Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě

Doslov

„Znovu jsem vyvázl“

Krivického kniha končí na newyorské ulici v březnu 1939 setkáním se starým známým ze sovětských služeb a větou Znovu jsem vyvázl. Byla to pravda jen na dva roky.

V pondělí 10. února 1941 v půl desáté ráno našla pokojská washingtonského hotelu Bellevue, pár bloků od Kapitolu, Waltera Krivického mrtvého na posteli. Měl prostřelený pravý spánek, v pravé ruce revolver ráže .38 a vedle postele ležely tři dopisy na rozloučenou. Lékař odhadl, že je mrtev asi šest hodin. Policie po krátkém vyšetřování uzavřela případ jako sebevraždu.

Tomu závěru tehdy nevěřila řada lidí, kteří Krivického znali. Sám je před tím varoval. Vyšetřovateli Diesova výboru J. B. Matthewsovi řekl: Najdou-li mě jednou mrtvého a bude to vypadat na sebevraždu, nevěřte tomu. Angelice Balabanovové: Přečtete-li v novinách, že jsem spáchal sebevraždu, vězte, že mě k ní donutili. Totéž opakoval ženě a dětem, jak později vzpomínal Whittaker Chambers.

Měl k tomu důvod. Na začátku ledna 1941 zahlédl jeho přítel a literární agent Paul Wohl v New Yorku Hanse Brusseho, Krivického někdejšího šoféra a pomocníka, kterého čtenář zná z poslední kapitoly jako muže, jenž dostal rozkaz „nezastavit se před ničím“. Wohl vzkázal Krivickému varování po Suzanne La Folletteové. Krivickij svému advokátovi Louisi Waldmanovi tehdy řekl: Je konec. Jsem mrtvý muž. Hans nikdy neminul.

Po jeho smrti označili Waldman i Alexandr Kerenskij za vraha právě Brusseho. Prokázáno to nebylo nikdy. Svědectví zůstávají rozdělená: Reissova vdova Elsa Poreckaja napsala roku 1969, že Krivickij si život vzal sám, osamělý v cizí zemi, a že jeho dopisy nepochybně psal on. Chambers (1952) a Victor Serge (1944) mluvili o vraždě, bývalý šéf kontrarozvědky CIA William Hood (1984) o tom, že doklady „ukazují spíš k vraždě“. Nejúplnější dokumentaci shromáždil Gary Kern v knize A Death in Washington (2004). Rozhodující důkaz pro jednu či druhou verzi chybí dodnes.

Mezi knihou a smrtí

Kapitoly této knihy vycházely nejprve od dubna 1939 na pokračování v týdeníku The Saturday Evening Post; knižně vyšla 15. listopadu 1939. The New York Times ji přijal vlažně a americká levice tvrdě: kdo v roce 1939 psal, že Stalin hledá dohodu s Hitlerem, byl pro ni lhář nebo provokatér. Pak 23. srpna 1939 podepsali Molotov a Ribbentrop pakt o neútočení a Krivického hlavní teze — první kapitola této knihy — se naplnila dřív, než kniha vyšla.

Název knihy pochází z článku Reissovy vdovy k prvnímu výročí manželovy vraždy: Reiss byl „mnoho let ve Stalinově tajné službě a věděl, jaký osud ho čeká“.

Jedenáctého října 1939 Krivickij vypovídal před sněmovním výborem pro neamerickou činnost (Diesovým výborem); tlumočil mu Boris Shub. V lednu 1940 odplul pod jménem Walter Thomas do Londýna, kde ho několik týdnů vyslýchala Jane Archerová z britské kontrarozvědky MI5. Na základě jeho údajů byl zatčen šifrant ministerstva zahraničí John Herbert King, který léta předával sovětské rozvědce diplomatické depeše. Krivickij popsal i další dva agenty v britských úřadech — dnes víme, že šlo patrně o Donalda Macleana a Johna Cairncrosse —, ale ne tak přesně, aby je bylo možné odhalit. O jeho výpovědích se brzy dozvěděl Berija.

Do Spojených států se Krivickij mohl vrátit až v listopadu 1940. V srpnu téhož roku zavraždil agent NKVD v Mexiku Trockého; Krivickij z toho vyvodil, že na seznamu je teď on.

Rodina

Hned po zprávě o jeho smrti odvezl Whittaker Chambers Krivického ženu Antoninu a syna Aleka vlakem na Floridu, kde se obě rodiny několik měsíců skrývaly, a pak na svou farmu v Marylandu. Antonina se brzy vrátila do New Yorku, úředně přijala jméno Thomasová, žila a pracovala ve skromných poměrech a zemřela roku 1996 v pečovatelském domě v Ossiningu ve věku devadesáti čtyř let. Alek sloužil u námořnictva, studoval na Kolumbijské univerzitě a zemřel na nádor mozku, když mu bylo něco přes třicet let.

Co vysvětlivky zamlčely

Vysvětlivky v této knize nepředbíhají tomu, co Krivickij vypráví sám. Tady je místo říct, jak skončili ti, jejichž konec kniha jen naznačuje.

Abram Slucký, šéf zahraniční rozvědky NKVD, zemřel 17. února 1938, úředně na infarkt; Pravda mu otiskla nekrolog. Frinovskij po svém zatčení vypověděl, že Sluckého na Ježovův pokyn otrávili. Krivickij sám nabízí vysvětlení, proč musel zemřít potichu: věděl příliš mnoho o původu „důkazů“ proti Tuchačevskému a o konci generála Millera.

Generál Jevgenij Miller, unesený 22. září 1937 v Paříži, byl převezen do Moskvy a téměř dva roky vězněn pod cizím jménem. Zastřelen byl 11. května 1939. Nikolaj Skoblin, jeho pobočník, který ho do pasti vylákal, zmizel v den únosu; jeho další osud není s jistotou znám.

Sergej Špigelglas, který řídil tažení proti Reissovi i Krivickému, byl zatčen 2. listopadu 1938 a zastřelen 29. ledna 1941 — necelé dva týdny před Krivického smrtí.

Ignace Reiss zahynul 4. září 1937 u Lausanne. Z jeho vrahů se Roland Abbiate za války znovu vynořil ve Spojených státech pod jménem Vladimir Pravdin, v letech 1944–1945 jako šéf amerického zastoupení agentury TASS; v březnu 1946 se vrátil do SSSR. Hans Brusse poslal roku 1948 matce pohlednici bez razítka „z daleké země“; podle zprávy britské tajné služby žil na konci padesátých let ve východní Evropě.

A ještě jeden muž z pařížských kapitol: když Krivickij v roce 1937 hledal ochranu, poslal mu Trockého syn Lev Sedov na pomoc svého nejbližšího spolupracovníka Marka Zborowského. Zborowski byl sovětský agent.

Tři vrstvy jmen

Čtenář si mohl všimnout, kolik osob v knize vystupuje pod jménem, které nebylo jejich rodné. Není to zvláštnost, je to povaha prostředí. Jan Berzin se narodil jako Pēteris Ķuzis, Artur Artuzov jako Artur Frauchi, Artur Staševskij jako Hirschfeld, Semjon Firin jako Pupko, Osip Pjatnickij jako Josel Taršis, Vladimir Tairov jako Ruben Ter-Grigorjan. Sám autor se narodil jako Samuel Ginsberg.

Na rodné jméno se vrstvilo jméno konspirační a na ně třetí vrstva: Levinův anglický přepis, pořízený z francouzských a německých podkladů. Odtud Sloutski, Spiegelglass, Bruesse nebo Dombal v předloze — a odtud Slucký, Špigelglas, Brusse a Dąbal v tomto vydání.

Kniha ve světě

Krivického kniha vyšla v Londýně pod titulem I Was Stalin's Agent, francouzsky jako Agent de Staline (1940), španělsky jako Rusia en España (1939), polsky v exilu jako Byłem agentem Stalina (1964) a rusky až po pádu sovětského režimu, roku 1991. Česky vychází poprvé.

Svědectví, ne monografie

Krivickij psal po paměti, s pomocí novináře, pro americké publikum roku 1939. Jeho kniha není suchý operativní protokol a místy je znát, že vznikala pro časopis. Mnohé z toho, co popisuje — život nelegálů na cizí pasy, peníze Kominterny, únosy a vraždy v emigraci —, později potvrdily otevřené archivy a výpovědi jiných přeběhlíků; jinde se mýlí, a kde jsme to zjistili, říkají to poznámky. Zůstává svědectvím účastníka, se silou i omezeními, která to s sebou nese — a svědectvím člověka, který věděl, co ho čeká, a přesto psal.