Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XVIII. Obléhání Montaubanu: boj s Rohanovým pomocným sborem, marný útok a rozhodnutí odtáhnout (23. září – 7. listopadu 1621)

[Od poloviny srpna 1621 obléhá královské vojsko hugenotský Montauban. Město hájí pan de la Force se svým zetěm hrabětem d'Orval a zvenčí mu pomáhá vévoda de Rohan. Obléhatelé útočí ze tří stran, ve třech „čtvrtích“ – tak se nazývají úseky obléhacího ležení: „čtvrť gard“ pod maršály de Praslin a de Chaulnes proti rohovým hradbám před předměstím Villenouvelle, „čtvrť Picardie“ proti baště Moustier a třetí sbor za Tarnem proti předměstí Ville-Bourbon; král a konetábl de Luynes sídlí na zámku Piquecos severně od města. Bassompierre slouží ve čtvrti gard jako polní maršál¹ a generální plukovník Švýcarů. Kapitola začíná ráno po nezdařené mině z 22. září, v době, kdy se každou noc čeká na pomocný sbor, který Rohan městu poslal z Cevenn; líčí noční boj s ním, válečné rady, tajná jednání s Rohanem a s panem de la Force, marný „generální útok“ a rozhodnutí obléhání zrušit.]

Čekání na pomocný sbor (23.–27. září)

Ve čtvrtek 23. jsme se zabývali tím, že jsme dávali do pořádku spoušť, kterou předešlého večera nadělali nepřátelé a naše nejapná mina.²

Pan maršál de Praslin³ probděl celou noc v zákopech, které byly v tak špatném stavu, že potřebovaly jeho přítomnost; rána se mu tím však tak zanítila, že té noci nemohl jít na stráž proti pomocnému sboru,⁴ a musel jsem tam za něho jít zase já. Dostali jsme zprávu, že nepřátelé vytáhli ze Saint-Antonin a jdou přímo na nás, a to nás celou noc drželo ve střehu. Ráno však, když jsme se chystali odejít ze svého bitevního postavení, přijeli tam páni de Vendôme,⁵ de Chevreuse⁶ a de Schomberg⁷ a ujistili mě, že nepřátelé jsou v lese Grésigne a že je La Courbe, kapitán gardy pana de Vendôme, viděl, jak se tam vracejí, protože nestačili dorazit za noci, aby se vrhli do Montaubanu. Nato se rozhodli, že na ně v lese Grésigne udeří, a vzali, co mohli sebrat jízdy a pěchoty, aby svůj záměr provedli; mezi veliteli však bylo tolik nesvornosti a řevnivosti, že se vrátili, aniž co vykonali nebo se o co pokusili.

[Ta výprava se odbyla v pátek 24. září. V zákopech se pracovalo dál; v sobotu 25. kolem třetí hodiny odpálili obležení minu v úvozu,⁸ která zabila pět mužů, ale postavení gard nepoškodila. Obě noci strávil Bassompierre s tisícem mužů na stráži proti pomocnému sboru, „neboť oběma našim maršálům nebylo dobře a tu robotu nechávali na mně“.]

V neděli ráno, když jsem se s tím tisícem mužů vracel do našeho ležení, poslal mi král rozkaz, abych za ním přijel do Piquecos.⁹ Ani jsem neslezl z koně, a tak jak jsem byl, neupravený, po probdělé noci a se sraženou krví z rány na hlavě rozmazanou po celém obličeji i po očích, nebyl jsem k poznání. Když jsem přijel, řekli mi král a pan konetábl,¹⁰ že pan de Luxembourg,¹¹ který velel šesti stům jezdců, kteří byli každou noc na nohou, aby pomocnému sboru zabránili v průchodu, onemocněl a že to velení musím převzít já, dokud pomocný sbor buď nevejde do města, nebo nebude rozprášen; ochotně jsem to přijal. Když jsem s nimi mluvil, přijela do Piquecos královna z Moissacu,¹² kde po dobu obléhání bydlela. Král poslal pana konetábla, aby ji přivítal, a zůstal v hovoru se mnou. Když vcházela, zeptala se pana konetábla, kdo je ten ošklivý chlap, co mluví s králem; řekl jí, že je to jeden zdejší pán jménem hrabě de Curton.¹³ Řekla: „Ježíši, ten je ošklivý!“ Když král přistoupil ke královně, řekl mu pan konetábl: „Sire, představte pana de Bassompierre královně a řekněte jí, že je to hrabě de Curton.“ Učinil tak a já jí políbil šat; potom mě pan konetábl představil paní princezně de Conti,¹⁴ slečně de Verneuil, paní konetáblové de Montmorency a své paní choti;¹⁵ ty jsem políbil a slyšel jsem, jak říkají: „To je ale podivný člověk, a jak je špinavý; dobře dělá, že se drží na venkově.“ Tu jsem se dal do smíchu a po smíchu a po zubech mě poznaly; měly se mnou velký soucit, a ještě větší odpoledne, kdy byl poplach, že jde pomocný sbor, a ony viděly, jak vyjíždíme, abychom se s ním bili.

Probděl jsem ještě i tu noc, která byla na stráži proti pomocnému sboru moje, a přiznávám, že jsem už nemohl.

[V pondělí 27. září – autor píše „na svatého Michala“¹⁶ – se v zákopech mnoho nepokročilo, protože všichni měli v hlavě jen pomocný sbor. Bassompierre tu dodatečně vysvětluje, že přístupy po cestách, které měli hlídat, byly zataraseny barikádami a muži stáli za nimi podél hlubokého úvozu, jenž protíná celou rovinu Barnier (jinde ji nazývá Ramier) mezi Piquecos a Montaubanem, od čtvrti gard až sto kroků před most přes Garrigue, kde jej protíná jiná cesta vedoucí k mostu.¹⁷ Maršál de Praslin, jemuž bylo s ranou lépe, viděl Bassompierra „tak zmoženého námahou a nevyspáním“, že se rozhodl jít té noci proti pomocnému sboru sám, a maršál de Chaulnes¹⁸ si vzal zákopy, aby si Bassompierre po jedenácti nocích odpočinul. Velení nad jízdou Bassompierre nakonec nedostal: pan de Luxembourg nesnesl, aby mu je král svěřil, a prohlásil, že to raději vstane z lůžka sám, takže jízda zůstala pod veliteli jednotlivých oddílů. „Takto volný a zproštěný všech robot“ zasedl Bassompierre večer ke stolu s více než padesáti pány a šlechtici, kteří bydleli u něho nebo v sousedních domech a pokaždé s ním na pomocný sbor čekali.]

Noc z 27. na 28. září: boj v úvozu

Při večeři mi přišli říci, že pomocný sbor má zcela jistě přijít ještě ten večer a že o tom jsou nějaké zprávy; proto jsem po večeři zašel k panu maršálovi de Praslin a řekl mu, že půjdu i této noci, abych mu byl nápomocen a posloužil mu. Řekl mi však, že to nestrpí, že není žádný nováček, kterému je třeba ukazovat, co má dělat; ať mu jen nechám Le Maina,¹⁹ aby mu ukázal stanoviště, a že se nám té noci nic zlého nestane; ať jdu klidně spát, abych byl nazítří a v dalších dnech s to tam jít; že o pomocném sboru nemá jiné zprávy než ty obvyklé, a kdyby nějaké přišly, vzkáže mi. Nato jsem se vrátil do svého bytu a poslal svého podkoního jménem Le Manny, aby mi přišel říci, budou-li o pomocném sboru nějaké zprávy. Netrvalo dlouho a vrátil se s tím, že mi La Courbe, kapitán gardy pana de Vendôme, vzkazuje, že do dvou hodin budeme mít pomocný sbor zcela jistě na krku a že jej viděl táhnout.

Chystal jsem se právě vrhnout na lůžko a pan vévoda de Retz²⁰ a pan de Canaples,²¹ kteří spali v mé komnatě, už usnuli; vzbudil jsem je a řekl jim, že mi vzkazují, že pomocný sbor jde; mysleli si však, že si z nich tropím žerty, a nechtěli jít, protože na něj už deset nocí po sobě čekali a bděli. Zašel jsem do galerie vedle své komnaty a řekl, že pomocný sbor jde a že tam jdu; ale z více než třiceti šlechticů, kteří tam leželi, mi neuvěřil žádný kromě jistého Rodona, syna pana de Cangé,²² a pana des Estans; ti šli se mnou. Šel jsem kolem čtvrti pluku Piémont a řekl panu de Fontenay,²³ aby mi poslal dvě stě mužů, což učinil; totéž jsem řekl plukovníku Hessymu,²⁴ a ten mi přivedl dvě stě Švýcarů.

[Na velké cestě, která dělí rovinu Ramier od Montaubanu, našel „náramný zmatek“. Úvoz ucpalo sto těžkooděnců z kompanie Monsieura, králova bratra,²⁵ které si dal přivést maršál de Praslin, tři sta mužů z Piémontu a dvě stě gardistů, a byli tu i páni de Vendôme, de Chevreuse, Lesdiguières,²⁶ Saint-Géran, Schomberg a Marillac.²⁷ Na svém místě, u barikády v carero de Ruffe, stály jen dvě kompanie pluku Normandie pod kapitány d'Évenesem a La Saludiem;²⁸ pluk d'Estissac²⁹ držel svých čtyři sta mužů dosud před vlastní čtvrtí, kde čekali na rozkaz.]

Potkal jsem Le Maina, který vedl dvacet Monsieurových těžkooděnců do roviny, aby vyzvěděli, co se děje, a přijeli dát výstrahu. Potom jsem našel pana maršála de Praslin, a ten se rozzlobil, když mě uviděl; řekl jsem mu: „Řekli mi, že pomocný sbor zcela jistě jde; je-li tomu tak, nebudu vám neužitečný.“ Pak jsem mu řekl: „Pane, je tu pořádná motanice; kdyby nepřátelé přišli do tohoto zmatku, prošli by a my bychom je nerozeznali od svých.“ Řekl mi: „Ten nepořádek dělají tihle páni; jak tomu odpomoci?“ „To dokážu, poručíte-li mi to,“ odpověděl jsem mu; „dám totiž udělat poplach směrem k mostu přes Garrigue: poběží tam, a já pak rozestavím Piémont tak, aby se nemohli vrátit. Vy zatím dejte ty těžkooděnce postoupit tisíc kroků do roviny; neboť tam sehrají svou hru, přijdou-li nepřátelé, a ne tady.“ Řekl mi, že je tam zavede sám, a přijdou-li nepřátelé, že se s nimi vypořádá, jak náleží. Poručil mi také, abych postavil těch dvě stě gardistů na příčnou cestu z Piquecos, která vede ke Garrigue; to jsem udělal a všichni ti páni odjeli na poplach ke své čtvrti a já rozestavil gardy a Piémont. Když pak bylo všechno rozmotáno, přijel jako poslední pan de Vendôme, který se vracel do své čtvrti, a řekl mi, že se u barikády pluku Normandie přišel vzdát jeden nepřátelský seržant a ujišťuje, že nepřátelé jdou těsně za ním a jsou už docela blízko.

Tu mi na konec cesty směrem k mostu dorazilo těch dvě stě Švýcarů; poslal jsem je co nejrychleji zpátky ke carero de Ruffe, kde stál pluk Normandie, a v téže chvíli jsem uslyšel výstřely z pistolí, takže jsem se domníval, že na ně útočí nějaká jízda. Šel jsem za těmi výstřely a sestoupil ke carero de Ruffe, kde předsunutá stráž vypálila salvu a pak se stáhla za barikádu, která se připravila nepřátele přijmout; a v tu chvíli nepřátelé dvakrát udeřili na barikádu, kterou ty dvě kompanie pluku Normandie velmi dobře uhájily. Netrpělivě jsem čekal na Švýcary, a ti dorazili právě v té chvíli; dal jsem jim nechat bubny napravo a je samy jsem potichu převedl nalevo. Nepřátelé, kteří slyšeli ty švýcarské bubny bubnovat po své levici, tam udeřit nechtěli; vrhli se napravo, to jest na naši levici, a protože cesta byla úvoz (jako jsou v tom kraji všechny), museli do ní seskakovat z výšky víc než čtyř stop. Bylo jich jedenáct set mužů rozdělených do tří houfů: houf předvoje prošel výše, než stáli Švýcaři, poblíž pluku d'Estissac, který stál v šiku před svou čtvrtí a který ho z nepozornosti nebo proto, že ho měl za naše vojsko (což se ovšem pravdě nepodobalo), nechal volně projít, aniž mu zkřivil vlas. Houf, který šel za ním, hlavní voj, v němž byly jejich korouhve, sestoupil rovnou mezi Švýcary a mne, a zprvu jsem si myslel, že je to pluk d'Estissac, který přichází na hluk nepřátelského útoku na naši barikádu, tím spíš, že volali: „Ať žije král!“ Jeden nepřátelský voják však nedopatřením nebo ze zvyku zvolal: „Ať žije Rohan!“³⁰ Tu jsem křikl na Švýcary, že jsou to nepřátelé, a ti si to nedali dvakrát říkat a pořádně se do nich pustili. Měl jsem v ruce halapartnu a chtěl jsem jí bodnout do těla jednoho z prvních, kdo sestoupil do cesty; ale ve tmě jsem špatně odhadl vzdálenost a upadl jsem před ním; ten byl v tu chvíli zabit přímo na mně a po něm tři nebo čtyři další, a když jsem vstával, bál jsem se mnohem víc, že mě zabijí Švýcaři, než nepřátelé. Nakonec mě jeden z mých lidí jménem Le Manny a pan des Estans vytáhli zpod těch mrtvých a potom jsem se činil jako ostatní. Z celého toho houfu se nezachránili ani čtyři muži, kteří by nebyli zabiti nebo zajati, a zabiti tak mocnými ranami, že se tomu nazítří každý divil.

Pomocný sbor měl celkem jedenáct praporů pěchoty. Jeden z kapitánů, kteří byli v tom šiku, dal pět korouhví vzít jednomu silnému a hbitému muži a podnikl prudký útok, zatímco ten muž vedle něho s korouhvemi proběhl. Ten kapitán byl hned skolen i s těmi, kdo útočili s ním; po boji ještě dýchal, a když jsem říkal, že tihle útočili prudce a že jeden z nich střelil plukovníka Hessyho pistolí do paže, pozvedl hlavu a řekl: „To jsem ho střelil já, pane, a umírám šťasten, že jsem umožnil zachránit část našich korouhví.“ Dal jsem ho odtamtud odnést k ošetření; ale skonal, dřív než ho donesli k ranhojičům, čehož jsem litoval, neboť jsem ho chtěl zachránit.

Třetí houf, když viděl, jak jsme zřídili ten druhý, neodvážil se projít a obrátil se zpět do roviny; poslali jsme však za ním hraběte d'Ayen³¹ s jeho kompanií lehkých jezdců, a ten je dostihl, dříve než dosáhli lesa Grésigne, a všechny je zajal.

Mistr tábora Beaufort³² prošel s prvním houfem, a když uslyšel boj druhého, přihnal se tam na koni; v cestě ho sevřeli Švýcaři a dvanáct těžkooděnců z kompanie Monsieura, králova bratra, které vedl pan de Garennes, praporečník té kompanie, a několika ranami byl sražen k zemi a zajat; později se z toho uzdravil.

Pan maršál de Praslin, který byl s jízdou v poli, přijel v té chvíli, a když viděl, jak dobře jsme si vedli, velmi nás chválil. Představil jsem mu Beauforta, a ten mu řekl, že první houf jde k městu. Pustil se za ním; shledal však, že už je uvnitř, až na několik loudalů, které rozsekal na kusy.

Po boji: Modène, zajatci a král

Brzy nato za mnou přijel Modène,³³ který byl u jízdy, jež nechala pomocný sbor projít, protože jí poradil, aby odjela na místo, kudy nepřátelé nešli, a řekl mi, že největším neštěstím na světě vešel celý pomocný sbor do města, aniž na něj kdo narazil; že vypálil dvě rány z pistole na znamení, že procházejí, a nikdo k němu nepřijel; že je doprovodil až k městu a spočítal je; že jich bylo nejméně patnáct set; a mnoho jiných povídaček a báchorek, jak měl ve zvyku. Rozzlobil jsem se a řekl mu, že nic z toho, co mi povídá, není pravda a že nám přichází po všem věšet bulíky na nos, a na důkaz jsem mu ukázal víc než dvě stě mrtvých na prostoru sta kroků a dalších sto kousek odtud. Velice mě pochválil a pak se tryskem rozjel říci panu konetáblovi, že když nedokázal přimět jízdu, aby pomocný sbor rozprášila, přijel mi ukázat, kudy procházejí, abych na ně udeřil; mne chválil jen prostředně a o sobě mu řekl, že dokázal divy; za to se mu nazítří, když se zvědělo, co udělal, dostalo výsměchu.

Na úsvitě přijel pan konetábl s pány de Guise a de Montmorency.³⁴ Představil jsem mu Beauforta, Penaveyra, guvernéra Saint-Antonin, dva zajaté kapitány (dva další zůstali na bojišti a s nimi dva poručíci a tři praporečníci) a šest korouhví, které jsme ukořistili, a zavedl jsem ho na místo, kde se bojovalo; s velkým potěšením si je prohlédl. Potom mě chtěl vzít s sebou do Piquecos ke králi, jemuž mě s mnohou poctou představil, a král mě přijal velmi dobře. Odpoledne k němu přivedli zajatce, kterých bylo skoro čtyři sta, jak těch od hraběte d'Ayen, tak těch od Švýcarů. Většina raněných zemřela a zdravé poslal král na galeje.³⁵ Mysleli, že jsem raněn, když viděli můj kabátec³⁶ celý od krve; byla to však krev nepřátel, které zabili na mně, když jsem upadl.

[To bylo v úterý 28. září. Večer se Bassompierre vrátil do čtvrti gard, kde obležení odpálili minu, která málem zasypala maršála de Praslin, a dvakrát nebo třikrát naznačili výpad, ale upustili od něho, když viděli, že je obléhatelé daleko nepustí. Potom směl jít konečně spát, „čehož jsem se předchozích jedenáct dní nemohl dočkat“.]

Válečná rada 4. října: Montauban „tomu, kdo nabídne nejméně“

Říjen. V pátek prvního října dali páni maršálové de Praslin a de Chaulnes podniknout silný útok, při němž dobyli velký kus rohových hradeb³⁷ a usadili se tak, že se mohli sapou, kryti z obou stran zemí, dostat až ke kontreskarpě města. V sobotu 2. a také v neděli nás obtěžoval déšť, který byl prudký a na mnoha místech nám zaplavil zákopy.

V pondělí 4. poslal král pro pány maršály a mně dal rovněž poručit, abych jel s nimi do Piquecos. Obědvali jsme u pana konetábla se všemi veliteli a polními maršály útoku u Moustier, k nimž se vždycky připojoval pan de Schomberg. Pan konetábl toho dne strojil velkou hostinu lordu Hayovi,³⁸ anglickému vyslanci, který měl po obědě slyšení; po něm přišli král a pan konetábl do komnaty pana de Luxembourg, který byl nemocen a kam nám král poručil, abychom se dostavili k válečné radě. Páter Arnoux³⁹ mi při vstupu řekl: „Nuže, pane, Montauban se zadá tomu, kdo nabídne nejméně, jako veřejné práce ve Francii:⁴⁰ za kolik dní se nabízíte, že jej dobudete?“ Řekl jsem mu: „Otče, byla by to nabídka velmi opovážlivá, kdyby někdo určoval den, kdy dobude takovou pevnost, jako je Montauban, a nelze odpovědět nic jiného, než že to bude podle toho, jak silně budeme útočit nebo jak se budou nepřátelé bránit, anebo podle usnadnění či překážek, s nimiž se tam setkáme.“ Tu mi řekl: „Máme kupce mnohem odhodlanější, než jste vy; neboť tito páni ze čtvrti Picardie⁴¹ ručí svými hlavami a svou ctí, že jej dobudou do dvanácti dnů poté, co jim vydáte svá děla. O tom se teď bude jednat, a králi i panu konetáblovi se zavděčíte, nebudete-li tomu odporovat, ledaže byste si chtěli vzít lhůtu ještě kratší než oni, abyste Montauban vydali do rukou králi.“

Král vzápětí přišel a já byl nucen nechat pátera zpovědníka králova při té řeči; prokázal mi tím to dobrodiní, že mi dal možnost promyslet, co budeme muset odpovědět. A protože jsem se obával, aby páni maršálové, kteří mi veleli, nechtěli z umíněnosti nebo řevnivosti nějak odepřít děla naší čtvrti, vzal jsem je stranou a řekl jim: „Pánové, poslali pro nás na tuto radu, aby se pokusili chytit vás za slovo a zatáhnout vás do věci, kterou by ulevili pánům ze čtvrti Picardie a naložili ji na vaše bedra; proto si musíte dát dobrý pozor na to, co řeknete. Tito páni nechtěli sestoupit do příkopu bašty Moustier⁴² a už nevědí kudy kam. Říkají, že kdyby měli k svým dělům ještě vaše, dobyli by Montauban neomylně; doufají, že jim je nebudete chtít dát, aby vinu svalili na vás: proboha, nedělejte to. Máte už tu čest, že jste rozprášili pomocný sbor; pro vás je dosud všechno neporušeno. Ale zima se k nám blíží rychleji, než se my blížíme k Montaubanu; na vojsko už doléhají nemoci a den ze dne slábne. Znají-li tito páni nějaký fortel, jak Montauban dobýt, nezáviďme jim jejich umění: ušetří nám mnoho námahy a možná i ran, a nadto berou na sebe věc velmi nejistou, které nás chtějí zbavit. Neptejte se mě, odkud tu novinu vím, ale využijte jí.“ Páni maršálové si mysleli, že mi to řekl král, a odpověděli, že se zařídí podle toho, co jim radím, a že žádný neodpoví bez mínění všech tří; chtěli mi totiž prokázat tu čest, že mě přibrali ke svým rozhodnutím.

V tom okamžiku nám král poručil, abychom usedli.

[Konetábl vyložil, že dobytí Montaubanu je pro královu službu tak důležité, že všichni mají odložit „soupeření, řevnivost a závist, které nám do srdcí vložily odvaha a ctižádost“, a společně k němu napomáhat; král bude vděčen i těm, kdo město nedobudou, a ponechá si je pro jiné příležitosti, jichž bude v této válce „až příliš“. A protože čtvrť gard je první, obrátil se nejprve na ni: za jak dlouho přesně chce ručit, že Montauban dobude?]

Páni de Praslin a de Chaulnes a já po nich jsme po společné poradě odpověděli, že k tomu vynaložíme všechnu myslitelnou péči a námahu, takovou, že s ní Jeho Veličenstvo bude spokojeno, a že mu pro dobytí nemůžeme určit jinou lhůtu než odpovědět, že to bude dříve či později podle dobré nebo špatné obrany obležených a podle usnadnění či nesnází, s nimiž se tam setkáme. Na tu odpověď nám pan konetábl řekl, že páni od útoku čtvrti Picardie ho ujišťují, že město dobudou do dvanácti dnů, a zároveň pan maršál de Saint-Géran řekl: „Ano, Sire, slibujeme vám to na svou čest a na svůj život.“ Řekli jsme mu, že je to převeliká služba, kterou králi prokazují, a že na ní bereme podíl, jaký přísluší tak horlivým služebníkům Jeho Veličenstva, jako jsme my, a nabídli jsme, že je-li v naší moci něco, co může k tak ušlechtilému návrhu přispět, ochotně to vynaložíme. Nato nám pan konetábl řekl, že je nám za to král vděčen a že ti páni budou potřebovat šestnáct děl, která jsou v naší čtvrti; svolili jsme k tomu bez odmluvy a nabídli jsme nadto, že kdyby ti páni k nějakému útoku nebo při jiné příležitosti potřebovali pomoc, pošlou mě páni maršálové s patnácti sty, ba i se dvěma tisíci dobrých mužů, aby jich bylo užito k tomu, co mi oni uráčí poručit; poděkovali nám za to. Potom jsme řekli panu konetáblovi, že tím nás král zprošťuje nikoli obléhání města, v němž budeme pokračovat, nýbrž jeho dobytí; a král nám to přiznal. Tak jsme se vrátili spokojeni, že už nemáme na starosti nic jiného než se udržet a čas od času zaměstnávat nepřátele nějakým útokem, minou a sapou.

[V úterý 5. října dala čtvrť gard z každého děla několikrát vystřelit, aby obležení nepoznali, že je chce odvézt, a v noci jich třináct odtáhla do svého dělostřeleckého parku, další noci zbylá tři; ve čtvrtek 7. října doprovodilo osm set Švýcarů prvních osm děl „z této strany vody“ ke čtvrti u Moustier a nazítří tam dovezli ostatní. Náhradou dostaly gardy 6. října od krále dvě bastardy, o které požádaly „k šarvátkám“, postavily je na kavalír⁴³ a znepokojovaly jimi obležené dál; přitom stále postupovaly s novými pracemi a udržovaly staré zákopy i baterie. Obležení ovšem brzy zvěděli, že čtvrť už nemá děla, „a posmívali se nám“.]

Pan de la Force a tajné jednání s Rohanem

V sobotu 9. října přišel pan de la Force⁴⁴ k čelu našich prací; ihned jsem dal zakázat střelbu a dosti dlouho jsme spolu rozmlouvali nahoře na rohových hradbách. Dával mi najevo velkou touhu po dobrém narovnání a prosil mě, abych se co nejvíc přičinil o dokonání toho dobrého díla a pobídl pana maršála de Chaulnes, aby k němu přiměl pana konetábla, svého bratra, který se má za několik dní sejít s panem de Rohan; ten že k tomu účelu přijede do blízkosti Montaubanu. To byly první zprávy, které jsem o tom dostal. Řekl mi také, že je mu velmi líto, že mu migréna, kterou měl toho dne pan maršál de Chaulnes, brání ho vidět, a že k tomu dojde, až mu to on bude chtít dovolit; prosil mě, abych pana de Praslin i jeho ujistil, že je jejich nejponíženější služebník, což jsem svědomitě vyřídil. Měl s sebou Saint-Orse a Lendresse,⁴⁵ dva kapitány, statečné muže, kteří na té straně veleli.

Vrátil jsem se a pověděl pánům maršálům, které jsem zastihl pohromadě u pana de Chaulnes, co se mezi panem de la Force a mnou událo a co mě prosil jim vyřídit. Tu už nám pan de Chaulnes netajil, co se vyjednává mezi panem konetáblem a panem de Rohan, a prosil nás, abychom to drželi v tajnosti. Řekl mi nadto, že narovnání odporují pan kardinál de Retz,⁴⁶ pan de Schomberg a páter Arnoux: ti dva duchovní pro svůj stav, Schomberg pro pevné přesvědčení, že do osmi dnů Montauban dobude; řekl mu prý, že chce být zbaven cti a nikdy už nenosit kord po boku, nebude-li nejpozději do deseti dnů ve městě. To mě přimělo k rozhodnutí zajít se tam nazítří ráno podívat, a požádal jsem je o dovolení.

Nemohl jsem to však učinit, protože toho rána, v neděli 10., podnikli nepřátelé zuřivý výpad na straně Ville-Bourbon,⁴⁷ zmocnili se prvních zákopů, které drželi dosti dlouho, odvlekli velký litý moždíř na vrhání pum, pobili několik vojáků, kteří se bránili, a byli by vyčistili celý zákop, kdyby se pan maršál de Thémines⁴⁸ a páni hrabata de Gramont a de Cramail⁴⁹ statečně nepostavili jejich zuřivosti a nezarazili je na místě. Postoupil jsem zároveň s pěti sty muži na most přes Tarn a poslal se zeptat pana maršála, potřebuje-li mou službu, se vzkazem, že jsem nablízku s dobrými muži. On však už zjednal jakýsi pořádek a nepřátele zahnal, a poslal mi poděkování; přesto jsem za ním zašel sám a podíval se na škodu, kterou nepřátelé nadělali a kterou on a páni polní maršálové dali během několika hodin napravit.

[Čtvrť u Ville-Bourbon byla od smrti pana de Mayenne velmi slabá a den ze dne chřadla, „neboť vojáci utíkali“; na noční stráž jí proto Bassompierre z Praslinova rozkazu zavedl sedm kompanií gardového pluku. Ty byly velmi nespokojeny, že tam s nimi nezůstal, a prohlásily, že podruhé nepůjdou, nezůstane-li tam s nimi.]

Téhož odpoledne jsem zašel do čtvrti u Moustier, kde jsem našel pana maršála de Saint-Géran a pana de Marillac. Dělal jsem, jako bych přišel jen navštívit Zameta,⁵⁰ který byl raněn; ve skutečnosti jsem však chtěl vidět, jak jsou daleko s tím dobytím Montaubanu, o němž mluvili s takovou jistotou. Hned mě sami vyzvali, abych se šel podívat na jejich práce a na to, jak neomylně bude Montauban v brzku dobyt.

[Shledal, že od velkého sporu o sestup do příkopu postupovali stále doleva podél kontreskarpy až nad sráz a odtud úzkým a nepohodlným zákopem po svahu k Tarnu až k jakémusi pahorku, který srovnávali, aby jim sloužil za shromaždiště. Na té straně opravdu nebylo jiného opevnění než městská zeď, k níž přiléhaly domy, a příkop hluboký jen dva až dva a půl sáhu, bez valného bočního krytí. Jenže z jejich nízko položených baterií nebylo na zeď vidět níž než půldruhého sáhu nad její patou. Na tu námitku mu odpověděli, že sutiny zdi vytvoří svah, po němž se snadno vystoupí; „tomu jsem nemohl uvěřit“, tím spíš, že se příkop svažoval ke kontreskarpě.]

Tu mi řekli v tajnosti, že pro všechny případy jim to shromaždiště, které právě srovnávají, umožní postavit tam tři děla, z nichž bude vidět na dno příkopu, a že mají vynález, jak je tam silou paží vytáhnout. Byla by to velká věc, kdyby se mohla podařit; já v tom však viděl velké obtíže, z nichž hlavní byla ta, že se jim v tom nepřátelé pokusí zabránit minami (jak potom učinili) nebo tím, že jim přetnou zákop, kterým se tam chodí (což nebylo nemožné vzhledem k jeho tvaru a poloze).

Vrátil jsem se do naší čtvrti utvrzen víc než kdy jindy, že ti páni stavějí na falešných základech, a řekl jsem to panu maršálovi de Chaulnes; snažně jsem ho prosil, aby pana konetábla přiměl k dobrému míru, najde-li k němu cestu, z obavy, aby neutrpěl, a především král, nějakou značnou škodu a hanbu.

Rozhodl se, že mě nazítří, v pondělí 11., vezme s sebou do Piquecos, abych o tom s panem konetáblem promluvil sám; učinil jsem to velmi obšírně, a když jsem se s ním loučil, odjížděl ještě téhož dne pevně rozhodnut uzavřít mír, uvidí-li k němu cestu. Odjel čtyři míle od Piquecos na zámek jménem Reyniès, kam panu de Rohan zaručil bezpečnost, aby s ním přijel promluvit. Dlouho spolu rokovali a všechno přiblížili k narovnání; nicméně z mnoha ohledů nechtěl pan konetábl nic uzavřít, dokud k tomu předem nedostane souhlas krále a jeho rady.

Vrátil se odtamtud teprve v úterý 12. hodně pozdě a ještě téhož večera vzkázal pánům de Chaulnes a de Schomberg, aby za ním nazítří, ve středu 13., přijeli do Piquecos na radu;⁵¹ dostavili se tam a pan de Chaulnes chtěl, abych jel s ním.

Pan konetábl předložil tajné radě (já při tom nebyl) podmínky, na nichž se s panem de Rohan takřka shodl a které byly pro krále výhodné a čestné a pro stát užitečné; všichni členové rady je shledali rozumnými. Byli to král, pan kardinál de Retz, pan konetábl, pan de Chaulnes, pan de Schomberg a pan de Puisieux,⁵² který tam byl jen jako státní sekretář a vestoje, ale přesto často říkal své mínění. Pan de Schomberg však ke svému mínění dodal, že ačkoli články, které pan konetábl přinesl, nejsou k zavržení, přece neradí, aby se na ně přistoupilo hned, nýbrž aby se věc o čtrnáct dní odložila, neboť do té doby bude král neomezeným pánem Montaubanu a bude mít v moci tytéž podmínky, které se mu nabízejí teď, ba i vyšší, bude-li je žádat. A když se pan de Chaulnes zeptal, zda je jisté, že dostaneme tytéž podmínky i v případě, že Montauban dobyt nebude, řekl pan de Schomberg, že takový případ se nemá vůbec připouštět, protože dobytí je neomylné, že za ně králi ručí svou ctí a svým životem, a kdyby se tak nestalo, chce, aby mu král dal stít hlavu. Nato bylo usneseno odložit jednání o čtrnáct dní a vzkázat to panu de Rohan, který čekal na odpověď v Reyniès.

Maršál de Thémines opouští ležení

[Téhož dne vzkázal maršál de Thémines konetáblovi, že mu ve čtvrti u Ville-Bourbon ubývá mužstva každou hodinu a že bude nucen zákopy opustit, nedostane-li každý večer šest set mužů ze čtvrti gard. Bassompierre před konetáblem namítl, že maršálovi jen zachutnalo oněch sedm gardových kompanií, že gardy mají mužů právě tolik, kolik samy potřebují, že vojsko zuří, má-li hlídat cizí čtvrť, a že tamti „hledají své pohodlí za cenu našeho nepohodlí a své bezpečí v našem nebezpečí“. Když však Thémines, který měl už dva dny horečku, nazítří ve čtvrtek 14. naléhal znovu a hrozil, že čtvrť opustí, dostali maršálové de Praslin a de Chaulnes výslovný rozkaz těch šest set mužů posílat. Bassompierre si pomohl lstí. Pozval na oběd hrabata de Cramail a de Gramont, své „staré bratry a přátele“, ukázal jim rozkaz a vyložil, že je pro ně svého druhu pohanou, má-li v jejich čtvrti na jejich újmu velet cizí polní maršál – gardy by tam totiž nešly, leda by je vedl on nebo Frangipani⁵³ – a že mají raději žádat celé pluky, které by tábořily s nimi a poslouchaly je: čtyři až pět set mužů, kteří zbyli z Montmorencyho languedockých pluků Fabrègues a La Roquette,⁵⁴ které tábořily mezi čtvrtí Picardie a gardami, pluk Languedoc pana de Portes, očekávaný do dvou dnů, a další posily; ostatně je to prý všechno jen „vidina nemocného pana maršála de Thémines“. Oba to přijali tak, jak jim to podal, a po obědě zašli ke konetáblovi; ten jim nové pluky slíbil a čtvrť gard byla té stráže navíc zbavena.]

V pátek 15. mi pan maršál de Thémines vzkázal, abych s ním přišel promluvit na most přes Tarn; učinil jsem tak a našel jsem ho v nosítkách a s celým průvodem, jak odjíždí od vojska s dovolením, které mu právě v tu chvíli přišlo od krále. Byl velmi nemocen, podle vzezření i doopravdy; nadzvedl se v nosítkách, jak mohl, a řekl mi, že ho krajní tíže nemoci nutí opustit jeho čtvrť a že by ho k tomu ostatně donutil i špatný stav, v němž čtvrť je; že mi ji odevzdává, abych ji střežil, a ať tam pošlu tolik vojska, kolik uznám za vhodné. Myslel jsem, že blouzní, když ke mně takhle mluví, a řekl jsem mu, že ji nemá předávat mně, nýbrž panu konetáblovi, který mu ji svěřil; že mám na starosti čtvrť gard pod pány maršály de Chaulnes a de Praslin a mám co dělat, abych tomu dostál; tím spíše na sebe nevezmu nové pověření, které bych nepřijal, ani kdyby mi je svěřoval sám král, ledaže by mě zprostil toho u gard. Nato se velmi rozčilil a řekl mi, že mi to jednou vyčte; že by si to o mně nebyl pomyslil a že mě, nepřijmu-li to, činí odpovědným za zlo, které z toho může vzejít; a já mu řekl rozhodně, že to neudělám. Od té doby jsem si vždycky myslel, že ho nemoc pomátla tak, že mě nepoznal, nebo že nevěděl, co mi říká: vždyť tam zanechával dva polní maršály, jako jsem já; já v jeho čtvrti neměl žádný podíl ani podřízenost; to pověření jsem mohl přijmout jen od krále samého nebo od pana konetábla a nikdy bych je nebyl přijal na újmu svých přátel.

„Zítra budeme v Montaubanu“

[Čtvrť gard si zatím postavila kavalír se dvěma bastardami, které viděly a střílely přímo do nepřátelských opevnění a velmi je poškozovaly – „myslím, že kdybychom tam měli bořicí děla, byla by dokázala divy“ –, a spíš pro zábavu než s nějakým záměrem pracovala na mině, neboť už nechtěla nic než udržet předsunutá postavení. Občas se ujednalo příměří na dvě tři hodiny a obě strany spolu rozmlouvaly „ve velké důvěrnosti a beze strachu“. Pan de la Force a hrabě d'Orval,⁵⁵ který měl titul guvernéra Montaubanu, třebaže hlavní slovo tam měl jeho tchán, často prosili Bassompierra, aby od nich pozdravoval konetábla a oba maršály, a on jim slíbil zprostředkovat schůzku, čemuž byli velmi rádi. „Tak jsme v naší čtvrti pokračovali, napůl válka, napůl kupčení,“ až do středy 20. října.⁵⁶]

Toho dne mi pan konetábl poslal rozkaz, abych za ním přijel k panu de Schomberg do čtvrti Picardie, kde obědval. Vyptával se mě, zda máme připravenou minu k odpálení a útok k provedení, jak mi to před několika dny poručil; ujistil jsem ho, že je vše připraveno, kdykoli to nařídí. Tu mi řekl: „Musí to být zítra, až vám to vzkážu; neboť dá-li Bůh, budeme zítra v Montaubanu, jen bude-li každý chtít dobře konat svou povinnost.“ Ujistil jsem ho, že na těch z naší čtvrti to váznout nebude a že k tomu vynaloží všechnu svou dovednost a sílu. Řekl mi, že od nás nechce nic jiného, než abychom předstíraným útokem zaměstnali nepřátele, zatímco se ze strany Picardie město vezme útokem. Neudržel jsem se a řekl mu: „Pane, mluvíte o tom s velikou důvěrou: dej Bůh, aby nebyla marná.“ V obou předešlých dnech jsem sice slyšel z té čtvrti zuřivou dělostřelbu, ale nepozoroval jsem žádný pořádný průlom ani nic jiného, co by nám k tomu dávalo nějakou vyhlídku; a věru jsem se od té doby tisíckrát podivil takové zaslepenosti, která trvala tak dlouho a u tolika různých osob, a nikdy jsem nevěděl, čemu ji přičíst. Sám pan de Schomberg mi při loučení řekl: „Bratře, zvu vás na pozítří na oběd do Montaubanu.“ Řekl jsem mu: „Bratře, to bude pátek, den ryb; odložme to na neděli, a určitě přijďte.“

Přišel jsem oznámit rozkaz, který mi dal pan konetábl, našim pánům maršálům, a ti mi poručili, abych dal naši minu nabít a měl všechno připraveno na zítřek.

Bylo to ve čtvrtek 21. října,⁵⁷ kdy ráno král a pan konetábl vyjeli z Piquecos a dali si oběd donést do čtvrti Picardie, kde se měl ten slavný výkon odbýt, a to s takovou jistotou, že Reperan, sekretář pana de Schomberg, pozval úředníky pana de Puisieux do svého pokoje, aby se přišli podívat, jak se bere Montauban, a že velitelé čtvrti poručili svým lidem, aby byli připraveni donést jim večeři a lůžko do města, až jim vzkážou. Usadili krále, pana kardinála de Retz, pana konetábla, pátera Arnouxe, pana de Puisieux a jiné na místě, odkud mohli pohodlně vidět, jak se město bere útokem, a bylo ještě tolik jiných směšností, že je ani nehodlám zapisovat.

Rozkazy obecné i zvláštní byly vydány; nám vzkázali, abychom v naší čtvrti zahájili tanec. Král několikrát poslal zjistit, na čem vázne, že se neútočí; a nebylo tu ani sestupu do příkopu, ani výstupu k průlomu, ba ani průlomu, který by nebyl znovu zatarasen. Mezi průlomem a místem, odkud se mělo vyrazit, bylo dokonce jedno opevnění, které nebylo ani rozbořeno, ani ostřelováno; nebylo žebříků, po nichž by se tam vystoupilo, a kdyby byly bývaly, nebylo jak to udělat. Nakonec, když promarnili celý den až do šesti hodin večer a drželi šest set šlechticů a množství významných osob po celý den ve zbroji, aniž co podnikli nebo se o co pokusili, leda to, že z města dali postřílet mnoho lidí, kteří se odkryli, přišli králi říci, že dali znovu prohlédnout místo, kde se mělo útočit, a že se vskutku nehodí; a nato se každý vrátil domů.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne nám vzkázali, abychom odpálili svou minu, což jsme ihned učinili: měla velmi dobrý účinek a otevřela velkou část rohových hradeb, na nichž jsme se usadili; bylo to však nadarmo, neboť město jsme neměli dobývat my. Mina při výbuchu zabila velkou hroudou vymrštěné země mladšího bratra pana de Saint-Chamond jménem Miolans, po němž ten zdědil víc než dvacet tisíc liber důchodu. Táž rána srazila k zemi Le Plessise de Chivré,⁵⁸ který byl víc než čtyři hodiny pokládán za mrtvého; třikrát nebo čtyřikrát jsem ho překročil a nepoznal ho, protože ležel tváří k zemi.

Páni naši maršálové ani nikdo z naší čtvrti nechtěl v příštích dnech jet do Piquecos podívat se, jak se tam lidé tváří. Ale nazítří, v pátek 22., vzkázal pan konetábl, ať za ním někdo ze čtvrti přijede. Páni maršálové poručili mně, abych jel. Našel jsem krále v jeho kabinetě a s ním pana konetábla, pana kardinála de Retz, Rucellaie⁵⁹ a Modèna. Král mi hned řekl: „Vy jste byl přece vždycky toho mínění, že se na straně Picardie nic kloudného nepořídí.“ Řekl jsem mu: „Vaše Veličenstvo mi odpustí, ale nevěřil jsem jen, že se podaří všechno, co se navrhovalo; věci se ovšem nemají soudit podle výsledku.“ Tu mi řekl: „Co soudíte o té baterii, kterou chtějí postavit na tom pahorku, kde rovnají plošinu?“ „Říkám, Sire,“ odpověděl jsem mu, „že dokážou-li ji postavit, je město naše; ale jako my myslíme na to, jak je dobýt, myslí i oni na to, jak se dobýt nedat: bude div, nechají-li je tu baterii pokojně postavit, a mají dost prostředků, jak je rušit; a zabrání-li jim v té baterii, můžete dobytí Montaubanu klidně odložit na příští rok.“ „A já,“ řekl král, „bych už nechtěl dát na to, co chtějí podniknout, neboť jsou to podvodníci: nikdy už neuvěřím tomu, co mi řeknou.“ Pan konetábl dosud nepromluvil; teď řekl: „Jen zvolna, Sire, mysleli to dobře a mrzí je to víc než vás: nejsou první, kdo se přepočítali. Ještě ručí stem za sto, že do pěti dnů budou moci postavit děla na ten pahorek; a dokážou-li to, tu je pan de Bassompierre, který vám říká, že jste pánem Montaubanu: dejme jim ještě tu lhůtu.“ Potom řekl mně: „Můj bratr de Chaulnes mi několikrát říkal, že vás pan de la Force prosil, abyste mezi nimi dvěma zprostředkoval schůzku. Má snad podle vašeho mínění v úmyslu znovu navázat jednání pana de Rohan a neřekl vám, že k tomu má nějakou plnou moc?“ Řekl jsem mu, že mi to přání dal najevo, ale že věc z předešlého dne je pro ně tak příznivá a pro nás tak nepříznivá, že se obávám, aby od toho nyní nebyli daleko. Tu mi řekl, že uvidím-li cestu, jak je svést dohromady, mám to udělat; on že se se své strany pokusí postavit jednání s panem de Rohan znovu na nohy.

Výpady obležených a poslední rada

Tak jsem se s tímto rozkazem vrátil do naší čtvrti a hledal jsem způsob, jak jej provést, aniž by bylo znát, že o to stojíme, abych hugenotům, pyšným na své úspěchy, ještě nepřidával sebevědomí, zatímco ti ze čtvrti u Moustier se snažili pokročit se svou domnělou baterií. Nepřátelé však, kteří byli pány svého příkopu, pod to dílo podkopali minu; a v noci z neděle 24. na pondělí 25. kolem druhé hodiny ranní vyšli ti z Montaubanu postranní brankou nad Moustier a vchodem do zákopu napadli pluk Picardie, který držel stráž od onoho rohu kontreskarpy až ke svahu a od toho svahu směrem k Tarnu až k plošině, kde se měla stavět baterie. Pobili všechny, kdo se chtěli bránit nebo kdo se ze zákopu nevrhli na svah, který spadá k Tarnu, zabili čtyři kapitány pluku Picardie a zároveň odpálili minu, kterou udělali pod plošinou, a vyhodili do povětří celé místo, kam se měla baterie postavit.

[Nazítří se po obědě u pana de Schomberg za přítomnosti konetábla a Bassompierra rokovalo, jak spoušť z té noci napravit; Marillac slíbil, že do pěti dnů „nepřátelům navzdory“ postaví tři děla na témž místě, kam byla určena.]

Ale v noci ze středy na čtvrtek 28. podnikli nepřátelé další velký výpad na pluk Champagne, který tam měl stráž a nemohl mu odolat, takže poničili všechny zákopy. Udeřili také dole na pluk Villeroy, který je nechal projít až k bateriím za sebou, a napadli jedno ze tří děl, která střežilo patnáct Švýcarů; tři z nich zabili, ostatní zahnali a jedno z těch děl poškodili.⁶⁰

Tolik nezdarů po sobě přimělo pana konetábla, aby zajel do čtvrti u Moustier a svolal velitele ostatních čtvrtí ke konečnému rozhodnutí. Každý zřetelně viděl, že už není jak v obléhání pokračovat; nikdo to však nechtěl navrhnout. Marillac radil postavit u Moustier pevnost, která by ovládala město a do níž by se uložila všechna naše děla a střelivo, aby se jich mohlo užít v jiné, lepší době; a že to byla první rada pana maršála de Lesdiguières, když přijel k Montaubanu. Pan maršál na to řekl, že na počátku obléhání byla jeho rada dobrá, jak ukázal výsledek, a že by teď byla k užitku; že však není pro to, provádět ji nyní, kdy bychom museli držet vojsko dva měsíce na nohou, aby byla pevnost dokončena; to že nám nedovoluje roční doba ani stav našeho vojska. Pan maršál de Saint-Géran navrhl stáhnout tři čtvrti v jednu a rázně pokračovat v útoku u Moustier; stále trval na tom, že Montauban bude neomylně dobyt, bude-li se na něj útočit tak, jak se vždycky navrhovalo. Poprosil jsem pana de Schomberg, aby se ho zeptal, kde chce postavit baterii, když nepřátelská mina vyhodila do povětří místo, které pro ni bylo určeno. Saint-Géran mu odpověděl, že najít je má on sám, když zastává úřad dělostřelectva. Schomberg namítl, že jeho úřadem je dávat stavět baterie tam, kde si to přejí generálové, a k ostřelování toho, co oni uznají za nutné ostřelovat. Nato jim pan konetábl řekl: „Pánové, nejsme tu proto, abychom rozhodovali o vašich úřadech, a není na to čas.“ Pak se ptal na mínění několika jiných, a ti všichni chodili kolem horké kaše, až se zeptal na mé. Tu jsem mu řekl:

„Pane, kdybych shledával, že naše vytrvalost v obléhání města Montaubanu je může přimět nebo donutit, aby se podrobilo poslušnosti, kterou je povinno králi, radil bych vám, abyste na něm tvrdošíjně trval, a pokládal bych se za šťastného, že mohu podle své povinnosti vynaložit svůj čas, svou práci i svůj život na provedení věci tak důležité pro čest a službu královu. Vida však nynější stav našeho vojska, unaveného dlouhým tažením a několika velkými obléháními, která letos v létě podniklo, zmenšeného ztrátou množství statečných mužů, kteří při nich zahynuli, a nakonec zničeného nemocemi a jinými útrapami, nebudu váhat říci vám otevřeně to, co vám páni, kteří mluvili přede mnou, chtěli dát na srozuměnou svými dvojznačnými řečmi: totiž že máte spíše pomýšlet na to, jak vrátit svému vojsku odpočinek, jehož je už osm měsíců zbavujete, než je bez užitku nasazovat v pokračování obléhání, při němž je pro nás po třech měsících od jeho počátku všechno nevýhodnější, než když jsme je začínali. Od porážky pomocného sboru vešlo do té pevnosti víc než dva tisíce vojáků; obyvatelé se jimi stali nepřetržitým tříměsíčním cvikem a jejich šťastné úspěchy u Ville-Bourbon i tyto dva poslední výpady jim dodaly stejně tolik odvahy jako pýchy. Generální útok, který byl podniknut a neproveden, jim pozvedl srdce a našim vojákům je zkrušil, neboť nabyli přesvědčení, že jej provést nemůžeme, když jsme jej neprovedli. Jsme na konci podzimu, což je doba, kdy se obvykle přestává podnikat a jednat. Mohu vám o tom mluvit tím svobodněji, pane, čím méně jsem na té věci zúčastněn; neboť ti z naší čtvrti byli dobytí tohoto města zproštěni, jakmile jste je zprostil jejich dělostřelectva. Všechno je tam neporušeno: nepřátelé nám tam nezpůsobili sebemenší újmu a naše vojsko, které vskutku poněkud prořídlo, neprořídlo tolik jako vojsko u Ville-Bourbon nebo u Moustier, a zbývá nám ještě pět tisíc dobrých pěších, připravených k užití, kde nám uráčíte poručit. Tito páni, kteří velí v této čtvrti a nesou celou tíhu obléhání na svých bedrech, mají tolik šlechetnosti a hrdosti, že by raději zahynuli a zemřeli, než by vám navrhli, abyste je zrušil. Já však, který nemám tytéž zájmy jako oni a jemuž je zájem královy služby drahý jako vlastní život, nebudu se zdráhat říci vám podle svého svědomí a podle přísahy, kterou jsem k tomu složil, že máte, pane, v dobrém pořádku, v úplné bezpečnosti a bez ukvapení upustit od podniku a obléhání Montaubanu a zachovat krále, sebe i toto vojsko pro lepší štěstí a pro příhodnější roční dobu.“

Protože každý jasně viděl, že mé mínění je jediné, jehož žádá roční doba a stav našich nynějších věcí, nikdo mu neodporoval, třebaže nikdo nechtěl sám navrhnout totéž; každý byl rád, že může ten návrh přenechat jinému.

Rozhodnutí zrušit obléhání

Vracel jsem se přes Piquecos s panem konetáblem, který mi řekl, že je rozhodnut obléhání zrušit. Řekl jsem mu: „Pane, dobře děláte, že si leháte sám, abyste nebyl sražen k zemi. Nedivím se, že jste nucen zrušit obléhání, které jste podnikl bez plánu; neboť jste se do něho pustil jen na ujištění hraběte de Bourgfranc, že pevnost zradí.“⁶¹ Tu mi řekl, že ho do toho zatáhl Esplan a že Schomberg zabránil, aby se z toho se ctí vyprostil; že král je se Schombergem velmi nespokojen a se mnou velmi spokojen a že napříště bude ve věcech války věřit mně, a ne jemu. Potom mi poručil, abych přiměl pana de la Force k rozmluvě s panem vévodou de Chaulnes; zařídil jsem to na pátek 29. října,⁶² kdy pan de la Force a d'Orval s několika předními měšťany Montaubanu vyšli městskou branou, která je mezi baštou u Garrigue a rohovými hradbami, na něž jsme útočili, a asi dvě stě kroků od města jsme se s nimi sešli pan de Chaulnes a já. Pozdravili jsme se s mnohou něhou a láskou; prosili, aby se nemluvilo v soukromí, protože mají co dělat s městem žárlivým a s lidem podezíravým, a mohlo by jim to uškodit. Bylo mnoho řečí z té i oné strany, které z jejich strany nakonec vyústily v to, že jsou nejponíženější služebníci a poddaní Jeho Veličenstva, kteří netouží po ničem jiném než po úplné a dokonalé poslušnosti jeho vůle a rozkazů, jen bude-li svobodné vykonávání jejich náboženství a ostatní věci přiznané jejich edikty⁶³ přesně zachováváno; a pan de Chaulnes skončil ujištěním, že je král přijme na milost, až se vrátí ke své povinnosti.

V tom záležela ta rozmluva a takové ovoce přinesla; dala jasně usoudit, že nejsou ochotni předešlou dohodu znovu navázat, stejně jako pan de Rohan, který o ní už nechtěl slyšet. To přimělo krále a pana konetábla, aby se v úterý 2. listopadu rozhodli obléhání Montaubanu zcela zrušit a poslat tuto svou vůli velitelům, kteří veleli ve čtvrti Picardie, aby se k tomu připravili.

[Ti během několika dnů stáhli z baterií do parku všech dvaatřicet děl; od pátku 5. do neděle 7. listopadu je i s lafetami a střelivem odvezli všichni dělostřelečtí koně na šest cest a složili na břehu u mostu přes Tarn na straně gard.]

Po ty tři dny jsem posílal osm set Švýcarů, aby doprovázeli všechny povozy s děly ze čtvrti Picardie až do naší.