Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě

IV. Když Stalin padělal dolary

První pětiletka trvala od roku 1928 do roku 1932. Byly to roky, kdy jsme ve velkém nakupovali cizí stroje a materiál pro ten gigantický nápor na industrializaci Ruska. Jedním z hlavních důsledků toho náporu byl tísnivý nedostatek deviz v Moskvě.

V týchž letech obkroužila zeměkouli stopa falešných stodolarových bankovek Federálního rezervního systému Spojených států. Nejdřív do americké státní pokladny prosakovaly a pak už tekly ze Šanghaje a ze San Franciska, z Houstonu a z New Yorku, z Montrealu a z Havany, z Varšavy, Ženevy, Bukurešti, Berlína, Vídně, Sofie a Bělehradu.

Byl to Stalin, kdo takto dostal do oběhu po celém světě asi deset milionů dolarů ve falešných amerických penězích.

Ta skutečnost je zajímavá nejen sama sebou, ale i proto, že odkrývá primitivnost mysli toho Gruzínce — jeho neznalost moderních světových poměrů a ochotu, s jakou se v nouzi obrací k prostředkům obyčejného zločinu. Stalin se v bolševické straně dostal do popředí nejprve jako organizátor „expropriací“, totiž bankovních přepadení, jimiž se měla doplnit stranická kasa. Boris Souvarine ve svém nedávném životopise Stalina popisuje takovou expropriaci v Tiflisu, kterou Stalin zorganizoval a řídil, byť se jí sám nezúčastnil: v ulici vybuchlo osm bomb, padesát lidí bylo zraněno, tři zabiti a stranickým fondům přibylo 341 000 rublů, tedy 170 000 dolarů. Není divu, že v jiné nouzi, kdy potřeboval hotové peníze, přišel Stalin na až příliš jednoduchý nápad vzít si je z americké státní pokladny.

Nouze byla ale krajní. Devizový fond sovětské státní pokladny byl pro prvořadá průmyslová odvětví žalostně nedostatečný. Zahraniční oddíly OGPU a sovětské vojenské rozvědky byly v kritickém stavu, co se rozpočtu týče, a to v době, kdy i ony své služby rozšiřovaly. Honba za „valutou“ — za zlatem nebo za tím, co je mu rovno — byla hlavní starostí sovětské vlády. OGPU zřídila zvláštní valutový úřad a užívala všech představitelných metod, od lsti po teror, aby z obyvatelstva vypumpovala cizí peníze a jiné cennosti. Vyvrcholilo to takzvanou dolarovou inkvizicí, soustavným vymáháním podpor, které sovětským občanům posílali příbuzní z Ameriky. Mnoho obětí OGPU věznila a mučila, dokud ze zahraničí nepřišlo výkupné.

O tom všem věděl poměrně široký okruh lidí, ale své ještě primitivnější hrábnutí po snadných penězích držel Stalin v hluboké tajnosti. Odkud ty padělané stodolarovky přišly, zůstává dodnes nerozluštěnou záhadou i pro americké a evropské tajné služby. Podezření, že v sovětském Rusku působí padělatelská skupina, se sice objevovala, a dokonce se i vyslovovala. Nikdo z odpovědných míst se však neodvážil naznačit, že tím zločincem je sovětská vláda.

Skutečnost je taková, že tu padělatelskou skupinu zřídil a řídil Stalin sám, že jeho tiskařské stroje stály v Moskvě v nejhlubších útrobách OGPU a že rozšiřovateli falešných peněz byli sovětští agenti.

Bankovky se tiskly na zvláštním papíře dovezeném ze Spojených států a byly tak skvěle udělané, že je bankovní úředníci v Americe přijímali jako pravé ještě dlouhá léta po jejich prvním výskytu. Padělatelé si byli tak jisti, že se jejich výrobek odhalit nedá, že nabízeli falešné bankovky ve velkém k výměně vedoucím americkým finančním ústavům.

Stalinovi agenti pracovali ve spojení se zločineckým podsvětím — v Berlíně například s bandou amerických vyděračů, kteří působili ve východní Evropě, a v Chicagu se známými gangstery. Tyto skutečnosti zjistila policejní vyšetřování. Sami agenti ale, pokud je známo, žádný zisk nebrali a jednali z pohnutek čistě politických. Chtěli pomoci Sovětskému svazu.

… si teď odpykává patnáctiletý trest vězeň, který připravil chicagské banky o 25 500 dolarů ve falešných stodolarových bankovkách.1 Tím vězněm je doktor Valentine Gregory Burtan2, newyorský lékař, označený za významného komunistu. Doktor Burtan přijal svůj trest stoicky a o nadřízených v Moskvě, jejichž oddaným agentem byl, nenaznačil nic. Jeho proces v roce 1934 tedy záhadu falešných bankovek nerozluštil, přestože mu předcházelo důkladné vyšetřování americké tajné služby.

V Berlíně, několik let před Burtanovým zatčením, koupila sovětská vláda nepřímou cestou soukromý bankovní dům Sass & Martini s výslovným účelem měnit falešné bankovky ve velkém. Zhroucení toho podniku a útěk jeho organizátora vyvolaly mezinárodní senzaci a policejní vyšetřování znovu vyneslo na světlo spojení s podsvětím. Agent, o kterého šlo, muž mně dobře známý, se ale do toho riskantního podniku pustil s pocitem, že se zasvěcuje službě Sovětskému svazu.

Policie ho sice nedopadla, ale jeho život byl pro tu věc zničen.

První tušení o Stalinových padělatelských operacích jsem dostal třiadvacátého ledna 1930, když jsem jel vlakem z Vídně do Říma. Vystoupil jsem na jedné zastávce koupit si noviny a všiml jsem si v Berliner Tageblattu senzačního titulku nad článkem, který se táhl přes celou horní část stránky:

„Kdo padělá dolary?“

Článek začínal takto:

Zpráva o tom, že jsou v oběhu falešné stodolarové bankovky, byla dnes v bankovních kruzích a na burze předmětem hovorů. Padělatelé ani jejich tiskárna dosud odhaleni nebyli. Nedávná vyšetřování však zjistila, že Franz Fischer z Neue Winterfeldstrasse 3, který se uvolil falešné bankovky v Berlíně udávat, se v březnu 1929 vrátil z Ruska.

Jméno Franz Fischer na mě ze stránky skočilo. „K čertu,“ řekl jsem si, „to musí být naše věc.“ Zbytek toho výkladu, v tom listě i v dalších, které jsem si cestou koupil, mé nejhorší obavy potvrdil. Vypadalo to tak, že skupina amerických podnikavců, kteří obchodovali s akciemi kanadských těžařských společností, na podzim 1929 získala soukromý bankovní dům Sass & Martini, firmu založenou v roce 1846. Podnikavci zakrátko odstoupili a vlastnictví přenechali jakémusi panu Simonsovi, a ten je zase prodal nikomu jinému než Paulu Rothovi, bývalému komunistickému členu berlínského městského zastupitelstva. O Rothovi jsem věděl, že je důvěrným zaměstnancem sovětského velvyslanectví v Německu.

Franz Fischer byl označen za hlavního zákazníka té banky. Fischera jsem znal od roku 1920 a v roce 1923 jsem s ním pracoval, když jsem pomáhal organizovat vojenský štáb pro Komunistickou stranu Německa. Věděl jsem, že je už řadu let ve službách sovětské vojenské rozvědky a že pracuje pod dohledem „Alfreda3“, jednoho z našich vedoucích důstojníků v zahraničí. Věděl jsem také, že Alfred od roku 1927 tráví většinu času ve Spojených státech.

Mezi mnou a Fischerem bylo i osobní pouto. Znal jsem a ctil jeho matku, revolucionářku staré školy a významnou postavu komunistického hnutí v Německu.4 Právě v jejím domě se za světové války zrodil Spartakovský svaz vedený Karlem Liebknechtem. Franz vyrostl v ovzduší sociální vzpoury. Ačkoli jsem s ním poslední dobou ztratil spojení, byl jsem si jist, že je stále důsledný idealista. Padělat pro výdělek by pro něj bylo nemožné. Svou roli v tom podniku Sass & Martini musel hrát na politický rozkaz. Zkrátka jsem nepochyboval, že je-li v tom Fischer, je v tom Moskva.

Navíc jsem v novinových zprávách poznal známý sovětský vzorec. Starou bankovní firmu koupí nepolapitelná skupina „kanadsko-amerických“ podnikavců, ta ji okamžitě předá panu Simonsovi a o něm se ukáže, že jedná za zájmy zastupované Paulem Rothem — to byla přesně ta kulisa, jakou naše tajné služby obvykle stavěly do výlohy. Starou berlínskou banku zřejmě koupili proto, aby falešným penězům, které se měly udávat, dodali důvěryhodnost.

Z Tageblattu jsem se dozvěděl, že Franz Fischer desátého prosince 1929 vyměnil v bance Sass & Martini 19 000 dolarů ve stodolarových bankovkách. Sass & Martini je dali uložit u Deutsche Bank a ta jich část poslala do National City Bank v New Yorku. Protože byly bankovky starého velkého formátu, který se už v Americe nevydával, vzbudily po příchodu do Federální rezervní banky v New Yorku pozornost. Mikroskopické zkoumání odborníků zjistilo, že jsou to padělky vzoru, který státní pokladna už znala. Třiadvacátého prosince telegrafoval New York do Berlína, že jsou bankovky falešné. Telegram upozorňoval německé banky a úřady, že jde o nejlepší napodobeninu, jaká kdy byla odhalena.

Berlínská policie pod vedením komisaře von Liebermanna na Sass & Martini neprodleně udeřila a zakrátko odhalila vykonstruovanou povahu té firmy. Všechny její obchody s falešnými bankovkami však vedly k Franzi Fischerovi — a Fischer zmizel.

Fischerovy vazby na Moskvu byly známé. Nebylo úřadům tajemstvím, že byl v letech 1925 až 1927 zaměstnán v automobilovém oddělení sovětské obchodní mise v Berlíně. Kdysi se z automobilových závodů stal jeho koníček. Policie dospěla k závěru, že v té věci slouží jen jako „překupník“. Vysoký německý činitel prohlásil:

„Ta banda musí mít někde velkou tiskárnu a v ní celý štáb odborníků, jinak by takhle dokonalou práci nikdy nedokázala odvádět ve velkém. Vyrobili toho tolik, že musejí mít spojení s nějakou velkou papírnou, pravděpodobně přes podplacené zaměstnance. Jejich zisky musejí být ohromné.“

Berlínská policie se podle novin domnívala, že padělatelská skupina pracuje buď v Polsku, nebo na Balkáně. Říkal jsem si, jak dlouho to bude trvat, než obrátí oči k Moskvě. Bál jsem se, že to pro nás všechny bude mít těžké následky. Nakoupil jsem všechny možné noviny a každou zprávu o padělatelském případu jsem studoval. Šlo mi v první řadě o to, ochránit naši vojenskou zpravodajskou síť. Skutečnost, že se někteří naši agenti do toho pomateného podniku zapletli, mě skličovala.

Kromě toho jsem měl obavy o Franze Fischera. Jeho nadřízený „Alfred“ sice zastával významné místo šéfa našich vojenských zpravodajských operací ve Spojených státech, ale v jeho úsudek jsem neměl vůbec žádnou důvěru.

Když jsem četl o policejní razii v Sass & Martini, zdálo se mi na tom zločinu nejpodstatnější jeho naprostá hloupost. Byl jsem si jist, že vláda Spojených států to vystopuje až ke zdroji v Moskvě. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím fantastičtější se mi zdálo, že se v moderní době mezinárodního platebního styku pouští velký stát do takové lumpárny. Měl jsem za to, že bych měl udělat nebo říct něco, co by to zarazilo.

Naštěstí jsem se měl v Římě sejít se Stalinovým osobním a důvěrným zmocněncem, generálem „Terem“ Tairovem56, který byl tehdy v zahraničí na obhlídce našich tajných služeb. Tairov, rodák z Kavkazu jako Stalin, byl později sovětským vyslancem ve Vnějším Mongolsku — což znamená, že tam byl Stalinovým místodržícím.

Tairov se mi na obzoru objevil poprvé v roce 1928 v Paříži, kam přijel zdánlivě jako zástupce sovětského naftového syndikátu. Ve skutečnosti bylo jeho posláním nahlížet pro Stalina do všeho možného. Právě při tom setkání s Tairovem jsem poznal, jak vysoce osobní povahu Stalinova diktatura má.

Jako důstojník vojenské rozvědky jsem byl vycvičen k tomu, abych sloužil svým nadřízeným, a jako člen strany k tomu, abych poslouchal ústřední výbor. Tairov šel na věci novým způsobem. Ačkoli pracoval v oddělení mému vzdáleném, nadhazoval jakoby mimochodem, že je v postavení, kdy mi může poskytnout jakoukoli pomoc, kterou bych potřeboval.

„Jestli něco potřebujete, pomoc z velvyslanectví nebo odkudkoli jinud, dejte mi vědět a já napíšu Hospodáři pár řádek.“ Jeho hovor byl takovými osobními odkazy prošpikovaný. „Tohle mám přímo od Stalina,“ nebo „Stalin mi říkal, že…“. Byl jsem ochoten pokládat ho za chvastouna a zeptal jsem se svého šéfa v Moskvě, generála Berzina, je-li spolehlivý. Berzin vzkázal, že Tairovovy nároky na důvěrnost se Stalinem nejsou výmysly. Patřil ke skupině, která za občanské války sloužila pod Stalinem. Později, v roce 1932, ho Stalin nasadil na vojenské ministerstvo, aby otevíral poštu lidového komisaře obrany Vorošilova a dalších generálů.

Teď jsem se s Tairovem sešel v římském Tivoli a šel jsem rovnou na věc s těmi falešnými dolary.

„To je nějaká nečistá záležitost tam v Berlíně,“ řekl jsem. „Velmi se bojím, že z toho vyroste mezinárodní skandál, který rozvrátí naši zpravodajskou organizaci a zkompromituje sovětskou vládu.“

„Ničevo!“ řekl Tairov, pokrčil rameny a odbyl celou věc tím nenapodobitelným ruským slovem, které doslova znamená „Nic!“ — nebo „Ale co, na tom nesejde!“

„Nedivte se, jestli na to všichni doplatíte hlavou,“ řekl jsem. „Tohle nepřejde. Ať to začal kdokoli, všem nám to zavaří.“

„Netrapte se tím,“ chlácholil mě Tairov. „Hospodář je v tom. Snad si nemyslíte, že by se hoši ze čtvrtého oddělení do něčeho takového pustili bez pokynu od Stalina!“

Na okamžik mě to zaskočilo. Je pravda, že generál Berzin by se do takového podniku bez Stalinova zmocnění nikdy nepustil. Vrátil jsem se však ke svým důvodům.

„Nehledě na politické ohledy,“ řekl jsem, „je ten podnik finančně nesmyslný. Zastavte se a uvažte to. Kolik falešných peněz se dá na světových trzích vyměnit? A pak si odhadněte, co stála tiskárna a co stojí dostat ty peníze do oběhu. Platební styk je dnes převážně věcí bankovního úvěru. S hotovými penězi se daleko nedojde. Kdo na ten nápad přišel, je podle mého soudu barbar.“

„No právě proto jsme v Berlíně koupili banku,“ řekl Tairov.

„A co jste z toho měli? Koupili jste banku za dobré peníze. A kolik peněz by ta banka mohla udat, i kdyby obstála? Nerozumějí naši lidé v Moskvě tomu, v jakém světě žijeme? Nespočítali si předem náklady a možné výnosy a nezvážili také rizika? A co budou dělat teď? Vybudovali jsme tady zpravodajskou síť za velkých nákladů a v nebezpečí — a tenhle dětinský plán ji rozvrátí!“

Tairov přiznal, že neví, co se Sass & Martini dělat, ale padělatelský plán se pořád snažil obhajovat tím, že je v souvislosti s pětiletkou krajní nedostatek valut.

Upozornil jsem ho na obtíže, které jsme my, agenti tajné služby, měli s nešikovností našich finančních byrokratů při výměně pravých peněz, které nám z Moskvy posílali. Kurýr přivezl jednou celý balík pětisetdolarových bankovek, jindy deset tisíc dolarů v jednodolarových. Někdy ty bankovky nesly razítko sovětské Státní banky. Riziko, že se při výměně těch pravých peněz prozradíme, bylo zlé dost. A teď nám Moskva chtěla posílat peníze falešné! Pro celou naši práci to byl rovnou rozsudek smrti. Tairov byl mými důvody zviklán a ustoupil.

„Snad máte pravdu,“ připustil, „pokud jde o Evropu. Musíte ale pochopit, že ten obchod byl zorganizován především s ohledem na Čínu. Tam těch dolarů pouštíme do oběhu miliony a tam je potřebujeme.“

Na to jsem neměl odpověď, protože o čínských poměrech jsem nevěděl nic, a nechali jsme tu věc do příštího setkání, k němuž došlo v Ostii, novém přístavu u Říma. Tam jsem se znovu, a úspěšněji, snažil přesvědčit ho, že bychom měli celý ten obchod ukončit. Případ Sass & Martini se tehdy začínal rozeznívat ze všech koutů světa.

Berlínský svaz bankéřů vydal veřejnou výstrahu před falešnými bankovkami Spojených států stodolarové hodnoty s oválným portrétem Benjamina Franklina. Popsal několik nepatrných odchylek falešných peněz, aby se daly snadněji odhalit.

Berlínská policie oznámila, že „tyto (stodolarové) bankovky jsou tak dovedně padělané, že je žádná zahraniční banka nikdy neodhalila“, a dala na vědomost své mínění, že „v Americe a v Evropě je v oběhu několik milionů dolarů těchto falešných peněz“.

Třiadvacátého ledna oznámila zpráva z Ženevy: „Činitelé americké státní pokladny upozornili spolkové policejní oddělení v Bernu, že ve Švýcarsku kolují falešné stodolarové bankovky. Jsou to velmi dovedné padělky.“

Druhý den přišla zpráva z Berlína: „Dosud bylo odhaleno asi 40 000 dolarů v padělaných stodolarových bankovkách. Policie vypsala odměnu za Fischerovo zadržení.“

Šestadvacátého ledna přinesla Associated Press depeši z kubánské Havany:

Policie odhalila, že v Havaně působí mezinárodní padělatelská skupina, která měla za poslední týden udat 75 000 až 100 000 dolarů ve falešných stodolarových bankovkách Federálního rezervního systému Spojených států, vydaných newyorskou bankou.

Prohlídka zdejších amerických bank ukázala, že nějaký počet těch bankovek drží všechny. Havanská filiálka National City Bank jich má čtrnáct a dalších přibližně 16 000 dolarů přijmout odmítla. Všechny banky zřídily zvláštní úředníky, kteří bankovky vysokých hodnot prohlížejí. O Casinu National, drahém hráčském podniku, se říká, že dostalo mnoho těch falešných bankovek.

Devětadvacátého ledna prohlásil známý německý advokát doktor Alfons Sack7 (který o několik let později vystupoval jako obhájce v pověstném procesu o požáru Reichstagu) před berlínským soudem, že je ochoten dokázat, že padělané stodolarovky byly zhotoveny v sovětské státní tiskárně v Moskvě. Doktor Sack podle New York Times z třicátého ledna tvrdil, že „za nedávných potíží s Čínou dostali sovětští agenti v Číně do oběhu falešné librové a dolarové bankovky za dva a půl milionu dolarů z téhož zdroje“.

Šestého února přišla z Varšavy zpráva o zatčení komunistického vůdce, u něhož byly nalezeny americké peníze. Za deset dní z téhož města: „Ve lvovské bance bylo nalezeno velké množství padělaných stodolarových bankovek Spojených států,“ a ukázalo se, že jsou to bankovky podobné těm, které byly odhaleny v německých bankách.

Přibližně v téže době berlínská policie zveřejnila zprávu o tom, že byla v belgických Antverpách odhalena padělatelská skupina, která zaplavovala Evropu falešnými americkými sto- a pětisetdolarovými bankovkami, a že byli zatčeni tři muži — Rumun, Maďar a Čech.

Federální rezervní banka v New Yorku vydala dvaadvacátého února 1930 oběžník, který upozorňoval na řadu nepatrných odchylek falešných bankovek; mezi nimi na to, že černá mezera mezi jedničkou a první nulou čísla 100 v rohových číslicích na líci bankovky je o málo širší než u pravých.

Třetího března se velké množství těch falešných peněz objevilo v Mexiku. I tam bylo jejich zpracování označeno za velmi dovedné.

Sedmého března bylo v Těšíně na polsko-české hranici zadrženo sedm pašeráků falešných bankovek.

Zatímco se ty ozvuky rozléhaly po světě, byl Tairov ve spojení s Moskvou a nakonec dostal rozkaz přidělit mě k tomu, abych tu věc zlikvidoval. Vrátil jsem se mezitím do Vídně, kde jsem se sešel s Alexandrovským, tehdejším šéfem naší vojenské rozvědky v Rakousku. Alexandrovského jsem našel z celé té věci celého nesvého. Zlobil se zvlášť na Alfreda, který Fischera poslal do Vídně a teď čekal, že mu Alexandrovskij opatří úkryt a potřebné papíry na tajný přechod z Rakouska do Sovětského svazu. Oběžníky s podobenkou a popisem Franze Fischera byly v té době vyvěšeny po celé západní Evropě.

„Říkal jsem Tairovovi, když tu byl, že s tím případem nechci mít nic společného,“ stěžoval si Alexandrovskij hořce. „Za celou tu šlamastyku je odpovědný ten hlupák Alfred. Ať to uklidí on.“

„Co na to Tairov řekl?“ zeptal jsem se.

„Řekl mi, že za tím stojí Hospodář,“ odpověděl Alexandrovskij, což samozřejmě znamenalo, že mu nezbývá než pokyny poslechnout.

Opatřil Fischerovi pasy, aby mohl jet přes Rumunsko a Turecko do Odesy a odtud do Moskvy. Viděl jsem Fischera ve Vídni krátce před jeho odjezdem. Byl vysoký asi metr osmdesát, štíhlý, ale silně stavěný, vždycky elegantně oblečený a svým šviháckým vzhledem dobře známý. Teď měl falešný knír a šaty nedbalé. Kromě toho ho účinně maskovala jeho zkleslá nálada — byla to vskutku ubohá postava.

„Jsem vyřízený člověk,“ řekl mi.

Věděl, že až se dostane do sovětského Ruska, nikdy mu nedovolí odjet. Věděl také, že Stalin si nemůže dovolit nechat ho naživu, zůstane-li v zahraničí. Jeho osud mě hluboce dojal. Vždyť tu práci vykonal v rámci svých povinností, podle rozkazů sovětské vlády.

S Alfredem jsem se sešel v březnu ve vídeňské Café Künstler a rozhovor jsem otevřel nikoli lichotivě.

„Vy pitomče!“ řekl jsem. „Žil jste roky ve Spojených státech a v západní Evropě a nenaučil jste se naprosto nic.“

Zkusil se obhajovat.

„Vy tomu ale nerozumíte,“ řekl. „Tohle jsou pravé peníze. Není to jako obyčejné falešné peníze. Je to pravé zboží. Opatřil jsem týž papír, jaký používají ve Spojených státech. Jediný rozdíl je, že se to tiskne na našich strojích, a ne ve Washingtonu.“

V tom rozhovoru se Alfred nejednou zmínil o „Nickovi“, Američanovi zřejmě lotyšského původu, který byl jeho hlavním pomocníkem při pouštění falešných peněz do oběhu ve Spojených státech.

Byl jejich úspěchem nadšen a chvíli trvalo, než mu vážnost situace došla. Vysvětlil jsem mu, že zhroucení podniku Sass & Martini postavilo celou věc do jiného světla. Bod po bodu jsem mu rozebral, do jakého nebezpečného postavení nás zmanévroval. Seděl tam jako člověk, který slyší rozsudek smrti, a nakonec se zapřísahavě zeptal:

„Co mám dělat?“

Řekl jsem mu, že se všechny bankovky musejí stáhnout, že jeho agenti dostanou pokyn přestat a že on sám se bude muset vrátit do Moskvy. Nebyl jsem si jist, že Alfred mé rozkazy poslechne, a zařídil jsem proto, aby se s námi Tairov sešel společně a mé plné zmocnění v té věci potvrdil.

Od Alfreda jsem se dozvěděl některé podrobnosti toho padělatelského plánu. Ačkoli se prováděl v Moskvě pod Stalinovým dohledem, tvrdil, že ten nápad vymyslel on. V každém případě to byl on, kdo ve Spojených státech obstaral zásilku zvláštního papíru užívaného k tisku peněz.

Alfred, který se příjmením jmenoval Tilden, patřil k lotyšskému kruhu v našem oddělení, jemuž stál v čele generál Jan Berzin. Alfred byl vysoký, modrooký, vytáhlý, s výraznými, ale nehezkými rysy. Znal jsem ho i jeho ženu Marii několik let. Maria byla urostlá, byla známá jako vynikající střelkyně a všichni v Moskvě ji pokládali za mozek rodiny.

Na jaře 1928 přijel Alfred do Paříže, aby odtamtud stáhl jednu z našich nejlepších agentek, Lydii Stahl8, a přesunul ji do Ameriky. Snažil jsem se ze všech sil Alfredovi zabránit, aby si Lydii vzal s sebou. Byla to pozoruhodná a chytrá žena, tehdy něco přes třicet, jednou provdaná za carského důstojníka a později za barona Stahla, pobaltského šlechtice; k naší tajné službě se Lydia připojila v roce 1921, když byla uprchlicí ve Finsku. Byla jedna z nejlepších, které jsme měli.

Alfred si prosadil svou a Lydii si do Spojených států vzal. Zůstala tam asi tři roky, ale když na konci roku 1932 propukl v Paříži špionážní případ Gordona Switze9, byla tam Lydia zatčena, souzena a odsouzena na pět let. Alfredova žena Maria, tehdy nasazená ve Finsku jako naše agentka vojenské rozvědky, byla také dopadena a teď si ve finském vězení odpykává desetiletý trest jako sovětská špiónka.

Alfred sám se přes všechnu svou nešikovnost nikdy do potíží s policií nedostal. Zhroucení padělatelského podniku však jeho dráhu zabrzdilo. K nejvážnějším stránkám jeho nezdaru patřilo, že zaměstnával známé komunisty jako Franze Fischera a Paula Rotha, protože to nutně muselo zkompromitovat komunistické strany západní Evropy.

Zlikvidovat tu věc a dostat zbylé falešné peníze zpátky do Moskvy mi zabralo několik týdnů. V květnu 1930 odjel domů i Alfred a Fischer už byl v té době v sovětském Rusku v bezpečí. Do polovice června se zdálo, že bouře přešla, i když se stodolarovky na Balkáně objevovaly tu a tam dál. Asi dvacátého června jsem se vrátil do Moskvy podat hlášení generálu Berzinovi.

Tairov byl v Moskvě také a naší porady se zúčastnil. Generál Berzin mi objetím vyjádřil vděk za to, že jsem zasáhl, když se banka Sass & Martini zhroutila. V průběhu rozhovoru jsem celý ten podnik několikrát otevřeně zkritizoval.

„Padělání není nic pro mocný stát,“ řekl jsem. „Staví nás to na roveň nějaké malé ilegální sektě bez prostředků.“

Berzin znovu vysvětloval, že ten plán byl vypracován s ohledem na Čínu, kde jsou operace velkého rozsahu možné, a připustil, že pro Západ se nehodí. Já namítal, že je to směšné všude.

„Netiskl Napoleon britské bankovky?“ odrazil mě Berzin. Poznal jsem v tom hlas samotného Stalina.

„To srovnání neobstojí,“ řekl jsem. „Dnešní finanční poměry jsou naprosto jiné. Peníze za několik milionů dolarů dnes nemohou dokázat nic podstatného — jedině poškodit prestiž státu, který je tiskne.“

Odjížděl jsem s dojmem, že padělatelský podnik byl zaražen navždy a že bankovky, které zbyly, budou zničeny. Mýlil jsem se, jak pozdější události v New Yorku a v Chicagu dokázaly.

Alfreda později přeložili do Minsku poblíž polské hranice, kde dostal na starost všechny motorizované síly běloruského vojenského okruhu. Franz Fischer přijal nové jméno, jakmile dorazil do Sovětského svazu. Ačkoli byl v Německu komunistou staré školy, do ruské komunistické strany ho nepřijali — a to byla těžká nevýhoda. Po nějaké době ho zařadili do stavebního oddělení OGPU, které ho odeslalo jako předáka na Kolymu na severovýchod Sibiře, mnohem blíž severnímu pólu a Aljašce než nejbližší ruské železnici. Někteří z nás posílali Franzovi nějakou dobu balíky teplého šatstva, ale on se na naše zprávy nikdy neozval.

Na podzim 1931 mě generál Berzin náhle vyslal do Vídně, abych znovu posloužil jako ten, kdo uklízí nepořádek. I tady jsem znovu narazil na stopu padělatelského podniku. Představili mi působivý americký pár, který tehdy pobýval v hotelu Regina a s nímž jsem ve Vídni prožil mnoho družných hodin. Byli to Nick Dozenberg10 a jeho půvabná mladá žena. Byl to týž Nick, který pracoval s Alfredem ve Spojených státech. Pocházel původně z Bostonu a patřil k zakladatelům komunistické strany ve Spojených státech. V roce 1927, po Alfredově příjezdu, Dozenberg „přešel do ilegality“, to jest přestal být činný ve veřejném komunistickém hnutí a začal tajně pracovat jako jeden z našich agentů.

Vysoký, těžké postavy, s masivní hlavou a dobře oblečený — Nick Dozenberg vypadal přesně jako velmi úspěšný americký obchodník. Pracoval pro nás tehdy v Rumunsku, kde vedl společnost American-Rumanian Export Film Company. Přijel za námi do Vídně, aby se pokusil získat prostředky na cestu do Ameriky za nákupem drahého filmovacího zařízení. Stav valut v Moskvě byl ale tehdy kritičtější než kdy dřív. Nedostatek cizích peněz byl tak tísnivý, že i naši klíčoví lidé byli rozpočtovými omezeními svázáni. Dozenberg byl navíc zvyklý na mnohem vyšší životní úroveň než my, sovětští občané.

Od podniku Sass & Martini uplynuly tehdy dva roky. Falešné bankovky se přestaly objevovat. Tisk na ně zapomněl. Franz Fischer byl na arktickém pobřeží a jeho podobenky na evropských nádražích a poštách se pokrývaly prachem. Měl jsem dobrý důvod myslet si, že americká i evropská policie pátrání po zdroji těch falešných bankovek vzdaly. Moskva, myslel jsem si, vyšla z pošetilého a fantastického podniku bez škrábnutí.

Začátkem roku 1932 odjeli Nick Dozenberg a jeho žena do Berlína a odtud dál do Spojených států. Kolem začátku dubna se z Ženevy náhle rozezněla nová výstraha všem evropským bankám, aby si dávaly pozor na tytéž staré stodolarovky. Devětadvacátého dubna berlínský Börsenzeitung oznámil, že se padělané stodolarové bankovky znovu objevily ve Vídni a v Budapešti. Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam; myslel jsem, že si některý Alfredův bývalý „překupník“ pár bankovek nechal a čekal, až je bude moci bezpečně vyměnit. Dozenbergův návrat do Spojených států jsem si tehdy s opětovným výskytem falešných peněz nespojil. Zakrátko jsem se však dozvěděl, že Dozenbergův pobyt ve Spojených státech v roce 1932 přinesl Stalinovu padělatelskému podniku americkou dohru. Zpráva vybuchla v New Yorku a v Chicagu v lednu 1933 jako bomba a její ozvuky bylo slyšet až v Moskvě, kde jsem tehdy právě byl, a v Kremlu vyvolaly nemalé rozpaky. Ve Spojených státech se v důsledku Dozenbergovy výpravy stalo toto.

V úterý třetího ledna 1933 odpoledne zatkla americká tajná služba na newarkském letišti jakéhosi „hraběte“ von Bülowa, právě když vystupoval z letadla z Montrealu. Vyšetřování zjistilo, že ten muž je Hans Dechow, který měl v Chicagu policejní záznam. Byl obviněn, že je agentem padělatelské skupiny v Kanadě a v Mexiku.

Čtvrtého ledna provedli federální agenti v New Yorku další zatčení, o kterém New York Times referovaly takto:

Agenti americké tajné služby zatkli včera v noci doktora Valentina Gregoryho Burtana, mladého lékaře z 133 East 58th Street, pro obvinění z padělání. K jeho zatčení došlo do 24 hodin po zatčení „hraběte“ von Bülowa. Následovalo po odhalení z Chicaga, že agenti té skupiny udali v jedné bance v chicagském Loopu 25 500 dolarů. Doktor Burtan se podle policie vrátil včera vlakem z Montrealu. Doktor Burtan je srdeční specialista spojený s Midtown Hospital. Je mu 34 let a rodem je Rus.

Americké úřady se zatčením těch dvou mužů dostaly tváří v tvář tomu, co shledaly jedním z nejzapeklitějších případů v dějinách padělatelství. Dechow se federálním agentům plně přiznal a řízení proti němu bylo s ohledem na jeho svědectví pro vládu odloženo. Dechow přiznal, že se pletl do obchodu se zbraněmi, zvlášť s výstrojí pro chemickou válku, a že se s doktorem Burtanem setkal v New Yorku v létě 1932. Dechow měl spojení s chicagským podsvětím. V listopadu 1932 mu doktor Burtan řekl, že má 100 000 dolarů ve stodolarových bankovkách, které mu dal jeden pacient, člen bandy Arnolda Rothsteina, a že si je nepřeje vyměňovat v New Yorku. Dechow se uvolil zařídit výměnu v Chicagu. Jel tam se vzorkem těch peněz a nabídl ten obchod několika chicagským kumpánům.

Chicagští vyděrači, z nichž se do případu zapletlo osm, nechali falešné bankovky prohlédnout různými bankovními úředníky, kteří je označili za pravé. Pak se na místě objevil doktor Burtan a byla uzavřena dohoda, podle níž mělo třicet procent výtěžku jít skupině z podsvětí, která bude peníze udávat. Gangsterům bylo k výměně předáno 100 000 dolarů.

Bylo to krátce před Vánoci a obchod s výměnou bankovek se dobře rozběhl. Continental Illinois National Bank and Trust Company, Northern Trust Company a Harris Trust and Savings Bank bankovky vyměnily a několik jejich zásilek poslaly Federální rezervní bance v Chicagu. To bylo třiadvacátého prosince 1932. Příchod několika zásilek stodolarových bankovek staré emise vzbudil opět podezření. K prohlédnutí bankovek byl přivolán pan Thomas J. Callaghan z americké tajné služby. Prohlásil je za falešné a označil je za podobné těm, které byly nalezeny v roce 1930 v Berlíně a od roku 1928 na různých jiných místech.

Všechny chicagské banky byly varovány a krátce před Vánoci byl v First National Bank of Chicago zatčen muž, který se pokoušel vyměnit sto stodolarových bankovek za deset tisícidolarových. To zatčení dovedlo policii k syndikátu z podsvětí, jehož členové byli pobouřeni, když zjistili, že je někdo podvedl. Byli si jisti, že ty peníze jsou pravé. Zbývajících 40 000 dolarů ve falešných penězích, které ještě měli, vydali, nabídli federálním úřadům spolupráci do krajnosti a podle zprávy New York Times „slíbili, že Burtana ‚provezou‘“.11

Dechow se snažil přesvědčit své přátele z podsvětí, že newyorský lékař nachytal i jeho. Vrátil se do New Yorku, aby to nedorozumění s doktorem Burtanem vyjasnil, v důvěře, že se u svých chicagských kumpánů očistí. Doktor Burtan ale změnil postoj, když mu Dechow řekl, co se v Chicagu stalo. Poradil Dechowovi, aby okamžitě odjel do Evropy. To se ale Dechowovi vůbec nelíbilo. Trval na tom, že chicagská společnost chce za falešné peníze peníze dobré. Na křižovatce Devadesáté ulice a Central Park West, když od doktora Burtana odešel, Dechowa oslovil muž, který mu řekl, že neodjede-li okamžitě do Evropy, „provezou“ ho. Ten neznámý měřil asi metr sedmdesát tři a bylo mu ke čtyřiceti. Po té zkušenosti Dechow ustoupil a souhlasil, že se s doktorem Burtanem sejde v Kanadě.

Prvního ledna dorazil Dechow do Montrealu, přihlásil se v hotelu Mount Royal a sešel se tam s doktorem Burtanem. Pro Dechowa to byla porada krajně neuspokojivá. Ocitl se totiž teď v ohrožení ze tří stran. Chicagští vyděrači chtěli své ztráty nahradit. Federální agenti byli na stopě všem, kdo byli do případu zapleteni. A k tomu se neznámý, který ho oslovil v New Yorku, objevil teď v Montrealu a vyzval Dechowa, aby si okamžitě zajistil cestu lodí do Evropy. Dechow nevěděl, že ten tajemný neznámý, kterého proti němu doktor Burtan vyslal, je agent ruské OGPU. Věděl ale, že něco není v pořádku. Slíbil, že pojede nejbližší lodí do Evropy. Místo toho se rozhodl vydat se na milost federálním úřadům a odletěl nejbližším letadlem do Newarku, kde byl zatčen. Pak dovedl americké agenty do ordinace doktora Burtana.

Vyšetřování, které následovalo, zjistilo, že doktor Burtan byl s komunistickou stranou nápadně spojován. Čtyřiadvacátého února 1933 vyšla o té věci v New York Times tato zpráva:

Příval falešných bankovek vystopován do Ruska

Původ 100 000 dolarů ve falešných stodolarových bankovkách, z nichž mnohé byly minulý měsíc úspěšně udány v Chicagu, vystopovali federální agenti do sovětského Ruska; vyšlo to včera najevo ve Federální budově.

Bankovky, které se objevily až v Číně, označili odborníci ministerstva financí za padělky, jež ze všech dosud odhalených vypadají nejvěrněji. Měly být zhotoveny před šesti lety.

Vláda, jak bylo oznámeno, vyšetřuje zprávu, že doktor V. Gregory Burtan, newyorský lékař, zatčený 4. ledna jako hlavní americký účastník údajného mezinárodního padělatelského spiknutí, je nebo byl agentem sovětské vlády.

Od toho bodu dál vyšetřování zřejmě narazilo na zeď. Po celou dobu výslechů i pozdějšího procesu si doktor Burtan své tajemství dobře uhlídal. Nicka Dozenberga neprozradil. Nevyzradil, jaké postavení měl v sovětské vojenské rozvědce. Své spoluviníky z nejvyšších míst americké komunistické strany do případu nevtáhl. Federální agenti však vypátrali některá jeho krycí jména. Zjistili, že v Mexiku i jinde v různých dobách vystupoval jako Bourstin, Kuhn, George Smith, E. Bail, Frank Brill a Edward Kean.

Krátce po zatčení doktora Burtana se Nick Dozenberg vrátil ze Spojených států do sovětského Ruska. V Moskvě se ukázal ke konci února 1933. Přibližně tehdy se v Moskvě náhle objevil i Alfred a stěžoval si mi, jaké má potíže obstarat svému americkému kamarádovi jídlo. S Nickem Dozenbergem se teď zacházelo tak, jak se tři roky předtím zacházelo s Franzem Fischerem. Místo ubytování v jednom z našich nejlepších hotelů a místo výsadní přídělové karty, jakou naši zahraniční agenti obvykle dostávali, se Nick jen s velkou námahou dostal vůbec k nějakému bydlení. A na jídlo musel stát ve frontě.

Nick byl v Moskvě zadržován, dokud ze Spojených států nepřijede Valentin Markin se zprávou o možných důsledcích Burtanova případu. Markin, kterému šlo o vlastní kariéru, případ využil, aby se dostal do čela všech sovětských tajných služeb ve Spojených státech. Vyzbrojen úplnými informacemi o tom, jaký nepořádek natropili Nick Dozenberg a doktor Burtan ve chvíli, kdy se Moskva ucházela o americké uznání, vracel se Markin domů odhodlán vypovědět válku generálu Berzinovi a všem jeho lidem ve vojenské rozvědce. Přes hlavu svých nadřízených předložil věc přímo předsedovi vlády Molotovovi.

Ve své zprávě o americké situaci Markin zaútočil na to, jak Berzin řídí naši činnost ve Spojených státech. Od mladého komunisty to byl neslýchaný krok a jeho rozhovor s Molotovem vyvolal v zasvěcených kruzích mnoho řečí. Markin ale uspěl. Tu bitvu vyhrál. Dostal zmocnění převést naši vojenskou rozvědnou organizaci v Americe do špionážního aparátu OGPU, podřídit ji Jagodovi.

Čtvrtého května 1934 shledala federální porota v Chicagu doktora Burtana vinným z držení a udávání falešných peněz. Hlavním svědkem proti němu byl Dechow. Při procesu nebyl předložen žádný důkaz, který by doktora Burtana spojoval s Moskvou. O Nicku Dozenbergovi nepadla zmínka. V soudním záznamu není o Alfredu Tildenovi ani slovo. Žalobci sice vyslovili přesvědčení, že doktor Burtan jednal pro Moskvu, žádný důkaz o tom však nepředložili. Stalin vyšel ze svého padělatelského podniku se vztyčenou hlavou.

Doktor Burtan se ukázal jako neochvějný komunista. Umění nemluvit ovládal. Dostal patnáct let a pokutu 5000 dolarů. Své tajemství drží dodnes.

Od Alfreda jsem se dozvěděl, že sovětská vláda vyčlenila na obhajobu doktora Burtana a na další výdaje spojené s jeho případem značné prostředky. Nick Dozenberg mi brzy nato zmizel z obzoru, později jsem ale slyšel, že ho smetla velká čistka.

S Franzem Fischerem jsem se v Moskvě v roce 1935 potkal a málem jsem ho nepoznal. Po čtyřech letech na odlehlém působišti na Sibiři mu byla povolena cesta do hlavního města, aby se poradil s lékařem a nakoupil léky a další potřebné věci. V polární oblasti zdomácněl, oženil se tam s dívkou z vyhnanství a ta mu povila dítě. Jeho osobnost prošla hlubokou a téměř hrůznou změnou.

„Proč jste mě nevyhledal?“ zeptal jsem se ho.

Zamumlal nesouvislou odpověď. Zkoušel jsem navázat nitky naší dávné spolupráce. Zdálo se, že se mu paměť vypařila. Všechen oheň z něj vyprchal. Jeho neotesaná a apatická postava se jen málo podobala tomu šviháckému a horlivému rebelovi, jakým byl o několik let dřív. Přestrojení, které si vzal ve Vídni, jako by s ním srostlo. Víckrát jsem ho neviděl. O rok později jsem se dozvěděl, že zemřela jeho stará matka, ta hrdinná německá revolucionářka.

Vysvětlivky

  1. Začátek věty v předloze chybí: epub ztratil konec předchozího odstavce a strana 118 tištěného vydání se v dochovaném skenu nezachovala. Soudě podle pokračování tam stál údaj o věznici, v níž odsouzený trest vykonával. (Pozn. překl.)↩︎

  2. Burtan, Valentine Gregory — Newyorský lékař, příslušník opoziční skupiny Jaye Lovestonea, vyloučené z americké komunistické strany. Roku 1932 se zapojil do plánu udávat v USA padělané stodolarovky. Roku 1934 odsouzen v Chicagu.↩︎

  3. Tilton, Alfred — Vlastním jménem Alfrēds Tiltiņš, rusky Alfred Matisovič Tyltyn (1897–1942). Lotyš, důstojník sovětské vojenské rozvědky. 1922–1926 rezident v Paříži, od konce roku 1927 do léta 1930 v New Yorku, kde získal Nicholase Dozenberga. Pak velel motorizovaným jednotkám, 1936–1937 bojoval ve Španělsku. Zatčen v listopadu 1937, odsouzen na patnáct let, zemřel 11. února 1942 v táboře. Krivickij ho zná jen pod krycím jménem Alfred; podle něj řídil v USA udávání padělaných dolarů, s Dozenbergem jako hlavním pomocníkem.↩︎

  4. Nezaměňovat s Ruth Fischerovou. (Autorova poznámka.)↩︎

  5. Tairov, Vladimir Christoforovič — Vlastním jménem Ruben Artemjevič Ter-Grigorjan (1894–1938). Armén z Náhorního Karabachu, brigádní komisař, činitel sovětské vojenské rozvědky. Od února 1935 do srpna 1937 sovětský zplnomocněný zástupce v Mongolsku. Zatčen 5. srpna 1937, zastřelen 22. srpna 1938, rehabilitován 1956. „Ter“ v Krivického „generál ‚Ter‘ Tairov“ je kus jeho rodného příjmení; generálem nebyl.↩︎

  6. V nedávné depeši New York Times bylo jeho jméno mezi důstojníky uvedenými jako zatčení. (Autorova poznámka.)↩︎

  7. Sack, Alfons — (7. srpna 1887 Wiesbaden – 31. března 1945 Braniborsko nad Havolou). Německý advokát. Roku 1930 hájil s Hansem Frankem nacistické důstojníky v ulmském procesu s Reichswehrem, roku 1933 v procesu o požáru Říšského sněmu komunistu Ernsta Torglera, který byl osvobozen. Zahynul i s manželkou při náletu krátce před koncem války.↩︎

  8. Stahlová, Lydia — Rozená Čkalovová (1885 Rostov na Donu – ?). Po rozvodu s baronem Borisem Stahlem agentka sovětské vojenské rozvědky v Paříži a New Yorku. Zatčena v Paříži v prosinci 1933 v souvislosti se Switzovým případem, v dubnu 1935 odsouzena; odpykala si čtyři roky a pak zmizela. Podle neověřených zpráv pracovala pro sovětskou rozvědku dál a po válce žila v Argentině.↩︎

  9. Switz, Robert Gordon — (4. října 1904 East Orange – 23. ledna 1951). Američan, kurýr a agent sovětské vojenské rozvědky. V prosinci 1933 zatčen v Paříži; spolupracoval s policií a vyhnul se trestu. Jeho výpověď vedla k zatčení dalších devětadvaceti lidí, mezi nimi Lydie Stahlové.↩︎

  10. Dozenberg, Nicholas — Lotyšsky Nikolajs Dozenbergs (1882 Riga – 1954). Funkcionář americké komunistické strany, koncem roku 1927 ho Alfred Tilton získal pro sovětskou vojenskou rozvědku. Roku 1932 se podílel na plánu udávat v USA padělané dolary vyrobené v Moskvě. V květnu 1940 vypovídal před sněmovním Výborem pro neamerickou činnost; za podvod s pasem si odpykal rok vězení. Zemřel na Floridě.↩︎

  11. Gangsterský obrat take for a ride: odvézt někoho autem a zabít. (Pozn. překl.)↩︎