Knihovna · Paměti maršála de Bassompierre · Deník mého života I: 1579–1621

Přílohy k druhému svazku (výbor)

[Markýz de Chantérac připojil k druhému svazku svého vydání dvaadvacet příloh (Appendice I–XXII), na něž odkazuje v poznámkách k deníku let 1615–1621: dopisy, výpisy z dobových tisků a rukopisů, položky inventářů a vlastní výklady. Nejsou to slova Bassompierrova. U každé přílohy je zde uvedeno místo deníku, k němuž patří (se stranou Chantéracova vydání). Dopisy, vyprávění, dobové zprávy a svědectví jsou přeloženy, výčty a právní listiny shrnuty; text v uvozovkách je dobový pramen, text bez uvozovek výklad vydavatelův. Poslední příloha (XXII) je dodatek, který Chantérac našel až při dotiskování svazku; proto se vrací k roku 1620.]

I. Kanovník z Beauvais proti Bassompierrovi (k roku 1615)

[K jaru 1615: Bassompierre vypráví, jak se protistrana ve sporu o slib manželství, který vedl se slečnou d'Entragues¹ před parlamentem v Rouenu, na radu biskupa z Beauvais obrátila do Říma pro soudce delegované papežem a jak ho arcibiskup z Aix, ač v pověření jmenován nebyl, bez slyšení odsoudil, aby slib do čtrnácti dnů po Velikonocích pod trestem exkomunikace splnil. Bassompierre ho za to nazývá „zuřivým bláznem“ (s. 5).]

V rukopisných dějinách Beauvais, chovaných v Národní knihovně (Fr. 8579–8583), se kanovník z Beauvais jménem Hermant² živě ohrazuje proti maršálovu vyprávění a jeho soudům:

„Bassompierre,“ praví, „se královy cesty nezúčastnil, protože vedl v Rouenu při proti slečně d'Entragues kvůli slibu manželství, který nechtěl splnit. Měla s ním dítě, které později zemřelo jako biskup v Saintes a neslo jméno Louis de Bassompierre. Při vedení té veliké pře se řídila radami našeho biskupa Reného Potiera; a to dalo podnět ke stížnostem, které na něho tento maršál vede ve svých Pamětech, když mu přičítá radu, kterou prý vnukl jeho protistraně, aby požádala papeže o církevní soudce, kteří by věc rozhodli. Urážlivé výrazy, jichž užívá proti Jeanu Jacquesovi de Sault, biskupovi v Daxu, jmenovanému Jeho Svatostí komisařem v této při, ukazují, kam až ho vášeň unášela; a i kdyby mu city náboženské nebyly měly zabránit, aby v Pamětech, které po jeho smrti vešly ve veřejnou známost, nazýval biskupa zuřivým bláznem, stačilo k odvrácení od takové výstřednosti už samo pravidlo slušnosti, na němž si zakládal víc než kdo jiný.“

II. Jmění a poslední pořízení paní de Bassompierre (1604–1616)

[K létu 1615: smrt matky přinesla Bassompierrovi „nějakých padesát tisíc tolarů“ hotově a možnost prodat statky za sto tisíc tolarů; s královskými dary tak zaplatil sedm set tisíc liber dluhů, „což mi velmi ulevilo“ (s. 7).]

Soupis rozličných písemností o rodokmenu domu Bassompierrů (Mémoire), zmíněný už v přílohách k prvnímu svazku, podává pod čísly 144, 145, 148, 149 a 150 doklady o jmění a o pořízeních paní de Bassompierre³.

[Č. 144, 6. června 1604: závěť Jeana de Bassompierre, který po zbožných a jiných odkazech a po darech oběma bratrům zanechává požívání všeho svého jmění doživotně matce. – Č. 145, 9. července 1609: François, baron de Bassompierre, a jeho bratr African, baron de Removille, prohlašují před notářem Malcuytem, že přes dělení, které mezi nimi den předtím provedla matka, jí nechtějí odnímat právo nakládat s jejím vlastním dědičným zbožím v Normandii; prodá-li však něco z těchto statků, které při dělení připadly Removillovi, zavazuje se Bassompierre nahradit bratrovi hned po matčině smrti polovinu stejné renty. – Č. 148, 10. června a 7. července 1614: závěť s kodicilem „vysoce urozené a mocné paní Louisy de Radeval“, vdovy po Christophovi de Bassompierre, nejvyšším hofmistru a správci financí vévody lotrinského. Po řadě odkazů zatěžuje jejich splněním statky, s nimiž si při dělení z 8. července 1609 vyhradila volnost nakládat, a polovinu movitostí odkazuje mužským, a nebude-li jich, ženským dětem svého syna Françoise zrozeným v řádném manželství – „avšak z jiné než ze slečny Marie Charlotty de Balsac, kdyby si ji vzal; v tom případě ho vyděďuji a zbavuji všeho svého jmění, neboť jsem mu výslovně zakázala uzavřít s ní manželství“.]

Z této listiny je vidět, že Bassompierre měl velký zájem na tom, aby si slečnu d'Entragues nevzal.

[Č. 149, 27. dubna 1615: další kodicil. Paní de Bassompierre znovu prošla svou závěť a určuje, že polovina movitostí odkázaná dětem staršího syna Françoise, „plukovníka Švýcarů tělesné stráže francouzského krále a jeho státního rady“, připadne, nebude-li takových dětí, dětem mladšího syna Africana, pána de Removille, du Châtelet a Baudricourtu, velkého podkoního lotrinského, a naopak – vždy jen dětem „zrozeným v řádném manželství, a ne jinak“, nejprve mužským, potom dětem jejích dcer. Bassompierrovi samotnému navíc „z dobrého důvodu“ dává všechny movitosti na Haroué, o něž se měl podle závěti dělit s bratrem. – Č. 150, duben 1615: listina připomíná, že si paní de Bassompierre podržela volné nakládání s vlastními statky v Normandii a požívání ostatních panství zahrnutých do dělení; přesto, „aby dala řečenému panu de Bassompierre prostředky nést obvyklé výdaje, k nimž je zavázán jak v průvodu krále, tak ve vojskách Jeho Veličenstva“, mu postupuje vlastnictví, držbu a užívání baronie Moutier-sur-Saulx⁴ i svých domů a panství v Normandii.]

V Inventáři pořízeném po smrti pana maršála de Bassompierre, zmíněném už v přílohách k prvnímu svazku, čteme tuto položku:

„Dále smlouva na papíře z 8. dubna 1615, podepsaná Malcuit, což je pořízení nebožky paní de Bassompierre, jímž mění díly, které předtím při dělení určila pánům svým dětem; na rubu označeno 135.“

Smlouva o postoupení normandských statků, jejíž přesné datum udává tato položka a která spadá do doby cesty pana de Bassompierre do Lotrinska, ho podle listiny z 9. července 1609 musela zavázat, aby bratrovi nahradil hodnotu rovnou polovině postoupených statků.

Panství Moutier-sur-Saulx bylo prodáno v soudní dražbě a přiřčeno vévodovi de Guise. V Inventáři čteme tuto položku:

„Dále opis na papíře rozsudku o rozvrhu peněz stržených za panství a baronii Moustiers-sur-Saux, vydaného u bailliage v Baru 14. listopadu 1616, podepsaný Rigodin, označeno 104.“

Vedle darů zapsaných u účetní komory dostává pán de Bassompierre podle „Stavu pensí stanovených králem v jeho radě během roku tisíc šest set patnáct“, v oddílu „Pense pánů, šlechticů a jiných od 18 000 liber dolů až do 6000 liber výlučně“, pensi 7500 liber (rukopisy Dupuyovy, č. 852, fol. 114).

III. Dohra pře se slečnou d'Entragues (1619–1660)

[K srpnu 1615, kdy Bassompierre odjel do Rouenu a vyhrál tam při proti slečně d'Entragues „čistě a úplně“ (s. 7).]

Přes konečný rozsudek rouenského parlamentu měl Bassompierre se slečnou d'Entragues ještě nějaké tahanice, anebo snad musel, jak je řečeno na straně 6, při dovést do konce před komisaři delegovanými papežem. Přepisuji zde několik položek z Inventáře pořízeného po smrti pana maršála de Bassompierre:

[Pět položek inventáře, označených čísly 89–93: rozsudek, který mezi maršálem a slečnou d'Entragues vynesli 29. ledna 1621 kardinál de La Rochefoucauld, biskup v Senlis, a kardinál de Retz, biskup pařížský, „soudci a komisaři delegovaní naším Svatým otcem papežem“, s doložkou o doručení slečně 10. února; dvě její odvolání proti nařízením obou kardinálů, z 18. a 20. ledna 1620; podání doručené maršálovi 9. března 1620 a podepsané „Marie de Balsac, paní de Bassompierre“; opis zápisu o tom, že se maršál před kardinály dostavil, s jeho ohrazením z 2. prosince 1619; a opis jejího odvolání z 10. února 1621 proti rozsudku kardinálů.]

Ostatně přes všechny rozsudky a nálezy se slečna d'Entragues nepřestala psát „paní de Bassompierre“ v notářských listinách, pod něž se však podpisovala jen „Charlotte“ nebo „Charlotte Marie de Balsac“. Tato umíněnost dala podnět k několika jízlivým maršálovým výrokům, které lze číst u Tallemanta des Réaux (Historiette de Bassompierre)⁵ a jinde. Po maršálově smrti si slečna d'Entragues dává titul „jasná a mocná paní, paní Marie Charlotte de Balsac, vdova po jasném a mocném pánu, panu Françoisi de Bassompierre, pánu téhož místa, markýzi d'Haroué, rytíři královských řádů, radovi v králových radách, maršálu Francie a generálním plukovníku Švýcarů“ (smlouva o koupi čtyř a půl jitra louky paní maršálkou de Bassompierre), nebo „vdova po zesnulém vysoce urozeném a mocném pánu, panu Françoisi de Bassompierre, za živa rytíři královských řádů, maršálu Francie, plukovníku Švýcarů“ (notářská kvitance z 2. prosince 1651), anebo „vysoce urozená a mocná paní Charlotte Marie de Balsac, vdova po panu Françoisi de Bassompierre, za živa maršálu Francie“ (notářská kvitance z 10. května 1660); podpisuje se však vždy „Charlotte Marie de Balsac“.

IV. Přepadení v Champlay podle dobového letáku (říjen 1615)

[K 21. říjnu 1615: za druhé vzpoury princů⁶ zaskočil předvoj královské armády v městečku Champlay u Joigny na řece Yonne asi tři sta jezdců pana de Luxembourg. Bassompierre tam tryskem přivedl dvě lehká děla; po druhé salvě se zřítil roh věže „postavené z bláta a slin“, obklíčení mávali kapesníky a klobouky a prosili o milost. Dostali ji za cenu zbraní, koní a zavazadel; dva prostředníci, pánové de Contenan a de Vitry, pobrali nejcennější věci, po nich vojáci, a ti pak Champlay podle svého zvyku zapálili (s. 34).]

Tento nevelký kousek měl tu čest, že byl dosti pompézně vylíčen v letáku Recit veritable de la deffaite des trouppes de Monsieur le Prince de Tingry, par Monsieur de Praslain, lieutenant de Monsieur le Mareschal de Bois Daulphin en l'armée de Sa Majesté. Ou sont desnommez tous les capitaines tant d'une part que d'autre (Pravdivé vylíčení porážky vojsk pana prince de Tingry panem de Praslin⁷, zástupcem pana maršála de Boisdauphin v armádě Jeho Veličenstva. Kde jsou jmenováni všichni kapitáni z jedné i z druhé strany; Paříž, Jean Bourriquant, 1615).

V tomto vylíčení čteme, že „onen udatný kapitán pan de Praslin, smělý jako druhý Brasidas⁸, opřen o autoritu svého krále, kráčel vesele do toho zápasu cti“ a že „ostatní kapitáni, majíce ho v čele, nešli do toho o nic chladněji: takže kdo je viděl jít, neměl proč pochybovat, že všechno prolomí a nalomí odhodlání svých nepřátel“.

Síla odporu však neodpovídala velikosti toho úsilí; neboť totéž vylíčení dodává:

„Skoro všichni ti lidé měli už břicho u stolu a srdce při tom, jak oškubat sedláka, a na nic nepomýšleli méně než na takové návštěvy a na takové komorníky, kteří by jim přinesli víno na dobrou noc a noční potřeby: takže hned ztratili všechnu odvahu, dali trubačem zatroubit k vyjednávání a v téže chvíli se vzdali s podmínkou, že vyjdou se zaručeným životem, s bílou holí, a přísahali, že už nikdy nepozdvihnou zbraň proti službě krále. To jim pan de Praslin povolil; jeho přítomnost jim nebyla slabým dělem, aby se vzdali. O všech velitelích bylo ustanoveno, že zůstanou válečnými zajatci. Toť všechen odpor a všechno odhodlání těch těžkooděnců, tuze nepodobných Graniu Petroniovi: toho zajal Scipio v Africe na jedné z Caesarových lodí, dal rozsekat všechny vojáky, kteří na ní byli, a jemu chtěl darovat život; on však odpověděl, že Caesarovi vojáci nejsou zvyklí život darem přijímat, nýbrž jej dávat jiným, a s těmi slovy si vrazil meč do těla a sám se zabil. Tihle, pravím, tuze nepodobní onomu Petroniovi, nečekali, až jim někdo život daruje, nýbrž požádali o něj bez jediné rány. Zasloužili by podstoupit trest zbabělců stanovený zákonem Charondovým: ten trest byl, že zůstali tři dny na veřejném místě v ženských šatech.“

Aspoň se zdá, že zisk z výpravy byl značný; Pravdivé vylíčení nemluví o tom, co si předem vzali oba prostředníci; podle něho bylo naopak „všechna kořist z řečeného předvoje dána vojákům a činí přes sto tisíc tolarů: sám princ de Tingry tu ztratil přes padesát tisíc tolarů. Vzali mu čtyři tisíce tolarů na jeho běžné vydání, dvanáct tisíc tolarů na výplatu jeho vojáků, dvacet velkých koní odhadovaných na dvacet tisíc tolarů a drahokamů za osmnáct tisíc tolarů.“

Několik okamžiků nato se se třemi houfy jízdy objevil vévoda de Mayenne: „tento velkodušný kníže obrátil oči k nebi a umíral lítostí, že při tom nebyl, aby ukázal, že se nezvrhl od těch ze svého domu. Přes to všechno, vida, že hra je pro jeho stranu špatně rozdána, a nechtěje si vysloužit jméno ztřeštěnce ani ztratit mnoho dobrých vojáků, které měl, byl nucen odložit hru na jindy, a tak se vrátil, odkud přišel.“

V. Pluk švýcarských gard (1616)

[K jaru 1616, za jednání o mír v Loudunu: král se v Tours rozhodl postavit úplný pluk svých švýcarských gard, který poprvé nastoupil stráž před jeho obydlím „v úterý 12. března“ (Chantérac: 12. března byla sobota; je třeba číst nejspíš úterý 12. dubna; s. 64).]

Pluk švýcarských gard, tehdy zřízený jako součást králova vojenského domu⁹, byl vzat z pluku plukovníka Gallatiho, postaveného roku 1614 a ještě téhož roku sníženého ze tří set na sto šedesát mužů v kompanii.

[Chantérac dále podle starých výkazů sleduje stavy pluku: při zřízení měl pět praporců švýcarské pěchoty po sto šedesáti mužích, podle výkazu ze 17. ledna 1617 osm praporců téže síly, od 2. května 1619 deset kompanií po dvou stech mužích, od 15. června 1628 do roku 1633 jedenáct; podle výkazu z roku 1645 měl osmnáct kompanií po sto devadesáti mužích a jednu o dvou stech. Maršál de Bassompierre tehdy pobíral dva tisíce liber měsíčně „jako svůj řádný plat u řečeného pluku“.]

Gallati byl prvním plukovníkem tohoto pluku a držel ten úřad až do své smrti v červenci 1619. Podržel si mimoto zvláštní velení nad starou kompanií švýcarských gard, která tehdy měla dvě stě mužů a zůstala oddělena od pluku švýcarských gard, před nímž měla přednost; místo švýcarských gard bylo ostatně stanoveno hned za gardami francouzskými. Po Gallatiho smrti přešlo velení staré kompanie na pana de Bassompierre jako generálního plukovníka Švýcarů.

Generální plukovník měl v pluku švýcarských gard vlastní kompanii, které se říkalo generálská (la générale) a které pod ním velel kapitán-poručík s hodností kapitána gard; jen tato kompanie nesla bílý prapor.

Všechna švýcarská vojska ve francouzské službě byla podřízena generálnímu plukovníkovi, s výjimkou kompanie Sta Švýcarů královy tělesné stráže.

Tyto podrobnosti jsou vzaty z Histoire de la milice françoise P. Daniela (sv. II) a z Histoire militaire des Suisses au service de France barona de Zurlauben (sv. I)¹⁰.

VI. Byl hrabě d'Auvergne navrácen ke cti? (1605 a 1616)

[K září 1616, několik dní po zatčení prince de Condé¹¹: do válečné rady, které předsedal maršál de Brissac, přišel hrabě d'Auvergne¹² a zasedl na první místo. Bassompierre namítl, že „nám nesmí předsedat, když po svém odsouzení nebyl navrácen ke cti a dobré pověsti“; velitelé se zvedli od stolu a Brissac sliboval, že hraběte zabije, vrátí-li se odpoledne. Pan de Praslin je přiměl, aby raději varovali královnu, a řekl při tom, že hrabě „nebyl prohlášen nevinným ani zproštěn viny“ (s. 95).]

Byl pan de Bassompierre v právu, když tvrdil, že hrabě d'Auvergne nebyl navrácen ke cti a dobré pověsti (bonne fame et renommée)? Znění listu o zmírnění trestu, zachované v rukopisech Dupuyových, tomuto tvrzení odporuje. Čteme tam totiž:

„Rozsudek o prostém a bezvýhradném zapsání listů zde v plném znění vložených, které 15. dubna 1605 obdrželi páni hrabě d'Auvergne a d'Entragues na zmírnění trestu smrti, k němuž byli odsouzeni rozsudkem parlamentu z 1. února 1605, v doživotní vězení. Výpis z register parlamentu.“

„Jindřich atd. … zmírnili jsme a zmírňujeme trest smrti řečených hraběte d'Auvergne a pána d'Entragues v doživotní vězení na místech a pod takovou stráží, jak to později zvlášť ustanovíme; na tento trest doživotního vězení jsme zmírnili a zmírňujeme rozsudek našeho řečeného soudního dvora, a k tomu konci je navracíme ve všechny a veškeré jejich statky, ano i v jejich čest a dobrou pověst, aniž v to však zahrnujeme hodnosti a úřady, jimiž byli nadáni od králů, našich předchůdců, nebo od nás, atd. … Dáno v Paříži 15. dne dubna léta Páně tisíc šest set pět.“

„Soud, schvaluje řečené listy, nařizuje, aby prosebníci požívali toho, co je v nich obsaženo.“ (Z 22. srpna 1605.)

Přesto měl pan de Praslin pravdu, když řekl, že hrabě d'Auvergne nebyl prohlášen nevinným ani zproštěn viny (viz s. 97); neboť zmírnění trestu, které udělil král Jindřich IV., rozsudek zmírnilo, a nikoli zrušilo, a královna propustila hraběte d'Auvergne na svobodu bez jakéhokoli dalšího řízení.

VII. Jak byl Thémines vystrnaděn z Bastily (prosinec 1616)

[K únoru 1617, k dodatku připsanému na okraj rukopisu: „V tom měsíci byl pan de Thémines vyveden z Bastily a od stráže pana prince, nač si velice stěžoval; uchlácholili ho místem zástupce velitele armády v Champagni.“ Bassompierre pak vešel do Bastily se čtyřmi sty Švýcary a vyvedl odtud lehké jezdce královny matky i dosavadní posádku (s. 112).]

Dopis Clauda Séguiera, pána de la Verrière, panu de Nérestang, chovaný ve sbírce Godefroyově, portefeuille CCLXVIII, č. 75 (knihovna Institutu), potvrzuje Bassompierrovo tvrzení a zároveň je uvádí v soulad s Histoire de la mère et du fils a s Histoire de Louis XIII¹³. Stráží prince de Condé v Bastile byl pověřen maršál de Thémines¹⁴; vypuzen odtamtud byl však lstí, kterou Séguier vypráví, jeho druhý syn Lauzières. Dopis je datován 14. prosince 1616, z čehož plyne, že tento „důmyslný vynález“ dvora, který se bál i svých přátel, byl proveden 12., a ne 19. prosince, tím méně v únoru 1617. Ostatně je možné, že autor těchto pamětí umístil dodatek na okraji nedopatřením vedle února 1617, kdežto se má vztahovat k prosinci 1616.

Zde je několik míst z dopisu:

„… Největší zdejší novinkou je, že pan de Thémines byl dostán z Bastily dosti důmyslným vynálezem: když totiž zůstal na oběd ve městě, namluvil pan de Vouzay panu de Lozière, druhému synovi řečeného pana de Thémines, že se ti, které měl v Bastile ke stráži pana prince, mezi sebou bijí; chtěl to spravit, vyšel na dolní nádvoří, a hned za ním zavřeli padací most… Teď se říká, že byl (maršál) příliš na obtíž, že žádal o všechno, co se naskytlo, a nedal se uspokojit. Stalo se to předevčírem… Ještě se neví, kdo dostane velitelství (Bastily); někteří říkali, že to bude monseigneur maršál d'Ancre.“

VIII. Noční jízda k Laonu (1. dubna 1617)

[K přelomu března a dubna 1617: královská armáda vévody de Guise¹⁵ dobyla v Champagni Château-Porcien; hned nato vzal vévoda osm set jezdců a jel celou noc k Laonu, protože ve Vaux pod městem ležel pluk Balagnyho. Podle Bassompierra se však otálelo s rozestavením k útoku, nepřítel dostal poplach a zachránil se zčásti v kostele, zčásti ve vinicích, „takže jsme tam zabili jen dva nebo tři vojáky“ a zapálili jim kvartýr, který po odchodu královských zase uhasili (s. 116).]

Tisk Le discours touchant la prise des villes et chasteaux de Chasteau Porcien, et Pierre-fons. Par Messieurs le Duc de Guise, et Comte d'Auuergue (Rozprava o dobytí měst a zámků Château-Porcien a Pierrefonds pány vévodou de Guise a hrabětem d'Auvergne; Paříž, u vdovy po Jeanu Renoulovi, 1617) vypráví o tomto přepadu takto:

„Když se to stalo, dostal monseigneur de Guise zprávu, že pluk pana de Balagny¹⁶ a dvě kompanie lehké jízdy pana de Vendôme jsou ubytovány na předměstích města Laonu a že na nic nepomýšlejí méně než na to, co je potkalo; vyrazil tedy od armády v sobotu prvního dubna v šest hodin večer, provázen pány de Bassompierre a markýzem de Thémines, se čtyřmi sty jezdci a čtyřmi sty mušketýry; ty však, protože byli na takový kousek příliš pomalí, nechal monseigneur de Guise cestou. Dorazil v neděli ráno za budíčku, dal své jízdě sesednout a vpadl do řečených předměstí: tam bylo zabito dvacet nebo dvacet pět mužů, tolikéž zajato, ukořistěno třicet koní a všechno ostatní uvedeno ve zmatek; a brzy nato se monseigneur vrátil ke své armádě.“

IX. Dopis maršála d'Ancre králi (13. března 1617)

[K 25. dubnu 1617: den po zabití maršála d'Ancre¹⁷ vjel Bassompierre cestou od obleženého Soissons do Paříže nevědomky mezi lutyšskou jízdu, kterou maršál naverboval a která se po zprávě o jeho smrti bála, že bude pobita, a chtěla si ho vzít jako rukojmí; vyvázl tím, že se tvářil jako maršálův zarmoucený přívrženec (s. 124). Chantérac k tomu poznamenává, že král dal jednat o najmutí tří tisíc pěších a pěti set jezdců z Lutyšska, ale maršál, ať z pýchy, či ze ctižádosti, nabídl, že tyto i další odvody vezme na svůj náklad.]

Maršál d'Ancre psal králi z Pont-de-l'Arche 13. března 1617:

„Sire,

když jsem měl posledně tu čest rozloučit se s Vaším Veličenstvem ve Vaší galerii v Louvru, ujistil jsem je při pokloně, že v nouzi, v níž jsem je viděl, mu nebudu říkat to, co mu obvykle říkalo mnoho z těch, kdo jsou Vašemu Veličenstvu zavázáni stejně, jako mám tu čest být já: že kdyby jim Vaše Veličenstvo poručilo a dalo k tomu prostředky, přivedli by mu k službě množství válečného lidu; nýbrž že až přijde čas, budu mu sloužit se šesti tisíci pěšími a osmi sty jezdci čtyři měsíce na své útraty. Své slovo jsem, Sire, dodržel a tomu závazku dostál. Naverboval jsem mocí Vašich patentů tři tisíce dvě stě pěších, Lutyšanů, a pět set jezdců, a dva tisíce osm set Francouzů a tři sta jezdců. Povedu, kam se Vašemu Veličenstvu zlíbí, pět tisíc pěších a osm set jezdců, a zbytek pěchoty nechám v nejdůležitějších pevnostech svého úřadu, abych je uchránil všech nehod, jež by je mohly potkat. Budu tedy, Sire, čekat na Vaše rozkazy atd.“

Lettre escrite au Roy par Monsieur le Mareschal d'Ancre (Dopis psaný králi panem maršálem d'Ancre). Paříž, Joseph Guerreau, 1617.

X. Mladý král očima státního sekretáře (únor 1618)

[K roku 1618: Bassompierre vypráví, že se král, „který byl velmi mladý“, bavil malováním, zpěvem, napodobováním saintgermainských vodních strojů brkovými trubičkami a bubnováním, a jak ho při řeči o lesním rohu zaskočil poznámkou, že Karla IX. nezabilo troubení, nýbrž to, že se dal přemluvit k návratu ke své matce Kateřině Medicejské. Bassompierre z toho poznal, že králi „nahánějí velký strach z královny, jeho matky“ (s. 138).]

Pan vévoda de Mouchy, jehož Společnost pro dějiny Francie počítá mezi své členy, mi laskavě dovolil uveřejnit několik původních písemností z rukopisů vzácné knihovny jeho zámku Mouchy. Vzdávám mu zde dík za jeho vlídnou ochotu.

Mezi těmito písemnostmi dává následující představu o tom, jak o duchu a povaze mladého krále soudil jeden z těch, kdo k němu měli nejblíže:

„Pan de Sceaux, státní sekretář, panu Henrimu de Noailles, 18. února 1618¹⁸.

… Náš pán zatím den ode dne sílí na těle i na úsudku a díky Bohu dává znamenité důkazy tohoto druhého i svých dobrých úmyslů; ale věřte, že chce být poslouchán a že zle pochodí ti, kdo se prohřeší proti tomu, čím jsou mu povinni, leda by to bylo z nevědomosti; neboť v tom případě rád promíjí a velmi snadno si dá říci. Nyní se po čase, který věnuje záležitostem, zabývá saintgermainským jarmarkem, lovem a baletem, který Jeho Veličenstvo chystá; po jeho příkladu chystá královna jiný a ten bude zábavou tohoto masopustu. Ale myslím, že brzy potom už nic neudrží Jeho Veličenstvo v tomto městě, kde teď není jiné novinky než to, co se stalo v Levantě a o čem jste jistě zpraven; proto vám neřeknu nic jiného než atd.“

Lettres, etc. a Mr de Noailles par les rois, etc. (Dopisy králů a jiných panu de Noailles), sv. II, fol. 321 (knihovna zámku Mouchy-Noailles).

XI. Velký králův balet o Tankredovi (12. února 1619)

[K únoru 1619: po saintgermainském jarmarku následovalo „množství baletů“ a po nich svatba králově sestry s princem piemontským. Chantérac k masopustnímu úterý 12. února poznamenává, že toho dne se v Louvru tančil velký králův balet, v němž vystoupil i Bassompierre (s. 143).]

Velký králův balet roku 1619 představoval Tankredovo dobrodružství v začarovaném lese. Král byl jedním ze čtyř rytířů dobrodružství; prvním z nich a skutečným hrdinou baletu byl však vévoda de Luynes v podobě Tankredově¹⁹.

Po výjevech začarování lesa a před mezihrou čtyř rytířů dobrodružství, kteří nad tím kouzlem zvítězili, následovaly po sobě tři výstupy: čtyř dřevorubců, čtyř pilařů a konečně čtyř lučištníků, jimiž byli pánové de Bassompierre, de Brantes, de Courtenvaux a de La Rochefoucauld²⁰.

Tito čtyři lučištníci „přišli vykonat svůj výstup s luky a šípy, s válečnými posunky a postoji. Měli kabátec z bílého atlasu na způsob kyrysu se lvími tlamami, vše vysoko vyšívané zlatem, dvě suknice přes sebe, pleťově růžovou a bílou, vyšívané stříbrem, hedvábné punčochy pleťově růžové s botkami vyšívanými zlatem a na hlavě postříbřenou přilbu s množstvím per.“

(Relation du grand ballet du roy, dancé en la salle du Louvre, le 12 fevrier 1619 – Zpráva o velkém králově baletu, tančeném v sále Louvru 12. února 1619; Lyon, pro Jeana Lautreta, 1619.)

V této zprávě lze číst nevázaná čtyřverší, jimiž básník Porchères, původce baletu, oslovoval ústy těchto pánů „dámy“.

XII. Král oznamuje útěk královny matky (24. února 1619)

[K únoru 1619: po masopustu odjel král do Saint-Germain a tam dostal zprávu, že královna matka uprchla z Blois²¹ a že ji v Montrichardu přijal vévoda d'Épernon; téhož dne se vrátil do Paříže a nazítří držel radu (s. 143). Chantérac: král dostal zprávu 23. února na lovu.]

Král panu Henrimu de Noailles, 24. února 1619.

„Pane de Noailles, byv zpraven o nenadálém odjezdu královny, paní mé matky, a o její cestě k Loches, s malým průvodem svých lidí, zato dobře provázena jinými, uznal jsem za nutné dát vám o tom vědět. Ta zpráva, jako nepředvídaná, mi byla velmi podivná, a to tím víc, že jsem se právě chystal odjet ji navštívit, jak jsem ji o tom dal ujistit panem du Fargis, kterého jsem k ní před osmi dny vypravil, tak jako jsem se při každé příležitosti snažil dát jí všemožné uspokojení: jindy se zdálo, že je najde v tom, když mě uvidí, a když jsem se k ní za tím účelem hodlal vypravit, shledávám, že odjela. Chci však věřit, že to není ve zlém úmyslu a že zachovávajíc mi povinnosti a city matky zůstane v mezích, jichž si mám nejen přát, ale v něž mám i doufat; přesto se obávám, aby se při té zvěsti nenašli takoví, kdo by se chtěli pouštět do nějakých podniků; učiníte proti tomu opatření atd. – Psáno v Paříži 24. dne února 1619.“

Lettres, etc., a Mr de Noailles par les rois, etc., sv. II, fol. 265 (knihovna zámku Mouchy-Noailles).

XIII. Bassompierrův stůl v Tours (léto 1619)

[K létu 1619: po smíru s královnou matkou zůstal dvůr tři měsíce, od června do srpna, v Tours, „kde jsme velmi dobře trávili čas“ (s. 144).]

Arnauld d'Andilly²² nakreslil na jedné krásné stránce svých pamětí obraz života, jaký se vedl v Tours, zvláště u pana de Bassompierre.

„… Protože jsem v Tours bydlel blízko pana maršála de Bassompierre, který držel stůl, o němž se dalo říci, že je stolem největších pánů dvora, neboť jich byl vždycky plný, prokázal mi tu čest, že mě přišel požádat, abych k němu chodil stále, a naléhal na mne tak, že jsem takovou zavazující zdvořilost nemohl odmítnout; vždyť mezi těmi velmoži nebylo jediného, kterého bych neznal tak důvěrně, že snad smím říci, že ve Francii není nikdo mého stavu, kdo by s nimi měl tolik styků a důvěrnosti. Byly to, nehledě k jejich rodu, osoby tak veliké zásluhy, že jedni už zastávali a druzí později zastávali nejvyšší úřady ve státě a veleli armádám. Dalo se tedy v jejich rozhovoru mnohému naučit, a nic není příjemnějšího než ona počestná volnost, s níž spolu žili. Nevědělo se tam, co je ceremonie, jejíž nucenost je nesnesitelná těm, kdo vyrostli ve vzduchu velkého světa. Každý si sedl, kde se právě naskytl. Ti, kdo přišli nejpozději, přisedali ke stolu, třebaže ostatní u něho seděli už dlouho. Jakkoli skvělá ta hostina byla, o jídle se tam nikdy nemluvilo. Tak jako se přicházelo bez pozdravu, odcházelo se bez rozloučení, jedni dříve, druzí později, podle toho, co kdo měl na práci. A rozmlouvalo se o věcech všeho druhu, nejen příjemně, ale i užitečně.“

(Mémoires d'Arnauld d'Andilly, Hamburk 1734, 1. díl, s. 136.)

XIV. Verše na přijetí do řádu Svatého Ducha (31. prosince 1619)

[K poslednímu dni roku 1619: v Saint-Germain se konala kapitula řádu Svatého Ducha²³ a „posledního dne roku jsme byli obvyklým způsobem učiněni rytíři u Augustiniánů“. Chantérac dodává, že povýšení zahrnulo pět prelátů a devětapadesát světských rytířů, mezi nimiž je Bassompierre uveden jako čtyřiadvacátý, a že v něm byli všichni tři bratři Luynesové (s. 146).]

V Repertoriu pana de Bassompierre, psaném jeho rukou (Národní knihovna, Lat. 14224), jsou dvě básně, k nimž dalo podnět povýšení z 31. prosince 1619.

První je psána latinskými verši a je určena zvlášť panu de Bassompierre:

Illustrissimo Excellentissimoque D. de Bassompierre regiæ torquatæ militiæ equiti recens inaugurato. (Nejjasnějšímu a nejvznešenějšímu panu de Bassompierre, právě uvedenému rytíři královského řádu s řetězem.)

[V předloze devět latinských elegických distich; zde v doslovném překladu.]

Jasné vítězné vavříny kolem tvých skrání

ať jsou jen ušlechtilým dílem pěvce vavřínem ověnčeného;

ať si slavné pocty války i míru opěvá, kdo chce,

i starobylé rodokmeny starobylého domu.

Já jsem si neumínil vypočítávat tolik chval a tolik triumfů –

to je dílo pro Múzu rozmařilou.

Že ti král svěřil šiky helvétského národa

a že je ti dáno ukládat zákony nepřemoženým mužům,

že se na tobě skvějí nové odznaky nádhery s řetězem,

tam, kde blankytná stuha nese nevelký kříž,

že si tě hlava řádu přeje za druha svého rytířstva:

tím je jediným slovem řečeno, jak velikého jsi ducha.

Neboť vše, co zní velce a co je hodno pohledu,

chová v sobě královský řetěz s vylitým Duchem.

Ó šťastný, jemuž svobodná šíje září zlatem

a bok se leskne stříbrem ještě ušlechtilejším!

Teď je radost a Galům milo zasloužit si řetězy –

kdo by to řekl? – a ke cti je vysloužit si kříž.

Druhá báseň, ve francouzských verších, se obrací k rytířům vůbec:

Hrdí rytíři, jichž nádhera je tak veliká,

že ostatním smrtelníkům oslňuje zrak,

jaký žár vám velí

a nutí vás toužit po úřadech nebes?

Připouštím, že čest vašich skvělých titulů,

vaší slavné krve a vašich rozličných činů

vás činí nejhodnějšími

nejslavnějšího jména, jaké je ve vesmíru.

Připouštím, že když víra největšího z mocnářů

dnes posvěcuje květ jeho válečníků,

nebe dává svá znamení

těm, jimž země dala své vavříny.

Ale nelichoťte si těmi marnými chválami,

anebo zvítězte nad neřestí sraženou k vašim nohám;

toužíte-li po slávě svatých a andělů,

mějte i jejich ctnost.

Nemyslete, že s nečistými plameny spojíte

Ducha, jehož jakýsi obraz nosíte navenek;

nesvítí-li ve vašich duších,

nadarmo mu dáte svítit na svých tělech.

XV. Král o odjezdu vévody de Mayenne (březen a duben 1620)

[K březnu 1620: „Uprostřed postu, když byl král ve Fontainebleau, odjel pan de Mayenne od dvora bez rozloučení“ – první z velmožů, kteří se pak přidali ke královně matce²⁴ (s. 148).]

Přes svůj náhlý odjezd se vévoda de Mayenne ještě snažil zachovat zdání a král jeho důvody přijímal, jak je vidět ze dvou následujících dopisů:

1. Král panu Henrimu de Noailles, 30. března 1620.

„Pane de Noailles, včera večer mi z Paříže přinesli zprávu, že můj bratranec vévoda de Mayenne odtamtud předešlé noci odjel ve velkém spěchu a s malým průvodem a rozhlašuje, že jede navštívit svého bratra markýze de Villars²⁵, který je těžce nemocen, a odtud že se odebere do své gubernie; nemohu věřit, že to činí se zlým úmyslem; ale protože odjel, aniž se se mnou rozloučil, ba aniž mi to oznámil, nevím, jaký může být jeho záměr. Než se mi to vyjasní, což, jak jsem si jist, bude brzy, vzkázal jsem svým služebníkům ve své provincii Guyenne, aby dávali pozor na všechno, na čem může záležet mé službě, a zpravovali mě o všem, co se tam stane; i vám jsem to chtěl tímto dopisem oznámit. – Psáno ve Fontainebleau 30. dne března 1620.“

Podepsán: Ludvík.

Lettres, etc., a Mr de Noailles par les rois, etc., sv. II, fol. 266 (knihovna zámku Mouchy-Noailles).

2. Král panu Henrimu de Noailles, 4. dubna 1620.

„Pane de Noailles, před několika dny jsem vám poslal depeši o náhlém odjezdu svého bratrance vévody de Mayenne; nyní vám posílám tuto, abych vám oznámil, že za malé cesty, kterou jsem vykonal do Vallery, mě vyhledal šlechtic od něho s jeho dopisem plným omluv za způsob, jakým se ubírá do své gubernie; prosí mě, abych to přijal vlídně vzhledem k rozkazu, který jsem mu dal, aby byl připraven tam odjet, a ujišťuje mě, že tam jede s úmyslem prokazovat mi službu, k níž je povinen, a že nikdy nezanedbá věrnost a poslušnost, kterou mi dluží; což jsem přijal dobře, jsa si jist, že učiní, co mi vzkazuje, a odpověděl jsem mu dopisem, v němž mu to tak prohlašuji; k čemuž nemám pro tuto chvíli co dodat, leda atd. – Psáno ve Fontainebleau 4. dne dubna 1620.“

Podepsán: Ludvík.

Tamtéž, sv. II, fol. 267.

XVI. Kdo otevřel zámek v Ponts-de-Cé: paměti pana de Puységur (srpen 1620)

[K 7. srpnu 1620, k srážce u Ponts-de-Cé²⁶: královští vnikli do města zároveň s prchajícím nepřítelem. Do zámku vběhli za raněným guvernérem i dva vojáci gardového pluku, „jeden jménem Poissegu, který býval pážetem pana de Guise“, a jeden mušketýr; guvernér je měl za své rozprášené lidi a postavil je ke dvěma střílnám nad mostem, odkud ustavičně stříleli, „ale vysoko, aby neranili naše“ (s. 198).]

Pan de Puységur²⁷ zanechal paměti, v nichž tuto příhodu vypráví a dodává:

„Dokázal jsem, že jsem je přiměl, aby se vzdali, a dal jsem o tom vědět panu de Bassompierre, polnímu maršálu v armádě, který čekal na konci mostu. Byla sjednána kapitulace a bylo jim povoleno, že vyjdou s hořícím doutnákem a s kulí v ústech²⁸; a když pan de Bassompierre přišel, aby vstoupil do zámku, byl překvapen, když viděl, že mu bránu otvírám já, a ptal se mě, jakým způsobem a kudy jsem se dostal dovnitř. Odpověděl jsem mu, že jsem tam vnikl v jedné změti s nepřáteli a že mám velkou radost, že mu bránu otvírám právě já. Co tu říkám, dosvědčují Paměti řečeného pana de Bassompierre, kde píše, že mu Poisigut otevřel bránu u Pont-de-Cé; a třebaže mé jméno není napsáno správně, míní přece mne, neboť jedni mi říkali Poysigut a jiní Puysegur, což je mé pravé jméno.“

(Les memoires de messire Jacques de Chastenet, chevalier, seigneur de Puysegur, Wolfgang, 1690, s. 4.)

XVII. Diamant španělského krále v zástavě (1621 a 1639–1641)

[K 15. květnu 1621: při odjezdu z Madridu, kde jako mimořádný vyslanec jednal o Veltlín²⁹, dostal Bassompierre od krále darem „diamantový klenot za šest tisíc tolarů“ a ještě krásného koně z jeho hřebčína (s. 282).]

Za svého věznění maršál de Bassompierre tento klenot, nebo aspoň jeden z diamantů, z nichž se skládal, zastavil; po dvou letech se mu podařilo dluh splatit a musel si tedy zástavu vzít zpět: plyne to z jedné položky jeho inventáře, v níž jsou tyto údaje:

„Dále sedm kusů svázaných dohromady; první z 3. července 1639, podepsaný Andreossy, obsahuje, že mu řečený pan maršál toho dne dal do rukou diamant broušený do faset, který slíbil řečenému pánu vrátit, až mu zaplatí částku 6300 liber uvedenou v jeho úpisu. – Šestý je jiný kus papíru, popsaný po jedné straně rukou řečeného pana maršála, začínající slovy: Diamant španělského krále byl dán do zástavy za 6300 liber 3. července 1639, a končící slovy: Tudíž dlužím ze všech výše uvedených částek jen 1200 liber až do dneška, 18. března 1641, kdy bylo mezi panem Andreossym a mnou vyúčtováno, načež jsem mu dal 1000 liber, zbývá tedy 200 liber. – Označeno na každém z řečených kusů stejně číslem 53.“

Diamant španělského krále však v soupisu drahokamů není; snad byl znovu zastaven, snad i zcizen.

XVIII. Smrt hraběte de Bourgfranc v Montaubanu (4. září 1621)

[K 30. srpnu 1621, k obléhání Montaubanu³⁰: Bassompierre píše, že královští měli srozumění s jedním z velitelů ve městě, hrabětem de Bourfranc, ale obležení se toho dovtípili a zbavili se ho – při jednom útoku ze strany Ville-Bourbon mu prý kdosi z jeho vlastních lidí zezadu prostřelil hlavu (s. 298). Chantérac: hrabě, „voják, který se vyšvihl sám, statečný a obratný“, byl ve městě polním maršálem vévody de Rohan, hájil Ville-Bourbon a padl 4. září při velkém útoku vévody de Mayenne.]

Kapitán Mazères, Béarňan, dostal od vévody savojského titul hraběte de Bourgfranc v odměnu za služby, které mu prokázal ve válce.

Lebret³¹ zřejmě připouští domněnku, že hraběte de Bourgfranc zabili jeho vlastní lidé. Vypráví o jeho smrti takto:

„Hrabě de Bourgfranc tam přišel o život, zasažen zezadu kulí do hlavy ve chvíli, kdy se obracel, říkají jedni; podle jiných zavražděn ze žárlivosti La Rivière-Marsolana, s nímž se neshodl o stržení mostu, anebo spíše z divokého podezření rady, která mu od Sauvagovy aféry³² stále nedůvěřovala.“

Podle vyprávění Jolyho, deníku očitého svědka, byl však hrabě de Bourgfranc zabit nepřítelem a jeho lidé ho velmi želeli.

„Hrabě de Bourgfranc,“ praví tento autor, „byl v té baště ještě zaměstnán šikováním Barthových pikenýrů, když začal útok a když mu přišli říci, že nepřítel dobývá rameno bašty; vystoupí tam, hodí granát, aniž jej zapálil; pistole mu selže, sestoupí, aby si vzal jinou z rukou svého lokaje, a vystoupiv znovu, vystřelí. Když se chce vrátit, zasáhne ho olovo zezadu do hlavy a srazí ho k zemi. Ihned ho přikryjí pláštěm ze strachu, aby vojáci při pohledu na něho neztratili odvahu. Zpráva o té smrti naplnila po útoku město smutkem pro důvěru, kterou lidé měli v udatnost a zkušenost tohoto statečného kapitána.“

XIX. Otec Dominik, prorok od Bílé hory, před Montaubanem (září a říjen 1621)

[K září 1621: „Několik dní předtím přišel k armádě ten bosý karmelitán, který byl v bitvě u Prahy a který radil, aby byla svedena; měli ho za muže veliké svatosti.“ Konetábl se ho zeptal, co je podle něho třeba udělat, aby Montauban padl; mnich mu řekl, ať dá do města nazdařbůh vypálit čtyři sta ran z děl, a zastrašení obyvatelé se neomylně vzdají. Král proto poslal pro Bassompierra a poručil mu těch čtyři sta ran vypálit, „což jsem učinil; ale nepřátelé se proto nevzdali“ (s. 316).]

P. Dominik a Jesu Maria³³ se už dlouho těšil této pověsti vysoké svatosti a Filip II. Španělský ho měl ve veliké úctě. Později přišel do Říma, odkud odešel do Německa, a opravdu naléhal na vévodu bavorského, aby svedl bitvu před Prahou, a předpověděl mu vítězství, které se zdálo nad všechnu naději. U Montaubanu měly jeho předpovědi menší úspěch. Máme-li věřit protestantským spisovatelům, P. Dominik neztratil odvahu a ohlásil dobytí města na 15. října. Zde je, co o tom říká autor Histoire particuliere:

„Za velké tísně těchto věcí běžela pověst, jejíž původ nebyl znám, že na nás bude patnáctého tohoto měsíce podniknut útok na radu jakéhosi P. Dominika, jehož vážnost pozdvihovala odvahu obléhatelů a nadouvala plachty jejich nadějí takovými poryvy, že město bude toho dne vzato: neboť to byl (jak se říkalo) ten řeholník, na jehož slovo a napomenutí císař vyhrál bitvu před Prahou. Tato mince byla ihned prohlášena za neplatnou a určena k roztavení u lidu, jemuž kazatelé hlásali, že takoví proroci se netrefí pokaždé a že Balaam neproklíná Izraele, kdykoli je o to požádán³⁴.“

A jeden hugenotský básník věnuje nezdaru tohoto proroctví tuto strofu:

Svárům se vysmíváme

a nemáme strach ani škodu

z toho pěkného otce Dominika,

toho falešného proroka Baalova.

Podvodník, vyměřil

délku našeho trvání

do patnáctého října, jenž minul;

ale vidíme, že je to sen

a že duch, který ho ponoukal,

byl duch lži.

(Meditation d'un advocat de Montauban sur les mouvemens du temps present – Rozjímání montaubanského advokáta o hnutích nynější doby, 1622.)

Katolický spisovatel ovšem montaubanskému advokátovi odpovídá:

„Proto říkáš, že se svárům vysmíváte a že proroctví otce Dominika nic nezmohla, a nazýváš ho prorokem Baalovým; bereš jméno, které přísluší tvým kazatelům, abys do něho oblékl naše řeholníky. Proroci Baalovi nikdy nedokázali svést oheň, aby spálil jejich oběti; Eliáš to učinil. Ten dobrý otec, o němž mluvíš, není snad druhý Eliáš, který na vás přivolal spravedlivý hněv a oheň Boží pomsty? Říkáš, že předem určil čas vaší zkázy; to není pravda, je to výmysl, který mu podkládáš v domnění, že mu tou pomluvou vysloužíš hanbu u lidu: ale v tom, co učinil, lež nenajdeš; dříve či později zahynete. Táž pohroma, která kdysi stihla Penthea, athénského kapitána, za to, že se vysmál proroctví Teiresia, věštce bohů, který měl moc nad osudy, hrozí tobě i všem, kdo nedbali výstrah tohoto muže Božího.“

(Apologie pour le roy et response aux calomnies et meditations injurieuses de l'advocat de Montauban – Obrana krále a odpověď na pomluvy a urážlivá rozjímání montaubanského advokáta, Paříž 1622.)

Ať je tomu jakkoli, ono datum 15. října opravdu odpovídá opraveným datům příprav ke generálnímu útoku a nezdařeného pokusu, o němž Bassompierre vypráví na straně 352 a následujících.

P. Dominik přišel také do Paříže, kde byl předmětem obecné úcty a kde „nebylo babky, která by mu neuřízla kousek z kutny“. (Chronique des favoris.)

XX. Porážka pomocného sboru před Montaubanem v králových dopisech (září 1621)

[K noci z 27. na 28. září 1621: jedenáct set hugenotů, vedených mistrem tábora Beaufortem a rozdělených do tří batalionů, se pokusilo proklouznout královským táborem do obleženého Montaubanu. Druhý, prostřední batalion vpadl v úvoze přímo mezi Bassompierra a jeho Švýcary, kteří ho pobili téměř do posledního muže; třetí se neodvážil dál a vrátil se do roviny, „ale poslali jsme hraběte d'Ayen s jeho kompanií lehké jízdy, který je dostihl, než dosáhli lesa Grésigne, a všechny je zajal“ (s. 333).]

Několik dní před touto srážkou dostal hrabě d'Ayen³⁵ od krále tyto pokyny:

17. září 1621. Král panu hraběti d'Ayen, Françoisi de Noailles.

„Pane hrabě d'Ayen, dostal jsem zprávu, že jste shromáždil hojný počet svých přátel a mých služebníků, abyste mi při této příležitosti sloužil proti vévodovi de Rohan³⁶, začež jsem vám velmi povděčen; a abyste s tím houfem nezůstal docela bez užitku, mám za vhodné, abyste všechno, co jste shromáždil, přivedl do okolí Saint-Antonin a ubytoval se co nejblíže, jak budete moci, abyste s nimi válčil a napadal oddíly, které do řečeného města vcházejí a z něho vycházejí, a přitom bedlivě hleděl, zda odtamtud nevyrazí nějaký oddíl směrem sem; v tom případě se pokusíte svést s ním boj, budete-li dost silný, anebo ho aspoň zdržet a zatím o tom dát zprávu mně a těm, kdo velí v mé armádě; stejně mě budete pečlivě a při každé příležitosti zpravovat o tom, co se dozvíte. Odeberete se tedy co nejdříve do okolí řečeného Saint-Antonin. Posílám k vám schválně tohoto lokaje, po němž mi dáte o sobě vědět. S tím prosím Boha, pane hrabě d'Ayen, aby vás měl ve své svaté ochraně. Psáno v táboře před Montaubanem 17. dne září 1621.

Podepsán: Ludvík,

a níže: Phelypeaux.“

Lettres, etc., a Mr de Noailles par les rois, etc., sv. II, fol. 357 (knihovna zámku Mouchy-Noailles).

„Porážku pomocného sboru“ oznámil král ihned panu de Noailles podrobným dopisem, plným nadějí, které byly brzy zklamány.

Král panu Henrimu de Noailles, 28. září 1621.

„Pane de Noailles, Boží požehnání je nade mnou zjevné ve všem, co se děje, a Bůh svou prozřetelností vede věci až k takovému bodu, že chce být uznán jejich původcem. Dozvěděl jste se, jak před několika dny ti, kdo se vzbouřili, shromáždili síly a jak část z nich byla poražena mými, jimž velel můj bratranec vévoda d'Angoulême³⁷; to jim vzalo naději, že by se směli odvážit pomoci Montaubanu otevřenou silou, a přimělo je, aby (využívajíce krajiny) hledali jiné cesty, jak tam své lidi poslat a posílit je. Na straně, kde ležel řečený vévoda d'Angoulême, postavili čelo své armády, odkud po jednom dali odejít patnácti stům mužů, kteří dosáhli Lombers a odtud místy pro jízdu neschůdnými došli do Saint-Antonin; to jsem se ihned dozvěděl a začal jsem činit opatření, aby se nemohli vrhnout do Montaubanu. Vskutku, když dosáhli lesa vzdáleného míli od města, neodvážili se pokusit štěstí a několikrát byli nuceni vrátit se do své pevnosti, což jim bylo snadné pro polohu kraje; ale nakonec, přemoženi nouzí a hnáni ztřeštěnou odvahou, vyrazili této noci a prošedše místy, která si dali prozkoumat a kde nebylo možné držet stráž, proklouzli až k mému táboru. Tam už začali věřit, že jsou v bezpečí; ale když je zákopy přinutily chystat se k jejich ztečení, byli odhaleni a tak prudce odraženi, že čtyři nebo pět set jich zůstalo na místě a ostatní se dali na útěk, většinou ranění; několik jich však, šedesát nebo osmdesát, se po bocích těch, kdo s nimi bojovali, vrhlo do městských příkopů; velitelé zůstali na místě, zajatí, ranění nebo zabití, a s nimi množství jejich praporů. V této porážce a srážce lze poznat, co jsem vám řekl o prozřetelnosti Boží, která také posílila odvahu mých lidí; ti tu dělali divy, a zejména pan de Bassompierre, plukovník a Švýcaři a pluk Normandie, kteří směle vydrželi nápor a udeřili. O tuto dobrou zprávu jsem uznal za vhodné se s vámi podělit; můžete z ní doufat v ještě lepší, která přijde zakrátko, totiž o dobytí města. Poté bylo tři sta těch, kteří uprchli a znovu se sbírali, zastiženo hrabětem d'Ayen a poraženo a jejich velitelé zajati; Beaufort, který byl velitelem všech, a ten, který velel v Saint-Antonin a měl na starosti jednu část, byli mezi těmi, kdo zůstali v zajetí už od rána. Můžete se o to, co vám vzkazuji, podělit s těmi, o nichž víte, že jsou oddáni dobru mé služby, aby měli účast na mé radosti; a prosím Boha, pane de Noailles, aby vás měl ve své svaté ochraně. Psáno v táboře před Montaubanem 28. dne září 1621.“

Podepsán: Ludvík,

a níže: de Loménie.

Panu de Noailles, radovi v mé státní radě, kapitánu jedné kompanie mých ordonancí a mému generálnímu poručíkovi v gubernii Horní Auvergne.

Tamtéž, sv. II, fol. 292.

Tento dopis, který byl zaslán také pařížské městské radě, byl vytištěn (Paříž 1621).

XXI. Královy kondolence po smrti konetábla de Luynes (prosinec 1621)

[K prosinci 1621: zatímco Bassompierre ležel těžce nemocen v Marmande, vzdalo se obležené městečko Monheurt na Garonně a konetábl de Luynes tam zemřel na touž horečku, z níž Bassompierre vyvázl. „Král ho příliš neželel a záležitosti změnily tvář, stejně jako dvůr“ (s. 395). Chantérac k tomu cituje deník králova lékaře Héroarda, podle něhož byl král 15. prosince „smutný a zarmoucený“, a dodává, že Bassompierre tomu nevěří.]

Následující dva dopisy jsou v podivném protikladu ke skutečným citům krále, jak je dává poznat Bassompierre:

Král paní konetáblové de Luynes³⁸.

„Má sestřenice, poněvadž vůlí Boží, která nemá v našich srdcích nacházet odpor, bylo povolat k své slávě toho, jehož zde na zemi určil k mé službě, aby měl největší díl v mé přízni, je třeba přijmout z jeho ruky, co se mu líbí nám seslat, a mírnit svůj žal, abychom se stali hodnými jeho pomoci v souženích, která nás stihnou. Příklad, který vám v tom dávám, musí na vaši mysl působit velmi mocně, neboť nikdo na světě nemůže lépe než vy posoudit zármutek, který mi působí ztráta mého bratrance konetábla, vašeho manžela; vždyť znáte důvěrněji než kdo jiný, neřeknu dobro, které jsem mu přál, nýbrž spíše náklonnost, kterou k němu chovám, tak živou a tak silnou, že potrvá bez umenšení i po jeho smrti a přejde na jeho rodinu a na to, co na světě zanechal nejdražšího, totiž na vás a na vaše děti. Prosím vás, abyste věřila, že o ně budu pečovat tak, jak si přál, když mě v hodině smrti dal prosit, abych je vzal pod svou ochranu; a učiním to s tolika důkazy dobré vůle, že může-li něco zmenšit vaši bolest, najdete v tom útěchu. Zatím prosím Boha, aby vám ji dal úplnou a měl vás, má sestřenice, ve své ochraně.“

Dne … prosince 1621.

Král panu de Montbazon.

„Můj bratranče, nemohla mě ani vás stihnout citelnější ztráta než ta, kterou mi působí smrt mého bratrance konetábla, vašeho zetě; vy, který víte, jak jsem ho miloval, můžete nejlépe posoudit, jaký z toho mám zármutek. Může-li mě něco na světě zarmoutit, je to tato rána, která přichází z ruky Boží a musí být přijata s odevzdáním naší vůle do vůle jeho. Řekl bych vám o tom víc, kdybych raději nechtěl projevit svou náklonnost tomu, co na světě zanechal nejdražšího, než svůj žal nad ním, který už není. Tím dosvědčím, že jsem ho miloval, že se postarám o jeho rodinu. Prosím vás, abyste věřil, že to učiním tak mocně, že všichni, jichž se to týká, budou mít proč chválit mou dobrotu. S tím prosím atd.“

Tyto dva dopisy jsou vzaty ze sbírky nadepsané: Registre de monsieur Tronçon secretaire du cabinet, de plusieurs lettres escrittes de la main du Roy Louys treisiesme, a diuers princes, seigneurs et autres, ez années 1619, 1620, 1621, 1622, 1623, 1624, 1625, et 1626 (Registr pana Tronçona, sekretáře kabinetu, s mnoha dopisy psanými rukou krále Ludvíka XIII. rozličným knížatům, pánům a jiným v letech 1619–1626; Národní knihovna, Fr. 3722).

XXII. Přijetí pana de Bassompierre v La Rochelle podle dobového tisku (září 1620)

[Dodatek k září 1620: po Ponts-de-Cé táhl král s armádou do Guyenne. Bassompierre si 13. září v Saint-Jean-d'Angély vyžádal dovolenou, aby navštívil švagra Saint-Luka v Brouage a cestou se podíval do La Rochelle³⁹; když se to u dvora rozneslo, chtělo jet s ním přes dvě stě šlechticů. Starosta je přijal u městské brány, ukázal jim přístav, opevnění, věž Řetězu a hugenotský chrám a pohostil je u prezidenta „skvělou hostinou o šedesáti ubrouscích“ (s. 205–206).]

Ve chvíli, kdy se dokončuje tisk tohoto svazku, nacházím velmi vzácný kus obsažený pod č. 34613 (45) knihovny Mazarinovy; je to šestistránkový tisk nazvaný: La reception faicte a monsieur le comte de Bassompierre par les Maire, Eschevins et Bourgeois de la Rochelle, et autres particularitez (Přijetí, jehož se panu hraběti de Bassompierre dostalo od starosty, konšelů a měšťanů města La Rochelle, a jiné zvláštnosti; Paříž, Joseph Bouillerot, 1620). Tento kus, který otiskuji jako historický doklad, zřejmě naznačuje, že pan de Bassompierre nedostal jen svolení odebrat se do La Rochelle, nýbrž že měl od krále zvláštní poslání k úřadům toho města.

„Po cestě do Saintes, kde měl pan vévoda d'Épernon tu čest hostit krále, držet otevřený stůl pro celý dvůr a uchystat Jeho Veličenstvu přijetí dokonale královské, odebralo se řečené Veličenstvo se svou armádou do okolí Blaye nedaleko města Bordeaux; předtím však určilo osobu pana hraběte de Bassompierre s několika členy své rady a s četnou šlechtou v jeho průvodu, aby je vyslalo do města La Rochelle a dalo tam na vědomí své dobré a upřímné úmysly.

Páni starosta, konšelé a měšťané města, zvěděvše o příchodu řečeného pana hraběte de Bassompierre, uchystali se přijmout ho způsobem hodným takového poselstva, prokázali mu všechny pocty, jaké jim byly možné, a v jeho osobě osvědčili všemožnou povinnost a oddanost Jeho Veličenstvu; nadto dali na věci, které řečený pán jménem Jeho Veličenstva přednesl, tak slušnou odpověď, že král neměl proč si na ně stěžovat; prohlásili všemožnou poslušnost a službu a potvrdili totéž, co prohlásili skrze své jednatele a poslance, které vyslali k Jeho Veličenstvu, když dlelo ve svém městě Poitiers; pohostili a uvítali řečeného pana hraběte podle jeho zásluh a velmi ho uspokojili svou zdvořilostí.

Král, jak dosvědčují zprávy z Blaye datované osmnáctého tohoto měsíce září, odjíždí z řečeného Blaye do svého města Bordeaux (armádu zanechal na tomto břehu řeky Garonny), kde prý je pan markýz de la Force⁴⁰, místokrál čili guvernér pro krále v jeho zemi a svrchovaném panství Béarnu; čeká tam na Jeho Veličenstvo a nese podrobení Béarňanů, hotových prokázat všechnu povinnost a poslušnost. Je tam také pan vévoda de Mayenne a stará se o to, aby obyvatelé řečeného Bordeaux přijali krále se vší ctí a nádherou; odtud, jak je naděje, se Jeho Veličenstvo zakrátko vydá na zpáteční cestu k Paříži.

A tak z milosti Boží všechno poslouchá Jeho Veličenstva a není města, které by neukázalo všechnu ochotnou poslušnost buď jeho osobě, nebo těm, které se Jeho Veličenstvu zlíbilo tam jeho jménem poslat; není tedy proč bát se a strachovat nepokojů v budoucnu při tak dobrém srozumění krále s jeho princi, městy a obcemi království.“