Knihovna · Stalinův stát · Ve Stalinově tajné službě
Úvod
Večer 22. května 1937 jsem v Moskvě nastoupil do vlaku, abych se vrátil na svůj post v Haagu, kde jsem byl šéfem sovětské vojenské rozvědky v západní Evropě. Tehdy jsem ještě netušil, že Rusko vidím naposledy — alespoň dokud mu bude vládnout Stalin1. Sloužil jsem sovětské vládě bezmála dvacet let. Bezmála dvacet let jsem byl bolševik. Jak vlak uháněl k finské hranici, seděl jsem sám v kupé a myslel na osud svých kolegů, soudruhů a přátel: skoro všichni byli zatčeni, zastřeleni nebo v koncentračních táborech. Dali celý život tomu, aby vybudovali lepší svět, a zemřeli na svých místech — ne pod kulkami nepřítele, nýbrž proto, že tak chtěl Stalin.
Kdo zbývá, koho si vážit nebo koho obdivovat? Který hrdina či hrdinka naší revoluce nebyl zlomen a zničen? Napadlo mě jich jen pár. Všichni, jejichž osobní bezúhonnost byla naprosto nepochybná, skončili jako „zrádci“, „špioni“ nebo sprostí zločinci. Hlavou mi probleskovaly obrazy: občanská válka, kdy titíž „zrádci“ a „špioni“ tisíckrát hleděli smrti do očí a ani nemrkli; těžká léta, která přišla potom, industrializace a nadlidské nároky, jež kladla na nás na všechny; kolektivizace a hlad, kdy nám příděly sotva stačily, abychom zůstali naživu. A pak velká čistka — smetla před sebou všechno a zničila ty, kdo se nejvíc nadřeli na státě, v němž už člověk neměl vykořisťovat člověka.
Za dlouhá léta zápasu jsme si zvykli opakovat si, že vítězství nad bezprávím staré společnosti se dá vykoupit jen obětí mravní i tělesnou a že nový svět nemůže vzejít, dokud nebude zničen poslední zbytek starých zvyklostí. Mohlo však být nutné, aby bolševická revoluce zničila všechny bolševiky? Ničila je bolševická revoluce — anebo ta revoluce sama dávno zanikla? Tehdy jsem si na to neodpověděl. Ale ptal jsem se…
Do dělnického hnutí jsem vstoupil ve třinácti. Byl to čin napůl dospělý, napůl dětinský. Slýchal jsem teskné nápěvy svého trpícího národa promíšené s novými písněmi o svobodě. V roce 1917 mi však bylo osmnáct a bolševická revoluce se mi jevila jako naprosté rozřešení všech otázek bídy, nerovnosti a bezpráví. Vstoupil jsem do bolševické strany celou duší. Marxistické a leninské víry jsem se chopil jako zbraně, kterou udeřím na křivdy, proti nimž jsem se bouřil pudově.
Po všechna ta léta, co jsem sloužil sovětské vládě, jsem nikdy nečekal víc než právo dělat svou práci dál. Nikdy jsem také víc nedostal. Dlouho po tom, co se sovětská moc upevnila, mě posílali do ciziny na úkoly, při nichž mi šlo o život a pro které jsem se dvakrát ocitl ve vězení. Pracoval jsem šestnáct až osmnáct hodin denně a nikdy jsem si nevydělal tolik, abych pokryl ty nejobyčejnější životní náklady. Sám jsem na cestách v cizině žil ve střídmém pohodlí, ale ještě v pětatřicátém jsem nevydělával tolik, abych pořádně vytopil moskevský byt nebo zaplatil mléko pro dvouletého syna. Neseděl jsem na výhodném místě a ani jsem po tom netoužil — příliš mě pohlcovala práce —, abych se stal jedním z nových privilegovaných byrokratů, kteří mají na obraně sovětského řádu hmotný zájem. Já ho hájil proto, že jsem věřil, že vede k nové a lepší společnosti.
Právě proto, že se má práce týkala obrany země před vnějším nepřítelem, jsem mnoho nepřemýšlel o tom, co se děje uvnitř jejích hranic, a zvlášť v tom úzkém vnitřním světě mocenské politiky. Jako příslušník rozvědky jsem vnější nepřátele Sovětského svazu viděl z mnohem větší blízkosti než jeho vnitřní spiklence. Věděl jsem o separatistických a fašistických spiknutích, která se osnovala na cizí půdě, ale s intrikami uvnitř Kremlu jsem spojení neměl. Viděl jsem Stalina stoupat k nedílné moci, zatímco Leninovi2 nejbližší soudruzi hynuli rukou státu, který sami vytvořili. Jako mnozí jiní jsem se však konejšil tím, že ať vedení dělá chyby jakékoli, Sovětský svaz je pořád zdravý a je nadějí lidstva.
Byly chvíle, kdy i tahle víra povážlivě zakolísala — chvíle, kdy bych byl zvolil jinou cestu, kdybych byl někde jinde viděl naději. Vždycky se ale někde ve světě seběhlo něco, co mě ve Stalinových službách udrželo. V roce 1933, kdy ruský lid po milionech umíral hlady a já věděl, že to způsobila Stalinova bezohledná politika a že Stalin záměrně zadržuje pomoc státu, jsem viděl Hitlera3 uchopit v Německu moc a zničit tam všechno, co pro lidského ducha znamenalo život. Stalin byl Hitlerův nepřítel — a já zůstal ve Stalinových službách.
V únoru 1934 jsem stál před stejným rozhodováním a rozhodl se stejně. Trávil jsem tehdy svůj každoroční měsíc odpočinku v sanatoriu Marino v kurské gubernii ve středním Rusku. Marino býval palác knížete Barjatinského, dobyvatele Kavkazu. Byl postaven v nádherném versailleském slohu a obklopovaly ho krásné anglické parky a umělá jezera. Sanatorium mělo výborný sbor lékařů, tělocvikářů, ošetřovatelek a sloužících. Co by kamenem dohodil od jeho oplocených pozemků ležel státní statek, kde rolníci dřeli, aby hosty sanatoria uživili. Stráž u brány rolníkům bránila vkročit do ohrady.
Jednou ráno, krátce po příjezdu, jsem se s jedním společníkem vydal do vsi, kde ti rolníci bydleli. Podívaná, která se mi naskytla, byla otřesná. Z chatrných chalup vybíhaly polonahé děti a žebraly nás o kus chleba. V rolnickém družstevním krámě nebylo jídlo ani palivo — nedalo se koupit nic. Všude ta nejkrajnější bída; skličovala mě a tísnila.
Toho večera jsme seděli v jasně osvětlené jídelně v Marinu a po výtečné večeři se všichni vesele bavili. Venku mrzlo až praštělo, uvnitř nám hučící krb dával útulné teplo. Náhodou jsem se prudce otočil a pohlédl k oknu. Uviděl jsem horečnaté oči hladových rolnických dětí — bezprizorných — a jejich tvářičky přilepené na studené tabulce jako obrázky. Za chvíli sledovali můj pohled i ostatní a poručili sluhovi, ať ty vetřelce zažene. Skoro každou noc se několika z těch dětí podařilo stráži uniknout a připlížit se k paláci pro něco k jídlu. Někdy jsem se z jídelny vytratil s chlebem pro ně, ale dělal jsem to tajně, protože se na to u nás hledělo skrz prsty. Sovětští funkcionáři si vypěstovali ustálenou obranu proti lidskému utrpení:
„Jdeme tvrdou cestou k socialismu. Mnozí musí cestou padnout. My musíme být dobře živeni a musíme si po práci odpočinout, musíme se pár týdnů v roce těšit z pohodlí, které je jiným ještě odepřeno — protože my jsme budovatelé budoucího Radostného života. My jsme budovatelé socialismu. Musíme se udržet ve formě, abychom mohli jít tou tvrdou cestou dál. O každého nešťastníka, který nám zkříží cestu, bude časem postaráno. Zatím nám jděte z cesty! Neotravujte nás svým utrpením! Jestli se zastavíme, abychom vám hodili drobek, nemusíme k cíli dojít nikdy.“
Tak to zní. A je nasnadě, že lidé, kteří si takhle chrání duševní klid, nebudou na zákrutech té cesty nijak choulostiví ani se nebudou příliš kriticky ptát, zda opravdu vede k Radostnému životu.
Zároveň jsem ale věděl, že právě v té chvíli — byl únor 1934 — fašistická děla ve vídeňských ulicích ostřelují vzorové dělnické domy, které postavili socialisté. Fašistické kulomety kosily rakouské dělníky v jejich posledním zoufalém boji za socialismus. Fašismus pochodoval všude. Všude získávaly síly reakce půdu pod nohama. Sovětský svaz se pořád zdál jedinou nadějí lidstva. Zůstal jsem ve službách Sovětského svazu — to jest Stalina, jeho pána.
O dva roky později přišla španělská tragédie a já viděl, jak Mussolini4 a Hitler sypou lidi a munici na pomoc Frankovi5, zatímco francouzský premiér Léon Blum6, socialista, se nechal vtáhnout do pokrytecké hry na „neintervenci“, která španělskou republiku odsoudila k záhubě. Viděl jsem Stalina přicházet obležené republice na pomoc — pozdě, bázlivě a málo, to je pravda. Pořád jsem měl pocit, že při volbě mezi zly bojuji na správné straně.
Pak ale přišel zlom. Díval jsem se, jak Stalin inkasuje za svou opožděnou pomoc tvrdou měnu a přitom vráží republikánské vládě nůž do zad. Viděl jsem, jak čistka v Moskvě nabývá šílených rozměrů a smetá celou bolševickou stranu. Viděl jsem, jak ji přenášejí do Španělska. A zároveň jsem ze svého místa v rozvědce viděl Stalina podávat Hitlerovi ruku k tajnému přátelství. Viděl jsem, jak se dvoří nacistickému vůdci a přitom popravuje velké generály Rudé armády, Tuchačevského7 a ostatní velitele, s nimiž a pod nimiž jsem léta pracoval na obraně Sovětského svazu a socialismu.
A potom vůči mně Stalin vznesl poslední požadavek — ten, který vznášel vůči všem odpovědným funkcionářům, kteří chtěli uniknout popravčím četám OGPU. Měl jsem svou věrnost dokázat tím, že jim vydám blízkého soudruha. Odmítl jsem. Se Stalinem jsem se rozešel. Přinutil jsem se nezavírat oči před tím, co jsem viděl. Přinutil jsem svou mysl uznat, že ať už na světě nějaká jiná naděje je, nebo není, sloužím totalitnímu despotovi, který se od Hitlera liší jen socialistickými frázemi — pozůstatkem svého marxistického školení —, frázemi, jichž se pokrytecky držel.
Se Stalinem jsem se rozešel a začal o něm říkat pravdu na podzim roku 1937, kdy se mu dařilo úspěšně klamat veřejné mínění i státníky Evropy a Ameriky svým neupřímným odsuzováním Hitlera. Ačkoli mi mnoho lidí dobré vůle radilo, abych mlčel, promluvil jsem. Mluvil jsem za miliony, které zahynuly při Stalinově nucené kolektivizaci a nuceném hladomoru; za miliony, které jsou dodnes na nucených pracích a v koncentračních táborech; za statisíce svých bývalých bolševických soudruhů ve vězení a za tisíce a tisíce zastřelených. Teprve poslední zjevný čin Stalinovy zrady, jeho pakt s Hitlerem, přesvědčil širokou veřejnost, jaké je to šílenství chlácholit ho a zavírat oči před jeho nestvůrnými zločiny v naději, že on sám ponese zbraň v armádách demokracie.
Teď, když Stalin odkryl karty, je načase, aby promluvili i ostatní, kdo mlčeli z krátkozrakosti nebo ze strategických důvodů. Někteří už to udělali. Luis Araquistáin8, bývalý velvyslanec republikánské vlády ve Francii, pomohl zbavit světové mínění iluzí o povaze Stalinovy „pomoci“ španělské republice. Promluvil i Largo Caballero9, bývalý španělský premiér.
Jsou však další, na nichž povinnost promluvit leží také. Jedním z nich je Romain Rolland10. Pomoc, kterou tento proslulý spisovatel prokázal totalitarismu tím, že přikryl hrůzy Stalinovy diktatury pláštěm své veliké vážnosti, je nedozírná. Rolland si dlouhá léta dopisoval s Maximem Gorkým11, známým ruským romanopiscem.
Gorkij, který býval se Stalinem v soudružském vztahu a leckdy ho dokonce držel na uzdě, měl nepochybně podíl na tom, že se Rolland ocitl v táboře souputníků. V posledních měsících života byl ovšem Gorkij fakticky vězněm. Stalin mu odepřel povolení vycestovat za hranice kvůli zdraví. Jeho poštu cenzurovali a dopisy od Romaina Rollanda na zvláštní příkaz zachycoval Steckij, tehdejší Stalinův vedoucí tajemník, a zakládal je do Stalinovy kanceláře. Rolland, znepokojený tím, že mu přítel neodpovídá, napsal jinému příteli, zástupci ředitele Moskevského uměleckého divadla, a ptal se, co se děje. Při posledním moskevském procesu se svět dozvěděl, že Gorkého, údajně pořád Stalinova přítele, otrávil Jagoda12. V době toho procesu jsem v rozhovoru s význačným spisovatelem Borisem Souvarinem13, otištěném v La Flèche, Romainu Rollandovi vysvětlil, proč se mu jeho dopisy nedostaly. Požádal jsem ho, aby o tom, že jeho dopisy Maximu Gorkému zachycoval Stalin, učinil prohlášení. Mlčel. Promluví teď, když se Stalin otevřeně spojil s Hitlerem?
Také Edvard Beneš14, bývalý prezident Československa, má nevyrovnaný účet. Když byli v červnu 1937 popraveni Tuchačevskij a velitelé Rudé armády, byl otřes v Evropě tak velký a nevíra v jejich vinu tak zarputilá, že Stalin musel hledat cestu, jak západní demokratické vlády přesvědčit, že přemožitel Kolčaka15 a Děnikina16 byl nacistický špion. Z jeho příkazu připravila OGPU ve spolupráci s rozvědkou Rudé armády složku domnělých důkazů proti rudým generálům, určenou české vládě. Edvard Beneš si byl tehdy natolik jist, že Stalin bude za Československo bojovat, že ty důkazy zřejmě přijal za bernou minci.
Ať si teď Beneš ve světle dnešních událostí znovu připomene a znovu zváží, jaké povahy byly důkazy připravené odborníky OGPU, a ať rozhodne, zda smí mlčet.
Teď, když je bolestně zřejmé, že nejhorší způsob boje proti Hitlerovi je zlehčovat Stalinovy zločiny, by měli promluvit všichni, kdo se do té pošetilosti nechali vmanévrovat. Jestli nás ta poslední tragická léta něčemu naučila, pak tomu, že pochod totalitního barbarství nelze zastavit strategickými ústupy na pozice polopravdy a lži. Nikdo sice nemůže předepsat, jakým způsobem civilizovaná Evropa vrátí člověku jeho důstojnost a cenu, ale myslím, že všichni, kdo nejsou předurčeni pro tábor Hitlerův a Stalinův, se shodnou, že první zbraní musí být pravda a že vraždu je třeba nazývat pravým jménem.
New York, říjen 1939
W. G. Krivickij
Vysvětlivky
Stalin, Josif Vissarionovič — Vlastním jménem Džugašvili (1878 Gori – 5. března 1953 Moskva). Od roku 1922 generální tajemník ústředního výboru strany, od konce dvacátých let neomezený vládce Sovětského svazu. Krivickij ho místy nazývá Hospodářem (rusky chozjain).↩︎
Lenin, Vladimir Iljič — Vlastním jménem Uljanov (1870–1924). Vůdce bolševiků, od října 1917 předseda Rady lidových komisařů. Zemřel 21. ledna 1924 v Gorkách u Moskvy po řadě mozkových příhod.↩︎
Hitler, Adolf — (20. dubna 1889 Braunau – 30. dubna 1945 Berlín). Vůdce nacistické strany, od ledna 1933 říšský kancléř, od srpna 1934 hlava státu. Na konci války se v berlínském bunkru zastřelil.↩︎
Mussolini, Benito — (1883 – 28. dubna 1945). Od roku 1922 italský předseda vlády a diktátor. Na konci války zastřelen partyzány.↩︎
Franco, Francisco — (1892–1975). Generál, od října 1936 vůdce povstaleckého tábora, po vítězství v občanské válce diktátor Španělska až do smrti.↩︎
Blum, Léon — (1872–1950). Vůdce francouzských socialistů, 1936–1937 a 1938 předseda vlády Lidové fronty; prosazoval neintervenci ve Španělsku. Za války vězněn, naposledy v Buchenwaldu.↩︎
Tuchačevskij, Michail Nikolajevič — (1893–1937). Carský poručík, od roku 1935 maršál Sovětského svazu, 1925–1928 náčelník štábu Rudé armády, pak první náměstek lidového komisaře obrany. Zatčen 22. května 1937, 11. června odsouzen v procesu s „trockistickou vojenskou organizací“ a 12. června zastřelen. Rehabilitován 1957.↩︎
Araquistáin, Luis — (1886 – 1959 Ženeva). Socialistický novinář, ideolog Largo Caballerova křídla, 1936–1937 velvyslanec republiky v Paříži.↩︎
Largo Caballero, Francisco — (1869–1946). Socialistický odborový předák, září 1936 – květen 1937 předseda vlády republiky. Padl, když se postavil požadavkům komunistů a sovětských poradců. Za války vězněn Němci v Sachsenhausenu, zemřel 1946 v Paříži.↩︎
Rolland, Romain — (1866 – 30. prosince 1944). Francouzský spisovatel, Nobelova cena 1915. Roku 1935 navštívil Moskvu a Stalina; sovětský režim veřejně hájil.↩︎
Gorkij, Maxim — Vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov (1868 – 18. června 1936). Spisovatel, po návratu z emigrace (1928–1932) ozdoba Stalinova režimu. Jeho smrt byla v procesu jednadvaceti přičtena Jagodovi a lékařům.↩︎
Jagoda, Genrich Grigorjevič — (1891 – 15. března 1938). Od konce dvacátých let fakticky řídil OGPU za nemocného Menžinského, 1934–1936 lidový komisař vnitra. V září 1936 sesazen, 1937 zatčen, v procesu jednadvaceti odsouzen a zastřelen. Jako jediný z odsouzených toho procesu nebyl nikdy rehabilitován.↩︎
Souvarine, Boris — Vlastním jménem Lifschitz (1895 Kyjev – 1984 Paříž). Spoluzakladatel Francouzské komunistické strany, roku 1924 vyloučen. Autor prvního kritického životopisu Stalina (1935).↩︎
Beneš, Edvard — (28. května 1884 – 3. září 1948). 1918–1935 ministr zahraničí, 1935–1938 a 1945–1948 prezident Československa. Roku 1935 uzavřel spojeneckou smlouvu se SSSR.↩︎
Kolčak, Alexandr Vasiljevič — (1874 – 7. února 1920 Irkutsk). Admirál, 1918–1920 „nejvyšší vládce“ bílého Ruska se sídlem v Omsku. Vydán bolševikům a zastřelen.↩︎
Děnikin, Anton Ivanovič — (1872 – 1947 Ann Arbor). Generál, 1919–1920 vrchní velitel Ozbrojených sil jihu Ruska. Pak v emigraci ve Francii, od roku 1945 v USA.↩︎