Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

V. Milostná dobrodružství, vysoká hra a slečna de Montmorency (1606–1609)

[Kapitola zachycuje Bassompierra na vrcholu přízně u dvora Jindřicha IV.: je mu necelých třicet, vyhrává v kartách a kostkách jmění, tančí v baletech a má několik milenek najednou, především slečnu d'Entragues. Král ho posílá jako mimořádného vyslance do Lotrinska a zve ho ke svému hracímu stolu, v Paříži ho potká podivná příhoda s plátenicí z Malého mostu. Roku 1608 mu konetábl de Montmorency nabídne ruku své dcery, nejkrásnější dívky ve Francii; počátkem roku 1609 se však do ní zamiluje sám král a Bassompierre se nevěsty „s dobrou tváří“ vzdá ve prospěch prince de Condé.]

1606: Sedan a otevřený králův dopis

Leden. Rok 1606 jsme začali saintgermainským jarmarkem¹, kde se Créquy slovně chytil s Haraucourtem a potom s markýzem de Cœuvres²; ten spor trval dlouho a zavinil i spor hraběte de Sault s Nantouilletem, který toho druhého stál život³.

Královna porodila 10. února paní Savojskou⁴, a když se jí v šestinedělí začalo dařit lépe, pouštěl mě král dovnitř, abych s ní hrál.

Uspořádali jsme několik baletů a karusel, který se jel v Louvru a v Arzenálu⁵ a měl čtyři družiny: první byla Voda, k níž patřil pan velký podkoní⁶ a přední osoby dvora; po ní vjížděla Země, kterou vedl pan de Nevers; třetí byl Oheň pod vedením pana de Rohan a čtvrtá Vzduch, v jehož čele stál hrabě de Sommerive⁷.

Březen. Koncem postu král vytáhl obléhat Sedan; pan de Bouillon⁸ však dostal rozum, podrobil se králi a ten mu udělil milost. Král napsal panu de Guise⁹, panu velkému podkonímu a mně dopis, v němž nám oznamoval, že se pan de Bouillon podrobil, a zval nás, abychom za ním rychle přijeli a byli při jeho vjezdu do Sedanu.

[Vyjeli společně na velikonoční pondělí 27. března. Přes La Ferté-sous-Jouarre, Remeš – kde zastihli pány de Montpensier a d'Épernon s paními de Guise, de Conti a de Nevers¹⁰ – a přes La Cassine dorazili ve čtvrtek do Donchery na Máse, těsně před Sedanem, ke králi, který se chystal nazítří vjet do města.]

V ten pátek přišel pan de Bouillon, ještě než král vstal, poklekl před jeho ložem a dlouho s ním mluvil. Když pak byl král oblečen, dal před panem de Bouillon přečíst listinu o jeho omilostnění, a když ho ten znovu ujistil svou věrností, vložil mu ji do ruky. Od té chvíle si pan de Bouillon vedl, jak býval zvyklý dříve: vzal nás na oběd ke stolu komořích, jemuž předsedal¹¹, a rozzlobil se na královy kontrolory, že na stůl nenosí podle jeho chuti. Ba když se vojsko před městem šikovalo ke královu průjezdu, dal mu změnit sestavu a velel mu s touž smělostí jako vždycky – tak byl ten člověk zvyklý všude poroučet.

Duben. Král pobyl v Sedanu pět dní, pak nocoval v Mouzonu a potom v Buzancy, kde jsem ho opustil a vrátil se do Paříže; přijela tam totiž znovu slečna d'Entragues¹², do níž jsem byl zamilován.

Král mi poručil, abych jeho jménem navštívil královnu Markétu, která ztratila svého galána Saint-Juliena Data; zabil ho šlechtic jménem Charmont a král mu potom dal stít hlavu¹³.

Dal mi také dopisy pro paní de Verneuil a pro hraběnku de Moret¹⁴. Šel jsem nejprve k té první, protože u ní byla její sestra. Když jsem jí potom řekl, že nesu další dopis hraběnce de Moret, dostala chuť ho vidět. Dala mi skrze slečnu d'Entragues, do níž jsem byl tehdy zamilován, poručit, abych jí ho vydal, a já jí ho dal. Otevřela ho, přečetla a vrátila mi ho se slovy, že si za hodinu dám udělat stejný monogram, jaký je na pečeti dopisu, pak ho dám znovu zapečetit a nic nebude znát.

Uvěřil jsem jí. Nazítří jsem poslal komorníka s dopisem, aby dal zhotovit stejné pečetidlo, a ten naneštěstí padl právě na rytce, který totéž pečetidlo dělal pro krále. Rytec nedal nic znát, zařídil to tak, že dostal králův dopis do ruky, a pak skočil mému komorníkovi po krku, aby ho zadržel. Ten byl silný, vytrhl se mu, nechal mu plášť i klobouk a celý vyděšený utekl ke mně v domnění, že kdyby ho chytili, do dvou hodin by visel. Dal jsem ho ukrýt a šel za hraběnkou de Moret. Řekl jsem jí, že jsem nešťastnou náhodou, mysle, že otvírám psaníčko, které mi poslala jedna dáma, otevřel dopis, který jsem jí nesl od krále; že jsem se bál, aby si nemyslela, že jsem to udělal úmyslně, a chtěl jsem tedy dát udělat novou pečeť a dopis zase zavřít; že však můj komorník šel s rytím právě k tomu, kdo pečetidla dělá králi, a ten si dopis nechal; a chce-li jej mít, musí si pro něj poslat k tomu rytci jménem Turpin.

Té příhodě se jen smála; nenapadlo ji, že bych její dopis otevřel jinak než náhodou – vždyť by mi ho byla sama ukázala, nebo by mi ho ukázal král, kdybych byl zvědavý. Bez dalšího vyptávání si tedy pro dopis poslala. Rytec jí však vzkázal, že už není v jeho moci, nýbrž v moci prezidenta Séguiera, který předsedal Tournelle a jemuž ho odnesl; byl to člověk málo úslužný a přísný a ani ona, ani já jsme ho blíže neznali.

To mi nadělalo starostí. Nakonec mě napadlo zajít k paní de Loménie¹⁵ a zkusit tu věc jejím prostřednictvím udusit: buď aby dala dopis vyzvednout, nebo aby napsala manželovi a ten to králi podal z takové strany, aby se nezlobil. Zastihl jsem ji velmi zaměstnanou chystáním zásilky ke dvoru; požádala mě, abych se posadil, než dopíše velmi důležitý dopis manželovi. Hned jsem pojal podezření, že jde o věc, která mě k ní přivádí, a zeptal jsem se, zda se stalo něco nového, co se musí tak naléhavě hlásit. Řekla, že ano: že kdosi chtěl padělat královy pečeti a že ten, kdo je dával padělat, naneštěstí utekl, ale vlastnoruční králův dopis zůstal; posílá jej manželovi, aby král sdělil, komu jej psal a po kom jej poslal, a tak se snad přijde věci na kloub. A dodala, že by dala dva tisíce tolarů za to, aby v tom měla úplně jasno. Slíbil jsem, že jí to za tu částku vyjevím, bude-li mi ji chtít vyplatit, a potom jsem jí řekl touž výmluvu jako paní de Moret. A protože ona i její manžel patřili k mým důvěrným přátelům, všechno urovnala s podmínkou, že sám pojedu do Villers-Cotterêts, kde měl být král nazítří, a doručím jejímu manželovi jiný dopis, který mu o té věci napíše, i tu zprávu tak, jak jsem jí ji řekl. To jsem udělal a vzal jsem s sebou odpověď na dopis, který jsem odevzdal paní de Verneuil, i na ten, který paní de Moret nedostala; ta se té příhodě i strachu, v němž jsem byl, s králem smála a on se tomu smál také.

Byl jsem tomu velmi rád a vrátil jsem se do Paříže za svou milou. Bydlela v ulici de la Coutellerie, kde jsem měl tajný vchod, jímž jsem vcházel do třetího poschodí domu, které její matka neměla pronajaté; a ona za mnou chodila skrytým schodištěm ze své šatny, když matka usnula.

Plášť pana velkého podkoního

Květen. Několik dní nato vjel král do Paříže branou Saint-Antoine a na oslavu se mu vypálilo množství dělových ran. Chtěl, aby pan de Bouillon jel těsně před ním. Učinil tak, ale s takovou jistotou a smělostí, že se nedalo rozeznat, zda král vede v triumfu jeho, nebo on krále. Král zůstal několik dní v Paříži a pak odjel do Fontainebleau. A protože byl do slečny d'Entragues zamilován on i pan de Guise a mnoho jiných a všichni na mě žárlili, neboť měli za to, že jsem u ní zapsán lépe, smluvili se, že mě dají sledovat, aby zjistili, zda chodím do jejího domu a vídám se s ní o samotě. Král poručil těm, které tím pověřil, aby se svěřili panu de Guise a dali mu vědět, kdyby něco zpozorovali.

Jednoho květnového večera, kdy jsem tam měl jít a kdy mě sledovali, jsem večeřel u pana velkého podkoního a spustil se silný déšť. Musel jsem si tedy vzít jeden z jeho plášťů do deště, a nepomysliv, že je na něm přišit kříž řádu¹⁶, vydal jsem se kolem jedenácté večer do domu slečny d'Entragues. Šli za mnou královi zvědové i zvědové pana de Guise; hned ho o tom běželi zpravit a řekli mu, že viděli vejít zadními dveřmi do domu paní d'Entragues mladého rytíře řádu svatého Ducha. Pan de Guise tomu nemohl uvěřit a poslal tam dva své komorníky, aby rytíře, až bude vycházet, viděli a poznali; nemohl to být nikdo jiný než pan velký podkoní, protože v Paříži nebylo kromě něho mladého rytíře, který by mohl mít takové štěstí. Při odchodu jsem ty dva komorníky dobře viděl, znal jsem je; přestrojil jsem se proto, jak jen to šlo, a byl jsem přesvědčen, že mě stejně neomylně odhalili. Oni však, vidouce kříž svatého Ducha, usoudili, že je to pan velký podkoní, a pana de Guise o tom ujistili. Hned jsem slečně d'Entragues napsal, že mě komorníci pana de Guise viděli vycházet, že se bojím, že jsme prozrazeni, a ať si vymyslí nějakou výmluvu nebo falešnou stopu, kdyby s ní o tom mluvil.

Mezi devátou a desátou ráno přišel pan de Guise, jemuž to vrtalo hlavou, navštívit pana velkého podkoního; u dveří mu však řekli, že ho celou noc velmi bolely zuby a že ho bude možné vidět až k večeru. To pana de Guise ještě víc utvrdilo v přesvědčení, že pan velký podkoní, když celou noc bděl, chce si ráno přispat. Odtamtud přišel ke mně, zastihl mě ještě v posteli a řekl: „Prosím vás, vezměte si župan, musím vám něco říci.“ Byl jsem si jist, že mi chce říci, že mě viděli vycházet od slečny d'Entragues, a rozhodl jsem se pevně zapírat. On však naopak: „Co byste řekl,“ povídá, „kdyby velký podkoní byl u slečny d'Entragues zapsán lépe než vy a než kdokoli jiný – a nejen zapsán v její mysli, ale i v její posteli?“ Odpověděl jsem, že tomu vůbec nevěřím a že ani on, ani ona nemají jeden na druhého žádné úmysly. „Ach Bože,“ řekl, „jak snadno se dají zamilovaní oklamat! Věřil jsem tomu jako vy, a přece je naprosto pravda, že byl celou tuhle noc u ní a odešel až ve čtyři ráno. Viděli ho vcházet a moji vlastní komorníci ho viděli vycházet, a byl tak nedbalý, že si ani nevzal plášť bez řádového kříže, aby se zamaskoval.“ A hned zavolal jednoho z těch komorníků, jménem d'Urbal, a zeptal se ho přede mnou, zda neviděl pana velkého podkoního vycházet od slečny d'Entragues. Ten odpověděl: „Ano, Milosti, tak zřetelně, jako teď vidím tuhle pana de Bassompierre.“

Neodvažoval jsem se pohlédnout do tváře tomu komorníkovi, který mě toho samého rána viděl odtamtud vycházet, a myslel jsem, že je to lest, aby si ze mne ztropili smích. Když jsem se však otočil na druhou stranu, uviděl jsem na lavici plášť pana velkého podkoního; můj komorník jej složil a kříž nechal navrchu, takže ho pan de Guise musel stokrát zahlédnout, kdyby nebyl v tu chvíli tak rozrušen. Šel jsem si na plášť sednout ze strachu, aby si toho kříže nevšiml; tvářil jsem se zkormouceně jako on, říkal tisíc věcí proti vrtkavosti slečny d'Entragues a nechtěl jsem z toho pláště vstát, ač mě pan de Guise prosil, abych se s ním prošel – dokud jsem neřekl komorníkovi, aby plášť, jakmile se pan de Guise otočí, odnesl do šatny a schoval, aby se s tím křížem neprozradila i má láska a mé štěstí z minulé noci.

Vzkázal jsem o jejich omylu slečně d'Entragues a ta ze zlomyslnosti prokazovala odpoledne panu velkému podkonímu velkou přízeň, aby se pan de Guise i král ve své domněnce utvrdili a přestali podezírat mne. A když si nazítří pan de Guise (který to nedokázal zamlčet, ač jsme se spolu dohodli, že mu o tom nic neřekneme) začal pana velkého podkoního dobírat pro jeho novou lásku, pan velký podkoní mu tu domněnku svou dvojsmyslnou odpovědí nevyvrátil a pověděl to slečně d'Entragues. Ta mu řekla: „Když už je pan de Guise toho mínění, dělejme, jako by mezi námi něco bylo.“ A tak se všechna žárlivost krále i pana de Guise svezla na pana velkého podkoního, jehož nenáviděli jako mor.

Červen. K našemu neštěstí však zpravili matku¹⁷. Ta si začala dávat větší pozor, a když si jednou ráno chtěla odplivnout a odhrnula závěs svého lože, uviděla lože své dcery odkryté a prázdné. Potichu vstala a šla do její šatny, kde našla otevřené dveře toho skrytého schodiště, o nichž si myslela, že jsou zazděné. Dala se do křiku a dcera na její hlas rychle vstala a běžela k ní. Já jsem zatím zavřel dveře a odešel, pln starostí, co z toho všeho vzejde. Vzešlo to, že ji matka zbila a dala vylomit dveře, aby se dostala do pokoje ve třetím poschodí, kde jsme trávili noci; a velmi užasla, když ho uviděla zařízený krásným Zametovým¹⁸ nábytkem, se stříbrnými nástěnnými svícny a svícemi. Tím bylo všemu našemu obcování konec. S matkou jsem se však usmířil prostřednictvím slečny d'Asy, u níž jsem se s ní sešel; tolikrát jsem ji prosil o odpuštění a ujišťoval, že jsme nezašli dál než k polibku, až předstírala, že tomu věří. Odjela do Fontainebleau a já také, ale se slečnou d'Entragues jsem se odvažoval mluvit jen potají, protože to král neviděl rád. Milenci jsou ovšem dost vynalézaví, aby si k vzácným schůzkám cestu našli.

Plátenice z Malého mostu

Zakrátko nato mě král vyslal jako svého mimořádného vyslance do Lotrinska, abych byl jeho jménem přítomen svatbě jeho švagra, pana vévody de Bar, s dcerou pana vévody mantovského, královninou neteří¹⁹, a zároveň požádal paní vévodkyni mantovskou, aby přijela za kmotru panu dauphinovi, a pana vévodu lotrinského, aby byl kmotrem paní Alžbětě, nejmladší dceři Francie, nyní královně anglické²⁰. Odjížděl jsem od dvora navečer a chci vyprávět příhodu, která mě potkala a která je, i když na ní mnoho nezáleží, přece podivná.

Už čtyři nebo pět měsíců mi pokaždé, když jsem jel přes Malý most (tehdy totiž Pont Neuf ještě nestál), jedna krásná žena, plátenice z krámu U Dvou andělů²¹, skládala hluboké poklony a provázela mě pohledem, dokud mohla. Když jsem si jejího počínání všiml, díval jsem se na ni také a zdravil ji pozorněji. I stalo se, že když jsem přijel z Fontainebleau do Paříže a jel přes Malý most, postavila se, jakmile mě uviděla přijíždět, do dveří svého krámu a řekla mi, když jsem jel kolem: „Pane, jsem vaše nejponíženější služebnice.“ Opětoval jsem pozdrav, a jak jsem se chvílemi ohlížel, viděl jsem, že mě sleduje očima tak dlouho, jak jen může. Vzal jsem s sebou poštou jednoho ze svých lokajů, abych ho ještě týž večer poslal zpátky do Fontainebleau s dopisy pro slečnu d'Entragues a pro jinou dámu. Nařídil jsem mu tedy, aby sesedl, dal koně postilionovi, ať ho vede, a šel té mladé ženě vyřídit, že vidím, jak ráda mě vídá a zdraví, a že touží-li po důvěrnějším shledání, nabízím jí, že se s ní sejdu, kde mi řekne. Řekla lokajovi, že je to nejlepší zpráva, jakou jí kdo mohl přinést, a že půjde, kam budu chtít, ovšem pod podmínkou, že se mnou bude ležet mezi dvěma prostěradly.

Přistoupil jsem na to a řekl lokajovi, aby ji někam zavedl, ví-li o nějakém místě. Řekl, že zná jednu kuplířku jménem Noiret, k té že ji zavede, a že chci-li, donese tam z mého domu matrace, prostěradla a přikrývky a přichystá mi dobrou postel. Schválil jsem to a večer jsem tam šel. Našel jsem velmi krásnou dvacetiletou ženu v nočním čepci, jen v jemňounké košili a krátké spodničce ze zeleného flanelu, s pantoflíčky na nohou a s pudrmantlem přes ramena. Velice se mi líbila; chtěl jsem s ní laškovat, ale nedala se k ničemu přimět, dokud si s ní nelehnu do postele. Učinil jsem to; v mžiku tam vklouzla a já hned za ní, a mohu říci, že jsem nikdy neviděl půvabnější ženu a žádná mi za jedinou noc nedala víc rozkoše. Když noc skončila, vstal jsem a zeptal se jí, zda bych ji nemohl vidět ještě jednou; že odjíždím až v neděli – a tohle byla noc čtvrteční nebo páteční. Odpověděla, že si to přeje vroucněji než já, ale že je to nemožné, nezůstanu-li celou neděli; že v noci z neděle na pondělí se se mnou sejde. A když jsem dělal okolky, řekla: „Myslím, že teď, když jste po té minulé noci unaven, máte v úmyslu odjet v neděli; ale až si odpočinete a pomyslíte na mne, rád zůstanete o den déle, abyste mě jednu noc viděl.“

Nakonec jsem se dal snadno přemluvit a řekl jí, že jí ten den věnuji, abych ji v noci viděl na témž místě. Na to mi odpověděla: „Pane, vím dobře, že jsem v hanebném nevěstinci. Přišla jsem sem ráda, abych vás viděla, neboť jsem do vás tak zamilovaná, že abych vás měla, byla bych vám to, myslím, dovolila třeba uprostřed ulice, než abych se bez toho obešla. Jenže jednou není pravidlo. Z donucení vášně může člověk jednou do nevěstince přijít; ale vrátit se tam podruhé, to by znamenalo být veřejnou nevěstkou. Nepoznala jsem nikdy nikoho než svého muže a vás – ať bídně zhynu, není-li to pravda – a nemíním nikdy poznat nikoho dalšího. Ale co by člověk neudělal pro toho, koho miluje, a pro nějakého Bassompierra? Proto jsem přišla do nevěstince; bylo to však s mužem, který ten nevěstinec svou přítomností učinil počestným. Chcete-li mě vidět ještě jednou, může to být u jedné mé tety, která bydlí v ulici Bourg-l'Abbé, blízko ulice aux Ours, ve třetích dveřích od ulice Saint-Martin. Budu tam na vás čekat od deseti do půlnoci a ještě déle a nechám otevřené dveře. Za vchodem je chodbička; tou rychle projděte, protože do ní vedou dveře tetiny světnice, a najdete schody, které vás dovedou do druhého poschodí.“

Přijal jsem to, poslal napřed zbytek svého průvodu a čekal na neděli, abych tu mladou ženu viděl. Přišel jsem v deset hodin a našel dveře, které mi popsala, a velké světlo nejen ve druhém poschodí, ale i ve třetím a v prvním; dveře však byly zavřené. Zaklepal jsem, abych dal vědět, že jsem tu, ale ozval se mužský hlas a ptal se, kdo jsem. Vrátil jsem se do ulice aux Ours, a když jsem přišel podruhé a našel dveře otevřené, vešel jsem až do toho druhého poschodí. Tam jsem shledal, že to světlo je sláma z postelí, kterou tu pálili, a na stole ve světnici ležela dvě nahá těla. Tu jsem se velmi užaslý dal na ústup a při odchodu jsem potkal havrany²², kteří se mě ptali, co tu hledám; abych je zahnal, tasil jsem kord a šel dál. Vrátil jsem se domů tou nenadálou podívanou poněkud vzrušen, vypil tři nebo čtyři sklenice nemíchaného vína, což je německý lék proti hrozícímu moru, a usnul, abych nazítří ráno odjel do Lotrinska, jak jsem také učinil. A ať jsem se později jakkoli snažil dozvědět, co se s tou ženou stalo, nikdy jsem se nedozvěděl nic. Byl jsem dokonce U Dvou andělů, kde bydlela, poptat se, kdo byla; ale nájemníci toho domu mi neřekli nic jiného, než že nevědí, kdo byl dřívější nájemník. Chtěl jsem vám tu příhodu vyprávět, třebaže jde o osobu nízkého stavu; byla však tak půvabná, že jsem jí litoval a byl bych dal mnoho za to, abych ji mohl znovu vidět.

Svatba v Nancy a perlový oblek ke křtu dauphina

[Do Nancy dorazil poštou dvě hodiny po svém průvodu. Princové ani šlechta tam nebyli, vyjeli vstříc vévodkyni mantovské a její dceři do Blâmontu, východně od Nancy. Matka, která v Nancy byla, mu půjčila kočár na přepřah do Lunéville; v Blâmontu pozdravil lotrinská a mantovská knížata a vrátil se čekat na ně do Nancy, kde byl „velmi skvěle hoštěn, ubytován a vydržován“.]

Konala se svatba a já při ní byl za krále. Hodně se tančilo a uspořádali dosti pěkný karusel, v němž jednu družinu vedl pan de Vaudémont a druhou já. Po svatbě jsem královým jménem požádal Jeho Výsost lotrinskou a paní vévodkyni mantovskou, aby přijeli do Francie držet při křtu královy děti; přijali tu milost Jeho Veličenstva s náležitou úctou a ctí.

Červenec. Potom jsem se vrátil do Paříže a ubytoval se u hraběte de Fiesque, pln starostí, že nemám ke křtu žádný nový oblek, protože všechny, které jsem měl, jsem unosil na lotrinské svatbě. Když mě však po příjezdu přišly navštívit má sestra, paní de Verderonne a paní de la Patrière²³ a pověděly mi, že všichni krejčí a vyšívači jsou tak zaměstnáni, že se žádný nedá sehnat, ať se jim nabízí peněz kolik chce, přišel můj krejčí jménem Tallot s mým vyšívačem a řekli mi, že na pověst o nádheře křtu přivezl jeden antverpský kupec koňský náklad drobných perel, jaké se prodávají na váhu, a že by se mi z nich dal udělat oblek, který by předčil všechny ostatní na křtu; vyšívač že se toho ujme, dám-li mu šest set tolarů jen za práci. Ty dámy a já jsme se na obleku usnesli; bylo na něj zapotřebí ne méně než padesát liber perel. Chtěl jsem ho z fialového zlatohlavu, s palmovými ratolestmi, které se budou proplétat. Zkrátka, než jsme se rozešli, zadal jsem – já, který jsem měl v měšci jen sedm set tolarů – oblek, který mě měl stát čtrnáct tisíc tolarů²⁴. Zároveň jsem dal zavolat kupce, který mi přinesl vzorky svých perel a s nímž jsem smluvil cenu za unci. Žádal čtyři tisíce tolarů závdavku; odkázal jsem ho s tím na druhý den ráno.

Kolem mého domu jel pan d'Épernon, a když se dozvěděl, že jsem přijel, zašel ke mně a řekl, že k němu dnes večer přijde dobrá společnost na večeři a potom na hru a že mě prosí, abych byl při tom. Vzal jsem tam svých sedm set tolarů a vyhrál jsem s nimi pět tisíc. Nazítří přišel kupec; dal jsem mu jeho čtyři tisíce tolarů závdavku. Dal jsem závdavek i vyšívači a z toho, co jsem dál vyhrával ve hře, jsem nejen doplatil oblek a kord vykládaný diamanty za pět tisíc dvě stě tolarů, ale zbylo mi ještě pět nebo šest tisíc tolarů na ukrácení času.

Jeli jsme s králem do Villers-Cotterêts přivítat pana vévodu lotrinského a paní vévodkyni mantovskou, kteří tam dorazili. Na té cestě král při lovu odbočil, aby navštívil paní des Essarts²⁵, která byla u své tety, abatyše v Sainte-Perrine; a ta se při králově příjezdu zjevila krásnější, než kdy potom byla, ačkoli jí krása vydržela dlouho.

Srpen. Král přivedl svého kmotra a kmotru do Paříže, kde je všude skvěle hostili. Protože však v Paříži přibývalo moru, byl křest, který se měl konat v Paříži, přeložen do Fontainebleau a odbyl se tam s velikou nádherou 14. září. Při královské hostině jsem s pány de Créquy a de Termes²⁶ obsluhoval paní vévodkyni mantovskou. Večer jsem vedl k velkému plesu slečnu de Montmorency²⁷ a král nám dal místo přízně, to jest poslední: protože se král při přestávkách v tanci nikdy neotáčí, aby se podle zvyku rozmlouvalo po čtyřech, dává poslední místo tomu a té, kdo se mají otočit a bavit královnu a jeho. Nazítří se předvedl umělý hrad plný ohňostrojů, na nějž byla velmi pěkná podívaná. A když o několik dní později moru přibývalo i ve Fontainebleau a kmotři a papežský legát se s králem rozloučili, ponechal si král u sebe a u královny jen málo osob a odjel přebývat do Montargis. Přijela tam paní d'Entragues; dobře jsem se tam bavil s její dcerou i s jinými.

Listopad. Kolem Všech svatých jsme se vrátili do Fontainebleau a o několik dní později do Paříže, kam dorazila i paní d'Entragues s dcerou.

1607: Zatčen na útěku do Lotrinska

Leden. Rok 1607 začal skoro zároveň s masopustem a masopust Baletem šachů, který nebyl tak krásný jako jiné, ale byl důmyslnější než kterýkoli, co se kdy tančil. Nebyl jediný, ten karneval jimi oplýval. Po něm mě pan vévoda lotrinský požádal, abych se zúčastnil stavů jeho země²⁸; tušil, a také se tak stalo, že na nich budou velké obtíže, a doufal, že je překoná, budu-li tam. Dvakrát nebo třikrát jsem žádal krále o dovolení odjet; protože jsem však na něm vyhrával ve hře peníze a hra by se mou nepřítomností rozpadla, nechtěl mi odjezd povolit.

Březen. Nakonec jsem za ním zajel do Chantilly. Řekl mi, že mi sbohem nedá, a já, ukláněje se, řekl jsem, že já jemu ano, a tak jsem odešel. Když už ležel, dal mi vzkázat, že jsem se s ním nerozloučil a ať neodjíždím. Já však, protože mi ubíhal čas lotrinských stavů, odjel jsem ráno do Paříže. Cestou jsem potkal pány d'Aiguillon²⁹ a de Bouillon a prosil jsem je, aby králi neříkali, že mě potkali; oni mu to však ze zlomyslnosti pověděli, jen co do Chantilly dorazili.

Tu poslal král dva exempty své stráže, Saint-Georgese a Du Puise, s rozkazem prévôtovi v Meaux, aby jim pomohl mě cestou zadržet. To pro ně bylo snadné, neboť jsem tam večer dorazil na nocleh. Ještě v noci jsem poslal ke králi mladého Guittauta a napsal panu de Villeroy³⁰ a ten vzkázal exemptům a prévôtovi, aby mě nechali jet, ovšem jen ke králi. Tak jsem učinil. Když mě král uviděl, posmíval se mi a řekl, že jsem se z toho, jak dobře zařídil mé zadržení, mohl přesvědčit, že se z jeho království bez jeho dovolení neodjíždí; že chce, abych u něho zůstal ještě deset dní, a po nich mi slibuje dát dovolenou; a že můj pobyt nebude pro mne bez užitku. V té době se se mnou totiž dohodl o té veliké záležitosti, kterou jsem měl kvůli panstvím Saint-Sauveur³¹: vrátil jsem mu je a on mně celou částku čtyř set dvaceti tisíc liber, kterou jsem si za ně nárokoval; svolil jsem však, že mi bude splacena teprve během čtyř let, a v těch lhůtách jsem byl přesně a úplně uspokojen.

Za svého pobytu jsem také upozornil pana prince de Joinville³² a paní de Moret, že je král hodlá přistihnout spolu a způsobit jim krutou potupu. Oni si však mysleli, že jim to říkám z vlastního zájmu, a nepostarali se o to, jak bylo třeba. Spolu je sice nepřistihli, ale král odhalil dost na to, aby pana de Chevreuse vyhnal ode dvora, a byl by totéž udělal s ní, kdyby nebyla před slehnutím; čas pak věc urovnal.

Když těch deset dní uplynulo, odjel jsem do Lotrinska a zakrátko se vrátil nepoznán do Paříže navštívit paní de Moret a nabídnout jí v její nesnázi své služby. Cestou mě však potkal pan de Tresmes, který se jel ženit se slečnou de Luxembourg, a jel za mnou kurýr pana vévody lotrinského, který řekl Chanvallonovi, že jsem přijel před ním; o mém příjezdu se tedy rozneslo a paní d'Entragues držela dceru tak, že mě nemohla vidět.

[V úterý Svatého týdne, 10. dubna, odjel z Paříže a Velikonoce strávil v Nancy, kde zastihl vyhnaného prince de Joinville; ten tam zůstal skoro stejně dlouho jako on. Královna zatím 16. dubna ve Fontainebleau porodila vévodu orleánského (druhého králova syna, který zemřel už roku 1611). O lotrinských stavech zaznamenává jen, že „Jeho Výsost lotrinská byla na těch posledních stavech od své šlechty velmi špatně pojednána a pojala z toho zármutek, který ji provázel až do smrti“. Doprovodil vévodu ještě na stavy vévodství Bar, které skončily podle vévodova přání, a v květnu do vogézských lázní Plombières – „já jen pro ukrácení času“. V červnu se vrátil ke králi, který celé léto lovil na svých zámcích v Saint-Germain a ve Fontainebleau. K podzimu klade přijetí španělského vyslance dona Pedra de Toledo ve Fontainebleau³³. V listopadu vykonal několik cest do Chemault (podle Chantéraca za rodinou d'Entragues) a do Beaumontu a koncem roku přijela do Paříže jeho matka, kterou u sebe ubytoval.]

1608: Předstíraná nemoc a nejzuřivější hra

Leden. Roku 1608 jsem se zapletl s jednou plavovlasou dámou. Toho roku jsem hodně vyhrával ve hře a hodně rozdal na jarmarku. Uspořádali jsme spoustu baletů, jako Balet nestálých, Balet mistra Guillauma a jiné, které se tančily ve městě. Měl jsem k tomu milenky u dvora a se slečnou d'Entragues jsem byl zadobře.

Březen. Také pan de Vendôme tančil balet a král si přál, abychom v něm byli Cramail, Termes a já, jimž se tehdy říkalo Nebezpeční. Šli jsme ho zatančit k panu de Montpensier, který kvůli tomu vstal z lože, ačkoli už umíral³⁴.

[Nazítří přišel k umírajícímu král sepsat svatební smlouvu mezi vévodou orleánským a slečnou de Montpensier, jeho dcerou³⁵; vévoda v ní daroval své jmění ženichovi s vyloučením ostatních dědiců pro případ, že by dcera zemřela dříve než on. U markýze de Cœuvres byla velká společnost a hrála se komedie, v níž vystupovaly „samé plavovlasé ženy“, markýzovy příbuzné. Pan de Montpensier zemřel. V dubnu se Bassompierre s Créquym zavřeli na Velikonoce (6. dubna) do kartuziánského kláštera na okraji Paříže; zemřela paní de Simié. Král odjel do Fontainebleau, kde královna porodila pana d'Anjou, pozdějšího Gastona Orleánského (podle Chantéraca ne 7. dubna, jak píše autor, nýbrž 25. dubna).]

Já zůstal v Paříži, kde jsem se měl náramně dobře. Předstíral jsem, že stůňu na plíce, takže mě nebylo vidět dřív než v poledne, a celý dvůr trávil čas u mne až do deváté večer, kdy jsem předstíral, že se pro svou nemoc musím uchýlit na lože; bylo to však proto, abych mohl být celou noc v dobré společnosti.

Květen. Král se vrátil o Letnicích, a protože žárlil na dobré bydlo, které jsme si dělali, chtěl být při tom. Zatímco byl král ve Fontainebleau a já dělal nemocného, hrálo se u mne o velmi vysoké částky. Uvedl jsem tam portugalského kupce jménem Duarte Fernandes, který ručil za všechno, oč se hrálo, a vydával žetony těm, kdo mu pro jeho jistotu složili peníze nebo zástavy. Naší společnosti se účastnilo osm nebo deset počestných lidí z města a ode dvora pánové de Guise, de Créquy a já; z města to byli Autreville, Alméras, Chevry, Chastelain, Feydeau, Choisy de Can a jiní³⁶. Král chtěl, aby s ním chodili hrát každý den, ať byl v Louvru, nebo u pánů de Roquelaure³⁷ či Zameta.

Červen. Byl jsem ve velkém štěstí; mezitím jsem však musel do Rouenu, kde byla má matka, kvůli procesu, který jsme vedli s dědici jakéhosi Le Clerca a který jsme vyhráli. Vrátil jsem se do Paříže, kde jsme pokračovali ve vysoké hře i v lásce ještě víc než předtím.

Červenec. Královna Markéta věnovala prsten jako cenu pro honění ke kroužku³⁸, které se konalo v Arzenálu a bylo spojeno s velkou slavností. Obhájci byli pánové de Créquy, de Rosny, de Gramont a de Marillac a ti chtěli, aby nikdo nezávodil, není-li v družině po čtyřech. A protože pánové de Guise, de Joinville, de Termes, de Bassompierre, generál galér³⁹ a hrabě de Sault se spojili v jednu družinu, vzkázali jsme jim, že nás je šest svázaných v jednu družinu a že se nemůžeme rozdělit. Oni však nechtěli připustit žádnou družinu o více ani o méně než čtyřech, a tak jsme my šest závodit nechtěli; přišli jsme se však na slavnost podívat, velmi pěkně vystrojeni.

A protože ti, kdo mají několik pletek s dámami, jako jsem tehdy měl já, bývají při takových velkých shromážděních ve velkých rozpacích, myslel jsem, že tam budu mít co dělat. Štěstí mi však přálo tak, že jsem nic neztratil ani nezanedbal a všemu vyhověl. A nakonec, když jsem se bez úmyslu postavil pod místo, kde byla královna, na tribunu, na níž byla slečna de Montmorency, přinutil mě Pérault, který byl u ní a který se mnou byl v Uhrách, abych si vzal jeho židli. Tehdy jsem s ní poprvé mluvil a snažil se vloudit do její přízně, aniž jsem pomyslel na to, co mě později potkalo. Po slavnosti jsem byl nadšen, když jsem viděl, že jsem uspokojil všechny, s nimiž jsem měl srozumění, a že žádná nepojala podezření vůči druhé, což bývá při takových příležitostech velmi vzácné.

Horko toho roku způsobilo, že voda v řece byla tak dobrá ke koupání, že bylo déle než měsíc vidět od Charentonu až po ostrov Cité přes čtyři tisíce lidí ve vodě.

V té době zemřel pan vévoda lotrinský Karel III.⁴⁰ a byl jsem požádán, abych jel na jeho pohřeb. Učinil jsem tak a zdržel se na té cestě tři týdny. Nelze vypovědět, jak pečlivě mi dámy dávaly často o sobě vědět a posílaly mi kurýry, dopisy a dary. Venušina hvězda byla tehdy nade mnou věru v ascendentu. Vracel jsem se do Paříže, a tu mi čtyři dámy v kočáře, předstírajíce projížďku, vyjely vstříc až za Pantin, vzaly mě do kočáru a dovezly až k bráně Saint-Honoré, kde jsem zase nasedl na poštovní koně, abych vjel do Paříže. Shledal jsem, že slečna d'Entragues odjela, aby se v Malesherbes provdala za jakéhosi hraběte d'Aché z Auvergne, který se o ni ucházel; ten sňatek se však rozbil na článcích.

Jakmile se král dozvěděl, že jsem přijel do Paříže, napsal mi, abych honem přijel ke dvoru; vzkazoval, že jsem byl až dosud pokládán za největšího hráče jeho party, ale že nedávno přibyl jakýsi Portugalec jménem Pimentel, který mě daleko předčí. Vypravil jsem se tam jednoho rána s panem de Praslin⁴¹, který dostal zprávu o smrti pana de la Guiche, místodržícího v Lyonsku, a jel žádat krále o jeho úřad; po příjezdu však shledal, že jej král na naléhání pana de Villeroy dal panu d'Alincourt, který byl tehdy jeho vyslancem v Římě.

Zůstali jsme několik dní ve Fontainebleau a hráli nejzuřivější hru, o jaké kdo kdy slyšel. Neminul den, aby se neprohrálo a nevyhrálo nejméně dvacet tisíc pistolí⁴². Nejmenší žetony byly po padesáti pistolích a říkalo se jim „quinterotky“, protože běhaly velmi rychle, po způsobu těch anglických koní, které přivedl do Francie o více než rok dříve Quinterot a kteří potom způsobili, že se začalo užívat anglických koní jak k lovu, tak k cestování, což se dříve nedělalo. Větší žetony byly po pěti stech pistolích, takže člověk mohl držet v ruce najednou přes padesát tisíc pistolí v těchto žetonech. Vyhrál jsem toho roku ve hře přes pět set tisíc franků, ačkoli mě rozptylovalo tisíc pošetilostí mládí a lásky. Král se vrátil do Paříže a odtud do Saint-Germain a pokračoval v téže hře, v níž Pimentel vyhrál přes dvě stě tisíc tolarů.

Markýza de Verneuil a paní d'Entragues se svou druhou dcerou se vrátily do Paříže, když se jim v Malesherbes nezdařil sňatek s hrabětem d'Aché, a ubytovaly se markýza v Conflans u Cenamyho a paní d'Entragues v domě pana de Vienne v téže vsi. A protože sestry často nocovaly spolu, dělali jsme pan de Guise a já v noci bludné rytíře a jezdili za nimi. Nakonec se vrátily do Paříže. Paní d'Entragues se ubytovala u slečny d'Asy v ulici de Jouy; tam jsme se slečna d'Entragues a já pohádali a já se s ní úplně rozešel. Odjela do Chemault a já do Monceaux⁴³, kam král přijel v prvních dnech srpna.

[Pimentel odtamtud odjel a král se o několik dní později vrátil do Paříže, kam přijel jeho švagr Vincenzo I. Gonzaga, vévoda mantovský, manžel královniny sestry Eleonory. Král ho přijal co nejvlídněji, „a protože to byl velký hráč, byl nadšen, že se může pustit do té vysoké hry, která pro něho byla něčím neobyčejným“. Dvořané ho jeden po druhém hostili; v září před ním zatančili Balet mořských bohů a v maskách honili ke kroužku v Arzenálu. Král ho pak vzal do Fontainebleau mezi dámy, lovy a hry, a když se vévoda rozloučil, doprovodil ho až do Nemours; Bassompierre ho z králova rozkazu provázel až do Montargis. Den po jeho návratu do Fontainebleau vyzval pan princ⁴⁴ na souboj prince de Joinville; král je smířil. V říjnu se Bassompierre vrátil do Paříže; přijel tam s čtvrtodenní zimnicí i jeho mladší bratr, jak autor připsal na okraj.]

Konetábl nabízí dceru

Jednoho dne jsem šel navštívit pana konetábla⁴⁵, který mě měl velmi rád a vždy mi to dával najevo. Řekl mi, že mě chce nazítří pohostit obědem a ať určitě přijdu; tak jsem učinil. Pozval také pány d'Épernon a de Roquelaure, Zameta a jednoho referendáře jménem La Cave. Když jsme přišli, poručil zavřít dveře, že nechce, aby ho cokoli rušilo v požitku z této dobré společnosti důvěrných přátel; a nechtěl, aby v jeho komnatě byl kromě jeho služebníků kdokoli jiný než pan du Tillet Girard a jeho lékař Ranchin, jimž dal prostřít k obědu ve své šatně, aby mohli být po obědě u něho. Když jsme dobře pojedli a vstali od stolu, posadil nás do své ruelle⁴⁶, poslal všechny ven a poručil Ranchinovi, aby se postavil ke dveřím a nepustil nikoho, kdo by chtěl vejít. Nevěděli jsme a ani jsme netušili, co má v úmyslu. Když bylo konečně všechno uspořádáno, jak si přál, řekl nám:

„Pánové, už dlouho pomýšlím na to, že vás kvůli této věci shromáždím jako své nejdražší a nejlepší přátele, před nimiž nemám na srdci nic, co by vám mohlo zůstat skryto. Chci vám říci, že jsem za svého života přijal nesčetné milosti a dobrodiní od Boha, který mi dal narodit se z velkého a slavného otce a vedl mě za ruku dlouhým a šťastným životem až na vrchol nejvyšších poct, úřadů a hodností. Ne že by ten život nebyl často protkán velkými protivenstvími a zármutky; část z nich jsem z milosti Boží snášel trpělivě nebo přemohl odvahou a velkomyslností. Zmatky, které postihly náš dům na sklonku života krále Karla a za vlády krále Jindřicha Třetího⁴⁷, mi daly příležitost cvičit se v utrpení a chválit Boha, že mě z nich tak šťastně vyvedl. Měl jsem také několik soužení domácích, jako ztrátu svého nebožtíka syna d'Offemont, smrt své nebožky ženy, která mi nechala na starosti dvě děti v útlém věku, a sňatky svých dvou starších dcer, které nebyly příliš šťastné, ač jsem hledal partie výhodné pro sebe i pro ně. Přece však, když jsem už byl pokročilý věkem, prokázal mi Bůh tu milost, že mi dal syna, který už nyní mnoho slibuje pro zachování našeho domu⁴⁸, a zdárnou dceru. Ta je nyní ve věku, kdy ji lze provdat, a já jsem ji hleděl provdat ke spokojenosti její i své; proto hledám manžela pro svou dceru a zetě pro sebe podle našeho srdce a naší touhy. A třebaže mohu vybírat mezi všemi princi Francie, nehleděl jsem ani tak na to, abych ji usadil vysoko, jako na to, abych ji usadil dobře a abych tam zbytek svých dní a ona běh svých prožila v radosti a spokojenosti. Úcta, kterou odedávna chovám k rodu, osobě, jmění a jiným přednostem, jež zrození dalo zde přítomnému panu de Bassompierre, mě pohnula k tomu, abych jemu, který na to nepomýšlí, nabídl to, oč by se jiní, vyššího stavu než on, možná pečlivě ucházeli a co bych jim odepřel. Chtěl jsem to učinit v přítomnosti svých nejlepších přátel, kteří jsou i jeho důvěrnými přáteli, a říci vám, pane de Bassompierre“ – obrátil se ke mně –, „že jsem vás od té doby, co vás znám, vždy vroucně miloval jako své dítě a že vám o tom chci dát ještě tento důkaz: učiním vás jím doopravdy a ožením vás se svou dcerou. Soudím, že s vámi bude šťastna, neboť znám vaši dobrou povahu; že budete šťasten a poctěn vy, když si vezmete dceru a vnučku konetáblů a z domu Montmorency; a že budu šťasten i já po zbytek svých dní, uvidím-li vás oba spolu spokojené a šťastné. Dám jí věnem sto tisíc tolarů hned a padesát tisíc jí odkáže můj bratr po své smrti⁴⁹. A nebrání-li vám nic ve sňatku, pověřuji nyní zde Girarda, aby s vašimi lidmi, nebo s vaší matkou, je-li zde, vyjednal potřebné články a úmluvy.“

Když tu řeč dokončil, měl radostí slzy v očích, a já, zmaten tou nenadálou poctou, která mi byla tak drahá, nevěděl jsem, jakých slov užít, aby byla hodna toho, co jsem mu měl říci. Nakonec jsem mu odpověděl, že pocta tak veliká a tak nečekaná, jíž se mi jeho dobrotou právě dostává, mi bere řeč a nechává mi jen úžas nad mým štěstím; že toto dobro, jež je nad mé očekávání i nad mé zásluhy, lze splatit jen nejponíženějšími službami a nekonečnou oddaností; že můj život bude příliš krátký, abych tomu dostál, a že mu nemohu nabídnout nic než srdce, které bude navěky otrokem jeho vůle; že nedává své paní dceři manžela, nýbrž tvora, který ji bude bez ustání zbožňovat jako bohyni a ctít jako královnu, a že si nezvolil ani tak zetě jako domácího služebníka svého domu, jehož všechny činy budou záviset jen na jeho úmyslech a vůli. A zbývá-li mi v tom návalu radosti, který zaplavil mé srdce, ještě trochu rozvahy, prosím ho o dovolení říci mu svou jedinou obavu: aby slečna de Montmorency, která si může vybrat ze všech princů Francie, kteří jsou právě na ženění, nelitovala, že opouští hodnost princezny, jíž si právem může být jista, a zaujímá místo prosté dámy; že bych raději zemřel a ztratil milost, kterou mi pan konetábl právě prokazuje, než abych jí způsobil sebemenší nechuť nebo nespokojenost.

Seděl jsem na dosti nízké židli blízko něho; poklekl jsem tedy na jedno koleno, vzal jeho ruku a políbil ji, a on mě objal a držel mě tak hodnou chvíli. Potom mi řekl, abych si s tím nedělal starosti: že než se mnou promluvil, chtěl vyzvědět smýšlení své dcery, a ta je naprosto ochotna plnit každou vůli svého otce, a zvláště tuto, která jí není nemilá.

Tu pánové d'Épernon a de Roquelaure schválili volbu, kterou pan konetábl učinil v mé osobě, a řekli mu o mně víc dobrého, než ve mně bylo, a stejně tak Zamet, La Cave a du Tillet Girard; potom mě všichni objali a chválili volbu pana konetábla i mé štěstí. Pan konetábl jim nato řekl, že není vhodné tu věc rozhlašovat a že ji svěřuje jejich mlčenlivosti, dokud nenastane čas ji zveřejnit; nebyl totiž tehdy v královské přízni, protože nechtěl svolit ke sňatku pana de Montmorency se slečnou de Verneuil, královou dcerou, který chtěl král uzavřít⁵⁰. Všichni mu slíbili, že o tom nepromluví, a já také. Řekl mi, abych za ním přišel k večeru; že k němu má přijít paní d'Angoulême, jeho švagrová⁵¹, a že se mnou před ní a před svou dcerou promluví o svém rozhodnutí dát mi ji za ženu. A řekl mi před ní: „Můj synu, tady je žena, kterou pro vás chovám; pozdravte ji.“ Učinil jsem to a políbil ji. Potom promluvil s ní a s paní d'Angoulême, která dala najevo, že je s volbou, již její švagr pro její neteř učinil v mé osobě, velmi spokojena.

Má matka požádala paní princeznu de Conti, aby ji nazítří zavedla k paní d'Angoulême, a ta jí hned při příchodu řekla: „Budeme dvě matky našich novomanželů a nevím, která z nás, paní, z toho bude mít větší radost, zda vy, nebo já.“

[Matka pak navštívila konetábla, který ji požádal o mlčení a o to, aby se rádcové obou stran sešli a sepsali svatební články; nepřál si jen, aby k tomu byl přizván prezident de Jambeville, „protože by se to příliš rozneslo“⁵². Za Bassompierrovu stranu tedy jednal jen pan de Beauvilliers, „osoba velmi schopná a rozumná“, s konetáblovým sekretářem du Tilletem Girardem; návrh článků konetábl i matka podepsali.]

1609: Král se zamiluje

Leden. Pan konetábl v té době nemohl žít, aby mě neviděl, tak mě měl rád, a nemyslel na nic jiného než na mé zaopatření.

[Konetábl chtěl, aby Bassompierre z peněz věna vynaložil padesát tisíc tolarů na koupi úřadu generálního plukovníka lehké jízdy Francie, který držel pan d'Angoulême (tak autor předčasně nazývá hraběte d'Auvergne; ten byl podle Chantéraca tehdy ve vězení a plat z úřadu pobírala jeho žena, konetáblova dcera). Matka však nabídla, že těch padesát tisíc vyplatí sama, a konetábl, „aniž rozváže měšec“, dá místo slíbených sta tisíc tolarů panství La Fère-en-Tardenois, které zůstane vlastním majetkem nevěsty a jejích dětí. Na tom se shodli a konetábl řekl Bassompierrovi, aby se připravil přijet bez hluku do Chantilly, kam přijede i paní d'Angoulême, „a že se vezmeme bez obřadností“.]

Pan de Roquelaure, který se všemožně snažil pana konetábla znovu usmířit s králem, mu však řekl, že provdá-li dceru, aniž to předem oznámí králi, bude to projev pohrdání, jímž se král urazí ještě víc, než už je; a že by král nelibě nesl i to, kdybych mu svůj sňatek zatajil já, a měl by mi to za zlé.

Král si totiž nějaký čas předtím přál, abych se stal jeho prvním komořím⁵³ místo pana vévody de Bouillon, který se tomu úřadu nevěnoval tak vytrvale, jak bylo třeba, a slíbil mi dvacet tisíc tolarů na pomoc, abych ho mohl odškodnit. Pověřil také La Barauderie, který jel za panem de Bouillon, aby s ním o tom promluvil. Ten to udělal a přivezl zprávu, že pan de Bouillon žádá za ten úřad padesát tisíc tolarů, ale že by ho podle jeho mínění pustil za pětačtyřicet tisíc, a že se chystá ke dvoru, aby tu věc hned po příjezdu uzavřel. Pan de Roquelaure, který mě měl upřímně rád, o tom věděl a sám pomáhal krále k tomu naklonit. Dodal tedy panu konetáblovi, že zná královu povahu a ujišťuje ho, že by král byl velmi rád, kdyby měl takovou záminku, aby mohl vzít zpět těch dvacet tisíc tolarů, které mi slíbil.

Byl jsem téhož mínění. A protože se pan konetábl tehdy s králem nestýkal, chtěl, abych to králi přednesl já v přítomnosti pana de Roquelaure, který králi také řekne, že ho pan konetábl požádal, aby pro něho u Jeho Veličenstva vyprosil svolení. Oba jsme to učinili ještě týž večer. Král tu věc přijal tak ochotně, že řekl, že ji nejen schvaluje, ale že se kvůli ní s panem konetáblem i smíří, a ať mu jdu hned jeho jménem říci, aby ho zítra navštívil a byl si jist, že ho vlídně přijme. Běžel jsem mu to povědět a byl tím nadmíru potěšen.

Zvěst o mém sňatku se hned rozběhla po dvoře a král, aby mě zavázal, chtěl nazítří zajít k paní d'Angoulême, když ráno přijal pana konetábla, k němuž byl velmi vlídný. Paní d'Angoulême hned zkraje řekl, že přichází jako můj důvěrný přítel podívat se na slečnu její neteř a radovat se s ní, že ji tak dobře zaopatřila, a dával najevo mnoho jiných známek něhy ke mně.

Téhož večera přijel pan de Bouillon a král s ním hned promluvil o jeho úřadě v mé věci; odpověděl, že kvůli tomu přijel. Pozdravil jsem ho jako ostatní, kdo tam byli, ale zapomněl jsem ho nazítří navštívit u něho doma, jak jsem zajisté měl, už proto, že byl synovcem pana konetábla, a i z jiných důvodů. To všechno ho proti mně popudilo, nehledě na to, že po celý život zvlášť žárlil na pana d'Épernon, o němž se domníval, že ten sňatek zprostředkoval. A večer nato, když rozmlouval s králem, který viděl u královny slečnu de Montmorency – a všichni ji shledali dokonale krásnou, on také –, řekl mu, že se velice diví, proč Jeho Veličenstvo dovolilo tu dívku provdat, když je pan princ na ženění; že není radno spojovat ho sňatkem mimo Francii a že pro něho už nejsou jiné dívky, které by si mohl vzít, než slečna de Mayenne⁵⁴ a ona; že králi nikdo, komu záleží na jeho službě, nikdy neporadí oženit ho se slečnou de Mayenne, protože zbytky ligy jsou ještě příliš mocné, než aby se směly posílit takovou hlavou; kdežto slečna de Montmorency by mu přinesla jen tytéž spojence, které už má, neboť je prasynovcem pana konetábla. A že Jeho Veličenstvo co nejpokorněji prosí, aby radu, kterou mu dává, zvážilo a zamyslilo se nad ní. Král mu řekl, že o tom bude přemýšlet, a šel spát.

Nazítří začala královna zkoušet velký balet, který chtěla tančit o masopustu. Bylo to 16. ledna roku 1609. Dala všechny vykázat z velkého sálu Louvru a odebrala se tam. Král se šel podívat, jak se učí, a vzal s sebou jen pana velkého podkoního a kapitána své stráže Montespana⁵⁵. Pan velký podkoní, jak měl ve zvyku rozplývat se obdivem nad vším novým a zvláště nad slečnou de Montmorency, která byla všeho obdivu hodna, vlil do králova ducha, snadno vznětlivého, lásku, která ho potom dohnala k tolika výstřednostem.

Ještě týž večer ho přepadla dna, která ho držela přes čtrnáct dní na loži, a k mému neštěstí chytila i pana konetábla a zabránila mu odjet vystrojit naši svatbu do Chantilly, jak bylo ujednáno.

Mezitím jsem se dozvěděl o zlém úmyslu pana de Bouillon proti mně. Řekl panu de Roquelaure, a ten to potom řekl mně, že pan de Bassompierre chce mít jeho úřad prvního komořího, a nemluví s ním o tom; že si chce vzít jeho neteř, a neřekne mu ani slovo; ale to že by musel spálit své knihy, abych dostal jeho úřad nebo jeho neteř. A k tomu konci začal kout železo u pana prince a navrhl mu sňatek se slečnou de Montmorency: že mu ten svazek dá za příbuzné všechny velmože Francie a že příbuzní osoby jeho stavu se stávají jejími oddanými lidmi; že má proto dát této partii přednost před větší; a propase-li ji, nebude se už moci oženit, protože král mu nestrpí sňatek mimo Francii a ve Francii je už na vdávání jen slečna de Mayenne, k čemuž král nikdy nesvolí. Zviklal tak jeho mysl, že svolil, aby o tom jeho jménem promluvil s panem konetáblem; toho jsem už předtím upozornil, že mi pan de Bouillon chce zkřížit cestu. Pan konetábl mi však řekl, ať si s tím nedělám starosti: ať mu navrhnou jakoukoli partii, odmítne ji, a ducha pana de Bouillon zná příliš dobře, než aby se jím dal svést. Také mu velmi kysele odpověděl, když s ním o tom mluvil, a řekl mu, že jeho dcera partii hledat nemusí, protože už jednu nalezenou má, a že on má čest být prastrýcem pana prince, což mu stačí.

Když král ležel se dnou, poručil panu velkému podkonímu, aby u něho jednu noc bděl, Gramontovi druhou noc a mně třetí, a tak jsme se střídali co tři noci; četli jsme mu při tom knihu o Astreji, která byla tehdy v módě⁵⁶, nebo jsme ho bavili řečí, když pro bolest nemohl spát. Bylo zvykem, že ho chodily navštěvovat princezny, a paní d'Angoulême důvěrněji než kterákoli jiná. Král tomu byl velmi rád a rozmlouval s její neteří, když paní d'Angoulême mluvila s některým z nás. Říkal jí, že ji chce milovat jako svou dceru, že bude bydlet v Louvru v roce, kdy budu konat službu prvního komořího, a že chce, aby mu upřímně řekla, zda se jí ta partie líbí; kdyby jí totiž nebyla milá, dovedl by ten sňatek zrušit a provdat ji třeba i za pana prince, svého synovce (kdyby chtěla). Odpověděla mu, že je-li to vůle jejího otce, bude se se mnou pokládat za velmi šťastnou. Řekl mi později, že právě to slovo ho přimělo k rozhodnutí můj sňatek zmařit, protože se bál, že by mě, kdybych si ji vzal, milovala víc, než by mu bylo milé.

Tu noc u něho bděl pan de Gramont a král skoro nespal; neboť láska i dna drží ty, které napadnou, hodně vzhůru.

„Bassompierre, chci s tebou mluvit jako přítel“

Nazítří pro mne poslal už v osm ráno jednoho sluhu z komnaty, a když jsem k němu přišel, zeptal se mě, proč jsem u něho minulou noc nebděl. Odpověděl jsem, že to byla noc pana de Gramont a příští že je má. Řekl, že vůbec nezamhouřil oka a že na mne často myslel; pak mi dal pokleknout na polštář před svým ložem (jak bylo zvykem těch, kdo s ním rozmlouvali, když ležel). Pokračoval, že myslel na mne a na to, jak mě oženit. Já, který jsem ani zdaleka netušil, co mi chce říci, jsem odpověděl, že nebýt dny pana konetábla, bylo by už po všem. „Ne,“ řekl, „myslel jsem na to, že vás ožením se slečnou d'Aumale⁵⁷ a tím sňatkem obnovím vévodství Aumale ve vaší osobě.“ Zeptal jsem se, zda mi chce dát dvě ženy. Tu mi po hlubokém povzdechu odpověděl:

„Bassompierre, chci s tebou mluvit jako přítel. Jsem do slečny de Montmorency nejen zamilován, ale přímo šílený a bez sebe. Vezmeš-li si ji a bude-li tě milovat, budu tě nenávidět; kdyby milovala mne, nenáviděl bys ty mne. Bude lépe, když se to nestane příčinou, která by rozbila naši dobrou shodu; neboť tě mám rád z náklonnosti i ze srdce. Rozhodl jsem se provdat ji za svého synovce, prince de Condé, a mít ji u své ženy. Bude útěchou a potěšením stáří, do něhož teď vstupuji. Svému synovci, který je mladý a má raději lov než dámy, dám sto tisíc franků ročně, aby měl čím krátit čas, a od ní nechci jinou milost než její náklonnost a nic víc si nežádám.“

Když mi to říkal, uvažoval jsem, že kdybych mu odpověděl, že od svého ucházení ustoupit nechci, byla by to zbytečná nehoráznost, protože byl všemocný. Usmyslil jsem si ustoupit mu s dobrou tváří a řekl jsem:

„Sire, vždycky jsem vroucně toužil po jedné věci a dostalo se mi jí, když jsem to nejméně čekal: abych mohl nějakým skvělým důkazem osvědčit Vašemu Veličenstvu tu nesmírnou a vroucí oddanost, kterou k němu chovám, a jak opravdově je miluji. Věru se nemohl naskytnout důkaz vyšší než tento: vzdát se bez obtíží a bez lítosti tak vznešeného svazku a tak dokonalé dámy, kterou tak prudce miluji, protože tímto čistým a upřímným odstoupením a zřeknutím se jaksi zalíbím Vašemu Veličenstvu. Ano, Sire, navždy od toho upouštím a přeji si, aby vám tato nová láska přinesla tolik radosti, kolik smutku by mi způsobila její ztráta, kdyby mi ohled na Vaše Veličenstvo nebránil ji pociťovat.“

Tu mě král objal a rozplakal se. Ujišťoval mě, že udělá pro mé štěstí tolik, jako bych byl jedním z jeho nemanželských dětí, že mě má vroucně rád, tím ať jsem si jist, a že se mi za mou upřímnost a přátelství odvděčí. V tom přišli princové a páni a já musel vstát. Když mě pak zavolal zpátky a znovu mi řekl, že mě chce oženit se svou sestřenicí d'Aumale, odpověděl jsem, že měl moc mě rozženit, ale oženit se jinde, to že neudělám nikdy. A tím náš rozhovor skončil.

Šel jsem na oběd k panu d'Épernon a pověděl mu, co mi král ráno řekl. Odpověděl mi: „To je králův vrtoch, který přejde, jak přišel. Neznepokojujte se tím; pan princ hned prohlédne králův záměr a nepustí se do toho.“ Tomu jsem uvěřil i já, protože jsem si to přál, a nikomu jsem už o tom neřekl ani slovo. Je pravda, že nebylo tehdy pod nebem nic tak krásného jako slečna de Montmorency, nic půvabnějšího ani dokonalejšího, a vězela mi hluboko v srdci; protože to však byla spořádaná láska manželská, necítil jsem ji tak silně, jak jsem měl.

I stalo se, že odpoledne hrál král podle svého zvyku ve tři kostky a dal si postavit stůl do ruelle svého lože. Když jsme s ním k večeru hráli, přišla paní d'Angoulême se svou neteří, pro niž poslal, a král s tetou velmi dlouho rozmlouval na druhé straně lože. Díval jsem se zatím na neteř, která o celé té věci nic nevěděla, a nedovedl jsem si představit, že by to mohlo takhle dopadnout. Když domluvil s tetou, hovořil dlouho s neteří; pak se zase obrátil k tetě, a když slečna de Montmorency odcházela a já se na ni díval, pokrčila, jak se mi zdálo, rameny, aby mi naznačila, co jí král řekl. Nelžu v tom, co teď povím: ten jediný pohyb mi probodl srdce a dotkl se mě tak bolestně, že jsem nemohl pokračovat ve hře, předstíral jsem, že mi teče krev z nosu, a vyšel z prvního kabinetu i z druhého. Komorníci mi na malé schodiště přinesli plášť a klobouk. Peníze jsem nechal ležet bez dozoru; schoval je Beringhen⁵⁸. Dole pod schody jsem našel kočár pana d'Épernon, nasedl jsem a řekl kočímu, ať mě odveze domů. Potkal jsem svého komorníka, vyšel s ním do svého pokoje, zakázal mu říkat, že tam jsem, a zůstal tam dva dny a trápil se jako posedlý, beze spánku, bez jídla a pití. Mělo se za to, že jsem odjel na venkov, jak jsem takové výpravy někdy podnikal. Nakonec můj komorník ze strachu, abych nezemřel nebo nepřišel o rozum, pověděl, v jakém jsem stavu, panu de Praslin, který mě měl velmi rád. Ten mě přišel rozptýlit; a také mi poslali rozkaz, abych žil. Uposlechl jsem toho rozkazu i domluv pana de Praslin, který mě ještě ten večer přivedl ke dvoru, kde jsem hned všechny udivil, jak jsem za dva dny zhubl, zbledl a tak se změnil, že jsem nebyl k poznání.

Zásnuby pana prince, souboj v mlze a mrtvý pod okny

Březen. Dva nebo tři dny nato pan princ prohlásil, že si chce vzít slečnu de Montmorency, a když mě potkal, řekl mi: „Pane de Bassompierre, prosím vás, abyste dnes odpoledne přišel ke mně a doprovodil mě k paní d'Angoulême, kde nabídnu své služby slečně de Montmorency.“ Hluboce jsem se mu uklonil, ale nešel jsem tam.

Abych však nezůstal zahálčivý a utěšil se ve své ztrátě, rozptýlil jsem se tím, že jsem se usmířil se třemi dámami, které jsem, chystaje se oženit, úplně opustil. Jedna z nich byla slečna d'Entragues, s níž jsem se sešel u paní de Senteny, s ostatními pak náhodou, aniž jsem na to pomýšlel; a pustil jsem se do toho znovu.

Počátkem roku 1609 se má matka vrátila do Lotrinska.

Pan princ pokračoval ve svém ucházení a nakonec se se svou milou zasnoubil⁵⁹. Byl jsem jednou ráno u krále a on mi přišel říci jako mnoha jiným: „Pane de Bassompierre, prosím vás, abyste dnes odpoledne přišel ke mně a doprovodil mě do Louvru k mým zásnubám.“ Král, který ho viděl se mnou mluvit, se zeptal, co mi říkal. „Něco, Sire,“ odpověděl jsem, „co neudělám.“ „A co?“ řekl. „Abych ho doprovodil k jeho zásnubám. Což není dost velký, aby tam šel sám, a nedovede se zasnoubit beze mne? Ručím vám za to, že nebude-li mít jiného průvodce než mne, bude mít průvod velmi hubený.“ Král řekl, že chce, abych to udělal, a já mu odpověděl, že ho co nejpokorněji prosím, aby mi to neporoučel, protože to neudělám; že se Jeho Veličenstvo má spokojit s tím, že jsem svou vášeň obětoval prvnímu z jeho přání a jeho vůli; že mu to má stačit a nemá mě nutit, abych se dal vést v triumfu poté, co mi uchvátil mou nastávající ženu a všechnu mou radost. Král, který byl nejlepší z lidí, mi řekl: „Vidím dobře, Bassompierre, že se zlobíte; ale jsem si jist, že tam jít neopomenete, až uvážíte, že vás o to sám požádal můj synovec, první princ mé krve.“ S tím mě opustil, vzal si stranou pány de Praslin a de Termes a poručil jim, aby šli ke mně na oběd a přemluvili mě, abych tam šel, protože to žádá má povinnost i slušnost. Na jejich domluvu jsem to potom udělal, ale tak, že jsem vyšel teprve tehdy, když princezny vedly nevěstu do Louvru a ona míjela můj dům; to mě přimělo doprovodit ji s těmi pány, kteří u mne obědvali, a od brány Louvru jsme se pak vrátili za panem princem, jehož jsme potkali, jak tam přichází od Pont Neuf. Zásnuby se konaly v galerii Louvru; a král se o mne ze zlomyslnosti opíral a držel mě těsně u snoubenců, dokud obřad trval.

Dva dny nato jsem onemocněl třídenní zimnicí. Když jsem měl za sebou čtyři záchvaty, přišel jednou ráno, právě když jsem požil projímadlo, k mému loži gaskoňský šlechtic jménem Noé⁶⁰ a řekl mi, že si přeje bít se se mnou, až budu zdráv. Odpověděl jsem, že zdraví mám na rozdávání, když jde o to bít se, vstal jsem na místě i s tím lékem v těle a šel za ním na místo schůzky, které mi určil; bylo to u Bicêtre, v nesmírné mlze, a na zemi ležely dvě stopy sněhu. Když jsme stáli proti sobě, přijeli kolem nás dva Gaskoňci jménem La Graulas a Carbon s jakýmsi Le Fayem, aby nám v tom zabránili, a on mi řekl: „Tak jindy!“ Já však na něho křikl, ať nasedne na koně. Udělal to a po hlase jsme se mohli přiblížit a střetnout. Když jsem k němu dojížděl, vrazil však Carbon, který nás chtěl rozdělit, do Noéova koně z boku a povalil ho na zem. V té husté mlze to byl velký zmatek; málem jsem zabil La Graulase, protože jsem ho pokládal za Noého. Nakonec jsem odjel do Gentilly, neboť jsem už svůj lék nemohl snést, a přijeli Trigny, La Feuillade a několik dalších, kteří mě velmi nemocného dopravili domů. Protože se však večer tančil v Arzenálu balet dívek, při němž byli král, královna a princezny, a já byl pozván, šel jsem tam přesto v tom stavu, v jakém jsem byl, a zůstal až do rána. Rozstonal jsem se z toho tak, že jsem málem zemřel, a vstal jsem z lože až o masopustním úterý, abych šel do Arzenálu, kde se honilo o prsten, který věnovala slečna de Montmorency. Nezávodil jsem, byl jsem ještě příliš sláb; král si mě však zavolal k sobě, abych mu pomáhal bavit dámu, která prsten věnovala, a to jsem dělal dosti dobře. Došlo tam ovšem k mrzutosti kvůli rukavičce, která jí chyběla: d'Andelot⁶¹ ji bez jejího vědomí dal panu velkému podkonímu a ten ji při závodě nosil na klobouku, na což jsem krále upozornil.

Královnin balet se tančil první neděli postní a byl nejkrásnější a také poslední ze všech, které tančila. Potom král odjel do Fontainebleau.

Zůstal jsem v Paříži, kde se přihodila věc, která mi vynesla trochu pohoršení. Jeden královnin podkoní, Ital jménem Camillo Simoni, bydlel v uličce před Mincovnou⁶² směrem k Saint-Germain; na jejím rohu, proti bráně Mincovny, bydlela v domě s tečkovanou omítkou paní d'Entragues. Ten podkoní Camillo miloval svou bytnou, a když u ní našel v posteli mladíka, zasadili mu on nebo jeho lidé mnoho ran kordem a vyhodili ho v košili z domu. Pro těžká zranění neušel ani padesát kroků a zemřel; padl právě pod okny pokoje slečny d'Entragues. Kdosi šel v noci kolem, uviděl mrtvé tělo a pro to místo, kde leželo, měl za to, že jsem to já. Přiběhl bušit na dveře mého domu a volal, že mě v domě paní d'Entragues zavraždili a pak vyhodili z okna; ať mi mí lidé buď honem přispějí na pomoc, jsem-li ještě naživu, nebo mě odnesou, jsem-li mrtev. Náhodou jsem byl právě pryč z domu, v přestrojení, na návštěvě u jedné dámy; to je v té domněnce utvrdilo tak, že bezhlavě běželi tam, kde tělo leželo, a měli je za mé. Ti nejhorlivější se na ně vrhli a nedali těm rozvážnějším, aby si je lépe prohlédli, a všichni je odnesli ke mně. Teprve když jim někteří z mých lidí vyšli s křikem a s pochodněmi naproti, poznalo se konečně, že je to jiný člověk, a odnesli ho k sousednímu ranhojiči, kde se věci záhy chopil soud. Ve městě z toho bylo dost velké pohoršení a posměchu na účet mých lidí.

Zakrátko nato se pan princ jel oženit do Chantilly⁶³. Král se vrátil z Fontainebleau do Paříže, a brzy po svatbě také ti z Chantilly. Dva dny nato pan konetábl trochu stonal a navštívil jsem ho. Potom byl ples u královny Markéty, na němž se objevila nová paní princezna; měl jsem tam mnoho nesnází kvůli modrému obleku, který jsem si vzal.

Nazítří jel král do Fontainebleau a princezny a dámy do Tuilerií, kde byla výtečná hudba. Den nato odjely do Fontainebleau i ony a já tam jel poštou. Přijel jsem právě, když napouštěli vodu do velkého kanálu⁶⁴; král se se mnou vsadil o tisíc tolarů, že bude za dva dny plný, a nebyl plný ani za osm.