Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě

I. Stalin usmiřuje Hitlera

V noci na 30. června 1934, kdy vypukla první Hitlerova krvavá čistka a ještě za jejího průběhu, svolal Stalin v Kremlu mimořádné zasedání politbyra. Dřív než se zpráva o Hitlerově čistce roznesla do světa, se Stalin už rozhodl, jak bude vůči nacistickému režimu postupovat dál.

Byl jsem tehdy na svém místě ve zpravodajském oddělení generálního štábu Rudé armády v Moskvě. Věděli jsme, že se v Německu schyluje ke krizi. Všechny naše důvěrné depeše nás na výbuch připravily. Jakmile Hitler čistku rozpoutal, začaly z Německa přicházet nepřetržité zprávy.

Tu noc jsem s několika pomocníky horečně pracoval na souhrnu našich informací pro lidového komisaře obrany Vorošilova1. Mezi nečleny pozvanými na ono zasedání politbyra byli můj náčelník generál Berzin2; Maxim Litvinov3, lidový komisař zahraničních věcí; Karl Radek4, tehdejší ředitel informační kanceláře ústředního výboru komunistické strany; a A. Ch. Artuzov5, náčelník zahraničního oddělení OGPU.

Mimořádné zasedání politbyra bylo svoláno, aby zvážilo pravděpodobné následky Hitlerovy čistky a její dopad na sovětskou zahraniční politiku. Z důvěrných informací, které jsme měli, vyplývalo, že jsou do věci zapletena dvě krajní křídla Hitlerových odpůrců. Jedním byla skupina vedená kapitánem Röhmem6, složená z nacistických radikálů nespokojených s Hitlerovou umírněnou politikou. Snili o „druhé revoluci“. Druhou tvořili důstojníci německé armády v čele s generály Schleicherem a Bredowem7. Tento okruh vyhlížel obnovu monarchie. S Röhmovým křídlem se spojil proto, aby Hitlera svrhl, přičemž každá strana doufala, že nakonec zvítězí ona. Naše zvláštní hlášení z Německa však přinesla zprávu, že posádky ve velkých městech zůstaly Hitlerovi věrné a že hlavní část důstojnického sboru stojí při vládě.

V západní Evropě a v Americe se Hitlerova čistka vykládala vesměs jako oslabení nacistické moci. I v sovětských kruzích byli tací, kdo chtěli věřit, že předznamenává zhroucení Hitlerovy vlády. Stalin žádné takové iluze neměl. Rozpravu v politbyru shrnul takto:

„Události v Německu nijak nenasvědčují zhroucení nacistického režimu. Naopak, musí vést k upevnění toho režimu a k posílení samotného Hitlera.“

Generál Berzin se z kremelského zasedání vrátil s tímto Stalinovým výrokem.

V dychtivosti dozvědět se rozhodnutí politbyra jsem probděl celou noc a čekal, až se Berzin vrátí. Platilo u nás přísné pravidlo, že nikdo, ani sám lidový komisař obrany, nesmí brát důvěrné státní písemnosti domů, a já věděl, že se Berzin bude muset na oddělení vrátit.

Z tohoto Stalinova výroku pak plynul kurz sovětské politiky vůči nacistickému Německu. Politbyro rozhodlo, že Hitlera stůj co stůj přiměje k dohodě se sovětskou vládou. Stalin odjakživa věřil, že se silným nepřítelem je třeba dohodnout se včas. Noc třicátého června ho o Hitlerově síle přesvědčila. Nebyl to však u Stalina nový kurz. Neznamenalo to v jeho politice vůči Německu žádný převratný obrat. Rozhodl se jen zdvojnásobit dosavadní úsilí o Hitlerovo usmíření. Celá jeho politika vůči nacistickému režimu směřovala po všech šest let jeho trvání tímtéž směrem. V Hitlerovi poznal skutečného diktátora.

Představa, která až do nedávné rusko-německé smlouvy převládala, totiž že Hitler a Stalin jsou smrtelní nepřátelé, byla čirý mýtus. Byl to pokřivený obraz, vytvořený obratnou kamufláží a výpary propagandy. Skutečný obraz jejich vztahu byl obrazem vytrvalého nápadníka, kterého odmítnutí neodradí. Nápadníkem byl Stalin. Na Hitlerově straně bylo nepřátelství, na Stalinově strach.

Dá-li se o někom v Kremlu mluvit jako o germanofilovi, byl jím po celou tu dobu Stalin. Spolupráci s Německem byl nakloněn hned po Leninově smrti a tento základní postoj nezměnil, ani když se k moci dostal Hitler. Naopak, vítězství nacistů ho v hledání těsnějších pout s Berlínem posílilo. Pobízela ho k tomu japonská hrozba na Dálném východě. Hluboce pohrdal „změkčilými“ demokratickými státy a stejně hluboce si vážil „mocných“ států totalitních. A po celou dobu se řídil pravidlem, že se silnější mocí je nutno se dohodnout.

Celá Stalinova mezinárodní politika posledních šesti let byla řadou manévrů, které ho měly dostat do výhodného postavení pro dohodu s Hitlerem. Když vstupoval do Společnosti národů, když navrhoval systém kolektivní bezpečnosti, když se ucházel o Francii, koketoval s Polskem, dvořil se Velké Británii a zasáhl ve Španělsku, propočítával každý tah s ohledem na Berlín. Doufal, že se dostane do postavení, v němž Hitler shledá výhodným jeho nabídky přijmout.

Vrcholu dosáhla tahle Stalinova politika koncem roku 1936, kdy byla uzavřena tajná německo-japonská dohoda, sjednaná za dýmovou clonou Antikominternského paktu. Podmínky té tajné dohody, které se Stalinovi dostaly do rukou převážně díky mému úsilí a úsilí mých lidí, ho pobídly k zoufalému pokusu uzavřít s Hitlerem obchod. Začátkem roku 1937 takový obchod mezi nimi skutečně visel ve vzduchu. Nikdo neví, nakolik tím byla tehdy předjímána nedávná smlouva ze srpna 1939.

Trvalo dva roky, než Stalin začal svůj přátelský postoj k Německu odhalovat světu. Desátého března 1939 učinil první prohlášení po Hitlerově připojení Rakouska a obsazení Sudet a dal tak na tyto světem otřásající nacistické výboje svou odpověď. Svět byl Stalinovými přátelskými nabídkami Hitlerovi ohromen. A oněměl, když Hitler o tři dny později vpochodoval do Československa.

Záznam Stalinovy usmiřovací politiky vůči Hitlerovi — veřejný i tajný — ukazuje, že čím útočnější Hitlerova politika byla, tím naléhavěji Stalin své namlouvání stupňoval. A čím usilovněji se mu Stalin dvořil, tím smělejší byly Hitlerovy výboje.

Dávno před Hitlerovým vzestupem, ba i před Stalinovým, diktoval sovětsko-německou spolupráci tlak událostí. Pouto mezi Moskvou a Berlínem vzniklo více než deset let před Hitlerem rapallskou smlouvou z roku 1922. Se Sovětským svazem i s německou republikou se tehdy zacházelo jako s vyvrheli; obojí byli u spojenců v nemilosti; obojí stáli proti versailleskému systému. Pojily je tradiční obchodní vazby a společné zájmy.

Dnes je obecně známo, že v oněch deseti letech existovalo tajné ujednání mezi Reichswehrem — německou armádou — a Rudou armádou. Sovětské Rusko umožnilo německé republice obejít versailleské zákazy výcviku dělostřeleckých a tankových důstojníků a rozvoje letectva a chemické války. Dělo se to na sovětské půdě. Rudá armáda z toho naproti tomu těžila odborné německé vojenské znalosti. Obě armády si vyměňovaly informace. Rovněž je obecně známo, že obchod mezi sovětským Ruskem a Německem v tom desetiletí vzkvétal. Němci v Sovětském svazu investovali kapitál a provozovali koncese. Sovětská vláda dovážela z Německa stroje a inženýrský personál.

Taková byla situace, když se vynořila Hitlerova hrozivá postava. Asi sedm nebo osm měsíců před jeho nástupem k moci, počátkem léta 1932, jsem se v Gdaňsku setkal s jedním vysokým důstojníkem německého generálního štábu, zapřisáhlým monarchistou, který kvůli té schůzce přijel výslovně z Berlína. Byl to voják staré školy a věřil v obnovu německého císařství ve spolupráci s Ruskem.

Zeptal jsem se toho důstojníka, co soudí o německé politice pro případ, že se Hitler postaví do čela vlády. Probírali jsme Hitlerovy názory, jak je vyložil ve své knize Mein Kampf. Německý důstojník mi podal svůj rozbor příštího vývoje a uzavřel jej slovy: „Ať Hitler přijde a udělá svou práci. A potom s ním my, armáda, rychle skoncujeme.“

Požádal jsem důstojníka, zda by byl tak laskav a předložil mi své názory písemně, abych je mohl poslat do Moskvy, a on souhlasil. Jeho zpráva vyvolala v kremelských kruzích rozruch. Převládal tam názor, že vojenské a hospodářské vazby mezi Německem a Ruskem jsou tak hluboce zakořeněné, že je Hitler nemůže pominout. Moskva chápala Hitlerovo hřímání proti bolševismu jako manévr na cestě k moci. Mělo to svou funkci. Nemohlo to však změnit základní zájmy obou zemí, které musely vést ke spolupráci.

Stalin sám ze zprávy německého důstojníka čerpal značnou útěchu. Ačkoli si byl plně vědom nacistické nauky o „tlaku na východ“, byl zvyklý na tradici součinnosti mezi Rudou armádou a Reichswehrem a choval zdravý respekt k německé armádě a jejímu vedení pod generálem von Seecktem8. Zpráva německého štábního důstojníka zapadala do jeho vlastních názorů. Stalin viděl v nacistickém hnutí především reakci na versailleský mír. Zdálo se mu, že všechno, co Německo pod Hitlerem udělá, bude, že ze sebe setřese versailleská pouta. Sovětská vláda do nich bušila jako první. Moskvu a Berlín ostatně původně sblížil právě společný odpor proti hrabivosti spojeneckých vítězů.

Z těchto důvodů se Stalin po Hitlerově vzestupu nijak nesnažil tajné pouto mezi Berlínem a Moskvou přetrhnout. Naopak se je ze všech sil snažil udržet. Byl to Hitler, kdo během prvních tří let důvěrnou vazbu mezi Rudou a německou armádou postupně rozpustil. Stalina to však neodradilo. Jen se o Hitlerovo přátelství začal ucházet ještě horlivěji.

Osmadvacátého prosince 1933, jedenáct měsíců po tom, co se Hitler stal kancléřem, prohlásil předseda vlády Molotov9 před sjezdem sovětů, že Stalin na dosavadní německé politice trvá:

„Naše vztahy s Německem vždy zaujímaly v našich mezinárodních vztazích zvláštní místo… Sovětský svaz nemá ze své strany žádný důvod jakkoli měnit politiku vůči Německu.“

Následujícího dne šel před týmž sjezdem lidový komisař zahraničních věcí Litvinov v naléhání na dohodu s Hitlerem ještě dál než Molotov. Litvinov vylíčil program znovudobytí všech německých území, vytyčený v Mein Kampf. Mluvil o nacistickém odhodlání „ohněm a mečem razit cestu k rozpínání na východ, nezastavit se ani na hranicích Sovětského svazu a zotročit národy tohoto svazu“. A pokračoval:

„Deset let nás s Německem pojí těsné hospodářské a politické vztahy. Byli jsme jedinou velkou zemí, která nechtěla mít s versailleskou smlouvou a jejími důsledky nic společného. Zřekli jsme se práv a výhod, které nám ta smlouva vyhradila. Německo zaujalo v našem zahraničním obchodě první místo. Z politických a hospodářských vztahů mezi námi získaly obě strany, Německo i my, mimořádné výhody. (Předseda ústředního výkonného výboru Kalinin10: „Zvlášť Německo!“) Na základě těchto vztahů mohlo Německo mluvit se svými včerejšími přemožiteli směleji a sebejistěji.“

Tahle narážka, zdůrazněná výkřikem předsedy Kalinina, měla Hitlerovi připomenout, jak mu sovětské Rusko pomohlo, aby mohl versailleské vítěze vyzvat. Litvinov pak učinil toto formální prohlášení:

„S Německem chceme mít stejně jako s jinými státy nejlepší vztahy. Sovětskému svazu ani Německu nepřinesou takové vztahy nic než prospěch. My si ze své strany nepřejeme rozpínat se ani na západ, ani na východ, ani žádným jiným směrem. Rádi bychom slyšeli, že Německo nám říká totéž.“

Hitler to neřekl. Stalina to však neodradilo. Povzbudilo ho to k ještě usilovnějšímu namlouvání nacistického režimu.

Šestadvacátého ledna 1934 pokračoval ve snaze o Hitlerovo usmíření sám Stalin v projevu k XVII. sjezdu komunistické strany. Hitler byl tehdy u moci přesně rok. Všechny moskevské politické nabídky odmítl, ačkoli se sovětským Ruskem uzavřel obchodní dohodu za výhodných úvěrových podmínek. Stalin to vyložil jako projev politické dobré vůle. Zmínil se o těch nacistických složkách, které byly nakloněny návratu k „politice bývalého německého císaře, jenž svého času obsadil Ukrajinu, podnikl pochod na Leningrad a proměnil pobaltské země v tábořiště pro ten pochod“. V německé politice prý nastala změna, kterou nepřičítal naukám národního socialismu, nýbrž touze pomstít Versailles. Popřel, že by sovětské Rusko změnilo politiku vůči Berlínu kvůli „nastolení fašistického režimu v Německu“, a podal Hitlerovi ruku těmito slovy:

„Z fašistického režimu v Německu ovšem nijak nadšeni nejsme. Ale o fašismus tu nejde, už proto, že fašismus například v Itálii Sovětskému svazu nezabránil navázat s tou zemí dobré vztahy.“

Stalinova podaná ruka zůstala v Berlíně bez povšimnutí. Hitler měl o věci jiné představy. Stalin se však odradit nedal. Rozhodl se jen změnit metodu. V nacistické agitaci za protisovětský blok viděl Hitlerův manévr a umínil si odpovědět na ni protimanévrem. Nadále měla sovětská vláda vystupovat jako ochránkyně versailleského systému, vstoupit do Společnosti národů, ba i přidružit se k protiněmeckému bloku. Hrozba obsažená v takovém kurzu měla podle Stalina Hitlera přivést k rozumu.

Aby tomuto kotrmelci připravil půdu, vybral si Stalin skvělého novináře. Je třeba mít na paměti, že celá sovětská generace byla vychována ve víře, že versailleská smlouva je nejzhoubnější listina, jaká kdy byla sepsána, a že její autoři jsou banda pirátů. Obléknout sovětskou vládu do kostýmu obránce Versailles nebyl úkol nijak jednoduchý. V Sovětském svazu byl jediný člověk, který tenhle propagační kousek dokázal provést náležitě pro domácí i zahraniční spotřebu. Byl to Karl Radek, muž, který později sehrál tak tragickou roli ve velkém procesu v lednu 1937. Stalin vybral Radka, aby ruské i světové mínění na změnu taktiky připravil.

V těch dnech — bylo časné jaro 1934 — jsem se s Radkem často vídal v sídle ústředního výboru komunistické strany. Vnitřní kruh v Moskvě tehdy bzučel řečmi o tom, že Radek dostal za úkol připravit řadu článků, které měly postupně navodit chystaný obrat v kremelské politice.

Články měly vyjít v Pravdě i v Izvestijích, předních orgánech strany a státu. Přetiskly by je po celém světě a pečlivě prostudovaly na všech evropských ministerstvech zahraničí. Radkovým úkolem bylo očistit versailleský mír, ohlásit novou éru přátelství s Paříží, přesvědčit sovětské přívržence v zahraničí, že takový postoj je v souladu s komunismem, a zároveň nechat otevřená dvířka k dohodě s Německem.

Protože jsem Radka v kanceláři navštěvoval často, věděl jsem, že se denně radí se Stalinem. Někdy k němu zaběhl i několikrát za den. Každá věta, kterou napsal, podléhala Stalinovu osobnímu dohledu. Ty články byly v každém ohledu společným dílem Radka a Stalina.

Zatímco se články připravovaly, pokračoval komisař Litvinov v úsilí o dohodu s Hitlerem. V dubnu navrhl Německu společný závazek chránit a zaručit nezávislost a neporušitelnost pobaltských států. Berlín návrh odmítl.

Radkův článek byl široce vítán jako předzvěst sovětského obratu k Francii a Malé dohodě a odklonu od Německa. „Německý fašismus a japonský imperialismus,“ psal Radek, „vedou zápas o nové rozdělení světa — zápas namířený proti Sovětskému svazu, proti Francii, Polsku, Československu, Rumunsku a pobaltským státům; proti Číně a Spojeným státům americkým. A britský imperialismus by rád tento zápas obrátil výhradně proti Sovětskému svazu.“

V té době jsem s Radkem vedl pozoruhodný rozhovor. Věděl, že jsem s jeho úkolem obeznámen. Utrousil jsem poznámku o naší „nové politice“ a zmínil se o dojmu, jaký vzbuzuje v neinformovaných kruzích.

Radek spustil příval řeči: „Jen hlupák si může představovat, že bychom někdy s Německem přetrhli styky. Co tu píšu, je jedna věc — skutečnost je něco jiného. To, co nám dává Německo, nám nedá nikdo. Rozejít se s Německem je pro nás prostě nemožné.“

Radek pokračoval v úvahách, které mi byly až příliš známé. Mluvil o našich vztazích s německou armádou, jež byla i za Hitlera stále pevně v sedle, o našich vztazích s německým velkopodnikáním — a nebyl snad Hitler v hrsti průmyslníků? Hitler přece nepůjde proti generálnímu štábu, který je spolupráci s Ruskem nakloněn. Hitler přece nezkříží meče s německými obchodními kruhy, které s námi vedou rozsáhlý obchod. Tyto dvě síly jsou pilíři německo-sovětských vztahů.

Za idioty označil ty, kdo si mysleli, že by se sovětské Rusko mělo proti Německu obrátit kvůli nacistickému pronásledování komunistů a socialistů. Pravda, komunistická strana Německa byla rozdrcena. Její vůdce Thälmann11 seděl ve vězení. Tisíce jejích členů byly v koncentračních táborech. To je však jedna věc. Něco jiného je, uváží-li se životní zájmy sovětského Ruska. Ty zájmy žádají, aby politika součinnosti s německou říší pokračovala.

A co ty články, které psal? Co ty mají společného se skutečností? Je to všechno věc velké politiky. Nutný manévr. Stalin nepomýšlí na to, že by se s Německem rozešel. Naopak se snaží Berlín k Moskvě přitáhnout.

Pro nás, kdo jsme byli uvnitř kremelské politiky, to všechno byla samozřejmost. Nikoho z nás na jaře 1934 nenapadlo, že by roztržka s Německem byla možná. Radkovy články jsme všichni pokládali za stalinskou strategii.

Litvinov se vydal na cestu po evropských metropolích, zdánlivě v zájmu takzvaného východního Locarna, které mělo vzájemnou dohodou všech dotčených vlád pojistit stávající hranice států východní Evropy. Zajel do Ženevy. Jeho cesta naplnila svět zvěstmi o chystaném francouzsko-ruském sblížení, které mělo korunovat dílo započaté Radkovými články. Stalin přitom v politbyru úporně opakoval: „A přesto se musíme dohodnout s Němci.“

Třináctého června 1934 se Litvinov zastavil v Berlíně na poradu s baronem Konstantinem von Neurathem12, tehdejším Hitlerovým ministrem zahraničí. Vyzval Německo, aby se k jeho navrhovanému východoevropskému paktu připojilo. Von Neurath pozvání rozhodně odmítl a bez obalu poukázal na to, že takové ujednání by versailleský systém zvěčnilo. Když Litvinov naznačil, že Moskva může své smlouvy s jinými národy posílit vojenskými spojenectvími, odpověděl von Neurath, že Německo je ochotno takové obklíčení riskovat.

Následujícího dne, čtrnáctého června, se Hitler sešel v Benátkách s Mussolinim k obědu.

Stalina toto poslední odmítnutí z Berlína neodradilo. Prostřednictvím sovětských obchodních zástupců se po celou dobu snažil přesvědčit přední německé kruhy, že o dohodu s Hitlerem stojí upřímně, a nechával je tušit, že Moskva zajde v ústupcích Německu velmi daleko.

Zároveň se Stalin pokoušel přimět Polsko, aby svou politiku vymezilo v neprospěch Německa. Nikdo tehdy nevěděl, kterou cestou se Polsko vydá, a k posouzení té otázky bylo svoláno zvláštní zasedání politbyra. Litvinov i Radek a rovněž zástupce komisariátu obrany zastávali názor, že Polsko lze získat pro spojení se sovětským Ruskem. Jediný, kdo s tím nesouhlasil, byl Artuzov, náčelník zahraničního oddělení OGPU. Vyhlídky na polsko-sovětskou dohodu pokládal za iluzorní. Artuzova, který se tím poněkud ukvapeně postavil proti většině politbyra, utnul sám Stalin: „Uvádíte politbyro v omyl.“

Tenhle Stalinův výrok se vnitřním kruhem roznesl rychle. „Rváč“ Artuzov byl pokládán za vyřízeného muže. Další vývoj dal Artuzovovi za pravdu. Polsko se přiklonilo k Německu, a to Artuzova možná na čas zachránilo. Byl to Švýcar, který se v carském Rusku usadil jako učitel francouzštiny. K revolučnímu hnutí se připojil před světovou válkou a do bolševické strany vstoupil v roce 1917. Malé postavy, prošedivělý, s kozí bradkou, milovník hudby — Artuzov se oženil s Ruskou a založil v Moskvě rodinu. V roce 1937 byl zatčen a ve velké čistce popraven.

Fiasko s Polskem Stalina v přesvědčení, že je třeba Hitlera usmířit, jen utvrdilo. Využíval každé cesty, aby dal Berlínu najevo ochotu k přátelskému ujednání. Hitlerova krvavá čistka třicátého června ho v Stalinových očích nesmírně pozvedla. Hitler mužům v Kremlu poprvé předvedl, že umí vládnout mocí, že je diktátor nejen jménem, ale i skutkem. Měl-li Stalin dříve pochybnosti o tom, zda Hitler dokáže vládnout železnou rukou, drtit opozici a prosadit svou i proti mocným politickým a vojenským silám, byly ty pochybnosti teď rozptýleny. Od té chvíle viděl Stalin v Hitlerovi pána, muže, který za svou výzvou světu dokáže stát. To víc než cokoli jiného stálo za Stalinovým rozhodnutím z noci třicátého června: dosáhnout dohody s nacistickým režimem za každou cenu.

O dva týdny později, patnáctého července, se Radek pokusil v úředních Izvestijích vztyčit před Berlínem strašáka moskevského spojenectví s versailleskými mocnostmi. Skončil však tónem zcela opačným:

„Není důvodu, proč by spolu fašistické Německo a sovětské Rusko nemohly vyjít, když Sovětský svaz a fašistická Itálie jsou dobří přátelé.“

Hitlerovo varování, tlumočené von Neurathem, že Německo je ochotno riskovat obklíčení, bylo právě tím, co Stalina pohnulo k protitahu — k obkličování Německa. V té době ještě trvaly úzké styky mezi Rudou a německou armádou. Obchodní vztahy obou zemí byly velmi živé. Stalin proto pokládal Hitlerův politický kurz vůči Moskvě za manévr k získání výhodného diplomatického postavení. Nechtěl se dát obejít, a rozhodl se tedy odpovědět vlastním širokým manévrem.

Litvinov byl poslán zpátky do Ženevy. Tam koncem listopadu 1934 sjednal s Pierrem Lavalem13 předběžnou společnou dohodu, počítající s paktem o vzájemné pomoci mezi Francií a Ruskem a záměrně ponechanou otevřenou, aby se mohly připojit i jiné mocnosti. Protokol byl v Ženevě podepsán pátého prosince.

O čtyři dny později vydal Litvinov toto prohlášení: „Sovětský svaz nikdy nepřestává zvlášť usilovat o co nejlepší všestranné vztahy s Německem. Takový je, jsem přesvědčen, i postoj Francie k Německu. Východoevropský pakt by umožnil vznik a další rozvoj takových vztahů mezi těmito třemi zeměmi i mezi ostatními signatáři paktu.“

Na tento manévr Hitler konečně odpověděl. Sovětské vládě byly otevřeny rozsáhlé úvěry. Stalina to nesmírně povzbudilo. Finanční zájmy Německa podle jeho soudu Hitlera nutily jednat.

Na jaře 1935, kdy Moskvu navštívili Anthony Eden14, Pierre Laval a Edvard Beneš, dosáhl Stalin toho, co pokládal za svůj největší triumf. Říšská banka poskytla sovětské vládě dlouhodobou půjčku dvou set milionů zlatých marek.

Večer 2. srpna 1935 jsem byl s Artuzovem a dalšími jeho lidmi v kancelářích zahraničního oddělení OGPU na Lubjance. Bylo to v předvečer startu Levaněvského15 k jeho slavnému prvnímu letu přes severní pól z Moskvy do San Franciska. Všichni jsme čekali na vůz, který nás měl odvézt na místo, odkud měl Levaněvskij se dvěma druhy vzlétnout do Ameriky. Zatímco jsme čekali a zamykali písemnosti do trezorů, přišla řeč na naše vztahy s nacistickým režimem. Artuzov vytáhl přísně důvěrnou zprávu, která právě došla od jednoho z našich předních agentů v Berlíně. Byla vypracována jako odpověď na otázku, která Stalina trápila: jaké síly v Německu stojí o dohodu se Sovětským svazem a jak jsou silné?

Po neobyčejně zajímavém přehledu vnitřních hospodářských a politických poměrů v Německu, zdrojů možné nespokojenosti, berlínských vztahů k Francii a jiným mocnostem a vlivů, které v Hitlerově okolí převažují, dospěl náš dopisovatel k tomuto závěru:

„Všechny sovětské pokusy Hitlera usmířit a naklonit si ho jsou odsouzeny k nezdaru. Hlavní překážkou dohody s Moskvou je sám Hitler.“

Ta zpráva na nás na všechny hluboce zapůsobila. Její logika i fakta se zdály nevyvratitelné. Hloubali jsme, jak ji přijal Hospodář. Artuzov poznamenal, že Stalinův optimismus ohledně Německa zůstává neotřesen.

„Víte, co řekl Hospodář na posledním zasedání politbyra?“ utrousil Artuzov s mávnutím ruky. A odcitoval Stalina:

„Tak jakpak s námi může Hitler válčit, když nám poskytl takové půjčky? To není možné. Obchodní kruhy v Německu jsou příliš mocné a ty jsou v sedle.“

V září 1935 jsem odjel do západní Evropy, abych se ujal nového místa šéfa tamní vojenské rozvědky. Do měsíce jsem letěl zpátky do Moskvy. Ten chvatný návrat vyvolala mimořádná okolnost.

Při přebírání naší zpravodajské sítě jsem zjistil, že jeden z našich agentů v Německu narazil na stopu tajných jednání mezi japonským vojenským přidělencem v Berlíně, generálporučíkem Hirošim Óšimou16, a baronem Joachimem von Ribbentropem17, tehdejším Hitlerovým neoficiálním ministrem pro zvláštní zahraniční styky.

Usoudil jsem, že ta jednání jsou pro sovětskou vládu věcí tak prvořadého významu, že si z mé strany žádají mimořádnou pozornost. Sledovat jejich postup nemohla být běžná práce. Potřeboval jsem k tomu nejodvážnější a nejlepší lidi, jaké jsme měli. Proto jsem se vrátil do Moskvy poradit se s ústředím. Do Holandska jsem přijel vyzbrojen vším potřebným zmocněním i prostředky, abych pátrání po Óšimových a Ribbentropových rozhovorech dovedl do konce.

Ta jednání se vedla mimo obvyklé diplomatické cesty. Japonský velvyslanec v Berlíně ani německé ministerstvo zahraničí do nich zapojeni nebyli. Von Ribbentrop, Hitlerův zvláštní vyslanec, vyřizoval věc s japonským generálem soukromě. Koncem roku 1935 ukazovaly informace, které jsem měl, nade vší pochybnost, že jednání postupují k určitému cíli. Věděli jsme ovšem, že tím cílem je zahnat Sovětský svaz do kouta.

Věděli jsme také, že japonská armáda už léta usiluje o plány a vzory německých zvláštních protiletadlových děl. Tokijští militaristé dali najevo, že jsou ochotni zajít jak daleko bude třeba, aby z Berlína dostali všechny nejnovější technické patenty na válečné zbraně. To byl výchozí bod německo-japonských jednání.

Stalin vývoj bedlivě sledoval. Moskva se zřejmě rozhodla pokusit se jednání zhatit zveřejněním. Začátkem ledna 1936 se v západoevropském tisku začaly objevovat zprávy, že mezi Německem a Japonskem byla uzavřena jakási tajná dohoda. Desátého ledna se o těch zprávách veřejně zmínil sovětský předseda vlády Molotov. O dva dny později Berlín i Tokio popřely, že by na těch pověstech něco bylo.

Jediným účinkem toho zveřejnění bylo, že se jednání ještě víc utajila a že německá a japonská vláda musely vymyslet pro svou skutečnou smlouvu nějakou zástěrku.

Po celý rok 1936 vřely všechny světové metropole veřejnými i soukromými zprávami o německo-japonském obchodu. Diplomatické kruhy všude bzučely vzrušenými dohady. Moskva tvrdě naléhala na listinný důkaz té dohody. Moji lidé v Německu nasazovali život a naráželi přitom na téměř nepřekonatelné potíže. Věděli, že žádný náklad není příliš vysoký a žádné riziko příliš velké.

Bylo nám známo, že nacistická zpravodajská služba zachycuje a má u sebe opisy šifrovaných zpráv vyměňovaných během jednání mezi generálem Óšimou a Tokiem. Koncem července 1936 jsem dostal zprávu, že se našim lidem v Berlíně konečně podařilo opatřit celý spis té důvěrné korespondence ve fotokopiích. Takto otevřený kanál nám měl zajistit všechny budoucí zprávy od Óšimy jeho vládě i zpátky.

Napětí následujících dnů, kdy jsem věděl, že máme ten neocenitelný materiál v rukou, ale musel jsem čekat, až bezpečně dorazí z Německa, bylo téměř nesnesitelné. Nic se nesmělo riskovat a já musel trpělivě čekat.

Osmého srpna přišla zpráva, že kurýr s korespondencí překročil německou hranici a očekává se v Amsterodamu. Byl jsem v Rotterdamu, když ta zpráva došla. Nasedl jsem s jedním pomocníkem do auta a vyrazil do Amsterodamu. Cestou jsme potkali svého agenta, který uháněl, aby mi materiál předal. Zastavili jsme na silnici.

„Tady to je. Máme to,“ řekl a podal mi několik svitků filmu — v té podobě jsme posílali všechnu poštu.

Zamířil jsem rovnou do Haarlemu, kde jsme měli tajnou fotografickou komoru. Óšimova korespondence byla šifrovaná, ale japonskou šifrovací knihu jsme měli. V Haarlemu na nás čekal i prvotřídní znalec japonštiny, kterého jsme v Moskvě sháněli kdovíjak dlouho. Nemohl jsem nechat Moskvu čekat, až dokumenty dorazí kurýrem, a šifrované zprávy jsem z Holandska posílat nemohl. Jeden z našich lidí se připravil, že každou chvíli odletí do Paříže a odešle do Moskvy dlouhou depeši.

Jak se text dešifroval, viděl jsem, že mám před sebou celý svazek Óšimovy korespondence s Tokiem, krok za krokem hlásící všechna jeho jednání s von Ribbentropem i podněty, které mu posílala jeho vláda. Generál Óšima hlásil, že jeho jednání probíhají pod osobním dohledem Hitlera, který se s von Ribbentropem často radí a dává mu pokyny. Z korespondence vyplývalo, že účelem jednání je uzavřít tajný pakt, který by sladil všechny kroky Berlína a Tokia v západní Evropě i v Tichomoří. V korespondenci pokrývající přes rok jednání nebyla o Komunistické internacionále ani zmínka a nenaznačovalo se v ní nic o jakémkoli kroku proti komunismu.

Podle podmínek té tajné dohody se Japonsko a Německo zavázaly upravovat mezi sebou všechny věci týkající se Sovětského svazu a Číny a nepodnikat v Evropě ani v Tichomoří nic bez vzájemné porady. Berlín se rovněž zavázal dát Tokiu k dispozici svá zlepšení válečných zbraní a vyměnit si s Japonskem vojenské mise.

V pět hodin odpoledne odletěl můj kurýr s šifrovanou depeší do Paříže. Vrátil jsem se domů a několik dní odpočíval. Od té doby procházela veškerá korespondence mezi generálem Óšimou a Tokiem pravidelně našima rukama. Nakonec z ní vyšlo najevo, že generál Óšima a von Ribbentrop sepsali a parafovali tajný pakt. Byl formulován tak, aby pole součinnosti mezi Japonskem a Německem zahrnulo i zájmy mimo Čínu a sovětské Rusko.

Zbývalo vyřešit jedinou věc: jak tajnou dohodu zamaskovat. Hitler se rozhodl sepsat Antikominternský pakt jako prostředek, jímž se světové mínění uvede v omyl.

Dvacátého pátého listopadu podepsali Antikominternský pakt oficiální zástupci vlád Německa a Japonska za přítomnosti všech vyslanců cizích mocností v Berlíně, s výjimkou Sovětského svazu. Pakt je veřejná listina o několika stručných článcích. Za ní se skrývá tajná dohoda, jejíž existence nebyla nikdy přiznána.

Stalin měl ovšem v rukou všechny důkazy, které jsem odhalil. Rozhodl se Hitlerovi ukázat, že sovětská vláda o všem ví. Překvapit Berlín dostal za úkol lidový komisař zahraničních věcí Litvinov. Dvacátého osmého listopadu před mimořádným zasedáním sjezdu sovětů řekl:

Dobře zpravení lidé odmítají věřit, že by k sepsání dvou hubených článků, které byly z německo-japonské dohody zveřejněny, bylo zapotřebí patnáct měsíců jednání; že by ta jednání musela být svěřena japonskému generálovi a německému superdiplomatovi a že by se musela vést v mimořádném utajení a tajit i před německou a japonskou úřední diplomacií…

Pokud jde o zveřejněnou německo-japonskou dohodu, doporučoval bych vám, abyste v ní žádný smysl nehledali, protože žádný opravdu nemá. Je to jen krytí jiné dohody, o níž se jednalo současně a která byla parafována, pravděpodobně i podepsána, a která zveřejněna nebyla a ke zveřejnění určena není.

Tvrdím, a jsem si plně vědom váhy svých slov, že právě vypracování tohoto tajného dokumentu, v němž není slovo komunismus ani zmíněno, bylo věnováno patnáct měsíců jednání mezi japonským vojenským přidělencem a německým superdiplomatem… Tato dohoda s Japonskem povede k tomu, že se každá válka, která na jednom světadílu vypukne, rozšíří přinejmenším na dva, ne-li na víc.

Netřeba dodávat, že v Berlíně zavládlo zděšení.

Pokud jde o můj vlastní podíl na té věci, Moskva jej přivítala jako triumf. Byl jsem navržen na Leninův řád. Návrh prošel všemi stupni, ale v době čistky v Rudé armádě se ztratil z dohledu. Nikdy jsem řád nedostal.

O americké dohře německo-japonského tajného paktu jsem se dozvěděl, když jsem už byl ve Spojených státech. V lednu 1939 jmenoval Hitler svého osobního pobočníka, kapitána Fritze Wiedemanna18, generálním konzulem v San Francisku. Fritz Wiedemann byl ve světové válce velitelem vojína Hitlera a patří k nejdůvěrnějším a nejspolehlivějším Führerovým spolupracovníkům. Jmenování takové osobnosti na zdánlivě podružné místo u Tichého oceánu naznačuje, jaký význam německo-japonská tajná dohoda má. Hitler ve svých plánech počítal i s možností společných manévrů s Japonskem v Tichomoří.

Generálporučík Óšima byl v říjnu 1938 povýšen z vojenského přidělence na japonského velvyslance v Německu a pověřovací listiny předal Hitlerovi letošního dvacátého druhého listopadu.

Jaký tedy byl účinek berlínsko-tokijského paktu na zahraniční politiku Kremlu? Jak Stalin odpověděl na Hitlerovu obkličovací operaci proti Sovětskému svazu?

Stalin pokračoval ve dvou souběžných kurzech. Řada manévrů, které provedl na povrchu, je věcí veřejně známou. Zvláštní smlouvou posílil svazek s Francií a naléhal na spojenectví. Uzavřel pakt o vzájemné pomoci s Československem. Rozpoutal v celém protifašistickém světě kampaň za jednotnou frontu. Litvinovem dal zahájit křížové tažení za kolektivní bezpečnost, jež mělo seřadit všechny velké i malé mocnosti k obraně Sovětského svazu před německo-japonským útokem. Zasáhl ve Španělsku, aby si vykoval těsnější pouto k Paříži a Londýnu.

Všechny ty povrchové kroky však měly jen udělat dojem na Hitlera a přinést úspěch jeho skrytým manévrům, které měly jediný cíl: těsnou dohodu s Německem. Sotva byl německo-japonský pakt podepsán, nařídil Stalin sovětskému obchodnímu zástupci v Berlíně, svému osobnímu vyslanci Davidu Kandelakimu19, aby vykročil mimo obvyklé diplomatické cesty a za každou cenu dospěl k dohodě s Hitlerem. Na zasedání politbyra, které se v té době konalo, Stalin svým pobočníkům bez obalu oznámil: „V nejbližší době uzavřeme dohodu s Německem.“

V prosinci 1936 jsem dostal rozkaz přibrzdit naši práci v Německu. První měsíce roku 1937 uplynuly v očekávání příznivého výsledku Kandelakiho tajných jednání. Byl jsem v Moskvě, když v dubnu přijel z Berlína v doprovodu zástupce OGPU v Německu. Kandelaki přivezl návrh dohody s nacistickou vládou. Stalin ho přijal v soukromých audiencích a věřil, že konečně dosáhl cíle všech svých manévrů.

V té době jsem měl příležitost k dlouhému rozhovoru s Ježovem20, tehdejším šéfem OGPU. Ježov právě Stalinovi referoval o jistých mých operacích. Ježov byl zamlada kovodělník, vychovaný ve Stalinově škole. Tenhle obávaný maršál velké čistky měl prostou mysl. Každou otázku politiky si hned vyřídil se Stalinem, a co Hospodář řekl, to zopakoval slovo od slova a pak převedl v čin.

S Ježovem jsme probírali různé zprávy, které jsme měli, o nespokojenosti v Německu a o možném odporu vůči Hitlerovi ze strany starých monarchistických skupin. Ježov totéž téma probíral téhož dne na poradě se Stalinem. Jeho slova byla prakticky gramofonovým záznamem samotného Hospodáře:

„Co je tohle za žvásty o nespokojenosti německé armády s Hitlerem?“ zvolal. „Co je potřeba, aby byla armáda spokojená? Vydatná strava? Tu jí Hitler dává. Dobré zbraně a výstroj? Ty jí Hitler opatřuje. Vážnost a čest? Tu jí Hitler zajišťuje. Pocit síly a vítězství? I ten jí Hitler dopřává. Řeči o neklidu v německé armádě jsou pustý nesmysl.

Co se kapitalistů týče, nač by jim byl císař? Chtěli dostat dělníky zpátky do továren. Hitler jim to zařídil. Chtěli se zbavit komunistů. Hitler je má ve věznicích a v koncentračních táborech. Měli po krk odborů a stávek. Hitler podřídil práci státnímu dozoru a stávky postavil mimo zákon. Proč by průmyslníci měli být nespokojeni?“

Ježov pokračoval v témže duchu: Německo je silné. Je teď nejsilnější mocností světa. Hitler je takovým udělal. Kdo o tom může pochybovat? Jak s tím může někdo při zdravém rozumu nepočítat? Pro sovětské Rusko je jen jedna cesta. A tady odcitoval Stalina: „Se silnější mocností, jakou je nacistické Německo, se musíme dohodnout.“

Hitler však Stalinovy nabídky znovu odmítl. Koncem roku 1937, kdy se zhroutily Stalinovy plány ve Španělsku a Japonci dosáhli úspěchů v Číně, dostoupila mezinárodní osamocenost Sovětského svazu krajnosti. Stalin tehdy zaujal navenek postoj neutrality mezi oběma hlavními skupinami mocností. Dvacátého sedmého listopadu 1937 si lidový komisař zahraničních věcí Litvinov v projevu v Leningradě utahoval z demokratických států, jak zacházejí se státy fašistickými. Stalinův skrytý záměr však zůstal týž.

V březnu 1938 sehrál Stalin svůj desetidenní superproces se skupinou bolševiků Rykov21–Bucharin22–Krestinskij23, kteří byli Leninovými nejbližšími druhy a patřili k otcům sovětské revoluce. Tyto bolševické vůdce — Hitlerovi protivné — dal Stalin třetího března zastřelit. Dvanáctého března, aniž se Rusko ozvalo, připojil Hitler Rakousko. Jedinou moskevskou odpovědí byl návrh svolat poradu demokratických států. Rovněž když Hitler v září 1938 připojil Sudety, navrhl Litvinov společnou pomoc Praze, ale podmínil ji postupem Společnosti národů. Sám Stalin po celý bouřlivý rok 1938 mlčel. Od Mnichova ale nechybělo znamení, že se o Hitlera uchází dál.

Dvanáctého ledna 1939 došlo před celým diplomatickým sborem v Berlíně k srdečnému a okázalému rozhovoru Hitlera s novým sovětským velvyslancem. O týden později se v londýnském News Chronicle objevila zpráva o chystaném sblížení nacistického Německa a sovětského Ruska. A tu zprávu okamžitě a na předním místě přetiskla, bez komentáře a bez vyvrácení, Stalinova hlásná trouba, moskevská Pravda.

Dvacátého pátého ledna oznámil W. N. Ewer, zahraniční redaktor londýnského Daily Heraldu, předního listu britských labouristů, že nacistická vláda je „teď téměř přesvědčena, že by Sovětský svaz v případě evropské války zaujal politiku neutrality a nevměšování“ a že do Moskvy míří německá obchodní delegace, jejíž „cíle jsou spíše politické než obchodní“.

Začátkem února vyšlo najevo, že Moskva ujednala prodávat svou ropu jen Itálii, Německu a státům přátelským ose Řím–Berlín. Poprvé ve svých dějinách zastavila sovětská vláda prodej ropy soukromým zahraničním společnostem. Tato nová politika měla pro případ války s Velkou Británií a Francií zajistit Itálii a Německu životně důležité dodávky.

Potom, v pátek 10. března 1939, se Stalin konečně ozval. Bylo to jeho první slovo od chvíle, kdy Německo připojilo Rakousko a Sudety, a projevil vůči Hitlerovi tak pozoruhodnou vlídnost, že to světovým míněním otřáslo. Spustil na demokracie, že se kují k tomu, aby „otrávily ovzduší a vyvolaly srážku“ mezi Německem a sovětským Ruskem, k níž prý „není vidět žádný důvod“.

Tři dny po Stalinově projevu Hitler Československo rozbil. O dva dny později je zrušil docela. To byl ovšem výsledek Chamberlainovy usmiřovací politiky. Svět si tehdy neuvědomoval, že je to zároveň výsledek Stalinovy usmiřovací politiky. Stalin po celou dobu tajně hrál osou Řím–Berlín proti ose Londýn–Paříž. Nevěří v sílu demokratických států.

Stalinovi bylo jasné, že se Hitler pustil do řešení celé otázky střední a jihovýchodní Evropy, že si chce podřídit tamní národy a zdroje politicky i hospodářsky a rozšířit tam svou vojenskou základnu pro budoucí operace.

Stalin v posledních letech sleduje, jak Hitler natahuje ruku a získává oporu ke skoku téměř na všechny strany. Spustil kotvu v Tichomoří a položil ruku na Jižní Ameriku. Dostává se na dosah Britského impéria na Blízkém východě. A s Mussoliniho pomocí zarazil kůl v koloniální Africe.

Stalin se chce válce za každou cenu vyhnout. Války se bojí nejvíc.

Zajistí-li mu Hitler mír, byť za cenu významných hospodářských ústupků, dá mu Stalin ve všech těch směrech volnou ruku…

Výše uvedený výklad Stalinovy skryté politiky vůči Hitlerovu Německu byl napsán a otištěn v Saturday Evening Post několik měsíců před 23. srpnem 1939, kdy svět ohromilo podepsání Stalinova a Hitlerova paktu. Netřeba dodávat, že pro autora ten pakt překvapením nebyl. Molotov i von Ribbentrop tvrdí, že nacisticko-sovětský pakt zahajuje novou epochu německo-ruských vztahů, která bude mít hluboké následky pro budoucí dějiny Evropy a světa. To je naprostá pravda.

Vysvětlivky

  1. Vorošilov, Kliment Jefremovič — (1881 – 2. prosince 1969 Moskva). Od listopadu 1925 do května 1940 lidový komisař vojenství, pak obrany; od roku 1935 maršál Sovětského svazu. Podepsal 185 popravčích seznamů — po Molotovovi, Stalinovi a Kaganovičovi nejvíc ze všech. Roku 1953 se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu.↩︎

  2. Berzin, Jan Karlovič — Vlastním jménem Pēteris Ķuzis (1889–1938). Lotyš, zakladatel sovětské vojenské rozvědky a do roku 1935 její náčelník. Od září 1936 do června 1937 hlavní sovětský vojenský poradce republikánské vlády ve Španělsku pod jménem Grišin. Zatčen 13. května 1938, zastřelen 29. července 1938.↩︎

  3. Litvinov, Maxim Maximovič — Vlastním jménem Meir Wallach-Finkelstein (1876–1951). Lidový komisař zahraničních věcí 1930–1939, zastánce kolektivní bezpečnosti a spolupráce se západními demokraciemi. V květnu 1939 odvolán a nahrazen Molotovem.↩︎

  4. Radek, Karl Berngardovič — Vlastním jménem Karol Sobelsohn (31. října 1885 Lvov – 19. května 1939 Verchněuralsk). Tajemník výkonného výboru Kominterny a její muž pro Německo, později rektor moskevské Sunjatsenovy univerzity. V druhém moskevském procesu roku 1937 odsouzen k deseti letům; ve vězení ho zabil spoluvězeň při rvačce, kterou podle pozdějšího vyšetřování zorganizovala NKVD. Rehabilitován 1988.↩︎

  5. Artuzov, Artur Christianovič — Vlastním jménem Artur Eugen Leonard Frauchi (1891–1937). Syn švýcarského přistěhovalce, čekista. Organizátor kontrarozvědných operací „Trest“ a „Syndikát“ proti bílé emigraci, 1931–1935 náčelník zahraničního oddělení OGPU–NKVD (INO), pak zástupce náčelníka vojenské rozvědky. Zatčen a 21. srpna 1937 zastřelen.↩︎

  6. Röhm, Ernst — (1887 – 1. července 1934). Náčelník štábu SA. Zavražděn při „noci dlouhých nožů“.↩︎

  7. Bredow, Ferdinand von — (1884 – 30. června 1934). Generál, 1929–1932 šéf vojenské rozvědky (Abwehr), pak náčelník ministerského úřadu za Schleichera. Zavražděn při „noci dlouhých nožů“.↩︎

  8. Seeckt, Hans von — (1866–1936). 1920–1926 velitel pozemního vojska Reichswehru, strůjce tajné spolupráce s Rudou armádou. 1933–1935 vojenský poradce Čankajška.↩︎

  9. Molotov, Vjačeslav Michajlovič — Vlastním jménem Skrjabin (1890–1986). Jeden z nejbližších Stalinových spolupracovníků, 1930–1941 předseda Rady lidových komisařů, od května 1939 též lidový komisař zahraničních věcí. 23. srpna 1939 podepsal s Ribbentropem pakt o neútočení.↩︎

  10. Kalinin, Michail Ivanovič — (1875–1946). Od roku 1919 formální hlava sovětského státu: předseda Ústředního výkonného výboru, od roku 1938 prezidia Nejvyššího sovětu. Jeho manželka byla roku 1938 zatčena a odsouzena do tábora.↩︎

  11. Thälmann, Ernst — (16. dubna 1886 Hamburk – 18. srpna 1944 Buchenwald). Hamburský dělník, od roku 1920 v KPD, roku 1923 jeden z vůdců hamburského povstání. Od roku 1924 poslanec Říšského sněmu, od roku 1925 předseda KPD, kterou s podporou Stalina přivedl k tezi o „sociálním fašismu“ a k boji proti SPD jako hlavnímu nepříteli. Dvakrát kandidoval na prezidenta. V březnu 1933 zatčen, jedenáct let vězněn bez soudu a v srpnu 1944 zastřelen v Buchenwaldu.↩︎

  12. Neurath, Konstantin von — (1873–1956). 1932–1938 německý ministr zahraničí, 1939–1943 říšský protektor v Čechách a na Moravě. V Norimberku odsouzen na patnáct let, propuštěn 1954.↩︎

  13. Laval, Pierre — (1883 – 15. října 1945). Francouzský ministr zahraničí 1934–1935 a předseda vlády 1935–1936; 2. května 1935 podepsal francouzsko-sovětskou smlouvu. Za války předseda vichistické vlády, roku 1945 popraven za kolaboraci.↩︎

  14. Eden, Anthony — (1897–1977). Britský konzervativec, v březnu 1935 jako ministr pro záležitosti Společnosti národů v Moskvě, 1935–1938 ministr zahraničí, 1955–1957 premiér.↩︎

  15. Levaněvskij, Sigizmund — Sovětský letec. 3. srpna 1935 odstartoval s Georgijem Bajdukovem a Viktorem Levčenkem k letu Moskva–San Francisco přes severní pól, nad Barentsovým mořem však pro únik oleje let přerušil. 12. srpna 1937 vzlétl k dalšímu transpolárnímu letu a 13. srpna se jeho letoun po přeletu pólu odmlčel; posádka se nikdy nenašla.↩︎

  16. Óšima, Hiroši — (1886–1975). Japonský generál a diplomat. Od roku 1934 vojenský atašé v Berlíně, 1938–1939 a 1941–1945 velvyslanec. S Ribbentropem připravoval Antikominternský pakt (1936). Roku 1948 odsouzen tokijským tribunálem na doživotí, 1955 podmínečně propuštěn.↩︎

  17. Ribbentrop, Joachim von — (1893–1946). Od února 1938 říšský ministr zahraničí. Vyjednal Antikominternský pakt s Japonskem (1936) a pakt se SSSR (1939). V Norimberku odsouzen k smrti a popraven.↩︎

  18. Wiedemann, Fritz — (16. srpna 1891 Augsburg – 17. ledna 1970). V první světové válce pobočník pluku, v němž sloužil Hitler, a jeho nadřízený. Od února 1934 Hitlerův osobní pobočník, v lednu 1939 odsunut na místo generálního konzula v San Francisku. V červenci 1941 vypovězen z USA, pak v Tchien-ťinu řídil německou špionáž v Číně; roku 1945 zatčen, v Norimberku svědčil, obvinění proti němu padlo roku 1948.↩︎

  19. Kandelaki, David Vladimirovič — (1895–1938). Sovětský hospodářský diplomat, 1935–1937 obchodní zástupce SSSR v Berlíně. Vedle obchodních jednání sondoval na Stalinův pokyn u Hjalmara Schachta možnost politického sblížení s nacistickým Německem. Po odvolání do Moskvy zatčen a 29. července 1938 zastřelen.↩︎

  20. Ježov, Nikolaj Ivanovič — (1895 – 4. února 1940). Jagodův nástupce, od září 1936 do listopadu 1938 lidový komisař vnitra; období vrcholného teroru nese jeho jméno — ježovština. Zatčen 1939, zastřelen po tajném procesu, rehabilitován nebyl.↩︎

  21. Rykov, Alexej Ivanovič — (1881 Saratov – 15. března 1938). Po Leninovi předseda Rady lidových komisařů, do prosince 1930; pak lidový komisař spojů. S Bucharinem a Tomským vedl pravici, poraženou roku 1929. Odsouzen a zastřelen v procesu jednadvaceti. Rehabilitován 1988.↩︎

  22. Bucharin, Nikolaj Ivanovič — (1888–1938). Teoretik strany, šéfredaktor Pravdy od roku 1918 a od roku 1926 v čele výkonného výboru Kominterny; obojího pozbyl roku 1929 jako poražený vůdce pravice. V procesu jednadvaceti (2.–13. března 1938) odsouzen a 15. března zastřelen. Rehabilitován 1988.↩︎

  23. Krestinskij, Nikolaj Nikolajevič — (1883–1938). 1919–1921 tajemník ústředního výboru strany, 1921–1930 zplnomocněný zástupce v Berlíně, pak náměstek lidového komisaře zahraničí. V procesu jednadvaceti odsouzen a 15. března 1938 zastřelen. Rehabilitován 1963.↩︎