Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě
II. Konec Kominterny
Komunistická internacionála se zrodila v Moskvě 2. března 1919. Smrtelnou ránu dostala v Moskvě 23. srpna 1939, kdy předseda vlády Molotov a německý ministr zahraničí von Ribbentrop podepsali nacisticko-sovětský pakt. Její rozklad však byl patrný z mnoha věcí, které se staly o léta dřív.
Jednoho květnového rána roku 1934 jsem byl u Volynského, náčelníka kontrašpionážního oddílu OGPU, v jeho kanceláři v desátém patře moskevské Lubjanky. Zdola z ulice se najednou ozvala hudba a mužský zpěv. Podívali jsme se dolů a uviděli průvod. Pochodovalo v něm tři sta členů rakouské socialistické armády, Schutzbundu, kteří hrdinně bojovali na vídeňských barikádách proti fašistické Heimwehr1. Sovětské Rusko poskytlo tomuto malému praporu socialistických bojovníků útočiště.
Na to květnové ráno nikdy nezapomenu: šťastné tváře schutzbundovců, jak pochodují a zpívají svou revoluční píseň Brüder, zur Sonne, zur Freiheit, a bezděčné sbratření ruských zástupů, které se k průvodu přidávaly. Na okamžik jsem zapomněl, kde jsem, ale Volynskij mě snesl na zem.
„Kolik myslíte, že je mezi nimi špionů, Krivickij?“ zeptal se tím nejsamozřejmějším tónem.
„Ani jeden,“ odpověděl jsem rozzlobeně.
„To se velmi mýlíte,“ řekl. „Za šest sedm měsíců jich bude sedmdesát procent sedět v lubjanské věznici.“
Volynskij dobře odhadoval, jak Stalinův stroj pracuje. Z oněch tří set Rakušanů dnes nezůstal na sovětském území jediný. Mnoho jich bylo zatčeno krátce po příjezdu. Jiní, ačkoli věděli, co je doma čeká, se hrnuli na rakouské vyslanectví pro pasy a vraceli se domů, aby si odpykali dlouhé tresty vězení.
„Raději za mřížemi v Rakousku,“ říkali, „než na svobodě v Sovětském svazu.“
Poslední z těch uprchlíků poslala sovětská vláda za španělské občanské války do internacionální brigády. Stalin kráčel rychle cestou k totalitnímu despotismu a Kominterna už dávno svůj původní účel přežila.
Komunistickou internacionálu založila před dvaceti lety ruská bolševická strana2 v přesvědčení, že Evropa stojí na prahu světové revoluce. Lenin, její hybná síla, byl přesvědčen, že socialistické a dělnické strany západní Evropy tím, že v letech 1914 až 1918 podpořily „imperialistickou válku“ vedenou svými vládami, pozbyly podpory dělnických mas. Věřil, že tradiční dělnické strany a odborové ústředny Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států s jejich vírou v zastupitelskou vládu a pokojný vývoj ke spravedlivějšímu společenskému řádu jsou naprosto přežité a že úkolem vítězných ruských bolševiků je poskytnout dělníkům všech národů revoluční vedení. Vidinou, která Lenina vedla, byly komunistické Spojené státy evropské a nakonec světový komunistický řád.
Lenin si byl jist, že bolševici přes všechno nadšení z prvního opojení vítězstvím nedokážou v Rusku vybudovat komunistickou společnost, pokud jim nepřijdou na pomoc dělnické třídy vyspělých zemí. Viděl, že jeho smělý pokus je odsouzen k nezdaru, pokud se k zaostalému zemědělskému Rusku nepřipojí aspoň jeden z velkých průmyslových států. Největší naděje vkládal do rychlé revoluce v Německu.
Uplynulých dvacet let ukazuje, že Lenin podcenil význam existujících dělnických organizací, odborových i politických, a přecenil, nakolik lze na západní Evropu přenést ruský bolševismus s jeho válečným pokřikem o okamžitém svržení všech vlád, demokratických stejně jako samovládných, a o nastolení mezinárodní komunistické diktatury.
Dvě desetiletí se Komunistická internacionála — Kominterna —, kterou ruští bolševici založili, oduševňovali a řídili, snažila zasadit jejich metody a jejich program za hranice Sovětského svazu. Zakládala všude své komunistické strany, vytvářela je přesně podle přísně ústředně řízeného a ukázněného bolševického vzoru a činila je odpovědnými a poslušnými generálnímu štábu v Moskvě.
Své agenty vysílala do všech koutů země. Plánovala masová povstání a vojenské vzpoury v Evropě, na Dálném východě i na západní polokouli. A když všechny tyto snahy ztroskotaly, pustila se nakonec roku 1935 do svého posledního politického kurzu, do lidové fronty. V tomto závěrečném období podnikla s novými zbraněmi maskování a kompromisu svůj největší nápor a pronikla do orgánů veřejného mínění, ba i do vládních institucí předních demokratických států.
Od samého počátku až do roku 1937 jsem byl v postavení, z něhož jsem mohl práci Kominterny zblízka pozorovat. Osmnáct let jsem se na jejích revolučních akcích v zahraničí přímo podílel politicky i vojensky. Byl jsem jednou z výkonných paží Stalinova zásahu ve Španělsku, při němž Kominterna naposledy vyslala své síly do boje.
Moje práce pro Kominternu začala roku 1920 za rusko-polské války. Byl jsem tehdy přidělen k sovětské vojenské rozvědce pro západní frontu, jejíž velitelství sídlilo ve Smolensku. Jak Tuchačevského rudé armády postupovaly k Varšavě, bylo úkolem našeho oddělení tajně působit za polskými liniemi, odvádět pozornost, mařit dodávky munice, podlamovat propagandou morálku polské armády a dodávat generálnímu štábu Rudé armády vojenské i politické informace.
Protože mezi naší prací a prací kominternovských agentů v Polsku nebyla jasná dělicí čára, spolupracovali jsme všemožně s nedávno ustavenou Komunistickou stranou Polska a vydávali revoluční list Svit (Úsvit), který jsme rozšiřovali mezi vojáky polské armády.
Toho dne, kdy Tuchačevskij stanul před branami Varšavy, prohlásil v polském parlamentu rolnický poslanec Dąbal3: „Nevidím v Rudé armádě nepřítele. Naopak, zdravím Rudou armádu jako přítele polského lidu.“
Pro nás to byla událost veliké důležitosti. Dąbalův projev jsme otiskli ve Svitu a statisíce výtisků rozšířili po celém Polsku, zvlášť mezi polskými vojáky.
Dąbal byl okamžitě zatčen a uvězněn ve Varšavské citadele, obávaném polském politickém vězení. Po třech letech dosáhla sovětská vláda konečně jeho propuštění výměnou za několik polských aristokratů a kněží držených jako rukojmí. Přijel pak do Moskvy, kde byl vítán jako jeden z hrdinů Kominterny. Byly mu prokázány štědré pocty a dostal vysoké postavení. Víc než deset let patřil Dąbal k nejvýznamnějším neruským funkcionářům Komunistické internacionály.
Roku 1936 byl zatčen s obviněním, že sedmnáct let — tedy od svého projevu v polském parlamentu — byl polským špionem. OGPU usoudila, že Dąbalův pozdrav Rudé armádě i jeho tříletý trest byly součástí předem připraveného plánu polské vojenské rozvědky. Dąbal byl popraven.
Za rusko-polské války pracovala Komunistická strana Polska ruku v ruce s naším oddělením a my tu stranu připravovali k akci v součinnosti s Rudou armádou. Komunistická strana Polska poslouchala všechny rozkazy postupující Tuchačevského armády.
Členové Komunistické strany Polska nám pomáhali organizovat sabotáže, odvádět pozornost a zdržovat dodávky munice z Francie. Zorganizovali jsme stávku v Gdaňsku, aby se zabránilo vylodění francouzské munice pro polskou armádu. Jezdil jsem do Varšavy, Krakova, Lvova, do německého i českého Slezska a do Vídně a organizoval stávky, které měly zastavit dodávky zbraní. V českém železničním uzlu Bohumín jsem zorganizoval úspěšnou stávku železničářů — přemluvil jsem české vlakové čety, aby raději zastavily práci, než aby vozily škodováckou munici pro Piłsudského Polsko.
„Železničáři!“ psal jsem v letáku. „Vozíte po své trati děla, kterými budou vraždit vaše ruské dělnické bratry.“
Současně se s Tuchačevského štábem sunula k polskému hlavnímu městu polská sovětská vláda, ustavená v očekávání, že Varšava padne. Do jejího čela jmenovala Moskva Felixe Dzeržinského4, zkušeného polského revolucionáře a náčelníka ruské Čeky (dřívější název OGPU).
Rusko-polská válka byla jediným vážným pokusem Moskvy vnést bolševismus do západní Evropy na hrotech bajonetů. Ztroskotal přes všechno naše úsilí vojenské i politické, přes vítězství Rudé armády a přesto, že jsme za polskou frontou měli polskou sekci Kominterny pracující s našimi politickými agitátory a zpravodajci. Nakonec byla vyčerpaná Rudá armáda nucena ustoupit. Pánem Polska zůstal Piłsudski. Leninova naděje, že se přes Polsko spojí s revolučními dělníky Německa a pomůže jim rozšířit revoluci až k Rýnu, padla.
Myšlenka urychlit bolševickou revoluci vojenským vpádem se objevila už dřív, roku 1919, za krátkého života maďarské a bavorské sovětské republiky. Oddíly rudých gard byly tehdy od maďarského území vzdáleny sotva sto mil. Bolševici však byli tenkrát příliš slabí a nadto bojovali s bělogvardějci o holou existenci.
Počátkem roku 1921, kdy byl mezi Ruskem a Polskem podepsán rižský mír, si bolševici, a zvlášť sám Lenin, uvědomili, že vyvolat v západní Evropě úspěšné revoluce je vážný a dlouhodobý úkol. Naděje na rychlý triumf v mezinárodním měřítku, jaká panovala na prvním a druhém sjezdu Kominterny, kdy její předseda Zinovjev5 hlásal, že do roka bude celá Evropa komunistická, už nebyla. I po roce 1921 a ještě roku 1927 však Moskva rozpoutala celou řadu revolučních dobrodružství a pučů.
V této řadě nezodpovědných pokusů byly zbytečně obětovány tisíce dělníků v Německu, v pobaltských a balkánských zemích a v Číně. Kominterna je posílala na jatka jako do hazardní hry, se spíchnutými plány vojenských převratů, generálních stávek a vzpour, z nichž žádný neměl pořádnou naději na úspěch.
Počátkem roku 1921 byly poměry v Rusku pro sovětský režim obzvlášť hrozivé. Hlad, rolnická povstání, vzpoura námořníků v Kronštadtu a generální stávka petrohradských dělníků přivedly vládu na pokraj zkázy. Všechna vítězství občanské války se zdála marná, protože bolševici tápali naslepo tváří v tvář odporu právě těch dělníků, rolníků a námořníků, kteří jim byli hlavní oporou. Kominterna se v té zoufalé situaci rozhodla, že jedinou cestou k záchraně bolševismu je revoluce v Německu. Zinovjev poslal do Berlína svého důvěrníka Bélu Kuna6, bývalou hlavu maďarské sovětské republiky.
Béla Kun se objevuje v Berlíně v březnu 1921 s příkazem Zinovjeva a výkonného výboru Kominterny ústřednímu výboru Komunistické strany Německa: v Německu je revoluční situace, komunistická strana se musí chopit moci. Ústřední výbor Komunistické strany Německa nevěří. Členové sotva věří vlastním uším. Vědí, že nemohou doufat ve svržení berlínské vlády. Rozkazy Bély Kuna jsou však jasné: okamžité povstání, zrušení výmarské republiky a nastolení komunistické diktatury v Německu. Ústřední výbor Komunistické strany Německa pokynů z Moskvy uposlechne. Jako věrný podřízený výkonného výboru Komunistické internacionály v čele se Zinovjevem a pod vedením Lenina, Trockého7, Bucharina, Radka a Stalina neuposlechnout nemůže.
Dvaadvacátého března byla vyhlášena generální stávka v průmyslových okresech Mansfeldu a Merseburgu ve středním Německu. Čtyřiadvacátého března obsadili komunisté budovy městské správy v Hamburku. V Lipsku, Drážďanech, Saské Kamenici a dalších středoněmeckých městech zaútočili komunisté na soudy, radnice, veřejné banky a policejní ředitelství. Úřední list německých komunistů Die Rote Fahne otevřeně volal po revoluci.
Do mansfeldského měďařského revíru přijel Max Hoelz8, komunistický Robin Hood, který rok předtím vedl na vlastní pěst záškodnickou válku proti berlínské vládě po celém saském Vogtlandu, a oznámil, že přebírá velení. Přibližně v téže době došlo po celém Německu k řadě bombových útoků včetně pokusů vyhodit do povětří veřejné budovy a pomníky v Berlíně. V tom vláda poznala Hoelzovu mistrnou ruku.
Čtyřiadvacátého března se komunističtí dělníci v obrovské dusíkárně v Leuně ozbrojili puškami a ručními granáty a zabarikádovali se v továrně.
Pokus komunistů tyto místní akce sladit však naprosto ztroskotal. Věrné, vycvičené stranické kádry na výzvu odpověděly a strana je posílala na smrt prapor za praporem bezohledněji, než posílal své vojáky do boje Ludendorff. Velká masa dělníků na výzvu ke generální stávce neodpověděla a k roztroušeným výbuchům odporu se nepřidala. Začátkem dubna bylo povstání všude potlačeno.
Vůdce Komunistické strany Německa dr. Paul Levi, který byl od samého začátku proti tomu dobrodružství jako proti šílenství, byl ze strany vyloučen za to, že vinu zcela nedvojsmyslně přisoudil tam, kam patřila.
Sdělil Moskvě, že poměry v západní Evropě naprosto nechápe a že obětovala životy tisíců dělníků v nepříčetné hazardní hře. Bolševické vůdce a vyslance Kominterny nazval „darebáky“ a „lacinými politiky“.
Zakrátko po tomhle březnovém povstání ztratila Komunistická strana Německa polovinu členů. Co se týče Maxe Hoelze, komunistického bouřliváka, který počítal, že se moci chopí dynamitem, byl souzen pro „vraždu, žhářství, loupežná přepadení a padesát dalších bodů“ a odsouzen na doživotí.
Hoelzův osud mě zajímal, protože při vší své pominutosti to byl nepochybně čestný a statečný revolucionář. Pro dělníky svého rodného Vogtlandu se stal postavou z pověstí. Když jsem byl o několik let později umístěn ve Vratislavi, kde byl Hoelz vězněn, navázal jsem styk s jedním z jeho žalářníků, který k němu hluboce přilnul. Posílal jsem po něm Hoelzovi knihy, čokoládu a jídlo. Spolu jsme osnovali, jak Hoelze osvobodit. Potřeboval jsem k tomu ale pomoc i zmocnění od komunistické strany. Spojil jsem se s Hamannem, vedoucím strany ve Vratislavi, a ten mi slíbil několik spolehlivých mužů. Pak jsem jel do Berlína a jednal s ústředním výborem strany. Debatovali o tom. Někteří chtěli Hoelze dostat ven právní cestou, třeba tím, že by ho zvolili do říšského sněmu. Jiní se domnívali, že právě jeho útěk by vyburcoval masy, které byly tehdy ke komunistické straně velmi vlažné. Dostal jsem povolení pokusit se o vysvobození z vězení. Po návratu do Vratislavi mi však Hoelzův žalářník jako první věc řekl: „Dostali jsme rozkaz zamřížovat mu dveře.“
Úřady se o našem plánu dozvěděly, a to od nikoho jiného než od samotného Hamanna, vůdce vratislavských komunistů, člena říšského sněmu — a policejního donašeče.
Hoelz se nakonec dostal na svobodu právní cestou. Ačkoli jsem pracoval na jeho osvobození a ve Vratislavi jsem s ním byl v neustálém spojení, poprvé jsem ho spatřil až v Moskvě v roce 1932, v bytě Kische, německého komunistického spisovatele. Když se dozvěděl, kdo jsem, rozesmál se:
„Á, to vy jste ten bohatý strýček z Ameriky, co mi posílal dobré knihy a jídlo.“
V Moskvě byl Hoelz nějakou dobu hrdinou. Dostal Řád rudého praporu, jedna leningradská továrna nesla jeho jméno a opatřili mu dobrý byt v hotelu Metropol. Když ale komunisté v roce 1933 kapitulovali před Hitlerem bez jediného výstřelu a ukázalo se, že to je oficiální politika Stalina a Kominterny, požádal Hoelz o pas. Odkládali to den za dnem a nasadili na něj špehy. Zuřil. Dožadoval se okamžitého povolení k odjezdu. Moskevští přátelé se mu teď vyhýbali. OGPU mu pas odmítala vrátit. O něco později vyšla v Pravdě nepatrná zpráva, že Hoelze našli utopeného9 v říčce za Moskvou. V OGPU mi řekli, že po Hitlerově nástupu byl Hoelz spatřen, jak vychází z německého velvyslanectví v Moskvě. Pravda je, že Hoelze zabila OGPU, protože z něj jeho slavná revoluční minulost dělala možného vůdce revoluční opozice proti Kominterně.
Porážka březnového povstání v Německu Moskvu notně zchladila. I Zinovjev zmírnil tón svých provolání a manifestů. S kapitalismem Evropa zjevně ještě neskončila. A neskončilo s ním ani samo Rusko — po potlačení selských vzpour a kronštadtského povstání učinil Lenin rolníkům a podnikatelům významné hospodářské ústupky. Rusko se uklidnilo a nastoupilo období vnitřní obnovy a světová revoluce rozhodně ustoupila do pozadí. Kominterna měla plno práce s hledáním obětních beránků za své porážky, s čistkami v ústředních výborech komunistických stran v různých zemích a s jmenováním nových vůdců na jejich místa. Frakční boje v zahraničních komunistických stranách zaměstnávaly aparát Kominterny sepisováním rezolucí, protirezolucí a rozhodnutí o vyloučení.
V lednu 1923 jsem v Moskvě pracoval ve třetí sekci zpravodajského oddělení Rudé armády. Došla nám zpráva, že Francouzi se chystají obsadit Porúří, aby vymohli reparace. Bydlel jsem v té době v hotelu Lux, který byl zároveň hlavním obydlím funkcionářů Kominterny a zahraničních komunistů na návštěvě…
Musím vysvětlit, že hotel Lux byl — a vlastně stále je — moskevským hlavním stanem západní Evropy. Jeho vestibuly procházejí komunističtí vůdci ze všech zemí, delegáti odborů i jednotliví dělníci, kteří si nějak vysloužili cestu do proletářské Mekky.
Pro sovětskou vládu je proto důležité hotel Lux ostře hlídat, aby přesně zjistila, co soudruzi v jednotlivých zemích říkají a dělají, jaký je jejich postoj k sovětské vládě a k válčícím frakcím uvnitř bolševické strany. K tomu účelu je hotel Lux prošpikovaný agenty OGPU zapsanými jako hosté a obyvatelé. K agentům, kteří v hotelu Lux žili a zpravovali OGPU o tom, co zahraniční komunisté a dělníci dělají, patřil Konstantin Umanskij10, dnes sovětský velvyslanec ve Spojených státech.
S Umanským jsem se poprvé setkal v roce 1922. Umanskij se narodil v Besarábii a do roku 1922, kdy přijel do Moskvy, žil v Rumunsku a v Rakousku. Díky znalosti cizích jazyků dostal místo v TASS, oficiální sovětské tiskové agentuře. Jeho žena byla písařkou v úřadovně Kominterny.
Když na Umanského přišla řada narukovat do Rudé armády, řekl mi, že nechce „promarnit“ dva roky v obyčejných kasárnách. Sovětský život tehdy ještě neměl kastovní povahu, jakou nese dnes, a jeho poznámka mě pohoršila. Většina komunistů pokládá službu v Rudé armádě za výsadu i dnes. Umanskij ne. Dostavil se do úřadoven zpravodajského oddělení s doporučením komisaře zahraničních věcí Čičerina a Doleckého, šéfa TASS, v němž se žádalo, aby mu bylo dovoleno „odsloužit“ si ty dva roky v armádě jako překladatel čtvrtého oddělení.
Právě toho večera, kdy jsem byl ve společnosti Firina11, tehdy zástupce generála Berzina12, šéfa vojenského zpravodajského oddělení, jsem Umanského zahlédl v jedné moskevské restauraci. Přistoupil jsem k jeho stolu a zeptal se ho, proč odchází z TASS. Odpověděl, že chce zabít dvě muchy jednou ranou — místo v TASS si udržet a vojenskou službu si odbýt v úřadovnách čtvrtého oddělení.
Když jsem to řekl Firinovi, rozzlobeně odpověděl:
„Buďte klidný, ve čtvrtém oddělení pracovat nebude.“
V těch letech se teplá místečka nezařizovala snadno a Umanskij překladatelské místo u Rudé armády nedostal. Nepohodlným kasárnám se ale vyhnul tím, že dělal diplomatického kurýra komisariátu zahraničních věcí. To se považovalo za náhradu vojenské služby, protože všichni diplomatičtí kurýři jsou ve službách OGPU. Aniž by se vzdal místa v TASS, jezdil Umanskij do Paříže, Říma, Vídně, Tokia a Šanghaje.
Umanskij sloužil OGPU i v tiskové agentuře TASS, protože tam byli sovětští novináři a dopisovatelé v nebezpečně blízkém styku s vnějším světem. Umanskij mohl redaktory TASS špehovat ze všech možných stanovišť, z moskevské redakce i ze zahraničí. A v hotelu Lux ostře napínal sluch po úryvcích hovorů, které si zahraniční komunisté vyměňovali. Všichni Umanského nadřízení, v každém úřadu, kde pracoval, byli buď odstraněni a zničeni, anebo padli pod kulkami čistky. Patří k nim jeho bývalý šéf v TASS Doleckij i téměř všichni jeho kolegové odtamtud; jeho bývalý šéf na komisariátu zahraničních věcí Maxim Litvinov; Alexandr Trojanovskij, první sovětský velvyslanec ve Spojených státech, a Vladimir Romm, washingtonský dopisovatel TASS a jeho osobní přítel. Trojanovskij i Romm byli z Washingtonu odvoláni do Moskvy v době, kdy Umanskij pracoval ve Spojených státech bok po boku s nimi.
Umanskij patří k těm nemnoha komunistům, jimž se podařilo překročit hranici z ostnatého drátu, která dělí starou bolševickou stranu od nové. Za čistky se přes tuhle hranici dalo projít jen s jediným pasem. Museli jste Stalinovi a jeho OGPU předložit požadovanou kvótu obětí. Konstantin Umanskij obstál…
Když do našeho oddělení došla zpráva o francouzské okupaci Porúří, dostala skupina pěti nebo šesti důstojníků, mezi nimi i já, rozkaz okamžitě odjet do Německa. Do čtyřiadvaceti hodin bylo vše zařízeno. Moskva doufala, že dozvuky francouzské okupace otevřou cestu novému náporu Kominterny v Německu.
Za týden jsem byl v Berlíně. Můj první dojem byl, že Německo stojí na prahu převratných událostí. Inflace vyhnala říšskou marku13 do astronomických výšek; nezaměstnanost byla rozlezlá všude; denně se v ulicích bili dělníci s policií a také dělníci s nacionalistickými bojovými oddíly. Francouzská okupace přilila olej do ohně. Chvíli to vypadalo, že vyčerpané a zbídačené Německo se snad chopí zbraní a pustí se do sebevražedné války proti Francii.
Vůdcové Kominterny sledovali německé události opatrně. V roce 1921 si natloukli a chtěli mít jistotu, že nikdo neudeří, dokud nebude vnitřní rozklad úplný. Naše zpravodajské oddělení nám však dalo velmi určité instrukce. Byli jsme do Německa posláni, abychom provedli průzkum, zmobilizovali v porúrské oblasti nepokojné živly a vykovali zbraně pro povstání, až přijde pravá chvíle.
V Komunistické straně Německa jsme ihned vytvořili tři druhy organizací: stranickou zpravodajskou službu, která pracovala pod vedením čtvrtého oddělení Rudé armády; vojenské formace jako jádro budoucí německé Rudé armády; a Zersetzungsdienst, malé jednotky mužů, jejichž úkolem bylo rozkládat morálku Reichswehru a policie.
Do čela stranické zpravodajské služby jsme postavili Hanse Kippenbergera14, syna hamburského vydavatele. Pracoval neúnavně a spřádal propracovanou špionážní síť v řadách armády a policie, ve státním aparátu a v každé politické straně a nepřátelské bojové organizaci. Jeho agenti pronikli do monarchistického Stahlhelmu, do Wehrwolfu i do nacistických jednotek. Ruku v ruce se Zersetzungsdienstem tajně vyzvídali u některých důstojníků Reichswehru, jaký postoj by zaujali v případě komunistického povstání.
Kippenberger sloužil Kominterně s velkou věrností a odvahou. Během událostí roku 1923 byl jeho život denně v nebezpečí. Nakonec ho stihl osud, který postihl všechny věrné komunisty. V roce 1927 byl zvolen do říšského sněmu a stal se členem výboru pro vojenské věci. Považoval se v tomto orgánu za zástupce Kominterny a mnoho let zásoboval sovětskou vojenskou rozvědku cennými informacemi. Po Hitlerově nástupu k moci zůstal ještě několik měsíců v Německu a dál konal pro komunistickou stranu nebezpečnou podzemní práci. Na podzim 1933 uprchl do Ruska. V roce 1936 byl zatčen jako nacistický špion.
Vyšetřovatel OGPU na něm vymáhal doznání, že je ve službách německé rozvědky. Kippenberger se odmítl „přiznat“. „Zeptejte se Krivického, jestli bych se mohl stát nacistickým agentem,“ naléhal. „Ten ví, co jsem v Německu dělal.“
„Neznal jste generála Bredowa, šéfa vojenské rozvědky Reichswehru?“ zeptal se vyšetřovatel OGPU.
„Samozřejmě že jsem ho znal,“ odpověděl Kippenberger. „Byl jsem členem komunistické frakce říšského sněmu a výboru pro vojenské věci.“ (Generál Bredow před sněmovním výborem často vystupoval.)
Žádný další „usvědčující“ materiál proti Kippenbergerovi OGPU neměla. Přesto se ten nebojácný bojovník po šesti měsících „vyslýchání“ „přiznal“, že je ve službách německé vojenské rozvědky. „Mám v hlavě hřebík,“ opakoval dokola. „Dejte mi něco, po čem usnu.“
My sovětští důstojníci jsme vojenské formace německých komunistů — základ německé Rudé armády, která nikdy nevznikla — organizovali velmi systematicky a dělili je na jednotky po sto mužích, takzvané Hundertschaften. Pořídili jsme seznamy komunistů, kteří prošli válkou, a roztřídili je podle vojenských hodností. Z tohoto seznamu jsme chtěli vytvořit důstojnický sbor německé Rudé armády. Zorganizovali jsme také technický štáb ze zkušených odborníků: kulometčíky, dělostřelecké důstojníky, jádro leteckého sboru a spojovací personál vybraný z vycvičených radiotelegrafistů a telefonistů. Založili jsme organizaci žen a vycvičili je pro službu v lazaretech.
V Porúří jsme ale v důsledku francouzské okupace stáli před úplně jiným problémem. Porúří bylo jevištěm jedné z nejpodivnějších podívaných v historii. Němci nemohli francouzským zbraním čelit silou, a tak vedli válku pasivní rezistence. Doly a továrny stály, zůstala v nich jen nejnutnější obsluha, aby se doly nezatopily a aby zařízení továren zůstalo provozuschopné. Železnice téměř nejezdily. Nezaměstnanost byla všeobecná. Berlínská vláda, která už tak čelila fantastické inflaci, vydržovala prakticky celé obyvatelstvo Porúří.
Francouzi zatím začali podporovat separatistické hnutí, které chtělo odtrhnout celé Porýní od Německa a vytvořit samostatný stát. Nahodilým pozorovatelům se separatistické hnutí zdálo být jen francouzskou propagandou. Ve skutečnosti ale bylo domácí a velmi vážné, a kdyby se proti němu nepostavili Britové, bylo by se Porýní v roce 1923 od Německa odtrhlo. V mnoha porýnských domech jsem viděl busty Napoleona, tvůrce Rýnského spolku. Dost často jsem slyšel obyvatele stěžovat si, že jejich bohatou zem vykořisťuje Prusko.
Komunistická strana se separatistickému hnutí stavěla všemi prostředky, které měla. Heslo Kominterny znělo: „Válku Stresemannovi a Poincarému!“ Heslo nacistů a jejich nacionalistických spojenců znělo: „Válku Poincarému a Stresemannovi!“ Právě v těch dnech dali francouzské vojenské úřady zastřelit nacistického teroristu Schlagetera15. Schlageterova smrt by mimo úzký kruh jeho druhů zůstala nepovšimnuta, kdyby ji Karl Radek, nejchytřejší propagandista Kominterny, nevnesl do povědomí německého národa. „Jděte ke komunistům,“ volal Radek, „a osvobodíte vlast národně i sociálně!“
Nějakou dobu probíhala jednání mezi Radkem a řadou nacistických a nacionalistických vůdců, zejména s hrabětem Reventlowem. Základem spolupráce byla myšlenka, že jedinou nadějí německého nacionalismu na úspěch je podat ruku bolševickému Rusku proti imperialistické Francii a Velké Británii. K tomuto spojení ale tehdy nedošlo. Uskutečnilo se teprve v roce 1939, za podmínek naprosto jiných, než jaké si Moskva představovala v době, kdy bylo Německo slabší stranou.
Zatím bylo vše připraveno k separatistickému převratu. Vůdcové separatistické strany — Matthes, Dorten, Smeets — shromáždili své síly. Velká demonstrace v Düsseldorfu na konci září měla být signálem k vyhlášení rýnské republiky.
Nacionalisté potírali separatisty jednotlivými teroristickými akty. Komunistická strana svolala protidemonstraci „proti separatistickým zrádcům“. Když se oba nepřátelské proudy střetly na jedné městské křižovatce, viděl jsem poprvé v životě, jak komunisté bojují bok po boku s nacionalistickými teroristy a německou policií. Separatisté byli poraženi, hlavně kvůli zásahu proněmeckého britského kabinetu.
I v době, kdy jsme v Porýní a Porúří podporovali německé nacionalisty proti Francouzům všemi zbraněmi, které jsme měli, jsme rozhodli, že v případě komunistického povstání v Německu se nenecháme vtáhnout do konfliktu s francouzskými vojenskými silami. Náš strategický plán, jak jej formulovali důstojníci našeho štábu v Porýní, počítal se stažením stranických vojenských formací do středního Německa, do Saska a Durynska, kde byli komunisté tehdy zvlášť silní. S tím na mysli jsme své jednotky cvičili.
Při přípravě komunistické revoluce vytvořili němečtí komunisté malé teroristické skupiny, takzvané jednotky „T“, které měly vraždami rozkládat morálku Reichswehru a policie. Jednotky „T“ tvořili fanatici nezkrotné odvahy.
Pamatuji si schůzku jedné z nich jednoho zářijového večera v Essenu, krátce před komunistickým povstáním. Pamatuji si, jak se sešli, tiše, téměř obřadně, aby si vyslechli rozkazy. Jejich velitel suše oznámil:
„Dnes v noci udeříme.“
Klidně vytáhli revolvery, naposledy je prohlédli a jeden po druhém odešli. Hned druhý den psal essenský tisk, že bylo nalezeno tělo zavražděného policejního důstojníka; pachatel neznámý. Celé týdny tyto skupiny zasahovaly rychle a účinně v různých částech Německa a jednoho po druhém likvidovaly policejní důstojníky i další nepřátele komunistické věci.
Když se poměry uklidnily, nenašli tihle fanatici ve spořádaném životě země místo. Mnozí se zapojili do ozbrojených přepadení, nejprve pro revoluční účely, pak už jen do holého lupičství. Těch několik, kdo se dostali do Ruska, obvykle skončilo ve vyhnanství na Sibiři.
Komunistická strana Německa zatím čekala na instrukce z Kominterny, které přicházely neuvěřitelně pomalu. V září byl Brandler16, vůdce strany, a několik jeho druhů povoláno pro instrukce do Moskvy. V politbyru, nejvyšším orgánu ruské komunistické strany, se vedly nekonečné rozpravy; bolševičtí vůdcové debatovali o vhodné hodině, kdy německou revoluci spustit. Vůdcové Komunistické strany Německa přešlapovali dlouhé úzkostné hodiny v moskevských předpokojích, zatímco bolševický mozkový trust formuloval konečný plán akce.
Moskva se rozhodla, že to tentokrát udělá důkladně. Tajně vyslala do Německa své nejlepší lidi: Bucharina; Maxe Leviena, jednoho z vůdců čtyřnedělní bavorské sovětské diktatury; Pjatakova17, maďarské a bulharské agenty Kominterny a samotného Karla Radka. My, lidé Rudé armády v Německu, jsme dál cvičili své vojenské síly. V lesích u Solingenu v Porýní jsme pořádali tajné noční manévry, na nichž se podílelo několik tisíc dělníků.
Konečně se rozneslo: „Zinovjev stanovil datum povstání.“
Jednotky komunistické strany po celém Německu čekaly na poslední instrukce. Německému ústřednímu výboru přišel od Zinovjeva telegram, který určil přesnou hodinu. Kurýři Kominterny pospíchali do jednotlivých stranických center s rozkazem z Moskvy. Zbraně se vytahovaly ze skrýší. S rostoucím napětím jsme čekali na hodinu nula. A pak…
„Nový telegram od ‚Griši‘,“ oznámili komunističtí vůdcové. „Povstání se odkládá!“
Kurýři Kominterny se opět řítili Německem s novými rozkazy a novým datem revoluce. Tenhle poplach trval několik týdnů. Téměř každý den přišel nový telegram od „Griši“ (Zinovjeva) — nové rozkazy, nové plány, noví agenti z Moskvy s novými instrukcemi a novými revolučními nákresy. Na začátku října došel rozkaz, aby komunisté vstoupili v Sasku a Durynsku do vlád v koalici s levými socialisty. Moskva se domnívala, že tyto vlády se komunistům stanou účinnými opěrnými body a že policii bude možné před povstáním odzbrojit.
Konečně bylo jeviště připraveno. Od Zinovjeva došel kategorický telegram. Kurýři Kominterny se opět rozjeli do všech stranických okresů v Německu a nesli zprávu dál. Komunistické bataliony se opět mobilizovaly k útoku. Hodina se blížila. Teď už není cesty zpět, mysleli jsme si, a s úlevou jsme čekali, až ty týdny nervy drásajícího odkládání skončí. V poslední chvíli byl ústřední výbor německé strany opět spěšně svolán.
„Nový telegram od ‚Griši‘! Povstání se znovu odkládá!“
Znovu byli do stranických center vysláni kurýři s chvatným rozkazem na poslední minutu, že se vše ruší. Kurýr do Hamburku ale přijel příliš pozdě. Hamburští komunisté se s pravou německou disciplínou pustili v určenou hodinu do boje. Stovky dělníků s puškami zaútočily na policejní stanici. Jiní obsadili strategické body ve městě.
Komunistické dělníky v jiných částech Německa to uvrhlo do paniky.
„Proč nic neděláme, když hamburští dělníci bojují?“ ptali se okresních vedoucích své strany. „Proč jim nejdeme na pomoc?“
Straničtí pobočníci jim neměli co odpovědět. Jen ti nahoře věděli, že hamburští dělníci hynou kvůli poslednímu „Grišovu“ telegramu. Hamburští komunisté se drželi asi tři dny. Velké dělnické masy města zůstaly lhostejné a Sasko ani Durynsko komunistům na pomoc nepřišly. Reichswehr pod generálem von Seecktem18 vstoupil do Drážďan a vyhodil saský komunisticko-levosocialistický kabinet z úřadu. Durynský kabinet dopadl stejně. Komunistická revoluce vyšuměla.
My všichni v Německu jsme věděli, že za fiasko odpovídá ústředí v Moskvě. Celou strategii zamýšlené revoluce vypracovali bolševičtí vůdcové Kominterny. Bylo tedy nutné najít obětního beránka. Brandlerovi frakční soupeři v německé straně technice Kominterny, jak krýt chyby vrchního velení, dobře rozuměli a ihned se dali do práce.
„Za to, že jsme se nechopili moci, odpovídá Brandler a ústřední výbor,“ křičela nová „opozice“ vedená Ruth Fischerovou19, Thälmannem a Maslowem20.
„Zcela správně,“ opakovala Moskva. „Brandler je oportunista, sociální demokrat. Musí jít! Sláva novému revolučnímu vedení Ruth Fischerové, Thälmanna a Maslowa!“
Na nejbližším světovém kongresu Kominterny se to všechno ustrojilo do obřadných rezolucí a dekretů a Komunistická strana Německa byla s moskevským požehnáním předána svému novému generálnímu štábu.
Brandler dostal rozkaz přijet do Moskvy, kde ho zbavili německého pasu a dali mu sovětské úřednické místo. Německé věci, sdělil mu Zinovjev, se ho už nemají týkat. Všechny jeho pokusy vrátit se do Německa byly bezvýsledné, dokud jeho přátelé nepohrozili mezinárodním skandálem a tím, že na věc upozorní berlínskou vládu. Teprve pak ho ze sovětského Ruska pustili a vyloučili z komunistické strany.
Totéž zažil Souvarine, vynikající francouzský publicista a autor nejobsáhlejší Stalinovy biografie. Z vedení Francouzské komunistické strany byl na rozkaz Kominterny vyhozen v roce 1924 a sovětská vláda ho zadržovala, dokud jeho pařížští přátelé nepohrozili, že se obrátí na francouzské úřady.
Pro jednu složku sovětské vlády nepřišel nákladný pokus roku 1923 docela nazmar. Byla to vojenská rozvědka. Když jsme viděli, jak se úsilí Kominterny hroutí, řekli jsme si: „Zachraňme z německé revoluce, co se dá.“ Vzali jsme nejlepší lidi, které vychovala naše stranická zpravodajská služba a Zersetzungsdienst, a zařadili je do sovětské vojenské rozvědky. Z trosek komunistické revoluce jsme v Německu pro sovětské Rusko vybudovali skvělou rozvědnou službu, kterou nám mohl kdokoli závidět.
Porážkou v Německu otřesená Moskva se začala rozhlížet po jiných polích pro své výboje. Na pozdní podzim 1924 bylo Německo stabilizované. Komunistická internacionála neměla po téměř šesti letech jediné vítězství, jímž by ospravedlnila nesmírné rozhazování peněz a životů. Tisíce kominternovských příživníků byly na sovětské výplatní listině. Zinovjevovo postavení v bolševické straně se začínalo viklat. Vítězství, nějak, někde, bylo třeba za každou cenu.
Na západní hranici sovětského Ruska leželo Estonsko, nepatrný stát, který se tehdy zdánlivě svíjel v krizi. Zinovjev a výkonný výbor Kominterny se rozhodli pustit všechnu marxistickou teorii k vodě. Zinovjev si zavolal šéfa zpravodajského oddělení Rudé armády, generála Berzina, a promluvil k němu asi takto: Estonsko je v revoluční krizi. Nebudeme tam postupovat jako v Německu. Použijeme nových metod — žádné stávky, žádná agitace. Stačí nám několik odvážných skupin pod velením hrstky důstojníků Rudé armády a za dva tři dny budeme v Estonsku pány.
Generál Berzin byl člověk, který rozkazy plnil. Za několik dní byla pod vedením Žibura, jednoho z hrdinů občanské války, zorganizována skupina asi šedesáti spolehlivých důstojníků Rudé armády, většinou pobaltských Rusů. Měli do Estonska vstoupit různými cestami, někteří přes Finsko a Lotyšsko, jiní tím, že proklouznou přes sovětskou hranici. V Estonsku na ně čekaly rozptýlené zvláštní komunistické jednotky o celkem asi dvou stech mužích. Do konce listopadu byly všechny přípravy hotové.
Ráno 1. prosince 1924 udeřila „revoluce“ na určených ohniscích v Tallinnu, hlavním městě. Země zůstala zcela klidná. Dělníci šli jako obvykle do továren. Obchod běžel normálním tempem a za nějaké čtyři hodiny byla „revoluce“ dokonale rozdrcena. Asi sto padesát21 komunistů bylo na místě zastřeleno. Stovky dalších, které s věcí neměly nic společného, skončily ve vězení. Důstojníci Rudé armády se předem připravenými cestami rychle vrátili do Ruska. Žibur se znovu objevil u svého stolu v úřadovnách generálního štábu a estonská „revoluce“ byla co nejrychleji ututlána.
V Bulharsku se Kominterně dařilo po celou dobu, kdy byl u moci Stambolijski22, vůdce zemědělské strany. Stambolijski byl Moskvě nakloněn. Na bulharském území byly zbytky bílé armády generála Wrangela, kterou bolševici vyhnali z Krymu, a sovětská vláda si velmi přála tuhle sílu rozložit. Se Stambolijského souhlasem poslalo Rusko za tím účelem do Bulharska skupinu tajných agentů. Tito agenti použili všech propagandistických metod, včetně vydávání novin, a všech prostředků teroru, včetně vražd. Z velké části se jim podařilo tuhle potenciální protisovětskou armádu rozložit.
Přes tyto přátelské vztahy mezi Stambolijským a Moskvou, když Cankov23 v roce 1923 provedl proti Stambolijského vládě vojenský převrat, nařídila Moskva bulharské komunistické straně, aby zůstala neutrální. Komunističtí vůdcové doufali, že ze smrtelného boje mezi armádními reakcionáři a Stambolijským vyjdou oni sami s plnou mocí.
Stambolijski byl svržen a zabit. Cankov zavedl vojenskou diktaturu. Tisíce nevinných lidí skončily na šibenici a komunistická strana byla zatlačena do ilegality.
Uplynuly dva roky a Kominterna rozhodla, že nadešla doba na komunistický puč proti Cankovově vládě. V Moskvě zorganizovali vůdcové bulharské komunistické strany s pomocí důstojníků Rudé armády spiknutí. Jedním z těch bulharských vůdců byl Georgi Dimitrov2425. Komunisté se dozvěděli, že 16. dubna 1925 se všichni vysocí členové bulharské vlády zúčastní bohoslužby v sofijské katedrále Sveta Nedelja. Rozhodli se tu příležitost využít ke svému povstání. Na rozkaz ústředního výboru bulharské strany vybuchla v katedrále během bohoslužby bomba. Zahynulo asi sto padesát lidí. Premiér Cankov a významní členové jeho vlády ale přežili. Všichni přímí účastníci bombového útoku byli popraveni.
Sám Dimitrov pracoval pro Kominternu v Moskvě dál. Stal se jejím zástupcem v Německu. Na konci roku 1932 dostal rozkaz vrátit se do Moskvy a zasvěcení říkali, že jeho kariéra je u konce. Než mohl rozkaz uposlechnout, byl zatčen v souvislosti s historickým požárem říšského sněmu. Svým smělým a chytrým vystupováním před nacistickým soudem, kde se mu podařilo svalit vinu na nacisty samé, se stal komunistickým hrdinou dne.
Je jednou z nenapodobitelných ironií historie Kominterny, že Dimitrov, jeden z těch, kdo nesli odpovědnost za sofijský bombový útok, se později jako předseda Kominterny stal oficiálním hlasatelem „demokracie“, „míru“ a lidové fronty.
Moskva měla pro své neúspěchy v Maďarsku, Polsku, Německu, Estonsku a Bulharsku propracovaná teoretická vysvětlení. Zaplnila jimi celé svazky tezí, rezolucí a zpráv. V žádném z nich však nebylo naznačeno, že by odpovědnost nesl bolševismus a jeho ruští vůdcové. Mýtus neomylnosti vedení Kominterny se zachovával s církevní zarputilostí. Čím jasnější byl neúspěch, tím velkolepější byly plány do budoucna a tím složitější mezinárodní struktura Kominterny.
Ačkoli Komunistická internacionála nikdy nedosáhla svého hlavního cíle, zřízení komunistické diktatury, ani v jediné zemi, stala se — zvláště poté, co se obrátila ke lsti lidové fronty — jedním z nejdůležitějších politických nástrojů ve světě.
Obecná stavba Kominterny není tajemstvím. Je široko známo, že v každé zemi světa existují komunistické strany, legální či nelegální. Svět ví, že ústředí je v Moskvě. Neví však téměř nic o skutečném aparátu a o jeho důvěrném spojení s OGPU a sovětskou vojenskou rozvědkou.
Generální štáb Kominterny sídlí v budově proti Kremlu, kterou silně hlídají agenti OGPU v civilu. Není to místo, kde by se shromažďovali zvědaví Moskvané. Osoby, které mají v budově co dělat, jsou bez ohledu na hodnost od vstupu až do odchodu podrobeny té nejbedlivější prohlídce. Vlevo od hlavního vchodu je úřadovna komandanta obsazená agenty OGPU.
Chce-li Earl Browder26, generální sekretář americké komunistické strany, audienci u Dimitrova, musí si v komandantově úřadovně vyzvednout propustku a jeho papíry tam důkladně prozkoumají. Než mu dovolí budovu Kominterny opustit, propustku znovu přezkoumají. Musí na ní být Dimitrovovou rukou zapsán přesný okamžik, kdy jejich rozhovor skončil. Jestliže od konce rozhovoru uplynul nějaký čas, provede se na místě vyšetřování. Z každé minuty strávené v budově Kominterny se musí složit účet a musí být zaznamenána. Nezávazné hovory na chodbách se tvrdě potírají a není nic neobvyklého, když agent OGPU napomene vysokého funkcionáře Kominterny za porušení těchto pravidel. Tento systém dává OGPU úplnou evidenci styků ruských i zahraničních komunistů, kterou lze v pravý čas použít.
Srdcem Kominterny je málo známý a nikdy nezveřejňovaný mezinárodní spojovací odbor, podle ruských iniciál známý jako OMS.27 Dokud se nerozjela čistka, stál v čele OMS Pjatnickij28, starý bolševik vyškolený už za carského režimu v praktickém rozšiřování ilegální revoluční propagandy. Na začátku století měl Pjatnickij na starost přepravu Leninova listu Iskra ze Švýcarska do Ruska. Když se Komunistická internacionála organizovala, padla Leninova volba na místo šéfa onoho všedůležitého odboru zahraničních spojů přirozeně na Pjatnického. Jako šéf OMS se vlastně stal ministrem financí a šéfem kádrů Kominterny.
Vybudoval celosvětovou síť trvale umístěných agentů, kteří se zodpovídali jemu a měli dělat spojovací důstojníky mezi Moskvou a nominálně samostatnými komunistickými stranami Evropy, Asie, Latinské Ameriky a Spojených států. Jako rezidenti Kominterny drží tito zástupci OMS bič nad vůdci komunistické strany v zemi, kde jsou umístěni. Ani řadoví členové, ani většina vůdců komunistických stran nevědí, kdo zástupce OMS je; ten se zodpovídá Moskvě a stranických porad se přímo neúčastní.
V posledních letech převzala OGPU postupně mnohé z funkcí OMS, zvláště pátrání po případech kacířství proti Stalinovi a jejich hlášení do Moskvy. V nesmírně složité práci, totiž v podporování a slaďování činnosti komunistických stran, zůstává však hlavním nástrojem OMS.
Nejchoulostivější úkol svěřený rezidentům OMS je rozdělování peněz na financování komunistických stran, jejich nákladné propagandy a jejich krycích organizací — jako je například Liga za mír a demokracii, Mezinárodní dělnická obrana, Mezinárodní dělnická pomoc, Přátelé Sovětského svazu a celý zástup zdánlivě nestranických organizací, z nichž se stala obzvlášť důležitá kolečka v soukolí, když se Moskva pustila do lidové fronty.
Dokud se tam revoluční vyhlídky zdály slibné, lila Kominterna po mnoho let většinu svých peněz do Německa a střední Evropy. Když se ale rozhodněji stala přívěskem sovětské vlády a revoluční cíle ustoupily stalinizaci veřejného mínění a dobývání klíčových míst v demokratických vládách, moskevské rozpočty pro Francii, Velkou Británii a Spojené státy nesmírně vzrostly.
Ani jediné komunistické straně na světě se nikdy nepodařilo pokrýt víc než velmi malé procento svých výdajů. Podle vlastního moskevského odhadu musí Moskva nést průměrně devadesát až pětadevadesát procent výdajů zahraničních komunistických stran. Tyto peníze se platí ze sovětské státní pokladny přes OMS v částkách, o nichž rozhoduje Stalinovo politbyro.
Rezident OMS je v první instanci soudcem toho, zda je každý nový výdaj, který chce komunistická strana učinit, rozumný. Zamýšlí-li například ve Spojených státech politbyro americké komunistické strany vydávat nové noviny, poradí se s agentem OMS. Ten návrh zváží, a stojí-li za pozornost, spojí se s ústředím OMS v Moskvě. Odtamtud se důležité případy postupují k rozhodnutí politbyru ruské bolševické strany. V menších věcech má ovšem zástupce OMS širokou volnost.
Jedním z oblíbených způsobů, jak dopravit peníze a instrukce z Moskvy do ciziny pro potřebu místní komunistické strany, je diplomatická pošta, kterou nelze prohledávat. Proto bývá zástupce OMS zaměstnán naoko na sovětském velvyslanectví. Z Moskvy dostává v balíčcích s pečetí sovětské vlády svitky bankovek a k nim zapečetěné pokyny, jak je rozdělit. Svitek bankovek odevzdá osobně komunistickému vůdci, s nímž udržuje přímý styk. Z nedbalosti byly americké, britské a francouzské bankovky pro potřebu Kominterny několikrát poslány do zahraničí s prozrazujícím razítkem sovětské Státní banky.
V prvních letech Kominterny probíhalo financování ještě hrubším způsobem. Pamatuji dobu, kdy to chodilo tak, že politbyro nařídilo Čece (OGPU), aby Kominterně vydala pytle zabavených diamantů a zlata k odeslání do ciziny. Od té doby se vyvinuly ještě jiné způsoby. Vhodnou clonou jsou sovětské obchodní společnosti, jako Arcos v Londýně a Amtorg ve Spojených státech, a spřízněné soukromé firmy. Ustavičné střídání vůdců v zahraničních komunistických stranách staví OMS při peněžních operacích před zvláštní potíž. Když Moskva po nezdaru povstání roku 1923 vyměnila vedení Komunistické strany Německa, strávili Mirov-Abramov29, agent OMS v Německu, i Pjatnickij v Moskvě mnoho úzkostných hodin úvahami, komu teď mohou peníze Kominterny svěřit. Ulevilo se jim, když v novém ústředním výboru zůstal Wilhelm Pieck30, protože Pjatnickij i Mirov-Abramov tomuto starému dělnickému vůdci věřili.
Mirov-Abramov, kterého jsem znal mnoho let, byl zástupcem OMS v Německu od roku 1921 do roku 1930. Oficiálně pracoval v tiskovém oddělení sovětského velvyslanectví v Berlíně. Ve skutečnosti řídil rozdělování peněz a předávání pokynů Kominterny po celém Německu a po většině střední Evropy. Na vrcholu německého náporu Kominterny zaměstnával Mirov-Abramov přes pětadvacet pomocníků a kurýrů. Později byl odvolán do Moskvy jako Pjatnického zástupce. Když Stalin zlikvidoval starý bolševický generální štáb Kominterny, byli Mirov-Abramov i Pjatnickij odstraněni. Pro své výjimečné ilegální styky v Německu byl pak Mirov-Abramov převeden do sovětské vojenské rozvědky, kde sloužil do roku 1937, kdy byl za velké čistky zastřelen. Absurdní je, že když následujícího roku soudili Jagodu, padlého šéfa OGPU, prohlásil Jagoda při výslechu, že prostřednictvím Mirova-Abramova posílal Trockému velké peněžní částky.
Spravovat finance Kominterny a její zahraniční sekce je jen malá část úkolů OMS. Funguje také jako nervová soustava Kominterny. Vyslanci, které Moskva posílá jako politické komisaře ke komunistickým stranám cizích zemí, navazují všechny své styky přes OMS, který jim opatřuje pasy, posílá je na „spolehlivé“ adresy a vůbec dělá stálý spojovací štáb mezi moskevskými ústřednami a těmito politickými agenty v zahraničí.
Pozoruhodným komisařem Kominterny pro Spojené státy byl před lety maďarský komunista Pogány31, v Americe známý jako John Pepper. Jeho hlavním posláním tam bylo odstranit Lovestonea32 a Gitlowa, vůdce americké komunistické strany, poté co jim naprostá většina členů strany vyslovila důvěru. Pogány-Pepper rozkazy splnil a dosadil americké komunistické straně nové vrchní velení. Sám Pepper byl v roce 1936 v Moskvě zatčen a zastřelen.
Pasové oddělení OMS na rozdíl od OGPU a vojenské rozvědky pasy samo nevyrábí. Kdykoli to jde, opatří si pravé doklady a upraví je podle potřeby. Při opatřování pasů těží z fanatické horlivosti komunistických členů a sympatizantů. Potřebuje-li zástupce OMS ve Spojených státech dva americké pasy pro agenty Kominterny v Číně, spojí se se svým člověkem v americké komunistické straně. Ten sežene pravé pasy Spojených států od členů strany nebo od sympatizantů. Lidé z OMS pak vyjmou fotografie, nahradí je jinými a obratně provedou ostatní potřebné změny.
Moskva měla americké pasy vždycky v oblibě. V jiné souvislosti jsem popsal, jakou úlohu sehrály ve španělské občanské válce. Není neobvyklé, že zástupce OMS nebo agenti OGPU posílají do Moskvy celé svazky amerických pasů; v ústředí OMS na nich pracuje asi deset lidí a upravují je podle potřeb Kominterny.
V roce 1924 přepadla berlínská policie tamní ústředí OMS a zabavila svazek německých pasů spolu se spisy, v nichž byla jména původních majitelů, pravá jména agentů Kominterny, kteří pasy tehdy užívali, i smyšlená jména, pod nimiž cestovali. Právě proto se pravému pasu ovšem dává přednost.
V roce 1927 poslaly Kominterna a OGPU do Číny Earla Browdera. Nevím, proč byl Browder k té misi vybrán, ale myslím, že hlavním důvodem byl jeho americký pas. V té souvislosti si vzpomínám na rozhovor s Pjatnickým. Pracoval pro něj jistý Lobonovskij, jehož neschopnost byla v našem kruhu věčným terčem anekdot. Často jsem na Lobonovského narazil v některé evropské metropoli, jak se pachtí po zdánlivě důležitých úkolech. Později jsem měl příležitost mluvit o něm s Pjatnickým.
„Řekněte mi upřímně, soudruhu Pjatnickij,“ povídám, „proč si toho pitomce držíte?“
Starý bolševický vůdce se shovívavě usmál a odpověděl:
„Milý mladý Waltere, tady nejde o Lobonovského schopnosti. Důležité je, že má kanadský pas, a já na ty úkoly, kam ho posílám, potřebuji Kanaďana. Nikdo jiný se nehodí.“
„Kanaďana!“ zvolal jsem. „Lobonovskij přece není Kanaďan. Je to Ukrajinec, narozený v Šepetovce.“
Pjatnickij zahřměl:
„Jakýpak Ukrajinec ze Šepetovky! Má kanadský pas. To mi stačí. Myslíte, že je tak snadné najít opravdového Kanaďana? Musíme si vystačit s Kanaďanem narozeným v Šepetovce!“
Myslím, že když Kominterna probírala, má-li poslat Browdera do Číny, dobře věděla, že na čínské poměry odborník není. Browder je ale opravdový Američan — z Kansas City, ne ze Šepetovky.
Všechno, co se týká výroby a úprav pasů a jiných dokladů, se svěřuje prakticky výhradně rodilým Rusům. Předválečné poměry v carském Rusku jim v tomto umění daly výjimečný výcvik. Spletité pasové předpisy, které se od roku 1918 ve většině evropských zemí rozšířily, zastihly bolševiky dobře připravené. V úřadovnách OGPU a čtvrtého oddělení Rudé armády jsou odborníci, kteří dokážou padělat konzulární podpisy a úřední pečeti tak, že je od pravých nelze rozeznat.
Odbor zahraničních spojů má ještě jeden velmi důležitý úkol. Slaďuje v mezinárodním měřítku veškerou školicí a propagandistickou činnost Kominterny. Vede v Moskvě a jejím okolí výcvikové školy pro pečlivě vybrané komunisty ze všech zemí a učí je občanské válce ze všech stran, od propagandy po obsluhu kulometů.
Tyto školy začaly v prvních měsících bolševické revoluce krátkými výcvikovými kurzy pro německé a rakouské válečné zajatce v naději, že tyto „kádry“ své znalosti použijí na barikádách Berlína a Vídně. Později se z kurzů staly organizované ústavy. Nejnadanější žáci dostávali vojenský výcvik přímo pod dohledem zpravodajského oddělení generálního štábu Rudé armády.
V roce 1926 byla v Moskvě zřízena univerzita, která měla západoevropské a americké komunisty učit technice bolševismu. Tuto univerzitu, takzvanou Leninskou školu, podporuje OMS, který žákům zároveň opatřuje bydlení. V jejím čele stojí manželka Jaroslavského33, šéfa sovětského „Svazu bezbožníků“. Žáci, dnes většinou britští, francouzští a američtí komunisté, žijí zcela odloučeně a stýkají se málo s Rusy i s cizinci v Sovětském svazu. Od absolventů této bolševické akademie se čeká, že se vrátí do rodných zemí a budou pro Kominternu pracovat v odborech, úřadech a na jiných nekomunistických místech. Tajemství se zachovává proto, že jejich cena pro Moskvu ve Spojených státech, Francii a Velké Británii je zničena, jakmile vyjde najevo, že studovali metody občanské války u zpravodajských důstojníků Rudé armády.
Další výcvikový kurz, pro velmi malé skupiny pečlivě prosetých zahraničních komunistů, běží v naprosté tajnosti za Moskvou, na předměstí Kuncevo. Tam se evropští a američtí komunisté učí zpravodajské práci včetně odposlouchávání telefonů, obsluhy tajných rádiových stanic, padělání pasů a podobně.
Když Kominterna začala obracet pozornost k Číně, vytvořila univerzitu východu, takzvanou Univerzitu Sunjatsenovu, v jejímž čele stál Karl Radek. Moskva byla tehdy v horečce optimismu z vyhlídek na sovětskou revoluci v Číně. Do této zvláštní výcvikové školy se zvali synové generálů a vysokých čínských úředníků. Mezi nimi byl i syn Čankajškův. Kuomintang, čínská nacionalistická strana, a Kominterna tehdy pracovaly ruku v ruce a Moskva cítila, že velké vítězství je konečně na dosah.
Kuomintang dostal ruského politického učitele Borodina34 a ruského vojenského poradce, generála Galena-Bljuchera35, pozdějšího velitele sovětského Dálněvýchodního vojenského okruhu až do jeho likvidace v roce 1938. Komunisté se do Kuomintangu hrnuli a mnozí se dostali do jeho ústředního výboru i do jeho vojenské akademie ve Whampoa. Když Čankajšek36 z moskevské podpory vytěžil všechno, obrátil se prudce a 20. května 1926 odstranil komunisty ze všech důležitých míst. Stalin se však s Čankajškem úplně nerozešel; doufal, že ho později přelstí.
Bydlel jsem v té době v hotelu, kterému se před revolucí říkalo Knjažij dvor. Na témž patře bydlel generál Feng, „křesťanský generál“. Přes květnový obrat byli vůdcové Kominterny o blížícím se vítězství v Číně stále přesvědčeni. Feng byl v Moskvě a manévroval, aby sjednal spojenectví proti Čankajškovi. Sovětští vůdcové přikládali jeho návštěvě velkou důležitost, tahali ho po schůzích a večírcích a vynášeli ho jako vůdce čínských mas. Feng svou roli hrál obdivuhodně a všude ve zvučných projevech sliboval, že bude bojovat za vítězství leninismu v Číně.
Skoro každý den jsem viděl, jak ke dveřím jeho apartmá, kde stáli na stráži vojáci OGPU, přivážejí novou bednu knih a brožur. Mluvil jsem s Fengem několikrát, zčásti anglicky, zčásti rusky. Byl to typický čínský válečný magnát, jemuž nebylo na světě nic vzdálenější než leninismus, kterým ho zasypávali. Jako tolik jiných se ukázal být zklamáním. Vrátil se do Číny, aniž bedny s knihami otevřel, a na „leninské“ sliby, které v Moskvě dal, už nikdy nepomyslel.
V prosinci 1927, poté co Čankajšek své dílo dokonal tím, že v Šanghaji postřílel a sťal tisíce komunistů, poslala Kominterna Heinze Neumanna37, bývalého vůdce Komunistické strany Německa, aby vedl povstání v Kantonu. Povstání trvalo dva a půl dne a stálo téměř šest tisíc životů. Všichni čínští komunističtí vůdcové v Kantonu byli popraveni a Heinz Neumann uprchl do Moskvy.
Zcela nezávisle na rozsáhlém propagandistickém soustrojí jednotlivých komunistických stran, jejichž noviny, časopisy, knihy a brožury stojí ročně miliony dolarů, stojí ústřední propagandistický aparát samotné Kominterny. Má jej na starosti Byro agitace a propagandy, ale financuje a skutečně řídí jej odbor zahraničních spojů. Jeho nejdůležitější tiskovinou je International Press Correspondence, vycházející anglicky, francouzsky a německy. Je určena především stovkám komunistických redaktorů v různých zemích. Nacisté se tento druh propagandy pokusili napodobit svou World Service, vydávanou v Erfurtu a rozesílanou profašistickým a antisemitským redaktorům po celém světě.
Nic Moskvu neuvádí do větších rozpaků než vzácné případy, kdy si oficiální listy komunistických stran popletou signály a zaujmou k téže otázce protichůdná stanoviska. Když byl deset dní před vypuknutím nynější evropské války podepsán berlínsko-moskevský pakt, byla souhra oficiálních komunistických orgánů dokonalá. Londýnský Daily Worker, pařížská L’Humanité i americký Daily Worker současně a stejnými slovy pozdravily tento signál ke všeobecné válce jako velký příspěvek k míru.
Kominterna kromě toho vydává v každé přední zemi včetně Spojených států časopis Komunistická internacionála, který přináší usnesení Kominterny i články předních ruských a zahraničních komunistů.
Tyto klíčové tiskoviny plní dvojí úkol. Nejenže zajišťují jednotu názorů v komunistických stranách Evropy a Ameriky, ale — a to se v posledních letech stalo ještě důležitějším — jsou ústrojím, které Stalinovi zaručuje dobře zorganizovanou ozvěnu na všechno, co v Moskvě nařídí. Za velké čistky bylo pro Kreml velmi důležité, aby mohl ruskému lidu ukázat, že všichni prokomunističtí spisovatelé západní Evropy a Spojených států ho v likvidaci starých bolševických hrdinů podporují až do krajnosti.
Cizinci si málo uvědomují, jak životně důležité pro Stalina v letech 1936, 1937 a 1938 bylo, že mohl prohlásit, že američtí, britští, francouzští, němečtí, polští, bulharští i čínští komunisté jednomyslně podporují likvidaci „trockistických fašistických vzteklých psů a škůdců“ — mezi nimi i Zinovjeva a Bucharina, prvních dvou šéfů Kominterny.
Ani jediný komunistický vůdce ve Spojených státech, který za velké čistky psal, neopomněl Stalinovi tyto předepsané nadávky na bývalé vůdce bolševické strany a Kominterny dodat.
Ještě než Kominterna oficiálně zahájila taktiku lidové fronty, začal OMS podporovat novou a jemnější formu propagandy. Moskva usoudila, že jejím účelům už nestačí oslovovat jen skupiny, které lze získat otevřeně komunistickými hesly. V osobě Williho Münzenberga38, kdysi předního německého komunisty a člena říšského sněmu, našla prostředek, jak se rozvětvit do oboru takzvaných krycích tiskovin. Z prostředků OMS byl Münzenberg postaven na nohy jako velký nakladatel a podnikatel. Chrlil přitažlivé obrázkové noviny a časopisy, všechny zdánlivě nestranické, a přesto k Sovětskému svazu „vstřícné“. Později se pustil i do filmu a založil podnik zvaný Prometheus. Münzenbergovy podniky byly chytře vedené a brzy rozšířily svou činnost do skandinávských zemí. Když se Hitler dostal k moci, přenesl je Münzenberg do Paříže a do Prahy.
Když velká čistka sáhla po Münzenbergovi, ukázal se jako nepolapitelný terč. Pozvání k „návštěvě“ Moskvy odmítl. Dimitrov, předseda Kominterny, psal konejšivé dopisy a tvrdil, že ho Moskva potřebuje k důležitým novým úkolům. Münzenberg na to neskočil. OGPU pak vyslala jednoho ze svých agentů, Běleckého, aby ho přesvědčil, že se nemá čeho bát.
„Kdo o vašem osudu rozhoduje?“ přel se Bělecký. „Dimitrov, nebo OGPU? A já vím, že Ježov je na vaší straně.“
Münzenberg se pasti vyhnul a celé léto a podzim roku 1937 zůstal v úkrytu, protože se bál násilnějšího druhu přesvědčování. Své podniky předal Šmeralovi39, českému komunistovi. Komunistická strana Německa ho vyloučila a zanesla do seznamu „nepřátel lidu“. Münzenberg dnes žije v Paříži. Nikdy proti Stalinovi otevřeně nevystoupil.
Po sedmém kongresu Kominterny v roce 1935 se Münzenbergovy krycí tiskoviny staly vzorem pro celou Evropu i Spojené státy. V Paříži Kominterna dokonce založila večerník Ce Soir. Poslední tři nebo čtyři roky ale Kominterna utratila za „nestranické“ tiskoviny a krycí organizace ve Spojených státech víc peněz než v kterékoli jiné zemi. Dokud se Moskva držela předstírané kolektivní bezpečnosti a antihitlerismu, stala se americká veřejnost pro její propagandisty učiněným bojištěm. Místo budování revolučních „kádrů“ mezi americkými dělníky šlo teď o to přesvědčit úředníky New Dealu, vážené podnikatele, odborové vůdce a novináře, že sovětské Rusko stojí v čele sil „míru a demokracie“.
Na vrcholu této kampaně lidové fronty, kdy se diktatura uvnitř Sovětského svazu stávala čím dál totalitnější a čistka byla vládnoucí skutečností sovětského života, se Kominterna víc než kdy předtím, a vlastně v jádru věci, stala odnoží OGPU.
Kominterna má po vzoru ruské bolševické strany „kontrolní komisi“, která má bdít nad politickou mravností členů. V letech, kdy Stalin stoupal k samovládě a frakční válka v bolševické straně se přiostřovala, stala se jediným úkolem tohoto orgánu vnitřní špionáž. Kontrolní komise vyhazovala z ruské komunistické strany každého kolísajícího stalinistu. Kontrolní komise Kominterny následovala tento příklad v mezinárodním měřítku.
Kontrolní komise je ale jedním z mírnějších inkvizičních nástrojů, které má stalinský režim k dispozici. Dalším nástrojem, zřízeným jí na pomoc, je orgán s nevinným názvem „kádrové oddělení“. To je dnes paží OGPU v Kominterně. Mnoho let mu stál v čele Krajewski, polský komunista, starý přítel Dzeržinského, prvního šéfa sovětské tajné policie, a dlouhá léta agent Kominterny ve Spojených státech a Latinské Americe. Krajewski nasadil své agenty do každé komunistické strany a vypěstoval vnitrostranickou špionáž na dnešní stupeň svrchované účinnosti.
Každých deset dní se šéf tohoto kádrového oddělení sejde se šéfem odpovídajícího oddělení OGPU a předá mu materiál, který jeho agenti sebrali. OGPU pak s těmi údaji naloží, jak uzná za vhodné. Dnes tento policejní úřad v Kominterně vystopuje až ke zdroji každé zavlnění zahraniční opozice proti Stalinovi. Se zvláštní bdělostí sleduje všechny nitky vedoucí od zahraničních komunistů k možným opozičníkům uvnitř ruské komunistické strany.
Jedním z nejšpinavějších úkolů svěřených tomuto oddělení je vylákat do Moskvy zahraniční komunisty podezřelé z neloajálnosti vůči Stalinovi. Komunista, který se domnívá, že je u Kominterny dobře zapsán, dostane od výkonného výboru vzkaz, že je ho v Moskvě třeba. Polichocen tímto uznáním své důležitosti pospíchá do hlavního města Kominterny. Po příjezdu je předán OGPU a zmizí. Nejeden takový úlovek se připisuje kádrovému oddělení, které svou sítí špehů často dostává „informace“ nejen nepravdivé, ale zlovolné, které mají ukázat, že se dotyčný nedržel stalinské linie. Kolik zahraničních komunistů bylo takto vylákáno vstříc záhubě, se patrně nikdy nezjistí.
Moskva má na zahraniční komunistické vůdce v nemilosti i vybroušenější metody. Významnou politickou osobnost, která se u vlastních stoupenců stále těší jisté vážnosti, je třeba nejdřív oslabit, teprve pak ji lze odhodit. Musí být zkompromitována v očích komunistů své vlastní země. Jakmile se to podaří, lze s ní naložit zkrátka.
Oslabování má dobře promyšlený postup. Prvním krokem je odebrat ho z práce ve vlastní zemi. Povolán do Moskvy musí volit mezi poslušností a okamžitým vyloučením. Nemůže odmítnout a zůstat v komunistické straně. Má-li ale vysoké postavení, nelze z něj udělat sovětského úředníčka hned. Předvolán do úřadoven Kominterny se dozví, že byl vybrán k důležitému poslání v Číně, na Blízkém východě nebo v Latinské Americe. Tím jeho pád začíná. Odtržen od vlastní strany, vržen do odlehlé oblasti, kde toho mnoho nezmůže, vrací se do Moskvy před velmi zachmuřeného šéfa Kominterny.
„Tak co, soudruhu,“ řekne šéf, „jaké výsledky nám ukážete za těch šest měsíců v Brazílii a za pět tisíc dolarů, které jste utratil?“
Výmluvy nejsou nic platné. Známý argument — a zjevná skutečnost — že brazilská dělnická třída ještě nedosáhla dost vysokého stupně politického uvědomění, aby přijala komunistické učení, nenachází sluchu. Soudruzi doma se to dozvědí, a pokud na něj docela nezapomněli, vidí ho teď v jiném světle. Kominterna ho poslala do Brazílie a on nic nedokázal.
Další krok logicky následuje. Dostane místo v jednom z tisíců sovětských úřadů. Stává se námezdním zaměstnancem sovětské vlády a jeho politická dráha je u konce. Od té chvíle je jeho hlavní tužbou, má-li v sobě páteř, dostat se ze Sovětského svazu zpátky do své země a přetnout všechny svazky se sovětským Ruskem i s Kominternou. To se mu však často nepodaří.
Jedním z nejtragičtějších případů toho druhu byl můj přítel Stanisław Huberman40, bratr světoznámého houslisty. Huberman, kterému se v našem kruhu říkalo Stach Huber, vstoupil do polského revolučního hnutí za světové války. Spolu s Münzenbergem byl jedním ze zakladatelů Komunistické internacionály mládeže. Statečně pracoval v ilegální komunistické straně a brzy se stal jedním z jejích vůdců. V Polsku si odseděl mnoho trestů a policie ho často těžce zbila.
Když se Kominterna rozhodla vyměnit ústřední výbor polské strany, byl Huber povolán do Moskvy. Brzy ho převedli do nově zřízeného úřadu při železnicích. V železniční práci byl Huber úplně mimo svůj živel. Marně naléhal, aby ho poslali zpátky pracovat do jeho strany v Polsku. Strkali ho z jednoho úřadu do druhého a dopřáli mu okusit sovětskou byrokracii ze všech stran, ale zpátky k polským soudruhům ho nepustili.
Byl pořád v Moskvě a pracoval jako bezvýznamný tajemník v jednom sovětském úřadě, když se v Domě sovětů slavilo patnácté výročí založení Komunistické internacionály mládeže. Na pódiu se ve své nádheře předváděli noví hodnostáři sovětského režimu. Pronášely se strhující projevy, které zdůrazňovaly velkou úlohu Komunistické internacionály mládeže v sovětském Rusku i ve světě. Vzadu v sále stál Stach Huber, jeden z jejích zakladatelů. Jak tak bezcílně bloumal, potkal starého soudruha, který už také dávno pozbyl postavení. Měli ze setkání radost a starý přítel pozval Hubera k sobě do bytu. Většinu noci strávili nad lahví vzpomínáním a vyprávěním anekdot.
O několik dní později byl Stach Huber předvolán před kontrolní komisi Kominterny.
„Byl jste minulou středu večer u soudruha N.?“
Huber „obvinění“ přiznal. Okamžitě ho ze strany vyloučili, což mu znemožnilo sehnat jakoukoli práci. Dostal příkaz ihned vyklidit byt a zůstal bez střechy nad hlavou. Přišel bydlet ke mně.
V těch dnech jsem si byl skoro jist, že si Stach Huber vezme život. Přispěchal mu však na pomoc Manuilskij41, jeden z vůdců Kominterny. Kontrolní komise se dala přesvědčit a své rozhodnutí zvrátila. Huber byl do strany znovu přijat a do stranického spisu mu zapsali poznámku „důrazná a poslední výstraha“. Dostal místo v železničním depu ve Velikých Lukách. Huber věděl, jak vratké je teď jeho postavení, a pracoval horlivě v naději, že se ten černý puntík ze stranického záznamu nakonec vymaže.
Pracoval tak dobře, že v roce 1936 dostal odměnou let z Velikých Luk do Moskvy na listopadové výročí bolševické revoluce. Cestou se letadlo zřítilo a Stach Huber zahynul. Po několika měsících mi jeden z jeho přátel řekl:
„Jaké měl Stach štěstí, že zahynul při leteckém neštěstí!“ A měl opravdu štěstí. Ve velikolukské gubernii ho místní komunistický funkcionář za dobrou práci odměnil, ale na úřadovně OGPU byl pouhým starým bolševikem, kterého ze strany vyloučili a podmínečně vzali zpět. Když čistka dosáhla vrcholu, OGPU Stacha Hubera hledala.
Konec nebýval vždy tak tragický. Když byl Tomann, vůdce rakouské komunistické strany, jmenován osvětovým ředitelem námořnického domova v Leningradě, zařídil si, aby mu z Vídně přišel telegram se zprávou, že mu umírá matka. Tentokrát byla obelstěna Moskva. Jakmile Tomann dorazil do Vídně, oznámil, že s Kominternou končí.
Hlouček zahraničních komunistů, kteří v Moskvě sídlí hlavně v hotelu Lux jako stálí zástupci svých stran, byl v sovětském životě odjakživa křiklavou anomálií. Komunistické strany ovšem neposílají bydlet do Moskvy své vůdce první řady. Lidé jako Browder, Pollitt a Thorez přijíždějí jen tehdy, když jsou povoláni na důležitou konferenci nebo kongres. Každá strana má ale v Moskvě i své stálé konzuly, kteří se od řádného diplomatického sboru liší tím, že jim plat neplatí ti, kdo je vyslali. Členové bolševického byra a zvláště sám Stalin na ně hledí s opovržením, a přesto září — nebo donedávna zářili — jako hvězdy moskevské společnosti.
Za hladomoru, který provázel nucenou kolektivizaci v letech 1932–1933, kdy průměrný sovětský zaměstnanec musel vystačit s chlebem a sušenou rybou, bylo pro výhradní potřebu těchto cizinců zřízeno družstvo, kde si za mírné ceny mohli koupit zboží, které jinde nebylo k dostání za žádné peníze. Hotel Lux se stal symbolem sociální nespravedlnosti a průměrný Moskvan na otázku, kdo si v Moskvě žije v pohodlí, odpovídal vždy stejně:
„Diplomatický sbor a cizinci v hotelu Lux.“
Hrstka ruských spisovatelů, herců a hereček, kteří se s lidmi z Kominterny občas společensky stýkali, byla nucena vylizovat talíře téhle cizí aristokracie. Rusové k nim chodili a žebrali o takové maličkosti, jako jsou žiletky, jehly, rtěnka, plnicí pera nebo libra kávy.
Pro OGPU byla a vždy je ta mezinárodní sbírka žijící v hotelu Lux na státní útraty předmětem podezření. Tenhle kašírovaný svět „proletářské revoluce“ neustále bzučí intrikami a vzájemným osočováním; každý zahraniční komunista obviňuje druhého z nedostatečné věrnosti Stalinovi. OGPU přes své nasazené „hosty“ v hotelu slyší všechna ta obvinění i protiobvinění a zaznamenává je do svých objemných spisů.
Když začala velká čistka, došlo k všeobecnému zatýkání a likvidaci zahraničních komunistů žijících v Sovětském svazu. Konzulové Kominterny bydlící v Luxu konečně dostali důležitou práci. Stali se agenty OGPU a udávali vlastní krajany houfně. Protože osobně odpovídali za všechny zahraniční komunisty, kteří tehdy v Sovětském svazu byli, mohli si své místo — a často i vlastní krk — zachránit jen tím, že své krajany vydali OGPU.
Ironií je, že právě v letech, kdy se Kominterna stala výtvorem Stalina a OGPU, dosáhlo sovětské Rusko v demokratických zemích vrcholu své vážnosti. Lidová fronta, kterou ohlásil Dimitrovův slavný projev o trojském koni na sedmém kongresu Komunistické internacionály v roce 1935, otevřela novou epochu. Moskva opustila neoblíbená bolševická hesla, která se po bezmála dvou desetiletích neuchytila ani v jediné cizí zemi, a vstoupila do tvrzí kapitalismu jako zastánce míru, demokracie a antihitlerismu. Zatímco velká čistka děsila nás všechny ve všech oborech života, daroval Stalin svým poddaným „nejdemokratičtější ústavu na světě“ — ústavu, která sice existuje jen na papíře a i tam otevřeně zaručuje trvalou svrchovanost jeho nové strany vybudované na fašistickém systému, ale kterou mnozí zahraniční liberálové pokládají ne-li za velký výdobytek, tedy aspoň za „významnou aspiraci“.
Prakticky vzato měla lidová fronta význam v pěti zemích: ve Spojených státech, Velké Británii, Francii, Španělsku a Československu. Ve všech fašistických a polofašistických zemích Kominterna abdikovala, aniž by boj aspoň předstírala. Takzvané ilegální komunistické strany v Německu a Itálii neznamenaly nic, jak jsem měl na svém místě šéfa vojenské rozvědky v západní Evropě dobrou příležitost pozorovat. Jsou prošpikované fašistickými donašeči a jediné, čemu slouží, je posílat lidi na smrt. Komunismus je v těch zemích dávno v úpadku, a pokud má Německo v důsledku Hitlerovy války zachvátit nová revoluční vlna, zcela jistě to nebude pod vedením Moskvy.
V ustálených a pokrokových demokraciích Skandinávie padla hesla lidové fronty naprázdno, stejně jako dřív hesla revoluční.
Ve Velké Británii naproti tomu získala nová tvář Moskvy mezi dělnickými masami jen málo obrácených, ale její antifašistická hesla si podmanila značný počet studentů, spisovatelů a odborových vůdců. Za španělské tragédie a v mnichovských dnech vstoupili mnozí potomci britské aristokracie jak do internacionální brigády (armády Kominterny ve Španělsku), tak do naší rozvědné služby. Moskevské monstrprocesy mnohými z těchto nováčků otřásly. Na vrcholu čistky řekl jeden člen ústředního výboru britské komunistické strany mému kolegovi:
„Proč Stalin vaše lidi střílí? Vím, jak věrně Sovětskému svazu sloužíte, ale jsem si jist, že jestli se vrátíte do Moskvy, zastřelí i vás.“
Takové nálady se objevovaly, ale opadly.
Popravy pokračovaly. Španělský obraz se rozvinul v celé své totalitní hrůze. Stalin si však své mezinárodní stoupence udržel jako velký spojenec demokracií proti Hitlerovi.
Ve Francii byla Front populaire s francouzsko-sovětským spojenectvím spjata tak důvěrně, že vládní soustavu málem ovládla. Byli ovšem lidé jako Léon Blum, kteří se snažili, aby vojenská situace nezasahovala do vnitřní politiky, ale taková snaha z velké části ztroskotala. Většina Francie, od generála Gamelina a konzervativního poslance de Kérillise po odborového vůdce Jouhauxe, byla posedlá představou, že bezpečnost Francie je spjata s Moskvou, takže se Front populaire stala vládnoucí skutečností francouzského života. Navenek Kominterna působila přes své pocukrované organizace. Noviny jako Ce Soir, knižní kluby, nakladatelství, divadla, filmové společnosti — všechno se stalo nástrojem Stalinovy „antihitlerovské“ fronty. Za kulisami pracovaly OGPU a sovětská vojenská rozvědka horečně na tom, aby francouzské státní instituce držely pod krkem.
Země nebyla vůči nebezpečí tak docela slepá. V poslanecké sněmovně zaznívaly časté interpelace, v nichž padalo obvinění, že sovětská vláda je o tajemstvích francouzského vojenského letectví informována až příliš dobře. Ať už měly ty narážky jakýkoli podklad, faktem přinejmenším je, že jsme my ze sovětské rozvědky o řadě vysokých francouzských úředníků mluvili jako o „našich lidech“.
Vliv Moskvy na Československo byl ještě výraznější. Nejodpovědnější ministři pražské vlády hleděli na sovětské Rusko jako na bdělého ochránce své nezávislosti. Přistupoval tu prvek panslavismu, který autoritu Kremlu ještě zvyšoval.
Češi byli tak okouzleni představou velkého slovanského bratra, který je ochrání před nacistickým Německem, že se nechali vtáhnout do jedné z nejtragičtějších intrik moderních dějin. Příběh o tom, jak Moskva použila českou vládu ke Stalinovu záměru, jsem vyprávěl v úvodu.
Ve Spojených státech komunistická strana jako taková nikdy vážnou roli nehrála a Moskva na ni vždy hleděla se svrchovaným opovržením. Za všechna ta dlouhá léta činnosti až do roku 1935 neměla americká komunistická strana téměř nic, co by ukázala. Organizovaní dělníci na její hesla neodpovídali a masa Američanů o její existenci sotva věděla. I v těch letech však byla strana pro nás důležitá, protože byla s naší OGPU a rozvědnou službou spjata těsněji než kterákoli jiná komunistická strana. Za mechanizace a motorizace Rudé armády jsme měli členy americké komunistické strany jako své agenty v leteckých a automobilových továrnách a ve zbrojovkách.
Před několika lety jsem v Moskvě řekl šéfovi naší vojenské rozvědky ve Spojených státech, že podle mě zachází příliš daleko, když k špionáži mobilizuje tak velké procento funkcionářů americké strany. Jeho odpověď byla typická:
„Proč ne? Dostávají dobré sovětské peníze. Revoluci stejně nikdy neudělají, tak ať si ten plat zaslouží.“
S tisíci rekrutů naverbovanými pod praporem demokracie se špionážní kruh komunistické strany a OGPU ve Spojených státech mnohonásobně rozrostl a pronikl na dosud nedotčené území. Komunisté pečlivě skrývali, kdo jsou, a našli si cestu do stovek klíčových míst. Moskva tak mohla ovlivňovat jednání úředníků, kteří by se k agentovi Kominterny nebo OGPU vědomě nepřiblížili ani na deset kroků.
Snad ještě znepokojivější než tento úspěch ve špionáži a nátlakové politice je pronikání Kominterny do odborů, nakladatelství, časopisů a novin — manévr provedený prostě tím, že se smazala nálepka Kominterny a na její místo se otiskl antihitlerismus.
Členové Kominterny vždy pokládali svou celosvětovou stranu a její moskevské vedení za první a nejvyšší předmět věrnosti. Ať to byl Kippenberger jako člen výboru pro vojenské věci německého říšského sněmu, Gallacher v britské Dolní sněmovně, nebo Gabriel Péri ve výboru pro zahraniční věci francouzské sněmovny, jediná věrnost, kterou uznávali za závaznou, patřila Kominterně. Když se Kominterna stala Stalinovým osobním nástrojem, přenesli svou věrnost na něj.
Éra lidové fronty skončila ohlušujícím třeskem 23. srpna 1939. Opona nad fraškou lidové fronty spadla ve chvíli, kdy sovětský předseda vlády Molotov připojil za zářícího Stalinova přihlížení svůj podpis pod podpis nacistického ministra zahraničí von Ribbentropa na berlínsko-moskevský pakt. Tam dal Stalin Hitlerovi volnou ruku a za deset dní byl svět ve válce. Do Berlína byla vyslána sovětská vojenská mise, aby vypracovala podrobnosti úplné spolupráce mezi dvěma nejsamovládnějšími, všeobjímajícími tyraniemi, jaké kdy svět poznal.
Pro Stalina je splynutí těchto dvou diktatur vyvrcholením všeho, oč léta usiloval. Beznadějně zapletený do rozporných výsledků vlastních hospodářských a politických přehmatů může doufat, že se u moci udrží, jen když půjde ruku v ruce s Hitlerem.
Ke Komunistické internacionále a k jejím neruským funkcionářům zaujímal Stalin vždycky naprosto cynický postoj. Už v roce 1927 na schůzi bolševického politbyra řekl:
„Kdo jsou ti lidé z Kominterny? Nejsou nic než nádeníci na naší sovětské výplatní listině. Za devadesát let neudělají revoluci nikde.“
Stalinovo oblíbené jméno pro Kominternu je „lavočka“ — krámek, kde se šidí. Dbal však na to, aby se ten šizuňkovský krámek zachoval, protože mu dobře posloužil jak k účelům vnitřní politiky, tak v mezinárodních manévrech. Hned po OGPU to byla jeho nejužitečnější osobní zbraň.
I když Stalin uzavřením paktu s Hitlerem zasadil Kominterně smrtelnou ránu, bude se snažit zachovat — výhradně v demokratických zemích — kostry stranických aparátů. Ty budou v mezích své zmenšené moci dál výtvory jeho totalitního despotismu.
Velký rozdíl je v tom, že od 23. srpna 1939 svět ví: kdo slouží Stalinovi, slouží Hitlerovi.
Vysvětlivky
Heimwehr — Rakouské pravicové polovojenské hnutí (1920–1936), odpůrce parlamentní demokracie a marxismu, opora autoritářského kurzu kancléře Dollfusse. V únorovém povstání 1934 bojovalo po boku vládních sil proti sociálním demokratům a jejich Schutzbundu. Roku 1936 rozpuštěno.↩︎
Několik socialistů nebo lidí obrácených k bolševismu, kteří se shodou okolností ocitli v Moskvě, tam vystupovalo jako „delegáti“ za své země. Kromě zástupců levého křídla skandinávských socialistických stran byl jediným opravdovým delegátem zahraniční revoluční organizace Eberlein za německý Spartakovský svaz — a ten přijel s pokynem Rosy Luxemburgové hlasovat proti založení nové internacionály. (Autorova poznámka.)↩︎
Dąbal, Tomasz — (29. prosince 1890 Sobów – 21. srpna 1937 Moskva). Polský rolnický poslanec Sejmu, roku 1918 spoluzakladatel krátkodobé Tarnobřežské republiky, od roku 1920 komunista. Roku 1922 v Polsku odsouzen, 1923 vyměněn do SSSR, kde působil v Rolnické internacionále. Roku 1936 zatčen a o rok později zastřelen; rehabilitován 1955.↩︎
Dzeržinskij, Felix Edmundovič — (1877–1926). Polský šlechtic a bývalý trestanec, od prosince 1917 zakladatel a šéf Čeky, pak GPU a OGPU až do smrti. Zemřel 20. července 1926 na srdeční příhodu po dvouhodinovém projevu proti opozici.↩︎
Zinovjev, Grigorij Jevsejevič — Vlastním jménem Ovsej-Geršon Radomyslskij (1883 Jelizavetgrad – 25. srpna 1936 Moskva). Předseda petrohradského sovětu od prosince 1917 a předseda výkonného výboru Kominterny od roku 1919; obou míst pozbyl roku 1926. Roku 1927 vyloučen ze strany spolu s Trockým, pak dvakrát přijat zpět a dvakrát vyloučen znovu. V prvním moskevském procesu (19.–24. srpna 1936) odsouzen k smrti a zastřelen. Rehabilitován 1988.↩︎
Kun, Béla — Vlastním jménem Kohn (1886 Szilágycseh – 29. srpna 1938 Kommunarka). Vůdce Maďarské republiky rad roku 1919; po jejím pádu v Rusku. Jako šéf krymského revolučního výboru nesl odpovědnost za hromadné popravy, pak působil v aparátu Kominterny. Zatčen v červnu 1937 a zastřelen; rehabilitován 1956. Teprve roku 1989 sovětská vláda přiznala, že datum smrti, které do té doby uváděla, bylo nepravdivé.↩︎
Trockij, Lev Davidovič — Vlastním jménem Bronštejn (7. listopadu 1879 Janovka – 21. srpna 1940 Mexico City). Lidový komisař zahraničí 1917–1918, pak komisař vojenství a námořnictva do ledna 1925 a zakladatel Rudé armády. Roku 1927 vyloučen ze strany, 1928 vypovězen do Alma-Aty, 1929 ze Sovětského svazu. V Mexiku ho zavraždil Stalinův agent Ramón Mercader.↩︎
Hoelz, Max — (14. října 1889 – 1933). Německý komunista, roku 1920 vedl ozbrojenou skupinu ve Vogtlandu, roku 1921 jeden z velitelů ozbrojených oddílů v Mansfeldsku během Březnové akce. Odsouzen na doživotí, roku 1928 propuštěn amnestií a odešel do Sovětského svazu.↩︎
Hoelz utonul 15. září 1933 v řece Oce u Gorkého (Nižního Novgorodu).↩︎
Umanskij, Konstantin Alexandrovič — (1902 – 25. ledna 1945 Mexiko). Novinář agentury TASS, od roku 1931 vedoucí tiskového oddělení lidového komisariátu zahraničí. 1939–1941 velvyslanec v USA, od roku 1943 v Mexiku, kde zahynul při letecké nehodě.↩︎
Firin, Semjon Grigorjevič — Vlastním jménem Pupko (1898–1937). Čekista, zástupce náčelníka Gulagu a velitel tábora, který stavěl Bělomořsko-baltský kanál. Zatčen a roku 1937 zastřelen.↩︎
Berzin vedl od roku 1920 agenturní oddělení vojenské rozvědky a byl zástupcem jejího náčelníka Arvīdse Zeibota; náčelníkem se stal v březnu 1924.↩︎
Roku 1923 platila ještě papírová marka. Říšskou marku zavedl až měnový zákon z 30. srpna 1924.↩︎
Kippenberger, Hans — (15. ledna 1898 Lipsko – 3. října 1937 Moskva). Syn laického kazatele. Účastník hamburského povstání 1923, pak po většinu výmarské doby šéf vojensko-politického „AM-aparátu“ KPD, 1928–1933 poslanec Říšského sněmu. Od roku 1933 v emigraci, 5. listopadu 1935 zatčen v Moskvě a 3. října 1937 zastřelen.↩︎
Schlageter, Albert Leo — (1894 – 26. května 1923). Příslušník freikorpsů, v Porúří prováděl sabotáže proti francouzské okupaci; francouzský soud ho odsoudil k smrti. Nacisté z něj udělali mučedníka; komunistickou stranu oslovil Radkovou „řečí o Schlageterovi“.↩︎
Brandler, Heinrich — (3. července 1881 Varnsdorf – 26. září 1967 Hamburk). Rodák z Čech, stavební dělník a odborář. Od roku 1919 v KPD, 1921 a 1922–1924 její předseda; vedl stranu i při nezdařeném povstání na podzim 1923, za něž ho Kominterna zbavila vedení. V prosinci 1928 vyloučen, spoluzakladatel opoziční KPD-O. Za nacismu v exilu ve Francii a na Kubě, roku 1949 se vrátil do západního Německa.↩︎
Pjatakov, Georgij Leonidovič — (1890–1937). Předseda ukrajinské sovětské vlády, pak zástupce předsedy Státní plánovací komise a od roku 1929 ředitel Státní banky. V druhém moskevském procesu 30. ledna 1937 odsouzen k smrti a 1. února zastřelen. Rehabilitován 1988.↩︎
Zásah v Sasku nařídil Seeckt jako velitel pozemního vojska; do Drážďan vstoupily jednotky saské 4. divize generála Alfreda Müllera.↩︎
Fischer, Ruth — Vlastním jménem Elfriede Eisler (11. prosince 1895 Lipsko – 13. března 1961 Paříž), sestra skladatele Hannse Eislera a komunistického funkcionáře Gerharta Eislera. Roku 1918 spoluzakládala rakouskou komunistickou stranu. S Arkadijem Maslowem vedla levé křídlo KPD a 1924–1925 stála v čele strany. V srpnu 1926 vyloučena. Od roku 1941 v USA, kde roku 1947 vypovídala před sněmovním Výborem pro neamerickou činnost proti oběma bratrům.↩︎
Maslow, Arkadij — Vlastním jménem Isaak Jefimovič Čemerinskij (9. března 1891 Jelisavetgrad – listopad 1941 Havana). Rodák z Ukrajiny, v Německu od mládí. S Ruth Fischerovou, s níž žil od roku 1919, vedl levé křídlo KPD a 1924–1925 byl faktickým vůdcem strany. V srpnu 1926 vyloučen. Emigroval přes Francii na Kubu, kde ho v listopadu 1941 našli mrtvého na ulici; úředně infarkt, Fischerová byla přesvědčena, že ho zabila NKVD.↩︎
Pumový útok v katedrále sv. Neděle 16. dubna 1925 si podle dnešních údajů vyžádal 213 mrtvých a asi 500 raněných.↩︎
Stambolijski, Aleksandar — (1879–1923). Vůdce Bulharského zemědělského lidového svazu, 1919–1923 předseda vlády. Po převratu 9. června 1923 zajat a zavražděn.↩︎
Cankov, Aleksandar — (1879 – 1959 Buenos Aires). Profesor národního hospodářství, po převratu 1923 do roku 1926 předseda bulharské vlády; jeho vláda tvrdě potlačila zářijové komunistické povstání 1923. Po válce emigroval, zemřel v Argentině.↩︎
Dimitrov byl tehdy v emigraci ve Vídni. Útok připravila vojenská organizace bulharské komunistické strany; Dimitrov ho neschválil, přesto byl roku 1926 v nepřítomnosti odsouzen k smrti.↩︎
Dimitrov, Georgi — (1882–1949). Bulharský komunista. Roku 1933 obžalován v lipském procesu o požáru Říšského sněmu a osvobozen. 1935–1943 generální tajemník Exekutivy Kominterny, 1946–1949 předseda bulharské vlády.↩︎
Browder, Earl — (20. května 1891 Wichita – 27. června 1973 Princeton). 1930–1945 generální tajemník Komunistické strany USA, 1936 a 1940 její prezidentský kandidát. Roku 1945 sesazen a 1946 vyloučen.↩︎
Otděl meždunarodnoj svjazi. (Autorova poznámka.)↩︎
Pjatnickij, Osip Aronovič — Vlastním jménem Iosif Taršis (1882–1938). Od roku 1921 pokladník Kominterny a vedoucí jejího Oddělení mezinárodních styků (OMS), které řídil do roku 1926; pak člen sekretariátu Exekutivy Kominterny. Po VII. kongresu (1935) z Kominterny odešel, 1937 zatčen, 1938 zastřelen.↩︎
Abramov-Mirov, Alexandr Lazarevič — (1895–1937). Od roku 1921 vedl v Berlíně styčnou centrálu Oddělení mezinárodních styků Kominterny (OMS), od roku 1926 celé OMS v Moskvě. V září 1936 přešel do vojenské rozvědky jako zástupce náčelníka. Zatčen 21. května 1937, zastřelen 26. listopadu 1937. V západní literatuře se uvádí i jako Jakob Mirov-Abramov.↩︎
Pieck, Wilhelm — (3. ledna 1876 Guben – 7. září 1960 Berlín). Truhlář, spoluzakladatel KPD, po Thälmannově zatčení faktický a od roku 1935 formální předseda strany v exilu, válku přežil v Moskvě. 1949–1960 prezident NDR.↩︎
Pogány, József — (1886 Budapešť – 1938 Moskva). Maďarský komunista, roku 1919 lidový komisař Maďarské republiky rad. Ve dvacátých letech jako John Pepper zástupce Kominterny u americké komunistické strany. Za velkého teroru zatčen a zastřelen.↩︎
Lovestone, Jay — Vlastním jménem Jacob Liebstein (15. prosince 1897 Moučadz, Grodenská gubernie – 7. března 1990 New York). 1927–1929 vůdce americké komunistické strany; roku 1929 ho Stalin odstavil jako stoupence Bucharina. Pak vedl opoziční skupinu „lovestoneovců“, později jako antikomunista řídil mezinárodní oddělení odborové centrály AFL–CIO.↩︎
Jaroslavskij, Jemeljan Michajlovič — Vlastním jménem Minej Izrailevič Gubelman (3. března 1878 Čita – 4. prosince 1943 Moskva). Stranický historik a strážce ortodoxie, předseda Svazu bojovných bezbožníků a redaktor časopisu Bezbožnik.↩︎
Borodin, Michail Markovič — Vlastním jménem Gruzenberg (1884–1951). 1923–1927 hlavní politický poradce Kuomintangu v Kantonu. Po rozchodu Kuomintangu s komunisty se vrátil do Moskvy, později redigoval Moscow News. Roku 1949 zatčen, zemřel 1951 v táboře.↩︎
Bljucher, Vasilij Konstantinovič — (1889 – 9. listopadu 1938). Pod jménem Galen 1924–1927 vojenský poradce Kuomintangu. 1929–1938 velitel Zvláštní dálněvýchodní armády, od roku 1935 maršál. V červnu 1937 zasedal v soudu nad Tuchačevským. Zatčen v říjnu 1938, zemřel ve vazbě po výsleších.↩︎
Čankajšek — (1887–1975). Vůdce Kuomintangu. V dubnu 1927 se v Šanghaji obrátil proti komunistům, 1928–1949 vládl Číně, pak na Tchaj-wanu.↩︎
Neumann, Heinz — (6. července 1902 Berlín – 26. listopadu 1937 Moskva). Německý komunista, člen politbyra KPD. V prosinci 1927 s Vissarionem Lominadzem organizoval kantonské povstání. Roku 1932 zbaven stranických funkcí, emigroval; od roku 1935 v SSSR, 27. dubna 1937 zatčen a 26. listopadu 1937 zastřelen. Jeho žena Margarete Buber-Neumannová přežila sovětský tábor i Ravensbrück a napsala o tom knihu.↩︎
Münzenberg, Willi — (14. srpna 1889 Erfurt – 1940). Německý komunista, poslanec Říšského sněmu za KPD 1924–1933. Z Mezinárodní dělnické pomoci, kterou založil roku 1921, vybudoval rozsáhlý vydavatelský a propagandistický koncern napojený na Kominternu (Arbeiter-Illustrierte-Zeitung, Prometheus-Film). Po roce 1933 v Paříži vydal Hnědou knihu o požáru Říšského sněmu. Od roku 1936 v rozporu s Moskvou, 1937 musel své podniky předat, 1939 se s KPD definitivně rozešel. V červnu 1940 uprchl z francouzského internačního tábora; v říjnu ho našli oběšeného v lese u Saint-Marcellin. Úředně šlo o sebevraždu; mluví se o vraždě, nejčastěji připisované NKVD, ale okolnosti nebyly nikdy objasněny.↩︎
Šmeral, Bohumír — (25. října 1880 Třebíč – 8. května 1941 Moskva). Sociální demokrat, spoluzakladatel a první předseda KSČ, od konce dvacátých let činitel Kominterny v Moskvě.↩︎
Huberman, Stanisław — (8. srpna 1897 Zehlendorf u Berlína – listopad 1936). Polský komunista, bratr houslisty Bronisława Hubermana. Od roku 1916 v SDKPiL, v Německu ve Spartakovském svazu, roku 1919 účastník zakládajícího kongresu Komunistické internacionály mládeže. Ve dvacátých letech působil ve Vídni a v Polsku, kde byl členem ústředního výboru Komunistické strany Polska. Od roku 1932 v Moskvě, nejprve v Rudé odborové internacionále, pak na železnici ve Velikých Lukách. Zahynul při letecké nehodě cestou do Moskvy na oslavy výročí revoluce.↩︎
Manuilskij, Dmitrij Zacharjevič — (1883 – 1959 Kyjev). Ukrajinský bolševik, od konce dvacátých let do rozpuštění Kominterny (1943) jeden z tajemníků jejího výkonného výboru a hlavní muž sovětské strany v jejím vedení. Po válce ministr zahraničí Ukrajinské SSR.↩︎