Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

VII. Smrt Jindřicha IV. a regentství Marie Medicejské (1610–1612)

[Na počátku roku 1610 se Jindřich IV. chystá na jaře vytáhnout proti domu rakouskému: sám do Německa kvůli Jülichu, druhou armádou do Itálie, kde má Bassompierre velet lehké jízdě. Čtrnáctého května 1610 je král v Paříži zavražděn; Bassompierre s ním ještě ráno žertuje v Tuileriích, odpoledne pláče u jeho mrtvého těla, pomáhá udržet klid ve městě a slouží při pohřebních obřadech. Zbytek kapitoly líčí první léta regentství Marie Medicejské: Sullyho pád, sváry princů, Bassompierrův proces kvůli manželskému slibu slečně d'Entragues a slavný karusel na Place Royale roku 1612.]

1610: Přípravy na velkou válku

Leden. Tolik se v té věci¹ událo až do počátku roku 1610. Tehdy se pan velkovévoda² ujal úlohy přátelského prostředníka: obával se válek v Itálii a bál se, že zůstane-li neutrální, budou ho pustošit obě strany, a přidá-li se k jedné, bude zničen; vyjednával proto na všech stranách, aby zabránil otevřené roztržce. Vyslal spěšně markýze Bottiho do Španělska, a když tam shledal vše nakloněno míru, nařídil mu vrátit se přes Francii, aby zprostředkoval dobré narovnání, dokonce s nadějí, že bude vrácena paní princezna³ a že se strany shodnou na někom třetím, komu by byl Jülich svěřen do úschovy; král souhlasil i s vévodou saským⁴, ale protože to byla země katolická, Španěl na to přistoupit nechtěl. Nakonec se markýz Botti zeptal krále, zda by se spokojil s tím, kdyby navrhl svěřit Jülich do úschovy mně, pod podmínkou, že složím přísahu císaři, který by svolil, abych stejně přísahal i králi, že se té země nevzdám jinak než s jeho souhlasem. Král na to ochotně přistoupil; odpověď však přišla až po smrti Jeho Veličenstva, které zatím pokračovalo v přípravách k velké a mocné válce na příští jaro.

Vyslal pana maršála de Lesdiguières do Dauphiné, aby na jaře připravil vše k přechodu hor; jmenoval ho svým generálním zástupcem pod panem vévodou savojským, pana de Créquy⁵ plukovníkem své pěchoty a mne plukovníkem lehké jízdy⁶. Učinil to jednoho večera, kdy jsem se toho nejméně nadál, a tak laskavě, že jsem se cítil zavázán dvojnásob.

[Král mu zároveň dal kompanii sta lehkých jezdců. Poručíkem v ní Bassompierre učinil starého kapitána la Tour, „jemuž se říkalo jeden ze čtyř evangelistů pana de Bouillon v Champagni“, kornetem pana de Bourbonne a ubytovatelem jistého Salverta; dostal také padesát mužů osobní stráže s kapitánem Comingesem a poručíkem Lambertem.⁷]

Král chtěl, abych konečně složil přísahu státního rady, kterou jsem před dvěma lety složit nechtěl, a přidal mi další čtyři tisíce tolarů penze. Zkrátka nebylo milosti, kterou by mi neprokázal: dal mi, aniž jsem ho o to žádal, úřad, který odmítl panu d'Aiguillon⁸, ačkoli ten o něj velice usiloval; řekl mu, že jej schovává pro někoho, kdo na něj ani nepomyslí.

Mezitím Entragues⁹ otěhotněla.

Král na mne naléhal, abych si vzal slečnu de Chemillé, a chtěl v mé osobě obnovit vévodství Beaupréau¹⁰; já však vězel v největších bláznovstvích mládí, zamilován na tolika místech a na většině z nich rád viděn, že jsem neměl kdy myslet na své štěstí.

Král dal tančit balet panu dauphinovi¹¹; a protože by to byla dost smutná slavnost, kdyby v ní účinkovaly jen ty malé děti, poručil král, aby dvorští galáni zatančili těsně před ním balet svůj; to jsme také udělali.

Duben. Paní princezna de Conti¹² porodila v postě dceru, která žila jen deset dní.

Královy předtuchy

Květen. Potom jsme vstoupili do toho nešťastného měsíce května, osudného pro Francii ztrátou, kterou jsme v něm utrpěli – ztrátou našeho dobrého krále!

Povím několik věcí o předtuchách smrti, které král měl a které jeho smrt předešly. Krátce před tou dobou mi řekl: „Nevím, čím to je, Bassompierre, ale nemohu se přesvědčit, že pojedu do Německa, a srdce mi neříká ani to, že ty pojedeš do Itálie.“ Několikrát řekl mně i jiným: „Myslím, že brzy umřu.“ A prvního května, když se vracel z Tuilerií velkou galerií (vždycky se o někoho opíral, a tehdy držel z jedné strany pana de Guise¹³ a z druhé mne), nepustil nás, dokud nebyl skoro u dveří královnina kabinetu. Tu nám řekl: „Neodcházejte; jdu popohnat ženu, ať se obléká, aby mě nenechala čekat s obědem“ – jídal totiž obyčejně s ní. Opřeli jsme se zatím o železné zábradlí, které hledí do nádvoří Louvru; vtom máj, který tam uprostřed vztyčili, spadl, aniž jím pohnul vítr nebo jiná zjevná příčina, a padl směrem k malému schodišti, které vede ke královu pokoji. Řekl jsem panu de Guise: „Dal bych za to něco pěkného, kdyby se to nebylo stalo; to je velmi zlé znamení. Bůh ochraňuj krále, který je májem Louvru!“ Řekl mi: „Jste blázen, že na to myslíte!“ Odpověděl jsem: „V Itálii a v Německu by takovému znamení přikládali mnohem větší váhu než my tady. Bůh zachovej krále a vše, co se ho týká!“

Král, který do královnina kabinetu jen vešel a hned zase vyšel, se k nám tichounce přikradl, aby nás vyslechl, protože si myslel, že mluvíme o nějaké ženě. Slyšel všechno, co jsem řekl, a přerušil nás: „Jste blázni, že se zabýváte všemi těmi předpověďmi. Už třicet let mi všichni hvězdopravci i šarlatáni, kteří se za ně vydávají, rok co rok předpovídají, že mi hrozí smrt; a v tom roce, kdy opravdu umřu, si lidé povšimnou všech znamení, která mě toho roku varovala, a budou si jich vážit; o těch, která se přihodila v letech předešlých, se mluvit nebude.“

Královna si obzvlášť vroucně přála být korunována ještě před královým odjezdem do Německa. Král si to nepřál, jednak kvůli výdajům, jednak proto, že velké slavnosti neměl v lásce; ale protože to byl nejlepší manžel na světě, svolil a odložil odjezd do Německa až na dobu po jejím slavnostním vjezdu do Paříže.¹⁴ Poručil i mně, abych kvůli tomu zůstal, což jsem učinil také proto, že mě paní princezna de Conti požádala, abych byl při korunovaci a vjezdu jejím rytířem.

Dvanáctého května odjel tedy dvůr přenocovat do Saint-Denis, aby se připravil na zítřek, třináctého, kdy se konala korunovace královny; proběhla s největší nádherou, jaká byla možná. Král při ní byl neobyčejně veselý.¹⁵ Po korunovaci došlo v domě, kde byli ubytováni vyslanci, k jakési rozmíšce mezi vyslancem španělským a benátským. Večer se všichni vrátili do Paříže.

Čtrnáctý květen 1610

Druhého dne ráno, čtrnáctého toho měsíce, se u mne zastavil pan de Guise a vzal mě s sebou za králem, který šel na mši k feuillantům¹⁶. Cestou nám řekli, že se vrací přes Tuilerie; šli jsme mu tedy nadejít a našli jsme ho v loubí, jak se vrací a hovoří s panem de Villeroy¹⁷. Opustil ho, vzal si pana de Guise a mne po obou bocích a hned nám řekl: „Jdu od feuillantů, kde jsem viděl kapli, kterou tam staví Bassompierre. Dal si nade dveře napsat: Quid retribuam Domino pro omnibus quae retribuit mihi? A já řekl, že pro něho, protože je Němec, by se mělo připsat: Calicem salutaris accipiam.“¹⁸

Pan de Guise se dal do hlasitého smíchu a řekl mu: „Jste podle mého soudu jeden z nejpříjemnějších lidí na světě a bylo nám souzeno, abychom patřili jeden druhému. Kdybyste byl jen člověkem prostředního stavu, měl bych vás ve svých službách, ať by to stálo cokoli; ale protože vám Bůh dal narodit se velkým králem, nemohlo být jinak, než že patřím já vám.“

Král ho objal a řekl jemu i mně: „Vy mě teď neznáte, vy dva; ale já jednoho z těchto dnů umřu, a až mě ztratíte, tehdy poznáte, zač jsem stál a jaký je rozdíl mezi mnou a ostatními lidmi.“

Řekl jsem mu na to: „Můj Bože, Sire, nepřestanete nás nikdy trápit řečmi, že brzy umřete? Taková slova není dobré říkat; budete s pomocí Boží žít ještě mnoho dlouhých a šťastných let. Není na světě štěstí, které by se vyrovnalo vašemu: jste teprve v květu věku, v dokonalém zdraví a tělesné síle, zahrnut ctí víc než kterýkoli smrtelník, v naprostém klidu užíváte nejkvetoucnějšího království světa, poddaní vás milují a zbožňují, máte hojnost statků a peněz, krásné zámky, krásnou ženu, krásné milenky, krásné děti, které dorůstají. Co vám ještě chybí a čeho byste si mohl přát víc?“

Tu si povzdechl a řekl mi: „Příteli, to všechno je třeba opustit.“

„A tuhle řeč také,“ odpověděl jsem, „protože vás chci o něco požádat; ale za peníze: totiž o sto zbrojí z vaší zbrojnice, které nám chybějí a které nemůžeme sehnat, ať za ně nabízíme, co chceme. Není to pro mou kompanii, ta je úplná a vyzbrojená, jak se patří; ale pan de Varennes jich potřebuje pětadvacet, pan des Bordes pětadvacet a hrabě de Charlus padesát.“

Odpověděl mi: „Bassompierre, dám vám je vydat; ale neříkejte o tom ani slovo, jinak by je po mně chtěl každý a já bych si zbrojnici vyprázdnil. Přijďte tam dnes po obědě; pojedu navštívit pana de Sully¹⁹ a poručím mu, aby vám je vydal.“

Řekl jsem: „Sire, hned na místě dám panu de Sully peníze, které stojí, aby za ně opatřil jiné.“ A on mi odpověděl koncem jedné písně, v níž se zpívá:

Nikomu je nenabízím,

vám je ale daruji.

Políbil jsem mu ruku a odešel jsem, když vcházel do svého pokoje; šel jsem obědvat do paláce de Châlons s panem de Guise a panem de Roquelaure²⁰.

Po obědě jsem se stavil u d'Escures²¹ na Place Royale kvůli maršrutám, které jsem potřeboval pro různé kompanie; pak jsem šel čekat na krále do Arzenálu, jak mi řekl. Ale běda, bylo to marné; neboť zakrátko přišli s křikem, že král byl zraněn a že ho vezou zpátky do Louvru.²² Běžel jsem jako smyslů zbavený, vzal jsem prvního koně, kterého jsem našel, a hnal se tryskem k Louvru. Před palácem de Longueville jsem potkal pana de Blérancourt, který se z Louvru vracel a pošeptal mi do ucha: „Je mrtev!“

Běžel jsem až k závorám, které obsadily francouzské a švýcarské gardy se sklopenými píkami; prošli jsme, pan velký podkoní²³ a já, pod závorami a běželi jsme do králova kabinetu. Tam jsme ho uviděli nataženého na lůžku; pan de Vic²⁴, státní rada, seděl na témž lůžku, přiložil mu k ústům svůj řádový kříž a připomínal mu Boha. Milon, jeho první lékař, stál v uličce u lože a plakal, a byli tam ranhojiči, kteří ho chtěli ošetřit; ale byl už mrtev. Jednu věc jsme přece viděli: vydal vzdech, což ve skutečnosti nebylo nic než vzduch, který vycházel ven; tu první lékař vykřikl: „Ach, je konec, skonal!“

Pan velký podkoní, jak přišel, poklekl v uličce u lože a držel ho za ruku, kterou líbal; já se vrhl k jeho nohám, objímal jsem je a hořce plakal. Vtom přišel pan de Guise, také v pláči, a šel ho obejmout.

V téže chvíli přišla Catherine, královnina komorná, zavolat pana de Guise, pana velkého podkoního a mne. Našli jsme královnu na letním lůžku v jejím malém kabinetě, ještě neoblečenou a neučesanou, v nesmírném zármutku; byli u ní pan kancléř²⁵ a pan de Villeroy. Všichni tři jsme poklekli, jeden po druhém jí políbili ruku a ujistili ji svou věrností v jejích službách. Tu jí pan de Villeroy řekl:

„Madame, ten nářek a ty slzy je třeba odložit a nechat si je na dobu, až zajistíte bezpečí pánům svým dětem a sobě. Poručte, prosím, panu de Guise, aby šel na radnici s tolika lidmi, kolik jich dokáže shromáždit, a přiměl městskou radu, aby přišla uznat krále a vás. Pan de Bassompierre ať vezme, co se mu podaří sebrat z těch mnoha lehkých jezdců, kteří jsou pod jeho velením a jsou teď v Paříži, a ať projíždí městem, aby utišil zmatek a vzbouření. Nezklamte sama sebe, Madame, ani to, co vám má být tak drahé, totiž své děti. Pan velký podkoní zůstane u králova těla a bude-li třeba, u pana dauphina.“

Paříž po králově smrti

Požádala nás tedy, abychom se vydali na cestu, a my to bez meškání udělali. Vyvedli nás ven míčovnou; šli jsme pěšky do mého domu, kde jsem našel množství lidí, kteří se tam na tu zprávu sběhli. Pan de Guise byl sám a pěšky a požádal mě, abych ho s těmi, které mám, doprovodil na radnici; mohlo jich být čtyřicet jezdců. Ale protože se v takovém úžasu každý připojí k většímu počtu, všichni, kdo pobíhali zděšeně městem, se přidali k nám, takže nás bylo přes tři sta koní, když jsme dorazili k radnici. Tam jsem nechal pana de Guise s částí toho houfu a táhl jsem ke hřbitovu Saint-Jean.

Když jsme odtud vyjížděli do ulice Saint-Antoine, potkali jsme pana de Sully s nějakými čtyřiceti jezdci. Když byl blízko nás, začal s uplakaným výrazem mluvit: „Pánové, je-li služba, kterou jste zasvětili králi, jehož jsme k svému velikému neštěstí právě ztratili, vtištěna ve vaší duši tak hluboko, jak má být u všech dobrých Francouzů, přísahejte teď hned, že zachováte králi, jeho synu a nástupci, tutéž věrnost, kterou jste prokazovali jemu, a že nasadíte svou krev a svůj život, abyste pomstili jeho smrt.“

„Pane,“ odpověděl jsem mu, „tu přísahu dáváme skládat jiným my, a nepotřebujeme, aby nás někdo vybízel k věci, k níž jsme tolik zavázáni.“

Nevím, zda ho má odpověď zarazila, nebo zda začal litovat, že se odvážil tak daleko ze své pevnosti; ihned odjel, obrátil se k nám zády a šel se zavřít do Bastily; zároveň poslal pobrat všechen chléb, který se dal najít na tržištích a u pekařů. Vypravil také spěšně posla k panu de Rohan²⁶, svému zeti, aby dal obrátit šest tisíc Švýcarů, kteří stáli v Champagni a jejichž byl generálním plukovníkem, a táhl přímo na Paříž. To se pak stalo jednou ze záminek, jichž se použilo, aby byl odstraněn od vlády; a k tomu ještě to, že se nedal nijak přemluvit pány de Praslin²⁷ a de Créquy, kteří ho přišli vyzvat, aby se představil králi jako všichni ostatní velmoži. Přišel až nazítří, kdy ho pan de Guise s námahou přivedl; teprve potom odvolal svého zetě se Švýcary, kteří už postoupili o den pochodu k Paříži.

Pan d'Épernon²⁸, který nejprve zjednal potřebný pořádek mezi francouzskými gardami před Louvrem a pak přišel políbit ruku králi a královně, jeho matce, byl od ní poslán do parlamentu. Měl tam přednést, že královna má listiny o regentství, které jí vystavil zesnulý král před zamýšleným odjezdem do Německa; že už jednou, když ve Fontainebleau tak těžce stonal, měl v úmyslu prohlásit ji regentkou po své smrti; že to přísluší jí spíše než komukoli jinému; že naléhavost věci žádá, aby se to rychle opatřilo, a že je v zájmu státu, aby o tom bez odkladu rozhodli. To také učinili a prohlásili ji regentkou Francie po dobu nezletilosti krále²⁹. Toho dala královna několik dní spát ve svém pokoji, až do pohřbu zesnulého krále, po němž se ujal svých komnat.

Všichni přítomní velmoži a princové o závod projevovali horlivost ve službě králi a poslušnost královně; a pan de Nevers³⁰, který tehdy velel armádě v Champagni, jí dal složit přísahu na jejich jméno.

Večer bylo královo tělo ošetřeno a omyto s týmž obřadem, jako by byl naživu: pan de Mayenne mu podal košili, pan velký podkoní sloužil a mně poručili sloužit také a zastoupit místo pana de Bouillon.³¹

Regentství a pohřební obřady

Druhého dne ráno, v sobotu patnáctého května, se všichni princové, vévodové, korunní hodnostáři a ostatní členové rady shromáždili v Louvru, kde bylo jednomyslně a bez jediného odporu potvrzeno, co bylo v parlamentu učiněno pro regentství královny. Aby se tomu dodalo větší váhy, usoudilo se, že je třeba dovést krále k augustiniánům, kde tehdy parlament zasedal³²; tam bylo za zasedání pairů regentství znovu potvrzeno a král je vlastními ústy schválil. Pak se vrátil do Louvru.

Tělo zesnulého krále bylo vystaveno v úmrtní komnatě, kde je kropili svěcenou vodou až do páté hodiny odpolední, kdy bylo otevřeno; a já byl určen, abych při tom byl jako svědek spolu s pány prvními komořími a čtyřmi či pěti dalšími pány či státními rady. Měl dvě rány, které mu vnikly do těla; jedna byla lehká, ale druhá mu proťala tepennou žílu³³. Byl velmi dobré tělesné soustavy a neměl v těle nic, co by nesvědčilo o dlouhém životě; podle svědectví přítomných lékařů a ranhojičů to byl nejsilnější žaludek, jaký kdy viděli. Levou plíci měl trochu přirostlou k žebrům.

Potom uložili jeho vnitřnosti do nádoby a srdce do olověné schránky, kterou odnesli k jezuitům³⁴; tělo nabalzamovali a uložili do rakve. Spočívalo osm nebo deset dní v téže komnatě, kde stály po stranách dva oltáře, u nichž se sloužily mše, dokud to čas dovoloval, za přítomnosti množství mnichů a králových almužníků, kteří se tam dnem i nocí modlili. Vedle úředníků jeho domu byli určeni také šlechtici a páni, kteří se střídali po dvou hodinách ve dne i v noci. Hlavní je hodina od desáté do dvanácté dopoledne, a na tu jsme byli určeni pan hrabě a pan de Guise, pan d'Épernon, pan maršál de Lavardin, pan de Créquy, Saint-Luc, la Rochefoucauld, hrabě de Gurson, Noirmoutier, Termes a já³⁵, a to v místnosti, které se říká úmrtní komnata, potom v síni s podobiznou a v síni smuteční; tehdy jsme tam ovšem stáli jen v dlouhých pláštích.

V úterý osmnáctého³⁶ přijel pan hrabě s nějakými dvěma sty jezdci, které sebral mezi svými služebníky a přáteli; ale protože našel všechno už vyřízeno, nezbylo mu než se královně podrobit. Ta mu přesto dala místodržitelství v Normandii, které držel král, dokud byl dauphinem.

Tehdy se rozhodlo rozpustit armádu, která už měla vstoupit do Itálie; velitelům dali měsíční žold, aby jej rozdělili vojákům, kteří ještě ani nebyli docela postaveni do pole. Z armády, která stála v Champagni, ponechali deset tisíc pěších, totiž sedm tisíc Francouzů a tři tisíce Švýcarů, aby je poslali k Jülichu, a zbytek propustili.

V téže době dostal markýz Botti, který vyjednával o narovnání, plnou moc nabídnout královně, že vévodství jülišské bude dáno do úschovy mně; že na ně složím přísahu císaři, králi, králi španělskému, králi anglickému a Stavům³⁷ a že se ho nevzdám jinak než s jejich společným souhlasem a teprve, až bude rozhodnuto, komu má patřit. Královna matka byla velmi ráda, že se jí hned na počátku regentství přihodila věc tak čestná, totiž že k svěření úschovy byl vybrán její vlastní služebník (po králově smrti si mě totiž podržela se čtyřmi tisíci tolary penze), a chtěla k tomu mít souhlas krále anglického a holandských Stavů. Král anglický svolil ochotně; Holanďané však nechtěli a připravili mé štěstí o výhodu, která pro mne tolik znamenala.

Všechna města a provincie království přicházely po králově smrti o závod skrze své vyslance pozdravit krále a uznat královnu regentkou.

Tělo krále bylo přeneseno do paradní síně čili síně s podobiznou³⁸, které se sloužilo, jako by král žil. Tu jsme tehdy přicházeli střežit v dlouhých rouchách, s kápí přes rameno a se čtverhranným biretem na hlavě, což trvalo přes tři neděle. Po nich byla podobizna odstraněna, síň potažena černě a rakev odkryta; místo lože na ní ležel příkrov z černého sametu. Tehdy jsme tělo střežili s kápí na hlavě; a král přišel s velkým obřadem pokropit svěcenou vodou tělo krále, svého otce. Druhého dne bylo tělo přeneseno do Notre-Dame, den nato do Saint-Lazare a odtud do Saint-Denis, a následujícího dne se konaly zádušní bohoslužby a pohřební řeč.³⁹

Po pohřbu: návrat pana prince a korunovace v Remeši

Krátce po pohřbu zesnulého krále vyjel pan princ⁴⁰, který se uchýlil do Milána, ke dvoru. Při jeho příjezdu mu vyjelo vstříc přes patnáct set šlechticů, pánů i princů. Cestou dal v Saint-Denis sloužit mši za zesnulého krále; pak v tom velkém průvodu přišel složit poklonu králi a královně regentce, která mu několik dní nato (v srpnu) darovala palác de Gondi, koupený za čtyřicet tisíc tolarů.

Entragues porodila sedmnáctého srpna.⁴¹

Září. Král se v září vydal do Remeše, aby se dal korunovat; to se stalo desátého října, a nazítří vykonal obřad řádu svatého Ducha⁴², při němž učinil pana prince rytířem.

Já mezitím odjel do Lotrinska, kam král poslal jako svého vyslance pana de Richelieu⁴³ navštívit vévodu lotrinského.

Paní hraběnka d'Auvergne odjela do Flander za paní princeznou, svou sestrou, a po návratu z korunovace ji přivedla zpět panu princi, jejímu manželu.

Vrátil jsem se ke dvoru (v říjnu), kde se markýz d'Ancre⁴⁴ dostal do sporu s panem velkým podkoním, jehož jsem byl přítelem; královna mi však poručila, abych stál při markýzi d'Ancre, což jsem učinil s řadou svých přátel, kteří mě chtěli doprovodit.

1611: Sullyho pád a svár princů

Leden. Rok 1611 začal odstraněním pana de Sully, který byl na naléhání a pletichami obou princů královské krve odsunut od vlády. Vzali mu vrchní správu financí a opatrování královského pokladu a zároveň Bastilu, kterou si královna vzala pro sebe a svěřila do opatrování panu de Châteauvieux a pod ním jednomu ze svých stolníků.⁴⁵

[Finance dostali na starost tři ředitelé, páni de Châteauneuf, prezident de Thou a prezident Jeannin; ten k tomu obdržel úřad generálního kontrolora financí, „což mu dalo veškerou správu do rukou“, kdežto druzí dva jen zasedali.⁴⁶ Pro doprovod krále na cestách byly postaveny kompanie jeho těžké jízdy (gendarmes) a lehkých jezdců, každá o dvou stech mužích; těžkooděnci tehdy prošli Paříží „ve velmi krásné výstroji“.]

Pan vévoda de Guise se už za života zesnulého krále začal velmi tajně ucházet o paní de Montpensier⁴⁷; neodvažoval se to však dát najevo, protože král by k tomu sotva svolil. Po jeho smrti ta věc znovu ožila, a třebaže se pan hrabě a pan d'Épernon všelijak snažili zabránit jejímu dovršení a paní de Verneuil⁴⁸ nadělala hluku kvůli jakýmsi svatebním článkům, přece se sňatek uskutečnil kolem masopustu v paláci de Montpensier v ulici de Grenelle, který dnes patří panu de Bellegarde.

Tři dny po té svatbě⁴⁹ se stalo, že se pan princ de Conti⁵⁰ pohádal s panem hrabětem de Soissons, svým bratrem, protože se jejich kočáry při míjení srazily a jejich kočí se poprali. Pan de Guise, jemuž královna ještě téhož večera poručila, aby zašel za panem princem de Conti a tu hádku utišil, vyjel druhého dne ráno z paláce de Montpensier, kde spal, do opatství Saint-Germain, kde pan princ de Conti bydlel; měl s sebou pětadvacet nebo třicet jezdců. Náhodou jel kolem paláce de Soissons, protože tudy vedla jeho cesta. To pana hraběte urazilo; vzkázal svým přátelům, ať k němu přijdou, a říkal jim, že ho pan de Guise přijel vyzývat. Tu se přátelé pana de Guise seběhli do paláce de Guise v takovém zástupu, že se tam sešlo přes tisíc šlechticů. Pan hrabě poslal poprosit pana prince, aby k němu přišel, a společně šli do Louvru žádat královnu, aby jim zjednala zadostiučinění za opovážlivost pana de Guise. Pan princ si nicméně v té věci hrál na přátelského prostředníka a říkal, že se nestaví na žádnou stranu a chce je jen smířit a zabránit nepořádku.

Ta rozmíška trvala celý ten den i den následující, kdy královna z obavy před větším nepořádkem dala rozkaz, aby řetězy byly připraveny k natažení⁵¹ na první povel a aby ve čtvrtích byli hotovi chopit se zbraní na první rozkaz, který pošle.

Celý další den se zatím marně hledaly cesty k narovnání; každý z obou princů měl u sebe jednoho kapitána tělesné stráže, aby ho hlídal. Večer poslal pan princ požádat pana de Guise, aby mu poslal některého ze svých důvěrných přátel. Pan de Guise se poradil s princi a pány, kteří při něm stáli, koho má pro to poselství vybrat, a nakonec mě na jejich radu požádal, abych šel já.

Poselství k panu princi

Našel jsem ho u pana de Beaumont na place Dauphine a pozval mě k večeři. Po večeři se se mnou uchýlil do jedné komnaty a začal mi vykládat, jakou náklonnost chová k panu de Guise; že si ho, jak myslí, velice zavázal, když se ukázal neutrálním ve věci, v níž jde o zájem jeho domu, jehož je prvním princem, a tedy po domě královském hlavou; že by to pana de Guise mělo vést nejen k tomu, aby dal na jeho radu, ale aby se řídil jeho názory a úmysly. On však že kvůli velkému počtu přátel, které při této příležitosti našel, zpyšněl a chce jednat jako rovný s rovným s princi královské krve, kteří mohou být jeho králi a pány, a to že ho uráží. Nepřistoupí-li pan de Guise na to, co on k urovnání sporu navrhl, prohlásí se otevřeně proti němu a pro pana hraběte, svého strýce, jak by mu ostatně velela povinnost, kdyby mu v tom nebránila zvláštní náklonnost k panu de Guise. Žádal mě, abych mu vyřídil, co mi řekl, a nadto mu oznámil, že prohlásí-li se proti němu, dvě třetiny těch, kdo při něm stojí, v tu chvíli odejdou k panu princi, jak mu většina z nich vzkázala.

Řekl jsem mu, že jsem za ním přišel jen proto, abych vyslechl, co mi ráčí říci, a vyřídil to pak panu de Guise týmiž slovy, jak jsem to slyšel; že to jistě udělám a nabízím se nadto, že mu přinesu odpověď. A pak jsem zmlkl.

Pan princ, který má rád, když se mu odpovídá a když se jeho názorům odporuje, aby je mohl podepřít důvody – a je to vpravdě nejobratnější a nejschopnější princ, s jakým jsem kdy měl co dělat –, mi nato řekl: „Pojďte sem, pane de Bassompierre. Nemám pravdu, když tohle panu de Guise vzkazuji a když se od něho chci odvrátit a opustit ho, nechce-li se řídit mými radami a zachovávat úctu, která se sluší a náleží princům královské krve?“

„Pane,“ odpověděl jsem, „vám nikdo nemůže radit, aniž se dopustí troufalosti a domýšlivosti; jste tak obratný a schopný, že k tomu, co říkáte nebo navrhujete, nelze nic přidat. Přesto, když mi poroučíte, abych s vámi mluvil upřímně, učiním to s úctou a pokorou, jimiž jsem povinen, a řeknu vám, že ten zvláštní projev přátelství, který jste prý dal panu de Guise najevo, jsem při této příležitosti příliš neviděl, a ještě méně tu neutralitu, o níž mi mluvíte. Stala se totiž jediná věc, totiž že se šlo ke královně žádat spravedlnost proti panu de Guise, a k tomu jste přišel za panem hrabětem do jeho domu, abyste ho doprovodil; vy jste ho uvedl a jeho žádost jste jakoby podepsal. Několikrát jste byl za panem hrabětem, a do paláce de Guise jste nevkročil. Řeknete mi možná, že pan hrabě je váš strýc; tím je ovšem také pan princ de Conti, a starší než pan hrabě. Ten se přestěhoval do paláce de Guise a je to on, kdo má spor se svým bratrem, a ne pan de Guise, který ne úmyslně (jak je hotov odpřisáhnout), ale protože tudy vedla jeho cesta, ne okázale, neboť měl s sebou jen své domácí lidi, projel ne před branou, nýbrž kolem jednoho rohu domu pana hraběte. To je všechno, čím se mohl prohřešit proti úctě, kterou je povinen princům královské krve a kterou vždy zachová, dokud nepůjde o jeho čest a dokud nebude potupena jeho osoba.“

[Bassompierre pak ještě dlouze vykládal, že pan de Guise si zprostředkování pana prince bude vždy pokládat za čest, že však není povinen žádným zadostiučiněním, protože nikoho neurazil; ochotně prohlásí, že kolem domu pana hraběte projel bez zlého úmyslu, ale omlouvat se za to, že jel „volnou a průjezdnou ulicí“ se svým obvyklým průvodem a že bude vždy stát při svém švagrovi princi de Conti, to neudělá nikdy. Přátele si nesháněl: když za ním Bassompierre přišel, nebyli v paláci de Guise kromě domácích ani čtyři šlechtici, a ten velký zástup se seběhl sám od sebe. Nakonec si dovolil připomenout, že přátelstvím a službou takového prince, jako je pan de Guise, by pan princ neměl pohrdat, když mu „touto malou ukázkou“ předvedl, s jakým průvodem a počtem přátel by mu jednou mohl posloužit.]

Odpověděl mi, že to, co jsem mu řekl, vzal dobře a velmi dobře to přijal a že je z toho o mnohém třeba uvážit; že je však také třeba, aby přátelé pana de Guise a ti, jimž důvěřuje, podporovali spíše narovnání než svár, který jim nakonec může mnohem víc uškodit než prospět; že jsme si už pana de Guise svou pomocí zavázali, máme se s tím spokojit a přispět ke smíru. Ujistil jsem ho, že nejen já, který mezi tolika princi, vévody a hodnostáři, kteří při panu de Guise stojí, znamenám málo, ale všichni, jichž si váží a s nimiž se v té věci radí, k narovnání směřují a zcela se k němu kloní.

Tu mě propustil s prosbou, abych k tomu smíru pomáhal, jak jen budu moci, a že mě pak zase usmíří s panem hrabětem; za to jsem mu co nejpokorněji poděkoval. Rozloučil jsem se tedy s ním, a když jsem odcházel, řekl mi, že markýz de Noirmoutier a mnozí jiní, kteří stojí při panu de Guise, mu vzkázali, že prohlásí-li se proti němu, opustí ho, a že on jim nechtěl bránit, aby za ním přišli. Odpověděl jsem mu se smíchem: „Pane, kdyby markýz de Noirmoutier a ti ostatní, o nichž mluvíte, opustili dvůr paláce de Guise, tráva by tam proto ještě nerostla. Ale je třeba je smířit, a jsem si jist, pane, že z té strany pana de Guise potíž nevzejde, pokud se po něm budou chtít jen věci rozumné.“

Nato jsem se vrátil do paláce de Guise, kde jsem vylíčil, co mi bylo řečeno a co jsem odpověděl, a bylo to shledáno dobrým. Nazítří, po mnoha pochůzkách sem a tam, byl smír uzavřen a pan de Mayenne promluvil za pana de Guise a jeho jménem.

Smrt krále zabránila konání saintgermainského jarmarku⁵²; cizím kupcům, kteří na něj přijeli, však dovolili prodávat v halách v Tuileriích, kde se dávaly schůzky, jako by se to dělalo na trhu.

Manželský slib slečně d'Entragues

Pan hrabě se smrtelně rozhněval na ty, kdo při panu de Guise v jeho sporu stáli, a zvlášť na mne, protože jsem se předtím hlásil k jeho služebníkům a protože jsem to byl já, kdo konal pochůzky a přel se o podmínky jejich smíru. Aby se pomstil, chtěl, abych přestal vídat Entragues, a dal vzkázat jejímu otci, bratrům a matce, že svými dlouhými styky s jejich dcerou a sestrou zneuctívám jejich dům; že je s nimi jaksi spřízněn, a proto mu na tom záleží. Poslal pro paní d'Entragues⁵³ a mluvil s ní stejným způsobem.

Věc se měla takto. Když předešlého léta paní d'Entragues zpozorovala těhotenství své dcery, vyhnala ji z domu. Ta mě dala poprosit, abych jí dal manželský slib, aby matku uchlácholila, a nabídla mi všechny protisliby, jaké si od ní budu přát; chce jej prý jen proto, aby mohla v klidu a s matčinou pomocí slehnout. Šel jsem se poradit s pány Chauvelinem, Bouthillierem a Arnauldem, proslulými advokáty⁵⁴, a ti mi řekli, že závazek, k němuž existuje kvitance, je bez účinku, že je však přesto vždycky nejlepší žádný nedávat. Ale protože jsem jí chtěl vyhovět, dal jsem jí ho; a ona mně několik dopisů, v nichž jej prohlašovala za neplatný. Matka však viděla slib, a ne dopisy o jeho neplatnosti, a řekla tehdy panu hraběti, že není tak neobratná, jak si myslí, a že je si svou věcí dobře jista. Když na ni pan hrabě naléhal, řekla mu, že má ode mne manželský slib pro svou dceru, které jsem udělal dítě. Tu ji pan hrabě, celý rád, že našel příležitost, jak mi uškodit, ujistil svou ochranou a požádal ji, aby se v té věci řídila jeho radou; sliboval, že ji z ní šťastně vyvede.

Ta bláznivá ženská se, aby ukojila hněv pana hraběte, vydala docela do jeho rukou; a on jí poradil, aby na mne naléhala, ať slib splním, a kdybych odmítl, aby mě dala předvolat před oficiála⁵⁵. První radu splnila do puntíku. Já se té žádosti vysmál a dal jsem jí ostře promluvit do duše Richelieuem, jehož jsem k ní poslal; a ona mě dala předvolat asi čtrnáct dní před Velikonocemi. Chvilku předtím jsem dostal dopis, který mě nesmírně potěšil, a vracel jsem se právě domů, když mi soudní posel to předvolání podal a po něm několik dalších lidí prosebné listy, abych jim něco dal. Myslel jsem, že ten lístek patří k nim a je téhož druhu, strčil jsem si ho s ostatními do kapsy a dva dny jsem nevěděl, co to je, až jsem dal několik papírů sekretáři, aby se podíval, oč jde; ten předvolání uviděl a přinesl mi ho.

Brzy jsem poznal ruku, která po mně ten kámen hodila, a pan hrabě hlasitě rozhlašoval, že mě přivede do stavu, v němž zahynu já, nebo má čest. Svolal jsem poradu svých advokátů, abych věděl, jak si mám v té věci počínat. Byli jednomyslně toho mínění, že se před soudem nemohu a nemusím ničeho bát, že se však je co obávat nepřítele tak mocného, jako je pan hrabě, když se do toho pustil; radili mi, abych věc protahoval, dokud mi čas nebude příznivější. Královna se otevřeně postavila za mne a ve všem, v čem jsem potřeboval její pomoc, mi prokázala tu milost, že jí v můj prospěch užila. Odjel jsem tedy do Fontainebleau a oddaloval nová předvolání před pařížského oficiála, a když už to dál nešlo, odvolal jsem se ze všeho, co podnikl, do Sens.⁵⁶

Jaro a podzim ve Fontainebleau

Duben. Když jsme byli ve Fontainebleau, přijel na Bílou sobotu, právě když jsem vykonal velikonoční zpověď a přijímání, markýz Spinola⁵⁷, a královna mi poručila, abych ho přijal a pohostil. Učinil jsem to a dal jsem mu oběd; pak jel dál na cestě do Španělska a já zatím jezdil křížem krážem po kraji. Potom jsem se vrátil do Paříže kvůli návrhu na smír, k němuž mě chtěli přimět s Entragues; nechtěl jsem na něj přistoupit.

Po Velikonocích, když byli všichni princové ve Fontainebleau, dávala královna hrát s sebou primu⁵⁸ panu hraběti, panu de Guise a panu d'Épernon a snažila se je zase navzájem ochočit. Hrál jsem v té společnosti i já, a velmi vysokou hru. Ale zanedlouho odjel pan hrabě do Normandie a pan princ do Guyenne; paní princezny se přišly s královnou rozloučit (v květnu) a pak se tam vydaly také.

Moriskové⁵⁹ se za časů zesnulého krále obrátili na pana de la Force s nabídkou, že ve Španělsku povstanou, dá-li jim král přistát u břehů, které navrhovali, čtyři lodi naložené zbraněmi, aby se ozbrojili, a pomůže-li jim čtyřmi tisíci muži pod velením pana de la Force. Záhy po králově smrti byl ten podnik odhalen a sekretář pana de la Force, který jej osnoval, byl v Zaragoze oběšen; toho roku pak byli Moriskové ze Španělska docela vyhnáni.

Tehdy se v Saumuru konalo shromáždění těch od Náboženství⁶⁰, kde pan de Bouillon dělal královnina straníka proti pánům de Rohan a de Sully, kteří chtěli shromáždění ovládat. Schombergovi bylo poručeno, aby se po dobu shromáždění uchýlil do Nanteuil. Byl tehdy zamilován a jeho milenka právě přijížděla; její přízni se tehdy těšil pan de Reims⁶¹. Schoval jsem ho u sebe, zůstal tam čtyři dny, a usmířil jsem ho s jeho milenkou.

Také já tehdy začal jednu lásku, do níž jsem byl celý žhavý; však ta věc za to stála.

Září. Na podzim jsme se s celým dvorem vrátili do Fontainebleau. Bylo tam velmi krásně; královna jezdila na lov na koni, provázena dámami a princeznami rovněž na koních a následována čtyřmi nebo pěti sty šlechtici a princi. Paní princezna de Conti spadla ze svého klusáka a poranila se.

Paní vévodkyně lotrinská⁶², královnina neteř, za ní přijela do Fontainebleau; královna jí vyjela vstříc a přijala ji s velkou okázalostí. Pak se kolem Všech svatých dvůr vrátil do Paříže, kam se ze svých místodržitelství vrátili také pan princ a pan hrabě.

Královna odjela do Saint-Germain kvůli nemoci pana vévody orleánského⁶³, svého druhého syna, který dva dny nato zemřel, totiž šestnáctého listopadu. Celý dvůr oblékl smutek a paní vévodkyně lotrinská se vrátila domů. Tím ten rok skončil.

1612: Balety pro královnu

Leden. Na počátku roku 1612 jsem se odvolal pro zneužití pravomoci⁶⁴ proti řízení oficiálů v Sens a v Paříži; odvolání bylo přijato a byl jsem odkázán k pařížskému parlamentu. U něho jsem pro příbuzenské svazky pana de Gié žádal o přenesení věci jinam a dosáhl jsem toho. Pan hrabě mi však násilím dal přidělit parlament v Rouenu, jehož jsem se obával nade všechno, protože tam byl guvernérem; přesto bylo třeba tím projít.

Téhož měsíce byl jeden šlechtic z Berry jménem Vatan⁶⁵ pro jakousi vzpouru proti spravedlnosti napaden a jat ve svém domě čtyřmi kompaniemi gardy, odveden do Paříže a popraven na náměstí Grève v týž den, kdy tam s velkým průvodem přijel pan velký podkoní; vyjelo mu vstříc tolik lidí, že měl při vjezdu přes tisíc koní.

Únor. Mezitím se konal saintgermainský jarmark. Blížil se masopust a královna, která byla ještě v druhém smutku, se neodvažovala pořádat společnosti, a přece se chtěla veselit. Poručila proto nám, panu de Vendôme, panu de Chevreuse⁶⁶ a mně, abychom jí každou neděli předvedli balet. To jsme dělali a o útraty jsme se dělili ve třech.

[První balet se tančil v pokoji paní princezny de Conti, která dala královně večeři jen pro zvané dámy, prince a několik pánů; z Louvru jej pak šli tančit ještě do města. Druhý byl v komnatách paní de Vendôme, kde královnu hostila paní de Mercœur, třetí u paní de Guise a čtvrtý, poslední, u královniny čestné dámy paní de Guercheville.]

Karusel na Place Royale

Tehdy byly dojednány dvojí sňatky mezi Francií a Španělskem a strany se shodly na dni, kdy to bude vyhlášeno veřejnými slavnostmi a radovánkami.⁶⁷ Královna, která velikostí ducha, nádherou a štědrostí předčila všechny ostatní kněžny světa, chtěla k tomu dát uspořádat nějakou znamenitou slavnost, jež by tu španělskou daleko překonala. Poručila panu de Guise, panu de Nevers a mně, abychom byli obhájci kolbiště⁶⁸, a kolbiště nám propůjčila v důvěře, že svěří-li tu věc do našich rukou, nebudeme ničeho šetřit, aby byla dokonalá; a taková také byla. Umínila si, že do dne slavnosti dá Place Royale⁶⁹ srovnat a dostavět; na velkou baštu dala postavit sto děl a dvě stě hmoždířů k salvám a nařídila panu konetáblovi⁷⁰ a čtyřem maršálům Francie, aby zjednali potřebný pořádek, otevřeli nám kolbiště a byli soudci turnaje. Panu d'Épernon poručila obsadit zábradlí tisícem mušketýrů gardového pluku a pěti sty Švýcary. Místa na tribunách a okna domů na Place Royale dala rozdělit nejvyšším ubytovatelem a obhájcům i útočníkům dala vykázat v okolních ulicích místo pro jejich osoby, výstroj i stroje. Slavnost byla tři neděle předem s velkou nádherou vyhlášena na všech hlavních pařížských prostranstvích, kde se sešlo nesčetné množství lidí, aby to viděli.

[Pět dní po vyhlášení přišla zpráva o smrti mantovského vévody Vincenza, královnina švagra a hlavy rodu pana de Nevers, a málem všechno zvrátila: Nevers prohlásil, že obhájcem být nemůže. O uprázdněné místo požádal Bassompierra pan de Chevreuse a vévodu de Guise zároveň la Châtaigneraye⁷¹, který se toho roku oženil s královninou dvorní slečnou a dovolával se starého zvyku, podle něhož má přednost ten, kdo si toho roku vzal slečnu ode dvora. Protože každý z obou už dal slovo jinému, přijali oba; a za dva tři dny se vrátil i Nevers, „který nemohl snést, aby tak krásná slavnost proběhla bez něho“, s tím, že chce-li na ní být královna, švagrová zemřelého, může být obhájcem i on, který je jen bratrancem z druhého kolena. Obhájců tak bylo pět.]

Nikdy nebyl v Paříži tak krásný půst jako tenkrát; od devíti hodin ráno do poledne a od tří do šesti po obědě tam bylo pořád dvacet nebo třicet těžkooděnců, kteří lámali dřevce v ohradě nebo honili ke kroužku či útočili na quintaine⁷², a každý byl tak zaměstnán tím, že dával stavět různé stroje, a lid tím, že se na ně chodil dívat, že to bylo nepřetržité povyražení.

Konečně v březnu⁷³, ve tři hodiny odpoledne, zaujaly královny, princezny a dámy místa na tribunách; mimo ty byly další tribuny kolem celé Place Royale, od prvního patra až po dlažbu, a dvě stě tisíc diváků. Děla a hmoždíře na baště vypálily salvu; když dozněla, vypálilo jinou, velmi krásnou, tisíc mušketýrů, kteří uzavírali náměstí u zábradlí. Tu vyjel z paláce Blaženosti, v němž bylo slyšet hudbu všeho druhu, pan de Praslin, polní maršál obhájců⁷⁴; měl skvělého koně a nádhernou výstroj a následovalo ho dvanáct pěších sluhů v černém sametu, celém pošitém zlatými prýmky. Přišel naším jménem požádat pana konetábla (který seděl na zvláštní tribuně s pány maršály de Bouillon, de la Châtre, de Brissac a de Souvré⁷⁵) o kolbiště, které nám slíbil. Pan konetábl a páni maršálové sestoupili, přišli před tribunu krále a královny a pan konetábl řekl královně: „Madame, obhájci mě žádají o kolbiště, které jsem jim na rozkaz Vašeho Veličenstva slíbil.“ Královna mu řekla: „Pane, dejte jim je.“ Tu pan konetábl řekl panu de Praslin: „Vezměte si je; král a královna vám je udělují.“

Vrátil se k nám a palác se otevřel velkou branou, která byla naproti bráně minimů, a my vjeli; před námi šla celá naše výprava, vozy se zbraněmi, stroje, obři a jiné věci tak krásné, že je není možné dost dobře vypsat. Řeknu jen, že v samotném našem vjezdu obhájců bylo na pět set lidí a dvě stě koní, všichni oblečeni a pokryti čabrakami z karmínového sametu a bílého stříbrohlavu, a naše šaty byly vyšívány tak bohatě, že víc už nebylo možné. Náš vjezd stál pět obhájců padesát tisíc tolarů.⁷⁶

Po nás vjely družiny pana prince de Conti a pana de Vendôme, které zatančily velmi krásný balet na koních; pan de Montmorency, který vjel sám; a pánové hrabě d'Ayen a baron d'Huxelles pod jmény Amadise a Galaora⁷⁷. Utkali jsme se se všemi těmi útočníky. Pak, když se blížila noc, byla slavnost ukončena novou salvou z děl a hmoždířů, po níž následovala i salva tisíce mušketýrů; a když nastala noc, byl na zámku Blaženosti nejkrásnější ohňostroj, jaký se do té doby ve Francii konal.

[Druhého dne ve dvě hodiny vjeli obhájci na kolbiště stejným způsobem a utkali se s dalšími družinami: s panem de Longueville, který vjel sám, s Nymfami, s rytíři Věrnosti, s družinou pánů d'Effiat a Arnaulda a nakonec s dvanácti Caesary.⁷⁸ Po stejných salvách a ohňostroji, a protože nesčíslný pařížský lid slavnost vidět nemohl, vytáhly všechny družiny se svou výpravou a stroji do města, obhájci poslední: branou Place Royale do ulice Saint-Antoine, ke hřbitovu Saint-Jean, ulicemi de la Verrerie a Saint-Denis na most Notre-Dame, kam se na průvod přijely podívat královny, a přes Petit Châtelet a ulici de la Harpe k Pont-Neuf, za nímž se každý rozešel po svém.]

Třetího dne jsme všichni přijeli znovu ve zbroji a ve velmi krásné výstroji honit ke kroužku, o cenu, kterou dávala Madame, určená za španělskou princeznu; tu cenu vyhrál Rouillac.⁷⁹

Španělští hosté a loučení s konetáblem

Duben. Dvůr odjel strávit Velikonoce do Fontainebleau, kam krátce nato přijeli markýz Spinola, hrabě de Buquoy a don Rodrigo Calderón, oblíbenec vévody z Lermy⁸⁰. Královna mi poručila, abych je jejím jménem přijal, což jsem učinil; po dobu pobytu ve Fontainebleau byli hoštěni na královy útraty. Při odjezdu jsem je doprovodil do Paříže, cestou jsem jim vystrojil hostinu v Essonne a dvě další, velmi nákladné, v Paříži.

Červen. Pan konetábl se brzy poté rozloučil s králem, královnou a svými přáteli, aby odjel zemřít do Languedoku. Doprovodili jsme ho do Moret, kde nás pohostil; potom nám, svým nejbližším přátelům, dal sbohem s tolika slzami, že jsme myslili, že zemře na místě. Byl to dobrý a ušlechtilý pán a měl mě rád, jako bych byl jeho vlastní syn; jsem velice zavázán ctít jeho památku.

Červenec. Také pan de Mayenne odjel z Fontainebleau jako mimořádný vyslanec do Španělska ke dvojímu zasnoubení španělského prince a princezny s Madame a s králem. Zároveň vyjel ze Španělska do Francie za týmž účelem vévoda z Pastrany, který slavil vjezd do Paříže v téže době jako on do Madridu, a v týž den se konal i obřad tu i tam (v srpnu).⁸¹ Pan de Guise měl za úkol uvést ho k audienci a my všichni ho doprovodit, v tak krásné výstroji, že Francouzi ve Španělsku, jsem si tím jist, takovou neměli. V den obřadu měl pan de Nevers jakousi rozepři s panem princem de Conti; ale hned se to urovnalo.

Vévoda z Pastrany odjel, když dokončil to, proč do Francie přijel; a krátce nato (v říjnu) došlo k onomu obvinění, které chtěli vznést proti panu velkému podkonímu, že měl jakési styky s kouzelníkem.⁸²

Smrt pana hraběte a nová tvář dvora

Pan de Fervaques⁸³, maršál Francie a generální místodržící v Normandii, byl ve velmi špatné shodě s panem hrabětem. Přijel do Paříže a obklopil se třemi sty šlechtici, aby ho řečený pán nemohl zaskočit. Sloužil jsem mu a stál při něm svou osobou i se svými přáteli, pokud byl v Paříži, což ještě rozjitřilo nenávist, kterou ke mně hrabě už choval.

Několik dní nato jsem se rozloučil se dvorem, že odjíždím do Lotrinska; ve skutečnosti jsem však zůstal skryt v Paříži a tam nebo na venkově jsem pobyl skoro měsíc a trávil čas božsky dobře, lépe, než se mi to kdy potom v životě podařilo. Konečně jsem odjel do Lotrinska, kde jsem hned druhého dne (v listopadu) dostal dopis, který mi královna ráčila napsat; oznamovala mi v něm smrt pana hraběte⁸⁴ a poroučela, abych k ní okamžitě přijel. To jsem učinil a dorazil jsem v den křtu pana hraběte, syna právě zemřelého. Pozdravil jsem královnu v paláci de Soissons, kde tehdy byla s velmi početnou a krásnou společností, která mě ráda viděla a dobře přijala.

V té době se tvář dvora docela změnila; vytvořilo se totiž těsné spojenectví pana prince, pánů de Nevers, de Mayenne a de Bouillon a markýze d'Ancre, a královna se na tu stranu docela přiklonila. Ministři ztratili vážnost a neměli už moc; všechno se dělo podle přání těch pěti osob, a ty si mě prostřednictvím markýze d'Ancre, který byl tehdy mým důvěrným přítelem, a barona de Luz⁸⁵, jehož jsem dva měsíce předtím usmířil s královnou, oblíbily a přály mi. Páni de Guise, d'Épernon, de Joinville a velký podkoní byli hodně odstrčeni.

Prosinec. Toho měsíce páni de Guise a d'Épernon povolali ke dvoru pana velkého podkoního, aby posílil jejich kolísající stranu. Když už byl na cestě, poslala mu královna d'Escures vstříc do Villeneuve-la-Guyard⁸⁶, a ten mu jejím jménem zakázal přijet do Paříže; hned se tedy vrátil do svého místodržitelství v Burgundsku.

Mluvilo se o tom, že bude jmenováno deset rytířů svatého Ducha, čtyři princové a šest šlechticů, a já měl být jedním z nich. Ale pan princ chtěl ten počet rozmnožit o dva, kteří se nelíbili královně, a ona raději obřad zrušila, než by je k němu připustila. Tak jsme řád nedostali. Zato jsem já dostal řád objetí, a to v sobotu 28. prosince, a zakončil jsem svůj rok s touto dobrou chutí v ústech.⁸⁷