Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

VIII. Zabití barona de Luz a dva dny intrik v Louvru (leden 1613)

[Kapitola zabírá pouhých devět dní, od 5. do 13. ledna 1613, a Bassompierre je po celou tu dobu v Paříži, mezi Louvrem a paláci velmožů. Rytíř de Guise zabije na ulici barona de Luz, regentka Marie Medicejská se rozejde s Guisy a ti se přimknou ke straně prince de Condé, která právě ovládá dvůr. Když si tato strana řekne o bordeauxskou citadelu Château-Trompette, královna se lekne o svou moc a pověří Bassompierra, aby jí během jediného dne potají získal zpět vévodu de Guise, vévodu d'Épernon i staré ministry. Bassompierre to sám pokládá za jeden ze svých nejlepších dvorských kousků, a proto ty dva dny vypráví hodinu po hodině.]

1613: Zabití barona de Luz

Leden. Rok 1613 začal smrtí barona de Luz¹, kterého 5. ledna v poledne zabil v ulici Saint-Honoré pan rytíř de Guise²; královnu³ to neobyčejně rozhněvalo. Šel jsem hned do Louvru a našel jsem ji v pláči; poslala pro prince a ministry, aby se konala rada o té věci, která jí nesmírně ležela na srdci. Řekla mi tehdy: „Vidíte, Bassompierre, jakým způsobem na mne útočí, a jaký je to statečný kousek, zabít starého člověka, bezbranného, a ani nezvolat ‚střez se‘. Ale to jsou kousky toho domu: je to kopie Saint-Paula⁴.“ Řekl jsem jí, že bych se velmi mýlil, kdyby se pan rytíř de Guise dopustil zbabělého činu, a že až královna zví celou pravdu, ukáže se snad, že se věc neodehrála tak surově; že o tom ovšem nevím nic jiného než to, co se právě povídalo; že mě velice mrzí, že pan rytíř Její Veličenstvo urazil, a ještě víc, že při té urážce zahynul baron de Luz, který byl můj přítel a velmi schopný muž a sloužil Jejímu Veličenstvu tak, že s jeho službou byla spokojena.

Nato se rada sešla v mezipatře, kam jsem královně pomohl sejít, protože jsem byl právě u ní. Na ten čin se velmi reptalo a všechny pohoršilo, když přišla zpráva, že se v paláci Guisů⁵ shromáždilo množství šlechty a že pan de Guise⁶ má přijít ke královně s velkým průvodem. Poradili tedy královně, aby poslala pana de Châteauvieux⁷ k řečenému panu de Guise se zákazem přijít ke královně, dokud mu nevzkáže, a s rozkazem jménem Jejího Veličenstva, aby se všechna šlechta, která k němu přišla, rozešla. Pan Dolé⁸, který byl přítomen, tehdy řekl: „Madame, žádejte též o radu, co máte učinit, kdyby vás pan de Guise proti vašemu rozkazu přece navštívil.“ Pan de Bouillon⁹ na to řekl, že se toho jistě neodváží; kdyby to však udělal, že by bylo třeba ho zatknout. Pan de Châteauvieux vykonal, co mu bylo uloženo, a po návratu řekl, že někteří dělali trochu potíže s odchodem a že je pan de Guise naléhavě žádal, aby odešli, když to královna poroučí; a když se ho ptali, kdo byli ti neochotní, jmenoval tři nebo čtyři a mezi nimi pana de La Rochefoucauld¹⁰. Tu královnu popudili proti němu, jenž se měl – jako správce královy šatny – zdráhat poslechnout méně než kdo jiný, a bylo rozhodnuto vyhnat ho ode dvora. Bylo též rozhodnuto, že věc bude předána parlamentu¹¹ a že se zavede vyšetřování.

Královnu poněkud uchlácholila rychlá poslušnost pana de Guise i to, že když rytíř po zabití barona de Luz přišel do paláce Guisů, pan de Guise ho odtud vykázal a přiměl ho zdržovat se mimo město. To mi dodalo odvahy říci královně, že mě pan de Guise dal požádat, abych od ní zvěděl, kdy a jakým způsobem by směl přijít k Jejímu Veličenstvu. Řekla mi: „Ať přijde za soumraku a bez průvodu.“ Využil jsem toho a zašel za ním, abych mu to vyřídil a zároveň ho přivedl; mluvil s královnou tak pokorně a uctivě, že ji trochu usmířil. Ale paní de Guise, jeho matka¹², přišla ke královně, když se už uchýlila do svých pokojů, a mluvila s ní tak zvysoka, že ji rozzlobila znovu.

Tři krále¹³ jsme šli slavit k panu de Béthune¹⁴; v Louvru se kvůli té příhodě žádné veselí nekonalo, ačkoli se na ně královna chystala.

Guise přechází k panu princi

Nazítří dostal pan de La Rochefoucauld rozkaz odejít, což pana de Guise velmi zarmoutilo; mluvil o tom s královnou, ale ta ho odmítla. Potom o tom mluvil s markýzem d'Ancre¹⁵, který mu řekl, že by se o tom neodvážil ani ceknout a že k té věci by se hodil pan princ¹⁶ lépe než kdo jiný. To vnuklo panu de Guise myšlenku udobřit se s panem princem a ostatními pány, kteří byli v přízni; a nedalo mu to mnoho práce, neboť jakmile vytušili, že je popuzen proti královně, dali se o něho sami ucházet. Zatímco se toto jednání vedlo, požádal ještě pana markýze d'Ancre, který to jednání podněcoval, aby se přimluvil za odvolání hraběte de La Rochefoucauld; ten mu však řekl, abych o tom s královnou promluvil jeho jménem já, a že mou řeč podpoří. Učinil jsem to několikrát, v přítomnosti řečeného markýze i bez něho.

Mezitím se dohoda pana de Guise s panem princem dokončovala a pan de Guise mě požádal, abych už královně o La Rochefoucauldovi nemluvil, protože mu pan princ slíbil, že jeho návrat zařídí; a s tím prý bude napříště zadobře tak, že až se na něj královna rozhněvá, nebude to už ta metla, kterou by ho mrskala¹⁷.

Pan princ a ti pánové¹⁸ – majíce pana de Guise zcela oddaného a když s nimi o přistoupení jednal i pan d'Épernon¹⁹, kdežto ministři²⁰ byli zbaveni vlivu – usoudili, že strhli na sebe veškerou moc, a začali pomýšlet na své zaopatření. Začali žádostí o Château-Trompette²¹ pro pana prince; říkali, že není rozumné, aby v hlavním městě gubernie prvního prince královské krve byla citadela, která by mu nepodléhala. Nejprve dali po dvoře roznést pověst, že mu královna to velitelství dala, aby viděli, jak se to přijme, a aby věc připravili – jak se to ostatně v poslední době dělává vždy, že se věcem, které se mají udělat, dává předcházet pověstmi. Královna byla o té pověsti zpravena, ba řekli jí i to, že ji o tu pevnost chtějí požádat; domnívala se však, že ti, kdo jí to říkají, tak činí s úmyslem odcizit jí náklonnost k oněm pěti osobám, spolčeným a úzce spojeným s jejím souhlasem k její službě.

11. leden: žádost o Château-Trompette

Konečně jednoho rána, 11. ledna – pan de Bouillon předstíral, že ho předešlé noci chytila dna do nohy, aby ty ledy musel prolomit někdo jiný než on –, řekl královně pan de Nevers²², provázen panem de Mayenne²³ a markýzem d'Ancre, že pan princ, který se k její službě připoutal tak těsně, že kvůli ní opustil všechny své zájmy, si věru zaslouží, aby mu královna byla zvlášť vděčna a aby se na jejích dobrodiních ukázalo, jak jsou jí jeho služby milé; proto je prý požádal, aby ji přišli požádat o velitelství Château-Trompette, v pevné důvěře, že ho Její Veličenstvo neodmítne. On, který mluví, i jeho dva druhové jí radí, aby věc tak oprávněnou a tak málo závažnou povolila ochotně a bez okolků; odklad jejího souhlasu by se rovnal odmítnutí, ba byl by horší, a pana prince by se živě dotkl.

Královna, tou řečí zaskočená, se nejprve začervenala a pak jim neodpověděla nic jiného, než že to uváží. A když jí namítli, že ji co nejponíženěji prosí, aby rozhodnou odpovědí vysvobodila pana prince z netrpělivosti, v níž čeká, řekla jim znovu, že to uváží, vstala ze židle, na níž seděla v kabinetu rady, a odešla do svého, plná hněvu a rozmrzelosti. Chvíli byla zamyšlená, pak se obrátila k těm pánům, kteří šli za ní, a řekla: „Vím o jedné Bassompierrově milostné pletce, o které si myslí, že o ní nevím, a která by mu nadělala starostí, kdyby věděl, že ji znám.“ Pan de Nevers jí řekl: „Madame, to mu musíte povědět.“ Pak mi pokynul a řekl mi: „Královna vám má co říci.“ A když královna řekla: „Ne, ne, nepovím mu to,“ znepokojilo mě to a snažně jsem královnu prosil, aby mi to ráčila říci. Odešla tedy k druhému oknu svého kabinetu a řekla mi: „Nechci s vámi mluvit o tomhle, ale zeptat se vás, zda vám pan de Guise ještě mluví o návratu hraběte de La Rochefoucauld.“ Řekl jsem jí: „Madame, už tři dny o tom se mnou nemluvil; tehdy mě požádal, abych u Vašeho Veličenstva už nenaléhal, a řekl mi, že tu věc vyřídí prostřednictvím pana prince, s nímž bude napříště zadobře tak, že to už nebude ta metla, kterou byste ho mrskala, když se na něj rozhněváte; a že soudí, že nemůže chybit, půjde-li se stranou pana prince, když s ní jde i pan markýz d'Ancre, váš vlastní chráněnec.“

Tu se královna neubránila čtyřem nebo pěti slzám a obrátila se k oknu, aby nebylo vidět, že pláče; a – což jsem nikdy neviděl – ty slzy nestékaly, jak tomu bývá, když člověk pláče, nýbrž vystřelily z očí, aniž skanuly po tvářích. Potom mi řekla: „Ach, Bassompierre, ti zlí lidé mě přiměli opustit tyto prince²⁴ a pohrdnout jimi, přiměli mě také opustit a zanedbat ministry, a teď, když mě vidí zbavenou pomoci, chtějí uchvátit mou moc a zničit mě. Právě si ode mne drze přišli říci o Château-Trompette pro pana prince, a u toho nezůstanou; ale budu-li moci, překazím jim to.“ Řekl jsem jí tehdy: „Madame, netrapte se: kdykoli budete chtít, jsem si jist, že budete mít ty prince i ministry znovu oddané; přinejmenším je třeba zkusit, jak toho dosáhnout.“ Řekla mi: „Nemohu s vámi déle mluvit; ale buďte tu, až doobědvám, a já zatím něco vymyslím.“

Po těch slovech se vrátila ke společnosti tak vesele a se smíchem, že by nikdo nepoznal, že je smutná nebo že plakala, a bavila se s nimi, dokud neodešli, když zasedla ke stolu.

Rozmluva s vévodou de Guise na nádvoří

Dělal jsem, jako bych odcházel s nimi, a když jsem dole u schodiště na nádvoří potkal pana de Guise, který už nechtěl jít ke královně nahoru, když přišel tak pozdě, řekl jsem mu: „Nuže, pane, dostanete konečně chudáka La Rochefoucaulda zpátky? Vždyť umře, bude-li muset strávit dobu saintgermainského jarmarku²⁵ v Onzainu²⁶.“

To mu dalo příležitost procházet se se mnou po nádvoří a říci mi: „Ano, přisámbůh, vrátí se, a přitom za to nebudu zavázán královně, která si mě v té věci mohla zavázat víc než čímkoli jiným, co pro mne kdy mohla udělat. Našel jsem však u ní tvrdost srdce, která zmrazila mé srdce, vždy tak horlivé v její službě. Jediným slovem by ze mne dostala víc, než kdy dostane zbytek světa všemožnými dobrodiními; ale příliš mě zanedbávala. Změnil jsem pána; nelíbí se mi tolik jako ona, ale neopustím ho, když mě mu sama vydala a donutila mě ho přijmout – je to pan princ a jeho klika, jíž jsem se podřídil; a jsem si jist, že to schválíte, protože k ní patříte také.“

Chopil jsem se příležitosti a odpověděl: „Pane, přiznávám, že jsem služebníkem každého jednotlivého člena kliky, o níž mluvíte, ale ke klice jako celku nepatřím a nikdy patřit nebudu, leda ke klice krále a královny regentky. Budu vždycky farníkem toho, kdo bude farářem²⁷; a odpusťte, řeknu-li vám, že nejste dobře poraděn. Byl jste sám svou klikou, kohoutem ve své farnosti, závislý jen na králi, u něhož jste měl vždy navrch nad ostatními; a teď si berete pána, podřizujete se a oddáváte lidem, od nichž, až s nimi budete nadobro na jedné lodi, zakusíte urážky, které budete muset snášet – kdežto od královny jste nedokázal strpět trochu chladu a několik dobře odůvodněných odmítnutí. Chcete, aby v téže chvíli, kdy jste jí takřka na jejích šatech zabili barona de Luz, na vaši žádost povolala zpět člena královy domácnosti²⁸, kterého jen vzdálila, ač ho s jakýmsi zdáním práva mohla dát uvěznit za to, že na rozkaz daný jejím jménem odmítl opustit váš dům a že mluvil příliš zvysoka s tím, koho poslala. Buďte sám k sobě spravedlivý a shledáte, že jí ještě zůstanete dlužen.“

Opustil mě, aby šel za paní svou sestrou²⁹ a poobědval s ní, a řekl mi: „Jsem si jist, že jednoho dne, až ji tihle lidé budou tyranizovat, sama přizná, že chybila, když mě ztratila, a že se o mne bude ucházet; a já se tehdy postavím na zadní a dám se draze koupit.“

Královna dává volnou ruku

Schválně jsem se ještě zdržel hovorem se dvěma nebo třemi lidmi, a když jsem usoudil, že královna asi doobědvala, předstíral jsem, že mě kdosi prosí, abych ji šel hned o něco požádat, a vyšel jsem zase k ní. Seděla ještě u stolu, u něhož obědvala; jakmile jsem vstoupil, vstala a neohlížejíc se odešla do svého kabinetu. Šel jsem za ní a tvářil se, že jí naléhavě potřebuji něco říci.

Při vstupu mi řekla: „Při obědě jsem jedla samý jed, tak mám žaludek zkažený a obrácený; potrvá-li to dlouho, myslím, že přijdu o rozum. Bassompierre, jedním slovem: musíš³⁰ se pokusit přivést mi zpátky pana de Guise; nabídni mu sto tisíc tolarů³¹ v hotovosti, které mu dám vyplatit.“ „Madame,“ odpověděl jsem, „chci vám v tom posloužit věrně a užitečně.“ „Nabídněte mu ještě,“ řekla, „generální místodržitelství v Provence pro jeho bratra rytíře³²; jeho sestře nabídněte čekatelství na opatství Saint-Germain³³ a ujistěte ho, že se La Rochefoucauld vrátí. Zkrátka, jen když ho vytrhnu z té kliky a budu si jím jista, dávám ti volnou ruku.“ Řekl jsem jí, že mě na cestu vybavuje tak dobře, že se k ní jistě nevrátím s prázdnou.

Potom jsem s ní mluvil o tom, aby povolala zpět pana d'Épernon. Řekla mi: „Toužebně bych si to přála; ale je to člověk, kterého jsem urazila, a on nikdy neodpouští.“ Odvětil jsem: „Ano, Madame, svým nepřátelům někdy neodpustí; ale svým pánům ano.“ Řekla mi tehdy: „Bude-li si pan d'Épernon chtít vzpomenout, co jsem udělala pro něho a pro jeho děti, pozná, že jsem mu byla dobrou paní. Kdybyste v tom viděl nějakou cestu, prokázal byste mi znamenitou službu, kdybyste to zkusil. Řiďte se tím, co uvidíte³⁴: s tím vším se svěřuji jen vám.“

Řekl jsem jí tehdy: „Madame, povolejte zpět staré ministry; při této příležitosti vám nebudou neužiteční.“ Řekla mi: „Myslela jsem na to; ale koho k tomu použiji?“ „Mne, Madame,“ řekl jsem, „pro pana de Villeroy³⁵ a prezidenta Jeannina³⁶, a komtura de Sillery³⁷ pro pana kancléře³⁸, jeho bratra; a budou-li se chtít zase spojit, promluvíte s jedním z těch tří za všechny, abyste nikoho nepoplašila, dokud nebudete chtít své úmysly odhalit světu otevřeně.“ Řekla mi: „Máte pravdu; hned pošlu pro rytíře; navštivte ty druhé a posuďte, co si od toho smím slibovat. Já sama mám dobrou mysl a jsem schopna podstoupit jakékoli nebezpečí, abych uhájila svou moc proti těm, kdo mě o ni chtějí připravit.“

Den bez jídla: Guisové, d'Épernon a ministři

S tím jsem odešel a stavil se u paní de Guise matky, která byla královně vášnivě oddána. Řekla mi: „Můj Bože, pane, jak se jen můj syn proti královně vzpíná! Vedete ho k tomu vy, nebo jeho vrtoch? Viděla jsem vás totiž dlouho s ním mluvit tam dole na nádvoří.“ Odpověděl jsem, že nikoli, ale že královna nemá pravdu, když je tak nepovolná kvůli takové maličkosti, jako je La Rochefoucauldův návrat, a když nechce dát zastavit řízení vedené proti panu rytíři de Guise, a že by měla trochu slevit ze své vrozené hrdosti; já sám že nemám panu de Guise za zlé, že je poněkud roztrpčen. S tím jsem ji opustil; a ona, když potom byla u královny, jí řekla, že jejího syna proti ní popouzím, a vypověděla jí vše, co jsem jí řekl. Královnu to potěšilo, i to, že jsem paní de Guise z našeho záměru nic neprozradil.

Přišel jsem do pokoje paní princezny de Conti, kde jsem našel pana de Praslin³⁹, jak mluví s panem de Guise. To mi umožnilo promluvit s ní a odhalit jí, co se děje a jakými prostředky lze jejich dům zase pozvednout a pana de Guise usmířit s královnou, jen bude-li se horlivě chopit příležitosti, která se nám dostává do rukou, a nenecháme-li si ji uniknout. Byla to nejschopnější, nejobratnější, nejmlčenlivější a nejzpůsobilejší princezna, jakou jsem kdy poznal, a znala svůj dvůr jako nikdo. Položil jsem jí k nohám jen opatství Saint-Germain a La Rochefoucauldův návrat; řekl jsem jí ovšem, že bude-li k tomu třeba přidat pěknou sumu peněz, ručím jí za ni; o generálním místodržitelství v Provence jsem však nemluvil. Byla nadšena, že může mluvit s plnýma rukama. Požádal jsem ji, aby poslala pro paní svou švagrovou⁴⁰ a aby rychle dala železo do ohně, protože ta věc musela být do čtyřiadvaceti hodin buď hotova, nebo zmařena. Udělala to, a když krátce nato pan její bratr odešel, přidal se k nám jako třetí pan de Praslin, který ze své strany také udělal, co mohl.

Odtud jsem šel k Zametovi⁴¹; a když jsem se s ním radil, jakými cestami bychom mohli získat pana d'Épernon, přišel k němu šťastnou náhodou Peronne⁴², který byl oddán službě královny a těžce nesl, že se jeho pán, pan d'Épernon, od ní odvrátil a že k tomu měl důvod. Velmi se zaradoval, že vidí příhodnou chvíli, jak ho s ní zase smířit, a požádal mě, abych v té věci navštívil pana prezidenta de Villiers Séguier⁴³; sám že půjde napřed a počká tam na mne, zatímco se stavím u slečny du Tillet⁴⁴. Prezident Séguier se pro věc cele získal a rovnou se s panem de Peronne vypravil za panem d'Épernon. Zašel jsem též za královnou Markétou⁴⁵, která měla pana d'Épernon ráda, a požádal jsem ji, aby té věci pomohla.

Večer jsem se vrátil do Louvru a ve vratech jsem potkal jistého Vernèguese⁴⁶, který mě jménem pana d'Épernon požádal, abych k němu zašel, aby z mých úst slyšel, co mu řekli ostatní, jak o žádosti o Château-Trompette, tak o tom, že je královna ochotna povolat je zpět k sobě. Řekl jsem mu toho ještě víc než ostatní a povzbudil ho, aby se bez okolků vrhl do jejích služeb a zapomněl na všechny minulé ústrky; a tu mi řekl věc, kterou si od té doby pamatuji: že ve velkých a závažných věcech, jako je tato, se člověk nemá zdržovat smlouváním, nýbrž přímo a ušlechtile udělat to, k čemu se chce rozhodnout; a že mohu královnu ujistit jeho nejponíženější a věrnou službou bez zisku, bez stranictví a bez výminek, a až mu bude chtít určit hodinu, kdy ji smí navštívit, že jí o tom dá ujištění ještě důkladnější. V téže chvíli dostal dopis od královny Markéty, která ho nabádala k tomu, k čemu se právě rozhodl. Dohodli jsme se také, že ho ke královně nedoprovodím a že už za ním nepřijdu, aby se věc neprozradila, a shodli jsme se, že spojku bude dělat pan Zamet.

S tímto šťastným začátkem jsem se vrátil do Louvru a vešel do malého kabinetu; Selvage⁴⁷ jsem řekl, aby královně oznámila, že tam jsem. Netrvalo dlouho a přišla a byla nadšena, když slyšela, že jí už přináším ujištění od pana d'Épernon a dobré naděje stran pana de Guise. Ptala se mě, co jsem pořídil s pány de Villeroy a prezidentem Jeanninem; řekl jsem jí, že se mi zdá, že jsem za ten den, který jsem strávil bez jídla, nepracoval špatně. Požádala mě, abych tam šel rychle, a já jí řekl, že to udělám, jakmile uvidím paní de Guise (která, když od ní odešla, šla na mne čekat k paní princezně de Conti), a že se velmi divím, že s ní za ty dvě hodiny, co u ní byla, vůbec nepromluvila. Řekla mi, že to nemohla udělat kvůli paní de La Trémoille⁴⁸, která se od ní nehnula, a abych jí to vyřídil jejím jménem; ostatně, aby nikoho nepoplašila, nebyla by se snad pokusila s ní promluvit, ani kdyby k tomu měla příležitost.

Hned jsem vyšel nahoru do pokoje paní princezny de Conti, kde jsem zastihl ji a paní vévodkyni de Guise v rozhovoru. Přisedl jsem jako třetí a získal jsem řečenou paní de Guise pro to, aby svého manžela přiklonila k osobní službě královně; nazítří ráno měl přijít Zamet a promluvit s ním, dokud budou oba ještě v posteli, a ona měla zařídit, aby ho našel naladěného podle našeho přání.

Nechtěl jsem, aby bylo vidět, že se do té věci pletu; proto jsem všude nastrkoval Zameta. Vzkázal jsem mu, že ho prosím, aby byl nazítří v sedm hodin u Beauvilliersa v ulici de Paradis⁴⁹; a protože mi paní princezna de Conti dala k večeři zavařeniny⁵⁰, šel jsem odtud rovnou k panu prezidentu Jeanninovi. Když jsem mu poprvé naznačil, jaká příležitost se nabízí, aby se mocně vrátili k vlivu, a že mám pověření mluvit s nimi všemi, zakousl se do hroznu⁵¹, přijal věc s díky Bohu a hned jí uvěřil, protože, jak mi řekl, pan de Bouillon ještě téhož rána vzkázal panu de Villeroy, že královna dá Château-Trompette panu princi, a radil mu, aby Její Veličenstvo povzbudil učinit to ochotně, aby za to byl pan princ vděčen jemu.

Řekl mi, že mezi nimi vidí jednu potíž, totiž špatnou shodu pana kancléře a pana de Villeroy v posledních několika dnech. Řekl jsem mu, že tohle je jeho věc a že jako jejich společný přítel snadno usmíří dva muže ve chvíli, kdy na jejich jednotě závisí jejich štěstí. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme hned za panem de Villeroy, ačkoli bylo už po deváté večer. Ten nám hned řekl, že na mne už dlouho čeká a že k němu pan kancléř poslal svého bratra rytíře, který mu oznámil, že ho mám navštívit, a také dobré zprávy, které mu královna vzkázala. Řekl mi též, že by bylo záhodno, abych poslal pryč svůj kočár a své lidi, což jsem už učinil. Bylo po půlnoci, když jsme se rozešli. Dal panu prezidentu Jeanninovi volnou ruku, aby ho usmířil s panem kancléřem, který už udělal první krok tím, že k němu poslal svého bratra.

[Oba ministři Bassompierra požádali, aby královnu ujistil, že „nikdy nedýchali než pro její službu“ a budou jí sloužit do posledního dechu; když je vzdálila, drželi se prý stranou a o nikoho se neopřeli. Nazítří se všichni tři sejdou u kancléře a potom se jeden z nich – nejspíš prezident Jeannin jako nejméně podezřelý – octne „jakoby náhodou“ na místě, kde s ním královna bude moci promluvit a rozhodnout, co uloží ostatním dvěma. Navrhli Lucemburk⁵², kam královna beztak jezdí „dívat se, jak se začíná její stavba a sázejí její stromy“; kdyby si přála jiné místo, vzkáže jim to po rytíři de Sillery nebo po Bassompierrovi.]

Vyšel jsem tedy brankou u stájí paláce Villeroy a šel jsem se najíst a vyspat domů. Napsal jsem královně obšírně vše, co se při naší poradě událo, abych ji zbavil starostí, a nazítří ráno jsem poslal pro Sauveterra⁵³, jemuž jsem svůj dopis odevzdal, aby jej dal královně, až se bude oblékat.

12. leden: všechno je dojednáno

Sám jsem zatím časně ráno zašel k Beauvilliersovi, kde jsem našel pana Zameta už na místě. Požádal jsem ho, aby šel ke vstávání⁵⁴ pana de Guise a promluvil s ním; měl mu nabídnout až sto tisíc tolarů, La Rochefoucauldův návrat, ututlání věci jeho bratra rytíře a napříště královninu přízeň. Našel pana de Guise, jak je jeho zvykem, zprvu samý vrtoch, potom však svolného ke všemu, co chtěl, neboť ho na to večer a v noci předtím připravila jeho žena.

Tu pro mne poslali a já jsem mu jménem královny (která mi to přikázala) dal slovo, že splní vše, co mu pan Zamet slíbil. Žádal, aby jeho usmíření s ní nebylo hned zcela znát, aby měl čas se slušně rozejít s panem princem, jemuž se do jisté míry zavázal. Nechtěl, aby byl kdokoli u královny, až s ní bude mluvit, jednak aby nevzbudil podezření, jednak aby s ní mohl mluvit ještě otevřeněji a účinnějšími slovy; což učinil téhož dne, 12. ledna, kolem šesté večer.

Vrátil jsem se domů, kde jsem napsal královně další dopis, jímž jsem jí oznámil, co jsem pořídil s panem de Guise, a poslal jsem jej Sauveterrovi; pak jsem šel za panem d'Épernon, kde jsem našel pana Zameta už na místě. Řekl mi mnoho věcí, které měl proti královně, a uzavřel, že je to naše paní, naše královna, regentka království, manželka a matka našich dvou pánů, a že od ní musíme snést všechno, aniž ochladneme v ochotě sloužit jí při každé příležitosti, a hlavně při této, kdy své služebníky potřebuje. On sám že pokládá za urážku, aby se mu cokoli nabízelo, a že by se měl za nevděčníka nehodného jména, které nosí, a úřadů a poct, jichž požívá, kdyby něco žádal nebo se svým pánem smlouval, když je za službu jemu už zaplacen a odměněn. Prosí královnu jen o to, aby napříště osvědčila ve svém jednání více pevnosti, aby si víc hleděla těch, kdo jsou jejími věrnými služebníky, a aby si je uchovávala lépe než dosud; přijde k ní, až mu to poručí.

Šel jsem tedy do Louvru, kde byla královna obklopena všemi těmi princi. Po radě odešla do svého kabinetu a pod záminkou se mě zeptala, zda bych jí neprodal velký diamant, který jsem měl na prstě a který kdysi císař Karel V. daroval mému dědovi⁵⁵; stáhl jsem jej z prstu a podal jí ho. Přistoupila k oknu, aby si ho prohlédla, a já jí tehdy řekl: „S panem d'Épernon je věc hotova, lépe a ušlechtileji, než by si Vaše Veličenstvo dovedlo představit; ptá se, v kterou hodinu ráčíte, aby za vámi kvůli tomu přišel.“ Dívajíc se stále na diamant, řekla mi: „Hned po obědě jedu do Lucemburku mluvit s prezidentem Jeanninem; až se vrátím, budu ho čekat.“ Měl jsem ještě kdy říci jí: „Což kdyby se Vaše Veličenstvo cestou z Lucemburku zastavilo u královny Markéty, která Vaše Veličenstvo vroucně miluje a může se přetrhnout, aby se zavděčila?“ Odpověděla: „Ano, zajedu tam; a k večeru ať přijde pan d'Épernon.“ Řekl jsem to Zametovi, který tam byl, a že přijde-li pan d'Épernon dříve než královna, mají se oba uchýlit do malého kabinetu, kam nevstoupí nikdo než oni dva; totéž jsem jménem královny řekl Selvage, aby je tam uvedla. Královna řekla rytíři de Sillery, aby dal panu prezidentu Jeanninovi přijít do Lucemburku, a poručila, aby měla kočár připraven, jakmile vstane od stolu.

Šel jsem obědvat a hned potom jsem se stavil u královny Markéty, jíž jsem dal vyřídit, že ji královna navštíví cestou z Lucemburku. Když jsem pokračoval ulicí de Seine⁵⁶, uviděl jsem u pana de Bouillon kočár pana markýze d'Ancre. Vystoupil jsem tam a bavil se se Sardinim⁵⁷, zatímco pan markýz d'Ancre mluvil s panem de Bouillon, který měl tehdy dnu. Po nějaké chvíli přišli markýzi d'Ancre říci, že královna je v Lucemburku; rozloučil se s panem de Bouillon a on, Sardini a já jsme nasedli do jeho kočáru. Velmi užasl, když při příjezdu do první lucemburské zahrady uviděl královnu samotnou v aleji, jak se prochází s prezidentem Jeanninem; ale užasl ještě víc, když se k nim chtěl přidat jako třetí a La Chastaigneraye⁵⁸ mu řekl, že nikdo nesmí projít a že o tom má od královny rozkaz co nejvýslovnější. Dal se jinou alejí se Sardinim a se mnou, tím dlouhým rozhovorem velmi zneklidněn. Když skončil, odjela královna ke královně Markétě a odtud do Louvru, kde našla pana d'Épernon a Zameta ve svém malém kabinetu a pana de Guise ve velkém.

„Komedie, v níž bylo molto intrik“

Mluvila nejprve s panem de Guise, který ji všemožně ujišťoval naprostou věrností a zřekl se všeho, k čemu se snad předtím zavázal, donucen špatným zacházením, opovržením Jejího Veličenstva a domněním, že k ní není přístupu jinak než prostřednictvím pana prince a jeho společníků. Prosil ji, aby mu z uvedených důvodů nedávala vlídnou tváří najevo, že se s ní zcela smířil, a aby mu po paní jeho sestře, po mně nebo po komkoli jiném dávala vzkázat, co si bude přát.

Když to skončilo, předstírala královna, že se jde osvěžit do svého malého kabinetu, a šla mluvit s panem d'Épernon. Ten se nezdržoval stížnostmi ani výčitkami, které čekala, a projevil jí tolik pokory a tolik ji ujišťoval svou věrnou službou, že z toho byla celá zmatená a tak spokojená, že se po chvíli vrátila s veselou a spokojenou tváří. Stál jsem u dveří jejího malého kabinetu a mluvil s paní princeznou de Conti, když vyšla. Řekla nám: „Tohle byl snad největší a nejnamáhavější den, jaký jsem v životě měla, a mi pare, že je to komedie, v níž bylo molto intrik⁵⁹, a na konci je samý mír a samé veselí.“ Paní princezna de Conti jí řekla: „Bohu budiž chvála, Madame, že se vše daří k vaší spokojenosti a že jste spokojena s mým bratrem i s mými přáteli, jako je pan d'Épernon.“ Řekla jí: „Proč nejmenujete také Bassompierra, který se o to tolik přičinil, a tak dobře, že mu to nikdy nepřestanu uznávat a něco pro něho udělám? Budete mi svědkem, že mu slibuji úřad prvního komořího⁶⁰ krále, i kdybych ho měla koupit za vlastní peníze.“ Co nejpokorněji jsem jí poděkoval a řekl jí, že se pokládám za šťastného, jestliže jsem jí prokázal nějakou vítanou službu, a že ji co nejponíženěji prosím, aby mě ráčila vyvázat ze slova, které jsem jejím jménem dal paní princezně de Conti, že dostane čekatelství na opatství Saint-Germain-des-Prés, neboť vynaložila všechnu myslitelnou péči a obratnost nejen u pana svého bratra, ale i u pana d'Épernon, aby je povzbudila k tomu, k čemu je ostatně našla nakloněny samy od sebe, totiž dobře a důstojně sloužit Jejímu Veličenstvu proti celému světu. Ochotně jí to potvrdila a paní princezna jí tehdy poděkovala dvojnásob, jak za milost, kterou právě dostala, tak za to, že ráčila ututlat záležitost pana rytíře.

Potom, když se paní princezna vzdálila, řekl jsem královně, že jsem pana de Guise ujistil La Rochefoucauldovým návratem a sto tisíci tolary, ale že jsem mu nic neřekl o generálním místodržitelství v Provence pro pana rytíře, jeho bratra; snažil jsem se počínat si jako ti hospodární sluhové, kteří přinesou na dně měšce zpátky část peněz, jež jim pán dal na útratu. Bude-li mu chtít tu milost prokázat, bude nyní mnohem větší, než by byla, kdybych ji nabídl předtím; anebo si ji může schovat na jinou příležitost. Královna, která byla nejvelkodušnější a nejštědřejší kněžna, jakou naše století zrodilo, mi řekla, abych mu šel jejím jménem říci, že mu tu milost uděluje, ale ať ji drží v tajnosti a ať jí za ni dokonce nepoděkuje jinak než ústy paní princezny, své sestry, a to ještě jen tehdy, až s ní bude sama. Potom mi řekla, že ministři jsou s ní velmi zadobře a že nazítří, v neděli 13. ledna ráno, k ní přijdou v devět hodin všichni tři.

V té chvíli vešli do královnina kabinetu pan d'Épernon, Zamet a Peronne, kteří po královnině odchodu zůstali ještě nějaký čas v malém kabinetu, aby nedali najevo, že s ní mluvili. Královna ho hned velmi vlídně uvítala a řekla mu, že je div vidět ho tu večer po tak těžké nemoci a že se musí víc šetřit. Řekl jí, že chvála Bohu, až na nohy už z ní nic necítí. Královna mu dala přistavit židli⁶¹ vedle sebe a pozvala ho na komedii⁶². V téže chvíli vešli ke královně pan vévoda de Mayenne a markýz d'Ancre; když viděli pana d'Épernon u ní, a vsedě, neužasli nad tím o nic méně než nad nevlídným přijetím, jehož se dostalo jim. Přistoupili ke stolu, u něhož jsem stál, a řekli mi: „Co to je? Je tu pan d'Épernon už dlouho?“ Řekl jsem jim, že ano, že ho přijala velmi vlídně a že se mi zdá, že je to ovoce rozmluvy, kterou jsme viděli v Lucemburku mezi ní a prezidentem Jeanninem. Ptali se mě, zda tu byl pan de Guise; řekl jsem, že ano, ale že jen vešel a zase odešel; nevím, zda mluvil s královnou, aspoň jsem si toho nevšiml; zato s ní mluvila, a v mé přítomnosti, paní princezna de Conti, k níž byla královna samá laskavost. Tu královna řekla Sauveterrovi: „Ať donesou na komedii židli pro pana d'Épernon, neboť chci, aby si ji přišel poslechnout, a pro Zameta také.“ Tehdy mi markýz d'Ancre řekl těmito slovy: „Per Dio, mosjé, já se směju věcem tohoto světa: královna se stará o židli pro Zameta, a pro pana de Mayenne žádnou nemá; pak věřte amore dei principi!“⁶³

Chtěl jsem zeširoka vypovědět vše, co se toho dne a dne předešlého událo, protože jsem v obou sloužil neobyčejně platně a uvážlivě a měl jsem na tom podíl, jaký vidíte.

Doprovodil jsem paní princeznu de Conti na komedii a cestou jsem jí řekl, že královna dává generální místodržitelství v Provence jejímu bratru rytíři. Byla nadšena a požádala mě, abych to šel říci panu jejímu bratrovi; nechtěl jsem však příliš spěchat ze strachu, aby o tom nenadělal hluk, a bylo důležité, aby zatím nic nevyšlo najevo. Schválila to; neubránila se však, aby to po komedii nenapsala paní vévodkyni de Guise, své švagrové.

13. leden: tři vousáči u královny

Nazítří, v neděli ráno, přišli tři ministři časně ke královně, která právě vstala z postele. Dala je vpustit a své ženy vyjít, zavřela za nimi dveře kabinetu, v němž spala, a zůstala s nimi skoro tři hodiny. Pan princ přišel kolem desáté, a když zabušil na dveře, neotevřeli mu, ačkoli čekal dlouho; řekli mu, že královna je s těmi pány. Když odcházel, potkal jsem ho a on mi řekl: „Víte, že ti tři staří vousáči⁶⁴ jsou už přes hodinu zavřeni s královnou a mne tam nechtěli pustit?“ Tvářil jsem se překvapeně a řekl mu: „Pane, už včera jsme viděli předzvěsti té věci: královna mluvila přes dvě hodiny s prezidentem Jeanninem v lucemburské zahradě a potom k ní přišel pan d'Épernon, jehož přijala tak vlídně, jak nevlídně přijala pány de Mayenne a markýze d'Ancre.“ „Přisámbůh,“ řekl mi, „ti darebáci nám všechno zkazili.“ „Ale hleďte, pane,“ odpověděl jsem, „abyste tím nebyli vinni vy sami: nemůžete se dočkat, až budete upevněni ve své moci a hluboko zakotveni v její náklonnosti, a už na ni naléháte, aby vám dala Château-Trompette, které má být jen vzorkem dalších nároků, jaké vy i vaši přátelé a služebníci už dáváte najevo. Řekli mi, že ji to popudilo a že to nese velmi těžce.“ Odpověděl mi, že mám pravdu a že to nebyl jeho nápad; že ho k tomu donutil pan de Bouillon a pak ho v nouzi opustil a nechtěl být při tom, když o to ostatní žádali, nýbrž předstíral dnu. Chvíli jsem se zamyslil a řekl jsem mu na to: „Pane, přivádíte mě na myšlenku, která je možná mylná, ale přece není bez jakéhosi základu. Královna včera mluvila o panu de Bouillon dobře a dávala najevo, že mu přeje, v téže chvíli, kdy dávala najevo pohrdání panem vévodou de Mayenne a panem markýzem d'Ancre. Paní princezna de Conti mi řekla, že královna chtěla přemluvit pana d'Épernon, aby s ním žil v dobré shodě a aby zanechali nevraživosti, kterou chovají jeden k druhému; což v paní princezně de Conti vzbudilo jakési podezření, že se pan d'Épernon spojil s vámi, a to prostřednictvím královny, soudě podle neobyčejně vlídného přijetí, jehož se mu od ní dostalo. Víte, pane, že pan de Bouillon je důvěrný přítel pana de Villeroy: nezahrál s vámi falešnou hru a nepřešel na stranu královny a ministrů k vaší škodě, když viděl, jak špatně královna přijala vaši žádost o Château-Trompette? Nezatáhl vás do té žádosti schválně, aby zase pomohl k přízni ministrům a sobě s nimi? Já od jeho ducha čekám všechno, a přece se možná mýlím; ale několik různých řečí někdy odhalí věc dobře skrytou.“⁶⁵

Pan princ je od přírody velmi podezíravý a nedůvěřivý; řekl mi, že neví, co si o tom všem má myslit, ale že je tím velmi překvapen a že mé pochyby snad nejsou nerozumné. Nato mi řekl: „A co pan de Guise? Je ryba, nebo rak?“ Odpověděl jsem, že jsem ho od předvčerejšího rána neviděl a že mě požádal, abych už královně nemluvil o návratu La Rochefoucaulda, který chce mít jen od něho a jemu za něj být cele zavázán. Řekl mi: „To je v pořádku.“ A potom, po mnoha dalších řečech, přišel markýz d'Ancre, jemuž pověděl o poradě královny s ministry. Markýz ho prosil, aby šel znovu nahoru a navštívil královnu; nedokázal ho však k tomu přimět a princ ho jen požádal, aby mu vzkázal, co je nového. Vyšli jsme, řečený markýz a já, ke královně, ale nemohl k ní vejít, dokud ministři nevyšli, a to bylo už skoro poledne.

Vrátil jsem se na oběd domů, kde jsem našel pana de Guise; řekl jsem mu, že mu královna dává generální místodržitelství v Provence pro pana jeho bratra. Měl z toho nesmírnou radost a slíbil mi, že o tom nepromluví, dokud nebude čas; večer za to královně poděkoval, když zpozoroval, že tu není nikdo, kdo by ho při té pokloně mohl vidět.