Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Benjamin Priolo čtenáři

Přestávám a odkládám pero. Kéž bych byl vykonal, co jsem chtěl; ale i tak mi náleží uznání, protože jsem chtěl. Tento plod se narodil uprostřed největších strastí; byl bych jej vylízal do tvaru, kdyby to bylo možné.¹ Všude budou patrné stopy méně svěží mysli. Co na to odpovědět, nevím. Velkou obhajobou lidské slabosti je nutnost. Nehledal jsem slávu, nýbrž odpočinek, abych oklamal nesčetné chmury; sám jsem se odsoudil do této arény.

Kromě toho nemusí každá látka zářit stejně. V palácích jsou některé síně vystlány laciným kobercem, aby nádhera skryté svatyně vynikla tím víc. Co je v lidském těle krásnějšího než oči? Co by bylo ošklivějšího (kdyby to bylo možné) než tělo samé oko? Nerozlévám se do jednotlivých vyprávění; stručností snad obsáhnu všechno. Proto je třeba opakování a je nutno mě číst víckrát; jako mořská voda jsem u dna sladší. Jsem temný a v tomto díle není vše jasné? Řekl jsem dost, abych vynesl na světlo den a zapudil noc věcí. Jsem příliš sevřený? Čím je kdo moudřejší, tím je sevřenější: hustý myšlenkami, hutný myslí, střídmý v řeči. Historii uvolňuji odbočkami – říkej jim lidově digrese – podle příkladu Polybia a našeho Commynese, kteří nás tu a tam poučují spasitelnými a vzácnými naučeními.² Oba byli neznalí literatury jako já, zkušení jen praxí věcí a přirozenými vlohami; ani já tolik nevyprávím, jako spíš úmyslně poučuji a všude odhaluji své smýšlení. Ačkoli jsem nikdy neviděl žádné školy ani akademie a neměl jiného učitele než sebe, nikdo mě přesto nemá ukvapeně posuzovat, leda by sám dobře znal latinu.³

Pryč s nevrlými a mrzouty, ba s pobožnůstkáři. Takoví mě roztrhali, když si přečetli mou první knihu. Jejich bič jsem trpělivě snášel. Je známkou dobrého, nelíbí-li se takovým. Jsou přimíseny některé žertovné věci? Vážnost ustoupila veselosti a důstojně se uvolnila, jak to činili velcí a svatí muži, kteří půvab, jímž se líbí, stavěli před užitek, jímž prospívají.

Zbývají dva šípy: můj sloh je prý úsečný, nevyrovnaný, ba (abych užil slov jakéhosi učenůstka) žádný; a stránky se prý hemží centony a krádežemi. Věz, ty hlupáku, ať jsi kdokoli: staří spisovatelé, s nimiž jsem důvěrně obeznámen od dětství a které jsem kdysi čítal u dvora i v táboře, se mi nyní nabízejí sami, nevoláni; už čtyřicet let jsem do nich ani nenahlédl a celou tuto Historii jsem diktoval při procházkách, aniž bych dal udělat jediný škrt – tak daleko mám k tomu, abych kdy něco psal dvakrát. Jak se rozhořčuji a nemohu se ovládnout, že prý jako mezi tupými hermami nic nedokážu sám ze sebe, leda žebrat, jako bych byl vyschlá kaluž, kterou musí naplnit cizí déšť! Myslím, že mohu být právem počítán nejen mezi živé prameny, ale, což z toho plyne, mezi nevysychající. Mou povahu líčí má stránka, nejinak než se tváře otců zrcadlí v potomstvu. Zle by se vedlo lidským věcem, kdyby nebylo každému dovoleno mluvit vlastními ústy.

Odkud se tedy u nás bere ta – ne pravomoc, nýbrž tyranie –, která nutí ke stejné formě výmluvnosti i ty, kdo nechtějí? Chtějí, aby se periody nepsaly, nýbrž stavěly, aby se slova nelila, nýbrž motala do klubka; a ač říkají stále totéž, nepokládají to za dost, pokud nepřekroutí podobu řeči. Cokoli dýchá vznešeností, to ochablí duchové nazývají nabubřelým; v latinské výmluvnosti jsou vždy oddáni svému Ciceronovi jako vychovateli a nevědí, že se formy řeči mění s časy, že výmluvnost nemá jedinou tvář a že není hned horší, co se liší od Marka Tullia – vadou lidské zlomyslnosti, která staré věci vždy chválí a přítomné má v nechuti.⁴ Jak byl vysmán ten, kdo u Lakedaimoňanů chtěl, aby u každého manželského lože stála socha, nad niž by nebylo lze spatřit nic dokonalejšího, aby se v mysli manželek usadil obraz výjimečné krásy a ony, hledíce na něj a upírajíce se k němu, řídily umění početí k jeho podobě! Vyskočil jeden ztřeštěnec: Měl jsem, řekl, tuponosé předky, s tuponosým potomstvem budu šířit tuponosý rod. A nestrpím, aby si manželka představovala Venuši a cizoložila se sochou.⁵ Já se stejně zvedám a vysokým a zřetelným hlasem volám: nenaučil jsem se čistotě řeči, neumím akademické periody, umím jen jedno – že výmluvnými činí srdce a síla mysli, a že na tyto vyzáblé a při zemi se plazící lidi nebude brát ohled ani život, ani sláva.⁶

Ale budiž zahálčivé závisti připuštěno, že v tomto díle jsou krádeže a centony, jak tomu musí být v jazyce, který už se nemluví; ať však zkusí takové centony, jaké šašek Faustinus vyčítal velkému Vergiliovi.⁷ Já si jich budu velice vážit, dokážou-li kráčet po cizích stopách jako ve volném běhu ducha, stmelit z tisíce částeček jednotné a souvislé tělo a rozmanitým vedením řeči je ozdobit tak, aby od nich dostalo život a ducha – jako vyšívači, kteří tkají jedinou tapiserii z nití rozličných barev. Vy, slavní mužové, pro něž jediné jsem psal, snadno posoudíte, že tito hanobitelé jsou pavouci, kteří ze sebe sice předou síť, ale jen vhodnou k chytání much; nejsou to včely, které sbírají med z cizích květů a od úlů odhánějí trubce, líný dobytek.⁸ Z nich je jen bzukot, žádný med; hlavně když se mohou shlukovat a syčet jako zmije. Kanec s bezbrannou dásní se toulá jen ve stádu; vyzbrojen silným klem, chodí sám. Mne, snad noční sovu, která se vyhýbá světlu a přebývá v úkrytech, bude provázet příznivý úsudek cizího národa a nebude o mně mlčet ani příští věk.