Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

IX. Maignatova aféra, nemilost u královny a úřad generálního plukovníka Švýcarů (1613–1614)

[Kapitola obsahuje zbytek roku 1613 a rok 1614, poslední léta regentství Marie Medicejské, a končí jí první svazek Chantéracova vydání. Bassompierre žije u dvora v Paříži a ve Fontainebleau jako královnin důvěrník a prostředník mezi dvorskými stranami: po lednovém smíru královny s ministry a s Guisy stojí proti ní pan princ a jeho spojenci, k nimž se hlásí i favorit Concini, markýz d'Ancre. Bassompierre líčí špionážní aféru hrbáče Maignata, při níž Concinimu nabídne pomoc k útěku, svůj proces v Rouenu, nemilost, do níž ho Concini u královny uvrhne, a rok 1614: své jmenování generálním plukovníkem Švýcarů, vzpouru princů, cestu dvora do Bretaně a prohlášení královy zletilosti.]

1613: Dvůr po smíru s ministry

Od té chvíle bylo zjevné, že královna a tito páni¹ spolu nejsou zadobře: všechno se dělo skrze ministry;² páni de Guise a d'Épernon³ byli v přízni, třebaže ten první zůstával stále ještě jaksi zaháknut u pana prince; pan de Vendôme⁴ dal královně prostřednictvím své tchyně ujistit o svých službách a markýz d'Ancre⁵ dával otevřeně najevo nespokojenost. Slyšel jsem ho říci královně věc, která mi připadala podivná, když šlo o to, že za ní ti ministři přišli: že špatně dodržela slovo, které dala panu princi, když bez jeho vědomí povolala ministry zpět. Královna mu řekla, že to oni požádali o rozmluvu s ní. Odvětil jí: „Zasloužili by, aby byli všichni tři posláni do Bastily, že se opovážili přijít za Vaším Veličenstvem po úmluvě, pohromadě a nepovoláni.“

Za několik dní poté vyzval mladý baron de Luz na souboj pana rytíře de Guise a ten ho zabil.⁶ Viděl jsem tu zase jednu velmi podivnou ukázku proměn dvora: když rytíř de Guise zabil otce, poručila královna parlamentu, aby se věci ujal, vyšetřil ji a vedl proti němu proces až do konce; a ani ne dvacet dní nato, když navrch zabil ještě i syna řečeného barona de Luz, poslala k němu královna návštěvu s dotazem, jak se mu vede s jeho ranami, sotva se z toho posledního souboje vrátil.

U dvora mi tehdy bylo velmi pěkně a dobře jsem se tam bavil. Královna před večeří hrávala v mezipatře (to je malý kabinet nad jejím); potom jsme chodili na komedii, kam kvůli mně chodila jedna řecká kráska; a večery i noci jsem míval krásné. Sehráli jsme mnoho baletů,⁷ mezi jinými balet Serenády, při němž nás královna přijala v horním sále tak nádherně; potom jsme ho šli tančit do paláce Condé.

Pan princ uspořádal hostinu a po ní honění ke kroužku,⁸ kam byli pozváni všichni muži od dvora kromě mne; královna si mě za to na oplátku podržela u sebe při hře s několika málo dámami a naschvál se toho dne nechtěla ukazovat, aby nebylo vidět, že je její dvůr prázdný, protože všichni byli v paláci Condé. Dva dny nato byl ples v paláci Longueville, kam jsem byl pozván, a královna mi z trucu řekla, že když mě bavila tehdy, kdy jsem nebyl pozván k panu princi, je zcela namístě, abych u ní zůstal, když se slavnost koná u samé brány Louvru a pozván je kdekdo kromě ní a paní princezny de Conti;⁹ a tak jsem zůstal celý večer hrát s ní, čímž jsem si to jinde pořádně rozházel.

Mezitím nastal půst a hned první postní čtvrtek večer, 21. února, mě potkalo milostné štěstí.

Březen. Několik dní nato jsem se vypravil za markýzem d'Ancre, který byl nějaký čas v Amiensu a hrál si na nespokojence. Po pěti dnech jsem se vrátil a hned po Velikonocích (v dubnu) jsme jeli do Monceaux, kde jsme se dobře bavili.¹⁰

Odtud se královna vrátila do Paříže a pak jela do Fontainebleau; předtím ještě (v květnu) vystrojila svatbu pana de Montmorency s nejstarší dcerou dona Virginia Orsiniho, vévody z Bracciana, a dala jí ze svých peněz sto tisíc tolarů věnem.¹¹ Nazítří byl ples v paláci Montmorency, kde jsem se objevil s krásnou stuhou, darem přízně jedné dámy.

Noční schůzka ve Fontainebleau

Ve Fontainebleau se královna dověděla, že pan de Vendôme, ať dal paní de Mercœur jakékoli slovo, se spojil s panem princem a že se všelijak kují pikle, jak do toho znovu zatáhnout pana de Guise, jehož váhavost se Jejímu Veličenstvu nelíbila. Promluvila s ním o tom a on jí znovu odpřisáhl všemožnou věrnost. Nicméně když pan de Vendôme a markýz de Cœuvres¹² přijeli do Fontainebleau – ten první rozloučit se s královnou před odjezdem do Bretaně, kde měl řídit zasedání stavů, a markýz pod záminkou, že ho do Fontainebleau doprovází –, požádali Zameta,¹³ aby jim dal pokoj v kastelánském domě, kde spal pan de Guise. Královna pojala podezření a poručila mi, abych se od pana de Guise nehnul, dokud neulehne, a zabránil tomu, aby spolu s panem de Vendôme promluvili; což jsem učinil. A královna ještě poslala Sauveterra,¹⁴ aby v noci hlídal na schodišti pana de Guise; ten zahlédl, jak pánové de Vendôme a de Cœuvres stoupají v županech do pokoje pana de Guise, u něhož pobyli bezmála dvě hodiny; a markýz s ním ujednal, že přijede do Paříže jako rozhodce paní d'Elbeuf¹⁵ a že se tam setká s panem princem.

Druhý den ráno pan de Vendôme odjel a královna kolem oběda poslala markýzi de Cœuvres rozkaz, aby opustil dvůr a nevracel se, dokud nedostane nový rozkaz. Vrátil se do Paříže, podal zprávu o tom, co ujednal, a popichoval markýze d'Ancre, aby se cítil uražen tím, že ho vyhnali; říkal, že je to proto, že je jeho přítel, a že mu ten kousek provedli ministři kvůli němu.

Pan de Bouillon¹⁶ tehdy připadl na to, navrhnout smír mezi paní d'Elbeuf a paní de la Trémoille, svou švagrovou, které se spolu soudily, a přimět je, aby si každá vybrala dva ze svých předních příbuzných či přátel, zda by se jim nepodařilo jejich spor urovnat. Pan de Mayenne¹⁷ navrhl paní d'Elbeuf, aby si zvolila pana de Guise a jeho, neboť paní de la Trémoille si už vybrala pana prince a pana de Bouillon; učinila tak a napsala panu de Guise s prosbou, aby za tím účelem přijel do Paříže. Pan de Guise se rozloučil s královnou, která v tu chvíli vytušila úskok; a zároveň ji přišla varovat i paní princezna de Conti, že to je proto, aby pana de Guise zavřeli s těmi třemi rozhodci a přiměli ho k něčemu proti její službě. Požádala ho tedy, aby zůstal ve Fontainebleau, a řekla, že do Paříže pošle mne, že napíše paní d'Elbeuf, že ho zadržela, a že mě dokonce nechá jejím jménem přimlouvat se u soudců za věc řečené paní d'Elbeuf, kdyby ta chtěla smírčí úmluvu zrušit. Nechtěl se už dál přít a zůstal; a já se chystal na cestu.

Po obědě jsem přišel ke královně pro rozkazy; řekla mi, abych odjezd odložil do zítřejšího rána, což bylo úterý před Letnicemi,¹⁸ kvůli čemusi, k čemu mě potřebuje, a pak se zeptala, nemám-li nějaké verše od Porchèra.¹⁹ Řekl jsem, že ne, ale že některé umím nazpaměť. Dala se do smíchu a řekla, že takhle je nechce, nýbrž psané jeho rukou. Také jsem se tomu přání zasmál a ona mi řekla: „Teď vám nemohu říci proč; ale určitě mi nějaké přivezte a nedělejte kolem toho rozruch; nechci totiž, aby bylo znát, že o ně stojím.“ Potom mi dlouho mluvila proti markýzi d'Ancre a říkala, že si vede tak špatně, že se nakonec zničí; a já ho stále omlouval, jak jsem nejlépe uměl. Řekla mi: „Dělá důležitého a nehne se od kliky, která je naprosto proti mně. Řekněte mu, že mu vzkazuji, že nebude-li tu ve čtvrtek večer, naučím ho poslouchat; a nebýt jeho ženy,²⁰ už bych ho byla dala na místo, odkud by nevyšel, kdy by se mu zachtělo. Jeho žena z toho zuří, a on to dělá čím dál hůř. Řekněte mu, ať neopomene udělat, co mu poroučím.“ Potom mi dala ještě nějaké další pověření, jak ji napadlo, a já odjel do Paříže, kam jsem dorazil v úterý kolem desáté hodiny dopoledne.

Když jsem se převlékal, přišel ke mně markýz d'Ancre a ptal se na novinky od dvora a zda nepřijede pan de Guise. Řekl jsem, že ne, a proč. Potom jsem mu vyřídil poselství, jímž mě pověřila královna. Řekl mi na to ve velikém hněvu mnoho věcí: že je muž cti a že poruší-li královna slovo, on je nehodlá porušit vůči svým přátelům, s nimiž ho sama spojila; že potupa, kterou způsobila markýzi de Cœuvres, míří na něho a že ho pro svou čest nemůže opustit; že ke dvoru nepojede, dokud ho tam nepřiveze s sebou. Mluvil jsem s ním potom čtvrt hodiny velmi otevřeně, jako jeho přítel, a ukázal mu, jak je jeho počínání pochybené, a on se poněkud vzpamatoval; jen mě požádal, abych napsal jeho ženě a vzkázal jí, že je rozhodnut jet ve čtvrtek ke dvoru podle rozkazu, který od královny dostal; pro jeho pověst že mu však záleží na tom, aby s sebou přivezl markýze de Cœuvres, a ať ona u královny dosáhne svolení, aby ho směl přivézt a poprosit ji, aby ho přijala; potom ať si s ním královna naloží, jak bude chtít, a on se tak vyváže z toho, čím je při této příležitosti povinován příteli. Napsal jsem depeši hned před ním a ihned s ní vypravil Lamberta, který se nazítří ráno vrátil se souhlasem; s čímž byl markýz d'Ancre velmi spokojen.

Maignatova aféra

Odjel tedy ve čtvrtek s markýzem de Cœuvres a já dorazil do Fontainebleau až v sobotu večer. Složil jsem královně účty z toho, co mi svěřila, a mezi jiným jsem jí dal verše z Porchèrovy ruky stejně jako z jeho ducha. Dala se do smíchu a řekla mi: „Už je pozdě, věc je odhalena: toho ubožáka jsem podezírala neprávem a lituji toho.“ Řekl jsem královně: „Madame, kdybych se směl opovážit, požádal bych vás o vysvětlení té hádanky.“ Řekla mi: „Povím vám to. Před nějakým časem nám Gueffier,²¹ náš agent v Piemontu, vzkázal, že tam odtud, z Francie, docházejí zprávy proti králově službě, a dokonce poslal nadpis jednoho z balíčků, které se odtud den co den posílají. Nevěděli jsme, koho podezírat, a protože Porchères byl dlouho v Savojsku, obviňovala jsem jeho; ale dnes jsme celou věc odhalili, neboť jsme při činu chytili toho, kdo je píše, právě když svůj balíček házel do poštovní truhlice: je to jistý plavovlasý hrbáč, kterého jste často vídal táhnout za dvorem, rodák z Dauphiné, jménem Maignat.“²² Řekl jsem jí, že ho znám a že jsem ho často vídal v předpokoji pana markýze d'Ancre. Tu mi řekla: „Však tam také měl co dělat, a brzy se toho ukáže víc.“

Dál jsem o tom nepřemýšlel a šel podle svého zvyku večeřet k Zametovi; a protože byl předvečer Letnic, nebyl tam mimo jeho rodinu nikdo než Loménie, státní sekretář,²³ jemuž jsem bezděky řekl: „Co je zač jistý hrbatý polokněz jménem Maignat?“ Odpověděl mi: „Proč se mě na to ptáte?“ „Protože o něm něco vím,“ řekl jsem. „A já možná víc než vy,“ řekl on. „Dejme své vědomosti dohromady,“ řekl jsem, „ať vidíme, zda se shodují: psal jménem jistých urozených osob do Savojska; Gueffier se něčeho dopátral a poslal sem obálku balíčku psanou jeho rukou; chytili ho, když házel balíček na poštovním úřadě; už ho vyslechli a začíná zpívat pěkně zřetelně.“ Na to mi řekl: „Přisámbůh, máte zprávy z tak dobrého pramene, že nemám co dodat, leda to, že jsem při jeho výslechu dělal písaře a mám jeho výpověď v kapse.“ Zeptal jsem se, co se v ní zpívá. Odpověděl: „Když už toho víte tolik, nezatajím vám ani zbytek: mluví se tam jasně o panu markýzi a paní markýze d'Ancre, ale hlavně o panu Dolému,²⁴ který byl jejich nástrojem; a měl bych ho za velkého chytráka, dokáže-li tohle přadeno rozmotat.“ A potom mi vypověděl všechny podrobnosti.

Udržoval jsem s markýzem d'Ancre velmi těsné přátelství a měl jsem rád i Dolého; proto jsem při večeři nejednou přemýšlel, jak bych jim mohl pomoci a posloužit, a když jsem vstal od stolu, šel jsem markýze hledat; ale už se uchýlil se svou ženou do soukromí kvůli zítřejšímu velkému svátku, a ani příštího dne jsem ho nemohl spatřit dříve než po obědě v královnině pokoji, když odcházela na kázání. Řekl jsem mu: „Pojďme se během kázání dvakrát projít předpokojem a pak půjdeme na nešpory; vyhneme se horku i tlačenici.“ Šel a ve dveřích mi řekl: „Co byste, pane, řekl tomu, že královna dosud nechtěla přijmout pana markýze de Cœuvres a že ji od toho ti lotři vousáči pořád odvracejí?“ Řekl jsem mu: „Pane, nemyslím, že by ministři působili na její mysl tolik jako její vlastní náklonnost; mohu vám totiž říci, že to byla královna sama, kdo dal pány de Guise a de Vendôme sledovat a kdo se dověděl, že spolu v noci mluvili; netvrdím ovšem, že ji na to předtím nikdo neupozornil. Ale nechme tu věc a mluvme o jiné, důležitější, znáte-li ji, jak se domnívám; a neznáte-li ji, povím vám o ní mezi čtyřma očima: jak je to s Maignatem?“ Při tom slově mi celý zaražený řekl: „Proč s Maignatem, pane? Che vol dir Magnat? Che cosa è Maignat?“²⁵ Řekl jsem: „Balamutíte mě; víte to lépe než já a děláte nevědomého.“ Řekl: „Par Dio, Mousou, já žádný Magnat neznat; já tomu nerozumět; já nevědět, co to je.“ „Pane, pane,“ řekl jsem, „mluvím tu s vámi jako váš služebník a přítel, ne jako soudce nebo komisař. Maignat byl včera zatčen a hned vyslechnut, pak ještě večer a dnes ráno znovu; chytili ho, když házel na poště balíček, a ten mluví o mnoha věcech a jmenuje osoby jejich jmény. Víte-li to už, přišel jsem jen o tu námahu, že jsem vám to řekl; a nevíte-li to, myslím, že jako váš služebník mnoho získám, když vás na to upozorním, abyste v té věci učinil opatření a zvlášť se postaral o to, jak z ní vytáhnout pana Dolého, kterého se do ní budou snažit zaplést.“ Řekl mi velmi zaražen: „Já, Monsour, nemyslet, že pan Dolé conosca questo Magnat. Já se do toho neplést.“ „To děláte dobře, pane,“ odpověděl jsem; „vezmu si z té věci jen ten díl, který mi sám budete chtít dát, abych vám v ní posloužil; to je můj jediný cíl a úmysl.“ Poděkoval mi a pak mě zprudka opustil, a já šel na zbytek kázání a na nešpory, po nichž se královna šla projít do parku, a já si sedl do kočáru prvního podkoního, abych ji doprovodil.

Když jsme se projížděli podél kanálu,²⁶ přicválal za mnou jeden z lidí pana markýze d'Ancre a prosil mě jeho jménem, abych k němu hned přišel. Tušil jsem ovšem, že jsem mu nasadil brouka do hlavy; přesto jsem řekl nahlas: „To mě chce obrat o peníze.“ Vsedl jsem na koně toho šlechtice, a když se mě královna ptala, kam jedu, řekl jsem, že jdu hrát s panem markýzem. Čekal na mne nahoře na tom schodišti, které vybíhá do Oválného dvora, a když jsem vystoupil, odvedl mě do královniny galerie, zavřel za námi a došel až doprostřed galerie, aniž řekl slovo; konečně se vzpřímil a řekl mi: „Ach, pane Bassampier, můj dobrý příteli, jsem ztracen; moji nepřátelé získali vrch nad královninou myslí, aby mě zničili.“ Pak se dal do strašlivého rouhání a hořce plakal. Nechal jsem ho chvíli, ať se vyzuří, a pak jsem mu řekl: „Pane, není čas klít a plakat, když věci spěchají: je třeba otevřít srdce a ukázat ránu příteli, jemuž chceme svěřit její vyléčení. Myslím, že jste pro mne poslal, abyste mi svou bolest pověděl, a ne abyste mi ji oplakával; proto se, pane, musíte dobře a pevně rozhodnout mezi různými radami, které vám dají přátelé, a zvolit tu, kterou uznáte v nynější věci za nejvhodnější.“ Tu mi řekl: „Li ministri mi dali tuhle strettu²⁷ a chtějí mě zničit, a pana Dolého také.“ „Pane,“ řekl jsem, „máte proti jejich jedu mnoho léků a nejznamenitější z nich je královnina přízeň, kterou neomylně získáte, kdykoli se budete chtít vrátit ke své povinnosti a zanechat všech jiných pletek, které jí nejsou milé; tak ochromíte síly svých nepřátel a zdvojnásobíte své, abyste je zničil a potřel. Máte také svou nevinu, která mluví za vás, a kdyby snad nebyla úplná, je třeba navštívit a získat si Maignatovy komisaře (nepochybuji totiž, že vaše nynější trápení je právě tohle) a utéci se ke královnině dobrotě a milosrdenství; přijme vás s otevřenou náručí, tím jsem si zcela jist, jen když s ní budete mluvit s upřímným srdcem a odevzdáte všechnu svou vůli úplně do jejích rukou.“ „Ach, pane,“ řekl mi na to, „bojím se, že královna, zaujatá mými nepřáteli, bude mít uši zavřené před mými ospravedlněními a že uvěří docela ministrům.“ „Na vás je,“ odvětil jsem, „abyste poznal nejprve sám sebe a potom královnu. Nemáte-li svou věc za čistou, anebo je-li v ní něco, čím by vám mohli uškodit a zničit vás, musíte zvážit, zda se můžete zachránit prostřednictvím královniny náklonnosti, jejíž pramen vůči paní vaší manželce nikdy nevyschne; ale vidíte-li, že není dost silná, aby vám zabránila spadnout do propasti, je třeba uhnout svou osobou z rány, uchýlit se do bezpečí a svou při vést zdálky, buď písemně, nebo skrze advokáta. To je nejlepší lék, jaký lze na vaši nynější nemoc dát; ale protože je to lék chymický,²⁸ nechtěl bych ho užít leč v krajnosti a jen ve dvou případech: za prvé, je-li má věc kalná (rozumím hrdelní), a i tehdy jen, kdybych při hrdelní věci soudil, že mě z ní královna nemůže nebo nechce vytáhnout; za druhé, i kdyby v jádru taková nebyla, kdybyste své nepřátele pokládal za tak mocné, že by ji jejich úskoky takovou mohly učinit. V těch dvou případech znamená vzdálit se vyhrát při. A abyste poznal, jaký jsem vám přítel a že vám nedávám rady, na nichž bych sám nenesl pořádný díl: rozhodnete-li se pro to, nabízím se, že vám při tom pomohu, budu při tom s vámi a dostanu vás do bezpečí, jen když nám rychlé rozhodnutí dá možnost nejen se do toho pustit, ale také to provést.“ Po těch slovech se mi zdálo, že se mu docela ulevilo, a po mnoha zdvořilostech se mě zeptal, jak bychom to mohli udělat. Řekl jsem mu: „Raďte se ještě půl hodiny, a jste-li pevně rozhodnut, sejděte do mého pokoje v kastelánském domě; najdete tam připravené jezdecké boty a dva rychlé koně, kteří nás donesou na první poštu, odkud pojedeme kvapem do Paříže a odtamtud do Amiensu; tam vás potom zanechám a vrátím se a řeknu, že jste mě vzal s sebou, aniž jsem znal váš záměr, v domnění, že jde o nějakou soukromou rozepři, a že jste mi teprve v Amiensu řekl příčinu svého útěku a požádal mě, abych zajel za královnou; a té potom řeknu, čeho bude třeba k vašemu usmíření.“ Schválil to východisko a šel je sdělit markýzi de Cœuvres a Dolému; ti však viděli, že odjede-li on a oni zůstanou, jsou ztraceni, kdežto ohled na něho a jeho přítomnost je zachrání, a tak mu to rozmluvili; říkali, že to dělám v úmyslu ho zničit a zaujmout jeho místo u královny. Přemluvili ho, aby se chopil prvního východiska, které jsem mu navrhl, totiž utéci se ke královně; a našel u ní všemožnou vlídnost a dobrotu. K tomu pan de Roissy, který vedl první Maignatův výslech, o něm podal příznivou zprávu, neboť byl důvěrným přítelem markýzy; a oba komisaři toho procesu, jménem Masurier a Mangot,²⁹ jim v něm dobře posloužili: však za to byli také dobře odměněni, jeden úřadem prvního prezidenta v Toulouse, druhý v Bordeaux a potom úřadem strážce pečetí. Proces byl s Maignatem doveden do konce a jména markýze a markýzy d'Ancre a Dolého byla vypuštěna; on sám byl odsouzen k lámání kolem zaživa, což bylo vykonáno následujícího čtvrtka,³⁰ a den nato se dvůr vrátil do Paříže.

Proces v Rouenu a zrada ministrů

Krátce před Nanebevstoupením jsem byl poštou v Rouenu, abych tam obhlédl, jak vítr vane u soudu pro mou věc,³¹ a připravil všechno, abych se tam zakrátko vrátil. Shledal jsem, že mi protistrana provedla soudní lest, totiž že dala svou při posoudit všem proslulým rouenským advokátům, aby je tak učinila nezpůsobilými hájit mou; takže jsem se musel uchýlit k tomu, že jsem si vzal pařížského advokáta jménem Mauguin, aby ji přijel hájit. Po návratu jsem královně pověděl o tom úskoku, který na mne protistrana nastrojila; jednoho dne ji napadlo říci mi: „Můj Bože, Bassompierre, nemohl by vaši věc hájit prokurátor normandských stavů,³² který je tak výmluvný? Vždyť býval kdysi advokátem v Rouenu. Je tady: zeptám se ho.“ A hned pro něho poslala a poručila mu, aby se toho ujal; což učinil a zhostil se toho dokonale.

Červen. Odjel jsem brzy po příjezdu dvora do Paříže, provázen mnoha přáteli, kteří chtěli jet se mnou, a dalšími, kteří přijeli později, takže se mnou v Rouenu bývalo někdy přes dvě stě šlechticů. Královna také napsala panu maršálu de Fervaques³³ (ostatně mému příteli), aby mi pomohl ve všem, oč ho požádám; poručila své kompanii lehké jízdy, která ležela posádkou v Évreux, aby za mnou přijela v občanském šatě, a poslala svým jménem Marillaka³⁴ s dopisy všem prezidentům a radům na mé doporučení; také posílala obden kurýry, aby zvěděla, jak ta věc dopadá. Množství dam, které v Rouenu byly, mnoho cizích, které tam přijely, a zástup šlechty, který jsem tam přivedl, způsobily, že celý čas mého pobytu v Rouenu, to jest měsíc, uběhl jako masopust v ustavičných slavnostech, plesech a společnostech; a z celého toho pobytu jsem si neodvezl nic než evokaci,³⁵ kterou má protistrana úskokem vymohla u královské rady; to mě zdrželo o šest měsíců a přinutilo vrátit se.

[Bassompierre tu dodatečně připomíná, že před odjezdem do Rouenu byl „ve velmi těsném svazku se třemi ministry“, kteří ho používali k věcem, u nichž nechtěli být vidět jako původci. Tři takové návrhy přednesl za ně královně: pro kancléře zboření pevnosti Quillebeuf s náhradou maršálu de Fervaques, k čemuž královna svolila; pro prezidenta Jeannina návrat pana velkého podkoního ke dvoru, rovněž s úspěchem; a pro pana de Villeroy, aby pan de Souvré směl postoupit svůj úřad prvního komořího synovi, panu de Courtenvaux. Tu královna odpověděla, že třetí úřad prvního komořího zřídila pro pana de Souvré pod podmínkou, že jeho smrtí zanikne; zavázala se k tomu panu velkému podkonímu a panu de Bouillon, od něhož svůj úřad získal markýz d'Ancre, a bez jejich souhlasu to povolit nemůže. „Řekl jsem to, abych objasnil, co povím dále.“]³⁶

Za mého pobytu v Rouenu ministři, kteří viděli, že markýz d'Ancre ustál náraz Maignatovy aféry a šťastně z ní vyvázl, nabyli přesvědčení, že jeho přízeň u královny je tak veliká, že je nakonec udolá, a rozhodli se, že se s ním dohodnou, uvidí-li k tomu cestu. Pan prezident Jeannin se do toho pustil první; navrhl královně, aby zařídila, že pan kancléř a pan de Villeroy budou s panem markýzem d'Ancre zajedno a v dobré shodě (neboť on sám byl mezi nimi vždy tím vlídným, mírnícím živlem); že to bude k dobru její služby a ke klidu dvora. Královna ten návrh přijala s radostí, odpověděla, že by si to přála, a ať na tom pracuje. Tehdy navrhl sňatek dcery markýze d'Ancre s markýzem de Villeroy,³⁷ vnukem pana de Villeroy, a ministři slíbili řečenému markýzi, že budou podporovat všechny jeho záměry a přispějí vším svým důmyslem i mocí k jeho povznesení. A tak se věc urovnala (v červenci) bez mého vědomí i účasti, aniž mě do toho zahrnuli či přibrali k sobě ti nevděčníci, jimž jsem tak věrně pomáhal a sloužil; a netrvalo dlouho a rozkmotřili mě s královnou a zničili u řečeného markýze.

Začalo to tím, že mezi výminkami jejich dohody bylo i postoupení úřadu prvního komořího panu de Courtenvaux; a když markýz řekl panu de Villeroy, že přece viděli, jak marné byly jejich snahy, dokud k tomu sám nesvolil, odpověděl mu pan de Villeroy, že o tom nikdy nedal mluvit jinak než skrze mne. Markýz si mi ostře stěžoval, že jsem věc, na níž měl hlavní zájem on, chtěl prosazovat, ačkoli se hlásím k jeho přátelství, a vyčetl mi to před královnou; ta mu však dosvědčila, že jakmile mi řekla, že na tom má markýz zájem, odpověděl jsem jí, že jsem to nevěděl, a když je tomu tak, že od věci nejen upouštím, ale dokonce ji prosím, aby v ní nic nečinila bez jeho souhlasu; s čímž se pro tu chvíli spokojil.

Stalo se také, že královna chtěla slyšet obhajovací řeč, kterou La Bretignère pronesl v mé při, a jednou večer, když ji před královnou opakoval, chtěla ji markýza odvést, aby s ní promluvila o nějaké záležitosti; královna nechtěla, a když na ni markýza naléhala, rozzlobila se na markýzu pro její dotěrnost, a markýza na mne, protože myslela, že jsem toho příčinou.

[Autorův dodatek na okraji rukopisu, který Chantérac otiskuje pod čarou: „Za několik dní zemřel generální prokurátor v Rouenu; dal jsem o tom zprávu královně a ta mi prokázala čest, že mi jeho úřad darovala, abych z peněz, které za něj utržím, mohl splatit něco ze svých dluhů; ale já ho dal zadarmo panu de Bretignère, který několik dní předtím hájil mou při před parlamentem.“ Chantérac k tomu cituje Malherbův dopis z 8. července 1613: královna prý chce mít obě řeči, „aby se zasmála galantnostem, které tam z obou stran zazněly“.]

V téže době byl pan princ v Saint-Mauru na prahu smrti, zachvácen prudkou nachovou horečkou, z níž se, díky Bohu, uzdravil; ale markýz de Noirmoutier, který ho za nemoci navštívil, se od něho nakazil a skutečně na to zemřel. Nedávno předtím odkoupil generální místodržitelství v Poitou, které dříve držel pan de Parabère, a to se jeho smrtí uprázdnilo.³⁸ Mnozí o ně u královny usilovali, jako páni de La Rochefoucauld a de Saint-Luc³⁹ (v srpnu), a královna mi pro toho druhého dávala velké naděje. Zvlášť jsem prosil – a on také – markýze d'Ancre, aby mu v té věci pomohl, a on to slíbil jemu i mně; nicméně (protože vlastní zájmy jdou přede vším) je dal přidělit panu de Rochefort⁴⁰ na prosbu pana prince, a královna mi řekla, že na neobyčejné naléhání řečeného markýze dala ten úřad Rochefortovi, ačkoli byla více nakloněna panu de Saint-Luc. Markýz d'Ancre mi ještě téhož dne řekl, že je zoufalý z toho, že královna dala ten úřad Rochefortovi, a že mě prosí, abych pana de Saint-Luc ujistil, že pro něho udělal, co mohl, ale že převážila autorita pana prince. Já, který jsem věděl, co mi řekla královna, jsem mu odpověděl, že až bude chtít oklamat někoho třetího a přibrat mě k tomu, rád mu pomohu; ale k oklamání mého švagra ať laskavě použije někoho jiného, neboť jsem mu příliš blízký. A když mu potom pan de Saint-Luc dal najevo trochu chladu, namluvil si, že jsem ho proti němu popudil já, a mračil se na mne; a potom začal s pomocí své ženy vštěpovat královně, že se honosím vlídností, kterou mi prokazuje, a že se o tom mluví; pak jí říkali, že jí odcizuji její služebníky a že proti ní bouřím lidi.

Královnina nemilost

Září. V téže době jsem se vrátil do Fontainebleau, když jsem předtím v Paříži z královnina rozkazu urovnal spory pánů de Montbazon a de Brissac, kteří se už už měli rozkmotřit, a přiměl pana de Boisdauphin, aby svolil, že La Varenne bude královským místodržícím v Anjou.⁴¹ Královna mi za to byla vděčna; a dokonce několik dní před odjezdem do Fontainebleau, když mě jednou viděla smutného, zeptala se paní princezny de Conti, co je toho příčinou. Ta jí řekla, že k tomu mám dost důvodů, když vidím, že po tolika službách, tolika čase a výdajích u dvora jsem tu bez úřadu a bez zajištění, a ona že má zakrátko vyjít z regentství, za něhož jsem sloužil tak věrně a s takovou horlivostí. Řekla jí: „Má pravdu; ale řekněte mu, ať se na mne spolehne, že na něho myslím a nezapomenu.“ Ještě téhož večera, což bylo v předvečer jejího odjezdu do Fontainebleau, mi dala několik pověření pro svou službu v Paříži (kde jsem ji poprosil, aby mi dovolila zůstat osm dní) a poručila mi, abych přijel do Lésigny,⁴² kde měla cestou z Paříže obědvat; což jsem učinil. A tam mi dala znovu táž ujištění a navíc mi řekla, že mi nechybějí lidé, kteří mě s ní chtějí rozkmotřit, ale ať jsem klidný, že se jim to nepodaří.

Přesto jsem po příjezdu do Fontainebleau viděl, jak se mi zdálo, malou změnu, a za několik dní, když markýz a jeho žena pokračovali ve svých piklech, jsem pocítil úplný chlad. Nedal jsem však nic znát. A jednoho dne (v říjnu), když páni de Créquy,⁴³ de Saint-Luc a de La Rochefoucauld přijeli všichni tři bez služebnictva s úmyslem ubytovat se a spát u mne, vypůjčil jsem si od Zameta pokoj v kastelánském domě, kde jsme spali pan de La Rochefoucauld a já, a svůj jsem přenechal pánům de Saint-Luc a de Créquy. Páni de Saint-Luc a de La Rochefoucauld spolu však nemluvili pro jakousi žárlivost kvůli slečně de Néry; pan de Créquy a já jsme usoudili, že se sluší odstranit ten chlad mezi přáteli, a to našimi tak blízkými. Pan de Créquy mi řekl: „Promluvte o tom vy se svým spolunocležníkem a já udělám totéž se svým, a uvidíme-li, že to půjde, zítra ráno je přimějeme, aby se objali.“

Nazítří jsem mu vzkázal, že je-li jeho muž svolný, můj je víc než ochoten ho obejmout, a v tom případě ať přijdou do Dianiny zahrady, kde na ně počkáme. Markýz d'Ancre byl tehdy náhodou v pokoji královny, která viděla, jak se La Rochefoucauld a já spolu procházíme; řekl královně: „Pojďte se podívat, Madame, jak se Bassompierre snaží popudit La Rochefoucaulda proti vám za to, že nedostal generální místodržitelství v Poitou.“ Královna vstala ze své židličky, na které se dávala česat, aby se podívala z okna, a spatřila právě, jak k nám přicházejí páni de Créquy a de Saint-Luc; přiměli jsme je, aby se objali, a objali jsme je také, s mnoha projevy něhy a náklonnosti. Tu markýz využil chvíle a řekl jí: „Přisámbůh, Madame, to všechno je proti vám: kují pikle, a ať umřu, jestli jim Bassompierre nezaručuje pana de Rohan, Créquy pana de Lesdiguières⁴⁴ a ti druzí se zase zaručují jim. Dá se to velmi snadno poznat z jejich posunků; k čemu by jinak bylo všechno to objímání u lidí, kteří se vídají bez ustání?“

Královna té domněnce tak snadno podlehla, že aniž ji dál zkoumala, mračila se na nás na všechny čtyři; ale když ti tři odjeli, ať už do Paříže, nebo do svých krajů, pokračovala v tom vůči mně s takovou prudkostí, že řekla dost nahlas, že jsou lidé, kteří se pletou do spolčování proti službě krále i její, ale že odhalí-li něco, dá je potrestat tak, že si z toho ostatní vezmou příklad. Potom v kočáře, když mluvila o mně s princeznami, jim řekla, že dělám věci proti její službě, jichž bych mohl litovat. Pověděly mi to po návratu a já to řekl panu de Guise; a když královna vedla tutéž řeč k němu, odpověděl jí velmi ušlechtile a požádal královnu, aby určila způsob a hodinu, kdy bych s ní mohl mluvit. Určila mu svou galerii, až se vrátí z procházky, a to podle mého soudu proto, že v těch hodinách u ní markýz ani jeho žena obvykle nebývali; a věřím tomu proto, že pokaždé, když se otevřely dveře galerie, obracela se, aby viděla, zda nevcházejí. Mluvil jsem s ní dost dlouho a hodně směle a stěžoval jsem si, místo abych se omlouval; a královna mi i ve svém hněvu ukázala dobrotu. A když jsem jí řekl, že dělá-li to všechno proto, aby mi nemusela dát úřad prvního komořího, který mi slíbila, zprošťuji ji toho slibu, jen když mi prokáže milost a bude mě mít za to, čím jsem, za velmi poctivého muže, neschopného kdy zanedbat nejponíženější službu, kterou jsem jí zasvětil, rozzlobila se na ta slova a řekla, že není z těch, kdo by nedodrželi, co slíbili, a že to bez chyby splní; a podle toho, jak si budu napříště počínat, pozná, zda bylo její podezření pravdivé, nebo liché. A tak se se mnou rozešla, a já zůstal osm nebo deset dní v tom stavu beze změny k lepšímu, a ona se mnou nemluvila.

V téže době se vrátil ke dvoru pan velký podkoní a král i královna ho přijali vlídně (v listopadu).⁴⁵

Když jsem setrval v tom stavu lhostejnosti, došla mi trpělivost a rozhodl jsem se opustit dvůr, Francii i službu krále a královny a jít hledat šťastnější osud jinam, třebaže krásné osoby dělaly nemožné, aby mě od toho úmyslu odvrátily. Řekl jsem to Sauveterrovi, a ať mi najde příležitost promluvit s královnou, abych se s ní rozloučil; ta měla nazítří jet do Paříže navštívit pana svého syna,⁴⁶ který tam ležel nemocen, a požádala celý dvůr, aby ji tam nechal jet samotnou a zůstal u krále. Sauveterre jí podle mého soudu řekl, proč s ní chci mluvit; neboť když jsem vstoupil do jejího kabinetu, řekla mi: „Bassompierre, zítra jedu do Paříže a poručila jsem všem, aby zůstali tady; ale vy, chcete-li tam přijet, máte mé dovolení a promluvím tam s vámi. Jen nejezděte stejnou cestou jako já, aby se neřeklo, že z obecného pravidla dělám nějakou výjimku.“ To mi zavřelo ústa; a nazítří jsme pan de Créquy, pan de Saint-Luc a já přijeli do Paříže, počkali na královnu, až bude vystupovat v Louvru, a doprovodili ji k Monsieurovi. Ostatní odešli a já zůstal, dokud nebyla ve svém kabinetě, kde jsem měl dost času s ní promluvit, a odešel jsem s ujištěním, že nevěří ničemu z toho, co jí chtěli namluvit, neboť jsem jí všechno zcela objasnil.⁴⁷

Královna shledala Monsieura v lepším stavu, než jí vzkázali, a když u něho pobyla dva dny, vrátila se strávit Všech svatých a svatého Martina do Fontainebleau (v listopadu) a potom se přes Villeroy⁴⁸ vrátila do Paříže, kde zůstala (v prosinci) a dočkala se roku 1614, kdy se začaly strojit zmatky.

1614: Generálním plukovníkem Švýcarů

Leden. Pan de Rohan zamíchal kartami v Poitou a v La Rochelle; a pan princ s pány de Nevers a de Mayenne, spojenými s maršálem de Bouillon, spřádali své pikle, takže královna z toho něco odhalila a kvůli tomu chtěla postavit vojsko.⁴⁹ Ale protože hlavní sbor toho vojska mělo tvořit šest tisíc Švýcarů a jejich generálním plukovníkem byl pan de Rohan, rozhodla se královna ten úřad vykoupit a dostat mu ho z rukou. Pan de Villeroy, který vždy přál domu Longueville, navrhl královně, aby jej dala panu de Longueville; že by ho tak mohla odtáhnout od pana prince. Ale nechtěla se na to spolehnout: navrhla ministrům mou osobu a řekla, že bych se k tomu nehodil špatně, jednak pro německý jazyk, který mám se Švýcary společný, jednak proto, že jsem jejich soused. Ale pan de Villeroy, který měl svůj záměr hotov, řekl královně, že ve starých smlouvách francouzských králů s kantony je výslovně stanoveno, že jejich generálním plukovníkem má být princ, ba dokonce princ královské krve; od toho sice upustili, nicméně jím vždy byli princové.

[Villeroy královně vypočetl celou řadu: jakýsi pán de Beaujeu, princ královské krve, po něm další, pak Engilbert Klévský, potom tři princové z domu Longueville; když poslední z nich, vnuk Clauda de Guise, mladý zemřel, zabral prý jeho děd oba jeho úřady, velkého komořího i generálního plukovníka Švýcarů, pro své dva syny. Konečně konetábl Anne de Montmorency opatřil úřad svému synu Méruovi, „na což Švýcaři reptali, ale strpěli ho pro velikou autoritu a pověst pana konetábla“. Pan de Sancy pak pomohl Méruovi u zesnulého krále k úřadu admirála, aby sám dostal generální plukovnictví; zesnulý pan hrabě de Soissons, který Sancyho nenáviděl, však přiměl Švýcary, aby při obnově spojenectví žádali za plukovníka prince, a pan de Sully pohnul krále, aby jmenoval pana de Rohan a napsal Švýcarům, že ho mají přijmout, „protože je z krve dvou království, která by mohl zdědit, totiž Navarry a Skotska“.]⁵⁰

Na ty důvody královna upustila od toho, aby mě pro ten úřad navrhovala, a jmenovala jim rytíře de Guise; načež týž pan de Villeroy, drže se dál svého prvotního záměru, řekl: „Tahle volba vyvolá mnoho křiku a dá líbivou záminku těm, kdo chtějí působit zmatky a kdo si už teď stěžují na přízeň, kterou k jejich škodě prokazujete lidem z toho domu.“ Nato se rada zvedla a královna jim řekla: „Bude tedy třeba pomyslet na někoho, kdo se k tomu hodí.“

Když se vrátila do svého kabinetu, řekla mi: „Bassompierre, kdybyste byl princem, byla bych vám dnes dala krásný úřad.“ Odpověděl jsem jí: „Madame, nejsem-li jím, není to tím, že bych jím nebyl velmi rád; ale mohu vás ujistit, že jsou mezi nimi hloupější, než jsem já.“ „Byla bych ráda, kdybyste jím byl,“ řekla mi, „neboť bych pak nemusela hledat takového, který by se hodil k tomu, nač ho teď potřebuji.“ „Madame, smí se vědět nač?“ „Udělat z něho generálního plukovníka Švýcarů,“ řekla mi. „A jakže, Madame, nemohl bych jím být, kdybyste chtěla?“ Pověděla mi, jak si Švýcaři s králem vymínili, že nikdo jiný než princ nemůže být jejich generálním plukovníkem.

Když jsme odcházeli k obědu, potkal jsem náhodou na nádvoří Louvru plukovníka Gallatiho,⁵¹ který mě podle svého zvyku přišel pozdravit; pověděl jsem mu, co mi řekla královna, a on odpověděl, že se zaručuje, že mě Švýcaři přijmou, a poručím-li mu to, vyrazí hned nazítří, aby získal jejich souhlas. To mě přimělo vrátit se nahoru do královnina pokoje a říci jí, že bude-li chtít, Švýcaři svolí. Řekla mi: „Dávám vám na to čtrnáct dní, ba tři týdny; a dokážete-li je k tomu přimět, dám vám ten úřad.“

Promluvil jsem tedy s Gallatim; požádal mě, abych mu vymohl dovolenou k cestě domů, a že odjede pozítří; což jsem učinil. A ve lhůtě, kterou mi slíbil, mi poslal dopis kantonů shromážděných v Solothurnu kvůli povolení verbování, o něž král žádal; vzkazovaly jím králi, že uráčí-li se mu poctít mě tím úřadem, přijmou mě stejně ochotně jako kteréhokoli prince, jehož by tam bylo lze dosadit.

Nato mi královna poručila, abych poslal k panu de Rohan; ten zaslal plnou moc pánům Arnauldovi a de Murat a ti se mnou uzavřeli smlouvu. A protože jsem viděl, že výplata té částky potrvá dlouho, nabídl jsem královně, že peníze založím, jen když mi ráčí napsat, že mi to poroučí; což učinila. A já dostal své listiny (v březnu) a složil přísahu 12. března řečeného roku 1614.⁵²

Vzpoura princů, cesta do Bretaně a králova zletilost

Dva dny nato přišly zprávy, že pan princ a pan de Nevers zabrali Mézières, špatně střežené La Vieuvillem, který tam byl guvernérem a dlel tehdy v Paříži; potom se zmocnili Sainte-Menehould (v dubnu).⁵³ To krále přimělo naverbovat šest tisíc Švýcarů, které jsem jel počátkem května převzít do Troyes.

[Autorův dodatek: „Měl jsem v té době velké mrzutosti s dámami kvůli dopisům, které jeden jejich sluha, jenž je nosil, prodal jinému; ale ten podvod vyšel najevo ráno v den mého odjezdu.“ – Švýcaři tvořili dva pluky po třech tisících mužích pod plukovníky Gallatim a Fegelym. Bassompierre s nimi táhl přes Bazoches, La Grande-Paroisse a Nogent do Villenauxe-la-Petite, „s čelem obráceným k Paříži“, když ho králův kurýr poslal s oběma pluky k panu de Praslin, který shromažďoval vojsko ve Vitry; dorazil tam za čtyři dny.]⁵⁴

Tento příchod Švýcarů poplašil prince shromážděné v Sainte-Menehould, takže se odtamtud chtěli stáhnout; nakonec si vymínili, abych se alespoň já, jenž jsem jim byl podezřelý, vzdálil; a pan de Ventadour s prezidentem Jeanninem,⁵⁵ kteří byli královými komisaři pro jednání s nimi, mi napsali, že královna potřebuje mou službu u sebe a že mi po příjezdu řekne proč. Odjel jsem tam kvapem a ona mi pověděla příčinu.

Pobyl jsem v Paříži jen několik dní a byl uzavřen mír, v němž byl panu princi dán zámek Amboise jako záruční místo; Švýcaři byli položeni posádkou do Sézanne a do Barbonne v Brie (v červnu), kam jsem za nimi přijel a zůstal s nimi několik dní při dobrém jídle a pití.⁵⁶

[Autorův dodatek: „Pan vévoda d'Anjou byl pokřtěn v Louvru 15. června.“]

Tam jsem dostal zprávu o smrti rytíře de Guise, zabitého v Les Baux, zámku v Provence, střepinou děla, které se roztrhlo, když je sám odpaloval. Jeho páni příbuzní tím byli nesmírně zarmouceni;⁵⁷ jel jsem je do Paříže navštívit a zůstal tam několik dní. V té době mi můj bratranec, rýnský hrabě, který už nemohl snášet nepočestný život, jaký vedla v Paříži jeho sestra, abatyše z Remiremontu, poslal jednoho ze svých lidí s prosbou, abych zařídil, aby ji odtamtud dostali; což jsem s královniným svolením učinil. Jednoho odpoledne jsem ji dal posadit do kočáru, s doprovodem třiceti jezdců, a poslal ji do Sézanne do svých kvartýrů, odkud si pro ni její bratr poslal.⁵⁸

[Po uzavření míru se královna rozhodla ponechat si jen tři tisíce Švýcarů. Bassompierre proto jel dát plukovníku Fegelymu propuštění a, „podle zvyku“, zlaté řetězy a Gallatiho pluk odvedl přes Rozoy-en-Brie do Milly, kde jej předal maršálu de Brissac, veliteli malé armády, kterou chtěl král vést s sebou do Bretaně, a panu de Saint-Luc, jejímu polnímu maršálovi.⁵⁹ Sám se připojil k Jejich Veličenstvům v Orléansu a jel s dvorem přes Blois, Pontlevoy a Tours do Poitiers, kde byl krátce předtím rozruch, neboť odtamtud byli vyhnáni šlechtic jménem La Trie a markýz de Boisy „úklady biskupa a jistého buřiče jménem Berlan“.⁶⁰ Po několika dnech jeli král a královna přes Loudun a Saumur do Angers (v srpnu), kam došla zpráva o smrti prince de Conti.⁶¹ Z Angers se jelo do Ancenis a do Nantes, kam král slavnostně vjel dva dny nato, a to od nantské „fosse“, „aby vjezd lépe vynikl“. Zasedaly tam stavy provincie; král byl při zahájení, kde opat ze Saint-Méen pronesl „krásnou a velmi smělou řeč proti panu de Vendôme“. Stavům předsedal pan de Rohan, pan de Vendôme přijel až ke konci „a Blavet byl srovnán se zemí“.]⁶²

Zajel jsem do Blainu, sídla pana de Rohan, který mě o to požádal, a odtud jsem se vrátil k Jejich Veličenstvům do Angers; odjela odtamtud nazítří a jela přes La Flèche (kde jim žáci sehráli komedii) a potom do Malicorne. V řečeném Malicorne se té noci, kdy tam král byl, objevilo na jedné louce přes osm set ohňů, které postupovaly a ustupovaly, jako by to byl balet.⁶³

Odtud jel král do Le Mansu, potom do Chartres a do Paříže, kam byly svolány generální stavy.

Říjen. Paní princezna⁶⁴ byla toho podzimu na pokraji smrti pro prudké neštovice v Amboise, které pan princ vrátil do rukou krále, jenž mu je dal jako záruční místo až do zasedání řečených generálních stavů; a král, vstoupiv do čtrnáctého roku, šel do parlamentu prohlásit svou zletilost, ponechal však správu království královně své matce, která od toho dne už nebyla regentkou.⁶⁵

Listopad. Tři tisíce Švýcarů, kteří krále doprovázeli do Bretaně, byly po návratu položeny posádkou do Étampes, kde je zachvátila nemoc tak, že jich přes třetinu zemřelo, a kompanie byly sníženy z 300 mužů na 160; když se jim pak začalo dařit lépe, změnili jim vzduch a položili je posádkou do Meaux (v prosinci).

[Zde končí první svazek Chantéracova vydání.]