Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha desátá

Po nesmírné řadě jednání, od kolínského a münsterského sjezdu, je konečně na Bažantím ostrově u Pyrenejí uzavřen mír. Následuje sňatek krále a okázalý vjezd do Města; Condé se vrací a je navrácen k dřívější cti. Mazarinova smrt, slavná až k závisti. Král, podepřen slavným ministerstvem, se chápe otěží, které s podivuhodným štěstím mírní: doma ctěn jako otec, navenek obávaný jako vítěz.

V poslední části svého díla smím říci na úvod to, co většina autorů prohlásila na počátku celku: že budu psát o věci nejpamátnější, jaká byla v tomto věku vykonána, totiž o obtížném díle míru, které Mazarin šťastně dovršil, když marně zápasily úvahy panovníků, když tolik pokusů vyšlo naprázdno a snahy planuly opačnými směry.

Především je dostatečně známo, že po přátelství mezi Jindřichem a Filipem, spojeném vervinskou smlouvou, se mezi starostmi skončené a hrozící války vyskytly různé věci, které mohly smlouvy zrušit a skrze zaujetí obou národů přejít ve skutečný boj; mír sice nikdy nezůstal zcela nedotčen, byl však narušován jen mírně.¹

Po smrti Jindřicha, který zemřel uprostřed příprav nové války, jsme se přes nečinné doby d’Ancra a Luynese dostali k Richelieuovi.² Ten, když doma šťastně uspořádal věci, první u Francouzů zavedl přísné zákony vládnutí. Jeho záměrem bylo válčit, totiž aby vnějšími pohromami vládl směleji; především dosáhnout, aby se vše srovnávalo se jménem nejvyšší moci, setřást jho přijatého zvyku, jímž je svoboda žezla vázána usneseními parlamentu a prospěchem lidu, a uměním vládnout tak učinit přijatelnými věci nemilé, aby se peníze na válku vybíraly za potlesku národů, které klamal stín tolika triumfů a statečnost toho muže.

Pod záminkou trevírského arcibiskupa, s nímž Rakušané zle naložili, usoudil Richelieu, dychtivý příležitostí, že už nelze odkládat a že je třeba za doprovodu švédských zbraní vést válku se Španěly už ne skrze pomocná vojska, nýbrž otevřeně, a vyhlásit ji podle obnoveného starého zvyku v Bruselu skrze herolda.³

Není mou věcí vyjmenovávat zde škody způsobené či utrpěné, bitvy a jatka, jimiž se silné síly obou národů samy vyčerpaly. Naopak i tuto odměnu za práci si žádám: odvrátit se od pohledu na tolik zel, která náš věk po tolik let viděl, a pospíšit k tomu, co se týká míru.

Papež Urban VIII., rozpálen otcovskou láskou, zamýšlel s Benátskou republikou uhasit tak rozsáhlý požár křesťanského světa. Do Kolína Agrippina u Ubiů, ležícího na Rýně, byl vyhlášen sjezd, kam se na počátku roku 1637 sešli vyslanci císaře a krále Španělska.⁴

Zde začíná jednání o míru, které jsem celé vyhradil této knize, aby, rozptýleno po celém díle, nezdržovalo útržkovitě čtenářův spád. Švédové odmítli dánského krále, zvoleného za rozhodčího míru, jako starého soka; proto se Francouzi, nakloněni švédské věci, kolínského rozhovoru nezúčastnili. Mezi různými přípravami uplynulo osm let; mezitím zemřel Richelieu, na jehož místo nastoupil kardinál Jules Mazarin a byl by dílu dal poslední ruku, kdyby předčasná smrt Ludvíkova nepostavila skvělým počátkům do cesty překážku.

Když byly konečně překonány okliky preliminářů (toto slovo bylo tehdy vymyšleno k označení prvních příprav), byl Münster, město ve Vestfálsku, se souhlasem všech zvolen k přípravě míru, protože Francouzům se Kolín nelíbil a služby kardinálů Ginettiho a Rossettiho jim byly nemilé; Münster byl uznán za vhodný, neboť po odchodu císařské posádky zůstal svéprávný a nemohl být nikomu podezřelý.⁵ Fabio Chigi ze Sieny, papežský nuncius u Ubiů, a benátský senátor Alvise Contarini, oba zběhlí v rozmanité praxi, byli bez odporu přijati za rozhodčí neboli prostředníky, mediátory, jak se lidově říká.⁶ Císařskými vyslanci byli hrabě Jan Ludvík Nasavský a doktor práv Isaak Volmar; později přibyl hrabě Trauttmansdorff, ohromná váha císařského poselstva.⁷ Za Francii se dostavili Claude de Mesmes d’Avaux a Abel Servien. Od španělského krále hrabě Peñaranda, k němuž byl přidán Antoine Brun z Franche-Comté, který se dvěma sloužícími v roztrhaném oděvu a s polorozbitým kočárem dodal věcem větší váhu než polovina celého shromáždění.⁸ Za Švédy vynikající muži, baron Johan Oxenstierna a Johan Salvius; protestantům byl za sídlo vybrán Osnabrück, aby se nemísili s katolíky.⁹ Ze spojených nizozemských stavů vynikali nad ostatní delegáty provincií Pauw z Amsterdamu a Knuyt ze Zélandu.¹⁰ Longueville, z královské krve, vůdce francouzského poselstva, se připojil k d’Avauxovi a Servienovi a vjížděje do Münsteru s vojevůdcovskou okázalostí obrátil na sebe oči celého shromáždění i města.¹¹ Peñaranda vjel po několika dnech v noci, buď aby tmou zakryl skromnost, nebo protože k části španělské pýchy počítal, aby se na něho čekalo.

To byli přední muži, kteří münsterské shromáždění poctili svou přítomností; ostatní byli jako stíny od každého svrchovaného vladaře, odkud každodenně nejeden spor o pořadí. Hlavní byl mezi Benátčany a sedmi kurfiřty. Oni, těšící se pevnosti tolika staletí, vždy svéprávní, sotva uznávají Boha nad sebou; tito sice císaře volí, ale hned zvolenému slouží. Přednost zůstala Benátčanům, jako na tridentském koncilu a jinde. O připuštění portugalského vyslance byl ohromný spor; Španělé se marně vzpírali, Francouzi ho statečně hájili. Je podivuhodné, jakou váhu měli Francouzi pro své úspěchy. Mezitím pod skvělými jmény rostly rozbroje, které měly dát živnou látku velkým nenávistem.

Fabio Chigi, mírné povahy, pečlivě odstraňoval vše, co, jak se zdálo, mohlo dílo míru buď narušit, nebo zdržet. Pozorný ke každé věci, nikým nenáviděný, si skromností a uhlazenými mravy získával ochotu mocných. Contarini, ducha bystrého, ale nezkrotného, jednal někdy spíše prudce než opatrně.

Na počátku sjezdu byly konány smuteční obřady za zemřelého papeže Urbana, a když přišla zpráva o zvolení Inocencově, slavnosti. A když se sjezd už naplnil, aby Bůh přál zbožnému úsilí o ukončení války, začalo se s věcmi zbožnými modlitbami, město bylo posvěceno požehnáním a procesím a bylo vykonáno vše, co se pokládá za účinné k usmíření Boha. Nikdy nebylo jasnějšími známkami potvrzeno, že Bůh, rozhodce míru, ač náležitě pozván, shromáždění nepředsedal. Neboť co jiného se tam provozovalo než lsti a zlá umění? Kolik peněz, kolik času bylo marně vyčerpáno? Kolik listů napsáno tajnými šiframi? Kolik rozluštěno? Jaké malichernosti v nejmenších věcech! Takže se zdálo, že sjezd se nekoná o míru křesťanského světa, nýbrž o hodnosti knížat. Žádné shromáždění neblouznilo velkolepěji a o tak veliké věci nebyly skvělejší tlachy. Po celou dobu sjezdu nebylo nic nepříjemnějšího než hádky mezi d’Avauxem a Servienem, kteří, protože jejich hádku neukončil ani ohled na majestát vlasti, ani úcta k vlastní hodnosti a ke království, častým odporováním radám, byť sebevýbornějším, ze soukromé umíněnosti ničili všechnu autoritu, kterou měli. Přitom všem, kdo se radí o velkých věcech, sluší být prosti každé vášně, která vše špatně obstarává. Jak nedůstojné je, aby se soukromou nenávistí rozcházeli ti, kdo byli veřejně spojeni nejvyšší mocí!¹²¹³

Především je třeba mít za jisté, že Španělé, když Portugalsko pod novým králem uplatňovalo svá práva, Neapolské království se klátilo, Katalánsko naplňovalo vzpouru, ve státní pokladně se na válečné výdaje nedostávalo peněz a věci byly všude opotřebované, zoufali nad čestnými podmínkami míru, zvláště když Francouzi byli tolika úspěchy nadutí. Usoudili tedy, že je třeba utéci se k úskokům, což je část rozvahy; nelenivě využívali příležitostí a ve Francii, kde je dětství králů vždy zhoubné, živili v bouřlivých povahách naději na převraty, jichž je u toho národa vždy hojná žeň. Ale hlavní péče byla odtrhnout spojence a druhy. Na Švédy útočili skrze císaře, který sliboval všechno, jen když se odloučí od Francouze; Holanďany pokoušeli okázale nabízenou nepochybnou svobodou, plným právem plavby a nezmenšenou, upevněnou držbou získaného. U Švédů zůstala pevnost předsevzetí neporušena a císařovy úskoky v tom národě, který vždy střeží čest a věrnost, nikam nepronikly. Věci Spojeného Nizozemí však zmítaly velké spory, a to nejen mezi provinciemi, ale v samotném Holandsku chtěla jedna města to, druhá ono, a ani v městech nechtěli všichni totéž, podle toho, jak koho pohnuly pádné důvody vlastní naděje.

Francouzští vyslanci se, než dorazili do Münsteru, nějaký čas zdrželi v Haagu, aby vyzkoumali, je-li kde něco slabého nebo nevěrného, hlavně smýšlení Oranžského, jehož manželka byla obviňována, že byla získána penězi. Princi, už pokročilého věku, zlomenému válečnými pracemi, s jediným synem dosud nedospělým, se po tolika slavných činech zdálo bezpečné troubit k ústupu.¹⁴ Většina rozvážnějších takto rozmlouvala: Výdaje už nelze unést a válku nelze vést s dobrou nadějí; nic z ní, jen škody, ačkoli nebyla nutná, a je právem se obávat, aby lid, rozhořčený na správce, neodmítl břemena. Je tedy třeba vyslechnout návrhy na příměří, či spíše na mír, jen když svoboda zůstane neporušena ne podmíněně nebo do určité lhůty, nýbrž prostě a navždy.¹⁵ Jiní naopak: Španěl si nepřeje mír, ale aby vedl válku spíše ve svůj čas než ve spojenců, nebo, což je horší než válka, aby rozbroji a dary sužoval republiku, dokud se síla vojska nerozplyne. Nakonec uzavírali: Aspoň nepřipustit žádnou smlouvu, ledaže o ní Francouz bude nejen vědět, ale bude jakoby jejím ručitelem.

To se říkalo v Haagu a všude ve Spojeném Nizozemí, zatímco prostředníci v Münsteru udržovali naději na mír úslužnými uměními a vyslanci králů protahovali odklady vzájemným klamáním a vytáčkami. Celé shromáždění, nesnášejíc už škodlivé prodlení, se rozhodlo ukončit rozhovor jakkoli, protože za tak dlouhou dobu se nedávalo nic než prázdná slova, zapletená do dvojznačnosti, která si každý vykládal podle libosti podle denních úspěchů zbraní.

Ve svém prvním spisu chtějí Francouzi především, aby trevírský arcibiskup, příčina války, byl propuštěn na svobodu, aby bylo vyhověno všem spojencům a aby zůstala držba získaného. Císařští vyslanci odpovídají: Pokud jde o Trevírského, císař se tomu nebrání, ale nikdy nestrpí, aby se mu jeho vlastní poddaní kladli naroveň. Španělé žádali, aby jim bylo vše vráceno, jako v Cambrai a ve Vervins;¹⁶ vévoda z Braganzy nemá být v žádném případě zahrnut do smluv jako vzbouřenec a nespravedlivý uchvatitel. Mezitím vznikla válka mezi Švédem a Dánem, ani ne tak kvůli sundskému clu v Baltském zálivu, jako proto, aby byl Dán pod záminkou rozbroje vyloučen ze všech jednání. Tak v Münsteru zahálčivě uplynulo osm měsíců. Když francouzský vyslanec La Thuillerie urovnal švédské a dánské rozbroje, jednání se obnovilo.¹⁷ Císař propustil Trevírského na svobodu a dosadil ho zpět; Filipsburk ponechal ve francouzském držení, jak tomu potom i zůstalo.¹⁸

Mezitím Francouzi obsazují přímořské Flandry a dunkerskou pevnost. Odtud se francouzská moc začala Spojeným provinciím zdát podezřelou a začalo se vážně jednat o odloučení, což Mazarinovi nezůstalo skryto. Proto se zdálo vhodné vyslat Serviena ke kolísajícím Holanďanům.¹⁹

D’Avaux cestou ve své zbožnosti nevím co připomínal v Haagu o shovívavosti ke katolickým obřadům: ať to udělají pro své příbuzné, ať to každý udělá pro své předky, aby náboženství, jež jejich předkové vyznávali, nenáviděli krutěji než nová a k rozkladu států zrozená učení novokřtěnců, která jsou u spojenců trpěna, zatímco katolíci jsou vyloučeni. To pobouřilo ty, kdo se ve věcech víry rozcházeli.²⁰

Servien se zdál pro poselstvo vhodnější. Vykonal je důstojně, jak byl mocný silou ducha i výmluvností, a v Haagu promluvil výmluvně: Konečně propukají úskoky, jichž se báli vaši předkové. Což vy zapomínáte na statečnost otců, kteří se vyhýbali poselstvím králů o míru ne jako radám přátel, ale jako úkladům nepřítele? Není-li v tom žádná lest, proč Peñaranda nejedná veřejně? Poctivé a spasitelné věci nepotřebují skrytých úskoků. Měkkost je v bojovném národě zhoubná; podezřelé je, když vám král neporažený nabízí svobodu stvrzenou přiznáním panovníka, který se svých práv vzdal. I když ji držíte silou zbraní, svoboda přijatá od Španěla je první cestou k otroctví. Filip nikdy nebude mít v úmyslu zahodit práva své říše, ale poskytne Batávcům krátké užívání dočasné svobody. Králové sílí časem; až nenávist zastará a vzpomínka na minulé křivdy pomine, vracejí se národy k poslušnosti; v míru je třeba se bát neřestí bezpečí. Když zbraně odpočívají, vy nikdy nebudete mít klid; zbytečně se děsíte smutných následků úkladů. Tolik pevností, tolik loďstev, tak silné vojsko jízdy i pěchoty, oceán, který vás obklopuje, a statečnost slavného vůdce (ukazoval na přítomného Oranžského) vás ubrání, a navíc zbraně mého krále, které vás provázejí, krále, který vás nepotřebuje natolik, aby přinášel pomoc těm, kdo pohrdají jeho radami. Toto napomenutí přichází od přítele, od prvního spojence, od prozíravého krále, jemuž jde jen o jedno: abyste byli v bezpečí. Nevolám vás k věčné válce, znovu a znovu volám po míru, ale takový, jehož výsledek bude francouzskou zárukou bezpečný, a k tomu je třeba spojených rad.²¹

S podivuhodným zápalem se o věci jednalo na všech shromážděních; někdy se nešetřilo ani Mazarina, jako by v neštěstí spojenců choval skryté naděje. Peñaranda poslal tajně do Haagu lidi, kteří by do všeho pronikli, což Servienovi nebylo neznámo. „K čemu,“ řekl, „vyzvědači, ne-li aby zkusili, kde je co přístupné penězům a lsti?“²²

Servien, ať výmluvností, nebo důvody, dosáhl toho, že žádná strana nebude uzavírat mír se Španělem, společným nepřítelem, bez svolení spojence; vrátil se do Münsteru, když přivedl provincie k jednomu mínění, což mu bylo ke cti.²³ Mazarin však z holandské strany vždy větřil nevím jakou nevěrnost a výsledek ho nezklamal: Francouzi byli stále nenáviděnější, protože jejich zbraně sílily ke zkáze Španělů. V Münsteru se porady vlekly, vše postupovalo pomalu; nebyly ještě vyřízeny dřívější věci a už se objevovala nová látka sporů a jednání se nesnadno rozplétala. Vyslanci menších knížat reptali a netajili se tím, že nechtějí být diváky té hry, jejíž celá scéna se stavěla v Paříži a v Madridu.

Španělé skládali své věci s takovým uměním, že každý jim připisoval touhu po klidu zbraní a nám touhu válčit; a jako počátky zmatků byly připisovány Richelieuovi, tak průtahy míru Mazarinovi, jehož zvykem bylo jít bezpečnými, a proto pomalejšími cestami. Od počátku předvídal, že mír lze na Španělech vynutit jen silou zbraní, a proto se musí věnovat vnitřním i vnějším válkám, aby Francie, všude vítězná, mohla předepsat zákon míru.

V Münsteru po různých marných spisech vydali nakonec Španělé tento jako rozhodující, který skrze rozhodčí našim vyslancům předložili: Španělský král v zájmu nejvýš žádaného míru postupuje francouzskému králi hrabství Roussillon a trvalou držbu měst dobytých v Nizozemí a v Burgundském hrabství, jen když Španělsku zůstane volná pomsta na Portugalsku. Lotrinskému vévodovi má být učiněno zadost; co bylo oběma králi zabráno v državách savojského a mantovského vévody, má být vzájemným navrácením vráceno zákonnému pánu. O ostatních věcech v Itálii slíboval podrobit se rozhodnutí papeže a Benátské republiky. Sporné věci císaře a toho, co na říši závisí, mají být vyhrazeny smlouvám osnabrückého shromáždění. Tak zhruba Peñaranda, ale s úmyslem vytáček a jen na odiv, aby zbavil Španěly nenávisti za válku a celou ji svalil na Francouze a dal tak spojencům a smluvním druhům záminku od nás odpadnout.²⁴ Tehdy se rozšířila pověst, že mír je uzavřen, nejen v Münsteru, ale i v okolí a odtud do daleka; rozhodčí přišli radostně do Longuevillova domu. Mohl jsi vidět tváře rozjasněné náhlým světlem; Chigi, jako by padl Longuevillovi k nohám, ho prosil a žádal, aby se spokojil s věcmi skvělými nad všechnu naději a nevážil s kolegy příliš úzkostlivě maličkosti; a ukazuje pero, řekl: Chop se ho a podepiš; toto pero ti přinese více slávy než onen meč tvého předka Dunoise, jímž vyhnal Angličany z Francie a vysvobodil vlast z nezkrotné vlády.²⁵

To vše však Peñaranda vystavil na odiv – věci sice skvělé, ale záludné. Francouzi odpovídají, že vynechal mnohé, na čem se už dohodli: především se nijak nezmiňuje o Braganzovi, ať už králi, nebo uchvatiteli Portugalska; Lotrinský má být sice navrácen, ale ne v plném rozsahu – má být jako tolikrát porušitel smluv potrestán ztrátou části panství, aspoň mají být srovnány se zemí hrozivé pevnosti Nancy, aby mu byla odňata možnost škodit znovu a aby si napříště počínal umírněněji; Duarte z Braganzy má být propuštěn z vězení; a nemálo jiného, co bylo již projednáno, jak Francouzi tvrdili, Peñaranda lstivě vynechal a uváděl to jako nové.²⁶ Zde jádro věci uvázlo.

Mazarin pochválil rozvahu vyslanců a napomenul je, aby obrátili všechnu péči ke Švédům a Holanďanům: není k víře, že by se Peñaranda tak zdržoval malichernostmi, kdyby si nebyl jist Švédy a Holanďany.

Mezi tím vším běžel rok 1648, když v září francouzští vyslanci prohlásili, že mají v nejnovějších rozkazech dále na jednání netrvat, nebude-li se postupovat v lotrinské věci tak, jak bylo řečeno výše. Holanďané, netrpěliví po míru a hledící úkosem na francouzské úspěchy, usoudili, že je třeba chopit se příležitosti, a bez vědomí Francouzů i prostředníků se s Peñarandou dohodli; tak se aspoň věřilo.²⁷

Francouzi, kteří to nemohli strávit, poslali do Haagu stížnost. Tak daleko bylo k tomu, že by odtud bylo něco získáno pro francouzské přátelství, že příměří bylo změněno v trvalý mír se zachováním obchodu a držby získaného. Pauw, amsterodamský vyslanec, nesl celou tíhu pacifikace proti šesti ostatním provinciím; Knuyt ze Zélandu v tom také horlivě pomáhal.

Tak se Spojené Nizozemí, tolik let podporované francouzskými vojsky, radami a penězi, spojilo pouty přátelství se Španěly, svými nepřáteli. Tak daleko bylo k tomu, že by z toho vzešla nějaká škoda, že naopak ohromná sláva: bez doprovodu spojeneckých zbraní byl Španěl donucen k podmínkám míru pro nás skvělým. Tak po ukončení poselstva, po tolika marně zkoušených schůzkách a bez výsledku se rozešel sjezd nejslavnější od tridentského koncilu, tak proslulý zastoupením národů.

V Osnabrücku byla téměř současně uzavřena smlouva o německém míru bez účasti Španělů, s touto doložkou, aby k ní Francouzi přistoupili, čemuž Švédové čestně napomohli. Velmožům a městům říše bylo vyhověno zvláště v tom, že mohou beztrestně ctít Boha podle svého přesvědčení, totiž že mají svobodnou moc konat bohoslužby po svém. To nuncia Chigiho bolelo natolik, že roztrhal listiny týkající se míru a přísahal, že už nic nebude poslouchat.²⁸ Švédům připadlo Přední Pomořansko s jinými přídavky; Bavor byl rozmnožen o Horní Falc; nám bylo postoupeno Alsasko s některými připojenými městy a byla určena jistá suma peněz jako náhrada škod rakouskému domu. I Švédům bylo vyhověno spravedlivě a čestně.²⁹

Na konec celého díla je třeba připsat to, co bylo navrženo v Münsteru, vykonáno v Osnabrücku a konečně na Bažantím ostrově uzavřeno a završeno oním rozhodujícím mírem, který dnes platí a trvá – kéž po staletí!

Nebudu tedy obviněn z nedbalosti, pominu-li to, co by mně působilo omrzení a jiným nevolnost, nejinak než pisánské války Guicciardiniho, které zohyzdily jeho jinak skvělé dílo.³⁰ Po Evropě kolovaly různé pověsti o zmařené touze po míru; jedni sváděli vinu na Francouze, druzí na Španěly, a odtud vycházely pamflety, které rozdmýchávaly rozbroje. Kdo však zavinil, že jednání o míru v Münsteru nebylo dokončeno, by vyžadovalo nejeden svazek.

Já vím z Longuevillových dopisů Mazarinovi, že Španělé svými vytáčkami sledovali to, aby vždy nějakou hlavu smlouvy odtáhli, aby tím snáze, až konečně uzavřou mír s Holanďany, zmařili naději Francouzů; a když se Mazarin obával, že francouzští vyslanci, příliš vázaní královskými rozkazy, nebudou moci okamžitě řešit vzniklé obtíže, častými dopisy se Longuevilla ptal, zda je třeba ještě něco slevit z královských práv, aby mu byla dána plná moc nad věcí. Na to Longueville odpověděl, že Španělé, vzdálení jakékoli dohodě, usilují jen o jediné: odtrhnout od Francouzů spojence.

To je snadné dokázat z vlastnoručních dopisů, které jsem nejednou četl.³¹ Když potom Francie hořela občanskými nepokoji, španělský král upřímně svěřil rozvážnému muži, vyslanci velmi mocného knížete, že Peñarandu nemohly v Münsteru k míru přimět žádné rozkazy a že si, aby ho nemusel uzavřít, stále hledal nové příčiny; výsledek však potvrdil, že to udělal rozumně, neboť během čtyř let byla díky francouzským rozbrojům znovu získána velmi rozsáhlá města, která by podle münsterských smluv musela být postoupena.³²

Mazarin uprostřed občanských nepokojů nenechal nic nevyzkoušeno, aby obnovil rozhovor o míru. Contarini se na jeho prosbu celý rok věnoval této věci, i výběru místa vhodného ke sjezdu mezi hranicemi Francie a Nizozemí; to vše Peñaranda odmítl, nelíný využít příležitostí z francouzských nepokojů. Neboť, jak říkal: Jestliže se můj král stavěl proti míru, když francouzské věci kvetly v prvním období královského poručnictví, proč by měl uprostřed občanské války přijímat potupné podmínky?

Nakonec byl do Bruselu poslán Vautorte. Jemu se Peñaranda zcela otevřel: Nikdy se nerozhodl podepsat vychvalované podmínky münsterského míru; a i kdyby se zdálo, že k nim přikývl, jsou tak nespravedlivé, že není Španěla milujícího vlast, který by je neodmítl; a kdyby šílenství dnes žijících došlo tak daleko, že by tuto smlouvu dodrželi, z jejich kostí by povstali ti, kdo by münsterskou smlouvu zrušili.³³

Posledním pokusem byl Lionne, který v Cambrai nic neopomenul, aby Peñarandu přiměl k jednání, ale Lionnovo úsilí bylo marné, neboť Peñaranda byl neoblomný a žádal zpět vše ztracené; potom odjel do Španělska a složil účty ze svého počínání.³⁴

O hlavní věci byly ve španělské radě rozpačité starosti. Peñaranda, ať už tak smýšlel, nebo aby hájil čest svého poselstva, tvrdil v přítomnosti krále na slavném zasedání, že Mazarin mír nechce a nemá ho chtít, a uvedl různé důvody k podepření svého mínění. Fuensaldaña, ač nepřítomen, tvrdil v dopisech opak: že je v Mazarinově zájmu dosáhnout míru. Luis de Haro nevěděl, komu uvěřit; tak dvě mínění rozdělovala španělského krále.

Mezitím umírá papež Inocenc a je zvolen Fabio, kardinál Chigi, o němž jsme se tolikrát zmínili, nazvaný Alexandr Sedmý, a to ne zdlouhavým vážením porad, nýbrž náhlým vzmachem. Na počátku nového pontifikátu jásal křesťanský svět, že mu byl uprostřed těchto bouří a vln dán takový muž; a právem, neboť příznivá pověst Chigiho už předtím tak zesílila, že hlasy posvátného kolegia mu sice udělily vrchol této pocty, ale přání všech mu ji předurčila. Vzácné štěstí: mít hodnost v úsudcích lidí dříve než ve skutečnosti a být pokládán za papeže dříve, než jím je. Mazarin věřil, že od něho lze v otázce míru doufat ve všechno.³⁵

Lionne byl přítomen Alexandrově volbě, a když nového papeže hned upomenul na mír, papež řekl, že by se to dalo vykonat v Římě pohodlněji než kdekoli jinde na světě. Lionne odpověděl, že se mu to zdá nevhodné, jednak pro državy, které má Španěl v Itálii, jednak pro Neapolské království, sousedící s Římem; spíše je třeba najít na ligurském pobřeží místo, kde by se sešli první ministři obou králů s nejvyšší mocí k uzavření míru, jen když bude papež přítomen jako rozhodčí. Když byly marně zkoušeny všechny cesty, jimiž by se podniknutá věc dovedla k cíli, rozhodl se Mazarin vyzkoumat smýšlení Španělů neslýchaným a novým způsobem, který při nejskvělejším stavu francouzských věcí nemohl být přičten zbabělosti: totiž poslat k nepřátelům vyslance, který by je vyzval k podmínkám míru nejen čestným, ale i výhodným. K záměru, který Mazarin v duchu obracel, se naskytla taková příležitost.

Roku 1656 cestoval Gaspar Bonifaz z Nizozemí do Španělska přes Francii, a když na cestě poklekl před královnou, otevřeně jí vyjevil, jak velice španělský král touží po míru, a netajil, jak vážně pomýšlí na jeho uzavření za spravedlivých podmínek, jen když bude do Madridu vyslán někdo věrný s nejvyšší plnou mocí.³⁶

Mazarin dlouho neuvažoval, komu svěří poselstvo; zdálo se nebezpečné připustit do tajemství celé věci někoho jiného než Lionna. Aby tedy použil jeho služeb, povolal z Říma muže, nad něhož nebylo nikoho vhodnějšího. Lionne pochází ze starobylého slavného rodu v Dauphiné, od rané mladosti odchovanec dvora, s důvěrným přístupem k Mazarinovi; v různých poselstvích se naučil vládnout; muž, který skrývá své nitro, mocný spíše střídmostí slov než lichotkami, nic si příliš nepřičítající, ač za šťastné úspěchy dosáhl chvály a slávy; žádné povaze nebyly lakota a krutost vzdálenější.³⁷ Obdařen takovými vlastnostmi, byl povolán k tak velkému úkolu: nejen aby nadhodil první otázky míru a smlouvu odložil na jindy, ale aby, dá-li se věc spravedlivě přivést k pokoji, do osmi dnů ji uzavřel a smlouvu dal zveřejnit. Nikdy nebyla jedinému člověku svěřena tak čestná plná moc, kterou král vlastní rukou napsal a podepsal, bez vědomí čtyř státních sekretářů. Slova té listiny jsem uznal za vhodné zde připsat, neboť se na ní založil mír tak dlouho mařený a byl to první den po osmnácti letech, kdy zazářilo budoucí vyjasnění:

Tomuto Lionnovi, mému státnímu radovi, dávám moc sjednat, uzavřít a podepsat podmínky míru mezi mnou a katolickým králem, mým bratrem a strýcem; a mocí této listiny přijímám a slibuji svým královským slovem, že cokoli řečený Lionne mým jménem povolí, to schválím, budu mít za platné a vykonám. Dáno v Compiègne 1. června 1656.³⁸ Tuto listinu, kterou král napsal a podepsal v Mazarinově komnatě, dal Lionnovi do rukou v přítomnosti španělského šlechtice, jehož oslovil těmito slovy velké váhy a důležitosti: Ujisti krále, svého pána, že Lionna, kterého zde vidíš, volím za svého zplnomocněnce k uzavření míru a že mi nic není milejšího, než aby byl co nejrychleji uzavřen, abych mohl králi, svému strýci, podat důkazy své dobré vůle.

Španěl, prolévaje slzy, padl králi k nohám a odpověděl, že rozkazy tak velkého krále bez prodlení splní. Lionne si snadno vymyslel nějakou příčinu cesty; vydal se na ni, chráněn vlastní statečností a silou království, v přestrojení, aby v tajné věci nebyl poznán, skrytý pod paruku, v podobě obchodníka. V takovém oděvu, vyňat z podezření, se dvacátého června, v určený den, dostavil na úpatí Pyrenejí na hranicích obou království. Všude zachovával hluboké mlčení, jak bylo jeho zvykem, a svou roli sehrál; cestou ho provázel španělský jezdec, který na něho čekal, a dorazil do Madridu bez úhony. Nikdo se ho neptal na příčinu cesty, ba nikdo mu ani nepohlédl do tváře. Naproti mu byly poslány kočáry a byl tajně odveden do královského paláce, kde, uzavřen po tři měsíce, s Luisem de Haro, jemuž dal španělský král podobnou listinu, šťastně vyřešil spory, a málem se rozšířila pověst o uzavřeném míru dřív, než kdokoli slyšel, že se o něm jedná – s takovou rozvahou a mlčením se vše dělo. Hlavní články smlouvy jsem nepokládal za vhodné zde připsat, protože celé jednání má být, jak bylo řečeno výše, připojeno na konec díla.³⁹

Kvůli Condému uvázlo Lionnovo úsilí u cíle. Španělům nestačilo, aby vyhnanec, když dostane odpuštění za minulé, nabyl zpět svůj majetek a přízeň krále – což vše Lionne sliboval. Žádali navíc, aby byl navrácen do dřívějších guvernérství a úřadů, jako by se byl provinil jako rovný proti rovnému, a to tak tvrdošíjně, že dali přednost věčné válce před mírem, než aby se nechali od toho požadavku odvrátit; aby se totiž v myslích Francouzů upevnilo, že ať jsou věci Španělů jakkoli, nikdy se zle nevede těm, kdo slouží jejich prospěchu. Lionne nesl těžce, že mu byl tento vavřín vyrván, nejinak než matka, která truchlí nad dítětem už odrostlým, jež náhodou nebo nedbalostí zahynulo, a nemírní svůj žal.

Několik dní předtím, než se s Harem rozloučil, mu dvacetkrát vštěpoval, ať dovolí, aby do už sjednaných podmínek byla vložena tato tři slova: „kromě úřadů a guvernérství“, a ihned bude konec tolika zel a všude v světě zazáří jasné nebe míru. Haro odpírá, že by to bylo možné vymoci na jeho králi; a když Lionna propustil, Španělé, zkreslivše pravdu, rozhlásili tak velká tajemství, u nás dlouho utajovaná. Je nepochybné, že Mazarin jak v Münsteru, tak v Madridu vždy klamal francouzské ministry a slávu míru si vyhradil pro sebe. Kdo věří jinak, nezná ani Mazarina, ani francouzské věci a ze závisti potlačuje pravdu.⁴⁰

Kurfiřti mohučský a kolínský, když se sešli ve Frankfurtu, aby jednali o volbě císaře, chopili se té příležitosti a pobízeli vyslance obou králů, aby obnovili jednání o míru, tak pokročilé. Peñaranda protáhl deset měsíců, čekaje na rozkazy svého krále; po uplynutí té lhůty učinil konec horlivosti kurfiřtů tím, že opakoval tolikrát odmítnuté požadavky a hrozil: Budou-li kurfiřti posílat k jeho králi vyslance, zařídí, aby byli z Madridu potupně vypuzeni a aby jim nebyla poskytnuta ani chatrč k přenocování. Především musí být bez jakéhokoli sporu vráceno vše, co Francouzům připadlo válečným právem; Lotrinsko musí být celé postoupeno; Braganza opuštěn; Condé navrácen k dřívějším hodnostem. Nebude-li jisté, že Francouzi tyto podmínky přijali, ani nepřijde k rozhovoru.⁴¹ Zatímco Peñaranda toto bez konce opakoval, dospěli jsme k roku 1659, kdy byl konečně mír uzavřen.

Ke konci předešlého roku 1658 přijel král přes ne zcela klidné Burgundsko do Lyonu, kam přijela i velkodušná Kristina, dcera Jindřicha Čtvrtého, vévodkyně savojská, s dcerou Markétou,⁴² o níž se rozhlašovalo, že bude zasnoubena s králem. Obě byly přijaty tak vlídně a tak čestně, že nic víc. Sem spěšnými pochody přispěchal i savojský vévoda, ozdobený květem mládí a jeho rod prozrazovala mocná příroda tak silně, že k sobě náhle obrátil mysli všech.⁴³ Už se věřilo, že král lne k Markétě jako k budoucí manželce, když náhle Pimentel přispěchal ze Španělska do Villefranche, s takovým spěchem, že ani nevyčkal glejtu, s nímž by mohl bezpečně cestovat. Po tajných schůzkách Lionna s Pimentelem byl Pimentel přijat u Mazarina a vyjevil úmysl svého krále o míru, jak jej v Madridu sjednal Lionne; a aby důstojně nadhodil věc sňatku španělské prvorozené s naším králem, předstíral, že to už Lionne nadhodil Luisovi de Haro, ačkoli se toho Lionne mimochodem dotkl ne z královského příkazu, nýbrž ze svého uvážení.⁴⁴

Mazarin byl v úzkosti kvůli savojské vévodkyni, která by po překonání strmých Alp a nesjízdných cest pod nevlídným nebem byla pokládána za vysmátou; bylo rozhodnuto vyjevit jí všechny okliky. Savojský vévoda, jen špatně skrývaje křivdu, že jeho sestrou bylo pohrdnuto, spíše uprchl od dvora, než odjel. Matka, bez sebe a zachvácená bolestí, přišla hned po synově odjezdu časně ráno k Mazarinovi: Co si mám počít, oklamaná? Mám snad prosebně žádat o sňatek, jímž už jsem pohrdla, zlákána klamnými svatbami?⁴⁵ Mazarin ji svou přesvědčivostí, v níž byl mocný, přemlouvá, že se nic nestane, leda pro obecné dobro; věci jsou mezi králi Francie a Španělska v takovém stavu, že s jistými známkami svítá naděje na mír a spříznění; ona je přece takové mysli, že dá veřejnému prospěchu přednost před domácím; a vyjde-li to, co Španělé navrhují, naprázdno, postará se, aby nikdy nemusela litovat cesty a podniknuté námahy – což slíbil zpečetit královým vlastnoručním zápisem. Kristina, ať už jeho slovům věřila, nebo pokládala za čestné nechat se oklamat, se v beznadějném stavu věcí spokojila s Mazarinovou odpovědí a odjela s Markétou, objímajíc místo krále-manžela jeho zápis. Ten zápis měl toto stručné znění: Rozplyne-li se španělský sňatek, bude Markéta, sestra savojského vévody, budoucí manželkou francouzského krále Ludvíka XIV.⁴⁶ Král rychle odjel do Paříže, kde Pimentel, nějaký čas se skrývající, projednal s Lionnem podmínky míru a sňatku. Často býval v noci u Mazarina, a protože ten v Condého věci nic neslevoval, Pimentel přisvědčil: Condé bude navrácen jen ke svému jmění, guvernérství a úřadu velkého hofmistra bude zbaven. Ostatně Mazarin a Luis de Haro se sejdou u Pyrenejí; až tam ministři věci uspořádají, oba králové se navzájem navštíví, aby stvrdili smlouvy a řádně oslavili sňatek francouzského krále s Marií Terezií, španělskou prvorozenou.

To vše dal Pimentel skrze kurýry doručit do Madridu a čekal od svého krále, že to vše, jak bývá zvykem, bude mít za pevné a platné.⁴⁷

Mazarin nezasvětil do tak velikého tajemství nikoho kromě Lionna, a aby je skryl před očima lidu, uváděl, i před cizinci, takové vytáčky: Pimentelova cesta byla zcela nahodilá, když jel z Lombardie do Nizozemí; když náhodou zastihl dvůr v Lyonu, usoudil, že je v zájmu jeho krále, aby odvrácením savojského sňatku lákal Francouze sňatkem se španělskou prvorozenou spolu s veřejným mírem. Takový sňatek se dosud nabízí jen proto, aby se vnukla pochybnost císaři, který po něm touží, a aby se mysli Portugalců a Angličanů naplnily podezřeními, že se ve Francii bez jejich vědomí jedná o těchto věcech. Nikdo nebyl v takových vynálezech plodnějšího ducha než Mazarin.

V červnu mírového roku 1659 se Mazarin vydal na šťastnou cestu, s velkou okázalostí, provázen nemálo dvorskými velmoži. Mezi Blois a Amboise, u Écures, se příhodně setkal s Pimentelovým kurýrem, který se vracel z Madridu. Ten přinášel schválení smluv, ve španělské radě těžko a pozdě vynucené kvůli opomenutým Condého hodnostem a guvernérstvím.⁴⁸ Mazarin zaváhal a málem se vrátil, protože věděl, co Haro Condému slíbil. Pimentel ho však vroucně pobízel, aby pokračoval v započaté cestě: o úspěchu není třeba pochybovat. To Pimentel tvrdil tím směleji, že znal smýšlení Fuensaldañi, jehož mínění v duchu španělského krále převažovalo. Ačkoli se to dělo tajně, rozšířila se přece pověst: S mírem je prý konec; zatím jsme oklamáni dvouměsíčním příměřím, které si Španělé vymohli pod záminkou budoucího jednání; během té volné doby nestrojí nic jiného než lsti, do nichž se Mazarin chytil. To a podobné se roztrušovalo zvláště v Paříži. Nic není tak přístupné zlomyslným řečem jako to město odjakživa.⁴⁹

Haro mezitím se skvělou družinou dorazil k San Sebastiánu. Mazarin dorazil v určený den do přímořského městečka (lidově se mu říká Saint-Jean-de-Luz), ačkoli byl stižen dnou. Haro se zastavil ve Fuenterrabíi a Mazarina zatím jen pozdravil.⁵⁰

Uprostřed leží ostrov, který dostal jméno po bažantech, obtékaný řekou Bidassoou, společného práva; malý obvodem, těsný rozlohou, ale velikostí vykonaných věcí největší z ostrovů. Tam Francouzi a Španělé postavili dočasné rozdělené budovy, aby se oba ministři mohli sejít, aniž by vznikl spor o přednost, každý ve své části.

Třináctého srpna roku 1659 přijel na ostrov první Mazarin, s neobyčejnou nádherou. Po čtvrthodině se objevili Španělé; všude zářil lesk. Mazarin a Haro, bez jakékoli přednosti místa, se pozdravili španělsky, každý ze své strany, a dělil je stůl. Novota podívané otřásla oběma národy; zdálo se to věcí, které by nikdo nevěřil: dva první rádcové největších králů, kteří proti sobě nedávno strojili tak kruté věci, se bezbranní objímají a místo síly zbraní a válečných umění vedou jediný zápas – ve vlídnosti. Po rozhovorech sklidili oba velký plod své zdatnosti a shledali pravdivým, co jeden o druhém soudil jako nepřítel o nepříteli.⁵¹

Uplynulo několik dní, zatímco se vážily rozkazy, prohlížely se a jasněji vykládaly smlouvy uzavřené v Madridu a v Paříži a některé věci byly dokonce odevzdány opravujícímu ohni. Dosud bylo tolik mírových záměrů marných pro surový stav věcí. Semena všech lidských událostí jsou skryta v hluboké noci. Ale když osudy chtějí, vše pomáhá a o závod se sbíhá. Cromwellova smrt, za jehož života nebyla žádná naděje na klid. Francie nic neslíbila portugalskému králi, a proto odtud žádná překážka; ještě méně od Holanďanů, kteří uzavřeli mír sami. Lotrinské věci nečinily žádné potíže. U Španělů dílo míru, dosud pomalé, pohánělo to, že královna porodila nového chlapce, schopného vlády; pomsta chystaná na Portugalce, kterou nebylo možno vykonat, dokud trvala válka; churavost španělského krále. Ale hlavní věc: svorné mysli Mazarina a Fuensaldañi; to byly dva čepy, kolem nichž se otáčel celý stroj.⁵² Jen Condého věc málem přetrhla šťastně započatou tkaninu. Fuensaldaña by prince, kterého nenáviděl, bez zdráhání opustil; Haro naopak se vzpíral, dbaje na veřejnou i svou soukromou věrnost. Mazarin otevřeně prohlašuje, že se mu zdá rozumnější odjezdem vše zničit, než takovým ústupkem zneuctít francouzského krále. (Tím ústupkem bylo vrácení Condého guvernérství a úřadů.) Už jsme pro mír slevili příliš, říkal Mazarin, a obviňoval zatvrzelou tvrdost španělské rady: Nejsem věštec, ale buď se velice mýlím, nebo už předvídám den, kdy budete pohrdat tím, co nyní tak tvrdošíjně žádáte. Mezitím vás bude jako viníky pohrdnutého míru kvůli Condého zájmům stíhat krev, která bude napříště prolita. To řekl kardinál s tváří, v níž bylo patrné hoře nad beznadějným mírem.⁵³

Konečně Haro, když viděl, že mír visí na niti, a to tenké, a že Mazarin se nedá ohnout, řekl, že jeho král dá Condému ze svého raději cokoli, než aby proti věrnosti opustil prince, který se o něj tolik zasloužil.

Haro utrousil slovo o třech městech, která by se dala Condému. Mazarin, nikoli liknavý, se chopil uniklých slov, která konečně, jasněji vyložena, označila Mariembourg, Philippeville a Avesnes na hranicích Nizozemí a Champagne, polohou i stavbou opevněná. A protože Condému nemohl Španěl nic postoupit bez souhlasu francouzského krále, bylo třeba ty pevnosti určit a o nich se dohodnout.

Když tak dvanáct dní padlo jen na Condého věc, Mazarin v duchu uvážil: Princi, který do roka prokáže upřímnou věrnost a povinnou poslušnost, nelze odepřít burgundské guvernérství s úřadem velkého hofmistra. Lepší je tedy v tomto bodě vyhovět žádostem Španělů, jen když ony tři pevnosti budou připojeny k Francii, než souhlasit, aby se jich Condé zmocnil španělskou štědrostí.

Haro podle přesných rozkazů svého krále dal čest a pověst, že Condého zachoval, přednost před městy, která byla postoupena Francouzům za princova guvernérství a úřad hofmistra. Mazarin to přijal s tváří, nikoli však s myslí zarmoucenou, a připsal si ten přírůstek jako zisk, náležející jen jeho úsilí; a chtěl k němu připojit i Conflent na hranicích Katalánska a navrácení neuburského vévody do jeho Jülichu, čehož dosáhl.⁵⁴

Jakmile zazářila jistá naděje na nepochybnou pacifikaci, byl do Madridu vyslán maršál Francie Gramont, aby pro francouzského krále požádal o ruku španělské prvorozené Marie Terezie, jak bylo ujednáno. Jak důstojně se poselstva zhostil, dostatečně ukazují veřejné zprávy; a není divu, neboť kromě slavného rodu a slávy získané válkami mu byla vrozená uhlazenost a vznešenost. Aby se vyhnul nepříjemnostem delšího průvodu, jel na poštovních koních, cestu si tak zkrátil a ukázal i mladistvý zápal krále. Gramont se vrátil, jist sňatkem, a byl přijat s nádherou a s hojností radosti.⁵⁵ Když jednání mezi Mazarinem a Harem kolísalo, nejednou se pomýšlelo na Gramontovo odvolání. Věc postavená nad propastí byla obnovena rozvahou ministrů, či spíše, řeknu-li to tak, shovívavostí osudů. Posvátné obřady, od počátku zbožně konané, nepřišly nikdy vniveč.

Panovníci Evropy nebo jejich vyslanci přispěchali, jako by se šli dotázat věštby, a vzhlíželi k ostrovu, to jest k malému kousku země, na němž visel celý svět; řekl bys, že je to kotva rozbouřeného světa.

Lotrinský vévoda, kdysi Španěly držený v Toledu ve volném vězení, byl tehdy propuštěn, a aniž se s oním králem rozloučil, přispěchal k Harovi, aby poznal uložené podmínky. Když začal poznávat, jak to s jeho věcmi stojí, nesnášeje tak velký trest, propukl v řeči, za které ho bylo možno právem znovu uvrhnout do vazby, vévodu unaveného bídou: To není mír, řekl, nýbrž smlouva o otroctví. Haro ve své nejvyšší dobrotě litoval Lotrinčanova neštěstí; ten opustil iberského ministra ve Fuenterrabíi a utekl se k Francouzovi. Mazarin ho důstojně přijal. Jednalo se sem i tam o různých věcech, také o pokrevním spojení; vévoda Karel, jak se zdálo, odcházel s myslí méně zarmoucenou. Co se pak stalo, bude jasněji vyloženo na konci knihy.⁵⁶

Z Nizozemí přijel anglický král Karel (neboť v Paříži mu nedovolil žít Cromwell živý a nesnesl ho ani stín mrtvého). Haro vůči hostu nevynechal nic z lesku ani z pokorné úcty, ale nepovolil mu ani Condého kohorty, o něž žádal, vymlouvaje se na portugalskou válku, a nechtěl se s Angličanem spojit žádným jiným svazkem k novým podnikům. Mazarin krále nepoctil ani rozhovorem, ani setkáním, ze strachu před Lockhartem, který tam byl přítomen jako dozorce jménem anglického parlamentu. Potomstvo tomu sotva uvěří. Mazarin Cromwella i rodící se republiku vždy nenáviděl, a přece v kardinálově duchu lpěla taková úcta k tomu tyránkovi, že se bál i jeho mrtvých manů, a koho za živa ctil předstíranou poctou, toho i po smrti provázel falešnou úctou; tak pravdivé je, že některé nižší povahy nahánějí přirozenou převahou strach i silnějším. Anglický král, když jeho úsilí přišlo nazmar, unikl posměchu a odjel, odnášeje si od Španěla lichotky a od Francouze pohrdání. Ormond, králův průvodce, s Mazarinem sotva promluvil, a to jakoby náhodou, totiž aby se vyhnul Lockhartově podezíravosti; mnoho nadhodil, aby si kardinála získal: jisté naděje na žezlo, na něž Karel pomýšlí, podniky v jeho prospěch, vše je v bezpečí, je třeba jen malé pomoci. Došel tak daleko, že slíbeným spřízněním s králem zkoušel Mazarinovu mysl. Tolik zmůže nutnost, kterou nepřemohou ani bohové. To vše marně; navrácení na trůn bylo dlužno statečnosti a osudu tak velkého krále, který odjel, znechucen francouzskou tvrdostí.⁵⁷

Díky tolika službám štěstěny rozhodovali oba ministři, soudci rozvaděného světa, o všem podle libosti a řídili národy, které na nich závisely. Jednalo se o Portugalsku, když se Mazarin obrátil k Harovi: Najdi, řekl, u nejzazších Indů nějaké svrchované panství pro ubohého Braganzu, aby hlava zvyklá na korunu znovu nezplesnivěla v soukromém stavu.⁵⁸

Věci Itálie, Mantovy a Savojska a jiných knížat byly ponechány na úsudku kardinála a Fuensaldañi.

Papež Alexandr jediný nebyl ani stranou, ani složkou pacifikace. Purpuroví otcové v Římě se divili, že Chigi, kterého zvolili hlavně proto, že se jim jako odchovanec mírových jednání zdál vhodným jeho prostředníkem, je tak pohrdavě opomíjen. Mazarin, kterého Chigi obviňoval, že šíří rozbroje a nenávidí mír, ukázal, že mír chtěl a dokázal ho uzavřít. Ale je třeba přizpůsobovat časy věcem; tajemství království se nemají rozhlašovat; účty jsou v pořádku, když se skládají jedinému. Žádný král nemá právo na posvátné věci, jen dohled; žádný papež nemá právo na krále, má k nim mít jen otcovskou lásku.⁵⁹

Ve čtyřiadvaceti zasedáních bylo dílo míru vykonáno a konečně sedmého listopadu 1659 byly smlouvy oběma ministry podepsány; jaké byly, dostatečně ukazuje jejich tisk i výsledek věcí.⁶⁰

Mohl jsi vidět nejvroucnější objetí obou národů a znamení lásky; po staré nenávisti, po tolika vzájemných vpádech, vypálených vsích, tolika odvlečených zajatcích, tolika podrobených a zbořených městech, po tolika prolité krvi nezůstalo nic z hněvu. V nejvyšší veřejné radosti se zástupy národů radovaly každý svým jazykem a po svém; minulé války pokládaly za smyšlenky. Města Francie a Španělska zářila leskem a ozdobou, takže hodni soucitu se zdáli ti, kdo nepodléhali jedné z obou říší. Oba ministři si vyměnili dary, z naší strany tapiserie, z druhé koně, a opustili ostrov, Boží vůlí vyvolený, aby zjasnil nebe a takové rozvaděné a nesmiřitelné mysli spojil vzájemným stykem.⁶¹

Konec knihy desáté.