Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XV. Ponts-de-Cé, cesta do Béarnu a roztržka s Luynesem (srpen–prosinec 1620)

[Kapitola zahrnuje srpen až prosinec 1620. Bassompierre přivádí králi k Le Mans vojsko, které sebral v Champagni, a jako jeden ze čtyř polních maršálů vede 7. srpna útok na Ponts-de-Cé, jímž končí vzpoura královny matky. Poté provází Ludvíka XIII. do Guyenne a převede mu vojsko přes Garonnu na cestě do Béarnu; právě tím si však znepřátelí králova oblíbence Luynese, a když se s ním smíří, je na konci roku určen mimořádným vyslancem do Španělska.]

Srpen 1620: Před Angers

[Srpen. Od 2. do 6. srpna táhl Bassompierre s králem z Le Mans přes La Flèche k Angers. V úterý 4. srpna mu u La Flèche předvedl vojsko, které přivedl: přes osm tisíc pěších a šest set koní, „velmi krásné a úplné nad očekávání“. Obě vojska se spojila a král jmenoval pod panem princem jako generálem a maršálem de Praslin jako jeho zástupcem¹ čtyři polní maršály²: markýze de Trainel, pana de Nérestang³, pana de Créquy⁴ a Bassompierra. 5. srpna přivezl pan velký podkoní⁵ od královny matky⁶ naději na dohodu; král však čekat nechtěl a 6. srpna, po obědě u pana de Schomberg⁷ v Durtalu, dojel na zámek Le Verger.]

[V pátek 7. srpna čekal Bassompierre na vojsko na pláni u Trélazé, u angerských břidlicových lomů. Král měl za to, že mu tam vyjednavači přinesou podepsaný mír, a postupoval jen proto, „aby ukázal, že jej uzavřel na dohled od Angers“; ti se však opozdili. Zatím se ukázalo několik gardistů pana hraběte⁸; Bassompierre proti nim vysunul sto mužů pluku Piémont, který právě přivedl pan de Fontenay⁹, ale vylákat do léčky se nedali.]

Útok na Ponts-de-Cé

Mezitím přijel pan maršál de Praslin s pány de Créquy a de Nérestang a vojsko se ocitlo na řečené pláni a na pláních sousedních zároveň s králem a panem princem. Ti nám nařídili, spíše pro zábavu než z jiné příčiny, neboť čekali vyjednavače každou chvíli, abychom se s pluky gard, Picardie a Champagne¹⁰ vydali na místo zvané Sorges, vesničku na dohled od Ponts-de-Cé¹¹, a svedli tam nějakou šarvátku, abychom pod jejím krytem obhlédli opevnění nepřátel; podle toho, co o něm oznámíme, se na ně mělo nazítří zaútočit, kdyby se mír nějak zdržel. Požádali jsme o dvě děla, abychom těm v Ponts-de-Cé zahráli zastaveníčko, a dostali jsme je. Páni de Trainel a de Nérestang chtěli jít s panem de Créquy a se mnou, kteří jsme tím byli pověřeni, ačkoli jsme ten týden neměli službu¹². Když jsme se přiblížili k Sorges, sešikovali jsme se, tuším tak, jak to navrhl pan de Créquy, a prošli jsme vsí až na dosti velkou louku lemovanou jeřáby, které nás poněkud kryly před zraky nepřátel. Ti stáli na velké pláni; za sebou měli Ponts-de-Cé i své opevnění, po pravici Loiru, po levici silný živý plot, dvanáct až patnáct kroků tlustý, který nacpali arkebuzíry a mušketýry, a před sebou ty jeřáby a za nimi nás.

Čtyři polní maršálové a s nimi několik šlechticů vyjeli kupředu obhlédnout sestavu nepřátel a místa, kudy jsme měli projít a táhnout; ale sotva jsme se ukázali na pláni, mušketýři z plotu na nás spustili dosti prudkou palbu. De Vennes, kapitán z pluku Navarre, který přijel s námi, byl raněn do paže a zraněno bylo i několik našich koní. Jízda nepřátel stála ve dvou houfech, které se nehýbaly z místa; před sebou měly asi šedesát karabiníků¹³, kteří jezdili klikatě sem a tam. Usnesli jsme se, že především vyženeme nepřátele z toho plotu a zároveň potáhneme vpřed; a když jsem se zeptal pana de Créquy, kam mu bude libo postavit gardy (protože ty mají vždycky na vybranou), zvolil pravou stranu; pluk Picardie jsem dal nalevo a pluk Champagne doprostřed. Brzy nato však pan de Créquy obratně rozpoznal, že slabinou pěchoty je pravý bok, že z té strany vede cesta od Angers, že by útočil jen cípem a že středem bude jeho útok mnohem krásnější, a požádal, aby střed dostal gardový pluk; tím náležela pravá strana od něho Picardii a levá Champagni.

Řekl jsem proto panu Zametovi¹⁴, mistru tábora pluku Picardie, aby velel vpravo v bok a pak táhl a postavil se napravo od gard; a myslel jsem, že se neprohřeší proti válečným pravidlům, která chtějí, aby se před tváří nepřítele přesuny dály za bataliony, které už stojí v šiku, a ty kryly toho, kdo je nucen ukazovat bok. On však z domýšlivosti, nepozornosti či nevědomosti, anebo ze všech tří, prošel před bataliony Champagne, takže právě v té chvíli, kdyby na nás byli nepřátelé udeřili, mohli jsme být převráceni. Pan de Créquy, který má pro válku oko převýborné, tu chybu hned uviděl a řekl mi: „Bratranče, jsme ztraceni, jestli na nás nepřátelé udeří: Zamet táhne před Champagní.“ Hnal jsem se tam tryskem, cestou jsem dal vyrazit kupředu dvěma batalionům Champagne, před nimiž ještě neprošel, pluk Picardie jsem zastavil a provedl ho za Champagní; a nepřátelé si toho buď nevšimli, nebo té krásné příležitosti nechtěli využít.

V té době jsme už dobyli plot, který držel pluk markýze de la Flocelière¹⁵, nově příchozí a čerstvě naverbovaný; jeho vojáci vzali do zaječích, jakmile viděli, že se na ně útočí, a běželi přes pláň, dokud nebyli za svou jízdou. Nato naši lidé začali od plotu střílet na jízdu a přiměli ji vyklidit pláň a stáhnout se do opevnění. Městská děla po nás vypálila pět šest salv a nezasáhla jediný náš batalion; dorazila naše dvě děla a odpověděla. Viděli jsme ústup pana de Retz¹⁶ a jeho oddílů, které přecházely po mostech, takže bylo vidět jejich korouhve, a zároveň jsme viděli valy obsazené jinými oddíly. Když jsme viděli, že jízda ustupuje, postoupili jsme na domluvu Nérestangovu; ukázal nám, jaký zmatek je uvnitř, na píkách, které se pletly jedna přes druhou, což bylo snadno vidět. Naše děla však nepostupovala a pan de Créquy mi řekl: „Bratranče, jestli neporučíte švýcarskému kapitánovi, který děla vede, aby přinutil vozky jet kupředu, ti zbabělci to nikdy neudělají.“ Rozjel jsem se tam tryskem; ale když jsem viděl, že naše oddíly na děla nečekají a táhnou stále dál, v tu chvíli jsem se obrátil, a jak jsem míjel pana de Créquy, řekl jsem mu: „To máte věru dobrý důvod, bratranče, přemlouvat mě, abych jel k dělům, zatímco se jde do útoku,“ a jel jsem dál a postavil se do čela pravého batalionu pluku Champagne, který se mi zdál být na nejpěknějším místě k útoku, a sesedl jsem s halapartnou, kterou jsem si vzal od jednoho seržanta. Pan de Nérestang, který byl na koni, mi řekl: „Pane, tohle není místo pro polního maršála; nebudete už moci vést do boje ostatní oddíly, budete-li stát pěšky v čele tohoto.“ Řekl jsem mu, že má pravdu, ale že tyto pluky, plné nových rekrutů, se budou bít dobře, uvidí-li mě v čele, a špatně, zůstanu-li vzadu; a protože jsem je přivedl já, záleží mi na tom, aby si vedly dobře. Tu řekl: „Nezůstanu na koni, když vy jste pěšky,“ a postavil se mi po levici.

Vtom se ztracené houfy¹⁷ gard a Champagne, vedené Maleyssiem a Comingesem¹⁸, přiblížily na sto kroků k valu, my třicet kroků za nimi, a všichni nepřátelští mušketýři, kteří jej hájili, vypálili naráz. Tu jsme dobře usoudili, že tomu vůbec nerozumějí a že jsou ztraceni, a proto jsme spěšně udeřili na val. Naši ztracení našli jen malý odpor a pamatuji se, že na mě Cominges volal shora z valu: „Pamatujte, pane, že jsem tu byl nahoře první!“ My jsme vpadli hned za nimi a nepotkali jsme před sebou nikoho ani jiné nebezpečí než množství ran z mušket, jimiž po nás stříleli z oken předměstí a které několik našich zabily a zranily. Pan de Nérestang a já jsme se octli v místě, které ještě nebylo zakopáno, aby tudy mohly projíždět vozy, takže jsme tam vešli bez námahy a odporu, a náš batalion zčásti tímto otvorem, zčásti přes val. Sotva nás však prošlo sto, vyrazil z jakési prolákliny uvnitř toho opevnění houf podle mého soudu skoro sta jezdců a hnal se na nás. Pan de Nérestang mi tu řekl: „Tohle nám dá práci,“ obrátil se k batalionu, který šel za námi, a řekl jim: „Nastavte píky, děti, a držme se pevně; až uvidí, že za něco stojíme, však oni zkrotnou.“

K tomu povím podivnou věc: jeden z našich ztracených, který zůstal pozadu – nikdy jsem se potom nemohl dovědět, kdo to byl, a přece jsem ho dal pečlivě hledat –, se s píkou v ruce obrátil proti veliteli, který jel dvacet kroků před ostatními, a bodl jeho koně píkou do prsou; kůň se vzepjal a on mu zasadil druhou ránu do břicha. Jezdec ze strachu, že bude stržen, stočil koně doleva a v tu chvíli se stočila i celá jeho eskadrona a projela pod jedním obloukem mostu, kde skoro nebyla voda. Tu eskadronu vedl do boje hrabě de Saint-Aignan¹⁹ a poznali jsme ho velmi dobře podle zbroje zpola zlacené v pruzích, šedého klobouku a spousty per. Byl na levém křídle řečené eskadrony a mimo řadu. Ale když eskadrona uhnula, strhla ho s sebou a v té tlačenici mu spadl klobouk; chtěl zůstat, aby jej zvedl, a to také udělal; prošli jsme vedle něho cestou k útoku na předměstí, právě když klobouk zvedal kordem. Řekl jsem mu: „Sbohem, Saint-Aignane.“ Odpověděl mi, shýbnutý, jak byl: „Sbohem, sbohem.“ Za eskadronou ho zadrželi dva karabiníci, kteří se hnali za vítězstvím, a právě v tu chvíli jel kolem Boyer²⁰, aby nám něco vyřídil od krále; Saint-Aignan na něj zavolal: „Boyere, vzdávám se tobě,“ a my jsme mu ho přiřkli, když nám Saint-Aignan řekl, že se mu takto vzdal.

Když ta jízda takto uprchla, šli jsme přímo na předměstí, a jak jsme stoupali úzkou uličkou, která tam vede, stále po nás hojně stříleli z mušket z oken; jedna z těch ran roztříštila panu de Nérestang levé stehno, právě když zvedal pravou nohu, aby vystoupil na první schod. Padl naráz jako pytel, vykřikl a řekl mi: „Je po mně.“ Chtěl jsem mu pomoci vstát, ale když k němu přiběhl jeho syn, dále jakýsi Lussan z Languedoku²¹ a jiní, šel jsem dál, kde jsem měl co dělat. S týmž zápalem, s jakým naši ztracení udeřili na val a na předměstí, hnali se rovnou k mostu²² a já za nimi s tím batalionem a několika jinými od gard, které dorazily v téže chvíli; přešli jsme jej a vpadli do města, pobíjejíce stále nepřátele, kteří prchali před námi, a vešli jsme dovnitř promíšeni s nimi.

Na mostě byli zajati dva mistři tábora: jeden jménem la Flocelière, kterého jsem ubránil, aby ho nezabili různí vojáci, kteří si na něj dělali nárok; druhý jménem Boisguérin²³, který bojoval a bránil se, jak nejlépe uměl, a když mě zahlédl, řekl mi: „Pane de Bassompierre, vzdávám se vám: jsem Boisguérin, kterého znáte.“ Přiběhl jsem tam a řekl vojákům, že jim ponechám jeho výkupné a ať ho bezpečně dovedou k panu de Créquy, který posílal bataliony do útoku s podivuhodným rozmyslem a pořádkem. Stalo se však, že vojáci od gard, kteří ještě neznali vojáky z Champagne, je obírali, jako by to byli nepřátelé; poprosil jsem pana de Créquy, aby přišel na most té nesnázi odpomoci, a s nesmírnou námahou jsme zabránili tomu, aby město Ponts-de-Cé bylo vypleněno, což pokládám za zázrak, když je vojáci berou útokem.

Dvě věci způsobily, že jsme město takto vzali: jedna, že se jim vůbec nepodařilo zvednout padací most; druhá, že jsme vešli promíšeni s nepřáteli. Pan vévoda de Retz si totiž odvedl s sebou Betencourta²⁴, aby jemu a jeho oddílům otevřel bránu ven z města; a když se Betencourt od té brány vracel, shledal, že branou od mostu královi lidé pevnost vzali. Vmísil se mezi naše, jako by byl jedním z nás, až se dostal blízko k zámku, a k němu se rozběhl; tu si ho všimli a hojně po něm stříleli z mušket; jedna rána ho zasáhla do ramene a roztříštila mu je. Zároveň s ním vešli do zámku dva vojáci gardového pluku, jeden jménem Puységur²⁵, který býval pážetem pana de Guise, a ještě jeden mušketýr; guvernér myslel, že jsou z poražených oddílů, a oni předstírali, že k nim patří. Postavil je ke dvěma střílnám, které hledí na most; stříleli bez ustání, ale vysoko, aby neranili naše lidi; a to nám velmi posloužilo, neboť nepřátelé by byli odtud mohli zabít nejednoho řádného muže.

[Markýz de Trainel s plukem Picardie zatarasil cestu od Angers, Bassompierre předměstí směrem po proudu řeky; Créquy zůstal, aby zámek ostřeloval děly, která nepřátelé nechali na mostě.]

Když jsme pak rozestavili stráže, šel jsem za králem, abych mu přivedl přední zajatce a přinesl prapory ukořistěné nepřátelům. Našel jsem u něho pana velkého podkoního na témž místě u břidlicových lomů, kde král stál čelem k Angers. Poděkoval jsem králi za péči, s níž nám poslal na pomoc jízdu, ačkoli nám nebyla k ničemu, a pak jsem mu podal zprávu o výsledku toho boje²⁶, v němž bylo poraženo pět tisíc mužů, přes dvanáct set jich padlo nebo utonulo a zhruba stejně tolik bylo zajato, město Ponts-de-Cé bylo dobyto a zámek vyjednává, že se nazítří vzdá, bude-li mu dovoleno poslat ke královně. Král mě přijal neobyčejně vlídně a pan de Luynes²⁷ mě chválil před panem velkým podkoním. Ten si stěžoval, že ačkoli přináší schválení všeho, co si král přál, nechtěl král posečkat pouhé dvě hodiny; a pan princ, který byl při tom, mu řekl: „Pane, bylo na vás, abyste si pospíšil; nebylo na králi, aby čekal, zvláště když vám to v La Flèche jasně řekl.“

Hlava hraběte de Saint-Aignan a mír s královnou matkou

Nato se začalo rokovat o tom, že se dá hraběti de Saint-Aignan stít hlava, protože opustil krále, ač byl válečným důstojníkem a mistrem tábora jízdy. Chtěli ho vydat do rukou pana strážce pečetí²⁸; já jsem se tomu však rozhodně postavil a řekl jsem králi a panu princi, že bude-li se s ním takto nakládat, žádný řádný muž se nebude chtít vydat v nebezpečí, že ho nepřátelé zajmou, ze strachu, že zemře rukou katovou; že jsme pan de Créquy a já přijali jeho slovo a že je válečný zajatec; že jsme mu to slovo mohli dát z moci hodnosti, kterou zastáváme, a že nejsme žádní profousové, abychom chytali lidi pro šibenici. Zároveň jsem o tom poslal zprávu panu de Créquy, a ten vzkázal, že se vrátí z Ponts-de-Cé a všeho nechá, nedostane-li ujištění, že se ta poprava odloží. Odklad do zítřka jsme nakonec vymohli, a když ta první zuřivost pominula, bylo nám pak snadné tu ránu odvrátit; a mír, který následoval, urovnal jeho věc až na jeho úřad, o který přišel a který dostal pan de la Curée²⁹.

[Král nocoval v Brain-sur-l'Authion. V sobotu 8. srpna přijel „přes pozůstatky porážky“ do Ponts-de-Cé, jehož zámek se zatím vzdal panu de Créquy, a podivil se, že je město celé a krámy otevřené, „jako by tam vůbec nebylo vojáků“. 9. srpna uzavřeli vyslanci obou stran mír, „jaký se králi zlíbilo dát“, a král jej v pondělí 10. srpna podepsal³⁰.]

Potom šel král navštívit na předměstí pana de Nérestang, který na to, jak těžkou ránu utržil, nebyl ve špatném stavu a byl by se z toho dostal, kdyby ho byli nechali v rukou ranhojiče Liona; ale ostatní katani ranhojiči tak dlouho doráželi na krále, když byl v Brissacu, že sedmého dne po zranění, ač se mu vedlo dobře, byl Lionovi odňat a svěřen ranhojičům královým, u nichž žil už jen dva dny.

[12. srpna přesídlil král na zámek Brissac, kam 13. srpna přijela královna matka: Bassompierre ji s pěti sty jezdci doprovodil od Ponts-de-Cé, cestou ji vítali maršál de Praslin a pan de Brantes, čerstvě vévoda de Luxembourg³¹, a před zámkem sám král, který ji přijal „se vší vlídností“. 17. srpna odjela do Chinonu a král do Poitiers, kde 20. srpna zanechal vojsko s Monsieurem, svým dvanáctiletým bratrem Gastonem, a s pány de Praslin a de Créquy; pan princ jel do Paříže dát v parlamentu zapsat „věc radů od Náboženstv퓳². Král sám zajel 22. srpna do Tours za mladou královnou Annou Rakouskou; Bassompierre ho provázel se čtyřmi tisíci pěších a pěti sty jezdci.]

Tours, Poitiers a výlet do La Rochelle

[V Tours se král 24. srpna radil s kardinálem de Retz³³, Luynesem a Bassompierrem, jak rozpustit jedenáct pluků a deset jízdních kompanií, které dorazily až po míru a hrozily „vyjíst Touraine“. Peníze na žold byly v Poitiers a generální výběrčí v Tours se vymlouval, že nemá úvěr, co byla zrušena pauletta³⁴. Bassompierre navrhl, aby mu král na rok zaručil úřad pro dědice; výběrčí složil sto tisíc liber a Bassompierre za čtyři dny rozpustil tyto oddíly i čtyři pluky navíc. 30. srpna byl král opět v Poitiers, kam nazítří přijela královna s princeznami a 4. září královna matka; 3. září konal přehlídku vojska. 5. září rozhodla válečná rada vzít do Guyenne polovinu pěti starých pluků, gardy a osm děl. 7. září přijel pan de Mayenne³⁵, „na něhož se král tvářil velmi kysele“. 9. září král vyrazil; Bassompierre vedl první týden vojsko a 12. září dojel za králem do Saint-Jean-d'Angély.]

[13. září mu týden služby skončil a vyžádal si dovolení navštívit v Brouage svého švagra Saint-Luca³⁶ a cestou si prohlédnout La Rochelle³⁷. Přidalo se k němu přes dvě stě dvořanů, mezi nimi pánové de La Rochefoucauld, de Créquy, de la Ville-aux-Clercs a de Sceaux³⁸. Starosta, předem upozorněný, „aby se nepolekal“, jim ukázal přístav, opevnění, věž Řetězu a „chrám, který je velmi krásný“³⁹; u prezidenta je čekala „velkolepá hostina o šedesáti ubrouscích“. Přes Brouage, Marennes, kde si prohlédli tři „velmi krásné“ dcery tamního hraběte, a Plassac, kde obědvali u pana d'Épernon⁴⁰, dojeli 17. září za dvorem do Blaye.]

Bordeaux a rozhodnutí o Béarnu

[V Blaye⁴¹ odňal král pevnost vikomtu d'Aubeterre, který „byl zoufalý“, takže Créquy a Bassompierre museli dát v noci po městě chodit hlídky; odškodnil ho však „velmi ušlechtile“ maršálskou holí a sto tisíci tolary a pevnost svěřil panu de Luxembourg. 19. září vjel do Bordeaux. 20. září tam byl zatčen Argilemont⁴²; parlament ho 23. září odsoudil a téhož dne byl sťat. 26. září král sesadil všechny bordeauxské juráty (městské radní). Z hugenotského záručního místa Lectoure odvolal za padesát tisíc tolarů guvernéra Fontraillese, který se stal katolíkem, a dosadil hugenota Blainvilla, jak slíbil shromáždění v Loudunu. 28. září zasedl v parlamentu ke slavnostnímu soudu⁴³ a ústy strážce pečetí du Vair mu vytkl, jak se choval „za posledních hnutí“; pak držel při křtu syna maršála de Roquelaure. V úterý ho „nádherně“ přijal pan d'Épernon v Cadillacu⁴⁴; 2. října odjel pan princ od dvora.]

[4. října přijeli pan de la Force⁴⁵ a první prezident z Pau, ale zápis výnosu o navrácení statků béarnskému duchovenstvu nepřivezli: ačkoli král všechny tři požadavky loudunského shromáždění ve lhůtě splnil, Béarňané tvrdili, že smějí ještě podat námitky. Král byl „velmi rozhořčen“, dal se však přesvědčit, že výnos zapíší neprodleně, a poslal je zpět; s nimi vypravil svého komorního šlechtice La Chesnaye, aby na zápis naléhal. Sám popojel sedm mil k Béarnu do Preignacu naproti Cadillacu a čekal tam jedenáct dní.]

V té době byla svedena slavná bitva u Prahy, která tehdy učinila císaře pánem Německa⁴⁶.

[La Chesnaye se vrátil 8. října⁴⁷ a věděl jen to, že vyslanci parlamentu z Pau přijdou nazítří.]

To také 9. října udělali; bylo to však odmítnutí přistoupit k zápisu řečeného výnosu, a to, jak soudím, v domnění, že se král v tak pokročilé roční době nepustí do Béarnu, který leží na úpatí Pyrenejí, a také proto, že jim bylo vzkázáno, že všechna zavazadla dvora jsou už v Blaye na zpáteční cestu. Král s odpovědí nečekal na mínění své rady, nýbrž jim sám od sebe řekl: „Když mi tedy můj parlament chce přidělat tu práci, abych šel ten výnos zapsat sám, udělám to, a důkladněji, než čekají,“ a nato vešel do rady, rozhodnut odjet, ale přece chtěje znát mínění každého o té věci.

V radě byli pan de Mayenne, pan d'Épernon, pan de Praslin, pan de Luynes, pan strážce pečetí du Vair, pan de Schomberg, pan de Créquy a já. Pan de Mayenne zeširoka vykládal, aby krále od té cesty odradil; opíral se o nepohodlí kraje a roční doby; o obavu, že se pozdvihne celá strana Náboženství, která by mohla ve Francii (zatímco bude král na samém konci svého království) pořídit víc než on v Béarnu; o nedostatek potravin pro vojsko v Landes; o dlouhé zdržení při přechodu Garonny, přes kterou prý se vojsko nedostane dřív než za dvanáct dní, a o mnohé jiné důvody. Všichni ostatní v radě byli opačného mínění a povzbuzovali krále, aby cestu do Béarnu podnikl. Král se k tomu rozhodl a řekl panu de Mayenne: „Nedělám si starosti s počasím ani s cestami; těch od Náboženství se nebojím; a co se týče přechodu řeky, který prý mé vojsko nezvládne za dvanáct dní, mám prostředek, jak je převést za osm: pošlu je vést tuhle Bassompierra, který mi vojsko, s nímž jsem právě porazil velkou stranu, přivedl za polovinu doby, než jsem doufal.“ Přiznávám, že mě ta chvála a dobré mínění, které o mně král měl, zalechtaly u srdce; odpověděl jsem mu, že ho ujišťuji, že naděje, kterou vkládá do mé píle, nebude marná a že o ní zakrátko uslyší.

Přechod Garonny

[Bassompierre odjel do Langonu k vojsku, rozloženému podél Garonny; pány de la Curée a de Contenan⁴⁸, kteří mu veleli, povolal král k sobě. Bassompierre dal sehnat všechny lodi a rozdělil je plukům, „aniž chtěl vojsko k přechodu shromažďovat“; děla převezl 10. října na lodích spojených po dvou „a penězi dosáhl toho“, že nazítří bylo na druhém břehu všechno vojsko i se zásobami. Čtyři dny pak táhl vřesovišti Landes do Saint-Justin d'Armagnac⁴⁹. Tam mu král vzkázal, že je „nesmírně spokojen“, když se dvanáct dní pana de Mayenne zkrátilo na čtyřiadvacet hodin, a poručil mu poslat do Béarnu pluk Champagne a další posádky, sám však do země nevstupovat, aby dvůr i vojsko nestihl hlad. Bassompierre zůstal v Saint-Justin a důstojníci se od něho nehnuli, ani aby se podívali do Pau. 20. října mu maršál de Praslin přivezl „velmi příznivý“ králův dopis a rozkaz rozeslat vojsko do posádek⁵⁰; 24. října byli oba v Bordeaux.]

Luynesova žárlivost

Král tam přijel nazítří, 25. října, a já jsem od něho čekal jen to nejlepší přijetí; on se však na mě naopak ani nepodíval, což mě trochu zarazilo. Přistoupil jsem přesto k němu a řekl mu: „Sire, mračíte se na mě doopravdy, nebo si ze mě tropíte žerty?“ Řekl mi chladně: „Ne, nemračím se na vás,“ a pak se obrátil jinam.

Nedovedl jsem si představit, odkud se ten chlad mohl vzít po jeho příznivých dopisech a od mého odjezdu od něho; a když jsem šel pozdravit pana de Luynes, přijal mě tak chladně, že jsem dobře viděl, že se pro mě mnoho změnilo. Vrátil jsem se nicméně do galerie arcibiskupského paláce, kde byl král, a nepobyl jsem tam dlouho, když si mě vzali stranou pánové kardinál de Gondi, de Schomberg a Rucellai⁵¹ a řekli mi, že si pan de Luynes na mě nesmírně stěžuje, že jsem prý zanedbal jeho přátelství a myslel, že se bez něho udržím v králově přízni; že říká, že se uvidí, který z nás dvou bude mít moc srazit druhého k zemi, že královu přízeň nelze dělit, a protože jsem v něm vzbudil žárlivost, nemůže mě už u dvora strpět.

Ty řeči mě velmi zarazily, a co jsem tehdy mohl udělat, bylo pokusit se od nich, kteří byli mými přáteli, zvědět, jaký vítr mi tu bouři přihnal, když jsem přece s panem de Luynes nikdy neměl žádný spor, vždycky jsem mu sloužil a přispíval k jeho štěstí a on mi slíbil a odpřisáhl těsné přátelství. Ptal jsem se jich, jaké příčiny pan de Luynes uvádí, že se odvrací od mého přátelství a chce mě pronásledovat, ba i zničit, bude-li moci. Řekli mi, že jim jich uvedl pět:

První, že když mi král v Ponts-de-Cé v jeho přítomnosti ukázal články míru, které on, Luynes, sepsal a navrhl, řekl jsem králi, že po tolika vzpourách těch pánů se mi tolik beztrestnosti nelíbí a že bych byl chtěl, aby nějaký příklad nahnal napříště ostatním strach, aby se tak ochotně nebouřili; a pan de Luynes k tomu říkal, že to znamenalo hanět mír, který uzavřel;

Za druhé, že když král přijel do Poitiers z malé cesty, kterou podnikl do Tours za královnou, svou chotí, a přinesli mu zprávu, že se příjezd královny matky do Poitiers zdrží, řekl jsem králi: „Na mou duši, Sire, to je úskok jejích stoupenců, aby zmařili cestu Vašeho Veličenstva do Guyenne“; a to že si král tak silně vtiskl do mysli, že on, Luynes, měl tisíceré potíže přimět ho, aby na královnu matku v Poitiers počkal;

Za třetí, že mě v Bordeaux několikrát pozval k obědu a já jsem jím pohrdl a neráčil přijít;

Za čtvrté, že když král v Preignacu mluvil s námi oběma o tom zápisu, na který čekal, řekl jsem králi, že způsobí-li mu ti pánové tu obtíž, aby jel do Béarnu, radím mu, aby jim dal tu cestu draze zaplatit; což prý znamenalo ponoukat krále k ukrutnosti;

A konečně, že jsem tak opanoval královu mysl, že nepokládá za dobře vykonané nic než to, co dělám já: vždyť aniž se zeptal své rady, sesadil polní maršály, které (když jsme se toho pan de Créquy a já vzdali) ustanovil nad svým vojskem, aby mi je svěřil do rukou; a to že on nemůže strpět, neboť se cítí dost silný, aby zarazil pokroky, které den co den dělám na jeho úkor v králově přízni.

Když jsem uvážil příčiny té náhlé změny přátelství pana de Luynes ke mně, usoudil jsem, že hledá záminky, aby mě zahubil, a nenalézaje oprávněné v mých činech, vymýšlí si je v mých slovech, jejichž smysl zlomyslně převrací; a jasně jsem to ukázal těm pánům, kteří se mnou mluvili. Ti přede mnou neskrývali, že ho tenkrát posedla čirá žárlivost o přízeň; že v postavení, v jakém je, má stále oči otevřené na všechny, kdo by mohli odvrátit náklonnost, kterou k němu král chová; že vida, jak velice je král nakloněn mít mě rád, hledí na mě jako na psa, který ho má pokousat, a že jim není divné, že mi chce nasadit náhubek. Ostatně prý jim těch pět příčin svého rozchodu se mnou řekl proto, aby mi je oznámili; je na mně, abych na ně odpověděl; oni mu věrně donesou, co jim svěřím, a ze všech sil pomohou tu věc urovnat; znají prý srdce pana de Luynes, že je v jádru dobré, a já mohu svou umírněností a rozumným chováním ke králi žárlivost jeho oblíbence vyléčit.

Řekl jsem jim tedy, abych odpověděl na stížnosti pana de Luynes bod po bodu, že bych byl chápal, že by mu bylo proti mysli, kdybych byl králi radil, aby k své osobě připustil nepřátele řečeného vévody de Luynes; ale že mu bude proti mysli, když jsem králi řekl, že má potrestat jeho, Luynesovy, vlastní nepřátele, jimž on sám radil odpustit, to by mi nikdy nebylo přišlo na mysl: vždyť to znamenalo mluvit v jeho prospěch a dosvědčovat jeho velikou dobrotivost, s níž odpouští těm, kdo mu ublížili, když i nestranní soudili, že někteří z nich té milosti nejsou hodni;

Že jsem králi podle své povinnosti a svědomí radil, aby si s cestou do Guyenne pospíšil, a ukázal mu, že odklady ztrácí pěknou roční dobu a škodí svým věcem; že jsem mu tu radu nedal tajně ani pokoutně, nýbrž v jeho, Luynesově, přítomnosti, aby ji mohl podepřít, bude-li chtít, nebo vyvrátit, nebude-li mu vhod; a kdybych byl tehdy viděl, že s ní nesouhlasí, byl bych přestal na ní trvat a ustoupil bych při prvním napomenutí; a že jsem tu radu nepřišel králi dát s rozmyslem, nýbrž v návaznosti na to, co sám král nadhodil, a spíše po způsobu rozprávky než rady;

Že si dále bere chabou záminku k roztržce se mnou z toho, že jsem mu nešel obtěžkat stůl svou osobou, když mě několikrát pozval: vždyť skromnost a to, že se zvlášť hlásím k jeho služebníkům, mě vedly k tomu, abych jako domácí člověk dával přednost cizím a postupoval jim své místo u jeho stolu; a můj stůl, kam denně chodili obědvat a večeřet všichni přední páni a který mu sloužil za druhý stůl a ulehčoval jeho vlastnímu, vyžadoval ze slušnosti mou přítomnost;

Že na jeho čtvrtou stížnost neodpovídám nic jiného, než že výsledek ukázal, že jsem králi radil dobře, když mu on sám dal tu radu do puntíku vykonat;

A konečně že jsem věru nešťasten, mají-li se mi dobré služby, které králi prokazuji a které v něm budí to dobré mínění o mně, obracet ve zločin; že musím čekat krutý trest, dopustím-li se nějaké chyby, když se mi zazlívají mé velké služby; a chce-li mi předepsat a vyměřit nějaký způsob života, budu jej zachovávat tak přesně, že napříště bude mít proč věřit, že se nijak nesnažím zmocnit se královy přízně jinak než svými službami a jeho prostřednictvím; a že si tak málo vážím a tak velice se bojím přízně knížete, která je ušita z pouhé náklonnosti, že kdyby ležela na zemi u mých nohou, neráčil bych se sehnout, abych ji zvedl.

Ti pánové mi řekli, že mé spravedlivé omluvy na jeho nespravedlivá obvinění přednesou panu de Luynes ještě téhož dne, bude-li to možné, a ne-li, tedy nazítří, 26. října, v Blaye, kam jel král nocovat, a že mi přinesou odpověď. To také udělali a řekli mi, že dobře vidí, že pan de Luynes pojal vůči mně tak silnou žárlivost, že mě u dvora nesnese; kdybych se chtěl vzdálit, dá mi prý v mé nepřítomnosti velmi přesně vyplácet všechny mé platy a po nějakém čase, který mi nechce vyměřovat, mě dá se ctí povolat zpět a udělá pak pro mě všechno, co bude moci.

Ten návrh se mi zdál tak neomalený, že mě velmi rozhněval. Odpověděl jsem těm pánům, kteří si mě dali zavolat ke kardinálovi de Retz, že s mužem mého druhu se nemá zacházet jako s holomkem a vyhánět ho takto potupně a že neodejdu vůbec; to je mé rozhodnutí a prosím je, aby je panu de Luynes oznámili; má-li kdo podezření na mou poctivost nebo věrnost, mohou mě dát do vězení, aby se ta pochybnost vyjasnila, a potvrdí-li se, mohou mě potrestat; ale vyhnat mě ode dvora pro svůj rozmar, kdykoli bych chtěl dát pobytu u dvora přednost před svou svobodou nebo životem, to ať zkusí, k tomu ho vyzývám; a mnoho jiného, co mi vnukla vášeň a hněv.

Ti tři pánové byli moji přátelé, kteří mi chtěli pomoci a zavázat si mě. Řekli mi, že tak neomalená odpověď nevyjde z jejich úst, aby byla tlumočena panu de Luynes, a že tu nejsou jen jako prostředníci, nýbrž jako moji přátelé, kteří mi budou vždy radit a snažit se věc zmírnit, a nikdy přiostřit. Jsou prý toho mínění, svolím-li k tomu, říci panu de Luynes mým jménem, že se divím, že tak dobře naložil v Ponts-de-Cé se svými nepřáteli, které měl v moci právem stíhat a pomstít se jim, a že mně, který jsem pro jeho službu nasadil život a který jsem si, jak sám uznal, tak důstojně vedl v těch posledních zmatcích – v nichž nešlo o to zbavit krále jeho státu, nýbrž vzdálit od něho Luynese, takže jsem sice sloužil králi, ale bylo to v jeho, Luynesově, vlastním zájmu –, se chce odplatit takovým nevděkem, který jsem si nezasloužil; a že jsem si jist, že až přijde k sobě, lépe mě posoudí a zváží mé minulé činy, uzná mě hodným velké odměny, a nikoli tak podlého trestu, jako je vyhnat mě s hanbou ode dvora, k čemuž bych se nikdy nemohl odhodlat.

Dal jsem jim volnou ruku, neboť jsem věděl, že jsou moji přátelé; a oni mě prosili, abych nedal nic znát, s nikým o tom nemluvil a nechal tu věc v jejich rukou, kde se nezhorší. To jsem udělal a šel jsem si ke králi pro heslo⁵²; dal mi je a obrátil se jinam. Už předtím jsem si dobře všiml, že cestou z Bordeaux do Blaye zůstával stále na jednom konci lodi, aby se nepřiblížil k místu, kde jsem byl já; a když chodil každý den obědvat a večeřet k panu de Luxembourg, který Jeho Veličenstvo hostil po tři dny, co bylo v Blaye, neříkal král u stolu ani slovo, ač jindy míval ve zvyku mluvit a ustavičně se se mnou smát. To mi dělalo starost; neboť pan de Luynes se pro to zlobil a kladl to za vinu mně.

Třetího dne králova pobytu v Blaye, což bylo 29. října⁵³, jsem přišel večer na zámek pro heslo, a když jsem shledal, že král sedí při své potřebě⁵⁴, vešel jsem tam, jak jsem byl zvyklý. Král mi neřekl nic, jen když po chvíli vstal, poručil mi, abych dal Švýcary vypravit k Saintes a aby jeho stráž byla nazítří v místě, kde bude nocovat; a když jsem pak přiblížil ucho, abych se ho zeptal na heslo, řekl mi: „Svatý Michal,“ a dodal: „Bassompierre, příteli, netrap se a nedávej nic znát.“ Neodpověděl jsem mu nic, ze strachu, aby si toho někdo nevšiml; ale nemrzelo mě, že pramen královy dobroty pro mě nevyschl.

Nato jsem vyšel dát Švýcary do zbraně, protože král měl zakrátko jít večeřet k panu de Luxembourg. Když jsem stál na prostranství před zámkem, přijeli pánové de Mayenne a d'Épernon, pro něž král poslal; a když spatřili gardy ve zbrani, mysleli, že mají být zatčeni. Pan d'Épernon mě vzal za ruku a řekl mi: „Mluvte se mnou jako ten starý a dokonalý přítel, jímž mi už dlouho jste: mají nás zavřít?“ Řekl jsem mu: „Nemyslím; nic o tom totiž nevím, a kdyby tomu tak bylo, byl bych docela jistě jedním z houslistů, kteří by vám k tomu tanci hráli.“ – „Proč se tedy chopili zbraní?“ řekl mi. Odpověděl jsem: „Dal jsem jim je právě vzít já sám, protože král, až s vámi promluví, jde večeřet k panu de Luxembourg.“ Tu mi řekl: „Jsme ve velkém nebezpečí, že budeme zatčeni, a já se toho velmi bojím; ale ať se stane cokoli, slibte mi, že budete mým přítelem a pomůžete mi, čím budete moci; a slíbíte-li mi to, vím, že to uděláte s takovou horlivostí jako kterékoli z mých dětí.“ Řekl jsem mu na to ta nejsilnější slova, na jaká jsem připadl, abych ho o tom ujistil. Vzápětí byli té obavy zbaveni, neboť král vyšel a vzal je s sebou k večeři, kde s nimi promluvil o všem, co si od nich přeje, až bude z provincie pryč.

Smíření a návrat do Paříže

[31. října dorazil král do Saintes, kde se zdržel, aby o Všech svatých přistoupil ke svátostem.]

Listopad. Večer po jídle za mnou přišel pan Rucellai a řekl mi jako konečné rozhodnutí, že pan de Luynes bude chtít mé vzdálení pokaždé, když ho proti mně popadne sebemenší rozmar, a možná hned, jak přijedeme do Paříže; ale že to udělá jen čestným způsobem a tak, aby má nepřítomnost nebyla potupná; a ať mu k tomu řeknu, co si přeji. Pan de Schomberg a pan kardinál de Retz ho prý pověřili, aby mi to přišel říci jménem všech tří, a ať hledím dát odpověď, která nic nepřiostří.

Měl jsem tři dny na rozmyšlenou, kterými dveřmi bych mohl se ctí vyjít, kdyby na mě naléhali. Proto jsem mu bez okolků řekl, že kdykoli mi dá svěřit nějaké guvernérství, půjdu se tam usadit; dá-li mi čestný válečný úkol, půjdu jej vykonat; pošle-li mě s mimořádným poselstvím, zhostím se ho; a jen když budu sloužit, dám nepřítomnosti přednost před neužitečným pobytem u dvora. Když to pan Rucellai donesl těm pánům, kteří byli oba u pana de Luynes, shledali mou odpověď tak dobrou, že neotáleli sdělit ji panu de Luynes, ani on ji přijmout; ujistil je, že se se mnou nazítří cestou za těchto podmínek smíří. To také velmi vlídně udělal a řekl mi upřímně, že úcta, kterou ke mně chová, a náklonnost, kterou ke mně vidí u krále, v něm budí žárlivost; že je jako muž, který se bojí, že bude paroháčem, a nerad vidí, jak se jeho ženě dvoří velmi uhlazený kavalír; že má ostatně silný sklon mít mě rád, jak mi chce dokázat, jen když nebudu dělat sladké oči na jeho milenku⁵⁵. A ještě téhož večera mi zjednal rozmluvu s králem, který mě přijal velmi vlídně a řekl mi, abych se připravil vrátit se nazítří poštou s ním, což jsme udělali.

V Poitiers jsme vsedli na poštovní koně a jeli nocovat do Châtellerault⁵⁶. Když jsme byli v lese, řekl jsem panu de Luynes: „Pane, rozmyslil jste si dobře, co děláte, když vydáváte krále v nebezpečí v hugenotské pevnosti s třiceti poštovními koňmi? Ti lidé zuří pro to, co jste jim právě provedl v Béarnu, a vy se jim vrháte do rukou: od Châtellerault až do La Rochelle není třeba přejít jedinou řeku.“ Vzal mou řeč dobře a byl na velkých rozpacích, i řekl to králi; ten pravil: „V městě je víc katolíků než hugenotů; La Rochebeaucourt, který je tam guvernérem, je řádný muž; a také Foucault, jeho zástupce; Du Jon⁵⁷, který tam má kompanii, je chráněnec nebožtíka krále, mého otce: ručím vám za naši bezpečnost.“ A tak jsme to také shledali a přenocovali jsme tam.

Nazítří jsme nocovali ve Veuves na Loiře a den nato jsme přijeli na oběd do Orléansu; ale když král uviděl to množství lidí, kteří mu přicházeli pronášet všelijaké proslovy, zeptal se mě, mám-li dobrého koně, a když jsem řekl, že ano, pobodl koně a jel dál, já mu sloužil za podkoního, a dojel do Toury; bylo nás s ním jen pět jezdců⁵⁸.

[6. listopadu dopoledne dorazil král se čtyřiceti poštovními koňmi do Paříže a sesedl u královny matky, „která se právě dooblékala“; nazítří ho pan de Luynes odvezl do Lésigny⁵⁹.]

Prosinec. Odtud se král vydal do Pikardie až do Calais, odkud poslal pana maršála de Chaulnes⁶⁰ ke králi Velké Británie, a zároveň se rozhodl poslat mě jako svého mimořádného vyslance ke králi španělskému⁶¹, svému tchánovi, abych na něm žádal zpět Valtellinu, kterou krátce předtím vévoda z Ferie, guvernér milánského vévodství, zabral Grisonům⁶², starým spojencům krále. Poslal mi kurýra s rozkazem panu de Schomberg, aby mi vyplatil deset tisíc tolarů na útraty cesty, a mně, abych se připravil k odjezdu ihned, jakmile se vrátí do Paříže; přijel tam strávit vánoční svátky a šťastně tam zakončil rok 1620⁶³.