Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XI. Mír v Loudunu a návrat pana prince (leden–srpen 1616)

[Kapitola obsahuje rok 1616 do konce srpna. Bassompierre, generální plukovník Švýcarů, je na počátku roku v Poitou u královské armády vévody de Guise, která stíhá vzbouřené prince; po jejím rozpuštění tráví tři měsíce s dvorem v Tours, kde je svědkem královniných porad o míru sjednávaném v Loudunu. V létě v Paříži přihlíží, jak moc navrátivšího se pana prince přerůstá královně přes hlavu, jak musí z města ustoupit maršál d'Ancre a jak královna potají chystá odvetu.]

1616: Zimní tažení v Poitou a srážka u Nanteuil

[Leden. Poslední den roku 1615 zůstal Bassompierre ještě u dvora v La Rochefoucauld¹, „kde jsem čas netrávil špatně“. Na zprávu, že pan de Guise² vytáhl do pole, odjel 1. ledna 1616 dvě hodiny před svítáním, poobědval v Ruffecu a v sobotu 2. ledna dorazil do Couhé krátce poté, co se tam Guise vrátil ze svého nezdařeného podniku³. Nepřítel chtěl přepadnout královskou lehkou jízdu v Saint-Sauvant⁴, ta však včas ustoupila do ubikací pluku Piémont a nečas v noci ze 4. na 5. ledna nedovolil udeřit na ustupující. V úterý 5. ledna zajeli Créquy, La Rochefoucauld⁵ a Bassompierre s Guisovým svolením pozdravit krále a královnu⁶, kteří táhli z Civray k Poitiers, a ve středu 6. ledna se vrátili k armádě do Lusignanu, odkud se nazítří táhlo do Pamproux. Tam celá jízda požádala o propuštění, „neboť už jí nebylo možné v tomto ročním čase vydržet v poli“, a Guisovi přes všechny prosby slíbila už jen tři dny. Guise se v Pamproux procházel s Bassompierrem, rozhněván, že vojsko odmítá táhnout, a ptal se ho na radu. Ten soudil, že je třeba dát zprávu králi a jízdu zatím přemluvit ještě ke čtrnácti dnům služby; potom že je „docela rozumné“ položit ji na dva měsíce do posádek vzhledem k roční době a nečasu, „nehledě k tomu, že armády v zimě zůstávají v poli zřídkakdy“.]

Když jsme byli v té rozmluvě, vzkázal nám pan de Vitry⁷, že ve vsi jménem Nanteuil, půl míle od jejich ubikací a míli od Pamproux, leží tři nepřátelské pluky, které nic netuší; že dal nasednout lehké jízdě, kterou měl u sebe; že králova kompanie těžké jízdy, ležící nablízku, učinila totéž a že na ně udeří, jakmile dostanou rozkaz pana de Guise.⁸

Na místě jsme vsedli na koně a hnali se tam tryskem, pan de Praslin, pan de Schomberg⁹ a já, asi s dvaceti jezdci; pan de Guise jel za námi. Lambert, mladý Guittaut a Descombes¹⁰ rozrazili barikádu u vjezdu do vsi a my jsme do ní vpadli z jedné strany. Nepřátelé, vidouce se zaskočeni, nekladli žádný odpor, a kdo mohl, vrhl se do kostela; těm byl darován život, když byli odzbrojeni a obráni. V téže chvíli, kdy jsme udeřili jednou přístupovou cestou, udeřili lehcí jezdci druhou; a královu kompanii těžké jízdy, kterou právě tehdy přivedl ve velmi dobrém pořádku pan de Saint-Géran¹¹, podržel pan de Guise na cestě od Saint-Maixent¹² pro případ, že by nepřátelé chtěli přijít na pomoc nebo že by ti, kdo byli ve vsi (která se jmenuje Nanteuil), pomýšleli na ústup do Saint-Maixent. Hned nato přinesli panu de Guise pět praporů a předvedli mu dva zajaté mistry tábora, z nichž jeden byl pan de Bains¹³, bratr jedné z královniných dvorních slečen; jeden z těch praporů přinesl pan de Schomberg, který se ho zmocnil při vjezdu. V tom boji jsme ztratili jen pana de Chémerault¹⁴, který byl zabit, a Lambert byl raněn ranou z muškety nabité broky, která mu udělala přes šedesát děr, z nichž však žádná nebyla nebezpečná. Odtamtud jsme se vrátili na nocleh do Pamproux, kam jsme dorazili až v deset hodin večer.¹⁵

[V pátek 8. ledna se armáda přesunula do La Mothe-Saint-Héray, kde zůstala i 9. ledna: na zprávu, že pan princ hodlá v noci přepadnout některé z jejích ubikací, stála celou noc v bitevním šiku na shromaždišti. V neděli 10. ledna ji Guise a polní maršálové¹⁶ odvedli do Lusignanu; Bassompierre s pány de Chevreuse, de Créquy, de La Rochefoucauld, de Bressieu¹⁷ „a s veškerou šlechtou“ odjel do Poitiers. Guise 11. ledna v Lusignanu rozpustil armádu do posádek; zbytek, který si ponechal pohromadě pro případ potřeby, vedl se Švýcary, děly a zásobami přes Montreuil-Bonnin, Vouillé, Cheneché (kde ho 16. ledna zdržel krutý sníh) a Savigny do Faye-la-Vineuse (18. ledna). Odtud se Švýcaři 19. ledna vydali odvézt dělostřelectvo do Poitiers a zůstat tam posádkou; vcházeli do města, právě když je dvůr opouštěl, „za nejhoršího počasí, jaké bylo po dlouhá léta“. Den předtím si totiž královna dala Bassompierra zavolat do rady a oznámila mu, že se král rozhodl položit do Poitiers patnáct set Švýcarů a že ona spoléhá, že s pomocí pana de La Rochefoucauld a starosty zařídí, aby je měšťané přijali. „Věděl jsem dobře, jak nebezpečné je uvádět do Poitiers posádku,“¹⁸ píše Bassompierre a vymlouval se, jak mohl, že na to guvernér města a starosta bohatě stačí; „ale ta robota musela zůstat na mně“ a dopadla šťastněji, než si představoval: při ubytování ani za pobytu Švýcarů nedošlo k žádné vzpouře ani reptání.]

Útěk z Poitiers a propadlá podlaha v Tours

Zůstal jsem v Poitiers osm dní, načež jsem se rozhodl odjet za králem do Tours; proto jsem v úterý 26. přišel na radnici a chtěl se před odjezdem s městem rozloučit. Ale řekli mi bez obalu, že mě pustit nemohou; že jen v důvěře, že zůstanu u Švýcarů, strpěli, aby byli v Poitiers ubytováni, což by jinak nebyli dovolili, a že jim královna dala slovo, že z Poitiers neodjedu; že mohou udělat jen to, že o tom napíší ke dvoru, od něhož prý jistě dostanu rozkaz zůstat. Usoudil jsem, že přít se s nimi by byla marná námaha: řekl jsem jim, že ke dvoru psát mohou a že udělám, co mi Jejich Veličenstva poručí, aniž jsem jim řekl, zda odjezd odložím, nebo zda odjedu. Tak se městské shromáždění rozešlo, usnesši se, že napíše ke dvoru, aby mě tu nechali; a já jsem ještě ten večer dal odnést šaty, jezdecké boty a všechno, co jsem potřeboval, na předměstí, kudy se jede do Châtelleraultu, do bytu plukovníka Gallatiho¹⁹, jemuž jsem vzkázal, že nazítří k němu pan hrabě de La Rochefoucauld a já přijdeme na oběd; poslal jsem dokonce několik koní, a pan de La Rochefoucauld také, aby přenocovali na témž předměstí.

Ve středu 27. nás plukovník Gallati přišel ráno pozvat na oběd, což jsme mu přislíbili, a šli jsme tam bez jezdeckých bot, a naši lidé rovněž, aby náš odjezd nevzbudil podezření; a po obědě jsme odjeli na nocleh do Châtelleraultu a nechali na panu d'Estissac, aby mě omluvil a za svého bratra řekl, že se do týdne vrátí. V Châtelleraultu jsme nocovali u pana de Brassac²⁰ a nazítří, ve čtvrtek 28., jsme velmi pozdě dorazili do Tours.

V pátek 29. ledna²¹ jsem přišel ke královně k jejímu obědu; dostala právě z Poitiers dopisy, aby mě tam nechala, a myslela, že tam ještě jsem. Po obědě odešla do své komnaty, kam zakrátko přišli pan hrabě, pan de Guise a pan d'Épernon²² a s nimi tolik jiných, že se pod nimi probořila podlaha komnaty; spadl jsem se sedmačtyřiceti dalšími, mezi nimiž se zřítili i pan hrabě, pan d'Épernon, pan de Villeroy, pan d'Aumont²³ a mnozí jiní.²⁴ Královna zůstala na trámu, který vydržel, přešla přes své lože a z komnaty vyšla. Byl jsem poraněn na rameni a na stehně a měl jsem vmáčknutá dvě z dolních žeber, což jsem cítil ještě dlouho potom.

Mír se sjednává v Loudunu: kancléřův nevděk

Únor. Zůstali jsme v Tours tři měsíce, zatímco se v Loudunu, kde byli shromážděni pan princ²⁵ a jeho straníci, jednalo o míru. Pan princ tam (v březnu) na smrt onemocněl, ale z milosti Boží vyvázl; a po mnohém přecházení zmocněnců sem a tam byl mír uzavřen. Než k němu dojdu, povím tři věci.

První, že královnu zpravil dopisem pan de Pontchartrain, státní sekretář, který byl jedním z králových zmocněnců (spolu s panem maršálem de Brissac a panem de Villeroy)²⁶, že pan kancléř²⁷ naléhá u pana prince, aby se při míru žádalo, že bude ponechán ve svém úřadě (v dubnu). Královna mi to řekla a já, který jsem byl přítel a služebník pana kancléře, jsem ji poprosil, aby mi dovolila dát mu to vědět, aby se mohl ospravedlnit nebo omluvit; což mi královna po mnohých námitkách dovolila, neboť tehdy řečeného kancléře nenáviděla.²⁸ Dal jsem mu vyřídit, co jsem věděl, po panu Le Clercovi, prvním úředníku pana de Puisieux²⁹, jeho syna; a řečený pan kancléř, když přišel po obědě do rady ke královně, přistoupil ke mně a řekl: „Pane, děkuji vám z celého srdce za zprávu, kterou jste mi dal vyřídit po Le Clercovi, a jsem vám za ni zavázán, třebaže mi bylo řečeno, že jste to byl vy, kdo tu zprávu dal královně; ale nechtěl jsem tomu věřit a říkám vám ještě jednou, že se cítím vaším dlužníkem.“ Velmi jsem užasl, když jsem viděl, že vzal levou rukou, co jsem mu podával pravou, a popuzen jeho odpovědí jsem mu řekl: „Pane, dal jsem vám tu zprávu pro váš vlastní prospěch, a ne pro svůj; a pro ten svůj vám teď ukážu, že jsem upřímnější a ušlechtilejší, než za jakého mě máte: z vlastních úst královny zvíte, kdo jí ji dal.“ Tu mě začal tisíckrát zapřísahat, abych to nedělal, že ho zničím; prosil mě dokonce, abych měl slitování s jeho postavením, které tím činem vydám všanc; ale nic nepořídil, neboť královna si našeho sporu všimla, přistoupila, aby se dověděla příčinu, a tu jsem jí řekl: „Madame, neupevní-li Vaše Veličenstvo mou pověst svým svědectvím, viklá se v mínění pana kancléře, který se domnívá, že zpráva, kterou jsem mu dal a kterou jsem se dověděl od Vašeho Veličenstva (a prosím je za odpuštění, že jsem ji prozradil), pochází z mé hlavy, anebo že ji Vaše Veličenstvo zvědělo ode mne.“ Tu mu královna řekla: „Pane kancléři, špatnou mincí splácíte dobré služby, které se vám prokazují. Dnes ráno mě zpravil Pontchartrain, jemuž to řekl pan de Bouillon³⁰, že se dáváte doporučovat panu princi, abyste byl pojat do mírové smlouvy, a Bassompierre na mě usilovně naléhal, aby vás o tom směl zpravit, abyste se mohl ospravedlnit; a vy ho zatím viníte z toho, zač byste mu měl být zavázán.“ Nikdy nebyl člověk zaskočen víc než on v tu chvíli; pokoušel se o chabé výmluvy a říkal, že neudělal to, z čeho ho pan de Bouillon (který mu byl odedávna nepřítelem) obvinil. Ale od té chvíle bylo každému zřejmé, že se dlouho na nohou neudrží.

[Druhá věc: král se v Tours rozhodl zřídit úplný pluk svých švýcarských gard; první stráž před jeho obydlím držel podle Bassompierra „v úterý 12. března“.³¹]

Páni od kordu žádají místo v radě

Třetí, že zatímco se jednalo o míru, konala královna často radu o věcech, na něž měla odpovědět, zda je zamítnout, nebo povolit, a že páni kancléř a prezident Jeannin³² s sebou přiváděli rady v taláru, jako pány de Vic, de Caumartin, de Refuge³³ a jiné, aniž byl přizván kterýkoli z velmožů. Té zimy pak každý poslal svou družinu domů a jen pan de Créquy a já jsme drželi skvělý a nádherný stůl, on pravidelně k obědu a já k večeři, u něhož se scházeli všichni ostatní. Jednou večer po večeři mě páni de Montigny, de Praslin, de Béthune, de Saint-Géran, de Saint-Aignan, de Créquy, de Saint-Luc³⁴ a několik dalších zavolali, abych byl také při tom, a stěžovali si na nedůstojné jednání, jehož se jim dostává, když nejsou zváni k rozhodování o míru, tak jako se jich užívá v nebezpečenstvích války; že prý musíme nazítří jít společně přednést své stížnosti královně a že společnost požádala pana de Montigny, aby jako nejstarší mluvil za všechny; a zda nechci být při tom. Odpověděl jsem jim, že je mi ctí patřit k tak počestné družině a že jsem jim zavázán, ale že je prosím (třebaže jsem nejmladší), aby mi dovolili říci, že královna na tom možná nemá vinu a že to jsou její ministři, kdo přivádějí lidi svého stavu a nás vylučují; a že když se o to sami nehlásíme, královna se ani nenaděje, že na to pomýšlíme. Dále že přijít takto všichni vespolek mluvit se svým pánem (byť z příčiny spravedlivé) vladaři nikdy neschvalují ani nevidí rádi a takové veřejné, předem neohlášené stížnosti mají za spolčování³⁵; a že bychom jí měli aspoň napřed dát vědět, že s ní o té věci toužíme mluvit, a poprosit ji o milostivé slyšení. Společnost můj návrh schválila a uložila mi, abych se u královny dověděl, kdy se jí uráčí nás vyslechnout; přijal jsem to a nazítří ráno jsem přišel do královniny předsíně a dal jí po Selvage, její komorné, vyřídit, že s ní potřebuji mluvit. Dala mě vpustit, když se česala, a přijala příznivě, co jsem jí řekl; a Barbin³⁶, který byl při tom, jí řekl, že máme pravdu a že královna neměla zvát ty druhé rady bez nás a že by bylo spravedlivější zvát nás bez nich, protože zastáváme hlavní válečné úřady a nasazujeme v nich životy, abychom jí vydobyli mír, na němž je tedy slušné, abychom měli také účast. Královna mi poručila, abych jim řekl, ať přijdou, až vyjde ze mše, ne aby slyšení dostali, nýbrž aby je dali jí; a abych jim řekl, že až bude chtít vybírat rady, od kordu nebo od taláru, dá vždy přednost prvním před druhými, a mnoho jiných pěkných slov; a přikázala jim, aby se dostavili odpoledne, ba uložila Sauveterrovi³⁷, aby je šel vyrozumět pokaždé, když se rada sejde.

Dva poslední požadavky pana prince a rada pana de Villeroy

Potom řekla mně a Barbinovi, který tam byl, že pan de Villeroy schoval jí a maršálu d'Ancre³⁸ na závěr mírového jednání pěkné nadělení: totiž že pan princ, když už bylo všechno povoleno, vznesl dva nové požadavky. Za prvé, aby měl, až bude u dvora, pero, to jest aby podpisoval nálezy rady, týdenní výkaz ve financích a účty státní pokladny³⁹, což bylo přímo proti autoritě krále i její; za druhé, aby se Jejich Veličenstvům zlíbilo pro dobro a zachování míru odvolat pana maršála d'Ancre z Pikardie, vzhledem k nesnášenlivosti, jaká je mezi panem de Longueville a řečeným maršálem⁴⁰; a že dobře vidí, že to vyšlo z krámu pana de Villeroy jako kus jeho výroby, aby uškodil maršálu d'Ancre, kterého nenávidí. Pan Barbin to potvrdil a popudil královnu proti řečenému Villeroyovi, jak jen mohl; a ten právě v tu chvíli dal královně vyřídit, že je v její předsíni a čeká, až s ní bude moci mluvit. Tu řekl Barbin královně: „Madame, vyslechněte ho a nedejte na sobě znát žádné pohnutí, a potom se ho zeptejte, co o tom soudí; a řekne-li vám, že vám radí ty dva poslední požadavky povolit, zjevně tím odhalí svou šalbu, kterou až dosud chtěl zakrývat. Jestliže však, jak se domnívám, bude Vašemu Veličenstvu radit, abyste jim je nepovolila, řeknete potom v radě nahlas, že ty návrhy odmítáte, a to z rady a z návodu pana de Villeroy, který se to neodváží popřít; neboť Vaše Veličenstvo mu to řekne do očí a pan de Bassompierre a já mu budeme svědky. Tak Vaše Veličenstvo obrátí proti němu šíp, který vystřelil na vás, a zároveň ho připravíte o důvěru u jeho milého přítele pana de Bouillon.“

Královna tu radu přijala a hned dala pana de Villeroy vpustit; uvítala ho s velmi vlídnou tváří a řekla mu: „Chudáku, máte velkou námahu, když tak často jezdíte tam a zpátky, a nakonec tím možná nic nezískáte, ani pro sebe, ani pro nás.“ Potom ho odvedla k oknu, kde jsme stáli Barbin a já; chtěli jsme se vzdálit, ale řekla nám: „Nehýbejte se, můžete klidně být při tom.“ Pak řekla panu de Villeroy: „Nuže, pane de Villeroy, přinášíte mi poslední mísu k zákusku: pan princ chce být regentem, chce mít pero; a pan de Longueville chce být neomezeným pánem v Pikardii, odkud chce vyhnat maršála d'Ancre. To mi po vás posílají vzkázat; vím to dobře, neboť Phélypeaux“ (to byl Pontchartrain) „mi to napsal.“ „Madame,“ řekl jí, „kdybych znal vaše rozhodnutí tak dobře, jak dobře jste zpravena o mém návrhu, byl bych hotov odjet a donést jim je vaším jménem.“ Tu mu královna řekla: „Nuže, pane de Villeroy, co o tom soudíte? Mám pro dobro míru povolit ještě i tohle, anebo ty články odmítnout jako nemístné? Řekněte mi o tom volně své mínění i s důvody, které mě mají vést k jednomu, nebo k druhému, abych o tom potom v radě mohla lépe mluvit, jsouc na to připravena.“ Pan de Villeroy jí řekl, že by byl ve velkých rozpacích, kdyby jí to měl říci, a že není celá její rada, nýbrž její nejmenší část; že jí zanedlouho přednese svůj návrh a potom že o něm, až na něho přijde řada, řekne své mínění jako každý jiný, podle svého svědomí a jak mu Bůh vnukne k dobru služby krále a státu. „Ne,“ řekla královna, „chci vaše mínění hned.“ Když tedy viděl, že je přitlačen a že už nemůže couvnout, řekl jí: „Ano, Madame, řeknu je Vašemu Veličenstvu upřímně, slíbí-li mi, že mě vyslechne až do konce.“ A začal takto:

„Vždycky jsem věřil, Madame, že pan princ a jeho společníci chovají na dně svého vaku nějaký článek, s nímž vyrukují teprve tehdy, až budou všechny ostatní vyřízeny, a že ten článek uvede Vaše Veličenstvo do takového postavení, že kdyby jej odmítlo, uvěřil by celý svět, že jednání ztroskotalo ne pro zájmy státu, nýbrž pro váš zájem vlastní. Nemyslil jsem však, že z toho vyvázne tak lacino jako s těmito dvěma posledními, o nichž Vaše Veličenstvo už ví, že je předložili pánům vašim zmocněncům, a které vám z jejich rozkazu přináším; ty, dá-li Bůh, nezabrání, aby byl dobrý mír dojednán a dokonán k dobru Francie a krále. První se týká pera, hledí k panu princi a zdá se narážet na vlastní autoritu Vašeho Veličenstva; druhý je ku prospěchu pana de Longueville a ke škodě pana maršála d'Ancre, kterého si přejí odstranit z Pikardie, přejíce mu jinde všemožné jiné úřady a pocty. Ten radím Vašemu Veličenstvu přijmout a je to k vaší výhodě; neboť ho usadíte a zaopatříte v některé jiné provincii stejně dobře nebo lépe než v této; budete z ní moci odvolat osoby, které vám tam nebyly tak oddané, a zároveň budete moci dát úřady, které měl řečený pan maršál v Pikardii, některému jinému dobrému a věrnému služebníku, který udrží pana de Longueville v jeho povinnosti stejně dobře, jak by to byl dokázal pan maršál; ten bude chválen, že vlastní zájmy a své zaopatření obětoval dobru míru; a Vaše Veličenstvo lacino dosvědčí, že vaši služebníci a vlastní chráněnci vám nejsou tak drazí jako pokoj státu. To je mé mínění o tomto bodu. A co se týče podpisování nálezů rady a účtů státní pokladny, jež žádá pan princ, radím vám rovněž, Madame, abyste mu je povolila bez lítosti a bez sporu; neboť se vás to nedotýká, anebo dotýká-li, pak k vaší výhodě. A zde je, oč se opírám: pan princ buď ke dvoru přijde, nebo nepřijde. Nepřijde-li, nic na vás nežádá a vy mu nic nepovolujete. Anebo přijde, a tu kladu ještě toto druhé dilema: buď bude zcela záviset na vás, nebude dýchat než poslušností k vám a plněním všech vašich rozkazů a příkazů; v tom případě budete mít velkou výhodu, že vám bude oddán první princ královské krve, velmi schopný a ve státních věcech zběhlý, a získáte v něm dobrého služebníka a ztratíte zlého nepřítele. Anebo setrvá ve svých zlých úmyslech, bude pokračovat ve svých piklech a pletichách a bude se snažit uchvátit vaši autoritu nebo se o ni dělit; a v tom případě se nemusíte bát vložit pero do ruky člověku, jehož budete držet za paži.“

Sotva domluvil, Barbin, jinak velmi zdrženlivý a uctivý, přistoupil dosti drze (jak se mi zdálo), uchopil královnu za paži, stiskl jí ji a řekl: „Madame, to je nejlepší rada a od nejlepšího muže, jakého byste mohla najít; té se musíte držet a jinou nehledat, neboť je to jediná, kterou můžete přijmout.“

Užasl jsem nad tou náhlou Barbinovou změnou a ještě víc, když jsem slyšel královnu říci panu de Villeroy: „Veramente⁴¹, pane de Villeroy, dal jste mi dobrou radu, a jako dobrý služebník státu, krále i můj; také se jí budu držet a děkuji vám za ni.“ Potom začala mluvit o jiných věcech; a já jsem odešel říci těm pánům, kteří na mě čekali u mne, aby přišli promluvit s královnou, až vyjde ze mše; uspokojila je nad jejich vlastní přání. A potom, když královna konala velkou radu, při níž jsme byli, a pan de Villeroy přednesl svůj návrh, který každý pokládal za nepřijatelný, královna, aniž čekala na hlasy nebo se na ně dala ptát, nám řekla:

„Pánové, jestliže jsem až do této chvíle popírala, rozporovala nebo odmítala mnohé články, které mi byly předloženy, aby se dospělo k dobrému a pevnému míru, činila jsem to pro zájem krále nebo státu, který je mi drahý jako můj život; a raduji se nyní, že jeho dokonání brání už jen zájmy mých vlastních služebníků nebo mé, jichž se ochotně vzdávám a které opouštím pro tolik žádaný pokoj království. Proto se nebudu dávat ptát na hlasy, co se má v té věci učinit; neboť povoluji ochotně jedno i druhé a pan de Villeroy se může zítra ráno vrátit a donést jim, že jsem je přijala v téže podobě a znění, jak je na mně žádali.“

Návrat do Paříže: maršál d'Ancre a švec

[Tak byl krátce po Velikonocích mír uzavřen⁴² a dvůr odjel z Tours do Blois. Pan de Guise zůstal s veliteli armády v Tours pro případ, že by pan princ doopravdy neodzbrojil; ten to však učinil rychle. Potom se všichni vrátili do Blois a odtud do Paříže, kde se na pana prince nějaký čas čekalo; páni de Vendôme, de Mayenne⁴³ a de Bouillon tam přijeli už před ním. Na okraj rukopisu k tomu Bassompierre připsal: „Panu kancléři odňali pečeti a poslali ho domů, a když král přijel do Paříže, stal se strážcem pečetí pan du Vair.“⁴⁴]

Pan maršál d'Ancre zůstal v Lésigny⁴⁵, kam jsem ho zajel navštívit. Dal (v červnu) svými lokaji zbít jistého ševce, který byl kapitánem své čtvrti a za války velel u brány de Buci, kde mu odepřel výjezd z města. Jeho lokaje lid chytil a dva dny nato byli oběšeni před krámem řečeného ševce.⁴⁶

Červenec. Konečně přijel pan princ a k Louvru ho doprovázelo množství lidu.⁴⁷

Tou dobou byl maršál d'Ancre v Paříži velmi nenáviděn; páni de Mayenne a de Bouillon mu hrozili, že na něho udeří až v Lésigny, kde se zdržoval, a dokonce chystali podnik, že mu tam vyrazí bránu petardou, což se jim však nepodařilo provést.⁴⁸ Řečený maršál, když se dověděl, že pan princ přijel, mi vzkázal, že ještě téhož dne přijede do Paříže a že si ho zavážu, vyjedu-li mu ve tři hodiny naproti k bráně Saint-Antoine; učinil jsem to s třiceti jezdci a projeli jsme kolem paláce de Mayenne.⁴⁹ Měl svých asi čtyřicet jezdců, nepočítaje mé. Půjčil jsem mu malého berberského koně⁵⁰, na něhož vsedl, a když pozdravil královnu, vsedl znovu na koně; mohlo nás tehdy být sto jezdců, když jsme jeli do paláce de Condé⁵¹ za panem princem, u něhož zůstal hodinu. Když jsme vcházeli, zastihli jsme tam toho ševce, kterého zbili jeho lidé, za což byli oběšeni; hned odtamtud vyšel, aby proti řečenému maršálovi pobouřil svou čtvrť, ale nepořídil. Řekli nám, že na zpáteční cestě najdeme Pont-Neuf obsazený; proto jsem jel vpředu s muži, které jsem mu přivedl, a on jel dvě stě kroků za mnou, hodlaje (kdyby síly nebyly rovné) vrátit se do paláce de Condé a tam se rozhodnout, co dál; ale nikdo tam nebyl.

Poselstvo lorda Haye a maršálův smělý kousek

[Srpen. Několik dní nato přijel „s nádherným poselstvem“ od krále Velké Británie lord Hay, „nyní hrabě z Carlisle“⁵², prý aby pro prince waleského požádal o jednu z francouzských princezen⁵³; když však viděl zmatky, které následovaly, upustil od toho. Byl přijat „s veškerou nádherou světa“, každý mu strojil velké hostiny a potom dával krásné dary. Měl s sebou množství anglické šlechty, mezi jinými hraběte z Hollandu, jemuž se tehdy říkalo pan Rich, a Goringa⁵⁴.]

Zatímco se mu dostávalo tak dobrého přijetí, dvorské pikle rostly. Pan princ měl velkou moc a všichni velmoži patřili k jeho klice a byli jeho straníky; i páni de Guise se postavili na jeho stranu pod záminkou nespokojenosti, kterou každý choval vůči maršálu d'Ancre a jeho ženě⁵⁵. Ten měl přesto odvahu usadit se ve svém domě na předměstí Saint-Germain; pravda, bylo to na ujištění, které mu dal pan princ, že ho podrží.

Tehdy také provedl velmi smělý kousek. V den, kdy pan princ strojil hostinu lordu Hayovi a byli na ni pozváni všichni velmoži dvora (jeho zapřisáhlí nepřátelé), přišel s třiceti šlechtici za panem princem přímo do hodovní síně, kde byli všichni; a když s ním dosti dlouho pohovořil, rozloučil se s ním a vrátil se do svého domu, zatímco ho všichni ti páni měřili vzdorně a zpupně, a on je rovněž. Mnoho se tehdy namluvili o tom, že ho zabijí, ale zůstalo při řečech. Nazítří si ho pan princ dal zavolat a řekl mu, že den předtím jen s velkou námahou zadržel ty prince a pány, kteří se na něho chtěli vrhnout, a že mu všichni pohrozili, že ho opustí, nevzdá-li se jeho ochrany; proto mu prohlašuje, že ho už dále držet nemůže, a radí mu, aby se uchýlil do Normandie, kde je generálním místodržícím⁵⁶. Jak to uslyšel, přišel do Louvru rozloučit se s královnou matkou, potom s králem, a nazítří ráno odjel. Nedá se vypovědět, jak ten odjezd podlomil vážnost královny, když se vidělo, že její služebník byl v Paříži v bezpečí jen potud, pokud se to líbilo panu princi, a jak tím vzrostla pověst a moc pana prince.

Péronne a královnin skrytý záměr

[Tou dobou královna propustila z vězení hraběte d'Auvergne⁵⁷, roku 1605 odsouzeného ke stětí; nebožtík král mu tehdy – jak ho Bassompierre sám slyšel říkat – z ohledu na to, že mu jej i pana velkého podkoního umírající Jindřich III. zvlášť doporučil, změnil trest v doživotní vězení, „aniž však rozsudek zrušil“.]

A několik dní nato pan de Longueville, který se po odpřisáhnutí míru, aniž se ukázal u dvora, uchýlil do svého guvernérství v Pikardii, vida, že proti tomu, co bylo ujednáno v mírové smlouvě, drží pan maršál d'Ancre ještě guvernérství Péronne⁵⁸, podnikl útok na zámek i město a zmocnil se jich ve třech dnech pro malou péči nebo malou ráznost těch, které tam řečený maršál posadil. To způsobilo u dvora nový rozruch. Královna vypravila pana d'Angoulême se čtrnácti kompaniemi francouzských gard a s jízdou, která byla nejblíž, aby pevnost obklíčil; a pan princ přišel za královnou a nabídl jí při té příležitosti své služby, prose nicméně, aby dříve, než proti panu de Longueville cokoli prohlásí nebo podnikne, tam ráčila svým jménem poslat pana de Bouillon, který se zaručoval, že dá všechno uvést do stavu, v němž to bylo před řečeným vpádem. Královna, která měla v úmyslu zmocnit se pana prince a jeho společníků, k tomu návrhu svolila a pan de Bouillon odjel ještě téhož dne.

[Královna dělala, jako by chtěla k obléhání Péronne poslat i čtyři kompanie Švýcarů, „pod rukou mi však poručila, abych je zdržel“. Podezření pana prince vzbudilo i to, že král sám určil panu de Créquy, kterých čtrnáct kompanií gard⁵⁹ má vytáhnout, a nenechal mu výběr jako jindy: šest kapitánů, kteří zůstali, byli právě ti, jimž královna nejvíc důvěřovala. Naoko tam poslala i svou kompanii těžké jízdy, ležící posádkou v Nogentu, a dala ji táhnout kolem Paříže právě v den, kdy pana prince zatkla, aby ji měla po ruce, kdyby jí bylo třeba. Pan nuncius⁶⁰ se zatím snažil věci urovnat a uklidnit a mluvil hned s panem princem, hned s pány de Guise, de Vendôme a de Mayenne, hned s královnou. Pan princ sám podle Bassompierra „byl nakloněn dobrému, přál si zachovat mír a žít s královnou matkou v dobré shodě, ba i v úctě“; jeho straníci však jejich usmíření nemohli snést, takže s nimi musel buď zápasit a přitom se podvolovat jejich záměrům, anebo je ztratit a opustit: často ho stavěli před volbu a hrozili, že se spojí s královnou, která prý na ně v tom smyslu usilovně naléhá.]

Sullyho výstraha a Bassompierrova rozmluva s královnou

Pan de Sully⁶¹, který si přál dobro a zachování státu, vycházel s jedněmi i s druhými a snažil se je smířit, jak jen mohl; a protože dobře předvídal, že věci nemohou zůstat v tom stavu, v jakém byly, upozorňoval na to hned královnu matku, hned pana prince. A jednoho dne, v pátek 26. srpna, požádal pan de Sully večer královnu o slyšení a ukázal jí při něm, že věci nemohou v tom stavu, do něhož dospěly, vydržet už ani osm dní a že tak, jak jsou na vahách, je nevyhnutelné, že všechna moc padne do rukou pana prince, anebo zůstane v jejích, dokáže-li si ji udržet; že dvě tak velké soupeřící moci se spolu nemohou snést; že velmoži i lid se přiklánějí a kloní k panu princi; že její moc slábne od podniku pana de Longueville, od odjezdu maršála d'Ancre a pro všemohoucnost pana prince v záležitostech a v radách; konečně že ji nepokládá v Paříži za bezpečnou a že by jí při tom, jak smýšlejí velmoži i lid, bylo lépe s tisícem jezdců v poli i s jejími dětmi než v Louvru; že pokládal za svou povinnost a za závazek, který má k nebožtíku králi, aby jí to všechno připomněl, nemoha k tomu přinést jiný lék než svůj život, a ten že by rád nasadil, kdyby svou záhubou mohl zachránit krále, ji i stát. Nato se s ní rozloučil a prosil ji, aby přemýšlela o tom, co jí právě řekl; a nezjedná-li v tom náležitou nápravu, že se ohrazuje proti všemu zlému, co ji z toho potká, a že vina bude jen na ní, protože byla varována a zlo bylo předvídáno.

Na tu řeč královna Sullymu odpověděla, že na zlo ji upozorňuje mnoho lidí, ale málokdo jí radí lék a ještě méně jich pomáhá je utišit; že dělá pro dobro státu všechno, co je v lidských silách, ale že se Bohu nelíbí žehnat její práci ani lidem uznat její dobré a svaté úmysly a přispět k nim; že proto dala panu princi pero, proto odzbrojila krále, z téhož důvodu zbavila maršála d'Ancre postavení, které měl v Pikardii, a potom, vidouc, že není velmožům po chuti, ho vzdálila; že každému prokazuje velká dobrodiní a nikomu neubližuje a že už neví, co jiného by měla dělat než to, co udělala; ať tedy sám pomyslí, jak jí v tom dát nějakou dobrou radu, a že se jí ráda bude řídit, bude-li k dobru králově službě.

Zakrátko jsem vešel do její komnaty, která byla tehdy v mezipatře Louvru⁶², a řekl jsem jí, že všichni její služebníci žasnou nad netečností, jakou u ní vidí, zatímco se jí ukrajuje z moci; že to bere odvahu poctivým lidem a ostatní to pobízí, aby se tryskem vrhali do strany pana prince, která se od jeho příjezdu do Paříže tak pozvedla, že ji mají za mocnější než její; a že ona zatím usíná, když by měla být nejbdělejší; ať odpustí mé horlivosti, která zavinila mou opovážlivost mluvit s ní tak volně, ale že ji co nejpokorněji prosím, aby spolu s mými slovy uvážila i můj úmysl. Řekla mi, že mi děkuje za radu, kterou jí dávám; že mě má za dobrého služebníka králova i svého a že na to spoléhá; že mám také věřit, že nespí, jak se domnívám, ale že jsou jisté věci, které musí spravit čas; ať zatím setrvám v dobré oddanosti její službě a ať mě dámy nepřimějí k ničemu, co by jí bylo na škodu, neboť ty, které miluji, se od ní odvrátily.⁶³