Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XVI. Mimořádné vyslanectví ve Španělsku: smrt Filipa III. a Madridská smlouva o Valtellině (leden–duben 1621)

[Počátkem roku 1621 odjíždí Bassompierre jako mimořádný vyslanec Ludvíka XIII. do Madridu, aby na španělském králi vymohl vrácení Valtelliny (Veltlínu) Grisonům. Než se dostane k první audienci, Filip III. onemocní a 31. března umírá; Bassompierre zblízka sleduje jeho poslední dny, chudý pohřební průvod i první týdny vlády šestnáctiletého Filipa IV., kdy jeden po druhém padají ministři starého krále. Mezitím jedná s komisaři a 25. dubna podepisuje Madridskou smlouvu. Cestu a denní sled návštěv a obřadů shrnujeme; jednání, rozhovory a dvorské příhody jsou přeloženy celé.]

1621: Sňatkový plán a odjezd do Španělska

Leden. Hned od počátku roku 1621 na mne velmi naléhali, abych odjel¹, a dostal jsem už i svou instrukci; protože jsem však chtěl strávit Tři krále u dvora, zdržel jsem se – jednou pro nesnáz, kterou jsem ve své instrukci namítl, podruhé z jiného důvodu – ještě osm dní poté, co jsem měl všechny listiny pohromadě. V patnácti různých skupinách jsem poštou vypravil asi sto čtyřicet osob, které jely se mnou; bylo mezi nimi na čtyřicet šlechticů, jimž jsem chtěl platit stravu i poštovní koně z Paříže do Madridu a nazpět z Madridu až do Paříže, ba i všechna jejich zavazadla jsem dal vézt na své útraty.

Počátkem ledna přišla zpráva, že zemřela paní vévodkyně de Retz. Pan princ² si usmyslil, že pan kardinál de Retz, vévodův strýc, a pan de Schomberg, jeho příbuzný³, navrhnou, aby se vévoda znovu oženil s neteří pana de Luynes, mladou slečnou de Combalet⁴; to by na jejich stranu přitáhlo všechnu přízeň řečeného vévody de Luynes a snad ji odvrátilo od pana prince a vévody de Guise⁵. Pan princ proto připadl na to, že za ženicha navrhne panu de Luynes mne. Tomu se to náramně zalíbilo: chtěl si mě pojistit a povýšit mě, protože ke mně choval jistou náklonnost a měl mě za užitečného pro své štěstí. Pan princ to sdělil panu de Guise, aby i on přiložil ruku k dílu, a řekl mu, že musí paní princeznu de Conti přimět, aby mě přemluvila tu partii přijmout; sám že mi o tom dá promluvit paní princeznou, svou ženou⁶, neboť prý ví, že dámy nade mnou mnoho zmohou.

Únor. Devátého února jsem se rozloučil s králem a se dvorem, a protože byl toho večera v sále pana de Luynes bál, dovedl jsem tam v průvodu královny paní hraběnku de Rochefort⁷. Když jsem byl nahoře, odtáhly mě paní princezny, které se velice smály, do okenního výklenku, a místo aby na mne promluvily, pukaly smíchy. Konečně mi řekly, že jsem kdysi mluvíval o lásce s krásnými dámami, ale že se mnou ještě nikdy dvě dámy z tak dobrého domu nemluvily o ženění, až teď, kdy mě o ně přicházejí požádat. Dlouho jsem jejich řeč luštil. Nakonec mi pověděly, že manžel jedné a bratr druhé jim uložili, aby mě svedly, ale že je to se vší ctí a v poctivém úmyslu manželském; že musím dát panu princi a panu de Guise plnou moc, aby tu věc projednali a uzavřeli, zatímco budu na mimořádném vyslanectví ve Španělsku, a že mám požádat pana de Luxembourg⁸, aby mi byl při těch námluvách nápomocen, a říci mu to. Nezbylo mi než to udělat. Pak jsem se s nimi rozloučil a nazítří, ve středu 10. února, jsem vyrazil.

[Cesta ke španělské hranici. Přes Étampes, Saint-Laurent-des-Eaux, Montrichard, La Haye, Vivonne, Aigre a Montlieu dojel Bassompierre ve středu 17. února do Bordeaux, kde se den zdržel „kvůli pánům d'Épernon a de Roquelaure“⁹. Přes Belin a Castets – cestou, při obědě v La Harie, dostal zprávu o tom, „co se přihodilo panu du Fargis“, o čemž níže – dorazil v neděli 21. února do Bayonne, kde ho i šlechtice, kteří ho provázeli, hrabě de Gramont¹⁰ čtyři dny hostil „co nejlépe na světě“. Ve čtvrtek 25. února, na samém počátku postu, ho Gramont doprovodil a dál vydržoval až do Saint-Jean-de-Luz; tam Bassompierra zastihla zpráva, že po smrti papeže Pavla V. (28. ledna) byl zvolen Řehoř XV., Ludovisi (9. února 1621). Prohlédli si Socoa, kde král zamýšlel zřídit přístav a nad ním pevnost, a ubytovali se v Ciboure na protějším břehu říčky Nivelle. Lidé ze Saint-Jean-de-Luz zatančili večer před vyslancem balet, „který byl na Basky tak krásný, jak jen mohl být“.]

Když jsme jeli z Bayonne do Saint-Jean-de-Luz, viděli jsme na moři víc než padesát malých bárek o jedné plachtě, jak honí velrybu, která se ukázala podél pobřeží se svým mládětem; a večer kolem jedenácté jsme dostali zprávu, že malé velrybí mládě bylo chyceno. Šli jsme se na ně podívat nazítří ráno, v pátek 26., na břeh, kam je za přílivu vytáhli. Bylo jen asi padesát stop dlouhé a místní lidé soudili, že není na světě déle než osm dní.¹¹

[Po mši obědval s vyslancem Juan de Arbelaiz, „correo mayor“ (poštmistr) irunský a guipúzcoaský. Hrabě de Gramont ho doprovodil až na břeh řeky „u Fuenterrabíe, která dělí Francii od Španělska“ (Bidasoa), a rozloučil se; Arbelaiz ho provázel ještě míli za Irun a nechal ho přenocovat ve „ventě“ (zájezdním hostinci) Marie Beltramové. V sobotu 27. února nocoval Bassompierre v Seguře, v neděli 28. přešel horu San Adrián, obědval v Galarretě a spal ve Vitorii.]

[Březen. Prvního března dojel do Mirandy de Ebro, pak přes Briviescu do Burgosu, kde viděl „el santo crucifisso“ (zázračný krucifix) a „velký kostel, který je velmi krásný“. Ve čtvrtek 4. března si v Lermě prohlédl zámek, který si tam nedávno vystavěl vévoda z Lermy, a jeho „velmi vzácné“ zařízení; v pátek tam v jednom z ženských klášterů založených vévodou slyšel mši s „výbornou hudbou řeholnic“. Přes Arandu de Duero, Boceguillas a Buitrago dorazil v pondělí 8. března do Alcobendas, tři míle před Madridem. Tam ho přijeli navštívit a povečeřet s ním řádný vyslanec pan du Fargis, hrabě de la Rochepot, a hrabě de Châteauvillain¹², kteří se ještě v noci vrátili do Madridu.]

Madrid: příjezd a první návštěvy

[V úterý 9. března odpoledne vjel Bassompierre do Madridu. Naproti mu vyjeli vyslanec, hrabě de Châteauvillain a „domácnosti všech vyslanců“, potom hrabě z Barajasu s královskými kočáry a s mnoha šlechtici; „velmi velké množství žen v kočárech vyjelo z města, aby vidělo můj příjezd“. Ubytován a vydržován byl v domě hraběte z Barajasu, „nádherně připraveném“, kde na něho čekali vévoda z Monteleone, don Fernando Girón, don Carlos Coloma¹³ a řada dalších pánů, které znal z Francie nebo odjinud. Pozdravil hraběnku z Barajasu, k níž přišlo mnoho dam, aby jí pomohly ho přijmout, a zasedl k tabuli o padesáti příborech, „která mi byla držena po celou dobu, co jsem byl v Madridu“. Vévoda z Uzedy¹⁴ ho dal večer pozdravit po jednom ze svých lidí.]

[Ve středu 10. března ho dala navštívit paní princezna španělská¹⁵ a velká část palácových dam, „starých i mladých“: doña María de Benavides, hraběnky de la Torre a z Castra, Leonor Pimentel, Ana María Manrique, María de Aragón, Antonia de Mendoza a jiné. Pan du Fargis k němu chodil každé ráno obědvat, „aby mi pomáhal dělat čest domu“. Odpoledne přišli arcibiskup pisánský, vyslanec velkovévody toskánského, vyslanec Luccy Cenami a rezidenti Lotrinska a Janova.]

Potom mě přišel pozdravit vévoda z Osuny¹⁶, a to s okázalostí neobyčejnou: dal se nést v nosítkách, měl na sobě uherský kabát podšitý kuní kožešinou a spoustu drahokamů veliké ceny; za ním jelo víc než dvacet kočárů plných španělských pánů, jeho příbuzných a přátel, nebo pánů neapolských, a kolem nosítek šlo víc než padesát kapitánů, poručíků a praporečníků bez míst („reformados“), Španělů i Neapolců. Objal mě s velikou láskou a důvěrností a představil mi celý svůj průvod. Když mě pak třikrát čtyřikrát oslovil Excelencí, připomněl mi, že jsme při jedné večeři u Zameta s králem¹⁷ uzavřeli spolu příbuzenství a slíbili si, že já mu budu říkat otče a on mně synu, a prosil mě, abychom v tom pokračovali; tak jsme také od té chvíle činili bez všech obřadností. Chtěl potom pozdravit ty, kdo přijeli se mnou, mluvil na ně stále francouzsky a navykládal tolik výstředností, že jsem se nedivil nemilosti, která ho zakrátko postihla.

[Zároveň přijeli vévoda z Pastrany, hrabě ze Saldañi a hrabě z Arcosu, po nich hrabě z Benavente, don Baltasar de Zúñiga¹⁸ a jiní; večer vévoda z Eboli, markýz z Mortary a Juan Tomás Cossa. Ve čtvrtek 11. března ho daly navštívit hraběnka z Lemosu a vévodkyně z Villahermosy. Odpoledne ho přišel pozdravit císařský vyslanec hrabě Khevenhüller¹⁹, po něm vyslanci anglický a benátský a rezidenti Parmy, Urbina a Modeny; a sotva „se jich zbavil“, vévodové z Peñarandy, Gandíe a Villahermosy, markýzové z Mondéjaru a Cañete a don Agustín Mexía²⁰ ze státní rady, kterého znal od obléhání Ostende, kde zastával úřad generálního polního maršála.]

Večer mi přišel složit obvyklé poklony auditor nunciatury²¹, který vedl papežovy záležitosti, protože nuncius odjel ze Španělska převzít kardinálský klobouk, a ukázal mi opis breve, které měl nazítří odevzdat králi ve věci Valtelliny. Bylo velmi naléhavé a podle mého mínění smělejší, než bych se byl od nového papeže vůči španělskému králi nadál; psal mu totiž, že pro svobodu Itálie, pro niž je vrácení Valtelliny důležité a nezbytné, je odhodlán užít nejen zbraní duchovních, ale i světských. Auditor mě potom ujistil, že se k mému jednání připojí, jak mu to nařídil Jeho Svatost, který tu věc bere za svou vlastní. Totéž mi už předtím jménem svých pánů řekli vyslanci Anglie, Benátek a Savojska, a také vyslanec florentský, ten však zdrženlivěji a spíše jako prostředník než jako účastník, protože ho téměř stejné zájmy táhly jak na stranu Francie, tak na stranu Španělska.

Nemoc Filipa III.

K večeru mě přišel jménem krále navštívit státní sekretář don Juan de Ciriza²² a po mnoha krásných slovech o tom, jak je král mým příjezdem potěšen a jak dobré má o mně mínění, mi vyřídil, že dostanu audienci, jakmile mu to zdraví dovolí. Byla svatá pravda, že je nemocen; každý si však myslel, že nemoc předstírá, aby oddálil mou audienci a vyřízení mé věci. Nemoc se ho chytila hned první postní pátek [26. února]. Seděl nad depešemi, den byl chladný a do místnosti, kde byl, postavili prudce rozpálenou pánev se žhavým uhlím, z níž mu žár sálal do obličeje tak silně, že z něho kanuly kapky potu; a on byl od přirozenosti takový, že nikdy nic nevytýkal a na nic si nestěžoval. Markýz z Povaru, od něhož to vím, mi řekl, že když viděl, jak krále žár té pánve obtěžuje, pověděl vévodovi z Alby²³, který byl komořím jako on, aby dal odnést pánev, která králi rozpaluje tvář. Protože si však tam každý velmi přesně hledí jen svého úřadu, vévoda odpověděl, že to přísluší sumillerovi de corps²⁴, vévodovi z Uzedy. Markýz z Povaru pro něj tedy poslal do jeho pokoje; naneštěstí si však vévoda odešel prohlédnout svou stavbu, a tak se ubohý král, než vévodu z Uzedy přivedli, připekl tolik, že mu nazítří jeho horká povaha přivodila horečku, horečka růži a ta růže, která se hned mírnila, hned zase rozpalovala, se nakonec zvrhla ve skvrnitou horečku, která ho zabila.

[Králova nemoc dopřála vyslanci čas přijmout všechny návštěvy. V pátek 12. března přivedl pan du Fargis hraběte de Châteauvillain a dona Agustína Fiesca; vévoda z Monteleone a don Fernando Girón přišli, aby mu „dali dobrou naději na úspěch věci“, která ho do Španělska přivedla. Odpoledne přišli savojský vyslanec (arcibiskup tarentaiský) a vyslanec Luccy, potom markýzové z Falces a Gonzaga, hrabata z Medellínu, ze Selady a z Arcosu, don Francisco de Braganza a don Carlos Coloma. V sobotu 13. mu Fiesco poslal „překrásného koně“; odpoledne ho navštívil vyslanec perský a po něm markýz z Povaru.]

V neděli 14. mě ráno navštívil pan vévoda z Infantada²⁵, nejvyšší hofmistr, s velmi pěkným průvodem: před ním kráčeli čtyři královi hofmistři. Byl to starý pán, velmi řádný člověk, a pojal ke mně takovou náklonnost, že mé věci nesmírně pomohl a mluvil o ní velmi hlasitě.

[Odpoledne přišli don Diego de Ibarra, Tomás Caracciolo, Juan Tomás Cossa a mnozí jiní.]

Proč jsem jel do Španělska: Valtellina a aféra pana du Fargis

Učiním na tomto místě odbočku, abych vyložil příčiny své cesty, stav, v jakém jsem při příjezdu našel naše záležitosti, a zvláštní milosti a přízeň, jichž se mi od tohoto krále dostalo.

Předešlého roku 1620 vyhrál císař s pomocí španělských zbraní slavnou bitvu u Prahy²⁶, která neobyčejně pozvedla jeho věc a zničila věc falckraběte a ostatních protestantských knížat s ním spolčených. Tehdy byl guvernérem milánského vévodství vévoda z Ferie²⁷, člověk ctižádostivý a ješitný, který chtěl stůj co stůj zamíchat kartami a dát o sobě mluvit. Viděl, že to může učinit bez velké překážky, protože mu Grisonové dávali jakousi záminku zmocnit se Valtelliny²⁸, tak důležité pro španělského krále k udržení jeho italských zemí a k oslabení ostatních tamních potentátů. Uvážil, že protestanti jsou potrestáni, francouzský král zaměstnán svými občanskými válkami a anglický král zabaven nadějí na sňatek španělské infantky s princem, jeho synem²⁹; podnikl tedy to dobytí a provedl je způsobem a s úspěchem, jak každý ví. To znepokojilo italská knížata, urazilo Švýcary a přimělo krále, jejich spojence, aby se zasadil o vrácení Valtelliny Grisonům, jejím zákonným pánům, a sám se ho ujal; a proto mě poslal do Španělska jako svého mimořádného vyslance, abych ji jeho jménem žádal zpět na králi, jeho tchánu.

Když jsem byl už na cestě, vymohl si pan du Fargis, řádný králův vyslanec ve Španělsku, u aposentadorů³⁰, kteří jsou povinni vyslance ubytovat, dosti pěkný dům za příbytek. Dům mu tedy byl přidělen; když se však do něho chtěl nastěhovat, ukázal majitel výsadu, kterou měl od krále, a osvobození svého domu od ubytování. Vyslanec trval umíněně na svém a majitel předložil své výsady královské radě, která nařídila, že mu mají být zachovány. Nato pan vyslanec, kterému se po tom krásném domě zachtělo, poslal dva sluhy, aby tam donesli nějaké svršky, a potom prohlásil, že když už jeho věci v domě jsou, nelze ho odtud vystěhovat; a poslal tam pak všechny své lidi a část lidí vyslance benátského, aby se v tom domě drželi. Majitel si šel stěžovat královské radě a ta nařídila, aby vyslancovy svršky i sluhy z domu vyvedli a poslali tam alguacily. A protože by se nikdo nikdy nenadál, že by se vyslanec vzepřel spravedlnosti (což je v té zemi věc neslýchaná), poslali tam jen dva alguacily; ti tam však byli zabiti a jejich „varas“ (to jsou bílé hůlky, znamení jejich moci) byly na posměch vyvěšeny na balkonech domu. Nato se seběhl lid ve zbrani a víc než dva tisíce lidí oblehly dům i vyslance, který do něho vešel zadními dveřmi. Naštěstí tam přišel jeden alcalde de corte (to je něco jako ve Francii velký profous) jménem don Sebastián de Carvajal, řádný člověk, který oheň nerozdmýchával; přiměl lid, aby od domu odstoupil, vyvedl odtamtud služebnictvo obou vyslanců a vzal do svého kočáru pana du Fargis, kterého dovezl do jeho příbytku, aniž se mu co zlého stalo.

Pan du Fargis, který ten zmatek způsobil, si ze lsti stěžoval první: nazítří požádal o audienci a při ní o spravedlnost za násilí, jehož se na něm proti mezinárodnímu právu dopustili. Král mu ji slíbil a ustanovil k tomu komisi. Když se však dozvěděl, co se stalo, nařídil, aby se nikdo nedotkl osob vyslanců Francie a Benátek, ale aby byli uvězněni všichni z jejich služebnictva, které se podaří chytit, když nebudou u svých pánů. To se stalo a málokdo unikl, aby nebyl zatčen. Sám vyslanec, který si nebyl jist před zuřivostí lidu, odjel z města, poslal našemu králi zprávu, v jakém je postavení, a mně vzkázal, abych svůj příjezd odložil. To jsem udělat nechtěl; vydal jsem se k Madridu, a protože jsem předtím napsal vévodovi z Monteleone a donu Fernandu Girónovi a poprosil je, aby tu věc urovnali, promluvili o ní s králem. Ten jim poručil, aby mi vzkázali, ať jen v dobrou hodinu přijedu, že od něho dostanu všechno zadostiučinění; a opravdu jsem je od něho dostal, neboť v den mého vjezdu do Madridu dal kvůli mně propustit nejen služebníky obou vyslanců, ale i ostatní Francouze, kteří byli ve vězení z jiných příčin.

Maso v postě, komedie a komisaři

Prokázal mi i jinou milost: dal mi od patriarchy Indií³¹ (to je u dvora něco jako legát) vystavit bulu, abych směl v postě jíst maso, já a sto dalších se mnou. A nadto, což se ve Španělsku ještě nikdy nevidělo, dovolil pro mé obveselení, aby se u mne hrály komedie³², ba sám je i platil. Páni a dámy, kteří jsou po komedii vášnivě chtiví v každý čas, byli tím chtivější, že to bylo v době neobvyklé a že se obě královy herecké společnosti spojily, aby byla komedie úplnější. Dával jsem jim také kromě tří set reálů, které jim král platil za každou komedii, tisíc reálů navíc; a při komedii jsem dával roznášet množství cukroví a alojy dámám, které tam přicházely. Ty byly dvojí: jedny se dávaly zvát hraběnkou z Barajasu, seděly na vyvýšeném stupni pod baldachýnem a měly odkrytou tvář; druhé na schodech toho stupně a v sále, ale jako „tapadas“, zahalené ve svých pláštích³³. Chodili tam i muži, jedni zahaleni, druzí otevřeně; všichni vyslanci se dávali zvát ode mne.

[V neděli 14. března se ve „velké galerii“ jeho domu, „bohatě vyzdobené a osvětlené“, hrála před velkým množstvím dam a pánů první komedie; po ní dal sedmi či osmi španělským grandům³⁴ a předním pánům zvlášť večeři, kterou jeho lidé připravili „po francouzsku“. V pondělí 15. března ho navštívili markýz de Renty a hrabata z Palmy a z Castrilla.]

Potom mi don Juan de Ciriza přišel jménem krále říci, že jeho nemoc trvá dost prudce dál, což o několik dní zdrží mou audienci; protože se však roznesla pověst, že nemoc Jeho Veličenstva je předstíraná a má oddálit vyřízení věci, kvůli níž jsem za ním přijel, dá mi prý, aby ukázal, jak je ta pověst lichá, komisaře, kteří se mnou budou neprodleně jednat. To jsem ochotně přijal a co nejpokorněji jsem králi poděkoval za milost, kterou mi v té věci prokazuje.

[Večer se u vyslance hrála komedie. V úterý 16. března přišel Ciriza znovu a oznámil, že král jmenoval komisaři hraběte z Benavente, dona Baltasara de Zúñiga, jednoho regenta z Rady Itálie³⁵ a jeho samého, „aby se o mé věci jednalo bez přestání“; k tomu prý je třeba, aby mu Bassompierre odevzdal pověřovací list svého krále pro krále katolického, od něhož jednání vyjde. Téhož dne přišli vyslanci anglický a benátský a vévoda z Osuny.]

Ve středu 17. mě navštívil don Baltasar de Zúñiga, svým jménem i jménem ostatních komisařů, svých druhů, aby mě od nich pozdravil a řekl mi, že mají od krále rozkaz přijít za mnou a projednat a uzavřít se mnou věci, které se týkají mého poselství; poděkoval jsem mu, jak nejlépe jsem uměl. Navrhl mi potom, abychom ke svým poradám přibrali pana Giuliana de' Medici, arcibiskupa pisánského³⁶, vyslance velkovévody: ten prý je s oběma korunami stejně spřízněn, oběma zavázán a nakloněn, a poslouží tedy jako prostředník, aby nás přivedl k dohodě, a jako smírce, kdyby při jednání došlo k nějaké neshodě a roztržce. K tomu jsem rád svolil, jednak abych neurazil pana velkovévodu, jednak proto, že nám mohl prospět a nemohl uškodit, neboť jsem byl pevně rozhodnut nepřekročit meze své instrukce.

[Zúñiga mu potom oznámil smrt velkovévody toskánského, švagra katolického krále, a „nařídil“ mu za něj smutek. Téhož dne přišli markýzové ze Zahary, z Auñónu a z Montesclaros, hrabě z Monterrey, don Diego de Ibarra a don Carlos Coloma; večer byla komedie, večeře pro několik pánů „a potom jsme šli navštívit dámy“. Ve čtvrtek 18. března, ačkoli před první audiencí ještě žádnou návštěvu nevykonal, uznal Bassompierre za vhodné navštívit své komisaře, aby se „vloudil do jejich přízně“, pokaždé jim řekl něco o své věci, poučil je a připravil, zbavil je pochyb a mylných dojmů a konečně aby měl o čem napsat králi první depeši; odeslal ji ještě téhož večera. Po návratu u něho byli Monteleone a Girón a večer se hrála komedie. V pátek 19. vzkázal král po Cirizovi, že je mu lépe, že vyslance přijme ve veřejné audienci příští neděli a že se potom jeho věc s týmiž komisaři projedná a uzavře bez odkladu. Odpoledne šel Bassompierre vykonat postní pobožnost „a las Cruces“; v sobotu 20. hostil obědem vyslance císařského a lucckého, přijal vévody z Osuny, Gandíe, Villahermosy a Monteleone, zajel k Panně Marii z Atochy a večer měl komedii.]

Smrt Filipa III.

V neděli 21. března jsem se chystal ke své první audienci, jak mi to král vzkázal a jak mi také den předtím řekl vévoda z Gandíe, že má rozkaz mě k ní uvést. Kolem jedenácté hodiny dopoledne však král, který se k tomu už oblékl, upadl, když chtěl zasednout ke stolu, do těžké mdloby; ta ho přinutila znovu ulehnout a vzkázat mi po hraběti z Barajasu, že je mu naprosto nemožné mě toho dne přijmout.

[Odpoledne ho navštívili don Fernando Girón, markýz z Aytony a don Diego de Ibarra; k večeru byl na Pradu a po návratu „dal komedii dámám a pánům“.]

V pondělí 22. se hraběti z Benavente udělalo zle, takže ke mně nemohl přijít k poradě; byli tu jen don Baltasar de Zúñiga, regent Caimo a don Juan de Ciriza, kteří s sebou přivedli i pana arcibiskupa pisánského jako prostředníka, jak bylo ujednáno. Rokovali jsme spolu déle než tři hodiny, a přece jsme se k závěru nepřiblížili, protože každý stál na svém. Konečně jsme se rozešli a pan vyslanec a já jsme odpoledne sepsali depeši králi. Večer nám vzkázali, že je králi o něco lépe, a tak jsme mohli dát ještě tentokrát hrát komedii.

V úterý 23. se králi horečka velmi zhoršila a začali se obávat, jak to dopadne. Několikrát zvracel a měl průjem a k tomu velikou melancholii, kterou mu působilo přesvědčení, že zemře; proto se páni komisaři omluvili, že ke mně nepřijdou.

[Ráno byl Bassompierre u hraběte z Benavente, který se pro nemoc omluvil z příští porady, a u Zúñigy, s nímž si na druhý den smluvil pokračování; ve středu 24. března pak komisaři s oběma francouzskými vyslanci jednali dál. Bassompierre potom zpravil o průběhu poslední porady auditora nunciatury a vyslance benátského a savojského a navštívil i vyslance florentského.]

Pětadvacátého trvala králova nemoc prudčeji než kdy předtím. Navštívil jsem císařského vyslance.

V pátek 26. se králi velmi zle přitížilo, a to přerušilo celé naše jednání. Pan řádný vyslanec mi vystrojil hostinu; potom jsem šel vykonat pobožnost a las Cruces.

V sobotu 27. řekl král svým lékařům, že jeho nemoci vůbec nerozumějí a že dobře cítí, že umírá; měl také velmi zlé příznaky. Poručil, aby se za něho konala procesí a veřejné modlitby.

Téhož dne zemřel hrabě ze Salazaru.

V neděli 28. se konalo slavné procesí, při němž byla socha Panny Marie z Atochy přenesena k Descalzas³⁷. Účastnily se ho všechny královské rady s velkým počtem kajícníků, kteří se za královo zdraví krutě bičovali. Do paláce, do králova pokoje, bylo také přeneseno tělo blahoslaveného Isidora³⁸ a na oltářích madridských kostelů byla vystavena Svátost.

V pondělí 29. ve čtyři hodiny odpoledne se králi objevily vředy na břiše, na bedrech a na stehnech, a když mu lékaři ohmatali tep, vzdali se naděje na jeho život. Nato poslal pro předsedu Rady Kastilie a pro svého zpovědníka Aliagu³⁹ a dlouho mluvil s nimi a s vévodou z Uzedy; ti pak poslali pro ostatní státní rady a předsedy rad, v jejichž přítomnosti podepsal závěť. Potom poslal pro prince a infanta dona Carlose, dal jim požehnání a poprosil prince, aby užíval jeho starých služebníků, z nichž mu doporučil vévodu z Uzedy, svého zpovědníka a dona Bernabého de Vivanco; nato dal vejít infantce Marii a kardinálu infantovi a také jim požehnal.⁴⁰ Paní princezna přijít nemohla, protože omdlela, právě když ke králi vcházela. Potom rozdělil své relikvie a přijal svátost oltářní.

V úterý 30. ve dvě hodiny ráno dali králi poslední pomazání a odporučili jeho duši Bohu. Potom podepsal velké množství listin. Kolem poledne si dal k lůžku postavit tělo svatého Isidora a zavázal se slibem, že mu dá vystavět kapli. Poslal do Valladolidu pro kardinála vévodu z Lermy⁴¹. Státní rada zasedala toho dne dvakrát. K večeru se mu prudce přitížilo a celou noc skomíral.

Ve středu 31., poslední den března, kolem deváté hodiny ráno vypustil duši. V poledne to dali oznámit vyslancům a zároveň nám dovolili vypravit v pět hodin odpoledne kurýry, abychom o tom zpravili své pány.

Nový král, chudý pohřeb a řeči vévody z Osuny

Královna ucítila toho dne, jak se v ní pohnulo dítě. Odebrala se s infantkou Marií a s kardinálem bydlet k Descalzas a nový král odjel v zavřeném kočáře do San Jerónima⁴². Cestou potkal tělo Páně, které nesli k nemocnému, a podle starého obyčeje rodu rakouského⁴³ chtěl vystoupit a doprovodit je. Hrabě z Olivaresu mu řekl: „Advierta Vuestra Majestad que anda tapado.“ Odpověděl mu: „No hay que taparse delante de Dios“⁴⁴, a vystoupil a doprovodil je; což se v Madridu bralo za velmi dobré znamení.

[Nový král dal ještě téhož dne vyhnat z královské rady „oidory“ (soudce) Tapiu a Benala, „lidi špatné pověsti“.]

Duben. Ve čtvrtek 1. dubna bylo královo tělo vystaveno v sále paláce s odkrytou tváří a všichni vyslanci je tam přišli pokropit svěcenou vodou.

Toho dne přišel sekretář Contreras mladému králi oznámit, že vévoda z Lermy je na cestě do Madridu podle rozkazu, který dostal od krále, jeho otce. Král se nad tím rozhněval a poslal dona Alonsa Cabreru, aby ho vrátil do Valladolidu, a alkalda dona Luise Paredese, aby ho, kdyby se zdráhal, odvedl jako vězně na některý hrad.

[Vyhnán byl také sekretář královy komory Tomás de Angulo (v textu Angudo), jehož písemnosti převzal Contreras; donu Juanu de Ciriza byly odňaty spisy konzult a svěřeny Antoniu de Aróstegui. Král prohlásil za své komoří ty, kdo v té hodnosti sloužili jeho otci, ale jejich službu odložil na jindy; patriarchovi Indií a donu Bernabému de Vivanco odňal stůl u dvora. V pátek 2. dubna dostala úřad první dvorní dámy královny (camarera mayor) vévodkyně z Gandíe; oba francouzští vyslanci ji hned šli pozdravit a v pět hodin odpoledne šla v průvodu hraběte z Benavente, dalších grandů, pánů a dam políbit králi ruku za tuto „merced“.]

Přibližně v touž hodinu vynesli z paláce tělo zesnulého krále, aby je odvezli do Escorialu⁴⁵, do hrobky jeho otců. Šel jsem se podívat na Segovijský most, jak tudy pojede, skoro se všemi madridskými grandy a dámami. Byl to podle mého soudu průvod dost ubohý na tak velkého krále. Jelo v něm nějakých sto či sto dvacet mnichů hieronymitů v rochetách na pěkných mulách, po dvou za prvním, který nesl kříž; potom asi třicet gardistů, které vedli markýzové z Povaru a z Falces; pak následoval králův dvůr, hofmistři poslední před vévodou z Infantada, nejvyšším hofmistrem, který jel před tělem. To bylo neseno na nosítkách dvěma mulami, přikrytými stejně jako nosítka zlatohlavem, jenže jen po podbřišníky. Za ním jeli komoří a asi dvacet lučištníků burgundské gardy, kteří průvod uzavírali. Jeli přenocovat do Pinta a nazítří dorazili do Escorialu dost časně, aby za něho dali odsloužit bohoslužbu; potom se společnost vrátila.

Vévoda z Osuny byl na mostě jako ostatní, aby viděl královo tělo, a když se zastavil u kočáru, v němž seděli šlechtici, kteří přijeli do Španělska se mnou, zeptal se jich, zda nevědí, kdy budu mít audienci. Pan de Rothelin a pan markýz de Bussy d'Amboise⁴⁶ mu odpověděli, že mi vzkázali, že to bude příští neděli. Řekl jim: „To mě těší; mám totiž slíbeno, že dostanu první po ní, a při té chci králi říci, že světu teď vládnou tři velcí panovníci, z nichž jednomu je šestnáct let, druhému sedmnáct a třetímu osmnáct, totiž on, Velký Turek a král francouzský⁴⁷, a že ten z těch tří, kdo bude mít nejlepší kord a bude nejstatečnější, má být mým pánem.“ Ta slova donesl kdosi, kdo seděl v jeho kočáře a měl uloženo slídit po jeho řečech a skutcích; a spolu s jeho dřívějším životem a s jedním dopisem, který napsal vévodovi z Lermy, byla příčinou, že ho vsadili do vězení, v němž skončil své dny.

[Téhož večera dal král úřad nejvyššího ubytovatele (aposentador mayor) donu Luisi Venegasovi po jeho zemřelém otci; v sobotu 3. dubna udělil komendu uprázdněnou smrtí hraběte ze Salazaru hraběti z Cabrilly a titul hraběte z Añoveru donu Rodrigu Lassovi, synovci toho, který krátce předtím zemřel ve Flandrech.]

Audience u Filipa IV. a rozmluva s donem Baltasarem

Pan vyslanec a já jsme navštívili dona Baltasara de Zúñiga, který od počátku nové vlády řídil státní záležitosti.

V neděli 4. mi přivedli dvacet kočárů, do nichž jsme nasedli pan vyslanec a já s celým svým průvodem; uváděl nás jen hrabě z Barajasu, protože to nebyla audience slavnostní, nýbrž soukromá, v San Jerónimu, kam se král uchýlil a kde mě přijímal z milosti, aby poctil krále, svého švagra, a ukázal mu, jak rychle mě chce vyřídit. Všichni jsme měli smutek po španělsku, s lobou, caperuzou a capirotem⁴⁸, což jsem udělal ze dvou důvodů: jednak proto, že je měli všichni grandové při audienci i sám král, takže já bych byl prostovlasý, a oni ne, což by se pro mne neslušelo; jednak proto, že jsem tím byl Španělům velmi milý a dával jsem najevo, že nosím velký smutek po zesnulém králi, což by tak nevypadalo, kdybych byl oblečen po našem. Poklonil jsem se tedy králi a vyslovil mu pésame, to jest projev zármutku nad smrtí krále, jeho otce; potom jsme mu vyslovili parabién, což je blahopřání k šťastnému nastoupení na jeho trůny. To jsme mu pro jistotu řekli i jménem našeho krále, než tu poklonu pošle vyřídit zvlášť po některém princi nebo velkém pánu. Potom jsem s ním mluvil o našich záležitostech; na to všechno mi odpověděl velmi případně. Nato jsem se šel poklonit princi donu Carlosovi, který stál vedle něho, a pak jsem odešel. Odtud jsem šel oplatit návštěvu vévodovi z Infantada a vévodovi z Osuny.

[V pondělí 5. dubna měl první audienci u královny, poklonil se infantce Marii a kardinálu infantovi a nakonec navštívil „bosou infantku“⁴⁹, královu pratetu.]

Téhož dne se sešla státní rada kvůli vyřízení mé věci a don Baltasar dostal za úkol se mnou o tom promluvit. Proto mi napsal a prosil mě, abych nazítří přišel na mši do San Jerónima; potom prý, budu-li chtít, se hodinu projdeme v křížové chodbě. Vzkázal jsem to panu řádnému vyslanci, který ke mně přišel druhý den ráno, v úterý 6., a po mši jsem v křížové chodbě našel dona Baltasara, který tam na nás čekal. Řekl mi, že mě prosí, abych ho omluvil, nebude-li už dál jedním z komisařů, kteří se mnou jednají: obecná správa španělských záležitostí, kterou teď má, ho z toho právem vyvazuje, zvláště v této době, kdy je jimi zavalen; poslouží však mně a vyřízení mé věci lépe, než kdyby byl mým komisařem, a dává mi na to čestné slovo starého přítele, jakými si spolu jsme od tak dávna. Řekl mi dále, že hrabě z Benavente je strýc vévody z Ferie, a je tedy pro zájmy svého synovce nakloněn tomu, aby se Valtellina podržela; to mu dělá starost, a proto strojí, aby nám ho jako komisaře odňali a dali nám jiného, který by nám byl po chuti. A hned mi jmenoval tři nebo čtyři, z nichž mi ponechal výběr, aby mi dosvědčil, jak pravil, že chce, aby naše dílo bylo dokonáno, a ne zmařeno. Tisíckrát jsem mu poděkoval za dobrou vůli a potom jsem mu řekl, že když mi tak upřímně nabízí přispění a pomoc, žádám ho ještě o radu: ať komisaře vybere sám, toho, kdo se nám podle jeho mínění bude nejlépe hodit. Odpověděl mi, že když mu důvěřuji, nezklame mou upřímnost ani důvěru, a že mi radí, abych se spokojil s těmi dvěma, kteří mi zbývají, totiž s regentem Caimem a donem Juanem de Ciriza; jsou to dobří lidé, povolní a na něm závislí, a ručí mi za ně. Prosí mě také, abych i já ze své strany přinesl ducha míru a smíru, jako vidím, že oni jsou dobrého úmyslu; to jsem mu slíbil. Řekl mi potom, že jsme už tak daleko ve Svatém týdnu, že není pomyšlení sejít se před Velikonocemi, ale že hned po nich budeme jednat bez přestání. Nezbylo mi než s tím souhlasit, protože jsem nemohl jinak.

[Odpoledne oplácel návštěvy několika grandům a vyslancům.]

Zatčení, Svatý týden a palácové dámy

Ve středu 7. dubna zasedala ráno státní rada, při níž byli hrabě z Benavente, don Agustín Mexía a don Baltasar de Zúñiga. Kolem poledne pak vešel don Agustín Mexía do domu vévody z Uzedy⁵⁰, aby ho navštívil, a brzy po něm tam dorazil markýz z Povaru se čtyřiceti lučištníky gardy; ti vévodu jménem krále zatkli, posadili do kočáru a odvezli do domu obehnaného příkopem, který patří hraběti z Barajasu, leží nedaleko Madridu a jmenuje se Alameda. Nechali u něho ty lučištníky s donem Carlosem Colomou, aby ho přísně střežili.

Po obědě jsem byl v jednom domě na Calle Mayor⁵¹, který mi připravili, abych viděl procesí de las Cruces, které je opravdu velmi krásné. Šlo v něm víc než pět set kajícníků, kteří bosi vlekli veliké kříže po způsobu kříže našeho Pána, a vždy po dvaceti křížích byly na přenosných lešeních rozmanité výjevy z umučení, vyvedené jako živé. Dívali jsme se na ně z balkonu, kde stála dvě křesla pro pana řádného vyslance a pro mne; a protože s námi přišli vyslanec Luccy, kníže z Eboli a hrabě de Châteauvillain, nechtěl jsem si do křesla sednout a je nechat stát. Řekl jsem panu řádnému vyslanci, ať zastoupí nás oba, a že já si půjdu sednout k ženám, které seděly nízko na konci balkonu; a šel jsem je požádat o místo mezi nimi a o stoličku, na kterou bych si sedl. Byly to velmi počestné ženy a měly si za čest, že mě mají mezi sebou. A štěstí tomu chtělo, že jsem se ocitl vedle doñi Anny de Sanasare, kterou jsem před pětadvaceti lety vídal v Neapoli⁵², a měli jsme se tehdy velmi rádi. Tušila sice, že mě už někde viděla, ale nemohla přijít na to, kde; i já jsem její tvář jaksi nejistě poznával, ale oba jsme se tak změnili, že bylo velmi těžké se poznat. Konečně jsme se poznali k veliké radosti obou; a ona mi potom poslala různé dary a několikrát mě přijala u sebe se svačinou a společností. Provdala se za velmi bohatého muže, sekretáře rady financí, jemuž přinesla věnem sto tisíc tolarů.

[Ve čtvrtek 8. dubna byl hrabě z Auñónu jmenován královým hofmistrem ke službě u bosé infantky; do vězení byli vsazeni oba sekretáři vévody z Osuny a jeho pokladník. Odpoledne šlo velké procesí kajícníků, v němž se bičovalo víc než dva tisíce mužů; Bassompierre vyslechl temné hodinky u Nuestra Señora de Constantinopla.]

Celá noc se pak strávila obcházením kostelů, kde se chodí dívat na monumentos našeho Pána⁵³. Velmi se mi líbilo, že s umlknutím zvonů přestanou po městě jezdit i kočáry; nejezdí se už ani na koni a dámy se nedávají nosit v nosítkách; nenosí se kord a nikdo se nedává provázet svou livrejí; všechny ženy chodí zahalené a nejvýš po dvou. Té noci se ovšem po městě děje také mnoho nepořádků, které se mi nelíbí.

[Na Velký pátek 9. dubna chodili kajícníci městem dál. Z Rady Itálie byl vyhnán regent Quintana Dueña, markýz de la Floresta, pro neuctivá slova, která řekl jejímu předsedovi hraběti z Benavente. Na Bílou sobotu přistoupil Bassompierre k velikonočnímu přijímání.]

Králi bylo oznámeno, že jacísi lidé bez zaměstnání chtějí vysvobodit vévodu z Osuny; proto mu zdvojili stráže a v Madridu uvěznili víc než dvě stě mužů, kteří neměli jiného stavu, než že byli „valentones“, chvástaví rváči.

[V neděli 11. dubna, na Boží hod velikonoční, dal král nabídnout vévodovi z Infantada úřad nejvyššího podkoního (caballerizo mayor); protože jej však král odňal hraběti ze Saldañi⁵⁴, vévodovu zeti, vévoda jej odmítl.]

V pondělí 12. jsem byl u Descalzas, kam se královna uchýlila po smrti krále, svého tchána, a popřál jsem jí veselé svátky. Řekla mi potom, že palácové dámy by se mnou velice rády mluvily a že bych měl, abych jim vyhověl, požádat o lugar⁵⁵. Odpověděl jsem jí, že kdybych s nimi měl mluvit s jednou po druhé, strávil bych tím víc času než smlouvou, kterou jsem si předsevzal uzavřít, a že ji prosím o milost, abych s nimi směl rozmlouvat s celým houfem; vynasnažím se prý se ctí z toho vyváznout. Odpověděla mi, že to není podle formy; načež jsem namítl, že udílejí-li Jejich Veličenstva milosti, děje se to proti formám, a že k věcem podle forem není milostí krále ani jejích zapotřebí. Usmála se a řekla, že by mi tu milost ráda prokázala, ale neodvážila by se bez vědomí krále; promluví prý s ním a dá mi odpověď.

[Hraběti ze Saldañi bylo toho dne oznámeno, že už není nejvyšším podkoním a že mu král poroučí jít sloužit do Flander s platem pěti set tolarů měsíčně, „jako by byl španělským grandem“. Hraběti z Olivaresu dal král „pokrýt hlavu“ jako grandovi a pro prvorozené syny jeho domu mu udělil titul hraběte z Castilleja. U Bassompierra se sešli regent Caimo, don Juan de Ciriza, arcibiskup pisánský a oba francouzští vyslanci, ale jednali „jen o věcech obecných“. Večer byl u doñi Maríe de Peña-Terán; v úterý 13. dubna zasedala státní rada a on dál oplácel návštěvy.]

Pád Lermův a nucená svatba hraběte ze Saldañi

Ve středu 14. předložila jedna palácová dáma, jménem doña Mariana de Córdoba, králi manželský slib, který jí dal hrabě ze Saldañi, a král řečenému hraběti poručil, aby se připravil jej splnit; hrabě slíbil, že to udělá prvního dne po velikonočním oktávu. A vévoda z Infantada, jeho tchán, který až do té doby úřad nejvyššího podkoního odmítal, jej přijal.

[Patriarcha Indií složil přísahu na své úřady, které mu byly ponechány; markýz de Renty dostal velení německé gardy, markýzi z Povaru zůstala garda španělská. Bassompierre pokračoval v návštěvách.]

Ve čtvrtek 15. král prohlásil, že podle ustanovení závěti zesnulého krále (jímž odvolával nesmírné dary, které učinil) odnímá vévodovi z Lermy čtrnáct set tisíc tolarů, které mu jeho otec daroval z tratos de Sicilia, ze sicilského obchodu s obilím. Tak se ten ubohý pán, který tak dobře a tak dlouho vládl Španělsku a právem se těšil velmi dlouhé přízni, viděl na sklonku svých dnů v jediné hodině zbaven všeho jmění, které královi úředníci za tu částku zároveň zabavili.

[V pátek 16. dubna dostal Bassompierre od svého krále depeši, která mu ukládala vyslovit novému králi soustrast nad smrtí Filipa III. Oznámil to státní radě pamětním spisem poslaným donu Baltasarovi; rada si přála, aby to držel v tajnosti až do vyřízení věci, kvůli níž přijel: potom se prý s králem rozloučí, „ba odjedu až do Burgosu, jako bych se vracel“, a teprve pak pošle kurýra se zprávou, že dostal nové pověření a vrací se vykonat kondolenci.]

V sobotu 17. jsme se sešli s našimi komisaři, abychom svou věc postrčili kupředu, a uviděl jsem v ní trochu světla; ještě téhož dne jsem o tom zpravil krále zvláštním kurýrem. A protože mi naše královna důtklivě kladla na srdce všechno, co se bude týkat vévody z Lermy, a protože hraběnka z Lemosu⁵⁶, jeho sestra, a ostatní jeho přátelé byli nad sňatkem hraběte ze Saldañi zoufalí a prosili mě, abych jej pomohl zmařit všemi prostředky, jaké dokážu vymyslet, zašel jsem za ním do San Jerónima, kde měl pokoj a předstíral, že je nemocen, a já zase, že mu oplácím návštěvu. Po vzájemných poklonách jsem mu řekl, že nevím, mám-li mu k nastávajícímu sňatku vyslovit parabién, nebo pésame; je mu sice jistě velkým potěšením, ale dvorný kavalír jako on přece jen nerad opouští tak sladký život, jaký vedl dosud, aby jej vyměnil za život v ústraní, plný trampot a starostí, jakým je manželství. Odpověděl mi, že je třeba poslechnout pána, který poroučí splnit, co bylo slíbeno paní; je to věru tvrdý úděl, který si bere na bedra, ale zlu už není pomoci. Z jeho řeči se mi zdálo, že ho sedlo tlačí a že by rád našel úlevu. To mě přimělo říci mu, že je víc léků, než si myslí, má-li chuť se uzdravit; a že mě výslovný rozkaz, který mám od královny infantky, abych byl panu vévodovi kardinálovi, jeho otci, nápomocen ve všem, co zmohu, jako její vlastní osobě, zavazuje, abych mu při citelné nelibosti, jakou on i celý jeho dům nad jeho vynuceným sňatkem pociťuje, nabídl při této příležitosti svou pomoc a přispění, aby z toho vyvázl, bude-li si to přát. Odpověděl mi na to: „A jakou pomoc a přispění mi můžete poskytnout vy, když toho nejsem schopen já sám ani moji příbuzní?“

Tu jsem mu řekl, že bude-li mi chtít věřit a spolehne-li se na mne, vyvedu ho z té nesnáze se ctí a slávou. Vévoda z Alby, děd toho nynějšího, se prý raději dopustil zločinu vzpoury a v plném míru vyrazil petardou svého syna dona Fadriqua de Toledo z hradu, kam ho zavřeli, aby ho donutili vzít si proti jeho vůli jednu palácovou slečnu – ta ještě žije a je to stará markýza del Valle⁵⁷ –, než aby ho nechal oženit, a to s dívkou velmi bohatou a z domu rovného jeho vlastnímu. A já sám jsem se osm let soudil s velkým rodem, který mi hrozil jistou smrtí, nevezmu-li si jednu královninu dvorní slečnu, jíž jsem udělal dítě a dal slib, aby se jím mohla krýt⁵⁸. Jsou-li mu jeho čest a čest jeho domu tak drahé, jak věřím, má bez lítosti na čas opustit španělský dvůr, kde je v nemilosti, když mu byl odňat úřad nejvyššího podkoního a když jeho příbuzní a přátelé pozbyli vážnosti a jsou pronásledováni. Lék, který mu nabízím, je ten, aby s počátkem noci odjel poštou a počkal na mne v Bayonne, kam za ním nejpozději do měsíce přijedu; pan hrabě de Gramont ho zatím bude bavit tak, že mu ten pobyt nebude nepříjemný. Nemá-li teď po ruce peníze, které si potřebuje vzít s sebou, dám mu tisíc pistolí na útratu až do svého příjezdu; a ručím mu za to, že až přijede k francouzskému dvoru, dá mu královna vyplácet tisíc tolarů měsíčně, dokud nebude jejím prostřednictvím sjednán jeho smír se zdejším dvorem; a kdyby to neudělala, udělám to ze svého a dávám mu na to slovo kavalíra. Vzdal mi nesčíslné díky za královnu i za mne a potom řekl: „Jak se dostat ze Španělska a nebýt zadržen? A kdyby mě zadrželi, dali by mi zcela jistě stít hlavu.“ Odvětil jsem, že těm, jimž chci posloužit, nenavrhuji nikdy věci nemožné a že jeho odjezd, cestu i bezpečí beru na sebe. Dali mi prý cestovní pas pro šlechtice, kterého ještě dnes vypravuji ke králi a který jede se třemi koňmi; až do Bayonne bude cestou dělat jeho sluhu, ačkoli by správně měl být ten šlechtic sluhou jeho. Šlechtic odjede až hodinu po setmění; v tu hodinu se musí dostavit ke mně, aniž ho kdo zpozoruje, a o ostatní ať se nestará. Řekl mi, že se k tomu odhodlá a bude mi za to po celý život hluboce zavázán; chce jen předtím promluvit se dvěma svými přáteli a prosí mě, abych měl v hodinu, kterou mu určuji, všechno připraveno.

S tím jsem ho opustil a šel jsem dokončit svou depeši. Dal jsem tisíc pistolí do dvou měšců a určil jsem jednoho ze svých lidí, svého podkoního jménem le Manny, aby tu cestu vykonal s ním, a poučil jsem ho, co má dělat. Když však přišla ta hodina, hrabě ze Saldañi ztratil kuráž a vzkázal mi, že nemůže dokonat, na čem jsme se spolu usnesli, z důvodů, které mi poví, jakmile bude mít to potěšení mě vidět. Nevím, zda ho od toho odvrátili přátelé, s nimiž mluvil, zda neměl dost odhodlání se do toho pustit, nebo zda ho láska, kterou k té dívce choval, přiměla, aby si ji vzal.

[Než odešel ze San Jerónima, navštívil ještě hraběte z Olivaresu a dona Baltasara de Zúñiga, pověděl jim, jak slibně se jednání vyvíjí, a požádal je, aby pomohli odklidit několik překážek, které ještě zbývaly; slíbili mu to. Král toho dne jmenoval hraběte z Benavente nejvyšším hofmistrem královny místo vévody z Uzedy, nepřítomného hraběte z Gondomaru (španělského vyslance v Londýně) členem válečné rady, dona Agustína Mexíu svým komořím a večer hraběte z Olivaresu sumillerem de corps. V neděli 18. dubna hostil Bassompierra císařský vyslanec. Byla vyhlášena junta, usnesená už před několika dny, která měla odstranit nepořádky u dvora a v Madridu a především vypovědět „amancebadas“ (ženy žijící v konkubinátu; Chantérac překládá „kurtizány“); zasedli v ní doktor Villegas, správce toledského arcibiskupství, převor z Escorialu, markýz z Malpiky, hrabě z Medellínu, don Alonso Cabrera a králův zpovědník.]

Téhož dne jsem šel navštívit bosou infantku, která mě ráda vídala, protože jsem s ní mluvil německy, což byla její mateřská řeč. Odtud jsem šel ke královně, která tam bydlela, a ta mi řekla, že král svoluje, abych s palácovými dámami mluvil, aniž požádám o lugar a aniž jej dostanu, a to s celým houfem i s každou zvlášť; za to jsem co nejpokorněji poděkoval králi i jí. Hned nazítří, v pondělí 19., jsem dovolení užil a poslal jsem požádat o audienci pět palácových dam; přišly do předpokoje, kde nám dali sedadla. Byla s nimi jen jedna stará dueña. Markýza z Hinojosy, která přicházela ke dvoru, mě v tom stavu zastihla, shledala to velmi novým a nezvyklým a přidala se k nám; a strávili jsme v rozmluvě víc než dvě hodiny.

[Potom obědval u benátského vyslance, který toho dne hostil všechny vyslance, a doma se u něho sešli komisaři k další poradě. V úterý 20. dubna navštívil generálního inkvizitora Aliagu, zpovědníka zesnulého krále, a obědval u pana du Fargis, který pohostil tutéž společnost jako den předtím Benátčan. Odpoledne se znovu sešli s komisaři „a zůstali jsme téměř ve všem zajedno“. Státní rada se toho dne usnesla, že příměří s Holandskem už nebude prodlouženo; z vyhnanství se vrátili markýz z Velady a hrabě z Villamediany⁵⁹.]

Ve středu 21. přijel král ráno v zavřeném kočáře k Descalzas, kde se konala svatba hraběte ze Saldañi a doñi Mariany de Córdoba. Král vedl ke mši ženicha a královna nevěstu; a když je s týmž obřadem dovedli zpět až ke dveřím královnina předpokoje, kam král vešel, odvezli je, ženicha i nevěstu, bez oběda v kočáře ven z města jako desterrados, vyhnance. Vévoda z Pastrany jim propůjčil k pobytu svůj dům v Pastraně, osm mil od Madridu, a tam jeli přenocovat.

[Ve čtvrtek 22. dubna vystrojil Bassompierrovi „velmi pěknou hostinu“ vévoda z Eboli. Mnichům z Escorialu byl toho dne odňat statek Campillo s osmnácti tisíci tolary ročního důchodu, který jim dal zesnulý král – opět podle ustanovení závěti o odvolání nesmírných darů. V pátek 23. vzkázal král po donu Juanu de Villegas, správci toledského arcibiskupství, zpovědníkovi zesnulého krále Aliagovi, že se mu odnímá úřad generálního inkvizitora, „a v touž hodinu ho posadili do nosítek“ a odvezli zpět do kláštera v Huete (v textu Goetté), kde žil, než přišel ke dvoru. V sobotu 24. byl vévoda z Uzedy vykázán do svého domu a jeho správce don Juan de Salazar zatčen.]

Madridská smlouva

Téhož dne jsem navštívil hraběte z Olivaresu a dona Baltasara de Zúñiga, a když jsem s nimi odklidil všechny obtíže smlouvy, kterou jsme chtěli uzavřít, bylo rozhodnuto, že ji podepíšeme nazítří. To bylo v neděli 25. dubna: regent Caimo a don Juan de Ciriza přišli ráno ke mně s notáři a jinými úředníky, jichž bylo třeba za svědky. Byl při tom i pan du Fargis, řádný králův vyslanec, a všichni čtyři jsme podepsali Madridskou smlouvu⁶⁰, která potom stála obě strany tolik, ať už šlo o to ji provést, nebo ji zrušit. Hned potom jsme šli, pan řádný vyslanec a já, k vyslancům, abychom je o ní zpravili a nechali jim opis. K večeru jsem pak navštívil bosou infantku.

V pondělí 26. jsem měl ráno audienci u krále, abych mu poděkoval za vyřízení své věci. Mluvil jsem s ním potom o záležitostech německých a zvláště jsem mu jménem krále doporučil kurfiřta falckého⁶¹. Nakonec jsem s ním obšírně mluvil jménem královny, jeho sestry, ve prospěch a na přímluvu vévody z Monteleone. Odpověděl mi na všechny body velmi uvážlivě. Co se týče vyřízení mých záležitostí, má prý sám zač děkovat králi, svému švagru, za ochotu, kterou v té věci projevil. Co do záležitostí německých je mu Bůh svědkem, že si v nich přeje klid a pokoj jako ve svých vlastních; není však jejich hlavou on, nýbrž císař, a jeho vojska jsou tam jen pomocná; učiní však u císaře všechny myslitelné kroky, aby ho pohnul k dobrému míru, po němž, jak ví, císař, jeho strýc, velmi touží. Co do falckraběte nemá on ani celý dům rakouský nejmenší důvod prokazovat mu dobro; přesto však u něho bude přímluva krále, jeho švagra, velmi mnoho vážit. A konečně, co se týče vévody z Monteleone, do tří dnů prý královně, své sestře, ukáže, jak si jejích proseb váží a jak jim vyhovuje, zvláště když se přimlouvá za osoby tak hodné, jako je vévoda z Monteleone; tím prý mohu ujistit královnu, jeho sestru, i řečeného vévodu. Potom jsem se s ním naoko rozloučil, abych se pak vrátil, vjel znovu do Madridu a vykonal jménem krále kondolenční poselství. Nato jsem se šel rozloučit s královnou.

[Téhož dne byl zbaven úřadu „acemilero mayor“, představený stájí mezků a soumarů. V úterý 27. dubna poslal Bassompierre po panu de Cominges⁶² králi, panu konetáblu de Luynes a panu de Puisieux obsáhlou depeši o celém svém jednání a s ní Madridskou smlouvu. Ve středu 28. dubna odjel z Madridu, „jako bych se vracel do Francie“, a nocoval v La Torre; ve čtvrtek 29. obědval v Escorialu, kde si prohlédl „celou tu podivuhodnou stavbu a vzácné věci, které v ní jsou“; v pátek 30. obědval v Pardu, královském letohrádku tři míle od Madridu, a přenocoval v Alcobendas. V Madridu se zatím dál odnímaly a rozdávaly úřady: hrabě z Altamiry přišel o úřad nejvyššího podkoního královny; markýz ze Santa Cruz se stal zástupcem vrchního velitele loďstva („generálním poručíkem moře“) pod princem Filibertem Savojským, don Pedro de Leiva generálem španělských galér a vévoda z Fernandiny, syn dona Pedra de Toledo, generálem galér neapolských; 29. dubna byli do státní rady jmenováni vévoda z Monteleone – tři dny po králově slibu –, don Diego de Ibarra, markýz z Aytony a markýz z Montesclaros. A 30. dubna „se vévoda z Osuny popral s donem Luisem de Godoy, který ho měl v Alamedě hlídat“.]