Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

XIX. Ústup od Montaubanu, Monheurt a smrt konetábla de Luynes (listopad–prosinec 1621)

[Kapitola zahrnuje poslední dva měsíce roku 1621 a končí jí druhý svazek Chantéracova vydání. Po nezdaru téměř tříměsíčního obléhání hugenotského Montaubanu odvádí Bassompierre, tehdy polní maršál¹ a generální plukovník Švýcarů, za bílého dne svou čtvrť ze zákopů, s osmi sty muži kryje odvoz děl po Tarnu a dostává od krále velení armády, s níž má oblehnout městečko Monheurt na Garonně. Tam ho ohluší výstřel z vlastního děla, těžce onemocní a leží v Marmande; mezitím se Monheurt vzdá a králův favorit, konetábl de Luynes, umírá. Do vyprávění je vložen výklad o tom, jak Ludvík XIII. na svého favorita zanevřel, a svazek končí poradou z 31. prosince, na níž Bassompierre zmaří úmysl zmocnit se lstí Castillonu.]

Montauban: ústup za bílého dne

Konečně v pondělí 8. listopadu ve tři hodiny ráno zrušila obléhání čtvrť pluku Picardie² a stáhla se do čtvrti u Ville-Bourbon; město tím zůstalo z celé té strany volné až tam, kde začínala čtvrť gard, a od té chvíle jsme se museli střežit nejen zpředu proti nepříteli, ale i po celém levém boku, který zůstal odkrytý.

[Celé pondělí a úterý 9. listopadu se děla nakládala na lodě, na nichž stál most Bassompierrovy čtvrti, aby mohla sjet po Tarnu do Garonny k Moissaku, městu při ústí Tarnu, které bylo v králových rukou. Maršál de Praslin,³ který měl už čtyři dny horečku, si tou dobou vyžádal od krále dovolení odejít od armády a léčit se.]

Ve středu 10.⁴ opustil král své obydlí v Piquecos a přesídlil do Montbetonu, do čtvrti u Ville-Bourbon. Cestou jel kolem mého obydlí a se slzou v oku mi řekl, že je zoufalý, že musel strpět tu hořkost a obléhání zrušit, a že spokojen je jedině s naší čtvrtí; ostatně že se rozhodl svěřit vedení armády mně samotnému, ale ať o tom nikomu neříkám, že o tom nevědí než pan konetábl⁵ a on, a ať za ním nazítří ráno přijdu do Montbetonu.

Ve čtvrtek 11. listopadu jsem podle králova rozkazu jel do Montbetonu. Když král viděl, jak jsem neupravený, ptal se proč; řekl jsem mu, že jsem spal v zákopu. Tu se celý užaslý zeptal, proč jsem ještě nezrušil obléhání; odpověděl jsem, že proto, že mi to neporučil. Zeptal se pana konetábla, zda mi to neřekl, a ten odpověděl, že měl za to, že se tak stalo už minulou neděli jako u Moustier, a že jsme velmi chybili, když jsme o tom nepromluvili. Odpověděl jsem mu, že to bych si netroufl a že bych tam byl raději zůstal celý život, než bych na něho v té věci naléhal, třebaže jsme museli už čtyři dny bez přestání zdvojovat stráže: Montaubanští, kteří už neměli nač myslit než na nás, na nás totiž mohli udeřit celou svou silou, a té by naše obvyklá stráž nebyla s to odolat. Tu mi řekli, ať nadcházející noci obléhání určitě zruším a ať ten rozkaz jejich jménem donesu panu de Chaulnes;⁶ ale zatímco se mnou mluvili, přišel on sám, a tak mu řekli, aby nadcházející noci opustil zákopy. Řekl jsem mu, že u toho nebudu, zruší-li obléhání v noci; dovolí-li mi však zrušit je ve dne, udělám to, a to v pořádku a s naší ctí, a že je co nejpokorněji prosím, aby mi tu milost prokázali; za všechno zlé, co by z toho vzešlo, jim ručím hlavou. Po jakémsi dohadování mi to povolili a pan de Chaulnes mi řekl, ať si k tomu zvolím čas, jaký chci, ale že chce být při tom. Řekl jsem mu tedy, že to bude mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne ještě téhož dne a že to jdu zařídit, aby při svém příchodu našel všechno připraveno; a ihned jsem se vrátil do zákopu oznámit to strážím. Někteří kapitáni mi odporovali; říkali, že mi nepřátelé vpadnou do zad a že se bez ztrát nestáhnu. Nakonec mi uvěřili a já vydal rozkazy potřebné k tomu, abychom nepřátelům pořádně vyprášili kožich, kdyby nás přišli rušit. Potom jsem nařídil, aby Švýcaři a pluky d'Estissac, Vaillac, Piémont, Chappes a Normandie⁷ strhli tábor a seřadili se do šiku mezi čtvrtí gard a koncem zákopu.

Nato jsem požádal o rozmluvu s pány de la Force a d'Orval⁸ a s kapitány, kteří měli proti nám stráž. Když přišli, řekl jsem jim, že se chystáme odtáhnout a že partii odkládáme na příští jaro, kdy ji dohrajeme k jejich škodě a k svému prospěchu, a že jsem se s nimi přišel rozloučit a zeptat se, zda někdo z nás nezůstal dlužen svému hostinskému, abych ho uspokojil, neboť po sobě nechceme zanechat špatnou pověst. Objali mě a dali mi sbohem s ujištěním, že nám dnes v noci při našem odchodu dají vypít číši do třmenů.⁹ Řekl jsem jim, že chtějí-li nám dát připít, musí to být do hodiny, protože chceme využít zbytku dne. Nevěřili tomu; ale já je ujistil a zapřisáhl se, že jim nelžu a že jim k tomu nechám znamení: dám nejprve zapálit chatrče pluku d'Estissac, potom Vaillakovy, odtud u Švýcarů, u Piémontu, Chappes a Normandie, potom dám zapálit všechno, co v našich zákopech může hořet, a nakonec, až zapálím náš kavalír,¹⁰ hned nato ustoupíme, a ten ústup nebude delší než ke konci zákopu. Řekli mi, že budu-li si tak počínat, špatně pochodím. Ještě jsem s nimi mluvil, když spatřili, jak vzplála čtvrť Estissakova, potom Vaillakova, pak švýcarská a tak jedna po druhé ostatní; to je přesvědčilo, že mluvím pravdu, a opustili mě, aby mi šli přichystat pohoštění.

[Bassompierrovy zákopy byly ovšem založeny tak, že se neměl čeho bát: běžely ve vystupujících a zapuštěných úhlech, v úhlech byla malá shromaždiště pro patnáct mušketýrů a mezi cestou při Tarnu a velkou cestou příčné valy, z nichž se dal zákop postřelovat po délce. Všechno to obsadil „dobrou mušketou“ a vyklidil první linii, s píkami vzadu pro případ výpadu; když do ní nepřátelé chtěli vniknout, přivítala je palba, která je přiměla „pěkně schovat nos“, a už se neukázali. Mušketýry pak stahoval úsek po úseku a utábořil se dvě stě kroků od zákopů, mimo dohled městských děl, u mostu, „aniž jsem ztratil jediného muže, za bílého dne, když jsem nepřátele o našem ústupu dostatečně zpravil“. Maršál de Chaulnes, který byl při tom, ústup velmi schválil a odjel do králova tábora; Bassompierrovi uložil zajistit zdejší konec mostu pevnou redutou, neboť na lodích mostu ležela všechna děla a most se měl rozebrat, aby mohla sjet do Moissaku. Zbytek dne rozestavoval stráže kolem tábora otevřeného na všechny strany a celou noc převážel nemocné a zavazadla.]

Osm set mužů na nepřátelském břehu

[V pátek 12. listopadu na úsvitě postavil pět set mužů z gard a pět set Švýcarů čelem k městu a začal převádět pluky do králova tábora, když k němu přejel pan de Schomberg¹¹ s nějakými třiceti šlechtici a s pověřovacími listy od krále a od konetábla. Nejprve mu vyřídil vzkaz králův: král mu svěřuje „vedení a velení své armády“, aby ji dovedl před Monheurt¹² a oblehl jej, zatímco on sám pobude v Toulouse; bude-li naděje na brzké dobytí, přijede tam, bude-li to věc „dlouhého dechu“, pojede do Bordeaux přes Lectoure. Schomberg mu měl opatřit, co bude žádat od dělostřelectva a co bude možné od financí, „z obou svých úřadů“. Král zároveň psal markýzi de Grignols a hraběti de Ribérac,¹³ z nichž každý mu přiváděl pluk, aby se připojili k Bassompierrovi, a maršálu de Roquelaure,¹⁴ aby mu poslal svůj pluk a svou kompanii těžké jízdy. Bassompierre ty listy na Schombergovu radu hned odeslal po Le Maine-Chabansovi,¹⁵ který znal kraj i Monheurt, a uložil mu, aby město s oběma pluky sám obklíčil, dorazí-li dřív než on.]

Pan de Schomberg mi potom vyřídil, čím ho pověřil pan konetábl – a to pověření si podle mého soudu sám vymohl a vyprosil –, totiž toto: uvážil prý, že děla na našich lodích nejsou v bezpečí, protože redutu mohou nepřátelé, kteří budou pány celého tohoto břehu řeky, rozstřílet a vzít útokem, a že by pro nás bylo velikou hanbou, kdyby nám ukořistili některou z našich lodí, ať už dobytím reduty, anebo tím, že by si je přitáhli k sobě, až poplují dolů po Tarnu, jehož jeden břeh byl zcela v jejich moci. Proto mě prosí, abych zůstal na této straně s oddíly, jež si vyberu, kromě francouzských a švýcarských gard, dal rozebrat most a spustit plavidla po proudu a potom se šel přepravit u Pointe de l'Aveyron,¹⁶ dvě míle odtud, kde mi dá přichystat lodě pro celý můj oddíl. Dobře jsem uvážil, jak nebezpečný úkol mi dávají: dát strhnout ten most a zůstat se sedmi sty muži bez možnosti pomoci v kraji veskrze nepřátelském a na dohled města, kde bylo přes tři tisíce bojeschopných mužů a šedesát dobrých koní, kteří mě budou moci dvě míle cesty pronásledovat, a na konci mít před sebou soutok dvou řek, přes nějž se musím přepravovat na lodích po padesáti mužích. Přesto jsem panu de Schomberg před těmi šlechtici řekl, že dobře vím, že mi tenhle úkol opatřil on, protože mě chtěl, aby zachránil svá děla, vydat v sázku jisté zkázy, podniknou-li to nepřátelé, což neomylně udělají, a o dobré zprávy o tom nebudou mít nouzi, a to od našich vlastních lidí; že jsem však ještě žádný rozkaz, který jsem dostal, neodmítl a že tímhle nezačnu; beru si nicméně všechny ty šlechtice za svědky, zahynu-li, že jsem to raději chtěl podstoupit, než abych se zpronevěřil rozkazům a službě králi. Pan de Schomberg mi řekl, že je to vskutku úkol zhoubný, ale důležitý pro službu králi, jenž si mé schopnosti cení tak vysoko a má tak velké mínění o mém štěstí, že si je zcela jist, že jej šťastně provedu; on sám že Jeho Veličenstvu dobře vyložil, jaká je nesnáz obnažit tento břeh Tarnu dřív, než budou naše lodě s děly na cestě do Moissaku, ale že mě k tomu jmenoval a určil král, jak z důvodů právě řečených, tak proto, že jsem už na místě, že mám velení nad oddíly a že k provedení té věci nemůže poslat jiného, aniž mi ukřivdí; konečně že za mnou s těmi šlechtici přišel proto, aby měl podíl na dobrém i zlém, co mě může potkat, a že zemře se mnou.

Tato poslední nabídka mi zavřela ústa a způsobila, že jsem se hned jal stanovit pořádek, jehož se budu držet, a vykonat rozkaz, který mi král poslal. Vzal jsem tedy pro svůj ústup čtyři sta mužů z pluku Piémont, dvě stě z pluku Normandie a dvě stě z pluku Chappes a postavil je do šiku na místo pluku gard; ten jsem se vším ostatním naším vojskem dal neprodleně přejít Tarn a připojit se ke králi u Montbetonu. Potom jsem začal dávat rozebírat náš most, a jak se která loď odvázala, pouštěl jsem ji po proudu. Montaubanští viděli všechno naše počínání docela zřetelně a já každou chvíli čekal, že je budu mít na krku a že vyrazí s jízdou, pěchotou i děly. Konečně jsme byli hotovi k pochodu a tu jsem požádal pana de Schomberg, aby se ukázal na trochu vyvýšeném místě a postavil těch čtyřicet koní, které snad měl, do dvou řad po dvaceti vedle sebe, aby nepřátelé uvěřili, že jich je sto. Ale nepřátelé, když s námi půl čtvrti míle šarvátkovali, aniž nás prorazili, byli tak rádi, že nás vidí odcházet, že nás přestali pronásledovat. Ze svých osmi set mužů jsem udělal čtyři šiky a vyňal z nich třicet mušketýrů, aby šli po křídlech třiceti pík, které šly poslední a které jsem vedl já; naše oddíly jsem nechával pochodovat stále odděleně, abychom si nepřekáželi. Když se nepřátelé nabažili toho, že nás pronásledují bez jiného zisku než pořádných ran z mušket, přešla naše jízda brodem, který jsme jí ukázali, dala nám sbohem a nechala nás jít; pokračovali jsme pak pokojně v cestě až k Pointe de l'Aveyron, kde jsme nenašli jedinou loď k přepravě, jak nám bylo slíbeno. To mě uvedlo do velké tísně: kdybychom se na tom cípu utábořili, vytáhli by Montaubanští s dvěma tisíci muži, s děly a jízdou a pobili by nás; a že bychom se dostali přes řeku, k tomu jsem neviděl prostředek. Nakonec jsem dal prozkoumat jedno místo, kde se našlo vody jen po pás; tu jsem řekl našim vojákům, že jim budu vůdcem a že jsem si jist, že za mnou rádi půjdou, třebaže voda byla tou dobou hodně studená. Prosili mě, abych ji přejel na koni, kterého mi přivedli; ale nechtěl jsem to udělat, a už jsme se všichni začínali zouvat, abychom vstoupili do vody, když jsme spatřili, jak po proudu připlouvá loď naložená ovsem v pytlích, která jela z Piquecos. Přiměli jsme ji přirazit ke břehu, spěšně vyložili všechny pytle na zem a přepravili se na šestnáctkrát, po padesáti mužích, já s posledním převozem, když už byla úplná noc. Ubytoval jsem své oddíly ve třech blízkých vsích a sám ještě dojel do Moissaku, kam král poslal pana des Fourneaux, ubytovatele armády,¹⁷ se všemi rozkazy, které jsem potřeboval.

[Nazítří, 13. listopadu, se musel v Moissaku zdržet: vypůjčil si „ze všech měšců“ pět tisíc tolarů k třem tisícům, které ještě měl, chystal lodě pro pěchotu, děla, zavazadla, střelivo a potraviny a zařídil zásobování armády až do Agenu, kam poslal napřed, aby tam bylo přichystáno třicet tisíc chlebů; zajel také obhlédnout místo nalodění při ústí Tarnu do Garonny. V neděli 14. vytáhl z Moissaku a nocoval v La Magistère na Garonně; jízdu poslal na levý břeh řeky, do kraje bohatého na píci.]

Agen: víno od těch, kdo králi odpírají chléb

[V pondělí 15. listopadu dorazil do Agenu¹⁸ a shledal, že se s chlebem pro armádu sotva pohnulo: juráti (městští konšelé) dodávku mařili s tím, že by ve městě podražil chléb, „což se mi nelíbilo“. Když ho páni z města přišli navštívit, vyložil jim, že ho král posílá vyčistit a uvolnit řeku Garonnu, což doufá vykonat v několika dnech dobytím Monheurtu, a žádal jednak půjčkou dva tisíce liber jemného zrněného prachu, který jim nahradí dělostřelecký trén, až pojede kolem města, jednak za hotové šest set lopat, tři sta krumpáčů a tři sta motyk, nějaké sekáče a sekery a především třicet tisíc chlebů ihned a deset tisíc denně, dokud obléhání potrvá; peníze na to jim složí do rukou. Páni se odešli poradit s městskou radou a po hodině přinesli odpověď: nářadí ať si dá udělat a koupí; svého prachu se vzdát nechtějí, najde-li však nějaký u kupců, dovolí jej vyvézt; a takové množství chleba z města pustit nemohou, protože by to přivodilo nejen drahotu, ale přímo nouzi. A nato mu přišli nabídnout městské víno s prosbou, aby je přijal.]

Odpověděl jsem jim:

„Pánové, nechci a nesmím přijmout víno od těch, kdo králi odpírají chléb, a tím méně zůstávat ve městě, o němž nevěřím, že je mu o mnoho oddanější než Montauban, a které by mu snad bylo oddáno ještě méně, kdyby bylo stejně pevné. Přicházím vám sejmout bělmo z oka a otevřít obchod vašeho města s Bordeaux; to by vás mělo zavazovat ne k tomu, abyste mi povolili, oč vás žádám, nýbrž abyste nabídli mnohem víc: a vy mi odpovídáte, jako bych přišel jménem krále španělského nebo anglického, a ne jménem krále vašeho. Vězte, že vám to, oč vás žádám, mohu vzít (ba udělat i něco horšího) a že ten dává všechno, kdo odpírá spravedlivou věc tomu, kdo má zbraň v ruce.¹⁹ Spokojím se nicméně tím, že obléhání Monheurtu odložím, dokud nebudu mít vše, čeho je mi k němu třeba, a královu armádu nechám pobýt na vašich pozemcích a ve vašich krásných domech, kde se bude zotavovat, dokud nedostanu královy rozkazy na odpověď, kterou jste mi právě dali; ty budou, tím jsem si jist, důstojné jeho i vašeho počínání a já je dovedu vykonat velmi přesně.“

Když jsem domluvil, obrátil jsem se k des Fourneaux a řekl mu: „Rozepište ubytování celé armády od předměstí tohoto města na míli kolem a nařiďte jim, ať si tam dopřejí dobrého bydla a vynahradí si práce a útrapy, které vytrpěli u Montaubanu.“ A nato jsem se k pánům z Agenu obrátil zády a odešel nahoru do své komnaty. Chtěli jít za mnou a promluvit se mnou; ale dal jsem jim vyřídit, že jdu psát depeši králi a že je budu moci přijmout až v sedm večer, což bylo za čtyři hodiny. Ti páni nebyli mým počínáním užaslí o nic méně, než já byl rozhořčen jejich, a když viděli, že des Fourneaux jde rozepisovat ubytování, prosili ho, aby s tím posečkal; on jim však řekl, že si naopak pospíší a že si zasluhují horší zacházení, než jaké jim chystám. Vrátili se a tloukli na mou komnatu a já dělal hluchého, až mi po La Motte de Nort,²⁰ který vešel mou šatnou, vzkázali, že mi dají nejen to, co jsem si přál, ale i všechno, co jim ještě poručím, jen ať je ráčím vyslechnout. To jsem nakonec udělal, s důrazným pokáráním, a dostal jsem od nich všechno, co jsem chtěl. Dal jsem pak také změnit ubytování.

Před Monheurtem

[V úterý 16. listopadu nocoval v Port-Sainte-Marie a ve středu 17. obědval v Aiguillonu,²¹ kde ho vyhledal Le Maine-Chabans se zprávou, že Monheurt je z jedné strany obklíčen plukem markýze de Grignols, který se téhož večera zmocnil velmi důležitého mlýna těsně u města. Bassompierre se tam po obědě jel podívat a převedl přes řeku pluky Piémont a Normandie; 18. listopadu je následovaly pluky Navarre, Ribérac a Champagne, takže město bylo ze strany od pevniny zcela uzavřeno, a nařídil dva útoky, oba podél řeky, každý pro tři pluky. Kompanie lehké jízdy pana de Chevreuse, Signanovu a Bussy-Lamethovu²² položil do Puch a uložil jim hlídkovat směrem na Casteljaloux, kam 19. poslal kompanii těžké jízdy pana konetábla. V sobotu 20. otevřel svůj zákop pluk Champagne; u Piémontu se bylo mnohem dál.]

[Přijel maršál de Roquelaure. Bassompierre mu vzdal „povinnou úctu a poslušnost“, s čímž se maršál spokojil a podrobnosti obléhání nechal jemu. Hned však naléhal, aby konetáblova kompanie těžké jízdy z Casteljaloux odešla: měl tam na zámku posádkou kompanii svého pluku a na její vydržování vybíral od měšťanů padesát franků denně. Bassompierre odpověděl, že maršál je pán a může ubytování vykázat, kde se mu zlíbí, on sám že o jiném neví; když ji však maršál chtěl poslat za řeku k Marmande, odporoval, že by tam nebyla v bezpečí. Pluky se zatím mezi sebou spojily krytými zákopy, pletly se koše a chystaly plošiny pro děla, která se čekala, a zákopy se z obou stran spěšně hnaly kupředu; nebyly ani příliš bezpečné, ani široké, „ale bylo to obléhání, které jsme měli zhltnout bez kousání“.]

V neděli 21. jsem poslal naši lehkou jízdu na výpravu k Sainte-Foy.²³ Dovedli jsme své práce až těsně k příkopu nepřátel, kteří mě snadno poznávali, jak chodím sem a tam, protože jsem byl oblečen v šarlatu, seděl na bílém koníku a měl na plášti kříž.²⁴ Nastražili na mě léčku, aby mě zabili, až půjdu ze čtvrti Piémontu do čtvrti Normandie, mezi nimiž spojovací zákop ještě nebyl dokončen. Obsadili mušketýry předsunutý bastion a stejně tak svou kontreskarpu.²⁵ Měli jediné polní dělo; tím mě pozdravili, když jsem byl ještě daleko a se spoustou lidí. Ty jsem opustil a nechal si u sebe jen pobočníky plukovních majorů od pluků Champagne a Navarre. Bylo třeba přejít nějakých sto dvacet kroků bez krytu; dalo se tomu vyhnout malou oklikou, ale to jsem nikdy nedělal. Nejprve vypálili ze svého polního děla na můj průvod, který byl dost daleko, což mě přimělo požádat ho, aby šel krytou cestou, zatímco já jsem se s těmi dvěma pobočníky vydal blíž kolem jejich kontreskarpy. Tu na mě vypálili salvu s takovou zuřivostí, že jsem kolem sebe viděl jen svištět kule; dvě zasáhly, jedna hrušku sedla mého koníka, druhá mi provrtala plášť. Kázal jsem pobočníkům, ať se rozestoupí, což jim nebylo třeba říkat dvakrát, a sesedl jsem z koníka, abych se ukryl za silný strom, který stál nablízku; vypálili do něho přes sto ran z mušket, ale já byl za ním v bezpečí. Když jsem konečně usoudil, že už nemají čím střílet, vyšel jsem a dost rychle doběhl do zákopu Normandie; ale neobešlo se to bez toho, že jsem vyvázl jen o vlásek, neboť po mně ještě vypálili přes sto ran z mušket na šedesát kroků. Poněvadž však má hodina ještě nepřišla, Bůh mě uchránil proti očekávání a mínění mého vzdáleného průvodu, který se díval, jak mě popravují zastřelením:²⁶ nikdy jsem nevěřil pevněji, že zemřu, než tehdy.

[Obležení měli dvě ozbrojené bárky, s nimiž volně jezdili na druhý břeh a stále přiváželi do města nové vojáky; Bassompierre proto vyzbrojil silnou loď, aby doprovázela plavbu po řece a sevřela nepřítele. Pluky Chappes a Vaillac převedl na druhý břeh Garonny a dal tam stavět „velmi pěkný“ okop pro šest obléhacích děl. Dělostřelectvo dorazilo v pondělí 22. listopadu; čtyři kusy přišly do baterie připravené ve čtvrti Piémontu a ještě večer vypálily několik ran na obranná díla města. Maršál de Roquelaure dal večer předním mužům armády skvělou hostinu. Počasí bylo tak zlé a deště tak ustavičné, že vojáci stáli po kolena v blátě; snášeli to však ochotně a bez reptání.]

Markýz de Mirambeau,²⁷ nejstarší syn pana de Boisse, jenž byl krátce předtím zavražděn v Gensaku jistým…,²⁸ byl guvernérem Monheurtu a po otcově smrti se vzbouřil proti králi. S tím Mirambeauem jsem měl jakési tajné jednání a zůstali jsme při čtyřech tisících tolarech, které žádal za to, že vydá město do rukou krále, spolu s prominutím své poslední vzpoury. Zpravil jsem o tom krále, aniž jsem to sdělil panu maršálu de Roquelaure, jak mě o to markýz de Mirambeau požádal; a to přimělo krále a pana konetábla k rozhodnutí přijet k Monheurtu, aby měli čest z jeho dobytí.²⁹

Král a „král Luynes“

Téhož dne mi král poslal pana de Lanchères,³⁰ který se tvářil, že za mnou jede sám od sebe, aniž ho král posílá: přivezl mi od něho list a jiný od pana de Puisieux,³¹ jimiž mi vzkazovali, abych se neznepokojoval tím, že Jeho Veličenstvo vyhnalo ze své blízkosti pátera Arnouxe,³² a že to král udělal pro dobro věci, jak mi poví, až k němu přijedu. Vypovím na tomto místě celou tu záležitost.

Od té doby, co byl pan de Luynes poctěn úřadem konetábla, chtěl jej vykonávat s takovou autoritou, že ho to učinilo podezřelým králi, jemuž jednotlivci našeptávali do uší, aby mu u něho uškodili. Ukazovali králi, že on nebo jeho lidé mají všechna dobrá pevná místa ve Francii; že hlavní guvernérství jsou v jeho rukou; že on a jeho dva bratři³³ se ve třech letech stali vévody a pairy z tak nízkého stavu, v jakém byli předtím; že ti tři dohromady drží statků, úřadů a guvernérství za víc než deset milionů zlata a že se nepozorovaně stávají tak mocnými, že je král nebude moci ponížit, až bude chtít. Král takové řeči nejen poslouchal, ale sám je vedl před jinými, a svěřil se s tím nejprve páteru Arnouxovi, potom panu de Puisieux. Konečně po obléhání Saint-Jean-d'Angély,³⁴ když se pan konetábl jednoho dopoledne vracel od oběda, před sebou své Švýcary a své gardy, a vcházel do králova obydlí provázen celým dvorem a předními muži armády, král, který ho viděl z okna přicházet, mi řekl: „Hleďte, Bassompierre, to vchází král.“ „Odpusťte, Sire,“ řekl jsem mu, „to je konetábl, jemuž jeho pán přeje, který dává vidět vaši velikost a staví vaše dobrodiní na odiv očím celého světa.“ „Vy ho neznáte,“ odpověděl mi; „myslí si, že mu ještě zůstávám dlužen, a chce dělat krále; ale v tom mu zabráním, dokud budu živ.“ „Sire,“ řekl jsem mu tu, „jste velmi nešťasten, že si berete takové vrtochy do hlavy; on je také nešťasten, že proti němu pojímáte taková podezření, a já jsem nešťasten ještě víc, že jste mi je odhalil: neboť jednoho dne se vy a on trochu pohádáte, nato se usmíříte a potom uděláte to, co se děje mezi mužem a ženou, kteří, jakmile se smíří, vyženou sluhy, jimž se svěřili se zlou vůlí, kterou měli jeden proti druhému; tak i vy mu povíte, že jste se s nespokojeností, kterou jste proti němu měl, nesvěřil nikomu než mně a ještě někomu, a my to odneseme. Viděl jste loni, že mě pouhá domněnka, kterou pojal, že byste mi mohl přát, málem zničila a zahubila.“³⁵ Zapřisáhl se mi tu velkými přísahami, že o tom nikdy nepromluví, ať se s ním smíří jakkoli, a že se v té věci nikdy neotevřel nikomu než páteru Arnouxovi a mně; a ať o tom, je-li mi život milý, nikdy neotevřu ústa před nikým než před páterem Arnouxem, a i to teprve, až on s ním o tom promluví a až mi to přikáže. Řekl jsem mu, že mi to nepotřebuje přikazovat a že jsem si ten příkaz už dal sám, neboť mně při tom jde o štěstí i o život.

Nato jsem byl velmi rád, že jsem za několik dní dostal rozkaz jet do Paříže;³⁶ neboť královu důvěru jsem v té době shledával velmi nebezpečnou. Vrátil jsem se na začátku obléhání Montaubanu, a protože jsem měl při útoku gard velet sám jako polní maršál, upoutal jsem se k němu tak, že jsem do Piquecos, králova hlavního stanu, nechodil nikdy, leda když mě tam povolali. Královo podezření proti panu konetáblovi rostlo každou hodinou; a on dbal méně než dříve o to, aby s králem dobře vycházel, ať už proto, že si byl jist srdečnou náklonností, kterou k němu Jeho Veličenstvo chovalo, anebo že mu velké záležitosti, jež si bral na bedra, bránily na to myslit, anebo že ho velikost zaslepovala; takže králova nespokojenost velmi rostla, a kdykoli se mnou král mohl mluvit o samotě, dával mi najevo stále prudší rozhořčení.

Jednou, když jsem za ním přišel, měl lord Hay,³⁷ mimořádný vyslanec krále Velké Británie, poslaný, aby prostředkoval mír mezi králem a hugenoty, u krále svou první audienci a po ní šel na audienci k panu konetáblovi. Pan de Puisieux přicházel podle obyčeje vyslechnout od krále, co mu milord při audienci řekl, když mě král přivolal jako třetího a řekl mi: „Jde na audienci ke králi Luynesovi.“ Velmi mě zarazilo, že se mnou takto mluví před panem de Puisieux, a chtěl jsem dělat nechápavého; ale řekl mi: „Před Puisieuxem není žádné nebezpečí; je zasvěcen do našeho tajemství.“ „Žádné nebezpečí, Sire!“ řekl jsem mu. „Teď jsem zcela jistě ztracen; vždyť je to člověk bázlivý a ustrašený jako pan kancléř, jeho otec, který při první ráně bičem vyzná všechno a potom zahubí všechny spoluviníky a stoupence.“ Král se tomu zasmál a zaručil se mi za něho; já mu ostatně důvěřoval a byl to můj přítel. Potom král začal pana konetábla trhat na kusy a říkat o něm všechno, co měl na své rozjitřené mysli proto, že k úřadu konetábla připojil úřad kancléřský po smrti pana strážce pečetí du Vair,³⁸ který zemřel několik dní předtím.

Viděl jsem dobře, že jeho štěstí je na sestupu, a rozhodl jsem se, že mu v té věci něco připomenu pro jeho dobro, neboť mi od naší roztržky prokazoval mnoho dobré vůle. Bylo to o několik dní později, když jsem byl s ním v jeho kabinetě: řekl jsem mu, že jako jeho nejponíženější služebník, horlivě oddaný jeho zájmům, se cítím povinen připomenout mu, že nepěstuje dost královu přízeň a milost a že o ně nedbá tolik jako dříve, a to nyní, kdy by o ně měl dbát víc; že král roste věkem, vládou i znalostí věcí a že zároveň on, jemuž přibývá úřadů, poct, dobrodiní a závazků, by měl růst také ve vděčnosti a poddanosti vůči svému králi, pánu a dobrodinci; ať si na to proboha dá pozor a ať mi odpustí volnost, s jakou jsem si dovolil o tom s ním mluvit, neboť pochází z horlivosti a oddanosti, kterou mám k jeho nejponíženější službě. Odpověděl mi, že je mi vděčen a cítí se zavázán za péči, kterou mám o jeho zachování, a ta že mi jistě bude k užitku a prospěchu; že jsem s ním začal mluvit jako synovec, jímž mu, jak doufá, zakrátko budu;³⁹ že mi chce také odpovědět jako strýc a říci mi, abych se spolehl na jeho ujištění, že zná krále až do nejhlubšího dna jeho duše; že zná prostředky, jimiž je třeba si ho udržet, stejně dobře, jako znal ty, jimiž si ho získal, a že mu někdy schválně dává drobné příčiny ke stížnostem, které slouží jen k tomu, aby rozněcovaly žár náklonnosti, kterou k němu král chová. Tu jsem dobře viděl, že je z téhož těsta jako všichni ostatní favorité, kteří věří, že své štěstí přibili hřebem, mají je za věčné a svou nemilost poznají teprve tehdy, když už nemají prostředek, jak jí zabránit.

Od té doby, kdykoli se mnou král mohl mluvit o samotě, byly to bez ustání stížnosti na pana konetábla; a co mě přimělo soudit o tom ještě hůř, bylo, že nesmírná vášeň, kterou choval k paní konetáblové,⁴⁰ se naráz proměnila v takovou nenávist, že upozornil jejího pana manžela, že je do ní zamilován pan vévoda de Chevreuse.⁴¹ Řekl mi, že mu takto promluvil do duše; odpověděl jsem mu, že udělal velmi špatně a že je hřích rozsévat nesvár mezi mužem a ženou. Řekl mi: „Bůh mi to odpustí, bude-li se mu líbit; ale měl jsem velkou radost, že jsem se jí pomstil a že jsem jemu způsobil tu nelibost.“ Potom mi proti němu řekl ještě mnoho věcí a mezi jiným, že dřív než uplyne šest měsíců, ho přiměje pěkně vyvrhnout všechno, co mu pobral. Nato jsem odjel od Montaubanu, aniž jsem krále viděl, a první zpráva, kterou jsem od něho dostal, byla, že byl nucen vydat pátera Arnouxe nenávisti pana konetábla, ale ať jsem ujištěn, že proti mně nic není. Přesto jsem z toho byl ve velkých obavách, třebaže mohu říci, že kdykoli se mnou král o něm mluvil, vždycky jsem rány tlumil a že mě nesmírně mrzelo, že mi král takto důvěřoval.

Výstřel z vlastního děla

[V úterý 23. listopadu dal na naléhání kapitánů snést prapory všech pluků do svého obydlí, aby je zároveň střežila stráž postavená před jeho domem. Když mu pluk Navarre posílal své prapory po dvaceti vojácích s doprovodem padesáti dalších, vypálili po nich obležení ránu ze svého polního děla, „a ta utrhla čtyři pravé paže čtyřem z vojáků, kteří je nesli“.]

Také se mi stalo, že když jsem byl u baterie a popošel před ni, abych si něco prohlédl nebo obhlédl, dělostřelci, kteří netušili, že tam jsem, zapálili kus, který mi byl nejblíž; náraz vzduchu mě velmi prudce srazil k zemi a zanechal mi v pravém uchu takový hukot s bodavými bolestmi, že to bylo k nesnesení; a dvě hodiny nato mě chytila silná horečka. Ta mi přesto nezabránila zastávat dále můj úřad a dát dovést naše zákopy až na okraj příkopu, ať už jsem měl od markýze de Mirambeau jakékoli ujištění, že mi město za zmíněných podmínek vydá.

[Ve středu 24. listopadu maršál de Roquelaure znovu důrazně naléhal, aby kompanie těžké jízdy pana konetábla opustila Casteljaloux; přál si to i její poručík pan de Nesmond, na přímluvu mladého Vaillaka, jejího praporečníka,⁴² „nebo snad proto, že jim ti z Casteljaloux slíbili nějaký dar, když odtáhnou“. Bassompierre odpověděl, že maršál je pán a smí mu poroučet, ale že proti přeložení kompanie za řeku bude vždycky, protože by tam bez pěchoty byla v nebezpečí, a pěchotu jí za obléhání, které se ostatně chýlí ke konci, dát nelze; nechtějí-li počkat, zbývá jen Tonneins,⁴³ kde však byla táž potíž jako v Casteljaloux: městečko přispívalo padesáti franky denně na jednu kompanii maršálova pluku a zčásti patřilo jeho zeti hraběti de la Vauguyon. Maršál se rozhněval; Bassompierre mu jen řekl, že mu pošle ubytovatele des Fourneaux, ať mu nařídí, co chce, a že on sám se do toho už plést nebude. Prohlédl si ještě okop za Garonnou, který už byl schopen obrany, „z čehož jsem měl velkou radost, neboť o tu stranu jsem se velmi bál“; ale horečka se mu přitížila natolik, že už nebyl s to sloužit. Požádal krále a konetábla, aby se směl nazítří, po jejich příjezdu, dát odvézt k léčení do La Réole a aby mu poslali lékaře. Dovolení přišlo „velmi zdvořilým listem královým“, a tak ho ve čtvrtek 25. v deset hodin dopoledne snesli na připravenou loď a plul po řece dolů.]

[Když těžce nemocný míjel Tonneins, hlásili mu jeho lidé, že přes řeku přechází jízda; hned si pomyslil, že je to kompanie pana konetábla, a nemýlil se. Dal přirazit ke břehu a našel tam Nesmonda, jak nakládá zavazadla, aby s kompanií nocoval v Puch-de-Gontaut,⁴⁴ půl míle od Marmande. Nesmond a Vaillac mu řekli, že jim to ubytování včera večer vykázal maršál de Roquelaure a velmi jim kladl na srdce, aby odtáhli dřív, než král dorazí před Monheurt – čemuž Bassompierre snadno uvěřil, neboť král by nikdy nesvolil, aby se šli „vrhnout doprostřed nepřátel v hugenotském kraji“. Prosil je, aby posečkali, dokud se král nedozví, jak nebezpečné je poslat jedinou kompanii těžké jízdy do kraje veskrze nepřátelského bez pěchoty nebo bez uzavřeného města, a nabídl, že s jejich poslem pošle ke králi svého šlechtice; snad jim král dá posádkou Marmande, což by byla výtečná čtvrť. Ale Nesmond a Vaillac, „víc stateční než rozvážní“, kteří nepomysleli, že by je nepřítel mohl přijít pozdravit hned ten večer, namítali, že zavazadla a velcí koně jsou už za řekou a na cestě, že se nepřátelé o jejich příchodu dozvědí až pozdě a nestačí se ještě té noci srozumět, že nejsou-li hodně silní, nic jim neudělají, že je tam zámek, kam se mohou uchýlit, že budou dobře hlídat a nazítří si vyžádají jinou čtvrť. Přešli tedy jeho rady a domluvy a jeli svou cestou.]

Noc před branou Marmande

[Sám sjel jen do Marmande: zlo se horšilo hodinu od hodiny, takže neměl sílu dojet do La Réole a musel se uchýlit do „bídné hospody“ na předměstí, kde si dal postavit lůžko. V Marmande se našel jen vesnický lékař; naštěstí skoro zároveň dorazil empirik jménem Dubourg, kterého poslal pan d'Estissac, „pouhý opilec, ale měl výtečné léky“, a kolem deváté večer výtečný králův lékař Le Mire, poslaný králem. Ten mu po poradě s ostatními, aby ho zbavil „zuřivého zvonění“ v hlavě, dal nařezat kůži a přiložit baňky na ramena.⁴⁵]

Bylo to kolem jedenácté hodiny večer, když jsme v téže chvíli uslyšeli množství ran z pistolí v té ulici předměstí, která je při Garonně: byli to těžkooděnci pana konetábla, pronásledovaní nepřáteli, kteří je přepadli v Puch-de-Gontaut hned ten večer, kdy tam dorazili. Na ten hluk mi moji lidé spěšně položili ručník na ramena, která byla celá v krvi, potom mi oblékli župan a v tom stavu mě dali odnést čtyřmi z mých švýcarských halapartníků; pět nebo šest dalších a ti, které se podařilo sebrat, mě doprovodili až blízko k městské bráně a potom běželi zabarikádovat se v mém obydlí, aby se pokusili zachránit mé koně, mé nádobí a mou výstroj. Měli za to, že jsem už uvnitř, a zůstali se mnou jen ti čtyři Švýcaři, oba lékaři, Le Mire a Dubourg, a dva komorníci. Když jsem se však blížil k bráně, pozdravili mě Marmandští několika ranami z mušket, protože si mysleli (jak mi potom řekli), že jsem petarda,⁴⁶ kterou jim jdou přiložit k bráně. Moji lidé na ně křičeli, že je to polní maršál, který velí armádě, ten, jehož přišli pozdravit, když vystupoval z lodi, a že budou litovat, jestli mi neotevřou; ale přes to všechno z nich nedokázali vymoci nic jiného, než že mi dovolí uchýlit se pod malou otevřenou strážnici, která stála uvnitř ohrady před branou. Tu přišel otevřít jeden muž, aby mě tam vpustil, hned ji zase za mnou zavřel a skočil na malý padací most, který byl v tom okamžiku zvednut. Tak jsem byl zavřen v té ohradě a nemohl už nic vzkázat svým lidem, kteří v domnění, že jsem vešel do města, nedbali o nic jiného než o střežení mého obydlí; a ti z města mi za nic nechtěli otevřít dřív, než bylo sedm hodin ráno. Ležel jsem natažen na stole, celý pokrytý krví ze svých řezů, která ztuhla a přischla k ručníku, jejž mi na ně položili a který se chvílemi odtrhával, se zuřivým bodáním v hlavě a silnou neustávající horečkou, přikryt jen dost lehkým županem za velmi studeného počasí; bylo to totiž v pátek 26. listopadu, o němž mohu říci, že to byla největší trýzeň a bolest, jakou jsem v životě pocítil, a že jsem si při ní stokrát přál smrt. Konečně mi páni z Marmande otevřeli brány svého města a dali mi tam dobré obydlí, kde jsem si dal postavit lůžko a zůstal na smrt nemocen skvrnitou horečkou,⁴⁷ která nakonec třináctého dne skončila silnou krizí. Sedmnáctého dne jsem se dal odnést na loď a svezli mě do La Réole.

Smrt konetábla a nový dvůr

Třináctého prosince,⁴⁸ za mé nemoci, se Monheurt vzdal.

Pan konetábl tam zemřel⁴⁹ na touž skvrnitou horečku, z níž jsem já vyvázl. Král ho příliš neželel a záležitosti dostaly jinou tvář, stejně jako dvůr. Pan kardinál de Retz⁵⁰ a pan de Schomberg zatoužili po veškeré moci a mínili udržet krále v tom, aby nedělal nic než to, co mu poradí oni; především v něm budili odpor k favoritům. Rychle k sobě přibrali strážce pečetí, jímž se stal pan de Vic,⁵¹ kterému dali pečeti svěřit; a protože se obávali, že nebudu se vším jejich smýšlením zajedno, a protože král mluvil každou chvíli se mnou a já velmi otevřeně s ním, a měl jsem mnoho přátel a vážnost mezi válečníky, navrhli králi, aby mě zanechal jako generálního místodržícího v Guyenne,⁵² začež dali panu de Roquelaure v náhradu dvě stě tisíc liber a guvernérství Lectoure. Dali mi o tom promluvit také po Rucellaiovi⁵³ (který se rovněž dral kupředu, co mohl, a byl v dobré milosti u ministrů) a po panu maršálu de Praslin; nabídli mi dokonce, že k mému úřadu přidají úřad maršála Francie. Já však chtěl vidět, jak ten obchod poběží, a počkat, do kterých rukou záležitosti padnou, neboť jsem dobře soudil, že tyto ruce nejsou dost silné, aby je unesly, a byl jsem si jist, že kdokoli je bude mít, bude rád, že mě má za přítele, a dá mi z koláče větší díl, než jaký mi nabízeli tito. Když se mnou tedy král mluvil o tom generálním místodržitelství, odpověděl jsem mu, že se cítím šťastnější, když zastávám úřad generálního plukovníka Švýcarů u jeho osoby, než kterýkoli jiný daleko od ní; že sotva vycházím z těžké nemoci, která ode mne žádá tři měsíce odpočinku, a já že ten čas žádám od krále bez jiného zaměstnání než svého prvního úřadu; s čímž bylo Jeho Veličenstvo srozuměno. Dali to místo nakonec maršálu de Thémines,⁵⁴ jemuž odňali guvernérství Béarnu, které potom ještě nabídli mně; ale naložil jsem s ním jako s guyennským.

[Do Bordeaux dorazil Bassompierre šest dní před králem „a navštěvovalo mě tam mnoho lidí, vyslanci i jiní“. Král odtud odjel 30. prosince a nocoval podle autora v Blaye.⁵⁵]

Porada o Castillonu

Nazítří král obědval na půli cesty z Blaye do Libourne a tam (hned po příjezdu) shromáždil, co s sebou měl z rady, totiž pány kardinála de Retz a de Schomberg (kteří mu vnukli věc, kterou nám předložil), dále pány maršály de Praslin, de Chaulnes a de Créquy⁵⁶ (jemuž král dal před pěti dny v Bordeaux maršálskou hůl), pana de Marillac⁵⁷ a mne; a ústy pana de Schomberg nám předložil záměr, který mu vnukli, aby sám podnikl úklad proti Castillonu⁵⁸ a cestou se ho zmocnil. Chtěli, aby předstíral, že tam jede na nocleh; vešlo by tam šest kompanií francouzských gard a čtyři švýcarské, aby krále střežily, a až tam Jeho Veličenstvo vjede, půjde se projít na zámek a vyžene odtud ty, kdo jej drželi pro pana de Bouillon. Ten se hned na počátku této války dohodl s králem, že všechna místa, která má, jako Sedan, Nègrepelisse, Castillon a všechna místa vikomtství Turenne, zůstanou v králově službě, aniž však povedou válku proti těm od Náboženství; a král že je stejně tak nedá obtěžovat ani proti nim nic nepodnikne. Zapomněl jsem říci, že mi král už toho rána cestou řekl, že mu tu věc navrhují a že mu není po chuti; bude-li však celá jeho rada, kterou shromáždí při obědě, pro to, aby se provedla, že to udělá. Zošklivil jsem mu ji ještě víc, než mu byla, několika pádnými důvody, které mi Bůh vnukl, abych mu je připomněl; přikázal mi, abych je zakrátko řekl v radě a také další, které mě ještě napadnou, a o těch jsem cestou přemýšlel.

Když pan de Schomberg zeširoka rozvinul vše, co se toho podniku týkalo, uzavřel svým míněním, totiž provést jej navrženým způsobem, což podle jeho soudu bylo velmi snadné; králi že by bylo k užitku i k dobré pověsti, kdyby po odchodu od Montaubanu vzal Monheurt silou a Castillon úkladem. Král se potom zeptal na mínění pana de Marillac; shodovalo se s míněním pana de Schomberg a přidalo k němu jen nějakou podrobnost o způsobu provedení. Nato mi král přikázal říci mé mínění, a já je řekl takto:

„Sire, kdybyste byl chtěl hledat svůj prospěch v porušení víry a slova, měl jste k tomu loni krásnou příležitost, když po porážce u Ponts-de-Cé,⁵⁹ kdy jste srazil velikou stranu, která se proti vám pozvedla, bylo ve vaší moci užít jak sil nepřátelských, tak armád, které jste postavil, abyste jim odolal – a bylo jich dohromady přes sto tisíc mužů –, k tomu, abyste zničil hugenoty, zaskočené, špatně připravené, bez vojska a zbavené pomoci. Nechyběly vám tenkrát spravedlivé a líbivé záminky, abyste to podnikl, ani obratní a rozumní lidé, kteří vás k tomu přemlouvali; nadto prospěch a užitek, který by vám vzešel z toho, že byste takovou stranu vyhladil a dal mír a pokoj svému státu (jejž mu ta frakce po šedesát let odnímala nebo mařila), stačily pohnout a naklonit duši méně šlechetnou a méně urozenou, než je vaše, k takovému porušení slova; Vaše Veličenstvo je však odmítlo, aby neporušilo veřejnou víru, která jim byla z vaší strany dána, a aby nejednalo proti svému královskému slovu. Je možné, Sire, že tu víru a to slovo, které jste chtěl svatě zachovat i na újmu svého náboženství, k nevýhodě svého státu a ke škodě svého vlastního a osobního zájmu, chcete nyní dát všanc kvůli dobytí (abych neřekl uloupení a ukradení) pouhého hnízda a za tak mrzkou cenu vtisknout tak velikou skvrnu na svou čest a pověst? Město Castillon, které žije v míru uprostřed války, které setrvává ve své povinnosti uprostřed odpadnutí svých souvěrců a které žije v naprostém bezpečí mezi svými sousedy pod ochranou, již Vaše Veličenstvo dalo državám pana de Bouillon, bude pod rouškou dobré víry potlačeno v přítomnosti Vašeho Veličenstva a vlastní osobou Vašeho Veličenstva – toho Veličenstva, jemuž nikoli z pouhé lichotky, nýbrž veřejným hlasem jakoby vyšlým z nebe byl přiřčen titul Spravedlivý.⁶⁰ To je, zdá se mi, neuvěřitelné, a přece je až příliš pravda, že se to kdosi odvážil Vašemu Veličenstvu navrhnout, že ono to ráčilo vyslechnout a že nyní chtělo dát uvážit, má-li to vykonat.“

„Před šesti týdny, Sire, se hlava hugenotské strany, pan de Rohan,⁶¹ přišel vydat do rukou nebožtíka pana konetábla na jeho pouhé slovo a nalezl tam úplné bezpečí; páni de la Force a d'Orval vyšli na slovo pana maršála de Chaulnes z Montaubanu, aby s ním jednali; a jestliže na slovo Vašeho Veličenstva a v důvěře, kterou v ně mají mít jeho poddaní, mu město Castillon otevře své brány, přivodí si tím osudnou zkázu. Sire, je snadné oklamat toho, kdo důvěřuje; ale není snadné oklamat víc než jednou: slovo jedinkrát špatně dodržené zbavuje toho, kdo je porušil, navždy důvěry u celého světa. Nevidím v dobytí Castillonu žádnou obtíž; neomylně vás tam přijmou a bez nebezpečí se ho zmocníte: ale získáte-li s výčitkou a hanbou toto nuzné místo, ztrácíte všechna místa těch od Náboženství, která v důvěře ve vaše královské slovo žijí pod vaší autoritou, a ke vzbouřeným hugenotům připojíte ostatní hugenoty, poslušné a věrné. Jediná armáda, nebo nejvýš dvě, vám stačí k válce proti vzbouřencům, kdežto šest armád nebude stačit na ty, které tímto činem donutíte, aby se jimi stali. Sám vévoda de Bouillon, jemuž vezmete Castillon, vás donutí držet jednu v Champagni proti Sedanu a jednu v Limousinu proti místům vikomtství Turenne; páni de la Trémoille a de Sully,⁶² až dosud velmi horliví ve vaší službě, budou hledat své bezpečí, a pan vévoda de Lesdiguières,⁶³ který vám minulého léta tak dobře sloužil proti lidem svého vlastního náboženství a který udržuje celé Dauphiné v míru a poslušnosti, je už nebude moci udržet, ba snad se už nebude moci udržet ani sám, až uvidí, že se Vašemu Veličenstvu nelze svěřit ani věřit jeho slovu.“

„Sire, nevím, kdo vám dal tuto radu; ale vím dobře, ať pochází odkudkoli, že je buď zištná, nebo zlovolná, nebo nerozvážná, a že z ní nemůže vzejít nic než ztráta a lítost. Proto vám, Sire, radím, abyste po celý svůj život svatě zachovával svou víru a slovo jak svým přátelům, tak svým nepřátelům, svým sousedům jako svým poddaným, a abyste s ušlechtilým a velkomyslným pohrdáním odmítal jako škodlivé všechny návrhy a rady, které vám kdo přijde dávat v opačném smyslu.“

Král, který nepotřeboval mnoho přemlouvání, aby od toho podniku upustil, a viděl také, že tři maršálové Francie svými posunky mé mínění schvalují, nechtěl se už ptát ostatních, nýbrž řekl, že vždycky dobře soudil, že mu jeho čest a jeho víra nemohou dovolit ten záměr provést; a když tomu všichni ostatní přitakali, bylo rozhodnuto, že se pojede nocovat do Libourne.

Když se mnou král o té věci mluvil poprvé, neřekl mi, že mu ji navrhl pan de Schomberg, a vskutku jsem o tom nevěděl. Ten dal pánům de Praslin a de Créquy najevo velké rozhořčení nad trpkostí a prudkostí, jíž jsem ve svém mínění užil, a že by nebyl věřil, že mu já, jeho starý přítel, provedu takový kousek; ale odpověděl jsem jim, že ten návrh nepřednesl jako svůj vlastní, nýbrž jako návrh třetí osoby, a že má přísaha a má povinnost mi ukládají říci (podle svědomí) své smýšlení o věcech, na něž se mě král ptá. Přesto ho to neuchlácholilo a zůstali jsme od té doby v chladu, i když jsme spolu stále mluvili.

Tak král dojel posledního dne roku 1621 na nocleh do Libourne, kde se zdržel.

[Zde končí druhý svazek Chantéracova vydání.]