Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě
V. OGPU
Se sovětskou tajnou policií jsem se seznámil — jako „podezřelý“ — v lednu 1926. Byl jsem tehdy šéfem pro střední Evropu ve třetí sekci sovětské vojenské rozvědky. Třetí sekce sestavuje materiál, který po celém světě shromáždí agenti rozvědky, a vydává tajná hlášení a zvláštní bulletiny pro asi dvacet nejvyšších představitelů Sovětského svazu.
Jednoho dopoledne mě zavolal Nikonov, náčelník třetí sekce, a řekl mi, že mě okamžitě potřebují na zvláštním oddělení moskevské obvodní OGPU.
„Jděte vchodem v Dzeržinského ulici číslo 14,“ řekl. „Tady máte propustku.“
Podal mi zelenou kartu, kterou OGPU poslala. Když jsem se ho zeptal, o co jde, odpověděl:
„Popravdě nevím. Ale když si vás zavolají, musíte tam hned jít.“
Za několik minut jsem stál tváří v tvář vyšetřovateli OGPU. Chladně mě vyzval, abych se posadil, usedl ke svému stolu a začal se prohrabovat velkou hromadou papírů. Po desíti minutách těch mlčenlivých úvodů vzhlédl a zeptal se:
„Kdy jste měl ve třetí sekci naposled dozorčí službu?“
„Před šesti dny,“ odpověděl jsem.
„Pak mi asi můžete říct, co se stalo s pohřešovaným pečetidlem třetí sekce!“ zvolal s tak dramatickým důrazem, jaký ze sebe dokázal vydat.
„Jak to souvisí se mnou?“ zeptal jsem se. „Důstojník, který mě vystřídal, by službu nepřevzal, kdybych mu pečetidlo nepředal.“
Ve třetí sekci, která zaměstnávala čtyřicet až padesát lidí, bylo zvykem, že se asi dvanáct náčelníků jednotlivých odborů střídalo ve čtyřiadvacetihodinové dozorčí službě. Po těch čtyřiadvacet hodin, kterým jsme říkali děžurstvo, jsme odpovídali za každý dopis, dokument, cár papíru i tajný telefonát. Odpovídali jsme také za každého, kdo do úřadoven třetí sekce vstoupil a kdo z nich vyšel. Každá propustka vydaná za mého děžurstva musela nést můj podpis a pečeť třetí sekce. A právě tohle důležité pečetidlo se pohřešovalo.
Vyšetřovatel OGPU musel připustit, že podle naší služební knihy jsem pečetidlo i ostatní znaky služební moci svému nástupci předal. Nechtěl to ale nechat být a začal se mě vyptávat obecně.
„Jak dlouho jste ve straně, soudruhu Krivickij?“ zeptal se.
Ten tón, který nasadil, se mi nelíbil a neměl jsem v úmyslu nechat mu volnou ruku.
„Nemáte právo se mě na takové věci ptát,“ řekl jsem. „Víte, jaké zastávám místo. Nemám právo podrobit se dalšímu výslechu, dokud se neporadím se svým nadřízeným, soudruhem Berzinem. S vaším dovolením mu hned zatelefonuju.“
Zavolal jsem generálu Berzinovi, náčelníkovi naší vojenské rozvědky, vysvětlil mu situaci a zeptal se ho, mám-li se podrobit obecnému výslechu. „Ani slovo, dokud se vám neozvu,“ odpověděl Berzin. „Zavolám vám zpátky asi za patnáct nebo dvacet minut.“
Vyšetřovatel OGPU čekal nedočkavě a přecházel po úřadovně. Za dvacet minut Berzin zavolal.
„Odpovídejte jen na otázky, které se týkají té věci,“ poučil mě.
Podal jsem sluchátko svému vyšetřovateli a Berzin mu svůj pokyn zopakoval.
„Dobrá,“ řekl vyšetřovatel zahořkle. „Můžete jít.“
Vrátil jsem se do své úřadovny. Ani ne za půl hodiny ke mně přišel mladý muž v brýlích se vzezřením učence, který pracoval v našem blízkovýchodním oddílu. Nebyl členem strany a k naší sekci ho přidělili jen proto, že umí persky.
„Víte, Krivickij,“ řekl se zjevným strachem, „zavolali si mě na OGPU.“
„Proč?“ zeptal jsem se ho. „Vy přece dozorčí službu nemáte, nebo ano?“
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Tu by mi nesvěřili. Nejsem člen strany.“
Ten mladý učenec se na OGPU dostavil a nikdy se nevrátil.
Za několik dní se pohřešované pečetidlo „našlo“. Jsem si jist, že je ukradla sama OGPU, aby vinu svalila na zpravodajskou službu a přesvědčila politbyro, že má své špehování rozšířit i k nám. Zpravodajská služba si svou samostatnost žárlivě hlídala a byla jedním z posledních nástrojů sovětského aparátu, který tajné policii padl do rukou — asi deset let po tomto provokačním pokusu z ledna 1926.
Vyrábět takové příhody byla specialita OGPU. Tím, že přesvědčila nejdřív bolševickou diktaturu a potom osobně Stalina, že jejich přežití závisí na její věčné ostražitosti, rozšiřovala OGPU svou svrchovanost, až se stala státem ve státě. Jedna z jejích nejkrutějších vlastností je, že jakmile takové „vyšetřování“ začne — z důvodů, které s odhalováním zločinu nemají nic společného —, musí kvůli záznamu najít nějakou oběť. To nepochybně vysvětluje osud našeho perského učence.
V zemi, kde nejvyšší vládce považuje každý projev odlišného názoru za přímou hrozbu, je přirozené, že se tajná policie málem stane pánem pána samého.
Dějiny OGPU začínají v prosinci 1917, měsíc po bolševické revoluci, kdy Lenin poslal Dzeržinskému, starému polskému revolucionáři, memorandum s návrhem dekretu na potírání „kontrarevoluce, spekulace a sabotáže“. Tím memorandem byl ohlášen vznik Mimořádné komise, která měla k potírání nepřátel bolševické vlády pravomoc jednat bez soudu. Mimořádná komise se podle spojení svých ruských počátečních písmen stala známou jako Čeka. V nástroj hrůzovlády a masových exekucí se rozvinula v létě 1918, po atentátu na Lenina a po zabití bolševického vůdce Urického.
První šéf Čeky, Felix Dzeržinskij, byl bezohledný, a přesto naprosto neúplatný revolucionář. Za občanské války poslal na smrt nespočet lidí v planoucím přesvědčení, že jinak sovětský režim před jeho „třídními nepřáteli“ ochránit nelze. Přes všechny hrůzy, které se v prvních letech bolševické revoluce k jménu Čeka pojí, nepoháněla Dzeržinského samého ani většinu jeho důvěrníků žádná jiná pohnutka než fanatická horlivost sloužit jako meč revoluce. Lidé se tajné policie báli, ale ti, kdo pro sovětský stát pracovali věrně, se jí tehdy bát nemuseli.
Jak se sovětský stát stával čím dál totalitnějším, jak se sama bolševická strana stávala obětí toho, co v roce 1917 vytvořila, získávala tajná policie větší a větší moc, teror se stal cílem sám sobě a nebojácní revolucionáři byli pozvolna nahrazováni zatvrzelými, zpustlými a zdemoralizovanými katy.
V roce 1923 byl název tajné policie změněn z Čeky na OGPU, podle ruských počátečních písmen Sjednocené státní politické správy. Změna jména měla setřít nepříjemné představy, ale nové jméno zakrátko vzbuzovalo mnohem větší hrůzu než staré.
OGPU zůstala tam, kde bydlela Čeka — v budově zvané Lubjanka, kde před revolucí sídlila pojišťovna. Původní zelená stavba obrácená do Lubjanského náměstí měla asi pět pater. Od roku 1930 se ale přistavovalo: přibyla tři nová patra ze žlutých cihel a přepychová nová jedenáctipatrová budova se soklem z černého mramoru.
Hlavní přístup k Lubjance vede pořád starou budovou; u jejího vchodu je velký basreliéf Karla Marxe. Z postranních ulic vedou další vchody a skoro všechny domy v nejbližším okolí patří OGPU a bydlí v nich její lidé.
Skupina starých i nových budov OGPU na Lubjanském náměstí stojí na návrší a patří k nejnápadnějším a nejkrásnějším místům města. Hlavním vchodem z náměstí procházejí jen nejvyšší hodnostáři OGPU. Obyčejní občané si musejí vyzvednout propustku v propustkovém úřadu OGPU v ulici Kuzněckij most, naproti komisariátu zahraničních věcí. Propustkový úřad je vždycky přeplněný dlouhými řadami příbuzných, manželek a přátel, kteří prosí o dovolení navštívit vězně, poslat dopis nebo balík s jídlem a šatstvem. Z toho, kdo v těch frontách stojí, se dá na první pohled vyčíst sovětská politika toho kterého období. V prvních letech bolševické vlády je plnily manželky důstojníků a obchodníků. Později převažovali příbuzní zatčených inženýrů, profesorů a techniků. V roce 1937 jsem viděl dlouhé fronty, které tvořili nejbližší příbuzní našich vlastních sovětských lidí — manželky a příbuzní mých přátel, soudruhů a kolegů.
V dlouhých temných chodbách Lubjanky stojí každých dvacet kroků stráž. Propustka se prověřuje nejméně třikrát, než se cizí člověk smí dostat do kterékoli úřadovny OGPU.
Na místě, kde býval dvůr staré budovy, postavila Čeka zvláštní věznici pro významné politické vězně. Většina z nich je držena o samotě a věznici se dnes říká „izolátor“. Okna cel zahrazují nejen železné mříže, ale i železná žaluzie z latí, takže dovnitř pustí jen úzký paprsek světla. Vězeň je docela odříznut od pohledu na dvůr i na oblohu.
Chce-li vyšetřující prokurátor OGPU vyslechnout vězně ve své úřadovně, zavolá veliteli věznice a ten pošle vězně pod stráží přes dvůr, úzkým tmavým schodištěm nahoru a do úřední budovy. Do vyšších pater vozí vězně výtah.
Na podzim 1935 jsem spatřil jednoho z nejvýznamnějších lubjanských vězňů — Leninova blízkého druha a spolupracovníka, prvního předsedu Komunistické internacionály a někdejšího vládce leningradské stranické organizace a leningradského sovětu. Kdysi býval statný. Teď se šoural chodbou v bílomodrém pyžamu, vyzáblý a vysílený. Bylo to naposled, co jsem viděl muže, který býval Grigorijem Zinovjevem. Vedli ho k jeho inkvizitorům. Za několik měsíců ho odvedli do sklepů Lubjanky a zastřelili…
V úřadovně každého vyšetřujícího prokurátora je nejdůležitějším kusem nábytku pohovka. Povaha jeho práce je totiž taková, že ho často udrží v jednom kuse ve službě dvacet až čtyřicet hodin. Sám je skoro stejný zajatec jako jeho vězeň. Jeho povinnosti neznají mezí. Můžou sahat od vyslýchání vězňů až po jejich zastřelení.
Jednou ze zvláštností sovětského soudnictví totiž je, že při ohromných počtech poprav neexistují žádní stálí katové. Někdy jsou to důstojníci a strážní z budovy, kdo sejde do sklepa vykonat rozsudky smrti vynesené kolegiem OGPU. Jindy jsou to sami vyšetřovatelé a prokurátoři. Aby si to člověk přirovnal k něčemu domácímu, musel by si představit newyorského prokurátora, jak dosáhne odsouzení za vraždu prvního stupně a potom uhání do Sing Singu, aby v popravčí komoře sám zapnul proud.
Nejvíc obětí si katové OGPU vybrali v letech 1937 a 1938, kdy velká čistka pohltila všechno. Už v roce 1934 ale Stalin poslal OGPU na řadové členy bolševické strany. Pravidelná „očista“ stranických řad, která patří stranické kontrolní komisi, byla tehdy svěřena tajné policii. Poprvé tak byl každý člen bolševické strany podroben jednotlivému policejnímu vyšetřování. V březnu 1937 ale Stalin rozhodl, že všechny ty očisty a čistky nesahaly dost hluboko. Od roku 1933 do roku 1936 se u moci udržel převážně proto, že Jagoda a jeho tajní agenti s ním v horoucí oddanosti ruku v ruce rozbíjeli starou bolševickou stranu a velení Rudé armády. Protože ale Jagoda poznal Stalinovy metody čistek příliš zblízka a dostal se příliš blízko k otěžím moci, rozhodl se Stalin vyměnit kata uprostřed díla. Za Jagodova nástupce byl vybrán Nikolaj Ježov, kterého tam Stalin před několika lety „nasadil“ jako tajemníka ústředního výboru komunistické strany a šéfa kádrového úřadu, hlavního rozdělovače míst. Z těchto míst Ježov tiše budoval souběžnou OGPU, odpovědnou jedině Stalinovi osobně. Jakmile usedl do Jagodova křesla, přivedl do státní tajné policie asi dvě stě svých spolehlivých „hochů“ z téhle Stalinovy soukromé OGPU. Stalinovo heslo znělo v březnu 1937: Zostřit čistku! Ježov to heslo převedl v krvavý čin. Jeho první prací bylo oznámit starým hodnostářům OGPU, že byli vlažní, že je vedl zkorumpovaný člověk a že nová zostřená čistka musí začít doma, v samotné OGPU.
Osmnáctého března 1937 promluvil Ježov ke shromáždění vedoucích lidí OGPU v klubovně přístavku Lubjanky. Všichni Jagodovi nejbližší pomocníci a kromě jediné výjimky všichni náčelníci oddělení OGPU už byli ve vazbě. Teď měla rána dopadnout na vrchní velení. Prostorné místnosti klubu byly přeplněné čekisty staré školy; někteří z nich sloužili v tajné policii bezmála dvacet let. Ježov se chystal pronést své první prohlášení coby nový šéf OGPU, jako „lidový komisař vnitra“ — ten titul byl totiž znovu změněn, zase ve snaze zbavit se příšerných představ. Nový vrchní velitel bral svou práci vážně. Byl to pro něj veliký den. Chtěl dokázat, že je pro Stalina nepostradatelný. Chtěl přeživším hodnostářům OGPU odhalit samotného velkého šéfa Jagodu.
Ježov začal prohlášením, že jeho úkolem není dokazovat Jagodovy chyby. Kdyby byl Jagoda pevný a poctivý bolševik, nemohl by Stalinovu důvěru ztratit. Kořen Jagodových chyb leží hluboko pod povrchem. Ježov se odmlčel a všichni přítomní zadrželi dech, protože vycítili, že se blíží rozhodující chvíle. Ježov pak dramaticky prohlásil, že Jagoda slouží od roku 1907 carské tajné policii, ochrance. Shromáždění policejní hodnostáři přijali tu zprávu, aniž mrkli okem. V roce 1907 bylo Jagodovi deset let! Ale to není všechno, křičel Ježov. Němci Jagodovu pravou povahu hned vyčenichali a nasadili ho hned v prvních dnech revoluce do Čeky pod Dzeržinského. „Po celý život sovětského státu,“ volal Ježov, „slouží Jagoda Němcům jako špion.“ Ježov pokračoval a sdělil svému hrůzou zkamenělému posluchačstvu, že Jagoda měl své špiony na každém klíčovém místě. Ano, i náčelníci oddělení OGPU — Molčanov1, Gorb2, Gaj3, Pauker4, Volovič5 — všichni jsou špioni!
Ježov to dokáže, křičel — dokáže, že Jagoda a jeho lidé jsou obyčejní zloději, a dokáže to nade vší pochybnost. „Nejmenoval snad Jagoda Lurjeho6 správcem stavebního oddělení OGPU? A kdo je Lurje, ne-li spojka mezi Jagodou a zahraniční špionážní službou?“ To byl jeho důkaz.
Ti dva zloději, Jagoda a Lurje, prý dlouhá léta klamali zemi i stranu. Stavěli kanály, zakládali silnice a budovali domy za nehorázné peníze, ale ve výkazech uváděli výdaje velmi nízké.
„Jak to ale ti darebáci, ptám se vás, soudruzi, jak to dokázali? Jak, ptám se vás?“
Ježov se zahleděl do tváří svého zkamenělého posluchačstva a řekl:
„Zcela prostě. Rozpočet komisariátu vnitra nepodléhá kontrole. Právě z toho rozpočtu, z rozpočtu svého vlastního úřadu, bral Jagoda částky, díky nimž mohl stavět drahé budovy za krajně nízké ceny.
A proč Jagoda a Lurje stavěli budovy? Proč stavěli silnice? Dělali to v závodě o oblibu, o proslulost, o vyznamenání! Jak ale může zrádci stačit tohle? Proč Jagoda prahl po oblibě? Potřeboval ji proto, že ve skutečnosti sledoval Fouchéovu politiku.“
Ježovova rychlopalba odporujících si obvinění posluchače ohromovala. Jagoda sloužil ochrance v deseti letech. Jagoda byl zloděj. Jagoda byl zloděj, který toužil po proslulosti. A teď se ukazovalo, že při všem tom špiclovství, donašečství a zlodějství chtěl ještě napodobit Napoleonova řevnivého ministra policie!
„Je to velmi vážná otázka, soudruzi,“ pokračoval Ježov. „Strana byla po všechna ta léta nucena pečlivě si hlídat, aby se u nás fouchéismus neuchytil. Nebylo to prosté. Ano, soudruzi, musím vám to říci a každý z vás si to musí pevně zapamatovat — i Felix Edmundovič Dzeržinskij ve své obraně revoluce polevil.“
Ježov došel k závěru své řeči a ten zněl v podstatě takto: Potřebujeme čistky, čistky a zase čistky. Já, Ježov, nepřipustím žádné pochybnosti, žádné kolísání, žádnou slabost. Je-li možné zpochybnit nebožtíka Felixe Dzeržinského, proč bychom měli šetřit pověst byť nejstaršího a nejprověřenějšího z čekistů?
Starší lidé z velení OGPU, veteráni bolševické revoluce určení za příští oběti, seděli bledí a bez hnutí. Tleskali Ježovovi. Tleskali, jako by se jich ta věc vůbec netýkala. Tleskali, aby dali najevo oddanost. Kdoví? Včasné přiznání je ještě mohlo zachránit před kulkou do týla. Snad si ještě jednou koupí právo žít tím, že zradí své nejbližší přátele.
Jak schůze pokračovala, ujal se slova Artuzov — ten porušťený Švýcar, o kterém už byla řeč, bolševik od roku 1914. Artuzov věděl, oč jde. Byl to starý čekista s hereckým nadáním a jeho šedivá bradka se chvěla, když vstával k řeči. „Soudruzi,“ začal, „v nejtěžších dnech revoluce postavil Lenin do čela Čeky nejlepšího z bolševiků, Felixe Edmundoviče Dzeržinského. V době ještě těžší jmenoval náš veliký Stalin šéfem komisariátu vnitra Nikolaje Ivanoviče Ježova, svého nejlepšího žáka. Soudruzi! My bolševici jsme se naučili být nemilosrdní nejen ke svým nepřátelům, ale i k sobě. Ano, Jagoda chtěl hrát úlohu Fouchéovu. Opravdu se pokoušel postavit OGPU proti straně. A my jsme se pro svou slepotu na tom záměru bezděky podíleli.“
Artuzovův hlas byl pevnější a jistější. Pokračoval.
„V roce 1930, soudruzi, když strana tu snahu poprvé prohlédla a aby ji zastavila, poslala do OGPU starého bolševika Akulova — co jsme udělali, abychom Akulovovi pomohli? Přivítali jsme Akulova prudkým nepřátelstvím! Jagoda dělal všechno, co mohl, aby Akulovovi práci ztížil. A my, soudruzi, jsme Jagodovu sabotáž nejen podporovali, ale šli jsme ještě dál. Musím říci otevřeně, že celá stranická organizace v OGPU se věnovala sabotování Akulova.“
Artuzovův nervózní pohled hledal v Ježovově hranaté drobné tváři nějaké znamení souhlasu. Cítil, že přišla chvíle přejít v tom svém manévru, jak odvrátit podezření od sebe, do útoku.
„Ptám se vás, kdo stál tehdy v čele stranické organizace v OGPU?“ Na okamžik se odmlčel a pak vykřikl: „Slucký!“
Artuzov předhodil soudruha lvům a sestoupil z řečniště jako vítěz.
Slucký, tehdy šéf zahraničního oddělení OGPU, povstal, aby se hájil. Byl to rovněž starý zkušený bolševik. Také on věděl, oč jde. Slucký začal dost chabě, protože cítil, že karty jsou rozdané proti němu.
„Artuzov se mě pokusil vylíčit jako Jagodova nejbližšího druha. Odpovídám, soudruzi: ovšemže jsem byl tajemníkem stranické organizace v OGPU. Kdo z nás dvou ale byl členem kolegia OGPU, Artuzov, nebo já? Ptám se vás: mohl tehdy být někdo členem kolegia, nejvyššího orgánu OGPU, bez plné důvěry a bez souhlasu Jagodova? Artuzov tvrdí, že jsem si ‚dobrou prací‘ ve službách Jagodových coby tajemník stranické organizace vysloužil místo v cizině a že jsem je dostal jako uznání za sabotáž Akulova. Toho místa jsem podle Artuzova využil k tomu, abych navázal spojení mezi Jagodovou špionážní organizací a jeho pány za hranicemi. Já ale tvrdím, že mi to místo v cizině bylo dáno na Artuzovovo vlastní rozhodné naléhání. Artuzov po mnoho let udržoval s Jagodou ty nejpřátelštější vztahy.“
A teď Slucký zasadil svou hlavní ránu.
„Ptám se tě, Artuzove, kde jsi bydlel? Kdo bydlel naproti tobě? — Bulanov7. A není snad mezi prvními zatčenými? A kdo bydlel hned nad tebou, Artuzove? — Ostrovskij. Také je zatčen. A kdo bydlel hned pod tebou, Artuzove? — Jagoda! A teď se vás ptám, soudruzi: kdo mohl za těch poměrů bydlet v jednom domě s Jagodou, aniž by požíval jeho naprosté důvěry?“
Stalin s Ježovem se rozhodli uvěřit Artuzovovi i Sluckému a časem zničili oba.
Taková byla povaha té zostřené, čili velké čistky, která začala v březnu 1937. Ze sovětské vlády se stal jeden obrovský blázinec. Rozpravy, jakou jsem popsal, probíhaly v každém oddělení OGPU, v každé buňce bolševické strany, v každé továrně, v každém armádním pluku, v každém kolchozu. Každý byl zrádce, dokud nedokázal opak tím, že jako zrádce odhalil někoho jiného. Opatrní lidé vyhledávali bezvýznamnost, pokud možno sestup na písařské místo — cokoli, jen aby nebyli důležití a dostali se ze světla ramp.
Dlouhá léta oddanosti straně neznamenala nic. Ani ujišťování o věrnosti Stalinovi mnoho nepomáhalo. Sám Stalin vydal heslo: „Jedno celé pokolení musí být obětováno.“
S tím jsme se smířili — s myšlenkou, že staří musejí odejít. Teď ale čistka napadala i ty nové. Jednoho večera toho jara jsem byl se Sluckým a mluvili jsme o počtu zatčení od března — mysleli jsme, že jich je 350 000, možná 400 000. Slucký mluvil hořce.
„Jsme už vážně staří, víte. Seberou mě. Seberou vás, jako sebrali ostatní. Patříme k pokolení, které musí zajít. Stalin řekl, že celé předrevoluční a válečné pokolení musí být zničeno jako mlýnský kámen na krku revoluce. Teď ale střílejí mladé — sedmnáctileté, osmnáctileté — děvčata a chlapce, kteří se narodili v sovětském státě a nic jiného nepoznali… A spousta z nich jde na smrt s výkřikem ‚Ať žije Trockij!‘“
Jedním z nejtragičtějších případů toho druhu byl můj mladý přítel Voloďa Fišer8. Voloďa pocházel ze Saratova, za občanské války vstoupil do Komunistického svazu mládeže a později studoval na Sverdlovově univerzitě. Za kolektivizačního náporu byl přidělen do jednoho z politických oddělení, takzvaných politotdělů, které pro tu mimořádnou dobu zřídila OGPU. Fišer to místo přijal a pracoval usilovně v přesvědčení, že pomáhá zničit hrabivé bohaté rolníky, kteří zadržují potraviny podvyživenému městskému obyvatelstvu. Když svou práci na vesnicích dokončil, vrátil se do OGPU. Ve stranickém spisu měl zapsáno, že na vesnicích odvedl „skvělou práci“. Začal rychle stoupat a nakonec ho OGPU vyslala jako sovětského konzula do Kodaně. Všichni konzulární úředníci sovětské vlády patří k OGPU. Byla to Voloďova první cesta za hranice Ruska. V Kodani našel ovzduší docela jiné, než jaké kdy dýchal. V nesčetných výkladech toho města viděl na prodej části oděvu za ceny, které mu připadaly k smíchu nízké. Bylo tam jídlo, spousta jídla — a tak laciného, že si Voloďa myslel, že je v pohádkové zemi.
„Víte,“ řekl mi, „než jsem jel do Kodaně, neviděl jsem v životě pomeranč. První věc, kterou jsem si koupil, byl lis na pomeranče, a každé ráno jsem vypil litr pomerančové šťávy. Podívejte se, jaké jsem nabral svaly!“
Práce měl Voloďa v Kodani velmi málo — jeho jediným úkolem jako konzula bylo vlastně dohlížet na sovětské velvyslanectví — a v tom ohromujícím, rozkošném světě byl blaženě spokojený.
Náhle, v prvních dubnových dnech 1937, dostal telegram s rozkazem vrátit se do Moskvy. Hned po příjezdu šel z nádraží rovnou do OGPU za svým šéfem Sluckým. Slucký ho vzal na večeři a řekl mu, že ho brzy pošlou do Rumunska nebo do Rakouska. Po večeři se v dobré náladě vypravil do Bogorodsku, vesnice u Moskvy, navštívit svého bratra Ljovku, který tam byl předákem na stavbě. Bratrova žena ho uvítala uplakanou zprávou, že Ljovku loni v listopadu zatkli. Mezi vzlyky mu vylíčila, jak to bylo:
Ljovka pracoval na stavbě. Ostatní dělníci ho měli velmi rádi a zvolili ho předsedou svého klubu. Když se chystala oslava sedmého listopadu, výročí revoluce, měl Ljovka na starosti výzdobu klubovny. Sehnal nejhezčí obraz sovětských vůdců, jaký našel, a nápadně ho pověsil na zeď. Večer při oslavě, když byli všichni dělníci shromážděni, si někdo mezi tvářemi na obraze všiml Karla Radka. Ljovka si ho nevšiml, protože Radkovi zakrývaly půlku obličeje noviny. Tajemník stranické buňky v klubu rozhodl, že Ljovka je „škůdce“, protože vystavil zpola zakrytou tvář člověka nedávno prohlášeného za „nepřítele lidu“ — a ještě tu noc byl Ljovka zatčen.
Voloďa se hnal zpátky do Moskvy za svým dobrým přítelem Alexandrovským, zástupcem náčelníka moskevské obvodní OGPU.
„Co má celý ten nesmysl znamenat?“ ptal se Voloďa. „Ljovka je můj bratr, dobrý soudruh a dělník. Jak ho může někdo nazvat škůdcem?“
„Není to tak prosté, Voloďo,“ odpověděl Alexandrovskij klidně. „Ta věc s Radkovým obrazem je sice dost vážná, ale není to jediné obvinění proti němu. Jsou tu další těžké věci. Tvůj bratr měl pokoj v letním domě Fridljanda, toho zatčeného historika.“
Voloďa byl na okamžik ohromen. Ljovka s Fridljandem v životě nepromluvil. Ten byt mu přidělily sovětské úřady po Fridljandově zatčení. Voloďa vybuchl vztekem.
„Ty darebáku!“ křičel. „Co to ksakru zkoušíš? Tohle ti neprojde. Postarám se, aby se to doneslo lidem nad tebou!“
Voloďa si byl jist, že jeho vlastní postavení je pevné. Vyřítil se z Alexandrovského úřadovny odhodlán dojít spravedlnosti nejen pro bratra, ale i pro další, na které ten zjevně pomatený úředník možná svalil vinu.
Voloďa šel nejdřív na ústřední výbor komunistické strany. Nepřijali ho. Pokusil se dostat k Ježovovi, ale k tomu se nedostal. Svou mladickou důvěru přesto neztratil. Myslel si, že ty průtahy dělá jen úřední šiml, a nějak se přesvědčil, že do prvomájové oslavy bude bratr Ljovka volný.
Večer třicátého dubna jsme spolu večeřeli a Voloďa byl poprvé zasmušilý. Za tři nebo čtyři dny ale ke mně vtrhl a zubil se od ucha k uchu.
„Tak,“ řekl, „konečně Ljovku dostanu ven. Šapiro9 z OGPU si pro mě poslal!“
Šapiro byl tehdy náčelníkem zvláštního oddělení OGPU, které vzniklo za Ježova a jmenovalo se „oddělení pro mimořádné věci“.
„O čem jiném by se mnou Šapiro chtěl mluvit?“ volal a spěchal na schůzku.
Jakmile stanul před Šapirem, odříkal mu bratrův případ, mluvil rychle a plný jistoty. Šapiro počkal, až Voloďa domluví, a pak pomalu vstal od svého stolu.
„Vy, člen strany a pracovník OGPU, si troufáte urazit bratra čekistu? OGPU nezatýká nevinné lidi!“
Než se Voloďa stačil nadechnout, otevřel Šapiro jiné téma.
„Mimochodem, dostal jste loni v Kodani dopis od Mandelštama, tehdejšího atašé komisariátu zahraničních věcí?“
Mandelštam byl teď zatčen pro nějaké blíže neurčené obvinění. Voloďa byl zmatený a popletený.
„Mandelštam? To je muž mé bývalé ženy. Znám ho ovšem, ale poštu jsem od něj v Dánsku nedostal.“
„Jste si jist?“
„Ano, jsem si jist.“
„Dobrá,“ řekl Šapiro suše, „budeme-li vás potřebovat, pošleme pro vás.“
Když Voloďa vyšel ze Šapirovy úřadovny, zbylo z jeho naděje, že bratra dostane ven, jen málo. Tu noc nemohl spát. Náhle, v časných ranních hodinách, vyskočil z postele.
„Já ten dopis od Mandelštama dostal!“ prolétlo mu hlavou. Pak se mu vybavil celý obraz. Diplomatický kurýr přijíždí jako obvykle s velkým zapečetěným balíkem jeho běžné pošty a onoho dne — bylo to před několika měsíci — sáhne do kapsy a mimochodem poznamená: „Tady je dopis, který mi pro vás dal Mandelštam, zrovna když jsem odcházel z Narkominděla.“
Voloďa přišel ke mně do bytu, jakmile se rozednilo, a vylíčil mi, co se stalo.
„Co bylo v tom dopise?“ zeptal jsem se se strachem.
„Ale obsah byl úplně neškodný. Něco o novém místě a o večerních kurzech, které si zapsal na univerzitě. Nic víc, přísahám.“
„Voloďo,“ řekl jsem, „jdi rovnou za Šapirem a řekni mu, co jsi řekl mně.“
Udělal, co jsem mu poradil.
„Soudruhu Šapiro,“ začal omluvně, „včera jsem se zmýlil. Dopis od Mandelštama jsem dostal, ale úplně jsem na něj zapomněl.“
Místo odpovědi otevřel Šapiro zásuvku svého stolu a postavil Voloďu před fotokopii Mandelštamova dopisu.
„Je mi líto,“ koktal Voloďa. „Včera jsem na to docela zapomněl.“
„Včera jste o tom lhal,“ odpověděl Šapiro. „Můžete jít.“
Pětadvacátého května 1937 Voloďu Fišera OGPU zatkla. Víckrát jsem o něm neslyšel. Byl zničen pro dva nevýslovné zločiny, s nimiž byl spojen: dostal dopis od muže své bývalé ženy a jeho bratr vystavil polovinu Radkova obličeje na zdi dělnické klubovny v Bogorodsku.
Takových případů byly v sovětském Rusku za velké čistky tisíce a tisíce.
V komnatách OGPU ztratilo samo slovo vina veškerý smysl. Důvod, proč byl člověk zatčen, už neměl žádný vztah k obviněním, která proti němu byla vznesena.
Není pro to lepší příklad než případ samotného Jagody. Z mnoha fantastických obvinění, která proti tomuhle šéfovi OGPU při procesu v březnu 1938 padla, nebylo žádné samo o sobě nesmyslnější než to, že se spikl, aby otrávil Stalina, Ježova a členy politbyra. Jagoda měl dlouhá léta přímo na starosti stravování vládců v Kremlu, včetně samotného Stalina a všech nejvyšších hodnostářů sovětské vlády. Zvláštní oddělení OGPU pod jeho bezprostředním velením dohlíželo na každý krok v zásobování Kremlu — od zvláštních kremelských kolchozů, kde se plodiny pěstovaly pod dohledem Jagodových lidí, až ke stolům sovětských vůdců, u nichž je obsluhovali Jagodovi agenti. Sázení, sklizeň, doprava, vaření i obsluha při stole byly dílem zvláštních agentů OGPU, kteří se bezprostředně zodpovídali jedině Jagodovi. Každý člen téhle zvláštní sekce ručil Jagodovi hlavou a Jagoda sám nesl celou tu zničující odpovědnost po léta. Stalin, který Jagodově věrné ostražitosti vděčil za život v nejednom ohledu, nejedl nic než to, co mu Jagodovi lidé předložili.
Při procesu bylo „dokázáno“, že Jagoda stál v čele obrovského travičského spiknutí, do kterého jako spoluviníky vtáhl i staré kremelské lékaře. A to nebylo všechno. Bylo „dokázáno“, že Jagoda, takříkajíc vrchní kuchař Kremlu, se nespokojil se zřejmými způsoby, jak někoho otrávit, a chystal se zabít Ježova pomalu tím, že mu postříká pracovnu smrtícími výpary. Všechna ta ohromující „fakta“ vyšla najevo před veřejným soudem a ke všem se Jagoda sám „přiznal“. Jsou to věci veřejně zaznamenané. Nikdo v Rusku se neodvážil připomenout, že po celou dobu údajného spiknutí byl Jagoda pánem kremelské kuchyně.
Padla proti němu ovšem i jiná obvinění. Ukázalo se, že kromě zpronevěry peněz ze stavebních podniků OGPU bral sovětským vládcům chleba od úst: kremelské zásoby prodával cizím lidem a zisk si strkal do kapsy. Těch peněz podle soudní výpovědi používal k pořádání nehorázných orgií.
Jako tolik jiných „faktů“ předvedených na moskevských monstrprocesech měla i tahle historka o tom, jak Jagoda kradl chléb a maso ze Stalinova stolu, na dně malinké zrnko pravdy. V době krajního nedostatku potravin Jagoda opravdu objednával víc zásob, než kremelští vládci potřebovali. Přebytek rozděloval mezi své podvyživené kolegy z OGPU. Vyšší pracovníci OGPU několik let dostávali od Jagody kromě řádných přídělů i tajné balíky s jídlem. Někteří lidé z naší vojenské rozvědky kvůli tomu reptali a Jagoda na čas rozšířil své almužny i na nás, takže i já jsem k těm drobtům z kremelského stolu přišel. Když se Jagodovy účty prohlédly, zjistilo se, že Molotovovi — abych uvedl namátkový příklad — bylo připsáno asi desetkrát víc cukru, než kolik by ho vůbec mohl spotřebovat.
Stalinův soud tedy Jagodu obvinil ze složitého spiknutí, jak otrávit lidi, které mohl otrávit mávnutím ruky, a z prodeje kremelských zásob pro vlastní zisk — a vedle toho vzal na vědomí i to, že tytéž ukradené zásoby rozdával, a z toho ho obvinil, že si kupoval oblibu pro své intriky à la Fouché.
Nevyprávím ta fantastická fakta, či spíš ty zlé sny, proto, abych čtenáře pobavil. Chci mu dokázat své tvrzení, že v OGPU, jakmile se Stalinova čistka rozběhla, zmizel z dohledu sám pojem viny. Důvody, proč byl člověk zatčen, neměly žádný vztah k obviněním, která proti němu byla podána. Nikdo to ani nečekal. Nikdo to nežádal. Pravda přestala mít jakýkoli význam. Když říkám, že se ze sovětské vlády stal obrovský blázinec, myslím to doslova. Američané se smějí, když jim některé z těch nesmyslností vyprávím — a mohl bych jimi naplnit celou knihu —, pro nás to ale k smíchu nebylo. Není to k smíchu, když vám přátelé a soudruzi, které znáte celý život, mizí v noci a umírají všude kolem vás.
Nezapomeňte, prosím, že já byl chovancem toho obrovského blázince…
Jakou cenu má „přiznání“ získané OGPU, dobře ukazuje případ jednoho rakouského socialisty, který byl ve vlastní zemi za Dollfussova režimu postaven mimo zákon a našel útočiště v zemi sovětů. V roce 1935 byl v Leningradě zatčen. Náčelník leningradské OGPU Zakovskij z něj dostal přiznání, že byl příslušníkem vídeňské policie, a na tom základě byl vězněn jako rakouský špion. Nějakými oklikami se vězni podařilo poslat dopis Kalininovi, loutkovému prezidentu Sovětského svazu. Případ byl předán Sluckému a ten mi jednoho rána zavolal.
„Waltře, je tu jedna rakouská věc kolem Schutzbundu, ze které si nedokážu udělat obrázek. Ty bys mi s tím mohl pomoct. Je to přesně tvůj obor.“
„Pošli mi ten spis,“ odpověděl jsem, „a uvidím, co se dá dělat.“
Papíry mi zakrátko přinesl jeden ze Sluckého poslů. První stránky byly Zakovského hlášení nadřízeným v Moskvě o tom, jak přiznání získal. Nebylo nijak neobvyklé. Vězeň kladl malý odpor; mě to ale nepřesvědčilo. Jak jsem papíry probíral dál, narazil jsem na dotazník, který vězeň vyplnil při vstupu do Sovětského svazu, jak se to žádá od každého cizince. Byl v něm jeho úplný životopis: jak před válkou vstoupil do rakouské sociálně demokratické strany a pak sloužil na frontě. Po válce vstoupil na pokyn své strany, která ovládala Vídeň, k městské policii. Ta byla tehdy z devadesáti procent socialistická a patřila k amsterodamské odborové internacionále.
To všechno stálo v jeho dotazníku, z něhož rovněž vyplývalo, že když socialisté ztratili nad Vídní moc, byl spolu s ostatními socialistickými důstojníky od policie propuštěn. Vyšlo z něj najevo i to, že v únorových bojích roku 1934 proti fašistické Heimwehr velel praporu Schutzbundu, socialistického obranného svazu. Zavolal jsem Sluckému a vysvětlil mu to.
„Ten rakouský socialista sloužil u policie na rozkaz své strany, zrovna jako sloužíš ty tady. Hned ti pošlu hlášení v tom smyslu.“
Slucký odpověděl chvatně: „Ne, ne, žádné hlášení mi neposílej. Přijď ke mně do úřadovny.“
Když jsem k němu přišel, znovu jsem vyložil, že ze socialisty nelze udělat špiona dnešního Rakouska jen proto, že byl za socialistického režimu policistou.
Slucký přikývl. „Ano, já vím, Zakovskij z něj dostal ‚přiznání‘, že byl ve Vídni socialistickým policistou! To je mi přiznání! Ale ani tě nenapadni psát hlášení. Dneska se nepíše.“
Přes ten nedbalý tón se Slucký za zatčeného rakouského socialistu u prezidenta Kalinina přimluvil.
Zakovskij jednal docela v mezích běžné služby OGPU. „Přiznání“ toho druhu, jaké získal, byla hlavní potrava, kterou se OGPU živila. Můj rakouský socialista nebyl o nic víc ani o nic míň vinen než statisíce těch, kdo neměli jeho štěstí.
Poučný je rozhovor, který jsem někdy v té době vedl s Kedrovem10, jedním z nejobratnějších vyšetřovatelů OGPU. Potkal jsem ho v moskevské restauraci OGPU a dali jsme se do řeči o generálu Primakovovi11, jednom z jeho významných případů. V roce 1934 byl generál Primakov, člen vrchního velení Rudé armády, zatčen a předán Kedrovovi ke zpracování. Kedrov se do své vznešené oběti pustil se všemi triky, jaké ovládal. Když mi o tom vyprávěl, povzdechl si.
„Víte, co se stalo?“ řekl. „Zrovna když se začínal lámat a věděli jsme, že je otázkou dní nebo týdne dvou, kdy budeme mít plné přiznání, byl náhle propuštěn, protože si to vyžádal Vorošilov!“
Zase je vidět, jak málo souvisejí obvinění proti vězni — i když je na pokraji toho, že se „ke všemu přizná“ — s důvody, proč je vězněn. V cizích zemích lidé rozebírají, jsou-li přiznání získaná OGPU pravdivá, nebo ne. V zasvěcených kruzích OGPU ta otázka skoro nikdy nevyvstala. O to při těch vyšetřováních vůbec nešlo.
Generál Primakov, vyrvaný OGPU z rukou na pokraji „přiznání“, sloužil své zemi ještě tři roky a dvanáctého června 1937 byl spolu s maršálem Tuchačevským a sedmi dalšími vysokými generály zastřelen z nových a docela jiných důvodů.
Jen jedinkrát v životě, v srpnu 1935, jsem vyslýchal politického vězně. Byl to Vladimir Dědušok, odsouzený v roce 1932 k deseti letům v koncentračním táboře na Soloveckém12 ostrově. Zatkli ho v souvislosti se skandálem, který spojoval našeho šéfa rozvědky ve Vídni s německou vojenskou rozvědkou. Sám Dědušok, kterého jsem znal, byl naprosto nevinen, ale náš šéf byl v té chvíli příliš důležitý, než aby se dal odstavit, a tak se obětním beránkem stal Dědušok. Dědušok, Ukrajinec, se za občanské války přidal k bolševikům a v rozvědné službě sloužil víc než deset let. Při své práci pro Deuxième13 Bureau sovětské rozvědky jsem v roce 1935 narazil na několik stránek té vídeňské aféry, které nebyly jasné. Řekl jsem si, že by mi je Dědušok mohl pomoci vyjasnit. Zeptal jsem se Sluckého, mohl-li bych dostat příležitost Děduška vyslechnout. Slucký řekl, že případ má v rukou oddělení OGPU, v jehož čele tehdy stál Michail Gorb, a já se s Gorbem spojil.
„Máte štěstí, Krivickij,“ řekl mi Gorb. „Dědušok je právě na cestě ze Solovek. Vezeme ho do Moskvy k výslechu ve věci spiknutí důstojníků kremelské posádky.“
Za několik dní mi Gorb zavolal.
„Dědušok je ve věznici na Lubjance,“ řekl. „Jeho vyšetřovatel je Kedrov.“
Zavolal jsem Kedrovovi a domluvil jsem, aby Děduška přivedli do jeho úřadovny téže noci v jedenáct hodin.
Mé postavení mi právo vyslýchat vězně nedávalo. To bylo výhradně věcí OGPU. Ve výjimečných případech je ale možné s vězněm mluvit, je-li přitom přítomen člověk z OGPU. V deset hodin večer jsem byl v Kedrovově úřadovně, v pokoji č. 994 na Lubjance, a vyložil jsem mu, oč mi jde. Bylo by snad lepší, kdybych znal okolnosti Děduškova odsouzení. Kedrov ukázal na spis na svém stole a řekl:
„Přečtěte si tohle a budete vědět, oč jde.“
Spis měl několik set stran a skládal se z různých dotazníků, čestných prohlášení a podobně, a také z doporučujících dopisů, které Dědušok v různých dobách dostal. Nakonec jsem došel k jeho výslechu — ten nevedl Kedrov. Asi po dvaceti psaných otázkách a odpovědích víceméně úředního rázu se řádný výslech přerušil a papír pokračoval dlouhým vyprávěním Děduškovou vlastní rukou. Myslím, že vím, co se stalo. Vyšetřovatel OGPU byl buď netrpělivý, nebo — jak bývalo časté — velmi unavený. Řekl Děduškovi, ať celý svůj příběh sepíše vlastními slovy za přítomnosti stráže. Přečetl jsem si Děduškovo vyprávění a viděl jsem, že ačkoli podepsal úřední přiznání, je naprosto nevinen. Zavřel jsem spis a řekl Kedrovovi:
„Co je tohle vůbec za případ? Kniha o bezmála šesti stech stranách, která neříká vůbec nic, a pak na konci:
‚Dědušok přiznává svou vinu a vyšetřovatel doporučuje kolegiu OGPU, aby byl poslán na deset let na Solovecký ostrov.‘ Kolegium to Agranovovým podpisem schvaluje.“
„No, já si to taky prohlédl,“ řekl Kedrov, „a nejde mi to do hlavy.“
Bylo skoro půlnoc, když Kedrov zatelefonoval veliteli izolátoru a požádal, aby Děduška poslali do jeho úřadovny. Za deset minut přivedla stráž Děduška. Vysoký, s ostrými rysy, hezký, v čisté bílé košili a pečlivě oholený — byl překvapivě tentýž. Jediná ohromující změna po třech letech byla, že mu vlasy úplně zbělely. Zahleděl se na Kedrova, který seděl za stolem. Chvíli trvalo, než mě spatřil na pohovce, ale když mě uviděl, příšerně zbledl. Řekl jsem prostě:
„Dobrý den, Dědušku.“
S okázalým klidem se posadil na židli proti Kedrovovi, požádal o cigaretu a řekl:
„Co ode mě chcete? Proč jste mě nechali přivézt ze Solovek?“
Kedrov mlčel a Dědušok se obrátil ke mně.
„Žádalo čtvrté oddělení, abych sem byl přivezen?“
Tu se ozval Kedrov. „Ne, čtvrté oddělení ne. Nechali jsme vás sem přivézt z docela jiného důvodu. Ale Krivickij vám chce položit několik otázek.“
Ovzduší bylo velmi napjaté. Dědušok přesouval pohled z Kedrova na mě a zpátky. Seděl strnule, připraven postavit svůj důvtip proti nám oběma. Z nějakého důvodu nikdo z nás celou minutu nepromluvil. Zelené stínidlo lampy halilo pokoj do přízračného pološera. Nakonec jsem ticho přerušil já.
„Dědušku, vaši věc neznám a nemám právo do ní zasahovat. Když jsem ale prohlížel případ X — v naší zpravodajské službě —, došel jsem k závěru, že byste mohl vyjasnit několik důležitých bodů. Vzpomenete-li si na jisté podrobnosti té aféry, bude to velmi užitečné. Když ne, pokusíme se ty údaje získat jinde.“
„Ano, pamatuju si,“ odpověděl a trochu povolil. „Pokusím se na vaše otázky odpovědět.“
„Jak se vám vedlo, Dědušku?“ zeptal jsem se ho.
Odpověděl stoicky: „Zprvu to bylo velmi těžké, ale teď je to lepší. Dali mi na starost mlýn na ostrově. Pravidelně dostávám Pravdu a tu a tam pár knih. Tak se mi vede.“
Zeptal se mě, jak jde práce mně.
„Nijak zle,“ odpověděl jsem. „Pracujeme tvrdě a žijeme po sovětsku.“
Víc než hodinu jsme rozprávěli o obecných věcech, a když jsem konečně přešel k tomu, co mě na Lubjanku přivedlo, řekl Kedrov:
„Víte, jsem strašně unavený. Vidím, že tu budete dlouho. Nedalo by se to zařídit tak, abych se trochu vyspal?“
Přísné předpisy žádaly, aby byl Kedrov po celý rozhovor přítomen. Jedině on měl právo vězně předvolat a předat ho zpátky žalářníkovi.
„Zavolejte Gorbovi,“ řekl, „a uvidíme, jestli to spravíme.“ Gorb na formalitách nelpěl.
„Dobrá, Krivickij,“ řekl. „Uděláme výjimku. Zavolám do úřadovny velitele věznice a řeknu mu, že návrat Děduška do cely podepíšete vy.“
Když Kedrov odešel, Dědušok povolil v ostražitosti. Ukázal na svůj spis a řekl zcela neosobně, jako by se ho ten dokument vůbec netýkal:
„Četl jste to?“
Odpověděl jsem, že ano.
„A co tomu říkáte?“ zeptal se.
Mohl jsem mu dát jen jednu odpověď.
„Přiznal jste se, ne?“ řekl jsem.
„Ano, přiznal jsem se.“
Další noc jsem přišel znovu a Kedrov nás zase nechal o samotě. Dal jsem Děduškovi pero a papír a požádal ho, aby sepsal všechno, co o případu, který mě zajímal, ví. Dědušok to udělal asi za dvacet minut. Přinesli čaj a chlebíčky a zase jsme mluvili až do rána.
„Proč jste se přiznal?“ zeptal jsem se ho nakonec a pustil tu otázku s hranou lhostejností, zatímco jsem si prohlížel nějakou knihu. Dědušok chvíli mlčel a přecházel po pokoji, jako by ho zaměstnávaly docela jiné myšlenky. Když promluvil, byly to nedokončené věty, které by cizímu člověku řekly málo, ale komukoli, kdo trávil v sovětském aparátu čtyřiadvacet hodin denně, byly ve svých narážkách jasné. Dědušok se neodvažoval mluvit o té věci otevřeně o nic víc než já. Už tím, že jsem se ho zeptal, jsem se vystavil nebezpečí, kterého mohl snadno využít.
Přes všechnu jeho opatrnost jsem si poskládal, co se stalo. Dědušok nebyl vystaven násilnému výslechu. Vyšetřovatel mu hned řekl, že přizná-li se, může čekat, že vyvázne s deseti lety — a Dědušok, který znal způsoby OGPU, odhadl situaci dobře a nabídku přijal. Ačkoli s kremelským spiknutím, kvůli kterému byl povolán do Moskvy, neměl ani vzdáleně nic společného, ke svému mlýnu se Dědušok už nevrátil. Byl zastřelen…
Jedním z úspěchů, jimiž se OGPU chlubila, byla „převýchova“ rolníků, inženýrů, profesorů a průmyslových dělníků, kteří neprojevili pro sovětský systém dost nadšení, byli po milionech sebráni a posláni do pracovních táborů, aby tam poznali požehnání kolektivismu. Tihle zatvrzelí nepřátelé Stalinovy diktatury — rolníci, kteří se hrabivě drželi svých tří krav, profesoři, kteří se stejně hltavě drželi nemarxistických vědeckých pojmů, inženýři, kteří neměli dost rozhledu, aby s pětiletkou souhlasili, dělníci zločinní natolik, že reptali na nízké mzdy —, všechny ty zoufalé skupiny a další jim podobné, dohromady asi sedm milionů lidí, přepravila OGPU do nového kolektivního světa, kde pod dozorem stráží OGPU konali nucené práce a vycházeli z nich jako poslušní sovětští občané.
Osmnáctého dubna 1931 nařídila sovětská Rada práce a obrany, že do dvaceti měsíců má být v provozu kanál mezi Bílým mořem a Baltem, na vzdálenost asi 225 kilometrů. Vedení té práce dostala celé do rukou OGPU. Povolala k ní bezmála půl milionu vězňů, a tím, že kácela lesy, odstřelovala skálu a srovnávala peřeje a vodopády, otevřela tu velkou vodní cestu ve lhůtě. Z paluby parníku Anochin přihlížel velké zahajovací slavnosti sám Stalin s Jagodou po boku.
Když byl kanál hotov, osvobodil amnestijní dekret 12 484 z toho půl milionu „zločinců“, kteří jej postavili, a 59 516 dalším zkrátil tresty. OGPU ale brzy zjistila, že většina těch „osvobozených“ si práci na kanále v kolektivu tak oblíbila, že je poslala na další velké inženýrské dílo, na kanál Moskva–Volha.
Třicátého dubna 1937 jsem viděl na Rudém náměstí nápadně vystavenou obrovskou fotografii Firina, hlavního stavitele kanálů OGPU. No prosím, pomyslel jsem si, jeden velký člověk, kterého nezatkli! Za dva dny jsem narazil na kolegu, který se právě vrátil ze zahraničí. Jednou z prvních věcí, které řekl, jakmile se vzpamatoval z překvapení, že jsem ještě na svobodě, bylo: „Víte, Firin je vyřízený.“
Řekl jsem mu, že to není možné, protože Firinova fotografie je pořád vystavená na nejvýznamnějším moskevském náměstí.
„Povídám vám, že Firin je vyřízený,“ řekl. „Byl jsem dnes na otevření kanálu Moskva–Volha a on tam nebyl.“
Pozdě v noci mi zatelefonoval přítel, který pracoval v Izvěstijích. Řekl mi, že jeho redakce dostala pokyn odstranit ze svých sbírek všechny fotografie Firina, velkého stavitele kanálů OGPU, i všechny životopisné zmínky o něm…
OGPU se nespokojila s tím, aby svou činnost omezila jen na Rusko. Přes všechnu snahu zběhlých propagandistů hleděl svět na „přiznání“ starých bolševiků v moskevských procesech se skepsí. Stalin a OGPU se rozhodli svět přesvědčit, že je moskevské divadlo míněno poctivě, a uspořádat podobná dramata ve Španělsku, v Československu a ve Spojených státech.
Proces s vůdci španělské marxistické strany POUM, konaný v Barceloně v říjnu 1938 pro obvinění ze zrady, špionáže a z pokusu zavraždit vůdce republikánské vlády, připravila ruská OGPU. Moskva doufala, že tím procesem s POUM ukáže, že ve Španělsku jsou všichni radikálové, kteří se staví proti Stalinovi, „trockisticko-fašističtí spiklenci“. Jenže Barcelona není Moskva. OGPU udělala za těch okolností, co mohla, ale přes všechen nátlak vězňové odmítli říci, že jsou špioni ve službách generála Franka.
O těch chystaných zahraničních procesech jsem se dozvěděl jednoho dne v květnu 1937 v úřadovně Sluckého. Někdo mu zavolal, a když s člověkem, jehož totožnost neprozradil, dlouho hovořil, zavěsil a řekl:
„Ježov se Stalinem si zřejmě myslí, že můžu zatýkat lidi v Praze stejně snadno jako v Moskvě.“
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.
„Krivickij, věc se má takhle,“ řekl. „Stalin chce v Evropě proces s trockistickými špiony. Když to prosadíme, bude to mít velký účinek. Pražská policie zatkne Grylewicze14. Jsou nám nakloněni, ale s Čechy nemůžeme nakládat jako s vlastními lidmi. Tady v Moskvě stačí, abych otevřel dveře Lubjanky a vtáhl dovnitř, kolik jich chci. V Praze jsou ale pořád ještě ti čeští legionáři, kteří proti nám v roce 1918 bojovali, a ti nám práci sabotují.“
Anton Grylewicz, bývalý vůdce německých komunistů a člen pruského zemského sněmu, který se později stal trockistou, našel po Hitlerově nástupu k moci útočiště v Československu. K jeho zatčení v Praze, které Slucký předpověděl, došlo hned po popravě generálů Rudé armády dvanáctého června 1937. Jak se to moskevské spiknutí vyvíjelo dál, jsem se dozvěděl z jiných zdrojů.
Ráno v den zatčení mu český detektiv předložil kufr, který Grylewicz před mnoha měsíci nechal u známého a od října 1936 ho neotevřel. V kufru byla řada radikálních brožur, nějaká obchodní korespondence a jiné neškodné věci. Nic z toho nemohlo být ani při nejlepší vůli pokládáno za porušení českého zákona — natož za důkaz vojenské či jiné špionáže — a detektiv toho rána nic takového ani nenaznačil. Večer se ale objevil nový vyšetřovatel, který Grylewicze okamžitě zatáhl do hovoru o moskevských procesech. Když takto naznačil, co se chystá, předložil mu tři padělané pasy, filmový negativ s německým plánem na obsazení Sudet datovaným sedmnáctého února 1937 a lístek psaný neznámou rukou. Dřív než si Grylewicz stačil ten lístek prohlédnout, vyšetřovatel mu jej vytrhl z ruky a zvolal:
„To jste snad nepsal vy?“
Na lístku byl návod, jak používat neviditelný inkoust.
Všechny ty usvědčující drobnosti prý byly nalezeny v jeho kufru. Na Grylewiczovo naléhání byli přivoláni řádní čeští policisté a v jejich přítomnosti osvědčil, které věci jsou jeho a které mu tam někdo podstrčil. O půlnoci ho zavřeli.
Patnáctého července byl převezen do jiné věznice. Dvaadvacátého července ho zdvořile vyslechl český vyšetřovatel, který naznačil, že moskevští lidé z OGPU to na něj mají spadeno a že mají mezi českou policií, jak se zdá, „starostlivé přátele“.
Grylewicz byl nakonec v polovině listopadu propuštěn, když bod po bodu vyvrátil všechna obvinění proti sobě a prokázal, že každý ždibec usvědčujícího důkazu proti němu byl podstrčený. OGPU v tom pokusu, na jehož počátky jsem narazil v Moskvě, neuspěla: nedokázala, že čeští trockisté pracují s Hitlerem proti pražské vládě. Kdyby se to bylo podařilo, hodně by to pomohlo přesvědčit evropské skeptiky, že „důkazy“ v moskevských procesech jsou pravé.
OGPU chystala dokonce i „trockisticko-fašistický“ proces v New Yorku, ale dokud nebude vynesen na světlo celý příběh zmizení Juliette Stuart Poyntzové15 a podrobnosti aféry Robinson–Rubens16, nebude možné přesně zjistit, kam až ty přípravy došly.
Nepochybně je zjištěno jen tolik, že někdy mezi koncem května a začátkem června 1937 — tedy v době Grylewiczova pražského případu — opustila Juliette Stuart Poyntzová, kdysi přední představitelka americké komunistické strany, svůj pokoj v klubovním domě ženského spolku na 353 West 57th Street v New Yorku. Její šatstvo, knihy a ostatní věci byly v pokoji nalezeny ve stavu, který ukazoval, že čekala, že se téhož dne vrátí. Od té doby o ní nikdo neslyšel.
„Donald Robinson“, alias Rubens, byl druhého prosince 1937 zatčen v Moskvě. Jeho žena, americká občanka, byla zatčena krátce nato, protože do Ruska vstoupila na falešný pas. Robinson, který mnoho let sloužil jako důstojník sovětské vojenské rozvědky ve Spojených státech i jinde, se od svého zatčení neozval. Jeho žena po nedávném propuštění sovětskými úřady napsala dceři do Spojených států dopis, v němž dala důrazně najevo, že svého muže už naživu nespatří. Paní Rubensová sice je americká občanka, přesto jí nebylo dovoleno Sovětský svaz opustit.
Nejzřetelnější náznak toho, že Moskva na špionážním procesu s americkými nepřáteli Stalina vážně pracuje, jsem ale dostal v poznámce, kterou Slucký prohodil několik dní po té zmínce o Grylewiczovi.
Mluvil se mnou o Valentinu Markinovi17, mém někdejším pomocníkovi ve třetí sekci, který se později stal šéfem OGPU ve Spojených státech. V roce 1934 došly Markinově ženě do Moskvy zprávy, že ho v jednom newyorském nočním klubu zabili gangsteři, a to se doneslo i ke mně. V květnu 1937 mi ale Slucký řekl:
„Víš, ukázalo se, že tvůj přítel Valentin Markin, kterého před třemi lety zabili v New Yorku, byl trockista a naplnil službu OGPU ve Spojených státech trockisty.“
V našem kruhu nikdo takové poznámky neprohodí jen tak jako plané klepy — a už vůbec ne šéf zahraničního oddělení OGPU. Ve spojení s ostatními moskevskými přípravami, o kterých mluvil, ta zmínka o „trockistech“ v americkém oddělení OGPU naznačovala, že se ve Spojených státech něco chystá — ještě dřív, než se rozvinuly případy Poyntzové a Robinsona. Slova „trockista“ užívají sovětští činitelé jako nadávky pro každého Stalinova odpůrce.
Je třeba mít na paměti, že skuteční američtí agenti OGPU ve Spojených státech opravdu provozují špionáž. Kromě vojenské špionáže si vedou záznamy o antistalinistech, zvláště o radikálech a bývalých komunistech v téhle zemi. Většina součástí obrovského vykonstruovaného procesu ve stylu moskevských monstrprocesů tedy byla po ruce. Moskva zřejmě doufala, že do něj zaplete některé své skutečné americké agenty spolu s naprosto nevinnými antistalinisty, které předtím vláká do kompromitujícího postavení.
Zdá se nicméně, že propracovaný plán OGPU dokázat uspořádáním procesu s „trockisty“ v Americe, že američtí radikálové, kteří se stavějí proti Stalinovi, jsou agenty Hitlerova gestapa, vyšel naprázdno. V téhle zemi z toho nevzešlo nic a přes pravděpodobný únos slečny Poyntzové a záhadné zatčení „Robinsona“ z toho dosud nic nevzešlo ani v Sovětském svazu.
Stejně málo uspěl pokus OGPU spojit Rykova s Bucharinem, dva přední bolševické vůdce, s ruskými menševickými socialisty v pařížském vyhnanství. S tímto cílem unesla OGPU ve Španělsku Marka Reina, syna vyhnaného menševického vůdce Rafaila Abramoviče. Rein odjel z Ruska jako malé dítě a vyrostl v Berlíně a v Paříži. Na rozdíl od otce byl komunistům i Sovětskému svazu nakloněn. Do Španělska odjel bojovat v řadách republikánů a pracovat pro sjednocení socialistické a komunistické strany.
Když se Moskva dozvěděla, že Abramovičův syn je na území, které pokládala za své, usoudila, že by se mohl hodit do monstrprocesu spojujícího Bucharina a Rykova s emigrantskými nepřáteli sovětského režimu. Devátého dubna 1937 odvedla OGPU Marka Reina z barcelonského hotelu Continental a živého ho už nikdo nespatřil. Otec se okamžitě rozjel do Španělska, kde strávil téměř měsíc marným pátráním po něm. Ani jediný člen republikánské vlády mu nedokázal dát sebemenší vodítko. Ať OGPU s Reinem udělala cokoli, přiznání, které by jeho otce spojilo s bolševickými odpůrci Stalina, z něj nedostala.
Bylo to u OGPU už druhé zklamání s Abramovičem. V dřívějším monstrprocesu, v roce 1931, se svědecky tvrdilo, že Abramovič podnikl tajnou cestu do Ruska, aby zosnoval svržení sovětské vlády. Sotva ta bomba vybuchla, nade vší pochybnost se zjistilo, že v tu chvíli, kdy měl Abramovič být v Rusku, byl ve skutečnosti v Amsterodamu jako jeden z hlavních řečníků na sjezdu Socialistické dělnické internacionály. A aby bylo fiasko úplné, otiskl evropský tisk fotografii Abramoviče ve společnosti četných mezinárodně známých socialistických a odborových vůdců, pořízenou za amsterodamského sjezdu.
Ještě než se trapnost Abramovičovy aféry provalila, náhodou jsem mluvil s jedním zástupcem šéfa OGPU. V roce 1931 jsme spolu ještě mluvili docela otevřeně a nazývali věci pravým jménem.
„Do jaké šlamastyky se to ženete?“ zeptal jsem se ho. „Kdo uvěří tomu, že byl Abramovič v Moskvě?“
„To vím stejně dobře jako ty,“ odpověděl, „ale co máme dělat? Vláda potřebuje proces. Je na nás, abychom připravili materiál.“
Na vrcholu velké čistky, zatímco Stalin terorizoval celé Rusko, pronesl řeč o láskyplném poutu, které bolševické vůdce spojuje s ruským lidem. Dozvěděl se o řeckém mýtu o Antaiovi a použil ho jako příklad. Antaios byl syn Poseidóna, boha moře, a Gaie, bohyně země. Cítil se těsně připoután k matce, která ho zrodila, živila a vychovala. Nebylo hrdiny, kterého by Antaios nedokázal přemoci. „V čem bylo tajemství jeho síly?“ ptal se Stalin.
„Bylo v tom, že pokaždé, když se v boji s nepřítelem ocitl v nebezpečí, přimkl se k zemi, své matce, která ho zrodila a živila, a tím získal novou sílu. Přesto měl své zranitelné místo: nebezpečí, že bude od země nějak odtržen.
Jeho nepřátelé tu slabost poznali a obklíčili ho. Pak se objevil protivník, který té slabosti využil a přemohl ho. Byl to Herakles. Jak ho ale Herakles přemohl? Odtrhl ho od země, zvedl do vzduchu, připravil ho o možnost přimknout se k zemi, a tak ho ve vzduchu uškrtil.
Mám za to, že bolševici nám Antaia, hrdinu řecké mytologie, připomínají. Právě jako Antaios jsou silní tím, že jsou připoutáni ke své matce, k masám, které je zrodily, živily a vychovaly. A dokud to pouto s matkou, s lidem, udržují, mají všechny vyhlídky zůstat neporazitelní.
V tom je tajemství neporazitelnosti bolševického vedení.“
Ve své starostlivosti o to, aby zůstal s lidem ve styku, zaměstnával Stalin zvláštní štáb asi sta osob, vybraných z nejvyšších sovětských činitelů a jejich manželek. Jeden den jezdili moskevskými tramvajemi a zachytávali útržky hovorů. Druhý den stáli v dlouhých frontách a zaznamenávali, jestli jsou hospodyně spokojené, nebo reptají. Pak jezdili vlaky do Kyjeva, do Oděsy, na Ural. Všude se ti aristokratičtí pozorovatelé snažili udržovat pouto se svou matkou, s masami. Stalin si, jak to sám vyjádřil, přál, aby se „podívali ruskému lidu do očí“.
Stalinovo pouto s masami osvěžovala i celá armáda špiclů a donašečů OGPU, kteří se specializovali na zatýkání obyčejných občanů za náhodné poznámky proti režimu. Tenhle druh policejní vlády, zdokonalený v Rusku, převzalo i nacistické Německo. Hitler ve své řeči k Říšskému sněmu prvního září 1939 řekl svým stranickým zástupcům, že je za války bude činit odpovědnými za náladu lidu v každé provincii, v každém bloku domů, v každém domě v Německu. Rozdíl je v tom, že Stalin do roku 1937 ztratil důvěru i ve svou armádu špiclů. Jak jsme viděli, zřídil organizaci špiclů, kteří měli špehovat špicly. A dokonce došel, jak se podle jednoho příběhu vyprávělo všem vysokým činitelům, k rozhodnutí, že nevěří nikomu, a stal se svým vlastním čekistou. Když pojal podezření, jak si počíná jeden z jeho úředníků, začal ho stopovat. Pozoroval, že ten člověk provádí v prostorách jeho knihovny nějaké podivné úkony. Podle historky, která se k nám donesla, se zjistilo, že ten úředník je ve spojení s několika důstojníky kremelské stráže spolčenými k tomu, aby zavraždili nejen Stalina, ale i celé politické byro.
Jeden vysoký činitel OGPU mi při tom vyprávění poznamenal, jak trapné pro jejich organizaci bylo, že o tom spiknutí nevěděla. Šlo slovo, že „nejlepší čekista je Stalin sám“.
To domnělé spiknutí bylo záminkou k vlně zatýkání nejen uvnitř Kremlu, ale po celé zemi. O tomhle atentátu na Stalina se ovšem nikdy nemluvilo v žádném z „přiznání“, která tak dramaticky figurovala v moskevských monstrprocesech. Vyprávěly se tam stovky fantastických povídaček o spiknutích, jak Stalina zavraždit, ale tenhle pokus, který Stalin „odhalil“ sám, nebyl veřejně zmíněn nikdy.
V roce 1935 jsem měl zvláštní příležitost pozorovat, jak Stalin své láskyplné pouto s masami udržuje. Hledal jsem letní chatu a má dost naivní přítelkyně Valja mi poradila, ať zajedu do Mytišč.
„Náčelník mytišťské OGPU je můj dobrý přítel. Pomůže ti najít to pravé.“
Odjeli jsme do Mytišč asi hodinu cesty z Moskvy a zjistili, že ten náčelník OGPU má krásný dům o nějakých dvanácti pokojích s prostornými kancelářemi, ve kterých měl plné ruce práce početný štáb OGPU. Náš hostitel byl nanejvýš srdečný a našel mi přesně to, co jsem chtěl.
Večer jsme se k němu vrátili na večeři. U stolu vykládal, jak je důležitý, chlubil se znamenitým strojem OGPU, který v Mytiščích vybudoval, a vůbec dával na srozuměnou, že je tak trochu malý Jagoda. Nechápal jsem, proč tohle tiché letovisko potřebuje stroj OGPU tak docela nepřiměřený své velikosti.
„Ale nač celý tenhle ohromný aparát?“ zeptal jsem se. „K čemu je?“
„Copak nevíte, soudruhu Krivickij, že je tady u nás továrna na lokomotivy18, která zaměstnává několik tisíc dělníků?“
Náš hostitel zřejmě čekal, že řeknu: „Aha, tak tím je všechno jasné. Kde jsou dělníci, tam je samozřejmě práce pro OGPU.“ Já jsem ale mlčel.
Valja za nás v hovoru pokračovala. „Jistě,“ řekla, „dneska reptají dělníci ze všech nejvíc.“
Taková byla OGPU v roce 1935. O dva roky později, s Ježovem u kormidla, jsme se ale na rok 1935 ohlíželi málem se steskem.
Nikdo v dějinách neudělal pro svého pána to, co udělal Ježov pro Stalina.
Neúplný seznam Ježovových obětí zahrnuje téměř všech osmdesát členů sovětské Vojenské rady, zřízené v roce 1934; většinu členů Stalinova vlastního ústředního výboru a jeho kontrolní komise; většinu členů Výkonného výboru sovětů, Rady lidových komisařů, Rady práce a obrany a vedoucích lidí Komunistické internacionály; všechny šéfy a zástupce šéfa OGPU; celou řadu velvyslanců a jiných diplomatů; předsedy všech oblastních a autonomních republik Sovětského svazu; 35 000 příslušníků důstojnického sboru; takřka celou redakci Pravdy a Izvěstijí; velký počet spisovatelů, hudebníků a divadelních režisérů; a konečně většinu vedoucích lidí Komunistického svazu mládeže, výkvět generace, od níž se čekala největší věrnost Stalinovi.
Souhrnný účinek toho, co Ježov za šestadvacet měsíců v čele OGPU vykonal, byl tak příšerný, že musel za svou věrnost zaplatit hlavou. Hrůza došla tak daleko, že Stalin musel, aby zachránil sám sebe, popravit svého kata. Při vší své poníženosti a při vší opravdové oddanosti k němu musel Ježov zaplatit cenu, kterou se ve Stalinově Rusku platí za každé vysoké postavení. Osmého prosince 1938 oznámilo strohé komuniké, že Ježov byl zproštěn povinností lidového komisaře vnitra a že ho vystřídal Lavrentij Berija, Stalinův kavkazský krajan. Podle obvyklého zvyku zůstal Ježov formálně komisařem vodní dopravy, ale zmizel úplně a navždy.
Ze všech čistek, které Stalin rozpoutal, je nejstrašnější ta, kterou — i kdyby snad dějiny dokázaly zapomenout na všechno ostatní — by lidstvo nikdy nevymazalo ze své zděšené paměti: jeho čistka dětí.
Počátkem roku 1935 předložila OGPU politickému byru zprávu o zločinnosti mladistvých. Střílení, deportace a hladomory let 1932 až 1933 vyvolaly novou vlnu bezprizorných, bezdomoveckých dětí potulujících se po venkově. OGPU tu nesmírnou dětskou tragédii rozebrala a poukázala Stalinovi na otřesné poměry, které panovaly. Mezi malými dětmi se zvedla ohromná vlna zločinnosti. Nemoci mezi nimi byly rozšířené. Mravní zkaženost byla takřka všeobecná. A co Stalina otřáslo ještě víc, zpráva odhalila, že mnoho tisíc dětí vstupuje jako do úniku ze svého tvrdého života do náboženských sekt.
Stalin se rozhodl jednat. OGPU byla, jakkoli to zní podivně, vždycky na převýchovu dětí tak trochu hrdá a skutečně se jí podařilo přivést na správnou cestu slušnou hrstku z těch milionů, které vyvrhla bolševická revoluce a občanská válka. S touhle novou úrodou opuštěných dětí se ale Stalin rozhodl pro nový kurs.
Osmého dubna 1935 otiskly Izvěstije úřední výnos sovětské vlády, podepsaný prezidentem Kalininem a předsedou vlády Molotovem, nadepsaný: „Opatření k boji se zločinností mezi nezletilými“. Ten výnos rozšířil trest smrti na děti nad dvanáct let za provinění od drobné krádeže až po velezradu. Vyzbrojena touto strašlivou zbraní posbírala OGPU statisíce malých dětí a odsoudila je do koncentračních táborů, do pracovních oddílů a v mnoha případech na popraviště.
Právě když se ty hrůzy děly, vynořil se Stalin ze své polomnišské odloučenosti a začal se stavět před kamery jako kmotr ruských dětí. Poprvé jsme začali vídat jeho fotografie, jak se mezi nimi pohybuje na jejich hřištích. Byl ukazován, jak doprovází dvanáctiletou dívku na přehlídku na Rudém náměstí a jak si pro ni půjčuje peníze na tramvaj od válečného komisaře Vorošilova. Jindy zase přijímal dary od hezkého dítěte, které přijelo z dalekého Turkestánu jako nejlepší sběračka bavlny ve svém okrese pro Leninův řád, zlaté hodinky a polibek od „otce národů“. Nemluvím ironicky, uvádím děsivá fakta.
Téhle kamufláže se užívalo úmyslně právě v těch nejstrašnějších měsících, kdy OGPU vyhlazovala životy dvanácti-, třinácti- a čtrnáctiletých dětí na základě úředních obvinění, že jsou „zrádci, špioni, trockisté, fašisté, agenti Hitlera a japonského mikáda“.
Teprve v únoru 1939 svět o téhle ze všech nejstrašnější čistce něco zatušil. To už nadešel čas — jako vždycky —, aby se našlo několik obětních beránků: podřadných funkcionářů OGPU, jejichž jediný zločin byl, že poslechli rozkaz. K téhle úloze byli vybráni místní prokurátor OGPU v Leninsku19-Kuzněckém a několik jeho pomocníků. Z provinční soudní síně v téhle vesnici na Urale se vnější svět dozvěděl, že desetiletí chlapci byli mučením donuceni přiznat se k „protirevoluční, fašistické, teroristické“ činnosti. Dozvěděl se, že sto šedesát školních dětí bylo namačkáno do cel s obyčejnými zločinci, kde spaly bez lůžkovin a byly osm měsíců podrobovány nepřetržitým nočním výslechům. Mučitelé těch dětí dostali tresty od pěti do deseti let vězení. Výnos z 8. dubna 1935 ale nebyl nikdy zrušen a počet jeho obětí, podobně mučených nebo ještě kratší cestou odklizených, se po celé zemi od roku 1935 nikdy neodhadoval a odhadnout ani nedá. Úředně je z doznání sovětské vlády známo jen tolik, že v městečku Leninsk-Kuzněckij, které je na mapě Svazu sovětských socialistických republik pouhou tečkou, podrobila OGPU sto šedesát školních dětí středověkému mučení podle zákona, který zformuloval Stalin — zatímco se Stalin dával fotografovat, jak se dobrotivě usmívá mezi svými kmotřenci.
Tak tedy zůstává Stalin prostřednictvím své OGPU připoután ke své matce, k lidu, který ho zrodil a živil.
Vysvětlivky
Molčanov, Georgij Andrejevič — (1897 – 9. října 1937). 1931–1936 náčelník tajně-politického oddělení OGPU–NKVD, jeden z Jagodových nejbližších lidí; pak lidový komisař vnitra Běloruska. Zatčen a roku 1937 zastřelen.↩︎
Gorb, Michail (Mojsej) Saveljevič — (1894 – 21. srpna 1937). Čekista, od srpna 1934 zástupce náčelníka zvláštního oddělení, pak 3. oddělení (kontrarozvědky) Hlavní správy státní bezpečnosti NKVD; starší major státní bezpečnosti. Zatčen 29. dubna 1937 a zastřelen.↩︎
Gaj, Mark Isajevič — Vlastním jménem Štokljand (30. prosince 1898 – 20. června 1937). Komisař státní bezpečnosti 2. stupně, 1933–1936 náčelník zvláštního oddělení OGPU–NKVD. Po pádu Jagody zatčen a zastřelen.↩︎
Pauker, Karl Viktorovič — (1893 Lvov – 14. srpna 1937 Moskva). Komisař státní bezpečnosti 2. stupně, náčelník operativního oddělení NKVD, které střežilo Stalina a vedení. Po pádu Jagody zatčen a zastřelen; rehabilitován nebyl.↩︎
Volovič, Zachar Iljič — (14. prosince 1900 – 14. srpna 1937). Zástupce náčelníka operativního oddělení NKVD; roku 1930 se podílel na únosu generála Kutěpova v Paříži. Zastřelen spolu s Paukerem.↩︎
Lurje — Snad totožný s Alexandrem Jakovlevičem Lurjem (1898–1937), vedoucím stavebních složek OGPU–NKVD, zastřeleným roku 1937.↩︎
Bulanov, Pavel Petrovič — (1895–1938). Jagodův tajemník v OGPU–NKVD. Obžalovaný v procesu jednadvaceti, odsouzen a 15. března 1938 zastřelen.↩︎
Fišer, Voloďa — Snad totožný s Vladimirem Emiljevičem Fišerem, důstojníkem NKVD, kterého vede databáze Memorialu Kádrový sostav NKVD 1935–1939.↩︎
Šapiro, Isaak Iljič — (1895–1940). Čekista, starší major státní bezpečnosti, za Ježova v užším vedení NKVD. Zastřelen roku 1940.↩︎
Kedrov, Igor Michajlovič — (1908 Petrohrad – 25. ledna 1940 Moskva). Náčelník oddělení kontrarozvědky GUGB NKVD, syn starého bolševika Michaila Kedrova. Patřil k vyšetřovatelům, kteří připravovali moskevské procesy let 1936 a 1937. Spolu s otcem podepsal dopis Stalinovi, v němž varovali před Berijou. Zatčen 20. února 1939 a 25. ledna 1940 zastřelen; rehabilitován 1954. Otec byl zastřelen 1941, přestože ho soud zprostil obžaloby.↩︎
Primakov, Vitalij Markovič — (3. prosince 1897 – 12. června 1937). Velitel jízdního sboru Červených kozáků v občanské válce, od ledna 1935 zástupce velitele Leningradského vojenského okruhu. Zatčen 14. srpna 1936, v procesu s Tuchačevským odsouzen a zastřelen. Rehabilitován 1957.↩︎
Solovecké ostrovy — Souostroví v Bílém moři se slavným klášterem. Roku 1923 tu vznikl Solovecký tábor zvláštního určení (SLON), jeden z prvních táborů nucených prací a vzor pozdějšího gulagu. Zrušen roku 1939.↩︎
Deuxième Bureau — Druhý oddíl francouzského generálního štábu, pověřený vojenským zpravodajstvím. Jeho jméno se v meziválečné době užívalo i obecně pro zpravodajský útvar kterékoli armády; Krivickij jím míní útvar sovětské vojenské rozvědky.↩︎
Grylewicz, Anton — (8. ledna 1885 Berlín – 2. srpna 1971 Západní Berlín). Německý komunista, poslanec Říšského sněmu a pruského zemského sněmu, od konce dvacátých let trockista a vůdčí postava Sjednocené levé opozice. V březnu 1933 uprchl do Československa, nejprve do Liberce, od roku 1934 žil v Praze a vydával trockistické tiskoviny. V listopadu 1937 byl propuštěn a vyhoštěn; odešel do Francie, za války byl internován, roku 1941 odplul na Kubu. Roku 1955 se vrátil do Západního Berlína a vstoupil do SPD.↩︎
Poyntzová, Juliet Stuart — (25. listopadu 1886 Omaha – pohřešována od 3. června 1937). Absolventka Barnard College a Kolumbijské univerzity, spoluzakladatelka americké komunistické strany a člen jejího ústředního výboru. Pracovala pro sovětskou rozvědku; roku 1936 v Moskvě zažila čistky a vrátila se rozčarovaná. Její tělo se nikdy nenašlo; Carlo Tresca, Whittaker Chambers i Benjamin Gitlow později tvrdili, že ji zabili sovětští agenti.↩︎
Rubens, Adolph Arnold — Sovětský zpravodajský důstojník, cestoval s falešným americkým pasem na jméno Donald L. Robinson. Jeho manželku Ruth Marii, americkou občanku, zatkli v Moskvě v prosinci 1937 spolu s ním; americké velvyslanectví se o ni marně zajímalo ještě v březnu 1939. Rubensův další osud není znám.↩︎
Markin, Valentin — (1903 Groznyj – 1934 New York). 1933–1934 hlavní nelegální rezident sovětských tajných služeb v USA. V srpnu 1934 ho našli s těžkým zraněním hlavy v Luxor Baths v New Yorku; zemřel v nemocnici. Okolnosti nebyly objasněny — Chambers uvažoval o přepadení, Hede Massingová o vraždě.↩︎
Mytiščinský závod, založený roku 1897, stavěl železniční a tramvajové vozy a od roku 1934 vozy moskevského metra; lokomotivy nevyráběl.↩︎
Leninsk-Kuzněckij je hornické město v Kuzněcké pánvi v západní Sibiři (dnes Kemerovská oblast), městem od roku 1925.↩︎