Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha jedenáctá

Obsahem této jedenácté knihy může být shrnutí knihy předešlé; neobsahuje nic než samé radostné věci, vyjmeme-li Mazarinovu smrt, stálou, statečnou a jeho životu odpovídající.

V Toulouse podal kardinál králi a královně, kteří se radovali, zprávu o zpečetěném míru.¹ Odtud se dvůr, dokud nepřijede španělský král s dcerou, odebral do Provence, aby utišil bouři Marseillanů, která vzplanula kvůli právům konzulátu. Král, aby lépe pečoval o domácí klid i o svou pověst, postavil nad městem nezbytnou citadelu, slušící rovné svobodě všech a skýtající zvláštní bezpečí těm, jejichž věrnost byla známa: ohromnou ochranu bez nenávisti a bez nákladů.² Do jejího čela byl postaven Beringhen; nikdo ve Francii nezachovával věrněji obraz moudrosti a s neochvějnou rozvahou prošel službou dvou králů.³

V Paříži, kde se odsuzuje všechno, se nevěřilo sňatku a sotva míru; že se pod tím skrývají iberské lsti a že Mazarin byl oklamán, si šuškali ne prostý lid na náměstích a v hloučcích, nýbrž většina předních mužů.

Condé, který přežil tolik válek, když byl zpraven o výsledku, vlídně oslovil vojáky, každého podle věku či hodnosti, kterou měl v táboře, a promluvil k nim zhruba takto: Běží sedmý rok, spolubojovníci, co jsem, štván nepřízní osudu, po krajních příkladech krutosti vysvobozen z temnoty vězení, opustil království svých předků, donucen hájit své bezpečí zbraněmi. Po celou tu dobu byly můj osud a štěstí mého domu ve vašich rukou. Nyní nepřicházím, abych vaši náklonnost ke mně dále rozněcoval, ani abych vás povzbuzoval k novým důkazům statečnosti (obojího je totiž hojně); přicházím vás žádat, abyste mírnili svou statečnost a lásku ke mně: totiž abyste se konečně spokojili s klidem, jehož se dostalo lidstvu, a abychom neklidně nezmítali vaším i cizím štěstím mezi nadějí a strachem; neboť když tak naléhají osudy Francie, nemůžeme vykonat nic většího. Bezpečí národů i mé je upevněno spolu s vaším a s nedotčeností Nizozemí; bezpečně držím ve Francii ozdoby svého rodu, hodnosti, které jsem měl, i statky, jež mi zanechal zbožný otec. Zkrátka, mé věci jsou v takovém stavu, že nepotřebuji ani útěchy, ani pomsty. Já a štěstěna jsme se navzájem vyzkoušeli. Dlouho se zápasilo; že už zápasit nemáme, tomu budu příkladem já. Jiní byli do občanských válek zapleteni déle; nikdo je neukončil tak statečně. Mám snad dopustit, aby tolik výborných vojsk, tolik velitelů bylo znovu poraženo, a sám vrhat tuto vaši statečnost do nebezpečí? Ať je vaše smýšlení takové, jako byste byli ochotni za mne zahynout, ale zůstaňte naživu. Čím více naděje ukazujete, kdyby se chtělo válčit, tím krásnější bude mír; ale když vidím tolik zmrzačených údů, tolik ran, to je, co mi trhá mysl: kam se uchýlí stáří bez krve? Jaké sídlo dostanou vysloužilí? Jaké odměny za neplodnou službu? Protože mi je nyní zabráněno odplatit vám vaše zásluhy o mne, zanechávám vám v tomto zlomu věcí jediné, co mám: věčnou vděčnost a obraz svého života. Přijde čas, kdy snad můj dům bude stačit na dary. Mezitím přijměte toto – malé sice památky, ale takové, které budou svědčit o naší trvalé lásce.⁴

Potom rozdělil každému zvlášť, co zbylo z peněz. Když shromáždění dlouho nejistě mezi sebou hučelo, promluvil Marchin z Lutychu jménem kohort bez jakékoli řečnické ozdoby, po vojensku, takto: Nejvyšší správce francouzského jména, nepřemožený kníže: vojenské věci se drží spíše posloucháním než zkoumáním rozkazů velitelů. My máme zbraně a odvahu, tobě ponecháváme rozvahu a řízení naší statečnosti. Není naší věcí zkoumat příčiny míru ani pronikat do nitra králů. Naše věrnost a pověst vůči tobě zůstala až do tohoto dne neporušená. Nebezpečí a nejistoty bitev jsme dělili rovným dílem. Ty jsi vždy první šlapal cestu nebezpečí, my, následujíce tvé korouhve, jsme se od tebe tolikrát naučili umět zemřít. Nám náležejí následky provinění, tobě sláva válek. Mírná a laskavá byla u tebe naše služba; promíjel jsi omyly, odpouštěl poklesky a nikdy jsi tresty nebo potupu nenazýval kázní. Nestarej se o naše odměny ani o to, kam půjdeme; osudy najdou cestu. Máme velký pomník slávy: že si na nikoho z nás nemůžeš stěžovat. Odejdi svatý a milosrdný, statečný a nepřemožený; vánek našich přání a náklonnosti tě bude navěky provázet. Kéž ti nesmrtelní bohové dopřejí, abys na nás nikdy nemusel vzpomenout. To řekl Marchin veřejně; o sobě pak zvlášť těchto několik slov: Víš, jak drahou zástavou jsem si tě koupil; hledej pro ten čin jméno, zeptej se pověsti lidského rodu: je-li to zločin, spáchal jsem jej pro tebe.⁵

Kníže s klidnou tváří tomu pozorně naslouchal, mladé napomínaje autoritou, staré prosbami. Nazítří svolal přední muže Nizozemí a vyložil jim příčiny a způsob míru; o sobě málo a zdrženlivě, o veřejných věcech obšírně. Města soupeřila dary, chválou, potleskem. On vše odmítal, nechal si však děkovat; prázdnou chloubou ale pověst nevyvolával, spíše vyčkával, až vzmach přízně ochabne, a jeho rozloučení bylo zahrnuto mnoha čestnými slovy.

Mezitím předal Caracenovi provincie v klidu a v bezpečí.⁶ Aby jeho vjezd do velkých měst nebyl nápadný slavností a návalem lidí, kteří by mu vycházeli vstříc, jak u Belgů, tak zvláště ve Francii, vyhýbal se jim i službám přátel a jel s malým průvodem, skromný v ústroji, přívětivý v řeči. Vévoda d’Enghien se od otcova boku nikdy nevzdaloval a cizího rádce nepotřeboval. Přes Vervins a Soissons dorazil za krutých mrazů a po strmých cestách do Coulommiers, městečka v Brie proslulého sídlem jeho švagra Longuevilla. Tam se nějaký čas zdržel, aby si opravil zavazadla a zotavil zdraví; nikdo nebyl připuštěn, leda pozvaný. Provázela ho manželka, syn a jediná, sotva tříletá dcera a jen část služebnictva, otrhaná, zanedbaná, zavánějící nizozemskými mravy, vyhnanstvím a hrůzami války.⁷ Zdálo se vhodné, aby Longueville šel napřed a urovnal mu přístup ke králi. Kníže, zanechav manželku i d’Enghiena, jel za ním, ne pomalou cestou, aby se nezdálo, že otálí, ale ani nespěchal, nýbrž nechával pověst o sobě časem růst. Zabočil k paní de Châtillon, od níž se jeho mladické srdce nikdy neodvrátilo, protože láska byla zdvojena příbuzenskou krví i krásou; jednání to však nijak nepřekáželo.⁸

Konečně přijíždí do Aix, hlavního města Provence, jak bylo ujednáno, aby se králi poklonil a vzdal mu úctu. Předhánějí se, kdo mu vyjde vstříc; mezi ostatními bratr Conti, který opustil duchovní stav, jemuž se byl zasvětil, pojal za manželku Mazarinovu neteř a dávno opustil bratrovy šiky i stranu. Condé ho vlídně přijímá.⁹ Mazarin, příchodem tak vznešeného prosebníka uveden do starostí, ho však očekává s rozjasněným čelem, což u něho nebývalo; ke čtvrtému milníku mu vyslal kočáry, koně a stráž, na pohled k poctě. Kníže je přijat Mazarinem na horní části schodiště v úzkém objetí; slova nikdo neslyšel. Rozmlouvali spolu o různých věcech bez svědků; Longueville i sám Conti, ač zářící bratrskou podobou, zůstali stranou mezi služebnictvem. Mazarin sám přešel do králova bytu, kam byl po čtvrthodině povolán Condé; vrhá se králi k nohám a je ihned pozdvižen. Jak to v takové chvíli bývá, nejvíce se čekalo na první slovo, ale místo něho se ozvalo vlídné mumlání, takže bys snadno uvěřil, že mysli jsou smířeny.¹⁰ Pak pozdravil královnu a vévodu z Anjou a ze svého vojska představil vybranou ozdobu, Boutevilla, Marchina a ostatní, a nezamlčel ctnosti žádného z nich.¹¹ Marchin, více než kdo jiný poznamenaný condéovským cejchem, neméně úzkostný z královy vlídnosti než z památky svého činu a z veřejné nenávisti k sobě, jejíž důvody byly tím trpčí, čím byly spravedlivější, se sklopenýma očima hledal ospravedlnění jen v pohledu na Condého.

Na Condém nebylo nic poníženého ani nic nadutého, ani v nové situaci nic nového; jeho mysl náhle přešla z vyhnanství a z obžaloby k majestátu. Přijímal všechnu tu radost a hojnost, oslovoval sbíhající se a v lichotky se rozplývající lidi, ozdoben pohotovou výmluvností; cokoli řekl nebo udělal, třebas bez umění, lahodilo uším i očím přítomných. Protože však vojenské jméno je u zahálčivých dvořanů nevlídně přijímáno, aby je zmírnil jinými ctnostmi, hlásil se veřejně ke klidu a zahálce. Viděl bys tváře rozjasněné náhlým světlem, když tak rychle byla rozptýlena temnota tolika minulých věcí: tolik zmohla ona krev, ona zář činů – a navíc: osudu Condého není nic nesnadné. Po zhruba osmi dnech se tedy vrací touž cestou; cestou uslyšel o smrti orleánského vévody, o němž budu mluvit později.¹² On, který se nedávno v Nizozemí při práci i na pochodu mísil s prostým vojákem, aniž utrpěla čest vůdce, si v Paříži vlídností a rozhovory získává úsluhy velmožů. Za předhánějící se přízně zvyšovala Condého pověst jeho vlastní povaha, schopná unést jakékoli štěstí; k tomu krásná tvář s jakýmsi majestátem, zdar, mysli k němu nakloněné a jeho štěstí, které platilo za všechno; že unikl tolika hrozbám, byl navrácen domovu a obohacen slávou. Bylo vidět, jak se palác knížete od prvního světla do pozdní noci vlní davy, zvědaví vcházejí, šťastní odcházejí, nemohou se nasytit pohledu na jeho tvář, obdivují tutéž ctnost, kterou nedávno nenáviděli; mladická mysl, kdysi uvolněná, sevřená vážnými starostmi, mravy změněné k lepšímu; a ačkoli byl v polovině dráhy svého věku, vyprávělo se, že pro slávu prožil věk nejdelší.

Když se to doslechl dvůr, věřilo se tomu ještě víc, než bylo pravda. Odsuzovala se jeho lidovost; nelíbilo se, že přijímal předsedy parlamentu v jejich čepicích¹³ s větší poctou, než se slušelo, a že kvůli smrti Orleánského dal ke střeše kočáru přibít hřeby smuteční sukno: ujal se totiž zvyk platný jako zákon, aby si to nikdo kromě královských synů nepřisvojoval. Ten, kdo tolikrát přibil hřeb štěstěny, se neodváží přibít hřeb ke kočáru.¹⁴ Kníže si stěžuje na zlořády nového dvora, stejně těžké, ale ne stejně odsuzované; skromně však, jak se sluší vůči vládnoucím, poděkoval Mazarinovi za upozornění. Aby se nyní vyhnul tomu a podobnému, rozhodl se opustit na čas Paříž a odebrat se do Burgundska (záminkou byla správa té provincie, která mu byla navrácena), a nerozpínat dál plachty pověsti, která by mu uškodila, nýbrž hledat lék zla v nečinnosti. S sebou vede svého odchovance d’Enghiena, kterého už ukázal osudu, aby ho ukázal i lidu.¹⁵ Nebude nepatřičné poznamenat, že Lotrinkové a Guisové prokazovali knížeti úctu jen skrze své služebníky, aby v jeho domě nekráčeli jako druzí a po levici; stěžovali si, že si to od nich přisvojuje, ač to jeho otec zanedbával nebo promíjel.¹⁶

Orleánský vévoda, syn Jindřicha IV. a Marie Medicejské, jediný bratr Ludvíka XIII., když složil občanské zbraně, smýval nechuť, která mu pro nezdar věcí vzešla v duši, odchodem do Blois. Už se nevydával do moci žádnému služebníku. Za společnici starostí si přibral jen manželku Markétu Lotrinskou, jí jediné svěřoval tajemství i rodící se myšlenky. Chopil se studia starožitností a botaniky horlivěji, než se sluší tak velkému knížeti. Těšil se ze psů, z lovu a ze samoty lesů, ne aby zvěř chytal, ale aby ji ochraňoval. Celé město Blois naplnil zbožností; mším nebylo konce. Veřejně se prohlašoval za „devota“ (abych pro novou věc užil nového slova), ačkoli Bůh má být uctíván samou myslí, ne vyhledáván onou okázalostí. Kdo se takovými stanou z nestřídmé zbožnosti, urážejí toho, koho uctívají, a bojí se toho, koho mají milovat. Náboženství je třeba mít s mírou jako všechny dobré věci, které přestávají být dobré, chybí-li míra. Uprostřed toho a podobného byl stižen nemocí, a když mu byl nezkušeně podán antimon, za sedm dní, když se dostavila letargie, zemřel. Skvělé dětství a mládí plné radostí a rozkoší strávil vždy poddán vládě svých služebníků, nikdy ze své vůle.¹⁷

Markéta Lotrinská věnovala několik dní upokojení mysli, prudká v žalu a neumějící jej snášet, a se třemi dcerami se za pohřební rakví dala dovézt do Paříže. Gastonovy ostatky byly uloženy v Saint-Denis do hrobek předků s obyčejnou okázalostí a skromnými náklady; sotva bylo učiněno zadost Libitině.¹⁸

Králové se podle smlouvy setkávají: francouzský v Saint-Jean-de-Luz, španělský se s dcerou zastavil ve Fuenterrabíi. Tam byl k vykonání sňatku v zastoupení vyslán biskup z Fréjus Ondedei, který uložený úkol vykonal se sobě vlastní vážností.¹⁹ Konečně zazářil den, kdy byl válce učiněn konec a sňatek zpečetěn. Ostrov, svědek tak velkých věcí, nyní divák, přijímá majestáty i slavná jména obou království: Francouz v kvetoucích letech, Španěl v letech sestupných; tento vrhá stín kmenem, onen listím. Marie Terezie, nerozlučná od otce, si přeje i bojí se výsledku toho, co nastává.

Když oba králové vykonali vzájemný pozdrav, bylo dost času dohadovat se, co řeknou, tak hluboké mlčení vše na chvíli naplnilo. Starý král se diví, že se v zeti s takovou krásou snoubí statečnost. Ludvík a Marie strnuli, zasaženi vzájemným pohledem; pak každý obdivoval to, co ho uchvacovalo na tom, kdo ho zase obdivoval: stejná léta a na různých čelech tentýž majestát. Na stolcích na obou stranách byla položena evangelia s obrazem Krista visícího na kříži; na ně králové vkleče přísahali, že svatě zachovají úmluvy zpečetěného míru, které v tutéž chvíli přečetli sekretáři: odtamtud Fonseca Contreras španělsky, odsud francouzsky Louis-Henri de Loménie, hrabě de Brienne.²⁰ To byl poslední veřejný úkon toho muže, který se vzdal úřadu po otci a po dědovi, tak bezúhonně a tak důstojně zastávaného, a zasvětil se Bohu – skvělý příklad v květu mládí, po matce pocházející z císařského rodu.²¹

Francouzský král přijal poklony Španělů, španělský Francouzů; ani jeden ty, kdo ho zdravili, neoslovil. Mazarin přiváděl Francouze k Filipovi, Haro Španěly k Ludvíkovi. Jen při Turennově jménu přerušil Španěl mlčení: Na toho se pamatuji a mám proč se pamatovat.²² Blížila se hodina rozchodu, když Filip, protahuje prodlení, dal konečně dceři krátký polibek a řekl jí poslední sbohem; královnu matku, jak ji nazýváme, která se málem vrhla bratrovi do náruče, pro španělskou vážnost k sobě nepřipustil.²³ Tak byl mír uzavřen.

Opustili ostrov, na nějž žádné potomstvo nebude nerado vzpomínat, a rozešli se tak, že se už nikdy nespatřili. Nazítří byl v Saint-Jean-de-Luz s neobyčejnou nádherou slaven řádný sňatek.²⁴ Bez prodlení opouštějí neúrodné pobřeží a nehostinná místa: všichni dychtivě touží do Paříže. Zdálo se vhodné nějaký čas odpočinout ve Fontainebleau; tak byl Pařížanům poskytnut čas k přípravě slavnosti. Po celou cestu byl Mazarin mrzutější než obvykle, nerozptýlila ho žádná zábava, ani výhra ve hře, a nejednou králi vyjevil, že se blíží jeho poslední chvíle; král se nezdržel slz. Mezitím vjezd odkládala kardinálova nemoc; když mu konečně bylo lépe a vše bylo připraveno, pospíšil si král s královnou, svou chotí, s vjezdem do města.

Vjezd se blížil triumfu. Na lešení, které bylo umně zbudováno v předměstí Saint-Antoine, se zdržely jednotlivé stavy, které jim vyšly vstříc, s blahopřáním oběma Majestátům. První místo zaujali služebníci Boží (k větší poctě jim mělo náležet místo poslední), nesouce korouhve a staré sochy svatých neumělé práce. Následovaly cechy řemeslníků a městský magistrát; potom šel parlament s odznaky své hodnosti. Za ním kancléř, strnulý ve zlatém rouchu, a mistři žádostí obklopovali královskou pečeť, naloženou na ozdobeném koni.²⁵ Vojáci i pořadatelé průvodu se skvěli oděvy; všichni měli hlavy ozdobené pestrobarevnými pery. Vpředu šli velitelé s korouhvemi. Vystavuje se bohatství všeho druhu a ozdoby města se snášejí k veřejné radosti. Kočár, viditelný všemi odznaky majestátu, byl přistaven královně; byla do něho posazena sama. Král nechtěl jet v kočáře: jel vpředu na vysokém koni; hned za ním následovala vznešená knížata. Rozjařené město, rozlité kolem, upíralo oči na královnu, vědomo si, že v jejím kočáře je souhrn všech vítězství. Různými zpěvy se k podívané svolávala radost; všude sbory hudebníků zpívaly hlasem, plektrem i strunami radostný paián. Uprostřed této slávy dorazili manželé k městské bráně. Na prahu stála vysoko socha Míru, do jejíž pravice byly vloženy různé verše. Od brány jeli hlavními čtvrtěmi až k Louvru, unaveni samou radostí.²⁶

Po tak slavném průvodu bylo Mazarinovým záměrem ulevit národům od daní, chránit spojence, přidat slávu námořnictvu a obchodu, zdobit francouzský národ mravy a napravovat zákony; vyzvednout město nádherou staveb a korunovat palác Louvre, nejslavnější památku tohoto věku – tam náhodou vzniklý požár byl znamením a počátkem toho, co hrozilo.²⁷ V nejšťastnějším světle věku však nevydržel, neboť krutější osud jeho záměry předešel. Sotva od králova vjezdu uplynulo šest měsíců, když se všemi známkami nejvyšší bolesti dal zlověstná znamení posledního osudu. Nikde nebyl liknavý, leda v léčení své nemoci. Játra a plíce, postižené nerovnováhou šťáv, vlévaly do zesláblých údů cosi, co bylo učenému umění nepřístupné; přitom, podivno říci, sotva propadl horečce. Když se jasněji zjistilo, že v lékařích nezbývá žádná naděje, neboť ti zkušenější z nich vynášeli vážnou prognózu, odebral se zemřít do Vincennes, jako by se Štěstěna svého zločinu dopouštěla za městem s menším pohoršením než ve městě. Král zakázal, aby ho, ponechaného klidu, obtěžovala jakákoli záležitost. Jeho ctnost stála vždy neporušená a nikdy nezasažená. S myslí odvrácenou od vnímání zel jasně ukázal, jak málo stojí tělo těm, kdo hledí k velké slávě. O nic nebyl starostlivější než o slávu království, o němž bys řekl, že byl přítomen jeho zrodu a vzestupu. Prý králi mnoho vštípil o rozmanitém umění vládnout, neboť král většinou sedával u lůžka nemocného. Dlouho mlčeli se smutnou tváří, potlačujíce slzy, a ani jeden nezačínal trpkou řeč. Král, nanejvýš vlídně vyzdvihuje jeho zásluhy, mu připsal rozhodující obraty zbraní: Naše vítězství, řekl, jsou tvým dílem. Ty jsi mi usnadnil vrtkavost války, nehody i námahy; ty jsi uhájil žezlo. A nakonec padáš za oběť, když jsi mi vymohl tolik zdarů. Až budu užívat věcí, které jsi mi obnovil, budu častěji pamatovat na to, že jsem je od tebe přijal, než sis ty kdy pomyslil, že jsi mi je dal. Budu užívat dober získaných tvou radou a ze zkušenosti poznám, kolik jsi mi prokázal.

Shromáždění velmoži stáli kolem a ty nejrozdílnější mysli tajili pod jediným mlčením, připraveni věnovat svou náklonnost tam, kam by ji rozhovor krále s Mazarinem nasměroval. Mazarin, ačkoli to pokládal za pravdivě řečené, odpověděl, jak se slušelo jeho skromnosti: Vše je třeba přičíst králově věci a jeho štěstí; i on sám přijal příliš velké dobrodiní, že se směl podílet na jeho nejsvětějších zbraních i radách. Potom moudře napomenul krále, aby sám převzal péči o stát a nevyvolával veřejnou nenávist neuváženými přátelstvími; k řízení vítězství bude mít v radě tentýž génius a tytéž bohy, jaké měl k jejich získání. Kromě toho mu svěřil mnohá tajemství a otevíral mu oči. Během takových rozhovorů nemocného nejednou zachvátily mdloby. Když už nezbývala žádná naděje, král odešel, aby jeho hlas, zemdlený vzdechy, neztratil královskou důstojnost, a bolest obrátil k úvahám o tom, co bude dál.²⁸

Mezi všemi známkami nejtěžší nemoci mu žádné bolesti nevynutily sten ani nářek; táž stálost tváře, která ho provázela ve zdraví, ho provázela i při odchodu. Nejinak, než kdyby se chystal na cestu, ukládal listiny na jejich místo, zamykal skříňky vlastními klíči, ba i své řeči kořenil žerty. Mezitím podepsal závěť. V hlavní věci byla jeho mysl neochvějná, v jednotlivostech proměnlivá. Za univerzálního dědice zapsal krále, mnohé pak na konci závěti. Z nich Porta, jediného syna Meilleraye, povýšil adopcí do práv krve, obnoviv zastaralý zvyk: zasnoubil mu neteř a dal tomu muži, přijatému pro zásluhy s láskou nikoli menší než k vlastním dětem, své jméno i erb.²⁹ Synovce Manciniho obdařil hodnostmi, panstvími a bohatstvím; spoludědice ustanovil podle práva a slušnosti.³⁰ Z přátel a domácích nezůstal téměř nikdo bez daru. Něco odkázal i učencům. Založil kolej k vzdělávání mládeže z provincií nabytých rozšířením panství, ozdobenou tímto titulem: Památník rozšířené říše.³¹ Usilovně krále prosil, aby potvrdil a učinil platným vše, co ustanovil, když pečoval o poslední věci; od spravedlnosti doufá ochranu pro sebe, a pro spravedlnost samu – od krále. Král mu dal slovo: Žádej od nás, řekl, cokoli chceš; bude to méně, než zasluhuješ. Zanechal bohatství skvělé; mohl zanechat nesmírné, když měl pokladnu otevřenou, což je třeba přičíst ne nekalým praktikám, nýbrž pečlivé správě. Při tom králi zvláštní zmínkou doporučil Jean-Baptista Colberta, na němž, jak prohlásil, miloval mnoho věcí, především věrnost a péči a spolu s velmi vytříbeným úsudkem upřímnost, jaká je většině smrtelníků neznámá: jeho nikdo nedokázal oklamat a on nikdy nikoho neoklamal.³² Ohromné množství drahokamů, které měl, rozdělil mnohým. Především Condého na znamení zapomenutí minulého obdaroval diamantem nevšední ceny; králi odkázal osmnáct kamenů nade všechnu cenu, nazvaných Mazariny, aby šířily jeho jméno a pověst k potomkům. Skvělé bohatství přešlo bez jakéhokoli zvratu na určené dědice.³³

Na utrpení si zvykem bolesti tak navykl, že na něm i v posledních chvílích bylo vidět radostnou tvář. Všechna krev v žilách byla mimo rovnováhu, a protože plíce byly zahleny, brala mu volnost dechu. Ukazoval vyzáblé tělo, samou kost, a břicho oteklé vodnatelností a poučoval, jak křehké je to, co se v lidských věcech pokládá za největší. Když slabé tělo muselo ustoupit síle nemoci, proti osudné nutnosti nezmohlo nic lékařství a smrt dala jisté známky svého příchodu, stáhla se stráž lékařů: říkají totiž, že se nesluší, aby ti, kdo mají pomáhat životu, byli diváky smrti. Mezi nimi nebylo shody o druhu nemoci, o níž se po celou dobu, co nemocného léčili, nanejvýš ostře přeli; někteří z nich beznadějný stav zastírali ze zlomyslnosti, jiní z nevědomosti. Někdy jich bylo deset, někdy dvanáct; když nejméně, šest – dost, aby zabili i zdravého. S pevnou a nepřemožitelnou myslí obrátil, co mu, jak chápal, zbývalo ze života, k rozjímání o smrti; a konečně o březnových idách, v měsíci, který mu věštci předpověděli jako osudný, dokonal ve Vincennes svůj smrtelný život. Téhož dne zemřel v Římě onen druhý Julius.³⁴ Nemálo jich truchlilo, aby se zalíbili králi; ostatní se oddali bez zábran a libovali si ve volnosti truchlit. Král svou bolest netajil. Dvůr se oděl do černého a vše, co bylo uhlazenějších lidí, se zdálo zahalené smutkem.

Takový byl konec nejmocnějšího ze všech, kolik jich kdy požívalo královy přízně, v padesátém devátém roce jeho věku, v osmnáctém roce jeho moci. Po celou tu dobu vládl ve Francii, bez újmy královského majestátu, vše řídil kývnutím, ostatní byli zástup služebníků. Náboženství, alespoň pokud spočívá ve vnějších úkonech, zachovával: když se blížil konec, byl podle křesťanského zvyku řádně zaopatřen a za slavných litanií pomazán olejem; také žádal, aby kněží zdvojili modlitby. S výjimečnou péčí bylo v chrámech vše vykonáno, Bůh vystaven na oltářích a ve všech svatyních se konaly prosebné pobožnosti. K římskému stolci choval nesmírnou úctu, ať už z naděje na tiáru, po níž po uzavření míru bezostyšně toužil, nebo z úcty vrozené od přírody či získané uměním; ať je tomu jakkoli, papežský nuncius ho na jeho úzkostnou prosbu v posledních chvílích posvětil požehnáním a usmířil Boha.³⁵

Muž nevšedního vzhledu: postava spíše úhledná než vysoká, čelo vysoké; snadno bys ho pokládal za mírného. U prvních dveří byl přístup k němu nevlídný, k těm však, kdo šťastně prošli nevrlými úžinami ctižádostivého prahu, vlídný. V tváři a řeči tak mocný, že když nejvíce skrýval své smýšlení, zdál se nejotevřenější; slova tak chytře mírnil, že bys snadno uvěřil, že si víc schovává pro činy. Důvěřuje v moc odpuštění, k údivu všech přijímal nedávné nepřátele opět nejblíže ke svému boku a byli mu nerozluční ve starostech i v oddechu; shovívavost měl připravenou pro ty, kdo se poddali, žádný trest pro vzdorovité. Vrozenou bystrost zdokonalil pílí, neboť šetře zahálkou i spánkem vyřizoval větší věci sám, ne skrze úředníky. Znalý užívání peněz, byl pokládán za šetrného se státními a lakomého se svými. Ostatně nádherou domácnosti a nábytku, množstvím služebnictva a přívrženců převyšoval velká knížata: žádné sídlo velmožů nebylo nádhernější než Mazarinův dům, jako by on sám ukazoval cizincům bohatství a moc Francie. Ani to u krále nebudilo nevoli, neboť jakékoli podezření z pýchy u něho vykupoval uměním a poslušností. Pátral po tajemstvích království i soukromníků. K obelstění francouzských myslí byl snad zběhlejší než kterýkoli smrtelník. Uměním úsluh živil naděje, šlechtu rozmnožoval nabízenými tituly; navenek se tvářil tak, že se všude zdál být nedotčen křivdami; své nitro však tak zahaloval i před těmi, kdo byli pokládáni za důvěrníky jeho mysli, že byl naprosto nepřístupný. Nikdy se nechlubil prázdnými řečmi. Vůči zdaru i nezdaru byl stejný tváří, ne myslí; a ač byl pokládán za velkého, dokud stál, v pádu a ponížení se zdál větší. Jistě si ctností zasloužil, že mu neštěstí nakonec obrátilo ke slávě. Ponořený do přetvářky, popřával sluchu podezřením a pomlouvačům. Štědrý na sliby, které mnohokrát nedodržel; a když je splnil, ochromil dobrodiní, dlouho s nechutí a s odklady vážené a bezostyšně vymáhané, a radost z něho strávil dlouhým čekáním. Ctnost někdy odměnil, nikdy jí však nevyšel vstříc – a to ze znalosti francouzské povahy, která hned po přijetí dobrodiní myslí na nové. Zřídka trpěl hanbou za vlastní činy, často za cizí. Jeho umění často přemohla zlomyslnost štěstěny a osud se na něm pomstil ctnosti. Při tak šťastné povaze vynikalo spojení všech vybraných věcí, z nichž žádnou nevylučovaly ctnosti stvořené pro velké věci. Pověst milosrdného si zachoval, i když by vládě prospěla přísnost. Mírností dosáhl takové chvály, k jaké většina dospěla násilím a strmými cestami. Jistě mu žádné nevinné stíny nebudou ukládat tresty: žádná veřejná ani domácí zla mu nebude možno právem vyčítat. Zasloužil se o naše předky i potomky: rozmnožil říši přírůstkem panství a nezhanobil ji žádnou významnou ztrátou. Je třeba poznamenat, že připadl na časy jiné než Richelieuovy: spolu se ženou a chlapcem měl silné soky a nejzuřivější nepřátele. Pyšně jistý svým svědomím a královou láskou, válku, nerozvážně započatou, statečně vedl a slavně dokončil. Výšinou ducha se dá srovnat s kterýmkoli z antických mužů; uprostřed jásotu vítězství byl pohřben ve svém triumfu.³⁶

Konec knihy jedenácté.