Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

VI. Tajné poselstvo do Lotrinska a útěk prince de Condé (1609)

[Léto a podzim roku 1609. Jindřich IV. posílá Bassompierra pod záminkou soukromé cesty do Lotrinska, aby vévodu Jindřicha II. tajně získal pro sňatek jeho dědičky s dauphinem, a zároveň k protestantským knížatům na Rýně, s nimiž má kvůli uprázdněnému dědictví jülišsko-klévskému navázat spolek proti Habsburkům. Po návratu ke dvoru je Bassompierre svědkem královy vášně k mladé princezně de Condé, útěku jejího manžela do španělského Nizozemí a zrodu „velkého záměru“ – války proti Španělsku po boku Savojska. Dlouhou řeč k vévodovi lotrinskému a cestovní itineráře přinášíme zčásti ve shrnutí.]

1609: Král mě posílá do Lotrinska

Paní princezny zůstaly u dvora týden a pak odjely do Vallery¹; a dva dny nato mi král navrhl, abych se vypravil do Německa a do Lotrinska, naoko za jinými záležitostmi; ve skutečnosti však proto, abych vévodu lotrinského naklonil sňatku jeho starší dcery s dauphinem². Dovolil mi také nabídnout až dvanáct tisíc tolarů ročního platu³ jednotlivcům, o nichž usoudím, že by v té věci mohli pomoci. A aby mě k té službě ještě víc povzbudil, nabídl mi, že mě ožení se slečnou de Chemillé, jejíž manželství s panem de Montmorency dal právě zrušit, neboť tomu chtěl dát za ženu svou dceru, slečnu de Vendôme⁴; nabídl mi také, že v můj prospěch obnoví panství Beaupréau jako vévodství a pairii⁵. Já však byl tehdy láskou tak ztracen, že jsem mu řekl: chce-li mi prokázat nějakou milost, ať to není sňatkem, když mi sňatkem tolik ublížil⁶.

Chystal jsem se tedy na cestu; a protože jsem umíral touhou vidět svatbu pana de Vendôme⁷, která se měla za deset dní konat ve Fontainebleau, zůstal jsem v Paříži pod záminkou, že tam mám nějaké záležitosti, a za ten pobyt jsem ve hře prohrál 25 000 tolarů. Nakonec jsem tam zajel inkognito; a když jsem viděl obřad, vrátil jsem se do Paříže a brzy nato odjel do Lotrinska. Do Nancy jsem se nestavěl a jel rovnou do Haroué, kde jsem pobyl několik dní s matkou, s tetou z Épinalu⁸ a s množstvím šlechty, která mě tam přijela navštívit; potom jsem přijel do Nancy, jako bych tam neměl nic jiného na práci než pozdravit knížata a krátit si čas.

Nazítří jsem dal vyzvat⁹ jednoho šlechtice jménem pan de Ludre, protože uhodil jednoho z mých kuchařů, když ten šel kolem jeho domu; ale omlouval se mi a dal mi tolik zadostiučinění, že jsme zůstali přáteli.

Audience u vévody lotrinského

Strávil jsem v Nancy čtyři nebo pět dní, aniž jsem Jeho Výsosti o čemkoli řekl slovo, a potom jsem ho co nejpokorněji požádal, aby mi dopřál hodinu soukromého slyšení, až se mu to bude hodit. Povolil mi je ještě téhož odpoledne ve své galerii; a tam jsem mu bez jakéhokoli zastírání prostě pověděl příčinu své cesty a podal mu králův pověřovací list¹⁰, který jsem doprovodil slovy, jež jsem pokládal za užitečná svému záměru.

Pan vévoda lotrinský byl kníže bázlivý a nerozhodný. Mé pověření ho zprvu zarazilo a můj návrh ještě víc, a snadno uvěřil, že množství francouzského vojska pěšího i jízdního, které se kvůli tehdejší smrti posledního vévody klévského¹¹ rozložilo podél jeho hranic, tam bylo postaveno s úmyslem napadnout ho, kdyby neodpověděl podle králova přání. Zeptal se mě, zda mi král dal příkaz promluvit s ním už při odjezdu, nebo zda mi jej poslal až po mém příjezdu do Lotrinska. Řekl jsem mu, že jsem přijel výslovně proto, vyslán králem, který mi sám dal instrukci a list, jejž jsem mu přinesl, chtěl napsat vlastní rukou, aby se o tom jednání nikdo nedověděl dřív, než bude čas; a že mě ujistil, že o něm neřekl ani svým ministrům. Pravil na to, že se tedy velmi diví, že jsem byl v Lotrinsku tři týdny, než jsem s tím vyrukoval, a že má za to, že jsem to odkládal schválně, aby se všechna ta vojska stačila rozložit v jeho sousedství dřív, než s ním promluvím.

Viděl jsem dobře, že je pln podezření, a abych ho uklidnil, odpověděl jsem, že tytéž důvody, které krále přiměly mluvit o svém záměru jen se mnou, aby se nic neprozradilo, vedly i mne k tomu, že jsem s ním otálel až do této chvíle; že jsem schválně pobyl několik dní ve svém domě, abych zaslepil oči těm, kdo by do té věci mohli nahlédnout nebo by mohli tušit, že mám s Jeho Výsostí co jednat z pověření Jeho Veličenstva. O králových úmyslech pak může soudit už z toho, že tento návrh svěřil mně, jehož bratr má všechno jmění v Lotrinsku, který mám čest být vévodovým vazalem ze statků, jež tu mám, a jehož rod je mu zavázán nejužšími závazky; kdyby král chtěl Jeho Výsost oklamat, nebyl by k tomu užil mých služeb, a kdyby to byl chtěl, já bych ten úkol nepřijal. Nechci ho k ničemu přemlouvat, nýbrž jen prostě a upřímně vyřídit své poselství, snažně ho prosit, aby je držel v tajnosti, a potom ať mi dá odpověď, jaká se mu zlíbí; tu donesu Jeho Veličenstvu, aniž co přidám, zastřu nebo uberu. Nežádám odpověď hned; může ji zrale a v klidu zvážit, než mi ji dá. Jen ho co nejpokorněji prosím, aby si k poradě vybral pouze jednu nebo dvě osoby, aby se neroznesla věc, která má být z mnoha ohledů utajena a skryta.

Po té řeči se trochu vzpamatoval a zeptal se mě, kolik času mu dávám na odpověď. Odvětil jsem, že tolik, kolik si sám vezme, a že abych své jednání ještě lépe zakryl, odjedu, bude-li s tím souhlasit, na čtrnáct dní na projížďku do Německa; až mě pak lidé po návratu uvidí častěji s ním rozmlouvat, budou soudit spíš, že s ním mluvím o věcech německých než francouzských. Shledal můj úmysl velmi dobrým a řekl mi, že už si dokonce vybral toho, komu chce věc svěřit a s kým se chce poradit, totiž mého souseda pana Bouveta, prezidenta Lotrinska¹²; ještě dnes s ním promluví a přikáže mu, aby mě navštívil a poradil se se mnou, a ručí mi za jeho mlčenlivost. Co nejpokorněji jsem mu poděkoval a jeho volbu schválil.

Nato se mě zeptal, s jakým úmyslem dává král k Lotrinsku přitáhnout tak velké síly. Ujistil jsem ho, že je to kvůli smrti jeho švagra vévody klévského; král se obává, že by si jeho země chtěl přivlastnit dům rakouský, a to nehodlá nijak strpět, neboť mu velmi záleží na tom, aby ten dům tolik nezmohutněl, a zvláště ne v jeho sousedství.

Když jsem tu řeč končil, přišel prezident Bouvet; nechal jsem ho s vévodou a šel se chystat na cestu do Německa, kde jsem měl také co vyřídit jménem krále u markraběte durlašského, u kurfiřta falckého a u vévody württemberského¹³.

Ještě ten večer mě pan prezident Lotrinska, můj blízký soused, přišel navštívit, jak míval často ve zvyku. Viděl jsem, že se mnou chce mluvit, a protože u mne bylo plno společnosti, řekl jsem mu: „Sousede, pojďme se projít do našeho společného parteru“ (tak říkáme tomu prostranství v Nové ulici, ohrazenému zábradlím). Když jsme tam byli, řekl mi: „Pěknou práci jste nám dnes přichystal; uvedl jste našeho vévodu do takového zmatku, že jsem ho jakživ neviděl ve větších nesnázích. Neví si rady stejně s tím, jak vám odpovědět, jako s tím, jak vám neodpovědět.“ Řekl jsem mu: „Aspoň jsem mu nenavrhl nic, co by mu bylo k hanbě. Kdyby hledal dobrý sňatek pro svou dceru po celém světě, nenašel by vznešenější, pro sousedství výhodnější, ani větší a lepší partii, než jakou jsem mu přišel nabídnout. A ví-li o nějaké vhodnější nebo lepší, může si ji vzít, a neurazí nás.“ „O to nejde, přisámbůh,“ řekl, „je až příliš dobrá; obešli bychom se s menší.“

Potom jsem mu vyložil celou svou věc (ještě obšírněji než vévodovi) a podepřel ji nejlepšími důvody, jaké mi Bůh ráčil vnuknout. Řekl mi pak, že ho vévoda ujistil, že na něho nebudu s odpovědí naléhat dřív než po návratu z cesty, kterou se chystám vykonat do Německa, a že je sám rád, že se ta poplašená mysl mezitím uklidní a on bude moci v klidu vymyslet dobrou radu, kterou by vévodovi dal; zatím si s ní neví rady. Nabídl jsem mu jménem krále, že ho na věci zúčastním; odpověděl však, že je dobrý služebník svého pána, a ten je dost mocný, aby mu učinil víc dobrého, než potřebuje on i celá jeho rodina. Zeptal se, kdy odjedu do Německa, a já mu řekl, že si vezmu jen zítřek, abych se přichystal a počkal na pana rýnského hraběte¹⁴, pro něhož jsem poslal a který mi slíbil, že tu cestu vykonáme spolu. Ujistil mě, že vévoda i on tajemství zachovají.

K markraběti bádenskému

[Když rýnský hrabě přijel, vyrazili: první noc spali v Blâmontu, druhou v Sarrebourgu u „našeho přítele“ plukovníka Lutzbourga, třetí v Saverne, „kde nás hostili kanovníci“, a čtvrtého dne dojeli do Štrasburku. Tam pobyli dva dny s pány z Ribeaupierre, Fleckensteinem¹⁵, Hanem a dalšími, kteří jim přijeli naproti.]

Odtud jsme jeli na oběd do Lichtenau a na nocleh do Cannstattu, kde se s námi sešli pan hrabě a paní hraběnka z Hanau¹⁶, švagr a sestra rýnského hraběte; chtěli nás pohostit večeří a při ní jsme se všichni náramně opili.

Nazítří jsme se s hostiteli rozloučili; oni jeli do Lichtenau, my na oběd na jeden zámek markraběte bádenského, kde tehdy pobýval kvůli jelením lovům¹⁷. Když jsme přijeli, byl na lovu se svou ženou (sestrou rýnského hraběte)¹⁸; přesto jsme byli dobře přijati a pohoštěni. Vrátili se večer velmi pozdě; markrabě nás dal pozdravit a setkání odložil na zítřek, což byla neděle. Znovu se dal omluvit, že nás uvidí až u oběda, kvůli kázání. Přišli jsme tedy na oběd k němu, k jeho ženě a dětem, a rýnského hraběte i mne přijal co nejlépe. Po obědě s námi ještě nějaký čas rozmlouval a velmi nás prosil, abychom s ním zůstali několik dní na lovu, z čehož jsme se omluvili. Při loučení jsem mu – naoko, jako bych mu skládal poklony, aby si toho rýnský hrabě nevšiml – řekl, že s ním mám tajně mluvit jménem krále a že ho co nejpokorněji prosím, aby pro mne dal znovu poslat pod záminkou, že mi chce svěřit nějaké vyřízení pro Jeho Veličenstvo. Provedl to velmi obratně: doprovodil nás až ke dveřím sálu, a když už se obrátil k odchodu, náhle se otočil a zavolal na mne: „Pane z Betsteinu¹⁹, zapomněl jsem se vás zeptat, zda se po návratu do Lotrinska brzy vydáte do Francie.“ A když jsem mu řekl, že tam pojedu ihned, pravil: „Zavázal byste si mě, kdybyste se ujal jedné záležitosti, kterou mám s Jeho Veličenstvem, a pokusil se mi ji dovést ke konci? Byl bych vám nesmírně povděčen.“ Ujistil jsem ho, že si to pověření budu pokládat za čest. „Prosím vás tedy, pojďte do mé komnaty, zatímco rýnský hrabě půjde navštívit a pobavit svou drahou sestru.“

Šel jsem za ním, a když jsme zůstali sami, odevzdal jsem mu list, kterým mě u něho král pověřoval, a řekl mu, že mi král přikázal navštívit ho kvůli události, jež nedávno nastala smrtí vévody klévského: jednak abych od něho dostal dobrou radu, jak si má král počínat, aby zabránil vzrůstu domu rakouského, který je mu tak na škodu, jednak abych se dověděl, jaký podíl by on sám chtěl na té věci mít (záleží mu na ní přece neméně než Jeho Veličenstvu), kdyby se král chtěl otevřeně postavit proti tomu, aby císař nebo král španělský vpadli do zemí klévských a jülišských, ať už pod záminkou ochrany, sekvestru²⁰, nebo jinak.

Odpověděl mi bez rozmýšlení, že co nejpokorněji děkuje Jeho Veličenstvu za čest, které se mu dostává jeho listem a mým poselstvím; královu rozumu že není třeba rady ani jeho moci pomoci. Přesto mu řekne, že hlavní věc, na kterou má král myslet, není jen zabránit vzrůstu domu rakouského, nýbrž jeho moc ještě zmenšit; za králova života mu ta moc uškodit nemůže, ale po jeho smrti, kdyby narazila na nástupce méně moudré a méně statečné, než je on, mohla by způsobit zkázu Francie. Bude-li se Jeho Veličenstvo chtít tomu dílu pevně věnovat, může počítat s jeho osobou, zeměmi, prostředky i životem; on sám by však v Německu znamenal málo, kdyby se k týmž záměrům nepřipojila jiná knížata, jichž se dotýkají tytéž zájmy. Odvažuje se tedy králi poradit, aby dal stejně oslovit pana kurfiřta falckého a ostatní knížata téhož domu, pana markraběte ansbašského, knížete velmi statečného a ušlechtilého, v Německu oblíbeného, který s sebou strhne mnoho říšských pánů, a také pana vévodu württemberského a lankrabata hesenského a darmstadtského²¹; o těch všech mi markrabě řekl, že je si jist, že je Jeho Veličenstvo najde velmi ochotné k službě a k následování jeho podniků a záměrů.

Tu jsem připadl na věc, kterou král později velice schválil. Když jsem viděl, jak upřímně se staví za královy zájmy, chtěl jsem ho v nich ukotvit ještě pevněji důvěrou, kterou v něho král skládá, a řekl jsem mu, aniž jsem k tomu měl pověření, že mi král přikázal navštívit i ta ostatní knížata, pokud to půjde beze všeho podezření, tak jako u něho, k němuž jsem přijel na návštěvu jako příbuzný; měl jsem prý jet i do Stuttgartu k panu vévodovi württemberskému, ten však odjel na svatbu markraběte ansbašského, a kdybych byl jel za ním tam, vzbudilo by to podezření, jehož se král obává, neboť zdar celé věci záleží v tajnosti, která se o ní má zachovat. Byl velmi rád, když viděl, že si ve Francii tajemství hledíme, neboť se nás z té strany obával, a dal mi najevo, že právě na tom zdar našich věcí stojí.

[Bassompierre – stále z vlastní hlavy – pokračoval: králi prý o nepřítomnosti vévody württemberského i kurfiřta falckého, který odjel „na hirschfaist“ do Horní Falce, napsal a král mu zakázal jet dál. Najde-li však u markraběte bádenského důvěru, má ho požádat, aby se sám ujal „hlavního řízení celého toho záměru“ a sepsal pro krále úplný návod: která knížata oslovit pro „tu velikou unii a konfederaci k obecnému dobru“²², jakými prostředky je získat, jaké listy jim psát, které z jejich lidí si naklonit, „zkrátka celek i podrobnosti té věci“. Markrabě „přijal mou řeč týmž způsobem, jakým jsem mu ji podával“: úkol s velkými díky přijal a slíbil poslat obsáhlá memoranda po svém sekretáři Huartovi, muži mladém, ale zběhlém, jemuž plně důvěřoval; ten pak zůstane u krále jako jednatel v markraběcí smyšlené záležitosti a bude prostředkovat další listy.]

Dal potom toho sekretáře zavolat a v přítomnosti pana rýnského hraběte (který se nakonec, aby nás popohnal k odjezdu, k markraběti vrátil) mi řekl, že to je osoba, kterou posílá k francouzskému dvoru vyřizovat svou záležitost; doporučuje mi ji i jeho a prosí, aby mě do Francie doprovodil. Slíbil jsem mu to. Rýnský hrabě nikdy nepojal nejmenší tušení o tom, co jsem s markrabětem vyjednal; králi jsem o tom poslal obšírnou depeši a ten byl neobyčejně spokojen s ní i s celým mým počínáním u markraběte.

[Ještě týž den, ale velmi pozdě, se vrátili na nocleh do Cannstattu a nazítří obědvali v Lichtenau, kde zastihli Bassompierrovu „sestřenici hraběnku z Hanau, která tam zůstala trochu nemocná, jak říkala; ve skutečnosti však proto, aby tam počkala na bratra a na mne“. Večer dojeli do Štrasburku a tři dny se tam bavili; posledního dne (bylo to už v srpnu) dorazil sekretář Huart se všemi instrukcemi a memorandy, na něž markrabě připadl. Nazítří se týmiž zastávkami vrátili do Nancy.]

Čtyři odpovědi pro vévodu

Našel jsem tam obsáhlou depeši od krále o mnoha různých věcech; mimo jiné jsem měl vyzvědět, co pan vévoda lotrinský zamýšlí při nynějších událostech klévských. Nedostal jsem z něho nic jiného, než že bude bedlivě zachovávat neutralitu mezi oběma korunami, kterou mu obě Veličenstva povolila a přiznala²³.

Tak rychlého vyřízení jsem se nedočkal v naší věci, sňatku jeho paní dcery s dauphinem; po osmnácti dnech jsem ho našel bez rozhodnutí a bez odpovědi. Po mnoha poradách s prezidentem Bouvetem se usnesl jen na tom, že mi při první audienci řekne toto: já i moji že jsme byli celému jeho domu vždy velmi oddáni; můj bratr i já tu máme velké statky a nějaké příbuzné; zná mě jako muže poctivého a čestného; nemůže se tedy obrátit na nikoho lepšího než na mne, aby se poradil, jak se má rozhodnout a co má králi odpovědět.

Přiznávám, že mě ta řeč zaskočila; připadala mi úskočná. Nakonec jsem mu odpověděl: „Kdybych byl hned na počátku tohoto jednání nevzal na sebe úlohu králova zmocněnce, byl bych z té duše rád přijal úlohu rádce Vaší Výsosti a zhostil se jí, ne-li zdatně, tedy aspoň upřímně a poctivě. Teď už nejsem svoboden přijmout žádné postavení, protože jedno už mám. Mohu však Vaší Výsosti vypočítat všechny odpovědi, které může dát, a ponechat jí potom volbu té, kterou uzná za nejvhodnější.“

„V návrhu, který jsem vám učinil, je patero osob, na něž musíte pomyslet: paní vaše dcera; vy sám; knížata vašeho domu, která mají čest nosit vaše jméno; ti, kdo si skrze manželky nebo příbuzenství činí nárok na vévodství lotrinské a ostatní vaše země; a konečně vaši poddaní, duchovní, šlechtici i neurození. U všech těch rozličných osob musíte bedlivě uvážit jejich rozličné zájmy v této věci.“

[Bassompierre pak zájmy probral jeden po druhém. Dceři jde jen o to, „být dobře a skvěle provdána“ a aby její děti, velká knížata už po ní, byla po otci ještě větší. Vévodovi kromě otcovské lásky o to, aby „žil šťastně a pokojně, milován a ctěn sousedy, poddanými respektován a poslouchán“. Knížata lotrinského domu – tři větve: nejstarší, vzešlá z Clauda Lotrinského, tedy dům de Guise; mladší, od Mikuláše z Vaudémontu, otce zemřelé královny Louisy; a nejmladší, vévodův bratr²⁴ – si přejí, aby vévodství zůstalo v téže krvi; bojí se, že kdyby lotrinskému rodu chyběl panující kníže, ztratili by časem sami hodnost knížat, „jak jsme to viděli u domu lucemburského a jiných“. Vzdálenější příbuzní, kteří mohou dědit po přeslici, mají zájem, aby Lotrinsko nepadlo do rukou krále Francie a nebylo přivtěleno ke království, jako se to stalo s Bretaní, z níž byli vyloučeni dědicové z rodu ferrarského, nemourského i lotrinského, španělská infantka, vévoda savojský i sám vévoda lotrinský, potomek „druhé dědičky Francie“, „ačkoli na ni měli právo jasné a zřejm铲⁵.]

„A konečně vazalové a poddaní Vaší Výsosti, zvyklí na vládu velmi dobrých knížat (a denně prosí Boha, aby to štěstí trvalo a Vaší Výsosti se narodil mužský potomek), mají zájem zůstat ve šťastném stavu, v jakém jsou. Obávají se každé novoty a změny; bojí se porušení svých výsad a vlády pánů, které jim pošlou z Francie a kteří nebudou tolik dbát, aby je dobře opatrovali a hájili, jako aby si na jejich útraty udělali vlastní jmění. Stali by se pohraniční provincií Francie proti Německu, a tedy provincií ustavičně deptanou posádkami a ubytováním vojska, první napadenou, která bude sloužit za shromaždiště vojsk a za jeviště všech tragédií mezi Francouzi a jejich nepřátelskými sousedy.“

„To jsou, zdá se mi, všechny zájmy, které je při tomto návrhu třeba uvážit a zvážit.“

„První z nich, zájem paní vaší dcery, vás musí vést k tomu, abyste vykonal, co se vám navrhuje. Neboť jakou lepší partii by mohla najít v celém křesťanstvu než dauphina Francie, neomylného dědice koruny? Jaké vyšší postavení než být první z křesťanských královen? Co výhodnějšího si může přát pro své děti než vidět je králi Francie po manželovi a vévody lotrinskými po sobě? Zkrátka, co se jí týče, všechno tomu záměru svědčí, a pro její dobro, o které jako otec máte pečovat, si nemůžete přát víc. Dodávám, že kdybyste vy a paní jejich matka zemřeli dřív, než budou vaše dcery provdány, připadly by do rukou královny, své pratety a tchyně jedné z nich, která by o ně pečovala jako o vlastní dcery, a měly by ochranu krále i její proti násilí či křivdám, jichž by se na nich chtěli dopustit jejich strýc²⁶, příbuzní nebo jiná knížata.“

„Ale váš dům a knížata z něho vzešlá jsou vám drazí: přejete si zanechat dědictví témuž domu, z něhož vám přišlo, a zvěčnit své jméno. Uznávám, že jsou to přání oprávněná a slušná a že se vás bratrská láska musí živě dotýkat a pobízet vás, abyste bratrovým synům zjednal sňatkem to, co jste svým vlastním nemohl zjednat zplozením. Ale kdyby Jeho Výsost váš otec nezanechal mužské potomky, vládl by Lotrinsku rod Medicejských; kdyby vévoda František, váš děd, nezanechal syna a nástupce vévodu Karla, byl by jím dnes vévoda bavorský; a kdyby vévoda Antonín, váš praděd, neměl dva syny, svého nástupce Františka a Mikuláše z Vaudémontu, panoval by dnes Lotrinčanům místo Vaší Výsosti markýz d'Havré²⁷. Takové jsou lidské zákony, jimž se musíme podřídit.“

[O příbuzná knížata z vedlejších větví se vévoda starat nemusí: spíš si má přát, aby jeho vnuci byli králi Francie a vévody lotrinskými, než aby Lotrinsko jednou zdědili Medicejští, Bavoři s Rakušany a falckrabaty neuburskými, pan de Vendôme, vévoda de Croÿ nebo potomci vévodova bratra a sester.]

„Zbývá promluvit o vašich vazalech a poddaných; těm bude ta změna nemilá, ale jejich postavení se jí nezhorší. Bretaň není o nic nešťastnější tím, že byla přivtělena k Francii: její výsady a svobody jí byly zachovány a osoby i statky Bretonců jsou králem Francie chráněny mocněji, než by byly vévodou bretaňským. Každý z bretaňských stavů tím spojením získal: duchovenstvo může dosahovat bohatých francouzských obročí; šlechta tam zbohatla a povznesla se, protože ve velkých královstvích se dělá mnohem větší štěstí než v malých provinciích; a třetí stav se dostal k velkým a výnosným úřadům soudním a finančním. A pak, to přivtělení Lotrinska k Francii není ještě hotová věc: nebude-li mít paní vaše dcera děti, nic se nestalo; nebudou-li to synové, stanou se dcery vévodkyněmi lotrinskými, jako se jí má po vaší smrti stát ona; bude-li mít synů víc, bude vévodou lotrinským druhý nebo třetí, jak se ujedná; a bude-li jen jeden, možná si Lotrinčané, až po léta zakusí mírnou vládu králů francouzských, o to spojení řeknou sami, jako to udělali Bretonci – ne že by nebyli raději měli vlastního knížete, ale ze strachu, aby nepadli pod moc vévody savojského, krále španělského nebo i Vaší Výsosti samé, které neměli tak rádi jako Francii a kteří by je nedovedli tak dobře spravovat a chránit jako králové francouzští.“

[Zbývá tedy jediný vážný ohled, knížata vévodova domu; ani ta by však hodnost knížat neztratila, stejně jako by ji neztratila bretaňská knížata krve, kdyby při spojení s korunou nějaká byla. A k nástupnictví mají všichni daleko: „dům de Guise má před sebou přes sto hlav, než by lotrinská koruna mohla padnout na jeho hlavu“, a větev de Mercœur „přešla na přeslici“. Trpět bude jen vévodův bratr a jeho děti, jichž Bassompierre „nesmírně lituje“; ten však „ani tak neztrácí, jako spíš nezíská“, neboť všechno závisí na vůli vévody a jeho dcery a na potomstvu, které je u sňatku bratrance se sestřenicí nejisté.]

„Zdá se totiž, že Bůh tak blízkým svazkům nežehná a často je nechává bez dětí, jak je vidět na manželství pana vévody bavorského a paní vaší sestry²⁸; podle lidského soudu měli mít krásné a četné potomstvo, oba tak urostlí a v květu věku, a přece za patnáct let, co jsou svoji, neměli ani jedinkrát naději, že je mít budou. A i kdyby Vaše Výsost dala svou starší dceru nejstaršímu synovi pana svého bratra, dala by mladší některému cizímu knížeti, a tomu by připadlo vaše vévodství, kdyby starší neměla s vaším panem synovcem děti; bylo by to tedy totéž, ale mnohem méně výhodné, než kdybyste ji provdal za dauphina, který bude mít jednou vůli i moc povznést svého strýce a bratrance.“

„To jsou, pane,“ řekl jsem mu, „rozličné zájmy a jejich důsledky, které jsem chtěl Vaší Výsosti představit, než jí povím, jaké rady má na výběr; ty jí mohu dát, aniž se prohřeším proti povinnosti k osobě, kterou tu nyní zastupuji. Nyní jí předložím všechny odpovědi, jež může dát; sama je pak zrale uváží a vybere tu, kterou chce králi dát, a já mu ji věrně donesu, nic nezatajím a nic nepřikrášlím.“

„Předně tedy může králi odpovědět, že zájmy domu lotrinského a přání zachovat dědictví a země ve vlastním rodě jsou jí tak vážné, že je rozhodnuta provdat paní svou dceru za knížete své krve. To je naprosté odmítnutí; a třebaže jsem si umínil neradit, kterou z rad zvolit, jsem příliš oddaný služebník Vaší Výsosti, abych jí neřekl, že jí neradím užít slov tak syrových; neboť odepřít tomu, kdo může přinutit, je umění, jak se zničit. A k tomu: dáte-li tuto odpověď, dopustíte se neomylně ještě něčeho horšího. Přivolají-li německé záležitosti krále a jeho vojsko na vaši hranici nebo k průchodu vaší zemí, budete tím předchozím odmítnutím takřka nucen poslat paní své dcery do Bavor, abyste kořist odklidil z dosahu; a až budou v Bavořích, kdo ví, zda pan vévoda bavorský nebude tu bohatou dědičku chtít stejně rád pro některého ze svých synovců jako pro synovce své ženy?“

„Druhá odpověď, kterou můžete králi dát, je, že dauphin ani paní vaše dcera nejsou ve věku ke sňatku a že o tom nechcete zbytečně přemýšlet dřív, než bude možno věc uzavřít. I tato druhá odpověď je naprosté odmítnutí a král ji tak přijme. Vaše Výsost by ji však mohla zmírnit dodatkem, že ujišťuje Jeho Veličenstvo, že až ten čas přijde, nebude slyšet na žádný návrh, který by jí kdo v té věci učinil, dokud se nedoví, zda Jeho Veličenstvo trvá na úmyslu poctít ji spřízněním skrze dauphina; a může, chce-li, ještě připojit, že jakákoli úmluva uzavřená před tím časem by nevázala Jeho Veličenstvo, kdežto Vaši Výsost by zavazovala, a že Jeho Veličenstvu co nejpokorněji děkuje za milost, že při svém úmyslu oženit dauphina obrátilo oči k její dceři.“

„Třetí odpověď, kterou Vaše Výsost může králi dát, je co nejpokorněji mu poděkovat za čest, kterou jí prokazuje a kterou přijímá se vší úctou a radostí; a co nejpokorněji ho prosit, aby se o té věci nějaký čas jednalo v naprosté tajnosti a mlčení, než se jí podaří připravit poddané, aby ji přijali, a příbuzné, aby s ní souhlasili; což učiní, jak nejdříve bude moci.“

„Poslední odpověď je přijmout královu nabídku doslova, podvolit se jí a uzavřít věc s radostí a uspokojením, a udělat tak ochotně to, k čemu jste stejně rozhodnut.“

„Z těch čtyř odpovědí si Vaše Výsost může vybrat, kterou chce; a jakmile mi ji dá, donesu ji Jeho Veličenstvu, aniž na ní co změním nebo pozměním.“

Ty rozličné rady ho zanechaly poněkud zamyšleného; a já ho na to opustil a nechal ho s prezidentem Bouvetem, který byl celé té rozmluvě přítomen jako třetí. Když se prezident večer vracel domů, potkal mě před mými dveřmi, kde jsem se procházel s několika pány a šlechtici; opustil jsem je a šel se projít s ním. Řekl mi:

„Myslel jsem, že to, co jste Jeho Výsosti předložil, mu pomůže se rozhodnout; ale uvedl jste ho do větších rozpaků než dřív, a věřím, že kdybyste mu byl dal jedinou radu, byl by se jí řídil; takhle se chce řídit všemi čtyřmi, protože neví, kterou vybrat. Zanechal jsem ho v té nejistotě; kloní se nicméně k třetí radě, totiž nabídku přijmout, ale držet ji v tajnosti, dokud nebude čas. Mezitím – kdo má čas, má život – se může přihodit tolik věcí, že záležitosti vezmou obrat, na jaký jsme snad nepomysleli ani vy, ani my. Při odchodu mi ještě přikázal, abych vám řekl, že vám klade na srdce tajemství a že se můžete chystat k odjezdu za dva dny; zítra bez odkladu rozhodne o své odpovědi a o vašem vypravení. Odpověď bude jen ústní, s odvoláním na list, který napíše králi v odpověď na jeho list, jenž byl také jen pověřovací.“

Řekl jsem na to prezidentovi, že mám od krále výslovný příkaz odevzdat Jeho Výsosti žádost, kterou jsem mu přednesl, písemně a podepsanou mou rukou, a že ji už mám ve své komnatě připravenu; král však chce, aby i vévodova odpověď byla podepsána jeho rukou, a z mnoha důvodů ji nemohu přijmout jinak. Věc je závažná a dá se zapřít; já jsem mladý a nový vyjednavač, k tomu ještě vazal Jeho Výsosti, takže bych snadno upadl v podezření, že jsem něco přidal nebo ubral, zamlčel nebo vymyslel; a nejsem muž, který by mohl vyzvat Jeho Výsost na souboj, kdyby chtěla popřít, co mi uložila vyřídit. Proto chci, aby mluvil vévodův list a jeho podpis a já byl jen jejich doručitelem.

Bouvet mi řekl, že tohle vévoda sotva udělá. „Ani já,“ odpověděl jsem, „neodvezu nic, co nebudu mít psáno a podepsáno.“ S tím jsme se rozešli. Požádal jsem ho, aby toto mé pevné rozhodnutí oznámil Jeho Výsosti, a on mě požádal, abych i já přemýšlel o nějakém východisku, které by tohle nebylo, a přece to bylo totéž. Odpověděl jsem mu ihned, že jedno mám po ruce, které mě zbavuje odpovědnosti a vévodu nezavazuje: ať pošle jeho, prezidenta, nebo jinou spolehlivou osobu, aby donesla odpověď králi s pověřovacím listem; jiná cesta než jedna z těch dvou není.

Nazítří ráno jsem přišel k vévodovi; o věci se mi ani slovem nezmínil, protože tam bylo plno lidí. Řekl mi však, že přijdu-li si pro něho hned po obědě, zahraje si se mnou míč²⁹. Přišel jsem, jak řekl; našel jsem ho v galerii a on mi oznámil, že je zcela rozhodnut podvolit se vůli králově a přijmout čest, kterou mu chce prokázat. Přeje si jen získat a připravit přední osoby své země, aby jim ten sňatek přišel k chuti, a před svými příbuznými jej zatím zastírat, dokud nebude čas jej odhalit; co nejpokorněji prosí Jeho Veličenstvo, aby jej zatím ráčilo držet v tajnosti; a mne prosí, abych tu odpověď od něho přijal a donesl králi s pověřovacím listem, který se na mne bude odvolávat.

Odpověděl jsem, že jsem přijel s pověřovacím listem, který byl mou plnou mocí k jednání s ním; chce-li však dát jen pověřovací list a nic víc, může poslat někoho ze svých, aby jej donesl. Já na sebe vezmu jen smlouvu nebo hodnověrnou podepsanou odpověď, s pověřovacím listem k ní. Řekl mi, že se bojí, aby tu odpověď s jeho podpisem někdo neuviděl, a že by ho to mohlo stát i život. Řekl jsem mu, že z týchž důvodů mám na jejím utajení neméně zájmu já, a ručil jsem mu, že ji utají i král.

Nakonec se rozhodl dát mi list, ne pověřovací, nýbrž odpověď na to, co jsem s ním vyjednal. Stalo se, a já ji odvezl králi, když jsem se s vévodou o dva dny později rozloučil. Král byl neobyčejně spokojen se zdarem všech záležitostí, jež mi svěřil, a dal mi svou přízeň velmi okázale najevo³⁰.

Návrat ke dvoru: králova vášeň a řeč proti Holanďanům

Září. Sotva jsem mu dopověděl zprávu o tom, co mi uložil, vyžádal si slyšení zase on u mne, aby mi mluvil o své vášni k paní princezně a o bídném životě, jaký vede vzdálen od ní; a opravdu to byla láska zběsilá, která se nedala udržet v mezích slušnosti. Já si mu zase postěžoval na něho samého, že dal prohledat mého komorníka, který se vracel poštou ode dvora, a pobrat mu dopisy, které mi vezl. Rozhodně mi to popřel; ale já to věděl dobře, protože mě předem varovala královna: řekla paní princezně de Conti³¹, ať mého člověka upozorní, a ta to udělala. On pak na tu výstrahu svěřil všechny dopisy, které měl vézt, poslovi, kterého znal, a ten mu je vrátil až v Saint-Dizier. Králi bylo doneseno, že mi komorník veze dopisy „z dobrých rukou“ (a také vezl, a od různých osob); ale byl obratný. Krále nejvíc znepokojilo, že mi psal sám a jeho dopis se u mého člověka, jemuž jej dal, nenašel; a protože jsem mu na dopis odpověděl, pochopil, že zásilku poslal jinou cestou. Nakonec mi stále zapíral, že dal mého člověka přepadnout a obrat, a chtěl ve mně vzbudit podezření proti osobám, které na to ani nepomyslely.

Téhož dne se mnou královna mluvila o věci velmi závažné, a posloužil jsem jí v ní obratně a podle jejího přání.

O tři dny později, dvanáctého září, mě potkalo štěstí v lásce³².

Vzpomínám si, že v té době, jednoho dne, kdy král užil lék a po obědě se procházel ve své galerii, začal pan de Bouillon³³ řeč o velikosti Španělska a o tom, jak míří k světovládě, k níž spěje velkými kroky, nespojí-li se všechna ostatní křesťanská knížata, aby mu v tom zabránila; nebýt Holanďanů, už by jí prý bylo dosáhlo. Příměří, které král sám pomohl sjednat mezi králem španělským a jimi³⁴, je Španělovi velmi prospěšné a jim i králi škodlivé; král má konečně vší mocí usilovat o vzrůst Generálních stavů a o zkázu Španěla jako toho, kdo má jednou porobit s Francií i celé ostatní křesťanstvo.

Dostalo se mu slyšení nejen pokojného, ale příznivého; a protože byl řečník krásný a důrazný, uchvátil obdivem leckterou dosti nevědomou hlavu, která tam byla. Byl jsem při tom, a protože jsem neměl mysl předem zaujatou v jeho prospěch jako ostatní, zpozoroval jsem v jeho řeči několik věcí nepravdivých, mnoho planých a spoustu takových, které sloužily spíš k ozdobě řeči než k přesvědčení. Řekl jsem tedy pánům de Roquelaure a de Trigny³⁵, kteří hlasitě chválili velký úsudek pana de Bouillon a říkali, že po tom, co řekl, není už co dodat, že kdyby se někdo chtěl ujmout opaku toho, o čem mluvil, našlo by se víc důvodů, a pravděpodobnějších, než jaké přednesl, a že celou řeč postavil na falešných základech a domněnkách. Když pan de Bouillon odešel, řekl Trigny králi, který chválil krásné a dobré důvody, jež Bouillon vyložil, že já tvrdím, že stejně by se dalo mluvit, kdyby se člověk postavil na stranu Španěla proti Holanďanům. „Dopřejme si tu zábavu,“ odpověděl král; zavolal mě a přikázal mi, abych mu mluvil proti Holanďanům. Pustil jsem se do toho, když jsem se několikrát omluvil; a Bůh mě osvítil tak dobře, že se mi to povedlo líp, než by posluchači byli věřili. Král se k nim obrátil a řekl: „Je třeba přiznat pravdu: pan de Bouillon má pravdu, ale Bassompierre se nemýlí.“ A ještě ten večer mi král přikázal, abych sepsal, co jsem mu řekl, a dal to panu de Villeroy³⁶. Řekl jsem mu, že si ze mne tropí žerty; že se nepletu do umění dobře mluvit, a ještě méně dobře psát, neboť jedno ani druhé není mým řemeslem, tím méně mou schopností; že už si nepamatuji, co jsem před ním v galerii říkal, a že jsem to udělal spíš proto, abych odporoval panu de Bouillon, kterého jsem neměl rád, než abych se vydával za řečníka. Nakonec mě donutil to sepsat, a udělal jsem to v lepší podobě, než jak jsem to řekl.

Říjen. Král odjel o několik dní později strávit zbytek podzimu do Fontainebleau, odkud jsem si několikrát zajel do Malesherbes³⁷.

Přijeli tam synové dona Virginia Orsiniho³⁸.

Pan de Chevreuse, přistižen, že se tajně stýká s paní de Moret³⁹, řekl králi, že si ji chce vzít. Jeho příbuzní tu věc urovnali a on odjel do Lotrinska, odkud se vrátil až po králově smrti.

Pimentel⁴⁰ se vrátil ke dvoru a jeho příjezdem hra zhoustla.

Král se vrátil do Paříže po Všech svatých.

Má sestra de Saint-Luc porodila mrtvé dítě a deset dní po slehnutí je následovala; myslel jsem, že si žalem zoufám⁴¹.

Entragues se vrátila z Chemault.

Královna porodila 26. listopadu Madame Henriettu Marii, svou poslední dceru⁴².

Útěk pana prince

Pan princ odjel ode dvora do Muretu⁴³, odkud posledního listopadu, na svatého Ondřeje⁴⁴, vyrazil s Rochefortem, Toirasem⁴⁵ a jedním sluhou, kteří za sebou na koních vezli paní princeznu, jeho ženu, slečnu de Serteau a komornou jménem Philipotte, a zamířil do Landrecies. Král hrál ve svém malém kabinetě, když mu tu zprávu přinesl nejprve d'Elbène a po něm velitel noční stráže⁴⁶; byl jsem mu nejblíž. Pošeptal mi: „Bassompierre, příteli, jsem ztracen; ten člověk odvedl svou ženu do lesa. Nevím, jestli proto, aby ji zabil, nebo aby ji odvezl z Francie. Dej pozor na mé peníze a udržuj hru, zatímco se půjdu dovědět něco bližšího.“ Potom vešel s d'Elbènem do komnaty královny, která od porodu své poslední dcery, po němž jí bylo velmi zle, spala ve svém kabinetě.

Když král odešel, požádal mě pan hrabě, abych mu řekl, co se stalo; řekl jsem mu, že jeho synovec a neteř odjeli. Pak se mě na totéž zeptali pánové de Guise, d'Épernon a de Créquy⁴⁷, a dal jsem jim stejnou odpověď. Nato všichni od hry odešli; a já využil příležitosti, že mám králi odnést peníze, které nechal na stole, a vešel tam, kde byl. Nikdy jsem neviděl člověka tak ztraceného a tak bez sebe. Byli u něho markýz de Cœuvres, hrabě de Cramail, d'Elbène a Loménie⁴⁸; ke každému návrhu nebo prostředku, s nímž kdo z těch tří přišel, svolil a přikázal Loméniovi, aby jej vyhotovil: poslat za panem princem velitele noční stráže s jeho lučištníky; vypravit Balagnyho do Bouchainu, aby se ho pokusil chytit; poslat Vaubecourta⁴⁹, který byl tehdy v Paříži, na hranici u Verdunu, aby mu tudy zabránil projít; a jiné směšné věci.

Dal poslat pro své ministry, a ti mu po příchodu poradili každý po způsobu svého řemesla nebo své povahy. První přišel pan kancléř⁵⁰; král mu věc pověděl a zeptal se, co je podle něho třeba učinit. Odpověděl rozvážně, že ten princ se nedal dobrou cestou; že by bylo bývalo záhodno, aby mu byl někdo lépe poradil, a že měl svou prudkost mírnit. Král mu hněvivě řekl: „Na to se vás neptám, pane kancléři; chci vaši radu.“ Tu řekl, že je třeba vydat proti němu a proti všem, kdo by ho následovali nebo mu pomáhali, ať penězi, ať radou, dobré a důrazné deklarace.

Když to říkal, vešel pan de Villeroy, a netrpělivý král se ho zeptal na mínění, jakmile mu věc pověděl. Pokrčil rameny a dal najevo, že ho ta novina velmi překvapila; pak řekl, že je třeba rozeslat depeše všem královým vyslancům u cizích knížat, oznámit jim, že pan princ odjel bez králova svolení a proti jeho zákazu, a uložit jim, aby u knížat, u nichž sídlí, vykonali potřebné kroky, aby ho ve svých zemích nedržela, nebo ho poslala zpět Jeho Veličenstvu.

S panem de Villeroy přišel pan prezident Jeannin⁵¹; i jeho se král zeptal na radu. Řekl bez váhání, že Jeho Veličenstvo má ihned vypravit jednoho z kapitánů své tělesné stráže za ním, aby se ho pokusil přivést zpět, a potom ke knížeti, do jehož zemí se uchýlil, a pohrozit mu válkou, nevydá-li ho. Neboť podle jeho mínění nebyl ten odjezd předem připraven a princ si nedal předem vyjednat přijetí a ochranu; bezpochyby odjel do Flander, a arcivévoda⁵², který pana prince nezná, nemá ze Španěl výslovný příkaz, aby ho hájil, a krále si váží a bojí se ho, si ho pro takovou maličkost nebude chtít přitáhnout na krk a bezpochyby ho buď pošle zpět, nebo ho ze svých zemí vyžene.

Králi se ten prostředek zalíbil; nechtěl se však rozhodnout, dokud neuslyší také pana de Sully⁵³. Ten přišel hodně dlouho poté, příkrý a drsný. Král k němu šel a řekl: „Pane de Sully, pan princ odjel a odvezl svou ženu.“ „Sire,“ řekl, „nedivím se tomu; předvídal jsem to a říkal jsem vám to. A kdybyste byl dal na radu, kterou jsem vám dal před čtrnácti dny, když odjížděl do Muretu, byl byste ho dal do Bastily, kde byste ho teď našel, a já bych vám ho byl dobře ohlídal.“ Král mu řekl: „Stalo se, o tom už nemluvme; ale co mám dělat teď? Řekněte mi své mínění.“ „Přisámbůh, nevím,“ odpověděl; „ale nechte mě vrátit se do Arzenálu, tam povečeřím a ulehnu a v noci vymyslím nějakou dobrou radu, kterou vám zítra ráno přinesu.“ „Ne,“ řekl král, „chci, abyste mi ji dal hned teď.“ „Musím si to tedy rozmyslet,“ řekl; otočil se k oknu, které hledí do dvora, a chvilku na ně bubnoval prsty. Pak přišel ke králi a ten mu řekl: „Nuže, rozmyslel jste se?“ „Ano,“ řekl. „A co je třeba udělat?“ zeptal se král. „Nic,“ odvětil. „Jak to, nic!“ řekl král. „Ano, nic,“ řekl pan de Sully. „Neuděláte-li vůbec nic a dáte najevo, že vám na tom nezáleží, bude jím každý pohrdat; nikdo mu nepomůže, ani přátelé a služebníci, které tu má; a za tři měsíce, dohnán nouzí a tím, jak málo si ho kde budou vážit, bude zase váš, za podmínek, jaké budete chtít. Kdežto dáte-li najevo, že vás to trápí a že ho chcete zpět, budou si ho cenit; zdejší lidé mu pomohou penězi; a mnozí si ho v domnění, že vám tím udělají nepříjemnost, podrží, ač by ho byli nechali být, kdybyste se o něj nestaral.“

Král, rozrušený a netrpělivý, tu radu nedokázal přijmout a přidržel se rady pana prezidenta Jeannina, která byla ráznější a víc podle jeho tehdejší nálady; a nazítří vypravil pana de Praslin⁵⁴ jak k panu princi, tak k arcivévodovi.

Chtěl jsem ta rozličná mínění, která s útěkem pana prince souvisí, vyložit podrobně; a teď dodám, že pan de Praslin zastihl pana prince a paní princeznu ještě v Landrecies. Protože s nimi o návratu nic nepořídil, jel dál do Bruselu k arcivévodovi a oznámil mu, co mu král uložil. Arcivévoda byl dosti překvapen; a třebaže dal Rochefortovi, který za ním přijel od pana prince, jakousi naději, že ho ve svých zemích přijme a ochrání, vzkázal mu nyní s prosbou, aby jimi jen projel a nezdržoval se. Později však, povzbuzen domluvami markýze Spinoly⁵⁵, ho přijal a ponechal ve svých zemích. A právě to přimělo krále, aby se konečně rozhodl provést onen velký záměr, jemuž dlouho naslouchal a jehož uskutečnění často sliboval, do něhož se však až dotud nechtěl zcela pustit. Nebude od věci ani mimo náš předmět promluvit o něm teď a vzít věci od pramene, aby jim bylo lépe rozumět.

Velký záměr: Savojsko, Milán a Jülich

Ti od Náboženství⁵⁶ neměli nikdy mocnějšího nepřítele než krále španělského, ani takového, jehož by se víc báli a obávali; proto také obraceli své hlavní plány a záměry k jeho ponížení a zkáze, a kdykoli získali sluch některého knížete, vždy ho popouzeli k válce proti němu. Pánové de Bouillon, de Sully a de Lesdiguières⁵⁷, přední osoby tohoto státu a největší a nejschopnější muži hugenotské strany ve Francii, ač vždy mezi sebou znesvářeni a rozeštváni, byli přece po všechen čas zajedno v tom, že králi radili a naléhali na něho, ba že ho jitřili a rozněcovali proti domu rakouskému a zvláště proti králi španělskému. Pomáhala jim v tom vlastní náklonnost krále, kterého králi španělskému odcizila zášť pro příkoří, jež od něho utrpěl v posledních válkách, a obava z jeho velikosti, která mu ze státního zájmu musela být podezřelá. Nacházeli tedy u krále volný přístup a pokojné slyšení, ba i souhlas, když mu mluvili proti Španělsku; a bylo by došlo i k činům, kdyby král, unavený a zmožený tolika minulými válkami, s lidem zbídačeným a pokladnou vyčerpanou, nechtěl – pokud to dovolovalo dobro jeho státu a jeho čest – strávit zbytek svých dní v míru, ve šťastném a plodném manželství, uprostřed četné rodiny a při zábavách, které ho neodváděly od věcí užitečných jeho státu, o nějž měl vždy dokonalou péči.

[Tyto důvody krále odvracely od dlouhé a nejisté války, od níž si, jak často říkal, nemohl slibovat nic než mír po velké ztrátě času, peněz a lidí, se zpustošenými hranicemi a s vrácením všeho, co si strany navzájem zabraly. Nebránily mu však, aby se nerozhodl, až uvidí dobrou příležitost. Neměl proto za zlé, když pan de Sully, vyslaný roku 1603 k novému anglickému králi Jakubovi, navrhl úzký spolek obou korun proti Španělsku⁵⁸. „Ale tito moudří panovníci, kteří oba přišli zdaleka k tak velikému dědictví, mysleli spíš na to, jak je dobře spravovat a zachovat, než jak je rozmnožit“, a spojili se jen úzkým přátelstvím, aniž porušili mír se Španělskem.]

Stalo se však potom, že pan vévoda savojský⁵⁹, kníže statečný a ušlechtilý, jemuž mír a klid byly nesnesitelné, nevydržel dlouho nečinně po míru, který mu král dal počátkem roku 1601. Tento kníže plný velkých tužeb měl tu smůlu, že seděl mezi dvěma sousedy mocnějšími, než byl sám; a protože nedokázal dlouho setrvat v pokoji, stále jednoho nebo druhého ponoukal k válce a nabízel se tomu, kdo by chtěl být útočníkem. Poněvadž však král Filip III. byl panovník oddaný míru, nepochodil u něho. K tomu byl vévoda roztrpčen, že infantka Isabela dostala podílem velké země flanderské, kdežto jeho žena, infantka Kateřina⁶⁰, mu věnem přinesla jen čtyřicet tisíc dukátů roční renty, pojištěných na království neapolském, a ty mu ještě platili dost špatně. Měl za to, že když starší dostala Nizozemí, měla mladší dostat aspoň vévodství milánské; a protože je neměl, domníval se, že mu je neprávem zadržují. Proto se několikrát obrátil na krále, aby ho pohnul k válce, a nabízel mu se svou pomocí a službou i velké pletichy a tajná spojení, která prý má ve vévodství milánském.

Král, který povahu toho knížete znal a jeho věrnosti nedůvěřoval, se dlouho zdráhal pustit se s ním do jakéhokoli jednání. Nakonec, když mu vévoda dal vzkázat, že o své neměnné oddanosti poskytne takové záruky, jaké si Jeho Veličenstvo bude přát, dal si král poradit a vyslechl ho. Jeho Výsost savojská tehdy vyslala pána jménem hrabě Gattinara⁶¹ a jednoho ze svých sekretářů, jemuž velmi důvěřovala; hrabě předstíral, že ho na tu cestu přemluvil jen jako společníka, a naoko jeli blahopřát k narození jednoho z dětí Francie.

Hrabě Gattinara po audienci předstíral dnu, aby měl záminku zůstat; a když se začal uzdravovat, král, který věděl, že je hráč, mu přikázal, aby s ním chodil hrát. Aby to měl hrabě večer blíž, nařídil král mně, abych ho každý večer hostil večeří; a krátce předtím, než se neslo na stůl, přicházel ke mně potají ten sekretář a říkal mu, co toho dne projednal s panem de Villeroy. Byla-li nějaká nesnáz, promluvil o ní hrabě večer před hrou s králem. Král mi prokázal tu milost, že mi věc svěřil, s přísným příkazem tajit ji před očima i vědomím celého světa; učinil to snad jen z nutnosti, z obavy, abych ji, až si jí všimnu, nevyzradil, když se schůzky konaly v mém domě.

Vévoda učinil králi několik velkých nabídek; král na ně odpověděl, že nevidí, jak by mu mohl důvěřovat, když jeho první ministr, jemuž dal za ženu svou nemanželskou sestru, pan d'Albigny⁶², je duší Španěl. Vévoda tehdy králi vzkázal, že ho za několik dní zbaví z té strany všeho podezření; a učinil to: o týden později jsme slyšeli, že d'Albigny je uvězněn, a potom, že je mrtev.

Král viděl, že vévoda nežertuje, nýbrž jedná doopravdy; pobízely ho živé domluvy pana de Sully a pana de Lesdiguières, na něhož se vévoda obrátil nejdřív a který králi to spojení se Savojskem navrhl; viděl také výhody, jež z toho mohl mít, a velkorysé nabídky, které mu pan vévoda savojský činil; a podněcovala ho republika benátská, která nabízela, že se k témuž záměru připojí. Uzavřel tedy s vévodou savojským přetajnou smlouvu⁶³, jíž sliboval svou nejstarší dceru za ženu jeho synu, princi piemontskému. Z dobytí Milána, které se mělo provést společnými zbraněmi Jeho Veličenstva, republiky a pana vévody savojského, měla Ghiara d'Adda⁶⁴ připadnout Benátčanům a zbytek vévodovi, který za to postoupí králi vévodství savojské a svůj nárok na Ženevu, jakmile bude Milán tři roky pokojně držet; králi připadne ochrana nad Janovem s místy, jež král španělský drží mezi Janovem a Provencí; vévoda savojský bude pod králem vrchním velitelem všech tří vojsk a pan de Lesdiguières jeho zástupcem, a toho Jeho Veličenstvo zároveň poctí holí maršála Francie. Dostal ji koncem roku 1609 ve Fontainebleau.

Ani všechny tyto velké výhody, ani nabídka holandských Stavů, že poruší příměří, které uzavřely na dvanáct let se Španělskem, kdykoli on bude chtít porušit mír, ho ještě nepohnuly k otevřené válce se Španělem, třebaže na něho ze všech stran prudce naléhali. Teprve smrt vévody klévského jím trochu otřásla, a ochrana, kterou arcivévoda poskytl panu princi, ho docela strhla k tomu, aby savojskou smlouvu splnil a zároveň silným vojskem napadl Nizozemí. K tomu ještě přibylo, že Jülichu se zmocnil arcivévoda Leopold⁶⁵, který tam vstoupil jako císařský komisař; král to pokládal za věc tak závažnou, že se rozhodl vyrvat to místo z rukou domu rakouského, a král anglický směřoval k témuž.