Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XVII. Návrat ze Španělska a hugenotská válka: Saint-Jean-d'Angély a první měsíc před Montaubanem (květen–září 1621)

[Kapitola zahrnuje dobu od 1. května do 22. září 1621. Bassompierre, mimořádný vyslanec Ludvíka XIII. ve Španělsku, vyřídí u nového krále Filipa IV. ještě kondolenci, rozloučí se s Madridem a přes Burgos a Bayonne se vrací do Francie, kde mezitím vypukla válka s hugenoty. Jako polní maršál slouží v červnu při obléhání Saint-Jean-d'Angély, léto stráví v Paříži, kam ho konetábl de Luynes obratně odklidil, a od 21. srpna stojí před Montaubanem, kde řídí práce ve čtvrti gard. Kapitola končí večerem 22. září, kdy vyletěla do povětří „velká mina“.]

1621: Kondolenční poselství v Madridu

Květen. V sobotu prvního května jsem ve smutku vjel do Madridu, abych vykonal kondolenční poselství.¹ Po obědě jsem jel do Sotilla, kam se vyšli projít všichni madridští kavalíři a dámy.

[V neděli 2. května byl v Madridu na znamení uznání nového krále vztyčen praporec. V pondělí 3. května měl Bassompierre první kondolenční audienci a v San Jerónimu² začaly zádušní obřady za Filipa III.; v úterý 4. května k nim krále doprovodil a odpoledne ho v klášteře Descalzas přijala královna. K ránu toho dne patří tato příhoda.]

Když jsem toho rána odcházel od krále, kterého jsem doprovodil zpět do jeho komnaty, přišli mě hrabě z Olivaresu a don Baltasar de Zúñiga³ vyprovodit a prošli se se mnou po galerii. Mluvilo se o všeličems: zeptal jsem se jich, zda princ Filibert⁴ uvidí Jeho Veličenstvo ještě téhož dne, nebo zda s tím počká do zítřka. Řekli mi, že princ Filibert je na Sicílii, tuze daleko, než aby mohl vidět krále. Myslel jsem, že přede mnou dělají chytré; proto jsem jim umíněně opakoval, že je-li Alcalá de Henares Sicílií, pak dál odtud není. To je zarazilo, takže mi řekli, že nemají za to, že by tam byl. Tu jsem jim řekl, že chtějí-li, abych o tom nevěděl, budiž, ve jménu Božím; nevědí-li to však naopak oni, že je o tom mohu ujistit a že to vím od benátského vyslance, k němuž právě ve chvíli, kdy jsme vcházeli do San Jerónima, dorazil kurýr, který prince zanechal deset mil od Alcalá; princ prý hodlal dorazit ještě toho dne do Madridu, donesou-li ho tam jeho mezci. Oba mi za tu zprávu poděkovali a požádali mě, abych svolil, aby králi řekli, že to vědí ode mne; s tím jsem souhlasil. V tu chvíli se vrátili ke králi, aby mu tu novinu oznámili, a ihned nato dali svolat státní radu, v níž bylo usneseno, že se do Alcalá de Henares spěšně pošle vzkázat královým jménem princi Filibertu Savojskému, aby bez nového rozkazu nejezdil dál, leda by raději chtěl čekat na královy rozkazy v Barajasu; to učinil a dělal tam nemocného, aby zakryl svou nemilost. Měl rozkaz nehýbat se z Itálie. Tito noví oblíbenci, kteří viděli, jak se za nebožtíka krále zmocnil jeho mysli, se báli, aby neučinil totéž i s tímto, a nikdy mu nechtěli dovolit, aby tohoto krále viděl víc než dvakrát.

[Od 5. do 14. května se Bassompierre loučil s grandy, s královnou, s „bosou infantkou“⁵ a s královými sourozenci, navštívil dona Pedra de Toledo, „nedávno se vrátivšího z vyhnanství“, vévodu z Alby a admirála Kastilie⁶ a poslal pozdravit prince Filiberta do Barajasu. V neděli 9. května přihlížel z balkonu u brány Puerta de Guadalajara slavnostnímu vjezdu Filipa IV. do Madridu: král jel ze San Jerónima do paláce pod baldachýnem, který neslo dvaatřicet městských radních, a vévoda z Infantada před ním jako nejvyšší podkoní nesl obnažený meč. Ve středu 12. května měl Bassompierre poslední audienci; král mu vlastní rukou odevzdal dopisy pro Ludvíka XIII. a pro francouzskou královnu, svou sestru, a vykonavatelé závěti Filipa III. mu pro ni svěřili „velký relikviář, který mohl mít cenu pěti set tisíc tolarů“, odkaz jejího otce.⁷ Dvakrát si ještě dal pro několik pánů zahrát komedii.]

[V sobotu 15. května dostal od krále „diamantový klenot za šest tisíc tolarů“⁸ a krásného koně z jeho hřebčína, vyměnil si dary s hraběnkou z Barajasu a vyjel z Madridu s týmž královským doprovodem, s jakým do něho vjížděl; do Alcobendas ho vyprovodil řádný vyslanec⁹ s několika pány. Vracel se cestou, kterou přijel, přes Lermu, Burgos (19. května) a Vitorii; 24. května překročil hranici a dojel do Bayonne, kde se sešel s hrabětem de Gramont a s panem d'Épernon.¹⁰ V Bordeaux navštívil 28. května pana de Mayenne¹¹ a jeho sestru, vévodkyni d'Ognano, a přes Blaye dorazil 31. května do Saintes.]

Obléhání Saint-Jean-d'Angély

V úterý prvního června jsem odtamtud vyjel a zamířil k Saint-Jean-d'Angély, kde jsem zastihl vojsko, jak se právě chystá k přibližovacím pracím.¹² Zajel jsem tam a cestou zpět jsem na zámku jménem Les Églises vyhledal [krále],¹³ který mě přijal velmi dobře.

Ve středu 2. června jsem se ubytoval v Saint-Julien poblíž Saint-Jean; tam jsme byli na pohřbu hraběte de Montrevel,¹⁴ mistra tábora pluku Champagne, zabitého den předtím.

[Ve čtvrtek 3. června se v Saint-Julien ubytoval i král a po poradě rozdělil velení: útok gard vedli maršálové de Brissac a de Praslin a pod nimi jako polní maršálové¹⁵ páni de Créquy, de Saint-Luc a Bassompierre,¹⁶ útok pluku Picardie maršál de Chaulnes, čerstvě povýšený na vévodu a paira, s polními maršály de Termes a de La Rochefoucauld.¹⁷]

Do příkopu jsme na své straně vnikli 21. června a zřídili jsme v něm čtyři traverzy: stalo se to v den, kdy jsem velel já. Pan de La Valette a hrabě de Paluau byli zraněni a Carbonnier zabit spolu s Favolesem, Des Hérablesem a Du Rocem: ten poslední patřil k lidem pana de Saint-Luc a ten před ním k mým, oba stateční muži; Favoles byl můj pobočník.¹⁸

Třiadvacátého se vyjednávalo a kapitulace byla podepsána; a čtyřiadvacátého, na svatého Jana, vyšel pan de Soubise¹⁹ z pevnosti: pan d'Épernon a já jsme do ní vstoupili s královými gardami, francouzskými i švýcarskými; pak jsem z ní vyjel, abych odcházející nepřátele doprovodil míli za město až na bezpečné místo.

Šestadvacátého král odjel ze Saint-Julien a odebral se do Cognacu.

Za tohoto obléhání zemřel pan kardinál de Guise²⁰ na skvrnitou horečku v Saintes, kam se dal donést.

Pařížské léto a konetáblovy úklady

[Po třech dnech v Cognacu poslal král Bassompierra do Paříže, aby tam s kancléřem a se španělským vyslancem markýzem de Mirabel ratifikoval smlouvy sjednané ve Španělsku.²¹ Zůstal tam sedmadvacet dní; pan de Créquy, který jel s ním, ještě déle, protože se při pádu těžce zranil na hlavě.]

Nedá se vypovědět, jak dobře jsem se za toho pobytu měl: kdekdo nás po řadě hostil; dámy se scházely ve společnosti nebo se dostavovaly do Tuileries. Galánů bylo v Paříži málo: těšil jsem se tam velké vážnosti a byl jsem zamilován na několika místech. Přivezl jsem ze Španělska vzácností za dvacet tisíc tolarů a rozdal jsem je dámám, které mě za to přijímaly co nejlépe.

Nuže, pana konetábla²² přesvědčili někteří lidé horšího zrna než my, jako Marillac, Zamet²³ a jiní, kteří se chtěli dostat výš, že mu není k prospěchu, aby polními maršály byli lidé tak vysokého postavení jako páni de Créquy, de Saint-Luc, de Termes a já; že dusíme slávu jeho i jeho bratří, které chtěl povznést vojenskou službou, a že se mluví jen o nás, a vůbec ne o něm ani o nich; proto prý nám má dát pověření někde stranou a v naší nepřítomnosti uvést do úřadu polní maršály menších zásluh, kteří by byli stvůrami jeho a jeho bratří a přispívali by svou péčí a námahou k jejich cti a slávě. Pan konetábl se dal snadno přesvědčit o věci tak zjevné, a proto dal panu de Saint-Luc udělit úřad generálního místodržícího na moři a po obléhání Saint-Jean ho poslal do Brouage, aby připravil výzbroj potřebnou k tomu, aby byl král mocný na moři; mně nařídil jet do Paříže ratifikovat řečené španělské smlouvy a ustanovil mě komisařem, abych je za krále podepsal spolu s panem kancléřem; a pan de Créquy, který dostal ránu z muškety do tváře a ještě z ní nebyl docela vyléčen, se dal snadno přemluvit k cestě do Paříže, nehledě k tomu, že tam měl nějaké záležitosti. Pan konetábl nám řekl, že doufá uzavřít mír v Bergeracu;²⁴ že hugenoti o něj dávají krále žádat a ten že k němu rád svolí, a že dá-li Bůh, král a on pojedou brzy za námi; v každém případě že nás včas upozorní, až bude načase dostavit se k vojsku.

Dal mi dokonce několik zvláštních příkazů, abych dával pozor na spolek mezi paní princeznou, paní hraběnkou a paní de Guise, jímž ho poplašili. Měl za to, že pan princ, pan de Guise a pan velký podkoní²⁵ s ním nejsou příliš spokojeni: první proto, že už nemá velení královského vojska; druzí dva proto, že byli jmenováni do královy užší rady a pak jim bylo řečeno, aby do ní z jistých ohledů nevstupovali. Projevil mi velkou důvěru, založenou na jeho úmyslu oženit mě se svou neteří de Combalet,²⁶ jak mu to zaručili pan princ a pan de Guise, jak bylo řečeno výše; a když potom viděl, jak důstojně jsem sloužil ve Španělsku a jak dobře jsem si vedl při tomto posledním obléhání Saint-Jean, rozehřál se pro ten záměr znovu a dal se mnou o něm promluvit Rucellaiovi,²⁷ jenž měl ode mne zvědět, co bych si přál pro své povýšení a pro své štěstí, uskuteční-li se ten sňatek: představoval si totiž, že na něm budu žádat korunní úřady, hodnosti a guvernérství a že se dám koupit. Já jsem však Rucellaiovi odpověděl, že čest vejít do příbuzenství s panem konetáblem je mi tak drahá, že by mě urazil, kdyby mi dával něco jiného než svou neteř v šatech, které má na sobě; že nežádám nic než to a že potom, až budu jeho synovcem, neodmítnu dobrodiní, jichž mě uzná hodným. Byl mou upřímností nadšen a dal mi vzkázat, že mě uvede do dokonalé důvěry krále, který ke mně má velmi silnou náklonnost, a že na ni napříště nebude žárlit, jako žárlil předešlého roku.

Potom nám řekl, že nám buď sám napíše, až bude čas za ním přijet, nebo že nám to jeho jménem vzkáže Esplan, jemuž nadto uložil, aby nám oznamoval vše, co se bude dít. Tak jsme odjeli velmi spokojeni s ním; a on hned řekl králi, že je nutné, aby ve svém vojsku jmenoval nové polní maršály; že my jsme k těm úřadům velmi vhodní a schopní, ale že nejsme lidé, kteří by vydrželi sedět na místě a byli u věci s potřebnou vytrvalostí. Navrhl mu k tomu Zameta, Marillaca, Contenana a Saint-Justa; zůstal jediný Termes, a ten byl zabit při přibližování ke Clairacu.²⁸

My jsme si zatím krátili čas v Paříži a Esplan nám od pana konetábla čas od času vzkazoval, že nás nic nenutí k odjezdu a že nám dá vědět, až bude čas. Tak minulo obléhání Clairacu a král už táhl k Montaubanu, když královna matka, která se vrátila do Tours, poslala po panu Sardinim,²⁹ aby nás popudila proti konetáblovi, dopis, který jí konetábl napsal: žádal ji v něm o Marillaca jako o jediného muže schopného pokořit Montauban a snažně ji prosil, aby ho poslala králi a nezdržovala jeho nepřítomností králova vítězství. Sardini nám ten dopis odevzdal u paní princezny před množstvím mužů i žen. Pana de Créquy to rozmrzelo, mne to však podnítilo vrátit se k vojsku a nečekat na rozkaz, který nám pan konetábl slíbil; a v sobotu 24. srpna jsem dorazil do Piquecos, králova hlavního stanu před Montaubanem.³⁰ Zdráhal jsem se sloužit jako polní maršál a chtěl jsem se při tomto obléhání spokojit s tím, že budu generálním plukovníkem Švýcarů. Nakonec mi král přiznal, že se s touto novou várkou polních maršálů nebudu míchat; že jím budu sám ve čtvrti gard a že po skončení obléhání povedu vojsko. S tím jsem souhlasil a ještě téhož dne jsem přijel do tábora u řeky Tarnu na straně rohových hradeb.³¹

Před Montaubanem: otevření zákopů

[Zákopy ještě nebyly otevřeny; stály jen dva mosty přes Tarn, které spojovaly tábor gard se čtvrtí pana de Mayenne v Montbetonu a tu zase s třetí čtvrtí u Le Moustier.]

Šli jsme, pan maršál de Praslin a já, navštívit pana de Mayenne, a ten nás zavedl tak blízko k Ville-Bourbon, jak jen mohl, s úmyslem opatřit nám nějakou tu ránu z muškety. Po návratu jsme se chystali otevřít zákop a šli jsme, Gamorini³² a já, až těsně k montaubanským rohovým hradbám, aniž nás kdo zpozoroval nebo na nás vystřelil; cestou zpět jsme však zabloudili a vpadli jsme do předsunuté stráže našich lidí, kteří do nás z bezprostřední blízkosti vypálili vším, co měli: kazajku mi prostřelila kule z muškety, ale díky Bohu se nic nedotklo ani Gamoriniho, ani mne. Potom jsme otevřeli zákop gard a nadto jsme zřídili silný zákop na velké cestě, která vedla podél vody; to vykonal pluk Piémont.

V neděli 22. srpna přijel pan konetábl do našeho tábora a zavolal si nás k sobě, aby s námi promluvil; a když jsme byli u něho, podnikli nepřátelé silný výpad na pluk Piémont, který byl ve zmíněném zákopu. Byla na ten zákop z města namířena dělová rána a ta roztrhla tělo prvního kapitána pluku Piémont jménem Le Breuil a utrhla stehno poručíkovi kapitána Lamberta, který patřil k mému domu a jmenoval se Casteras, statečný a milý hoch;³³ zemřel na to za dvě hodiny. Kapitánu Lartiguovi z téhož pluku rozdrtil granát nohu a zemřel na to o několik dní později. Kapitán Sarroque z pluku Normandie, který byl tehdy v zákopu, vyrazil s kordem v ruce proti nepřátelům, ale hned ho zabila kule z muškety. Na hluk výpadu jsem tam spěšně běžel a zahnali jsme nepřátele do města; ale o tyto statečné muže jsme už přišli.

[V příštích třech nocích táhli obléhatelé další linie a přes nekrytou cestu stavěli neprůstřelné zástěny, jimž se podle jejich původce začalo říkat „valobry“; nepřátelé jednou předstírali výpad, ale když našli obléhatele ve zbrani, „drželi otěže zkrátka“. V noci ze středy 25. srpna byl vysunutý pahorek nad úvozem, vhodný pro baterii proti rohové hradbě, obehnán věncem čtyřiceti prázdných hradebních košů.³⁴]

Výpad na koše a smrt hraběte de Fiesque

Ve čtvrtek 26. srpna v jedenáct hodin vyrazili nepřátelé do onoho úvozu, nad nímž byly koše postaveny, a háky je strhávali dolů k sobě. Přinesli si také nějaké zápalné slože, aby je spálili, kdyby je nemohli z místa, kde stály, strhnout, a obsadili své kurtiny mušketýry, kteří stříleli na naše lidi, jakmile po stržení košů zůstali nekryti, a zabili jich osm nebo deset. My jsme zase koše přitahovali proti nim k sobě, takže jich dokázali strhnout jen sedm. Potom několik mušketýrů postoupilo až na okraj úvozu a pálili do nich kolmo shora a množství kamení, které jsme na ně dali házet, je přimělo úvoz opustit a stáhnout se do města; přitom jim přišla vhod věc, kterou jsme v noci udělali proti nim, totiž dvě traverzy proti řečenému úvozu, jež nám znemožnily k nim sestoupit a vzaly nám možnost udeřit na jejich ústup.

Příští noci nám jeden Švýcar z mé kompanie jménem Jacques řekl, že dám-li mu tolar, přinese koše, které nepřátelé shodili do úvozu, jen když mu uděláme průchod; to jsme učinili. A nejvíc nás udivilo, že ten muž nosil koše na šíji, tak byl statný a silný. Nepřátelé po něm vypálili dvě stě ran z hákovnic a neporanili ho; a když jich přinesl šest, prosili mě kapitáni gard, kteří viděli takovou smělost, abych kvůli jedinému koši, který tam ještě zbýval, už nevydával v nebezpečí tak statečného člověka. On jim však řekl, že do jeho úmluvy patří ještě jeden koš a že ho chce přinést; a učinil to.

[Téže noci dosáhl zákop ústí úvozu; v pátek 27. srpna byly zákopy rozšířeny a z košů připraveno postavení pro baterii osmi až deseti děl.]

Téhož dne podnikli páni maršálové de Lesdiguières a de Saint-Géran,³⁵ kteří měli útok na Le Moustier, silný útok, aby dobyli kontreskarpy bašty;³⁶ byla jim upírána přes tři hodiny, ale nakonec ji vzali. Našich však bylo přes šest set mrtvých nebo raněných; mezi jinými tam byl zraněn polní maršál Saint-Just, který své ráně za šest dní podlehl, a Zametovi, rovněž polnímu maršálovi, přerazila kule z muškety pravou paži, což ho vyřadilo na celý zbytek obléhání, třebaže je proto neopustil.³⁷ Dobytí té kontreskarpy bylo velkou výhodou a nezbývalo než sestoupit do příkopu a zachytit se na baště; a kdyby ta byla dobyta, bylo by město vzato. Avšak ti, kdo v té čtvrti veleli, a především Marillac, tvrdošíjně stáli na tom, že na tom místě do příkopu sestoupit nelze pro skrytý bok, který tam byl, a pro kryt, který stál v příkopu.

[Bassompierre tu předjímá spor, který vylíčí při 4. září: v králově radě se posmíval těm, „kdo věří, že nelze sestoupit do příkopu, v němž jsou skryté boky a kryty“, a konetábl mu uložil, aby šel místo ohledat. – V sobotu 28. srpna se postupovalo sapou k příkopu rohové hradby; v neděli 29. srpna³⁸ se v něm obléhatelé usadili a postavili baterii o osmi dělech.]

Pan de Schomberg,³⁹ který z pověření zastával úřad velmistra dělostřelectva, se přišel podívat na baterii, kterou dal postavit jeho zástupce jménem Lesine. Ukázal jsem mu, že sklad jeho prachu je příliš blízko baterie a že zavane-li vítr od východu, donesou děla při střelbě jiskry až do skladu a mohla by prach zapálit. Dobře uznal, že mám pravdu, a promluvil o tom s Lesinem; ten mu odpověděl, že se nic zlého nestane, a tak to nenapravil.

V pondělí 30. srpna jsme pokračovali v zákopech až ke strži napravo od naší baterie. Přišel jsem na čelo zákopu ohledat, jak daleko jsme pokročili, a vyšel jsem osm nebo deset kroků do nekrytého prostoru, abych viděl, co budeme muset udělat příští noci, a pak jsem skočil zpět do zákopu dřív, než si mě nepřátelé stačili vzít dobře na mušku; tomu nás učí neustálý cvik. Je to však nebezpečné pro ty, kdo dělají totéž po nás, protože nepřátelé jsou připraveni, a oni dostanou rány z mušket, které byly určeny, a nedány, tomu, kdo se ukázal první. Tak se stalo panu hraběti de Fiesque:⁴⁰ když chtěl vyjít a udělat totéž co já, dostal ránu z muškety do beder na pravé straně, která mu prošla až dolů do břicha nalevo, a čtvrtého dne nato zemřel. Byla to velká škoda pro všechny, pro mne však zvlášť, neboť mě miloval jako nikoho jiného: byl to statečný pán, muž poctivý, který držel slovo, a výborný přítel.

Ještě toho večera poslal pan konetábl panu maršálovi de Praslin rozkaz, aby druhý den nedával z naší baterie střílet; z toho jsme usoudili, že se ve městě vede nějaké jednání o dohodu; chodil tam totiž každý večer královým jménem Esplan a jednal s panem de La Force⁴¹ a s Montaubanskými. Bylo také srozumění s jedním z těch uvnitř, který tam měl jakési velení a jmenoval se hrabě de Bourgfranc;⁴² nepřátelé však o tom dostali vítr a zbavili se ho jednoho dne při útoku, který se vedl ze strany Ville-Bourbon: jeden z jejich lidí mu zezadu vpálil do hlavy kuli z muškety, která mu ji roztříštila.

Dny ohně

[V úterý 31. srpna přibyla za cestou druhá baterie, o čtyřech dělech.]

Pan de Schomberg se přestěhoval do naší čtvrti a pozval pana de Praslin, mne a několik dalších k večeři. Když jsme se chystali zasednout ke stolu a procházeli se před jeho stanem, uviděli jsme ve městě oheň: způsobil ho jejich prach, jehož toho dne shořelo dvacet tisíc liber.

Září. Druhý den, ve středu prvního září, kolem šesté hodiny ranní, jsme zahájili zuřivou palbu na nepřátelské rohové hradby: pan maršál de Praslin byl s panem de Schomberg u velké baterie a já u té o čtyřech kusech. Obě dělaly pěkný rámus; ale když se střílelo hodinu nebo o něco déle, stalo se nám to, co jsem dva dny předtím panu maršálovi a panu de Schomberg předpověděl: jiskry z děl zalétly do skladu prachu a zapálily deset tisíc liber, které tam byly; přišlo při tom o život čtyřicet mužů a zástupce velmistra dělostřelectva Lesine, který tam uhořel. Několik šlechticů oheň ožehl, jako pana de Bourbonne, barona de Seaux a jiné; ale jen lehce. Šťastnou náhodou jsem chvíli předtím zašel do linie před baterií, a protože jsem tam zpozoroval něco, co nám mohlo posloužit, poslal jsem pana maršála poprosit, aby se na to přišel podívat; učinil to, a protože tam právě šel s panem de Schomberg a s jinými z předních velitelů, byli nebezpečí toho ohně ušetřeni. Všech osm děl bylo nabito a staženo z palebného postavení, připraveno vrátit se do něho, když se prach vzňal; ten způsobil, že všechna vypálila zároveň do košů a rozbila je na kusy. Hrouda z jednoho z těch košů mě zasáhla do boku, srazila mě na zem a vyrazila mi dech, ale také způsobila, že oheň přešel nade mnou a neublížil mi.

[Nepřátelé spustili při té nehodě velký křik a chystali se k výpadu; Schomberg dal však z menší baterie „zuřivě pálit“, maršál de Praslin se postavil v čelo gard a Švýcarů, Bassompierre v čelo pluku Chappes, který měl ten den stráž, „a tvářili jsme se tak dobře, že se nepřátelé neodvážili na nás jít“. Po obléhání prý Montaubanští přiznali, že na čtvrť gard chtěli několikrát udeřit, ale kromě dne velké miny se do zákopů tak dobře hájených „neodvážili zakousnout“. Za dvě hodiny stály nové koše a velká baterie pálila dál.]

Po obědě, když jsme se dívali na Tarn, uviděli jsme, jak oheň zachvátil také prach ve čtvrti pana de Mayenne; kromě ztráty osmi tisíc liber prachu pobilo to dosti mnoho lidí; uhořeli mezi nimi pan de Villars, polní maršál a bratr pana de Mayenne po matce, a syn pana hraběte de Ribérac,⁴³ mladý muž velkých nadějí. Zdálo se, že ten den a den předešlý byly osudné ohněm jak nepřátelům, tak našim dvěma čtvrtím.

[Ve čtvrtek 2. září pokračovala palba „s malým účinkem“; měla jen umlčet obranu výborně stavěných rohových hradeb, které se měly brát „píď za pídí“.]

Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme nicméně předstírali, že chceme na rohové hradby zaútočit, na prosbu, s níž se pan de Mayenne obrátil na pana maršála, aby dal nepřátele něčím zaměstnat, zatímco on zaútočí na jeden půlměsíc; od toho byl odražen s velkou ztrátou, neboť tam zahynul markýz de Thémines, polní maršál, statečný a srdnatý muž, La Frette, který si odvahou ani ctižádostí nezadal s žádným mužem své doby, Carbon a přes padesát šlechticů.⁴⁴

[V pátek 3. září byla menší baterie chráněna traverzou a ke stanovišti dvou kompanií gard vedena krytá linie.]

Pan maršál de Praslin byl krátce před setměním v zákopu, a když jsem na něho naléhal, aby mi nařídil, co si přeje, aby bylo vykonáno příští noci, viděl se obklopen množstvím šlechty, která mu překážela; aby se jí zbavil, vyšel tam, kde na něho nepřátelé viděli, a zavolal nás, mne, pobočníky a Toirase,⁴⁵ který měl na starosti všechno, čeho bylo třeba pro noční práci. Jakmile nepřátelé zpozorovali, že jim dáváme tak pěknou příležitost, vypálili na nás třicet ran z mušket, které nám proděravěly nohavice a pláště a panu de Toiras přerazily nohu. To nám velmi uškodilo, neboť mi ulehčoval od mnoha námah, které jsem potom musel snášet sám.

Spor o sestup do příkopu

V sobotu 4. září mi král poslal rozkaz, abych za ním přijel do Piquecos, kvůli tomu, co jsem několik dní předtím navrhl: že při útoku na Le Moustier, kde byla dobyta barikáda, je správný postup sestoupit do příkopu, překročit ho krytou chodbou a zachytit se na baště, která by za osm nebo deset dní byla zcela jistě dobyta. Páni polní maršálové té čtvrti nebyli téhož mínění, podle mého soudu ne proto, že by v tom shledávali příliš nebezpečí (byli to stateční muži), nýbrž z umíněnosti nebo z neschopnosti. Zpozoroval jsem na nich ještě jednu věc, které jsem si všiml už mnohokrát: že mnoho lidí je udatných, mohou-li, pro zítřek, a ne pro týž den. Neboť když byla dobyta kontreskarpa, uznal polní maršál, který měl ten den službu, místo sestupu za vhodné táhnout linii podél kontreskarpy doleva, a říkal, že je to proto, aby se došlo ke špici bašty, na níž se chtěli zachytit; snad to však bylo také proto, aby nebezpečí sestupu zůstavil tomu, kdo ho měl vystřídat; a ten ji zase prodloužil, aby sestup přenechal dalšímu. Tak se za osm dní, co byla kontreskarpa dobyta, nedělalo nic jiného, než že se bez užitku a bez záměru klouzalo podél ní.

Byl tam jeden kapitán pluku Chappes jménem La Molière, který zastával službu pobočníka; věřili mu víc než komukoli jinému a on těm pánům dával velké naděje svými návrhy, jež nebyly dobře uváženy. A pan konetábl, který poslouchal jedny i druhé, byl mrzut, když viděl, že se nepostupuje. Panu maršálovi de Lesdiguières se tam vždycky nevěřilo, a jakmile se mu někdo postavil nebo mu odporoval, jeho dobrotivá povaha ho vedla k tomu, že ustoupil a plul s proudem, takže čas ubíhal nazmar. Nakonec chtěl král svolat pořádnou radu, aby se došlo k pořádnému rozhodnutí. Dostavil jsem se do ní na jeho rozkaz a pevně jsem hájil svůj názor, který se zakládal na pravidlech umění, na zkušenosti a také na tom, co bylo zjevné. Schválil jej jediný pan de Lesdiguières; avšak pan princ de Joinville,⁴⁶ který v té čtvrti velel, pan maršál de Saint-Géran, pan de Schomberg a polní maršálové té čtvrti byli opačného mínění, především Marillac, jenž chtěl důvody dokázat, že nelze sestoupit do příkopu, kde jsou skryté boky a kryty, jako by to činilo pevnosti nedobytnými; ten človíček La Molière mu přizvukoval a dělal velký hluk. Nakonec jsem jim řekl, ať dají svolat inženýry a příkop ohledat, a nebudou-li mého názoru, že přistoupím na jejich.

Při tom zůstalo; a když páni z onoho ležení odešli, uvedl mě pan konetábl do svého kabinetu, kam brzy nato přišel král, a řekl mi, že mu ti pánové říkají, že se mi o tom lehko mluví, když jim ve svém návrhu nechávám všechno nebezpečí a všechno riziko a sám na nich nemám podíl; že je chci hnát na jatka a že bych nebyl nerad, kdybych se jich zbavil, a to že mě vede k takovým řečem. Přiznávám, že mě ta slova rozhněvala, a odpověděl jsem panu konetáblovi, že běh mého dosavadního života nedává soudit, že bych byl člověk, který si přeje smrt druhého; že smrt pana de Joinville by mi způsobila zármutek a nepřinesla žádnou výhodu; že pan de Lesdiguières je mého mínění; co se týče pana maršála de Saint-Géran, že nehodlám být maršálem Francie skrze jeho smrt, nýbrž skrze dobré služby, které chci prokázat králi; a pokud jde o polní maršály, že se nejen nemusím bát, že by mě předběhli, ale nebojím se ani toho, že by mi šlapali na paty, vždyť nejsou mého kalibru ani mého dostřelu; že co jsem řekl, řekl jsem podle svého svědomí, svého mínění, královy služby a válečného řádu a že je to tak zjevné, že – třebaže nic nezískám, pletu-li se druhému do díla – nabízím králi, chce-li, abych si s nimi vyměnil čtvrť, že pod ztrátou cti a života budu mít do tří neděl na baště Le Moustier v postavení proti městu tři králova děla, kdežto způsobem, jakým to chtějí dělat oni, tam nebudou ani za šest, a možná vůbec ne; to že je vše, co jim mám říci, a potom že už o tom nikdy nepromluvím. Nato král, který o mně měl vždycky dosti dobré mínění, řekl panu konetáblovi: „Vezměme Bassompierra za slovo a nechme ho jednat: ručím za něho. Pošleme tři polní maršály z Le Moustier k útoku gard a jeho dejme k Le Moustier: jsem si jist, že udělá, co nám slibuje, a bude to k našemu dobru.“ Pan konetábl mu řekl, že by ta výměna působila velké potíže, že by se nelíbila jedné ani druhé čtvrti a že by gardy nechtěly poslouchat ony polní maršály ze čtvrti u Le Moustier. Nakonec mě požádal, abych zajel na místo s Gamorinim, Le Mainem a Des Essarsem⁴⁷ a druhý den abych se vrátil k němu na oběd a přivedl mu ty tři řečené muže, jejichž mínění chtěl také slyšet. Učinil jsem to nazítří, v neděli 5. září, za svítání, aby mě tam neviděl žádný polní maršál ze čtvrti u Le Moustier. Vzal jsem tam řečené Gamoriniho, Le Maina a Des Essarse a nadto Lanchèrese, který měl horečku, ale přemohl se. Všechno jsme důkladně ohledali a pak jsme se vrátili do Piquecos podat panu konetáblovi zprávu; shodovala se s tím, co jsem řekl předešlého dne, a to pana konetábla povzbudilo, aby to dal provést. Ale ještě téhož dne za ním přišel pan de Marillac a s pomocí pana de Schomberg ho velkými ujištěními, která mu dávali, že s Montaubanem budou brzy hotovi, přiměl, aby se řídil jejich míněním; a zle se mu to vyplatilo.

Rohová hradba, Tréville a montaubanské pradleny

V pondělí 6. září jsme se dál přibližovali k rohovým hradbám ze strany úvozu; a pan de Fourille,⁴⁸ věru statečný a zkušený šlechtic, od něhož se mi dostávalo tolik pomoci, že jsem byl rozhodnut vyžádat si ho u krále za druha v úřadě polního maršála, byl zabit při zřizování postavení, o něž se v úvozu pokoušel; byla to velká škoda.

[V úterý 7. září se obléhatelé zachytili na rohové hradbě a začali pod ni kopat minu. – Od počátku obléhání se vědělo, že pan de Rohan⁴⁹ chystá v Cévennách městu pomoc. Král proto poslal pana d'Angoulême,⁵⁰ generálního plukovníka lehké jízdy, s vojskem mezi Castres a Saint-Antonin a ten ho „velmi ujistil“, že nikdo neprojde. „Přesto, nevím jakým neštěstím,“ prošlo dvanáct set pěších pod mistrem tábora Beaufortem a vešlo do Saint-Antonin, odkud se chtěli lesem Grésigne dostat k Montaubanu.]

Ve středu 8. září prostřelila kule z muškety rameno Gohasovi, kapitánovi gard, když v zákopu nastupoval stráž.

Ve čtvrtek 9. září jsme si v rohových hradbách zřídili velmi rozsáhlé postavení; nepřátelé nám je dlouho upírali, ale nakonec jsme je získali. Velmi se tam vyznamenal Tréville,⁵¹ baskický šlechtic, který nosil mušketu v plukovnické kompanii; proto jsem pro něho na králi vyžádal a dostal praporečnické místo v pluku Navarre. Když jsem ho však zavedl do Piquecos, aby za ně králi poděkoval, odmítl je a řekl, že neopustí gardový pluk, u něhož je už čtyři roky, a jestliže ho Jeho Veličenstvo uznalo hodným praporečnického místa v pluku Navarre, povede si napříště tak dobře, že je svým chováním přiměje, aby mu dalo místo u gard; a to později učinilo, a ještě víc.

[V pátek 10. září dělilo obě strany jen půl stopy země a házely po sobě bez ustání ohnivé hrnce a granáty. Stroj, který dal v sobotu postavit Gamorini k dobytí výšiny, nepřátelé zapálili; mina zatím postupovala.]

V neděli 12. září jsme napříč příkopem rohové hradby postavili valobry, abychom mohli bezpečně přecházet, a podnikli jsme další velký útok, při němž jsme jim urazili půl rohu. Oni si však za ním udělali vnitřní opevnění se španělskými jezdci a za nimi neprůstřelné zástěny, zpoza nichž bez ustání stříleli, takže jsme byli nuceni usadit se nahoře.

[Toho dne přijel pan Pompeo Frangipani,⁵² jehož si Bassompierre vyžádal „za druha v úřadě polního maršála“; díky Rucellaiově přízni u konetábla, která „byla veliká“, to král povolil.]

V pondělí 13. září dal pan de Mayenne podniknout další útok na týž ravelin, kde byl předtím tak důkladně bit, a mělo to stejný výsledek a několik jeho lidí bylo zabito; nepřátelům to dodalo velké odvahy a jeho lidi to sklíčilo. On sám zuřil.

V úterý 14. září: několik dní předtím bylo usneseno, že se dělovou palbou přeruší montaubanský most, aby Montaubanští nemohli posílat pomoc do Ville-Bourbon. Pan maršál de Chaulnes, který nedávno přijel do tábora z Toulouse, kde od počátku obléhání ležel nemocen, byl pověřen dát proti tomu mostu postavit baterii a uložil to mně. Baterie však byla daleko a ani pět set dělových ran by snad ten most nedokázalo prolomit, a i tak by ho byli vždycky mohli spravit dřevem; když jsem tedy vyložil, jak velký je to náklad a jak malý z něho plyne užitek, bylo mi řečeno, abych na tom netrval. A právě v té době dvě stě žen, které pod tím mostem a poblíž něho praly prádlo a myly nádobí a jimž ty dělové rány byly nepohodlné, zvěděly, že ve čtvrti velí Bassompierre, který vždycky vedl se ženami poctivou válku, a poslaly ke mně bubeníka, aby mě jejich jménem poprosil, abych jim nerušil praní. Ochotně jsem jim to povolil, protože jsem k tomu už měl rozkaz; a byly mi za to tak vděčny, ony i ženy z města, že daly požádat o příměří, aby mě viděly, a velké množství těch nejpřednějších přišlo nahoru na své náspy se mnou promluvit. A já jsem se, v ten jediný den za celé obléhání, pěkně upravil a vystrojil, abych je pobavil hovorem. Stalo se to však až nazítří, ve středu 15. září; toho dne jsem byl hned zrána povolán, abych se s pány maršály de Praslin a de Chaulnes odebral ke králi kvůli zprávě, kterou král dostal o pomocném sboru, jenž proklouzl panu d'Angoulême mezi prsty a dorazil do Saint-Antonin. Dostavil se tam i pan de Mayenne s pány de Cramail a de Gramont,⁵³ svými polními maršály, a rovněž páni de Chevreuse, de Lesdiguières, de Saint-Géran a de Schomberg s Marillacem. Na této radě se litovalo, že nebylo uposlechnuto dobré rady pana maršála de Lesdiguières, který chtěl, aby se kolem Montaubanu zřídily linie a pevnůstky, které by zabránily přísunu pomoci. Protože však už bylo pozdě, byly usneseny tři věci: za prvé, že se povolá pan d'Angoulême se silami, které má, aby se položil mezi Saint-Antonin a Montauban a zabránil pomocnému sboru v průchodu; za druhé, že se dají zákopy opevnit všechny cesty a přístupy k Montaubanu; za třetí, že se z našich dvou čtvrtí, gard a Picardie, vezme každý večer z každé tisíc mužů, aby řečené přístupy hájili a bili se s nepřáteli v úzkých cestách, zatímco pan de Luxembourg s pěti sty jezdci, které měl, bude střežit celý přístup od Villemuru k Montaubanu a rovinu Ramier, která byla hlavním přístupem; to vzal na sebe (pan de Vendôme se třemi sty jezdci později vzal na sebe přístup od Villemuru).⁵⁴

[Každou noc měl oddílům proti pomocnému sboru velet jeden velitel z každé čtvrti; ve čtvrti gard měl 16. září začít pan de Praslin, po něm pan de Chaulnes a třetí Bassompierre.]

Avšak hodinu předtím, než tam měl pan maršál de Praslin jít, dostal ránu z muškety, která mu jen škrábnutím natrhla kůži na břiše, takže jsem tam musel jít místo něho já.

Smrt pana de Mayenne a karmelitánova rada

[V pátek 17. září požádal pan de Mayenne na schůzce u mostu přes Tarn maršály ze čtvrti gard, aby nazítří děly a klamným útokem podpořili jeho nový útok na Ville-Bourbon; slíbili mu to.]

Pan de Guise⁵⁵ mě chtěl svést, abych s ním jel na oběd k panu de Mayenne; protože nám však pan maršál de Lesdiguières určil schůzku v lomu de Ruffe, omluvil jsem se a řekl jsem mu, ať si dá na pana de Mayenne pozor, že nemá větší potěšení, než když dá střílet na sebe nebo na ty, které vodí prohlížet své práce, a že se sám opaří, jen aby spálil druhé. K mé velké lítosti se však mé proroctví jistým způsobem vyplnilo; neboť po obědě, když jim ukazoval své práce, zasáhla ho rána z hákovnice do oka – předtím prostřelila klobouk panu de Schomberg – a zabila ho na místě.⁵⁶ Tu smutnou zprávu jsme se dozvěděli v lomu de Ruffe, kam jsme páni maršálové a já přišli za pány de Joinville, de Lesdiguières a de Saint-Géran.

[Tam si obě čtvrti rozdělily střežený obvod – gardy od mostu přes Tarn k mostu přes potok Garrigue, Picardie odtud k Le Moustier – a vybraly bojiště pro případ poplachu.]

Zděšení ve čtvrti pana de Mayenne bylo po jeho smrti tak veliké, že všichni velitelé i oddíly chtěli odejít; ale pan de Guise s nimi té noci zůstal a uklidnil je. Král žádal pana de Guise, aby se v té čtvrti ujal velení; on se však omluvil a staral se o ně pak pan maršál de Thémines sám.

[Protože se panu de Chaulnes udělalo zle, vedl tisíc mužů proti pomocnému sboru té noci i příští Bassompierre. V sobotu 18. září se pokračovalo v zákopech a v mině; v neděli nepřátelé zapálili dvoudělovou baterii na břehu řeky a hned se stáhli.]

Několik dní předtím přišel k vojsku onen bosý karmelitán,⁵⁷ který byl v bitvě u Prahy a který radil, aby byla svedena; byl pokládán za muže velké svatosti. Pan konetábl se ho zeptal, co se mu zdá, že by se mělo udělat, aby byl Montauban dobyt. Řekl mu, ať dá do města naslepo vypálit čtyři sta dělových ran, a zastrašení obyvatelé že se neomylně vzdají. Proto pro mne král předešlého dne poslal, aby mi nařídil dát těch čtyři sta dělových ran vypálit, a já to učinil; ale nepřátelé se proto nevzdali.

[Na noční stráž šel Bassompierre i 19. září za raněného pana de Praslin a 20. září s panem de Chaulnes, který tam ještě nebyl a bál se zmatku.]

V úterý 21. září byla mina téměř dokončena; a protože měla být odpálena nazítří, kdy byl ve velení na řadě pan de Chaulnes, přišel se ho kapitán minérů jménem Ramsay zeptat, kolika librami si ji přeje dát nabít. Zeptal se těch, kdo stáli u něho a rozuměli té věci, kolik se do nich obyčejně dává. Řekli mu, že šest nebo sedm set liber, a on tu řekl: „Chci, aby měla velký účinek: nabijte ji dvěma tisíci osmi sty librami prachu.“ Ramsay mu řekl, že je to mnoho; ale on to tak chtěl, neboť se domníval, že ti, kdo mu řekli šest nebo sedm set, řekli dva tisíce šest nebo sedm set.⁵⁸

[Stráž za pana de Praslin držel i té noci. Ve středu 22. září ráno byl planý poplach, že se pomocný sbor blíží; vojsko nasedlo na koně a pan de Vendôme přijel s jízdou do roviny Ramier, ale Beaufort byl stále v Saint-Antonin.]

Velká mina

K večeru, když jsem odváděl oddíly určené proti pomocnému sboru, neboť byla moje noc, potkal jsem cestou pány maršály, kteří šli do zákopů, a řekli mi, že jdou dát odpálit minu. Byl s nimi pan Frangipani, který sestavil rozkaz, jímž se měl řídit pluk Chappes, toho dne ve stráži; pan Frangipani měl také toho dne jako polní maršál velení. Řekl jsem jim, že se mi zdá, že ji dávají odpálit hodně pozdě a že jim zbude málo času, aby se usadili tam, kde mina zapůsobí; blížila se totiž noc, a ta je uvrhne do velkého zmatku a nepořádku. Mnozí byli téhož mínění; ale pan de Chaulnes (který ji chtěl odpálit ve svůj den) k tomu nechtěl svolit a řekl mi: „Vidím dobře, oč jde: vy byste ji chtěl odpálit v den pana de Praslin a svůj.“ Zeptal jsem se ho, zda potřebuje mých služeb; s díky odmítl. Řekl jsem mu nato, že nechám oddíl proti pomocnému sboru odejít pod vedením pana de Fontenay,⁵⁹ mistra tábora pluku Piémont, a až uvidím minu vybuchnout, že budu mít čas ho dohonit; a šel jsem za pány maršály, kteří se postavili na místo vhodné k tomu, aby viděli její účinek, a já vedle nich. Pan de Chaulnes poslal zjistit, zda je vše připraveno; vzkázali mu, že ano, až na jednu věc: pan de La Maison⁶⁰ (který velel pluku Chappes po mistru tábora jako první kapitán a plukovní major) totiž chtěl, aby byla stržena malá krytá chodba, která vedla napříč příkopem hradby, jež měla vyletět, aby vojáci šli do průlomu po mině ve větším pořádku, a Ramsay trval na tom, že ji nemůže nechat odstranit, protože pod ní je zápalná šňůra miny. Pan de Chaulnes mi poručil, abych tam šel a nařídil, co uznám za nejlepší. Běžel jsem tedy tam, a když jsem vcházel do té malé chodby, potkal jsem Ramsaye, který mi řekl: „Utíkejte, pane, neboť jsem zapálil šňůru miny, která bude mít podle mého soudu strašlivý účinek.“ Nedal jsem si to říkat dvakrát a běžel jsem ze všech sil čtyřicet kroků, abych se od ní vzdálil. Tu vybuchla s prudkostí větší, než se dá vypovědět, a vynesla do vzduchu celou hradbu, pod níž byla; ta dosti dlouho nepadala zpátky, až se nakonec zřítila do zákopu na nás. Strčil jsem hlavu a tělo pod velký sud, který jsem tam našel; nebyl však dost pevný, aby to vydržel, a rozsypal se na mně, a přes tisíc liber hlíny mi dopadlo na bedra, stehna a nohy. Vyprostil jsem se, jak jsem mohl, a celý potlučený jsem šel k mině, šlapaje po mrtvých tělech našich lidí, které mina zavalila; bylo jich přes třicet a mezi nimi Ramsay. Mina odnesla to, co bylo na naší straně, a učinila nepřátele silnějšími, než byli; uhasila většinu doutnáků vojákům, kteří měli útočit. Ti se statečně dostavili, a několik šlechticů také, a pobyli chvíli na místě, kde mina vybuchla, ale výš vystoupit nemohli, protože z půdy udělala sráz. Brzy nato se však nahoře a po bocích objevili nepřátelé, házeli na naše lidi ohnivé hrnce, granáty a ohnivé věnce a bez ustání na ně stříleli: La Maison, který tam měl velet, byl hned na počátku zabit a s ním dva seržanti. Páni de Chaulnes a de Praslin stáli u vchodu a ustavičně tam posílali čerstvé lidi. Tehdy jsem poprvé viděl pana Frangipaniho vykonávat jeho úřad; zastával jej s velkým rozmyslem a smělostí a toho dne konal svou povinnost velmi dobře.

V téže chvíli podnikli nepřátelé výpad na dvě kompanie gard, které stály na konci linie uzavírající naši levou stranu. Páni maršálové mi poručili, abych tam šel, a šlo za mnou třicet šlechticů, kteří toho večera dělali divy; a mohu říci, že ve velké tísni, jako byla tahle, si šlechta vede docela jinak než prostí vojáci. Dorazil jsem ke gardám, když na ně nepřátelé táhli; našel jsem je ve zbrani a v dobrém pořádku, připravené je zadržet. Oba kapitáni, Castelnau a Meux, byli velmi rádi, že vidí mne a ten malý hlouček odhodlané šlechty, v němž byli hrabě de Thorigny, Bourbonne, Manicamp, baron de Seaux a jiní;⁶¹ ti navrhli, abychom na nepřátele udeřili, místo abychom na ně čekali, což jsem shledal dobrým a kapitáni také. V tu chvíli jsme vyrazili ze svého stanoviště střemhlav na nepřátele; ti, když viděli naše odhodlání, se nejprve zastavili a potom se, pálíce po nás hojně z mušket a několikrát i z děl z jedné kurtiny, které se říkalo Saint-Orse, vrátili do města. Hned jsem se se svou šlechtou vrátil k jámě po mině, kde jsem podle svého soudu nemohl být neužitečný; spoléhal jsem, že až nepřátelé znovu vyrazí na ty dvě kompanie gard, narazí na lidi, kteří jim dovedou odpovědět.

Když jsem přicházel k jámě po mině, našel jsem pana maršála de Praslin, který mi řekl: „Proboha, synu, běžte k baterii o čtyřech kusech a zabraňte, aby nám nepřátelé, kteří ji zapálili, odvlekli nebo zatloukli děla: hned vám přijdu na pomoc s gardami, které právě nastupují.“ V tu chvíli jsme se obrátili, všichni ti šlechtici a já, a našli jsme nepřátele v boji muže proti muži s padesáti Švýcary z mé kompanie, kteří měli u té baterie stráž a statečně se bili píkami a halapartnami. Tam jsem poprvé v životě viděl v boji ženy: házely po nás kamení s mnohem větší silou a zuřivostí, než bych si byl pomyslel, a podávaly je vojákům, aby je po nás házeli.⁶² Naše malá posila přišla Švýcarům velmi vhod; měli na krku množství lidí, oheň v baterii a nepřátele, kteří se usilovali dostat až ke čtyřem dělům. Tři Švýcaři leželi mrtvi na místě a bylo množství raněných. Když jsme dorazili, udeřili jsme na ně prudce a zahnali je halapartnami; oni po nás při ústupu házeli množství kamení a jeden hodně velký kámen mě zasáhl nahoře do čela, srazil mě na zem a omráčil. Tři nebo čtyři Švýcaři mě hned odnesli z vřavy dvacet kroků stranou; tam jsem přišel k sobě a vrátil se do boje, kam krátce nato pan de Praslin, jak mi slíbil, přivedl dvě kompanie gard pod velením Tilladeta;⁶³ ty nepřátele pěknými ranami z mušket rychle zahnaly a několik jich zabily.

Vrátil jsem se s panem maršálem tam, kde vybuchla mina a kde se pan de Chaulnes nemístně umiňoval zřídit postavení. Nakonec zůstal tam, kde byl předtím, a když přišla nová stráž, byla řada velet na panu de Praslin. Sotva jsme došli k panu de Chaulnes, rozlehl se křik, že nepřátelé útočí po pravé ruce na naši stráž, která ještě nebyla vystřídána, a že ji vypudili z úvozu. Tu jsme tam, všechna šlechta a já, přiběhli přímo přes zákopy, nekrytí, a vpadli jsme jim do zad; osm jsme jich zabili, dva zajali a přiměli jsme je hodně rychle se vrátit do města. Přiznávám, že naše šlechta toho dne dělala divy a že bychom bez ní byli neomylně utržili nějakou pohanu; také oni o mně podali čestnou zprávu a páni maršálové dosvědčili, že jsem toho dne sloužil velmi dobře: král mi o tom nazítří napsal velmi laskavý dopis.⁶⁴

Když jsem odtamtud mezi devátou a desátou hodinou odcházel, přiložili mi něco na hlavu a přes to dali kožešinovou čepici a s ní jsem šel strávit noc na stráži proti pomocnému sboru.