Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha osmá

Když se rozptýlila mlha, začíná Francie poznávat své omyly a klamné úklady princů. Strana upadá, král je vrácen Městu. Parlamentu se vrací čest a parlament v Pontoise je zrušen. Vévoda Orleánský odchází, aniž spatřil krále. Zbytky unavené vzpoury se zmítají bez vůdce; přesto se za kolísavého vlnobití dospěje k Mazarinovu návratu, jímž se vše doopravdy uklidnilo.

Francouzské šíje, zvyklé na uzdu, nemohou dlouho odskakovat od obvyklého a starého jha; a čeho nedosáhlo tolik klidných rad a co nevynutil hrozivý strach, toho dosáhla bez cizího popudu sama věrnost, mnohem pevnější, když ji obnovila lítost, než kdyby byla podněcována nevčasnými léky. Ale čeho se odváží lid, když jsou princové pryč? Toho, čeho moře, samo o sobě klidné, když vichry utichnou. V ničem se Mazarinovo umění vládnout neukázalo větší než v tom, že provinění nerozdmýchal a nesouzvučné struny nepřetrhl, nýbrž je pozvolna přivedl k souzvuku. Z vlastního popudu a v prudkém vzepětí si Paříž žádá krále. V Palais-Royal se scházejí shromáždění měšťanů, aby se našel pohotový způsob, jak stranu zničit. Zuřilo se dokonce i proti jejím odznakům: kdo se po ulicích ukázal se slámou, toho měli buď za nevědomce, nebo si z něho tropili posměch; ti, kdo se vrátili k poslušnosti, si naopak ovazovali klobouky proužky papíru na znamení věrnosti králi.¹

Dvůr opustil nezdravé stanoviště v Pontoise a uchýlil se do Compiègne, kam se v houfech sbíhalo nesčetné množství velmožů, měšťanů i lidu.² Kancléř Pierre Séguier se tajně a v přestrojení vytratil z Města. Nevím jakým zlým osudem předsedal proti své vůli radě princů, ač tam chtěl vnášet spasitelné rady; v Compiègne ho král laskavě přijal a později mu vrátil pečeti, které nikdo nedržel svatěji, nespravoval zkušeněji a neudržel déle.³ Na radnici bylo rozhodnuto vyslat důstojné poselstvo, které by krále pokorně požádalo o návrat.

Pařížský parlament, ačkoli se zdálo, že oním prázdným přízrakem soudu v Pontoise pohrdá, bral to přece jako své umenšení a chřadl rozdělenou mocí. Prozradilo se totiž tajemství, že parlament není uzavřen jen v pařížských hradbách a že není jistějšího zákona, než že králi je dovoleno, cokoli se mu líbí; proto je spravedlnost přísedící Veličenstva, totiž proto, že cokoli král rozhodl, je třeba pokládat za učiněné po právu.⁴

Ale sami otcové senátoři se klonili k návratu krále a už poděkovali za odstranění Mazarina, kterého nazývali kamenem úrazu, příčinou, nebo aspoň příležitostí zel.

Ačkoli Condé, silný lotrinskými a württemberskými vojsky, držel Turenna u Villeneuve-Saint-Georges jakoby v obležení a dohnal tam královské vojsko do úzkých, přece se svou bystrostí snadno usoudil, že nemůže déle odolávat náporu celé Francie, která se vracela k poslušnosti, a že nestačí na útok, který chystala tak veliká síla. Aby nebyl náhle zavalen ohromnou tíhou, až mu bude zavřen každý přístup k bezpečí, uchýlil se se svými přes Champagne do Španělského Nizozemí, tím raději, že Turenne v noci unikl, když zapálené ohně tábora zakrývaly jeho odchod.⁵ Jistě, když byla kardinálovým odchodem odňata látka války, nemohl Condé od lidu nic víc doufat, a ještě méně od praku, jehož vůdce Beaufort ztratil u straníků všechnu přízeň. Vévoda Orleánský, unaven pracemi a válčením, netoužil po ničem jiném než po odpočinku. Z těchto pádných důvodů Condé právem unikl hrozícím nebezpečím; ostatně byl se Španěly tak svázán pouty spolku, že ho od smluv s nimi nemohly odvrátit žádné podmínky. K tomu přistupovalo lákadlo: zlaté loďstvo, které se tehdy očekávalo z peruánských dolů. Touto podívanou lapají Španělé do osidel ty, kdo touží odpadnout – marnou maskou bohatství, která tolikrát oklamala důvěřivý svět a ještě oklame. Spočítají-li se výdaje, nehody moře a podobně, získává se velkým zlatem malé zlato.

Mezitím zemřel Léon Bouthillier de Chavigny, v rozkvětu věku, nikoli však štěstí. Opustil královskou cestu, na níž se mu dařilo, a vkročil na klamnou stezku. Příznivý osud přijímal vděčně, nepříznivý málo statečně. Mohl se spolehnout na samotná vnitřní dobra a mít mysl připravenou proti nahodilostem zvenčí. Krátce před koncem se veřejně zasvětil zbožnosti. Od několika let se u Francouzů ujal zvyk, že ti, jimž se nedaří záměry, se oddávají Bohu; lidově se jim říká „zbožní“, neřestní právě tím, že své neřesti zastírají; obětují Bohu kal svého života. Tak zemřel Chavigny, vysílen nejen zbožností, ale i přísnější dietou; hledal smrt týmiž prostředky, jimiž se obvykle hledá život. Je-li v duši něco lehkého, štěstí to vynáší vzhůru, a když přízeň odvane, sráží to dolů. Je to vada národa, odsuzovaná, a přece podržovaná; co všechno nevytrpíme denně bez viny pro takovou rozmařilost štěstěny?⁶

Mezitím Francie ztrácí přímořské Flandry, Gravelines a Dunkerk a jiná sousední města, která jsou vyrvána týmž proudem štěstěny, ačkoli byla krví a zlatem čestně dobyta.⁷

Ale i Barcelona, hlava Katalánska, se vzdala, když francouzské posily vyšly naprázdno, Juanovi Josému Rakouskému, tolikrát šťastnému a tolikrát po zásluze velkému.⁸ V Itálii Mantova kolísala, a když marně žádala krále o posily pro Casale, přimkla se ke Španělům.⁹ Při tak strašných pohromách mohla Francie utrpět ještě těžší ztráty; Plessis-Bellière, vyslaný do Katalánska, padajícímu Katalánsku málo pomohl.¹⁰

Guise, před několika lety zvolený vůdce Neapolské republiky, zajatý uprostřed krutých bouří a odvedený do Španělska, nyní dostává svobodu, hlavně Condého přičiněním. Byla to iberská lest vrátit Guise Francii a poskytnout ho Condému, aby on, nezapomínaje na předky, mohl znovu strojit převraty a vyvolávat zmatky. Ale on zapomněl na darovanou svobodu, nedbal Condého a myslel na tance a rytířské hry; jeho znovu podniknutá výprava do Neapole byla jen na odiv, aby v lehké mysli k marnému posměchu obnovil podťaté naděje. Žádný smrtelník nepojal tak marné záměry, ač pocházel z předků, kteří se chápali tak velkých a pevných věcí.¹¹

Montrond, dohnaný Palluauem zdlouhavým obléháním do krajní nouze ve všem, Persan vzdal, když se Briole marně pokusil přivést pomoc.¹²

Condé dobyl silou Rethel, Château-Porcien a Sainte-Menehould a zanechal v nich posádky pro budoucí naději.¹³

Veřejnou radost a slavnostní pozdravy, když byl král vrácen Městu, nelze dost vylíčit. Vzpoura a strana zmizely jako báchorky i s veškerou vzpomínkou; Paříž zářila leskem, takže by někdo mohl právem říci, že nakloněný a vratký svět byl obnoven. V parlamentu byla podle králových rozkazů vydána některá usnesení. Tvrdošíjnější senátoři byli z Města vypovězeni; prosebníci, kteří nic neodmítli, dostali odpuštění všeho – svornost užitečná poddaným, králi krásná.¹⁴

Vévoda Orleánský nevyšel přijíždějícímu králi vstříc, a proto nezůstal ani v Paříži; odebral se do Limours a odtud do Blois, kde až do konce života žil s myslí vždy chorou. Jeho manželka ho po nějaké době následovala.¹⁵

Zatímco se věci v Guyenne klonily ke králi, povstala v Bordeaux nová strana, zvaná Ormée podle stínu jilmů, kde se v určitou hodinu dne mezi stoupenci vzpoury jednalo o všem. Hlavními, kdo tvořili ten senátek, byli Dupuy, Gay, Villars, Duretête, Blanc, Gourgues, Espagnet, Raymond, Mauvesin a jiní. Ti se radili o míru, o válce, o spolku se Španělskem a s Anglií. Princezna de Condé, vévodkyně de Longueville i jejich strana odtud chřadly a nevěděly jistě, co dělat. Conti už potají jednal o spříznění s Mazarinem; Vendôme a Candale v Bordeaux všemi prostředky a službami obnovovali dřívější přátelství.¹⁶

Harcourt, tolikrát smělý, jednal liknavě. Pohrdal rozkazy dvora, na nějž si stěžoval, že mu nedává zadostiučinění. Byl skvělých zásluh, a přece bez naděje zůstával v ponížení a nebezpečích.

Breisach na břehu Rýna, vyrvaný rakouskému domu Bernardem Výmarským, zůstal ve francouzské moci pod guvernérem Erlachem z Bernu. Ten zemřel; v pevnosti přežil velitel první kohorty Charlevoix, kdysi z Guébriantovy klientely, a snadno ovládl celou posádku. Dvůr tam, jak je zvykem, vyslal Tilladeta, aby velel všem. Charlevoix to nesl nelibě, jako by byl opomenut, a zařídil věci tak, že Tilladet byl nucen odejít, bez ohledu na královský rozkaz. Co dělat v tak pochybné chvíli? O pevnost se ucházeli císař, její starý pán, vévoda Lotrinský i Condé. Vdova Guébriantová, poháněná ostnem ctižádosti, řeknu i zisku, se nabídla, že nesvorné usmíří. Přijela do Breisachu s úmyslem získat si jakkoli přízeň dvora a zahubit Charlevoixe. Ta nezkrotná žena si od jeho pádu slibovala nemalé věci; nasadila na háček návnadu, o níž věděla, že po ní Charlevoix chňapne. Lákadlem byla milovaná dívka, kvůli jejíž návštěvě ubožák vyšel z pevnosti. Jak lehkomyslné od Charlevoixe, tak hanebné od Guébriantové! Zatímco on, zajatý ženskou lstí, byl odvezen do Philippsburgu, ji v Breisachu zahrnuli nadávkami a sotva se zachránila do Basileje.¹⁷

Philippsburgu velel Harcourt s posádkou jemu oddanou. Tam byl Charlevoix přijat se vší vlídností a zavázal se tomu, kdo v Guyenne, znechucen dvorskou lstí, pomýšlel na to, jak si zjednat Breisach, zatímco Charlevoix pomýšlel na svobodu. Dohodli se: Harcourt se vzdálil z Guyenne a byl Charlevoixovou zásluhou přijat v Breisachu; po nejednom strachu a po rozličně vzbuzované naději se konečně s králem dohodl. Opustil nenáviděnou pevnost a byl obdarován guvernérstvím Anjou, hodností velkého štolby a církevním důchodem; Charlevoixovi bylo povoleno, co bylo čestné a spravedlivé. Guébriantová, oběma stranám nenáviděná, ukončila neklidný život v nechuti a zármutku.¹⁸

Retz se se slavnostním průvodem odebral do Compiègne, aby poděkoval za kardinálský klobouk a hlavně aby zpečetil zapomnění minulého a věrnost do budoucna. Královna případně odpověděla, že minulé věci pominuly a budoucích se nebojí. Prelát mohl tušit, co ho čeká. Nebál se však nic o své věci, navždy oklamán falešnými přáteli, zvučnými kazatelnami, nevěrnými dvořany a lstivým lidem, a zatímco se zdálo, že triumfuje, byl v Louvru zatčen Villequierem a vržen do vězení ve Vincennes. O svobodu zajatce se jednalo nejednou; nakonec, převezen do Nantes, statečně uprchl. V Římě nikoli bez slávy zasedal při volbě Alexandrově; pak se vrátil do Francie a dobrovolně se vzdal pařížského arcibiskupství, aby se zavděčil králi. Žije v klidu a s leskem, ve shodě se svými mravy; co bude dělat v Římě, ukáže běh věcí.¹⁹

Když byl Retz uvězněn, Condé ve španělském žoldu a vévoda Orleánský v Blois věnoval se v kostelích pobožnostem a v lesích zvěři, nemohl nenastat bezpečný klid. Tragédii sehráli tři muži, smělejší než ostatní, ale naši tragédii dlouho řídila libovůle čtyř žen. Ty, jejichž lůno nebylo ku štěstí ani království, ani jim samým, měřily volnost hřešit svou velikostí a uvrhly celou Francii do krajního nebezpečí. Když obdržely menší věci, myslely na větší; skrze své přívržence se veřejně stavěly proti kardinálovi, tajně se k němu však vždy přimykaly; přitom se navzájem zrazovaly. Tak byl Mazarin soudcem nikoli tří, ale čtyř chlípných bohyň.²⁰

To byly počátky a příčiny vnitřní války. Způsob jejího vedení byl nejhorší. Občanské zbraně nelze připravit ani držet poctivými prostředky; i cíl v nich je nepoctivý a vůdci, předstírajíce veřejné blaho, bojují každý o svou moc: na obou stranách se bojuje o panství. Za lepšího občana a muže pokládám toho, kdo raději snese jakýkoli trest, než aby té krutosti nejen velel, ale vůbec se jí účastnil. Musíš-li se vmísit a přidat, učiň to s tou podmínkou, aby bylo vidět, že jako moudrý muž do toho vstupuješ nerad a do krajností nezacházíš rád; a vždy měj za to, že ti, kdo se svěří těmto vlnám, nejsou o nic víc pány sami sebe než ti, které zmítají vlny mořské. To je náš soud ve sporné věci, v níž, jak snadno chápu, jsem nevyhověl těm, kdo touží bojovat.²¹

Konec knihy osmé.