Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

X. Proces v Rouenu a tažení proti princům (1615)

[Touto kapitolou začíná druhý svazek Chantéracova vydání a rok 1615. Bassompierre je do léta u dvora v Paříži, zajede za těžce nemocnou matkou do Lotrinska, ubrání se úskoku, jímž ho protistrana chtěla dát odsoudit zkorumpovaným arcibiskupem, a v Rouenu konečně vyhraje vleklou při se slečnou d'Entragues o slib manželství. Když pak dvůr v srpnu odjede do Bordeaux dokonat španělské sňatky a pan princ se svými spojenci znovu sáhne ke zbrani, zůstává jako generální plukovník Švýcarů u armády maršála de Boisdauphin, která má krýt Paříž a nepustit prince za králem. Od září do prosince s ní táhne z Champagne přes Sens a Loiru až do Poitou a s rostoucí zlostí líčí, jak nerozhodnost velitelů promarnila jednu příležitost za druhou.]

1615: Balet, nemocná matka a arcibiskup z Aix

Leden. Rok 1615 začal sporem o článek třetího stavu,¹ který způsobil ve stavech trochu rozruchu; nakonec se to nějak zalepilo.

Následoval saintgermainský jarmark, potom masopust (v únoru), o němž pan princ² uspořádal krásný balet, a nazítří byly stavy uzavřeny.³

Několik dní nato tančila Madame⁴ onen velký a krásný balet v sále Bourbon, kde předtím zasedaly stavy; nemohl se tančit v den, který byl určen, pro množství lidí, které sál zaplnilo, či proto, že se špatně dbalo na pořádek. Aby se to napravilo, poručila královna panu d'Épernon a mně, abychom hlídali přístupy a pouštěli jen ty, kdo se prokážou známkou⁵ na znamení, že smějí vstoupit; tak byl pořádek výborný (v březnu). Když jsem ten rozkaz vykonával, přijel ke mně kurýr se zprávou, že má matka je v nemoci u konce sil; královna mi však nedovolila odjet dřív než po baletu, a tak jsem tam strávil pěkný večer, pokud to oči dokážou.⁶

Rozloučil jsem se tedy s královnou a s dámami a odjel za matkou, kterou radost, že mě vidí, poněkud postavila na nohy; zůstal jsem u ní čtrnáct dní, odtud jsem zajel navštívit své přátele v Německu (v dubnu) a krátce po Velikonocích jsem se vrátil do Paříže.

Řekl jsem výše, že jsem jel do Rouenu s velkým průvodem, když se pře, kterou jsem vedl proti Entragues,⁷ dostala na pořad, a že má protistrana, vidouc, že bude neodvratně odsouzena, sáhla jako k poslednímu prostředku k tvrzení, že se prý dozvěděla, že mám v řečeném parlamentu příbuzné ve stupni stanoveném ordonancí,⁸ a to v počtu dostatečném, aby jej bylo lze odmítnout pro podjatost; požádala o evokaci a o to, aby parlamentu bylo po dobu, co bude sbírat důkazy, zakázáno naši při projednávat. Nabídl jsem tehdy parlamentu, že mám-li tam – neříkám tolik příbuzných, kolik je třeba k evokaci, ale jediného ve stupni ordonance –, jsem srozuměn s tím, že svou při prohraji. Nicméně bylo třeba ustoupit formám, a ty jim dávaly čas k šetření; těmito kličkami a jinými podobnými dosáhli toho, že jsem se od té doby nemohl dočkat rozsudku ve své při.

Když už však neměli kam uhnout, usmysleli si na radu biskupa z Beauvais, který jí byl nakloněn, poslat do Říma žádost o delegované soudce, kteří by tu věc rozhodli; to není obvyklé, leda se na tom shodnou obě strany, anebo až poté, co diecézní biskup, metropolita a primas vynesli rozsudky navzájem odlišné.⁹ Přesto si je podloudně vymohli a žádali biskupa senliského, jímž byl pan kardinál de La Rochefoucauld, o němž dobře věděli, že se toho proti formám neujme; biskupa laonského z rodu Nangis, který byl můj bratranec – aby měli důvod ho odmítnout; a arcibiskupa z Aix, který byl švorcový chudák a darebák, pokládaný za blázna, a který se za dvanáct set tolarů, jež mu biskup z Beauvais slíbil, nabídl, že udělá všechno, co po něm bude chtít.¹⁰ Naneštěstí však, když ho navrhli v Římě, kde nebyl o nic méně vykřičený než známý jako takový, jaký byl, byl odmítnut; i uchýlili se k jinému úskoku. Protože jim nezáleželo na tom, aby ta věc byla řádná a platná, jen když vůbec bude, požádali o biskupa z Dax pro shodu jmen (obojí se totiž latinsky řekne Aquensis), takže rozdíl byl jen mezi arcibiskupem a biskupem a v pořadí; neboť arcibiskup by byl jmenován první a biskup poslední.¹¹

Když to z Říma vymámili bez mé účasti, žádosti, souhlasu i vědomí, arcibiskup z Aix (který nebyl ani mým biskupem, ani mým metropolitou), ač v pověření nebyl jmenován on, nýbrž jen biskup z Dax, a – i kdyby tomu všemu tak bylo – aniž přizval své společníky v pověření, bez nichž nemohl jednat, a aniž mě dal předvolat, mne, který jsem byl pryč v Německu, poslal do mého domu; tam jeho člověk promluvil s jedním Švýcarem a zanechal mu obsílku, které ten nerozuměl. Po třech dnech, aniž vyslechl strany, bez sporného řízení, aniž jsem se vůbec odmítl dostavit, a bez jakékoli jiné formality, prohlásil z pouhé své moci slib manželství, který ani neviděl (neboť byl s ostatními spisy pře v Rouenu), za řádný a platný a odsoudil mě, abych jej splnil do čtrnácti dnů po Velikonocích pod trestem exkomunikace.

O tom všem jsem se dozvěděl až v předvečer svého odjezdu z Nancy, kde byla má matka; přijel jsem do Paříže a hned jsem dal zrušit všechno, co ten zuřivý blázen provedl, a dostal jsem proti němu zatykač a od královny (pobouřené jako kdekdo hanebností toho člověka) svolení nejen jej vykonat, ale vzít si dvě stě švýcarských mušketýrů, aby byl tím bezpečněji dopraven do rouenského vězení. Několik dní se skrýval, ne však tak dobře, abych o něm neměl nějakou zprávu; tu se mnou pan nuncius,¹² který se toho pohoršení bál, a ostatní biskupové, jimž dělala starost potupa, která toho milého pána čekala, promluvili, abych od toho upustil. Slíbili mi, že duchovenstvo požádá papeže o nové soudce, a nuncius mi dal slovo, že Jeho Svatost nejpozději do tří měsíců zruší, jak to už učinil parlament, všechno řízení toho osla; což učinil a dal mi na vybranou osoby, které by ve Francii pověřil, aby tu při dovedly do konce. Já však nechtěl žádnou, dokud nedosáhnu plného a úplného rozsudku parlamentu, u něhož jsem byl vázán a jemuž byla ta věc vyhrazena.

Dluhy, dědictví a vyhraná pře

Květen. Octl jsem se po tom návratu ve velmi velkých nesnázích, nejen pro tuto věc, ale také pro více než šestnáct set tisíc liber,¹³ které jsem dlužil v Paříži, aniž jsem měl z čeho je zaplatit. Moji věřitelé, kteří, když mě viděli odjíždět pro matčinu těžkou nemoc, měli jakousi naději, že je budu moci uspokojit ze jmění, které po ní zdědím, byli teď, když mě viděli vracet se a matku z nemoci vyvázlou, bez naděje, že se se mnou kdy vyrovnají, a proto velmi vzbouřeni. Byla také v jednom domě rozmíška mezi mužem a ženou, jejíž hlavní příčinou jsem byl já, a ta mi dělala starosti (v červnu); víc než to všechno však jedna dívka v sedmém měsíci těhotenství, u níž jsem jen čekal na chvíli, kdy se to prozradí s velkým pohoršením a ke zlému pro mne.

Stalo se, že jsem za pár dní dostal zrušení všeho řízení onoho povedeného arcibiskupa z Aix; že smrt mé matky, která mi přinesla nějakých padesát tisíc tolarů na hotovosti a dala mi možnost prodat statky za sto tisíc tolarů,¹⁴ a sto tisíc franků, které jsem dostal za všechny ověřené dary, jež jsem měl (v červenci) a o nichž jsem se dohodl s jistým Vertonem, mi umožnily zaplatit sedm set tisíc liber dluhů, a to mi velmi ulevilo; rozmíška mezi mužem a ženou se urovnala (v srpnu); dívka šťastně slehla, aniž kdo co zpozoroval, 13. srpna; a já odjel do Rouenu, kde jsem svou při proti Entragues vyhrál na celé čáře.¹⁵ Tak jsem byl zároveň nebo v krátkém čase zbaven všech těch rozličných a mrzutých nesnází.

Parlament podal králi výtky, které byly přijaty zle. Královna si přišla vyzvednout osm set tisíc tolarů, které ještě zbývaly v Bastile, a dala zatknout prezidenta Le Jay, který byl odvezen do Amboise.¹⁶

Dvůr odjíždí do Bordeaux

Král, královna a Madame odjeli 18. srpna do Bordeaux dokonat dvojí španělský sňatek a já myslel, že je budu doprovázet; protože však pan princ a jeho straníci vytáhli zároveň do pole, aby krále od cesty odvrátili a zamíchali kartami,¹⁷ postavil král armádu, jejímž generálním místodržícím učinil pana maršála de Boisdauphin¹⁸ a polním maršálem pana de Praslin;¹⁹ mně poručil, abych zůstal s nimi, a ponechal v řečené armádě Gallatiho pluk Švýcarů.

Doprovodili jsme krále a královnu až do Berny a potom jsme se vrátili do Paříže; pobyl jsem tam pár dní, co se armáda stavěla, a mezitím jsem jel 26. srpna vyhrát svou při do Rouenu, kde jsem poprvé uviděl slečnu Tourmente, s níž jsem se seznámil (v září).²⁰

[Z Rouenu se Bassompierre vrátil 6. září a 8. září dostihl v Meaux maršála de Boisdauphin. Armáda se pak tři týdny přesunovala mezi Marnou a Oisou, aby panu princi zahradila cestu k Paříži: Acy, Crépy-en-Valois, 12. září Pont-Sainte-Maxence. Odtud šli 13. září pan de Praslin se dvěma kolubrinami a Bassompierre se šesti kompaniemi Švýcarů oblehnout Creil; kapitán, který tam velel za paní hraběnku, vydal zámek, „když uviděl naše dělo“. Ve Verberie zahnali Švýcaři v noci nepřítele od brodu přes Oisu ranami z mušket; od 17. do 23. září se stálo ve Verneuil. Pan princ zatím dobyl Chauny, od Montdidieru byl odražen a držel královské v nejistotě, obrátí-li se k Oise, nebo k Marně; ti proto ustoupili přes Baron a Dammartin a 30. září byli zpátky v Meaux, kde se armáda posílila.]²¹

Hráz u Saint-Prix a Sézanne

[V sobotu 3. října vytáhla armáda z Meaux do Champagne a přes La Ferté-Gaucher a Montmirail došla 7. října do Montmortu, aby vyprostila Épernay, když už padlo Château-Thierry. Épernay však panu princi samo otevřelo brány a on odtáhl k Sézanne v Brie.]

Ve čtvrtek 8. jsme se proto položili ve vsi jménem Baye; a když byl Vaubecourtův pluk poslán obsadit hráz u Saint-Prix, po níž jsme mohli přejít saintgondské bažiny,²² které se táhnou skoro patnáct mil na délku, stalo se, že pan Descures,²³ generální ubytovatel armády, v něhož měli pan maršál i pan de Praslin naprostou důvěru a víru, těžce onemocněl, a ti pánové upadli do takové nerozhodnosti, že je nebylo možné přimět k žádnému záměru. Zatím jsme viděli, že nám pan princ vezme Sézanne přímo před nosem, z čehož byli všichni velitelé v armádě zoufalí. Šli jsme, pan de Richelieu, mistr tábora pluku Piémont, páni de Vaubecourt, Bourg-Lespinasse a já, za panem de Refuge,²⁴ intendantem financí a justice naší armády, mužem vzácných ctností, a prosili ho, aby naše generály a polního maršála povzbudil k rozhodnutí. Řekl nám, že je k tomu už neopomněl pobízet, ale že mu odpověděli, že musíme napřed vidět, jak se nepřítel zachová a co zamýšlí, a podle toho se zařídit sami; a že je takto drží v nejistotě nemoc Descuresova, jemuž věřili jako andělu.

Řekl jsem jim tehdy: „Pojďme za Descuresem a přemluvme ho, ať jim vzkáže, že nepřejdou-li hráz, aby obsadili Sézanne, pan princ je zítra neodvratně vezme.“ To jsme udělali; Descures usoudil jako my, že je rozhodně třeba hráz přejít, a vzkázal jim, že je nezbytné ji přejít a jít na nepřítele. Pan maršál řekl, že chce počkat na nějaké oddíly, které k němu mají dorazit, a hrát na jistotu. Na to mu Descures vzkázal, že už není nač čekat a že nepřejde-li, zničí královu věc. Tu přišel sám, aby se o tom s Descuresem rozhodl, a našel nás u něho; a bylo ujednáno, že Vaubecourt přejde se svým plukem ještě téhož dne a zaujme nějaké výhodné postavení, že Piémont bude držet bližší konec hráze a že oba dají po celou noc převádět zavazadla armády, k nimž jsme přidali čtyři kompanie karabiníků;²⁵ zbytku armády bylo určeno shromaždiště na kraji hráze nazítří za svítání. To se přesně vykonalo.

[V pátek 9. října přešel pan de Praslin hráz s královninou kompanií těžké jízdy a Bassompierrovi svěřil, aby převedl ostatní a vedl zadní voj. Lehká jízda k tomu určená se opozdila, a tak nechal vzadu tři kompanie těžké jízdy – lotrinskou, Vaudémontovu a Montbazonovu – z jízdního pluku, jehož velení dostal. Když jako poslední přecházel pluk Picardie, jemuž pan de Mayenne před několika dny rozprášil čtyři kompanie, objevilo se v dálce dvanáct či patnáct houfů jízdy; Bassompierre se jim postavil, „abychom svými životy zaplatili“ přechod pluku, byli to však vlastní opoždění lehcí jezdci. Tak armáda dosáhla Sézanne.]²⁶

[Sotva se jízda ubytovala, ukázalo se na návrší pět nepřátelských houfů, které se před královskými stahovaly a s nocí zmizely. Zajatí sluhové tvrdili, že princové chtějí nazítří bitvu – podle Bassompierra se dali chytit schválně. Královská armáda proto 10. října stála v šiku a 11. vyslala aspoň jízdu; těch pět houfů však jen zakrývalo, že princovo vojsko přechází bažiny po hrázi u Pleurs a spěchá k Méry-sur-Seine, aby přešlo Seinu dřív, než mu v tom kdo zabrání. Královští se to dozvěděli až v noci a 12. října se přesunuli do Barbonne.]

Promarněná příležitost u Saint-Saturnin

Když jsme ráno vytáhli ze Sézanne, dostali lehcí jezdci rozkaz poslat dvacet koní za zadním vojem nepřátelské armády, aby vyzvěděli, kde leží a kudy táhne; přišli však panu maršálovi říci, že jsou tak utrmáceni z obou předchozích dnů, kdy museli být ustavičně v sedle, že není možné vybrat v celém jejich sboru dvacet koní, kteří by tu robotu zastali. Pan maršál se podivil té řeči, jakou lehcí jezdci nemívají ve zvyku, a tím méně na začátku války. Nabídl jsem se, že tam pojedu s dvaceti koňmi sám, dovolí-li mi to; a když mi to odepřel, řekl jsem mu, že mi prokázal tu přízeň a svěřil mi velení pluku těžké jízdy složeného z kompanií lotrinské, Vaudémontovy, Montbazonovy a La Châtrovy, a ty že si budou pokládat za čest, bude-li jich užito k robotám, které lehcí jezdci nebudou chtít nebo moci konat; a že ho prosím, aby mi dal pověření poslat tam deset těžkooděnců z kompanie pana vévody lotrinského a deset z kompanie pana de Vaudémont.

Velmi to schválil a já ihned poslal rozkaz první kompanii po Lambertovi a druhé po Des Estansovi, kteří mě o to požádali a také o svolení, aby směli jet s nimi.

Obě hlídky nám přišly podat zprávu o tom, co se jim podařilo vypátrat o ležení nepřátel, o cestě, kterou táhnou, a o jejich pořádku; ta, kterou vedl pan de Couvonges,²⁷ nám však řekla navíc, že lidé, jimž velí pan de Mayenne, a on sám leží na naší straně saintgondských bažin; viděli je přecházet bažiny v místě, odkud se člověk i na dobrém koni stěží vyhrabe, neboť byli v bahně až po podbřišníky a mohli jet jen jeden za druhým. Lambert se mezi ně vmísil, jako by patřil k nim, a slyšel pana de Mayenne klít a láteřit na ubytování, které jim přidělil pan de Bouillon a které ho může přivést do záhuby; dozvěděl se také, že jim byly vykázány Saint-Saturnin a Thaas.²⁸

Pan maršál se na tu zprávu rozhodl dát ho napadnout; a když jsem požádal, aby to bylo svěřeno mně, řekl pan de Praslin, že to chce provést sám. Požádal jsem ho tedy, abych tam směl být jeho vojákem a vést sto dvacet koní ze tří kompanií těžké jízdy, které byly v armádě pod mým velením, a to mi povolil.

[Praslin přibral ještě dvě stě padesát lehkých jezdců, sto karabiníků, po stu těžkooděncích z kompanie královniny a Monsieurovy, šedesát z kompanií pana de Chevreuse a pana de Genlis a dva tisíce pěších. Vyrazili po druhé hodině v noci na Thaas, bližší z obou ležení; když je půl míle před ním zastihl den, nechali pěchotu stát na výšině jako oporu a jízda spěchala napřed – na křídlech karabiníci a lehcí jezdci, uprostřed Bassompierre, za ním obě velké kompanie a záloha.]²⁹

Tak jsme táhli až k Thaas, odkud, jak jsme shledali, nepřítel už odtáhl. Stalo se, že když jsme Thaas minuli, pan de Contenan, který velel lehkým jezdcům na pravém křídle a jehož jeho vlastní lidé nenáviděli tak, že se jich v boji bál víc než samých nepřátel, se odtrhl s jedním ze svých lehkých jezdců jménem Vallières, aby obhlédl, jak si nepřítel vede. Když to uviděl pan de Vitry,³⁰ který velel jezdcům na levém křídle, vzal s sebou jednoho lehkého jezdce a přidal se k němu. Zamet a Montglat, kteří veleli v jejich nepřítomnosti, to po jejich příkladu udělali také a hnali se tryskem až k předsunuté stráži pana de Mayenne, které velel baron de Pouilly;³¹ tam přišli o jednoho Montglatova šlechtice jménem Loumière – ovšem říkají, že barona de Pouilly ranili. V téže chvíli se chtělo odtrhnout několik dalších lehkých jezdců a jet za těmi veliteli; pan de Contenan na ně křikl, ať obrátí, a karabiníci v domnění, že to platí jim, ustoupili, a po jejich příkladu i lehcí jezdci: tolik záleží na tom, aby se člověk vyjádřil jasně.

Tu jsme pan de Praslin, Marillac³² a já opustili své houfy a rozjeli se k lehkým jezdcům zjistit, proč ustoupili bez rozkazu pana de Praslin; řekli, že na ně volali jejich velitelé. Pan de Praslin jim na to poručil, aby se postavili stranou a za obě kompanie těžké jízdy, a řekl mi: „Kdybych je poslal zpátky na jejich místa, nepořídili by nic kloudného, neboť je jejich velitelé nedopatřením poplašili“ – a to byla jediná věc, kterou za celý ten den řekl nebo udělal jako vojevůdce. Potom mi řekl: „Synu, teď je na vás, abyste šel v čele; počínejte si jako rozvážný velitel, a ne jako mladý větroplach, jako ti pánové, co opustili své oddíly.“

Nato jsem svůj oddíl rozdělil do dvou houfů po šedesáti koních a dvou hloučků harcovníků po deseti koních, složených ze šlechticů dobrovolníků; jeden z nich dostal na starost pan de Poigny, druhý pan de Betz.³³ Tak jsme jeli s přilbou na hlavě rovnou na nepřátele, kteří stáli dvanáct set kroků od nás v šiku u živých plotů Saint-Saturnin a byli neodvratně ztraceni, neboť neměli kam ustoupit a bylo jich jen tři sta koní, dobrých i špatných, z nově naverbovaných oddílů, proti nám, kteří jsme jich měli dvakrát tolik, z oddílů stálých a nejkrásnějších na světě. Naneštěstí se však stalo, že jeden kapitán karabiníků jménem La Haye, jemuž pan de Praslin věřil, nasadil do jeho nerozhodné mysli, že ty ploty jsou zaručeně nacpány mušketýry, kteří nám hned napoprvé složí polovinu lidí na zem a druhou uvedou ve zmatek; a vtiskl mu to do hlavy tak dobře, že mi v tu chvíli poslal vzkaz, abych ustoupil. Myslel jsem, že si ze mne tropí žerty, a vzkázal jsem mu, že našim koním praskly podbradní řetízky a nesou nás rovnou na nepřítele. Tu přijel tryskem do našeho čela, křikl „stát!“ a řekl nám: „Hrom a peklo, cožpak mě tu nikdo neuznává za toho, kdo tu má první velení?“ Řekl jsem mu: „Kdo vám je upírá? Ale nevěřím, že vám Bůh přeje tolik zlého, aby vám vnukl ustoupit, když před sebou vidíte nepřátele v malém počtu, kteří čekají jen na to, až k nim dorazíme, aby byli poraženi.“

Tu ke mně přistoupil a řekl mi docela potichu: „Vy nevíte, že v těch plotech jsou dva tisíce mušketýrů; mám o tom dobré zprávy.“ Řekl jsem mu: „Aspoň se, pane, podívejme, je-li tomu tak. Pojedu, chcete-li, s dvaceti koňmi harcovat na padesát kroků od plotů; nikdy se neudrží, aby nevypálili nějakou ránu, a z té poznáme, jak se věci mají. Ale hlavu na to dám, že tam nejsou žádní.“ Řekl mi: „Vím to lépe než vy a prosím vás, abyste se svými oddíly kryl ústup.“ Řekl jsem mu, že krýt ústup je velmi snadné před lidmi, kteří utíkají. A tak, ač jsme měli pana de Mayenne v rukou a byl by tam neodvratně zůstal mrtev nebo zajat se čtvrtinou jízdy jejich armády, což by ostatní tak vyděsilo, že by se potom rozprchli, odňal nám Bůh rozum i vědomí toho, co jsme mohli a měli udělat; a to vneslo do naší armády takovou nechuť a takové mínění o našich velitelích, že se zdálo, jako bychom byli poraženi my sami.

Bylo to v úterý 13. října, kdy jsme provedli ten pěkný kousek, či lépe řečeno kdy jsme neprovedli nic, leda že jsme se šli ubytovat do Villenauxe.

Granges a obsazení Sens

Ve středu 14. jsme dorazili do Nogentu, kde jsme dostali zprávu, že jim Méry-sur-Seine otevřelo brány a že přešli řeku.

Přešli jsme ji ve čtvrtek 15. a měli jsme rozkaz ubytovat se v Trainelu. Protože to však je z Nogentu jen dvě krátké míle, počasí bylo velmi krásné a slunce vysoko, velitelé na ten krátký pochod reptali a říkali, že se tu panu princi dopřává čas, aby se zmocnil Sens. Descures, který jel v kočáře, těžce nemocný, nám mimochodem řekl, že bychom o Sens mohli snadno přijít, nepospíšíme-li si víc než dosud, a že se docela dobře můžeme ubytovat v Granges, které je odtamtud dvě dobré míle. Řekl jsem panu de Praslin, že jsem si jist, že to pan maršál schválí; odpověděl mi, že půjdu-li ho k tomu přimět, připraví zatím ubytování armády tak, aby se mohlo hned táhnout. Pan maršál lovil se sokolem koroptve; rozjel jsem se za ním, a protože jsem nepochyboval, že to schválí, poslal jsem už z půli cesty Comingese³⁴ říci panu de Praslin a Descuresovi, že jim pan maršál vzkazuje, ať ubytují v Granges. A když jsem pana maršála dostihl, řekl jsem mu, že ti pánové nepokládají ubytování v Trainelu za vhodné pro něho, protože na zámku, kde měl bydlet, byl mor; že pochod je příliš krátký a zítřejší do Sens by byl příliš dlouhý; ale ráčí-li se ubytovat o dobrou míli dál v městečku jménem Granges, bude mu tam velmi dobře a příhodně. Svolil a já se vrátil, když už všechno táhlo do Granges.

[Obě armády táhly bok po boku na míli od sebe a jedna o druhé nevěděla, „tolik bylo u nás všechno v nepořádku“. Královské lehké jízdě bylo vykázáno totéž ležení jako oddílům pana de Luxembourg; ubytovatelé se tam srazili, královští nepřátelské vyhnali a pan princ, v domnění, že má armádu v patách, nechal své vojsko té noci stát v šiku míli za královskými.]³⁵

Stala se náhodou ještě jiná věc, která je držela v poplachu a nám velmi posloužila. Lidé z Granges se totiž i se svým majetkem uchýlili do vesnického kostela, který byl dost pevný proti přepadu a byl takto upraven k jejich ochraně už od válek Ligy. Když tam pan de Praslin, s nímž jsem byl, dorazil, shledali jsme, že armádní profous,³⁶ který byl dost velký zloděj a myslel si, že v tom kostele hodně získá, zmocní-li se ho, je vyzval, aby tam vpustili jeho biřice, kteří jej budou střežit; a když odpověděli, že neotevřou, dokud nepřijedou velitelé, dal ten profous několikrát vystřelit z arkebuz a oni odpověděli stejně. Jakmile však uviděli pana de Praslin, vzkázali mu, že jsou hotovi vyjít, vrátit se každý do svého domu a dodat potraviny a nářadí, co poručí; pan de Praslin to přijal a vzkázal jim, ať nevycházejí, dokud nebude každý ubytován.

V tu chvíli nám furýři naší lehké jízdy přinesli poplach, že máme nepřátelskou armádu v patách, a my jsme vyrazili kupředu s oddíly, jak postupně přicházely. Když pak do Granges přijel pan maršál a shledal, že se spor mezi profousem a sedláky rozhořel znovu, dal, aniž se zeptal, co jim pan de Praslin nařídil, vypálit na kostel tři rány z děla; a když se mu sedláci vzdali na milost, poručil témuž profousovi, aby čtyři nejpřednější z nich oběsil, což ten vykonal dřív, než jsme se vrátili a ohlásili mu, že nepřátelé jsou skoro dvě míle za námi a že naše čelo je tak silné, že nemohou nic podniknout pro hluboký potok, který nás dělí. A třebaže se se svou jízdou přiblížili na půl míle ke Granges, přece se za soumraku stáhli, když zazněly ty tři rány z děla, které je přiměly věřit, že naše armáda táhne, aby je napadla.

Postavili se tedy do šiku, strávili v něm celou noc a nazítří čekali do devíti hodin, až je přijdeme napadnout.

[Královští však vytáhli za svítání a došli do Sens před nepřítelem, který by se města jinak jistě zmocnil, tolik tam měl pan princ přívrženců. Princovo vojsko se položilo v Malay, míli odtud, a po dva dny, co stály armády na dohled, se jen harcovalo. Královská armáda se v pátek 16. října rozložila na předměstích Sens a stěží si vymohla, aby ve městě směli bydlet aspoň velitelé.]

Toho večera drželi obyvatelé Sens své brány sami a naše vojáky pouštěli dovnitř nakupovat potraviny jen po jednom, takže pan maršál, pan de Praslin a ti, kdo bydleli v Sens, byli v moci měšťanů, nakloněných panu princi, který byl tak blízko. Když jsme zasedli k radě, bylo rozhodnuto zmocnit se města; nabídl jsem se, že to provedu, bude-li mi to svěřeno, a když jsem ukázal, jak si při tom chci počínat, bylo to schváleno a dostal jsem rozkaz to vykonat.

V sobotu 17. ráno jsem tedy dal vejít po jednom víc než stu Švýcarů, kteří dělali, jako by šli nakupovat potraviny, a měli rozkaz dostavit se na náměstí, kde byl kapitán a další důstojníci, kteří jim řeknou, co mají dělat. Dal jsem také rozkaz jinému kapitánovi jménem Reding (švarnému vojákovi), aby vešel po jednom s dalšími padesáti Švýcary a smlouval o nějaké zboží poblíž brány, a až mě uvidí vcházet, aby ke mně přišel zevnitř; a kapitána Hessyho³⁷ se dvěma sty Švýcary jsem postavil tak blízko brány, jak jen to šlo, aby odtamtud nebyl vidět, a měl přijít na první znamení, že jsem vešel. Dal jsem také říci starostovi, aby poručil stráži u brány vpustit hlídku Švýcarů, která bude držet stráž před příbytkem pana maršála; to učinil. Ostatními branami města vešlo také přes tři sta francouzských vojáků a množství kapitánů a důstojníků, kteří se měli při prvním hluku shluknout.

Tak jsem kolem deváté ráno vešel do města se šesti halapartníky, které vídali vždycky kráčet přede mnou; měl jsem s sebou také čtyři nebo pět kapitánů, kteří mě doprovázeli, každý se dvěma trabanty³⁸ v patách, a k tomu dvanáct či patnáct šlechticů, dobrovolníků nebo lidí z mého domu. Vešel jsem, aniž jsem dal najevo, že chci co podniknout, zastavil jsem se pod branou a zeptal se, kdo tu velí; ten ke mně přišel a já se ho zmocnil. Zároveň se dvacet švýcarských halapartníků postavilo před měšťany, kteří drželi stráž; i těch padesát Švýcarů popošlo, aby strážní nenadělali po městě hluk; a když jsem je odzbrojil, dal jsem vejít dvěma stům Švýcarů kapitána Hessyho, za nimiž šlo šest set dalších, kteří byli připraveni, a obsadit hlavní náměstí a křižovatky města, kde se utábořili, když předtím odňali obyvatelům stráž u bran bez jakéhokoli odporu a nepořádku. A po obědě šel pan de Praslin, který byl vedle úřadu, jejž měl v armádě, ještě královským místodržícím v provincii, na radnici, kde sesadil starostu a podezřelé úředníky a dosadil na jejich místa lidi oddané královské službě.

Pětadvacet senských měšťanů

[Nepřítel se ten den ani v neděli 18. října nehnul. V radě se uvažovalo, jak Sens udržet, aniž se armáda oslabí o posádku; generální náměstek Angenoust, trestní náměstek a arcijáhen Le Blanc ručili za město i bez ní, bude-li z něho vyhnáno pětadvacet buřičů, a to bylo schváleno. V pondělí 19. října princovo vojsko z Malay odtáhlo; Bassompierre je s dvaceti jezdci míli vyprovázel, zadní voj se však držel pohromadě a k ráně z pistole nedošlo. Po návratu shledal, že pětadvaceti měšťanům už byly rozeslány lístky, aby se připravili, že je nazítří jedna kompanie karabiníků odvede do Paříže.]³⁹

Bydlel jsem u děkana arcibiskupské kapituly, dobrého člověka a dobrého služebníka králova; přišel za mnou po obědě a řekl mi, že mezi vypovězenými jsou dva kanovníci, jménem Miette a L'Hermitte, a že za prvního mi může ručit, že není na světě lepšího služebníka králova; prosil mě, abych se nad ním smiloval a dovolil mu se mnou promluvit. Šel jsem do děkanovy komnaty, kde byl ten ubožák tak vyděšený, že nevěděl, co dělá. Když jsem ho konečně uklidnil, řekl mi, že nemá jiné viny než nepřátelství arcijáhna Le Blanca, který ho křivě obviňuje, že prý řekl, že by si přál, aby pan princ byl králem; přiznal se mi ovšem, že když viděl paní princeznu tak krásnou a půvabnou, řekl, že by zasloužila být královnou, ale nikdy tím nemyslel, že francouzskou. Já, který jsem byl téhož vyznání jako on,⁴⁰ jsem se ujal jeho spásy a slíbil mu pomoc. Šel jsem hned do rady, k níž jsem byl povolán k panu maršálovi; pověděl jsem mu o zločinu kanovníka Mietta a o tom, jak horlivě a osobně mi záleží na jeho záchraně, a on mi ji povolil.

Když jsem vcházel do komnaty pana maršála, našel jsem tam všechny, kdo byli odsouzeni opustit město; tolik mě prosili, tak se pokořovali a tolik mi jich bylo líto, že se mé srdce obrátilo k nim. To mě přimělo říci panu de Refuge: „Proč se má toto město vylidnit o své nejpřednější obyvatele, z nichž většina nemá jiné viny než nepřátelství obou náměstků a arcijáhna? Myslíte, že se tím město lépe udrží? Naopak, vzejde z toho mezi příbuznými a přáteli vyhnaných tolik sporů a pletich, že sto mužů z přívrženců pana prince, kteří se objeví u bran, až budeme daleko, se ho dokáže zmocnit, když tam nebude posádka. Byl bych pro to, uchovat vlídností, co nechcete nebo nemůžete udržet silou, a zavázat si ty odsouzené, abyste z nich udělali lidi oddané a věrné.“ Pan de Refuge mi odpověděl, že s mým míněním souhlasí, a učiním-li ten návrh, že ho podepře všemi důvody, které mu jeho duch vnukne. Tu jsem šel promluvit s Descuresem, kterého jsem získal také; a když jsem měl ty dva na své straně, byl jsem si jist, že ostatní přiměji k čemukoli.

[Na konci rady, když maršál určil k doprovodu vyhnanců Montalantovu kompanii karabiníků, namítl Bassompierre, že Montalant bude zapotřebí v údolí u Aillantu, kam se nepřítel obrací a kde zná kraj, a zopakoval své důvody: eskorta armádu oslabí, v Sens vznikne „věčná nesvornost“ a omilostnění budou oddanější než ti, kdo stáli při králi. Navrhl i cestu, jak milost udělit se ctí: maršál odpustí, zaručí-li se za odsouzené pan de Praslin a Bassompierre, a ti to na jejich prosby udělají.]⁴¹

Páni de Refuge a Descures podepřeli mé mínění mnoha důvody a pan maršál i pan de Praslin k němu přistoupili, stejně jako generální i trestní náměstek; proti nám byl jediný arcijáhen, který se zapřísahal, že nechají-li se ti lidé ve městě, je ztraceno, a že on sám je odhodlán, uděláme-li to, odejít z města zároveň s námi. Nakonec jsem ho uchlácholil; řekl jsem mu, že mu za to ti vyhnanci budou zavázáni a že zařídím, aby ho sami prosili o přímluvu. Potom jsem vyšel, abych s nimi promluvil, a byli nadšeni, když slyšeli, že jim zjednávám spolu se ctí i svobodu zůstat ve svém městě. Dělali jsme, jako že za ně ručíme, a oni se od té doby ukázali nesmírně horlivými v králově službě.

Champlay

V úterý 20. se naše armáda položila v Saint-Julien-du-Sault a ve středu 21. odtud vytáhla, aby se ubytovala v Joigny. Protože však některá ležení byla vysunuta dál a napřed byly vyslány hlídky, aby vyzvěděly něco o nepříteli, dojeli naši harcovníci až k potoku, který teče před dvěma městečky jménem Champlay a …,⁴² a nikoho nepotkali. Jeden z mých šlechticů jménem Lambert a jeden pana de Praslin jménem Des Combes zajeli až k branám Champlay; našli je zavřené a mosty zvednuté a venku člověka, který trhal byliny, a toho přivedli panu de Praslin, který vedl čelo naší armády. Byl to kuchař pana de Luxembourg a ujistil ho, že v řečeném Champlay leží oddíly pana de Luxembourg, skoro tři sta koní.

Spěšně se tam vydal na zprávu Lamberta a Des Combese, kteří ho ujistili, že Champlay leží na naší straně potoka a že je to postavení, kde můžeme stát v šiku bez obavy, že nás odtud nepřátelé vytlačí, a před jejich nosem dobýt Champlay i oddíly, které v něm jsou. Když tam dorazil, zmocnila se ho jeho obvyklá nerozhodnost, takže vzkázal panu maršálovi, u něhož jsem tehdy byl, že je na místě, že oddíly pana de Luxembourg jsou v Champlay, které nelze vzít bez děl, že nepřátelská armáda je jen míli odtud, a ať mu poručí, má-li ustoupit, nebo na Champlay udeřit.

Pan maršál mu vzkázal, ať udělá, co uzná za dobré pro královu službu. Já jsem však věděl, že by mohl ustoupit ze strachu, aby na sebe nepřivolal hanu za výsledek, kterou mu ta dvojznačná odpověď nechávala na bedrech, a řekl jsem panu maršálovi, že mu to pan de Praslin vzkazuje právě proto, aby dostal odpověď, jakou mu právě dal, a mohl ustoupit a říkat, že nebýt jeho rozkazu (který nebyl určitý), byl by ty lidi, obklíčené a už v jeho rukou, porazil. Poručil mi tedy, abych tam jel, a svěřil mi dvojí rozkaz podle toho, uvidím-li, že je třeba ustoupit, nebo vytrvat.

Jel jsem tam tedy cvalem a Bůh dal, že jsem cestou potkal Švýcary a dělostřelectvo, kteří byli napřed. Řekl jsem poručíkovi dělostřelectva, že mu pan maršál poroučí zapřáhnout dvě bastardy⁴³ a dovézt je klusem panu de Praslin, a zároveň kapitánu Hessymu, který vedl trén, ať běží se stem mužů za oběma bastardami; a jel jsem tryskem dál. Potkal jsem Richelieua a Vaubecourta, kteří mi ukázali, že budeme-li se jen tvářit odhodlaně, jsou ti lidé pana de Luxembourg ztraceni, a prosili mě, abych pana de Praslin povzbudil; ostatně že ručí hlavou, že se svými dvěma pluky zabrání celé nepřátelské armádě přejít potok, jen by bylo třeba spěšně přisunout děla. Řekl jsem jim, že už jedou a že tu budeme mít co nevidět dvě bastardy, které jsem dal přisunout z rozkazu pana maršála, jenž jede za nimi, a ať je dají postavit do baterie, zatímco pojedu za panem de Praslin. Tomu jsem řekl, že mu pan maršál vzkazuje, že bude hned u něho s armádou a s děly, a ať obsadí břeh potoka pěchotou a jízdu rozestaví, kde uzná za vhodné; že mu zatím posílá dvě bastardy, aby mohl dorážet a rozbít kryty obránců, než přijdou ostatní kusy, a ať jich užije, jakmile dorazí; a poručí-li mi to, že je půjdu postavit do baterie na místě, které jsem si cestou vyhlédl. Schválil to a řekl mi jen, ať vzkážu panu maršálovi, aby si pospíšil.

Když jsem přijížděl k našim bastardám, shledal jsem, že z nich páni de Richelieu a de Vaubecourt dávají střílet na roh jedné věže, postavené z bláta a slin, a druhou salvou ji povalili tak, že tudy mohlo vystoupit deset mužů vedle sebe. Zároveň tam dorazili páni de Boisdauphin a de Praslin a páni de Contenan a de Vitry je požádali, aby těm oddílům, jejichž velitelé patřili k jejich přátelům, povolili kapitulaci a darovali jim život, až jim budou odňaty a vydány k plenění zbraně, koně a zavazadla. To pan maršál těm nešťastníkům povolil; mávali kapesníky a klobouky a prosili, aby se s nimi naložilo podle dobrého válečného obyčeje. Oba prostředníci uloupili nejcennější věci a po nich naši vojáci, kteří podle svého zvyku Champlay zapálili.⁴⁴

V téže chvíli se objevili nepřátelé; nepostoupili však a nepokusili se přiblížit k potoku. Všichni velitelé radili panu maršálovi, aby se s armádou položil v Champlay a v …; protože však jedno bylo vypáleno a druhé se k ubytování málo hodilo a protože měl oběd připraven v Joigny, nedal se k tomu přemluvit. To byla velká chyba; tím ležením bychom byli nepřátele donutili vrhnout se do Morvanu a ztratit v tom zlém kraji zavazadla, pěchotu i děla a se zbytkem oddílů, které by nám dokázaly utéci, se dát horním Nivernais; místo toho jsme se tři dny zdržovali v Joigny a dopřáli jim času, aby obsadili Charny a předešli nás u řeky Loiry. Bylo to mínění Descuresovo, Montalantovo a Pigeoletovo,⁴⁵ kteří ten kraj znali dokonale a věděli, co bylo třeba udělat.

Týž Pigeolet viděl, že nepřátelé míří ke Gienu, aby tam přešli, a protože byl z toho kraje, věděl, že dorazí-li tam první, otevřou jim bránu; navrhl tedy panu maršálovi, že se tam vrhne, dostane-li dvě kompanie svého pluku Champagne a dvě z pluku Bonifaceova⁴⁶ a tři káry na chléb, víno a střelivo. Bylo mu to povoleno; vydal se na cestu, prošel prostředkem nepřátelské armády za zvuku bubnů, jako by byl jedním z jejích pluků, nocoval však v lesích a táhl přes pole, a vrhl se do Gienu; a když tam nepřátelská armáda dorazila, našla zavřeno.

Kanonáda u Bonny a přechod princů přes Loiru

[Z Joigny vytáhla armáda až 24. října; Charny už držel nepřítel, a tak šla přes Château-Renard a Châtillon-sur-Loing a 27. října došla do Ouzouer-sur-Trézée. Tam přišla zpráva, že čtyři kompanie karabiníků obklíčila v Oussonu celá nepřátelská armáda a že se vzdají, přijdou-li na ně děla. Maršál nechal armádu tábořit pod širým nebem a ráno 28. října ji vedl v bitevním šiku rovinou k Oussonu. Nepřítel však před svítáním odtáhl k Bonny; na pahorku mezi vinicemi za oussonským potokem se ukázalo jen asi sto jezdců, kteří po první dělové salvě ujeli.]⁴⁷

Přešli jsme tehdy údolí a postoupili asi dvě stě kroků, až na nás nepřátelé vypálili čtyři dělové salvy a bylo nám poručeno zastavit. Děla nepřátel byla postavena výhodně a jejich oddíly stály ve špatném pořádku v dolině u Bonny; kdybychom byli stále postupovali, byli bychom je porazili bez boje, jak to panu maršálovi představovalo několik velitelů. On se však rozzlobil a řekl těm, kdo s ním mluvili, že své řemeslo zná, že má rozkazy od krále a ty že dokáže vykonat a zodpovídat se mu z nich. Tak nás nechal skoro čtyři hodiny ostřelovat nepřátelskými děly, aniž postoupil nebo ustoupil, aniž co podnikl nebo jen dovolil obsadit les po levici, jehož obsazení by nepřátele donutilo opustit postavení, a byli by se porazili sami. Neviděl jsem předtím ani potom armádu tak švarnou, tak ochotnou a tak dobře vypadající jako tato a mohu říci, že kdyby Bůh toho dne pana maršála nezaslepil, mohl bez nebezpečí získat velkou slávu. Měl v rukou nepřátele, kteří nemohli ustoupit ani se boji vyhnout; byli v nepořádku a neměli všechny oddíly pohromadě; jízda pana de Longueville,⁴⁸ nejlepší v jejich armádě, byla tři míle odtud; a to, co tam bylo, bylo zachváceno hrůzou – nové, špatně ozbrojené oddíly, které by se bránily málo nebo vůbec.

[Nakonec dal maršál armádě přejít zpět potok; pěchota s děly tábořila na pahorku, on sám se ubytoval v Oussonu. Jízdu pustil do ležení dvě míle odtud „tak snadno, jako by neměl nepřítele před sebou v širém poli“ – kdyby byl pan princ tehdy udeřil na samotnou pěchotu, „byl by nám dal co dělat“. Velitelé zůstali u svých lidí; ještě před nocí viděli, jak nepřátelská zavazadla a část jízdy přecházejí Loiru.]

Kolem půlnoci jsme viděli, že jejich ohně jsou větší a jasnější, z čehož jsme usoudili, že u nich nikdo není a že je nepřátelé opustili. Pan de Rambures a já jsme vyjeli kupředu, když jsme před sebe vyslali kapitána Marcillaka⁴⁹ s dvaceti vojáky, a viděli jsme, že mezi Bonny a námi nic není a že nepřátelé zaručeně přecházejí. Mohli jsme ještě porazit jejich zadní voj a zmocnit se děl, která přešla až v osm hodin ráno. Vrátili jsme se tedy tam, kde oddíly tábořily, a šli za pány de Richelieu, du Bourg, de Vaubecourt, de Boniface a de La Meilleraye, jimž jsme oznámili, co jsme viděli; byli pro to, poslat pana d'Espinay-Boisdanebourg⁵⁰ za panem maršálem a panem de Praslin, aby jim podal touž zprávu a donesl jim naše mínění: dát vypálit tři rány z děla, aby k nám přijela jízda, a zatím táhnout se skloněnou hlavou rovnou na ně; kraj, samé vinice, je pro pěchotu příznivý a věc je bez jakéhokoli hazardu jistá a neslibuje králově službě zisk ledajaký.

Pan de Praslin nám vzkázal, že zuří, když vidí, jak pan maršál nechává ujít všechny krásné příležitosti; že už sám neví, co mu říci, a udělá prostě, co mu poručí, když se jeho radou řídit nechce. Pan maršál řekl Espinayovi, když mu vyřídil, co mu vzkazujeme: „Dobře, dobře, příteli, to je v pořádku, to právě chci; řekněte jim, ať za mnou přijdou zítra časně ráno, a poradíme se, co bude třeba dělat.“ Div jsme si nad tou odpovědí nezoufali a už už jsme chtěli dát vypálit tři rány z děla a poplachem ho zvednout z postele; poručík dělostřelectva však řekl, že by se toho neodvážil bez rozkazu pana maršála nebo pana de Praslin.

Čekali jsme tedy do dne a přišli do příbytku pana maršála, který nás nechal čekat na dvoře přes hodinu, protože si dával ošetřovat nohu. Potom zasedl k radě, tak veselý, jako by všechno šlo co nejlépe, a řekl nám: „Aspoň jsme včera nepřátele krále zahrabali (protože jejich armáda stála v krytém postavení), a dnes je utopíme.“ Požádal jsem pana maršála, aby mi dovolil jet se aspoň podívat, jak nepřátelé přecházejí, se šlechtici dobrovolníky, kteří budou chtít jet se mnou; a protože mi neřekl ani ano, ani ne, vzal jsem to jako svolení a jel jsem.

Dojel jsem až do Bonny, aniž jsem potkal jediného člověka. Obyvatelé mi podávali klíče a řekli mi, že pan princ a ostatní velitelé odjeli už ve dvě hodiny, že však má ještě přejít přes dva tisíce mužů a dvě jejich děla, která namířili z výšiny u Neuvy (kde přecházeli) proti nám, aby stříleli, kdybychom jim přišli rušit ústup, čehož se velmi báli. Jel jsem dál a na druhé straně Bonny jsme narazili na třicet nepřátelských karabiníků; udeřili jsme na ně, ač nás bylo nějakých dvacet koní, a rozsekali je, takže jich pět zůstalo mrtvých na místě a několik bylo zajato. Poslal jsem o tom zprávu panu maršálovi a panu de Praslin. Ten tam přijel a dal postoupit plukům na pověst, která se roznesla po Oussonu, že jsem se dostal do boje; když však dorazil, zastavil se, protože neměl jízdu a pan maršál mu vzkázal, ať bez něho nic nepodniká.⁵¹

Čekali jsme na něho poblíž Neuvy až do doby po jeho obědě; přijel se podívat na brod, kudy nepřátelská armáda přešla, a potom se ubytoval v Bonny, kde zůstal i nazítří, v pátek 30. října, a radil se s pány de Praslin, de Refuge, Descuresem a se mnou, co má dál dělat. Řekl, že mu královna a král svěřili tuto armádu, aby uchránil tu část Francie, která leží z této strany Loiry, což, bohudíky, vykonal se slávou a ctí, neboť z ní vzbouřence vyhnal; a že mu už zbývá jen dobýt zpět města Château-Thierry, Épernay a Méry-sur-Seine, aby tu část Francie, která mu byla svěřena, spravoval tak, že v ní nepřátelům krále nezůstane ani píď země; že pomýšlí jít řečená místa dobýt, nechtěl to však provést, dokud si napřed nevyslechne naše mínění.

Neměl jsem dost trpělivosti, abych počkal, až na mne přijde řada s odpovědí, a řekl jsem mu: „Jakže, pane? Opravdu byste pomýšlel na to, nechat krále napospas útoku pana prince s armádou, která proti němu táhne svěží a slavná, aniž utržila ránu nebo škrábnutí, a místo abyste šel za ní a odvrátil ji od útoku na krále, který je bez vojska a spoléhal, že vy panu princi s tím, které vám svěřil, zabráníte jít za ním, chcete jít dobývat zpět Méry a Épernay? To od vás nečeká. Netísní ho Épernay ani Méry, nýbrž pan princ, který ho jde napadnout. Pan princ je váš úkol a proti němu vás král určil. Jděte za ním, pro Boha, pane, pro svou povinnost i na pomoc králi, který se nemálo podiví, až se dozví, že vám pan princ unikl a táhne rovnou na něho.“

Když páni de Refuge a Descures viděli, že jsem prolomil led, nerozpakovali se mluvit s ním velmi rázně, a stejně tak pan de Praslin, když došla řada na něho.

[Loira však po velkém dešti stoupla za den o dvě stopy a pronásledování zmařila. Maršál odešel 31. října do Gienu a poslal pana de Contenan do Paříže pro žold. Na Všechny svaté přišla zpráva, že rejtaři hraběte z Wittgensteinu, kteří táhli princům na pomoc, porazili a zabili u Méry markýze de Resnel a míří k Loiře; pan de Praslin jim s osmi sty koňmi a s Bassompierrem vyrazil vstříc, přešli však u Châteauneuf osm hodin před ním. Armáda pak táhla přes Boiscommun, Neuville a Beaugency, Orléansu se vyhnula na naléhání Descuresovo, „který chtěl svůj kraj ušetřit“, a Loiru přešla teprve 11. listopadu po mostě v Blois. Od 16. do 19. listopadu stála v Sainte-Maure v Touraine.]⁵²

L'Isle-Bouchard a Chinon

Tam pan de Praslin onemocněl; a když přišel králův rozkaz zmocnit se L'Isle-Bouchard a zajistit Chinon, neboť Jeho Veličenstvo mělo jakési podezření na pana de Balon,⁵³ tamního guvernéra, svěřil pan maršál obojí pověření mně.

Vydal jsem se do ležení pluku Piémont a tří dalších pluků, které byly schválně ubytovány půl míle od L'Isle-Bouchard, a vypravil jsem šest důstojníků s rozkazem, aby potají shromáždili všechny vojáky, kteří šli do L'Isle-Bouchard nakupovat nebo se opíjet, a drželi je na náměstí před zámkem a poblíž mostu; to udělali, aniž vzbudili podezření o svém úmyslu. Zakrátko jsem přijel se svým průvodem a několika šlechtici dobrovolníky do hostince na předměstí, kam za mnou přišel kapitán zámku, jakmile se dozvěděl o mém příjezdu; a já mu ukázal rozkaz pana maršála, abych se místa zmocnil. Velmi se podivil a řekl mi, že je to záruční místo těch od Náboženství a že to bez zvláštního rozkazu pana de La Trémoille⁵⁴ udělat nemůže. Nesmlouval jsem s ním a řekl mu, že nebudu-li za půl hodiny na zámku, bude on za tři čtvrtě hodiny na šibenici, a hned jsem ho vedl do města, kde jsem našel přes čtyři sta našich vojáků s oněmi důstojníky, kteří se zmocnili bran i mostu. Tu se pan guvernér zámku podivil velice a křikl, ať spustí most.

[Na zámku bylo jen patnáct mužů. Bassompierre je vyvedl a nazítří tam vložil dvě kompanie pluku Navarre pod kapitánem Laurem, „hugenotem, ale dobrým služebníkem královým“.]

Odjel jsem v pátek 20. hodinu po půlnoci a přijel do Chinonu, kde měly sraz čtyři kompanie pluku Navarre. Postavil jsem je do šiku před zámkem, avšak v krytu, a poslal jsem Balonovi vzkázat, že jsem tu, abych s ním mluvil, a ať přijde na mé slovo. Nepochyboval jsem o jeho věrnosti v králově službě, neboť jsem ho znal jako čestného muže a svého přítele; někdo mu však u krále prokázal špatnou službu. Řekl mi, že to byl pan de Courtenvaux;⁵⁵ o tom nic nevím. Přišel za mnou hned, a když jsem ho objal, řekl jsem mu, že mám rozkaz vložit do toho zámku dvě stě mužů posádky, kteří ho mají uznávat za velitele; chce-li, tím lépe, a ne-li, může se zcela bezpečně vrátit do zámku, který mám rozkaz obklíčit. Neváhal mi říci, že je nejen přijme, ale že hned odejde sám, aby udělal místo jinému, má-li k němu kdo sebemenší nedůvěru; a že dobře ví, že se za jeho věrnost zaručím, bude-li o ní pochybnost.

[Zatímco mu Balon dával přinést snídani, vešly do zámku dvě kompanie pluku Navarre; Bassompierre se vrátil na oběd do L'Isle-Bouchard a v sobotu 21. listopadu k armádě.]

Pod panem de Guise; Saint-Maixent a pan de Vendôme

[Armáda táhla dál k jihu přes Chauvigny a Civray (28. listopadu) do Angoumois; 4. prosince byla v Angoulême a 9. prosince v Barbezieux. Tam nazítří přijel vévoda de Guise se šesti kompaniemi lehké jízdy, s polními maršály de Montigny a de Saint-Géran a s královými listy, jimiž se armádě poroučelo uznávat napříště za generála jeho. Vyrazil 13. prosince „za zoufalého počasí“ a hned musel den čekat na vojáky, kteří nedošli; pak se táhlo přes Jonzac do Cognaku. Tři sta jezdců, které pro krále postavil hrabě de La Rochefoucauld, se ze strachu před třemi armádami v kraji rozprchlo domů právě tu noc, než je měl panu de Guise předvést. Vánoce zastihly armádu v Jarnaku a Mareuil; 27. prosince pan de Guise v Aigre „hostil Švýcary“ a posledního prosince stál v Lezay.]⁵⁶

Z Lezay podnikl pan de Guise výpravu na Saint-Maixent, která by, kdyby byla provedena tak, jak ji navrhl, učinila válce konec; byl by totiž zajal všechny velitele nepřátelské armády, kteří tam přijeli přemlouvat pana de Sully,⁵⁷ aby se k nim přidal. Pan de Saint-Aignan, který měl rozkaz obsadit jeden most, však odbočil, aby rozprášil pár karabiníků, a potom dal vytrubovat hlučné fanfáry; a pan princ a ostatní zatím přešli po řečeném mostě a vrátili se ke své armádě.⁵⁸

Pan de Guise, když viděl, že jeho podnik selhal, se stáhl po čtyřiceti hodinách v sedle a 2. ledna přenocoval v Couhé, kde jsem se k němu zase připojil. Byl jsem totiž povolán královnou matkou, abych za ní přijel, až bude projíždět Angoulême, a objasnil jí zprávu, kterou jsem jí poslal, že pan de Vendôme⁵⁹ je zaručeně na straně pana prince; nemohla tomu věřit pro opačná ujištění, která od něho měla. Když jsem jí znovu vzkázal, že jí za to ručím, vzkázala mi, ať za ní přijedu, a panu de Guise, ať mi dá dovolenou; dal ji mně a také pánům de Montigny a de La Rochefoucauld. Vyjeli jsme z Aigre 28. prosince a přenocovali v Angoulême. Král však změnil úmysl a odjel do La Rochefoucauld. V Angoulême jsme zastihli pana de Créquy, který právě přijel a přidal se k nám, a nazítří, 29., jsme jeli na noc do La Rochefoucauld, kde jsme našli Jejich Veličenstva, která nás přijala velmi vlídně. Viděli jsme tam také mladou královnu.⁶⁰

Ve středu 30. jsem byl slyšen v radě, kde proti mně stál pan prezident Jeannin,⁶¹ který ručil za věrnost pana de Vendôme. Když jsem však předložil dopisy několika lidí, kteří psali svým přátelům, že mají rozkaz, ten od pana prince, onen od pánů de Longueville nebo de Mayenne, připojit se k panu de Vendôme, přestal na svém trvat.