Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XII. Zatčení prince de Condé a předtucha maršála d'Ancre (srpen–prosinec 1616)

[Kapitola začíná v posledních srpnových dnech roku 1616 v Paříži. Pan princ se po loudunském míru vrátil ke dvoru, „má pero“ a jeho moc roste na úkor královny matky; maršál d'Ancre před ním musel ustoupit do Normandie a starý ministr Jindřicha IV. pan de Sully i sám Bassompierre královnu 26. srpna varovali, že takto se její vláda neudrží ani týden. Bassompierre je generálním plukovníkem Švýcarů, velí tedy jádru vojska, o něž se královna může v Paříži opřít. Vypráví, jak byl 1. září v Louvru zatčen princ de Condé, jak se nad zasedacím pořádkem ve válečné radě málem prolila krev, jak sám odvezl prince do Bastily a jak mu v zimě maršál d'Ancre předpověděl vlastní zkázu.]

Královna se chystá (26.–31. srpna 1616)

Královna¹ zatím nepřestávala myslet na své záležitosti a chystala se zajmout pana prince² i s předními z jeho straníků. Se svým záměrem se svěřila jedině maršálce d'Ancre a Barbinovi³. Ten se v Bordeaux trochu seznámil s panem de Thémines a poznal (při tom, jak se pan de Roquelaure vzpíral a zdráhal ve všem, co se po něm chtělo, a při způsobech a náladách pana de Montespan)⁴, že je to člověk, který se snadno podejme toho, co se mu nabídne; a Thémines ho požádal, aby ho královna, bude-li potřebovat muže k nějakému velkému a nebezpečnému činu, ráčila použít, že jí nabízí svůj život bez jakékoli výhrady. Barbin s ním tedy počítal pro zatčení pana prince. A když je královně navrhl – v návaznosti na radu, kterou jí, jak jsem řekl výše, dal pan de Villeroy, aby se nezdráhala vložit pero do ruky člověku, jehož drží za paži⁵ –, navrhl jí Théminesa k provedení, kdyby k němu byla donucena. Před nějakým časem pro něj poslal, a právě toho dne, 26. srpna, Thémines přijel.

[V sobotu 27. srpna měl anglický vyslanec lord Hay⁶ soukromé slyšení. Královna čekala námluvy o svou dceru; místo toho na ni naléhal, aby se pan d'Épernon stáhl z kraje Aunis, jinak že Rochelští požádají o pomoc krále Velké Británie a ten jim ji nebude moci odepřít, budou-li znepokojováni ve svém náboženství. Královna, „velmi užaslá nad řečí tak opačnou“, odpověděla jen obecně, že každého udrží v poslušnosti sama. „Toho dne,“ poznamenává Bassompierre, „jsem se zapletl s Urfé⁷, do níž jsem se potom velmi zamiloval.“ V neděli 28. hlásil nuncius⁸, že u princů cestu ke smíru nevidí, snad však u bratří de Guise, vyjde-li královna vstříc jim a hlavně jejich sestře princezně de Conti⁹, popuzené nedávnou hádkou s maršálkou d'Ancre; královna dala vévodovi nabídnout úřad generálního polního maršála¹⁰, opustí-li všechny pletichy s ostatními. Bassompierrovi poručila, aby čtyři švýcarské kompanie určené k obléhání Péronne¹¹ den ze dne zdržoval, „i kdyby se král nebo ona tvářili, že se pro to hněvají“. V pondělí 29. se pan de Bouillon¹² vrátil z Péronne jen s průtahy; panu de Longueville tam zatím poradil, co opevnit a co odpovědět králi; v úterý 30. podal králi zprávu o tom, co vyjednal „s paní de Longueville“ (tak v rukopise; patrně vévodova matka), a věc byla odložena na jiný den. A protože pletichy princů rostly hodinu od hodiny, dala si královna přední pány dvora¹³, Bassompierra mezi nimi, zavolat jednoho po druhém a znovu si od nich dala slíbit, že se nepřidají k žádné straně než ke králově.]

Posledního srpna si královna vzala nějaký lehký lék, pro který zůstala na lůžku; to však nezabránilo panu princi, panu de Vendôme, panu de Mayenne¹⁴ a panu de Bouillon, kteří jeli na oběd k panu prezidentu Jeanninovi do Chaillot¹⁵, aby k ní kolem desáté dopoledne nezašli kvůli nějakým záležitostem. Měli s sebou každý jen svého podkoního a byli déle než půldruhé hodiny sami v královnině komnatě. Barbinovi přišlo na mysl, že je to chvíle velmi příhodná k zatčení všech čtyř a že je Bůh přivedl v tomto stavu, aby je vydal královně do rukou. Pan de Thémines byl v komnatě maršálky d'Ancre, která s ním mluvila, a měl s sebou pět nebo šest statečných mužů.

Stalo se také, že jsem byl náhodou v Louvru a že mě uviděl Barbin; zavolal mě a řekl mi, že mu královna poručila vyřídit mi, abych tu počkal, že se mnou chce mluvit; ba dal mě zavést nahoru do maršálčiny komnaty, aniž jsem tehdy co věděl nebo tušil. Právě tou dobou se střídala švýcarská stráž; zeptal se mě, co znamenají všechny ty švýcarské bubny, které tlukou, a já mu řekl, že to jsou dvě kompanie, ta, která na stráž nastupuje, a ta, která z ní odchází. Tu mi řekl: „Vzkažte jim pod rukou, ať tam zůstanou, dokud k nim nepřijdete.“ Učinil jsem to a vzkázal jim, že je chci vidět a ať na mne počkají v šiku. Tehdy jsem pojal jakési tušení, a ještě větší, když maršálka d'Ancre, sotva s ní promluvil, odešla za královnou. Jak jsem se později dověděl, zakašlala u dveří jejího kabinetu; královna, která ji uslyšela a byla už z lůžka, ale v nočním čepci, k ní vyšla, předstírajíc, že jde na garderobu. Maršálka jí přednesla, že nikdy nebude vhodnější chvíle, aby jedním zátahem sítě¹⁶ chytila ty čtyři osoby; že pan de Thémines je tu se šesti statečnými muži, za něž ručí; že já mám před Louvrem dvě kompanie Švýcarů; že ti pánové mají s sebou jen své podkoní; že ona má v Louvru čtyřicet mužů své gardy a jí oddané lučištníky od brány i tělesné Švýcary¹⁷; a že budou zatčeni dvě hodiny předtím, než si toho kdo všimne, a za tu dobu se král, který byl v Tuileriích, vrátí a já budu moci přivést ještě patnáct set Švýcarů, kteří tu budou vmžiku. Královna ten návrh vyslechla a shledala jej v mnohém dobrým a snadno proveditelným. Ale v nepředvídaných věcech často chybí odhodlání; královna čekala nazítří dvě stě těžkooděnců¹⁸ ze své kompanie, s nimiž by se, kdyby na ni lid dotíral, mohla uprostřed švýcarského batalionu uchýlit do Mantes s králem, s Monsieurem a s Mesdames¹⁹; k tomu král nebyl přítomen, aby tak velké zatčení stvrdil svou autoritou, a mohli by ho dokonce při návratu znepokojovat; a neměla u sebe nikoho dalšího. Raději tedy věc odložila na zítřek, než aby ji provedla hned. Řekla to maršálce a ta Barbinovi; ten si mě ihned vzal stranou a řekl mi, že na královnu doléhá její lék a že rozmluvu se mnou odkládá na jinou hodinu, kterou mi dá vědět. A dodal: „Dívám se na vaše Švýcary tak rád, že vás prosím o prominutí, že jsem vás požádal, abyste je dal zastavit, abych je mohl vidět.“ A vyšel se mnou podívat se, jak nastupují na stráž a odcházejí z ní. Tím jsem pozbyl podezření, které jsem pojal, že se královna chce těch pánů zmocnit. Brzy nato odjeli do Chaillot. Tam se jim dostalo jakési výstrahy, aby se měli na pozoru, že se blíží královnina těžká jízda; oni však uvěřili, že opravdu táhne k Péronne. Přece si však uvědomili, jak pěkně se dali ráno všichni čtyři chytit, a umínili si, že už se nikdy nesejdou všichni čtyři pohromadě na místě, kde by jim někdo mohl položit ruku na límec.

Zatčení pana prince (1. září)

Večer dal pan de Créquy²⁰ Angličanům velmi krásnou hostinu, z níž jsme se rozešli velmi pozdě. A nazítří, ve čtvrtek prvního září, ve tři hodiny ráno mě probudil královnin stolník jménem La Motte²¹, který mi jejím jménem přišel říci, abych za ní přišel do Louvru, přestrojen a sám. Učinil jsem to. Při vstupu jsem potkal jednoho z králových tělesných strážců jménem La Barre, který byl ubytovatelem Švýcarů a měl té noci službu na slamníku; řekl jsem mu, ať jde se mnou do královnina předpokoje a čeká na mne u dveří, až vejdu do komnaty, neboť jsem tušil, že bude zapotřebí Švýcarů; a to mi přišlo velmi vhod.

Našel jsem královnu jen v sukni mezi pány Mangotem²² a Barbinem; pan de Fossé stál trochu opodál. Když jsem přišel, řekla mi: „Nevíte, proč jsem pro vás poslala tak časně, Bassompierre?“ – „Madame,“ řekl jsem jí, „vím dobře, proč to není.“ – „Hned vám to povím,“ řekla mi a přecházela dál skoro půl hodiny. Přistoupil jsem k Fossému, velmi udiven, že ho tu vidím, když ho královna vyhnala za to, že doprovázel komtura de Sillery do nemilosti²³. Po nějaké chvíli vešla se jmenovanými do svého kabinetu a řekla mi: „Chci zajmout pana prince a pány de Vendôme, de Mayenne a de Bouillon. Přeji si, aby Švýcaři byli v jedenáct hodin dopoledne tady nablízku, řekněme u Tuilerií, abych se s nimi, donutí-li mě lid opustit Paříž, uchýlila do Mantes. Své klenoty jsem dala do balíku a k nim čtyřicet tisíc tolarů ve zlatě, tady jsou, a odvezu s sebou své děti, kdybych k tomu byla donucena – čehož Bůh nedej a co si nemyslím –, neboť jsem pevně rozhodnuta podstoupit raději jakékoli nebezpečí a nesnáz, než abych přišla o svou moc a nechala zhynout moc královu. Chci také, abyste, až bude čas, šel se svými Švýcary k bráně, abyste tam vydržel nápor, kdyby k němu došlo, a zemřel tam pro službu královu, jak si to od vás slibuji.“ Odpověděl jsem jí: „Madame, nezklamu dobré mínění, které o mně Vaše Veličenstvo má, a dnes to pozná, dojde-li na to. Zatím, Madame, račte dovolit, abych dal zpravit Švýcary v jejich čtvrtích.“ – „Ne,“ řekla, „odtud nevyjdete.“ Řekl jsem jí: „Je podivné, že nedůvěřujete muži, jemuž chcete vzápětí svěřit osobu královu, svou i svých dětí. Mám u těchto dveří člověka, kterému věřím, a toho pošlu po čtvrtích. Spolehněte se na mne, Madame, a buďte ujištěna, že já tu slavnost nepokazím.“ Pustila mě ven a já poslal La Barra, aby přivedl Švýcary tak, jak jsem mu řekl; pak jsem se vrátil. Zeptal jsem se jí, co udělá s francouzskými gardami; řekla mi, že se bojí, není-li pan de Créquy získán pro pana prince. Řekl jsem jí tedy: „Ne proti králi, Madame, pro něhož by, jak vím, položil tisíc životů, kdyby je měl.“ Tu řekla: „Musí se tedy pro něho poslat, a nevyjdete odtud oba, dokud pan princ nevejde.“ Poslala také pro pana de Saint-Géran kvůli králově kompanii těžké jízdy, a La Curée²⁴ přišel s králem, když král kolem deváté ráno sestoupil do královniny komnaty. Královna s těmi pány promluvila, a když jsem se jí zeptal, kým dá pana prince zatknout, řekla mi: „O to jsem se postarala.“

Pan princ přišel kolem osmé do rady, a když královna viděla, jak mu všichni podávají prosebné listy, řekla: „To je teď král francouzský; ale jeho kralování bude jako kralování bobového krále²⁵, nepotrvá dlouho.“

Nato nás královna, pana de Créquy a mne, poslala k bráně Louvru, abychom dali gardám chopit se zbraní; to jsme učinili, a ona zatím poslala pro pana prince. Vzkázala nám, panu de Créquy a mně, abychom pana prince zatkli, kdyby přišel k bráně. Vzkázali jsme jí zpět, že je to rozkaz tak veliký, že by si zasloužil být nám dán ústně a že nám jej královna měla říci, dokud jsme byli v její komnatě; ráčí-li však poslat poručíka gardy²⁶, aby se ho zmocnil, že mu poskytneme ozbrojenou pomoc. A zároveň jsem jí vzkázal, že branou nikdo nevyjde; postavil jsem tam třicet švýcarských halapartníků, zatímco pan de Créquy dával rozkazy Francouzům.

Hned nato nám královnin komorník přišel jejím jménem říci, že pan princ je zatčen, a přijdou-li ostatní tři, ať je nepouštíme zpět. Vzkázali jsme jí, že jen když přijdou, ručíme jí za ně; ale byli chytřejší. Poslala Saint-Gérana zatknout pana de Vendôme, ale našel jen prázdné hnízdo. Pana de Mayenne zpravili, že brány Louvru jsou zavřeny: nedal si to říkat dvakrát a vrátil se od jezuitů, kde právě byl, do svého domu, vzápětí vyjel branou Saint-Antoine a zahnul po vnějším okraji příkopu až k bráně Saint-Martin, kde čekal na ty, kdo chtěli odejít s ním. Pan de Bouillon byl v Charentonu; při návratu ho poblíž Petit Saint-Antoine upozornili, že je v Louvru pozdvižení²⁷. Vsedl na koně, a když mu řekli, že pan de Mayenne na něho čeká u brány Saint-Martin, jel tam. Totéž udělalo několik dalších, a sešlo se jich dobrých šedesát koní. Pan de Mayenne navrhl vrátit se do Paříže a pobouřit lid: to první učinili, ale když se jim to druhé nedařilo, odtáhli k Soissons²⁸.

Dva šlechtici pana prince, Le Tremblay a Diau, přišli před Louvre zjistit, zda je pan princ mrtev; poslal je Rochefort, který stál na Pont-Neuf s třiceti jezdci. Řekl jsem Le Tremblayovi: „Pan princ je zdráv; je zatčen a nic se mu nestalo.“ S tím se vrátili oznámit tu novinu Rochefortovi, a ten se spěšně odjel zavřít do Chinonu²⁹.

Pan princ de Joinville přišel ke králi a královně jménem svého bratra i svým; ale královna, ať už byla zaměstnána něčím jiným, nebo ať nedávala pozor na to, co jí říká, mu nic neodpověděla, a tak se vrátil nespokojen a poplašil svého bratra. Královna si uvědomila, že na zdvořilosti pana prince de Joinville nic neřekla, a také že ji pan nuncius večer předtím ujistil o věrnosti pana de Guise; poslala tedy za ním pana de Praslin³⁰, aby mu řekl pěkná slova. Když se ho však pan de Guise zeptal, zda může na jeho slovo bezpečně jít do Louvru, řekl mu pan de Praslin: „Pane, říkám vám prostě to, co mi král a královna poručili vám říci; ostatně je na vás, abyste si sáhl do svědomí a věděl, zda tam můžete jít, nebo ne.“ To přimělo pány de Guise a de Joinville k rozhodnutí odjet a dát se cestou těch, kdo jeli do Soissons.

Brzy po zatčení pana prince začalo několik buřičů nebo lidí z domu řečeného pána nejprve házet kameny do oken domu maršála d'Ancre³¹; pak se k nim v naději na plen přidali další, vzali trámy ležící před Lucemburkem, který se tehdy stavěl, aby vyrazili vrata toho domu; osm nebo deset lidí, mužů i žen, kteří byli uvnitř, ze strachu uteklo zadními dveřmi, přidalo se množství zedníků z Lucemburku, a tak vnikli dovnitř a vyplenili ten bohatý dům, kde našli zařízení a svršků za víc než dvě stě tisíc tolarů. Královna, když o tom dostala zprávu, poručila panu de Liancourt³², guvernérovi Paříže, aby tomu nepořádku zabránil; šel tam s lučištníky městské stráže, ale když viděl, že tam pro něho není dobře, stáhl se. Pokračovali celý ten den a nikdo jim v tom nebránil.

[Za pány de Mayenne a de Bouillon odjel do Soissons i prezident Le Jay³³. Páni de Montmorency a de Retz³⁴ se s několika přáteli nabídli královně, že uprchlíky dohoní; „vzala je za slovo a jeli, ale daleko se nedostali“.]

Večer královna požádala krále, aby učinil pana de Thémines maršálem Francie. Mnozí se proti tomu ozvali, a nejvíc Montigny³⁵, takže udělali maršálem i jeho – jeho, který téhož dne cestou do Paříže potkal prchajícího pana de Vendôme, jemuž se schvátili koně, a půjčil mu své, čerstvé. Saint-Géran, vida, že stačí křičet, aby člověk dostal, vynutil si písemný příslib, že jím bude také, a pan de Créquy dostal patent na vévodu a paira³⁶. Večer mi královna řekla: „Bassompierre, tys mě o nic nepožádal jako ostatní.“ – „Madame,“ odpověděl jsem jí, „teď, kdy jsme docela prostě vykonali jen svou povinnost, není chvíle žádat vás o odměnu; doufám však, že až si ji zasloužím velkými službami, dá mi král pocty i statky, aniž ho o ně budu žádat.“

Válečná rada a hrabě d'Auvergne

[Pana prince zatkl pan de Thémines v chodbě mezi královninou komnatou a kabinetem v mezipatře Louvru. Noc strávil v přízemní královnině komnatě a v pátek 2. září ho převedli do narychlo zamřížované komnaty nad knihovním kabinetem, kde ho hlídal maršál de Thémines se svými syny a s tělesnou stráží. Téhož dne královna zřídila válečnou radu za předsednictví maršála de Brissac³⁷ a bylo rozhodnuto postavit vojsko. Šest tisíc Švýcarů měl jet naverbovat Bassompierre; král si ho však přál mít u sebe a Bassompierre prosadil, aby místo pana de Caumartin jel pan de Castille, „který měl ve Švýcarsku velkou váhu“³⁸. Pan de Créquy vyhnal s gardami lid, který dům maršála d'Ancre už neplenil, „neboť s tím byl hotov“, nýbrž boural. Pány de Guise se královna snažila odtrhnout od ostatních princů dopisy nuncia, princezny de Conti a paní de Guise³⁹. V pondělí 5. září rada zasedla: vedle maršála de Brissac páni de Praslin, de Créquy, de Saint-Luc, de Saint-Géran, Vignoles, Chambaret⁴⁰, Bassompierre, pan de Villeroy a prezident Jeannin. V úterý 6. se z Péronne vrátil pan d'Angoulême⁴¹ a vyžádal si od Barbina svolení chodit do rady také.]

Ve středu 7. tedy pan d'Angoulême přišel časně, zabral čelné místo, aby předsedal, a pan maršál de Brissac zaujal druhé bez odporu. Praslin, vedle něhož jsem seděl, mi na to řekl, že si pan de Brissac křivdí, když ustupuje hraběti d'Auvergne, a že je to z nepozornosti. Věděl jsem dobře, že Saint-Géran má na pana d'Angoulême zlost kvůli zámku Bourbon-l'Archambault, který držel a paní d'Angoulême nevydával⁴². Vstal jsem tedy a dal řečenému Saint-Géranovi znamení, aby si se mnou šel promluvit k oknu; a když jsem mu řekl, že nesmíme strpět, aby nám hrabě d'Auvergne předsedal, když mu od jeho odsouzení nebyla navrácena dobrá pověst a jméno⁴³, nejenže to schválil, ale dal znamení Vignolesovi a já panu de Créquy, a potom jsme přivolali všechny ostatní, takže zůstali sedět jen pan hrabě d'Auvergne, pan de Brissac, pan de Villeroy a Jeannin. Nato jsme zavolali pana maršála de Brissac a vyčetli mu, že jako předseda válečné rady a maršál Francie strpěl, aby ho pan hrabě d'Auvergne v radě předešel, a že my, kteří nejsme nic z toho, jsme to snést nechtěli, nýbrž jsme mu to chtěli vyčíst a zahanbit ho. Řekl nám, že na to nepomyslil, ale že chtějí-li mu páni de Saint-Géran a La Curée, Créquy a Bassompierre slíbit pomoc – neboť my čtyři jsme se svými oddíly byli pány Louvru –, zabije ho odpoledne, vrátí-li se tam, aby si sedl nad něho. Ostatní mu to slíbili, a já tím spíš, že jsem jeho synovec a jde mi o jeho čest. Ale pan de Praslin mi potom řekl:

„To, co pan maršál de Brissac navrhl učinit, je šlechetné; to, co si přál od vás, je náležité; a to, co jste mu vy čtyři slíbili, je vás hodno. Přesto je naší povinností tomu zabránit a je třeba včas upozornit královnu, aby té nesnázi předešla: ať řečenému hraběti d'Auvergne zakáže do této rady chodit, anebo ať ji rozpustí, neboť ji zřídila jen k tomu, aby sestavila rozvrh vojska, které chce postavit, a to bylo na těchto dvou zasedáních rozhodnuto; anebo je-li třeba ještě nějakého zasedání, ať je v její přítomnosti. Neboť bychom králi a královně způsobili velkou urážku, které se můžeme vyhnout; svou nesvorností bychom dodali odvahy sraženým nespokojencům; a ten zmatek by zároveň mohl mít za následek vysvobození pana prince, vězněného v Louvru.“

Řekl jsem mu, že jeho radu shledávám velmi dobrou, ale že můj věk, příbuzenství s panem maršálem a to, že jsem do věci zapleten, mi brání, abych ji provedl sám. Řekl mi, že o tom nechce mluvit jen se mnou, nýbrž s celou společností; učinil to na místě a řekl jim:

„Pánové, v pevném a hrdém rozhodnutí, které jsme právě učinili – zabít prince v Louvru, takřka v náručí krále a královny, uprostřed královské rady, a posílit se k tomu vojáky, které tito pánové mají pod svým velením ke zcela jinému účelu, než k jakému je teď určují –, jsme nehleděli na krále ani na jeho zájmy, tím méně na stav nynějších věcí a na dobro státu, jemuž se náš podnik přímo příčí. Jsem s vámi všemi toho mínění, že vrátí-li se hrabě d'Auvergne do rady – on, který je odsouzen k smrti z důvodů obsažených v jeho rozsudku a nebyl ani prohlášen nevinným, ani zproštěn viny, ani mu nebyla navrácena dobrá pověst a jméno –, máme se tomu postavit a přispět svým životem k záměru pana maršála. Zdá se mi však, že kdybychom upozornili královnu, ať ho tam nenechá chodit a přikáže mu, aby od toho upustil, anebo ať už radu nesvolává, aby se předešlo nesnázi, která by z toho mohla vzejít, vykonali bychom svou povinnost a předešli bychom zlu, které může uškodit Francii a nám přinese pramálo slávy v budoucnu, až se bude říkat, že pan maršál za pomoci tolika statečných mužů zabil v přesile jediného člověka, snad bez odporu, snad bez kordu.“

Jeho mínění neschválila jen společnost, ale i maršál, a všichni společně mě pověřili, abych o tom s královnou promluvil tak, aby – aniž ji urazím nebo rozhněvám – přece poznala, že společnost už nestrpí, aby řečený hrabě d'Auvergne mezi ní předsedal, ba ani aby v ní zasedal, nebude-li předtím zproštěn viny nebo očištěn. Když jsem to Jejímu Veličenstvu přednesl, přijala tu věc velmi dobře a zakázala, aby se rada dál konala. A Její Veličenstvo uvěřilo, že to společnost učinila kvůli panu de Guise, aby tím víc usnadnila jeho návrat; pospíšilo si tedy jej zařídit.

Pan princ do Bastily; podzim u dvora

[Lord Hay se brzy nato vrátil do Anglie, aniž učinil jakýkoli návrh (totiž sňatku, doplňuje Chantérac). V neděli 25. září se páni de Guise a de Chevreuse vrátili k Jejich Veličenstvům, která je přijala velmi dobře.]

Téhož dne večer mi královna řekla, abych neodcházel, až bude dávat dobrou noc, že se mnou chce mluvit. Když všichni odešli a zůstal i pan maršál de Thémines, řekla mi: „Bassompierre, mám-li dát pana prince odtud převézt, chtěla jsem jeho dopravu svěřit vám. Tady je pan maršál de Thémines, který ho zatkl a s námahou ho v Louvru hlídal; bylo by se však obávat, že kdybych ho tu držela déle, někdo by se pokusil ho vysvobodit, což by se dalo snadno provést; a viděl jste, že dnes, když se ti princové vrátili ze Soissons, bylo s nimi nebo kvůli nim v Louvru přes dvě stě šlechticů. K tomu se pro něho král ani já takřka neodvažujeme odtud vyjít, a kdybychom chtěli jet do Saint-Germain nebo jinam, nebyl by tu v bezpečí. Proto ho chci dát do Bastily⁴⁴ a chci, abyste mi za něho po cestě ručil a vzal si ho na starost; neboť pan maršál má jen to, co bude v jeho kočáře. Provedeme ho velkou galerií do Tuilerií a odtud ho se Švýcary z předměstí Saint-Honoré a se Švýcary a Francouzi, kteří jsou za Louvrem a před ním, povedete vně města k zadní brance Bastily; myslím, že to budete moci provést bezpečně.“

Potom mi řekla, že král pro mne chce udělat tolik, že mi nebudou chybět li honori, li bieni, li carichi⁴⁵ (to jsou její slova).

Odpověděl jsem jí, že čest její důvěry je mi dostatečnou odměnou za malou službu, kterou si ode mne přeje a kterou vykonám velmi věrně, ručím za to životem; smím-li jí však radit, ať dá pana prince vést napříč městem, a já jí ručím, že ho dovedu do Bastily zcela bezpečně; že se není čeho bát; že se nic nepohne, a i kdyby se našli lidé, kteří by to chtěli udělat (a nenajdou se), projedeme dřív, než je napadne chystat se nám v tom bránit.

Pan de Thémines, který neschvaloval jízdu po vnějším okraji městského příkopu, což je velmi špatná cesta, byl velmi rád, že jsem královně řekl totéž, co jí předtím navrhl on, a podepřel to dalšími důvody tak, že mi královna nakonec řekla: „Ručte mi za pana prince, a pak to udělejte, jak to vy dva uznáte.“

Řekl jsem jí, ať pošle pro oba kapitány francouzské gardy, aby jim dala rozkaz; řekla mi: „Dejte jim ho mým jménem.“ – „Madame,“ odpověděl jsem jí, „takhle se stráž nesnímá: musí ten rozkaz dostat z vlastních úst Vašeho Veličenstva; jinak ho vykonat nesmějí.“ Řekla mi: „To vzbudí rozruch; jděte za nimi sám.“ Učinil jsem to a zároveň jsem poslal pro dvě stě Švýcarů z předměstí Saint-Honoré, aby přišli před Louvre bez bubnování. Ve francouzských strážnicích jsem našel jen seržanty; přivedl jsem je ke královně a ta jim poručila, aby učinili, co jim řeknu.

[Bassompierre vzal dvě stě mužů z obou francouzských kompanií, sto Švýcarů ze stráže a asi sto padesát z předměstí. Na koně poslal osm svých šlechticů; připojili se i páni de Vignoles, Chambaret a Bressieux⁴⁶, kteří cosi vytušili a čekali (tak lze číst porušené místo rukopisu) na nádvoří Louvru, a pět nebo šest šlechticů královniných; kočár obklopilo dvanáct tělesných strážců a šest tělesných Švýcarů s partyzánami a halapartnami.]

Když bylo všechno připraveno, šli jsme s panem de Thémines do komnaty pana prince. Thémines ho prudce probudil ze spaní; to ho zarazilo a velmi se polekal. Když jsem ho viděl tak vyděšeného, nechtěl jsem se mu ukazovat a vyšel jsem z Louvru a dal jsem těch dvě stě Francouzů sešikovat před palácem de Longueville; a když kočár, v němž byl pan princ, vyjel z Louvru, šlo tři sta Švýcarů hned za ním jako zadní voj, a tak jsme ho bez pochodní dovezli do Bastily. Než jsme z Louvru vyšli, vzkázal jsem panu de Guise, který se právě toho dne vrátil ze Soissons, ať se neleká, až uvidí táhnout přímo k svému domu⁴⁷ Francouze a Švýcary gardy, a že mi královna dovolila vzkázat mu, že netáhnou proti němu, nýbrž vezou pana prince do Bastily. Ten, koho jsem tam poslal, ho našel už oblečeného a hotového nasednout na koně, protože dostal zprávu, že se gardy šikují, aby ho přišly zatknout.

Tehdy jsem se nesmírně zamiloval do slečny d'Urfé. A král krátce před Všemi svatými onemocněl, a to tak, že ho v předvečer Všech svatých přepadla mdloba s křečí, o níž byla obava, že se zvrhne v mrtvici, a báli se, že kdyby se mu vrátila, zahubila by ho. Ve skutečnosti to nic nebylo; ale u hlav tak drahocenných se člověk bojí všeho. I královna mi po tom, co jí o té nemoci řekli, poručila, abych tu noc zůstal v Louvru a mohl tam spěšně přivést Švýcary, kdyby se s ním stalo něco zlého. Ale ráno bylo králi dobře, dobře se vyspal, a bylo po starosti.

[Den po Všech svatých vyjel Bassompierre převzít nově naverbované Švýcary. Měl jich část („tři“ – pluky, nebo tisíce; místo je v rukopise porušeno) s jízdou v případě potřeby přivést panu velkému podkonímu⁴⁸, kterého král poslal do Bresse na pomoc savojskému vévodovi a jeho synu princi piemontskému proti vévodovi de Nemours a vojsku, které pod jeho jménem postavil španělský král⁴⁹. Už v Provins se však dověděl, že pan velký podkoní oba smířil a Nemoursovo vojsko se rozešlo; na prosbu dijonského parlamentu a markýze de Mirebeau⁵⁰ proto jízdu do Burgundska nepustil. V Saint-Jean-de-Losne vzal do první přísahy pluky plukovníků Fegelyho a Gredera⁵¹, které přivedl pan de Castille, a z Châtillon-sur-Seine je na králův rozkaz poslal do posádek v Nivernais a v Champagni. Chtěl ještě v Baru vidět sněm stavů vévody lotrinského, vévoda však už odjel; zajel tedy do Châlons za pány de Praslin a de Tresmes⁵², předal jim Fegelyho pluk a vrátil se.]

Vrátil jsem se ke dvoru nesmírně zamilován; tam se zatím vévoda de Croÿ⁵³ pustil do toho, že si vezme Urfé, a požádal mě, abych ten sňatek vyjednal. Učinil jsem to s úmyslem ho zmařit; ale má námaha byla marná, neboť se přenesl přes všechny obtíže, které jsem mu předkládal, a vzal si ji.

Maršál d'Ancre předvídá svůj pád

[Maršál d'Ancre se mezitím vrátil ke dvoru. Za Bassompierrovy cesty do Burgundska byly panu du Vair⁵⁴ odňaty pečeti a dány panu Mangotovi, a Mangotův úřad státního sekretáře dostal biskup luçonský⁵⁵.]

Dcera řečeného maršála onemocněla a zemřela, z čehož měl on i jeho žena krutý zármutek. Povím jednu věc, která se udála mezi ním a mnou v den smrti jeho dcery a z níž bude vidět, jak předvídal neštěstí, které ho potom stihlo⁵⁶.

Přišel jsem ho navštívit ráno toho dne a po obědě znovu; ale dal mě požádat, abych to odložil na jindy, a večer mi vzkázal, abych k němu přišel. Učinil jsem to hned, do toho malého domu na louverském nábřeží, kam se on a jeho žena uchýlili. Našel jsem ho velmi zarmouceného a snažil jsem se, jak jsem jen mohl, hned ho těšit, hned ho rozptýlit; ale jeho žal rostl, čím déle jsem k němu mluvil, a neodpovídal mi v pláči nic jiného než: „Segnor⁵⁷, jsem ztracen; Segnor, jsem zničen; Segnor, jsem nešťastník.“ Nakonec jsem mu řekl, ať pomyslí na osobu maršála Francie, kterou představuje a která mu nedovoluje takové nářky, hodné jeho ženy, nehodné jeho; že vskutku ztratil dceru velmi milou a užitečnou jeho štěstí, ale že na místo dcery nastoupily čtyři neteře, které mu snad přinesou stejnou útěchu, dá-li je přivést k sobě, a mnohem větší oporu jeho štěstí, spřízní-li se jejich prostřednictvím se čtyřmi velkými rody Francie, mezi nimiž si bude moci vybrat; a mnoho jiného, co mi Bůh vnukl mu říci. Nakonec, když ještě chvíli tak plakal, mi řekl:

„Ach, pane, své dcery opravdu želím a budu jí želet, dokud budu živ; jsem však člověk, který dokáže takovou ránu snést statečně. Ale zkáza moje, mé ženy, mého syna a mého domu, kterou vidím blízko před očima a která je pro umíněnost mé ženy nevyhnutelná, mě nutí naříkat a ztrácet trpělivost. Odhalím vám ji jako opravdovému příteli, od něhož jsem po celý život dostával pomoc a přátelství a jemuž jsem, přiznávám, neoplatil stejným a neudělal pro něj, co jsem měl a mohl; ale dost, napravím to, dá-li Bůh. Vězte, pane, že za tu dobu, co jsem na světě, jsem se ho naučil znát a vidět nejen vzestupy štěstěny, ale i její pády a úpadky; a že člověk dojde až k jistému bodu štěstí, po němž sestupuje, anebo se řítí, podle toho, jak vysoký a příkrý byl jeho výstup. Kdybyste mě nebyl znal v mé nízkosti, snažil bych se vám ji zastřít; ale viděl jste mě ve Florencii zhýralého a scapillate⁵⁸, někdy ve vězení, někdy ve vyhnanství, nejčastěji bez peněz a ustavičně v nepořádku a ve špatném životě. Narodil jsem se jako šlechtic a z dobrých rodičů; ale když jsem přišel do Francie, neměl jsem ani vindru a dlužil jsem přes osm tisíc tolarů. Sňatek s mou ženou a královnina přízeň mi daly mnoho vlivu za života nebožtíka krále, mnoho statků, povýšení, úřadů a poct za královnina regentství; a pracoval jsem na svém vzestupu a hnal ho kupředu, jak by to jen kdo jiný dokázal, dokud jsem viděl, že mi štěstěna přeje. Ale od chvíle, kdy jsem poznal, že ji unavuje být mi nakloněna a že mi dává výstrahy, že se vzdaluje a prchá, pomýšlel jsem na čestný ústup a na to, abychom s ženou v pokoji užívali velkých statků, které nám dala královnina štědrost a které nám získala naše přičinlivost, a abychom své děti usadili a spříznili s dobrými rodinami ve své rodné zemi a zanechali jim po sobě své dědictví. O to už několik měsíců marně naléhám na svou ženu, a při každé ráně bičem, kterou nám zlé štěstí uštědří, na ni naléhám znovu. Když jsem viděl, že ve Francii povstala velká strana, která si mě vzala za záminku svého pozdvižení a prohlásila mě za jednoho z pěti tyranů, které chce zničit a vyhubit; když mi zemřel pan Dolé⁵⁹, který byl mým stvořením, mým rádcem a mým oddaným přítelem, a troufám si říci služebníkem; když mě, maršála Francie, potupil bídný pařížský švec; když jsem byl donucen opustit své postavení v Pikardii, svou citadelu v Amiensu, a nechat Ancre napospas panu de Longueville, svému nepříteli⁶⁰; když jsem byl nucen uchýlit se, či lépe řečeno utéci do Normandie – ukázal jsem své ženě, že mezi velkými dobrodiními, jimiž jsme zavázáni Bohu, není nejmenší to, že nás upozorňuje, abychom ustoupili. Potom jsme viděli, jak nám vyplenili dům se ztrátou víc než dvou set tisíc tolarů; viděli jsme, jak nám před nosem pověsili dva naše lidi za to, že tomu darebákovi ševci naším jménem nasázeli holí: nač jsme ještě chtěli čekat, ne-li na to, aby nás naše dcera svou smrtí upozornila, že naše smrt a naše zkáza je blízko a že je ještě možné se jí vyhnout, budeme-li rychle pomýšlet na ústup? O ten jsem se, jak jsem myslel, dobře postaral, když jsem nabídl papeži šest set tisíc tolarů za doživotní požívání vévodství ferrarského⁶¹, kde bychom v pokoji strávili zbytek svých dnů a ještě zanechali svým dětem dva miliony ve zlatě dědictví; a to se nebudu ostýchat vám říci a ukázat. Máme ve Francii nejméně za milion liber nemovitých statků: markýzství Ancre, Lésigny, můj dům na předměstí a tento zde; vyplatil jsem náš florentský majetek, který byl zastaven, a mám z něho na svůj díl za sto tisíc tolarů, a mám ještě dvě stě tisíc tolarů ve Florencii a stejně tolik v Římě; mám ještě za milion liber – mimo to, co jsme ztratili při vyplenění našeho domu – v nábytku, klenotech, stříbrném nádobí a hotových penězích; má žena a já máme ještě za milion liber úřadů, prodají-li se za dobrou cenu: ty v Normandii, úřad prvního komořího, správce královnina domu a královniny komorné, a to si ponechávám svůj úřad maršála Francie; mám šest set tisíc tolarů u Feydeaua a přes sto tisíc pistolí v jiných obchodech⁶². Není to, pane, dost, abychom se spokojili? Máme si ještě co přát, nechceme-li popudit Boha, který nás tak zřejmými znameními upozorňuje na naši úplnou zkázu? Celé dnešní odpoledne jsem byl u své ženy a zapřísahal ji, abychom odešli; klekl jsem před ní na kolena, abych ji přemluvil účinněji; ale ona, zatvrzelejší než kdy jindy, mi vyčítá zbabělost a nevděk, že chci opustit královnu, která nám dala nebo svým přičiněním dopomohla k tolika poctám a statkům. A tak se, pane, vidím ztracen bez pomoci; a nebýt toho, že jsem své ženě tolik zavázán, jak každý ví, opustil bych ji a odešel někam, kde by mě velmoži ani lid Francie nehledali. Posuďte, pane, zda nemám důvod se rmoutit a zda mě kromě ztráty dcery nemá toto druhé neštěstí trápit dvojnásob.“

Řekl jsem mu, co jsem mohl, abych ho potěšil i odvedl od té myšlenky, a pak jsem odešel. Tím vyprávěním jsem chtěl ukázat, jak lidé, a zvláště ti, které štěstěna vyzdvihla, mívají vnuknutí a předtuchy svého neštěstí; nemají však odhodlání předejít mu, aby se mu vyhnuli⁶³.