Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě
III. Stalinova ruka ve Španělsku
Příběh sovětské intervence ve Španělsku zůstává dodnes hlavní záhadou španělské občanské války. Svět ví, že sovětská intervence ve Španělsku byla, a to je asi všechno, co ví. Neví, proč Stalin do Španělska zasáhl, jak tam své operace vedl, kdo byli muži v utajení, kteří jeho tažení řídili, co z toho chtěl mít, ani jak celý podnik skončil.
Jsem shodou okolností jediný, kdo v zahraničí zbyl ze skupiny sovětských činitelů, kteří se přímo podíleli na organizaci sovětské intervence ve Španělsku, a jediný, kdo dnes může tuto dramatickou kapitolu soudobých dějin svobodně odhalit. Jako šéf sovětské vojenské rozvědky v západní Evropě jsem byl zasvěcen do každého významného kroku, který Kreml ve španělské věci udělal. Mnoho let předtím jsem zastával místo, které mě drželo v důvěrném styku se Stalinovou zahraniční politikou, jejíž ústrojnou součástí tento španělský podnik byl.
Od Hitlerova nástupu v roce 1933 byla Stalinova zahraniční politika politikou úzkosti. Hnal ho strach z osamocení. Jeho snahy dohodnout se s Hitlerem byly chvíli povzbuzovány, chvíli odmítány. V beznadějných chvílích, kdy se úspěch zdál nemožný, se pokoušel oživit starý carský pakt s Francií. Ani tady však neměl úspěch, jaký chtěl. Jeho pokusy podat ruku Velké Británii dopadly ještě hůř. V roce 1935 vykonali Anthony Eden a premiér Laval své státní návštěvy Moskvy. Komisař zahraničí Litvinov jel do Washingtonu, zajistil americké uznání a pak hrál v Ženevě roli hvězdy. Dostalo se mu celosvětové publicity, ale publicita byla všechno, co dostal. Londýn se k ničemu určitému nezavázal. Smlouva s Francií byla chatrná opora.
V tomhle stavu věcí obrátil Stalin po vypuknutí Frankova povstání oči ke Španělsku. Pospíchal pomalu, jako vždycky. Nastalo období bdělého vyčkávání a kradmého ohledávání. Stalin se chtěl nejprve ujistit, že Franco nezvítězí rychle a lehce. Pak do Španělska zasáhl.
Jeho záměrem bylo — a mezi námi, kdo jsme mu sloužili, to bylo obecně známo — zahrnout Španělsko do sféry vlivu Kremlu. Taková nadvláda by upevnila jeho svazky s Paříží a Londýnem, a tím zase posílila jeho vyjednávací postavení vůči Berlínu. Jakmile by byl pánem španělské vlády — strategicky životně důležité pro Francii a Velkou Británii — našel by, co hledal. Byl by silou, s níž se musí počítat, spojencem, o kterého se stojí. Svět věří, že Stalinovo počínání ve Španělsku nějak souviselo se světovou revolucí. To však není pravda. Otázka světové revoluce pro Stalina dávno předtím přestala být skutečná. Šlo výhradně o ruskou zahraniční politiku.
Španělské občanské války se přímo účastnily tři země: Německo, Itálie a Sovětský svaz. Účast Německa a Itálie byla otevřená. Obě země oficiálně přiznávaly činnost svých expedičních sborů ve Španělsku a své vojenské činy spíš zveličovaly, než aby je skrývaly. Stalin na rozdíl od Mussoliniho hrál ve Španělsku na jistotu. Zdaleka se svou intervencí nechlubil, bázlivě ji zlehčoval a zpočátku ji vůbec tajil.
Sovětská intervence mohla být v jistých okamžicích rozhodující, kdyby byl Stalin na straně republikánů podstoupil taková rizika jako Mussolini na straně Frankově. Stalin ale neriskoval nic. Než se pohnul, dokonce se ujistil, že ve Španělské bance je dost zlata, aby náklady jeho materiální pomoci víc než pokrylo. Nic neponechal náhodě, aby Sovětský svaz nevtáhl do velké války. Intervenci zahájil pod heslem: „Zůstat mimo dostřel!“
To bylo a zůstalo naše vůdčí heslo po celou španělskou intervenci.
Devatenáctého července 1936, v den, kdy generál Franco pozvedl prapor vzpoury, jsem byl ve svém velitelství v nizozemském Haagu. Žil jsem tam se ženou1 a dítětem jako rakouský antikvář. Tahle maska věrohodně vysvětlovala můj pobyt, prostředky, kterými jsem byl zásoben, i mé časté cesty do jiných částí Evropy.
Až do té doby jsem věnoval téměř všechnu energii své rozvědné síti v nacistickém Německu. Stalinovy snahy dosáhnout dorozumění s Hitlerem byly stále bezvýsledné a Kreml hluboce znepokojoval německo-japonský pakt, o kterém se tehdy v Berlíně jednalo. Tajná jednání jsem zblízka sledoval, jak jsem vylíčil v jiné kapitole.
Při prvním zahřmění děl za Pyrenejemi jsem vyslal jednoho agenta do Hendaye na francouzsko-španělské hranici a druhého do Lisabonu, aby na Frankově území zorganizovali tajnou zpravodajskou službu.
Byla to pouhá rutinní opatření. Ohledně Španělska jsem z Moskvy žádné instrukce nedostal a mezi mými agenty a madridskou vládou tehdy žádný styk nebyl. Jako odpovědný náčelník její evropské rozvědné služby jsem prostě opatřoval obecné zprávy, abych je předal Kremlu.
Naši agenti v Berlíně a Římě, v Hamburku a Janově, v Brémách a Neapoli nám řádně hlásili mocnou pomoc, které se Frankovi dostávalo od Itálie a Německa. Tyto zprávy jsem posílal do Moskvy, kde je přijímali mlčky. Tajné instrukce ohledně Španělska jsem stále nedostal. Ani veřejně neměla sovětská vláda co říci.
Kominterna ovšem nadělala mnoho hluku, ale nikdo z nás praktiků to nebral vážně. Tahle organizace, tehdy už přezdívaná „lavočka“, byla odsunuta na tiché moskevské předměstí a z pochodně, kterou měla být mezinárodní revoluci, se stal pouhý přívěsek Stalinovy zahraniční politiky — chvíli nepřímo užitečný, chvíli pořádně na obtíž.
Jedinou velkou službou, kterou prokázala, bylo, že uvedla mezinárodní politiku známou jako lidová fronta. Znamenalo to, že v každé demokratické zemi měli poslušní členové komunistické strany zanechat odporu proti vládnoucím silám a ve jménu „demokracie“ spojit síly s ostatními politickými stranami. Technika spočívala v tom, že se s pomocí „souputníků“ a naivků volily vlády nakloněné Sovětskému svazu. V několika zemích to Kremlu skutečně pomohlo. Ve Francii dokonce Front populaire vynesla k moci umírněného socialistu Léona Bluma. Teď ale ve španělské krizi, kdy Kominterna křičela za republiku a vydávala bojová hesla proti Frankovi, zahájil premiér Blum s podporou Londýna politiku neintervence ve Španělsku.
V samotném Španělsku byl křik Kominterny ještě marnější, protože jejích stoupenců tam bylo nepatrně — v komunistické straně všeho všudy tři tisíce lidí. Španělské odbory a všechna silná revoluční uskupení — syndikalisté, anarchisté, Strana marxistického sjednocení a socialisté — zůstávaly zarputile protikomunistické. Španělská republika po pěti letech existence stále odmítala sovětskou vládu uznat a s Moskvou neměla diplomatické styky.
Přesto Kominterna pořádala po celém světě masové schůze a sbírala pro španělskou republiku peníze. Ze Sovětského svazu poslala do Španělska jako vojáky desítky zahraničních komunistů, kteří byli ve svých zemích psanci a žili v Rusku jako uprchlíci. Stalin byl rád, že se jich zbavil.
Několika starým vůdcům Kominterny, kteří byli v nitru stále oddáni ideálu světové revoluce, přinesly boje ve Španělsku novou naději. Tihle staří revolucionáři si opravdu mysleli, že španělská občanská válka může svět znovu zapálit. Všechno jejich nadšení ale nevyrobilo ani náboj, ani tank, ani letadlo, nic z válečného materiálu, o nějž Madrid prosil a jímž fašistické mocnosti zásobovaly Franka. Skutečným úkolem Kominterny bylo v té době nadělat tolik rámusu, aby přehlušil hlasitější hluk Stalinova mlčení.
Odhalení německé a italské pomoci Frankovi i zoufalé výzvy španělských revolučních vůdců o pomoc jako by zdmi Kremlu nepronikaly. Občanská válka ve Španělsku se rozhořela v ohromný požár a Stalin se stále nehýbal. Do Haagu mi proudil nepřetržitý tok zdrcujících zpráv a já je soustavně posílal dál do Moskvy. Ačkoli španělská vláda v Madridu držela zlatou rezervu Španělské banky ve výši sedmi set milionů dolarů, její snahy nakoupit zbraně u Vickerse v Anglii, u Škodovky v Československu, u Schneidera ve Francii a u mocných německých zbrojovek mařili neintervencionisté. Od své vlády jsem stále neslyšel ani slovo.
Byl konec srpna, Frankovy síly byly pevně zorganizovány a úspěšně postupovaly na Madrid, když byli v Rusku konečně přijati tři vysocí činitelé španělské republiky. Přijeli nakoupit válečný materiál a nabízeli za něj ohromné sumy španělského zlata. Ani teď je však nedopravili do Moskvy, ale drželi je inkognito v jednom oděském hotelu. A aby celou operaci zakryl, vydal Stalin v pátek 28. srpna 1936 prostřednictvím komisaře zahraničního obchodu výnos, který zakazoval „vývoz, zpětný vývoz a průvoz do Španělska všech druhů zbraní, střeliva, válečného materiálu, letadel a válečných lodí“. Výnos byl uveřejněn a rozhlášen do světa následujícího pondělí. Souputníci Kominterny a veřejnost, kterou burcovali, byli už v soukromí zděšeni tím, že Stalin nepospíchal španělské republice na pomoc, a teď pochopili, že se připojuje k politice neintervence Léona Bluma. Ve skutečnosti se Stalin španělské republice na pomoc plížil. Zatímco její vysocí činitelé čekali v Oděse, svolal Stalin mimořádné zasedání politbyra a předložil svůj plán opatrné intervence ve španělské občanské válce — to všechno pod rouškou vyhlášené neutrality.
Stalin tvrdil, že staré Španělsko je pryč a že nové Španělsko nemůže stát samo. Musí se připojit buď k táboru Itálie a Německa, nebo k táboru jejich odpůrců. Stalin řekl, že ani Francie, ani Velká Británie nepřipustí dobrovolně, aby Španělsko, které ovládá vstup do Středozemního moře, řídily Řím a Berlín. Přátelské Španělsko bylo pro Paříž a Londýn životně důležité. Stalin věřil, že bez veřejné intervence, jen obratným využitím svého postavení zdroje vojenských dodávek, lze ve Španělsku vytvořit režim, který bude ovládat. Až by to měl hotovo, mohl by si vynutit respekt Francie a Anglie, získat od nich nabídku skutečného spojenectví a buď ji přijmout, anebo s ní v ruce jako s trumfem dospět ke svému trvalému, hlubšímu cíli a záměru — k dohodě s Německem.
To byla Stalinova ústřední myšlenka o španělské intervenci. Pohnula s ním ale i potřeba nějaké odpovědi zahraničním přátelům Sovětského svazu, které velká čistka a střílení jeho starých bolševických druhů odcizovaly. Západní svět si neuvědomuje, jak chatrně se tehdy Stalin držel u moci a jak nezbytné pro jeho přežití coby diktátora bylo, aby ho v těch krvavých skutcích hájili zahraniční komunisté a významní souputníci jako Romain Rolland. Není přehnané říci, že jejich podpora pro něj byla nezbytná. A kdyby španělskou republiku nehájil, mohlo ho to spolu s otřesem z velké čistky a z procesů pro velezradu o tu podporu připravit.
Byl tu také ten španělský poklad, sedm set milionů dolarů ve zlatě, které byla vláda ochotna vydat za válečný materiál. Kolik z toho zlata se dá dopravit do Ruska jako platba za střelivo dodané ve Španělsku, zatímco se Sovětský svaz oficiálně drží vyhlášené politiky přísné neintervence, byla nepochybně naléhavá otázka.
Politbyro Stalinovu politiku pochopitelně přijalo. Své komisaře dvojnásob varoval, že sovětská pomoc Španělsku musí být neoficiální a vyřizovaná skrytě, aby se vyloučila jakákoli možnost zatáhnout vládu do války. Jeho poslední věta, kterou účastníci toho zasedání politbyra předali dál jako rozkaz všem vysokým důstojníkům služby, zněla: Podalše ot artillerijskovo ognja! — „Zůstat mimo dostřel!“
Za dva dny mi zvláštní kurýr, který přiletěl do Holandska, přivezl instrukce z Moskvy: „Okamžitě rozšiřte svou činnost na španělskou občanskou válku. Mobilizujte všechny dostupné agenty a prostředky k neprodlenému vytvoření soustavy pro nákup a dopravu zbraní do Španělska. Do Paříže je vysílán zvláštní agent, který vám v této práci pomůže. Ohlásí se vám tam a bude pracovat pod vaším dohledem.“
Byl jsem rád, že se Stalin konečně rozhodl ve Španělsku opravdu jednat. Kameněvův2 a Zinovjevův proces udělal v prosovětských kruzích otřesný dojem a přísná neutralita, kterou Moskva ve španělském zápase zaujala, vyvolávala trapné otázky i v nejpřátelštějších končinách.
Ve stejné době nařídil Stalin Jagodovi, tehdejšímu šéfovi OGPU, aby ve Španělsku zřídil odnož sovětské tajné policie. Všemocného Jagodu ani nenapadlo, že pět dní poté, co ho Stalin tímhle závažným pověřením poctil, bude ze svého místa odstraněn a o několik měsíců později umístěn do jedné z lubjanských cel, nad nimiž tak dlouho vládl. Jeho dráha skončila 14. března 1938 před jednou z jeho vlastních popravčích čet, poté co se „přiznal“ ke spiknutí, v němž měl otrávit svého nástupce Ježova a také svého starého přítele, slavného spisovatele Maxima Gorkého.
Čtrnáctého září svolal Jagoda poslušen Stalinova rozkazu mimořádnou poradu ve svém ústředí, v moskevské Lubjance. Byl přítomen Frinovskij3, tehdy velitel vojenských sil OGPU, později komisař námořnictva. (I jeho dráha náhle skončila v roce 1939, kdy „zmizel“.) Dále byli přítomni Slucký4, šéf zahraničního oddělení OGPU, a generál Urickij5 z generálního štábu Rudé armády.
Od Sluckého, s nímž jsem se často setkával v Paříži i jinde, jsem se dozvěděl, že na této poradě byl jeden ze zkušených důstojníků jeho oddělení určen k tomu, aby OGPU zřídil v republikánském Španělsku. Byl to Nikolskij, alias Schwed, alias Ljova, alias Orlov6. Tatáž lubjanská porada také svěřila sovětské tajné policii velení nad operacemi Kominterny ve Španělsku. Rozhodla „sladit“ činnost španělské komunistické strany s činností OGPU.
Další rozhodnutí porady znělo, že pohyb dobrovolníků do Španělska ze všech zemí bude tajně hlídat OGPU. V ústředním výboru každé komunistické strany na světě je jeden člen, který má tajné pověření od OGPU, a právě jeho prostřednictvím se to mělo provést.
V mnoha zemích včetně Spojených států se vstup do služeb španělské republiky jevil jako vznešené mezinárodní křížové tažení za záchranu demokracie a za to, aby socialismus nebyl zničen. Mladí muži z celého světa se dobrovolně hlásili, aby za tyto ideály ve Španělsku bojovali. Republikánské Španělsko, které s Frankem bojovalo, ale nebylo v politickém přesvědčení ani v politice nijak jednotné. Skládalo se z mnoha frakcí — demokraté, anarchisté, syndikalisté a socialisté. Komunisté byli velmi malou menšinou. Zda se Stalinovi podaří zmocnit se vlády a užít Španělska jako zbraně, kterou určí vztah Francie a Anglie k sovětské vládě, záviselo na tom, zlomí-li mocnou protikomunistickou opozici v republikánském táboře. Bylo proto nutné mít pohyb těch idealistických zahraničních dobrovolníků pod kontrolou a zabránit jim, aby se spojili se živly, které byly Stalinově politice a ctižádosti na odpor.
Hlavní otázku, jak zorganizovat dodávky zbraní do Španělska, vyřešila lubjanská porada rozhodnutím vést věc současně z Ruska i ze zahraničí. Zahraniční úsek byl svěřen mně.
Domácí část podniku vedl sám Jagoda. Skýtala ještě větší potíže než ta moje, protože bylo naprosto nutné, aby se neobjevila sebemenší stopa úřední účasti vlády na tom obchodu.
Jagoda si zavolal kapitána Ulanského z OGPU a pověřil ho, aby zorganizoval „soukromé sdružení“ obchodníků se zbraněmi. Kapitán Ulanskij byl ve zpravodajské práci mimořádně zběhlý. OGPU mu předtím svěřila choulostivý úkol doprovázet Anthonyho Edena a premiéra Lavala při jejich návštěvách Sovětského svazu.
„V Oděse najdete tři Španěly, kteří tam už nějaký čas přešlapují,“ řekl Jagoda kapitánu Ulanskému. „Přijeli od nás neoficiálně nakoupit zbraně. Vytvořte neutrální soukromou firmu, se kterou budou jednat.“
Protože v sovětském Rusku nemůže nikdo od vlády koupit ani revolver a vláda je jediným výrobcem zbraní, byla by představa soukromé firmy obchodující na sovětské půdě se zbraněmi sovětským občanům k smíchu. Ta fraška však byla nutná pro zahraniční spotřebu. Prostě řečeno, úkolem kapitána Ulanského bylo zorganizovat a vést kruh pašeráků zbraní, a to tak obratně, aby špehové cizích vlád nenašli žádnou stopu.
„Jestli uspějete,“ řekl mu Jagoda, „vraťte se s dírkou v klopě na Řád rudého praporu.“
Kapitán Ulanskij dostal pokyn obchodovat výhradně za hotové a byl zpraven, že Španělé poskytnou vlastní lodě k odvozu střeliva, jakmile je arzenály Rudé armády „soukromému sdružení“ dodají. Odjel do Oděsy vyzbrojen vládními rozkazy, které mu podřizovaly všechny úřady ve městě, od místního šéfa tajné policie po předsedu oblastního sovětu.
Rozvědnou službu Rudé armády zastupoval na lubjanské poradě generál Urickij. Úkolem jeho oddělení bylo zajistit vojensko-technickou stránku podniku, určit množství a druhy výzbroje, která se vydá z arzenálů, a stanovit počet i obsazení vojenských odborníků, pilotů, dělostřeleckých a tankových důstojníků, kteří se do Španělska pošlou. Ve vojenských věcech tito lidé zůstávali pod velením generálního štábu Rudé armády; jinak nad nimi dohlížela tajná policie.
Stalinova intervence ve Španělsku tím byla zahájena. Pustil jsem se do práce, jako bych byl na frontě. Byl jsem přece přidělen k činné válečné službě. Odvolal jsem jednoho důležitého agenta z Londýna, druhého ze Stockholmu, třetího ze Švýcarska a domluvil s nimi schůzku v Paříži, kde se měli sejít se zvláštním agentem, kterého mi přidělila Moskva. Tenhle agent, Zimin, byl odborník na zbraně a člen vojenské sekce OGPU.
Sešli jsme se všichni v Paříži v dokonalé tajnosti jednadvacátého září. Zimin přivezl výslovné a důrazné instrukce, že nesmíme připustit ani sebemenší možnost, aby byla sovětská vláda jakkoli spojována s naším obchodem se zbraněmi. Všechny náklady se měly vyřizovat „soukromě“ prostřednictvím obchodních firem k tomu účelu zřízených.
Naším prvním úkolem tedy bylo vytvořit vedle našich stávajících „obchodních“ základen novou evropskou síť zdánlivě nezávislých podniků, které by válečný materiál dovážely a vyvážely. Pro nás to bylo nové, ale v Evropě je to starobylé řemeslo.
Úspěch závisel na tom, vybereme-li správné lidi. Takové lidi jsme k dispozici měli. Spousta jich byla ve spolcích spřízněných s různými zahraničními centry komunistické strany, jako jsou Přátelé Sovětského svazu a četné „ligy za mír a demokracii“. OGPU i vojenská rozvědka Rudé armády hleděly na některé členy těchto spolků jako na válečné zálohy civilních pomocníků sovětské obranné soustavy. Mohli jsme tedy vybírat mezi lidmi dlouho prověřenými neoficiální prací pro Sovětský svaz. Někteří byli ovšem ziskuchtiví nebo kariéristé, ale víc jich byli upřímní idealisté.
Mnozí byli diskrétní, spolehliví, měli správné styky a dokázali hrát roli, aniž se prozradili. Kapitál jsme dodali my. Kanceláře jsme opatřili my. Zisky jsme zaručili my. Lidi nebylo těžké najít.
Do deseti dnů jsme měli v Paříži, Londýně, Kodani, Amsterodamu, Curychu, Varšavě, Praze, Bruselu a v několika dalších evropských městech zřízenou síť zbrusu nových dovozních a vývozních firem. V každé firmě byl tichým společníkem agent OGPU. Opatřoval prostředky a řídil všechny obchody. V případě chyby platil životem.
Zatímco tyhle firmy prohledávaly trhy Evropy a Ameriky po dostupném válečném materiálu, dožadoval se mé pozornosti naléhavý problém dopravy. Vhodné obchodní lodě se daly ve Skandinávii sehnat, jen když se zaplatilo dost. Potíž byla opatřit pro takové zásilky do Španělska povolení. Zprvu jsme počítali s tím, že je budeme posílat do Francie a odtud překládat do přístavů republikánského Španělska. Francouzské ministerstvo zahraničí ale odmítlo vydat odbavovací doklady.
Zbývala jediná jiná cesta — opatřit si konzulární doklady zámořských vlád, které by potvrzovaly, že zbraně byly nakoupeny k dovozu do jejich zemí. Na některých latinskoamerických konzulátech jsem jich dostal neomezené množství. Občas se nám podařilo získat je i od východoevropských a asijských zemí.
S takovými potvrzeními jsme dostali odbavovací doklady a lodě pak nepluly do Jižní Ameriky ani do Číny, nýbrž do přístavů republikánského Španělska.
Velké nákupy jsme udělali u Škodových závodů v Československu, u několika firem ve Francii a u dalších v Polsku a Holandsku. Obchod se zbraněmi je takové povahy, že jsme zbraně kupovali i v nacistickém Německu. Poslal jsem do Hamburku agenta zastupujícího jednu naši holandskou firmu; zjistili jsme, že je tam na prodej značné množství poněkud zastaralých pušek a kulometů. Ředitele té německé firmy nezajímalo nic než cena, bankovní reference a právní doklady o zásilce.
Ne všechen materiál, který jsme koupili, byl prvotřídní. Zbraně dnes zastarávají velmi rychle. Dali jsme si ale za cíl opatřit Caballerově vládě pušky, které střílejí, a opatřit je bez odkladu. Situace v Madridu se stávala vážnou.
V polovině října začaly do republikánského Španělska docházet lodní náklady zbraní. Sovětská pomoc šla dvěma proudy. Moje organizace používala výhradně cizí plavidla, většinou skandinávské registrace. „Soukromé sdružení“ kapitána Ulanského v Oděse začalo španělskými loděmi, ale ukázalo se, že jich je málo. Moskva nedovolila použít lodě se sovětskými doklady: Stalin trval na naprosté tajnosti, aby se nezapletl do války. Stalin byl obzvlášť neoblomný potom, co ponorky a trawlery ve Středozemním moři začaly napadat a zabavovat nákladní lodě mířící ke španělskému pobřeží.
Kapitán Ulanskij byl však vynalézavý. Obrátil se na Müllera, šéfa pasového oddělení OGPU, aby mu dodal padělané cizí lodní doklady. Müllerovo oddělení s nevyčerpatelnými prostředky státu dovedlo umění padělání k nebývalé dokonalosti.
O několik měsíců později jsem si v Moskvě Müllera dobíral kvůli tomu, že dostal Řád rudé hvězdy.
„Vždyť je to úplně nové pole působnosti — padělat lodní doklady!“ zvolal. „Myslíte, že to bylo snadné? Pracovali jsme dnem i nocí!“
S těmi falešnými doklady vyplouvaly sovětské lodě naložené střelivem z Oděsy pod novými jmény a pod cizí vlajkou a proplouvaly Bosporem, kde ostře hlídkovali němečtí a italští kontrašpionážní agenti. Když vpluly do republikánských přístavů a náklad vyložily, dostaly zpátky ruská jména a vracely se do Oděsy pod vlastní vlajkou.
Madrid zoufale volal po letadlech. Moskva to volání opakovala v rozkazech pro mě. Franco postupoval na hlavní město; jeho italské a německé letky vládly vzduchu. Naši letci a mechanici do Madridu přijížděli, ale republikánských letadel bylo málo a byla horší. Musel jsem někde v Evropě najít zásobu bombardovacích a stíhacích letadel, která by se dala rychle koupit. Žádná soukromá firma přirozeně nemůže na počkání dodat větší počet válečných letadel. To dokáže jen vláda.
Při rychlém pokroku letectví se však dalo rozumně předpokládat, že by nějaká přátelská vláda svolila prodat část své výzbroje a získala tím možnost své letectvo zmodernizovat. Rozhodl jsem se obrátit na jednu takovou vládu ve východní Evropě. Měla asi padesát bojových letadel zastarávající konstrukce, vyrobených ve Francii.
K tomu účelu bylo zjevně zapotřebí mimořádného agenta, ale já měl toho pravého. Byl to člověk modré krve, syn staré šlechtické rodiny, s nejlepšími styky a bezúhonnými bankovními referencemi. On i jeho žena byli neochvějní přátelé Sovětského svazu a horliví stoupenci republikánské věci ve Španělsku. Několik služeb nám už prokázal. Věděl jsem, že na něj mohu spoléhat.
Požádal jsem ho, aby přijel do Holandska, a vylíčil mu situaci. Druhý den odletěl do toho východoevropského hlavního města. Tu noc zavolal meziměstsky mému agentovi v Paříži, ten zavolal mně do Haagu a zařídil, abych příštího rána na určitém místě a v určenou hodinu čekal na přímý hovor od něj. Když hovor přišel, podal mi můj aristokrat pečlivě zašifrovanou řečí zprávu o žalostné zkušenosti.
Zajistil si doporučení k ministru války. Podal ministrovi navštívenku se jménem jedné z největších bank na světě a šel rovnou k jádru věci.
„Přijel jsem, abych od vaší vlády koupil jisté množství válečných letadel. Rád bych věděl, zda by Vaše Excelence svolila je prodat. Máme zájem nejméně o padesát strojů, za cenu, kterou Vaše Excelence určí.“
Ministr války vstal od stolu. Zbledl. Znovu se podíval na návštěvníkovu navštívenku. Prohlédl si doporučující dopis. Pak se k mému agentovi obrátil a tiše řekl: „Žádám vás, abyste okamžitě opustil mou pracovnu.“
Můj agent vstal k odchodu. Nedokázal se však s nezdarem smířit, aniž by to zkusil ještě jednou.
„Odpusťte, Vaše Excelence,“ řekl. „Dovolte mi dodat jediné slovo. Všechno je to na světle. Na mém poslání není nic pochybného. Jde o pomoc španělské vládě. Přicházím jako zástupce skupin ve své zemi, které věří, že bychom měli španělskou republiku ve jménu lidskosti chránit. Věříme, že vaše země má zájem na tom, aby se fašistické mocnosti do Středozemního moře nedostaly — aby je neovládla Itálie.“
„Jsem ministr války, nikoli obchodník,“ zněla chladná odpověď. „Dobrý den, pane.“
„Vypadá to beznadějně — úplně beznadějně,“ truchlil můj agent do telefonu.
„Nechte to být, je to prohraná věc, a vypadněte odtamtud,“ řekl jsem mu. „Sejdeme se na letišti.“
„Ještě ne,“ řekl. „Vzdát to ještě nehodlám.“
Za tři dny mi přišla zpráva, že se letadlem vrací do Haagu. Když vystoupil z kabiny, viděl jsem, že má hlavu ovázanou. Vypadal vyčerpaně. Rychle jsem ho odvedl k čekajícímu autu.
Jakmile jsme byli uvnitř, řekl mi, že těch padesát letadel koupil.
„Den potom, co jsem vám volal,“ řekl, „mi do hotelového pokoje přinesli navštívenku pána, který zastupoval největší banku v zemi. Pozval jsem ho nahoru. O mé návštěvě u ministra války se nezmínil, řekl jen, že prý chci koupit válečná letadla. Jsem-li ochoten obchodovat, navrhuje, abychom to probrali u něj v kanceláři.“
Můj agent koupil těch padesát vládních letadel po dvaceti tisících dolarech za kus, s výhradou prohlídky. Když přišla řeč na příjemce, nabídl na výběr latinskoamerickou zemi, nebo Čínu. Obchodník dal přednost Číně.
„Ujistil jsem ho jménem čínské vlády, že doklady budou v dokonalém pořádku.“
„Ale kde jste přišel k tomuhle?“ zeptal jsem se a ukázal na obvaz kolem jeho čela.
„Ale, pořádně jsem se praštil, když jsem lezl do toho zatraceného letadla,“ zasmál se.
Bylo nutné okamžitě zařídit prohlídku a ocenění letadel. Jel jsem do Paříže a najal k tomu francouzského leteckého odborníka se dvěma inženýry jako pomocníky. Odletěli do toho východoevropského hlavního města a vrátili se s příznivou zprávou. Nařídil jsem letadla co nejrychleji rozebrat a zabalit do beden.
Celým světem se nesl výkřik úzkostného vzteku nad nemilosrdným bombardováním téměř bezbranného Madridu. Moje organizace dělala zázraky, aby dopravu těch padesáti stíhaček a bombardérů uspíšila. V polovině října jimi naložili norskou loď.
V té chvíli jsem dostal z Moskvy přísný pokyn, abych nedovolil, aby loď vyložila náklad v Barceloně. Ta letadla neměla za žádných okolností projít Katalánskem, které mělo vlastní vládu, velmi podobnou vládě svrchovaného státu. V té katalánské vládě měli převahu revolucionáři protistalinského přesvědčení. Moskva jim nevěřila, ačkoli tehdy zoufale drželi jeden z nejdůležitějších úseků republikánské fronty proti prudkým útokům Frankovy armády.
Dostal jsem rozkaz poslat letadla do Alicante. Ten přístav ale blokovaly Frankovy lodě. Kapitán k Alicante zamířil, ale musel se obrátit, aby zachránil loď i náklad. Pokusil se namířit do Barcelony, v tom mu však zabránil můj agent na palubě. Můj lodní náklad letadel křižoval sem a tam po Středozemním moři. Franco ho nepustil do Alicante. Stalin ho nepustil do Barcelony. Republikánské Španělsko zatím zoufale bojovalo a letadel mělo žalostně málo. Nakonec můj agent na palubě nařídil lodi plout do Marseille.
Tenhle fantastický vývoj byl součástí Stalinova lítého, ale tichého boje o úplné ovládnutí republikánské vlády, boje, který se vedl za otevřeným válčištěm. Měl-li Stalin ze Španělska udělat pěšce ve své mocenské hře, musel si podmanit veškerou opozici ve španělské republice. Hrot té opozice byl v Katalánsku. Stalin byl rozhodnut podporovat zbraněmi a lidmi jen ty skupiny ve Španělsku, které byly ochotny bez výhrad přijmout jeho vedení. Umínil si, že Katalánce k našim letadlům nepustí; mohli by s nimi dobýt vojenské vítězství, které by zvýšilo jejich prestiž, a tím i jejich politickou váhu v republikánských řadách.
V těch dnech, kdy Stalin jednou rukou zadržoval vojenskou pomoc Barceloně, poslal druhou své první veřejné poselství Josému Díazovi7, vůdci španělské komunistické strany. Šestnáctého října Stalin Díazovi telegrafoval: „Pracující Sovětského svazu plní jen svou povinnost, když poskytují revolučním masám Španělska veškerou pomoc, která je v jejich silách.“ „Španělský zápas,“ pokračoval Stalin, „není soukromou věcí Španělů. Je to společná věc celého pokročilého a pokrokového lidstva.“ To poselství bylo ovšem určeno Kominterně a sovětským přívržencům po celém světě.
Norská loď nakonec Frankovou blokádou proklouzla a letadla v Alicante vyložila. Současně došel ze Sovětského svazu další válečný materiál včetně tanků a dělostřelectva. Celé republikánské Španělsko vidělo, že hmatatelná pomoc z Ruska skutečně přichází. Republikáni, socialisté, anarchisté a syndikalisté mohli nabídnout jen teorie a ideály. Komunisté dodávali děla a letadla proti Frankovi. Sovětská prestiž vyletěla vzhůru. Jásající komunisté z toho vytěžili, co se dalo.
Osmadvacátého října vydal Caballero jako ministr války provolání ke španělské republice. Bylo to volání k vítězství a stálo v něm: „V této chvíli máme konečně v rukou mohutnou výzbroj — máme tanky a silné letectvo.“
Caballero, který Stalinovým poslům otevřel dveře dokořán, nevěděl, jaké povahy je síla, jež španělské republice přichází na pomoc. Neuvědomoval si, že právě tahle pomoc způsobí jeho vlastní pád.
Přesun válečného materiálu do Španělska šel ruku v ruce s celosvětovým přesunem lidí do Madridu.
Dobrovolníci z Britských ostrovů, ze Spojených států, z Kanady, z Latinské Ameriky a Jižní Afriky, ze Skandinávie, z Balkánu a z celé Evropy, dokonce i z nacistického Německa a Itálie, z Austrálie a z Filipín dychtili bojovat za republikánskou věc. Vznikala slavná internacionální brigáda.
Měl-li teď Stalin ovládnout Španělsko, které začínal podporovat zbraněmi, bylo nezbytné tu vlnu křižáků z celého světa zorganizovat, řídit a ukovat z ní stalinskou sílu. Caballerova vláda lidové fronty byla vratkou koalicí znepřátelených politických stran. Malá, tvrdá a ukázněná skupina komunistů, které teď velela OGPU, Caballerovu vládu podporovala, ale neovládala ji. O to důležitější pro Moskvu bylo zmocnit se internacionální brigády.
Jádrem brigády bylo pět až šest set zahraničních komunistických uprchlíků poslaných z Ruska. Nebyl mezi nimi jediný Rus. Později, když brigáda nabobtnala na bezmála patnáct tisíc bojovníků, nesměl do jejích řad vstoupit žádný Rus. Mezi touto silou a jednotkami Rudé armády určenými ke službě ve Španělsku byla úmyslně vztyčena neprostupná zeď.
V každé cizí zemi včetně Spojených států byly náborovými místy internacionální brigády místní komunistické strany a jejich pomocné organizace. Některé nezávislé skupiny socialistů a jiných radikálů se pokoušely zorganizovat vlastní kolony. Drtivou většinu rekrutů ale naverbovali komunisté a čerpali ji z rozrůstajících se sítí „souputníků“, kteří o tom, že je komunisté řídí na dálku, často vůbec nevědí.
Když se dobrovolník přihlásil, poslali ho do tajné náborové kanceláře. Tam vyplnil dotazník a řekli mu, ať čeká na vyrozumění. Za kulisami OGPU prověřila jeho politickou minulost; zdála-li se přijatelná, zavolali ho znovu a vyslechl ho agent OGPU — zřídka Rus a někdy ani oficiálně člen komunistické strany, vždycky však spolehlivý a naprosto oddaný svým komunistickým nadřízeným i nadřízeným z OGPU. Po tomhle politickém prověření, které — zvláště v anglosaských zemích — působilo docela ledabyle a nezávazně, poslali rekruta na lékařskou prohlídku ke stejně spolehlivému lékaři s pevnými sympatiemi ke komunistické věci. Když prohlídkou uspokojivě prošel, opatřili mu dopravu a dostal pokyn hlásit se na určité adrese v Evropě.
V Evropě jsme improvizovaně zřídili několik tajných kontrolních bodů, kde každého uchazeče důkladně prověřili znovu oddaní a důvěryhodní zahraniční komunisté nebo tajemníci a agenti komunisty ovládaných organizací, jako je SRI (Secours Rouge International), Přátelé republikánského Španělska, případně úředníci těch španělských úřadů, které byly zcela v rukou komunistů. Jak přesvědčivě dokládá Luis de Araquistáin, bývalý republikánský velvyslanec ve Francii, bylo v pozdější fázi devadesát procent všech důležitých míst na španělském ministerstvu války pevně obsazeno Stalinovými pohůnky. Dohled OGPU nad dobrovolníky, kteří byli shledáni hodnými položit život za to, v čem viděli věc republiky, pokračoval ve Španělsku: nasadili mezi ně udavače, aby vypleli podezřelé špehy, odstranili lidi, jejichž politické názory nebyly přísně pravověrné, a hlídali, co čtou a o čem mluví. Prakticky všichni političtí komisaři u internacionální brigády a později i u větší části republikánské armády byli věrní komunisté.
Všem dobrovolníkům se po příjezdu do Španělska odebraly pasy a jen velmi zřídka se pas vrátil. I když byl někdo propuštěn, řekli mu, že se jeho pas ztratil. Jen ze Spojených států jich přijelo asi dva tisíce a pravých amerických pasů si v moskevském ústředí OGPU velmi cení. Téměř v každé diplomatické poště, která ze Španělska došla na Lubjanku, byl svazek pasů členů internacionální brigády.
Na jaře 1937 jsem tuhle poštu v Moskvě několikrát viděl v úřadovnách zahraničního oddělení OGPU. Jednoho dne došel svazek asi stovky pasů, polovina z nich amerických. Patřily mrtvým vojákům. To byl velký úlovek, důvod k oslavě. Pasy mrtvých se po několikatýdenním pátrání v rodinné historii původních majitelů snadno přizpůsobí novým nositelům, agentům OGPU.
Zatímco se v popředí utvářela internacionální brigáda, armáda Kominterny, přijížděly tiše ryze ruské jednotky Rudé armády a zaujímaly svá místa za španělskou frontou. Sovětského vojenského personálu nebylo ve Španělsku nikdy víc než dva tisíce mužů a v boji byli jen piloti a tankoví důstojníci. Většina Rusů byli odborníci — lidé z generálního štábu, vojenští instruktoři, inženýři, specialisté na budování válečného průmyslu, znalci chemické války, letečtí mechanici, radisté a dělostřelečtí odborníci. Tihle lidé z Rudé armády byli od španělských civilistů odděleni, jak jen to šlo, bydleli zvlášť a nikdy jim nebylo dovoleno stýkat se jakkoli se španělskými politickými skupinami nebo osobnostmi. OGPU je neustále hlídala, jednak aby jejich přítomnost ve Španělsku zůstala tajemstvím, jednak aby Rudou armádu nenakazilo politické kacířství.
Tenhle zvláštní expediční sbor byl přímo podřízen generálu Janu Berzinovi, jedné ze dvou předních sovětských osobností, které Stalin pověřil velením nad svou intervencí ve Španělsku. Druhou byl Artur Staševskij8, oficiálně sovětský obchodní vyslanec v Barceloně. To byli skuteční tajemní muži Moskvy za kulisami španělského válčiště, a zatímco shromažďovali všechny páky španělské republikánské vlády do svých rukou, o jejich posláních nikdo nevěděl.
Generál Berzin sloužil patnáct let9 jako šéf vojenské rozvědky Rudé armády. Rodák z Lotyšska vedl v šestnácti letech partyzánský oddíl v revolučním boji proti carovi. Byl raněn, zajat a v roce 1906 odsouzen k smrti. Vzhledem k jeho mladému věku mu však carská vláda trest zmírnila na nucené práce na Sibiři. Uprchl a v době, kdy byl car svržen, žil životem ilegálního revolucionáře. Berzin vstoupil za Trockého do Rudé armády a vypracoval se k mocnému postavení ve vrchním velení. Statný, už prošedivělý, skoupý na slovo a prohnaný — toho si Stalin vybral, aby zorganizoval a řídil republikánskou armádu.
Stalinovým hlavním politickým komisařem ve Španělsku byl Artur Staševskij. Pocházel z polské rodiny. Malý a zavalitý, vypadal jako obchodník a nominálně jím také byl — sovětským obchodním vyslancem v Barceloně. I Staševskij ale sloužil v Rudé armádě. Z vojenské služby odešel, aby se ujal úkolu zreorganizovat ruský kožešnický průmysl v době, kdy bylo toto důležité odvětví na kolenou. Uspěl skvěle; oživil ruský obchod s kožešinami na všech světových trzích a při té příležitosti podnikl cestu do Spojených států. Teď mu Stalin svěřil úkol ovládat politické a finanční otěže republikánského Španělska.
Zatímco Berzin a Staševskij pracovali v zákulisí, stála internacionální brigáda ve světle reflektorů okázalého republikánského tažení. Zahraničním válečným zpravodajům na španělské frontě se tajemným mužem zdál Emil Kleber10, velitel internacionální brigády. Miliony čtenářů si Klebera budou pamatovat jako nejzdramatizovanější postavu hrdinské obrany Madridu.
Kleber byl světu v rozhovorech a portrétech představen jako silný muž dne, předurčený sehrát závažnou roli v dějinách Španělska i světa. Jeho zjev těm legendám dodával barvu. Byl vysoké postavy, rysy měl těžké a kštice šedivých vlasů popírala jeho jedenačtyřicet let. Svět ho poznal jako dobrodruha ve zbrani, naturalizovaného Kanaďana, rodáka z Rakouska, který se jako rakouský válečný zajatec v Rusku přidal k bělogvardějcům v jejich boji proti bolševikům, aby nakonec přece jen přešel ke komunismu.
Ten obraz se slepil v moskevském ústředí OGPU, které Kleberovi dodalo i falešný kanadský pas. Kleber hrál svou roli, jak mu OGPU nadiktovala. Osnovu jeho rozhovorů mu připravili agenti Kremlu.
Znal jsem Klebera i jeho ženu, děti a bratra mnoho let. Doopravdy se jmenoval Stern. Byl rodák z Bukoviny, tehdy rakouské a dnes rumunské. Za světové války sloužil jako důstojník, carská vojska ho zajala a poslala do tábora v sibiřském Krasnojarsku. Po sovětské revoluci vstoupil do bolševické strany a do Rudé armády a celou ruskou občanskou válku bojoval na sovětské straně. Pak navštěvoval Frunzeho vojenskou akademii, kterou absolvoval v roce 1924. Nějaký čas jsme spolu pracovali ve zpravodajském oddělení generálního štábu. V roce 1927 byl Kleber přidělen k vojenské sekci Kominterny a působil jako instruktor v jejích vojenských školách. Pro Kominternu jezdil s důvěrnými úkoly do Číny.
Kleber nikdy nebyl v Kanadě a s bělogvardějci se nikdy nestýkal. Ten výmysl měl zakrýt, že je štábním důstojníkem Rudé armády. Jeho úloha velitele internacionální brigády tím byla věrohodnější. Ve skutečnosti neměl přes dramatickou roli, která mu byla přidělena, v sovětském soustrojí žádnou moc. V listopadu 1936 byl tenhle ruský generál jmenován vrchním velitelem sil španělské vlády v severním úseku madridské fronty.
V jednom z prvních listopadových dnů jsem odletěl z Marseille do Barcelony. Čekající auto mě odvezlo do hotelu v centru, který byl v Barceloně sovětským hlavním stanem. Cizí hosté tam bydlet nesměli. Tam jsem se setkal se Staševským, naším obchodním vyslancem, a s členy jeho štábu. Tam bydlel a pracoval náš vojenský zpravodajský štáb v Katalánsku pod dohledem generála Akulova.
Přijel jsem do Barcelony, abych své agenty na Frankově území podřídil rozkazům štábních důstojníků, kteří vedli vojenské operace tajně řízené generálem Berzinem. Měl jsem za to, že zprávy, které jsem z povstaleckých pásem dostával, budou užitečnější v Madridu a Barceloně než v Moskvě.
Generál Akulov zorganizoval naši tajnou zpravodajskou službu v nepřátelském táboře nanejvýš účinně. Naši tamní radisté pracovali bez přestání a denně předávali přenosnými vysílačkami zásadní informace.
Přirozeně jsem se nejdřív ptal na vyhlídky na vojenské vítězství. Odpověď zněla v podstatě takto: „Je to tady v příšerném zmatku. Jediná útěcha je, že na druhé straně je ten zmatek ještě větší.“
Generál Berzin neúnavně pracoval na tom, aby z neukázněných a nesourodých ozbrojených oddílů vytvořil armádu. Naléhal na Caballera, aby zavedl brannou povinnost.
Berzin shromáždil skupinu ruských štábních důstojníků a dělal z nich páteř republikánského velení. V zoufalých listopadových a prosincových týdnech se přední měrou podílel na organizaci obrany Madridu. Byl však zamaskován tak důkladně, že už o jeho přítomnosti ve Španělsku, natož o tom, kdo je, vědělo jen půl tuctu nejvyšších republikánů.
Berzin trval na tom, aby byl jmenován vrchní velitel. Republikánská vláda, opřená o žárlivé strany a frakce, takovou pravomoc zřídit nechtěla. Berzin našel vhodného kandidáta v generálu Josém Miajovi11, dobrém vojákovi bez politických ctižádostí. Během několika týdnů — v listopadu 1936 — Miajovo jmenování prosadil a ten si vrchní velení udržel až do konce občanské války.
Artur Staševskij zatím vynakládal všechny síly na to, aby se vláda nad financemi republiky dostala do sovětských rukou. Španělsko i Španěly měl rád. Jeho úkol ho uchvacoval; měl pocit, že znovu prožívá, co zažil o dvacet let dřív v ruské revoluci.
V Juanu Negrínovi12, ministru financí madridského kabinetu, objevil ochotného spolupracovníka svých finančních plánů. Madrid téměř nemohl otevřeně koupit zbraně nikde na světovém trhu. Španělská republika uložila značnou část španělské zlaté rezervy v pařížských bankách v naději, že bude z Francie dovážet válečný materiál. Vyvstala však nepřekonatelná potíž: francouzské banky odmítly zlato uvolnit, protože Franco hrozil, že na ně v případě svého vítězství vznese nároky. Takové nároky by vzdálený Kreml, jakmile by zlato jednou držel, trápily pramálo. Staševskij nabídl, že španělské zlato odveze do sovětského Ruska a Madridu za ně dodá zbraně a střelivo. Prostřednictvím Negrína obchod s Caballerovou vládou uzavřel.
Nějak se pověst o tom obchodu dostala do ciziny. V zahraničním tisku zazněla obvinění, že Caballero dal část národní zlaté rezervy do zástavy za sovětskou pomoc. Třetího prosince, zatímco se odvoz zlata zařizoval, Moskva oficiálně popřela, že by k takovému obchodu došlo — stejně jako soustavně popírala, že sovětská intervence ve Španělsku vůbec existuje. V našem užším kruhu se tehdy Staševskému žertem říkalo „nejbohatší muž světa“, protože měl španělskou státní pokladnu ve své moci.
V mých listopadových rozhovorech se Staševským v Barceloně už prosvítaly Stalinovy další kroky ve Španělsku. Staševskij přede mnou netajil, že příštím předsedou madridské vlády bude Juan Negrín. Caballero byl tehdy obecně pokládán za oblíbence Kremlu, ale Staševskij už měl za jeho nástupce vybraného Negrína.
Caballero byl opravdový radikál, revoluční idealista. Práci OGPU navíc nepřál; ta pod Orlovem začínala ve Španělsku rozvíjet stejně jako v Rusku rozsáhlou čistku mezi všemi odpadlíky, nezávislými a antistalinisty, které strana hází na jednu hromadu pod nálepku „trockisté“.
Doktor Juan Negrín měl naproti tomu všechny vlohy byrokratického politika. Ačkoli profesor, byl to praktický člověk s rozhledem obchodníka. Přesně ten typ, který se Stalinovi hodil. Stejně jako generál Miaja by byl dobrou fasádou, kterou lze ukázat Paříži, Londýnu a Ženevě. Vnějšímu světu by zapůsobil „rozumností“ a „slušností“ španělské republikánské věci; revolučními poznámkami by nikoho nevylekal. Měl ruskou ženu, a jako praktický člověk navíc vítal, že někdo jeho zemi pročistí od „neovladatelných“ a „výtržníků“ — ať už je to ruka kterákoli, třeba i cizí ruka Stalinova.
Doktor Negrín ovšem viděl jedinou záchranu své země v těsné spolupráci se Sovětským svazem. Bylo zjevné, že činná podpora může přijít jen odtamtud. Byl ochoten jít Stalinovi ve všem na ruku a obětovat všechny ostatní ohledy, jen aby tu pomoc zajistil.
O tomhle se mluvilo, když jsem byl v Barceloně, půl roku před pádem Caballerovy vlády. Tak dlouho ta změna trvala. Nakonec se uskutečnila s pomocí spiknutí, které OGPU nastrojila v Barceloně. Oficiální sovětský velvyslanec Marcel Rosenberg13 tam řečnil a držel se na očích veřejnosti, ale Kreml ho nikdy nepokládal za důležitého. Stalinovu práci dělal tiše a účinně Staševskij.
Slucký, šéf zahraničního oddělení OGPU, dostal z Moskvy rozkaz prohlédnout tamní tajnou policii budovanou podle ruského vzoru. Přijel den nebo dva po mém odjezdu. OGPU tehdy rozkvétala po celém republikánském území, soustředila se ale na Katalánsko, kde byly nezávislé skupiny nejsilnější a kde měli stranické ústředí i skuteční trockisté.
„Mají tam dobrý materiál,“ řekl mi Slucký, když se o několik týdnů později vrátil do Paříže, „ale chybí jim zkušenost. Nemůžeme připustit, aby se Španělsko stalo volným tábořištěm pro všechny protisovětské živly, které se tam slétají z celého světa. Koneckonců je to teď naše Španělsko, část sovětské fronty. Musíme ho mít pevně pro sebe. Kdo ví, kolik je mezi těmi dobrovolníky špehů? A pokud jde o anarchisty a trockisty, i když jsou to protifašističtí vojáci, jsou to naši nepřátelé. Jsou to kontrarevolucionáři a musíme je vykořenit.“
OGPU odvedla skvělý kus práce. Už v prosinci 1936 se Madridem, Barcelonou a Valencií hnal teror. OGPU měla vlastní zvláštní věznice. Její jednotky prováděly vraždy a únosy. Plnila skryté kobky a podnikala bleskové zátahy. Působila pochopitelně nezávisle na republikánské vládě. Ministerstvo spravedlnosti nad OGPU nemělo žádnou pravomoc; byla to říše v říši. Byla to moc, před níž se třásli i někteří nejvyšší činitelé Caballerovy vlády. Zdálo se, že Sovětský svaz svírá republikánské Španělsko, jako by už bylo sovětským majetkem.
Šestnáctého prosince vydal Largo Caballero vzdorné provolání proti Frankovi: „Madrid nepadne! Teď válka teprve začne, protože teď máme potřebný válečný materiál.“
Následujícího dne v Moskvě Stalinova oficiální hlásná trouba, list Pravda, otevřeně prohlásila, že čistka v Katalánsku, která už začala, „bude provedena se stejnou energií, s jakou byla provedena v Sovětském svazu“.
Hrdinská a zoufalá obrana Madridu vrcholila. Frankovy letky ničily hlavní město, jeho vojska byla skoro na předměstích. Republikáni už ale měli bombardéry a piloty, tanky a dělostřelectvo. Naše vojenská pomoc přišla právě včas, aby Madrid zachránila. Generál Berzin a jeho štáb tiše řídili boje, kterým veřejně velel generál Miaja a které Kleber, generál Kominterny, předváděl světu jako drama.
Skvělé činy internacionální brigády a hmotná pomoc ze Sovětského svazu podnítily růst španělské komunistické strany tak, že v lednu 1937 měla přes dvě stě tisíc členů. Záchrana Madridu nesmírně zvýšila sovětskou prestiž.
Zároveň to znamenalo konec první fáze Stalinovy intervence v občanské válce. Stalinizace Španělska teď začala s ponurou vážností. Velení měla OGPU. Kominterna byla odsunuta dozadu. Čtvrtého února 1937 byl generál Kleber zbaven velení internacionální brigády. Oznámilo se, že tento generál Kominterny má být přeložen do Málagy, aby tam zorganizoval republikánskou obranu. Víckrát o něm nikdo neslyšel.
O několik týdnů později jsem se v Moskvě dozvěděl, že Kleberovo zmizení souvisí s čistkou v Rudé armádě a s četným zatýkáním štábních důstojníků. Mnozí z jeho blízkých druhů byli jako spiklenci popravováni Stalinovými popravčími četami. Narazil jsem na Kleberova bratra, kterého v dubnu odvolali ze zahraničí. Za několik dní zatkla OGPU i jeho.
Zmizení generála Kominterny ve velké čistce znamenalo prostě to, že patřil k těm, kdo už Stalinovi nebyli k užitku, a že věděl příliš mnoho. Stalin rozhodl, že Kominterna svou práci ve Španělsku odvedla. Berzin a Staševskij teď měli vládu pevně v hrsti.
Zmizení generála Klebera nevyvolalo u těch, kdo ho po celém světě opěvovali, jediný komentář. Jeho vyrobená sláva zemřela s ním. Generál Lukács měl snad u bohů víc štěstí. Byl to maďarský komunistický spisovatel, vlastním jménem Máté Zalka, a padl na španělské frontě.
Úspěšná obrana Madridu sovětskými zbraněmi dala OGPU nové příležitosti rozšířit svou moc. Zatčeny byly tisíce lidí, mezi nimi mnoho zahraničních dobrovolníků, kteří přijeli bojovat proti Frankovi. Jakákoli kritika metod, jakýkoli nelichotivý názor na Stalinovu diktaturu v Rusku, jakýkoli styk s lidmi kacířského politického přesvědčení se staly velezradou. OGPU používala všechny v Moskvě známé metody, jak vymáhat doznání a jak popravovat bez soudu.
Nevím, kolik antistalinistů bylo v republikánském Španělsku popraveno. Mohl bych popsat desítky jednotlivých případů, omezím se však na jednu pravděpodobnou oběť, která snad ještě žije. Těch několik skutečností, které uvedu, může jeho rodině pomoci zachránit ho. Mladý Angličan, radiotechnik jménem Friend, měl v Leningradě bratra ženatého s Ruskou. Byl to nadšený antifašista a sovětské Rusko bylo zemí jeho snů. Po dlouhém úsilí se mu podařilo získat povolení ke vstupu do Sovětského svazu a usadil se tam.
Když začala sovětská intervence, poslali ho do Španělska jako radiotechnika. Začátkem roku 1937 došlo do moskevského ústředí OGPU hlášení, že Friend projevuje „trockistické sympatie“. Toho hocha jsem znal a nemám nejmenší pochybnost, že byl republikánské věci i Sovětskému svazu oddán celým srdcem. Stýkal se sice se socialisty a jinými radikály, což bylo u mladého Angličana zcela přirozené, protože nevěděl o neviditelné čínské zdi, která sovětský personál od Španělů oddělovala.
Později jsem se na něj jednoho z činitelů OGPU v Moskvě zeptal a dostal vyhýbavou odpověď. Když jsem se vyptával dál, dozvěděl jsem se, že Frienda přivezli jako vězně do Oděsy. Pověděli mi, jakou lstí ho dostali. OGPU ve Španělsku ho vylákala na sovětskou loď pod záminkou, že je třeba opravit lodní vysílačku. Friend neměl tušení, že po něm OGPU jde. Jakmile byl na palubě, zmocnili se ho. Dvanáctého dubna ho uvrhli do kobek OGPU v Moskvě. Jeho bratr v Leningradě ani jeho rodina v Anglii dodnes nevědí, co se s ním stalo. Ani mně se nepodařilo zjistit, zda byl popraven jako „špion“, nebo zda dnes žije v nějakém odlehlém koncentračním táboře.
Takových zmizení byl bezpočet. Některé lidi unesli a odvezli do sovětského Ruska. Jiné ve Španělsku zavraždili. Jedním z nejproslulejších případů je Andrés Nin14, vůdce revoluční Strany marxistického sjednocení (POUM15). Nin býval kdysi trockistou a před lety jedním z vůdců Kominterny. Se skupinou svých druhů zmizel Nin z vězení, kam je OGPU zavřela. Jejich těla se našla teprve poté, co do Španělska přijela komise britských poslanců, aby jejich zmizení vyšetřila. Dalším význačným případem je mladý Smillie, syn slavného britského dělnického vůdce Roberta Smillieho, zavražděný ve vězení OGPU ve Španělsku. A ještě jedním je Mark Rein16, syn ruského socialistického vůdce v emigraci Rafaila Abramoviče17 (viz kapitolu IV).
Práce OGPU na španělské půdě vytvořila v protifašistických řadách republiky trhlinu. Caballerovi a jeho lidem začínalo svítat, že nevěděli, co činí, když si v jednotné frontě podali ruku s komunistickou stranou. Premiér Caballero neměl pro sovětský teror žaludek; ten mu decimoval vlastní stranu a kosil jeho politické spojence. Autonomní katalánská vláda, která se čistce OGPU bránila zuby nehty, měla Caballerovo požehnání. Ve Španělsku dozrávala vnitřní krize.
Zevnitř v Moskvě, kde se o vnitřních věcech Španělska rozhodovalo, jsem tu krizi sledoval, jak se vyvíjí a jak vrcholí.
V březnu 1937 jsem četl důvěrnou zprávu generála Berzina komisaři války Vorošilovovi. Četl ji i Ježov, Jagodův nástupce v čele OGPU (od té doby rovněž „zlikvidovaný“). Takové zprávy byly ovšem určeny samotnému Stalinovi, třebaže adresovány bezprostřednímu nadřízenému pisatele.
Berzin podal optimistický odhad vojenské situace, pochválil generalissima Miaju a pak hlásil, že ve vysokých španělských kruzích vládne vůči OGPU rozhořčení a zaznívají protesty. Uvedl, že naši agenti OGPU kompromitují sovětskou autoritu ve Španělsku tím, jak neoprávněně zasahují a špehují ve vládních kruzích. Končil požadavkem, aby byl Orlov okamžitě ze Španělska odvolán.
„Berzin má naprostou pravdu,“ poznamenal ke mně Slucký, když jsem zprávu dočetl. Slucký, šéf zahraničního oddělení OGPU, dodal, že se naši lidé ve Španělsku chovají jako v kolonii a jednají i se španělskými vůdci tak, jak kolonisté jednají s domorodci. Když jsem se ho zeptal, jestli se s Orlovem něco udělá, řekl Slucký, že to je na Ježovovi.
Ježov, vrchní maršál probíhající velké čistky, sám na Španělsko hleděl jako na ruskou provincii. Berzinovy druhy v Rudé armádě navíc už sbírali po celém Sovětském svazu a Berzinův vlastní život nebyl o nic jistější než kterýkoli jiný. Když tolik jeho soudruhů uvízlo v sítích OGPU, musel Kreml na každou jeho zprávu hledět s podezřením.
V dubnu přijel Staševskij do Moskvy, aby o španělské situaci podal zprávu osobně Stalinovi. Ačkoli byl stalinista jako skála a nepohnutě pravověrný stranický člověk, i Staševskij měl za to, že počínání OGPU v republikánských oblastech je chyba. Stejně jako generál Berzin byl proti povýšeným koloniálním metodám, které Rusové na španělské půdě používali.
Staševskij neměl pro odpadlíky ani pro „trockisty“ v Rusku žádné pochopení a metody, jimiž na ně OGPU šla, schvaloval, ale měl za to, že řádné španělské politické strany by OGPU respektovat měla. Opatrně nadhodil, že by Stalin snad španělskou politiku OGPU změnit mohl. „Hospodář“ předstíral, že s ním souhlasí, a Staševskij odcházel z Kremlu povznesen.
Později jednal s maršálem Tuchačevským a při té rozmluvě upozornil na hanebné chování sovětských činitelů ve Španělsku. Ta porada vyvolala v úzkém kruhu hodně řečí, zčásti i proto, jak pošramocené už bylo Tuchačevského postavení. Maršál si plně uvědomoval, že je třeba přitáhnout uzdu těm, kdo se ve Španělsku chovali, jako by to byla dobytá zem, ale sám už neměl moc, aby je usměrnil.
Se Staševským jsme mluvili několikrát. Čekal, že Caballero zakrátko padne a nastoupí Negrín, muž, kterého si na předsednictví vlády vychoval.
„Ve Španělsku máme před sebou velké boje,“ poznamenal nejednou.
Těm z nás, kdo Stalinově politice rozuměli, to bylo jasné. V záměru udělat ze Španělska zemi závislou na Kremlu Stalin své úspěchy upevnil a chystal se k dalšímu náporu. Kominterna z obrazu mizela docela. Otěže španělské armády teď držel v rukou Berzin. Staševskij převedl většinu zlaté rezervy Španělské banky do Moskvy. Stroj OGPU jel na plné obrátky. Celý podnik probíhal podle Stalinova pokynu: „Zůstat mimo dostřel!“ Rizikům mezinárodní války jsme se vyhnuli, a přesto se Stalinův cíl zdál na dosah.
Jedinou velkou překážkou v cestě bylo Katalánsko. Katalánci byli protistalinští a patřili k hlavním oporám Caballerovy vlády. Chtěl-li Stalin ovládnout všechno, musel Katalánsko ještě podrobit své vládě a Caballera odstranit.
Zdůraznila mi to zpráva jednoho z vůdců ruské anarchistické skupiny v Paříži, který byl tajným agentem OGPU. Byl vyslán do Barcelony, kde se jako významný anarchista těšil důvěře anarchosyndikalistů v místní vládě. Jeho posláním bylo dělat provokatéra — podněcovat Katalánce k nerozvážným činům, které by odůvodnily, aby byla přivolána armáda, jako by šlo o potlačení vzpoury v zápolí.
Jeho zpráva měla nejméně třicet stran. Jako všechna naše tajná hlášení přišla na drobných svitcích fotografického filmu. Zvláštní oddělení moskevského ústředí je na práci s těmi filmy vybaveno nejlepšími americkými fotografickými přístroji. Každá strana zprávy byla zvětšenina.
Agent podrobně hlásil své porady s vůdci různých stran, jejichž důvěru sdílel, a opatření, jimiž je podněcoval k činům, které by OGPU dodaly záminku k jejich zničení. Byl si jist, že v Barceloně zakrátko propukne povstání.
Další zpráva, kterou jsem přečetl, přišla od Josého Díaze, vůdce španělské komunistické strany, a byla adresována Dimitrovovi, předsedovi Kominterny. Dimitrov ji okamžitě poslal do ústředí OGPU, protože už dávno pochopil, kdo je jeho pán. Díaz sepsul Caballera jako snílka a frázistu, který se stalinistům nikdy nestane spolehlivým spojencem. Negrína chválil. Popsal práci, kterou komunisté dělají mezi socialisty a anarchosyndikalisty, aby je zevnitř podlomili.
Z těch zpráv bylo jasné, že OGPU chystá plán rozdrtit v Barceloně „neovladatelné“ živly a uchvátit moc pro Stalina.
Druhého května mi Slucký telefonoval do hotelu Savoy a požádal mě, abych zašel k jednomu významnému španělskému komunistovi jménem García. Byl to šéf tajné služby republikánské vlády, která teď měla hlavní město ve Valencii. Poslali ho do Ruska na prvomájové oslavy. Protože všichni mysleli na čistku, zůstal telegram ohlašující jeho příjezd bez povšimnutí. Nikdo ho nepřivítal a on byl v hotelu Nová Moskva úplně sám. Slucký mě požádal, abych to opomenutí, jak nejlépe dovedu, napravil.
Zašel jsem s jedním druhem Garcíu navštívit a našel jsem upraveného, rázného muže něco přes třicet. Řekl mi, že mu tu malou dovolenou v sovětském hlavním městě laskavě zařídil jeho dobrý přítel Orlov, šéf OGPU ve Španělsku.
„Přijel jsem rád,“ řekl, „ale nikdo mě nepřivítal a na Rudé náměstí jsem na Prvního máje nedostal propustku. Z přehlídky jsem viděl jen záblesky přes řeku, odsud z okna.“
Soudruhu Garcíovi jsme se omluvili a vzali ho na večeři do Savoye. Poznamenal, že sovětští dělníci v ulicích jsou očividně na tom mnohem hůř než dělníci španělští, a to i za občanské války. Všiml si, že zásob je málo, a zeptal se mě, proč se sovětské vládě nedaří zvedat životní úroveň mas.
Když jsem Sluckého viděl, zeptal jsem se ho: „Co to má být, že jste toho Španěla přivezli sem?“
„Orlov ho chce mít z cesty,“ řekl Slucký. „Musíme ho tu do konce května zdržet a zaměstnat.“
Po přečtení těch zpráv jsem se nemusel ptát, co Orlov v květnu zamýšlí.
Zprávy z Barcelony vtrhly do světa jako senzace. Titulky křičely: Anarchistická vzpoura v Barceloně! Dopisovatelé hlásili protistalinské spiknutí v hlavním městě Katalánska, boj o telefonní ústřednu, pouliční výtržnosti, barikády, popravy. Barcelonské květnové dny dodnes v dějinách naší doby vystupují jako bratrovražedná válka mezi antifašisty, zatímco na ně Franco útočil. Podle oficiálních prohlášení se katalánští revolucionáři zrádně pokusili chopit moci ve chvíli, kdy bylo každé síly potřeba k odporu proti fašismu. Jiná verze barcelonské tragédie, předložená tisku a opakovaná po celém světě, říká, že to byla vzpoura „několika neovladatelných živlů, které se dostaly do krajního křídla anarchistického hnutí, aby vyvolaly nepokoje ve prospěch nepřátel republiky“.
Skutečnost je taková, že v Katalánsku byla velká většina dělnictva vášnivě protistalinská. Stalin věděl, že zúčtování je nevyhnutelné, ale věděl také, že opoziční síly jsou těžce rozdělené a že je lze rychlým a smělým zákrokem rozdrtit. OGPU rozdmýchávala oheň a popouzela syndikalisty, anarchisty a socialisty proti sobě. Po pěti dnech krveprolití, v nichž bylo pět set lidí zabito a víc než tisíc zraněno, se Katalánsko stalo otázkou, která měla rozhodnout, zda Caballerova vláda obstojí, nebo padne. Španělští komunisté vedení Díazem požadovali potlačení všech protistalinských stran a odborů v Katalánsku, podřízení novin, rozhlasových stanic a schůzovních sálů OGPU a okamžité a úplné vyhlazení všech protistalinských hnutí na celém republikánském území. Largo Caballero těmto požadavkům ustoupit nechtěl a patnáctého května byl přinucen podat demisi. Předsedou nové vlády se stal doktor Juan Negrín, jak to Staševskij dávno rozhodl. Jeho vláda byla provolávána za „vládu vítězství“. Negrín zůstal předsedou vlády až do zhroucení republikánské obrany v březnu 1939.
Jak García uslyšel zprávy z Barcelony, přiběhl ke mně v krajním rozrušení. Byl na španělském velvyslanectví. Chtěl se okamžitě vrátit do Španělska. Nemohl pochopit, proč nesmí odjet. Slucký ho ale pustit nechtěl; Orlov v Barceloně Garcíu v okolí nechtěl. Byl to sice významný komunista, ale mohl dělat potíže. OGPU v Barceloně zatýkala hromadně. Slucký Garcíovi nabídl cestu na Kavkaz a na Krym s tím, že sovětská vláda si přeje, aby všechno viděl. García chtěl ale domů. Samozřejmě nejel.
Na španělském velvyslanectví se García seznámil se čtyřmi dalšími Španěly, kteří se také chtěli dostat domů. Těm čtyřem opatřili dva prostorné pokoje v hotelu Metropol. Provedli je po všech moskevských muzeích, po všech pamětihodnostech v hlavním městě i v okolí. Byli na Krymu, na Kavkaze, v Leningradě, dokonce i u dněprostrojské přehrady. Pět měsíců si prohlíželi pamětihodnosti Sovětského svazu.
Denně chodili na španělské velvyslanectví pro zprávy z domova. Denně se snažili dostat zpátky své pasy. Z rozhovorů s nimi jsem usoudil, že vědí, že jsou zajatci. Jejich vláda jim pomoci nemohla; jejich vládě vládl Stalin.
Zeptal jsem se Sluckého, kdo to je.
„Ti čtyři?“ řekl. „To jsou pokladníci Španělské banky. Přijeli se zásilkou zlata. Tři měsíce je dnem i nocí přepočítávali a pak ještě ověřovali čísla. A teď chtějí domů!“
Když jsem se Sluckého zeptal, jak to skončí, odpověděl: „Budou mít štěstí, jestli se odsud dostanou, až válka skončí. Prozatím budou muset zůstat v našich rukou.“
Několik dní předtím, než mi Slucký vyprávěl o pokladnících Španělské banky, jsem si v moskevském tisku všiml seznamu vysokých činitelů OGPU, kteří dostali Řád rudého praporu. Bylo mezi nimi několik známých jmen. Napadlo mě zeptat se Sluckého, jaká vynikající služba jim to vytoužené vyznamenání přinesla. Řekl, že ti vyznamenaní vedli zvláštní četu asi třiceti spolehlivých důstojníků, kterou v prosinci poslali do Odesy pracovat jako přístavní dělníky.
Přijelo tehdy ze Španělska ohromné množství zlata. Stalin chtěl vykládání toho bohatství svěřit jedině nejvyšším činitelům své tajné policie, protože se bál, aby se o tom nerozneslo. Lidi na ten úkol nechal vybírat osobně Ježova. Celá operace byla obestřena tak mimořádným tajemstvím, že jsem o ní tehdy slyšel poprvé.
Jeden z mých společníků, který se té neobvyklé výpravy zúčastnil, mi to v Odese popsal. Celé okolí mola bylo vyklizeno a obklopeno kordony zvláštních jednotek. Přes ten vyklizený a prázdný prostor od mola až ke železniční koleji přenášeli nejvyšší činitelé OGPU bedny se zlatem na vlastních hřbetech. Dny a dny ten náklad zlata nosili a nakládali jej do nákladních vagonů, které pak jely pod ozbrojenou ochranou do Moskvy.
Pokusil se mi dát představu o tom, kolik toho zlata v Odese vyložili. Šli jsme právě přes obrovské Rudé náměstí. Ukázal na tu rozlehlou prázdnou plochu okolo nás a řekl: „Kdyby se všechny bedny zlata, které jsme v odeských skladištích naskládali, položily tady na Rudém náměstí jedna vedle druhé, pokryly by ho od jednoho konce na druhý.“ Takhle mi velikost té kořisti vykreslil.
Bohatství, které Stalin ze Španělska získal, šlo určitě do stovek milionů dolarů a mohlo dosáhnout půl miliardy.
Krátce po pádu Caballerovy vlády jsem jednoho dne seděl u Sluckého v kanceláři, když zazvonil telefon. Volali ze zvláštního oddělení. Chtěli vědět, jestli slečna Staševská opustila Sovětský svaz.
Slucký, přítel Staševského a jeho rodiny, byl znepokojen. Z druhého telefonu zavolal pasové oddělení. Když položil sluchátko, oddechl si. Slečna Staševská přešla hranici. Tu zprávu zvláštnímu oddělení předal.
Oba jsme věděli, že ten dotaz nevěstí pro Staševského nic dobrého. Tehdy se už vrátil na své místo v Barceloně. Jeho žena Regina byla v Paříži a pracovala v sovětském pavilonu na výstavě. Staševskij zařídil, aby k matce přijela jejich devatenáctiletá dcera a pracovala tam s ní. Dívka do Paříže dorazila, ale za měsíc, v červnu, dostala pokyn odvézt do Moskvy nějaké exponáty ze sovětského pavilonu. Bez jakéhokoli podezření se vrátila do Sovětského svazu.
Jejího otce mezitím ze Španělska odvolali. V červenci 1937 jsem byl zpátky v Paříži. Telefonoval jsem paní Staševské znovu a znovu, abych zjistil, kdy tam její muž přijede. Jednoho dne mi řekla, že její muž s generálem Berzinem Paříží projeli, ale zastavili se jen mezi dvěma vlaky a ve velkém spěchu pokračovali do Moskvy. Nedokázala skrýt úzkost. V červnu Stalin vyhladil téměř celé vrchní velení Rudé armády, v čele s maršálem Tuchačevským.
S paní Staševskou jsem se vídal opakovaně. Od dcery ani od muže nedostala žádnou zprávu. Začala telefonovat do jejich moskevského bytu, protože věděla, že nejsou-li tam, bude v bytě žít přítel. Několik dní a nocí nechávala meziměstské spojovatelky vytáčet své číslo. Hlášení bylo vždycky stejné: „Nikdo se nehlásí.“
Nemohla pochopit, co se děje, a zkoušela to dál. Konečně se spojení povedlo. Ozvala se služka. Staševskij nepřijel. Nikdo v bytě ani nevěděl, že je v Moskvě. A o dívce, kterou o měsíc dřív vylákali jako rukojmí, také nic.
Dva týdny uplynuly bez zpráv. Začátkem srpna dostala paní Staševská od muže krátký dopis s žádostí, aby všechno uzavřela a vrátila se do Moskvy. Po těch telefonátech věděla, že ten dopis přišel z vězení. Sbalila se a vrátila se do Sovětského svazu — ke všemu, co jí na světě zbylo.
Zmizel i generál Berzin. Popravy nejvyšších velitelů Rudé armády pro Berzina nevěštily nic dobrého. Stejně jako Staševskij byl od začátku sovětské revoluce, tedy bezmála dvacet let, v důvěrném spojení s komisaři a generály, které čistka smetla. Proti té skutečnosti neznamenaly jeho úspěchy ve Španělsku ani jeho přísná a poslušná věrnost nic. Dodnes patří k té velké řadě zmizelých sovětských vůdců, jejichž osud se dá jen dohadovat a nemusí vyjít najevo nikdy.
V té době, v létě 1937, právě když se zdálo, že Stalin v dalekém Španělsku svého cíle dosáhl, udeřilo Japonsko na Čínu. Hrozba Sovětskému svazu na Dálném východě začala být znepokojivá. Japonské síly obsadily Peking, bombardovaly Šanghaj, postupovaly na Nanking. Čankajškova vláda se s Moskvou smířila a žádala o sovětskou pomoc.
Fašistické mocnosti zároveň na Západě vystupovaly čím dál útočněji. Itálie a Německo zasáhly otevřeně na Frankově straně. Vojenské postavení španělské republiky se stávalo stále obtížnějším. Chtěl-li Stalin svůj španělský výtěžek zhodnotit, musel by jí teď dát pomoc v plné míře, jaké bylo třeba k porážce Franka a jeho spojenců. Víc než kdy dřív se mu ale nechtělo riskovat velkou válku. Jeho heslo „Zůstat mimo dostřel!“ znělo po japonském vpádu do Číny a po hrozbě sibiřské hranici ještě naléhavěji.
Stalinova role ve Španělsku se chýlila k nedůstojnému konci. Zasáhl tam v naději, že si ze závislého Španělska udělá odrazový můstek a vybuduje cestu z Moskvy do Londýna a Paříže, a tím nakonec i do Německa. Jeho manévr se nezdařil. Chyběla mu opravdová smělost. Proti nezávislosti španělského národa hrál svou hru smělou rukou, proti Frankovi chabě. V intrikách, které zabíjely, uspěl; ve vedení války selhal.
Léon Blum a Anthony Eden podali demisi. Paříž a Londýn začaly k Frankovi zaujímat přátelštější postoj. Během roku 1938 Stalin ruku ze Španělska postupně stahoval. Z celého dobrodružství mu zůstala jen hromada španělského zlata.
Vysvětlivky
Krivického manželka — Antonina (Tonia) Porfirjevová (1902–1996), dcera dělníka z petrohradských Putilovových závodů. Od poloviny dvacátých let pracovala ve vojenské rozvědce, roku 1925 na sovětském vyslanectví ve Vídni. S Krivickým se vzala 15. května 1926 a roku 1937 s ním a synem Alexandrem (Alekem) uprchla na Západ. Ve Spojených státech žila později pod jménem Antonina Thomasová; zemřela v únoru 1996 v Ossiningu ve státě New York. Syn studoval na Kolumbijské univerzitě a zemřel ve třiceti letech na nádor mozku.↩︎
Kameněv, Lev Borisovič — Vlastním jménem Rozenfeld (1883 Moskva – 25. srpna 1936). Předseda moskevského sovětu 1918–1926, člen politbyra a místopředseda Rady lidových komisařů. Odsouzen a zastřelen v prvním moskevském procesu spolu se Zinovjevem. Rehabilitován 1988.↩︎
Frinovskij, Michail Petrovič — (1898–1940). Čekista, jeden z hlavních vykonavatelů velkého teroru. Od října 1936 náměstek lidového komisaře vnitra Nikolaje Ježova, od dubna 1937 do srpna 1938 jeho první náměstek a náčelník Hlavní správy státní bezpečnosti NKVD; řídil hromadné operace let 1937–1938. V září 1938 jmenován lidovým komisařem válečného loďstva, v dubnu 1939 zatčen a 4. února 1940 zastřelen; rehabilitován nebyl. Krátce před ním byli zastřeleni i jeho syn Oleg a manželka Nina, které soud rehabilitoval roku 1966.↩︎
Slucký, Abram Aronovič — (červenec 1898 Parafijevka, Černihovská gubernie – 17. února 1938 Moskva). Komisař státní bezpečnosti 2. stupně. Od roku 1920 v Čece, od roku 1929 Artuzovův pomocník v zahraničním oddělení OGPU (INO). Od května 1935 náčelník INO GUGB NKVD po Artuzovovi. Řídil operace proti emigraci a odpadlíkům, mezi nimi krádež Trockého archivu v Paříži. Zemřel 17. února 1938.↩︎
Urickij, Semjon Petrovič — (2. března 1895 Čerkasy – 1. srpna 1938 Moskva). Komkor, 1935–1937 náčelník zpravodajské správy Rudé armády po Berzinovi, pak zástupce velitele Moskevského vojenského okruhu. Zatčen v listopadu 1937, zastřelen, rehabilitován 1956. Synovec Mojseje Urického, předsedy petrohradské Čeky, zavražděného roku 1918.↩︎
Orlov, Alexandr Michajlovič — Vlastním jménem Lejba Lazarevič Feldbin, úředně též Lev Lazarevič Nikolskij (21. srpna 1895 Bobrujsk – 25. března 1973 Cleveland). Major státní bezpečnosti, od září 1936 hlavní činitel NKVD v republikánském Španělsku. Podílel se na odvozu španělského zlatého pokladu z Cartageny do Oděsy v říjnu 1936 a řídil represe NKVD proti POUM; na jeho účet jde i únos a zavraždění Andreua Nina. V červenci 1938 odmítl rozkaz dostavit se na sovětskou loď v Antverpách a uprchl do Spojených států. Po Stalinově smrti vydal knihu The Secret History of Stalin's Crimes (1953).↩︎
Díaz, José — (1895 Sevilla – 1942 Tbilisi). Pekař a odborář, 1932–1942 generální tajemník Komunistické strany Španělska. Po porážce republiky v SSSR, zemřel pádem z okna.↩︎
Staševskij, Artur Karlovič — Vlastním jménem Hirschfeld (24. prosince 1890 Mitava – 21. srpna 1937). Sovětský hospodářský činitel a rozvědčík, od října 1936 do června 1937 obchodní zástupce SSSR ve Španělsku. V červnu 1937 zatčen a zastřelen. Podle Krivického byl Stalinovým hlavním mužem ve Španělsku; samotný převoz španělského zlata do SSSR organizoval Alexandr Orlov.↩︎
V rozvědce Berzin sloužil od roku 1920, jejím náčelníkem byl od března 1924 do roku 1935.↩︎
Kleber, Emil — Vlastním jménem Manfred Stern (1896–1954). Důstojník sovětské vojenské rozvědky. Na podzim 1936 velel jako generál Emil Kleber XI. internacionální brigádě při obraně Madridu. Odvolán do Moskvy, roku 1939 odsouzen na patnáct let a 18. února 1954 zemřel v táboře Ozerlag.↩︎
Miaja, José — (1878 – 1958 Mexiko). Generál, od listopadu 1936 předseda Junty pro obranu Madridu. Po válce v exilu v Mexiku.↩︎
Negrín, Juan — (1892–1956). Lékař a socialista, květen 1937 – březen 1939 předseda vlády republiky; opíral se o spolupráci se SSSR a komunisty. Od roku 1939 v exilu, zemřel v Paříži.↩︎
Rosenberg, Marcel Izrailevič — (1896 Varšava – 1938). Diplomat, od 28. srpna 1936 do 19. února 1937 první sovětský velvyslanec v republikánském Španělsku. Po odvolání zatčen a zastřelen.↩︎
Nin, Andrés — (1892 – červen 1937). Katalánský odborář a komunista, ve dvacátých letech v Moskvě činitel Rudé odborové internacionály, stoupenec Trockého. Spoluzakladatel POUM (1935), 1936 ministr spravedlnosti katalánské vlády. 16. června 1937 zatčen, unesen a agenty NKVD zavražděn; tělo se nenašlo.↩︎
POUM — Partido Obrero de Unificación Marxista, Dělnická strana marxistického sjednocení. Založena roku 1935 Andreuem Ninem a Joaquínem Maurínem jako komunistická strana odmítající stalinismus. Po barcelonských květnových bojích 1937 v červnu potlačena a zakázána, její vedení zatčeno.↩︎
Rein, Mark — (1909 Vilno – 1937). Syn Rafaila Abramoviče, novinář, člen německé socialistické skupiny Neu Beginnen. V dubnu 1937 ho v Barceloně unesli agenti NKVD; nikdy se nenašel a pokládá se za mrtvého.↩︎
Abramovič, Rafail Abramovič — Vlastním jménem Rein (21. července 1880 Dvinsk – 11. dubna 1963 New York). Menševický vůdce, předtím v Bundu. Roku 1920 emigroval, žil v Berlíně a Paříži, spoluzakládal a léta redigoval Socialističeskij věstnik; od roku 1940 v USA.↩︎