Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě

VIII. Můj rozchod se Stalinem

V květnu 1937 mi Stalin dal nejvyšší doklad důvěry, jaký dát mohl. Za půl roku jsem se stal předmětem usilovné štvanice, kterou na mě vedli Stalinovi agenti OGPU. Jak se to stalo?

Během těch šesti měsíců se se Stalinovým režimem rozešel můj nejdůvěrnější přítel v sovětských službách v cizině. OGPU zorganizovala zvláštní výpravu vrahů, kteří ho nedaleko švýcarského Lausanne vlákali do pasti a rozstříleli ze samopalu.

Můj příběh je ukázkou toho, jak se z věrného sovětského důstojníka stane přes noc zvěř, na kterou stát vypsal hon a kterou lze skolit, kdekoli se naskytne příležitost. Je to příběh příznačný pro tisíce lidí v Sovětském svazu, kteří jsou dnes oslavováni jako hrdinové a zítra prohlašováni za zrádce. Najděte si v encyklopedii nebo v ročence jména význačných členů sovětské vlády, které nedávno velebil sám Stalin, a zjistíte, že jsou dnes skoro všichni psanci jako „špioni“ a „hadi“.

Byl to vysoký projev důvěry, kterého se mi od Stalina a ústředního výboru strany dostalo, když mě na vrcholu velké čistky poslali zpátky na mé místo šéfa sovětské vojenské rozvědky v západní Evropě. Byly to dny, kdy se velvyslanci a ministři, o zvláštních agentech ani nemluvě, odvolávali z celého světa, aby byli v Moskvě zastřeleni nebo uvězněni, a kdy i přední generálové Rudé armády mířili před popravčí četu.

Počátkem března jsem z vlastního podnětu opustil své velitelství v Haagu, abych se vrátil domů a podal svým nadřízeným hlášení; hnala mě ale také palčivá touha zjistit z první ruky, co se v Sovětském svazu děje. Protože jsem čekal, že budu pryč jen krátce, zůstala žena s dítětem v Holandsku.

Šestnáctého března jsem přistál letadlem v Helsingforsu ve Finsku a téže noci pokračoval vlakem do Leningradu. V posledních letech to byla má obvyklá cesta do Sovětského svazu a zpátky. Důvod, proč jsem se vyhýbal přímé cestě přes Německo, sahal do roku 1923. Patřil jsem, jak jsem už popsal, k sovětským důstojníkům, kteří v Německu organizovali kostru Rudé armády. To mě přivedlo do dobrodružných nepříjemností s berlínskými policejními úřady a v roce 1926 jsem se dva měsíce skrýval na našem sovětském velvyslanectví. Ačkoli jsem potom Německem několikrát tajně projel, stalo se to po Hitlerově nástupu v roce 1933 obzvlášť nebezpečným. Moskva si nepřála, abych riskoval, že padnu do rukou Hitlerova gestapa.

Proto jsem se v březnu 1937 vracel domů přes skandinávské země. OGPU tehdy kvůli čistce udělovala do Sovětského svazu jen málo vstupních víz a přes hranice se mnoho necestovalo. Jedinými dalšími cestujícími v mém vlaku byli tři Američané, zjevně cestující na diplomatické pasy, protože jim neprohlíželi zavazadla. Byl to manželský pár a plavovlasý muž po třicítce ve vysoké černé beranici. Mluvil rusky a podle všeho patřil k velvyslanectví Spojených států v Moskvě. S celníky se dost dlouho hovořilo o diplomatických zavazadlech, mezi nimiž byla řada ohromných balíků; co v nich je, o tom sovětští celníci vedli zábavné dohady.

U pokladny na leningradském nádraží jsem narazil na starého přítele a druha.

„Tak co, jak to jde?“ zeptal jsem se ho.

Rozhlédl se a tlumeným hlasem odpověděl: „Zatýkání, nic než zatýkání. Jen v leningradském kraji zatkli víc než sedmdesát procent všech ředitelů továren, zbrojovky v to počítaje. Je to úřední údaj od stranického výboru. Nikdo si není jist. Nikdo nikomu nevěří.“

V Moskvě jsem se ubytoval v hotelu Savoy, protože jsme svůj byt přenechali několika kolegům z úřadu. Čistka byla v plném proudu. Mnoho mých druhů zmizelo. Ptát se po osudu obětí bylo riskantní. Na mnoho telefonátů přátelům nikdo neodpovídal. Ti, kdo tu ještě byli, měli ve tvářích masky.

Jeden z mých nejbližších přátel, Max Maximov-Unšlicht1, synovec bývalého náměstka válečného komisaře, bydlel se ženou v pokoji vedle mě. Max skoro tři roky sloužil jako šéf naší vojenské rozvědky v nacistickém Německu, což je jedno z nejnebezpečnějších míst ve službě. Nedávno se oženil s dívkou z venkova, nadanou malířkou, která přijela do Moskvy studovat umění. Protože byla většinou doma, míval jsem u nich v pokoji své osobní papíry.

Měl jsem ve zvyku zastavit se u Unšlichtových večer a obvykle jsme vysedávali a hovořili až do časných ranních hodin. Dychtil jsem po zprávách. Maxův strýc už upadl v nemilost. Byl odsunut ze svého mocného armádního místa do úřadu bez moci — na místo tajemníka Ústředního výkonného výboru Sovětského svazu. Přátelé, spolupracovníci a příbuzní Unšlichtových mizeli den co den. Bylo mezi nimi mnoho vysokých generálů a komisařů.

„Proč zatkli generála Jakira? Proč sebrali generála Ejdemana?“ ptával jsem se Maxe.

Max byl ale zarytý stalinista. Místo aby na mé určité otázky odpověděl, hájil čistku jako celek.

„Jsou to pro Sovětský svaz nebezpečné časy,“ říkával. „Kdo je proti Stalinovi, je proti revoluci.“

Jednou v noci jsem se vrátil do pokoje velmi pozdě. Šel jsem spát, aniž jsem u Unšlichtových zaklepal. Uprostřed noci mě probudil hluk na chodbě. To si pro mě jde OGPU, pomyslel jsem si. Ke dveřím ale nepřišli. V sedm ráno někdo zaklepal. Otevřel jsem a stála přede mnou Maxova žena Regina; po tvářích jí tekly slzy a v očích měla hrůzu.

„Odvedli Maxe! Odvedli Maxe!“ Nic jiného ze sebe nedostala.

Ukázalo se, že Maxe zatkli předchozího večera, právě když se vracel z úřadu a vešel do hotelové haly. V noci agenti OGPU jeho pokoj přepadli, prohledali a mimochodem s ostatním zabaveným materiálem odnesli i mé osobní papíry. Časně zrána sdělil vedoucí hotelu paní Maximovové-Unšlichtové, že musí pokoj do hodiny vyklidit. Regina neměla v Moskvě příbuzné. Neměla peníze. A i s penězi je nemožné sehnat v Moskvě bydlení ze dne na den.

Pokoušel jsem se vedoucího hotelu zviklat, byl ale neoblomný. I jeho chování ke mně se změnilo. Nebyl jsem snad Maxův blízký přítel? Z výrazu jeho tváře se zdálo, že ani mé vlastní postavení nepokládá za nijak pevné.

Zatelefonoval jsem našemu společnému příteli, vysokému důstojníkovi vojenské rozvědky, se kterým jsem se pouhé dva večery předtím sešel v Maxově pokoji. Zeptal jsem se ho, zda by mohl něco udělat, aby Regina neskončila na ulici. Odpověděl stroze.

„OGPU Maxe zatkla. Je to tedy nepřítel. Pro jeho ženu nemohu udělat nic.“

Pokusil jsem se s ním přít, dal mi ale jasně najevo, že i pro mě bude nejlepší se do té věci neplést. Zavěsil.

Zatelefonoval jsem pak důstojníkovi OGPU, který měl Maxovo zatčení na starosti, a žádal okamžité vrácení svých osobních dokumentů. Rozhodl jsem se v té věci počínat si rázně. Kupodivu byl ten důstojník OGPU nanejvýš zdvořilý.

Když jsem mu vysvětlil, proč jsem měl papíry v Maxově pokoji, a projevil ochotu přijít si pro ně, odpověděl: „Pošlu vám ten balíček hned po kurýrovi, soudruhu Krivickij.“

Do půl hodiny jsem papíry měl. Během dne jsem pomohl zařídit, aby se Regina mohla tu noc vrátit do rodného města. Potají jsem jí dal potřebné peníze. Zjistili jsme, že zůstávat v Moskvě by bylo marné, protože za mužem nesmí a nijak mu pomoci nemůže. V té době bylo politickým vězňům zakázáno posílat i balíčky s jídlem nebo šatstvem.

Prvním mým úkolem, když jsem toho dne přišel do úřadu, bylo sepsat dvě zprávy o svých stycích s Maxem. Jednu jsem adresoval nadřízeným ve válečném komisariátu, druhou své stranické buňce. Vyžadoval to nepsaný zákon, podle něhož má každý člen komunistické strany podat úplné dějiny svého vztahu ke komukoli, kdo je obviněn z politického provinění. Nepodat takovou zprávu by se rovnalo přiznání viny.

Zemí se hnal hon na špiony. Podle Stalina bylo první povinností každého sovětského občana hledat zrádce. Byl to on, kdo varoval, že „nepřátelé lidu, trockisté a agenti gestapa“ číhají všude a pronikli do každého oboru. Ježovův stroj teroru vyložil Stalinovu výzvu k bdělosti takto:

„Obviňujte jeden druhého, udávejte jeden druhého, chcete-li zůstat mezi živými.“

Špionážní mánie vedla lidi k tomu, že udávali své přátele, ba i nejbližší příbuzné. Pomateni strachem lidé té štvanici propadli a nabízeli OGPU oběti a další a další oběti, aby zachránili sami sebe.

Za prvních pět měsíců roku 1937 provedla OGPU 350 000 politických zatčení — to jsou úřední čísla, která mi sdělil náčelník zvláštního oddělení pověřeného čistkou. Mezi vězni byli jak maršálové a zakladatelé sovětské vlády, tak drobní komunističtí funkcionáři.

Uprostřed té přílivové vlny zatýkání a poprav jsem dělal svou práci a podával Ježovovi hlášení o zahraničních věcech, které bylo třeba vyřídit, než se vrátím do Holandska. Mezi mými kolegy byli tací, kdo pochybovali, že mě ze země pustí; já jsem přesto požádal o půl tuctu dalších vysoce vyškolených agentů, které jsem potřeboval na posílení svého štábu v cizině. Poslali mi k pohovoru několik absolventů našich tajných škol. Jedním z nich byla Američanka jménem Kitty2 Harrisová, vlastním jménem Katherine Harrisonová. Byla mi popsána jako bývalá žena Earla Browdera, vůdce komunistů ve Spojených státech, a tedy jako mimořádně spolehlivá. Potřeboval jsem tehdy agentku ve Švýcarsku a držitelka amerického pasu byla obzvlášť vítaná.

Když se Kitty Harrisová dostavila a předložila mi své papíry v zapečetěné obálce, dozvěděl jsem se, že bydlí také v hotelu Savoy. Bylo jí asi čtyřicet, byla tmavovlasá, dobrého vzezření a s naší tajnou službou byla spojena už několik let. Kitty Harrisová mluvila o Browderovi dobře, a zvlášť o jeho sestře, která tehdy sloužila u nás ve střední Evropě.

Schválil jsem přidělení slečny Harrisové na místo v cizině a ta odjela devětadvacátého dubna. Stejně byli vypraveni i další, které jsem vybral, s rozkazem hlásit se mým pomocníkům v západní Evropě. Ukázalo se, že čistka, a dokonce ani Maxovo zatčení, mým postavením neotřásly. Ježov by mi jistě nedovolil vybírat agenty a posílat je do ciziny, kdyby měl v úmyslu zahrnout do čistky i mě.

Čistka ale smetala lidi jako lavina. Jednu z mých zkušených překladatelek, ženu, která v mém oddělení sloužila řadu let, sebrala OGPU. Nahradit ji bylo takřka nemožné, protože ta práce vyžadovala mimořádně spolehlivou osobu s dokonalou znalostí mnoha jazyků. Když jsem se ptal po důvodu jejího zatčení, bylo mi řečeno, že zatkli jejího muže, komunistu a ředitele jedné moskevské továrny, a ženu sebrali z opatrnosti.

„K čemu mi je držet v cizině tucet lidí, kteří sbírají zprávy pro politbyro, když nemám tajemnici, která by je přeložila a sestavila?“

S tím jsem se obrátil na Sluckého, ten ale jen pokrčil rameny.

Zhruba v polovině května jsem narazil na starého známého, který sloužil jako sovětský vojenský přidělenec v Rumunsku. Byl to ohromný a veselý chlapík, kterého smysl pro humor neopustil ani teď.

Když mě na ulici uviděl, zarazil se v půli kroku. „Vidím dobře, nebo je to Walter? Cože, ještě vás nezatkli? To nic, nic si z toho nedělejte. Však na vás brzo dojde,“ a dal se do bouřlivého smíchu.

Chvíli jsme si povídali. Odsypal po tuctech jména zatčených armádních důstojníků — maršál Tuchačevskij a jeho druzi už tou dobou byli v síti. Nepochyboval, že brzy přijde řada i na něj.

Přijel jsem do Sovětského svazu na krátko, uplynuly ale dva měsíce a rozkaz k návratu nepřicházel. Začalo se zdát tak nepravděpodobné, že by mě na vrcholu čistky v Rudé armádě ze země pustili, že jsem nakonec poslal ženě do Holandska telegram, ať se chystá vrátit se s dítětem do Moskvy.

Dvaadvacátého května, v den, kdy na vážkách visel osud samotného válečného komisaře Vorošilova a jeho pád se čekal každou chvíli, jsem dostal pas a bylo mi řečeno, že mi vlak jede v deset večer. Šel jsem za Michailem Frinovským, Ježovovou pravou rukou, a ten mi zprávu o večerním odjezdu potvrdil.

Moji kolegové to vykládali jako doklad bezvýhradné důvěry, kterou ke mně Kreml chová. Když jsem ale dorazil do Běloostrova na finské hranici a zahlédl, jak se k mému kupé řítí známá postava místního velitele a mává telegramem, pomyslel jsem si: „Má rozkaz k mému zatčení!“

Mnoho lidí bylo zatčeno právě takhle, zrovna když se chystali přejít hranici. „Ale proč?“ ptal jsem se sám sebe. „Proč mě nezatkli dřív?“

Vlak zastavil. Velitel mě srdečně pozdravil. Telegram byla běžná zpráva, která mu oznamovala můj příjezd, aby mi byla zajištěna pomoc, jaká náleží důstojníkům naší tajné služby projíždějícím na falešný pas.

Pořád jsem měl u sebe pas, se kterým jsem v roce 1935 opustil Sovětský svaz. Byl jsem Eduard Miller, rakouský inženýr. Ten pas pro mě uschovávali na sovětském velvyslanectví ve Stockholmu, a to výhradně pro mé cesty ze Švédska do sovětského Ruska. Po příjezdu do Stockholmu jsem si vyzvedl pas, na který jsem žil v Holandsku. S ním jsem se znovu stával doktorem Martinem Lessnerem, rakouským obchodníkem s uměním, Celebesstraat 32, Haag.

Ačkoli mnou zážitky z Moskvy otřásly, vracel jsem se na své místo odhodlán sloužit sovětské vládě stejně neochvějně věrně jako po osmnáct předchozích let.

Do Haagu jsem dorazil sedmadvacátého května. O dva dny později mě přišel navštívit můj starý přítel a druh Ignace Reiss3. Léta pracoval v naší tajné službě v cizině. Byl známý pod krycím jménem Ludwig. V té době užíval pas znějící na Čecha jménem Hans Eberhardt.

Čistka starých bolševiků a „procesy se zrádci“ Reissem hluboce otřásly a on už byl rozhodnut se s Moskvou rozejít. Netrpělivě čekal na můj návrat ze sovětského Ruska a přijel rovnou do Holandska, aby ode mě dostal zprávy o domácích událostech z první ruky. Mé odpovědi na jeho četné a pronikavé otázky na něj zapůsobily zdrcujícím dojmem. Reiss byl důsledný idealista, který se celým srdcem dal do služeb komunismu a světové revoluce, a Stalinova politika se mu čím dál zřetelněji jevila jako vývoj k fašismu.

Reisse a mě poutala dlouhá léta nebezpečné ilegální služby a bylo jen málo věcí, které bychom si nesvěřili. Mluvil se mnou o svém drtivém rozčarování, o touze nechat všeho a odejít do nějakého zapadlého kouta, kde by se na něj zapomnělo. Snesl jsem všechny obvyklé důvody a zazpíval starou písničku, že z boje se neutíká.

„Sovětský svaz,“ naléhal jsem, „je pořád jedinou nadějí dělníků celého světa. Stalin se může mýlit. Stalinové přijdou a odejdou, Sovětský svaz zůstane. Naší povinností je držet se svého místa.“

Ačkoli byl Reiss přesvědčen, že Stalin jde protirevolučním kurzem vstříc katastrofě, odcházel ode mě s tím, že počká a bude sledovat další vývoj v Moskvě, než ten zamýšlený rozchod se sovětskou vládou provede.

To bylo v květnu. Znovu jsem Reisse viděl v červenci v Paříži, kam jsem jel jednat s několika svými agenty. V sobotu sedmnáctého července v sedm večer jsem se s ním na pár minut sešel v kavárně Weber. Dychtil po tom, aby si se mnou mohl dlouze promluvit, zjevně o věci, která pro něj byla nanejvýš důležitá. Dohodli jsme se, že mi nazítří v jedenáct dopoledne zavolá a smluvíme si schůzku. Bydlel jsem v hotelu Napoleon.

O dvě hodiny později jsem dostal od své pařížské tajemnice Madeleine naléhavý vzkaz, že se mám sejít se Špigelglasem, zástupcem šéfa zahraničního oddělení OGPU, kterého Ježov poslal do západní Evropy s nanejvýš tajným posláním.

Sešel jsem se se Špigelglasem na výstavišti pařížské výstavy a hned jsem viděl, že se muselo stát něco mimořádného. Vytáhl dva dopisy, které Reiss téhož dne odevzdal Lidiji Grozovské, agentce OGPU přidělené k naší obchodní misi v Paříži, aby je odeslala do Moskvy. Reiss byl přesvědčen, že ve Francii jeho dopisy nikdo neotevře. Nevěděl, že je podezřelý a že Špigelglas byl vyslán s neomezenou plnou mocí očistit zahraniční služby. Ježov mu dal úplnou pravomoc a rozkaz nezastavit se před ničím, ani před únosem nebo zavražděním podezřelých agentů.

„Ano,“ řekl Špigelglas a ukázal na dopisy, které držel v ruce, „zpočátku jsme podezírali i tebe. Řekli nám totiž jen tolik, že se v Holandsku objevil nějaký vysoký sovětský agent a navázal styky s trockisty. Zjistili jsme, že ten zrádce je Ludwig, a ne ty.“

Jedenáctého června, v den, kdy Moskva oznámila čistku Tuchačevského a osmi vysokých generálů Rudé armády, odjel můj přítel Reiss podle zpráv, které měla OGPU v rukou, do Amsterodamu. Tam se tajně sešel s H. Sneevlietem4, poslancem a vůdcem amsterodamského svazu dopravních dělníků, člověkem s trockistickými sklony. OGPU měla oči a uši všude.

Špigelglas mi nejdřív nechtěl dát přečíst dopisy, kterými Reiss službu opouštěl, nakonec ale povolil. Hlavní vzkaz mého přítele byl adresován ústřednímu výboru komunistické strany — to jest Stalinovi, jejímu generálnímu tajemníkovi. Ten dopis byl datován sedmnáctého července a musel být napsán jen pár hodin před naším krátkým setkáním. Reiss zjevně zamýšlel projednat své rozhodnutí se mnou na schůzce, kterou jsme si smluvili na druhý den. Psal:

Dopis, který vám dnes adresuji, jsem měl napsat už dávno — v den, kdy byla Šestnáctka (míněna skupina Kameněva a Zinovjeva, popravená v srpnu 1936) na rozkaz otce národů (sovětské oslovení Stalina) zavražděna ve sklepeních Lubjanky. Tehdy jsem mlčel. Nepozvedl jsem hlas na protest ani při dalších vraždách a nesu za to velkou odpovědnost. Má vina je veliká, pokusím se ji však odčinit, odčinit ji rychle a ulevit svému svědomí.

Až dosud jsem šel s vámi. Od této chvíle ani krok dál. Naše cesty se rozcházejí! Kdo v tuto hodinu mlčí, stává se Stalinovým spoluviníkem a zrádcem věci dělnické třídy a socialismu.

Od svých dvaceti let bojuji za socialismus. Nechci teď, na prahu svého pátého desetiletí, žít z přízně Ježovovy. Za sebou mám šestnáct let ilegální služby — to není maličkost, ale ještě mám dost sil začít znovu…

Povyk, který se spustil kolem polárních letců, měl přehlušit křik obětí mučených ve sklepeních Lubjanky, v Minsku a v Kyjevě, v Leningradě a v Tiflisu. To se ale nezdaří. Hlas pravdy je pořád hlasitější než hluk motoru o nejvyšším výkonu.

Ano, rekordním letcům bude snazší získat si americké dámy a sportem pomatenou mládež obou světadílů, než nám bude získat světové mínění a pohnout svědomím světa. Ať se ale nikdo neklame. Pravda si cestu najde. Den soudu je blíž, mnohem blíž, než si pánové v Kremlu myslí…

Ne, dál už nemohu. Vracím se ke svobodě — zpátky k Leninovi, k jeho učení a jeho věci.

P. S.: V roce 1928 mi byl za službu proletářské revoluci udělen Řád rudého praporu. Tímto jej vracím. Nosit jej zároveň s katy nejlepších představitelů ruského dělnictva je pod mou důstojnost.

Pro Špigelglase znamenal Reissův vzkaz jedinou věc: zradu. Od té chvíle byl Reiss špion, nebezpečný nepřítel, kterého je třeba „zlikvidovat“ — Stalin totiž sovětským agentům nedovoluje svou službu opustit.

„Víš, že za Reisse odpovídáš ty,“ poznamenal Špigelglas významně. „Tys ho přivedl do komunistické strany a tys za něj ručil, když vstupoval k nám.“

Dál mi vykládal, že má zprávy, podle nichž hodlá Reiss nazítří ráno opustit Francii, a že se musí jednat ještě tu noc, jinak může být pozdě. Zpočátku byl opatrný a jen naznačoval, že bych se na „likvidaci“ Reisse mohl podílet. Dělal jsem, že nechápu, kam míří, a snažil jsem se hovor obrátit jinam.

Špigelglas navrhl, abychom zatelefonovali blízkému Reissovu příteli, tehdy v Paříži, bývalému maďarskému pastorovi, který v naší tajné službě vystupoval pod jménem Mann, a vyzvali ho, ať se k naší poradě připojí. Manna jsme zastihli a on souhlasil, že přijde.

Mezitím začal Špigelglas mluvit zcela otevřeně. Z jeho slov mi nezbývalo mnoho pochyb, že můj vlastní osud závisí na tom, jak se tu noc zachovám. Na jeho naléhavý návrh, abych se podílel na organizaci „řešení“ Reissova případu, a dokázal tak Ježovovi a Stalinovi vlastní věrnost, jsem nakonec odpověděl, že s ničím takovým nechci mít nic společného.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že má celoživotní služba sovětské vládě skončila. Nároky Stalinovy nové éry splnit nedokážu. Nemám v sobě vlohy, které Špigelglasové a Ježovové vyžadují. Zločineckou zkoušku, které se teď podrobuje každý, kdo chce Stalinovi sloužit, neprojdu. Složil jsem přísahu, že budu sloužit Sovětskému svazu, a podle té přísahy jsem žil; přiložit ale ruku k těm hromadným vraždám bylo nad mé síly.

Zeptal jsem se Špigelglase, má-li pravomoc převzít mou síť, protože situace zjevně vyžaduje, abych se vrátil do Moskvy. Odpověděl, že to jeho pravomoci přesahuje a že tu věc mám předložit rovnou svým nadřízeným.

Zanedlouho se k nám připojil Mann. Zatímco jsme Reissův odchod znovu probírali, Špigelglas se chvílemi vzdaloval a odcházel do jiného pavilonu, zjevně aby se poradil s nějakým dalším agentem. Během jedné takové nepřítomnosti — bylo už po půlnoci — jsem šel k telefonu a zavolal Reissovi do hotelu. Jakmile se Reiss na druhém konci ozval „Haló“, položil jsem sluchátko. Mezi jednou a třetí hodinou ranní toho osmnáctého července jsme s Mannem takové hovory uskutečnili čtyři. Měly být pro Reisse varováním, že mu hrozí bezprostřední nebezpečí.

Zpátky v hotelu jsem čekal, že mi Reiss nazítří v jedenáct dopoledne zavolá a domluvíme si schůzku. Telefon zazvonil v deset. Byl to Mann. Žádal mě, ať hned přijdu. Řekl jsem mu, že mám do hodiny schůzku s Reissem.

„Můžeš přijít. On se neukáže,“ řekl.

S hrůzou z pomyšlení, že je Reiss už zavražděn, jsem se taxíkem rozjel k Mannovu bytu. Byl tam Špigelglas.

„Utekl!“ zvolal. „V sedm ráno odešel z hotelu.“

S Mannem jsme si vyměnili pohled. Oddechli jsme si.

Příštího rána, v pondělí devatenáctého července, jsem dostal od Reisse dopis, ve kterém se se mnou loučil a vysvětloval, co udělal. Po přečtení jsem si ho zastrčil do kapsy. Mé přátelství s Reissem bylo dobře známo a pokládal jsem za samozřejmé, že budu muset odjet domů a nést následky. Poslal jsem do Moskvy zprávu o celé věci. Být ve Stalinových službách důvěrným přítelem někoho, kdo se s ním rozejde, je vážná věc, a věděl jsem, že mé odmítnutí pomoci při vraždě přítele neuvidí Ježov ani Stalin rádi. Navrhl jsem, že se vrátím domů, a požádal o pokyny.

V úterý dvacátého července ve tři hodiny ráno mě probudil telefon. Byl to Špigelglas.

„Dostals dopis?“ zeptal se.

Odpověděl jsem upřímně, že nevím, o čem mluví — v rozespalosti jsem si na Reissův dopis hned nevzpomněl.

Špigelglas mě vyzval, ať se s ním okamžitě sejdu. Zdráhal jsem se. Trval na tom, že je to naléhavé, a nakonec jsem povolil. Spěšně jsem se oblékl a sešel se s ním v nedaleké kavárně. Tam se mě Špigelglas zeptal přímo, zda jsem od Reisse dostal dopis. Udiven jeho vševědoucností jsem jej vytáhl z kapsy. Žádal, abych mu ho dal přečíst, a vyzval mě, ať jej dám hned vyfotografovat, což bylo docela nemožné. Chtěl fotokopii toho dopisu a já jsem se rozhodl přenechat mu originál.

Mé postavení se tím ještě zkomplikovalo. Dostal jsem dopis od „zrádce“ Reisse a neuvědomil jsem o tom Špigelglase okamžitě. Navíc jsem, když mě jeho telefonát probudil, nejdřív popřel, že takový dopis mám. Pro Špigelglase jsem tím byl zřetelně označen za Reissova spoluviníka.

Napsal jsem ženě, ať se sbalí a přijede s dítětem do Paříže, abychom se připravili na návrat do Moskvy. Přijela koncem měsíce a usadili jsme se pod jménem Lessnerovi v penzionu v Rue des Maronniers v Passy, v bohaté obytné čtvrti.

Desátého srpna přišlo mé odvolání do Moskvy. Protože můj rakouský pas na jméno Eduard Miller pozbyl platnosti, poslali mi zvláštní pas na jméno československého obchodníka Schoenborna. Měl jsem se plavit z Le Havru do Leningradu francouzským parníkem Bretagne, který mezi oběma přístavy v létě pravidelně jezdil.

Nějaký čas před mým odvoláním se Špigelglas ode mě dozvěděl, že jednou z mých agentek je sestra Earla Browdera jménem Margaret. Požádal mě, abych mu ji přidělil, protože má ve Francii „důležitý úkol“, k němuž potřebuje obzvlášť spolehlivé lidi. Nechci slečnu Browderovou do „důležitých úkolů“ Špigelglasových, které jsem popsal, zaplétat; myslím si ale, že by si Američané měli uvědomit, do jakých poměrů se mohou dostat, dají-li se Stalinovi do služby.

Když mi teď bylo nařízeno předat svou organizaci Špigelglasovi, požádal, aby se mohl osobně setkat s mými hlavními agenty, a zvlášť mu šlo o setkání se slečnou Browderovou, která pracovala na americký pas znějící na jméno Jean Montgomeryová.

Slečna Browderová, žena ke čtyřicítce, drobné postavy a typu učitelky, byla ve službách sovětské vojenské rozvědky už nějakou dobu. V letech 1936 a 1937 pracovala ve střední Evropě, kde připravila půdu pro zřízení naší tajné vysílačky. Slečna Browderová vyšla z naší zvláštní školy v Moskvě jako radiotelegrafistka a v cizině žila v přestrojení za studentku.

Po návratu ze Sovětského svazu koncem května jsem ji povolal do Nizozemska. Sešli jsme se začátkem června v Amsterodamu, kde bydlela v hotelu Pays-Bas. Protože mé velitelství bylo v Haagu, což je na časté schůzky příliš daleko, navrhl jsem jí, ať se přestěhuje do Scheveningenu. Udělala to a v červnu a červenci 1937 tam bydlela v hotelu Zeerest. Koncem července jsem ji povolal do Paříže, kde se ubytovala v hotelu Lutetia na bulváru Raspail.

Agentem mimořádného nadání, kterého jsem Špigelglasovi představil, byl mladý Holanďan Hans Brusse5, syn významného odborového vůdce. Hans měl v nadcházejících týdnech sehrát osudovou úlohu. Byl mým nejdůvěryhodnějším pomocníkem v mnoha neobvyklých úkolech a stal se důvěrným přítelem naší rodiny. Měl jsem toho mladíka velmi rád, a jeho ženu Noru také.

Chystal jsem se teď odjet jednadvacátého srpna do Moskvy parníkem Bretagne. Od chvíle, kdy Reissova aféra vypukla, a ještě když jsem bydlel v hotelu Napoleon, jsem pozoroval, že mě sledují. Když přijela žena s dítětem a přestěhovali jsme se do penzionu v Passy, bylo to sledování ještě horlivější. Žena si ho všímala, i když šla s dítětem na procházku do parku. Byla to pochopitelně Špigelglasova práce. Ženě, která nebyla zdravá, se těmi starostmi přitížilo a dítě k tomu dostalo černý kašel. Když přišel den odjezdu, bylo jasné, že budu muset rodinu nechat v Paříži. Zařídil jsem, aby za mnou do Moskvy přijeli o několik týdnů později.

S pasem na jméno Schoenborn jsem dorazil kolem sedmé večer na nádraží Saint-Lazare, abych stihl vlak v osm hodin do Le Havru, kde jsem měl nastoupit na loď do Leningradu. Asi deset minut před odjezdem, když jsem už odbavil zavazadla a usedl do vagonu, vpadl dovnitř zástupce pařížského rezidenta OGPU. Řekl mi, že právě přišel telegram z Moskvy s pokynem, abych v Paříži zůstal. Nevěřil jsem tomu, ale o chvíli později přiběhl celý udýchaný jeden z mých vlastních lidí se zprávou o další šifrované depeši podobného obsahu. Žádal jsem, ať mi ty telegramy ukážou, bylo mi ale řečeno, že je má Špigelglas. Nechal jsem vynést zavazadla a vystoupil jsem z vlaku právě ve chvíli, kdy se rozjížděl.

Hlavou mi bleskla myšlenka, že celá ta věc s odvoláním byla nastrojena, aby mě vyzkoušeli — aby zjistili, zda se do Sovětského svazu opravdu vrátím. V tom případě jsem ve zkoušce obstál. Ta úskočnost mě ale hluboce urazila. Právě tam se mě zmocnil pocit, že nejenže svou službu ukončím, ale že se do Stalinova Ruska už nikdy nevrátím.

Ubytoval jsem se teď v hotelu Terminus u Saint-Lazare jako Schoenborn, český obchodník, jehož jméno jsem nosil. Žena byla pořád v penzionu jako paní Lessnerová. Vzkázal jsem jí, že jsem nakonec neodjel. Tu noc jsem prochodil Paříž křížem krážem, docela sám, a zápasil s otázkou, zda se vrátit, nebo ne.

Příští dny jsem se pokoušel přijít na to, proč byl můj odjezd na poslední chvíli odložen. Chtěl mi Stalin dát další příležitost prokázat věrnost? Sledování se přitom hmatatelně zesílilo. Večer šestadvacátého srpna jsem šel s Hansem a Norou do divadla na derniéru Gorkého Nepřátel, kterou hrál sovětský soubor na pařížském hostování. Seděli jsme ve druhé řadě. O první přestávce se mi na rameno položila ruka. Otočil jsem se. Byl to Špigelglas s několika společníky.

„Můžete odjet zítra s těmihle umělci na některé z našich lodí,“ poradil mi.

Vztekle jsem se na něj obrátil a řekl mu, ať mě neobtěžuje. „Odjedu, až budu připraven,“ řekl jsem.

Všiml jsem si, že Špigelglas se svými druhy krátce nato z divadla zmizel. Poslal jsem do Moskvy depeši, že se vrátím s rodinou, jakmile se dítě uzdraví.

Sedmadvacátého srpna jsem se přestěhoval do Breteuilu, pár hodin od Paříže, a asi týden jsme tam v klidu žili, zatímco se dítě zotavovalo. Ráno pátého září jsem otevřel pařížský Matin a uviděl depeši z Lausanne ve Švýcarsku, která přinášela zprávu o záhadné vraždě Čechoslováka Hanse Eberhardta. Tak dostali Ignace Reisse!

Z Reissovy vraždy se stal v Evropě proslulý případ a ozvěnu měl v americkém tisku i po celém světě. Švýcarská policie za pomoci poslance Sneevlieta a Reissovy vdovy odvedla pozoruhodné vyšetřování, které trvalo řadu měsíců. Záznam o případu vydal v Paříži Pierre Tisné6 v knize nazvané L’Assassinat d’Ignace Reiss. Policejní vyšetřování zjistilo tyto skutečnosti.

V noci na čtvrtého září bylo nedaleko chamblandeské silnice, vedoucí z Lausanne, nalezeno tělo neznámého muže asi čtyřicetiletého, rozstřílené dávkou ze samopalu. V hlavě měl pět kulek a v těle sedm. V ruce mrtvý svíral pramen šedivých vlasů. V kapsách měl pas na jméno Hans Eberhardt a jízdenku do Francie.

Automobil americké výroby, opuštěný šestého září v Ženevě, vedl ke zjištění totožnosti dvou záhadných hostů, muže a ženy, kteří se čtvrtého září zapsali v lausannském hotelu de la Paix a uprchli bez zavazadel a bez zaplacení účtu. Ta žena byla Gertrude Schildbach7, německé národnosti, bytem v Římě. Byla agentkou OGPU v Itálii. Tím mužem byl Roland Abbiate8, alias François Rossi, alias Py, rodák z Monaka a jeden z pařížských agentů OGPU. Mezi věcmi, které Gertrude Schildbach v hotelu zanechala, byla krabice čokoládových bonbonů se strychninem — dnes je v rukou švýcarské policie jako jeden z důkazů v tom případu. Gertrude Schildbach byla důvěrnou přítelkyní Reissovy rodiny a hrávala si s jeho dítětem. Nenašla v sobě sílu dát ty otrávené bonbony, jak jí Špigelglas nařídil, rodině, kterou chodila navštěvovat jako přítelkyně.

Sama Gertrude Schildbach od počátku čistky politicky kolísala a mohla věrohodně sehrát roli ženy, která je ochotna se k Reissovu rozchodu s Moskvou připojit. Reiss o jejím kolísání věděl a důvěřoval jí. Vyšel si s ní na večeři do restaurace nedaleko Chamblandes, aby celou situaci probrali. Tak si to alespoň myslel. Po večeři se šli kousek projít. Nějak zabloudili na nepříliš osvětlenou silnici. Objevil se automobil a náhle zastavil. Vyskočilo z něj několik mužů a napadli Reisse. Bránil se útočící tlupě, ale s pomocí Gertrude Schildbach — jejíž pramen vlasů se mu našel v sevřené dlani — ho vtlačili do vozu. Tam na něj jeden z nich, Abbiate-Rossi, s pomocí druhého, Étienna Martignata9 — obou pařížských agentů OGPU —, zblízka vypálil ze samopalu. Jeho tělo vyhodili z vozu o kus dál.

Renata Steiner, narozená roku 1908 ve švýcarském Sankt Gallenu, byla ztotožněna jako osoba, která najala vůz americké výroby použitý Reissovými vrahy. Slečna Steiner byla ve službách OGPU od roku 1935 a předtím měla za úkol sledovat Sedova10, syna Trockého. Byla jednou ze tří spolupachatelů Reissovy vraždy, které policie zadržela. Ke svému podílu na zločinu se přiznala a pomohla úřadům případ vyřešit.

Vražda měla ještě dohru, a nákladnou. Švýcarské úřady žádaly výslech Lidije Grozovské a francouzské úřady ji přes strašlivý nátlak sovětského velvyslanectví patnáctého prosince vyslechly. Připomeňme, že to byla právě Grozovská, kdo sedmnáctého července Reissovy dopisy převzal a předal je Špigelglasovi. Dva dny po výslechu byla zatčena. Švýcarská vláda žádala její vydání. Stalinova diplomatická ruka ale znovu přispěchala na pomoc jeho druhé ruce, té, která se zabývá tajnými vraždami. Francouzské soudy Grozovskou propustily na kauci padesáti tisíc franků a na její podpis, že Francii neopustí. Netřeba dodávat, že zmizela beze stopy. Naposledy ji francouzští policejní agenti spatřili, když jim ujela v silné limuzíně sovětského velvyslanectví.

Když jsem pátého září četl o Reissově smrti, uvědomil jsem si, že mé vlastní postavení je zoufalé. Stalin a Ježov mi nikdy neodpustí, že jsem se odmítl toho zločinu účastnit. Pro ně to znamená, že sdílím Reissovy pochybnosti. Měl jsem teď před sebou volbu mezi kulkou od Stalinových úředních katů na Lubjance a mimo Rusko deštěm kulek ze samopalu v rukou jeho neúředních vrahů.

Tohle děsivé dilema začínalo pomalu docházet i mé ženě. Rozhodli jsme se vrátit do Paříže. Pořád jsem předstíral přípravy na odjezd do Moskvy. Má tajemnice Madeleine nám našla vhodný hotel v Saint-Germain. Zapsali jsme se v Henri-Quatre.

Tam se asi v polovině září objevil můj mladý pomocník Hans Brusse. Byl ve velké tísni. Dostal pokyn jet do Holandska, kde paní Reissová bydlela u Sneevlietových, a ukrást zápisky a papíry, které Reiss zanechal. Jel, vrátil se ale s prázdnýma rukama. Naléhali na něj, ať se vrátí a nezastaví se před ničím, ani před vraždou, dokud ty papíry nezíská. Zoufalý a se slzami v očích přišel ke mně pro radu.

Řekl jsem mu, že Reiss byl idealista, opravdový komunista, a že budoucí dějiny revolučního a dělnického hnutí vraždy OGPU odsoudí. Poradil jsem mu, ať ten nebezpečný úkol, kterým ho Špigelglas pověřil, zmaří, a řekl jsem mu, jak to udělat. Pořád jsem ale mluvil o svém blízkém návratu do Moskvy a Hans věděl, že se Madeleine snaží sehnat lístky pro mě a pro rodinu na Bretagne.

Ze Saint-Germain jsme se přestěhovali do hotelu Metropolitain v Rue Cambon v Paříži, kde jsme bydleli od sedmnáctého září do šestého října. Tam přišla Madeleine se zprávou, že francouzský parník už vykonal poslední plavbu sezony. Probírali jsme jiné způsoby, jak se dostat domů. Pořád jsem byl vysokým důstojníkem sovětské vojenské rozvědky. Musel jsem do Moskvy telegrafovat o zvláštní povolení odjet sovětskou lodí, protože sovětské lodě tajné služby jiných států pečlivě sledují. Všiml jsem si, že každý můj krok i každý krok mé ženy stopují špiclové, ačkoli jejich pán Špigelglas zmizel.

Z Moskvy jsem povolení plout sovětskou lodí dostal a s ním zprávu, že příští lodí, která vyplouvá z Le Havru, je Ždanov, odjezd šestého října. Musely mi být připraveny nové doklady na jméno sovětského občana projíždějícího Francií na cestě ze Španělska. Žena s dítětem se měla vracet přes Německo na jiný pas.

Jednoho dne koncem září se mě žena zeptala, jaké mám vyhlídky, že po návratu do Moskvy uniknu smrti.

Řekl jsem jí, co si myslím: „Žádné.“

A dodal jsem: „Není důvod, abys byla trestána kvůli mně. Až se vrátíš, donutí tě podepsat papír, že se mě zříkáš a že mě prohlašuješ za zrádce. Odměnou za to budeš ty i naše dítě ušetřena. Pro mě je to tam jistá smrt.“

Žena se rozplakala. Celé týdny potom skoro nepřestala plakat. Vyhlídky, že ve Francii uniknu Stalinovým vrahům se zdravou kůží, byly velmi hubené, rozhodl jsem se je ale podstoupit. Spatřil jsem paprsek nového života a rozhodl se k němu tápavě dojít. V hrubých rysech bylo to rozhodnutí prosté, v jednotlivostech ale byly nesnáze obrovské.

Neměl jsem legální doklady. Mé pohyby sledovali ve dne v noci. Neměl jsem důvěrníka, nikoho, komu bych mohl bezvýhradně věřit. Rozhodl jsem se jít za starým přítelem, který léta žil v Paříži, a podstoupit riziko, že mu řeknu celou pravdu. Vyslechl mě se soucitem a slíbil, že mi pomůže. Odjel na jih Francie a pronajal nám malou vilu v městečku Hyères nedaleko Toulonu; třetího října se vrátil. Nazítří mě zavolali na sovětské velvyslanectví, abych dokončil přípravy svého návratu do Ruska na Ždanovu, který vyplouval šestého října. Zašel jsem tam a všechno zařídil.

Časně ráno šestého jsem se odhlásil z hotelu a jel taxíkem na nádraží Austerlitz, kde jsem nechal zavazadla. Hodinu jsem strávil ve Vincenneském lesíku a pak se sešel s přítelem v kavárně nedaleko Bastilly a předal mu lístek od zavazadel. Mezitím najal vůz s řidičem, který na nás měl čekat u hotelu Bohy-Lafayette. Já jsem šel rovnou tam a on jel přes nádraží Austerlitz, kde vyzvedl má zavazadla. Náš řidič se vyklubal jako Američan, veterán světové války usazený ve Francii. Byl přesvědčen, že veze rodinu na dovolenou.

Všechny ty přesuny byly opatření, která měla agenty OGPU svést z naší stopy. Čekalo se, že toho dne odjedeme do Le Havru a nastoupíme na sovětskou loď. Místo toho jsme autem zamířili do Dijonu. Na okraji Paříže jsem zastavil a zatelefonoval Madeleine, že se se sovětskou vládou rozcházím. Když jsem jí tu zprávu řekl, neodpověděla. Později jsem se dozvěděl, že u telefonu omdlela.

Do Dijonu jsme dorazili v devět večer, vůz jsme u nádraží nechali odjet a sedli na vlak na Azurové pobřeží. V sedm hodin ráno jsme dojeli do svého úkrytu v Hyères. Týž večer se náš přítel vrátil do Paříže, aby se pustil do úkolu zajistit mi ochranu úřadů.

Počátkem listopadu jsem se vrátil do Paříže. Prostřednictvím advokáta paní Reissové jsem navázal spojení s Levem Sedovem, synem Trockého, který vydával Bulletin opozice, a s vůdci ruských menševických socialistů ve vyhnanství v Paříži. U moci byl tehdy Léon Blum a oni byli s jeho vládou v nejlepších vztazích. Napsal jsem paní Reissové a také Hansovi a Noře, kterým jsem bezvýhradně věřil, a požádal je, ať dají do pařížského Oeuvre inzerát, budou-li se chtít se mnou sejít. Věřil jsem, že se Hans k rozchodu se Stalinem připojí.

Když jsem Sedova uviděl, řekl jsem mu otevřeně, že nepřicházím proto, abych se přidal k trockistům, ale pro radu a soudružství. Přijal mě srdečně a od té doby jsem ho vídal skoro denně. Naučil jsem se toho syna Lva Trockého obdivovat jako osobnost svého vlastního rázu. Nikdy nezapomenu na nezištnou pomoc a útěchu, kterou mi v těch dnech, kdy po mně šli Stalinovi agenti, dával. Byl ještě velmi mladý, ale mimořádně nadaný — okouzlující, dobře zpravený, výkonný. V moskevských procesech se zrádci se říkalo, že dostává ohromné sumy peněz od Hitlera a japonského mikáda. Já jsem ho zastihl, jak žije životem revolucionáře, celé dny se dře pro věc opozice a opravdu potřebuje lepší jídlo a šaty. O tři měsíce později, zdravý a v nejlepších letech, náhle zemřel v pařížské nemocnici. Mnoho lidí, mezi nimi jeho otec, se domnívalo, že v té smrti měla prsty OGPU.

Byl to Theodor Dan11, vůdce ruských socialistů, a jeho druhové, kdo s vládou Léona Bluma zařídil, aby mi byly vydány doklady totožnosti a poskytnuta policejní ochrana. Předtím se mě ale OGPU poprvé pokusila zabít.

Napsal jsem Hansovi, aby se se mnou spojil jedině v případě, že se rozhodne rozejít se Stalinem. Dostal jsem od něj vzkaz, že bydlí jako obvykle v hotelu Breton v Rue Duphot a že mě rád uvidí. Zatelefonoval jsem a domluvili jsme si schůzku v kavárně nedaleko Place de la Bastille. Seděl jsem už v kavárně u stolu, když vešel.

„Přicházím jménem organizace,“ byla skoro jeho první slova. Okamžitě jsem pochopil, že Hansovi byla svěřena úloha Gertrude Schildbach a že je můj život v nebezpečí. Ačkoli mnou to těžce otřáslo, protože jsem tomu mladíkovi hluboce věřil, rychle jsem se vzpamatoval a všiml si neobvyklé skupiny mužů u sousedního stolu. Kouřili rakouské cigarety — byla to malá maloměšťácká francouzská kavárna — a já jsem si byl jist, že jsou ve službách OGPU.

Hans mi řekl, že přijel do Paříže s úmyslem se službou skoncovat, ale že s ním dva dny mluvil zvláštní vyslanec z Moskvy a nakonec ho přesvědčil, že se mýlím a že všechno, co Stalin dělá, je pro dobro věci. Pak se do mě Hans pustil s osvětou a užíval všech starých důvodů, které jsem sám tak dobře znal. Za těch okolností jsem pokládal za nejlepší předstírat, že na mě hluboce zapůsobil.

„V Moskvě vědí, že nejsi zrádce ani špion,“ říkal. „Jsi dobrý revolucionář, jenom jsi unavený. Lámeš se pod tím vypětím. Možná tě prostě nechají odjet a pořádně si odpočinout. Tak jako tak patříš k nám.“

Tak ten mladík mluvil.

„Copak jsi jednadvacátého srpna neseděl ve vlaku, odhodlaný odjet domů? Však ty se ještě vrátíš. My tě tam dopravíme. Ten vyslanec z Moskvy ostatně tvému problému rozumí a chce si s tebou pořádně promluvit. Toho člověka samozřejmě znáš, nemám ale právo ti říct jeho jméno.“

Zatímco Hans mluvil, sledoval jsem jeho ruce, abych viděl, nedává-li skupině u vedlejšího stolu nějaké znamení. Byl jsem v pasti a přemýšlel jsem rychle. Protože jsem jeho stanovisko opustil teprve nedávno, bylo pro mě snadné říkat přesně ta slova, která ode mě Hans chtěl slyšet. Vyjádřil jsem mu uspokojení nad tím, že z Moskvy poslali tak inteligentního člověka. Dal jsem najevo velikou dychtivost se s ním setkat a všechno si vyjasnit.

„Špigelglas byl jenom idiot a obyčejný rváč,“ řekl jsem. „Ten člověk, o kterém mluvíš, zřejmě mému případu dokonale rozumí.“

S Hansem jsme navrhovanou schůzku se zvláštním vyslancem probrali. Nadhodil, že bych se s ním mohl sejít v Holandsku, v domě rodičů jeho ženy, které jsem velmi dobře znal. Ochotně jsem souhlasil, protože jsem prohlédl, že záměrem je vylákat mě z Francie, která Millerovým a Reissovým případem pořád vřela. Hans se zdál být svým úspěchem šťastný a jsem si jist, že jsem viděl, jak nepříjemným sousedům dává znamení, že všechno jde dobře. Smluvili jsme předběžné datum schůzky a já měl pocit, že jsem vrahy z OGPU aspoň poprvé přelstil.

Pod záminkou, že mám hlad, jsem Hanse pozval do dobré restaurace a zamával na projíždějící taxík. Všiml jsem si, že nás nikdo nesleduje, a byl jsem se svým únikem spokojen. Oběd příjemný nebyl a po rozloučení mi dalo nemálo jízd taxíkem, než jsem se Hanse zbavil. Ještě těžší bylo zbavit se hořkého pomyšlení na jeho zradu.

Po té příhodě jsem se obrátil na pana Dormoye12, francouzského socialistického ministra vnitra, odhalil mu svou totožnost a požádal o ochranu jeho vlády. Všechny své falešné pasy i pasy své ženy jsem odevzdal Theodoru Danovi, aby je panu Dormoyovi předal. Ve své žádosti jsem poukázal na svou sovětskou službu v letech 1919 až 1937 a pokračoval:

„Nedávné politické události v Sovětském svazu situaci zcela změnily… Postaven před volbu, zda jít na smrt spolu se všemi svými starými druhy, nebo se pokusit zachránit svůj život a svou rodinu, rozhodl jsem se, že se Stalinovu teroru mlčky nevydám…

Vím, že na mou hlavu byla vypsána cena. Vrahové jsou mi v patách a neušetří ani mou ženu, ani mé dítě. Často jsem pro svou věc nasadil život, nechci ale teď umírat pro nic.

Žádám vás o ochranu pro sebe a svou rodinu a o svolení zůstat ve Francii, dokud nebudu moci odjet do jiné země, abych si vydělával na živobytí a našel nezávislost a bezpečí.“

Ministr vnitra v odpověď na mou žádost nařídil pařížské policii, aby mi vydala carte d’identité, na jejímž základě jsem si později zajistil pasy do Spojených států.

K mé ochraně byl přidělen policejní inspektor Maurice Maupin, který mě měl doprovodit do Hyères a zařídit tam ochranu mé rodiny. Ministr vnitra mě ujistil, že jeho vláda ode mne nic nežádá a zajímá ji jen to, aby se mi na francouzském území nic nestalo, protože si přeje vyhnout se dalšímu poškození francouzsko-sovětských vztahů.

V doprovodu inspektora Maupina jsem se nakrátko vrátil do Hyères; kam jedu, vědělo v celé Paříži sotva půl tuctu lidí. Do Marseille jsme dorazili v pondělí pozdě večer. Vlak stál na nádraží půl hodiny. Výhled na nástupiště mi zakrýval jiný vlak. Když se pár minut po našem příjezdu rozjel, zahlédl jsem Hanse Brusseho v plášti do deště, jak rychle kráčí k jinému muži a pokyvuje rukou.

Vykřikl jsem na inspektora Maupina: „Tamhle jsou vrazi!“ V Hansově společníkovi jsem poznal povědomou postavu Krala, nadporučíka sovětské OGPU. S inspektorem jsme se vyřítili z kupé. Na opačné straně vlaku, přes koleje, stáli další dva muži. Hans buď viděl mé rozčilení, nebo slyšel můj poplašný výkřik, a jakmile jsme s inspektorem Maupinem seskočili z vlaku, všichni čtyři prchli s rukama v kapsách. Inspektor vytáhl pistoli a my jsme se pustili za nimi. Když jsme ale doběhli na konec nástupiště, zastavil se a poručil mi, ať se postavím ke zdi. Stoupl si přede mě na stráž a řekl:

„Mám rozkaz dopravit vás bezpečně zpátky do Paříže. Nehodlám sám zneškodňovat čtyři ozbrojené vrahy.“

Vyslovil domněnku, že mají ruční granáty. Byla půlnoc a nablízku nebyli žádní četníci. Hans a jeho společníci unikli a my jsme se vrátili do kupé. Dodnes nevím, jak OGPU zjistila mou cestu a její rozvrh.

Přes inspektorův názor soudím, že záměrem bylo unést mě z vlaku a odvézt do nějakého bezpečného místa v Marseilli — v městě pro takovou operaci jako stvořeném —, kde by mě bylo možné buď držet do příjezdu sovětské lodi, nebo odklidit prostěji.

V prosinci jsem rodinu z úkrytu v Hyères přestěhoval a ubytovali jsme se v hotelu des Académies v Rue des Saints-Pères v Paříži, hned vedle policejní stanice. Úřady nám k ochraně přidělily tři policisty. Obývali pokoj vedle našeho a střídali se po osmi hodinách. Ve dne v noci stál u vchodu do hotelu strážník.

Za posledního procesu se zrádci, který se konal v Moskvě v březnu 1938, mě francouzští dělničtí novináři naléhavě vyzývali, abych promluvil. Poskytl jsem rozhovor Borisi Souvarinovi, bývalému členu výkonného výboru Komunistické internacionály a dnes přispívajícímu redaktoru pařížského Figara, a Gastonu Bergerymu13, poslanci sněmovny a zeti Leonida Krasina14, nebožtíka sovětského velvyslance ve Velké Británii. Pan Bergery, který dnes v Paříži vydává nezávislý týdeník, byl jedním z prvních Francouzů, kteří se zasazovali o francouzsko-sovětské spojenectví; čistka ho ale rozčarovala.

Napsal jsem také několik článků, v nichž jsem vykládal zprávy z Moskvy, pro Socialističeskij věstnik, časopis, který v Paříži vydávali ruští sociální demokraté ve vyhnanství. Ty články po dohodě přetiskl stockholmský Social-Demokraten a list téhož jména v Kodani, oba úřední orgány socialistických stran, které byly tehdy ve Švédsku a v Dánsku u moci. Jejich uveřejnění vedlo Moskvu k tomu, že u švédské a dánské vlády podala diplomatické protesty. Ty vlády odpověděly, že v jejich zemích je tisk svobodný.

Stalinova dlouhá ruka pomsty se po mně pokusila sáhnout i ve Spojených státech. V úterý sedmého března 1939 kolem čtvrté odpoledne jsem šel s jedním redaktorem newyorského dělnického listu do restaurace na Dvaačtyřicáté ulici poblíž Times Square. Patnáct minut po našem příchodu si ke stolu vedle nás sedli tři muži. Jednoho z nich jsem poznal. V naší tajné službě byl známý pod přezdívkou Jim, ale jeho pravé jméno bylo Sergej Basov15. Původně námořník z Krymu a zkušený agent sovětské vojenské rozvědky, byl Basov před lety poslán do Spojených států, aby tu sloužil jako stálý agent, a za tím účelem se stal americkým občanem.

Protože Stalinovy způsoby znám, nepochyboval jsem, že úkol zorganizovat na mě hon na téhle straně Atlantiku svěřil plukovníku Borisi Bykovovi16. Věděl jsem, že Bykov řídí sovětskou vojenskou rozvědku ve Spojených státech, kam byl přidělen v létě 1936.

Se svým společníkem jsme spěšně vstali, abychom restauraci opustili, Basov mě ale dohonil u pokladny. Pozdravil mě nanejvýš přátelsky.

„Přišel jste mě zastřelit?“ zeptal jsem se.

„Ale kdepak, tohle je neúřední. Chci si s vámi jen přátelsky popovídat.“

Věděl jsem, že Gertrude Schildbach i Hans Brusse začínali svou práci právě takovým přátelským povídáním. Nechal jsem nicméně Basova, aby mě doprovodil k nedalekému nakladatelství, kde jsem měl přítele. Můj společník zůstal pozadu a oslovili ho ti druzí dva muži. Do budovy, kde nakladatelství sídlilo, se ale vejít neodvážili.

Mé povídání s Basovem bylo o společných přátelích v Moskvě a v zahraniční službě. Když jsme došli do kanceláře mého přítele, řekl jsem Basovovi, že ho už nechci vidět, a že by pro něj možná bylo nejlepší zmizet ze země.

V nakladatelství jsem zůstal dlouho poté, co odešel. Zůstal jsem tam do devíti večer, kdy přišla skupina dalších přátel, které jsem o své tísni uvědomil telefonem. Byla doba divadelních představení, v celém bloku bylo plno policistů a nikde neparkovala auta. Znovu jsem vyvázl.

Vysvětlivky

  1. Maximov-Unšlicht, Max — Synovec Józefa Unszlichta — Josifa Stanislavoviče Unšlichta (1879–1938), v letech 1925–1930 náměstka lidového komisaře vojenství. Podle Krivického vedl téměř tři roky sovětskou vojenskou rozvědku v nacistickém Německu. Za velkého teroru zatčen.↩︎

  2. Harrisová, Kitty — Vlastním jménem Katherine Harrison (1899? – 6. října 1966 Gorkij). Narozena patrně v Kanadě, družka a snad manželka Earla Browdera, s nímž roku 1928 odjela do Šanghaje jako kurýrka. Ve třicátých letech kurýrka sovětské rozvědky; v Londýně a od roku 1938 v Paříži udržovala spojení s Donaldem Macleanem z „cambridgeské pětky“. Zemřela v SSSR.↩︎

  3. Reiss, Ignace — Vlastním jménem Nathan Poreckij (1899 Halič – 4. září 1937 u Lausanne). Krivického přítel z dětství, důstojník sovětské rozvědky v Berlíně, Vídni a Paříži.↩︎

  4. Sneevliet, Henk — (13. května 1883 Rotterdam – 12./13. dubna 1942 Amersfoort). Nizozemský revoluční socialista, ve dvacátých letech pod jménem Maring zástupce Kominterny v Číně. Zakladatel Revoluční socialistické strany (RSP, později RSAP), 1933–1937 poslanec. Za okupace v odboji, zastřelen Němci.↩︎

  5. Brusse, Hans — Vlastním jménem Johan Marie Brusse (nar. 11. září 1913 Rotterdam), syn rotterdamského nakladatele. Od roku 1933 Krivického šofér a pomocník pro zvláštní úkoly, podle Paula Wohla zručný zámečník. Roku 1934 se oženil s Norou Jongertovou. V lednu 1941 ho Wohl zahlédl v New Yorku; po Krivického smrti ho advokát Louis Waldman a Alexandr Kerenskij označili za vraha, což se nikdy neprokázalo. Pak zmizel. Matce poslal roku 1948 pohlednici bez razítka „z daleké země“; podle zprávy britské tajné služby žil koncem padesátých let ve východní Evropě.↩︎

  6. Tisné, Pierre — Pařížský nakladatel (Éditions Pierre Tisné). Roku 1938 u něj vyšly texty Victora Serge o Reissově vraždě; brožura L'Assassinat d'Ignace Reiss, kterou sestavili Alfred Rosmer, Victor Serge a Maurice Wullens, vyšla v dubnu 1938 v nakladatelství Les Humbles.↩︎

  7. Schildbach, Gertrude — Narozena v Německu, členka KPD. Pracovala pro Ignace Reisse už v Berlíně a byla blízkou přítelkyní jeho rodiny; v době vraždy žila v Římě. Po vraždě uprchla. Další osud není jistý: podle některých údajů byla v prosinci 1938 zatčena a odsouzena k osmi měsícům vězení, pak odešla do SSSR a zemřela v táboře.↩︎

  8. Abbiate, Roland — Vlastním jménem Roland Jacques Claude Abbiate (1905 Londýn – 1962). Syn monackého violoncellisty Louise Abbiateho a matky z Petrohradu; agent zahraniční rozvědky NKVD s krycím jménem „Letčik“. Po vraždě Ignace Reisse zmizel. Za války působil ve Spojených státech pod jménem Vladimir Pravdin, v letech 1944–1945 jako šéf agentury TASS, a řídil mimo jiné agenty Harryho Dextera Whitea a Judith Coplonovou. V březnu 1946 se vrátil do SSSR.↩︎

  9. Martignat, Étienne — (nar. 24. srpna 1900 Culhat, Puy-de-Dôme). Francouzský dělník z plynárny v Clichy, agent NKVD v Paříži.↩︎

  10. Sedov, Lev Lvovič — (24. února 1906 – 16. února 1938 Paříž). Trockého starší syn a jeho nejbližší spolupracovník v exilu, v Berlíně a pak v Paříži; vydavatel Bulletinu opozice a autor Rudé knihy o moskevských procesech. Zemřel po operaci slepého střeva na soukromé klinice, kam ho dovedl Mark Zborowski, Trockého domnělý přítel a agent NKVD; zda šlo o vraždu, zůstává sporné.↩︎

  11. Dan, Fjodor Iljič — Vlastním jménem Gurvič (1871 – 1947 New York). Lékař a menševický vůdce. Roku 1922 vypovězen ze SSSR, v exilu vedl menševickou zahraniční delegaci a Socialističeskij věstnik.↩︎

  12. Dormoy, Marx — (1. srpna 1888 – 26. července 1941). Francouzský socialista, ministr vnitra od listopadu 1936 do ledna 1938 a znovu v březnu a dubnu 1938. Roku 1937 zakročil proti teroristické Cagoule; vichistický režim ho internoval a v Montélimaru ho roku 1941 zabila bomba, patrně dílo Cagoule.↩︎

  13. Bergery, Gaston — (1892–1974). Francouzský poslanec, zakladatel hnutí Front commun, zeť Leonida Krasina. Později se přiklonil k vichistickému režimu.↩︎

  14. Krasin, Leonid Borisovič — (1870 – 24. listopadu 1926 Londýn). Bolševik a inženýr, lidový komisař zahraničního obchodu, od roku 1925 zplnomocněný zástupce v Londýně, kde zemřel.↩︎

  15. Basov, Sergej — Sovětský zpravodajský důstojník a naturalizovaný Američan, původem námořník. Podle Krivického získán počátkem dvacátých let; americký pas mu sloužil jako krytí pro kurýrní cesty po západní Evropě. Ve Spojených státech dlouhodobě působil jako nelegál. Britská MI5 o něm na základě Krivického výpovědi vedla spis KV 2/2887.↩︎

  16. Bykov, Boris — Boris Jakovlevič Bukov, též Bykov (data neznámá). Plukovní komisař sovětské vojenské rozvědky, 1936–1939 její rezident v USA; řídil podzemní síť, k níž patřili Whittaker Chambers a Alger Hiss. Pak učil v rozvědné škole Rudé armády; po roce 1941 o něm zprávy chybějí.↩︎