Staré texty

Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XIII. Smrt maršála d'Ancre, vyhnanství a útěk královny matky, nástup Luynesův (1617–1619)

[Kapitola obsahuje roky 1617 až 1619. Na jaře 1617 táhne Bassompierre s vojskem vévody de Guise proti vzbouřeným princům do Champagne, je raněn před Rethelem a cestou do Paříže se před obleženým Soissons dovídá, že král dal zabít maršála d'Ancre. V Louvru je pak svědkem loučení Ludvíka XIII. s královnou matkou, posílanou do Blois. Za vlády nového oblíbence Luynese zůstává u dvora v přízni, dělá prostředníka při nuceném odchodu vévody d'Épernon do Met (1618) a roku 1619, po útěku královny matky z Blois, je jmenován polním maršálem v králově vojsku; rok končí jeho přijetím do řádu svatého Ducha.]

1617: Poslední zima maršála d'Ancre

Rok skončil svatbou pana vévody de Croÿ se slečnou d'Urfé a rok 1617 začal vesele množstvím velmi pěkných společností, při nichž vedle her, hostin a komedií nechyběla ani dobrá hudba. Na saintgermainském jarmarku jsme se dobře bavili.1

[V únoru předvedla mladá královna infantka2 v předpokoji své tchyně balet s Francouzkami, lepší než loňský „dosti ubohý baletek Španělek“ v Tours; Bassompierre tančil tamtéž a po městě balet o Komisaři a „velmi krásný“ balet Kyperských princů.]

Toho roku jsem vyhrál ve vrhcábech sto tisíc tolarů, ať už na panu de Guise, na panu de Joinville, nebo na panu maršálu d'Ancre.3 Nebyl jsem na tom u dvora špatně, ani u dam, a měl jsem množství krásných milenek.

[Téhož měsíce byl maršál de Thémines4 k své velké nelibosti zbaven střežení pana prince v Bastile a odškodněn místem velitelova zástupce ve vojsku v Champagni. Bassompierre obsadil Bastilu čtyřmi sty Švýcary, vyvedl odtud lehké jezdce královny matky, které tam du Tiers přivedl na pomoc Vansayovi při vypuzení Thémina, i dosavadní posádku, a když velitel Vansay postavil novou kompanii, Švýcary stáhl.]

Téhož měsíce přišel jistý Destoy, poslaný Luynesem,5 schválně říci do mého domu, že královna matka právě vyhnala Luynese, protože chtěl unést krále a odvézt ho z Paříže a z moci královny matky; a Mathurine,6 poslaná za týmž účelem do mého domu, odtud odešla a celá uplakaná to šla říci králi a Luynesovi. Ten krále přesvědčil, že tu pověst dává šířit maršál d'Ancre, aby viděl, jak to Jeho Veličenstvo přijme, a aby to pak skutečně provedl; tím se král čím dál víc rozněcoval proti maršálu d'Ancre a Luynes a řečený maršál si kvůli tomu řekli hrubá slova.

Ještě téhož večera, když se mnou o tom královna mluvila, jsem jí řekl: „Madame, zdá se mi, že na sebe dost nemyslíte a že vám jednoho dne krále vytáhnou zpod křídla. Popuzují ho nejprve proti lidem, které jste povznesla, a potom ho popudí proti vám. Vaše moc je jen propůjčená a skončí, jakmile král nebude chtít, aby trvala; a krok za krokem ho přivedou k tomu, aby to už nechtěl, neboť mladé lidi je snadné přemluvit, aby se osamostatnili. Kdyby král některý den odjel do Saint-Germain a vzkázal panu d'Épernon a mně,7 ať za ním přijedeme, a potom nám řekl, že vás už nemáme uznávat – jsme vaši velmi zavázaní služebníci, ale nemohli bychom udělat nic jiného než přijít se s vámi rozloučit a co nejponíženěji vás prosit, abyste nám prominula, jestliže jsme vám za vaší správy státu nesloužili tak dobře, jak jsme byli povinni. Posuďte, Madame,“ řekl jsem jí dále, „co by mohli udělat ostatní hodnostáři a jak byste po takové správě zůstala s prázdnýma rukama.“

Tažení v Champagni a rána před Rethelem

[O postě odvezl vévoda de Croÿ ženu do Flander a Bassompierre odjel k vojsku v Champagni;8 velel mu pan de Guise, pod ním maršál de Thémines a polním maršálem byl pan de Praslin.9 Sám tam z pověření zastával úřad velmistra dělostřelectva. Dne 17. března dorazil před Château-Porcien, už dva dny obléhané:10 po osmi dnech málo účinné střelby a po nezdařené petardě, při níž padl pán du Vigan, se město 29. března vzdalo, Bassompierre je obsadil gardami a nazítří zprostředkoval i kapitulaci zámku. Poslední březnovou noc jel vévoda s osmi sty jezdci přepadnout Balagnyho pluk ve Vaux pod Laonem;11 protože se však „trochu zdrželi“ řazením, nepřítel utekl a zabili jen dva tři vojáky. Guise pak dobyl zámek Wassigny a poslal maršála do Rocroi pro děla; v sobotu 8. dubna sevřeli ze tří stran Rethel a nazítří zahnali zpět Aubillyho lehké jezdce, kteří odtud podnikali výpady.]

Počasí bylo stále velmi deštivé, a protože je půda v Rethelsku mazlavá, měli jsme tisíceré potíže, hlavně s přepravou děl, která se bořila až nad nápravu. Konečně jsme pod městem připravili baterii pro osm kusů; když jsem se však v pátek 14. dubna ráno přišel podívat, zda mi Lézines12 dodržel slib, že osm děl bude za svítání v postavení, shledal jsem, že tam jsou jen dvě a třetí třicet kroků od baterie, tak zabořené v zemi, že je odtud nedokázali vytáhnout; čtvrté bylo sto kroků odtud a důstojníci od dělostřelectva je tam nechali, protože při jeho přivážení bylo zabito několik vozků a koní, a ostatní vypřáhli a utekli. Vzal jsem tedy padesát Švýcarů, slíbil jim padesát tolarů, když mi ta dvě děla dostanou do baterie, a zapřáhl je místo koní; předtím jsem dal pod koly děla vykopat zem a položit silné fošny, aby už nezapadalo. První jsme do baterie dotáhli, aniž na nás z města stříleli; když jsme se však pustili do toho vzdálenějšího a měli je už skoro u baterie – já jim pomáhal táhnout –, dali po nás nepřátelé salvu, při níž byli dva Švýcaři zabiti, tři raněni a já zasažen ranou z muškety do podbřišku na pravé straně. Myslel jsem, že je po mně, a pan maršál de Thémines, který byl u baterie, si to myslel také; Bůh však chtěl, aby množství šatstva, na které kule narazila (prorazila totiž pět vrstev mého pláště, dvě vrstvy mého kožešinou podšitého uherského kabátce, opasek a šos), způsobilo, že se zastavila na pobřišnici a neprorazila ji. Když pak ránu sondovali, našla se kule v té vrstvě masa, která je na břiše; udělali tam řez a vypadla. Nezůstal jsem kvůli tomu v posteli déle než jediný den, třebaže se mi rána zavírala měsíc kvůli suknu, které v ní zůstalo.

V sobotu 15. večer pan de Praslin, který dal na město střílet z těch čtyř řečených děl, nevyvázl tak lacino jako já; dostal ránu z muškety, která mu prostřelila stehno, kost však nezasáhla, a také on se z toho do měsíce uzdravil.

[Hodinu po Praslinově zranění přijel do tábora Marolles13 a jménem pana de Nevers sjednal kapitulaci Rethelu; pan de Guise se tam nazítří ubytoval. Devatenáctého konal přehlídku vojska a poslal pro další děla k obléhání Mézières, což mohlo trvat dvanáct až patnáct dní.]

To bylo příčinou, že jsem ho požádal o dovolenou do Paříže, abych dokončil jednání, které jsem začal s panem maršálem d'Ancre o prodeji svého úřadu generálního plukovníka Švýcarů: nabídl mi za něj až šest set tisíc liber a já žádal šest set padesát.14

Ještě týž večer, kdy jsem dovolenou dostal, poslali král a královna navštívit pana de Praslin a mě, neboť se domnívali, že jsem raněn mnohem hůř, než jsem byl, vzhledem k místu mého zranění. Napsali nám oběma velmi milostivé dopisy15 a maršál d'Ancre mi vzkázal, že budu-li si hrát na to, že se dám zabít, bude mým dědicem; a budu-li s to přijet věc uzavřít, dá mi za těch padesát tisíc franků, o něž se přeme, drahokamy za deset tisíc tolarů podle odhadu zlatníků. Odjel jsem tedy s tím úmyslem a pan markýz de Thémines, hrabě de Fiesque, Zamet16 a více než padesát dalších šlechticů chtělo jet se mnou.

Před Soissons: zpráva o smrti maršála d'Ancre

[Vyjeli 21. dubna přes Château-Porcien a Vailly; v neděli 23. je pan de la Curée17 ve svém ležení pohostil snídaní a doprovodil před Soissons.]

Pánové de Rohan, de La Rochefoucauld, de Saint-Géran a de Saint-Luc18 nám vyjeli vstříc a zavedli nás k panu hraběti d'Auvergne,19 který byl generálem vojska a zabýval se stavbou ohrad před městem, aby zabránil výpadům nepřátel; ti mu totiž zle pocuchali jedno ležení, kde byl ubytován Bussy-Lameth se svým plukem. Pan de Mayenne20 na něj podnikl statečný výpad, veda před sebou dvě děla, to ležení ztekl, Bussyho pluk rozsekal na kusy, jeho samého zajal a odnesl jeho prapory, které pak vztyčil na baštách Soissons; takže zákopy ještě nebyly otevřeny a měly být až nazítří.

Pan hrabě d'Auvergne nám prokázal tu čest, že nám ukázal svá opevnění, a ujišťoval nás, že do čtrnácti dnů bude pánem Soissons; čemuž jsem nevěřil, když jsem viděl, jak si počínají.

Večer nám dal večeři pan de Chevry,21 panu hraběti d'Auvergne, vévodovi de Rohan a mně.

Nazítří jsem chtěl objet město a vzal jsem s sebou pana markýze de Thémines, Zameta a Arnaulda,22 který nás vedl; ten se ve válce dobře vyznal a uváděl velmi dobré důvody, co by bylo třeba udělat. Na zpáteční cestě jsme potkali pana de La Rochefoucauld; a protože jsme byli každý z jiného vojska a chtěli jsme ukázat, že v tom našem se ran z mušket nebojíme, jeli jsme si pro to, aby po nás stříleli. Nepřátelé nás však nechali přiblížit, aniž vystřelili, takže jsme – nechtějíce se vrátit, dokud neuvidíme jejich oheň – došli až na okraj jejich příkopu. Nestříleli. Když jsme viděli jejich mlčení, přerušili jsme své a pokřikovali na ně nadávky. Odpovídali nám týmž, ale nevystřelili ani jednou. Nakonec, když jsme si spolu dosti dlouho povídali, jako bychom byli z téže strany, jsme odjeli, a oni po nás nevystřelili ani pak.

Vrátil jsem se k večeři jako předešlého dne k prezidentu de Chevry s pány de Rohan a hrabětem d'Auvergne; bylo to v pondělí 24. dubna. Když jsme večeřeli, přišel jeden z písařů řečeného prezidenta a pošeptal mu, že maršál d'Ancre byl ráno zabit. Prezident se nad tou zprávou velmi zarazil a řekl ji panu hraběti d'Auvergne, pod nímž seděl; ten se zarazil neméně a chvilku spolu rozmlouvali. Nakonec jsem na ně naléhal, aby nám řekli, co se děje, a oni nám pověděli, že ráno v jedenáct hodin byl maršál d'Ancre z králova rozkazu zabit Vitrym;23 a hrabě požádal pana de Rohan a mě, abychom mu poradili, co má v té chvíli dělat. Zeptal jsem se ho, zda mu král nebo královna něco vzkázali. Řekl, že ne. „Zdá se mi,“ řekl jsem mu, „že máte objet svá ležení, aby se to velitelé dověděli z vašich úst, a požádat je, ať udrží své lidi v pořádku, dokud vám král nepošle své rozkazy.“ Požádal mě, abych ho doprovodil, což jsem učinil. Měl chuť dát zastavit otvírání zákopu, které pan de Saint-Luc v tu hodinu právě začínal; ale rozmluvil jsem mu to a řekl mu, ať dál koná svou povinnost, dokud mu nevzkážou opak. Kolem třetí hodiny ranní přijel Tavannes a přivezl panu hraběti d'Auvergne rozkaz zastavit veškeré nepřátelství proti městu Soissons. Nepřátelé byli toho večera zpraveni lépe než my; neboť už když jsem stál na okraji jejich příkopu a oni po nás nevystřelili, říkali nám, že náš pán je mrtev a že ho zabil ten jejich; já však v tu chvíli nepochopil, co tím chtějí říci.

Vyjeli jsme nazítří, v úterý 25., časně ze Soissons, přešli Aisnu po lodním mostě a bezděky jsme vjeli mezi lutyšskou jízdu,24 která už měla zprávu o smrti maršála d'Ancre, jenž ji naverboval, a byla tím velmi zaražena. Náhodou stáli právě toho rána ve zbrani k přehlídce, a když nás uviděli, pojali úmysl nás zajmout – ze strachu, aby je někdo nechtěl pobít – a udělat si z nás rukojmí. Když jeden kapitán popojel, aby se mnou promluvil, zatvářil jsem se zdrceně nad smrtí řečeného maršála a zeptal se ho, zda bych mezi nimi mohl být v bezpečí a zda by dokázali zabránit tomu, aby nás zatkli, kdyby to král nařídil. Odpověděl mi, že mají sami dost starostí, jak se uchránit, a ať se každý snaží, jak nejlépe umí; a tak se vrátil ke svým a řekl jim, že jsme lidé maršála d'Ancre. Aniž jsme tedy dali znát, že míříme rovnou do Paříže, zůstali jsme chvíli a dívali se na ně, potom jsme se od nich nepozorovaně vzdálili a vyvázli jim z rukou.

Královna matka opouští Louvre

Nocovali jsme v Nanteuil a nazítří obědvali u Zameta; po obědě jsme šli ke králi, který mě přijal velmi vlídně a přikázal mi, abych měl rád pana de Luynes, že je to jeho dobrý služebník. Zeptal jsem se ho, zda nám dovolí navštívit královnu, jeho matku; řekl, že to uváží.

Vídal jsem zatím Zoccoliho, krejčího řečené královny, který od ní chodil navštěvovat paní princeznu de Conti a paní de Guise, a každý večer jsem jí po něm posílal své poklony.25

Most do zahrady Louvru byl stržen a královi gardisté stáli v královnině předpokoji a pouštěli dovnitř jen její služebnictvo.

Květen. Zatím se jednalo o jejím odjezdu; došlo k němu 3. května, v předvečer Nanebevstoupení.26 Celé dopoledne se jen nakládala zavazadla; král byl mezitím v radě, kde bylo usneseno a sepsáno, co má královna při loučení králi říci a co jí má král odpovědět. Bylo také ujednáno, že ani jeden, ani druhý neřekne nic víc, a že až bude královna oblečena, smějí ji navštívit princezny a po nich, až se s ní král rozloučí, i muži; rovněž že u toho nebude maršál de Vitry ani jeho bratr du Hallier,27 že ji la Curée doprovodí až do Blois a že on a plukovník budou při ní, až k ní král přijde. Do komnaty, kde bývali její gardisté, poslali také řadové královy komoří a nejoddanější lidi pana de Luynes. Potom král sešel dolů; královna, která na něho čekala, stála v chodbě při východu ze své komnaty, aby vstoupila do předpokoje zároveň s ním. Páni de Vitry zůstali u dveří a tři Luynesové28 šli před králem, který držel nejstaršího za ruku. Pan princ de Joinville29 a já jsme šli za králem a vstoupili po něm. Královna se držela statečně, dokud nespatřila krále; tu se dala do velkého pláče, držela si však před očima kapesník a před ním vějíř, a když se setkali, dovedla krále až k oknu, které hledí do zahrady. Tam kapesník i vějíř odložila a řekla mu: „Pane, je mi velice líto, že jsem za svého regentství a své správy neřídila váš stát více podle vaší libosti, než jsem činila; ujišťuji vás, že jsem na to přesto vynaložila všechnu námahu a péči, jaká mi byla možná, a prosím vás, abyste mě vždy měl za svou nejponíženější a nejposlušnější matku a služebnici.“ Odpověděl jí: „Madame, děkuji vám co nejponíženěji za péči a námahu, kterou jste vynaložila při správě mého království; jsem s ní spokojen a cítím se vám zavázán. Prosím vás, věřte, že budu vždy vaším nejponíženějším synem.“ Nato král čekal, že se skloní, aby ho políbila a rozloučila se s ním, jak bylo umluveno; ona mu však řekla: „Pane, odcházím a prosím vás na odchodu o jednu milost, o níž si chci slibovat, že mi ji neodepřete: abyste mi vrátil mého intendanta Barbina,30 jestliže, jak věřím, nehodláte užívat jeho služeb.“ Král, který takovou žádost nečekal, na ni hleděl a neodpověděl nic. Řekla mu ještě: „Pane, neodmítejte mi tuto jedinou prosbu, kterou k vám vznáším.“ Dál na ni hleděl a neodpovídal. Dodala: „Je to možná poslední, kterou k vám kdy vznesu“; a potom, když viděla, že jí nic neodpovídá, řekla: „Orsù,“31 sklonila se a políbila ho. Král se uklonil a obrátil se k ní zády. Tu přišel pan de Luynes rozloučit se s královnou a řekl jí několik slov, která jsem nemohl slyšet, stejně jako ta, jimiž mu odpověděla; dobře jsem však slyšel, co dodala, když jí políbil šat: že požádala krále, aby jí vrátil Barbina, a že jí prokáže milou službu a obzvláštní potěšení, přičiní-li se, aby král její žádosti vyhověl, neboť není tak závažná, aby jí ji musel odepřít. Když chtěl pan de Luynes odpovědět, král pětkrát nebo šestkrát zavolal: „Luynesi, Luynesi, Luynesi!“ A tu pan de Luynes dal královně najevo, že je nucen jít za králem, a šel za ním. Tehdy se královna opřela o zeď mezi oběma okny a hořce plakala; pan de Chevreuse a já jsme jí políbili šat a plakali také. Ale buď nás pro slzy neviděla, nebo s námi nechtěla mluvit ani se na nás podívat; proto jsem počkal, abych se s ní rozloučil ještě jednou, což jsem učinil, když se vracela do své komnaty. Neviděla mě však, nebo nechtěla vidět, o nic víc než poprvé.

Nato se král postavil na balkon před komnatou královny, své ženy, aby viděl královnu odjíždět, a když vyjela z Louvru, běžel do své galerie, aby ji ještě viděl přejíždět přes Pont-Neuf; pak nasedl do kočáru a odjel do Vincenneského lesa.

Královna a všechen ostatní dvůr tam přijeli nazítří, 4., což byl čtvrtek a den Nanebevstoupení; přijel tam i don Baltasar de Zúñiga se svou ženou, který se vracel do Španělska ze svého dlouhého vyslanectví u dvora císařů.32

V pátek 5. se tam přišli králi poklonit pánové de Vendôme, de Mayenne a de Bouillon a král je přijal velmi dobře; a já jsem toho večera dělal něco jiného.33

Travail byl lámán kolem.34

Popravy, pan princ ve Vincennes a shromáždění v Rouenu

[Král zůstal ve Vincennes téměř čtrnáct dní; po jeho návratu do Paříže se paní princezna35 dala zavřít do Bastily ke svému muži (podle autora 21. června). Král pak pobýval v Saint-Germain.]

Červenec. Maršálce d'Ancre sťali hlavu na náměstí de Grève.

Geniersovi tam sťali hlavu.36

Král se vrátil do Paříže, a když se dověděl, že Bournonville37 má Barbinovým prostřednictvím jakési spojení s královnou matkou, ačkoli pod svým bratrem velel v Bastile, odvolal ho odtud a dal uvěznit. Několik dní nato mi král jednoho rána přikázal, abych dal poblíž brány Saint-Antoine postavit tři kompanie Švýcarů, což jsem učinil; a pan princ, který mě ze svého okna zahlédl, jak je tam vedu, pojal domněnku, že ho chtějí vydat do mých rukou, a dal najevo rozhořčení. Když jsem se to dověděl, nechtěl jsem se ukázat, abych mu to podezření odňal. Tyto oddíly ho spolu se dvěma francouzskými kompaniemi, padesáti muži těžké jízdy a stejným počtem lehkých jezdců odvedly do Vincenneského lesa, kde potom zůstal déle než dva roky.38

[Gardy ve Vincennes vystřídal nový pluk Normandie. Brzy nato byl pro podezření ze spoluviny uvězněn i pan de Persan, guvernér Bastily; Bassompierre ji v říjnu osm či deset dní držel se šedesáti Švýcary, než ji odevzdal panu de Brantes, Luynesovu bratru. V listopadu vykonal v Paříži pobožnosti mimořádného jubilea, „a nazítří jsem měl příhodu, která rozkmotřila pana de Montmorency a mě“.39 V prosinci byl s králem v Rouenu na shromáždění notáblů, které zrušilo paulettu.40 Dne 21. prosince si odtud s panem de Guise zajeli přepřahanými kočáry za jediný den do Paříže za umírající paní princeznou, která toho večera porodila dvě mrtvé děti a pak se pozvolna zotavila; v předvečer Vánoc se stejně rychle vrátili – „spěch, jaký se kočárem v tom ročním období ještě nepodařil“.]

1618: Vévoda d'Épernon odchází do Met

Když shromáždění skončilo, odjel král počátkem roku 1618 z Rouenu a přijel na několik dní na zámek Madrid, kde si přál, abych se 17. ledna ubytoval i já.

Pario mě vystrojil za Orka.41

Přišel saintgermainský jarmark, na němž byl Rucellai potupen Rouillacem.42

Únor. Král tančil balet o Rinaldovi a Armidě, v němž jsem účinkoval.

Březen. Potom se vévodům a pairům i korunním hodnostářům zdálo nepatřičné, že strážce pečetí, který korunním hodnostářem není, zasedá v radě před nimi, a to dokonce i tehdy, je-li přítomen kancléř.43 Pan d'Épernon promluvil za ně ke králi v přítomnosti řečeného strážce pečetí, a protože je poněkud prudký, napadl ho; strážce pečetí mu odpověděl zpupněji, než měl. Tři dny nato je král (který toho dne užil lék) dal oba zavolat do své komnaty, kde nás bylo málo, a přikázal jim, aby zůstali přáteli; a když pan d'Épernon zase trochu zvýšil hlas, král, který seděl, proti němu povstal a zle se na něho obořil. Když pak řekl, že musí na stranu, všichni vyšli dveřmi kabinetu, jen pan d'Épernon odešel dveřmi komnaty docela sám; já ho chtěl doprovodit, přes všechnu tu rozmíšku, kterou měl se strážcem pečetí i s králem. Trochu se zarazil, když se viděl zavřen v předpokoji, a pojal jakési podezření, že ho chtějí zatknout; neboť všechny dveře byly zamčeny. Napadlo mě podívat se, zda není zamčeno i malé schodiště u dveří králova pokoje; našel jsem je otevřené, zavedl jsem tam pana d'Épernon, jehož lidé čekali v horním sále, a prošli jsme spolu až před Louvre, kde našel svůj kočár, který ho odvezl do jeho domu nebo někam jinam; požádal mě, abych mu poslal zprávu, zda se proti němu něco neusneslo. Mluvil jsem o něm s panem de Luynes a ten mi řekl: „Chce jet do Met; ať tu cestu trochu uspíší a odjede tam, neboť tihle pánové by mohli krále proti němu popudit.“ Viděl jsem dobře, že si přejí, aby od dvora odjel, a šel jsem nazítří za panem d'Épernon a oznámil mu úmysl krále i oblíbence. Požádal mě, abych zjistil, zda bude dobře přijat, přijde-li se s králem rozloučit; přinesl jsem mu na to slovo. Přišel tedy po králově obědě a dostalo se mu velmi vlídné tváře. Požádal o dovolení odjet do Met a král mu je dal; a když mu dal sbohem, odjel král pobývat do Vanves, dokud pan d'Épernon neodjede, což, jak se domníval, učiní den nato. Vzal s sebou do Vanves pana svého bratra, jemuž změnil vychovatele: na místo pana de Brèves, který jím byl, dosadil pana hraběte du Lude.44

Když král pobyl dva dny ve Vanves a dověděl se, že celá Paříž přišla navštívit pana d'Épernon a že neodjel, ba že řekl Saint-Géranovi, že má v Paříži ještě na pět šest dní co vyřizovat, rozzlobil se a řekl mi, že se nazítří večer vrátí do Paříže, a najde-li ho tam ještě, že s ním zle naloží. Sám pan de Luynes mi před králem řekl, abych za ním zašel a dal mu vědět, ať v Paříži déle nezůstává, je-li moudrý. Odjel jsem v tu hodinu a přijel k němu na oběd; pověděl jsem mu, v jakém je král rozpoložení, a zaobalil jsem mu to, co nemusel vědět tak syrově. Nakonec, když se mnou dlouho mluvil, mě požádal, abych Jeho Veličenstvo ujistil, že zítra před polednem bude z Paříže pryč, a tak také učinil; král tam přijel večer. Pan d'Épernon však odjel jen do Fontenay a zůstal tam ještě sedm nebo osm dní; nad tím král vzplanul takovým hněvem, že poslal své lehké jezdce, aby se ubytovali v Rozoy. Pan kancléř, který byl přítelem pana d'Épernon, mu po Guronovi vzkázal, že udělá dobře, když odjede do Met. Guron mu tu zprávu donesl tak horkou, že odjel v tu chvíli a rychlými pochody dorazil do Met.45

Krátce nato dali v Paříži lámat kolem bratry Sitiovy a Duranda za to, že napsali nějaké spisy ve prospěch královny matky.46

Král, lovecký roh a pletichy abbého Rucellaie

V té době se král, který byl velmi mladý, bavil spoustou drobných kratochvílí přiměřených svému věku:47 maloval, zpíval, napodoboval vodní stroje ze Saint-Germain pomocí trubiček z brků, vymýšlel všelijaké drobné lovecké vynálezy a bubnoval, což mu šlo výborně. Jednoho dne jsem ho chválil, že je velmi způsobilý ke všemu, do čeho se pustí, a že ačkoli ho bubnovat nikdy nikdo neučil, dělá to lépe než mistři. Řekl mi: „Musím zase začít troubit na lovecký roh, to umím velmi dobře, a chci troubit celý den.“ Odpověděl jsem mu: „Sire, neradím Vašemu Veličenstvu, abyste troubil příliš často; neboť krom toho, že se z toho dělá kýla, škodí to také velice plicím, a slyšel jsem dokonce, že si nebožtík král Karel samým troubením na roh protrhl žílu v plicích, což mu přivodilo smrt.“ – „Mýlíte se,“ odvětil mi, „nezabilo ho troubení na roh, nýbrž to, že se v Monceaux znesvářil s královnou Kateřinou, svou matkou, opustil ji a vrátil se do Meaux; a i tak za to mohlo přemlouvání maršála de Retz, který ho přiměl vrátit se do Monceaux ke královně, jeho matce; neboť kdyby se tam nebyl vrátil, nebyl by zemřel tak brzy.“48 A protože jsem mu na to nic neodpovídal, řekl mi Montpouillan,49 který byl přítomen: „Nemyslel jste, pane, že král tyhle věci ví tak, jak je ví, a ještě mnoho jiných.“ Řekl jsem mu: „Opravdu ne, pane, to jsem si nemyslel.“ Z toho jsem poznal, že mu vnukají velké obavy z královny, jeho matky, a napříště jsem si dal dobrý pozor, abych o ní před ním nemluvil, ani v obyčejném hovoru.

Když královna matka loni odjížděla z Paříže, dostal Rucellai rozkaz odejít také, jako její přívrženec. Brzy nato, když jsem se s panem de Luynes dostal do dobrých vztahů, jsem dosáhl toho, že se vrátil ke dvoru, na mou záruku, že neučiní nic, co by se mohlo králi nelíbit, a nebude se do ničeho plést. Ale protože to byl pletichář, nedokázal se zdržet a jednal s několika velmoži a princi; a když pak své záležitosti u dvora vyřídil a chtěl jednat o jiných na venkově, dal sám proti sobě podat udání – ne pravdivá, nýbrž falešná a smyšlená –, aby ho od dvora vyhnali, což se tehdy (v červenci) stalo. Odebral se do svého opatství Signy, odkud vyjednával pro královnu matku s panem de Bouillon, a potom ve službě řečené královny spojil v dobré shodě pány d'Épernon a de Bouillon.50

[V polovině srpna hostil Bassompierre jako kapitán zámku Monceaux sedmnáct dní krále, „tak skvěle, že to lépe nejde“, za deset tisíc tolarů. V září odjel na měsíc do Lotrinska; s královým svolením navštívil v Metách pana d'Épernon, který pak přijel do Nancy, „hlavně aby mě viděl“. Po návratu v listopadu shledal, že Španělkám z královnina doprovodu bylo nařízeno odjet. V zimě hráli u dvora španělští komedianti a déle než měsíc bylo vidět velkou kometu.51]

1619: Útěk královny matky z Blois a mír z Angoulême

[Rok 1619 začal těžkou nemocí mladé královny. Když jí bylo nejhůř, vrátila se k ní paní konetáblová,52 její první dvorní dáma, která před osmi měsíci opustila dvůr, když vrchní správu královnina domu dostala Luynesova žena; královna se začala zotavovat. Pan d'Elbeuf se oženil se slečnou de Vendôme a „král dokonal manželství s královnou, svou ženou“.53 V únoru následovaly po jarmarku balety a svatba „madame Henrietty“, druhé dcery Francie, s princem piemontským.54]

Po masopustu odjel král do Saint-Germain a tam dostal zprávu, že královna, jeho matka, uprchla z Blois a že pan d'Épernon, který proti královu zákazu odjel z Met do Saintonge, jí – aniž se tam zdržel – přijel naproti do Montrichardu.55

Král se vrátil do Paříže téhož dne, kdy tu zprávu dostal, a nazítří zasedl k radě, aby se uvážilo, co má dělat. Bylo usouzeno, že k ní pošle otce Bérulla s arcibiskupem ze Sens,56 aby ji vyzvali k návratu, a zároveň postaví silné vojsko, které půjde zničit pana d'Épernon; král prokázal panu de Créquy57 a mně tu čest, že nás v něm jmenoval polními maršály (březen). Pan ze Sens poslal zakrátko otce Bérulla zpět s jakýmisi návrhy na narovnání, a proto tam byl navíc vyslán pan kardinál de La Rochefoucauld s plnou mocí vyjednávat.

Duben. Král zatím v dubnu vyrazil k řece Loiře, kam táhlo jeho vojsko. Když jsme však dorazili do Amboise, vzkázal pan kardinál de La Rochefoucauld králi, že s královnou, jeho matkou, jednal a ujednal, že mír byl uzavřen a odpřisáhnut a že se hned také pálily slavnostní ohně a zpívalo Te Deum. Shledalo se, že si řečený pan kardinál trochu příliš pospíšil a že měl dát králi napřed vědět; nicméně dohoda byla dodržena. Královna se podle ní vzdala guvernérství Normandie a dostala guvernérství Anjou se zámkem v Angers, s Chinonem a s Ponts-de-Cé.58

Smíření v Tours a řád svatého Ducha

[Král postoupil do Tours a dvůr tam zůstal od června do srpna; princ piemontský odtud navštívil královnu matku. „Trávili jsme tam čas velmi příjemně“,59 s výlety do Le Lude, La Flèche a Durtalu a s jízdami poštou do Paříže. Když po smrti plukovníka Gallatiho chtěli ministři bez Bassompierra rozdat uprázdněná místa, přijel za jediný den z Paříže a dostal od krále „všechno, co jsem chtěl“, k tomu opatství Honnecourt pro Paula de Fiesque. Pan de Praslin a po něm pan de Saint-Géran se stali maršály Francie.60]

Září. Konečně přijela královna matka do Couzières,61 kam za ní přijel pan de Luynes a přivedl s sebou všechny přední osoby dvora; pozdravili jsme královnu po něm.

[Nazítří vjela královna matka do Tours, uvítána mladou královnou a králem. Pobyli spolu deset či dvanáct dní; pak královna matka odjela přes Chinon do Angers a král do Amboise, kde se rozloučil s princem a princeznou piemontskými; do Turína je doprovodil pan velkopřevor.62 Dvůr táhl přes Blois, Vendôme a Chartres do Compiègne; tehdy zemřel hrabě du Lude a vychovatelem Monsieura se stal plukovník d'Ornano. Pan de Luynes přivezl z Vincennes do Chantilly ke králi pana prince s chotí;63 jeli s ním do Compiègne a odtud na pouť k Notre-Dame de Liesse. Dvůr strávil čtrnáct dní v Monceaux, opět na Bassompierrovy útraty, a v listopadu v Lésigny, někdejším Conciniho zámku; pan de Luynes složil v Paříži přísahu vévody a paira.]

Dvůr potom přijel do Saint-Germain, kde se konala kapitula řádu svatého Ducha, a posledního dne roku jsme byli obvyklým způsobem pasováni na rytíře u augustiniánů. Počet byl naplněn. Toho dne došlo k jakési rozmíšce mezi pány de Nemours a de Guise, která byla rychle urovnána.64

Toho dne jsem nabídl své služby paní hraběnce de Rochefort.65

Vysvětlivky

  1. Charles-Alexandre de Croÿ, markýz d'Havré a vévoda de Croÿ (1581–1624), velmož ze španělského Nizozemí, roku 1624 zavražděný v Bruselu; nevěstou byla Geneviève d'Urfé. Chantérac: podle otce Anselma podepsal král svatební smlouvu teprve 6. ledna 1617. – Saintgermainský jarmark, konaný každou zimu od února do Velikonoc u opatství Saint-Germain-des-Prés, byl hlavní zábavou pařížské společnosti: kupovalo se tam, hrálo o peníze a navazovaly se známosti. ↩

  2. Anna Rakouská (1601–1666), dcera španělského krále Filipa III., od listopadu 1615 manželka Ludvíka XIII.; proto „infantka“. Její tchyně je královna matka Marie Medicejská (1575–1642), vdova po Jindřichu IV., která za syna vládla i po prohlášení jeho zletilosti až do dubna 1617; Bassompierre jí v tomto roce říká prostě „královna“. V Tours zimoval dvůr počátkem roku 1616 při návratu ze svatební cesty do Bordeaux. ↩

  3. Trictrac, desková hra s kostkami příbuzná vrhcábům, byl u dvora oblíbenou hazardní hrou. Sto tisíc tolarů (écus), tedy tři sta tisíc liber, bylo celé jmění – polovina ceny, za niž autor téhož jara nabízel svůj úřad. Spoluhráči: Charles de Lorraine, vévoda de Guise (1571–1640), guvernér Provence a Bassompierrův přítel; jeho mladší bratr Claude (1578–1657), princ de Joinville, od roku 1612 vévoda de Chevreuse; a Concino Concini (asi 1575–1617), Florenťan, který přišel do Francie s Marií Medicejskou a díky své ženě Leonoře Galigaï, královnině soukojenkyni a důvěrnici, se stal všemocným oblíbencem: markýz d'Ancre, první komoří a od roku 1613 maršál Francie, ačkoli nikdy nevelel vojsku. Od zatčení prince de Condé (1. září 1616) vládl s ministry, které sám dosadil – Barbinem, Mangotem a biskupem luçonským Richelieuem. ↩

  4. Pons de Lauzières, markýz de Thémines (1553–1627), zatkl 1. září 1616 v Louvru prince de Condé a dostal za to maršálskou hůl. „Pan princ“ (Monsieur le Prince) je Jindřich II. Bourbonský, kníže z Condé (1588–1646), první princ královské krve a hlava vzbouřených velmožů; od zatčení seděl v Bastile. Chantérac: celou pasáž od těchto slov až po konec následující rozmluvy s královnou připsal autor na okraj rukopisu (opisovač ji pomíchal s odstavcem o vévodovi de Croÿ a všechny opisy i starší vydání tu zmatečnost opakovaly) a zařadil ji nejspíš omylem k roku 1617. Prince střežil maršálův druhý syn Lauzières a z Bastily byl vystrnaděn už v prosinci 1616, a to lstí: Vansay mu namluvil, že se jeho lidé v Bastile perou, a když vyběhl na dolní nádvoří, zvedli za ním padací most. Du Tiers byl statečný důstojník oddaný maršálu d'Ancre, který roku 1615 uhájil citadelu v Amiensu; Vansay velel v Bastile. ↩

  5. Charles d'Albert, pán de Luynes (1578–1621), drobný šlechtic z jihu Francie, si získal Ludvíka XIII. jako cvičitel jeho loveckých ptáků; po Conciniho pádu se stal všemocným oblíbencem, roku 1619 vévodou a pairem, roku 1621 konetáblem. Chantérac: už několik měsíců pracoval na tom, aby u krále zničil Conciniho, ba i královnu; Destoy byl jeden z jeho lidí. ↩

  6. Chantérac: Mathurine, královnina bláznivka. Podle Tallemanta des Réaux byla kdysi opravdu pomatená a uzdravila se jen napůl; „dál dělala blázna a nosila čepec, ale pod záminkou bláznovství roznášela milostná psaníčka“. U dvora byla už za Jindřicha IV. ↩

  7. Jean-Louis de Nogaret de La Valette, vévoda d'Épernon (1554–1642), někdejší oblíbenec Jindřicha III., byl generálním plukovníkem francouzské pěchoty a guvernérem Met; Bassompierre byl generálním plukovníkem Švýcarů. Ti dva tedy veleli pěším gardám, o něž se královnina moc v Paříži opírala. ↩

  8. Po zatčení prince de Condé uprchli jeho spojenci – vévodové de Nevers, de Mayenne, de Bouillon a de Vendôme – z Paříže a v zimě 1616–1617 vypukla třetí vzpoura velmožů, namířená proti maršálu d'Ancre. Vláda proti nim postavila tři vojska: v Champagni velel vévoda de Guise, v Île-de-France hrabě d'Auvergne a v Berry a Nivernais maršál de Montigny. Chantérac: půst začal 8. února. ↩

  9. Charles de Choiseul, markýz de Praslin (zemřel 1626), kapitán královy tělesné stráže, od roku 1619 maršál Francie. „Polní maršál“ (maréchal de camp) je generálská hodnost, zhruba generálmajor – důstojník, který vojsku vykazuje ležení a řídí jeho rozestavení; stojí mnohem níž než maršál Francie, jímž byl tehdy Thémines. ↩

  10. Velmistr dělostřelectva (grand maître de l'artillerie) byl korunní úřad; Bassompierre jej zastával jen z pověření, pro toto tažení. Château-Porcien leží na Aisně dvě míle od Rethelu v dnešním departementu Ardennes. Chantérac: vévoda de Nevers, jeden ze vzbouřených princů, byl guvernérem Champagne a vévodou rethelským a držel v kraji řadu pevností; jejich dobytí bylo hlavním cílem Guisova tažení. Petarda byla kovová nádoba s prachem, která se zavěšovala na bránu, aby ji vyrazila. Padlého barona du Vigan má autor za maršálova švagra, podle Chantéraca to byl spíše jeho synovec; k nezdařenému pokusu došlo v noci z 28. na 29. března, den po velikonočním pondělí. ↩

  11. Vaux je vesnice u bran Laonu, pod návrším, na němž město stojí. Alphonse-Henri de Montluc, markýz de Balagny (zemřel 1628), syn maršála de Balagny, stál na straně princů. Chantérac: podle tištěné dobové relace vyrazil vévoda de Guise až v sobotu 1. dubna večer se čtyřmi sty jezdci, v neděli za rozbřesku vpadl do předměstí a nepřítel ztratil dvacet až pětadvacet mrtvých, tolikéž zajatých a třicet koní – tisk tedy líčil výpravu mnohem příznivěji než její účastník. Wassigny (u autora „Voysigny“) v Rethelsku se vzdalo 3. dubna; Rocroi je pevnost na hranici španělského Nizozemí. Král, podle Chantéraca zřejmě ponoukaný biskupem luçonským, naléhal na Guise, aby děla z Rocroi přivezl a na Rethel udeřil. ↩

  12. Důstojník dělostřelectva (autor píše „Lesine“); Chantérac v něm tuší jednoho ze synů maršála de Souvré, který byl také baronem de Lézines. ↩

  13. Chantérac: Claude de Marolles (1564–1633), dříve důstojník králových Sto Švýcarů, sloužil vévodovi de Nevers; byl otcem abbého de Marolles, známého překladatele a sběratele rytin. Vévoda de Nevers, „statečný ve slovech“, se mezitím stáhl do Mézières, pevnosti na řece Máze (Meuse), a odtud Marollesa s plnou mocí poslal. Podle dobového tisku se Rethel vzdal už v neděli 16. dubna; autorovo datování (kapitulace v sobotu 15. večer, Guisův vjezd „nazítří“ 18.) si samo odporuje. ↩

  14. Úřady se tehdy s královým souhlasem kupovaly a prodávaly; Bassompierre svůj úřad generálního plukovníka Švýcarů koupil roku 1614 od vévody de Rohan. Šest set tisíc liber je dvě stě tisíc tolarů. Z obchodu sešlo Conciniho smrtí a autor si úřad podržel až do roku 1635. ↩

  15. Chantérac: královy dopisy pánům de Praslin a de Bassompierre jsou z 18. dubna; téhož dne psal Bassompierrovi i biskup luçonský – Armand-Jean du Plessis de Richelieu (1585–1642), tehdy státní sekretář pro válku a zahraničí v Conciniho vládě, pozdější kardinál. „Frank“ je jiné jméno libry; deset tisíc tolarů je třicet tisíc liber. ↩

  16. Chantérac: Antoine de Lauzières, markýz de Thémines, maršálův starší syn, padl roku 1621 u Montaubanu (roku 1619 zabil v souboji staršího bratra biskupa luçonského). François de Fiesque, hrabě de Lavagne, z janovského rodu Fieschi usazeného ve Francii, padl u Montaubanu téhož roku. Jean Zamet, syn finančníka Sébastiena Zameta, mistr tábora pikardského pluku, zemřel roku 1622 jako polní maršál. ↩

  17. Chantérac: Gilbert Filhet de la Curée, kapitán-poručík gardové kompanie králových lehkých jezdců, zřízené Jindřichem IV., starý voják a jeden z okruhu Bassompierrových přátel. Vailly-sur-Aisne leží na řece Aisně východně od Soissons. ↩

  18. Henri, vévoda de Rohan (1579–1638), zeť Sullyho a pozdější vojenský vůdce hugenotů, tehdy sloužil v králově vojsku; François, hrabě de La Rochefoucauld (1588–1650), později první vévoda toho jména a otec autora Maxim; Jean-François de la Guiche, pán de Saint-Géran (zemřel 1632), kapitán-poručík královy gardové těžké jízdy, od roku 1619 maršál Francie; Timoléon d'Espinay, pán de Saint-Luc (zemřel 1644), Bassompierrův švagr (manžel jeho sestry Henrietty), maršál Francie od roku 1628. ↩

  19. Charles de Valois, hrabě d'Auvergne (1573–1650), levoboček Karla IX., pozdější vévoda d'Angoulême. Za spiknutí proti Jindřichu IV. seděl jedenáct let v Bastile; královna ho roku 1616 propustila, aby měla proti princům generála. Chantérac: jeho vojsko nejprve vyčistilo Perche a Maine a od 12. dubna obléhalo Soissons, které hájil vévoda de Mayenne. ↩

  20. „Pan de Mayenne“ (autor píše „du Maine“) je Henri de Lorraine, vévoda de Mayenne (1578–1621), syn někdejšího vůdce katolické ligy a jeden ze vzbouřených princů; padl roku 1621 při obléhání Montaubanu. Chantérac: Charles de Lameth, pán de Bussy, pozdější guvernér Mézières, padl roku 1637. ↩

  21. Chantérac: Charles Duret, pán de Chevry (zemřel 1636), prezident pařížské účetní komory, intendant a později generální kontrolor financí; u vojska byl patrně jako správce jeho pokladny. ↩

  22. Nejspíš Pierre Arnauld (zemřel 1624), generální mistr tábora karabiníků, později velitel pluku Champagne a guvernér Fort-Louis; strýc pamětníka Arnaulda d'Andilly. ↩

  23. Dne 24. dubna 1617 dopoledne zastoupil Nicolas de l'Hospital, markýz de Vitry (1581–1644), kapitán královy tělesné stráže, maršálu d'Ancre cestu na mostě před Louvrem a oznámil mu, že ho jménem krále zatýká; když maršál učinil prudký pohyb, Vitryho průvodci ho zastřelili z pistolí. Čin připravil Luynes s několika důvěrníky a patnáctiletý Ludvík XIII. jej schválil; Vitry dostal ještě týž den maršálskou hůl. Pohřbené tělo nazítří pařížský lid vyhrabal, vláčel ulicemi a roztrhal. Hrabě de Tavannes, který níže přiváží králův rozkaz, je podle Chantéraca Claude de Saulx (zemřel 1638), vnuk maršála de Tavannes. ↩

  24. Chantérac: král dal v Lutyšsku najmout tři tisíce pěších a pět set jezdců; maršál d'Ancre se – z pýchy, nebo ze ctižádosti – nabídl, že tento i další nábor zaplatí ze svého. V dopise králi z 13. března 1617 se chlubil, že postavil 3200 lutyšských pěšáků a 500 jezdců a k tomu 2800 Francouzů. Cizí žoldnéři, kteří rázem ztratili pána, se právem báli o život. ↩

  25. Královna matka byla od Conciniho smrti držena ve svých komnatách v Louvru jako vězeňkyně: její gardu vystřídala králova a most, po němž chodila ze svých pokojů do zahrady, byl stržen. Louise-Marguerite de Lorraine, princezna de Conti (1588–1631), sestra vévody de Guise, duchaplná dáma, královnina důvěrnice a Bassompierrova blízká přítelkyně; „paní de Guise“ je buď její matka, vévodkyně vdova, nebo její švagrová. ↩

  26. Chantérac: autor datum v rukopise několikrát přepisoval, až si odporovalo; královna odjela skutečně v předvečer Nanebevstoupení, ve středu 3. května 1617. Za místo pobytu jí byl určen zámek v Blois na Loiře. Při jednání o podmínkách odjezdu prostředkoval biskup luçonský, který ji pak do Blois doprovodil jako hlava její rady. ↩

  27. Vitry byl za zabití Conciniho týž den jmenován maršálem Francie; jeho bratr François de l'Hospital, pán du Hallier (zemřel 1660), který se na činu podílel, po něm převzal úřad kapitána tělesné stráže a roku 1643 se sám stal maršálem. Jejich přítomnost by byla pro královnu urážkou. „Plukovník“ je Jean-Baptiste d'Ornano (1581–1626), generální plukovník Korsičanů, později vychovatel Monsieura a maršál Francie; zemřel ve vězení ve Vincennes. ↩

  28. Luynes a jeho dva mladší bratři: Honoré d'Albert, pán de Cadenet, pozdější vévoda de Chaulnes a maršál Francie (zemřel 1649), a Léon d'Albert, pán de Brantes, pozdější vévoda de Piney-Luxembourg (zemřel 1630). Chantérac: Luynes právě převzal po maršálu d'Ancre úřad prvního komořího; předtím stál v čele řadových komoří (gentilshommes ordinaires) králova domu – proto jsou místo královniny gardy posláni právě oni. ↩

  29. Princ de Joinville a „pan de Chevreuse“ o několik řádků níže jsou táž osoba, Claude de Lorraine, bratr vévody de Guise; autor mu říká střídavě oběma jmény. ↩

  30. Claude Barbin, původně správce (intendant) královnina domu, od roku 1616 generální kontrolor financí a hlava Conciniho vlády; po maršálově smrti byl zatčen a vsazen do Bastily. Roku 1618 byl odsouzen k vyhnanství, podle Chantéraca ho však svévolně drželi ve vězení dál. ↩

  31. Italsky „nuže“, „tak tedy“ (v rukopise „Or su“) – královna byla Florenťanka. Chantérac: o loučení se dochovalo několik dobových relací; Dějiny matky a syna, připisované Richelieuovi, vkládají královně do úst řeč mnohem delší a Mercure françois dává králi mluvit jinak. Líčení Bassompierra, očitého svědka, se zdá ze všech nejvěrohodnější. ↩

  32. „Královna“ bez přívlastku je od této chvíle zpravidla mladá královna Anna Rakouská; kde autor tímto slovem míní královnu matku, je to v překladu doplněno. Don Baltasar de Zúñiga (zemřel 1622), španělský diplomat: byl vyslancem v Bruselu, v Paříži (Chantérac: roku 1605 se zapletl do spiknutí, které mělo vydat Marseille Španělům) a v letech 1608–1617 u císařů Rudolfa II. a Matyáše v Praze a ve Vídni, kde hájil zájmy španělské koruny při jednáních o habsburském nástupnictví. Po návratu zasedl ve státní radě a roku 1621 se stal prvním ministrem Filipa IV.; byl strýcem hraběte z Olivaresu. Jeho ženou byla Vlámka Ottilie de Maldeghem. Podle jiné relace, kterou cituje Chantérac, přijel do Vincennes až 5. května. ↩

  33. Zámek ve Vincenneském lese východně od Paříže byl královským sídlem i státním vězením. Smrtí maršála d'Ancre vzpoura princů rázem skončila: César, vévoda de Vendôme (1594–1665), legitimovaný syn Jindřicha IV., vévoda de Mayenne a Henri de La Tour d'Auvergne, vévoda de Bouillon (1555–1623), hugenotský kníže sedanský, se přišli králi poklonit a byli vzati na milost. Chantérac: krátká věta o „něčem jiném“, připsaná dodatečně a téměř nečitelně, chybí ve všech opisech i starších vydáních; je to nepochybně narážka na nějaké milostné dobrodružství. ↩

  34. Chantérac: Alphonse du Travail z Dauphiné, postupně voják, hugenot, kapucín (otec Hilaire) a špeh vévody savojského, byl tajným prostředníkem mezi Sillerym a Luynesem a Luynesovým spoluviníkem. Zatkli ho 2. května pod obviněním, že chtěl usmrtit královnu matku; podle Dějin matky a syna naopak, rozzuřen, že nedostal arcibiskupství v Tours, pomýšlel na Luynesovo zabití a byl udán. Popraven byl 10. května. Lámání kolem byl nejtěžší trest: odsouzenci železnou tyčí přeráželi údy a vpletli ho do kola. ↩

  35. Charlotte-Marguerite de Montmorency (1594–1650), dcera konetáblova, do níž se roku 1609 zamiloval Jindřich IV. a kterou si měl původně vzít sám Bassompierre. Dobrovolně sdílela s manželem vězení; ve Vincennes se jim roku 1619 narodila dcera, budoucí vévodkyně de Longueville. Chantérac: předvečer „malého Božího těla“, tedy oktávu toho svátku, byl toho roku 31. května, ne 21. června; nejspíš správné datum, 26. května, uvádí dobová relace. ↩

  36. Leonora Galigaï, soukojenkyně a důvěrnice Marie Medicejské, byla po manželově smrti postavena před pařížský parlament, obviněna z čarodějnictví a 8. července 1617 sťata na náměstí de Grève před radnicí; tělo bylo spáleno. Chantérac mluví o „ohavném procesu“. Zabavené jmění Conciniových připadlo Luynesovi. – Jean de Geniers, pán de Massac, šlechtic z králova domu, podle Déageantových pamětí v naději na kariéru udal Luynesovi několik princů a pánů, že ho chtějí odstranit a povolat zpět královnu matku, a nakonec vévodu de Vendôme, že chce krále i s Luynesem otrávit; když podvod vyšel najevo, byl odsouzen k smrti. Autorova zmínka, vepsaná mezi řádky, předbíhá: Geniers byl zatčen 13. září a popraven 4. října. ↩

  37. Chantérac: Henri de Vaudetar, baron de Persan, švagr maršála de Vitry, dostal od Luynese místodržitelství Bastily a střežení prince de Condé; Jean de Vaudetar, pán de Bournonville, byl jeho bratr. Bassompierre tu události předbíhá: Luynes nechal Barbinovu korespondenci s královnou matkou nějaký čas běžet, protože ji měl skrze své tajné lidi v rukou, a teprve rozsudkem z 30. srpna 1618 byl Bournonville odsouzen k smrti, Persan k vypovězení ode dvora a Barbin k vyhnanství; oba bratři dostali milost. ↩

  38. Autor si na okraj připsal: „Pan princ byl převezen z Bastily do Vincenneského lesa 15. září.“ Propuštěn byl 20. října 1619. Brána Saint-Antoine stála hned vedle Bastily. Těžká jízda (gendarmes) a lehcí jezdci jsou gardové jízdní kompanie králova domu. Princova nevole se snad vysvětlí tím, že Bassompierre patřil k lidem královny matky a měl podíl na opatřeních při jeho zatčení roku 1616. ↩

  39. Mimořádné jubileum: plnomocné odpustky vyhlášené papežem, které se získávaly předepsanými pobožnostmi, zpovědí a přijímáním. O příhodě, nejspíš milostné, autor víc neříká. Henri II., vévoda de Montmorency (1595–1632), syn zemřelého konetábla a bratr paní princezny, admirál Francie a guvernér Languedoku; roku 1632 byl za vzpouru popraven v Toulouse. ↩

  40. Shromáždění notáblů – králem vybraných zástupců duchovenstva, šlechty a soudních dvorů – mělo projednat reformy slíbené generálním stavům roku 1614; podle Chantéraca zasedalo od 4. do 28. prosince 1617. Paulette, zavedená roku 1604, byl roční poplatek, za nějž se soudní a finanční úřady staly dědičnými; zrušena byla nařízením rady z 15. ledna 1618, po několika letech však byla obnovena. ↩

  41. Nicolas de Neufville, pán de Villeroy (1543–1617), státní sekretář čtyř králů, kterého Luynes po Conciniho pádu povolal zpět do rady; zemřel v Rouenu několik dní před královým odjezdem, jak si autor poznamenal na okraj rukopisu. Zámek Madrid, postavený Františkem I., stál v Bouloňském lese u Paříže. Chantérac: dopsaná věta „Pario m'arma en Orqas“ je špatně čitelná a těžko srozumitelná; snad italský krejčí jménem Pario zhotovil Bassompierrovi pro dvorské slavnosti kostým Orka, obludy, která v Ariostově Zuřivém Rolandovi chtěla pozřít Angeliku. ↩

  42. Abbé Rucellai (autor píše „Roucelay“), Florenťan, syn florentského šlechtice Annibala Rucellaie, který ve Francii zbohatl, opat v Signy; světák a pletichář, přívrženec Conciniho a královny matky a jeden z hlavních strůjců jejího útěku z Blois roku 1619. Chantérac: markýz de Rouillac mu po hádce dal vyplatit holí. (Louis de Goth, markýz de Rouillac, byl synovcem vévody d'Épernon.) K baletu, o němž je řeč vzápětí, Chantérac: Osvobození Rinaldovo podle Tassa se tančilo už o masopustní neděli 29. ledna 1617; na tučný čtvrtek 22. února 1618 předváděl velký králův balet Rolandovo šílenství. Autor tedy patrně oba balety zaměnil; hrdinu Renauda (Rinalda) navíc píše zkomoleně „Arnaut“. ↩

  43. Vévodové a pairové a korunní hodnostáři (konetábl, kancléř, maršálové, admirál, generální plukovník pěchoty a další) měli v radě přednost podle hodnosti. Strážce pečetí vykonával kancléřovu práci, když byl kancléř – jehož nebylo lze sesadit – v nemilosti, sám však korunním hodnostářem nebyl. Guillaume du Vair (1556–1621), někdejší první prezident parlamentu v Provence, proslulý řečník a stoický filozof, dostal pečeti zpět 25. dubna 1617 po Mangotovi; protože se po Conciniho pádu vrátil do rady i starý kancléř Nicolas Brûlart de Sillery (1544–1624), zasedali tam oba. ↩

  44. Vanves je vesnice jihozápadně od Paříže. „Pan jeho bratr“ je Monsieur, Gaston (1608–1660), tehdy vévoda d'Anjou, později vévoda orleánský. Chantérac: François Savary de Brèves (zemřel 1628), někdejší vyslanec v Cařihradě a v Římě, byl Monsieurovým vychovatelem od roku 1615; v Luynesových očích bylo jeho největší vinou, že ho vybrala královna matka na přímluvu maršála d'Ancre. François de Daillon, hrabě du Lude (1570–1619). ↩

  45. Fontenay v Brie (dnes Fontenay-Trésigny) bylo Épernonovo panství východně od Paříže; městečko Rozoy leží nedaleko, takže ubytování králových lehkých jezdců tam bylo zjevnou hrozbou. Chantérac: do Fontenay přijel vévoda 7. května a do Met, jejichž byl guvernérem a kde měl silnou citadelu, dorazil 20. května. Jean de Rechignevoisin, pán de Guron (zemřel 1635). ↩

  46. Chantérac: Florenťané François a André Sitiové, služebníci rodiny Conciniovy, a mladý básník Étienne Durand byli 19. července 1618 mimořádným soudem rady odsouzeni za „knihy a řeči proti cti a autoritě krále“ a za pletichy a týž den popraveni: André Siti byl oběšen, François Siti a Durand lámáni kolem zaživa, jejich těla spálena a popel rozmetán. ↩

  47. Ludvíku XIII. bylo tehdy šestnáct let. Chantérac: autor tuto příhodu zapsal dodatečně na list, který si v rukopise nechal prázdný, s datem duben 1618; opisovač ji vsunul doprostřed vyprávění o vévodovi d'Épernon a všechna starší vydání ten nesmysl opakovala. „Vodní stroje“ jsou proslulé umělé jeskyně s vodními automaty a varhanami na terasách zámku v Saint-Germain-en-Laye, dílo florentských inženýrů Francinů. ↩

  48. Karel IX. (vládl 1560–1574), syn Kateřiny Medicejské, zemřel ve třiadvaceti letech, nejspíš na souchotiny. Narážka mladého krále zjevně míří k pověsti, že Karla IX. dala otrávit jeho matka – pověsti, kterou Ludvíku XIII. patrně vštípili, aby se bál vlastní matky, rovněž Medicejské. Monceaux u Meaux byl zámek Kateřiny Medicejské, později Gabrielly d'Estrées a Marie Medicejské; Bassompierre byl jeho kapitánem, tedy správcem. Albert de Gondi, vévoda de Retz (1522–1602), Florenťan, maršál Francie a důvěrník Kateřiny Medicejské. ↩

  49. Chantérac: Jean de Caumont, pán de Montpouillan, syn hugenotského velmože de la Force, se nějaký čas těšil králově přízni; později přešel k hugenotům a roku 1622 padl při obléhání Tonneins. ↩

  50. Chantérac: opatství Signy v Ardenách leželo nedaleko Sedanu, svrchovaného knížectví vévody de Bouillon, a v dosahu Met, kde seděl vévoda d'Épernon. Toto sbližování připravovalo půdu pro útěk královny matky z Blois, který pak provedl vévoda d'Épernon. ↩

  51. Chantérac: španělské dámy a slečny, které přišly s Annou Rakouskou, byly králi už dávno protivné a zdálo se, že ho královně odcizují; o jejich odjezdu rozhodl v říjnu a odjely 30. listopadu 1618. – Kometa se objevila 28. listopadu 1618; současníci v ní později viděli znamení velké války, která toho roku začala v Čechách. Pod jejím tištěným „vyobrazením“ stály podle Chantéraca verše, že nehrozí Francouzům, nýbrž cizincům. ↩

  52. Chantérac: Laurence de Clermont (zemřela 1654 ve třiaosmdesáti letech), třetí manželka a vdova konetábla Henriho de Montmorency. Vrchní správkyní královnina domu (surintendante) se stala Luynesova žena Marie de Rohan (1600–1679), dcera vévody de Montbazon – po ovdovění a novém sňatku proslulá vévodkyně de Chevreuse, neúnavná protivnice Richelieuova. ↩

  53. Charles II. de Lorraine, vévoda d'Elbeuf (zemřel 1657), z vedlejší větve Guisů, si vzal Catherine-Henriette, legitimovanou dceru Jindřicha IV. a Gabrielly d'Estrées. – Ludvík XIII. a Anna Rakouská byli oddáni roku 1615 jako čtrnáctiletí a žili vedle sebe jako cizí; „dovršení“ manželství klade Chantérac na pátek 25. ledna 1619. Podle deníku králova lékaře Héroarda dovedl krále do královniny ložnice Luynes. ↩

  54. Autor se mýlí ve jméně: druhá dcera Jindřicha IV. se jmenovala Christine (1606–1663); Henrietta-Marie byla nejmladší a roku 1625 se provdala za Karla I. Anglického. Viktor Amadeus (1587–1637), princ piemontský, syn vévody savojského Karla Emanuela I., nastoupil po otci roku 1630. Chantérac: svatební smlouva je z 11. ledna, sňatek byl slaven 10. února 1619; o masopustním úterý 12. února se v Louvru tančil velký králův balet o Tankredovi v začarovaném lese, v němž Bassompierre vystoupil jako jeden ze čtyř lučištníků. ↩

  55. V noci z 21. na 22. února 1619 sestoupila královna matka po žebříku z okna zámku v Blois, kde žila skoro dva roky pod dohledem, a v kočáře ujela do Montrichardu, kde ji přijal vévoda d'Épernon se svými šlechtici, a dále do Loches; 1. března byla v jeho Angoulême. Útěk s Épernonem sjednal abbé Rucellai. Saintonge a Angoumois patřily k Épernonovým guvernérstvím. Chantérac: král dostal zprávu 23. února na lovu a nazítří jel do Paříže. ↩

  56. Pierre de Bérulle (1575–1629), zakladatel francouzské kongregace oratoriánů, později kardinál. Jean Davy du Perron, arcibiskup ze Sens, byl bratr slavného kardinála du Perron; Chantérac podotýká, že jiné prameny o něm mlčí a že prvním vyjednavačem byl hrabě de Béthune. François de La Rochefoucauld (1558–1645), kardinál a biskup ze Senlis, zasedal v králově radě. Důležitou úlohu při jednání měl i biskup luçonský, kterého dvůr povolal z vyhnanství v Avignonu a poslal ke královně matce; Bassompierre ho tu nejmenuje. ↩

  57. Charles de Créquy (zemřel 1638), zeť maršála de Lesdiguières, mistr tábora pluku francouzských gard a Bassompierrův bratranec, později maršál Francie. O hodnosti polního maršála (maréchal de camp), mnohem nižší než maršál Francie, viz výše. ↩

  58. Chantérac opravuje: smlouva z Angoulême byla uzavřena 30. dubna 1619, král o ní věděl 2. května a z Paříže vyjel teprve 7. května; z Amboise oznámil mír 24. května. Anjou s pevnými místy na Loiře a jejím přechodem u Ponts-de-Cé dalo královně matce silnou základnu; právě u Ponts-de-Cé bylo její vojsko v srpnu 1620 rozprášeno. ↩

  59. Chantérac cituje paměti Arnaulda d'Andilly, který v Tours bydlel vedle Bassompierra: ten držel otevřený stůl, „vždy plný největších pánů dvora“, u něhož se nevědělo, co je ceremonie – každý si sedl, kam přišel, přicházelo a odcházelo se bez pozdravu a „nikdy se nemluvilo o jídle“. Le Lude v Maine patřilo hraběti du Lude, Durtal v Anjou panu de Schomberg. ↩

  60. Kaspar Gallati z Glarusu, plukovník pluku švýcarských gard zřízeného roku 1616, zemřel podle Chantéraca 2. července 1619 v osmdesáti letech; obsazování míst u Švýcarů příslušelo generálnímu plukovníkovi. Honnecourt bylo benediktinské opatství v diecézi Cambrai; Paul de Fiesque se roku 1645 stal biskupem v Toulu. K maršálům Chantérac: podle otce Anselma byl Saint-Géran jmenován už 24. srpna a Praslin 24. října 1619. ↩

  61. Chantérac: Couzières u Tours byl dům vévody de Montbazon, Luynesova tchána; královna matka tam nocovala 4. září, 5. vjela do Tours a 19. září se s králem rozloučila. Smíření bylo chladné a nevydrželo ani rok. ↩

  62. Alexandre, rytíř de Vendôme (1598–1629), legitimovaný syn Jindřicha IV. a mladší bratr vévody de Vendôme, velkopřevor maltézského řádu ve Francii; zemřel ve vězení ve Vincennes. ↩

  63. Princ de Condé vyšel z vězení 20. října 1619 po více než třech letech; Luynes v něm hledal spojence proti královně matce. Notre-Dame de Liesse u Laonu bylo slavné mariánské poutní místo. ↩

  64. Řád svatého Ducha, založený Jindřichem III. roku 1578, byl nejvyšší francouzský řád; počet rytířů byl stanoven na sto. Obřad se konal v kostele pařížského kláštera augustiniánů. Chantérac: při povýšení 31. prosince 1619 bylo přijato pět prelátů a devětapadesát světských rytířů, mezi nimi všichni tři Luynesové; Bassompierre je v seznamu čtyřiadvacátý. Henri de Savoie, vévoda de Nemours (zemřel 1632), pocházel z mladší větve savojského rodu usazené ve Francii. ↩

  65. „Nabídnout služby“ dámě znamenalo prohlásit se za jejího ctitele. Chantérac: Anne de Rohan, princezna de Guémené, se roku 1617 provdala za svého bratrance Louise de Rohan, hraběte de Rochefort, pozdějšího vévodu de Montbazon. ↩