Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

IV. Zima v Praze a na Karlštejně. Návrat do Francie a zranění v Louvru (1604–1605)

[Kapitola začíná Bassompierrovým příjezdem z Vídně do Prahy v lednu 1604. Pod ochranou polního maršála Russworma se tu čtyřiadvacetiletý Lotrinčan dostane až k Rudolfu II., přijme plukovnický patent pro další tažení proti Turkům, prožije masopust mezi českou šlechtou a zamiluje se do dcery karlštejnského purkrabího. Spor o zastavené normandské panství Saint-Sauveur a smrt bratra před Ostende ho však vrátí do Francie; rok 1605 pak vyplní dvorské zábavy, při nichž ho vévoda de Guise v Louvru málem zabije dřevcem, a aféra se ztraceným milostným dopisem.]

1604: V Praze u Russworma

Leden. – Z Vídně jsem odjel 18. ledna roku 1604 a poštou jsem 22. dorazil do Prahy, kde jsem zastihl Russworma¹, jenž ke mně od našeho usmíření choval velmi úzké přátelství. Nazítří ráno, devatenáctého², si pro mě přijel kočárem do mého bytu a zavezl mě do sálu pražského paláce³, kde jsme se procházeli, dokud neskončila zasedání rad. Tu přišli všichni páni z rad popřát Russwormovi dobrého dne, neboť si ho velmi vážili pro úřad generálního polního maršála vojska, který zastával; a on mě jim nato představil, prosil je, aby mi byli nakloněni, a řekl jim o mně mnoho dobrého.

Odtud mě vzal na oběd k jednomu starému pánovi jménem Vřesovec⁴, který byl purkrabím na Karlštejně⁵, jenž je jedinou pevností Českého království a v němž se chová koruna i všechny listiny a výsady řečeného království. Měl dva syny: jeden byl císařovým nejvyšším sokolníkem, druhý mladý pán, který byl v posledním tažení Russwormovým druhem a letos se ucházel o jízdní pluk, jejž mělo České království vyslat do Uher; a protože Russworm mohl mnoho učinit, aby jej dostal, ucházeli se všichni horlivě o jeho přízeň. Řečený Russworm byl zamilován do nejmladší ze čtyř purkrabího dcer, která se jmenovala panna Sibyla. Ostatní tři byly: nejstarší hraběnka z Millesima; druhá se provdala za Karla Koloniče, bratra plukovníka Seifrieda Koloniče⁶; a třetí, jménem panna Ester, byla mladá dáma znamenité krásy, osmnáctiletá, půl roku vdova po šlechtici jménem Briczner, za něhož byla rok provdána.

U tohoto pana z Vřesovic jsme byli přijati a pohoštěni po šlechticku a po obědě se tančilo. Tam jsem se začal zamilovávat do paní Ester, oné vdovy, a ona mi dala najevo, že ji můj záměr nemrzí, když jsem jí ho při odchodu z domu odhalil, zatímco její sestry vyprovázely Russworma; odpověděla na něj totiž tak, že mi poskytla způsob, jak jí psát, a vzkazovala mi, kam chodí, abych se tam mohl dostavit. Občas jsem ji také chodil navštěvovat pod záminkou přátelství, které jsem ve vojsku uzavřel s jejím mladým bratrem Volfem z Vřesovic; když se však blížil masopust a její otec odjížděl na Karlštejn, musela odjet i ona.

Když jsme vycházeli z toho oběda a plesu u Vřesovců, zapletl mě Russworm v domnění, že mi prokáže laskavost, do dosti ošklivé věci. Ujednal s jedním hostinským na Novém Městě, že mu za dvě stě dukátů vydá své dvě dcery, které byly velmi krásné; a mám za to, že toho ubožáka k tomu slibu přiměl, když byl opilý, jak se potom ukázalo. Když jsme totiž dojeli na dvě stě kroků od toho hostince, vystoupili jsme z kočáru, jemuž poručil, aby se obrátil a čekal tam na nás; a Russworm a já jsme s jedním jeho českým pážetem, které nám mělo dělat tlumočníka, šli do hostince. Otce jsme zastihli ve světnici s oběma dcerami, které seděly nad ruční prací; byl poněkud zaražen, že nás vidí, a ještě víc, když mu Russworm dal vyřídit, že mu každý neseme sto dukátů, abychom dostali panenství jeho dvou dcer, jak mu slíbil. Tu vykřikl, že nikdy nic takového neslíbil, otevřel okno a dvakrát zavolal: „Mordyjó! Mordyjó!“⁷, což znamená: vražda! Nato mu Russworm přiložil dýku k hrdlu a dal mu pážetem říci, že promluví-li na sousedy nebo neporučí-li dcerám, aby nám byly po vůli, je synem smrti; a mně zatím řekl, abych si jednu z dívek vzal a pobavil se s ní. Já, který jsem se domníval, že jdu k věci, na níž jsou všechny strany dohodnuty, jsem byl velmi překvapen, když jsem viděl, že máme dívky znásilňovat, a to před očima jejich otce. Řekl jsem Russwormovi, že násilí na dívkách není moje řemeslo. On mi na to řekl, že nechci-li, mám tedy přijít podržet otci dýku na hrdle a on že s jednou z těch dívek vykoná svou povinnost sám; což jsem s velkou nechutí udělal, a ty ubohé dívky plakaly. Russworm začínal jednu líbat, když ho veliký hluk v sousedství, vzbouřeném hostinského křikem, přiměl, aby ji pustil a řekl mi, že si teď musíme pomoci odvahou a jistým vystupováním, jinak že jsme ztraceni; a dal hostinskému říci, že ho zabije, nevyvede-li nás z rukou lidu. Hostinský měl na sobě volný kabát; pod něj mu vsunul dýku, kterou mu tiskl na holé tělo, a mně dal podat dýku pážete, abych učinil totéž. Tak jsme vyšli ze světnice až na ulici a zastrašený hostinský pořád lidem říkal, že se nic neděje, až jsme se trochu vzdálili a vytáhli dýky zpod jeho kabátu; tu začal hostinský křičet jako předtím: „Mordyjó! Mordyjó!“, což lid pobídlo, aby se za námi hnal s nesčetným kamením. Tu na mě Russworm zavolal: „Bratře, zachraň se, kdo můžeš! Upadnete-li, nečekejte, že vás budu zvedat; každý ať myslí na sebe.“ Běželi jsme dost rychle; ale déšť kamení nám byl velmi nepříjemný a jeden kámen zasáhl Russworma do beder a srazil ho k zemi. Já, abych neudělal to, co on řekl, že by udělal mně, jsem ho zvedl a dvacet kroků podpíral; pak jsme naštěstí našli svůj kočár, vrhli se do něho a dali ujíždět, dokud jsme nebyli v bezpečí na Starém Městě, když jsme unikli ze spárů více než čtyř set lidí.

Císařova antikamera a plukovnický patent

Den nato, 24. ledna, mi Russworm vymohl přístup do císařovy antikamery⁸, což je místo vyhrazené velmi velkým pánům a knížatům, a já tam docházel obden. O pět či šest dní později jsem hrál v míčovně proti velkému Valdštejnovi⁹, který zastával úřad císařova nejvyššího komořího od smrti Petra z Mollartu, zemřelého před týdnem; císař se na naši hru přišel dívat skrze žaluzii v okně, které vedlo do míčovny, a zůstal tam dlouho. Nazítří ráno, když jsem byl v jeho antikameře, dal mě zavolat, abych se mu poklonil, a jednal se mnou velmi milostivě. Řekl, že zná můj rod, který vždy věrně sloužil jejich královskému domu, že o mně má dobré zprávy z poslední války v Uhrách a že ucházím-li se o nějaký úřad, rád mi jej udělí. Mluvil se mnou španělsky a chtěl, abych mu týmž jazykem i odpovídal¹⁰.

Únor. – Několik dní nato mě došla zpráva o smrti barona de Siray, jehož zabil můj bratranec pan rýnský hrabě¹¹; to mě zavázalo, abych se u předních členů rady za rýnského hraběte přimlouval a omlouval ho a nakonec abych v té věci požádal o slyšení u císaře. Bylo mi ihned povoleno a císař mi odpověděl příznivě. Potom mi dal po hraběti z Fürstenberka vzkázat, že šest jízdních kompanií rýnského hraběte sloučil ve tři a čtyři Russwormovy kompanie karabiníků ve dvě; a kdybych chtěl naverbovat ještě tři nové kompanie jízdy a dvě karabiníků, že si mě císař podrží ve svých službách jako plukovníka nad tisícem koní¹². Přijal jsem to, protože jsem viděl, že ve Francii trvá dlouhý mír, a také mě k tomu vedla nesmírná láska, kterou jsem choval k paní Ester. Tři kompanie lehké jízdy dostali Champgaillart, starý francouzský voják, don Baltasar Marradas, Španěl, a Jean Paul, Ital, kteří jim veleli už pod rýnským hrabětem a doplnili je zbytky těch ostatních. Ze dvou kompanií karabiníků dostal jednu kapitán la Ramée a druhou kapitán Merguelot, oba Lutyšané¹³. Kornetem v Champgaillartově kompanii jsem dal jmenovat Comingese¹⁴ a poručíkem La Croixe, který se později stal plukovníkem.

Masopust, maškaráda a staroměstští biřici

O mé kapitulaci se jednalo za masopustu, kdy se v těchto severních zemích o úředních věcech mluví málo; a já na vyřízení svých listin příliš nenaléhal, protože jsem byl bez sebe zamilován do paní Ester. Ta mi dávala – a její sestra Russwormovi – mnoho nadějí, že se vrátí strávit karneval do Prahy, nakonec je však na Karlštejně zdržela nemoc jejich otce purkrabího. My jsme masopust strávili velmi vesele v ustavičných slavnostech a hostinách a při malé primě¹⁵, kterou jsme hráli velmi vysoko v pěti či šesti, totiž prezident království jménem Šternberk¹⁶, Adam Havel Popel, velkopřevor maltézských rytířů, starší Kinský¹⁷, Russworm a já; a nebylo večera, aby se neprohrály nebo nevyhrály dva tři tisíce tolarů.

Ten, kdo zastával úřad císařova nejvyššího štolmistra, jménem Pruskovský¹⁸, se oženil s bohatou paní a Russworm i já jsme byli na svatbu pozváni. Jednoho ze čtyř dní, co ta svatba trvala, jsme si usmyslili udělat maškarádu na koních a projíždět se městem ve velmi krásných šatech. Bylo nás osm: Russworm a já jsme jeli první; za námi Valdštejn zvaný Dlouhý a Kinský; pak následovali Harant a Černín, dva šlechtici z císařovy komory; a poslední byli mladý Schomberg s hrabětem Volfem z Mansfeldu¹⁹. Když jsme jeli kolem radnice Starého Města, přišlo nám, Russwormovi a mně, několik biřiců říci slovanským jazykem, jemuž jsme nerozuměli, že císař zakázal jezdit po městě v maskách; na to jsme neodpověděli nic jiného, než že slovansky neumíme. Tehdy nás nechali projet; když jsme se však vraceli, natáhli řetězy²⁰ ve všech ulicích ústících na radniční náměstí kromě té, kterou jsme vjížděli; a jakmile jsme projeli, zatáhli i tu. Pak začali od posledních: chytili za uzdu koně hraběte z Mansfeldu a koně Schombergova a odvedli je do vězení; potom se zmocnili Haranta a Černína a Valdštejna s Kinským, kteří tu potupu nesli netrpělivě, a protože neměli kordy, aby jí zabránili, křičeli na nás, ať si dáme pozor. Tu se Russworm chopil svého kordu a já svého – nesli je před námi naši lokajové – a aniž jsme je tasili z pochev, hleděli jsme, aby nám nikdo nechytil koně za uzdu. Když se o to jeden biřic pokusil u mne, uhodil ho Russworm kordem i s pochvou přes ruku tak, že se pochva prosekla a řečeného biřice těžce na ruce poranil. Tu se na nás vrhlo přes dvě stě biřiců; my dva jsme zase vzali do rukou obnažené kordy a těm se oni vyhýbali, ale při každém našem obratu nám sázeli veliké rány ratišti halaparten přes bedra a přes paže. To trvalo nějaký čas, až z radnice vyšel jeden soudní hodnostář a zvedl svou hůl (které se říká regiment)²¹; tu všichni pochopové položili halapartny na zem a Russworm, který ten zvyk znal, tam hodil i svůj kord a křikl na mě, ať rychle odhodím i já svůj. Učinil jsem to; jinak bych byl prohlášen za císařova rebela a jako takový potrestán. Russworm mě pak požádal, abych mluvil já, až nás bude soudce vyslýchat, aby jeho nepoznali. Soudce se mě zeptal, kdo jsem, a když jsem mu to bez přetvářky řekl, zeptal se, kdo je můj druh; řekl jsem mu, že je to Russworm. Tu se nám začal velice omlouvat; a Russworm, kterého velmi mrzelo, že jsem ho jmenoval, když viděl, že už to nelze vzít zpět, strhl si v hněvu masku a hrozil soudci i biřicům, že je dá přísně potrestat a že si bude stěžovat císaři a kancléři. Snažili se ho uchlácholit, jak nejlépe dovedli; byl však příliš zbit, a já také, než aby se spokojil se slovy. Vrátili nám našich šest druhů, kteří byli šťastnější než my, neboť vyvázli jen se strachem, a odebrali jsme se domů; večer jsme se pak, jako by se nic nestalo, vrátili na svatbu. Nazítří však Russworm zašel za kancléřem království²², s nímž mluvil velmi zpupně, a kancléř dal pro naše zadostiučinění uvěznit přes sto padesát biřiců. Jejich ženy stály celý den u dveří mého bytu, aby vyprosily milost, a já se za ně u Russworma dost přimlouval; byl však neúprosný a nechal je čtrnáct dní ve vězení za kruté zimy, takže dva z nich zemřeli. Nakonec jsem s velkou námahou dosáhl jejich propuštění.

Několik dní nato se u nejvyššího kancléře sešla krásná společnost dam a my jsme tam šli zatančit malý balet, který se líbil – na to, že to bylo v Čechách, kde se balety netančí často.

V té době, když jsme jednou večer hráli quinolu, se Adam Havel Popel a Kinský pohádali a nazítří se bili; Adam Havel Popel byl přitom raněn do nohy. Dělali jsme mu společnost, dokud ho zranění drželo na lůžku nebo doma, a český velkopřevor a benátský vyslanec, který k němu přišel s námi hrát, se pohádali také, a to o svatého Jana a svatého Marka²³, čemuž se dvůr zasmál.

Deset dní na Karlštejně

V městě Praze se totiž užívá nového kalendáře, ale na venkově, mezi husity, se nezachovává²⁴; takže když v Praze masopust skončil, trval na venkově ještě o deset dní déle. Karlštejnský purkrabí pozval nás, Russworma a mě, se dvěma dalšími pány – jeden se jmenoval Slavata a druhý Kolovrat²⁵ –, abychom jej přijeli strávit na Karlštejn, kde se mělo sejít i množství dam a pánů. Učinili jsme to hned o naší Popeleční středě a vsedli jsme všichni čtyři do kočárů, my čtyři milovníci čtyř purkrabího dcer; Kolovrat totiž odedávna miloval hraběnku z Millesima a Slavata se nedávno zapletl se ženou Hanse Koloniče. Našli jsme tam přes dvacet dam, mezi nimi některé velmi krásné; a netřeba se ptát, zda jsme byli vítáni a rádi viděni od čtyř dcer domu, zvláště však od té mé, která byla uchvácena, že mě vidí, a já zase že vidím ji. Byl jsem do ní nesmírně zamilován a mohu říci, že jsem za celý život nestrávil deset dní příjemněji ani jich lépe nevyužil než těchto: byla to ustavičná slavnost, byli jsme bez přestání u stolu nebo na plese nebo na saních nebo při jiném, ještě lepším zaměstnání.

Když konečně masopust minul, vrátili jsme se do Prahy, k velké lítosti jejich i naší, ale s velkým uspokojením z našeho malého výletu. Má milenka mi slíbila, že brzy přijede do Prahy; protože se však její otec znovu roznemohl, nemohla, a tak mě nechala přijet v přestrojení na Karlštejn, kde jsem byl pět dní a šest nocí ukryt v komnatě vedle její. Když byly ty dny – a s nimi i mé síly – u konce, vrátil jsem se do Prahy, kde jsem si vyzvedl své listiny a poukázku na peníze pro verbování, znějící na lotrinský landfríd²⁶, a rozloučil jsem se s císařem, abych se vrátil do Francie (duben). Z Prahy jsem vyjel ve čtvrtek před Květnou nedělí poštou s jedním svým přítelem jménem Kokořovec²⁷ a na noc jsme dojeli na Karlštejn, abychom dali sbohem purkrabímu, jeho synům a dcerám, ve skutečnosti však abych se rozloučil se svou milenkou – v naději, ba tehdy v pevné víře, že se k ní vrátím, jakmile bude hotovo mé verbování; vojsko jsem chtěl poslat po Dunaji do Uher a sám si zatím zajet na císařský dvůr.

Odjel jsem odtamtud nazítří a na noc dorazil ke Kokořovcovi, kde mě pán domu velmi dobře pohostil a kde byla dost pěkná společnost dam; mého srdce se však sotva dotkly, neboť jsem v něm dal příliš místa panně Ester z Vřesovic. Měl jsem s sebou jen Guitauta a jednoho německého sluhu, kterého jsem byl nucen přijmout, protože moji zůstali nemocní v Praze. Nazítří v sobotu nám hostitel ještě vystrojil k obědu hostinu, při níž nás opil, a potom nám půjčil svůj kočár, který mě dovezl do Plzně; odtud jsem na Květnou neděli vyjel, abych přenocoval v Řezně. V pondělí jsem odjel a nocoval v Brucku a v úterý jsem dorazil do Mnichova.

Cesta domů: Mnichov, Saverne, Lotrinsko

Ve středu jsem se šel poklonit panu vévodovi Maxmiliánovi²⁸, který mi prokázal tu čest, že mi nabídl pluk tří tisíc lancknechtů, jejž bavorský kraj vydržoval v Uhrách: dá mi ho prý v kterémkoli roce, kdy ho budu chtít převzít, jen když mu to oznámím před Velikonocemi. Co nejpokorněji jsem mu za to poděkoval.

[Vévoda mu uhradil útratu a půjčil kočár. Ještě téhož dne, na Škaredou středu, Bassompierre odjel, na Zelený čtvrtek obědval v Augšpurku, kde ho „nějaké záležitosti“ zdržely až do Velikonoční neděle, a v pondělí velikonoční (podle Chantéraka 19. dubna) vyrazil dál: za tři dny byl k obědu ve Štrasburku a na noc v Saverne.]

Zasedl jsem ke stolu k večeři, dříve než půjdu navštívit kanovníky²⁹ na zámek; sotva jsem však začal, přišli si pro mě sami, aby mě odvedli ubytovat na zámek. Byli to pan dómský děkan z Créhange a hrabata z Quesle a z Reifferscheidu. Byli už po večeři a napůl opilí. Prosil jsem je, když už mě zastihli u stolu, aby si k němu raději přisedli, než aby mě vedli čekat na večeři na zámek; což udělali. A za krátký čas našeho popíjení jsme je Guitaut, jeden můj kmotr, lotrinský mincmistr, a já dorazili tak důkladně, že je museli na zámek odnést. Já zůstal ve svém hostinci a nazítří za úsvitu jsem vsedl na koně v úmyslu odjet; oni však v noci poslali zákaz, aby mě nikdo nepouštěl ven, neboť mi chtěli oplatit, že jsem je opil. Musel jsem tedy toho rána zůstat na oběd, a zle se mi to vyplatilo: aby mě opili, nalili mi podle mého mínění do vína pálenku, ačkoli mě později ujišťovali, že ne a že to bylo jen víno z Lebsbergu, které je tak silné a tak stoupá do hlavy, že jsem ho nevypil ani deset nebo dvanáct sklenic, a ztratil jsem veškeré vědomí a upadl do takové letargie, že mi museli několikrát pouštět žilou, sázet baňky a stahovat paže i nohy podvazky. Zůstal jsem v tom stavu v Saverne pět dní a ztratil jsem chuť na víno do té míry, že jsem je potom víc než dva roky nejen nemohl pít, ale ani cítit bez ošklivosti.

Když jsem se uzdravil, dojel jsem za dva dny do Haroué, kde jsem dlouho nepobyl a zajel do Nancy. Na lotrinském dvoře jsem našel změnu způsobenou smrtí Madame, královy sestry, vévodkyně z Baru³⁰.

Květen. – Když jsem tam několik dní pobyl, jel jsem do Épinalu, ani ne tak za tetou jako za svou sestřenicí de Bourbonne³¹, nedávno provdanou za hraběte des Cars. Býval jsem do ní nesmírně zamilován; a kdyby se tomu má nebožka matka nebyla příčila, byl bych věřil, že s ní v manželství nebudu žít nešťastně; nechtěl jsem však matku rozhněvat. Zastihl jsem ji, jak přijíždí k tetě zároveň se mnou; naše staré plameny se tam znovu rozhořely a čtyřdenní pobyt v Épinalu tomu velmi napomohl.

[S panem de Couvonges a jeho ženou pak Bassompierre sestřenici vyprovodil do Ville-sur-Illon, zajel do Mirecourtu za panem a paní de Marcossey a ve Ville-sur-Illon se s hraběnkou des Cars rozloučil, „ne bez velké lítosti nás obou“; ona se vrátila do Bourbonne, on přes Épinal do Nancy. Den po příjezdu jel do Toulu naproti matce, která se vracela z Francie, a odvezl ji do Haroué, kam ji nazítří přijela navštívit paní d'Épinal.]

Den nato přivezli tělo mého nebožtíka bratra de Removille, který byl při dobytí Dikobraza při obléhání Ostende³² raněn ranou z muškety do kolena; museli mu proto uříznout nohu a pět dní nato zemřel. Byla to pro mne citelná bolest a značná ztráta; byl to totiž muž velkého srdce a dobrého úsudku, který měl podle všeho před sebou velkou kariéru. Když jsem odjížděl do Uher, nechal jsem ho u krále, aby dovedl do konce záležitost Saint-Sauveur; vyložím ji, protože právě ona změnila mé záměry, přiměla mě vzdát se úřadu, který jsem měl v Uhrách, a byla také příčinou smrti mého bratra.

Záležitost Saint-Sauveur a bratrova smrt

[Bassompierre tu vkládá obšírný výklad o rodinném majetku. Prateta jeho matky, paní de Moreuil, dala nevěstě věnem šedesát tisíc tolarů; aby zůstaly matčiným vlastním jměním, byly uloženy do královské zástavy: Christophe de Bassompierre za ně převzal od krále hrabství Saint-Sauveur-le-Vicomte, Saint-Sauveur-Lendelin a baronii Néhou³³ se zárukou, že kdyby panství nevynášela pětiprocentní úrok, tedy devět tisíc liber ročně, doplatí se rozdíl z královské pokladny v Caen. Po bitvě u Moncontouru³⁴, když se propouštěli rejtaři a na jejich žold nebylo dost hotových peněz, nabídl otec, že si dalších čtyřicet tisíc tolarů, které mu koruna dlužila, nechá připsat na tatáž panství; ministři to přijali „s radostí“. Protože však „neznal jisté zvláštní francouzské zákony“, nedal tuto druhou zástavu zapsat u účetních komor a užíval panství takto bezmála třicet let. Roku 1595 přibyla třetí vrstva: pan de Schomberg, který otci dlužil 32 000 tolarů, převedl svůj dluh na krále a spolu s nedoplatky za rejtary (24 000 liber) byl i ten zajištěn na Saint-Sauveur. Parlament to zapsal, účetní komory v Paříži a v Rouenu však zápis odmítly – u této zástavy i u té předchozí – a autorova matka ho ani jako vdova přes opakované královské rozkazy nedosáhla.]

[Roku 1601 se vévoda württemberský domáhal splacení peněz, které králi půjčil za války, a dostal radu, ať si sám najde, z čeho by mohl být zaplacen – třeba korunní statek zastavený pod cenou. Jeho rezidentovi poradil za deset tisíc tolarů generální prokurátor rouenské účetní komory právě Saint-Sauveur: Bassompierrové je prý právoplatně drží jen za šedesát tisíc tolarů, a zaručil-li jim král doplatek, kdyby panství nevynášela dost, musí oni zase králi vrátit, co vynášela navíc; po takovém zúčtování nejenže koruna nedluží nic z žádné ze tří zástav, ale Bassompierrové jí zůstanou dlužni přes šedesát tisíc liber. Pan de Sully³⁵ přijal tu radu „s potleskem“, neboť tak mohl, „aniž rozváže měšec“, uspokojit vévodu, jemuž přál, „protože byl protestant“. Když se Bassompierre roku 1601 vrátil z Anglie, našel hotový výnos královské rady: první suma mu bude vyplacena s desetiprocentním úrokem, druhé dvě bez úroků, a on složí účty ze všech výnosů panství od roku 1569. Stěžoval si králi na „nespravedlnost jeho rady“: otec, cizinec neznalý francouzských zákonů, jednal v dobré víře a vzal zástavu místo hotových peněz, které dostali ostatní plukovníci; kdyby se takto zacházelo se všemi starými držiteli korunních statků, přivedlo by to na mizinu mnoho velkých rodů a statky samy by zpustly.]

Král přijal mé důvody dosti dobře; nedal však proto vydaný výnos zrušit, nýbrž jen odložil jeho provedení o více než dva roky. Po tu dobu jsme statků užívali, ale v nejistotě o svých věcech a v obavě, že bude-li výnos jednoho dne proveden, dolehnou na nás důchody, které jsme dále vybírali, tím tíže. Čas od času jsem tedy na krále naléhal, aby mi zjednal právo, buď tím, že mě vyplatí, nebo že výnos zruší; a když jsem chtěl odjet do Uher, naléhal jsem, aby mou věc vyřídil. Slíbil mi, že mi vyhoví a že nejpozději do dvou měsíců budu spokojen; ať však své důvody dobře vyložím panu de Sully, který mi v té věci nepřál. Řekl jsem králi, že se do té doby vrátím (svou cestu do Uher jsem mu totiž zatajil z obavy, aby mě od ní neodvrátil, a řekl jsem mu jen, že jedu do Lotrinska a do Německa), a že mu tu zatím nechávám bratra, který mu to bude čas od času připomínat; s čímž souhlasil. Když s ním o tom můj bratr, duch prchlivý a horký, mluvil, řekl mu král, že mě uspokojí po mém návratu; bratr na něho naléhal tak, že se král rozhněval, a nemluvil s králem s úctou a zdrženlivostí, jakou měl. To způsobilo, že s ním král mluvil velmi ostře; a můj bratr se s ním nazítří rozloučil a odešel do Flander sloužit králi španělskému, kde dostal velmi dobrý plat a pověření postavit pěší pluk. Protože se však pluk měl dostavit k přehlídce až koncem července, zajel se zatím podívat za markýzem Spinolou³⁶ před Ostende, a tam byl zabit. A protože jsem se krátce před jeho smrtí vrátil do Lotrinska, kde jsem já verboval pět set koní pro Uhry a bratr pěší pluk pro službu ve Flandrech, uvěřil král, že jsem jeho službu nadobro opustil; proto dal prezidentem d'Enfreville a baronem de la Luthumière obsadit zámek Saint-Sauveur a vyhnat odtud ty, kdo tam byli mým jménem. Když se však dozvěděl, že jedu do Uher, a ne do Flander, a že můj bratr je mrtev, dal mi napsat Zametem³⁷, že se velice diví, proč chci bez příčiny opustit jeho službu; že dosud nedal výnos rady provést, nýbrž jen vzal z rukou mého bratra, který se dal ke Španělům, jednu ze svých pevností; že dodrží, co mi slíbil, totiž že mi vyhoví, a že se vždy postará, abych neprávo měl já.

Červenec. – Pokládal jsem za svou povinnost napsat Jeho Veličenstvu stížný list, provázený vší úctou i zármutkem nad tím, že mi chce vzít možnost setrvat se ctí v jeho službě; a také napsat obšírnější dopis Zametovi, v němž jsem vyložil své důvody. Král jej přijal dobře, přečetl si i ten Zametovi a pak mi vlastní rukou napsal dvě slova, jimiž mi přikazoval, abych za ním přijel, a že mi dosvědčí, jak dobrým je mi pánem; což jsem učinil. Poznával jsem, že nemohu být zároveň ve Francii i v Uhrách, že má francouzská záležitost není z těch, které se skončí za měsíc, a že mě tam dlouho zdrží; uvážil jsem také, že mi v ní jde o sto padesát tisíc tolarů. Rozhodl jsem se tedy omluvit se císaři prostřednictvím šlechtice, kterého jsem k němu vyslal a jejž jsem doporučil Russwormovi, aby se přičinil, by Jeho Veličenstvo mé omluvy vzhledem k důvodům, které jsem uvedl, dobře přijalo. Císař to ze své dobroty učinil, a to tak, že mi dal týmž Russwormem vzkázat, že svým cizím oddílům plukovníka neustanoví, a budu-li se chtít příští rok vrátit, že mi zachová kapitulaci, kterou se mnou uzavřel. A ačkoli jsem už měl nějaké výlohy, vrátil jsem peníze, které jsem přijal, do posledního; za to mě na císařském dvoře chválili.

Návrat k francouzskému dvoru

Srpen. – Vyjel jsem tedy z domu a přijel do Paříže, kde mě neobyčejně dobře přijali přátelé; zdrželi mě tam tři dny, než jsem jel za králem, který byl ve Fontainebleau, a chtěli mě tam doprovodit, takže jsme uháněli skoro se čtyřiceti poštovními koňmi. Jeli jsme totiž společně pánové de Praslin, de Laval, de Créquy, hrabě de Sault, Gordes, Saint-Luc, Sainte-Marie-du-Mont, Richelieu³⁸ a já.

Král byl, když jsme přijeli, na té velké terase před dvorem Bílého koně a čekal tam na nás; přijal mě tisícerým objímáním a pak mě zavedl do komnaty královny, své ženy³⁹, která bydlela v pokoji na konci, s vyhlídkou na rybník. Dobře mě přijaly i dámy, které shledaly, že na zatvrzelého Němce po roce stráveném v té zemi nevypadám špatně. Král mi půjčil své koně k štvanici na jelena na druhý den, což byl den svatého Bartoloměje, 24. srpna; sám toho dne lovit nechtěl, protože v týž den kdysi podstoupil tak veliké nebezpečí⁴⁰. Po honu jsem za ním přišel do lázeňského sálu, kde jsme s královnou a s ním hráli lancknechta.

Tehdy jsem se zamiloval do slečny d'Entragues⁴¹ a byl jsem ještě zamilován do jedné jiné krásné dámy. Byl jsem také v květu mládí, dosti urostlý a hodně veselý.

Září. – Král se zamiloval do hraběnky de Moret⁴², která se jmenovala Bueil a byla vychována u paní princezny de Condé.

[Král vrátil Bassompierrovi zámek Saint-Sauveur a zrušil obstavení jeho důchodů. Koncem září proto Bassompierre odjel do Normandie: tři dny pobyl u Sainte-Marie-du-Mont, kam za ním přijeli pánové de Montgommery, de la Luzerne a de Canisy a doprovodili ho do Saint-Sauveur; předtím ho smířili s prezidentem d'Enfreville a baronem de la Luthumière, kteří mu ukázali královy listy s rozkazem zámek obsadit, a tím ho uspokojili. Po osmi dnech v Saint-Sauveur se vracel (říjen) přes Damigny, Sainte-Croix, Lisieux, kde ho hostil maršál de Fervaques, a Rouen, kde ho přátelé zdrželi dva dny, do Fontainebleau. Tam právě přijel konetábl kastilský⁴³, „jehož král přijal velmi vlídně“.]

Vedl jsem v té době u dvora velmi krásný život. Dvůr opustil po Všech svatých Fontainebleau a přesídlil do Paříže (listopad); král dal krátce předtím v Auvergni zatknout hraběte d'Auvergne⁴⁴ a odvézt ho do Bastily a brzy nato pana d'Entragues, jehož poslal do vězení Conciergerie, i paní de Verneuil, kterou hlídal velitel městské stráže v jednom domě v ulici Saint-Paul, patřícím Heudicourtovi. Se všemi třemi byl zaveden proces; rozsudek však padl jen nad panem hrabětem d'Auvergne, který byl odsouzen ke stětí. Král mu však trest změnil v doživotní vězení, zčásti z ohledu na paní d'Angoulême, která se za něho úžasně přimlouvala, ale podle mého mínění spíše z důvodu, který nám sám řekl: že nebožtík král Jindřich III., jeho předchůdce, mu umíraje zvlášť poručil jen pana hraběte d'Auvergne a pana velkého podkoního a že nechce, aby se řeklo, že dal usmrtit člověka, kterého mu tak vřele poručil ten, kdo mu zanechal království⁴⁵.

1605: Masopustní bitka a zápas u bariéry

Leden. – Všechna tato odsouzení a milosti však byly vyneseny až počátkem roku 1605, kdy byl král v Paříži, kde jsme strávili masopust ve slavnostech a baletech.

Únor. – Dostal jsem se do sporu s Termesem a můj švagr Saint-Luc ho šel za mne vyzvat; sám se měl bít s Montespanem. Pan de Montpensier⁴⁶ nás smířil a byli jsme potom vždy nesmírnými přáteli.

Král dovolil pánům de Nemours a de Sommerive, aby se o masopustním úterý 20. února⁴⁷ proháněli v maskách po ulicích. Potkali pány de Vitry⁴⁸, de Saint-Luc, hraběte de Sault a mě, když jsme se vraceli z příprav na vjezd k zápasu u bariéry, a ptali se nás, zda se chceme připojit. Když jsme s díky odmítli, řekli nám: „Mějte se tedy na pozoru, abyste nás nepotkali, neboť nikoho neušetříme ran obuškem.“ Tu odpověděl Vitry otec: „Pánové, přichystáme vám svačinu na hřbitově Saint-Jean⁴⁹, budete-li si pro ni chtít přijít.“ Tak jsme se rozešli a rozhodli jsme se, že se po ulicích proženeme také. Protože jsme se však chystali pozdě, bylo zřejmé, že jejich tlupa bude silnější než naše; nato nám pan de Vitry řekl: „Chcete-li mě poslechnout, sejde se nás tucet příbuzných, ve zlacené plné zbroji, jíž máme dost, postavíme před sebe osm či deset maskovaných a u sedlové hrušky budeme mít pořádné obušky. Po nikom nebudeme nic chtít; napadnou-li však nás nebo naše masky, budeme se moci bránit, a s velkou výhodou.“ To jsme učinili a sešli jsme se pan de Vitry se synem, pan de Créquy a hrabě de Sault, pan de Saint-Luc a komtur, jeho bratr, pan de Senecey a Beauvais-Nangis, Trémont, Seneceyův bratr, a já⁵⁰, všichni v krásné zlacené zbroji až po holenice a plátové střevíce, na velkých ořích s válečnými sedly, s kordy po boku a v rukou s obušky ze studničních provazů potažených růžově červeným taftem. Postavili jsme před sebe osm či deset masek na koních, ozbrojených jen obušky, a vyjeli jsme zpoza Královského náměstí, od Vitryho; táhli jsme ulicí Saint-Antoine po dvou a dorazili na prostranství hřbitova Saint-Jean právě ve chvíli, kdy se od ulice de la Verrerie začala objevovat velká tlupa, která mohla mít dvě stě koní. Jakmile zahlédli masky, které jely před námi, vyrazili k útoku; naše masky se podle rozkazu, který jsme jim dali, stáhly za nás, my jsme se tu objevili a tvrdě na ně udeřili. Naše nákolenice jim byly velmi nepříjemné, kdežto jejich obušky zraňovaly jen naši zbroj; usoudili tedy, že nejlepší bude stáhnout se k hlavnímu houfu, který byl ještě v ulici de la Verrerie, a uvedli jej ve zmatek. A jak jsme je přitom stále pronásledovali, měl jsem to potěšení, že jeden z mých soků u slečny d'Entragues, do níž jsem byl tehdy zamilován, dostal pořádně na záda před jejíma očima, neboť se na nás dívala z oken svého domu. Nakonec se rozprchli a my jsme projeli jejich středem. Bylo to v úterý 20. února [22.], a ve čtvrtek 22. [24.] mě potkalo milostné štěstí.

V neděli 25. [27.] se konal zápas u bariéry⁵¹, jediný, který se uskutečnil za vlády nebožtíka krále i za vlády jeho syna, nyní panujícího krále. Naše družina byli rytíři Orla; byli jsme to hrabě de Sault, Saint-Luc a já, kteří jsme vjížděli společně. Nebožtík pan de Vitry byl naším polním maršálem a počínal si při tom s větším půvabem než kdokoli jiný, kdo se toho tehdy účastnil; byl to ostatně velmi řádný a statečný muž a originál svého druhu.

Klání v Louvru: rána dřevcem

Březen. – Následující úterý, 27. února [prvního března], řekl ráno král, který byl v Tuileriích, panu de Guise⁵²: „Ach, Guisarde, Entragues námi všemi pohrdá a zbožňuje Bassompierra. Neříkám vám to, aniž to dobře vím.“ Pan de Guise odpověděl: „Sire, vám nechybějí prostředky, jak se pomstít; já pak nemám jiný než ten, jaký má bludný rytíř: vyzvu ho, aby se mnou dnes odpoledne zlomil tři dřevce v otevřeném poli⁵³, na místě, které nám Vaše Veličenstvo ráčí určit.“ Král nám to povolil – stávalo se nám často, že jsme pořádali podobné zábavy – a řekl, že to bude v Louvru a že dá dvůr vysypat pískem. Pan de Guise si vzal za druhého svého bratra pana de Joinville a za třetího pana de Termes; já jsem si vzal pana de Saint-Luc a pana hraběte de Sault.

Všech šest nás přišlo poobědvat a ozbrojit se k Saint-Lucovi; a protože jsme měli vždy pro všechny případy připravenou zbroj i livreje, byli jsme oděni do postříbřené zbroje, s chocholy růžově červenými a bílými, a stejné byly i naše suknice. Pan de Guise se svou družinou se kvůli uvěznění markýzy de Verneuil, do níž byl tehdy tajně zamilován, oblékl a ozbrojil do černé a zlaté.

Přijeli jsme tedy do Louvru; naše výprava vjela první, a my s ní, a postavili jsme se na straně starého křídla; pan de Guise, který přijel po nás, se postavil pod okna královny, naproti nám. Naše dráha vedla podél sálu Švýcarů. Stalo se, že pan de Guise seděl na malém koni jménem Lespesnes a já na velkém oři, kterého mi daroval hrabě de Fiesque. On jel dolem při strouze, já horem po dláždění, takže jsem byl proti němu velmi vysoko; a místo aby zlomil dřevec směrem vzhůru, zlomil jej směrem dolů, takže když první kus zlomil o mou přilbu, zlomil druhý o stehenní plát zbroje; ten kus sklouzl až do rozparku nohavic, jím mi vnikl do břicha a zarazil se o tu velkou kost, která spojuje kyčel s bedry. Tam se dřevec zlomil podruhé a zůstal mi z něho pahýl, delší než paže, vězet v kostech stehna a trčel mi z břicha. Zlomil jsem svůj dřevec o jeho přilbu, a třebaže jsem se cítil smrtelně raněn, dojel jsem svou dráhu. Přišli mi pomoci sesednout u králova malého schodiště, kde se mě ujali pan velký podkoní a starší Guitaut a pomohli mi vystoupit k panu de Vendôme, pod královu komnatu; a jeden šlechtic pana prince, který se domníval, že pahýl, jejž jsem měl v těle, vězí jen v suknici, mi jej bezděky vytrhl tak šikovně, že by to ranhojiči stěží dokázali tak obratně. Tu mi všechna střeva vyhřezla z břicha a spadla do pravé strany nohavic; pupek se mi tiskl k zádům a množství krve, které jsem ztrácel, mi nedovolilo udržet se na nohou, takže mě hodili na lůžko pana de Vendôme. Tam mě odzbrojili, prohlédli mi ránu a vrátili mi střeva do břicha, jak nejlépe to šlo; potom je tam dlouhým knotem z cupaniny a spoustou obvazů upevnili. Král, pan konetábl⁵⁴ a všichni přední lidé dvora byli přítomni, většinou v slzách, a nemysleli, že budu žít ještě hodinu. Já se přesto netvářil sklesle a ani na okamžik jsem nevěřil, že umřu. Bylo tam několik dam, které viděly, jak mě obvazují; a já chtěl stůj co stůj zpátky do svého bytu. Královna mi k tomu poslala svou nosítkovou židli, v níž ji nosili, neboť byla tehdy těhotná. Lid šel cestou za mnou a dával najevo lítost. Když jsem dorazil domů, ztratil jsem zrak, což mě přivedlo na myšlenku, že je se mnou zle; a skoro zároveň mě dali vyzpovídat a pustili mi žilou. Přesto jsem nevěřil, že umřu, a jen jsem se smál.

Jakmile jsem byl raněn, dal král turnaj zastavit a nedovolil, aby od té doby ještě někdo podnikl takovou jízdu v otevřeném poli; byla to jediná, která se ve Francii konala za sto let předtím, a od té doby se už neopakovala.

Kolem jedenácté hodiny večer v den mého zranění se mi vrátil zrak, který jsem před sedmi hodinami ztratil; to dalo první naději, že budu žít, neboť do té doby pokládali můj život za ztracený. Když mě však zároveň začaly trápit prudké křeče v břiše, mysleli, že skonám, a kněží mi začali mluvit o spáse duše; já stále říkal, že se cítím lépe, než si myslí. Když křeče polevily, usnul jsem s mírnou horečkou a spal do šesti hodin ráno, kdy mi znovu pustili žilou, aby zastavili krev, která mi bez ustání vytékala z rány, a odvedli ji jinam. Tehdy jsem velmi zeslábl; brzy nato jsem však znovu usnul a po probuzení jsem věřil, že jsem úplně zdráv. A také jsem potom už neměl žádnou příhodu ani bolest, leda když mě příliš rozesmáli; to mi totiž knot někdy vyjel z břicha, a střeva také. Nakonec jsem se uzdravil až na jedno stehno – pravé –, v němž jsem od chvíle zranění ztratil hybnost.

Nelze vypovědět, kolik návštěv jsem za svého zranění měl, zvláště od dam. Přišly všechny princezny a královna tam třikrát poslala své dvorní slečny, které slečna de Guise⁵⁵ přivedla, aby u mne strávily celá odpoledne; a ona sama, která se cítila zavázána o mne pečovat, protože mě zranil její bratr, tam byla většinu času. Má sestra de Saint-Luc, která po celou dobu, co jsem byl v nebezpečí, spávala u nohou mého lůžka, dámy přijímala; a král mě s výjimkou dne po zranění chodil navštěvovat každé odpoledne, zčásti také proto, aby tam viděl dobrou společnost. Šestnáctého dne jsem konečně vyšel; knot jsem však měl v břiše stále. Ještě víc než tři týdny potom mě nosili na židli, protože jsem neměl žádnou oporu v pravém boku, a chodil jsem o berli, dokud se mi rána nezavřela; pak jsem se opíral o hůl a stále jsem cítil silné chvění v celém pravém stehně a noze.

Ztracený dopis a markýz de Cœuvres

Duben. – Několik dní po Velikonocích téhož roku jsem v králově kabinetě vytahoval kapesník a upustil dopis od slečny d'Entragues; zvedl ho Sardini, a když mu markýz de Cœuvres řekl, že je jeho, dal mu ho. Markýz jej ukázal králi a pak mě požádal o rozmluvu v noci před palácem de Soissons, o samotě; přivedl si tam nicméně hraběte de Cramail⁵⁶. Když mi vyčetl několik špatných služeb, které jsem mu prý prokázal, řekl mi, že úcta, kterou ke mně chová, a touha získat mé věčné přátelství ho přiměly k rozhodnutí raději mi v této příležitosti posloužit než uškodit; že našel dopis, který mi psala Entragues, nijak ho nezneužil a právě ho po Sardinim poslal zpět jí samotné; a že mě prosí, abych mu za tuto péči, kterou o mne měl, napříště dával důkazy stejného přátelství. Já, který jsem věřil, že mluví bez přetvářky, jsem ho tisíckrát ujišťoval svou službou a náklonností. Řekl mi, že král ví, že se mu ten dopis dostal do rukou, a že mu musím rychle poslat nějaký dopis, který mi napsala jiná žena, aby jej mohl králi ukázat; to jsem bez odkladu udělal a v tu chvíli jsem poslal k slečně d'Entragues zeptat se, zda dopis dostala. Když mi však vzkázala, že od markýze nikoho neviděla, zamířil jsem, bez sebe hněvem a ztracen v té zlosti, přímo k markýzovu domu, abych dostal svůj dopis zpět, nebo ho ztrestal. Cestou jsem však potkal pana d'Aiguillon⁵⁷ a pana de Créquy, kteří mě zastavili, aby se dozvěděli, co mám v úmyslu. „Jdu,“ odpověděl jsem jim, „k markýzi de Cœuvres pro dopis, který našel a který mi psala Entragues; a nevrátí-li mi ho, jsem odhodlán ho zabít.“

Tu mi vyložili, že se vydávám v krajní nebezpečí, z něhož není úniku, jdu-li zabít člověka v jeho domě uprostřed všech jeho lidí; a on že by byl velký zbabělec, kdyby mi dopis vrátil, když tam přijdu takto; lepší prý bude poslat tam některého z mých přátel, a Créquy se nabídl, že půjde. Shledal, že markýz je velmi dalek toho, aby mi dopis vrátil, jak se předtím v rozmluvě se mnou nabízel; naopak řekl, že chce využít příležitosti, kterou mu štěstí poskytuje, aby se mi pomstil. Créquy mu řekl, že takhle ta věc neskončí, a protože na ní visí můj život, neměl by vyhledávat něco, co by mu snad mohlo přinést velké neštěstí. Nakonec markýz požádal Créquyho, aby se vrátil nazítří v šest hodin ráno (podle mého mínění proto, že tehdy poslal dopis po La Varennovi⁵⁸ králi). Créquy se tam vrátil a dohodli se, že markýz sám donese dopis v devět hodin slečně d'Entragues. S tím jsem souhlasil, nicméně odhodlán bít se s tím pletichářem; chtěl jsem však napřed dostat Entragues z nesnází. Markýz jí dopis donesl, jak slíbil, a Entragues mi napsala s prosbou, abych byl markýzovi přítelem a dostavil se kolem páté hodiny večer do jejího domu, kam přijde i on; chce prý, abychom si před ní slíbili vzájemné přátelství.

Když jsem chtěl vyjít z domu, přišel pan velký podkoní a řekl mi, že když oblékl krále, král mu poručil, aby za mnou zašel a jeho jménem mi pod trestem smrti zakázal cokoli na markýzovi pohledávat, a že ho urazím, učiním-li to. Odpověděl jsem mu, že se divím, proč mi takový zákaz dává, když na řečeném markýzovi nemám co pohledávat; a že je mi tedy velmi snadné králova rozkazu poslechnout.

Přišel jsem do Louvru, odhodlán nechat uplynout dva tři dny, aniž markýzovi co řeknu, a pak s ním vyvolat hádku z nějaké jiné příčiny, ale ať tak či onak se s ním bít; tak jsme to uzavřeli s Créquym, který si dal slíbit, že v té věci použiji jeho služeb. Když jsem se však vrátil domů k obědu s několika přáteli, přišel Le Terrail a řekl mi, že když šel navštívit markýze de Cœuvres, řekli mu, že není doma; přichází-li však ode mne, že ho k němu pustí. Z toho prý soudí, že mezi námi dvěma je něco k vyřízení. Tu jsem řekl panu de Créquy, že už není nač čekat, a ať ho jde mým jménem vyzvat⁵⁹. Vyšli jsme tedy potají, Créquy a já; zavedl mě za předměstí Saint-Germain a pak šel pro markýze. Ten se však tolik vykrucoval, že Cramail, který s Créquym jednal jeho jménem (sám s ním totiž nechtěl za nic promluvit), ho zdržoval výmluvami až do večera; mezitím uvědomili krále, přišli si pro mě tam, kde jsem byl, a dali mi stráž. Nazítří nás pak smířili a já nechtěl jiné zadostiučinění než vylíčení všeho, co se stalo a co nám zabránilo se bít.

Král mi dal zakázat, abych chodil do Louvru a objevoval se tam, kde bude on; řekl, že jsem ho urazil tím, že jsem dal markýze vyzvat po zákazu, který mi dal vyřídit. Příliš jsem se netrápil tím, že nemohu vidět krále, s nímž jsem nebyl spokojen; a když brzy nato odjel do Fontainebleau, zůstal jsem v Paříži a bavil se. Jeho hněv se však vztahoval stejně na mého bratrance de Créquy jako na mne, a Créquy se měl ujmout pluku gard, který mu postoupil pan de Crillon⁶⁰, což král už nechtěl dovolit; a protože nás také dámy u dvora postrádaly, zakročilo se u královny, aby nás s králem smířila a zjednala nám návrat. Toho dosáhla; a když nás tam král nějaký čas vídal a nemluvil s námi, omrzelo ho to a žil s námi jako dřív.

Plombières, zatmění slunce a cesta do Limoges

Tehdy se pan de Créquy ujal pluku gard a já odjel kvůli svému stehnu do lázní v Plombières⁶¹; vzal jsem s sebou kromě svých šlechticů dobrou společnost od dvora, jako Bellota, Charmeila, Messillaca a barona de Neufvy. Měl jsem s sebou kapelu avignonských houslistů, kterou vede La Pierre; měl jsem jakousi hudbu a všechna povyražení, jaká si jen může přát mladý muž bohatý, prostopášný a špatný hospodář. Má sestra de Saint-Luc přijela do Lotrinska navštívit naši matku; byl tam i můj bratr a lotrinská mládež mě stále provázela. Vedli jsme v Plombières sladký život a já se tam úplně uzdravil (červen). Byl jsem tam zamilován do jedné dámy z Remiremontu, Burgunďanky, jménem paní de Fussé (červenec). Zkrátka, za ty tři měsíce, co jsem tam pobyl, jsem se nenudil.

Srpen. – Odjel jsem odtamtud, když mi vzkázali, že král táhne s jakýmsi vojskem do Limousinu a že snad bude válka⁶².

[V Paříži se Bassompierre ubytoval u sestry, která přijela pár dní před ním, a osm či deset dní se tam „nenudil“: sblížil se s neteří presidentové de Verdun, slečnou Maupeou, a měl za sousedku „la Patrière, která patřila k mým přítelkyním“.]

Rozešel jsem se se slečnou d'Entragues a neponechal jsem si s ní žádné spojení; potom jsem jel s dobrou společností dam na dva dny do Savigny k hraběnce de Sault a odtud jsem se vydal do Orléansu, v předvečer velkého zatmění slunce⁶³, které toho roku bylo.

Cestou jsem v Artenay viděl pana kancléře de Bellièvre⁶⁴, který při odjezdu z Tours zanechal pečeti v rukou pana strážce pečetí de Sillery. Zastihl jsem ho, jak se prochází v zahradě s několika referendáři, kteří se vraceli s ním. Řekl mi: „Pane, vidíte člověka, který si jde do Paříže hledat hrob. Sloužil jsem králům, dokud jsem mohl, a když viděli, že toho už nejsem schopen, poslali mě odpočívat a postarat se o spásu duše, na niž mi jejich záležitosti nedaly pomyslet.“ A když jsem mu o něco později říkal, že přece bude sloužit dál a předsedat radám jako kancléř, odpověděl mi: „Příteli, kancléř bez pečetí je lékárník bez cukru.“

Téhož večera jsem dorazil do Orléansu, kde jsem zastihl královnu vracející se z Tours, neboť jí těhotenství zabránilo následovat krále do Limoges. Dala mi dopisy pro krále a poručila mi, abych mu vyřídil její stížnosti na paní de Guercheville⁶⁵: že nechtěla, ač jí to královna vzkázala, počkat s nastoupením do královnina kočáru na paní princeznu de Conti a paní vévodkyni de Longueville, a že když ji za to kárala, odpověděla jí dosti zpupně. Tam jsem poprvé viděl paní princeznu de Conti po její svatbě.

Vyjel jsem v den zatmění, které nastalo, když jsem se blížil k Romorantinu. Za tři dny jsem dorazil do Limoges, kde jsem našel krále; přijal mě velmi vlídně, hned týž večer jsem s ním zasedl ke hře a během té cesty jsem vyhrál přes sto tisíc franků.

Říjen. – Vrátili jsme se přes La Maison-Fort, Nançay, Aubigny a Montargis do Fontainebleau, kde byla královna s dámami (listopad), a krátce nato se král vrátil z Fontainebleau do Paříže, aby tam ten rok dokončil (prosinec).