne a vzkázala panu de Biron, aby přijel na lov. Nazítří se s královnou rozloučil a vrátil se do Londýna; pobyl tam tři dny a pak se plavil zpátky přes moře. To ho neslo k Boulogni, ale byli jsme nuceni přistát v přístavu Saint-Jean a do Boulogne jsme dorazili o půlnoci. Tam nás zastihla zpráva o narození pana dauphina⁵⁸, který přišel na svět v den svatého Kosmy, 27. září. Vrátili jsme se poštou ke králi do Fontainebleau, kde zůstal (říjen), dokud královna nevstala z šestinedělí (listopad); pak se vrátil do Paříže, kde se s ním paní jeho sestra a pan vévoda lotrinský rozloučili a vraceli se do své země (v prosinci).

Krátce nato došlo k roztržce paní de Verneuil s králem; zavinilo ji to, že paní de Villars dala králi dopisy, které paní de Verneuil psala princi de Joinville a on je dal jí. Věc se urovnala tím, že pan vévoda d'Aiguillon přivedl králi Bigotova písaře, který se přiznal, že ty dopisy padělal; a princ de Joinville byl vypovězen ode dvora⁵⁹.

1602: Pád maršála de Biron

[Leden–květen. Bassompierre zajel za matkou do Lotrinska a vrátil se na masopust roku 1602, „kdy Švýcaři přijeli odpřisáhnout obnovení spojenectví“⁶⁰. V únoru se Créquy bil v souboji s Chambaretem, La Bourdaisière se provdala za vikomta d'Estoges a tančil se balet Ročních dob a několik dalších. V březnu jel král na půst do Fontainebleau, kam za ním v polovině postu přijel La Fin⁶¹ „a odevzdal mu smlouvy pana de Biron se Španělskem a Savojskem“. Kolem Velikonoc odjel král do Blois, pak do Tours a v květnu do Poitiers, aby uspořádal záležitosti v Poitou.]

Červen. Odtud jsme přijeli strávit Boží tělo do Blois, pak do Orléansu, kam za králem přijel hrabě d'Auvergne, a odtud do Fontainebleau, kam jednoho rána přijel pan de Biron. Král na něho v borové zahradě dlouho naléhal, aby mu řekl, jak je to s jeho pletichami, a že mu odpustí; totéž učinil po obědě, večer a ještě druhý den. K večeru pak král vydal rozkaz, aby byl zatčen, což se stalo, když vcházel z králova kabinetu do komnaty svatého Ludvíka, kde ho zatkl Vitry⁶². Byl jsem v té komnatě, stranou u okna s panem de Montbazon, Montglatem a La Guesle. Přistoupili jsme blíž a tu řekl panu de Montbazon, aby šel jeho jménem poprosit krále, aby mu nebrali kord, a nám pak řekl: „Jaké to zacházení, pánové, s mužem, který sloužil jako já!“ Pan de Montbazon mu přišel říci, že král chce, aby kord odevzdal; nechal si ho odebrat. Pak ho se šesti gardisty odvedli do oválné komnaty a zároveň král řekl hraběti d'Auvergne, aby přešel do malého kabinetu Loménieho, a panu velkému podkonímu, panu de Mayenne a mně řekl, abychom u něho zůstali. Po nějaké době nás dal vystřídat Termesem, Gramontem a Montglatem a tehdy dal číst dopisy, které mu dal La Fin, psané rukou pana de Biron, z nichž bylo celé jeho spiknutí zjevné. Odešli jsme až za svítání. Nazítří ráno byli oba odvedeni nad komnatu pana velkého podkoního a do jiné komnaty poblíž, každý zvlášť. Den nato je nalodili na řece ve Valvins a po vodě je dopravili k Arzenálu, odkud je odvedli do Bastily. Král přijel téhož dne do Paříže. Den po jejich příjezdu postoupil král věc pana de Biron parlamentu, který určil za své komisaře pány de Fleury a de Turin, rady velké komory; ti pomáhali panu kancléři de Bellièvre a panu prvnímu prezidentovi de Harlay vést vyšetřování. Král se zatím uchýlil do Saint-Maur-des-Fossés a parlament dal povolat pairy Francie, aby se účastnili soudu nad panem de Biron. Ten byl po skončení vyšetřování dopraven po vodě do Justičního paláce panem de Montigny, guvernérem Paříže, s několika kompaniemi gard; tam byl vyslechnut na stoličce obžalovaných⁶³ před shromážděnými komorami a nazítří byly sebrány všechny hlasy a pan de Biron odsouzen ke stětí na náměstí de Grève a ke ztrátě jmění. Jeho příbuzní a přátelé se za jeho věznění několikrát vrhli králi k nohám a prosili o milost; Jeho Veličenstvo jim lidsky odpovědělo, že lituje jeho neštěstí stejně jako oni a že ho má rádo, ale že musí mít raději blaho své koruny, které ho zavazuje, aby za příklad posloužil ten, kdo přijal nejvíc milostí a tím hůř se provinil; a že má dobré a zákonné soudce, jimž rozsudek ponechává. Konečně … července⁶⁴ byl popraven na nádvoří Bastily a byl při tom posledním úkonu rozrušenější a víc bez sebe, než by kdo čekal. Ještě téhož večera byl pohřben v kostele Saint-Paul u vchodu do chóru, kam ho všichni chodili pokropit svěcenou vodou.

Srpen–září. Část léta jsme strávili v Saint-Germain; potom král, když projížděl Paříží do Fontainebleau, odpustil hraběti d'Auvergne a propustil ho na svobodu (v říjnu).

Listopad. Královně se 22. listopadu narodila ve Fontainebleau první dcera⁶⁵, nyní královna španělská, v téže oválné komnatě, kde se narodil pan dauphin. Na zimu jsme se vrátili do Paříže. Uspořádali jsme karusel a několik baletů (v prosinci).