Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

Přílohy k prvnímu svazku (výbor)

[Markýz de Chantérac připojil k prvnímu svazku svého vydání dvacet příloh (Appendice I–XX), na něž odkazuje v poznámkách k deníku: listiny, dopisy, výpisy z jiných pramenů a vlastní výklady. Nejsou to slova Bassompierrova. U každé přílohy je zde uvedeno místo deníku, k němuž patří (se stranou Chantéracova vydání). Dopisy, vyprávění a dobové zprávy jsou přeloženy, rodokmeny, výčty a právní listiny shrnuty; text v uvozovkách je dobový pramen, text bez uvozovek výklad vydavatelův.]

I. Odpověď německých plukovníků ve službách francouzského krále (1569)

[K místu, kde Bassompierre vypočítává tažení, v nichž jeho otec sloužil se svými rejtary francouzskému králi (s. 23).]

Němečtí páni¹, kteří přicházeli bojovat za francouzského krále proti svým krajanům a souvěrcům, pomocníkům francouzských protestantů, si za to vyslechli výčitky; odpověděli na ně společně a tato odpověď byla roku 1569 vytištěna v Lyonu u Paula Jova ve třech jazycích, německy, francouzsky a latinsky. Byli to: Filibert, markrabě bádenský; Jan Filip a Fridrich, rýnská hrabata; Jiří, hrabě z Leiningenu, Westerburgu a Schaumburgu; Christophe, baron de Bassompierre a pán na Haroué²; Albrecht Hesenský, hrabě z Diezu. Většinou to byli luteráni; nepokládali však za odporující augsburskému vyznání³ bojovat proti těm, kdo „pod záminkou své falešné a ohavné sekty Kalvínovy“ chtěli „pozdvihnout jiného krále, jenž by svolil k jejich zlé vůli“. Zvláštní je, že tuto odpověď podepsal i Christophe de Bassompierre, katolík a budoucí ligista, a že se před augsburským vyznáním ospravedlňoval týmiž důvody jako ostatní plukovníci rejtarů.

II. Verbování rejtarů pro krále (1586 a 1587)

[K roku 1587, kdy Bassompierrův otec znovu naverboval patnáct set jezdců, zatímco do Francie táhla „velká armáda rejtarů“ na pomoc hugenotům (s. 26).]

Němečtí plukovníci museli verbovat už roku 1586, jak je vidět z prohlášení daného v Nancy 14. ledna 1586, které podepsali „Caspar de Schomberg⁴, Jorge conte de Westerburgk, Bassompierre, Friedrich conte du Rhein, et d'Eltz“ a které začíná takto:

„My níže podepsaní osvědčujeme všem, jichž se to týká, že král dal skrze pokladníka mimořádných válečných výdajů proti naší kvitanci na pergamenu složit do našich rukou antrittgelt⁵, abychom najali a do jeho služby přivedli devět set rejtarů podle kapitulace, kterou nám Jeho Veličenstvo dalo za tím účelem rovněž vydat.“ (Sbírka opisů zvaná Cinq cents de Colbert, sv. X, fol. 27.)

O verbování roku 1587⁶ pak psal Schomberg králi toto:

„Sire, právě jsem dostal zprávu, že rejtaři pana de Bassompierre i moji dnes vycházejí z lucemburské země a míří přímo sem, kam mohou dorazit v úterý nebo ve středu. Ostatní jdou těsně za nimi…“

„Z Toulu, 13. září 1587.“

„Sire, v sobotu se konal mustr rejtarů, kteří jsou zde: podle řeči kapitánů jich bylo třináct set. Ale při přesném šetření pana de la Ferrière a vašich válečných komisařů a kontrolorů (jemuž jsem napomáhal, jak nejlépe jsem mohl) se našlo jen dvanáct set třicet a několik koní schopných služby. Doufám, že zbytek mých lidí a to, co ještě schází panu de Bassompierre, za námi brzy dorazí, a ještě dnes čekám zprávy, kde právě jsou.“

„Z Triocourtu, 19. října 1587.“

III. Poklad pokladníka Molana (březen 1589)

[K vyprávění o tom, jak po zavraždění vévody de Guise v Blois zedník prozradil pařížské radnici skrýš, kterou udělal pokladníku státní pokladny Molanovi v trámu jeho domu; z nalezených peněz dostal Bassompierrův otec 100 000 tolarů na verbování vojska pro ligu (s. 29). Chantérac otiskuje dobový soupis toho, co se u Molana a jeho přátel zabavilo – a rozkradlo.]

„V sobotu 5. března 1589 bylo v domě pana Molana⁷ pány Maschaultem a Sollym zabráno toto:

Zlatý řetěz vážící 21 a půl unce. Slánka a dvě lžíce z křišťálu. Náušnice v podobě lilií. Pět rubínů, tři hruškovité perly. Jeden nezasazený hyacint. Malý strin nezasazený; velký strin zasazený v olovu⁸. Velký ametyst zasazený ve zlatém prstenu; to vše bylo v železné truhlici. Třicet sedm měšců stříbrných početních žetonů, v každém sto kusů⁹.

Dále čtyřicet čtyři tisíce tolarů ve zlatě a několik vzácných věcí; to vše bylo v pokladnici v koutě kabinetu.

Dále se ve výklenku řečeného kabinetu našlo 73 hřiven a 7 uncí stříbrného nádobí.

Dále několik zlatých kusů zhotovených pro potěšení.

Asi 60 půltolarů a 100 půltestonů.

Nad tímto koutem kabinetu, v jeho falešném stropě, nalezl de Vades, který měl dům na starosti, v doprovodu čtyř vojáků, kteří tam byli vloženi posádkou, částku 92 tisíc tolarů; stráže z ní dostaly 20 tisíc za to, že řečenému de Vades dovolily zachránit zbytek, totiž sedmdesát dva tisíce tolarů; tuto částku svěřil de Vades panu de la Perouse – kromě dvou tisíc tolarů, které si ponechal na vyřizování Molanových záležitostí –, aby ji odnesl do domu pana de Verdun, Molanova švagra, a na jiná místa, a tak ji zachránil.

Řečený pan de la Perouse odnesl tu částku s pomocí Croysého, synovce pana Barata, takto: 22 tisíc tolarů do domu jednoho Molanova přítele, a ty byly později odevzdány do rukou vévody de Mayenne¹⁰; ostatní díly jeden k Verdunovi, druhý k Allamantovi Guepeanovi, další k Allemantovi, komorníku královny; tyto díly ihned zabral komisař Louchart¹¹, a z celého zbytku té veliké sumy zůstalo jen 5 nebo 6 tisíc tolarů v rukou řečeného Croisého, který byl prozrazen, když je nesl k Allemantovi, a odešel do Tours; později se říkalo, že mu je vzali u Tržnice. Louchart tedy tvrdí, že u Verduna, Alamanta a Allemanta našel 42 tisíc tolarů; de Vades byl přinucen dát z oněch 2000 tolarů 500 komusi z domu paní de Montpensier¹² a zbytek vynaložil na Molanovy záležitosti, z čehož mu má složit účet.

7. března vybrali Maschault a Solly v kabinetě paní Molanové a pod jeho podlahou 45 tisíc tolarů ve zlatě.

Ve středu devátého téhož měsíce vzali výše jmenovaní ve skříních Molanova kabinetu 67 tisíc tolarů ve zlatě.

Pokud jde o svršky, které byly v domě, pořídili Maschault a Solly jejich soupis, podepsaný panem le Beau, kapitánem čtvrti, a řečeným de Vades; tento soupis se nejspíš bude shodovat s protokolem o prodeji těch svršků, který provedli Maschault a Solly, až na nějakou maličkost, jako že vždycky něco schází; neboť žvýkat se musí, a pak, když je člověk sám, je smělejší¹³; vždyť chybovaly i stráže, které si chtěly za svou námahu zaplatit samy. Dokonce jakýsi Dangan byl vložen posádkou k panu Maugisovi, kde pobral mnoho svršků, zejména sedm štůčků ubrouskoviny nebělené ani nerozstříhané, 12 lněných prostěradel, turecký koberec, nějaké šaty řečeného Maugise, dva zlaté řetízky jazeronové práce, zlatou sponu patřící de Vadesově sestře a mnoho jiných věcí; o tom podá de Vades obšírnější zprávu, až bude třeba.

Pan Ancoux několikrát sepisoval svršky Baratovy, svršky vybrané a drahocenné, bohatstvím se rovnající svrškům králů a knížat, a nejméně měsíc tam chodil den co den a vracel se odtamtud se svým průvodem naložený těmi nejlepšími kusy jako mezek.

Ut thesauros absconditos ostendere nobis digneris, te rogamus, audi nos.

(Abys nám ráčil ukázat skryté poklady, prosíme tě, uslyš nás.)

Přidáno Šestnácti k litaniím při procesích roku 1589.“

Tato pozoruhodná písemnost je na straně 159 (č. 41 obsahu) svazku z Conrartovy sbírky v knihovně Arzenálu, nadepsaného Mélanges de vers et prose (FR. Belles-lettres, č. 145). Celá je psána Conrartovou rukou.

IV. Založení kláštera paulánů v Nancy (1592)

[K místu, kde Bassompierre píše, že jeho otec založil klášter minimů¹⁴ v novém městě Nancy (s. 32). Chantérac otiskuje výtah zakládací smlouvy. Na jedné straně stojí „urozený pán Christophe de Bassompierre, rytíř, baron a pán na Bassompierre, Haroué, Ormes, Removille, Baudricourtu atd., plukovník sto padesáti rejtarů ve službě Unie katolických knížat“ (Chantérac opravuje: patnácti set), se svou chotí Louisou de Radeval, na druhé provinciál minimů francouzské provincie bratr Guillaume le Bel se dvěma řeholníky. Manželé se zavazují zřídit na věčné časy klášter zasvěcený Panně Marii Loretánské a svatému Janu Křtiteli v Novém Městě v Nancy, na pozemku u brány svatého Jana dlouhém čtyřicet a širokém třicet šest sáhů, který klášteru darují a jehož dosavadní držitele sami odškodní; svolení dali „velkovévoda“ Karel Lotrinský a toulský biskup Christophe de la Vallée. Klášter je založen pro dvanáct řeholníků, z nich dva laiky (obláty), s věčnou roční rentou 2700 barských franků, kterou zakladatelé poukazují na stejnou rentu, již jim vévoda dluží ze solivarů v Moyenvicu. Řeholníci slibují zahrnout zakladatele do svých modliteb, neprodleně stavět, na věčné časy sloužit slavné výroční zádušní mše v den úmrtí Christopha de Bassompierre, jeho choti a každého z jejich dětí a po smrti zakladatelů a jejich nástupců sloužit po celý rok denně mši. Manželé si vyhrazují postavit v klášteře kapli, „kde, jak a jak velkou se jim zlíbí“, a obě vstupní brány, do kostela i do kláštera.]

Originál této zakládací listiny na papíře byl v archivu paní hraběnky de Rouerke [Catherine-Diane de Beauvau, vdova po maršálově prasynovci markýzi Anne-François-Josephu de Bassompierre, podruhé provdaná za hraběte de Couvonges a potřetí za hraběte Eugèna de Rouerke] v jejím paláci v Nancy mezi jinými písemnostmi o rodokmenu domu Bassompierrů; jejich soupis (Mémoire), který 10. července 1752 pořídil a uzavřel mistr Dominique Mahu, notář a archivář v Nancy, se chová v archivu tohoto rodu.

Klášter minimů v Nancy dnes už neexistuje. Na místě, kde stával, je část budov lycea. Náhrobky Christopha de Bassompierre a Louisy de Radeval, jež popisuje abbé Lyonnois ve svých Dějinách starého a nového města Nancy (sv. II, s. 293), byly rozbity. Několik zlomků nápisů a trosky soch z jejich kaple byly uloženy v Lotrinském muzeu.

Za tyto poslední údaje vděčím laskavosti pana H. Lepage, předsedy Archeologické společnosti v Nancy.

V. Rodokmen Bassompierrů podle abbé Lyonnoise

[K místu, kde Bassompierre uzavírá výklad o svém rodu a sourozencích (s. 38). Chantérac shrnuje do tabulky Poznámky k rodokmenu domu Bassompierrů od abbé Lyonnoise¹⁵, práci opřenou z velké části o pravé listiny, která opravuje několik maršálových omylů a doplňuje nejstarší pokolení. Letopočty udávají rozmezí listin doložených pro každé pokolení. Řada jde z otce na syna: Olry I. de Dompierre, pán de Bassompierre (1281–1293), choť Agnès; Simon I. (1293–1333), choť Jeanne; Olry II. (1333–1352); Simon II. (1352–1403); Geoffroy I. (1403–1418), choť snad Jeanne de Reinex; Jean (1418–1456), choť 1. Jeanne d'Orne, 2. Jeanne de Pulligny; Geoffroy II., pán de Bassompierre a Haroué (1456–1519), choť 1. Marguerite de Pulligny, 2. Philippe (Filipa) de Wisse de Gerbéviller; Christophe I. (1484–1524), choť Jeanne de Ville; François I., pán de Bassompierre, Haroué, Removille a Baudricourtu (1529–1556), choť Marguerite de Dommartin; Christophe II., baron de Bassompierre, choť Louise le Picart de Radeval; a konečně François, maršál de Bassompierre.]

Tato tabulka se zcela shoduje s jinou tabulkou, psanou rukou genealoga Bertina du Rocheret a chovanou v Kabinetu titulů Císařské knihovny; s poznámkou psanou a podepsanou Chérinem a nadepsanou Původ a velikost domu Bassompierrů, kterou mám ve svém držení; a konečně s rodokmenem, který podává P. Anselme.

Je pravda, jak říká Bassompierre, že Markéta, dědička hrabství Berg a Ravensberg, se provdala za Gerharda, syna Viléma, prvního vévody jülišského (jenže hrabě z Ravensbergu, Markétin otec, se jmenoval Otto, a ne Everard); ale ten sňatek sotva sjednal císař Adolf, zemřelý roku 1298, když Gerhard zemřel teprve roku 1360 a Markéta žila ještě roku 1389. Zamýšlený sňatek s ravensberskou dědičkou by se mohl týkat syna Simona I., Olryho II. de Bassompierre čili Betsteina, který žil v téže době.

VI. Královo ujištění pánům de la Roche-Guyon a de Chantelou (1587)

[K přelomu let 1586 a 1587, kdy se na Haroué uchýlili pánové de la Roche-Guyon a de Chantelou a také intendant financí Videville (s. 40).]

Soupis rozličných písemností o rodokmenu domu Bassompierrů uvádí pod č. 131 tento kus:

„Originál na papíře, v němž se praví, že král, vyslechnuv od pana de Bassompierre ujištění, které mu dal jménem pánů de la Roche-Guyon a de Chantelou¹⁶, že neměli jinou vůli než zůstat mu věrnými poddanými a při každé příležitosti dát najevo, jak jsou vzdáleni obvinění, které se na ně chtělo uvalit, jako by měli na mysli pobouřit lid ke vzpouře, byl velmi spokojen, že to slyší, a míní dát řečeným pánům de la Roche-Guyon a de Chantelou pocítit svou dobrotivost, kdykoli se budou chtít odebrat k Jeho Veličenstvu, jak je zcela spravedlivé, pokud ukážou upřímnou vůli zůstat věrnými a oddanými poddanými; a uložil řečenému panu de Bassompierre, aby toto slovo a ujištění donesl jeho jménem panu vévodovi lotrinskému. Může jim též pod týmž ujištěním oznámit, že se mohou odebrat k Jeho Veličenstvu, aby jim odpustilo, učinili-li něco, co se mu mohlo nelíbit, anebo aby mu přednesli jakoukoli jinou stížnost a žádost, jak uznají za nejlepší; což mohou učinit zcela bezpečně, bez obavy, že budou jakkoli obtěžováni, znepokojováni nebo trápeni kvůli stíháním, jež proti nim byla zahájena a jež, jak dobře vědí, byla na rozkaz Jeho Veličenstva před nějakým časem zastavena; a pro budoucnost budou všeho zproštěni. A bude-li třeba, dá pan de Bassompierre pánům de la Roche-Guyon a de Chantelou jménem Jeho Veličenstva slovo a ujištění o všem výše řečeném: že až k němu dorazí, poznají je plné dobroty a shovívavosti vůči sobě a že jim ve všem všudy dá poznat, jak velmi jim chce být dobrým králem a pánem.“

Tento kus má v Soupisu datum 22. března 1580; podle Bassompierrova vyprávění jej však musíme klást k 22. březnu 1587: právě koncem roku 1586 a počátkem roku 1587 totiž ligisté podnikli v Pikardii a Normandii jakási hnutí, na nichž se pánové de la Roche-Guyon a de Chantelou bezpochyby podíleli. Sám Christophe de Bassompierre opustil v té době Paříž s vévodou de Mayenne poté, co bylo odhaleno spiknutí, které se mělo zmocnit královy osoby.

Benoît Milon, pán de Videville, intendant financí, byl v letech 1580–1584 intendantem řádu Svatého Ducha.

VII. Příbuzenství Bassompierra s maršálem de Créquy

[K roku 1600, kdy Bassompierre při dobytí Montmélianu stojí po boku „svého bratrance de Créquy“ (s. 81).]

Matka maršála de Créquy¹⁷ a maršál de Bassompierre byli dětmi bratranců z druhého kolena. Je to vidět z této tabulky:

[Společným předkem je Colignon, pán de Ville-sur-Illon, s chotí Mahaut de Ville. Jedna jeho dcera (jménem neznámá) si vzala Thierryho, pána de Lenoncourt; jejich dcera Jacquette de Lenoncourt se provdala za Jeana d'Aguerre, barona de Vienne; jejich syn Claude d'Aguerre, baron de Vienne, měl s Jeanne de Hangest dceru Chrestienne d'Aguerre, provdanou za Antoina de Blanchefort-Créquy – a to byli rodiče maršála Charlese de Créquy. Druhá dcera, Jeanne de Ville-sur-Illon, si vzala Christopha I., pána de Bassompierre; následují François de Bassompierre s Marguerite de Dommartin, Christophe II. s Louisou le Picart de Radeval a jejich syn maršál.]

Colignon, pán de Ville-sur-Illon, společný předek Créquyho a Bassompierra, pocházel ze starého a mocného lotrinského rodu.

VIII. Bitva na dunajském ostrově v podání Nicolase de Montreux (1603)

[K 29. září 1603: Bassompierrovo vylíčení bitvy s Turky na dunajském ostrově pod Budínem, po níž „z deseti tisíc mužů, kteří přešli, zůstalo přes sedm tisíc na místě a přes tisíc se utopilo“ (s. 116).]

Zde jsou hlavní podrobnosti vyprávění o tomto boji, jež je (s. 932–934) v díle Histoire universelle des guerres du Turc depuis l'an 1565 jusques à la trève faicte en l'année 1606 (Všeobecné dějiny válek s Turkem od roku 1565 až do příměří uzavřeného roku 1606) od N. de Montreulx, pána du Mont-Sacré¹⁸, 1608, svazek II, který navazuje na Histoire generale des troubles de Hongrie et Transilvanie Martina Fumée, pána de Genillé.

„Tato pohroma je neodvrátila od záměru postavit přes Dunaj most, přejít k nám a v noci na nás udeřit. Ale jejich úmysl byl našim prozrazen a našel se proti němu lék. Neboť náš generál, zvěděv den i hodinu, kdy mají Turci přejít, nastrojil jim léčku ze čtyř tisíc lancknechtů a dvou tisíc rejtarů. Za nimi stál pluk Koloničův¹⁹, zvyklý vítězit, a ten viděl ve svém čele pana prince de Joinville²⁰ s několika francouzskými šlechtici, kteří šli za ním z odvahy a touhy, a pana de Bassompierre s jeho domácími lidmi, jichž bylo málo počtem a mnoho udatností. Na křídlech byly čtyři oddíly karabiníků, Francouzů, Lotrinčanů a Valonů.“

„Sotva byl turecký most dokončen, už je plný nepřátelských oddílů, které po něm přecházejí v naději, že nás překvapí. Naši pěší se dívali, jak přecházejí, a pozorovali jejich šik i chvíli, kdy začít útok. Když ji postřehli a když už deset tisíc Turků stálo čelem proti nim, pozdravili je Valoni na břehu řeky olovem a ohněm. Turci se těmi překážkami prodrali a Valony převálcovali. Ale tento hrot se brzy otupil, neboť sotva prošli, už na ně udeřili naši lancknechti a naše jízda. Naši Valoni se znovu sešikovali a z jiné strany se zuřivě vrátili do útoku. Princ de Joinville útočí po svém zvyku a prolamuje se do té masy. Kolonič tou příležitostí nepohrdl: vrazil do ohromeného čela a vší silou je převrátil, zatímco naši karabiníci udeřili do boků a Valoni do týlu. Protivníků byl velký počet, ale protože měli za to, že na ně útočí celá armáda, zalekli se a dali se na ústup. Tu do nich pan de Joinville s panem de Bassompierre vrazí, následován Koloničem, takže se to veliké množství dá na útěk a chce se dostat zpět na svůj most. Ale jejich druhové na druhém břehu řeky dali zbaběle přednost hanbě před povinností: most strhli a vydali své vlastní na smrt – vpředu měli řeku, která je topila, a v zádech nepřátelské železo, které je zabíjelo.“

Podobné vylíčení této srážky lze najít v Inventaire de l'histoire generalle des Turcz pana Michela Baudiera, Paříž 1631 (s. 605, 606). Vyprávění N. de Montreulx má stejně jako Bassompierrovo tu přednost, že je psal očitý svědek.

IX. Smrt Jeana de Bassompierre před Ostende (1604)

[K roku 1604: na Haroué přivezli tělo Bassompierrova bratra, pána de Removille, raněného „při dobytí Dikobraza při obléhání Ostende“ (s. 147).]

Dikobraz (Porc-Espic) byl jedním z předsunutých opevnění města Ostende²¹ na západní straně.

Haestens v knize nazvané La nouvelle Troye ou Mémorable histoire du siège d'Ostende (Nová Trója aneb Pamětihodné dějiny obléhání Ostende) vypráví o útoku, který stál život Jeana de Bassompierre, pána de Removille, takto:

„5. června, v předvečer Letnic, došlo ke generálnímu útoku na třech různých místech, tak urputnému, jak jen obléhatelé dokázali: třikrát začínali znovu a boj trval osm hodin. Obléhatelé založili několik min, které však nadělaly víc škody jim než těm ve městě, protože je odpálili příliš brzy; padlo při tom na jejich straně 800 mužů a 500 bylo raněno, mezi jinými pan de Bassompierre. Z těch ve městě bylo asi sto zabito a několik raněno.“

X. Zástava Saint-Sauveur: dopis Christopha de Bassompierre králi (1578) a mírové články (1594)

[K roku 1604, kde Bassompierre obšírně vykládá spor o normandská panství Saint-Sauveur-le-Vicomte, Saint-Sauveur-Lendelin a Nehou, zastavená²² jeho otci (s. 148).]

Panství Saint-Sauveur-le-Vicomte, kdysi držené rodem Harcourtů, o něž se po zradě Godefroye de Harcourt přely Francie a Anglie, se nakonec vrátilo koruně. Rozmanité osudy tohoto mocného panství na Cotentinu lze sledovat v Dějinách hradu a pánů ze Saint-Sauveur-le-Vicomte od pana Léopolda Delisla. Baronie Nehou patřila rovněž rodu Harcourtů. Panství Saint-Sauveur-Lendelin leželo blíže ke Coutances.

Tyto statky byly zastaveny Christophovi, baronu de Bassompierre, patentem Jindřicha III. z 15. října 1575.

Z následujícího dopisu je vidět, že nesnáze s touto zástavou začaly záhy.

„Sire, Vaše Veličenstvo se jistě rozpomene, jak jste mě Vy a Vaše rada dali vyhledat tehdy, když jste mi dali do zástavy statky Saint-Sauveur, a že při té zástavě ráčilo Vaše Veličenstvo svolit, aby se do platu započetla částka čtyřiceti tisíc liber, které jste dlužil mně a mému nebožtíku bratrovi na našich pensích; páni z Vaší účetní komory však při oceňování těch statků nechtěli tuto položku uznat … [mezera v předloze] … a byl jsem nucen, abych těch statků mohl užívat, když jsem už své peníze složil, vyplatit hotově na ruku pokladníku Vaší státní pokladny částku devatenácti tisíc liber. A protože, Sire, jsem jednal v dobré víře a nyní mi chtějí v užívání těch statků bránit pod jménem královny, Vaší matky, čemuž jsem se opřel, takže jsme s tím byli odkázáni k Vaší tajné radě, a ta, vidouc, že smlouva byla tak slavnostně uzavřena a Vaším Veličenstvem slíbena, nechtěla jít dál a předložila věc Vašemu Veličenstvu, aby o ní rozhodlo, jak se mu zlíbí: proto co nejponíženěji prosím Vaše Veličenstvo, aby mě ráčilo zachovat a chránit v užívání mé smlouvy, jak jste mi slíbil, ledaže by se Vám zlíbilo dát mi vyplatit, co je v ní obsaženo. A protože vím, že by Vaše Veličenstvo nechtělo v ničem jednat proti svému slovu a proti tomu, co jednou slíbilo ve shromáždění své rady, jsem si jist, že mě zachová v užívání těch statků podle znění mé smlouvy, do níž jsem vstoupil na výslovný rozkaz Vašeho Veličenstva – což mě velmi poškodilo, neboť abych vypomohl stavu Vašich záležitostí, vzal jsem si na vysoký úrok peníze na zaplacení svých rejtarů a ten úrok na mně dosud běží. K tomu nechť Vaše Veličenstvo ráčí přihlédnout, i k dobré vůli, kterou jsem vždy měl k jeho službě a v níž chci pokračovat a nešetřit života ani statků; kdyby se však se mnou takto zacházelo, bralo by mi to k tomu prostředky. Prosím Stvořitele, Sire, aby Vaše Veličenstvo zachoval a opatroval v dokonalém zdraví a v životě velmi dobrém, velmi dlouhém a velmi šťastném.

Z Haroué, 21. ledna 1578.

Navždy nejponíženější a nejposlušnější služebník

Bassompierre.“

Po laonské smlouvě²³, kterou Christophe de Bassompierre vyjednal mezi Jindřichem IV. a vévodou lotrinským a která byla ratifikována v Saint-Germain, dal král Bassompierrovi nové záruky za zaplacení jeho pohledávek. Ve sbírce Cinq cents de Colbert, sv. XIV, fol. 434 a násl., čteme:

[Následuje výňatek z „článků míru mezi králem a vévodou lotrinským“, daných v Saint-Germain-en-Laye 16. listopadu 1594. Protože se pan de Bassompierre „s velkou horlivostí přičinil o tuto smlouvu“ a sloužil králi tak, jako sloužil jeho předchůdcům, slibuje mu Jindřich IV. zaplatit asi 54 600 liber, které vyložil ve službě nebožtíka Jindřicha III., a nahradit 13 475 liber, jež z výnosu Saint-Sauveur-le-Vicomte, Saint-Sauveur-Lendelin a baronie Nehou v posledních letech vybrali generální výběrčí Normandie usazení v Caen. Za tyto částky a za dalších 36 058 liber, které má Bassompierre složit hotově do státní pokladny, mu král zastavuje a s právem věčného zpětného výkupu prodává panství Vaucouleurs v Champagni se vším příslušenstvím, včetně práva obsazovat obročí a úřady (s výhradou mýcení vysokého lesa, soudní příslušnosti a svrchovanosti), a to za 40 200 – listina píše jednou tolarů, podruhé liber; Bassompierre má navíc vyplatit dosavadní nabyvatele dílů tamní domény. Zbytek, 64 000 liber, se připisuje jako další zástava na tři normandská panství, z nichž nesmí být vypuzen, dokud mu nebude splaceno všechno, co na ně kdy dal. Smí také vyplatit díly těchto panství nově rozprodané jiným; co kupcům nahradí, připočte se mu rovněž k zástavě. Král mu na to dá vystavit potřebné smlouvy, patenty a kvitance.]

XI. Příbuzenství účastníků masopustní šarvátky (1605)

[K masopustnímu úterý 1605, kdy se „tucet příbuzných“ v pozlacené zbroji pod vedením pana de Vitry²⁴ utkal v pařížských ulicích s maskovanou družinou pánů de Nemours a de Sommerive (s. 160). Chantérac dokládá, že šlechtici této skupiny byli opravdu vesměs spřízněni. Marie de Brichanteau, matka markýze de Senecey, byla dcerou Nicolase de Brichanteau, pána de Nangis, a Jeanne d'Aguerre, sestry Clauda d'Aguerre, barona de Vienne, jehož příbuzenství s Christophem II. de Bassompierre ukazuje příloha VII. Beauvais-Nangis byl vlastním bratrancem markýze de Senecey, jehož matka byla sestrou Antoina de Brichanteau, markýze de Nangis, a stejně jako on byl vzdálenějším příbuzným Bassompierrovým. Oba byli vlastními bratranci mladého Vitryho, jehož otec, který družinu vedl, měl za ženu Françoise de Brichanteau, sestru Antoinovu a Mariinu. Hrabě de Sault a pan de Créquy, jeho bratr z téže matky, byli po matce Chrestienne d'Aguerre rovněž příbuzní Vitryů, Baufremontů, Brichanteauů a Bassompierrů. Saint-Luc měl za ženu Bassompierrovu sestru a byl jeho příbuzným už před tímto sňatkem.]

XII. Královy pobyty roku 1608 podle Sullyho

[K létu 1608, kdy dvůr ve Fontainebleau, v Paříži, v Saint-Germain a v Monceaux hrál „nejzuřivější hru, o jaké kdy bylo slyšet“, a kdy do Paříže přijel vévoda mantovský (s. 201).]

Sully²⁵ ve svých pamětech určuje královy cesty v roce 1608 takto:

„Zastihl jsem ho ve Fontainebleau, kde toho roku nepobýval kratší dobu než v letech předešlých. Vrátil se tam v polovině května po krátké cestě do Paříže, o níž jsem mluvil [Chantérac: je to ta, kterou Bassompierre klade na Letnice, tedy na 26. května]; a strávil tam celý červen a červenec [Chantérac: koncem července přijel Bassompierre do Fontainebleau, aby se připojil k velké Pimentelově hře, v níž se v srpnu pokračovalo v Monceaux]. Po návratu do Paříže v srpnu si zajel do Saint-Germain; potom na čtrnáct dní do Monceaux, odkud se počátkem října přes Fontainebleau vrátil do Paříže. V polovině října odjel do Fontainebleau, odkud se v polovině listopadu vrátil do Paříže.“

Podle Bassompierra pobyl král nějaký čas v Paříži koncem srpna a počátkem září, aby přijal vévodu mantovského²⁶, který se nejspíš vracel z pohřbu vévody lotrinského, otce svého zetě.

Podle L'Estoila²⁷ dávala královna Markéta prsten 27. srpna.

XIII. První vydání Astreje (1607)

[K počátku roku 1609, kdy Bassompierre, pan velký podkoní a Gramont střídavě bděli u krále trpícího dnou a předčítali mu „knihu o Astreji, která tehdy byla v módě“ (s. 214).]

Dosud nebylo známo žádné vydání prvního dílu Astreje²⁸ starší než z roku 1610. Brunet se domníval, že první vydání vyšlo roku 1610 zároveň s prvním vydáním druhého dílu; označoval však toto vydání za nedohledatelné. Auguste Bernard ve svých Bibliografických bádáních o románu Astrea vyslovil na základě Bassompierrova svědectví názor, že první díl románu vyšel už roku 1608; dodal však, že není znám jediný výtisk tohoto předpokládaného vydání. A přece měl Bassompierre pravdu; paměť mu sloužila věrně a opravdu mohl krále Jindřicha IV. za bezesných nocí těšit vyprávěním pana d'Urfé. Výtisk vzácného svazku, který je obsahoval, byl nedávno objeven v Augsburgu; objevil se v Trossově katalogu v září 1869 a koupil jej pan James de Rothschild. Svazek má název: Les douze livres d'Astrée ou par plusieurs histoires, et sous personnes de Bergers et d'autres sont deduits les diuers effets de l'honneste amitié (Dvanáct knih Astreje, kde se v několika příbězích a pod osobami pastýřů a jiných vykládají rozličné účinky počestné lásky). V Paříži u Toussainctse du Bray, 1607. S královským privilegiem. Vydání neobsahuje věnování králi, jež stojí v čele druhého dílu, tištěného roku 1610; obsahuje však autorovo oslovení pastýřky Astreje. Podrobnější popis tohoto původního vydání prvního dílu Astreje je v časopise Revue forézienne z prosince 1869.

Za tuto zprávu, která ke své bibliografické ceně připojuje tu zásluhu, že potvrzuje Bassompierrovo svědectví, vděčím laskavé ochotě pana Léopolda Delisla.

XIV. Zrušené manželství mladého Montmorencyho a vévodství Beaupréau (1609–1610)

[K roku 1609: král chtěl Bassompierra vyslat do Lotrinska a nabídl mu za to ruku slečny de Chemillé, „kterou právě rozvedl s panem de Montmorency“, a povýšení panství Beaupréau na vévodství a pairství; Bassompierre odmítl, protože mu král sňatkem už „tolik ublížil“ (s. 225).]

Sňatek mladého Montmorencyho²⁹ se slečnou de Scepeaux byl uzavřen překvapením a proti vůli krále, který se mu dokonce snažil zabránit únosem. Přesto vystupuje „paní Jeanne d'Espeaux, vévodkyně de Beaupreau“ ve svatební smlouvě prince de Condé jako „manželka řečeného pana de Montmorency“ (vévoda d'Aumale, Histoire des princes de Condé, doklady, sv. II, s. 443), a v době, o níž je tu řeč, ji král ještě „nerozvedl“. Manželství bylo zrušeno teprve v únoru 1610 (Malherbovy dopisy z 2., 6. a 12. února 1610). Je tedy pravděpodobné, že král učinil Bassompierrovi své nabídky až ve chvíli, kdy o nich Bassompierre mluví podruhé, totiž v únoru 1610 – ledaže by úmysl krále, který tentokrát chtěl dát mladému Montmorencymu slečnu de Vendôme, byl už tehdy tak pevný, že jej pokládal za hotovou věc.

[Dále Chantérac vykládá dějiny panství Beaupréau: Karel IX. je povýšil nejprve na markýzství, pak na vévodství bez pairství pro Charlese de Bourbon, prince de la Roche-sur-Yon, manžela Philippe de Montespedon, paní na Beaupréau a hraběnky de Chemillé; protože princ nezanechal děti, přešla panství Beaupréau a Chemillé z rodu Montespedonů na rod Scepeaux. Povýšení Beaupréau na vévodství a pairství by tedy nebylo pouhým obnovením, nýbrž novou milostí prokázanou panu de Bassompierre.]

XV. Louis de Bassompierre, maršálův syn a biskup v Saintes (1610–1676)

[K 17. srpnu 1610, kde deník stroze zaznamenává: „Antragues slehla.“ (s. 284). Chantérac: slečna d'Entragues porodila syna, který dostal jméno Louis a později nesl jméno Bassompierre.]

Matkou Louise de Bassompierre byla Marie de Balsac d'Entragues³⁰, dignam quam conjugem duceret Bassompetrus – hodná toho, aby ji Bassompierre pojal za choť –, jak prostosrdečně praví autor díla Gallia christiana. Bassompierre toho mínění nebyl a matku si nikdy nevzal; syna však pravděpodobně uznal a staral se o jeho budoucnost. V inventáři pořízeném po maršálově smrti totiž nacházíme mezi jeho listinami tyto položky:

[Čtyři položky inventáře, který od 15. října 1646 sepisovali notáři pařížského Châteletu Lesemelier a Lecat: nepodepsané opisy dvou královských brevetů z posledního listopadu 1625, jimiž král daruje „mistru Louisi de Bassompierre, klerikovi pařížské diecéze“, benediktinská opatství Saint-Georges de Boscherville v diecézi rouenské a Saint-Pierre de Chézy v diecézi soissonské; nepodepsaný opis jeho latinského vyznání víry z 29. března 1626; a šest nepodepsaných latinských listů, opis šetření o jeho životě a mravech z 3. dubna 1626.]

A v průběhu samotného inventáře, podle rozsudku vyneseného mezi maršálovými synovci a neteří a Louisem de Bassompierre, vystupuje tento s tituly „mistr Louis de Bassompierre, opat opatství Saint-Pierre de Chézy a Saint-Georges de Boscherville, syn a jediný dědic zesnulého pana maršála s výhradou soupisu“.

Bezpochyby také otcovou přímluvou byl Louis de Bassompierre určen nejprve pro biskupství v Oloronu, potom pro biskupství v Saintes, uprázdněné roku 1646; buly na tento druhý stolec však dostal až v prosinci 1648. Dával tam příklad všech biskupských ctností, a zvláště takové věrnosti povinnosti sídlit ve své diecézi, že se kvůli ní vzdal úřadu prvního almužníka Monsieura, bratra krále Ludvíka XIV. Za nepokojů Frondy³¹ se snažil udržet v poslušnosti nebo k ní přivést zpět obyvatele Saintes, Brouage a Ostrovů a vyjednal smír Du Doignona s dvorem. 27. června 1675 sepsal závěť, jíž odkázal všechen svůj majetek chudým a kostelům, „bez jakéhokoli závazku,“ jak pravil, „nahradit dědictví, které jsem měl mít po otci a matce, protože jejich dluhy převýšily majetek, který měli v den své smrti a který byl prodán buď soudní dražbou, anebo mnou na zaplacení jejich věřitelů“. Zemřel 1. července 1676 v Paříži, kam ho povolaly záležitosti jeho diecéze; podle jeho přání bylo jeho tělo pohřbeno v kostele Misie u svatého Lazara a srdce v jeho katedrále s jediným nápisem, který sám nařídil: HIC JACET COR LUDOVICI EPISCOPI SANTONENSIS. OBIIT DIE I JULII AN. DOM. M.DC.LXXVI. (Zde leží srdce Ludvíka, biskupa saintského. Zemřel 1. července léta Páně 1676.)

XVI. Smrt kapitána Saint-Paula v Remeši (1594)

[K lednu 1613: když rytíř de Guise zabil na ulici starého barona de Luz, řekla královna Bassompierrovi: „To jsou kousky toho domu: je to kopie Saint-Paula.“ (s. 314).]

V jednom dobovém dopise, jehož opis se chová v Císařské knihovně (Cinq cents de Colbert, sv. XIV, fol. 369), je toto vylíčení Saint-Paulovy³² smrti:

„Pane, soudil jsem, že zpráva o smrti kapitána Saint-Paula, který chtěl v této provincii nastolit svou tyranii, vám bude velmi příjemná. Stalo se to 25. tohoto měsíce: pan de Guise³³ byl v Remeši a dostal od obyvatel veliké stížnosti na záměry řečeného Saint-Paula a na vojsko, které do města vrhl; řekl mu tedy, že takové počínání nijak neschvaluje, a požádal ho, aby od něho upustil; že je to příliš velké pohrdání, klást vojsko do pevností jeho gubernie bez jeho mínění a rozkazu; že obyvatelům toho města zcela důvěřuje a že přátelství, které chovali k otci, zachovávají i synovi, což ho zavazuje, aby o ně pečoval. Na to řečený Saint-Paul odpověděl, že se k tomu bez jeho rozkazu dobře obejde, že člověk musí být pánem lidu, aby mu poroučel proutkem, a že to, co dělá, dělá z dobrého důvodu a k jeho službě, třebaže ho ani v té pevnosti, ani v gubernii neuznává jinak než dobrovolně a jen jako lotrinského prince, který nemá co poroučet maršálu Francie, jakým je on. Řekl ta slova s rukou na hrušce kordu a s takovou zpupností, že pan de Guise, uražen tím až do živého, mu bez další odpovědi probodl kordem tělo, a on tou ranou padl mrtev. Několik jeho lidí, a hlavně dva Švýcaři, tasili kord a uvedli pana de Guise do velkého nebezpečí; jeden z nich byl zabit a hned nato byl rozruch utišen přítomností pana de Mayenne a vina dána řečenému Saint-Paulovi. To je, co se stalo zde, a sděluji vám to, abyste to sdělil i svým přátelům. Nepochybujte, že tato nečekaná rána přinese rychle veliké dobro celé této provincii, která byla v předvečer záhuby pro pikle Španělů; a pomoc tak nenadálou nebylo lze po lidsku očekávat. S tím vám pokorně líbám ruce; z Remeše, 28. dubna 1594.“

XVII. Bassompierrova nemilost u královny v Malherbových dopisech (1613)

[K podzimu 1613: markýz d'Ancre namluvil královně, že Bassompierre s La Rochefoucauldem, Créquym a Saint-Lukem kují proti ní spolek; královna s ním přestala mluvit a usmířila se s ním teprve po rozmluvě v Paříži, kam jela za nemocným Monsieurem (s. 366).]

Malherbe³⁴ ve své korespondenci líčí den po dni roztržku královny s Bassompierrem s podrobnostmi téměř přesně shodnými s těmi, které podává maršál. Přepisuji zde po pořádku místa z jeho dopisů, která se toho týkají.

20. října. – „Mnoho schází k tomu, aby na tom 66 [Bassompierre] byl dobře jako obvykle;

leč jako u Nilu, ani zde neznám pramen;

budu se to muset dozvědět od něho samého. Řekli mi, že 51 [královna] s ním osm dní nepromluvila. Někteří věří, že mu u ní špatně posloužil 65 [markýz d'Ancre]. Věc je trochu spravena; velmi mu v tom pomohl 59 [vévoda de Guise]. Viděl jsem ho v těchto dnech v kabinetě, ale mnohem méně smělého než obvykle, a 51 mu neřekla ani slovo. To přejde.“

27. října. – „Nemilost, v níž je 66, viditelně trvá; jejím pramenem je spojenectví mezi 55 [panem de Villeroy] a 65, kteří si navzájem pověděli, že v době, kdy byli spolu ve zlém, je 66 oba zrazoval, a nato dali 51 na srozuměnou, že se její přízní chlubí.“

24. listopadu. – „66 je na tom méně zle; ale bojím se, že už nikdy nebude na tom tak, jako býval.“

27. listopadu. – „Viděl jsem 66: královna ho zavolala a velmi dlouho s ním mluvila, takže myslím, že se jeho roztržka spraví nebo je už spravena.“

Jak je vidět, hlavní rozdíl mezi oběma vyprávěními je v datech. Bassompierre měl bezpochyby své důvody věřit, že jeho „spravení“ bylo dokonalé už po rozmluvě 16. října, jejíž dobu mu v paměti upevnila královnina cesta do Paříže.

XVIII. Generální plukovníci Švýcarů před Bassompierrem (k roku 1614)

[K počátku roku 1614, kdy se jednalo o úřad generálního plukovníka Švýcarů, který nakonec dostal Bassompierre, a pan de Villeroy namítal, že jej podle starých smluv s kantony vždy zastával princ (s. 368). Chantérac určuje prince, o nichž Bassompierre mluví: Pierre, nejprve pán de Beaujeu, pak vévoda de Bourbon, zeť Ludvíka XI.; další, nejmenovaný princ; Engilbert Klévský, hrabě de Nevers, syn klévského vévody Jana II. a Alžběty Burgundské, hraběnky de Nevers a d'Eu, který velel Švýcarům u Fornova; dva princové z domu Longueville, které nelze přesně určit, a třetí, François III. d'Orléans, vévoda de Longueville, syn Ludvíka II. d'Orléans a Marie Lotrinské, zemřelý roku 1551 v šestnácti letech; konečně dva synové Clauda Lotrinského, vévody de Guise: François, vévoda de Guise, který byl velkým komořím, a René, markýz d'Elbeuf, který velel Švýcarům v Itálii roku 1557.]

Celé toto vylíčení dějin úřadu generálního plukovníka Švýcarů popírá P. Daniel³⁵ ve své Histoire de la milice françoise. Podle něho byl prvním generálním plukovníkem Švýcarů, který ten úřad držel jako řádnou hodnost, pan de Méru; a protože jeho jmenovací listina je z roku 1571, nevymohl mu ji otec. Pan de Sancy dostal úřad roku 1596 a držel jej do roku 1605; teprve tehdy jej po jeho odstoupení získal pan de Rohan. Pan de Bassompierre byl tedy teprve čtvrtým generálním plukovníkem Švýcarů. P. Daniel na podporu své teze cituje nebo uvádí doklady. Jeho rozpravu lze číst v Histoire de la milice françoise, sv. II, s. 290 a násl.

XIX. Únos abatyše z Remiremontu (1614) a pozdější spor o něj

[K červnu 1614: Bassompierrův „bratranec“ rýnský hrabě už nemohl snést „nepočestný život, jaký jeho sestra, abatyše z Remiremontu, vedla v Paříži“, a požádal Bassompierra, aby ji odtamtud dostal; ten ji se svolením královny dal jednou odpoledne posadit do kočáru a s třiceti jezdci odvézt do svých kvartýrů v Sézanne, odkud si pro ni bratr poslal (s. 374).]

Únos abatyše z Remiremontu³⁶, povolený královnou matkou, se později stal jednou z výtek proti této kněžně. Když pan de Saint-Germain ve své „Velmi ponížené, velmi pravdivé a velmi důležité remonstraci ke králi“³⁷ napsal, že královna matka ubránila nezletilého krále proti jeho nepřátelům a odevzdala mu jeho země celé, napadl kardinál de Richelieu nebo jeho obhájce v „Odpovědi na hanopis nazvaný Velmi ponížená, velmi pravdivá a velmi důležitá remonstrace ke králi“, vytištěné roku 1632, toto tvrzení takto:

„Bůh nás chraň hanět královnino regentství; ale vystavovat je jako tak veliký závazek, jímž je jí král povinen, není rozumné…“

„Abatyše z Remiremontu, což je opatství, které si na svých pozemcích v Lotrinsku osobuje tolik svrchovanosti, kolik jí má vévoda lotrinský na svých, byla pronásledována, ať právem, či neprávem – to tu nezkoumám, neboť zde k tomu není místo –, a koncem roku šestnáct set deset se k ní utekla jako k regentce a nabízela, že své opatství postoupí, komu se jí zlíbí, jen když jí bude zajištěna nějaká přiměřená pense na živobytí do konce života. Princezna de Conti³⁸, zaujatá pro velikost svého domu, a maršál de Bassompierre, rodem Lotrinčan, dosáhli na královně toho, že ji opustila a dovolila, aby ji unesl její bratr rýnský hrabě, který ji odvezl do Lotrinska; tam byla přinucena postoupit opatství sestře tehdejšího vévody, a už se nezdá, že by to opatství kdy vyšlo z jejich domu, v němž je podrží, aby se zapomnělo, jak uchvátili jeho svrchovanost; a je to opatství, které bylo pro Francii velmi důležité a jehož hranice sahaly daleko k Německu.“

Saint-Germain však ve svých „Odvetách na odpověď na velmi poníženou, velmi pravdivou a velmi důležitou remonstraci ke králi“, vytištěných roku 1632, na tuto výtku odpovídal takto:

„Mnozí vědí o pohoršlivém životě této abatyše. Francie neměla na postoupení opatství ani právo, ani zájem. Jeho svrchovanost není ztracena a zůstává oddělena, třebaže je v domě lotrinském.“

Ostatně Alžběta se už roku 1610 vzdala svého úřadu ve prospěch Kateřiny Lotrinské, sestry vévody Jindřicha.

Malherbe o té věci vyprávěl v dopise ze 4. července takto:

„Myslím, že jste se dozvěděl, že paní de Remiremont, sestra lankraběte [správně rýnského hraběte], která byla velmi dlouho v tomto městě (v Paříži), byla z návodu svých příbuzných, kteří nebyli spokojeni s jejím životem, 15. minulého měsíce unesena v kočáře; vezou ji k jednomu jejímu švagrovi.“

XX. Nepokoje v Poitiers (1614)

[K létu 1614: dvůr táhl přes Orléans, Blois a Tours do Poitiers, „kde byl krátce předtím jakýsi rozruch“ – šlechtic jménem La Trie a markýz de Boisy odtud byli vyhnáni „pletichami biskupa a jednoho buřiče jménem Berlan“ (s. 375).]

Skutečnými buřiči v této věci nebyli poitierský biskup a ti, kdo jednali z jeho popudu. Princ de Condé, jemuž nestačilo, že doložkou smlouvy ze Sainte-Menehould³⁹ dostal do úschovy Amboise, měl záměry s Poitiers, kde udržoval tajné styky. Biskup Chasteignier de la Rocheposay⁴⁰ jeho pletichy střežil; princ tedy poslal do města La Trie s povýšeným dopisem pro tohoto preláta. 22. června byl La Trie v ulicích Poitiers napaden, zraněn a donucen skrýt se a uprchnout. Vévodu de Roannez při zprávě, že se princ blíží, napadl 26. června lid, a vévoda byl rád, že se z města dostal. Na stížnosti prince de Condé nařídila královna, aby věc vyšetřil parlament a princi se dostalo spravedlnosti. Ve skutečnosti však byl biskup dobře přijat, když v doprovodu předních měšťanů přijel do Tours podat královně vysvětlení, a princi de Condé nezbylo nic lepšího než se uchýlit do Châteauroux.