Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě
VII. Proč dal Stalin zastřelit své generály
Začátkem prosince 1936, když jsem byl na svém velitelství v Haagu, se mi náhodou dostal do rukou klíč k mistrnému spiknutí, které o půl roku později skončilo tím, že dal Stalin popravit maršála Tuchačevského a téměř celé vrchní velení Rudé armády.
Jsou spiknutí, která osnují lidé prahnoucí po moci nebo po pomstě, a jsou spiknutí, která osnuje sám běh událostí. Někdy se cesty obojích zkříží a propletou. Pak stojí dějepisec před spletencem, který prověří všechny jeho síly. Do té třídy patří záhada, proč dal Stalin vyhladit výkvět Rudé armády jako špiony ve službách německé vlády.
Je to záhada, která svět mate dodnes. Všude se lidé pořád ptají:
Proč Stalin sťal Rudé armádě hlavu zrovna v době, kdy se obecně věřilo, že se Hitler horečně chystá k válce? Byla nějaká souvislost mezi čistkou v Rudé armádě a Stalinovou snahou dohodnout se s Německem? Bylo vůbec nějaké spiknutí velení Rudé armády proti Stalinovi?
Jedenáctého června 1937 oznámil Kreml náhlé odhalení spiknutí, kterého se měl velký generál Tuchačevskij a osm vysokých velitelů Rudé armády dopustit ve srozumění s jednou nepřátelskou cizí mocností.
Nazítří svět ohromila poprava maršála Tuchačevského, náčelníka štábu Rudé armády, generála Jakira1, velitele Ukrajinského vojenského okruhu, generála Uboreviče2, velitele Běloruského vojenského okruhu, generála Korka3, náčelníka sovětské vojenské akademie, a generálů Putny4, Ejdemana5, Feldmana6 a Primakova — po údajném tajném stanném soudu. O maršálu Gamarnikovi7, zástupci válečného komisaře a náčelníkovi politické správy Rudé armády, bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu. Z těch devíti velících generálů, náhle odhalených jako špioni Hitlera a gestapa, byli tři — Gamarnik, Jakir a Feldman — Židé.
Dávno předtím, než Stalin „náhle“ odhalil spiknutí Rudé armády proti své moci, jsem měl v rukou, aniž jsem o tom věděl, hlavní článek pozoruhodného řetězu událostí, který dokazuje, že spiklencem byl sám Stalin a že vyhlazení vrchního velení Rudé armády osnoval nejméně sedm měsíců.
Když se všechny kousky skládanky té velké čistky v Rudé armádě složí dohromady, ukáže hotový obrazec tyto skutečnosti:
Stalinův záměr podstrčit Tuchačevskému a ostatním generálům vinu byl uveden do chodu nejméně půl roku před údajným odhalením spiknutí v Rudé armádě.
Stalin dal maršála Tuchačevského a jeho druhy popravit jako německé špiony přesně v okamžiku, kdy sám po měsících tajného jednání stál na pokraji dohody s Hitlerem.
Stalin při svém vykonstruovaném obvinění nejvěrnějších generálů Rudé armády použil falešných „důkazů“ dovezených z Německa a vyrobených nacistickým gestapem.
Tyhle „důkazy“ se do OGPU dostávaly přes carské vojenské organizace v cizině.
Stalin dal dvaadvacátého září 1937 unést v Paříži šéfa Svazu veteránů8 carské armády generála Jevgenije Millera9. Ten troufalý zločin byl spáchán proto, aby byl zničen jediný nekontrolovaný zdroj zpráv — vedle samotného gestapa — o tom, odkud Stalinovy „důkazy“ proti velitelům Rudé armády pocházejí a kudy k němu putovaly.
První prosincový týden roku 1936 dorazil do Haagu kurýr a přinesl mi naléhavý vzkaz od Sluckého, šéfa zahraničního oddělení OGPU, který zrovna dojel z Barcelony do Paříže. Řídil jsem tehdy sovětskou vojenskou rozvědku v západní Evropě.
Jako obvykle byl vzkaz, který kurýr přinesl, na malém svitku filmu pořízeném zvláštním přístrojem. Po vyvolání se na filmu objevil vzkaz v podstatě tohoto znění:
„Vyber ze svých lidí dva, kteří dokážou vystupovat jako němečtí důstojníci. Musí být dost representativní, aby prošli jako vojenští přidělenci, musí být zvyklí mluvit jako vojáci a musí být mimořádně spolehliví a odvážní. Přiděl mi je bez odkladu. Jde o věc mimořádné důležitosti. Čekám, že tě za pár dní uvidím v Paříži.“
Tenhle požadavek OGPU vůči mému oddělení mě rozmrzel. V odpovědi Sluckému, kterou jsem poslal kurýrem zpátečním letadlem, jsem nezastíral nelibost nad tím, že musím rozvrátit svůj štáb v Německu a odvolat klíčové lidi z jejich míst. Přesto jsem do Německa pro dva vhodné agenty poslal.
O dva dny později jsem odjel do Paříže a ubytoval se v hotelu Palace. Prostřednictvím svého místního tajemníka jsem si smluvil schůzku se Sluckým v kavárně Viel na bulváru des Capucines. Odebrali jsme se do perské restaurace poblíž Place de l’Opéra. Cestou jsem se ho zeptal na nejnovější zprávy o naší obecné politice.
„Vzali jsme kurs k brzkému porozumění s Hitlerem,“ řekl Slucký, „a zahájili jsme jednání. Postupuje příznivě.“
„Přes to všechno ve Španělsku!“ zvolal jsem. Houževnatost Stalinovy myšlenky dohodnout se s Německem mě sice nepřekvapovala, myslel jsem si ale, že ji španělské události zatlačily daleko do pozadí.
Když jsme usedli ke stolu, zahájil Slucký hovor tím, že mi vyřídil uznání, které nad mou prací vyslovil Ježov. Jako lidový komisař vnitra — tak zní úřední titul šéfa OGPU — mluvil Ježov hlasem samotného Stalina a mně to osobně zalichotilo.
„Co jsi udělal, je výborné,“ pokračoval Slucký. „Od téhle chvíle ale budeš muset svou činnost v Německu přiškrtit.“
„Snad nechceš říct, že to už došlo tak daleko!“ zvolal jsem.
„Rozhodně chci,“ řekl.
„Chceš říct, že pro mě máš pokyn zastavit v Německu všechnu práci?“
Řekl jsem to s lítostí, protože jsem předvídal další obrat v politice, který by mou organizaci zastihl rozvrácenou zrovna ve chvíli, kdy bude její pomoci nejvíc třeba. Už se to stalo.
Slucký zřejmě vytušil, kam mé myšlenky míří, protože důrazně řekl: „Tentokrát je to doopravdy. Za tři nebo čtyři měsíce se s Hitlerem dohodneme. Nemusíš zastavovat všechno, ale práci netlač dopředu. V téhle hnijící mrtvole Francie s její Front populaire pro nás nic není! Některé své lidi v Německu dej k ledu. Zachovej si je. Přesuň je do jiných zemí. Dej je na výcvik. Ale připrav se na úplnou změnu politiky.“ A aby rozehnal všechny možné pochybnosti, významně dodal: „Tohle je teď kurs politbyra.“
Politbyro se v té době už stalo jiným jménem pro Stalina. Každý v Rusku ví, že rozhodnutí politbyra je stejně konečné jako generálův rozkaz na bojišti.
„Věci došly tak daleko,“ pokračoval Slucký, „že ti mohu sdělit Stalinovo mínění jeho vlastními slovy. Nedávno řekl Ježovovi: ‚V nejbližší době uzavřeme dohodu s Německem.‘“
K tomu už nebylo co dodat. Po chvíli mlčení jsem se vrátil ke Sluckého neobvyklému požadavku na dva mé lidi z Německa.
„Co to k čertu chystáte?“ zeptal jsem se. „Copak vy lidi nevíte, co děláte?“
„Samozřejmě že víme,“ řekl. „Tohle ale není běžná věc. Jde o případ tak nesmírné důležitosti, že jsem musel nechat všechnu ostatní práci ležet a přijet sem, abych to provedl.“
Moji agenti tedy neměli jít do Španělska, jak jsem předpokládal. Zřejmě jich bylo třeba k nějaké zoufalé práci ve Francii. Přesto jsem dál protestoval proti tomu, abych je předal OGPU, a Slucký nakonec řekl:
„Když to musíš vědět, je to rozkaz od samotného Ježova. Musíme mít dva muže, kteří dokážou sehrát ryzí německé důstojníky. A musíme je mít ihned. Ten úkol je tak důležitý, že na ničem jiném nezáleží!“
Řekl jsem mu, že už jsem pro dva ze svých nejlepších agentů do Německa poslal a že budou v Paříži každým dnem. Hovořili jsme o jiných věcech až do časných ranních hodin. Za pár dní jsem se vrátil na své velitelství v Holandsku s úmyslem přizpůsobit svou organizaci v Německu nové politice.
V lednu 1937 otřásla světem nová řada „přiznání“ v Moskvě, kde probíhal druhý velký proces se zrádci. Plejáda sovětských vůdců na lavici obžalovaných, kterou obžaloba označila za „trockistické centrum“, se jeden po druhém přiznávala k obrovskému spiknutí, k němuž patřila i špionáž ve prospěch Německa.
V té době jsem demobilizoval velké části naší zpravodajské služby v Německu. Moskevské noviny přinášely den po dni zprávy z průběhu procesu. Seděl jsem doma se ženou a dítětem a četl výpověď z večera dvacátého čtvrtého ledna, když mě zarazil řádek, který se u soudu citoval z Radkova tajného přiznání. Radek v něm uvedl, že za ním přišel generál Putna, nedávný sovětský vojenský přidělenec ve Velké Británii a už několik měsíců vězeň OGPU, „s žádostí od Tuchačevského“. Když prokurátor Vyšinskij tenhle řádek z jeho tajného přiznání ocitoval, vyslýchal Radka:
Vyšinskij: Chci vědět, v jaké souvislosti uvádíte jméno Tuchačevského.
Radek: Tuchačevskij byl vládou pověřen jistým úkolem, pro který nemohl najít potřebný materiál… Tuchačevskij neměl tušení ani o Putnově činnosti, ani o mé zločinné činnosti…
Vyšinskij: Putna tedy za vámi přišel, vyslán Tuchačevským v úřední věci, která s vašimi záležitostmi neměla vůbec nic společného, protože on, Tuchačevskij, s nimi neměl žádný vztah?
Radek: Tuchačevskij s nimi nikdy neměl vůbec žádný vztah.
Vyšinskij: Rozumím vám správně, že Putna jednal se členy vaší trockistické podzemní organizace a že jste se o Tuchačevském zmínil v souvislosti s tím, že Putna přišel v úřední věci na Tuchačevského rozkaz?
Radek: To potvrzuji a říkám, že jsem s Tuchačevským nikdy nejednal a nemohl jednat o ničem, co by souviselo s protirevoluční činností, protože jsem věděl, že Tuchačevskij je ke straně a k vládě naprosto oddaný člověk.
Když jsem to četl, byl jsem tak hluboce otřesen, že se mě žena zeptala, co se stalo. Podal jsem jí noviny se slovy:
„Tuchačevskij je ztracen!“
Přečetla si zprávu, zůstala ale klidná.
„Vždyť Radek Tuchačevského znovu a znovu zbavoval jakékoli souvislosti se spiknutím,“ řekla.
„Právě,“ řekl jsem. „Potřebuje snad Tuchačevskij od Radka rozhřešení? Myslíš si snad, že by se Radek z vlastní vůle odvážil zatáhnout jméno Tuchačevského do toho procesu? Ne, jméno Tuchačevského vložil Radkovi do úst Vyšinskij. A Vyšinskému ho napověděl Stalin. Copak nechápeš, že Radek mluví za Vyšinského a Vyšinskij za Stalina? Říkám ti, že je Tuchačevskij ztracen.“
Jméno Tuchačevského padlo v tom krátkém úryvku z úst Radka a Vyšinského jedenáctkrát, a pro toho, kdo zná techniku OGPU, to mohlo znamenat jen jedno. Pro mě bylo jasné, že Stalin a Ježov kolem Tuchačevského, a možná i kolem dalších vysokých generálů vrchního velení, stáhli kruh. Byl jsem si jist, že všechny tajné přípravy jsou hotovy a že se kruh kolem nich začal stahovat už veřejně, před očima všech.
Obrátil jsem se k obžalobě a všiml si, že Radkovo tajné „přiznání“ bylo učiněno v prosinci. To byl měsíc, kdy jsem od Sluckého dostal požadavek na dva „německé důstojníky“. Ti muži už se mi mezitím hlásili zpátky a vyprávěli, že je několik týdnů drželi v Paříži bez práce a pak je náhle propustili s lakonickým vysvětlením, že se ten „úkol“ odkládá. Usoudili jsme, že nastal nějaký zádrhel nebo že se plány změnily.
Radkovo „přiznání“, v němž zatáhl do věci jméno Tuchačevského, se také zhruba krylo se Stalinovým obratem v zahraniční politice. Přišlo hned poté, co mě Slucký varoval, že dohoda s Německem je na spadnutí, a nařídil mi přiškrtit práci v Říši.
Proč by ale Stalin, uvažoval jsem, měl zrovna v takové chvíli chtít zničit generalitu Rudé armády? Když vyhladil skupinu Kameněva a Zinovjeva a zničil v případu Radek–Pjatakov další blok svých politických odpůrců, jaká pohnutka ho může vést k tomu, aby zakročil proti vrchnímu velení naší národní obrany?
Jedna věc je poslat před popravčí četu várky politiků, lidí jako Zinovjev nebo Kameněv, které Stalin dlouhá léta srážel a demoralizoval. Vyhladit kormidelníky válečného stroje země je věc druhá. Odvážil by se Stalin zastřelit velitelskou osobnost, jako je maršál Tuchačevskij, vůdce, řekněme, jako je Gamarnik, náměstek válečného komisaře, v tak kritickém mezinárodním okamžiku? Odvážil by se nechat zemi bezbrannou před nepřáteli tím, že Rudé armádě setne hlavu?…
Dovolte, abych vyložil pozadí svých úvah o téhle otázce. Maršál Tuchačevskij byl nejskvělejší vojenská postava sovětské revoluce. Hned zkraje občanské války byl ve svých pětadvaceti letech jmenován velitelem první Rudé armády. Dvanáctého září 1918, kdy byl osud sovětů na nejnižším bodě, zvítězil rozhodující bitvou u Simbirsku nad spojenými českými a bělogvardějskými silami. Když příštího jara admirál Kolčak, postupující od východu, dorazil do povodí Volhy a v bolševických rukou zůstávala jen šestina ruského území, podnikl Tuchačevskij protiútok u Buzuluku a prolomil nepřátelské linie. Po tomto prvním úspěchu rozpoutal pozoruhodný nápor, který Kolčaka zatlačil zpátky za Ural a hluboko na Sibiř. Šestého ledna 1920 Kolčaka rozdrtil u Krasnojarsku, v polovině cesty napříč asijským světadílem. Lenin v jásavém telegramu Tuchačevského a jeho armádu oslavil.
Když rozbil bělogvardějská vojska na Sibiři, byl Tuchačevskij poslán rovnou do čela středoruské fronty proti Děnikinovi. Za něco málo přes tři měsíce byl Děnikin zatlačen k Černému moři a donucen uprchnout lodí na Krym, poslední baštu bělogvardějců. Tuchačevskij porazil dva nejnebezpečnější nepřátele sovětské vlády, Kolčaka a Děnikina.
Mezitím zahájili Poláci nečekanou ofenzivu na Ukrajinu a postupovali takřka bez odporu na Kyjev, který sedmého května 1920 dobyli. Sovětské síly, uvolněné porážkou Děnikina, ale Poláky z Ukrajiny brzy vyhnaly a Rudá armáda zahájila svůj okázalý postup na Varšavu. Tuchačevskij, který velel hlavním ruským silám, byl počátkem srpna na dostřel děl od Varšavy a připraven vrhnout proti polskému hlavnímu městu celou svou armádu. Čekal na příchod Jízdní armády, která pod velením Buďonného10 a Vorošilova soustavně postupovala na jihozápadní frontě k Lvovu, a dvanácté armády pod Jegorovem11. Politickým komisařem těchto armád byl Josif Stalin. Revoluční válečná rada, nejvyšší politická autorita nad Rudou armádou, rozhodla, že od prvního srpna budou velitelé jihozápadní fronty podřízeni Tuchačevskému.
Tuchačevskij nařídil velitelům na jihozápadní frontě, aby se obrátili na sever k Lublinu a kryli levé křídlo hlavních ruských sil pro rozhodující bitvu na Visle. Jedenáctého srpna rozkaz zopakovala Moskva. Buďonnyj a Vorošilov, a rovněž velitel dvanácté armády, těchto vojenských rozkazů na Stalinův pokyn neuposlechli. Jízdní armáda pokračovala v postupu k Lvovu. Patnáctého srpna Poláci, jejichž armádu reorganizoval generál Weygand a vyzbrojilo francouzské dělostřelectvo, udeřili na Tuchačevského od Lublinu. Od patnáctého do dvacátého srpna, zatímco Poláci pronikali lublinskou průrvou, bušila Buďonného armáda marně do Lvova.
Maršál Piłsudski ve svých pamětech prohlašuje, že rozhodujícím činitelem války bylo to, že se Buďonnyj k Tuchačevskému nepřipojil. „Jejich (Jízdní a dvanácté armády) správný směr pochodu byl ten, který by je přivedl blíž k hlavním ruským armádám pod velením Tuchačevského, a to by pro nás znamenalo největší nebezpečí. Všechno se mi jevilo černé a beznadějné a jediné světlé body na obzoru byly to, že Buďonného jízda nenapadla můj týl, a slabost, kterou projevila 12. armáda.“
Na polské tažení nezapomněl nikdy ani Tuchačevskij, ani Stalin. V řadě přednášek, které Tuchačevskij proslovil na Vojenské akademii a roku 1923 vydal knižně, přirovnal Stalinovo počínání u Lvova k počínání carského generála Rennenkampfa v nešťastné bitvě u Tannenbergu roku 1914.
„Naše vítězná Jízdní armáda,“ prohlásil Tuchačevskij, „se v těch dnech zapletla u Lvova do těžkých bojů, ztrácela čas a drobila své síly ve střetnutích s pěchotou, která byla před městem pevně zakopána a kterou podporovala jízda a silné letecké svazy.“
Ten příspěvek ke svému životopisu Stalin Tuchačevskému nikdy neodpustil. Tenhle muž počká na svou chvíli a dřív nebo později se pomstí každému, kdo ho kdy zásadně kritizoval. Tuchačevskému nebylo souzeno stát se jedinou výjimkou.
Po letech došlo mezi Stalinem a Rudou armádou k vážným rozporům v zásadních otázkách politiky. Ty rozpory ale skončily kompromisem a staré rány, osobní i politické, se zdály být navenek zacelené. Nikdo z nás nepochyboval o naprosté věrnosti kohokoli z těch, kdo v Rudé armádě Stalinovu politiku kritizovali, sovětské vládě.
Podrobnosti rozporů mezi Stalinem a Rudou armádou patří do jiného vyprávění. (Trockistická opozice v armádě byla ovšem zlikvidována léta před velkou čistkou.) Je ale nutné nastínit tu hlavní věc, o kterou šlo. Násilná kolektivizace rolnických hospodářství s deportacemi a dalšími trestnými opatřeními, které vedly k hladomoru a vyhubení milionů rolníků, se v Rudé armádě okamžitě obrazila. Přes velký nárůst počtu průmyslových dělníků za sovětské vlády byla totiž drtivá většina obyvatelstva pořád rolnická a kořeny armády byly hluboko ve vesnicích.
Dopisy, které vojáci a odvedenci dostávali a v nichž se popisoval osud jejich příbuzných doma, je naplňovaly zatrpklostí, hořkostí, ba i vzpurným duchem. Vesnice drancovala a ničila vojska OGPU s rozkazem odvést rychlou a důkladnou práci při „likvidaci kulaků“. Na Ukrajině, nejbohatším zemědělském kraji Sovětského svazu, a na severním Kavkaze propukly rolnické vzpoury. Nemilosrdně je potlačily zvláštní oddíly OGPU, protože Rudé armádě se nedalo věřit, že bude do ruských rolníků střílet.
Za těch okolností morálka Rudé armády z vojenského hlediska rychle upadala. Politická správa armády v čele s generálem Gamarnikem byla jednou z nejcennějších pomocných složek naší národní obrany, citlivým nervovým ústrojím, které zachytilo každý záchvěv procházející rozechvělými řadami. Prostřednictvím téhle politické správy měl generální štáb i celý důstojnický sbor zprávy z první ruky o výbušném stavu jak vojáků v kasárnách, tak rolníků na vesnicích.
V roce 1933 poslal maršál Bljucher, tehdejší velitel Dálněvýchodního vojenského okruhu, Stalinovi ultimátum v tom smyslu, že nebudou-li rolníci východní Sibiře vyňati z platných tvrdých výnosů, nemůže nést odpovědnost za obranu Přímoří a Amuru proti Japonsku. Stalinova moc tehdy visela na vážkách tak křehce, že musel kapitulovat. Rolníkům v okruhu maršála Bljuchera byly přiznány rozsáhlé ústupky. O několik let později byl Stalin nucen zmírnit celkový kolektivizační program a dovolit všem rolníkům v kolchozech, aby vlastnili a obdělávali malé záhumenky.
Válka mezi sovětskou vládou a rolníky dosud neskončila. Vyhrotila se znovu letos v létě (1939) vyhlášením výnosů, které rolníky nutí odpracovat v kolchozu určitou normu, než sáhnou na vlastní záhumenek. Pro dnešního velitele Rudé armády to znamená, že deset let po tažení, které mělo problém zemědělské výroby „vyřešit“, musí nad každým rolníkem stát agent OGPU, aby bylo pro případ války zajištěno zásobování potravinami.
Jiná nespokojenost vznikla v důstojnickém sboru zhruba v téže době v souvislosti se Stalinovou politikou usmiřování japonské rozpínavosti, která začala prodejem strategické Východočínské dráhy. Válečný komisař Vorošilov tehdy stál zcela na straně velení Rudé armády a spolu s Gamarnikem a Tuchačevským prosazoval ve Stalinově politbyru stanovisko vojáků. Stalin tvrdil, že kolektivizace vytvoří pevný hospodářský základ pro rozvoj budoucí moci, že se té politice musí obětovat všechno a že k jejímu dokončení potřebuje Rusko mír za každou cenu.
Tuchačevskij léta marně prosil Stalina o prostředky na motorizaci a mechanizaci Rudé armády a měl v tom podporu všech mladých důstojníků ze sovětských vojenských akademií. Stalin o té Tuchačevského touze věděl a rozhodl se ho usmířit tím, že mu jeho sen splní. Byl uzavřen politický obchod. Stalin prosadil svou v obecné politice doma i v cizině a velení Rudé armády prosadilo svou, pokud jde o prostředky na modernizaci. Armáda svou část obchodu z velké míry splnila; jak daleko zůstalo kolchozní hospodaření za vytvořením očekávaného „pevného základu“, ukazují výnosy z letošního léta.
Takový byl původ toho, čemu se obecně začalo říkat opozice Rudé armády proti Stalinovi. Byla to jedna z mnoha neshod o politice, které se v různých obdobích budování sovětské národní obrany vynořily. Tentokrát ale ten střet vyvolal v cizině divoké pověsti o boji o moc mezi Vorošilovem a Stalinem. Nic takového se nestalo. Ten rozpor se nelišil od dřívějších rozporů mezi Stalinem a různými politickými opozičními skupinami…
Bylo mi jasné, že se Stalin teď rozhodl vyřídit si účty s opozicí Rudé armády stejně krvavým způsobem, jakým si je vyřídil se svými ostatními odpůrci. Chvíle byla příhodná. Krize kolektivizace přešla z ostrého stadia do otupělého chronického.
Generálové Rudé armády unikli zkoušce, jíž politická opozice procházela už přes deset let. Žili mimo ten zvláštní stranický svět, kde se lidé bez ustání „odchylovali“ od správného stalinského kursu, „odvolávali“, zase se „odchylovali“ a zase „odvolávali“, pokaždé s přísnějšími tresty a s postupným rozkladem vůle. Práce generálů — budování mocné armády a soustavy národní obrany — jejich morálku uchovala.
Stalin věděl, že Tuchačevského, Gamarnika, Jakira, Uboreviče ani ostatní vysoké generály nikdy nezlomí k bezvýhradné poslušnosti, jakou teď vyžadoval ode všech kolem sebe. Byli to muži velké osobní odvahy a Stalin pamatoval, že v dobách, kdy jeho vlastní vážnost byla na nejnižším bodě, se tihle generálové, a zvlášť Tuchačevskij, těšili ohromné oblibě nejen u důstojnického sboru a u řadových vojáků, ale i u lidu. Pamatoval také, že v každém kritickém období jeho vlády — při násilné kolektivizaci, hladu, vzpourách — ho generálové podporovali neradi, kladli mu do cesty překážky a vynucovali si na něm obchody. Neměl jistotu, že teď, tváří v tvář jeho náhlému obratu v mezinárodní politice, budou jeho totalitní moc uznávat dál.
Tak jsem uvažoval a kladl si otázku, jak Stalin „likvidaci“ svých generálů nastrojí.
Brzy ke mně začaly z Moskvy docházet zprávy, které naznačovaly postupné osamocování nejen Tuchačevského, ale i několika dalších generálů. Mnoho jejich nejbližších pomocníků bylo zatýkáno. Kruh Stalinových lidí kolem Tuchačevského se píď po pídi utahoval. Začínalo být zřejmé, že ho nezachrání ani jeho jedinečné zásluhy a postavení.
V březnu 1937 jsem jel do Moskvy, zdánlivě proto, abych s Ježovem projednal jednu mimořádně důvěrnou věc. Oba procesy se starými bolševiky otřásly vírou prosovětských kruhů v cizině. Rozmach Stalinovy čistky se den ode dne zvětšoval a v západní Evropě působil spoušť.
Když jsem do Moskvy dorazil, našel jsem ovzduší hrůzy i v nejvyšších úřadech vlády. Rozsah čistky byl větší, ne menší, než se v cizině uvádělo. Jeden po druhém mizeli lidé, kteří mi byli přáteli a druhy od občanské války, ostřílení, prověření a věrní důstojníci generálního štábu a jiných složek Rudé armády. Nikdo nevěděl, jestli bude příští den sedět u svého stolu. Nebylo stínu pochyby, že Stalin stahuje sítě kolem celého vrchního velení Rudé armády.
V tom rostoucím napětí na mě dopadla bomba. Byla to přísně tajná zpráva, kterou mi sdělil Slucký, jenž se vrátil na své moskevské ústředí OGPU: že byla sepsána dohoda mezi Stalinem a Hitlerem a že ji přivezl David Kandelaki.
Kandelaki, rodák z Kavkazu a Stalinův krajan, byl úředně sovětským obchodním zástupcem v Německu. Ve skutečnosti byl Stalinovým důvěrným vyslancem u nacistické vlády. Právě přijel z Německa v doprovodu „Rudolfa“, jak znělo krycí jméno tajného berlínského zástupce OGPU, a oba byli rovnou odvezeni do Kremlu na poradu se Stalinem. „Rudolf“ byl Sluckého podřízený v zahraniční službě, jeho pomoc Kandelakimu se ale zřejmě pokládala za tak důležitou, že mu bylo dovoleno podat hlášení přímo Stalinovi, přes hlavu nadřízeného. Kandelaki uspěl tam, kde jiní vyslanci selhali. Nejenže zahájil jednání s nejvyššími nacistickými vůdci, ale měl i soukromé slyšení u samotného Hitlera.
Jaká byla Kandelakiho mise doopravdy, vědělo jen půl tuctu lidí. Pro Stalina to byl triumf jeho osobní diplomacie. Vědělo o tom jen několik jeho nejbližších pobočníků. Komisariát zahraničních věcí, Rada lidových komisařů — sovětská vláda — ani Ústřední výkonný výbor v čele s prezidentem Kalininem s tím neměli vůbec nic společného. Protože Stalin popravoval své staré bolševické soudruhy jako nacistické špiony zrovna v době, kdy sám tohle tajné jednání s Hitlerem vedl, nemohlo se o tom pochopitelně vědět široko daleko.
Ve vysokých sovětských kruzích ovšem nebylo žádným tajemstvím, že Stalin o porozumění s Hitlerem dlouho usiluje. Uplynuly skoro tři roky od té krvavé noci v Německu, která ho — ještě než skončila — přesvědčila, že nacistický režim pevně stojí a že se s tím mocným diktátorem musí dohodnout.
Teď, v dubnu 1937, když dostal Kandelakiho hlášení, si byl Stalin jist, že obchod s Hitlerem projde. Útoku z Německa se už nemusel bát. Cesta k čistce v Rudé armádě byla volná.
Koncem dubna bylo veřejným tajemstvím, že maršál Tuchačevskij, náměstek válečného komisaře Gamarnik a řada dalších vysokých generálů uvízli v rychle se utahující síti, kterou upředli Stalinovi zvláštní agenti. Ti vůdcové byli pořád na svobodě, byli ale poznamenaní. Ve společnosti se jim lidé vyhýbali. Mluvit s nimi na veřejnosti se pokládalo za nebezpečné. Chodili sami. Obklopovalo je mlčení.
Naposled jsem svého starého velitele, maršála Tuchačevského, viděl prvního května 1937 na oslavě na Rudém náměstí. Prvomájová oslava je jedna z mála příležitostí, kdy se Stalin objeví na veřejnosti. Opatření, která OGPU pro oslavu roku 1937 učinila, překonala všechno, co naše tajná policie pamatovala. Krátce předtím jsem náhodou byl ve zvláštním oddělení, v kanceláři Karnielieva, který měl na starosti propustky opravňující vládní činitele ke vstupu do ohrazeného prostoru kolem Leninova mauzolea, tedy na tribunu.
„Mám tu hotové peklo,“ řekl mi. „Čtrnáct dní neděláme ve zvláštním oddělení nic jiného než opatření na První máj.“
Vlastní propustku jsem dostal až večer třicátého dubna, kdy mi ji doručil kurýr z OGPU.
Prvomájové ráno bylo zářivě slunečné. Vypravil jsem se na Rudé náměstí časně a nejméně desetkrát mě zastavily hlídky, které mi prohlížely nejen vstupenku, ale i doklady. K Leninovu mauzoleu jsem došel patnáct minut před desátou hodinou, kdy měla oslava začít.
Tribuna už byla skoro plná. Veškeré osazenstvo několika oddělení OGPU tam bylo mobilizováno v civilu jako „pozorovatelé“ průvodu. Byli tam od šesti hodin ráno a obsazovali každou druhou řadu. Za každou řadou činitelů a hostů i před ní byla řada tajných agentů! Taková opatření se tehdy dělala, aby byla zajištěna Stalinova bezpečnost.
Chvilku po mém příchodu do mě jeden známý šťouchl a zašeptal: „Tamhle jde Tuchačevskij!“
Maršál šel přes náměstí. Byl sám. Ruce měl v kapsách. Kdo mohl uhodnout myšlenky toho muže, který dbal na to, aby v prvomájovém slunci málem jen tak coural, ačkoli věděl, že je ztracen? Na okamžik se zastavil, rozhlédl se po Rudém náměstí nabitém lidmi a ozdobeném prapory a pak zamířil na místo před mauzoleem, odkud generálové Rudé armády průvody obvykle přehlíželi.
Tuchačevskij dorazil jako první. Zaujal své místo a stál bez hnutí, ruce pořád v kapsách. Za několik minut přišel maršál Jegorov. Nepozdravil Tuchačevského ani na něj nepohlédl, jen se postavil vedle něj, jako by tam byl sám. Chvíli nato přišel náměstek válečného komisaře Gamarnik. Ani on žádného ze svých druhů nepozdravil a zaujal další místo, jako by je neviděl.
Zanedlouho byla řada úplná. Hleděl jsem na ty muže, o kterých jsem věděl, že jsou věrní a oddaní služebníci revoluce a sovětské vlády. Bylo docela zřejmé, že svůj osud znají. Proto se jeden s druhým nezdravili. Každý věděl, že je vězeň určený k smrti, který má z milosti despotického pána odklad — a užívá si trochu slunce a svobody, kterou zástupy, cizí hosté a delegace pokládali za svobodu skutečnou.
Političtí vůdcové vlády se Stalinem v čele stáli na ploché střeše mauzolea, připomínající tribunu. Vojenská přehlídka plynula kolem. Bývá zvykem, že generálové zůstávají na svých místech i na občanský průvod, který následuje. Tentokrát ale Tuchačevskij nezůstal. Během přestávky mezi oběma průvody vystoupil z řady a odešel. S rukama pořád v kapsách prošel vyklizenými uličkami pryč z Rudého náměstí a zmizel z očí.
Čtvrtého května bylo Tuchačevskému zrušeno pověření zúčastnit se korunovace Jiřího VI., jako se předtím zúčastnil pohřbu Jiřího V. Místo něj byl jmenován admirál Orlov12, komisař námořnictva. I Orlovovo jmenování ale bylo zrušeno a Orlov byl později popraven.
Do té doby jsem už několikrát jednal s komisařem Ježovem o zvláštní věci, kvůli které jsem mohl do Moskvy přijet. Jedna z těch porad byla svolána o půlnoci. Ježov si přál vidět mě o samotě a já jsem s ním zůstal zavřený do časného rána. Když jsem od něj odcházel, překvapilo mě, že na mě čeká Slucký, šéf zahraničního oddělení OGPU, a jeho zástupce Špigelglas13. Má celonoční schůzka s Ježovem jim viditelně vrtala hlavou.
Požádal jsem o pas a chystal se na odjezd. Mým důvěrným přátelům byly ty přípravy k smíchu.
„Nepustí tě ven,“ říkali mi znovu a znovu.
Byla to opravdu doba, kdy se odpovědní činitelé z celého světa odvolávali a zpátky se neposílali.
Jedenáctého května byl Tuchačevskij odsunut na místo velitele provinčního okruhu na Volze. Ten úřad už nikdy nenastoupil. Za necelý týden byl zatčen náměstek válečného komisaře Gamarnik, nad něhož věrnějšího bolševika nikdy nebylo.
Následující dny přinesly takovou řadu zatýkání a poprav lidí, s nimiž mě poutaly vazby celého života, že se zdálo, jako by se nad Ruskem bořila střecha a celá sovětská stavba se kolem mě hroutila.
Povolení k odjezdu jsem pořád neměl a začal jsem vycházet z toho, že je nedostanu. Poslal jsem ženě do Haagu telegram, ať se chystá vrátit se s dítětem do Moskvy.
Pak si mě náhle zavolali do kanceláře šéfa oddělení. Seděl za stolem a měl přede mnou položený můj pas.
„Na co tu ještě čekáte?“ řekl. „Proč nejste na svém místě?“
„Čekal jsem na pas,“ řekl jsem.
„Tak tady ho máte,“ řekl. „Vlak vám jede v deset.“
V poslední den, který jsem strávil v Moskvě, dostoupila poplašná nálada nesnesitelné míry. Celý důstojnický sbor Rudé armády zachvátilo cosi jako panika. Každou hodinu docházely zprávy o nových zatčeních.
Šel jsem rovnou za Michailem Frinovským, náměstkem šéfa OGPU, který spolu s Ježovem vedl pro Stalina velkou čistku.
„Povězte mi, co se děje? Co se děje v zemi?“ dožadoval jsem se na Frinovském. „Jak mám za těchhle okolností odjet? Jak mám dělat svou práci, když nevím, oč jde? Co mám říkat svým soudruhům v cizině?“
„Je to spiknutí!“ odpověděl Frinovskij. „Právě jsme v armádě odhalili obrovské spiknutí, jaké dějiny nepamatují. A zrovna teď jsme se dozvěděli o úkladech o život samotného Nikolaje Ivanoviče (Ježova)! Ale máme je všechny. Všechno máme pod kontrolou.“
Frinovskij sám od sebe žádný důkaz toho obrovského spiknutí, které OGPU tak náhle odhalila, nepředložil. Něco jsem se ale dozvěděl na chodbách Lubjanky, kde jsem narazil na Furmanova, šéfa kontrarozvědného oddělení působícího mezi bělogvardějci v cizině.
„Poslyš, to byli dva prvotřídní chlapi, co jsi nám poslal,“ řekl.
„Jací chlapi?“ zeptal jsem se.
„No ti ‚němečtí důstojníci‘!“ A začal mi žertem vyčítat, jak nerad jsem své agenty na jeho práci přiděloval.
Ta věc mi úplně vypadla z hlavy, a tak jsem se Furmanova zeptal, jak to, že o ní ví.
„No přece to byl náš případ,“ chlubil se Furmanov.
Věděl jsem, že Furmanov vede pro OGPU zahraniční protisovětské organizace, jako je Svaz veteránů carské armády, celosvětový spolek v čele s generálem Millerem v Paříži. Z jeho slov pro mě plynulo, že moji dva lidé byli nasazeni do podniku spojeného s touhle bělogvardějskou skupinou ve Francii. Vzpomněl jsem si na Sluckého poznámku, že jde o věc nesmírné důležitosti. Furmanov mi dal poslední vodítko ke skutečnému spiknutí, které za čistkou v Rudé armádě stálo. Tehdy jsem si to ale neuvědomil.
Z Moskvy jsem odjel večer dvaadvacátého května. Bylo to, jako by člověk opouštěl město uprostřed série zemětřesení. Maršál Tuchačevskij byl zatčen. V kruzích OGPU se už šuškalo, že byl zatčen i maršál Gamarnik, ačkoli Pravda oznámila, že byl zvolen do moskevského výboru komunistické strany — což je významná pocta, které se nikomu nedostane bez souhlasu samotného Stalina. Brzy jsem měl pochopit, co ty zdánlivě si odporující zprávy znamenají. Stalin se Gamarnika zmocnil a zároveň mu nabízel odklad za pět minut dvanáct pod podmínkou, že dovolí, aby se jeho jména užilo ke zničení Tuchačevského. Gamarnik nabídku odmítl.
Koncem měsíce jsem byl zpátky v Haagu. Úřední zpráva ze sovětského hlavního města oznámila světu, že náměstek válečného komisaře Gamarnik spáchal během vyšetřování sebevraždu. Později jsem se dozvěděl, že Gamarnik sebevraždu nespáchal, ale že ho ve vězení zabili Stalinovi lidé.
Jedenáctého června zveřejnila Moskva poprvé zprávu o zatčení Tuchačevského a sedmi dalších nejvyšších generálů jako nacistických špionů a spoluspiklenců mrtvého Gamarnika. Dvanáctého června přišlo oznámení o popravě těch osmi velitelů po údajném tajném procesu před stanným soudem složeným z osmi jiných vysokých důstojníků.
Nejméně jeden z těch osmi soudců, generál Alksnis14, byl, pokud vím, v době, kdy měl svého bývalého velitele soudit, už sám vězněm OGPU.
Z těch osmi domnělých soudců jich bylo od té doby zahubeno šest — maršál Bljucher a generálové Alksnis, Bělov, Dybenko15, Kaširin a Gorbačov. Téměř všech osmdesát členů Vojenské rady bylo rychle zlikvidováno. Čistka v armádě neustala, dokud OGPU nevymetla celý důstojnický sbor; obětovala přitom celkem asi 35 000 vojáků.
Po pravdě řečeno žádný stanný soud se skupinou Tuchačevského vůbec nebyl. Nebylo ani zdání společného procesu proti jeho obětem. Těch osm generálů nebylo ani popraveno společně. Byli zastřeleni jednotlivě a v různé dny. Lživou zprávu o tom, že se konal proces, vydal Stalin proto, aby řadoví vojáci armády spolkli povídačku o „náhlém“ odhalení spiknutí v Rudé armádě, které OGPU učinila.
Jak náhlé to odhalení bylo, jaké bylo skutečné spiknutí a jaké byly důkazy toho „spiknutí, jaké dějiny nepamatují“ — všechny tyhle otázky se vyřešily samy, když jsem se vrátil do Paříže.
Zástupce šéfa zahraničního oddělení OGPU Špigelglas přijel do Paříže počátkem července. Sešel jsem se s ním po předchozí úmluvě v kavárně Closerie des Lilas na bulváru Montparnasse a on mi řekl, že je na „zvlášť důležité misi“. Náš hovor trval několik hodin. Brzy se stočil k případu Tuchačevského.
Příležitost poskytl článek, který krátce po popravě vyšel v Pravdě, Stalinově hlásné troubě, pod názvem „Krize v zahraniční zpravodajské službě“.
„Jaký hloupý kousek, a koho tím ošálí?“ řekl jsem. „Moskva tu světu sděluje, že německá zpravodajská služba měla ve svých službách nejméně devět maršálů a generálů Rudé armády. Smysl toho článku má být údajně ten, že tím pádem je v německé službě krize. Jaký nesmysl! V tak vážné věci se mohl pisatel víc snažit. Takhle jsme v cizině jen pro smích.“
„Ten článek ale nebyl psán pro tebe ani pro zasvěcené,“ odsekl Špigelglas. „Byl určen širokému obecenstvu, pro domácí spotřebu.“
„Je pro nás sovětské lidi hrozné,“ řekl jsem, „když se světu oznámí, že německá zpravodajská služba dokázala získat za špiony prakticky celý generální štáb Rudé armády. Měl bys vědět, Špigelglasi, že když se naší vojenské rozvědce podaří získat ke spolupráci jediného plukovníka některé cizí armády, je to událost prvního řádu. Hned se na ni upozorní sám Stalin a on ji pokládá za veliký triumf. Vždyť kdyby se Hitlerovi podařilo naverbovat za špiony devět našich nejvyšších generálů, kolik set nižších důstojníků by ještě musel mít v Rudé armádě jako špiony?“
„Nesmysl,“ odpověděl Špigelglas rozhorleně. „Máme je všechny. Všechny jsme je vykořenili.“
Sdělil jsem mu obsah krátké důvěrné zprávy od jednoho ze svých hlavních agentů v Německu. Na slavnostním přijetí, které pořádali vysocí nacističtí činitelé a jehož se můj zpravodaj účastnil, přišla řeč na aféru Tuchačevského. Kapitán Fritz Wiedemann, Hitlerův osobní politický pobočník — jmenovaný později generálním konzulem v San Francisku —, byl dotázán, zda je na Stalinových obviněních generálů Rudé armády ze špionáže něco pravdy. Zpráva mého agenta reprodukovala Wiedemannovu chlubnou odpověď:
„Neměli jsme v Rudé armádě devět špionů, ale mnohem víc. OGPU má k tomu, aby byla na stopě všem našim lidem v Rusku, pořád ještě daleko.“
Až příliš dobře jsem věděl, co taková řeč znamená. Věděl by to kterýkoli důstojník vojenské rozvědky kteréhokoli národa. Byla určena k širokému rozšíření s cílem podlomit morálku nepřítele. V řeči vojenské rozvědky se tomu říká „dezinformace“.
Za světové války měl německý generální štáb dokonce zvláštní úřad, zvaný „dezinformační služba“. Odborníci v něm vypracovávali zdánlivě věrohodné tajné vojenské plány a rozkazy, které se pak jako pravé dokumenty „podstrkovaly“ nepříteli do rukou. Někdy se tajné plány, vymyšlené dezinformačním úřadem tak obratně, že přesvědčily zajatce o své pravosti, našly i u válečných zajatců.
Špigelglas, veterán Čeky a jejího nástupce OGPU, tu praktiku dokonale znal. Náznak, že jsou v Rudé armádě ještě jiní nacističtí špioni, smetl.
„Říkám ti,“ pravil, „že v tom nic dalšího není. Všechno jsme to vyjasnili, než jsme zakročili proti Tuchačevskému a Gamarnikovi. Máme zprávy i z Německa — ze zdrojů uvnitř. Ty naše nepocházejí ze salonních rozhovorů, nýbrž ze samotného gestapa.“
Vytáhl z kapsy papír, aby mi ho ukázal. Byla to zpráva jednoho z jeho agentů, která jeho důvody přesvědčivě potvrzovala.
„Snad tyhle věci nepokládáš za důkaz?“ řekl jsem.
„To je jen jedna drobnost,“ trval na svém Špigelglas. „Po pravdě dostáváme materiál z Německa na Tuchačevského, Gamarnika a celou jejich kliku už dlouho.“
„Už dlouho?“ opakoval jsem a vzpomněl si na „náhlé“ odhalení spiknutí v Rudé armádě Stalinem.
„Ano, posledních několik let,“ pokračoval. „Máme toho spoustu, nejen na vojáky, ale i na mnoho dalších, dokonce i na Krestinského.“ (Krestinskij byl deset let sovětským velvyslancem v Německu a později náměstkem komisaře zahraničních věcí.)
Nebylo pro mě novinkou, že OGPU sleduje každý krok sovětských činitelů, ať je jejich hodnost jakkoli vysoká, a zvlášť když vyjedou do ciziny. Takovému dohledu podléhá každý sovětský velvyslanec, ministr nebo obchodní zástupce. Když takový důstojník jako Tuchačevskij vyjel z Ruska s vládním pověřením zúčastnit se pohřbu Jiřího V., když byl takový důstojník jako maršál Jegorov vyslán na cestu dobré vůle do pobaltských zemí, když byl takový důstojník jako generál Putna přidělen na místo vojenského přidělence v Londýně — všechny jejich příchody a odchody i jejich rozhovory byly předmětem záplavy hlášení agentů OGPU.
Za normálních okolností vláda svým služebníkům důvěřuje, zvlášť těm v odpovědných postaveních, a na jejich udávání špicly nic nedá. Sám jsem měl například příležitost, když jsem byl přidělen ke generálnímu štábu v Moskvě, číst hlášení o svém vlastním počínání v Německu — hlášení založená na skutečnostech, ale tak zlomyslně překroucená a rozvedená, že by mě zkompromitovala, kdyby jim někdo uvěřil. I v sovětské vládě bývalo v minulých letech zvykem takový materiál postoupit dotyčné osobě.
Tohle všechno Stalin postupně změnil. Jak soustřeďoval vládu nad OGPU do vlastních rukou, začal ve zvláštním tajném kabinetu hromadit soubor takových hlášení o všech odpovědných činitelích sovětské vlády. Ty spisy rostly a nadouvaly se materiálem, který k němu přicházel rozlehlou sítí OGPU. Nezáleželo na tom, jak falešná, jak fantastická udání předních sovětských osobností byla. Poslušný aparát OGPU je zakládal všechna. Stalin pokládal za užitečné mít na každého vůdce nějaký případ.
Ten nejtajnější kabinet se ovšem naplnil i věcmi, které tam podstrčily různé cizí dezinformační úřady, gestapo nevyjímaje. Připomněl jsem Špigelglasovi, jakou cenu takové důkazy mají.
„Svými německými prameny si zřejmě docela jistý jsi,“ poznamenal jsem.
Špigelglas se neudržel a pochlubil se.
„Zprávy dostáváme přes Gučkovův16 kroužek,“ řekl. „Máme svého člověka přímo v jeho středu.“
Když tohle Špigelglas prohlásil, stěží jsem potlačil údiv.
Gučkovův kroužek byla velmi čilá skupina bělogvardějců, která měla na jedné straně důvěrné spojení s německou vojenskou rozvědkou a na druhé ještě užší vazby na Svaz veteránů carské armády v čele s generálem Jevgenijem Millerem v Paříži.
Zakladatelem kroužku byl Alexandr Gučkov, přední člen dumy a za cara předseda Vojensko-průmyslového výboru. V mládí vedl Gučkov ruskou dobrovolnickou brigádu v búrské válce proti Velké Británii. Hned po carově abdikaci sloužil jako ministr války. Po bolševické revoluci zorganizoval v cizině tuhle skupinu, která udržovala styky s těmi kruhy v Německu, jimž šlo především o německou rozpínavost na východ.
Gučkovův kroužek dlouho spolupracoval s generálem Bredowem, šéfem vojenské rozvědky německé armády. A když byl generál Bredow při Hitlerově čistce roku 1934 popraven, přešlo jeho oddělení i celá jeho zahraniční síť pod gestapo.
Podle Špigelglase bylo teď stejně těsné i spojení OGPU s Gučkovovým kroužkem. Gučkovova vlastní dcera byla, jak jsem se později dozvěděl, agentkou OGPU a špionkou ve prospěch sovětské vlády. Špigelglas mi ale teprve teď řekl, že má OGPU svého člověka přímo ve středu kroužku a že právě od něj dostali důkazy o zradě Tuchačevského. Byla-li to pravda, pak někdo z Gučkovovy kliky — a nepochybně i šéf Svazu veteránů carské armády — o těch „důkazech“ věděl a docela možná měl pořád v rukou originály.
Poslední klíč ke „spiknutí, jaké dějiny nepamatují“, mi padl do rukou v Paříži ráno třiadvacátého září 1937. Vzal jsem do ruky svazek novin s křiklavými titulky, které psaly o únosu generála Jevgenije Millera, šéfa Svazu veteránů carské armády, k němuž došlo ve středu dvaadvacátého září v poledne. Ukázalo se, že generál Miller předtím, než v 12.10 odešel z kanceláře, předal svému pobočníkovi zapečetěnou obálku s poznámkou: „Nemyslete si, že jsem přišel o rozum, ale tentokrát vám nechávám zapečetěný vzkaz, který vás prosím otevřít jen pro případ, že se nevrátím.“
Když se Miller odpoledne nevrátil, byli někteří jeho druhové zavoláni, aby obálku otevřeli. Byl v ní tento vzkaz:
Mám dnes ve 12.30 schůzku s generálem Skoblinem17 na rohu ulic Jasmin a Raffet. Má mě odvést na schůzku se dvěma německými důstojníky; jedním je vojenský přidělenec v sousední zemi, plukovník Strohman, druhým jistý pan Werner, přidělený k zdejšímu německému velvyslanectví. Oba muži dobře mluví rusky. Schůzku sjednal z vlastního podnětu Skoblin. Je možné, že je to past, a proto vám tenhle vzkaz nechávám.
Zmínka o „dvou německých důstojnících“ v Millerově vzkazu mě ohromila. Tak tohle byl ten „nesmírný“ úkol, kvůli kterému si Slucký už v prosinci 1936 vyžádal dva mé nejlepší agenty. Tohle byl ten „případ“, který měl na mysli Furmanov, odborník OGPU na kontrarozvědku mezi bělogvardějci, když si se mnou v Moskvě o mých „německých důstojnících“ žertoval.
Generál Skoblin byl pravou rukou generála Millera v bělogvardějské vojenské organizaci. Skoblinovou ženou byla slavná ruská lidová zpěvačka Naděžda Plevická18. Millerovi druhové se té noci odebrali do hotelu, kde Skoblin se ženou bydleli. Skoblin nejdřív popíral, že by o Millerově polední schůzce něco věděl, a dovolával se vlastního alibi. Když mu ale předložili Millerův vzkaz a pohrozili cestou na policejní ředitelství, využil Skoblin chvilkové nepozornosti, vyklouzl ven a ujel v čekajícím automobilu.
Po Millerovi se nikdy nenašla stopa. I Skoblin se rozplynul jako pára. Jeho žena Plevická byla zatčena jako spoluviník zločinu. Papíry nalezené v jejich bytě nade vší pochybnost prokázaly, že Skoblin byl agentem OGPU. Plevická zůstala do svého procesu, který se konal v Paříži v prosinci 1938, ve vazbě kvůli vyšetřování. Byla obžalována ze sovětské špionáže a dostala dvacet let vězení — na francouzský soud neobvykle přísný rozsudek nad ženou.
Takže mužem ve středu spiknutí OGPU proti Tuchačevskému a ostatním generálům Rudé armády byl generál Skoblin! Skoblin hrál v té nadmíru machiavelistické tragédii trojí úlohu a ve všech třech směrech úlohu klíčovou. Jako tajemník Gučkovova kroužku byl agentem gestapa. Jako člen užší rady generála Millera byl jedním z vůdců carských sil v cizině. Obě tyhle úlohy plnil s vědomím svého třetího a hlavního zaměstnavatele, OGPU.
Vzkaz, který generál Miller zanechal, se stal Skoblinovou zkázou. Při procesu s jeho ženou, který trval od pátého do čtrnáctého prosince 1938 a vzbudil v Evropě velkou pozornost, se ukázalo, že Skoblin měl prsty i v záhadném únosu generála Kutěpova19, Millerova předchůdce v čele carských veteránů, k němuž došlo počátkem roku 1930.
Byl to tedy carský generál Skoblin, kdo Stalinovi dodal „důkazy“, jichž použil proti velitelům a budovatelům Rudé armády. Ty „důkazy“ byly zfalšovány v gestapu, potrubím Gučkovova kroužku protekly do organizací generála Millera a odtamtud vtekly do Stalinova nejtajnějšího kabinetu.
Když Stalin usoudil, že jeho sblížení s Hitlerem opravňuje zákrok proti Rudé armádě, sáhl po tajných spisech OGPU. Stalin ovšem věděl, jakou cenu mají „důkazy“ z takových zdrojů. Věděl, že je to „dezinformace“ toho nejhrubšího druhu. Kromě gestapa, na jehož mlčení bylo spolehnutí, a kromě Skoblina, který byl jako člověk OGPU rovněž spolehlivý, byl na světě jediný muž, který mohl ty zdroje prozradit. Byl to generál Jevgenij Miller. Kdyby chtěl, mohl celému světu odhalit, odkud Stalinovy „důkazy“ proti rudým generálům pocházejí a kudy se do OGPU dostávaly. Mohl Stalinovo spiknutí proti generálům Rudé armády spojit se dvěma hlavními nepřáteli Rudé armády — s Hitlerovým gestapem a se zbytky carské bílé armády v Paříži. Millera bylo tedy zjevně třeba odklidit. OGPU musela zasáhnout. Tak „nesmírný“ podnik nemůže vést nikdo menší než sám Slucký, šéf zahraničního oddělení. Slucký nechá všechnu ostatní práci ležet a přijede do Paříže, aby to „provedl“. Posílá mi letadlem kurýra do Haagu… „Vyber ze svých lidí dva, kteří dokážou vystupovat jako němečtí důstojníci. Musí být dost representativní… zvyklí mluvit jako vojáci… mimořádně spolehliví a odvážní… Jde o věc mimořádné důležitosti.“
Všechno mi to bylo dokonale jasné, když jsem onoho zářijového rána roku 1937 seděl v pařížské kavárně Deux Magots a četl senzační zprávu o únosu generála Jevgenije Millera. Nejsem si jist, zda jsem to učinil stejně jasným — a zda to vůbec jasným učinit lze — čtenáři, který nezná svět tajné služby ani složité nálady a spletité počínání zúčastněných skupin. Musím se spokojit s konstatováním, že pro mě — a myslím, že pro každého, kdo celou situaci zná — je řetěz důkazů, který jsem uvedl, přesvědčivý. Nenechává místo pro pochybnost, že domnělé spiknutí generálů Rudé armády a gestapa proti Stalinovi bylo spiknutím Stalina proti generálům Rudé armády a že k podstrčení viny svým generálům Stalin použil „dezinformace“ vyrobené gestapem a dodávané do OGPU přes carské kruhy.
Stalin znovu ukázal, že nikdy nezapomíná a neodpouští. Staré rozpory ve stanoviscích s vrchním velením Rudé armády mu zůstaly v paměti jako „opozice“. Když byla tahle „opozice“ vtažena do ok jeho aparátu OGPU, stalo se z ní „spiknutí“. Taková „spiknutí“ jsou příčkami žebříku, po kterém Stalin vystoupal k neomezené moci. Cestou se z kritiků stávali „nepřátelé“, z upřímných odpůrců „zrádci“ a z každého poctivého a horlivého opozičního názoru — s odbornou pomocí OGPU — „organizované úklady“. Po mrtvolách svých bývalých soudruhů a spolubojovníků z revoluce, tvůrců a budovatelů sovětského státu, vystoupal Stalin krok za krokem k samovládě nad národy Ruska.
Čtenář si vzpomene, že to bylo v prosinci 1936, kdy Karl Radek podepsal tajné přiznání nadiktované Stalinem prostřednictvím Vyšinského a poprvé do věci zatáhl jméno Tuchačevského. A bylo to rovněž v prosinci 1936, kdy jsem byl vyzván, abych dodal ty dva „německé důstojníky“. Spiknutí proti Tuchačevskému sahá tedy přinejmenším až tam. Nastal ale nějaký zádrhel; moji lidé čekali a pak se ke mně vrátili, únos generála Millera se musel odložit. Povahu toho zádrhele naznačil o rok později jeden důkaz předložený při procesu s Plevickou. Jedenáctého prosince 1938 četl advokát Ribet soudu z Millerovy důvěrné korespondence dopis, který Miller dostal od generála Dobrovolského z Finska a který ho před Skoblinem varoval. Dobrovolskij netvrdil výslovně, že je Skoblin agentem OGPU; řekl jen, že Skoblinovo postavení začíná být mezi některými jeho druhy trochu pochybné.
„Bohužel!“ řekl advokát Ribet, „to varování důvěrou generála Millera ve Skoblina neotřáslo!“
Neotřáslo jí docela a neotřáslo jí natrvalo — jen natolik, že se únosný plán, který OGPU vypracovala se Skoblinem v úloze návnady, musel odložit. Skoblin se pustil do toho, aby si Millerovu důvěru získal zpátky.
Uplynulo půl roku a druhého června 1937 byl Tuchačevskij se svými druhy v Moskvě popraven. O tři týdny později byl v Paříži Špigelglas, první Sluckého zástupce — opět, jak mi řekl, na „zvlášť důležité misi“. Pokud vím z vlastní zkušenosti, zůstal v Paříži hluboko do září. Třiadvacátého září byl generál Miller unesen a Skoblin, kterému pořád trochu nedůvěřoval, při tom posloužil jako návnada. Zhruba v téže době Špigelglas zmizel.
Zbývá dodat, že Špigelglas zmizel nejen z Paříže, ale podle spolehlivých zpráv i z tohoto světa. Snad ho nenapadlo, že jestliže generál Miller věděl příliš mnoho o původu „důkazů“ proti Tuchačevskému, věděl Špigelglas stejně tak příliš mnoho o konci generála Millera. I Slucký věděl příliš mnoho a o několik měsíců později v Moskvě překvapivě náhle „zemřel“.
Stalinova poprava vrchních velitelů Rudé armády jako nacistických špionů byla teď kapitolou dějin. Zlikvidoval generála Millera, který mohl odhalit spojnici mezi jeho „důkazy“ a gestapem. A zlikvidoval i likvidátory generála Millera. Nebýt řady čirých náhod, které mi vložily klíč k celé záhadě do rukou, nebyl by teď mimo německé gestapo nikdo, kdo by ho mohl usvědčit. A gestapo, které svého cíle dosáhlo — sťalo Rudé armádě hlavu a zničilo největšího ruského generála —, by zjevně nemělo důvod mluvit. Přesto je vzácné, aby někdo, kdo zná zásadní příběh zevnitř, uchoval naprosté tajemství. Sedmadvacátého října 1938 prozradil úřední orgán nacistické armády Deutsche Wehr — Německá branná moc — ve zvláštním článku o čistce v Rudé armádě, že mužem, který Tuchačevského a jeho druhy Stalinovi vyzradil, byl „zrádce, známý generál Skoblin, žijící v Paříži, muž, který bolševikům vyzradil oba generály, Kutěpova i Millera — muž, který stál mimo řady Rudé armády“.
Kromě toho nebyl, pokud je mi známo, nikde zveřejněn ani náznak souvislosti mezi popravou rudých generálů v Moskvě a únosem generála Millera v Paříži. Pohnutkám toho částečného odhalení — které neučinilo gestapo, nýbrž lidé od německé armády — zatím nerozumím. Jejich dobře informovaný článek mi ale dodává jistoty, že s klíčem, který jsem podal, budou jednou všechny podrobnosti té záhady odemčeny a Stalinovo spiknutí proti vlastním generálům se stane otevřenou stránkou dějin.
Vysvětlivky
Jakir, Iona Emmanuilovič — (1896 – 12. června 1937). Velitel Ukrajinského, od roku 1935 Kyjevského vojenského okruhu. Rehabilitován 1957.↩︎
Uborevič, Jeronim Petrovič — (1896 – 12. června 1937). Velitel Běloruského vojenského okruhu. Rehabilitován 1957.↩︎
Kork, August Ivanovič — (2. srpna 1887 – 12. června 1937). Estonec, od roku 1935 náčelník Frunzeho vojenské akademie. Zatčen 12. května 1937. Rehabilitován 1957.↩︎
Putna, Vitovt Kazimirovič — (1893 – 12. června 1937). Litevec, vojenský atašé v Japonsku, Finsku a Německu, od roku 1934 v Londýně. Zatčen v srpnu 1936. Rehabilitován 1957.↩︎
Ejdeman, Robert Petrovič — (1895 – 12. června 1937). Lotyš, náčelník Frunzeho akademie do roku 1932, pak předseda branné organizace Osoaviachim. Rehabilitován 1957.↩︎
Feldman, Boris Mironovič — (1890 – 12. června 1937). Náčelník správy velitelských kádrů Rudé armády. Rehabilitován 1957.↩︎
Gamarnik, Jan Borisovič — Vlastním jménem Jakov Gamarnik (1894 Žitomir – 31. května 1937 Moskva). Armádní komisař 1. stupně, od roku 1929 náčelník Politické správy Rudé armády a náměstek lidového komisaře obrany. 30. května 1937 zbaven funkcí v souvislosti s „vojensko-fašistickým spiknutím“ kolem Tuchačevského; druhého dne se ve svém bytě zastřelil, aby unikl zatčení. Posmrtně prohlášen za nepřítele lidu, rehabilitován 1955.↩︎
Svaz veteránů carské armády — Krivického název pro Ruský vševojenský svaz (ROVS), největší organizaci bílé emigrace, kterou roku 1924 založil generál Wrangel. Vedli ho generál Kutěpov, roku 1930 unesený sovětskými agenty, a po něm generál Miller.↩︎
Miller, Jevgenij Karlovič — (25. září 1867 – 11. května 1939). Carský generál, od roku 1930 v Paříži předseda Ruského vševojenského svazu (ROVS), největší organizace bílé emigrace. Po únosu z Paříže ho v Moskvě dva roky věznili pod cizím jménem a 11. května 1939 zastřelili.↩︎
Buďonnyj, Semjon Michajlovič — (1883–1973). Velitel 1. jízdní armády v občanské a polské válce, od roku 1935 maršál. Jeden z mála vysokých velitelů, kteří čistky přežili.↩︎
Jegorov, Alexandr Iljič — (1883–1939). Roku 1920 velitel jihozápadní fronty, 1931–1937 náčelník generálního štábu, od roku 1935 maršál. Zatčen 1938, zastřelen 1939.↩︎
Orlov, Vladimir Mitrofanovič — (1895–1938). 1931–1937 velitel námořních sil Rudé armády. Zatčen v červenci 1937, zastřelen 1938.↩︎
Špigelglas, Sergej Michajlovič — (29. dubna 1897 – 29. ledna 1941). Major státní bezpečnosti, od konce občanské války v Čece a OGPU, specialista na zahraniční operace. Zástupce Sluckého a od února do června 1938 dočasný náčelník zahraničního oddělení NKVD. Organizoval tajné operace proti odpadlíkům a emigraci; roku 1938 mimo jiné vraždu ukrajinského nacionalisty Jevhena Konovalce v Rotterdamu.↩︎
Alksnis, Jakov Ivanovič — Lotyšsky Jēkabs Alksnis (26. ledna 1897 – 29. července 1938). 1931–1937 velitel sovětského letectva. V červnu 1937 soudil Tuchačevského; 23. listopadu 1937 zatčen, 29. července 1938 zastřelen v Kommunarce.↩︎
Dybenko, Pavel Jefimovič — (16. února 1889 – 29. července 1938). Bolševický námořník, roku 1917 lidový komisař pro námořní záležitosti. Velel Leningradskému vojenskému okruhu, v červnu 1937 soudil Tuchačevského; roku 1938 zatčen a zastřelen.↩︎
Gučkovův kroužek — Skupina ruské bílé emigrace kolem Alexandra Ivanoviče Gučkova (1862–1936), bývalého předsedy III. Státní dumy a ministra války Prozatímní vlády. Působila v Berlíně a Paříži a udržovala styky s německou vojenskou rozvědkou i s ROVS generála Millera. Gučkov zemřel v Paříži roku 1936; kroužek existoval dál.↩︎
Skoblin, Nikolaj Vladimirovič — (9. června 1893 – zmizel 1937). Bělogvardějský generál, v emigraci činitel Svazu veteránů carské armády (ROVS) a Gučkovova kroužku. Spolu s manželkou, zpěvačkou Naděždou Plevickou, byl sovětským agentem. V září 1937 sehrál rozhodující úlohu při únosu generála Millera v Paříži a krátce nato zmizel.↩︎
Plevická, Naděžda Vasiljevna — (1884–1940). Nejslavnější ruská zpěvačka lidových písní před revolucí, oblíbenkyně Mikuláše II. V emigraci manželka generála Skoblina. Zemřela 1. října 1940 ve vězení v Rennes.↩︎
Kutěpov, Alexandr Pavlovič — (1882–1930). Generál bílé armády, od roku 1928 předseda Ruského vševojenského svazu (ROVS). 26. ledna 1930 unesen v Paříži agenty OGPU; zemřel zřejmě ještě během únosu.↩︎