Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

III. Tažení do Uher proti Turkům (1603)

[Rok 1603 začíná Bassompierre ještě u francouzského dvora, v létě se však vydává po Dunaji do Uher, aby jako dobrovolník sloužil v císařském vojsku proti Turkům. Ve Vídni zjistí, že vojsku velí úhlavní nepřítel jeho rodu Russworm; přesto táhne k Budínu a Pešti, bojuje v bitvě na dunajském ostrově, usmíří se s Russwormem „na mrtvých Turcích“, prožije celé podzimní tažení a v zimě se vrací do Vídně a na Moravu. Setkává se tu s muži, kteří o sedmnáct let později stanuli proti sobě na Bílé hoře: s Tillym, Hohenlohem a Lichtenštejnem.]

1603: Od dvora do uherské války

[Na počátku roku 1603 se Saubole¹ „zabarikádoval v Metách proti panu d'Épernon“; král se tam vypravil, Saubola odvolal a na jeho místo dosadil Arquiena.² V březnu přijela za Jejich Veličenstvy do Met Madame, králova sestra,³ po ní vévoda lotrinský a vévoda a vévodkyně zweibrückenští.⁴ Den po Velikonocích (31. března) král nocoval v Nomeny, městečku mezi Metami a Nancy, a nazítří dorazil do Nancy, kde byl přijat „se vší myslitelnou okázalostí a nádherou“; Madame tam tančila balet. Po osmi dnech se král vrátil do Fontainebleau, „kde držel dietu, a já také“. V předvečer Letnic ho postihla zástava moči, která mu nadělala starosti, ale brzy pominula. V červenci si pan de Saint-Luc⁵ vzal Bassompierrovu starší sestru; král zatím objížděl Saint-Germain, Monceaux, Tresmes, Nanteuil, Villers-Cotterêts a Soissons. Když se vrátil do Paříže, Bassompierre se s ním rozloučil, „abych odjel do Uher“.]

Moji němečtí příbuzní,⁶ kteří vídali všechny mé předky cele oddané zbraním, těžce nesli, že trávím život v zahálce, do níž nás uvrhl mír ve Francii. A třebaže jsem byl při králově dobývání Savojska a u obléhání Ostende,⁷ ustavičně na mě naléhali, abych opustil francouzský dvůr a vrhl se do uherských válek,⁸ a za tím účelem mi opatřili pluk tří tisíc pěších, který měl roku 1603 postavit bavorský kraj.⁹ Ten úřad jsem pro tento rok odmítl, neboť se nehodilo, abych bez jakékoli zkušenosti a znalosti země šel rovnou velet třem tisícům mužů; rozhodl jsem se však, že tam pojedu jako dobrovolník, s výstrojí co nejlepší, a připravil jsem se k tomu, jak nejlépe jsem mohl.

[Služebnictvo a vozy poslal napřed do Ulmu, aby tam připravily „plukovnickou loď“ a opatřily vše potřebné. Sám vyjel z Paříže 16. srpna 1603, 18. byl v Nancy, kde zůstal do 22.; s přepřahanými kočáry dojel na noc do Sarrebourgu, 23. obědval v Saverne u děkana Franze von Kriechingen¹⁰ a nocoval ve Štrasburku. Tam se den zdržel, aby si dal peníze, které vezl, vyměnit za dukáty. V najatém kočáře vyjel 25. a 28. dorazil do Ulmu; 29. si prohlédl městskou zbrojnici, „která je velmi krásná“, a 30. srpna se s celou výpravou nalodil na dvě velké lodi na Dunaji.]

Září. Třetího dne ráno jsem dorazil do Neuburgu, kde pro mne vévoda, otec nynějšího,¹¹ poslal a dal mě přivést na svůj zámek, kde jsem byl nadmíru dobře přijat: zdržel mě celý den a večer mi vystrojil hostinu tak skvělou, jak jen lze. Rozloučil jsem se s ním, abych nazítří ráno odjel, a obědval jsem v Ingolstadtu; potom jsem přes Řezno, Pasov a Linec dorazil 9. září do Vídně v Rakousích. Zastihl jsem tam pana prince de Joinville,¹² rýnského hraběte Fridricha,¹³ Quinterota a jiné, kteří za mnou přišli, hned jak jsem přijel, a nazítří u mne večeřeli.

Ve Vídni: nepřítel Russworm a noví přátelé

Octl jsem se ve velkých nesnázích, když jsem se dozvěděl, že císařskému vojsku v Uhrách toho roku velí Russworm,¹⁴ můj úhlavní nepřítel. Býval totiž kdysi poručíkem gardy mého otce za Ligy, když jí jako kapitán velel Schwarzenberg,¹⁵ a když se potom za francouzských nepokojů stal kapitánem sám, zabil dosti nepěkným způsobem poručíka jménem Petoncourt, statečného šlechtice. Otec ho pak poslal střežit Blancmesnil;¹⁶ za svého pobytu se tam zamiloval do mladé slečny, která se do Blancmesnilu uchýlila se svou matkou, unesl ji s ujištěním, že si ji vezme, nějaký čas jí užíval, potom jí dal užít několika jiným a nakonec ji poslal zpátky. Když se to doneslo mému nebožtíku otci, snažil se ho dát chytit; on však s tuctem mužů otcovy gardy brousil krajem, a když se dostal k Amiens, ubytoval se nedaleko města v domě tamního starosty a v tom domě vypukl oheň. Starosta poslal ven několik lidí, aby oheň uhasili; ti tam našli Russworma a zajali ho. Jakmile se to otec dozvěděl, postavil ho před recht,¹⁷ aby mu byla sťata hlava; a byl by ji ztratil, kdyby mu pan de Vitry,¹⁸ mistr tábora lehké jízdy, který ho znal a jemuž kdysi prokázal nějakou službu, neposkytl možnost uprchnout. Od té doby, protože to byl statečný muž a táhl s vojsky, dospěl až k onomu vysokému úřadu; a prohlásil se za našeho nepřítele do té míry, že jsme dostali jakousi zprávu, že nás chtěl dát v Ingolstadtu zavraždit. Nebožtík otec si na to stěžoval vévodovi bavorskému, který Russwormovi svěřil vedení svého pluku, a ten mu toho roku pověření odňal, což ho proti mému otci a nám, jeho dětem, popudilo ještě víc.

To vše byly dostatečné důvody, abych se bál vydat tam, kde on měl veškerou moc a já byl bez pomoci a bez přátel. Proto jsem se večer po večeři svěřil s těmi pochybnostmi svému bratranci rýnskému hraběti. Dal mi za pravdu a zrazoval mě od cesty k vojsku, pokud se předem dobře nezajistím; soudil, že bych měl jet do Sedmihradska pod generála Jiřího Bastu,¹⁹ přítele mého nebožtíka otce a muže velké válečnické pověsti. Při tom jsme toho večera zůstali. Nazítří mě vzal poklonit se arcivévodovi Ferdinandovi, pozdějšímu císaři,²⁰ a ten mě vlídně přijal. Téhož rána přišel k audienci také doktor Pezzen,²¹ jeden z předních radů císaře Rudolfa, který předešlého večera přijel do Vídně; císař ho tam poslal, aby se o záležitostech poradil s arcivévodou, jeho bratrem. Byl to přítel rýnského hraběte, který mě mu také představil; a protože to byl člověk bez okolků, řekl rýnskému hraběti, že by ho potěšil, kdyby ho toho dne pozval na oběd, protože jinak půjde obědvat úplně sám do hostince. Rýnský hrabě mu odpověděl, že ho zavede na oběd k svému druhému já, totiž ke mně, svému bratranci a bratru, a já ho o to snažně prosil. Přijal s tou výminkou, že nazítří přijdeme na oběd my k němu; jeho služebnictvo mělo totiž dorazit ještě týž den.

Tento doktor Pezzen neměl Russworma rád. Rýnský hrabě mu pověděl, jak to mezi mnou a jím je, a po obědě, když jsme byli on i já napůl opilí, o tom se mnou promluvil. Řekl mi, že se mám před Russwormem bedlivě střežit, neboť je to nejhorší ze všech lidí, a že mi nabízí pomoc svého bratra plukovníka Pezzena, který má ve vojsku tři tisíce lancknechtů;²² že můj bratranec rýnský hrabě tam má šest set francouzských jezdců a stejný počet moravské jízdy, jimž velí společně; a abych si ve vojsku hledal ještě další oporu; on že se mi ji ze své strany pokusí najít a že se mi nabízí za přítele se vším všudy. Poděkoval jsem mu slovy co nejvybranějšími. Nato jsme se rozešli se slibem, že k němu nazítří přijdeme na oběd; pozval i pana prince de Joinville a Quinterota, kteří s ním obědvali u mne. Řekl jsem rýnskému hraběti, co mi doktor Pezzen pověděl o Russwormovi, a on byl velmi rád, že se řečený doktor prohlásil pro mne, a jeho bratr také; ani on totiž Russworma neměl rád.

Nazítří jsme přišli do hostince, kde nás měl doktor Pezzen hostit, a našli jsme tam plukovníka Seifrieda Koloniče,²³ který večer předtím přijel od vojska a obědval s námi. Při obědě jsme si Kolonič a já připili na bratrství – udělali jsme brouderchaft – s velkým ujišťováním o přátelství; a po obědě mu doktor Pezzen přede mnou vylíčil, jak se to má s Russwormem a se mnou, a řekl, že když jsme teď bratři, musí mě ve vojsku podržet a zabránit, aby mi Russworm nějak ublížil. Kolonič mi slíbil a odpřisáhl, že to učiní ze všech sil. A ty nebyly malé: měl tisíc německých jezdců rakouského pluku, jemuž velel, k tomu dvanáct set Uhrů, jejichž byl plukovníkem, a jeho bratr Ferdinand Kolonič měl patnáct set lancknechtů. Ostatně prý je Russworm ve vojsku nenáviděn a nic otevřeně podniknout se neodváží, neboť by to byla ničemnost příliš zjevná; a co do ostatního, ubytuji se v jeho ležení, kde už on zabrání každému úkladu. Nazítří se prý vrátí k vojsku, řekne Russwormovi, že mě viděl ve Vídni, a vyzví, zda by mu bylo vhod, abych ho navštívil; v nejhorším si mě nechá ve svém ležení u Uhrů a nebudeme se o něho starat.

Do Vídně nedávno přijel lankrabě hesensko-darmstadtský,²⁴ aby se odebral k vojsku, a doktor Pezzen ho pozval na tutéž hostinu. Doktor při ní vyprávěl, že den předtím obědval u mne po francouzsku a že se nikdy neměl lépe, a že to musím nazítří dopřát celé společnosti; všichni mi slíbili, že přijdou, a Kolonič, že odloží odjezd až na odpoledne, aby mohl být při tom. Přišli všichni a já je dobře pohostil. Po obědě Kolonič odjel, dobře mi nakloněn; požádal jsem ho ještě, aby promluvil s panem hrabětem Fridrichem z Hohenlohe a s jeho bratrem hrabětem Kazimírem, štrasburským kanovníkem, z nichž první byl plukovníkem tisíce jezdců a druhý pěti set rejtarů arkebuzírů, a také s plukovníkem z Mörsbergu. Všichni tři byli moji příbuzní²⁵ a rýnský hrabě jim po něm rovněž napsal.

Zůstal jsem ve Vídni do 21. září, jednak abych si opatřil stany, vozy, koně a ostatní náčiní potřebné ve vojsku, kam je třeba všechno vézt s sebou, protože se táboří, jednak abych počkal na pana prince de Joinville, který mě požádal, abych ho vzal na své lodi, protože přijel bez výstroje. Toho dne jsme tedy společně vyrazili a nocovali čtyři míle od Vídně, odkud jsme vypluli dosti pozdě.

Po Dunaji k vojsku

Nazítří, 22., jsme dojeli na noc do Prešpurku (jinak Posonia),²⁶ hlavního města Uher, pokud je nyní drží císař. Tam jsme zastihli plukovníka Germanika Strassolda, který vedl k vojsku tři tisíce Italů; jeho podplukovníkem byl Alessandro Rodolfi a jako dobrovolníci s ním na tuto výpravu táhli páni Mario a Pompeo Frangipani, markýz Martinengo a markýz Avogadro.²⁷ Přišli za panem princem de Joinville a všech pět se mu poklonilo s mnoha nabídkami přátelství, a mně také; říkali, že máme držet pevně při sobě, když jsme všichni cizinci, a to jsme jim ze své strany slíbili.

23. jsme pluli celý den a k večeru jsme dostali chuť zastavit se na noc na pustém ostrově a dát tam postavit stany, abychom viděli, zda v nich nic nechybí. V noci jsme tam však našli takové množství komárů a ti nám tak zřídili tváře, že jsme jimi byli nejen celou noc nadmíru sužováni, ale nazítří nás nebylo k poznání, jak jsme měli obličeje oteklé.

24. jsme nocovali v Komárně, kde za námi přišel velitel pevnosti jménem Hans von Mollart²⁸ a prosil nás, abychom se ubytovali u něho; omluvili jsme se, že chceme časně ráno vyplout. Večer poslal panu princi de Joinville darem jesetera a mně druhého a vzkázal nám, že doufá, že nás nazítří uvidí v Ostřihomi: právě prý přijeli biskup jagerský a pan Illésházy,²⁹ císařovi zmocněnci k jednání o mír spolu s hrabětem z Althannu³⁰ a s ním samým, a míří do Ostřihomi, kde se má rozmluva konat.

Z Komárna jsme vyrazili 25. časně ráno, abychom se pokusili Ostřihom minout a setkání s těmi zmocněnci se vyhnout; ale hrabě z Althannu si pro nás přijel a přivedl nám koně, abychom vyjeli nahoru do pevnosti. Vystrojil panu princi de Joinville a mně k večeři krásnou hostinu, při níž jsme pili s mírou; naneštěstí však ke konci večeře dorazili řečení zmocněnci, dalo se nosit na stůl znovu a seděli jsme u tabule až do půlnoci a opili se tak, že jsme o sobě vůbec nevěděli. Odvedli nás zpátky na lodi a odtud jsme nazítří, 26., odpluli na noc do Vácu.³¹ V noci nás několikrát poplašili Turci, či lépe řečeno Uhři, kteří se za Turky vydávali, aby mohli plenit; strávili jsme proto noc na lodích. A 27. září jsme pluli podél váckého ostrova, který střežilo patnáct set lancknechtů pod velením plukovníka Ferdinanda Koloniče. Ten nás čekal s obědem na své lodi a velmi dobře nás pohostil, jak mu to nařídil jeho bratr plukovník Seifried Kolonič, o němž jsem mluvil výše.

Krátce poté, co jsme vstoupili na jeho loď, vzal si mě stranou do své komory a dal mi list od svého bratra, který se v něm odvolával na to, co mi poví on. Vzkazoval mi, že mohu bezpečně přijít pozdravit generála Russworma ve společnosti pana prince de Joinville. Pan Tilly,³² který byl toho roku generálním strážmistrem jízdy i pěchoty ve vojsku, kdysi sloužil mému nebožtíku otci jako aufwarter a měl mě velmi rád, mu prý řekl, že ho generál ujistil, že mně osobně nic zlého nepřeje, ale že se mnou také nechce mít žádné důvěrnosti; mohu ho tedy v řečené společnosti pozdravit a pak se s ním příliš nestýkat. Dále mi vzkazoval, že mě ujišťuje, že by se více než polovina vojska postavila proti generálovi, kdyby mi chtěl učinit nějaké násilí nebo příkoří, a že oba hrabata z Hohenlohe, hrabě ze Solmsu,³³ rýnský hrabě, plukovníci z Mörsbergu, Pezzen a Strassoldo a on sám jsou dohromady silnější než generál; ostatně ať pošlu své stany do jeho ležení k Uhrům, kteří tvoří předvoj, a budu tam mít stejnou moc jako on.

Ta zpráva mě velmi potěšila, neboť jsem měl starost, jak se s Russwormem setkám, a starost také, že kdybych k němu nešel, nestrpí mě ve vojsku. Dorazili jsme tam téhož dne kolem třetí hodiny odpoledne. Když pan princ de Joinville pozdravil Russworma před jeho stanem, pozdravil jsem ho i já a on mne; potom jsem pozdravil pana Tillyho, který se mnou rozmlouval, dokud se pan de Chevreuse a pan generál nerozešli. Pak jsem odešel do svých stanů, které stály v předvoji u Koloniče; ten mě tam dovedl a odešel.

Po večeři mi Kolonič vzkázal, že si pro mne hned přijede, ať čekám na koni před svým stanem. Učinil jsem tak a jeli jsme spolu přes most na ostrov Odom,³⁴ který ležel u našeho tábora. Na ostrově bylo na stráži asi sto dvacet Koloničových Uhrů a ti nám řekli, že Turci přecházejí na ostrov míli výše a že stavějí lodní most, aby se přes vodu dostali. Kolonič mi dal jednoho ze svých koní místo mého, který nebyl dost rychlý, a jeli jsme s tou jízdou Turky obhlédnout; jakmile nás však uslyšeli přijíždět, nasedli zpět do čajek (což jsou malé ozbrojené dunajské lodi)³⁵ a vrátili se na druhou stranu k tureckému vojsku. Byla to jen hrstka Turků, kteří přišli obhlédnout místo, kde by se po přechodu utábořili. Stavbu lodního mostu však nepřerušili; dovedli jej už od svého břehu k malému ostrůvku, který tam Dunaj tvoří, a z toho ostrůvku už k nám vysunuli čtyři lodi. Ty jsme následujícího rána, 28. září, rozbili dělostřelbou a i z tureckého tábora se na nás přes řeku hojně střílelo. Potom jsme se stáhli do tábora a u mostu jsem poprvé viděl narážet na kůl: dva prebeky³⁶ (čili zběhy z našeho vojska k Turkům).

Zbytek dne jsme strávili v očekávání, co Turci podniknou. Ukázalo se to příští noci: přepravili se na ostrov Odom na témž místě, které předešlé noci obhlédli a kde přistáli, v počtu asi deseti tisíc mužů pěších i jízdních, na čajkách a pontonech, a začali se zakopávat, podle mého soudu s úmyslem převést tam potom celý zbytek svého vojska, kdybychom je odtamtud nevyhnali.

Toto malé vojsko tvořily oddíly, které do tábora u Budína přivedl bratr Písaře,³⁷ toho, jenž v předešlých letech vzbudil tolik nepokojů v Asii; po bratrově smrti se dohodl s tureckým císařem pod podmínkou, že bude pašou a místodržitelem Bosny. A protože s sebou vedl výkvět povstalců, kteří měli v Levantě velkou pověst, požádal, aby směl, dříve než se ujme svého místodržitelství, strávit jedno léto ve válce v Uhrách. A jelikož si Písař, který nesnášel nečinnost (obě vojska totiž dělil Dunaj), stěžoval, že nemá příležitost ukázat udatnost svých lidí, nabídl serdarovi (to jest vrchnímu velícímu pašovi),³⁸ že přejde na křesťanskou stranu a opevní se tam tak, aby serdar mohl potom v klidu přejít za ním a svést s námi bitvu.

Bitva na ostrově

Kolonič vsedl se svými Uhry na koně už o půlnoci a já s několika francouzskými šlechtici, kteří mě provázeli, jsme jeli s nimi; zůstali však ve velkém opevnění (které bylo zbudováno tak, aby pojalo celé vojsko), jež střežil Strassoldův italský pluk.

Za svítání na svatého Michala, 29. září, jsme s dvěma sty Uhry vyjeli z velkého opevnění obhlédnout nepřítele; neujeli jsme však ani tři sta kroků, a už jsme měli před sebou asi sto jezdců. Řečení Uhři se podle svého zvyku rozjeli sem a tam na výzvědy a neměli jsme s sebou ani třicet koní; ti všichni, jakmile je uviděli, se dali na útěk. Já však, který jsem nemohl uvěřit, že by Turci postoupili tak daleko, a viděl jsem mezi nimi a Uhry pramalý rozdíl, jsem měl za to, že jsou to naši, dokud na mě jeden prchající Uher nezavolal: „Heu! Domine, adsunt Turcae.“³⁹ Tu jsem ustoupil i já. Turci se k nám však nikdy nepřiblížili víc než na třicet kroků, protože se báli léčky; byli jsme totiž v mlází a oni byli vzdáleni víc než uherskou míli od vojska, které přešlo na naši stranu.

Zakrátko přijel generál Russworm a převedl na ostrov celé vojsko až na čtyři tisíce mužů, které nechal na stráži našeho tábora. Když přešlo a bylo sešikováno k bitvě, chopil se první rýče a začal zasypávat příkop řečeného opevnění a nás všechny přiměl pracovat s ním, aby povzbudil vojáky. Bylo to hotovo za méně než půl hodiny. Pak poslal čtyři uherské kompanie Nádasdyho pluku,⁴⁰ aby Turky vydráždily šarvátkou. Ti se ihned dali na útěk a Uhři je hnali skoro tři čtvrtě míle. Russworm poslal na jejich podporu čtyři kompanie lutyšských karabiníků;⁴¹ když však Uhři narazili na tisíc tureckých jezdců, kteří přicházeli prchajícím na pomoc, dali se na útěk sami a Turci je prudce pronásledovali. Uhři měli dobré koně jak k pronásledování, tak k útěku; ale karabiníky, kteří tak dobré neměli, Turci notně pocuchali a pobili jich přes čtyřicet, než se jim rakouský a moravský jízdní pluk postavily čelem a než karabiníci ustoupili mezi tyto dvě eskadrony.

Tu se Turci dali do šarvátek, čemuž rozumějí dokonale a lépe než křesťané, a nás asi třicet dobrovolníků, Francouzů a Italů, se do té šarvátky vmísilo mezi Uhry. Trvalo to přes dvě hodiny a nepozorovaně jsme postoupili mnohem dál, než nám generál nařídil, takže postoupily i řečené pluky rakouský a moravský, aby naši šarvátku podpořily. To přimělo Russworma poslat Koloniče s rozkazem provést ústup tak, jak mu jej předepsal, totiž novým způsobem, který jsme dosud neviděli. Kolonič přijel nejprve k Uhrům, kteří harcovali, a pak k nám a řekl nám, abychom šarvátku nepřerušovali, ale stále pomalu ustupovali. Potom se vrátil k oněm dvěma tisícům jezdců, rozdělil je na pět eskadron a postavil je jako pětku na kostce. Do čela každé eskadrony dal kapitána a na její konec poručíka; a ve stanovený okamžik dal každému muži obou předních eskadron udělat čelem vzad doleva, když jim k tomu předtím trochu rozšířil řady. Eskadrona, nyní obrácená čelem k našemu táboru a s poručíkem v čele, odjela klusem a obě tyto eskadrony se postavily za dvě eskadrony, jež tvořily dva zadní body pětky, a nechaly mezi čtyřmi útvary tolik místa, kolik bylo třeba, aby se tam vešel pátý a pětka byla úplná; nato se zase obrátily čelem k nepříteli. Mezitím jsme my ustoupili o tolik půdy, kolik jí ty dvě eskadrony opustily, a naši šarvátku podpírala eskadrona prostřední; ta se zakrátko stáhla týmž způsobem jako první dvě a zařadila se doprostřed mezi čtyři. Pak totéž učinily obě poslední eskadrony, a tak stále dál, až jsme se bez nepořádku připojili k hlavnímu sboru vojska. Tu dal generál celému vojsku vyrazit v bitevním šiku přímo na nepřátele, kteří nás statečně očekávali, ačkoli jich bylo méně. Za pochodu do nás z druhého břehu Dunaje bilo padesát děl, což nám trochu uškodilo; když jsme však ušli osm nebo devět set kroků, nemohla nám už ublížit.

Pan generál si u sebe ponechal pana prince de Joinville a pana lankraběte s italskými dobrovolníky; já jsem se však krátce předtím vytratil s osmi nebo deseti francouzskými šlechtici a postavil se na levém křídle k pluku svého bratrance hraběte Kazimíra z Hohenlohe, který mi prokázal tu čest, že mě postavil po své pravici a ony šlechtice do první řady své eskadrony. Udeřili jsme první na houf asi tisíce tureckých jezdců a podporovaly nás dva tisíce koní, totiž tisíc Koloničových rejtarů a tisíc rejtarů hraběte Fridricha z Hohenlohe. Plukovník a já s jeho důstojníky a s Francouzi, které jsem přivedl, jsme udeřili velmi dobře; ale těch pět set jezdců, rejtarů arkebuzírů, si tak nevedlo: místo útoku se dali do karakoly,⁴² každá řada po výstřelu odbočila, a ukázali tak Turkům bok. Ti na ně prudce udeřili a byli by nás porazili, kdyby nevyrazily obě řečené eskadrony; ty nám daly čas znovu se sešikovat a udeřit podruhé. Při tomto druhém útoku už Turci neobstáli a hnali jsme je před sebou až na břeh Dunaje, kde nastala hrozná řež; neboť v téže době udeřilo pravé křídlo našeho vojska na levé křídlo Turků a porazilo je. Tak bylo všechno rozprášeno a z těch deseti tisíc mužů, kteří přešli, jich přes sedm tisíc zůstalo na místě a přes tisíc se utopilo, když chtěli Dunaj přeplavat zpět. Asi tisíc jezdců se rozprchlo po ostrově; i ti byli potom poraženi a většinou pobiti.⁴³

V tom boji se mi stala nehoda, která mě málem zahubila. Seděl jsem na španělském ryzákovi, krásném a dobrém koni, za něhož jsem dal Geronimu Gondimu⁴⁴ tisíc tolarů; byl však trochu ohnivý. V boji dostal ránu oštěpem nad oko a začal pohazovat hlavou tak, že si přetrhl podbradní řetízek udidla. Při prvním útoku jsem si toho nevšiml; ale když nepřátelé začali couvat, zpozoroval jsem, že jsem zakrátko nejen první z pronásledovatelů, ale mezi prchajícími hlouběji, než jsem chtěl, a když jsem chtěl ohnivost svého koně zkrotit, viděl jsem, že ho zastavit nedokážu. Chytil jsem ho tedy za jednu otěž, abych ho stočil doleva, což udělal; ale rozběhl se rovnou na houf tisíce Turků, kteří ustupovali, aniž bojovali, a byl by do něho vběhl, kdyby se mu Des Estans, který mi sloužil jako štolba, nevrhl po uzdě. Zdvihl mu ji tak, že jsem měl čas seskočit na zem dvacet kroků od Turků. Ti se neodvážili obrátit a přijít mě zabít, ačkoli k tomu jevili velkou chuť: měl jsem totiž zbroj zlacenou, rytou, velmi krásnou, a na sobě i na koni množství per a šerp. Řečený Des Estans si při tom, jak se vrhl k mému koni, probodl nohu mým kordem, který jsem si nechal viset na paži, abych mohl uchopit otěže.

Smíření na mrtvých Turcích

Mezitím pan princ de Joinville, který šel za vítězstvím, mě uviděl v tom stavu, měl mě za raněného a přijel ke mně; já jsem spěšně nasedl na jiného koně a pronásledoval Turky až k vodě. Potom jsme se vrátili na místo, kde byl Russworm a ostatní velitelé; seděli na mrtvých Turcích. Když mě uviděl, chtěl se mnou promluvit přede všemi těmi pány. Pochválil mě, že mě viděl dobře si vést, řekl, že bych nebyl z rodu, z něhož pocházím, kdybych nebyl udatný, a potom pravil: „Nebožtík pan z Betsteinu,⁴⁵ váš otec, byl mým pánem, ale chtěl mě dát nedůstojně usmrtit. Chci na tu poslední křivdu zapomenout a pamatovat jen na první závazek a být napříště (chcete-li) vaším přítelem a služebníkem.“

Tu jsem sestoupil z koně, šel ho pozdravit a ujistil ho svou službou slovy co nejpůsobivějšími, jaká jsem dovedl vymyslet. Potom se obrátil k oběma princům, de Joinville a lankraběti hesenskému, a k plukovníkům a ostatním důstojníkům, kteří tam byli, a řekl jim: „Pánové, nemohl bych toto smíření a nové ujištění přátelstvím s panem z Betsteinu vykonat na lepším místě, po lepším činu ani před vznešenějšími svědky. Zvu vás všechny zítra k obědu, a jeho také, abychom je stvrdili.“ To jsme mu slíbili.

Pak jsme se, pan de Joinville a já, posadili jako ostatní na těla těch mrtvých Turků a dověděl jsem se tehdy věc, o níž jsem později poznal, že není bezdůvodná. Jeden ze zástupců polního maršála,⁴⁶ starý plukovník jménem Hermestein, nám řekl, že Turky od křesťanů, kteří tam leželi mrtví, lze rozeznat nejen podle obřízky, ale i podle zubů: Turci je prý mají všechny zkažené a shnilé kvůli turbanům, jimiž si příliš zakrývají hlavu, kdežto u Uhrů, kteří ji kryjí jen onou malou čapkou, to nenajdeme. Shledali jsme, že je to pravda, u více než padesáti Turků, kteří měli zuby zkažené; a ti, kdo nebyli obřezáni, je měli velmi bílé a čisté.

Po tomto vítězství jsme celé vojsko převedli zpět na druhou stranu Dunaje do našeho tábora; celé tam dorazilo až nazítří, 30., za bílého dne. Toho dne generál rozkázal, aby byli pobiti všichni zajatci z předešlého dne, protože byli vojsku na obtíž; byla to věc velmi krutá, vidět chladnokrevně zabíjet víc než osm set mužů, kteří se vzdali.

Šel jsem na oběd k Russwormovi, jak jsem mu slíbil, se všemi předními muži vojska a tam jsme sklenicí a tisícerým ujišťováním potvrdili přátelství, které jsme uzavřeli na bojišti (a které mi od té doby vždy věrně zachovával). Po obědě jsme se dali do hry prime⁴⁷ a zůstal jsem v jeho stanu až do půlnoci, když jsme tam ještě povečeřeli.

Říjen. Nazítří, prvního října, zasedala válečná rada, k níž byli připuštěni oba princové, a i mně prokázali tu čest, že mě k ní přizvali. Jednalo se tam o sporu mezi baronem de Siray a plukovníkem Starhembergem,⁴⁸ který velel pluku tisíce jezdců z Království českého. Urovnat tu při trvalo několik dní, protože jim bylo pod trestem bezectí nařízeno, aby svůj spor vyřídili soubojem; to Starhemberg odmítl, když s tím Siray souhlasil, a když pak Starhemberg, přemluven přáteli, souboj přijal, nechtěl zase Siray. Nakonec rada, aby nezneuctila oba, nařídila hraběti ze Sulzu, nejvyššímu polnímu zbrojmistrovi, a plukovníku Hofkirchenovi,⁴⁹ aby je smířili mezi sebou, aniž se budou dále obracet na radu.

Zůstali jsme v klidu až do neděle 6. října,⁵⁰ kdy několik Tatarů z tureckého vojska přeplavalo Dunaj (v čemž jsou zběhlí) a nedaleko čela našeho tábora přepadlo lidi, kteří sekali seno pro koně vojska. Mohlo jich být asi dvanáct set; když viděli, že z tábora vyjíždí jízda, aby se s nimi utkala, prchali tak rychle, že v mžiku zmizeli, a přeplavali Dunaj zpátky tak, jak ho předtím přešli.

Ostrůvek, pevnůstka a turecký útok

Řekl jsem výše, že Turci překročili rameno Dunaje, které bylo mezi nimi a ostrovem Odom, pomocí malého ostrůvku o obvodu patnácti set kroků, ležícího uprostřed toho ramene mezi velkým ostrovem a nimi; že postavili lodní most od svého břehu k ostrůvku a že jsme dělostřelbou rozbili ten, který začali stavět od ostrůvku k ostrovu Odom, což je přinutilo přepravit se (když na nás táhli) na čajkách a vorech. I po bitvě ten ostrůvek drželi a zachovali most, který jej spojoval s jejich vojskem. Postavili tam také šest děl a stříleli z nich na každého, kdo se přiblížil.

Generál si usmyslel zmocnit se toho ostrůvku i těch děl. Dal upravit loď, na níž byly dva soudky prachu a v nich pružinové strojky, které měly prach zapálit, jakmile spustí; ke každému soudku byla připevněna tyč a k tyčím provazy, jež pružiny spouštěly, když tyče narazily na odpor a ohnuly se.⁵¹ Loď pak pustili po proudu k tureckému mostu, který spojoval ostrůvek s břehem, a když měla proplout mezi dvěma jeho loďmi, tyče se o most zarazily, způsobily, co se od nich čekalo, a most přetrhly. Russworm určil čtyřicet čajek, které měly za temné noci ze čtvrtka na pátek 11. října přistát u ostrůvku, pobít sto nebo sto dvacet Turků, kteří tam byli na stráži, a naložit děla na vory k tomu přichystané.

Všechno se dálo ve velmi dobrém pořádku, až na to, že půl hodiny předtím Uhři určení k tomu podniku požádali o posilu padesáti pikenýrů nebo halapartníků, kteří by vydrželi náraz jízdy, kdyby na ostrůvku nějaká byla. Russworm řekl, ať udělají, co jim bylo nařízeno, a že své pikenýry při tom podniku nasazovat nebude. To Uhry tak popudilo, že nechtěli na ostrůvek udeřit, ačkoli by se ho byli bez nesnází zmocnili, a děl také: neboť loď se soudky narazila na most a přetrhla jej a Turky na ostrůvku pojal takový úděs, že se vrhli do Dunaje, aby se dostali do svého tábora, a mnoho se jich utopilo; a naši Uhři zůstali uprostřed Dunaje na svých lodích a nechtěli se hnout kupředu. My jsme byli na druhé straně Dunaje naproti ostrůvku, abychom viděli, jak se ten podnik provede, velmi rozmrzelí, že jsme pro zbabělost nebo zlovůli Uhrů tu příležitost promarnili.

Generál se vrátil velmi rozhněván a říkal o Uhrech mnoho hanebných věcí; pokračoval v tom i nazítří, zvláště když za ním přišli tři uherští plukovníci, Kolonič, Nádasdy a Dourgi,⁵² aby ho uchlácholili vysvětlením. Řekl jim, že ty uherské oddíly jsou bez odvahy a že jim už nikdy nesvěří žádnou službu ani podnik. Plukovníci to oznámili svým lidem a nazítří, v sobotu 12. října, přišli znovu, aby generálovi jménem Uhrů řekli, že jim v útoku na ostrůvek nezabránila žádná zbabělost ani bázlivost, nýbrž pohrdání, které jim projevil, když nechtěl na jejich podporu nasadit padesát pikenýrů lancknechtů; a na důkaz, že je od záměru neodvrátil strach, nabízejí, že pod naším táborem přeplují na čajkách Dunaj a postaví na druhém břehu, na straně nepřátel, pevnůstku v rovině mezi Budínem a jejich táborem, kde Turci pásli své velbloudy v počtu asi deseti tisíc.

Russworm věděl, jak důležité by bylo zbudovat mezi Budínem a nepřátelským táborem pevnůstku, která by Turkům zabránila Budín zásobovat, a chtěl také, aby Uhři, kteří nechtěli přistát na ostrůvku, dostali přes prsty; usoudil, že se mu určitě povede jedno nebo druhé. Proto hlasitě chválil šlechetné odhodlání Uhrů a zásluhu o ně přičítal plukovníkům, kteří je prý k němu přiměli. Ihned jim dal vydat čajky, nářadí a inženýra, aby vyměřil pevnůstku na okraji druhého břehu. Tam naše čajky občas přistávaly na nepřátelské straně a vždy odvlekly nějakého velblouda nebo buvola anebo nějakého nešťastného Turka; proto se turecké vojsko neznepokojilo, když dvě hodiny před setměním oné soboty vidělo u svého břehu přistát dvě čajky. A když jim inženýr pevnůstku vyměřil, přeplulo dalších pět čajek s asi padesáti kopáči, což ty pasáky velbloudů nepřekvapilo. Jakmile však nastala noc, přepravilo se na osm set Uhrů, kteří pracovali bez ustání celou noc; ráno je vystřídalo pět set jiných a ti v opevňování pokračovali, takže kolem byl příkop dva sáhy široký a sáh hluboký a pevnůstka se zvedala skoro do výše deseti stop. To nahnalo Turkům takový strach, aby se celé naše vojsko nechtělo utábořit mezi Budínem a jimi, že se rozhodli naše z té pevnůstky vyhnat.

Rovina, kde stála, měří přes půl míle zdéli i zšíři a má tvar půlměsíce: oblouk tvoří návrší, nepřátelský tábor a Budín, tětivu řeka. Ta návrší vytvářejí pět údolí, nepočítaje údolí budínské a údolí tábora; a v Budíně je na vršku citadela zvaná Blockhaus.⁵³

V neděli 13. října hned ráno postavili Turci své velbloudy do řady nahoře po návrších, každého s praporkem, což byl velmi krásný pohled; a v celé té rovině nebylo vidět člověka ani zvíře, leda nějakého Turka, který občas projel z tábora do Budína nebo do údolí s rozkazy.

Russworm dal na břehu ostrova Odom, naproti nepřátelské rovině, rozestavit čtyřicet bořicích děl; pod pevnůstku dal přivést všechny čajky našeho vojska, kterých bylo šedesát, aby Uhry přijaly a převezly zpět, kdyby byli přinuceni ustoupit; a na ostrov Odom do našeho velkého opevnění dal přejít třem tisícům jezdců a pluku plukovníka Pezzena, aby je pomohly střežit Strassoldovým Italům, kteří tam leželi. Ráno jsem byl v nové pevnůstce a viděl, v jakém stavu jsou ti, kdo v ní byli; shledal jsem je mnohem odhodlanější ji postavit než ji držet. Řekl jsem to po návratu Russwormovi; on mi však odpověděl, že s udržením té pevnůstky nepočítá a že když byla postavena za jednu noc, byl by div, kdyby nebyla za jeden den zničena.

Kolem druhé hodiny odpoledne jsme uviděli, jak proti proudu stoupá turecké loďstvo, seřazené do půlměsíce a složené z dvaapadesáti čajek. Uvnitř půlměsíce byly dvě galéry o dvaceti osmi lavicích a mezi oběma galérami, ale o něco vpředu, čajka, která nesla vrchního tureckého bubeníka. Ty dvě galéry ustavičně pálily ze svých těžkých děl a čajky každá ze dvou falkonetů, které nesou. Neurazily proti proudu ani tři sta kroků, když z budínského Blockhausu zazněly tři dělové rány, což bylo znamení k útoku na pevnůstku. V témž okamžiku se z pěti řečených údolí, z Budína a z tábora vyhrnulo přes pětadvacet tisíc jezdců, kteří pokryli rovinu. Všichni měli v ruce šavli a po svém způsobu jí kroužili nad hlavou, takže se v záři slunce, které bylo toho dne velmi krásné a jasné, zdálo, že je tu nesčíslně zrcadel. Vrhli se zuřivě na naši novou pevnůstku; ti, kdo nemohli nahoru, posloužili ostatním za stupátko, aby se dostali dovnitř, a pobili tam přes tři sta našich Uhrů. Ostatní se zachránili na čajkách, které stály u jejich břehu, aby je převezly k našemu. Několik Turků se na koních vrhlo do Dunaje, aby napadli naše čajky; někteří z nich byli zabiti a dva i s koňmi přivedeni na naši stranu.

Mezitím se dunajské loďstvo Turků stále blížilo, ustavičně pálilo a zasáhlo eskadrony rejtarů, které stály v bitevním šiku na ostrově Odom, takže je bylo třeba odvést stranou a Pezzenovu pluku poručit, aby si lehl na břicho. V tu chvíli však hrabě ze Sulzu dal namířit šest bořicích děl proti tureckým galérám a čajkám a donutil je k návratu.

Bylo zvláštní, že ze čtyřiceti děl namířených na rovinu, kde byli Turci, a třikrát vypálených šly při zemi všeho všudy dvě koule; každá z nich vyrazila, kudy prolétla, ulici a vymrštila do vzduchu tolik hlav, nohou a paží, že kdyby byly ostatní rány dopadly stejně, pobily by přes dva tisíce mužů. Generál to kladl za vinu neděli: dělostřelci a miřiči se toho dne opili.

Děla na fialový stan a výpad do Budína

Po dobytí té pevnůstky Turci dál v klidu zásobovali Budín, což byl jejich hlavní záměr; a je jisté, že kdyby se jim v tom zásobování dalo zabránit – a to bylo možné, kdybychom se včas utábořili na druhé straně Dunaje –, nemohl by se už Budín udržet. Russwormovi to bylo velmi vyčítáno; on se však hájil tím, že kdyby byl přešel na druhou stranu řeky, kde leží Budín, byli by Turci neomylně obsadili postavení, v němž jsme leželi, a potom bez nesnází i město Pešť,⁵⁴ odkud by zásobovali Budín pohodlněji, než jak to učinili z oné strany, a že by mu tedy pomoc stejně neušla.

Turci, aby se pomstili za pevnůstku, kterou jsme chtěli zbudovat na jejich straně, postavili naproti našemu táboru na malém vyvýšeném místě u Budína, jež nad ním vládne, dvacet děl a po několik dní z nich pálili do našeho tábora, ne bez jistých škod. Jednou odpoledne, když jsme s generálem a dvěma dalšími hráli prime, prorazila dělová koule jeho stan na dvou místech: byl nápadný tím, že byl fialový, a proto na něj často mířili. Jiná rána povalila stan mladého Schomberga, bratra maršála nedávno zemřelého,⁵⁵ právě když jsem ho šel navštívit, a bylo nás pod ním pohřbeno čtrnáct; jistý Boisrot byl těžce zraněn stanovou tyčí, která mu spadla na hlavu. Nakonec Russworm opustil pahorek, kde ležel, a utábořil se v blízkém údolí, kde mu děla už nemohla ublížit; a Turci, když viděli, že nám jejich palba už neškodí, ji po pěti dnech zastavili.

Nakonec generál, když viděl, že jeho pobyt v tomto táboře je k ničemu a že mu ve Vídni i v Praze⁵⁶ vyčítají, že se s tak krásným vojskem (mělo totiž pětatřicet tisíc pěších a deset tisíc jezdců) neodvážil utábořit na straně nepřátel, a to ani po oné velké porážce na Odomu, která je připravila o množství mužů a o jejich nejlepší vojáky, rozhodl se přejít na jejich stranu. Dal k tomu postavit dvojí most: jeden na vácký ostrov a druhý z něho na břeh u Svatého Ondřeje,⁵⁷ pět mil nad Budínem. V neděli 20. jel obědvat na vácký ostrov, přešel po prvním mostě, šel si prohlédnout druhý, který už hodně pokročil, a vrátil se do tábora. Odtud vytáhl s celým vojskem následující úterý 22.; přešel první most a utábořil se na ostrově, kde zůstal i den nato. Ve čtvrtek 24. přešlo vojsko druhý most, vedoucí přes rameno Dunaje u Svatého Ondřeje, a utábořili jsme se nedaleko odtud.

Turecké vojsko svůj tábor nezměnilo, ačkoli jsme my svůj starý opustili. Teprve pět dní poté, co jsme se utábořili pod Svatým Ondřejem, to jest v neděli 27., přitáhlo asi dvacet tisíc jezdců na míli od našeho vojska; postavili se v rovině u hory, která je kryla před naším zrakem, a poslali pět set jezdců na šarvátku, aby nás vlákali do léčky. Jeden Uher, který bydlel nablízku, nás přišel varovat, a tak jsme harcovali celý den, ale nehnuli jsme se kupředu, když předstírali útěk.

Zůstali jsme tábořit bez činnosti u Svatého Ondřeje až do úterý 5. listopadu, kdy generál při západu slunce vyrazil s pěti tisíci jezdci a celou noc táhl přímo k Budínu. Za svítání jsme dorazili do dolního města Budína,⁵⁸ které není opevněno a kde se podle zprávy, kterou generál dostal, ubytovalo mnoho předních Turků z vojska. Pronikli jsme až ke královským stájím a nepotkali nikoho než chudé uherské obyvatele; jen v lázních jsme našli asi třicet Turků, kteří byli pobiti při koupeli. Když jsme se však vraceli, pozdravilo nás drsně dělostřelectvo města i hradu a zabilo deset nebo dvanáct rejtarů. Vrátili jsme se do tábora u Svatého Ondřeje a vytrpěli té noci velikou zimu.

Konec tažení a návrat do Vídně

Tureckými vojsky, která přicházejí válčit do Evropy, je zvykem netábořit déle než do svatého Martina,⁵⁹ to jest do jedenáctého listopadu, ledaže by se chýlilo ke konci nějaké obléhání a velitel si vyžádal ještě tři dny navíc; jakmile uplynou, smějí vojáci beztrestně přeřezat provazy velitelova stanu, nazítří vyplenit proviant (to jest sklad potravin) a pak bez dalšího rozkazu odejít. A protože toho roku neměli Turci jiný záměr než zásobit město Budín, které trpělo nouzí a začínalo hladovět, měl serdar paša (to jest jejich vrchní velitel) za to, že svým rozkazům dostál, když je dostatečně opatřil potravinami na dva roky. Nechtěl tedy držet vojsko v poli déle, než je u nich obvyklé, a vytáhl z tábora, kde ležel tři měsíce, aby se vrátil do Bělehradu a tam vojsko rozpustil. Generál se o tom dozvěděl na svatého Martina večer, když jsem s ním hrál v jeho stanu prime, od muže, kterého mu poslal velitel Pešti; ten jejich odchod viděl a vyslal několik husarů, aby jeli podél řeky až k Bělehradu, a vzkazoval, že mu bude podávat zprávy, dokud se vojsko nerozejde. Učinil tak nazítří, a den nato, to jest 13., ho ujistil, že většina vojska byla rozeslána do posádek a že asijské oddíly se naloďují na Dunaji k návratu. Když to generál zvěděl i od různých uherských zvědů, kteří byli v řečeném tureckém vojsku, převedl 15. listopadu vojsko zpět na vácký ostrov a zůstal tam i nazítří, aby velkou část vojska rozpustil nebo rozložil do různých posádek. Plukovníka Gaisbergera s jeho plukem patnácti set lancknechtů poslal do Pešti, která leží naproti Budínu; a protože se zdráhali tam vstoupit, nedostanou-li zálohu,⁶⁰ než jim bude vyplacen žold, požádal mě generál, abych půjčil dva tisíce dukátů, které by jim dal, a ujistil mě, že mi je dá za pár dní vrátit. Učinil tak, protože věděl, že o peníze nemám nouzi: od svého příjezdu k vojsku jsem na nich v prime vyhrál přes osm tisíc dukátů.

Pan princ de Joinville, pan lankrabě hesenský, pan rýnský hrabě, Schomberg a italští dobrovolníci se z Vácu vrátili domů; já jsem šel s létacím sborem tří tisíc jezdců a osmi tisíc pěších, který si generál ponechal. Vytáhl s ním 17. z ostrova a utábořil se čtyři míle od řeky; nazítří oblehl město Hatvan,⁶¹ které se drželo jen tři dny a pak se vzdalo. Vložil tam posádkou Römerův pluk o patnácti stech mužích a přenocoval tři míle odtud; den nato se utábořil před Ostřihomí, na druhé straně lodního mostu, který tam byl postaven. Odtud jsme vytáhli nazítří, 24. listopadu, když generál vojsko rozpustil – propustil je nebo rozeslal do různých posádek –, a za kruté zimy jsme přijeli na oběd i na noc do Rábu.⁶² Nazítří jsme odtud vyjeli a nocovali v Komárně, kde jsem zůstal tři dny s Russwormem, který byl zamilován do slečny Anny Reginy z Hollnecku,⁶³ sestry manželky komárenského velitele Hanse von Mollart. Byla dvorní dámou španělské královny a doprovodila ji až do Madridu; nechtěla však ve Španělsku zůstat a rok předtím se vrátila. Myslela, že si Russworma vezme; ale to byl starý lišák, který o ženění nechtěl nic vědět.

Z Komárna jsme vyjeli 29. a 30., poslední listopadový den, jsme dorazili do Vídně v Rakousích, kde už byli páni de Joinville, rýnský hrabě, Schomberg a jiní, kteří byli ve vojsku. Našel jsem tam také své přátele Karla z Harrachu, Seifrieda Breunera,⁶⁴ Quinterota a jiné, a dostalo se mi od nich tak vlídného přijetí a tolika zdvořilostí, že jsem v řečené Vídni zůstal šest neděl a strávil tam čas nadmíru příjemně.

Byl jsem na Moravě v krásném domě svého dobrého přítele pana Maxmiliána z Lichtenštejna,⁶⁵ zvaném Raurau, ve společnosti Karla z Harrachu, pana de Joinville a Schomberga. Potom pan princ de Joinville, který poslal své služebnictvo domů, bydlel čtrnáct dní v mém bytě, kde se mu dostalo přijetí co nejlepšího; pak odjel poštou do Prahy a odtud do Francie.