Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XIV. Vzpoura královny matky: sbírání vojska v Champagni a pochod ke králi (leden–červenec 1620)

[Kapitola zahrnuje prvních sedm měsíců roku 1620. Po bezstarostné zimě u dvora se proti všemocnému královu oblíbenci Luynesovi zvedá nová vzpoura velmožů, kteří se jeden po druhém uchylují ke královně matce do Angers. Bassompierre koncem června oznámí králi chystaný útěk hraběte de Soissons a radí se s Luynesem, co s ním; pak odjíždí jako polní maršál do Champagne, za tři týdny tam doplní a sebere královo vojsko, odežene kardinála de Guise od bran Vitry, odmítne úplatek vévody de Bouillon, cestou vezme Dreux a 31. července dorazí ke králi do Le Mans.]

1620: Zima u dvora a shromáždění v Loudunu

[Leden až březen. Rok začal obřadem Řádu¹ a zádušní slavností za zemřelé rytíře; v únoru přišel saintgermainský jarmark² a po něm masopust se „spoustou baletů a společností“ – u La Rochefoucaulda, u Chanvallona, kde hráli „velmi krásnou komedii“ lidé, kteří nebyli herci z povolání, a u Feydeaua, kde se d'Andelot rozzlobil na pána domu „a pan de Montmorency a já jsme měli jakousi malou rozmíšku, ale všechno se rychle urovnalo“³. Pan de Cadenet byl jmenován maršálem Francie, aby se mohl oženit se slečnou de Péquigny⁴. Půst a jaro uběhly v zábavách v Tuileriích, kde se galáni scházeli s dámami, a ve společnostech, které na vybídnutí mladé královny pořádaly princezny. Uprostřed půstu však, když byl král ve Fontainebleau, pan de Mayenne „odjel od dvora, aniž se rozloučil“⁵.]

[Duben. Král se musel vypořádat se shromážděním hugenotů v Loudunu⁶, které prohlásilo, že se nerozejde, dokud nedostane odpověď na své stížnosti; „sílilo zjevnými rozbroji, které vidělo ve státě“, a velmoži je podněcovali, aby vytrvalo. Nepořídil s ním ani pan de Lesdiguières⁷. Rozešlo se až na slib, který mu královým jménem dali pan princ, Lesdiguières a pan de Luynes⁸: do šesti měsíců král prodlouží o tři roky držbu záručních míst, usadí v parlamentě dva rady jejich vyznání a v Lectoure nahradí pana de Fontrailles, čerstvého katolíka, někým od Náboženství; jinak se smějí sejít znovu i bez králova svolení a ti z Béarnu podat námitky proti navrácení statků tamním duchovním⁹.]

Král zatím o Velikonocích¹⁰ postoupil až do Orléansu; když se však řečené shromáždění rozešlo, vrátil se do Paříže. A Jeho Veličenstvo nařídilo (v květnu), abych jel jako polní maršál¹¹ velet vojsku, které mělo v posádkách v Champagni, a držel je v pohotovosti, aby vytáhlo na první rozkaz, který od Něho dostanu.

Než jsem se tam vypravil, dostal král různé zprávy o piklech, které se proti němu strojily, a o tom, že se na závdavek najímá vojsko; potom odjel pan de Vendôme z Anetu a vydal se do Angers za královnou¹². Král k ní poslal Blainvilla¹³, ale ten z ní nedostal nic než nejistá a dvojsmyslná slova, která královo podezření ještě zvětšila. Nato jedné noci odjel z Paříže pan de Nemours¹⁴ a uchýlil se do Angers, takže král už nesměl váhat a musil se mocně ozbrojit, aby tomu čelil. Poručil mi odjet a já jsem v pondělí 29. června přišel rozloučit se s Jeho Veličenstvem, abych po obědě vyrazil.

Útěk pana hraběte: porada u pana de Luynes

Když jsem však ráno za tím účelem vcházel do Louvru, jakási žena mi lístkem dala zprávu, že pan hrabě a paní hraběnka¹⁵ jsou rozhodnuti příští noci odjet a že s nimi jedou pan velkopřevor a hrabě de Saint-Aignan¹⁶. Krátce nato jsem potkal rytíře d'Espinay¹⁷, který mi totéž potvrdil. Vystoupil jsem do královy komnaty a řekl jemu i panu de Luynes o dvojí zprávě, kterou jsem právě dostal. Zavedli mě ke královně¹⁸, která se oblékala, aby se mnou mohli mluvit déle, protože tam v tu hodinu nikdo nevcházel. Král měl toho dne jet na noc do Madridu¹⁹; navrhl, že zůstane, pošle pro pana hraběte a dá ho zatknout. Pan de Luynes a já jsme mu řekli, že na nejisté zprávy, které předkládám tak, jak jsem je právě dostal, se nám nezdá vhodné zatýkat takovou osobu bez pádnějších důkazů a že věc stojí za to, aby byla zvážena a probrána, než se rozhodne. Pan de Luynes mu nadto poradil, aby cestu do Madridu nepřerušoval, aby nevyplašil zvěř; on sám že zůstane v Paříži; mne že si pro ten den v Paříži zdrží; král že by mohl poslat zpět svou lehkou jízdu s rozkazem učinit, co jí on řekne, a ať se na něho spolehne. Král s tím souhlasil a odjel.

Pan de Luynes mě chtěl vzít s sebou na oběd k maršálu de Chaulnes; protože jsem však byl pozván na oběd k Descuresovi s pány de Nevers a de Praslin²⁰, řekl jsem mu, že přijdu, až doobědvá; a tak jsem učinil. Zavedl mě do svého domu (který si dával stavět) v téže ulici Saint-Thomas²¹ spolu s panem de Schomberg, který byl rok předtím v Tours jmenován superintendantem financí místo pana prezidenta Jeannina, a generální kontrolu dostal pan de Castille, jeho zeť²². Zavřel se v jedné komnatě s námi a s panem de Chaulnes a kromě nás tam byli jen Modène a Contades²³. Tam se dlouho probíralo, co dělat. Zároveň přišel pan de Brantes²⁴ a řekl mu, že mu král posílá lehkou jízdu. Nakonec mi řekl: „Pane, když jste dal králi tak důležitou zprávu, co se podle vás v té věci dá a má dělat? Povězte mi své mínění, nebo i několik mínění, abychom si z nich mohli vybrat to, které bude králi k užitku.“ Řekl jsem mu:

„Pane, odpovím vám i tentokrát stejně, jako jsem už odpověděl při několika podobných příležitostech: nemám královy záležitosti v rukou ani o nich nejsem zpraven, a nejsem tedy s to dát jen tak do větru dobrou radu ve věci, v níž nevidím světlo ani dno. Povím vám nicméně všechna mínění, která se podle mého dají v té věci zastávat; vy si z nich dokážete vybrat to nejlepší a ostatní zavrhnout.“

„Myslím, že v této záležitosti je třeba mluvit po kupecku a říci, že je to ‚ber, nebo nech být‘; a nechat ho být lze dvojím způsobem: jednak nechat ho odjet a nic mu neudělat ani neříci; jednak mu rovněž dovolit odjet, ale dát mu předtím vědět, že se o jeho záměru velmi dobře ví, králi že je však lhostejné, provede-li jej, nebo ne. Má-li se brát, pak ať mu král vzkáže, aby za ním přijel do Madridu, a tam mu řekne, že je zpraven o jeho úmyslu jet za královnou matkou, a proto že se chce ujistit jeho osobou a podržet si ho u sebe; nebo dát obklíčit jeho dům, zatknout ho a dopravit na takové bezpečné místo, jaké se králi zlíbí; nebo ho zadržet i s matkou a velkopřevorem, až budou vycházet z domu, nebo až přijdou k městské bráně, anebo ve Villepreux²⁵, až přijedou na schůzku, která je jim tam určena.“

„Teď je na vás, pane, abyste rozhodl o dvojím: za prvé, zda je vhodnější ho vzít, nebo nechat jet; za druhé, usoudíte-li, že je třeba ho vzít, abyste si vybral jeden ze způsobů, které jsem vám navrhl, a provedl jej rychle a bezpečně.“

Nato byl pan de Luynes ještě nejistější než předtím a já jsem žasl, jak málo pomoci a opory mu poskytují ostatní přítomní páni, kteří se ukazovali stejně nerozhodní jako on. Vtom paní vidamka vzkázala panu de Chaulnes, že k ní přišla paní hraběnka, a prosila ho, aby tam přišel. Pan de Luynes ho tam hned poslal a nařídil mu, aby dával dobrý pozor na její chování, zda by z něho nemohl vyčíst její záměr. My jsme zatím zůstali a čekali na zprávy od něho; nedaly na sebe dlouho čekat a vzkázal nám jimi, že podle její tváře a řečí se stále víc utvrzuje v mínění o jejím blízkém útěku. Tu pan de Luynes, ještě bezradnější než dřív, začal na ni lát a k ničemu se nerozhodl, a stejně tak ti, kdo byli při tom, čemuž jsem se velmi divil. Konečně jsem mu řekl: „Pane, trávíte rozhodováním čas, který byste měl věnovat provedení. Připozdívá se; král má starost, že o vás nemá zprávy: k něčemu se rozhodněte.“ Řekl mi: „Vám se to mluví; kdybyste držel pánev za rukojeť jako já, měl byste stejnou starost jako já.“

Viděl jsem tedy, že je mu třeba přidat nové rádce; proto jsem mu řekl: „Pane, když máte takovou obavu, svěřte tu věc ministrům a učiňte je účastnými toho, co provedete. Stejně vás budou hanět, ať to dopadne jakkoli, uděláte-li to bez nich.“ Zavděčil jsem se mu, že jsem mu otevřel tato dvířka; ihned je dal svolat k panu kancléři. Pan de Schomberg řekl, že pan kardinál de Retz²⁶ je nemocen a nebude moci přijít; řekl jsem tedy: „Pane, chcete-li, zajdu si s ním o tom promluvit a přinesu vám jeho mínění k panu kancléři. Udělám ještě víc: zastavím se cestou u pana velkopřevora, abych se s ním rozloučil, a podívám se, jak se tváří.“

Velmi to schválil. Šel jsem tedy k panu velkopřevorovi a zastihl ho s hrabětem de Saint-Aignan a s rytířem d'Espinay. Rozloučil jsem se s nimi, a když jsem řečeného rytíře objímal, řekl jsem mu: „Já na jednu stranu a vy na druhou, není-liž pravda? Nezměnilo se nic?“ Řekl mi: „Vše je připraveno k odjezdu v jedenáct hodin večer.“ Odtamtud jsem šel ke kardinálovi; mluvil jsem s ním jménem pana de Luynes, ale shledal jsem ho stejně nerozhodným jako jeho a dobře jsem viděl, že si nechce naložit na ramena odvážnou radu, která by mu potom mohla být vyčítána.

Vrátil jsem se k panu kancléři a shledal, že pan prezident Jeannin pádnými důvody přesvědčil ostatní, aby je nechali jet a nic jim neříkali ani jim v jejich záměru nebránili; pravil, že pan hrabě a paní hraběnka přinášejí straně královny jen dým a okázalost a žádnou výhodu ani prospěch; a protože smýšlejí s královou službou zle, je žádoucí, aby z Paříže odešli, neboť dokud by v ní byli, král by se z ní skoro nemohl vzdálit; že si všichni ti princové budou navzájem škodit, že potom bude možno získat zpět, koho se zachce, a že to bude jako s ovcemi: jakmile jedna přeskočí, poženou se ostatní houfem za ní. Tak bylo rozhodnuto a lehká jízda poslána zpět.

Pan de Luynes mě požádal, abych dohlédl na jejich odjezd a hned mu o něm dal vědět, aby to mohl vzkázat králi. Požádal jsem ho o jednoho z jeho lidí a dal mi jistého Destoise; a jak mi řečený rytíř řekl, odjeli krátce po jedenácté a dostali se k bráně Saint-Jacques, odkud jsem Destoise poslal zpět k panu de Luynes a vzkázal mu, že u něho budu nazítří ráno, až se otevře Louvre. Toho rána odjel za králem do Madridu a přivezl ho zpět do Paříže, kde jsem se s ním večer rozloučil, abych jel za jeho vojskem do Champagne; vyrazil jsem ve středu prvního července a přenocoval v Château-Thierry.

Champagne: prořídlé pluky a tolar za vojáka

[V Château-Thierry nocoval i Sardini²⁷, který jel pobídnout pana de Bouillon²⁸, aby se už prohlásil. Výstraha, že Bassompierra chce cestou zajmout a odvézt do Sedanu Loppes, poručík velkopřevorovy lehké jízdy, se ukázala lichou: Loppes mu naopak dal doprovod třiceti jezdců do Vitry²⁹, kam dorazili 3. července. Tam si Bassompierre prohlédl pluk Champagne³⁰ a vyzkoumal smýšlení důstojníků; podezřelí mu byli jen kapitán Plaisance, jehož syn pomáhal odzbrojit lid v Metách³¹, podplukovník Pigeolet, který byl právě v lázních, a plukovní major la Faye. Přes Sainte-Menehould dojel 6. července do Verdunu. Tam ležely pluky Vaubecourtův³², dosti úplný, a Picardie, která neměla ani třetinu mužů: část odlákal pluk Marcoussanův, jenž krátce předtím odtáhl do Německa³³, část odešla s panem de la Valette do Met. Po ruce byl i ubytovatel vojska des Fourneaux³⁴, který na tomto tažení „sloužil velmi dobře“.]

V úterý 7., když jsem obědval s panem de Vaubecourt a několika dalšími, přijel ke mně králův kurýr se zprávou, že král odjel z Paříže a spěchá do Rouenu zachránit město, které se pan de Longueville³⁵, jenž se přidal ke straně královny, snaží pobouřit. Jeho Veličenstvo mi vzkazovalo, abych jeho vojsko spěšně shromáždil v Sainte-Menehould a odtamtud je vedl přímo do Montereau³⁶, kde – a ještě dřív – o něm dostanu zprávy; že má svrchovaně naspěch, aby mělo vojsko, které mu vedu, brzy u sebe; a abych pluk Vaubecourtův nechal v Champagni na místech, kde to uznám za nejpotřebnější.

V téže chvíli přijel pan de Fresnel³⁷, guvernér v Clermontu, a byl jsem tomu velmi rád, neboť jsem si byl jist, že mi pomůže radou i vojáky k doplnění mých oddílů, tolik prořídlých; hodinu co hodinu mi ze všech stran docházely zprávy, jak většina důstojníků opouští královu službu, odchází do Met a odvádí s sebou vojáky. Byl jsem ve velkých nesnázích; přesto jsem se hned po obědě zavřel s Vaubecourtem, Fresnelem a des Fourneaux a chtěl jsem zjistit, jaké síly mohu králi přivést, v jakém čase je k němu mohu dopravit a kterou cestou se dám, a také jaký pořádek po sobě v provincii zanechám. Tito páni, kteří znali tuto hranici dokonaleji než já, mi řekli, že z ní nedostanu ani dva tisíce mužů, nechám-li tu pluk Vaubecourtův, a že nejsilnější kompanie nemají ani pětadvacet mužů; mají však plné a zásobené zbrojnice, a kdyby jen měly lidi, mají je čím ozbrojit. Požádal jsem tedy pana de Vaubecourt, aby pluku Picardie vypomohl čtyřmi sty vojáky, což mohl učinit bez nesnází, protože z panství Beaulieu jich mohl dostat náhradou, kolik chtěl; slíbil mi to, dám-li mu tolar na vojáka, aby naverboval jiné; a já, potěšen tím dobrým začátkem, jsem mu hned dal čtyři sta tolarů. Pan de Fresnel mi nato řekl, že by mi jich mohl dodat skoro stejně tolik z clermontského panství, a dal jsem mu dalších čtyři sta tolarů. Zároveň jsem poslal pro zástupce města a požádal je, aby mi v této nouzi sehnali co nejvíc vojáků, po tolaru za muže: dodali mi jich asi sto dvacet, a tak jsem pluk Picardie naplnil v okamžení.

[Stejně opatřil muže pluku Champagne: bailli v Baru, jeho přítel Couvonges³⁸, jich za poslané peníze dodal na tři sta, další se našli ve Vitry a v Saint-Dizier, tři sta jich přivedlo šest seržantů z údolí Aillant a pro nováčky se poslalo i do Troyes, Châlons, Remeše a Sensu. „Tak jsme za pochodu nepozorovaně rozmnožili naši pěchotu natolik, že jsem králi u La Flèche³⁹ předvedl na osm tisíc pěších v šiku“; jízda byla úplná, devět set dobrých koní. Vojsko však leželo v posádkách po celé hranici od Mouzonu na Máse po Chaumont v Bassigny a v Sainte-Menehould, jak nařizoval král, by se nesešlo dřív než za dvanáct až patnáct dní. Bassompierre proto nad mapou určil za společné shromaždiště až Montereau a poslal tam oddíly třemi cestami: severní posádky přes Remeš, Sézanne a Provins, ty od Vitry a Saint-Dizier přes Fère-Champenoise a posádky z Bassigny přes Troyes a Nogent.]

Když jsem rozhodl o cestách, rozhodl jsem o denních pochodech a určil jsem je delší než obvykle, po devíti a deseti mílích na den. Proto jsem nařídil, že každý pluk, až ujde pět mil, najde poblíž nějaké řeky nebo potoka vůz vína a vůz chleba k občerstvení vojáků a k odpočinku od devíti hodin ráno, kdy tam mohli dorazit, vyjdou-li ve tři nebo ve čtyři; smí tam zůstat do tří hodin odpoledne a vyhnout se pochodu za největšího horka; odtamtud pak půjde do sedmi nebo osmi hodin; a ve vsi, kam dorazí, najdou už poražený dobytek na maso, z něhož jsem polovinu platil já a polovinu ves. Tím způsobem vojáci, vidouce, že jsou skoro vydržováni zadarmo, a uvažujíce, jak pečuji o to, aby jim nic nechybělo, pochodovali dlouhými pochody bez reptání až do Montereau.

[O tyto zastávky se staraly dvě desítky lidí, které mu dali Vaubecourt, Fresnel a Verdunští, a plukovní profousové se svými pochopy⁴⁰. Bassompierre měl dále královo pověření u Jeho Výsosti lotrinské⁴¹ a užil ho, aby zarazil nábory, které se pro pana de la Valette konaly otevřeně ve vévodových zemích. Poslal k němu pana de Cominges⁴² s listem královým i svým: neutralita, která lotrinským poddaným dovoluje sloužit kterémukoli panovníkovi, platí jen pro válku mezi králi francouzským a španělským, nikoli pro službu u vzbouřených poddaných jedné z korun; a budou-li se vazalové odvolávat na výsady „staré rytířské šlechty“ a vévoda na to, že je trestat nemůže, postará se král sám a pošle do Lotrinska „sil dostatečných k jejich potrestání“. Zbytek úterka a středu 8. července strávil rozesíláním rozkazů a tras a zařizováním „těch jakýchsi etap, které jsem dal pěchotě připravit na vlastní útraty“. Dne 9. července odjel z Verdunu, když předtím propustil několik podezřelých uvězněných před jeho příjezdem; v Clermontu mu pan de Fresnel předal tři sta čtyřicet mužů naverbovaných pro pluk Picardie a v pátek 10. byl přes Sainte-Menehould zase ve Vitry. Tam na něho čekali jeho bratr, hrabě de Brionne⁴³ a další lotrinští šlechtici, kteří ho chtěli cestou vidět.]

Kardinál de Guise před branou Vitry

Sobotu 11. jsem strávil různými depešemi a zvláště tím, že jsem odesílal zpět kurýra, který mi téhož dne přijel od krále. Král mi po něm vzkazoval, abych obsadil všechna místa těch, kdo odešli ke královně nebo k panu d'Épernon, a sliboval mi, že ať uzavře jakoukoli mírovou smlouvu, nikdy znovu nedosadí ty, kdo ho při této příležitosti opustili, a že potvrdí ty, které ustanovím já. Měl jsem věru čím nadělat si oddaných lidí a rozdat spoustu míst, neboť jich bylo k obsazení skoro osmdesát: kapitánů, poručíků, praporčíků, majorů, pobočníků nebo profousů; ale skromnost mi zabránila tuto milost od krále přijmout. Vzkázal jsem mu, že dosadím ty, které se králi zlíbí mi poslat; že někteří poručíci zasluhují místa svých nepřítomných kapitánů a někteří praporčíci místa poručíků; poslal jsem mu zároveň jejich seznam se svým míněním a požádal jen o jednu kompanii pro pana de Lambert, kterou mi povolil.

Kolem páté hodiny večer jsem dostal kurýra od pana de Guise, který mi dával zprávu, že pan kardinál, jeho bratr⁴⁴, opustil královu službu a jede do Champagne zamíchat tam kartami; prosil mě, abych tomu čelil, hlavně v Saint-Dizier. Poslal jsem kurýra hned dál do Saint-Dizier a dal tutéž zprávu panu de Besme, který mě tři hodiny předtím navštívil. Uvědomil jsem také pana Courtoise, korneta kompanie lehké jízdy pana de Guise, která byla posádkou v Saint-Dizier; pak jsem kolem šesté zašel s tou šlechtou k paní de Frenicourt, která tehdy byla ve Vitry.

Sotva jsem tam vešel, přijel poštou pan de Villedonné⁴⁵, kapitán pluku Piémont, a řekl, že se mnou potřebuje mluvit mezi čtyřma očima. Zavedl jsem ho do blízké zahrady a tu mi řekl, že se mi pan kardinál de Guise poroučí a prosí mě, abych mu dal večeři; že opustil královu službu a jede do této provincie pracovat pro věc královny matky, jak mi sám za chvíli poví, a že po dlouhé cestě, kterou urazil, na něho budu musit s večeří čekat trochu déle do noci. Velmi jsem užasl, když jsem slyšel toho muže mluvit tak otevřeně o takové věci, a to k člověku, který zastupoval osobu krále a velel jeho vojsku; užasl jsem i nad tím, že se nám pan kardinál jde vrhnout do rukou, aby se dal zajmout, jak mi velela povinnost ke králově službě. Neměl jsem však od krále žádný příkaz to udělat; byl to muž, jemuž i celému jeho domu jsem byl velice oddán; měl jsem na mysli jeho hodnost prince a kardinála a to, že mohu chybit stejně, zajmu-li ho, jako nezajmu-li. Nakonec mi Bůh vnukl, abych Villedonnému odpověděl takto: „Pane, myslím, že si ze mne tropíte žerty, když mi říkáte, že sem jede pan kardinál; vím totiž najisto, že je v Normandii, kterou mu král svěřil do správy⁴⁶. Je příliš rozvážný, než aby opustil jeho službu, a kdyby ho Bůh opustil natolik, že by to udělal, je stále ještě příliš rozvážný, než aby se šel vrhnout do města poslušného králi, kde leží posádkou silný pluk a kde jsem já a z králova pověření velím jeho vojsku, a dal se tu zajmout. Proto vám říkám, že tomu, co mi povídáte, nevěřím a že jste mi tu novinu chtěl dát, abyste mě poplašil; beru ji však tak, jak mi ji dáváte.“ Tím mu bylo řečeno dost, kdyby tomu byl uměl rozumět; on se však naopak jal přísahat, že mi říká čistou pravdu a že kardinál bude za tři hodiny u mne; on že ho předjel, protože má lepšího koně, abych s večeří počkal. Řekl jsem mu, že tomu nevěřím a že by tu našel špatnou večeři, kdyby přijel, a že je příliš rozvážný, aby to udělal; že však mám za to, že je v Normandii a že je stejně dobrým služebníkem krále, jako je on sám, Villedonné, pomlouvač. Řekl jsem mu ještě: „Víte dobře, že mluvíte s člověkem, který by, kdyby věřil tomu, co říkáte, byl povinen poslat vás do vězení, kde by vám šlo o krk, když jste kapitánem ve starých plucích?“ Tu se jal přísahat ještě víc než předtím, že mi říká pravdu a že ho za dvě hodiny uvidím. Nato jsem mu řekl: „Pane de Villedonné, nevěřím, že je to tak; kdyby tomu však náhodou tak bylo, uděláte dobře, vy i on, když se neocitnete tam, kde mám moc já: neboť bych vás oba dal na místo, odkud bych za vás mohl ručit.“ Když viděl, že se zlobím, odešel, a já jsem myslel, že jel zpravit pana kardinála de Guise o mé odpovědi; on však naopak jel do Saint-Dizier zpracovávat Besma a kompanii lehké jízdy pana de Guise, kteří se naštěstí, byvše mými přáteli předem varováni, dovedli před ním mít na pozoru.

Když jsem vyšel od paní de Frenicourt a šel s celou tou velkou společností k večeři, přijel podplukovník pluku Champagne Pigeolet a přišel mě pozdravit; když jsem mu řekl, ať jde se mnou povečeřet, omluvil se, že je nemocen, na což mě kapitáni řečeného pluku upozornili a řekli mi, že je ze strany pana d'Épernon.

Po večeři jsem se uchýlil psát králi a ke dvoru, když mi jeden z měšťanů přišel říci, že pan kardinál de Guise bude v tu chvíli v mém bytě, aby tu povečeřel, že mi to vzkazuje a že jeden z konšelů⁴⁷ šel pro klíče, aby mu otevřel bránu. Věc se měla tak, že předešlého večera, když jsem přijel, mi městští přinesli klíče do mého bytu, a protože jsem tu měl zůstat jen den nebo dva, řekl jsem jim, ať si je nechají, že jsou v dobrých rukou, a dal jsem jim je vrátit. Tu jsem poznal, jakou chybu jsem udělal; ihned jsem sebral šlechtice, které jsem měl po ruce, deset Švýcarů⁴⁸ a stráž, která stála před mým bytem; poslal jsem jistého Baulaka, poručíka Comingesova, aby postavil svou kompanii do zbraně a rychle s ní pochodoval na náměstí, a sám jsem tam běžel, odhodlán zuřivě udeřit na všechno, co tam najdu shromážděno, neboť jsem myslel, že jsem zrazen; nenašel jsem však nikoho.

Tu jsem si vzpomněl na podplukovníka; šel jsem kolem jeho bytu a myslím, že kdybych ho byl našel na nohou, byl bych s ním zle naložil: našel jsem ho však v posteli, a dokonce bez svíčky v pokoji, což mi dalo dobrou naději. Viděl dobře, že jsem rozrušen a že jsem k němu vešel z nedůvěry; řekl mi: „Pane, vaše podezření, že jsem velice oddán panu d'Épernon, je pravdivé; ale má věrnost je neporušená: jsem služebník krále, narodil jsem se jako jeho poddaný; jsem vázán přísahou a nikdy ji neporuším; jsem poctivý muž, spolehněte se na mne.“ Tu jsem ho objal a řekl mu, že bych mu na jeho slovo svěřil vlastní život; pak jsem mu řekl, ať zůstane na náměstí s kompanií Comingesovou a pošle rozkaz, aby se ostatní držely pohotově, každá ve své čtvrti; nedůvěřoval jsem totiž obyvatelům, z nichž část jsou hugenoti a oddáni panu de Bouillon a ostatní katolíci a ligisté na život a na smrt⁴⁹. Potom jsem spěchal k bráně a cestou potkal konšela s klíči, který šel otevřít panu kardinálovi. Zadržel jsem ho a zeptal se, na čí rozkaz jde otevřít bránu. On, zaražen, mě prosil o odpuštění a já mu řekl, že ho dám do hodiny pověsit. Dal jsem ho vést za sebou svými Švýcary, a když jsem došel k bráně, shledal jsem, že ji se svou kompanií hlídá Plaisance, jediný z pluku, koho jsem měl v podezření, a že na hradbách je množství obyvatel, kteří říkají panu kardinálovi de Guise, stojícímu na mostě, že konšel tu bude v tu chvíli, aby mu otevřel. Nejprve jsem dal ty obyvatele rozehnat; a rozhněván na Plaisance pro stav, v jakém jsem našel jeho stráž, pro obyvatele, které po rozestavení stráže trpěl na hradbách, a pro to, že mi neposlal vzkázat, že pan kardinál de Guise je u brány, a že by ho byl nechal vejít a bránu otevřít, kdybych nebyl přišel, pohrozil jsem mu, že mu to nedaruji; omlouval se dost chabě. Vojáky stráže, která stála před mým bytem, jsem poslal na hradby a po panu des Estans jsem dal vyřídit, aby se ti na mostě vzdálili, jinak že se po nich bude střílet. Pan kardinál tehdy řekl: „Prosím vás, dejte vyřídit panu de Bassompierre, že u brány je kardinál de Guise.“ Stál jsem za des Estansem, který mu na můj rozkaz odpověděl: „Pan de Bassompierre už leží; s ním se nemluví: ukliďte se odtud, a honem.“ Nedal si to říkat dvakrát a odtáhl.

[Plaisancovu kompanii, v níž zbylo jen patnáct mužů, protože ostatní odvedl jeho syn panu de la Valette do Met, „posílil“ Bassompierre u brány dvaceti vojáky pod služebně starším kapitánem du Pont, aby Plaisancovi vzal nad branou moc. Šlechtici, kteří ho přijeli navštívit, se k němu zatím jeden po druhém připojili, takže měl za sebou přes šedesát mužů; na náměstí a v celém městě shledal, že Pigeolet zavedl výborný pořádek – „však to také byl statečný a zkušený kapitán a velmi poctivý muž“.]

Konšela jsem odvedl do svého bytu; myslel, že ho nazítří ráno, v neděli 12., dám pověsit, ale na prosbu, kterou mi za něho přednesli městští, jsem jim ho vrátil, když jsem jim nejprve udělil důtku.

[Téhož dne vypravil pluk Champagne na cestu do Montereau; sám zůstal ještě den ve Vitry, aby dokončil depeše a rozpisy a „užil společnosti té šlechty“, která za ním přijela.]

Nabídka pana de Bouillon

Odjel jsem odtamtud nazítří, v pondělí 13., a přenocoval v Poivre⁵⁰, kde mě navštívil hugenotský šlechtic jménem Despence. Povečeřel se mnou a po večeři, když jsem ho zavedl do zahrady šlechtice, u něhož jsem bydlel, se mě zeptal, může-li se mnou mluvit bezpečně. Řekl jsem mu, že ano a ať mluví otevřeně. Řekl mi, že odjel ze Sedanu den poté, co jsem já vyjel ze Sainte-Menehould, a že ho posílá pan de Bouillon, aby se mnou promluvil; ten prý se dověděl, jaká opatření jsem učinil, aby vojsko pochodovalo s krajním spěchem, a jak pečuji o to, abych je posílil muži, což velice schvaloval a chválil a mluvil o mně mnoho dobrého; velmi se však diví, proč vyvíjím všechnu tu horlivost a jaká zášť mě vede proti královně matce, čím tak velkým jsem zavázán pánům de Luynes, a že teď přece nejde o útok na krále nebo na stát, nýbrž o to, zda král i stát bude řídit ta, která království tak dobře spravovala za královy nezletilosti, nebo tři darebáci⁵¹, kteří se zmocnili autority i královy osoby. Chválí prý mé rozhodnutí držet se vždy kmene stromu a jít nikoli s nejlepší a nejspravedlivější stranou, nýbrž s tou, kde je osoba krále a kde je pečeť a vosk; ale pouštět se do toho s takovou prudkostí, překračovat královy rozkazy, jen abych si ještě víc pospíšil, vynakládat své jmění tak marnotratně, jak to dělám, pro lidi nevděčné ke královně, své první dobroditelkyni, a potom i k svým přátelům, a spěchem, který mi nikdo neporučil ani nenařídil, ničit stranu královny, ženy nebožtíka krále, jenž mě tolik miloval, abych si pak dal šlapat po hlavě od těch tří hub vyrostlých za jedinou noc⁵², které mnou potom pohrdnou a zničí mě, protože jim mé zásluhy a má zdatnost budou podezřelé – v tom že nevidí žádný smysl ani rozum. A kdybych chtěl svůj příjezd ke králi s vojskem, které vedu, zdržet o tři týdny, což mohu učinit i podle rozkazů, které od krále mám; kdybych se chtěl spokojit s tím, že přivedu, co najdu z oddílů pohromadě, a nezdržoval se tím, že je všude na své útraty verbuji, abych je posílil; a konečně kdybych nedával najevo ten přemrštěný zápal a zášť k protivné straně – nežádá se prý po mně, abych jí sloužil nebo učinil cokoli proti své cti a povinnosti –, zaručí se mi pan de Bouillon za sto tisíc tolarů⁵³, které mi dají vyplatit, kde budu chtít, aniž se o tom kdy doví kdokoli jiný než my tři; a že má příkaz mi to slíbit a zavázat se k tomu jeho jménem.

Odpověděl jsem mu, že se mám na pozoru, abych jeho slovu věřil, když si vyžádal bezpečí k upřímné řeči a promluvil ke mně jako svůdce; že nemyslím, že by mě pan de Bouillon znal tak málo, aby věřil, že mě jmění nebo jakákoli výhoda může přimět, abych se zpronevěřil své povinnosti a cti; že k té mimořádné péči a spěchu mě nevede zášť, nýbrž horlivost a touha dobře sloužit svému králi; že po Jeho Veličenstvu jsem vášnivěji oddán královně než komukoli na světě, ale kde jde o královu službu, královnu neznám; že bych chtěl umět běžet a letět, abych byl co nejdřív tam, kam mě jeho služba volá, a ať se mé jmění třeba rozplyne, jen když budou jeho záležitosti v dobrém stavu; že kdyby svou řeč nepředešel ujištěním, že se mnou smí mluvit, byl bych ho dal zatknout a poslat do Châlons, ale slovo, které jsem mu dal, mi v tom brání. S tím jsem ho opustil a nazítří před odjezdem jsem ho už neviděl; odjížděl jsem ostatně za svítání, protože mi pan de Guise poslal kurýra s prosbou, abych se s ním nazítří, v úterý 14., sešel v Châlons, kudy projížděl, že mi má říci několik věcí.

Přes Montereau do Paříže

[V Châlons Bassompierre s vévodou de Guise poobědval a dostal od něho králův list s rozkazem, aby vévodu doprovodila do Moulins jeho kompanie lehké jízdy i kompanie jeho bratra prince de Joinville⁵⁴. Dověděl se od něho – a vzápětí i od králova kurýra –, že Rouen byl královým rychlým příjezdem zachráněn⁵⁵ a pan de Longueville ustoupil do Dieppe; kurýr přinesl také rozkaz rozpustit kompanie lehké jízdy pana de Nemours a mistra tábora této jízdy, hraběte de Saint-Aignan. Tu druhou Bassompierre rozpustil 15. července po noclehu ve Fère-Champenoise; přes Villenauxe a Provins dorazil 16. do Montereau a zůstal tam do neděle 19., aby přijal všechny oddíly, převedl je přes řeku a zařadil nováčky, kteří k němu přicházeli ze všech stran. V pondělí 20. poslal vojsko do Milly a okolí s tím, že nazítří bude ležet v Étampes, a sám spěchal do Paříže, kam ho volaly královna a pan kancléř a kde chtěl zadat dodávky proviantu na další cestu. Večer předtím mu totiž král oznámil svůj úspěch: po Rouenu se mu vzdalo město Caen⁵⁶ a jedná se s jistým Prudentem, kterého na tamní zámek dosadil pan velkopřevor. Král mu zároveň dal plnou moc povýšit na místa vzbouřených kapitánů starých pluků poručíky, které toho uzná hodnými, a obsadit i místa nižší, potvrdil kompanii pro Lamberta a slíbil přednostně další pro někoho z jeho lidí; vojsko má co nejrychleji přivést k němu, on sám, zdolá-li zámek v Caen, potáhne k Alençonu. „Nevěděl ještě, že jsem mu tak blízko, a nemyslel, že jeho vojsko, jemuž jsem velel, bude v Montereau dřív než za čtrnáct dní.“]

Přijel jsem tedy za královnou do Paříže; našel jsem ji mezi princeznami a přijala mě velmi vlídně; řekla mi, že neví, má-li mě pozdravit jako vojevůdce, nebo jako kurýra, tak nesmírně jsem si pospíšil. Ihned poslala pro pana kancléře a pány z rady, aby zasedla, a ti sotva mohli uvěřit, že vojsko bude nazítří v Étampes a že je tak úplné, jak jsem je ujišťoval.

Rozhodli jsme o zadání proviantu a o tom, že dodavatelům budou nazítří vydány peníze a smlouva; a ještě týž večer poslali péci chleby do Étampes a na další místa při mé cestě.

Rada si přála, abych šel oblehnout Dreux⁵⁷; když jsem jim však namítl, že král má jen své gardy a Švýcary a pět nebo šest set koní; že nepřátelé jsou silnější než on, a kdyby na něho udeřili, přivedli by ho do úzkých; že s tímto vojskem počítá, aby je spojil s tím, které má, a šel hledat a porazit své nepřátele všude, kde na ně narazí; že budou-li poraženi, neudrží se nejen Dreux, ale ani celý zbytek strany; a ať uváží, zda by nějaké zdržení, k němuž by u mého vojska došlo na rozkaz královny, neuškodilo králi, který na ně netrpělivě čeká – tu se ti páni vzdali. A tehdy jsem jim navrhl, že bych Dreux mohl vzít bez zdržení, když se budu jen tvářit, že je chci dobývat; ať za tím účelem dají připravit pět děl, která pojedou za mnou, a ať rozhlásí, že je jdu vzít útokem, k čemuž jsem se královně zavázal; ať to dokonce dají vědět pánům z města Paříže, kteří právě na útok naléhali; a že se mi to třeba (dá-li Bůh) podaří, a ne-li, budu mít vždy na svou omluvu výslovný rozkaz, o němž budu předstírat, že jsem ho dostal od krále: abych všeho nechal a jel za ním.

[V úterý 21. července dojel Bassompierre do Étampes, kde vojsko leželo po okolních vsích, 22. je nechal projít městem a 23. se ubytoval v Gallardonu u Chartres. Tam ho zastihla králova depeše plná spokojenosti s jeho spěchem, jemuž král ani pan princ „sotva mohli uvěřit“: v důvěře v něj postupuje král k Alençonu, když zámek v Caen získal Prudentovou kapitulací.]

Dostal jsem také depeši od královny, v níž mi dávala zprávu, že královna matka dala v Angers zatknout hraběte de Rochefort⁵⁸ a že ho pan de Vendôme chce přivést před zámek v Nantes, aby si vynutil jeho vydání, a hrozí, že mu v případě odmítnutí dá stít hlavu; že jediný prostředek, jak tomu neštěstí zabránit, je zmocnit se paní de Mercœur a dětí pana de Vendôme, které jsou v Anetu⁵⁹; že mi tu věc klade na srdce jako velmi důležitou pro královu službu a že nesmírně potěší paní hraběnku de Rochefort, jejímž jsem byl tak oddaným služebníkem; také pan kancléř mi o tom psal velmi naléhavě. Tehdy jsem už byl rozeslal všechny rozkazy k tomu, abych se nazítří, 24., ubytoval v Nogent-le-Roi, jak jsem i učinil, takže jsem to nemohl zařídit dřív.

Dreux, Anet a Vendôme

Když jsem tam dorazil, přišlo mi několik obyvatel Dreux říci, že obyvatelé jsou srdcem při králi, ale zámek je násilím drží, že se neodvažují projevit; téhož dne do něho vešlo s panem de Vismay padesát dobrých mužů k těm, které tam už měl guvernér Escluzelles⁶⁰. Ten Vismay byl poručíkem gardy pana hraběte de Soissons, jemuž zámek a město Dreux patří jako králova zástava; a řečený Vismay prý řekl městským, že by si se mnou přišel promluvit, kdybych mu po trubači poslal glejt, což jsem si vyložil jako dobré znamení a že nejsou příliš odhodláni se držet, i když se tváří statečně. Řekl jsem jim, že budu nazítří za svítání na předměstích Dreux, a nechají-li mě vejít jen s třiceti lidmi, ujišťuji je, že je zbavím zámku, který vezmu útokem, jakmile dorazí má děla, která čekám nazítří; a ať Vismayovi odpovědí, že mu nazítří pošlu glejt, o který stál.

Zároveň jsem poslal rozkaz třem stům jezdců, aby obklíčili Anet, abych, kdyby se můj záměr s Dreux nezdařil, neminul se aspoň s tím anetským.

Pluku Picardie jsem určil, aby se nazítří, v sobotu 25., hodinu před svítáním sešel na předměstí Dreux, kam přijdu i já, a pluku Champagne, aby v touž hodinu obklíčil řečený zámek z pole za městem. Zároveň jsem poslal kompanii karabiníků⁶¹ do domu pana d'Escluzelles, který je blízko Dreux, aby zajala jeho ženu a děti; karabiníci při tom také prohlásili, že mají rozkaz dům vypálit a pokácet stromy a že nevydá-li Escluzelles zámek Dreux, zle se povede jeho ženě a dětem. Když do toho domu přijeli, našli tam Escluzellova strýce, starého šlechtice a velmi počestného muže, který přijel přemluvit synovce, aby se neumíňoval v té špatně opatřené pevnosti před královským vojskem a tak blízko Paříže. Ten starý šlechtic za mnou přijel před svítáním a snažně mě prosil, abych dal s vypálením synovcova domu posečkat, dokud s ním nepromluví; a dovolím-li mu, aby s sebou vzal Escluzellovu ženu, dá mi jednoho svého syna, který tam byl s ním, jako rukojmí, že ji přivede zpět do dvou hodin poté, co vejde do zámku Dreux. Dal jsem se trochu prosit, než jsem mu vyhověl; nakonec jsem to udělal na přímluvu několika šlechticů, kteří se mnou táhli – bylo asi hodinu po půlnoci – přímo na Dreux, což ten dobrák viděl, stejně jako pochodující pluky Picardie a Champagne. Poslal jsem jednoho ze svých lidí, aby kapitánovi karabiníků, kterého jsem vypravil do Escluzellova domu, poručil odložit rozkaz, který jsem mu dal, až do nového příkazu a vydat Escluzellovu ženu do rukou jeho strýce a převzít od něho zároveň jeho syna, kterého bude bezpečně střežit.

Před brány Dreux jsem dorazil kolem půl třetí ráno, když se začínalo rozednívat; pluku Picardie jsem dal zastavit a vzal z něho sto mužů, aby vešli na předměstí, a asi s dvaceti jezdci jsem požádal o vpuštění. U městské brány jsem našel asi sto padesát měšťanů, většinou ozbrojených, kteří můj průvod vpustili; a já jsem k nim na tom místě začal mluvit a chválil je, že osvědčili dobrou vůli ke králově službě; že jsem přišel, abych je posílil, osvobodil od těch, kdo drží zámek proti králi, a uvedl je do stavu, po němž, jak vidím z jejich tváří, vroucně touží, takže jim už nechybí nic, než aby zvolali: Ať žije král! Řekl jsem předtím svým lidem, že až řeknu: Ať žije král, mají to zvolat také, a ti měšťané udělali totéž, jak už to lid mívá ve zvyku, že jde za tím, co vidí začato, a nepřemýšlí proč. Když křik utichl, řekl jsem jim, že zvolat Ať žije král ještě není všechno, že je třeba opatřit, aby ti ze zámku, kteří to slyšeli, na ně neudělali výpad, a že je třeba zatarasit přístup; a chtějí-li, dám vejít stu pěších, aby barikádu postavili a hlídali, s čímž souhlasili. Byl už bílý den, když ta kompanie vcházela, a nepřátelé ji mohli dobře vidět; přesto na nás nestříleli: neboť soucit, který měl Escluzelles se svou ženou a majetkem, a nepatrné přípravy, které Vismay v zámku viděl k tomu, aby vydržel obléhání, jim vyrazily zbraně z rukou, takže Vismay dal dát znamení k vyjednávání a požádal mě o bezpečí, aby za mnou mohl přijít; a odevzdal mi pevnost do rukou. Dosadil jsem tam kapitána Saint-Quentina⁶² z pluku Picardie a zachoval jsem náležitý ohled k nábytku a zásobám, které patřily panu hraběti.

Jakmile jsem poobědval, vsedl jsem na rychlé koně a spěchal na místo, které jsem určil oněm třem stům jezdců poblíž Anetu. Promluvil jsem s paní de Mercœur a půl hodiny nato nasedla do kočáru s dětmi pana de Vendôme; dal jsem je kompanií lehké jízdy královny odvézt do Paříže do rukou královny.

Když to bylo vykonáno, poslal jsem zbytek jízdy, kterou jsem přivedl, pod vedením pana d'Elbène⁶³, poručíka lehké jízdy Monsieura, přímo na Vendôme, na zprávu, kterou mi dali páni de Geoffres a des Boullets⁶⁴, kapitáni pluku Navarre, kteří tam bydleli: ukážou-li se u Vendôme královy zbraně, město i zámek se poddají králi. Poslal jsem je tam oba zpátky s rozkazem pro des Boulletse, aby sehnal čtyřicet mužů připravených obsadit zámek, což učinil, a věc dopadla tak, jak mi ji navrhli: neboť při pohledu na tu jízdu a na trubače, kteří je přišli vyzvat ke vzdání, se ti, kdo tam byli za pana de Vendôme, v domnění, že za ní jde celé vojsko, dali na útěk.

[Z Anetu se Bassompierre vrátil pozdě večer. V neděli 26. července zůstal v Dreux, zavedl ve městě pořádek a „s lítostí“ rozpustil kompanii lehké jízdy pana de Nemours: našel v ní „tak řádné vojáky a velitele tak dychtivé sloužit“, že se za ni u krále přimlouval, král však o tom nechtěl slyšet. V pondělí 27. nocoval v Brezolles, 28. v Longny a 29. v Le Theil v Perche, kde se den zdržel.]

V pátek 31., poslední den července, jsem se s vojskem ubytoval v Connerré a po obědě jsem odtamtud odjel za králem do Le Mans. Přijal mě s velkou laskavostí a dal mi najevo, že je s mou péčí a spěchem velmi spokojen. Ten večer si mě zdržel v Le Mans. Poslal jsem do Connerré vzkaz des Fourneaux, aby vojsko, které jsem vedl, nazítří ubytoval v Yvré-l'Évêque a okolí, kde se k němu připojím; učinil to a nazítří, v sobotu prvního srpna, jsem přenocoval v řečeném Yvré-l'Évêque⁶⁵.