Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

K tomuto vydání

Autor

Benjamin Priolo se narodil roku 1602 v Saint-Jean-d’Angély v Saintonge, v kraji, který byl tehdy baštou francouzských hugenotů. Sám o svém rodišti píše s dojetím, když se k němu vyprávění v Knize VI dostane: „tam jsem já jako nemluvně plakal, tam jsem se poprvé nadechl.“ Rod odvozoval od benátských Priuliů, z nichž vzešlo několik dóžat; odtud dedikace celého díla benátskému dóžeti a senátu a hrdé zvolání „Ó vlasti, ó paní širého moře, poznej svého občana, milého ti už pro samo jméno Priolo!“

Vyrostl v protestantském prostředí a prošel jeho školami: Orthez, Montauban, potom Leiden, kde poslouchal Heinsia a Vossia, a nakonec Padova, univerzita Benátské republiky, kde studoval u aristotelika Cesara Cremoniniho a u Fortunia Liceta. Stal se tajemníkem a důvěrníkem vévody Henriho de Rohan, vůdce hugenotů, a provázel ho v jeho posledních letech, kdy Rohan velel nejprve benátskému a potom francouzskému vojsku v Graubündenu; v Benátkách Priolo strávil, jak sám píše v dedikaci, sedm let. Rohan zemřel roku 1638 na zranění, které utrpěl v bitvě u Rheinfeldenu; Priolo se poté uchýlil do Ženevy.

Do velké politiky ho přivedl vévoda de Longueville, který ho vzal s sebou na mírový kongres do Münsteru. Tam se spřátelil s papežským nunciem Fabiem Chigim, pozdějším papežem Alexandrem VII.; o něm píše v Knize X s neskrývanou náklonností. V Lyonu přestoupil ke katolictví, podle starších životopisů do rukou kardinála Francesca Barberiniho. Za Frondy stál na straně Longuevillů a Condého: byl jejich poslem a prostředníkem, a když strana prohrála, zaplatil za to zabavením majetku a vyhnanstvím ve Flandrech. Později byl omilostněn a své dějiny dopsal v Paříži; dedikace je datována „právě na Nový rok 1665“. Roku 1667 byl vyslán s tajným posláním do Benátek. Cestou zemřel v Lyonu, v arcibiskupském paláci, na mrtvici. Na konci knihy ohlašuje další díla, ta však nikdy nevyšla.

Dílo

Dvanáct knih dějin francouzských věcí od smrti Ludvíka XIII. vyšlo roku 1665 s tiskovým označením „v Charleville“, prodávalo se však v Paříži u knihkupce Frédérica Léonarda. Priolo sám své dílo v dedikaci vymezuje jednou větou: „Je to Mazarinova vláda, dějepisný přehled našich věcí od smrti Ludvíka XIII. až do dnešního dne.“ Začíná smrtí krále v květnu 1643, nástupem regentky Anny Rakouské a vzestupem kardinála Mazarina, a končí Mazarinovou smrtí a prvními samostatnými léty Ludvíka XIV.; poslední stránka Knihy XII se zastavuje u velké komety z konce roku 1664: „Zde končí rok 1664 i moje Historie, s novým znamením z nebe.“

Jádrem knihy je Fronda, pětiletá občanská válka let 1648 až 1653, které jsou věnovány Knihy III až VIII a začátek Knihy IX: Den barikád, útěk dvora do Saint-Germain, blokáda Paříže, zatčení princů, Mazarinovo dvojí vyhnanství, Condého vzpoura, bitva u předměstí Saint-Antoine a vypálení pařížské radnice. Kniha X je věnována celá dějinám mírových jednání od münsterského kongresu po pyrenejský mír roku 1659, Kniha XI svatbě Ludvíka XIV. a Mazarinově smrti, Kniha XII prvním letům osobní vlády krále, pádu Fouqueta a Colbertovi.

Priolo psal latinsky, a psal tak vědomě ve stopách Tacita: v krátkých, hutných větách, s oblibou v sentencích a protikladech, s řečmi, které vkládá do úst jednajícím osobám, a s nekrology, v nichž váží ctnosti a vady zemřelého. V doslovu ke čtenáři se k tomu sám hlásí a předem odpovídá kritikům: „Jsem temný a v tomto díle není vše jasné? Řekl jsem dost, abych vynesl na světlo den a zapudil noc věcí. Jsem příliš sevřený? Čím je kdo moudřejší, tím je sevřenější: hustý myšlenkami, hutný myslí, střídmý v řeči.“ A dodává, že celé dílo diktoval při procházkách, „aniž bych dal udělat jediný škrt“, a že do antických autorů, které čítal v mládí u dvora i v táboře, „už čtyřicet let“ ani nenahlédl. Je to samouk, který se tím chlubí: „Ačkoli jsem nikdy neviděl žádné školy ani akademie a neměl jiného učitele než sebe, nikdo mě přesto nemá ukvapeně posuzovat, leda by sám dobře znal latinu.“

Kniha měla ohlas. Anglický překlad Christophera Wase vyšel v Londýně roku 1671, v Lipsku byl latinský text přetištěn roku 1686. Priolo v Knize II slibuje, že nejasná místa budou objasněna v „poznámkách k těmto knihám“; ty nikdy nevyšly.

Svědek a účastník

To, co dělá z Priolových dějin pramen a ne jen dobovou literaturu, je jeho vlastní přítomnost u událostí. Nebyl velkým hráčem, byl mužem v pozadí, poslem a prostředníkem mezi Mazarinem, Condém a Longuevillem, a právě proto viděl věci, které velcí hráči ve svých pamětech zamlčeli. O svém vstupu do politiky píše v Knize III s nečekanou upřímností: „strhla mě strana a udělal jsem mnoho věcí, na něž se nerad ohlížím.“

Tato svědectví jsou roztroušena po celé knize a stojí za to je zde shrnout, protože čtenář jinak snadno přehlédne, kdy k němu mluví očitý svědek:

• V Knize II vypráví, jak sám vyjednával mezi Mazarinem, Condém a Longuevillem o sňatku Mazarinova synovce Manciniho a o pevnosti Le Havre.
• V Knize IV je poslem vévodkyně de Longueville u Mazarina a je přítomen Longuevillově prosbě o odpuštění; o kardinálovi tam říká: „Já jsem rozhodně nepoznal, že by byl ten muž pohnut; tak velkou vládu měl po celý život nad svou tváří i řečí!“
• V Knize V popisuje ráno 18. ledna 1650, kdy byl u Mazarina jménem tří princů právě ve chvíli, kdy se chystalo jejich zatčení; varoval Longuevilla v Chaillot a sám unikl, „myslím proto, že jsem byl menší, zatímco se starali o největší činy“ – byl příliš nepatrný, než aby ho zatýkali s princi.
• V Knize VI je s Mazarinem a Palluauem v pevnosti Le Havre při propuštění princů v únoru 1651; v témže roce je prostředníkem mezi Condém, Longuevillem a královnou a sám zprostředkuje schůzku obou švagrů v Trie, jejíhož rozhovoru byl jediným svědkem: „tvrdím to tím odvážněji, že jsem to slyšel jen já.“
• V Knize VII podepisuje v Gienu za Longuevilla smlouvu o výměně Normandie za Charleville: „Smlouvu podepsal v Gienu Mazarin jménem krále a já jménem vévody.“
• V Knize X se dovolává Longuevillových dopisů Mazarinovi z Münsteru: „To je snadné dokázat z vlastnoručních dopisů, které jsem nejednou četl.“

Z toho plyne i hranice jeho svědectví. Priolo je nejspolehlivější tam, kde jde o Longuevilly, o jednání mezi princi a Mazarinem a o zákulisí Frondy; události vojenské a diplomatické, u nichž nebyl, vypráví z druhé ruky a zkratkovitě.

Jak Priolo píše

Priolo není nestranný. Psal po vítězství dvora, jako omilostněný účastník poražené strany, a jeho dějiny jsou mimo jiné obhajobou Mazarina a oslavou mladého krále; závěrečná charakteristika kardinála v Knize XI to říká otevřeně: „Výšinou ducha se dá srovnat s kterýmkoli z antických mužů; uprostřed jásotu vítězství byl pohřben ve svém triumfu.“ Zároveň ale Mazarinovi neodpouští přetvářku, lakotu ani nedodržené sliby, a o Condém, s nímž se rozešel, píše s obdivem i hořkostí. Z pařížského lidu a z „prakovníků“ (stoupenců Frondy, jejíž jméno znamená prak) si dělá posměch, o prostých vojácích mluví s účastí.

Po vzoru svých antických učitelů skládá Priolo řeči, které jejich mluvčí takto nikdy nepronesli, a rád zveličuje: ve chvíli, kdy je třeba dojmout, ozbrojí chlapecký pláč během čtvrt hodiny sto tisíc pařížských měšťanů a nuncius Chigi s perem v ruce div nepadá vévodovi de Longueville k nohám. Taková místa v poznámkách označujeme jako „Priolovu stylizaci“. Priolo se také často mýlí v datech a v drobných faktech, někdy vinou tiskaře, někdy vlastní: Mazarina nechává zemřít o březnových idách, aby ho mohl postavit vedle Caesara, zaměňuje Montmédy se Stenay a Gustava Adolfa s Karlem X. Gustavem, třináctiletému králi dává patnáct let a jeho zletilost, vyhlášenou roku 1651, tiskne s letopočtem 1661. Na takové omyly upozorňujeme v poznámkách, text však neopravujeme; čtenář má před sebou Priola, ne učebnici.

A konečně Priolo vynechává. Co ho nudí, to přechází, a říká to bez rozpaků: „Nebudu tedy obviněn z nedbalosti, pominu-li to, co by mně působilo omrzení a jiným nevolnost.“ Vojenská tažení odbývá větou, zato se zastavuje u charakterů, u dvorských intrik a u mravních úvah, které tvoří značnou část knihy. Čtenář, který hledá souvislé vojenské dějiny Frondy, je tu nenajde; najde tu obraz doby, jak ji viděl vzdělaný, ctižádostivý a zklamaný muž z jejího středu.

Co je v knize a co není

Toto vydání obsahuje celý tisk z roku 1665: titulní list, dedikaci benátskému dóžeti a senátu, krátký „Obsah díla“, dvanáct knih dějin, Priolův doslov čtenáři, v němž se brání proti kritikům své první knihy, soupis dalších děl, která hodlal vydat, a francouzské královské tiskové privilegium z prosince 1661. Nic není vynecháno ani zkráceno.

Předloha a překlad

Překládáno je z prvního vydání, kvartu vytištěného roku 1665 (editio princeps), podle digitální kopie exempláře Rakouské národní knihovny ve Vídni (signatura 59.F.33), dostupné přes Google Books. Text jsme pořídili z textové vrstvy skenu, opravili podle obrazu stránek a sporná místa ověřovali přímo na skenu. Anglický překlad Christophera Wase z roku 1671 sloužil jen k porovnání nejasných míst, u jmen a dat; není to předloha překladu a Wase se místy sám mýlí.

Překlad usiluje o věrnost smyslu a o zachování Priolova stylu, pokud to čeština snese: krátké věty, sentence a protiklady zůstávají, latinská souvětí jsou tam, kde by byla nesrozumitelná, rozložena. Řeči jednajících osob, které Priolo tiskne kurzívou, jsou v kurzívě i zde. Priolo uzavírá své odbočky do hranatých závorek; v překladu je tiskneme jako obyčejný text, protože hranaté závorky si knihy Starých textů vyhrazují pro poznámkový aparát. Jména osob a míst jsou v zavedené české nebo původní podobě; francouzští frondeurs jsou v celé knize „prakovníci“ a Fronda „prak“, podle původního smyslu slova, které označovalo prak pařížských uličníků.

Vysvětlivky

Vysvětlivky k textu jsou dílem tohoto vydání, v originále nejsou. Je jich bezmála devět set a řídí se několika zásadami. Každá osoba dostává poznámku u svého prvního výskytu v knize, s životními daty, rolí v příběhu a s příčinou smrti, je-li známa; u souboje se uvádí, s kým se dotyčný bil, proč, jak souboj probíhal a jak dopadli všichni účastníci. Při dalším výskytu v jiné knize odkazuje poznámka na knihu, kde se osoba objevila poprvé. Priolovy řečnické výmysly a nadsázky jsou označeny jako jeho stylizace, jeho omyly v datech a faktech jsou opraveny v poznámce. Údaje, které se nepodařilo ověřit, nesou otazník v závorce; nejisté údaje neuvádíme jako jisté a chybějící nehádáme.

Překlad vznikl s pomocí umělé inteligence. Každá kniha prošla nezávislým kontrolním čtením proti latinskému originálu, první dvě knihy dvojím; jména, data a sporná čtení byla ověřována na obrazu stránek. Není to vědecká edice: nezjišťuje rukopisné předlohy ani varianty vydání a poznámky vycházejí z běžně dostupné literatury. Jejím cílem je zpřístupnit českému čtenáři pramen, který dosud česky nevyšel, a dát mu k ruce tolik, kolik potřebuje, aby Priolovu zkratkovitému vyprávění rozuměl.