Knihovna · Soumrak starého světa · Mé dělo!

Úvod

Paul Lintier se narodil 13. května 1893 v Mayenne, v malém městě na západě Francie, kde jeho rodina žila a kde dnes leží i on. Byl určen pro obchod, k němuž neměl chuť, a tak odešel do Lyonu studovat práva. Založil tam literární revui Lyon Étudiant, přispíval do lyonských listů a do svých dvaceti let vydal tři drobné knížky: Un propriétaire (1912), Un croquant (1913) a studii o malíři Adrienu Basovi (1913). V roce 1913 se dal dobrovolně na vojnu — ke 44. dělostřeleckému regimentu v Le Mans, k 11. baterii. Bylo mu dvacet.

Tahle kniha je deník, který si vedl od 1. srpna do 23. září 1914, od prvního dne mobilizace do dne, kdy ho odvezli raněného z fronty. Psal ho, jak říká Edmond Haraucourt v předmluvě, na koleně, den za dnem a někdy hodinu za hodinou, a během uzdravování ho pročistil a dotáhl. Haraucourt (1856–1941), spisovatel a tehdejší ředitel pařížského muzea Cluny, ten dvoufázový vznik vystihl přesně: poznámky patří básníkovi, redakce umělci. Ve výsledku není v textu nic literárního. Je v něm vidění.

Cesta jedné baterie

Lintierův 44. regiment byl sborovým dělostřelectvem 4. armádního sboru generála Boëlla, který na začátku války podléhal 3. armádě. Co deník popisuje, lze krok za krokem porovnat s dějinami sboru, a sedí to:

Po nakládání v Le Mans se sbor soustředil severně od Verdunu — v knize je to vystupování z vlaku v Charny. Od 10. do 21. srpna kryl oblast Muzeray a Saint-Laurent-sur-Othain; 10. srpna se u Mangiennes strhl boj, o němž se v deníku mluví. Od 21. srpna sbor postupoval na sever k Virtonu a vstoupil do bitvy v Ardenách: to je 22. a 23. srpen, Torgny, Latour, nejtěžší stránky knihy. Následoval ústup k Meuse a za ni, Marville, Tailly, Stenay, Beauclair.

Od 2. do 7. září byl sbor po železnici přepraven na severovýchod od Paříže; pěchotu 7. divize dovezly v noci ze 7. na 8. září k Nanteuil-le-Haudouin a Silly-le-Long zčásti pařížské taxíky, ty, kterým se dodnes říká taxíky od Marny. Lintier je té noci viděl na cestě. Od 8. do 10. září se sbor bil v bitvě na Ourcq, v sektoru 6. armády generála Maunouryho; proto je v knize citován rozkaz armády s jeho podpisem. Pak postup k Aisně a Oise, Compiègne, Lassigny — a 22. září 1914 ve Fresnières konec.

Ruka a palec

Lintiera zasáhlo do ruky. Na obvazišti mu chtěli palec amputovat; on z obvaziště odešel, dostal se na jiné do Canny-sur-Matz a palec si zachoval. Z Ressons ho odvezli vlakem do zázemí; podle francouzských údajů skončil v nemocnici v Mayenne, ve svém rodném městě.

Kniha vyšla u pařížského Plon-Nourrita roku 1916 pod titulem Ma pièce. Souvenirs d’un canonnier a Francouzská akademie jí udělila Montyonovu cenu. Octave Mirbeau ji podle francouzských údajů chtěl podpořit pro Goncourtovu cenu za rok 1916; ta pak připadla Henri Barbussovi za Le Feu.

Lintier mezitím odmítl superarbitraci a v červenci 1915 se vrátil na frontu. Druhý svazek, Le tube 1233, si vedl jako velitel děla v Alsasku a v Champagni; vyšel posmrtně v roce 1917, s pasážemi vyškrtnutými cenzurou. Dne 15. března 1916 padl Paul Lintier u Jeandelaincourtu v Lotrinsku, zasažen úlomkem granátu. Nebylo mu třiadvacet. Tělo odvezli do nemocnice ve Faulx a tam ho nejprve pohřbili; od roku 1921 leží v rodinné hrobce v Mayenne.

Týž granát, píše Haraucourt, rozdrtil i dělo, u kterého stál.

Proč to číst

Válečných deníků z roku 1914 je mnoho. Tento je jiný dvěma věcmi.

První je úhel. Lintier není důstojník u štábu ani pěšák v zákopu — je jeden z osmnácti mužů jednoho děla, těsná společnost, která spolu žije rok a pak spolu jede do války. Vidí válku z místa, odkud se o ní málo psalo: od lafety, zezadu, přes hlavu koní, s rukama v postroji a v muničním truhlíku. Technické podrobnosti u něj nejsou kolorit, jsou to pracovní podmínky. Když se v knize mluví o náměru, o kolesně, o zákluzu, mluví o tom člověk, který to dělá.

Druhá věc je ta chladná poctivost, kterou Haraucourt nazývá objektivismem. Lintier nedělá z vojáků hrdiny a z Němců zvířata. Zapisuje strach, hádku o jídlo, ohyzdnou prostitutku na ulici, muže, jemuž týden předtím umřela žena při porodu, i vlastní neschopnost uvěřit, že je válka. Zapisuje i to, že si bezstarostnost drží sám. „Chci si zapisovat den za dnem bajku stejně jako historii,“ píše třetího srpna, „vůbec nejsem v téhle hodině ve stavu rozlišovat pravdu od nepravdy.“ Tak vzniká něco, co je pro dnešního čtenáře cennější než svědectví o bitvě: svědectví o tom, co se v roce 1914 v hlavách skutečně dělo.

Bylo mu jedenadvacet, když to psal.

Ediční poznámka

Předlohou překladu byl text francouzského vydání Plon-Nourrit (zde ve znění dotisku z roku 1917), jak jej zpřístupňuje francouzská Wikisource. Přeložen je celý text včetně věnování a Haraucourtovy předmluvy z roku 1916; poznámka o Lintierově životě na konci předmluvy je původní poznámka francouzského vydání. Ostatní vysvětlivky pod čarou jsou naše.

Druhý svazek, Le tube 1233, obsahuje vzpomínku Henriho Bérauda; ta je dosud chráněna autorským právem (Béraud zemřel v roce 1958), a proto do české edice nevstupuje.

Francouzské vydání uvádí místo Lintierovy smrti jako „Jeandelincourt“. Jde o tiskovou chybu: obec se jmenuje Jeandelaincourt a leží v departementu Meurthe-et-Moselle. V předmluvě jsme ponechali znění předlohy, v úvodu uvádíme správnou podobu.

Dělostřelecké názvosloví držíme podle české vojenské terminologie: pièce je dělo, caisson muniční vůz, avant-train kolesna, hausse náměr, maître pointeur hlavní mířič, servant obsluha, conducteur jezdec u potahu, maréchal des logis četař, brigadier desátník. Slovo ambulance znamenalo v roce 1914 obvaziště nebo polní lazaret, ne sanitku, a major vojenského lékaře, ne hodnost; tak je také přeloženo.

Osobní jména zůstávají ve francouzské podobě. Místní jména také, s výjimkou těch, pro která má čeština ustálený tvar (Paříž, Belgie, Alsasko, Lotrinsko, Ardeny, Marna, Lutych). U řeky Meuse se české podoby rozcházejí a ustálené exonymum neexistuje, proto zůstává francouzský název.

Podle dostupných rešerší vychází kniha česky poprvé.