Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha devátá

Navrátivší se Mazarin nestrojí nic s takovou horlivostí a nepřipravuje nic s větším zápalem než dílo míru; k němu upíná všechny myšlenky. Protože to Španělé dosud tisíci úskoky mařili, vynucuje na nich proti jejich vůli to, co je pro Francouze jako vítěze čestné a pro Ibery jako poražené užitečné. Uklidňuje Francii, nepřátele dohání do úzkých, spojence si zavazuje a sestupuje až ke spojenectví s Cromwellem, aby zastrašil nepřátele klidu a donutil je k spravedlivým podmínkám.

Pod smutným souhvězdím prošly Francií neblahé zbraně – ustavičné zlo, které přichází za dětství králů, kdy je vše vždy bouřlivé a ohavné a nedá se ani odvrátit, ani napravit a všechny podněty rozvahy jsou marné. Mazarin, stále neotřesený, předvedl vědoucím svou nevinu a sílu ducha tichou výčitkou. A přes tolik protivenství si vymohl, že se nikdo jiný nezdál hoden té osy, z níž jeho nebylo možno vyrazit. Nakonec jeho nepřátelé buď padli, když se pustili do sebe navzájem, nebo se k němu, přitaženi samou silou okolností, sami obrátili ti, kdo hřešili v důvěře v jeho mírnost. A jeho návrat byl zásluhou právě těch, kvůli jejichž úkladům prý odešel. Jistě, nikdo nebyl vyhnán s větší nenávistí a nikdo nebyl přijat s větší radostí. Kardinál nebyl slavnější triumfy a poctami než vyhnanstvím nebo příčinou vyhnanství. Když přijížděl, 3. února roku 1653, vyšel mu král s bratrem a předními muži dvora vstříc branou Saint-Denis až ke druhému milníku od Města.¹ Jaké tam byly objetí a radosti, toho svědkem byl nesmírný zástup lidí, které velikost podívané přivedla, aby viděli podivuhodnou věc: muž, proti němuž hřmělo tolik nepřátelských usnesení, tolik vedených šiků a tolikrát ozbrojený lid, vjížděl do Města za potlesku téhož lidu, a jeho návrat byl oslaven neobvyklými poctami.

Král ho přijal do svého kočáru a odvedl do Louvru. Až do konce života neužíval kardinál s neteřemi jiného sídla než královského – takové pocty se dosud nedostalo žádnému oblíbenci. V mnoha domech byla novota jeho příchodu oslavena s podivuhodnou ochotou; okna byla zastavěna svícemi a všude byl výhled na šlehající ohně, které lid zažehl bez rozkazu, ačkoli je nedovoleno je zapalovat jinak než na královský příkaz, když se po dobytých vítězstvích nebo šťastných událostech nařizuje veřejná radost.

Nedlouho potom ho v městské radnici přijali magistrát, konšelé a všechny stavy s takovou okázalostí a tak skvělou hostinou, že sotva kdy bylo něco podobného vidět. On, jist si svou tváří, podával každému ruku a dovoloval stát po svém boku, vlídně se na každého usmíval a dokonce dal mezi lid rozhazovat peníze.²

Po tak radostných počátcích předstihl Mazarin příjemnou novotou staré přátelství: odložena byla všechna hořkost urážek a on byl navrácen ke svým dřívějším úřadům – skvělý obrat od nenávisti k přízni. Kde šlo o tresty nebo donucení, svěřil to král jiným; vše, co bylo odměnou nebo darem, ponechal kardinálovi. Ten, starostlivý především o státní pokladnu, po smrti La Vieuvilla postavil do čela královského pokladu Abela Serviena a Nicolase Fouqueta.³

Servien, kromě vznešenosti rodu a uhlazených mravů, stačil na nejobtížnější úkoly; měl ducha plodného v nápadech, byl mocný slovem i perem, nezměrný zastánce královské autority a pronikl do nejskrytějších tajemství dvorů; v tajemstvích pokladny však byl tak nezkušený, že tam, odkud si jiní nabírají bohatství, nadělal dluhy. Zemřel čestně v úřadě, s umenšeným jměním. Fouquet, který skromným vystupováním zastíral nesmírnou ctižádost a nezanedbával přátele, nýbrž jen nepřátele, si jako majitel podrobil přírodu lukullovskými náklady a donutil vzdorovitost odporujícího místa, aby se poddala jeho rozkoším; neublížil při tom nikomu kromě sebe a královské pokladny.⁴

Takový Mazarinův výběr do čela pokladny nezůstal bez výtek ve Městě, které nešetří nikoho. Tehdy kolovalo kardinálovo rčení: „Ať udělám cokoli, má volba bude vždy kulhat. Jedni, štědří rozdavači, promrhají královské bohatství, druzí svou skrblostí budou království sužovat ještě hůř. Ani jedni, ani druzí neunesou dobře svou moc, a proto ji neunesou dlouho, pošetilci, ať z rozmařilosti, nebo z pýchy, která je horší než rozmařilost. Veřejné peníze jsou jako řeky, které z moře vycházejí a do moře se vracejí a cestou obveselují národy i města.“⁵

Hlavní péče se obrátila na Guyenne; kdyby byla Condému vyrvána, poklesla by u Španělů princova autorita i pověst moci, na níž stojí války. Ta provincie byla svěřena Vendômovi, velitelovi moře, neboť bylo třeba loďstva, hlavně kvůli Španělům, kteří hrozili a chystali se přijít na pomoc.⁶ K němu byl přidán Candale, mocný klientelou domu Épernonů, který měl probudit uspané přívržence a pro své vlídné mravy nebyl nikomu nenáviděn. Hlavou a duší všeho však byl d’Estrades, který po du Daugnonově pokání a návratu k poslušnosti velel v Brouage a v La Rochelle;⁷ muž rozmanitě zkušený, dobrý rádce v míru i ve válce, který vojenský vzmach vždy mírnil rozumem a jemuž jedinému se má klid Guyenne přičíst – tak o d’Estradovi mluvil Mazarin. Ten hned napadl Bourg a vyhnal odtud Ossoria se španělskou posádkou.⁸

Bordeaux nebylo jednoho smýšlení. Některým vyhovovala věčná válka a vychloubali se pomocí Španělska a Anglie; rozvážnější ji proklínali a stále opakovali mír, sladké jméno, jímž pohrdají jen zvířata. Conti, v letech teprve dospívajících, řídil rozpolcené město, a ačkoli ho věk omlouval – marně –, vykonával věci hodné zralých šedin. Pozoroval běh věcí a neviděl spásu jinde než v poslušnosti krále, nechtěl však k ní spěchat: kdyby o odpuštění žádal ukvapeně, zmařil by si milost. Marchin, Lenet a Fiesque, který později přispěchal ze Španělska, velitelé Condého strany, byli pochodněmi války v Guyenne,⁹ a nebylo jejich vinou, že netrvala věčně, neboť své naděje skrývali ve veřejném neštěstí. Ale tušili blížící se mír i Contiho náklonnost k němu. Mám za prokázané, že se radili o tom, jak Contiho zajmout; tyto plány byly později odhaleny a rozplynuly se.

Mezitím královské vojsko svíralo ubohé Bordeaux; řádil hlad, lid reptal proti mocnějším; když byli z chudobinců propuštěni chudí, obviňovali ormisté Španěly z liknavosti s pomocí.¹⁰ Měšťané se tu i tam označovali bílými a červenými stuhami. Na zvonici Saint-Michel byl vyvěšen bílý prapor a červený stržen: první znamení vracející se věrnosti ke králi, a ta nakonec zvítězila, neboť národy se vždy vracejí k poslušnosti, která sílí časem, ničitelem vzpour. Přátelé Candala a stoupenci královské strany tolikrát chodili sem a tam, až bylo vyjednáno příměří na několik dní; shovívavostí velitelů byly do města vpuštěny potraviny a ulevily ubohým měšťanům. To byla rozvážně zvolená cesta k míru, který byl zpečetěn hlubokým zapomenutím minulé vzpoury za přičinění dobrých a moudrých mužů, mezi nimiž nejvíce vynikl Virelade duchem, úsudkem i péčí.¹¹

Mezi příměřím a uzavřením míru připlulo k ústí Garonny španělské loďstvo pod velením Santa Cruze. Úzkostlivě se pracovalo na tom, aby se tomu připlutí zabránilo. Španělé, kteří si mezi Evropany osobují pověst rozvahy, včas uvážili, v jakém stavu věcí byli zastiženi: naděje na Bordeaux přeťaty, přívrženci zkroceni, Bourg i Libourne ztraceny, francouzské síly všude vítězné. Nejspasitelnějším rozhodnutím pro ně bylo vrátit se bez prodlení, což se stalo s malou škodou, ale přece s nějakou.¹² Vendôme a Candale byli v Bordeaux přijati nejen šťastnými pozdravy, ale jejich důvěra v ten bojovný národ byla tak veliká, že odložili veškerou stráž a svěřili se bordeauxským měšťanům, kteří lsti neznají. Vendôme mluvil výmluvně, smýšlel rozvážně, horlivě prováděl promyšlené a uměl účinně vymýšlet nástrahy a lsti proti nepřátelům.

Conti se uchýlil do Cadillacu a v duchu stále obracel spříznění s Mazarinem. Princezna de Condé se odebrala s vévodou d’Enghien do Nizozemí k manželovi; za sídlo dostala princezna Mechelen.¹³ Vévodkyně de Longueville se dlouho skrývala v Moulins v klášteře zasvěcených panen; potom byla vrácena manželovi a žila s ním svorně, příkladná svatostí života a mravů.¹⁴ Marchin, Fiesque a Lenet se vrátili ke Španělům.

Bordeauxský parlament, který po dobu těch zmatků soudil v Agenu, městě Nitiobrigů, byl vrácen do hlavního města, jen několik jeho členů bylo potrestáno. Périgueux a Villeneuve-d’Agen odložili stranické vášně, jimiž mezi jinými nejvíce planuly, a podrobily se králi. D’Estrades zdolal zbytky Španělů, spravoval Guyenne a byl jmenován starostou Bordeaux.¹⁵

Condé, spoléhaje na francouzské nepokoje, které podle naděje propuknou při jeho příchodu, a aby u Španělů déle nechřadl ve stálých leženích, vtrhl s početným vojskem do Pikardie a zaplavil provincii, kam až sahá, až po Roye a Noyon; obsadil břehy Oisy, aby takovým hřmotem probudil uspané ohně strany, která oněměla a ochabla.¹⁶

Turenne byl se Senneterrem vyslán s napomenutím, aby se vyhnuli rozhodující bitvě, kterou Condé se vší horlivostí vyvolával. Fuensaldaña, který velel Španělům, se jí rovněž co nejvíce vyhýbal, aby ho neobvinili, že silná vojska, na nichž spočívalo blaho Nizozemí, vydal zjevnému nebezpečí; měl rozkazy svázané určitými hranicemi: obcházet okraje a francouzské hranice, ale nepronikat do nitra. Když byl tedy vzmach zlomen a rok už se chýlil k podzimu, aby se vojsko nevracelo do zimních ležení, aniž by něco vykonalo, bylo obleženo Rocroi; obléhání bylo obtížné pro statečnou obranu Montaigua.¹⁷ Mezitím Turenne, aby nepřítele odvrátil, oblehl Mouzon a brzy ho dobyl. Po vyčerpání sil, se zmenšeným vojskem a s vyčerpanými koulemi i střelným prachem se Španělé zmocnili Rocroi, které bylo darováno Condému, aby se ukonejšil jeho hněv. Ten plál po celé obléhání proti Fuensaldañovi a byl by propukl v něco horšího, kdyby se do toho nevložil Leopold; s ním byl spor i o to, kdo z nich jako nejvyšší vydává heslo stráží, a k urovnání sporu bylo třeba střední cesty.¹⁸ Tak svárlivou věcí bylo odjakživa neštěstí: při nezdarech svaluje každý vinu na druha.

Když bylo dobyto Sainte-Menehould, nemyslel dvůr na nic jiného než na divadelní balety. V Louvru byla slavena Contiho svatba s kardinálovou neteří, hraběnkou Martinozzi.¹⁹ Chválena byla princova rozvaha, že takovým spřízněním pamatoval na sebe i na dům Condé; chválena i velkodušnost, s níž šlechetně odmítl nabízený bratrův majetek. Bylo zaznamenáno i jeho štěstí, že dostal manželku, o niž by bylo třeba se ucházet, i kdyby se odmyslel přicházející lesk, neboť ji zdobily mravy a krása jim dodávala lesku; z moci strýcovy si nebrala nic než radost a nikdy nepřestala být soukromou osobou, ač se rovnala prvním jménům. Byla tam i matka, Mazarinova sestra, která stejně jako dcera dokazovala, že štěstí jim nepřidalo nic jiného, než že je dobře nesou.

Uprostřed této veřejné radosti byl u Bruselu zatčen a do antverpské citadely odvlečen a později lodí do Španělska, do Toleda, odvezen lotrinský vévoda Karel, po tolika letech služby u toho národa. Ten, koho štěstěna tolikrát oklamala, s takovou pohromou sotva počítal. Říkalo se, že Condému překážel, ale že s Francouzi cosi ujednal, ukázal dostatečně jejich hněv. Tolikrát byl varován před hrozícím nebezpečím, vše však zanedbal, i zjevný sen v noci, která byla jeho poslední nocí na svobodě v Nizozemí.²⁰ Na zázraky se nemá dbát, na sny přiměřeně a bez pověry; neboť když na nás doléhají starosti, často se ve spánku ukazují obrazy blížících se věcí, ať už je vyvolává úzkost, nebo věštecký dar duše, která tuší, co přijde.

O Františka Lotrinského, bratra zajatcova, se ucházely obě strany, protože jemu měly poslouchat lotrinské kohorty. Usoudil, že je lepší se přidat ke Španělům, a potom, aniž vykonal nějaký skvělý čin, přijal francouzskou ochranu, s výsledkem šťastným ani pro sebe, ani pro Francouze.²¹

Následujícího roku, po králově korunovaci v Remeši, která se vykonává pomazáním hustým olejem (vypráví se, že ampulka spadla z nebe jen k pomazání francouzského krále), dobyl Turenne Stenay na Máze, opatřené Condého posádkou;²² Montmédy v Lucemburském vévodství přinutil ke kapitulaci Senneterre, nikoli bez krve. Ta tvrz, chráněná polohou i opevněním, byla hájena s takovou statečností, že se tam francouzské štěstí málem zastavilo u cíle. Montmédy (Mons maledictus, Prokletá hora) ji staří nikoli neprávem nazvali; místo je zbudováno na živé skále. Španělé, spoléhajíce na to, že obléhání bude trvat dlouho, nebo vyzní naprázdno, napadli celou tíhou svých sil Arras. Kdo by věřil, že královy počátky byly tak šťastné, že s příchodem Turenna a vší jinou silou, s neuvěřitelnou štědrostí výdajů, bylo dobytí tak urychleno, že vítězné vojsko, když se zmocnilo Montmédy, osvobodilo i Arras, který s nezdolnou myslí v krajní tísni hájil Montdejeu?²³ To byl poslední pokus Leopolda a Fuensaldañi. Statečnost Condého lze sotva vyrovnat perem: on sám zadržel francouzský nápor a vyděšené Španěly odvedl do bezpečí.

Ve španělské radě bylo rozhodnuto pomoci strádajícímu Nizozemí změnou místodržících. Leopold a Fuensaldaña byli odvoláni a na jejich místo přišli Juan José Rakouský, nemanželský syn krále, proslulý šťastnými úspěchy, neboť obnovil pořádek v Neapoli a přinutil ke kapitulaci Barcelonu, všude šťastný, a s ním Caracena.²⁴ Sotva vstoupil do Nizozemí, osvobodil Valenciennes obležené Francouzi: o půlnoci prolomil Senneterrův tábor, s ohromnými ztrátami a hromadami zabitých, zajal maršála a jako vítěz vstoupil do zpustošeného města; Turenne nemohl kolegovi pomoci, protože je dělila Šelda, a nemohl z obou táborů udělat jeden. Největší díl slávy byl připsán Condého statečnosti, stejně jako osvobození Cambrai, jehož obléhání zrušil, když sám jako vůdce a ten, kdo ukazoval cestu nebezpečím, přivedl posily mezi nepřáteli; vděčné Cambrai zvěčnilo památku toho činu na medailích s nápisem: Panně zasvěceno a Condému osvoboditeli.²⁵ Ale tak radostné počátky Rakušanovy brzy zkazil krutý konec v dunách u Dunkerku, o čemž na svém místě.

Mazarin, v duchu stále pomýšleje na mír, poznal, že Španěly k němu lze přinutit jen silou a zbraněmi, a proto si skrze Bordeauxe tak obratně zavázal Cromwella, že ten, pohrdnuv opakovanými španělskými poselstvy, se ucházel o přátelství Francie. K upevnění nové smlouvy použil služeb Williama Lockharta. Tento Lockhart, muž bystrého ducha, byl Mazarinovi tak milý, že sám k sobě strhl víc jednání než všichni vyslanci, kteří tehdy byli v Paříži. Navrhl kardinálovi novou věc: aby se síly obou království spojily proti Španělovi, společnému nepříteli. Lionne s Loménie, hrabětem de Brienne, státním sekretářem pro listy a rozkazy, jednal s Lockhartem o nové smlouvě; 23. března roku 1657 byly obojí stranou podepsány podmínky válečného tažení.²⁶ Jejich obsah byl tento: K vynucení míru na Španělech proti jejich vůli se mají spojit francouzská a anglická vojska a oblehnout Gravelines, Dunkerk a Mardyck. Budou-li válkou dobyty, připadne Gravelines Francouzům, Dunkerk s Mardyckem Angličanům, se zachováním neporušené cti katolického náboženství. Smlouva potrvá celý rok, a během té doby se se Španělem o míru nebude jednat jinak než se společným souhlasem. Ale léto toho roku bylo příliš krátké a překazilo tyto plány, takže byl dobyt jen Mardyck; mimoto Španělé, obávajíce se o své věci pro tak velký spolek, to mořské pobřeží silně opatřili.

Zemřel první prezident pařížského parlamentu Bellièvre, vlivný a mocný v nachovém sboru, u dvora den ode dne méně milý. Mnoho si přičítal, pyšnil se okázalostí a služebnictvem, choval koně a psy pro okázalost svých zábav a nad míru se pyšnil nábytkem; domy předků, zarostlé zanedbaností, se jeho zásluhou skvěly zlatem. Ale to vše neodvrátilo od nemocného pána horečky. Nastoupil po něm Lamoignon, maître des requêtes, zářící ctností a bezúhonnými mravy, hodný chvály do té míry, do jaké lze poctivost vůbec pochopit.²⁷

Kristina, královna Švédů, dcera Gustava Velikého, se poté, co se vzdala království a v Innsbrucku položila první základy katolického náboženství, jež v Římě utvrdila, rozhodla procestovat pro potěchu ducha různé části Evropy a poznat mravy a povahy lidí. Zlákána půvaby Francie se toho roku vrátila, pod záminkou novinek, a jako by byla jista vládou nad Neapolskými, ukazovala královu bratrovi naději na to království. Mazarin ji zdržoval v zámku Fontainebleau, a ačkoli pohrdal tím, co královna přinášela jako marné, navštěvoval ji dopisy a jinými projevy úcty. Mezitím, bez ohledu na čest královského domu, dala zabít jednoho ze své družiny jako zrádce, který prozradil tajemství své paní; marně volal, že se na jeho těle šlapou zákony útočiště. Radilo se, zda ji poslat pryč, aniž by ji král pozdravil, nebo zda zločin vyšetřovat; lepší se zdálo odložit pomstu. Král ji tedy navštívil a o zavražděném nic neřekl; po několika dnech pobytu v Paříži byla čestně propuštěna a vrátila se do Říma.²⁸

Následujícího roku 1658 byla na počátku jara obnovena smlouva s Angličany; vyjednávali ji Abel Servien, správce pokladny, a hrabě de Brienne s Lockhartem. V Amiensu bylo rozhodnuto oblehnout Dunkerk; aby to zakryl, předstíral král, že pojal úmysl dobýt Hesdin. Po smrti guvernéra Bellebruna tam Rivière a Fargues, kteří veleli posádce, setřásli jho a odmítali stejně francouzskou jako španělskou vládu. Dvůr se tam vypravil, aby vzpurné zkrotil, ale ti se nezalekli ani lesku Veličenstva, ani nejmocnějšího vojska, vypálili z děl a dovršili vzpouru všemi druhy nepřátelství.²⁹ Odtud zamířil král přímo do Calais, a sotva tam dorazil, dozvěděl se, že Turenne oblehl Dunkerk s anglickými vojsky, která vedl Lockhart. Celé Nizozemí žaslo, že tam, kde se nedostávalo píce, dříví, rašeliny na topení i obilí, odvaha nechyběla. V tom, jako ve všem ostatním, byla patrná Mazarinova péče: ustavičným připlouváním lodí přemohl neplodnost kraje a pílí pomohl jeho neúrodnosti. Král s ním navštívil Mardyck, aby byl tažení blíže, ale bezpečnější se zdálo, aby král zůstal v Calais, protože výsledek byl nejistý, jak se také ukázalo. Cromwell poslal do Calais svého zetě Fauconberga, aby králi vzdal poctu: Je mu líto, že mu přibývající věk a tíha záležitostí nedovolují pozdravit Veličenstvo osobně a nasytit ducha jeho pohledem. Zmocnit se Dunkerku si jistě přeje spíš proto, aby odtud vzešla sláva králi, než pro nějaký prospěch nebo pověst anglického národa.³⁰

Král přijal Fauconberga laskavě a ten se vrátil skvěle a štědře obdarován. Mezitím Turenne Dunkerk silně dobýval a markýz de Leyde ho ještě silněji hájil. Veškerá síla a tíha celého Španělského Nizozemí směřovala k tomu, aby se strádajícímu městu pomohlo. Juan José Rakouský a Condé byli nedaleko v pohotovosti a vyslali napřed Hocquincourta; ten při prohlídce francouzského tábora padl, smrtelně zasažen kulí prostého vojáka, šťastný ve svém neštěstí, že hledáním smrti předešel pohromu, která Španělům hrozila.³¹

Turenne 14. června 1658 kolem deváté hodiny ranní, ponechav péči o zákopy Richelieuovi, vyšel přicházejícímu Španělovi vstříc a střetl se s ním, k zděšení nepřítele.³² Pravému křídlu velel markýz de Créqui a měl co do činění s Condém, který neuměl být poražen. Castelnau-Mauvissière vedl levé křídlo, kde byl Lockhart se svými Angličany. Sotva kdy se v tak krátké době bojovalo krvavěji. Cokoli bylo ve španělských vojscích veteránů, padlo před očima Juana Josého Rakouského, který prý, sám nucen ustoupit, zvolal, že ho porazily vzteklé šelmy, které zuřily bez ohledu na nebezpečí. Francouzů padlo málo. Condé, když mu padl kůň, unikl s vypůjčeným jen s námahou. Zajati byli jeho nejdůvěrnější Guitaut, Meille, Bouteville, Coligny a jiní. Zavazadla a prapory připadly vítězi.³³ Turennovu statečnost vychvaloval i nepřítel; v tak velké bitvě šel příkladem, ne jen rozkazy. Co jiného bylo čekat od toho, jemuž žádný druh války nebyl nový a nečekaný, který vsál celé válečnictví a naplnil je takovou zkušeností, tolikrát zkoušený štěstím a vždy větší než ostatní i sám nad sebe? Obleženým už nezbývala žádná naděje na pomoc. Leyde se do posledního neohroženě staral o Dunkerk, a nakonec, nestačiv na tolik starostí a odvah, zemřel na zranění; šťasten v tom, že nepřežil zkázu města a jeho hradby, svědky své statečnosti, měl za hrob. Jeho osud následovalo obležené město, které se vzdalo francouzskému králi; ten do něho vstoupil 25. června, a měl za to, že je mu dostatečně učiněno zadost, jen když zajistí starobylé náboženství.³⁴

Lockhart se jménem Cromwella zavázal přísahou, že katolický kult v Dunkerku zůstane neporušen. Okolní města, vyděšená, Bergues, Dixmude a Furnes, se králi sama vydala. Créqui byl se slavnostní okázalostí vyslán ke Cromwellovi a provázel ho Mazarinův synovec. To byla poslední sláva toho tyranna, který nedlouho potom zemřel suchou smrtí, což je vzácná věc.³⁵ Celý svět šílel kolem toho fanatika, jemuž bylo připisováno jako zásluha, co se mělo přičíst střídání věcí; pověstí ho obestřela tupost temného věku. Takové zjevy vznikají, když hrozí nevyhnutelné převraty; je třeba je buď bez prodlení uhasit, nebo vyčkat vhodné doby; mezitím se nemají rozdmýchávat zla krutosti ani roznecovat křivdy. Těm, kdo snášejí lehce, se často horší věci nepřihodí.³⁶

Uprostřed těchto úspěchů zachvátila krále v Calais horečka, kterou pokládali za smrtelnou. Matka lkala nad osudem syna, Francie nad osudem krále, Mazarin nad osudem pána. U všech oltářů se konaly prosebné průvody a byly vyhlášeny modlitby k usmíření Boha. Mazarin seděl u nemocného dnem i nocí, a aby krále naklonil k lékům, sám je napřed ochutnával, ať aby odstranil hnus, nebo aby je vyzkoušel. Jedenáctého dne, který byl pokládán za nebezpečný, vypadal král jako umírající; sotva zvedal oči, které jako by už plavaly v samé smrti. Když nemoc trochu povolila, poznával přítomné a jeho majestát nikdy nevyhasl. Často se obracel k Mazarinovi (kterého něžně oslovoval jménem přítele) a prosil ho, aby ho volně upozornil na krajní nebezpečí života, protože matka to pro svou něžnost nedokázala. Filip, vévoda z Anjou, králův bratr, jemuž by po Ludvíkově smrti připadlo království, se choval skromně; jeho mládí řídil Plessis-Praslin, ačkoli mezi dvořany nechyběli ti, kdo toužili po novotách a ještě před západem slunce se klaněli slunci vycházejícímu. Král se uzdravil po antimonu, který mu zkušeně podal Guénaut, a odvezen do Paříže, splnil v chrámu Panny Marie své sliby: na stěnu bylo zavěšeno jako votivní dar srdce z ryzího zlata. Odtud se odebral k upevnění zdraví do Fontainebleau.³⁷ Mazarin zůstal nějaký čas v Calais, aby podpořil obléhání Gravelines; tažení řídil maršál La Ferté, zatímco Turenne naháněl strach po celém Nizozemí. Dobytí Gravelines bylo před uzavřením míru posledním pomníkem francouzské slávy.³⁸

Zemřel Ferdinand III. a před otcem i Ferdinand, král římský. Stolec byl prázdný; mladší syn Leopold ještě nedosáhl věku schopného vlády nad říší. Tak se ctižádosti knížat otevřelo pole a zdálo se, že je vhodná příležitost vyrvat rakouskému domu císařskou hodnost. Byla to obtížná věc svrhnout z dědičného trůnu vládnoucí rod, který se těší pevnosti tolika let.³⁹ Gustav Adolf, král Švédů, právem Rakušanům nepřátelský, se sice vzdal všech myšlenek na sebe, slíboval však pomoc pro jiné. Hodní císařství se nabízeli v bavorském rodě: bavorský vévoda Ferdinand Maria, hledíš-li na moc; Filip Vilém, vévoda neuburský, hledíš-li na rozvahu a zralý věk.⁴⁰ Francouzský král určil skvělé poselstvo a k jeho vykonání byli vybráni maršál Francie Gramont a markýz Lionne s tímto příkazem: Mají se usadit ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl vyhlášen sjezd kurfiřtů, a tam si získat jejich mysli. Mají předejít španělským radám a postavit se ucházení Peñarandy, o němž bylo známo, že bude kupovat hlasy. Mají Němcům připomenout starou svobodu a volbu císaře, který nebude Rakušan, na paměť zpupného panství. Své rady mají řídit podle uvážení mohučského arcibiskupa, z jehož podnětu bylo toto poselstvo podniknuto.⁴¹

Vyslanci plnili své úkoly horlivě, a navíc s leskem a nádherou, jimiž, jak se zdálo, sytili ani ne tak oči lidu jako naděje velmožů. Mohučského i ostatní důstojně oslovili: Jejich král se neuchází o císařství pro sebe, ale pro některého německého knížete. Ať kurfiřti pojmou mysl hodnou svých předků a ať déle nestrpí, aby císařství, získané jejich statečností, bylo dědictvím jediného rodu. Z münsterského míru se nedá čekat žádný užitek, dokud budou v císařově radě převažovat Španělé. Když jsou rakouské síly umenšeny tolika porážkami, je třeba se tím více snažit, aby přírůstkem císařského titulu nezesílily ke škodě Německa. Ani se není třeba bát hrozeb těch, kdo za odmítnutí hrozí pomstou. Francie nenechá svobodu bez pomoci; francouzská vojska na hranicích Lotrinska a Lucemburska patří kurfiřtům. Rakouské vojsko, roztroušené po vzdálených místech, se nemůže tak snadno shromáždit a předepisovat kurfiřtům zákon.

Mohučský pochválil králův úmysl a prohlásil, že si sám přeje totéž, ale že je to věc spíš přání než naděje, protože kolegové kurfiřti bez konce vychvalují rakouský rod, opřený o panství nad tolika královstvími a sousedními provinciemi, jako baštu katolického náboženství proti tureckým záplavám. Když francouzští vyslanci nadhodili něco o Neuburském, Mohučský je přerušil: Kurfiřti, řekl, neučiní svému sboru takovou křivdu, aby pohrdli vládcem tolika království a vzali si pána odjinud než ze svého středu. Mezi kurfiřty je jediný Bavor, který by mohl soupeřit s Leopoldem bez porušení zákonů. Ale Bavor se neodváží, a proto Leopolda nelze vyloučit; je však třeba ho připustit s tou podmínkou, aby nebyla porušena svatá práva říše a přerušen veřejný mír. Francouzi odpověděli, že Leopoldovi brání zákony, protože ještě nedovršil osmnáctý rok a nebyl ještě Čechy zvolen za krále, kterého království jménem by byl počítán mezi kurfiřty.⁴²

Gramont, aby vyzkoušel mysl Bavora, odložil jméno vyslance a jako soukromá osoba se odebral do Mnichova, oklikou přes Heidelberg, a snadno si vymyslel nějaký důvod cesty. V Mnichově se ubytoval u Kurze, který mu byl velmi dobře znám z práva pohostinství. U toho předního vévodova rádce nic neopomenul. Kurz odpověděl, že jeho kníže je tak svědomitý, že se nikdy nechce pustit do věci zakázané a ucházet se o císařství, které mu nepatří. A Kurz dodal: Kdybys věděl, jakými pouty je tento dům spojen s rakouským, přičítal bys nejvyšší rozvaze to, co snad nyní pokládáš za liknavost.⁴³

Gramont se vrátil s nezdarem; marně Bavorova manželka Adelaida Savojská, králova sestřenice, pobízela manžela k císařské koruně. Vévodova matka, Rakušanka, a Kurz, oddaný císařskému domu nejedním poutem, udrželi mysl Bavora, který, spokojen se svým údělem, nevzlétá příliš vysoko.⁴⁴ Tak padly všechny úklady proti Rakušanům, a Leopold, zvolený v Praze českým králem, byl hned dovezen do Frankfurtu, kde španělské poklady rozdílel Peñaranda. Tam se už nejednalo o jeho vyloučení, ale o to, jak ho svázat určitými zákony, které byly rozšířeny mezi lid, a je zbytečné je zde vypisovat. Dne 15. července 1658 následovala volba; francouzští vyslanci podle zvyku odešli a vrátili se do Francie, aniž císaře Leopolda pozdravili.⁴⁵

Po smrti Jana, krále portugalského, byla se souhlasem velmožů přivedena k vládě jeho manželka. Ta, majíc za to, že je třeba ji podepřít francouzskou pomocí, vyslala do Francie, aby ohledala brod, Dominga z řádu dominikánů, který měl k jejím myšlenkám nejdůvěrnější přístup. Mezi podmínkami spolku měl v příkazu zvláště to, aby se portugalská dcera provdala za krále. Domingo byl přijat laskavě, ale zdálo se slušné poslat do Lisabonu vyslance, aby se nezdálo, že tak veliké podniky závisejí jen na slovu mnicha.⁴⁶ Byl vybrán Comminges, z mnoha důvodů způsobilý k jednání, slavného rodu, horlivý, obratný a neotřesitelně věrný královně i v nejtěžších dobách, které obvykle obnažují falešné mysli nebo mění lehkomyslné. Takového muže vyžadovala tíha úkolu; protože královna svazek s Portugalci odmítala, nebylo to možno svěřit nikomu jinému než věrnému, jakým byl Comminges nade všechny. Mazarin, pomýšleje na mír, se k Commingesovu vyslání přiklonil ne tolik proto, aby se spolkem s tím národem vážně postupoval, ale aby na pomstu za odmítnutí, jehož se dostalo Lionnovi, rozptyloval Španěly obavami.⁴⁷ Když Comminges přistál u portugalských břehů, provázel ho potleskem a slavnostními pozdravy každý věk i každé pohlaví jako ochránce veřejné svobody. Obratností ducha si snadno získal královninu přízeň: vycházel vstříc ženské ctižádosti a vnášel vše, co vedlo k slávě té odvážné ženy, s příkladem naší královny po ruce, která jen rozvahou zahnala zhoubná mračna, porazila vzbouřence a těšila se z uklidněného království. Portugalská královna ochotně naslouchala tomu, kdo vyprávěl příjemné věci, a odpovídala skromně, nikoli s vrozenou pýchou svého národa: Následovat takový příklad si jistě předsevzala, dosáhnout ho je obtížné; a obracejíc oči k oběma dětem, které stály nerozlučně u ní, řekla: Toto je cíl mých prací, a dosud si přeji přežít jen proto, abych napnula plachty jejich slávě. Francie si mě bohatě zaváže, pohlédne-li na tuto dceru laskavě. Cudnými slovy naznačovala sňatek dcery. Radostné národy s dychtivou nadějí a radostí předem chápaly nejisté budoucí věci jako jisté; jména manželů spojovaly veřejným hlasem v šťastné znamení a předčasnou radostí dráždily štěstěnu.

Lisabonský lid, který dýchal jen svobodu, přišel k vyslanci, což bylo nové, a znechucen nejasným postupem jednání ho prosil a žádal, aby odhalil jeho příčiny; proklínal zkaženou věrnost ministrů a hrozil pomstou. Comminges rozvážně napomenul lid k poslušnosti a přiměřenou řečí utišil bouřlivé vlny. Když se dále vyptávali na tajemství sňatku, jako by byli až příliš důvěrní, vlídně je propustil, nikoli bez daru. Mezitím Comminges otevřeně sdělil portugalské královně své mínění a v jak velkém nebezpečí se nachází: ministři nesvorní, velitelé neznalí války, lid rozdělený. Jeho král má v úmyslu pomáhat Portugalcům v jakémkoli osudu a neodstoupit od podmínek započatého spolku, ale rozumnější je celou věc dokončit skrze vyslance v Paříži. Tak se Comminges, vědomý Pimentelova jednání, se zachovanou důstojností poselstva vymanil portugalskému rozhořčení.⁴⁸

Portugalská královna poslala za vyslance Soura, který přijel do Paříže v květnu roku 1659 a stěžoval si u Mazarina, že teprve z houstnoucí pověsti lidu se dozvěděl o plánech míru projednávaných se Španěly; místo slov proléval slzy a vydával přerývané vzlyky. Kardinál nezůstal nic dlužen sám sobě: konejšil vyslance lichotkami, zatímco se chystal na cestu k uzavření míru s Harem, o němž obšírně v příští knize.⁴⁹

Konec knihy deváté.