Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha dvanáctá

Pečuje se o strádající pokladnu. Španěl krotí své vyslance, aby už s Francouzi nesoupeřili o přednost. Lotrinský uzavírá s králem smlouvu o svých zemích. Dunkerk je od Angličanů vykoupen. Papež odčiňuje urážku francouzského vyslance v Římě. Císař žádá pomoc a dostává ji proti Turkům, kteří vtrhli do Uher. Francouzský obchod se šíří po Novém světě.

Po smrti kardinála Mazarina měli u krále v radě nejdůvěrnější přístup Michel Le Tellier a Hugues de Lionne, oba státní sekretáři, a Jean-Baptiste Colbert, postavený do čela správy pokladny, muži proslulí schopnostmi i pověstí.¹ Není jistější známky velkého vladaře, než když si přibírá a používá muže vynikající a vážené. Všichni totiž hned usoudí, že je takový, jací jsou ti, kdo jsou u něho.

Cesta do Bretaně, o níž se dlouho šuškalo u dvora, se koncem srpna roku 1661 konečně snesla na hlavu Nicolase Fouqueta, správce pokladny, jemuž bylo, když se vracel z královské rady, oznámeno uvěznění. Byl odveden na zámek v Angers, odtud do Vincennes a nakonec do pevnosti Bastily. Velikost pádu zmařila přání přátel, neboť nikdo nezadržel zkázu, k níž hnala tak veliká síla. Muže ohromného ducha zničila povolnost a oslepilo štěstí (lze-li štěstím nazvat vládu nad zpupnými penězi); nepoznal dost dobře ani svůj osud, ani klam lichotníků, a nebyl hrabivý v tom, aby peníze držel, nýbrž aby je rozdával. Přesto se nikdo nezastal jeho kolísajícího štěstí. Prohřešil se tak široce a v takovém rozsahu, že se zdálo, jako by se staral jen o tohle. Nejen jeho oklamal ten přízrak, ale týž obraz oklamal mnohé; jak málokdo z těch sítí vyvázl, aniž na té lepce nechal trochu peří, když i ženská chtivost bloudila za zlatem tak marnotratně rozhazovaným. Král, který nic nerozhodoval krutě ani předčasně, poskytl vězni čas, aby své i cizí omyly shrnul. Zřídil soud z poctivých mužů vybraných ze všech parlamentů Francie, aby moc nebyla zkažena malým počtem soudců. Ti vyšetřovali vyloupení státních peněz, jaká propast, jaký vír byl odhalen. Mladý král chtěl, aby se ten vrchol sklonil pod jeho vlastní pokladnu. Bylo třeba trestu, třebas pozdního; a přece nebylo jiného trestu než vyhnanství, jímž byl Fouquet potrestán.² Hle, posměšné hry života a zmítání, v nichž nikde žádnou moudrostí nelze dosáhnout jistoty, na kluzkém vrcholu a výšině dvora. V každém způsobu života je těžké vést se tak, abys neuklouzl; a velkým darem přírody je mít zdravý rozum a chovat se ke štěstí s úctou.

Koncem února roku 1662 se král zúčastnil zasedání parlamentu, aby jeho usnesením byly potvrzeny podmínky smlouvy uzavřené s Karlem Lotrinským. Jejich smysl byl tento: Karel, vévoda lotrinský, jsa bez potomstva, z vlastní vůle a k ničemu nedonucen postupuje Ludvíkovi, králi Francie, všechno své právo na vévodství lotrinské a barské. Týž Karel bude, dokud bude živ, vládnout oběma zemím s nejvyšší mocí; poddaní budou osvobozeni od jakéhokoli nového cla a daně. Králi bude volno co nejdříve opevnit Marsal podle libosti. V Německu, v Nizozemí a v Burgundském hrabství nebude smět být vévoda beztrestně napaden, neboť ho bude hájit král. Přírůstek tak velkého panství bude vyvážen adopcí do královského rodu: po vznešeném rodu Bourbonů budou lotrinská knížata povýšena do práv královské krve; nesmí jich však být víc než čtyři, kteří by z toho rodu byli přítomni veřejným aktům. To vše, tak důležité, pod podmínkou, že to podepíší všichni, kdo se chlubí, že pocházejí z toho rodu; jinak budou smlouvy neplatné.³ Takovou uzdou byla spoutána až příliš známá pýcha opovážlivého domu. O věci tak závažné se nemluvilo jednohlasně. Veřejné mínění ji odsoudilo. Rozvážnější nesouhlasili; dvůr byl rozpolcen: jedni, rozplývající se v úslužnosti, jak bývá zvykem, vychvalovali králův rozum; přísnější odsuzovali zdrženlivými slovy. Séguier, vykonávaje v parlamentu svůj úřad kancléře, provázel královy činy přiměřenou řečí; v tajné radě však nezradil věrnost, kterou byl povinen: Královská krev se nemá přelévat do cizích žil; je nebezpečné adoptovat ty, kdo se odvážili soupeřit o království; nynější štěstí krále stojí mimo všechen hazard, ale hrozící a budoucí nehody převyšují veškerou královskou moc; stavy království budou zrádné smlouvy navěky zatracovat; když jde o následnictví v království, nemohou nabýt platnosti bez jejich souhlasu. Taková věc se nemůže opírat ani o plodnost královny, ani o kvetoucí věk krále; nejednou bylo vidět, jak početný královský rod náhle vymřel. Nářkům Vendômů a Longuevillů, jimž přizvukuje celá šlechta, neschopná snášet cizí jho, nebude možno učinit přítrž. Pokud to už není hotová věc, neschvaluje to; nemohl se však zdržet, aby, jak mu velí jeho úřad, neřekl to směle, ale skromně, a vše podřizuje králově úsudku. Lionne pohotově odpověděl několika slovy: Králi málo záleží na tom, oč se budou přít potomci; ohromný přírůstek se kupuje za přelud; je hříchem pochybovat o věčnosti Bourbonů.⁴ Věc byla tedy vykonána, neboť převážila králova autorita, a Vendômové, Longuevillové a Courtenayové se marně vzpírali. Ti však svůj první vzruch zmírnili, když se dozvěděli o Karlově lítosti a o odchodu jeho stejnojmenného synovce do Německa. Jaký bude výsledek, je třeba čekat od času.⁵

Přední vladaři Evropy vyslali své ministry k Karlovi, králi Británie, jehož autorita ještě nebyla upevněna. Když hrabě Brahe, vyslaný od Švéda, chystal 10. října předešlého roku vjezd do Londýna, vznikl mezi francouzským vyslancem d’Estrades a španělským Vattevillem spor o pořadí kočárů v průvodu. Vatteville si zaplatil spodinu londýnské luzy, která není k ničemu připravenější než ke vzpouře, aby svému králi aspoň jednou získal nějaký vavřínek nad Francouzi. V určený den se tedy sprostá chátra vrhla na d’Estradesovu družinu; koně byli i s vozkou pobiti, stejně jako někteří ze služebnictva. Pole zůstalo Španělům.⁶ Anglický král svalil vinu na lid, který pro novost své vlády nemohl krotit. Hněv francouzského krále dopadl jen na Vattevilla. Nikdy se neukázalo víc ušlechtilého hněvu; v takovém zlomu pohrdl rozhořčený vladař vším, co by mu radila opatrnost, a řítil se jen za pomstou. Vypudil od dvora hraběte Fuensaldaňu, nic mu nepomohla bezúhonnost toho muže, který doprovázel královu choť, zástavu míru. Caracenovi, který po skončení místodržitelství v Nizozemí chystal návrat do Španělska, odepřel průjezd Francií. A jako by to rozhněvanému králi nestačilo, bylo arcibiskupovi z Embrunu, který tehdy jako králův vyslanec pobýval v Madridu, uloženo žádat po samém Filipovi nejen, aby byl Vatteville jako viník potrestán úměrně ohavnosti činu, ale aby byl napříště odstraněn jakýkoli spor o přednost a veřejným aktem potvrzeno, že se Španělsko vzdává jakéhokoli nároku na ni. Hrdý Španěl to stěží strávil, a zatímco se rozmýšlel, francouzský vyslanec se zdržoval doma, odloživ svou veřejnou úlohu, jako by se zbavil všech úřadů.⁷ Převážila otcovská láska. Filip, nedbaje královské hodnosti, oblékl otce a nepokládal za neslavné ustoupit tomu, jemuž dal vlastní dceru. Aby však španělský souhlas nevyzněl naprázdno, bylo jej třeba stvrdit slavným poselstvím. K tomu byl vybrán markýz de La Fuente, který přijel do Paříže s velkou družinou. Král, aby tak velký akt obklopil slávou, chtěl, aby byli přítomni apoštolský nuncius, vyslanci Benátek, Švédska, Savojska a Spojených provincií a kdokoli z ministrů cizích panovníků, spolu s předními muži království, kancléřem a čtyřmi státními sekretáři, aby to zapsali do akt. La Fuenta, zběhlého v praxi a cvičeného rozličnými poselstvími, nádhera tak velkého shromáždění neohromila. Obraceje ten zástup nikoli v svědka zmenšené důstojnosti, nýbrž ke slávě, oslovil krále takto: Protože králi, mému pánu, nic neleží víc na srdci, než svatě ctít práva spojené krve, vyslal mě sem, abych potvrdil, co osobně zpečetil. Dnes zastupuji jeho osobu, nepředstavuji však krále, který ustupovat neumí, nýbrž otce, jehož city ohýbá jen příroda. Zdálo se mu spravedlivé přenechat ti dobrovolně pomíjivé pocty, na něž byl tak dlouho zvyklý, protože o nich smrt brzy rozhodne; usilovat o ně sluší tvému věku; stařec a tchán nezávidí mladistvé ctižádosti. Londýnská ohavnost se ho dotkla hlouběji než tebe; nemohl ji účinněji zmírnit než potrestáním původce; odvolání Vattevilla je veřejným znamením uloženého trestu. Co však mohl k tomu přidat většího, než že přísnými rozkazy zajistil, aby jeho vyslanci napříště s tvými o přednost nesoupeřili? To je souhrn a jádro mého poselství, jehož se ujímám tím raději, že se jím upevňuje zpečetěný mír. Kéž zešediví v nesčetných staletích.⁸ Král, potěšen náležitou poctou, slova kývnutím přijal; přisvojil si všechnu španělskou okázalost i s jejich poddajností a napomenul vyslance, aby na ten akt pamatovali a svým vladařům oznámili, co viděli a slyšeli. Po rozpuštění shromáždění se Ludvík ukázal větším.

Lze mluvit i o vítězství bez krve, když král vykoupil od Angličanů Dunkerk za hotové, vyplacené peníze. Co na tom, zda se tak pevné a mocné opevnění získá zlatem, nebo železem, a národ pod vládou Neptuna je vyloučen z pevniny?⁹

Téhož roku 1662 dal král nařízením vymýtit učení jansenistů, odsouzené Inocencem X. a Alexandrem VII. Nová sekta dostala jméno po Corneliu Jansenovi, biskupovi v Ypres, který kolem čtyřicátého roku tohoto století vydal knihu o milosti a svobodné vůli, v níž prý Augustinovi připsal smysl, který byl myšlení toho učitele cizí. Ale držím se ve svých mezích a nešplhám do těch výšin, abych jako nezkušený pokrývač nespadl z výšky k posměchu.¹⁰ Jaké požáry nezažehla v lepší části světa svědivá touha přít se o náboženství! Příčinu jim dává, dávala a bude dávat lidská lehkomyslnost, jíž není jistějšího důkazu než přít se o posvátné věci; je nemocí ducha zbytečně zkoumat Boha. Ale co naplat: teologové raději disputují, než žijí. Je chvályhodné krotit rozličné a smíšené náboženství i novotáře, protože mohou podnítit k převratu; moudrý král musí starobylý kult hájit vší silou, ba spíše, než jej zkoumat; právem je pokládán za nejbližšího Bohu ten, kdo hájí jeho majestát. Víru však je třeba vštěpovat přesvědčováním, ne rozkazem.

Neméně statečně pomstil král urážku, kterou v Římě utrpěl jeho vyslanec Créqui, než tu, která byla v Londýně způsobena d’Estradesovi. Opovržení je pro království zhoubná věc, neboť jejich duší je autorita a vysoké mínění o vládci. Opovržením pak je nízké a sprosté mínění, vštípené poddaným i cizincům, o vladaři a jeho postavení, jímž leží v prachu majestát trůnu. Neboť z nenávisti vzchází málo převratů, z pohrdání všechny. Ludvík XIV. se před ním uhájil víc než kterýkoli z dávných i novějších králů, on, který neušetřil ani samého papeže.

Korsičtí vojáci, přidělení k papežově stráži, pod záminkou bezvýznamné hádky s lidmi z družiny francouzského vyslance Créquiho stříleli z mušket do jeho oken, přepadli kočár jeho manželky, když se vracela domů, a dopouštěli se všech druhů zpupnosti, pošlapávajíce posvátnost poselstva. Créqui odjel z Říma, aniž byl odčiněn. Korsičané jásali. Král Francie se zmocnil papežského města Avignonu, pohrozil nejkrajnějším a chystal vojsko do Itálie. Po rozličných jednáních bylo v Pise ujednáno, k usmíření krále: Korsičané budou navěky vypovězeni z města Říma; bude postavena pyramida jako věčná památka té události; a což je hlavní, ke králi bude vyslán legát a latere, aby pokornými slovy smyl ohavnost činu. To důstojně vykonal papežův synovec, kardinál Chigi.¹¹

Když byly věci Francie uklidněny, král, doma ctěný, navenek obávaný, upírá oči na celou Evropu, aby hned pomohl straně, která je nespravedlivě tísněna. Hle, náhle vtrhne do Uher asijský tyran; císař Leopold prosí Francii o pomoc. Ta je ihned vyslána pod velením Colignyho. Znovu se dvojjmenný Istros podivil francouzským praporům. Proti Turkům se bojuje zdatně, a když král propůjčil své síly a své svaté, je zpečetěn mír, či příměří míru podobné. Vítězné vojsko se vrátilo a ukázalo v Paříži obnažené šavle uloupené muslimům.¹²

Obchodu přibyla sláva, neboť k tomu byly prozíravě připraveny peníze. Moc se rozšířila do západních i východních končin, protože moře je všude volné nebo spojené obchodem. Protože však každá správa potřebuje pomoc, je králi v tak velké péči oporou Jean-Baptiste Colbert, muž hlubokého zkoumání, který vše, co není veřejně prospěšné, pokládá za cizí i sobě osobně.¹³ Vidíme spoutanou vzpouru, zkrocený přepych, zděšené rozkrádače státních peněz. Všem byla buď vštípena vůle konat dobro, nebo uložena nutnost. Neboť vladař učí poddané jednat správně tím, že tak jedná sám; a ač je vládou největší, příkladem je ještě větší, a nikdo si nestěžuje leda na jeho velikost, neboť on je nadějí i strachem národů.

Zde končí rok 1664 i moje Historie, s novým znamením z nebe. Nazývají je kometou; každý chce vědět, zda se jí má divit, nebo bát. Nechybí ani ti, kdo předpovídají, že věští vážné věci. Tak jsme stvořeni, že kolem nás každodenní věci, byť hodné obdivu, jdou bez povšimnutí, kdežto i nepatrné věci, objeví-li se neobvykle, se stávají podívanou.¹⁴

Konec knihy dvanácté.