Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě

VI. Proč se přiznávali?

Lenin, zakladatel sovětské vlády, varoval své stoupence před tím, aby trest smrti uplatňovali na členy vládnoucí bolševické strany. Dovolával se osudného příkladu francouzské revoluce, která pohltila své vlastní děti, jakobíny. Patnáct let držela sovětská moc tuhle Leninovu výzvu nedotčenou. Bolševičtí kacíři podléhali vyloučení ze strany, vězení, vyhnanství, ztrátě místa nebo obživy. Nepsaný zákon ale zněl, že žádný člen strany nesmí být za politické provinění usmrcen.

Na jaře 1931 na zvláštní schůzi nejvyššího politického byra vystoupil Stalin pro trest smrti pro členy bolševické strany. Schůze byla svolána k projednání případu nové opoziční skupiny, kterou utvořil jeden z vedoucích lidí moskevského stranického aparátu, Rjutin1.

To už začaly důsledky Stalinova tažení za kolektivizaci rolníků nabývat ráz národní katastrofy. Nejúrodnějšími kraji země se plížil hlad. Docházelo k selským povstáním. V armádě byla nespokojenost. Zemi hleděla do tváře hospodářská zkáza. Stalinův stranický aparát začínal praskat. Čím dál víc nových bolševických opozičních skupin zvedalo hlavu a hlas a obrážely ten neklid. Dožadovaly se změny politiky a změny vedení v Kremlu.

Rjutinovu skupinu OGPU zatkla a vnitřní kruh v Moskvě ten případ rozvířil. Tajemník stranické buňky ve vojenské zpravodajské správě, ke které jsem patřil, mě vyzval, abych se zúčastnil tajné schůze, na které měl náš šéf, generál Berzin, o Rjutinově aféře podat zprávu. Tajemník mě zpravil, že na tu schůzi nejsou pozváni všichni členové buňky, protože ta věc je mimořádně důvěrná.

Berzin nám přečetl výňatky z Rjutinova tajného programu, v němž byl Stalin popsán jako „velký agent provokatér, ničitel strany“ a jako „hrobař revoluce a Ruska“. Rjutinova skupina si předsevzala bojovat za svržení Stalina z čela strany a vlády.

Byla to příležitost ke Stalinovu pokusu zvrátit Leninovu zásadu, že se na bolševiky trest smrti nevztahuje. Stalin chtěl s Rjutinem a jeho přívrženci naložit zkrátka. Jen jediný člen politbyra sebral dost odvahy, aby se Stalinovi v téhle zásadní otázce postavil. Všichni zasvěcení chápali, že ten jediný muž je Sergej Kirov2, tajemník leningradského stranického aparátu. Jako pán bývalého hlavního města zaujímal Kirov vůdčí postavení. Podporovali ho samozřejmě Bucharin a další opozičníci, kteří ještě měli vliv. A Stalin tentokrát ustoupil. Rjutin a jeho druhové byli uvězněni a posláni do vyhnanství, ale ne zastřeleni.

Příštích pět let se Stalinovi takovými prostředky dařilo moc udržet. Během těch let se ale nespokojenost a vzpoura šířily zemí jako požár. Zmateni a rozlíceni jeho tažením za „úplnou kolektivizaci“ bojovali rolníci s vojskem OGPU se zbraní v ruce. V tom boji byly celé kraje zpustošeny, miliony rolníků deportovány, statisíce odvedeny na nucené práce. Výstřely popravčích čet přehlušil jedině hluk stranické propagandy. Bída a hlad mas byly tak veliké, že zášť vůči Stalinovi nakazila i řadové členstvo strany. Koncem roku 1933 byl Stalin nucen zavést „očistu“ strany. Během následujících dvou let bylo vyloučeno asi milion bolševických opozičníků. To ale problém nevyřešilo, protože ti opozičníci byli pořád na svobodě a měli sympatie lidových mas. Kdyby dostali vůdce a program, mohli v té době Stalina svrhnout. Takoví vůdcové ale nebyli nikde než ve staré bolševické gardě, mezi Leninovými druhy, které Stalin už léta lámal tím, že je nutil kapitulovat, „přiznat se k chybám“ a uznat ho za „neomylného vůdce“. Přes všechny ty kapitulace, které se opakovaly tak dlouho, až jim nikdo nevěřil, a přes vlastní zdráhání se ti staří bolševici málem proti své vůli stali mluvčími a figurami — ne-li vůdci — téhle beztvaré opozice zvnějšku strany. Stalin si nemohl být jist, že se tyhle síly, bývalí straníci, kteří znali chod aparátu, v nejbližší době nespojí. Kapitulace už nestačily. Stalin si uvědomil, že se musí najít jiné prostředky. Musel najít způsob, jak nejen zničit autoritu staré gardy, ale i zastavit činnost všech klíčových lidí v téhle hrozivé opozici.

Právě v poslední chvíli došlo ke krvavé Hitlerově čistce v noci třicátého června 1934. Na Stalina hluboce zapůsobilo, jakým způsobem Hitler svou opozici vyhladil, a do nejmenších podrobností studoval každé tajné hlášení našich agentů v Německu, které se událostí té noci týkalo.

Prvního prosince 1934 byl za záhadných okolností v Leningradě zavražděn Sergej Kirov. Týž den vyhlásil Stalin mimořádný výnos, který pozměnil trestní právo: všechny případy politické vraždy měly být do deseti dnů souzeny vojenskými tribunály, v tajnosti, bez obhájce, a hned nato měla následovat poprava; prezidentu Sovětského svazu výnos odnímal právo milosti.

Hitler ukázal cestu a smrt Kirova, muže, který stál Stalinovi v cestě k zavedení trestu smrti pro bolševiky, otevřela Stalinově velké čistce dveře. Kirovova vražda byla obratem ve Stalinově dráze. Zahájila éru veřejných i tajných procesů se starou bolševickou gardou, éru přiznání. V dějinách světa sotva najdeme jiný případ, kdy by vražda jednoho vysokého hodnostáře vedla k takovému masakru, jaký po Kirovově smrti následoval.

Záhada kolem té vraždy sahala do předchozího října, kdy byl v Leningradě pro podezřelé chování zatčen Kirovovými strážci mladý komunista jménem Leonid Nikolajev3. V jeho aktovce našli revolver a deník. Když byl předveden před zástupce šéfa leningradské OGPU Zaporožce, byl zatčený propuštěn na svobodu. Zaporožec4 podnikl zvláštní cestu do Moskvy, aby ten neobvyklý postup ohlásil Jagodovi, tehdejšímu šéfovi OGPU.

O dva měsíce později, prvního prosince, týž Nikolajev Kirova zastřelil. Tu noc odjel Stalin osobně do Leningradu, aby se vyšetřování sám ujal. Vyslýchal Nikolajeva a několik vrahových druhů, komunistických mladíků, kteří byli zatčeni také. Nic takového se v dějinách Sovětského svazu nikdy nestalo.

Týž večer odjel do Leningradu i šéf OGPU Jagoda, aby vyšetřování ze své úřední povinnosti převzal. Už dřív se proslýchalo o chladu mezi Stalinem a Jagodou, ale tou nocí začala jejich otevřená roztržka. Stalin se všemožně snažil Jagodovi zabránit, aby vraha a jeho druhy vyslýchal.

Jagodu zatím, ještě za Stalinova pobytu v Leningradě, potkala záhadná nehoda. Když ho v noci vezli autem na předměstí, kde hodlal vyslechnout několik podezřelých v Kirovově případu, narazil do Jagodova vozu podezřelým způsobem nákladní automobil. Šéf OGPU unikl jen o vlásek, z trosek ale vyvázl živý. V moskevských kruzích OGPU se o té „nehodě“ hodně mluvilo.

Hned zkraje vyšetřování vzniklo podezření, že Nikolajev spáchal ten zločin za přímé účasti leningradské OGPU. Vyšetřování se ale o vyjasnění téhle otázky nijak nepokusilo. Stalin nedal rozkaz k nemilosrdnému prošetření leningradské OGPU, která toho člověka dva měsíce předtím propustila, ačkoli ho zatkla s revolverem. Dvanáct vyšších činitelů OGPU včetně šéfa Medveďa5 bylo pro nedbalost zatčeno a dostalo tresty od dvou do deseti let vězení, to ale nebylo nic vážného. Medveď dostal tři roky. Bylo to na jaře 1935. O něco víc než dva roky nato jsem Medveďa viděl v Moskvě, jak se těší plné svobodě. Jeho i jeho pomocníka Zaporožce propustil Stalin před uplynutím trestu.

Záhada Nikolajeva přesto nebyla nikdy vysvětlena. Při posledním z velkých „procesů se zrádci“, sehraném v březnu 1938, v němž Jagoda figuroval jako jeden z hlavních „doznávajících“, se otázka Nikolajevova prvního zatčení a nevysvětlitelného propuštění před otevřeným soudem nadhodila. Prokurátor Vyšinskij6 ale Jagodu pokaždé, když se o tom pokusil mluvit, utnul. „Tak to nebylo,“ poznamenal Jagoda několikrát, když Vyšinskij předstíral, že cituje z Jagodova vlastního tajného přiznání. O Stalinově podílu na vyšetřování nepadla zmínka. Nikdy nebylo vysvětleno, proč se Stalin spokojil s podivným počínáním Medveďa a Zaporožce, kteří Nikolajeva propustili, když byl dopaden s revolverem a politickým deníkem.

Nikolajevův deník byl v Kirovově aféře zjevně ústřední věcí. Sovětský tisk se na něj odvolával znovu a znovu, když byl Nikolajev a šestnáct jeho druhů, všichni členové Komunistického svazu mládeže, po tajném procesu popraven. Narážky na něj padly i při mnoha jiných příležitostech. Veřejnost se o něm ale nikdy nedozvěděla ani slovo.

Ve vnitřním kruhu OGPU bylo ovzduší kolem Kirovovy aféry zvlášť záhadné a tísnivé. I nejdůvěrnější soudruzi na lubjanském ústředí se vyhýbali tomu, aby se o tom bavili. Jednoho dne jsem tu věc předložil přímo Sluckému, šéfovi zahraničního oddělení OGPU, a zeptal se ho, zda je podle jeho mínění leningradská tajná policie do Kirovovy vraždy zapletena. Odpověděl:

„Ten případ je tak kalný, rozumíš, že vůbec nejlíp je do něj nešťourat. Prostě se od něj drž co nejdál.“

Kirovův případ posloužil Stalinovi tak dobře jako Hitlerovi požár Reichstagu. Obojí znamenalo počátek přílivové vlny teroru. Rozluštit hádanku „Kdo zabil Kirova?“ ale není tak snadné jako odpovědět na otázku „Kdo zapálil Reichstag?“. Kromě Stalina nežijí nejspíš víc než tři nebo čtyři lidé, kteří by záhadu Kirovovy vraždy rozluštit dokázali. Jedním z nich je Ježov, Jagodův nástupce a organizátor velké čistky, který sám počátkem roku 1939 zmizel ze scény. Stalin se nakonec může stát jediným strážcem všech skutečností Kirovovy aféry.

Jedno je nesporné: Kirovova vražda dala Stalinovi kýženou příležitost zavést trest smrti pro bolševiky. Místo aby skutečnou záhadu Kirovova zastřelení vyšetřil, udělal Stalin z Kirovovy smrti záminku k zatčení nejvýznačnějších vůdců staré bolševické gardy, počínaje Kameněvem a Zinovjevem, a k zavedení trestu smrti pro bolševiky. Mohl teď začít se soustavným vyhlazováním všech, kdo s ním sdíleli Leninův plášť i tradice říjnové revoluce, a tím poskytovali korouhev, kolem níž by se nespokojené a vzbouřené masy mohly shromáždit.

Měl bych říct, že v té době byla nejen ohromná masa rolníků, ale i většina armády včetně jejích nejlepších generálů, většina komisařů, 90 procent ředitelů továren a 90 procent stranického aparátu víceméně krajně proti Stalinově diktatuře. Nešlo o to vypudit z těla trochu jedu. Celá sovětská stavba se musela přestavět. Jak na to? Zdiskreditovat starou bolševickou gardu, pošpinit ji, ocejchovat ji zradou a postřílet ji — a její stoupence hromadně pozatýkat. Říkat jim „trockisté, bucharinovci, zinovjevovci, sabotéři, škůdci, diverzanti, němečtí agenti, japonští agenti, britští agenti“. Říkat jim, co je libo, ale zatknout jako účastníky obrovitého velezrádného spiknutí každého klíčového člověka v opozici proti Stalinově vládě jednoho muže — kterou její obhájci popisují jako „stranickou linii“. To bylo třeba udělat a Stalin už na to měl vyzkoušenou metodu: metodu monstrprocesů s dobře nazkoušenými přiznáními. Nastrojil takových procesů už mnoho a svět nad nimi žasl — nikdy předtím ale nebyli herci a oběťmi bolševičtí vůdcové.

Západní svět si nikdy docela neuvědomil, že sovětské monstrprocesy nejsou žádné procesy a nejsou ničím jiným než zbraní politického boje. Nikdo ve vnitřním sovětském kruhu nepokládal od Stalinova nástupu monstrproces s jeho dramatickými přiznáními za nic jiného než za politický nástroj a nikoho nenapadlo, že by měl se soudnictvím cokoli společného. Kdykoli se bolševický politický aparát ocitl v krizi, nabídl lidu v monstrprocesu várku obětních beránků. Ty procesy neměly s právem o nic víc společného než s milostí.

Je pravda, že byli v sovětské vládě lidé, kteří Stalina před monstrprocesy se starou bolševickou gardou varovali — a to nejen pro účinek v zemi, ale i proto, že by si mohly odcizit prosovětské síly v cizině. Stalin trval na tom, že země to snese, a druhou námitku opovržlivě odbyl poznámkou: „Evropa to všechno spolkne!“

Stalin si ale svou čistku nepočínal jako Hitler. Hitler měl proti sobě organizovanou a vzdornou opozici a udeřil bleskovou rychlostí. Stalin takovou opozici neměl; stál proti hluboké a všeobecné náladě vzpoury. Jeho úkolem bylo pokosit všechny možné vůdce každého hnutí, které by ho mohlo svrhnout. Proto si Stalin dal načas. Ke svému cíli postupoval píď po pídi a při každém kroku se ujišťoval, že má ozbrojenou sílu, o kterou se může opřít.

Stalin nedůvěřoval staré OGPU a nedůvěřoval ani starému velení Rudé armády. S pomocí Ježova, který coby šéf stranického kádrového úřadu rozdával všechna místa z ústředního výboru, vybudoval Stalin druhý aparát OGPU, zvlášť pro sebe — jakousi superteroristickou legii. Když Ježov konečně dostal od Stalina rozkaz převzít velení nad řádnými policejními sbory země, postřílel všechny zkušené šéfy v OGPU až na jednoho a dosadil tuhle novou legii.

Tou výjimkou byl Michail Frinovskij, dlouholetý Stalinův zvláštní oblíbenec a vrchní velitel armády OGPU. Tahle samostatná armáda, nepodléhající přímo Rudé armádě, byla spolu s tajnou policií samou tou dvojí ozbrojenou silou, o kterou se Stalin při zákroku proti staré gardě opřel. Nejednal, dokud přípravu těchto dvou nepostradatelných zbraní prostřednictvím Ježova a Frinovského nedokončil.

Jak se těch přiznání dosahovalo? Nic západní mysl tak nedráždilo jako tahle otázka. Zmatený svět přihlížel, jak se budovatelé sovětské vlády bičují za zločiny, kterých se nikdy dopustit nemohli a o nichž bylo prokázáno, že jsou fantastické lži. Od té doby hádanka přiznání západní svět mate. Nám, kdo jsme byli uvnitř Stalinova aparátu, ale ta přiznání žádnou hádankou nikdy nebyla.

Ačkoli k tomu, aby ti lidé k takovým přiznáním dospěli, přispělo několik věcí, nakonec je učinili v upřímném přesvědčení, že je to jejich poslední zbývající služba straně a revoluci. Obětovali čest i život, aby nenáviděný Stalinův režim uhájili, protože v sobě obsahoval poslední slabý záblesk naděje na onen lepší svět, kterému se v raném mládí zasvětili. Stalin pořád užíval kouzelná slova socialistický, proletářský, revoluční, a tak či onak by z jeho krvavé a obludné tyranie socialismus ještě mohl vzejít.

Zdá-li se podivné, že bylo možné přivést idealistické lidi, kteří vůdce nenáviděli a stavěli se proti jeho politice, do takového stavu, je to proto, že si neuvědomujete, co se s člověkem dá udělat, jakmile jednou padne do zkušených rukou „vyšetřovatelů“ OGPU.

V květnu 1937, na vrcholu velké čistky, jsem měl příležitost mluvit s jedním z těch vyšetřujících prokurátorů, mladým Kedrovem, který se tehdy vymáháním přiznání zabýval. Řeč byla o nacistických policejních metodách a brzy se stočila k osudu nositele Nobelovy ceny za mír, proslulého německého pacifisty Carla von Ossietzkého7, tehdy Hitlerova zajatce, který zemřel v roce 1938. Kedrov se ozval způsobem, který nesnesl odporu:

„Ossietzky byl možná před zatčením dobrý člověk, ale tohle gestapo ho drží ve svěráku a on je teď jedním z jejich agentů.“

Pokusil jsem se s Kedrovem přít a vysvětlit mu povahu a vlastnosti toho muže, o kterém byla řeč. Kedrov mé důvody smetl:

„Ty nevíš, co se dá z člověka udělat, když ho máš docela v rukou. Měli jsme tu co dělat se všelijakými lidmi, i s těmi nejneohroženějšími, a přesto jsme je zlomili a udělali z nich, co jsme chtěli!“

Skutečný div je, že se jich při vší jejich zlomenosti a při obludných způsobech nátlaku, jaké OGPU na Stalinovy politické odpůrce vyvíjela, přiznalo tak málo. Na každého z padesáti čtyř vězňů, kteří ve třech „procesech se zrádci“ figurovali, připadalo nejméně sto zastřelených, které zlomit nedokázali.

Celkem dal Stalin popravit šest várek předních bolševických vůdců; jen tři z těch várek se podařilo zpracovat do role sebeobviňujících exponátů v monstrprocesech. Zbývající tři skupiny byly podle úředních oznámení „souzeny v tajnosti“. Ta oznámení ale nepřinesla ani slovo o obžalobách nebo o protokolech těch domnělých procesů.

Osobní faktory byly čtyři. Přivedly ty staré bolševiky do takového stavu zmatku a zoufalství, že je bylo možné přesvědčit, že je jejich povinností učinit lživá přiznání. A všechny čtyři patrně působily na každou z obětí, byť v různém poměru.

Na prvním místě stál mlýn tělesného a duševního mučení OGPU, který ve svém už tak demoralizovaném stavu nedokázali vydržet. Tenhle „třetí stupeň“, který Stalin zdokonalil podle vzoru nejnovějších amerických metod hromadné výroby, se u nás vžil přímo pod jménem „pásový systém“ výslechu vězňů. Ten systém hnal oběť řetězem vyslýchajících od hrubých nováčků až po zručné mistry v umění, jak dosáhnout přiznání.

Druhý prvek, který do výroby přiznání vstupoval, pocházel ze Stalinova tajného kabinetu. Tam se za mnoho let shromažďovala hlášení jeho soukromé špionážní služby o veřejném i osobním, politickém i domácím počínání všech předních osobností. Z toho kabinetu se stala zbrojnice kompromitujících a vyděračských materiálů, pravdivých i vylhaných, proti všem možným odpůrcům Stalinovy vlády.

Třetí prvek v přípravě monstrprocesů byl obvyklého rázu vykonstruovaného obvinění. Do věznic se nasazovali agenti provokatéři, vybavení hotovými přiznáními k domnělým spiknutím, pro tu špinavou úlohu zaplést do věci své nápadnější spoluherce. Ti hráli „svědky“ a „spoluviníky“ usvědčující hlavní muže, které si Stalin vyhlédl, a dávali jim pocítit, že každý pokus hájit se bude marný.

Čtvrtý a nikterak nejméně důležitý faktor výroby přiznání vzešel z obchodů ujednaných mezi Stalinem a některými jeho klíčovými vězni. Západní mysli se může zdát podivné, že se mezi vrchním katem a jeho polapenými oběťmi handluje o lidské životy. My z vnitřního bolševického kruhu jsme taková jednání vždycky brali jako samozřejmost. Někteří z rodiny, z přátel, ba i z méně nápadných politických stoupenců obětí měli být ušetřeni, pomohou-li oběti svými „přiznáními“ zaplést klíčové muže a umožnit celkový úklid.

Než popíšu, čemu jsme říkali „pásový systém“ získávání přiznání, chci něco říct o druhém z uvedených faktorů — o Stalinově metodě terorizovat politické odpůrce a dohánět je k zoufalství sítí superšpionáže. Ta síť pronikla i do ústředí OGPU a do generálního štábu Rudé armády. Stalinovi špiclové špehovali každého. Tak se víc než pět let před zatčením a popravami nejvyšších generálů Rudé armády, a dávno před Hitlerovým nástupem, objevil náhle v ústředí válečného komisariátu jeden ze Stalinových „chlapců“, aby převzal zpravodajskou službu. Jeho posláním bylo špehovat především válečného komisaře Vorošilova. Několik měsíců denně otvíral poštu Vorošilova, člena nejvyššího politbyra, a nechával z ní výběr fotografovat pro Stalinovy soukromé spisy.

Agenti Stalinova tajného kabinetu špehovali bývalé vůdce opozice, ať už seděli ve vězení, nebo pořád zastávali vysoký úřad. Sbírali „důkazy“ pro všechny případy. Celou starou bolševickou gardu neustále sledovala celá armáda udavačů a donašečů. Neopatrná poznámka stačila k tomu, aby se proti mluvčímu založil případ kacířství. Chvíle mlčení v nevhodný okamžik, když třeba všichni Stalina velebili, stačila k tomu, aby se ospravedlnilo podezření z neloajálnosti.

Drtivý účinek tohohle štvaní mi došel na případu Alexeje Rykova, jedné z předních postav třetího monstrprocesu. Viděl jsem ho za okolností, které nenechávaly o jeho osudu pochyby. V listopadu 1932 jsem byl v kavkazských lázních Kislovodsku a bydlel v sanatoriu „Desjatiletije Okťabrja“, vyhrazeném vysokým stranickým a vládním činitelům. Rykov byl v Kislovodsku se ženou a bydlel stranou v chatě.

Rykov, Leninův nástupce ve funkci předsedy Rady lidových komisařů, byl jedním ze zakladatelů bolševické strany a jedním z otců sovětské revoluce. Za Lenina a Trockého byl prvním předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství Sovětského svazu. Jako odpůrce Stalinova kolektivizačního tažení byl odsunut na nižší místo. Když jsem ho potkal, byl ale pořád členem vlády a zastával úřad komisaře pošt a spojů. A co je důležitější, byl pořád úředně veden jako člen našeho nejvyššího zákonodárného sboru, ústředního výboru bolševické strany.

Vídal jsem Rykova často na procházkách. Když nebyl se ženou, byl sám. Žádný stranický ani vládní činitel se v jeho společnosti neukázal. Před lázněmi v našem sanatoriu často stávala fronta. Bývalo zvykem, že mladší muži přenechávali své místo starším vůdcům. Rykovovi místo nepřenechal nikdo. A přitom formálně zastával nejvyšší hodnost ze všech hostů, kteří tehdy v Kislovodsku byli. Nikdo na něj nepromluvil, zatímco čekal na koupel. Každý se od něj držel co nejdál. Ve vnitřních stranických kruzích byl Rykov už politická mrtvola.

Přišel sedmý listopad, výročí sovětské revoluce. Na ten večer byla v sále sanatoria uspořádána slavnost. Zazněly proslovy velebící Stalina jako „vůdce národů“ a „génia geniů dělnictva celého světa“. Pilo se hojně. K půlnoci byla nálada docela rozjařená. Náhle jeden ze soudruhů u mého stolu posměšně zvolal:

„Hele, Rykov!“

Rykov vešel nesměle, oblečený nedbale jako vždycky, s nuceným úsměvem na pěkné tváři. Šaty měl pytlovité, kravatu nakřivo, vlasy rozcuchané; jeho velké tmavé oči hleděly na veselý dav jako přes mlhu. Bylo to, jako by se náhle objevil duch — duch z hrdinského období revoluce, které se v tom sále připomínalo. Byl to ale duch živý.

Posměšek mého souseda brzy převzali další. Rozjaření byrokraté si hlasitě vyměňovali výsměšné poznámky na Rykovův účet. Nikdo ho nepozval, aby si ke stolu přisedl. Pořadatel večera pobíhal od stolu ke stolu a Rykova si nevšímal. Po chvíli k němu přistoupilo několik stoprocentních stalinistů a začalo ho popichovat. Jeden z nich byl „pán“ stranického aparátu v doněcké uhelné pánvi. Chlubil se čísly těžby uhlí ve svém kraji a hodil to Rykovovi na hlavu:

„Vidíte, my pracujeme. My budujeme socialismus. Jak dlouho ještě budete vy a vaši lidé ve straně vyvolávat rozbroje?“

Rykov nedokázal najít na tenhle šablonovitý kremelský obrat správnou odpověď. Řekl něco nezávazného a pokusil se stočit hovor jinam. Bylo zřejmé, že hledá styčný bod, že se snaží najít mezi sebou a tím shromážděním nějaký tón porozumění. Přidal jsem se k hloučku kolem něj. V sále bylo mnoho těch, kdo by si byli s Rykovem rádi pohovořili, ale netroufali si. Poznamenalo by to člověka jako opozičníka, nepřítele Stalina. Hovor se nerozběhl. Rykovovi, který se opíral o stěnu, nikdo nenabídl židli ani skleničku. Odešel, jak přišel, sám. Ještě několik let se dál pohyboval ve stínu, než Stalin potřeboval jeho krev. Pak vstoupil do světla ramp se zjevně nemožným „přiznáním“.

O faktoru tělesného mučení mohu mluvit ze zprávy z první ruky. Osobně jsem znal jednoho vězně, kterého při výsleších nechali s krátkými přestávkami stát celkem padesát pět hodin v ostrém, oslepujícím světle. Tohle byla snad nejběžnější podoba třetího stupně.

Měl jsem příležitost probrat s jedním vysokým činitelem OGPU pověsti, které v cizině kolovaly, že se k vymáhání přiznání tajně užívá zvláštních způsobů mučení. Odbyl ty zprávy jako fantastické a poznamenal ke mně:

„Nepřiznal by ses, kdyby tě nechali deset hodin v jednom kuse stát na jedné noze?“

Tahle metoda se uplatnila na Bélu Kunovi, hlavě krátkodeché maďarské sovětské republiky, který hledal útočiště v Rusku a stal se jedním z vůdců Kominterny. Tuhle mezinárodně známou revoluční postavu dal Stalin v květnu 1937 zatknout jako „špiona gestapa“.

Béla Kun byl umístěn v moskevské věznici Butyrka, protože na lubjanském ústředí OGPU nebylo volné místo. Sdílel celu se sto čtyřiceti dalšími vězni, mezi nimi s tak vynikajícími veliteli, jako byl Muklevič, velitel námořních sil Sovětského svazu. Když Bélu Kuna odváděli k výslechu, drželi ho mimo celu déle než kteréhokoli jiného vězně. Zkoušku „stání“ dostával v dávkách od deseti do dvaceti hodin, až se zhroutil. Když ho přivedli zpátky do cely, míval nohy tak oteklé, že nemohl stát. Po každém výslechu byl na tom hůř. Tvář míval při návratu do cely tak černou, že ho ostatní sotva poznávali. Dozorci s Bélou Kunem zacházeli obzvlášť surově.

Sama cela byla mučírnou. Byla v ní dvě patra prken nad sebou, na kterých vězňové leželi a spali. Bylo tam tak přecpáno, že se muži nemohli natáhnout; všichni museli spát na boku se skrčenýma nohama, tělo na těle. Jinak by se tam všichni vězňové nevešli. Starosta, čili dozorčí vězňů v cele, musel celé skupině v jednom patře dát rozkaz ke změně polohy pokaždé, když se některý z mužů potřeboval obrátit nebo vstát. Na chůzi nebylo v cele místo.

Béla Kun se nepřiznal. Nepřiznal se ani Muklevič. Ani Knorin, další z vězňů, bývalý člen ústředního výboru bolševické strany, ačkoli ho nechávali stát po dvacet hodin v jednom kuse.

Tahle podoba mučení patřila k prvnímu stupni „pásového systému“ výslechu. Ten stupeň měli na starosti mladí, hrubí a nevzdělaní vyšetřující prokurátoři. Byli to Ježovovi chlapci. Výslech začínali, jakmile vězni poručili postavit se pod světla, strohým rozkazem:

„Přiznej, že jsi špion!“

„To ale není pravda.“

„My víme, že to pravda je. Máme důkazy. Přiznej se, ty takový a takový!“ Následovala sprcha nadávek, oplzlého spílání a hrozeb. Když vězeň stál na svém, vyšetřovatel si lehl na pohovku a nechal ho stát celé hodiny. Když musel vyšetřovatel odejít z kanceláře, hlídal vězně strážný, který dbal, aby si nesedl a neopřel se o stěnu, o stůl ani o židli.

Kdykoli trest „stání“ vyhlédnutou oběť nezlomil, předal se případ staršímu a obratnějšímu vyšetřovateli, který užíval jemnějších metod. Tady se už nehrálo s nabitou pistolí, neuráželo se, nesvítilo se, žádný tělesný nátlak. Právě naopak, dělalo se všechno pro to, aby vězeň měl pocit, že první stupeň byl celý omyl, nešťastná příhoda. Nastolilo se ovzduší pohody a nenucenosti. Výslech Mračkovského8 byl pro tenhle stupeň „pásového systému“ příznačný. Protokol toho výslechu je snad jediný dokument svého druhu, který je mimo Sovětský svaz k dispozici.

Mračkovskij byl členem bolševické strany od roku 1905. Byl synem revolucionáře, kterého car poslal do vyhnanství na Sibiř. Sám byl carskou policií mnohokrát zatčen. Za občanské války, po sovětské revoluci, zorganizoval Mračkovskij na Urale dobrovolnický sbor, který vykonal podivuhodné činy při porážce protirevolučních vojsk admirála Kolčaka. V období Lenina a Trockého si získal pověst málem legendárního hrdiny.

Do června9 1935 byly všechny přípravy prvního monstrprocesu hotovy. Přiznání čtrnácti vězňů bylo zajištěno. Hlavní postavy, Zinovjev a Kameněv, byly do svých úloh obsazeny a své věty nazkoušely. V téhle várce vyhlédnutých obětí ale byli dva muži, kteří s přiznáním nevyrukovali. Jedním byl Mračkovskij. Druhým jeho druh Ivan N. Smirnov10, zakladatel bolševické strany a velitel páté armády za občanské války.

Stalin nechtěl k procesu přikročit bez těch dvou. Propírali je celé měsíce, podrobili je všem tělesným praktikám třetího stupně OGPU, a oni přesto odmítali přiznání podepsat. Šéf OGPU si náhle zavolal mého soudruha Sluckého, aby výslech Mračkovského převzal a toho muže „zlomil“ — muže, ke kterému Slucký, jak už to bývá, choval hlubokou úctu. Oba jsme plakali, když mi Slucký o svém zážitku inkvizitora vyprávěl.

„Začal jsem ten výslech hladce oholený,“ řekl. „Když jsem ho dokončil, měl jsem vousy. Trval devadesát hodin. Každé dvě hodiny zazvonil telefon ze Stalinovy kanceláře. Hlas jeho tajemníka se nelítostně ptal: ‚Tak co, zlomil jste ho?‘“

„Snad nechceš říct, že jsi celou tu dobu nevyšel z kanceláře?“ zeptal jsem se.

„Ne, po prvních deseti hodinách jsem si na chvilku odskočil, ale zastoupil mě tajemník. Za těch devadesát hodin našeho výslechu nezůstal Mračkovskij ani minutu sám. I na záchod ho doprovázel strážný.

Když ho ke mně poprvé přivedli, viděl jsem, že těžce kulhá po zranění nohy z občanské války. Nabídl jsem mu židli. Posadil se. Zahájil jsem výslech slovy: ‚Víte, soudruhu Mračkovskij, dostal jsem rozkaz vyslechnout vás.‘“

Mračkovskij odpověděl: „Nemám co říct. Vůbec s vámi nechci vést žádné řeči. Vaše sorta je mnohem horší než kterýkoli carský četník. Povězte mi, jakým právem mě vyslýcháte. Kde jste byl vy za revoluce? Nějak si nevzpomínám, že bych o vás za revoluční války kdy slyšel.“

Mračkovskij zahlédl dva Řády rudého praporu, které měl Slucký na sobě, a pokračoval:

„Vaši sortu jsem na frontě nikdy neviděl. A ta vyznamenání jste musel ukrást!“

Slucký mlčel. Dal vězni příležitost vylít si hořkost. Mračkovskij pokračoval:

„Oslovil jste mě soudruhu. Zrovna včera mě vyslýchal jiný z vašich. Ten měl jiné metody. Říkal mi hade a kontrarevolucionáři. Zkoušel to na mě po zlém. A to jsem se narodil v carském vězení. Otec mi umřel ve vyhnanství na Sibiři. Matka taky. Do revolučního hnutí a do bolševické strany jsem vstoupil skoro ještě jako dítě.“

Tu Mračkovskij vstal, jediným rychlým pohybem si svlékl košili a ukázal jizvy po ranách, které utržil v bojích za sovětský režim.

„Tady jsou moje vyznamenání!“ zvolal.

Slucký mlčel dál. Dal přinést čaj a nabídl vězni sklenici a cigarety. Mračkovskij popadl sklenici i popelník, které před něj postavili, mrštil jimi o zem a vykřikl:

„Tak vy mě chcete podplatit? Můžete Stalinovi vyřídit, že se mi hnusí. Je to zrádce. Vzali mě k Molotovovi (předsedovi sovětské vlády), ten mě chtěl podplatit taky. Plivl jsem mu do tváře.“

Slucký se konečně ozval:

„Ne, soudruhu Mračkovskij, Řády rudého praporu jsem neukradl. Dostal jsem je v Rudé armádě na taškentské frontě, kde jsem bojoval pod vaším velením. Nikdy jsem vás nepokládal za hada a nepokládám vás za něj ani teď. Ale stavěl jste se proti straně a bojoval proti ní, ne? Samozřejmě že ano. Nu, a teď strana poručila mně, abych vás vyslechl. A pokud jde o ty rány, podívejte se na tohle.“ A Slucký si odhalil část těla a ukázal vlastní válečné jizvy.

„Tyhle jsou taky z občanské války,“ dodal. Mračkovskij poslouchal, přemýšlel a pak řekl:

„Nevěřím vám. Dokažte mi to.“

Slucký dal přinést svůj úřední životopis ze spisovny OGPU. Podal ho Mračkovskému k přečtení. Pak řekl:

„Po občanské válce jsem byl u revolučního tribunálu. Později mě strana převedla do správy OGPU. Teď jen plním svůj úkol, vykonávám rozkazy. Poručí-li mi strana zemřít, půjdu na smrt.“ (Přesně to Slucký udělal, když o osmnáct měsíců později bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu.)

„Ne, zvrhl jste se v policejního slídila, v obyčejného agenta ochranky,“ skočil mu do řeči Mračkovskij. Pak se zarazil, zaváhal a pokračoval: „A přece se zdá, že z vás ještě všechna duše nevyprchala.“

Slucký poprvé pocítil, že mezi ním a Mračkovským přeskočila jiskřička porozumění. Začal mluvit o vnitřním a mezinárodním postavení sovětské vlády, o nebezpečích zvenčí i zevnitř, o nepřátelích uvnitř strany, kteří podrývají sovětskou moc, o tom, že je za každou cenu třeba zachránit stranu, protože ona jediná může revoluci spasit.

„Řekl jsem mu,“ hlásil mi Slucký, „že jsem osobně přesvědčen, že on, Mračkovskij, kontrarevolucionář není. Vytáhl jsem ze stolu přiznání jeho uvězněných druhů a ukázal mu je jako doklad toho, jak hluboko ve svém odporu proti sovětskému zřízení klesli.

Celé tři dny a tři noci jsme mluvili a přeli se. Mračkovskij po celou tu dobu oka nezamhouřil. Já jsem si za celé to zápolení s ním urval dohromady asi tři až čtyři hodiny spánku.“

Mračkovskij Sluckému pověděl, že ho z vězení dvakrát odvezli za Stalinem. Když ho poprvé přivezli do Kremlu, narazil ve Stalinově předpokoji na předsedu vlády Molotova. Molotov mu dal tuhle radu:

„Teď ho uvidíte. Buďte k němu upřímný, milý Sergeji. Nic netajte. Jinak skončíte před popravčí četou.“

Stalin si Mračkovského podržel skoro celou noc a naléhal na něj, aby se zřekl všech opozičních názorů. Dokazoval mu, že je země plná rozvratných živlů, které ohrožují život bolševické diktatury. Je nutné, aby všichni straničtí vůdcové zemi ukázali, že je otevřená jen jediná cesta, cesta Stalinova. Mračkovskij neustoupil a byl odveden zpátky do cely.

Podruhé, když Mračkovského přivezli do Kremlu, nabízel mu Stalin výhody, bude-li srovnávat krok.

„Když budete spolupracovat naplno,“ sliboval Stalin, „pošlu vás na Ural, abyste tam vzal do rukou náš průmysl. Stane se z vás ředitel. Ještě budete dělat velké věci.“

Mračkovskij znovu odmítl udělat, co Stalin chtěl. Tehdy dostal Slucký za úkol zlomit ho k přípravě monstrprocesu.

Následovaly dny a noci dohadování, které Mračkovského přivedly k poznání, že bolševickou stranu nemůže vést nikdo jiný než Stalin. Mračkovskij pevně věřil ve vládu jedné strany a musel uznat, že žádná bolševická skupina není dost silná, aby stranický aparát zreformovala zevnitř nebo aby svrhla Stalinovo vedení. Je pravda, že v zemi vládla hluboká nespokojenost, ale naložit s ní mimo bolševické řady by znamenalo konec proletářské diktatury, které byl Mračkovskij věrný.

Vyšetřující prokurátor i jeho vězeň se shodli na tom, že všichni bolševici musí podřídit svou vůli a své názory vůli a názorům strany. Shodli se, že člověk musí zůstat ve straně třeba až do smrti nebo do zneuctění, nebo do smrti ve zneuctění, je-li toho pro upevnění sovětské moci zapotřebí. A bylo na straně, zda těm, kdo se přiznali, projeví za jejich sebeobětování ohled.

„Dovedl jsem ho k tomu, že se rozplakal,“ hlásil mi Slucký. „Plakal jsem s ním, když jsme došli k závěru, že je všechno ztraceno, že nezbylo nic z naděje ani z víry a že jediné, co se dá dělat, je zoufalým vypětím předejít marnému boji nespokojených mas. K tomu vláda potřebuje veřejná ‚přiznání‘ vůdců opozice.“

Mračkovskij požádal, aby mu bylo dovoleno setkat se s Ivanem Smirnovem, svým blízkým druhem. Slucký dal Smirnova přivést z cely a oba muži se sešli v jeho kanceláři. Ať to vylíčí Slucký:

„Byla to trýznivě znepokojivá scéna. Ti dva hrdinové revoluce si padli kolem krku. Plakali. Mračkovskij Smirnovovi řekl: ‚Ivane Nikitiči, dejme jim, co chtějí. Musí to být.‘ Smirnov nesouhlasil a odpověděl: ‚Nemám se k čemu přiznávat. Nikdy jsem proti sovětské moci nebojoval. Nikdy jsem nebojoval proti straně. Nikdy jsem nebyl terorista. A nikdy jsem se nepokusil nikoho zavraždit.‘“

Mračkovskij se pokoušel Smirnova přemluvit, ten ale neustoupil. Celou tu dobu se oba objímali a plakali. Nakonec Smirnova odvedli.

„Mračkovskij se zase začal vzpírat a podráždil se,“ řekl Slucký. „Znovu začal Stalinovi spílat do zrádců. Ke konci čtvrtého dne ale podepsal celé přiznání, které pak učinil ve veřejném procesu.

Šel jsem domů. Celý týden jsem nebyl k žádné práci. Nebyl jsem k žití.“

Zbývá dodat, že když Mračkovskij před OGPU přiznání učinil, zlomilo to odpor Ivana Smirnova, který šel ve stopách svého druha. Smirnov se přesto v prvním veřejném procesu několikrát pokusil své přiznání odvolat. Prokurátor ho pokaždé utnul.

Když těmito metodami vězně zlomit nedokázali — neboli ho „rozštípnout“, abych užil výrazu v OGPU běžného —, sahalo se často k osobní rozmluvě se Stalinem, při níž se uzavřel nějaký obchod. Vím, že Kameněv a Zinovjev, Leninovi nejbližší spolupracovníci, takové slyšení u Stalina měli několik měsíců předtím, než byli postaveni před soud. Zinovjev se Stalinově požadavku podvolil. Jak to později vyjádřil jeden člen jeho rodiny, k souhlasu s přiznáním ho vedly dva důvody: „Za prvé nebylo politicky jiné východisko; za druhé doufal, že uchrání rodinu před pronásledováním.“ I Kameněv se bál odplaty na své ženě a třech dětech, jak ukázala jeho závěrečná řeč u soudu. Trestat rodinu člověka obviněného z politického zločinu je u Stalina ustálená praxe. Podle nynějšího sovětského trestního zákoníku jsou ostatně vinni i oni.

Karl Radek, jedna z předních postav druhého monstrprocesu, odmítl odpovídat mladému vyšetřovateli Kedrovovi, který byl určen, aby ho prohnal „pásovým systémem“. Když Kedrov se svými urážkami se svým vězněm, skvělým publicistou, nikam nedošel, odvezli ho za Stalinem. Z Kremlu se Radek vrátil v docela jiném rozpoložení. Se Stalinem došli k dohodě. Radek věděl, co „velký šéf“ chce. Sepsání vlastního přiznání teď vzal do ruky sám vězeň.

„Můžete jít spát, Kedrove. Zbytek obstarám já.“

A od té chvíle vedl Radek vyšetřování proti sobě sám.

Na „přiznání“ tří nejvýznačnějších Stalinových obětí vrhá světlo to, jak si počínali na schůzi v Kremlu přesně rok předtím. Šlo o plenární zasedání ústředního výboru komunistické strany, který měl sedmdesát členů. Čistka tehdy vrcholila. Země byla demoralizovaná. Vláda byla ochromená. Nikdo nevěděl, co si „velký šéf“ myslí. Ani Stalinovi vlastní pobočníci si nebyli jisti, že jim zítra ještě bude hlava sedět na krku.

Sedmdesát vysokých funkcionářů, štvaných strachem a podezíráním, se sešlo ve velkém sále Kremlu. Byli připraveni na Stalinův pokyn vrhnout se jeden na druhého, aby pánovi dokázali věrnost. Třemi postavami toho dějinného dramatu byli Jagoda, Bucharin a Rykov. Sesazený šéf OGPU Jagoda, tak dlouho opěvovaný jako „trestající meč revoluce“, byl tehdy ještě na svobodě. Byl Rykovovým nástupcem ve funkci komisaře pošt a spojů. Věděl ale — a věděli to všichni —, že je ztracený člověk.

Stalin promluvil. Vytyčil politiku, které se má jít. Čistka nedošla dost daleko. Kacířství a zrada nebyly dost vykořeněny. Je třeba dalších procesů. Je třeba najít další oběti. Kdo pochopí narážku, povýší. Ve tvářích těch sedmdesáti mužů byl napsán strach a vychytralost. Kdo z nich v tom shonu o pánovu přízeň zvítězí, v tom shonu o život?

Jagoda poslouchal mlčky. Nenávistný pohled za pohledem se k němu obracel, podnícen Stalinovým přimhouřeným a zlovolným pohledem. Zakrátko se na Jagodu ze všech stran sálu valil proud otázek a obvinění. Proč hýčkal trockistické hady? Proč držel zrádce ve svém štábu? Jeden jazyk předháněl druhý v tom, jak sekal do Jagodovy politické mrtvoly. Všichni chtěli, aby je Stalin slyšel, aby ho přesvědčili o své oddanosti a snad unikli jeho hrozné pomstě.

Náhle otočil Jagoda s hrobovým klidem hlavu ke smečce, která ho napadala. Řekl jen pár slov, tiše, jako by je říkal sám sobě:

„Škoda, že jsem vás všechny nezatkl dřív, dokud jsem měl moc.“

To bylo všechno, co Jagoda řekl. Sálem se přehnala vichřice posměšků. Těch sedmdesát řvoucích stranických náčelníků vědělo, že kdyby je byl Jagoda zatkl o půl roku dřív, mohl mít jejich přiznání v ruce. Jagoda si zase nasadil masku.

Do sálu přivedli agenti OGPU v uniformách dva vězně. Jedním byl Nikolaj Bucharin, bývalý předseda Komunistické internacionály. Druhým Alexej Rykov, Leninův nástupce ve funkci předsedy sovětské vlády. Ošuntěle oblečení, bledí a vyčerpaní usedli mezi dobře oblečené a dobře živené stalinské pohůnky, kteří se od nich v rozpacích a údivu odtahovali.

Stalin to vystoupení před ústředním výborem nastrojil, aby dokázal, jak „demokraticky“ s těmi dvěma velkými postavami sovětských dějin, zakladateli bolševické strany, zachází. Schůze už ale byla pod Stalinovou úplnou kontrolou. Bucharin vstal, aby promluvil. Zlomeným hlasem ujišťoval soudruhy, že se nikdy nezúčastnil spiknutí proti Stalinovi ani proti sovětské vládě. Rozhodně odmítl i samo podezření, že by se něčeho takového dopustil. Plakal. Prosil. Bylo zřejmé, že on i Rykov doufali, že v ústředním výboru strany, kterou pomáhali vytvořit, probudí jiskru starého soudružství. Soudruzi ale obezřetně mlčeli. Dali přednost tomu počkat na Stalinovo slovo. A Stalin promluvil a Bucharina přerušil:

„Takhle se revolucionáři nehájí!“ zvolal. „Jste-li nevinen, můžete to dokázat ve vězeňské cele!“

Shromáždění propuklo v divoký pokřik: „Zastřelit zrádce! Zpátky s ním do vězení!“

Stalinovi se dostalo ovací, zatímco Bucharina a Rykova, zlomené a plačící, odváděli agenti OGPU ve vzorných vojenských uniformách zpátky do vězení.

Ti dva vězňové tu příležitost pochopili špatně. Podle Stalina to byla jejich příležitost prokázat věrnost straně tím, že se přiznají k minulým chybám a budou velebit jeho vedení. Místo toho se přes jeho hlavu obrátili ke shromáždění a pokusili se ospravedlnit před bývalými soudruhy, kteří už nebyli ničím jiným než Stalinovými loutkami.

Chování ústředního výboru vězňům dokázalo, jak neomezená je Stalinova moc. Posílilo to jejich přesvědčení, že proti Stalinovi není „východiska“. Bucharin a Rykov nedokázali s diktátorem jednat za jeho podmínek, a jiné nebyly. Jako Ludvík XIV., který řekl „Stát jsem já“, zaujal Stalin postoj „Strana jsem já“. Zasvětili své životy službě straně a viděli, že jim nezbyla jiná cesta, jak jí sloužit — a udržet si tak iluzi, že slouží revoluci —, než dělat, co si přeje Stalin.

To je základní vysvětlení těch přiznání. Svou roli při tom, že padesát čtyři starých bolševiků došlo k tak ponižující službě, ale sehrály i všechny ostatní faktory, o kterých jsem mluvil. Je ještě jeden faktor, který jsem neuvedl, protože si myslím, že sehrál jen malou úlohu. U většiny z nich nesehrál vůbec žádnou. Je to slabá naděje, že snad bude ušetřena nejen jejich rodina a jejich političtí stoupenci, ale i oni sami, když se „přiznají“. V předvečer prvního procesu, v případu Kameněva a Zinovjeva, dal Stalin vyhlásit vládní výnos, který vracel právo milosti a zmírnění trestu prezidentu Sovětského svazu. Ten výnos byl nepochybně určen k tomu, aby těm šestnácti mužům, kteří se chystali přiznat na veřejnosti, naznačil, že je čeká milost. Během procesu ale jeden vězeň za druhým prohlašoval: „Nepřísluší mi prosit o milost,“ „Nežádám o zmírnění trestu,“ „Nepokládám za možné prosit o milost.“

V časných ranních hodinách čtyřiadvacátého srpna bylo těch šestnáct mužů odsouzeno k zastřelení. Okamžitě podali žádost o milost. Večer téhož dne sovětská vláda oznámila, že „žádost odsouzených o milost zamítla“ a že „rozsudek byl vykonán“. Uzavřeli se Stalinem obchod, který nedodržel? Spíš chovali slabou a kolísavou naději, a to bylo všechno.

Ve druhém monstrprocesu, v procesu se skupinou Radek–Pjatakov–Sokolnikov11, si Stalin počínal, jako by se chtěl ujistit o dalších přiznáních pro budoucí procesy. Čtyři ze sedmnácti mužů té skupiny dal ušetřit zmírněním trestu. Dva z nich byli přední postavy, Radek a Sokolnikov; druzí dva byli bezvýznamní agenti OGPU, nasazení jako „svědkové“, aby ostatní usvědčili.

O rok později, v červnu 1937, bylo bez jakýchkoli přiznání popraveno osm vysokých generálů Rudé armády v čele s Tuchačevským, po údajném tajném procesu. Devátého července 1937 bylo v Tiflisu, hlavním městě Stalinovy rodné země, popraveno bez přiznání sedm vynikajících kavkazských bolševiků v čele se Stalinovým bývalým spolubojovníkem z revoluce Budu Mdivanim12, zase po údajném tajném procesu. Devatenáctého prosince 1937 byla bez přiznání popravena ještě další várka osmi vynikajících bolševických vůdců v čele s Jenukidzem13, který byl v mládí jedním ze Stalinových učitelů a osmnáct let zastával vysoký úřad v sovětské vládě — po třetím údajném tajném procesu.

Poslední dosavadní „proces se zrádci“, případ Bucharin–Rykov–Jagoda, byl nastrojen v březnu 193914 a zahrnoval jednadvacet mužů. Trvalo rok, než z nich přiznání vyrvali. Tři z té várky dostali zmírněný trest. Obvinění v tom monstrprocesu sahala od úkladů o Kirovův život a otrávení Maxima Gorkého až po špionáž pro Hitlera. Sebehanobení těch, kdo se přiznávali, kleslo do hlubin, jaké dosud nikdo nezměřil. Svět oněměl nad tím, jak se přiznávající a žaloba předháněly v dokazování viny obžalovaných.

V každém procesu mezi obžalovanými panovalo soupeření v sebehanobení, v přiznávání k dalším hříchům a zločinům. Každý další proces to zdánlivě šílené počínání stupňoval.

Velmi mnoho lidí se domnívá, že se oběti těmi fantastickými krajnostmi snažily dostat do té malé skupinky, které Stalin udělí milost. Je možné, že když předháněly nedostižného prokurátora Vyšinského v přetvářce, některé z nich tu slabou naději měly. Pochybuji o tom ale, protože všichni znali Stalina. Všichni znali Stalinova pohrdavá slova, která na té osudné schůzi v Kremlu řekl svému starému kolegovi Bucharinovi: „Takhle se revolucionáři nehájí.“

Jako starý člen bolševické strany věřím, že ačkoli byli zesláblí a k přiznáním umučení, přece jen doufali, že právě tou fantastickou vehemencí svých přiznání dají najevo, že jsou to — jako všechno ostatní v monstrprocesech — politické činy. Chtěli dát světu a dějinám na vědomí, že až do hodiny své smrti vedou politický boj a že se k zločinům proti straně „přiznávají“ v posledním zoufalém úsilí jí posloužit.

Lidé, kterým jsem se s tímhle přesvědčením svěřil, říkají, že je pro západní mysl nepochopitelné. Přesto jsem o jeho pravdivosti pevně přesvědčen. Znal jsem povahu starých bolševiků, jejich oddanost věci, jejich poznání slepé uličky, do které bolševismus dospěl, a jejich znalost Stalina.

Vysvětlivky

  1. Rjutin, Martemjan Nikitič — (1890 – 10. ledna 1937). Tajemník jednoho z moskevských obvodních výborů strany. Roku 1932 sepsal tajnou platformu volající po Stalinově odvolání; vyloučen a odsouzen k deseti letům, roku 1937 zastřelen. Rehabilitován 1988.↩︎

  2. Kirov, Sergej Mironovič — Vlastním jménem Kostrikov (1886–1934). Od roku 1926 tajemník leningradské stranické organizace a člen politbyra. 1. prosince 1934 ho ve Smolném zastřelil Leonid Nikolajev; vražda se stala záminkou k vlně represí.↩︎

  3. Nikolajev, Leonid Vasiljevič — (10. května 1904 Petrohrad – 29. prosince 1934 Leningrad). Drobný stranický funkcionář v Leningradě. 1. prosince 1934 zastřelil ve Smolném Sergeje Kirova. Vojenské kolegium Nejvyššího soudu ho odsoudilo k smrti 29. prosince 1934 a týž den byl zastřelen. Vražda posloužila jako záminka k vlně represí, z níž vyrostl velký teror.↩︎

  4. Zaporožec, Ivan Vasiljevič — Původním jménem Garkavyj (6. ledna 1895 – 14. srpna 1937 Moskva). Zástupce šéfa leningradské NKVD a náčelník jejího zvláštního oddělení. Po vraždě Kirova odsouzen ke třem letům, pak v Dalstroji. Roku 1937 znovu zatčen a zastřelen spolu s dalšími Jagodovými lidmi.↩︎

  5. Medveď, Filipp Demjanovič — (1889 – 27. listopadu 1937 Moskva). 1930–1934 šéf leningradské OGPU–NKVD. Po vraždě Kirova odvolán a odsouzen ke třem letům za nedbalost, pracoval pak v Dalstroji na Kolymě. Roku 1937 znovu zatčen, obviněn z účasti v „polské vojenské organizaci“ a zastřelen. Rehabilitován 1957.↩︎

  6. Vyšinskij, Andrej Januarjevič — (10. prosince 1883 Oděsa – 22. listopadu 1954 New York). Právník z polské rodiny, do roku 1920 menševik. 1935–1939 generální prokurátor SSSR, jako státní žalobce vedl moskevské procesy let 1936–1938 a v každém žádal smrt. Pak diplomat: náměstek ministra a 1949–1953 ministr zahraničí, od roku 1953 stálý představitel SSSR v OSN. Zemřel v New Yorku, úředně na infarkt.↩︎

  7. Ossietzky, Carl von — (3. října 1889 Hamburk – 4. května 1938 Berlín). Novinář a pacifista, od roku 1927 šéfredaktor Die Weltbühne. Roku 1931 odsouzen za vlastizradu kvůli článku o tajném výcviku letectva Reichswehru. Po požáru Říšského sněmu zatčen a vězněn v koncentračních táborech, mj. v Esterwegenu. Za rok 1935 mu byla udělena Nobelova cena míru, převzít ji nesměl. Zemřel pod policejním dozorem na tuberkulózu a následky týrání.↩︎

  8. Mračkovskij, Sergej Vitaljevič — (1888–1936). Bolševik od roku 1905, narozen ve vyhnanství na Sibiři. Za občanské války velel na Urale oddílu v týlu Kolčakových vojsk. Od roku 1923 stoupenec Trockého, 1927 vyloučen ze strany a vypovězen, 1929 se opozice zřekl a od roku 1932 vedl stavbu Bajkalsko-amurské magistrály. Zatčen v lednu 1935 po vraždě Kirova, v prvním moskevském procesu vypovídal jako první z obžalovaných a 25. srpna 1936 byl zastřelen. Rehabilitován 1988.↩︎

  9. První moskevský proces se konal v srpnu 1936; Mračkovskij podepsal přiznání v červenci 1936.↩︎

  10. Smirnov, Ivan Nikitič — (1881 – 25. srpna 1936). Ve straně od roku 1899. Člen revoluční vojenské rady 5. armády, jeden z vítězů nad Kolčakem, později lidový komisař pošt a telegrafů. Od roku 1923 trockista; roku 1927 vyloučen, 1929 se s opozicí rozešel, 1933 zatčen. V prvním moskevském procesu odsouzen a zastřelen. Rehabilitován 1988.↩︎

  11. Sokolnikov, Grigorij Jakovlevič — Vlastním jménem Brilliant (1888–1939). 1922–1926 lidový komisař financí, tvůrce zlatého červonce, 1929–1932 velvyslanec v Londýně. Ve druhém moskevském procesu (1937) odsouzen k deseti letům, roku 1939 ve vězení zabit. Rehabilitován 1988.↩︎

  12. Mdivani, Polikarp (Budu) — (1877–1937). Gruzínský bolševik, roku 1922 vůdce „gruzínských komunistů“, kteří se postavili Stalinovu plánu na začlenění Gruzie; Lenin se jich zastal. Stoupenec Trockého, zatčen 1936, zastřelen 1937.↩︎

  13. Jenukidze, Abel Safronovič — (19. května 1877 – 1937). Gruzínský bolševik, 1922–1935 tajemník Ústředního výkonného výboru SSSR. Roku 1935 sesazen a vyloučen, 11. února 1937 zatčen v Charkově a zastřelen. Rehabilitován 1960.↩︎

  14. Proces s Bucharinem, Rykovem, Jagodou a dalšími se konal 2.–13. března 1938.↩︎