Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha sedmá

Proti Condému ve zbrani vystupuje Mazarin u Angers a u Gienu na Loiře, u Étampes a nakonec pod hradbami Města, kde spřízněné šiky, rozbivše svornost království, vydaly francouzskou krev Němcům a zdráhavému Lotrinčanovi.¹ Nakonec Condé, který na střetnutí s králem nestačil, odchází do Španělského Nizozemí. Mazarin předstírá odchod, aby vinu za nepokoje svedl jen na Condého.

Nejlépe uvážené záměry Mazarina, který vstoupil do Francie, úspěch neminul, ačkoli v Poitiers bystřejší část dvora tento kardinálův návrat odsuzovala. Vskutku je nestálé a kolísavé to, čemu říkáme rozvaha, totiž volba mezi věcmi, které se mají tak či onak. Jsou-li ony nejisté, je nejistá i ona sama, neboť je vázána nejen na věci, ale ještě víc na to, co je provází: na doby, místa a lidi; proto ta temná ctnost nemá žádnou jistou hranici. Všechny lidské výsledky leží v hluboké noci; vše je skvělé a rozvážné, je-li to provázeno úspěchem. Šťastný podnik se nazývá ctností. Je tedy třeba obětovat Dobrému zdaru; tomuto božstvu byl Mazarin dlužen nejen oltáře, ale, což je vznešenější, i oltáře vyvýšené.²

Ale jaký byl stav věcí, než se navrátivší Mazarin chystal k nějakému tažení, krátce vyložím.

Condé, vypuzený ze Saintonge, zakoušel v Guyenne samé nezdary, neboť Harcourt na něj všude dorážel. Španěl svou nebojovnou pomocí živil rozbroje, nehleděl na stranu, ale na sebe. Gaskoňci byli válkou unaveni (nikdo s větším zápalem nevyvolává nepokoje a nechápe se zbraní, nikdo je raději neodkládá a s větší hrůzou je neproklíná); taková je povaha toho národa: nesnášet dlouho totéž. V Berry nepatřilo Condému nic kromě obleženého Montrondu, a proto už ani ten nebyl docela jeho. Burgundsko se poddalo Épernonovi tak, že nevynechalo ani nejponíženější projev poslušnosti, aby si naklonilo přízeň nového místodržícího, který se díky falešným a nevím odkud vypůjčeným předkům stavěl na roveň Condému.³ Dijonský hrad se vzdal a vrátil se k poslušnosti krále; Bellegarde a jiná opevněná místa s bázní očekávala královy pokyny. Bouillon a jeho bratr Turenne už rázně opustili Condého stranu a byli nejtěsněji spjati s Mazarinem. Longueville se vůči oběma stranám stavěl tak nerozhodně a neutrálně, že vše konal pro vlastní prospěch; zdálo se, že číhá na příhodnou chvíli a obrací sebe i své síly sem a tam, odkud mu zazářila větší naděje moci. Ty síly byly ve skutečnosti nepatrné; moudrost toho muže je však třeba chválit, neboť zvážil své i cizí síly a k nikomu se veřejně nepřidal.

Princi zbývalo nedotčené vojsko ze zbytků oddílů od Marle a ze španělských posil, které přivedl z Nizozemí vévoda de Nemours; nečítalo víc než šest tisíc pěších a jezdců dohromady. Těmto vojskům velel na rozkaz vévody Orleánského Beaufort, se stejnou pravomocí jako Nemours. Mezi veliteli, ačkoli byli spojeni švagrovstvím, hned propukla nesvornost a narušovala poslušnost.⁴ A cokoli zápalu nebo divokosti s sebou přinesla tato nikoli slabá síla, to oslabily krčmy, nevěstky a jiné podněty pařížské rozpustilosti. Do tábora, potřísněného přepychem, hned vnikli prodavači plátna, cukráři a lidé zběhlí v obstarávání všeho, co patří do ženských komnat; blízkost Města lákala srdce, která se jinak krotit neumějí. Ležení zaujímalo kraj kolem Briare mezi Montargis a Gienem.

Kromě této sebrané síly z Francouzů, Belgů, Němců a Lotrinčanů byla Condého jedinou nadějí Paříž, vévoda Orleánský, parlament a prakovníci, kteří v princův prospěch nenechávali nic nevyzkoušeno, poháněni nenávistí k Mazarinovi. Proti němu se zuřilo novými a nekonečnými usneseními: jeho činy byly haněny, všechny jeho církevní důchody zabaveny ve prospěch státní pokladny, jeho movitosti rozprodávány ve veřejné dražbě, se správci jeho domácnosti navíc zle zacházeno, knihovna rozprodána a skvělá sbírka knih, ozdoba Paříže, rozptýlena a znehodnocena. Ale co potomstvo nebude chtít věřit: na kardinálovu hlavu byla vypsána cena⁵ – na tu hlavu, skrze niž Francie nedávno pozdvihla hlavu nad cizí národy, kolem níž se točilo tolik projevů štěstěny, podle jejíhož pokynu se řídila a měla řídit moře i země, mír i války; a to skrze pařížský parlament, učitele dobra a práva, nyní vynálezce křivd, který kdysi soupeřil v zákonech, nyní v hanebnostech. Papež Inocenc, který by jindy vyčerpal nebeské blesky a v krátké době se odzbrojil marně vrženými střelami, aby pomstil křivdu Bohu, se z vatikánského stolce smál, neboť důstojnost purpuru byla obětována nenávisti k Mazarinovi.⁶

François de Harlay de Champvallon, arcibiskup rouenský, předčil zbožností samého papeže, když se souhlasem krále v Tours před početným shromážděním skvělou řečí útočil na ta usnesení.⁷

Kromě těchto veřejných útoků byl kardinál i ve samotném dvoře tu a tam zasahován skrytými střelami závisti, a to od těch, které zahrnul dobrodiními a jejichž kulhající věrnost zakrývala nejasnost doby; skrytými jedy oblékali nic netušící do rebelie a po uplynutí zachmuřených dnů z nich byli odporní pochlebníci. Mazarin sebral sílu ducha a jednal statečně: spánek všech hájil svým bděním, zahálku všech svou prací, volno všech svým zaměstnáním; v jeho hrudi nebylo ani přes ohromnou ránu vidět žádnou jizvu. Mezitím strachem ze své osoby učinil všechny poslušnými, takže ti, kdo dříve krutě nenáviděli jeho osud, předstírali, že tento nový budou následovat i s nebezpečím všeho svého. Brzy jsme však viděli, jak se štěstěna rychlým krokem vrací a lituje skrze tolik šťastných úspěchů, které následovaly.

První otázka byla, zda je lepší zdolat celou tíhou sil v Guyenne už vratkého Condého, nebo jít rovnou na Paříž, hlavu a střed všech věcí, kolísajícího vévodu Orleánského usmířit s králem a prakovníky buď přinutit k poslušnosti, nebo zničit. Lepší se zdál tento druhý názor, ačkoli Harcourt, tehdy pochybné věrnosti, způsobil nevím jakou nepříjemnost, o čemž později pojednám jasněji.⁸

Ono Nemoursovo vojsko pustošilo a nahánělo strach; od Orléansu přes Jargeau a Gien hubilo okolí. Bylo rozhodnuto rychle uhasit ten oheň, sám o sobě nepatrný, ale schopný dodat straně síly, a cestou zdoláním Chabota osvobodit kraj Anjou. Provincie byla svěřena Hocquincourtovi, který během několika málo dnů přinutil ke kapitulaci Angers i guvernéra Chabota, ačkoli mu Beaufort, vyslaný vévodou Orleánským, marně přispíval na pomoc, a dohnal do úzkých Ponts-de-Cé (Caesarův most, nyní zvaný Cé) i jiná městečka.⁹ Chabot, vznešeného rodu ze Saintonge, měl za děda admirála a místodržícího Burgundska a za otce muže, který spravoval statky z věna a odložil všechnu péči dvorské ctižádosti. Tento, o němž mluvíme, byl pro svůj duch a krásu těla oblíben Markétou de Rohan a pojal ji za manželku, k čemuž nejvíce dopomohli Condé otec i tento Condé, tehdy zvaný vévoda d’Enghien;¹⁰ proto Chabot, nezapomínaje na dobrodiní, splácel princi vděk, jak jen mohl.

Dvůr se několik dní zdržel v Saumuru, aby podpořil obléhání Angers. Tehdy Korintský dosáhl klobouku tolikrát slíbeného a tolikrát zmařeného; papež Inocenc mu ho udělil ani ne tak, aby se zavděčil králi, jako aby ponížil Mazarina tím, že s ním bude hodnost sdílet.¹¹ Jaké pochodně rozbrojů tento cizí purpur nezažehl?

Retz (neboť tak se mu bude napříště říkat, už ne Korintský), proslulý rodem a slávou předků, bystrý, výmluvný, slavný přízní, přáteli a ráznou myslí, jako by se mrzel na své ctnosti, že nevedou rychle k úspěchu, zvolil rozličnými podniky, které pokládal za kratší, cestu smutnější, když mu příjemná zkratka k nejvyššímu vrcholu nebyla dost pohotově otevřena. Ve většině věcí měl lepší ducha než štěstí a nic nepokládal za tolik své jako to, co měl skrze přátele, kteří se všude ukázali falešnými.¹²

Dvůr opustil Saumur a přes Tours, Amboise a Blois, po tolika bludných cestách se konečně usadil v Gienu. Loira je tam spojena mostem; je to stanoviště velké důležitosti pro obě strany. Král nemohl výhodněji vyčkávat na výsledek věcí: odtud doléhal na Paříž, odtud hrozil vzbouřeným vojskům, proti nimž postavil silné vojsko pod velením Turenna a Hocquincourta. Orléans – kdo by tomu věřil? – zavřel králi brány; stalo se to kvůli vévodovi Orleánskému a hlavně kvůli jeho dceři, která se jako bojovnice odvážila soupeřit s muži a přiletěla tam, aby lidu dodala odvahy.¹³

Condé zůstal v Guyenne bez naděje. Poslušnost všude ochabovala; Harcourt hnal své úspěchy dál a naléhal na přízeň štěstěny – co divného, opíral se o královské rozkazy, jimž se u Francouzů nakonec vše podřizuje. Španěl stále víc zkracoval nit své štědrosti; ještě marnější byly sliby Anglie skrze Cromwella – ale co čekat od toho šarlatána, hanebné hříčky lidských osudů?¹⁴ Proto se Guyennští princem přesytili, neboť ho jeho ustavičná přítomnost činila méně ctihodným; ohromná pověst válečníka už lidu neoslepovala oči. Žádný tvor není nevrlejší než Gaskoněc, s žádným se nemusí zacházet s větším uměním (toho byl Condé vždy prost); proti nikomu se ten národ nebouří víc než proti těm, o nichž vytuší, že nad ním usilují o vládu bez cinkotu zisku. Je to národ odvážný a své opotřebované domácí jmění chce napravovat ranami; touží po válce, ale nadějí se nedá dlouho poutat, nezakusí-li něco hmatatelného.

Condé v mysli převaloval toto vše: rostoucí rozbroje Beauforta a Nemourse, vojsko, které po něm prahlo, kolísajícího vévodu Orleánského, poslušnost praku, pařížské očekávání, i když vždy vratké, ale především Chavignyho naléhavé rady, aby rychle přišel a nepromarnil lichotící štěstěnu; ačkoli Chavigny tím myslel spíš na to, jak si prince přivlastnit, než na jeho vzestup. To upevnilo v Condého mysli rozhodnutí opustit Guyenne, spojit se s milovanými vojsky a přiblížit se ke Městu, vládkyni všech. Tak často zoufalý krok vede k cíli: spěchal, opustiv to, oč se bál, a nevtáhl do nebezpečí ani manželku, ani jediného syna. Jen s velmi málo zasvěcenými se pustil na odvážnou cestu neznámými lesy, mimo cesty, sotva kdy pod nějakou střechou; nejednou byl poznán podle tváře, ačkoli si ji zakrýval rukou a nic neopomenul, aby zmátl znamení, podle nichž by ho mohli sledovat a poznat. Jakási potulná žena z oné chásky, jež se se svou rozkoší nezřídka stěhuje z místa na místo, prince málem prozradila, když v bídné vesnici jedl za pochodu; on se však vytratil a zanechal klamné stopy. Když byla jeho troufalost vyčerpána, přijal ho, špinavého od prachu a vysíleného námahou a bděním, spřátelený tábor, který se rozléhal zpěvem. Sotva seskočil z koně a prozkoumal ležení královských, napadl uprostřed noci vždy neopatrného Hocquincourta a nahnal mu strach ukořistěním zavazadel a bezcenných rancí – s velkým zděšením, s malou škodou.¹⁵ Mohl jsi vidět smutek a sklíčenost dvora v Gienu; skoro se rozhlašovalo, že je třeba vše sbalit a strhnout most, až král unikne do Bourges, a podobné věci, které strach vnuká po nepříznivých událostech. Druhého dne stály nepřátelské šiky proti sobě a dělila je bažina; po výstřelech děl z obou stran se Condého vojska stáhla. Turenne, který válečný vzmach vždy mírnil autoritou, prozíravostí a statečností, znalý věcí příznivých i nejistých, a proto neohrožený, odnesl slávu toho dne a vratkou věc obnovil: ukázala se jeho píle v podnikání, statečnost v nebezpečí, obratnost v jednání a rychlost v provedení. Nelze opomenout, že se patnáctiletý král vytrhl svým průvodcům a duchem i gestem povzbudil vojsko, což bylo užitečné.¹⁶

Condého vojska měla ležení u Étampes. Princ jel do Paříže, aby upevnil mysl vévody Orleánského; to byla Chavignyho rada. S jakou radostí lidu a s jakým jásotem parlamentu byl přijat, se sotva dá vyjádřit slovy.¹⁷

Mezitím se Longueville, obávaje se o své věci, chystal dobrovolně vzdát guvernérství Normandie, protože se pokládal za neschopného odolat hrozícímu útoku krále; bylo zjevné, že král bude všude vítězem, neboť ostří Condého autority všude tupělo. Výměnou za Normandii se Longuevillovi dávala na hranicích Champagne guvernérství Mézières, Mont-Olympe, Château-Regnault a Linchamps; ale hlavní bylo, že se pro něho od vévody Mantovského kupovalo Charleville (je to svrchované panství v Ardenách, v půvabné poloze na břehu Mázy, obrácené k Nizozemí a Lutyšsku). To Longuevilla, už v sestupném věku, konejšilo: požívat svrchované moci, pod vlastní vládou trávit radostné dny stáří a dobrovolně skládat poslední starosti; normandskou povahu měl v nenávisti. Smlouvu podepsal v Gienu Mazarin jménem krále a já jménem vévody; proč později zůstala bez účinku, řeknu na svém místě.¹⁸

V Paříži vládly drzé povahy, ale neodvažovaly se ničeho nad slova. V parlamentu se dlouho hledalo, odkud sehnat peníze na odměnu za Mazarinovu vraždu, a vrah se nenašel.¹⁹ Kardinál neměl žádný strach; divil se jen tomu, že když vše hořelo válkou, spojenci Francie zůstávali věrní a žádný se neodvrátil. Vévoda Orleánský, Condé a parlament stále strojili nové věci; k jejich zkrocení se nezdálo nic prospěšnějšího než opustit Gien a usadit se v Saint-Germain blízko Paříže. To se rychle stalo; a bez prodlení přišli ke králi vyslanci parlamentu i princů a slibovali všechny druhy poslušnosti. Zdálo se to jistou věrností, kterou obnovovala lítost a odzbrojená zlovůle, ale jednomyslně žádali odstranění Mazarina, látky všech zel.²⁰

Král opustil Saint-Germain, nějaký čas se zdržel v Corbeilu a odtud silou napadl vojska princů shromážděná u Étampes. Ta, chráněná zátarasy, silnou obranou zmařila Turennovy pokusy, a Turenne byl při příchodu Lotrinčana nucen ustoupit; král se nezraněn vrátil do Corbeilu. Jestliže se kdy zdálo, že síla královské moci ochabuje, bylo to jistě u Étampes, kde byl sám král při marném pokusu nejednou v nebezpečí od vystřelených děl. Lepší by bylo nechat tento los nezkoušen.²¹

Po pobytu v Corbeilu a Melunu si dvůr zvolil Saint-Denis, aby mohl bdít blíže Paříže. A tam, jak se nikoli bezdůvodně věřilo, měla skončit občanská válka, neboť Město kolísalo, ačkoli výsledek tomu nepřisvědčil.²²

Condého vojsko pod velením Tavanna drželo Nogent (dnes se mu říká Saint-Cloud) a okolí; královské vojsko na protějším břehu Seiny vyhlíželo příležitost k bitvě. Proto chystalo u Épinay spojit řeku mostem, čemuž Condého lidé bránili. Turenne se Senneterrem, svým stálým druhem ve velení, začal nedaleko městečka Poissy stavět druhý most, aby rozdělil nepřátelské síly. Condé, zpraven o hrozícím útoku, stáhl v noci vojsko, aby je bezpečněji rozložil u Charentonu. Nebylo lze zvolit výhodnější stanoviště: chráněné Seinou a Marnou, s otevřenou plání Brie, která měla stačit na zásobování.²³

Protože Pařížané odpírali vstup do Města, táhly oddíly, určené k zahubení, kolem hradeb; a když pro rozsáhlost obvodu postupovaly pomalu, udeřil na ně Turenne, zatímco byly rozptýleny v předměstí Saint-Antoine a kolem Picpus. Náhle přispěchal celý dvůr; krále, provázeného Mazarinem, sotva udrželi, aby se sám nevmísil do boje. „Konec občanské války,“ řekl, „který jste hledali, je tu.“²⁴ Kdo o tom mohl pochybovat? Město se přiklonilo ke dvoru, neboť nesnášelo zpupnost Němců a Lotrinčanů; pařížským dílnám vyschl přivátý zisk, který vdechuje jen král. Obraz obou táborů byl nestejný. V královském počet, statečnost, spravedlivá věc a nad to vše přítomnost Veličenstva; v nepřátelském strach a vysílená poslušnost, sevřené mezi nepřátelským Městem a smělým králem, který vymáhal, co mu patří.

Condé skutečně časně ráno vyšel branou Saint-Antoine a bystře prozkoumal, v jakém stavu je celá věc a v jakém okamžiku ho štěstěna zastihla; pak se obrátil k Beaufortovi, Nemoursovi, La Rochefoucauldovi a přítomným a řekl: „Nebudu nebezpečí zmírňovat slovy. Dnes musíme zahynout. Zahyňme tedy nikoli nepomstěni, když nám vítězství nezbývá a je třeba bojovat až na smrt. Určuji se té straně, kam mě zavolá nebezpečí; budu ukazovat, nikoli rozkazovat.“²⁵

Velitelé přisvědčili, a když bylo vše připraveno k poslednímu vrhu kostkou, bojovalo se od páté hodiny ranní do páté večerní s tak zatvrzelými myslemi na obou stranách, že pochybuji, zda kdy jinde u Francouzů byl příklad tvrdošíjnějšího střetnutí. Bojovalo se pod hradbami Města a měšťané přihlíželi, napjatí, jak to dopadne. Dcera vévody Orleánského byla bitvě nemalou posilou: s mužně odhodlanou tváří rozněcovala Pařížany pro Condého, odvracela městskou radu od slibů daných králi, držela otevřené brány pro pomoc, která vylétala k princi nebo se vracela, dala z Bastily pálit z děl na královské na znamení, že Město straní Condému, a konečně povzbuzovala otce a vodila ho, aby byl na očích, po ulicích.²⁶ Bojovalo se o závory v předměstí; postavili je měšťané proti nenáviděným Lotrinčanům, a nyní byly hájeny i dobývány s nesmírnou zuřivostí a nesmírnou touhou po slávě. Na obou stranách padli muži nikoli neurození, kromě nesčetného množství prostých vojáků. Mohl jsi vidět od Picpus až k Saint-Denis hrozná jatka; Saint-Mégrina a Mazarinova synovce Manciniho, na němž strýcovy naděje právem spočívaly, jak je ke dvoru přinášejí, jak dodýchávají, oběti státních věcí. Ze strany princů se vrátili zranění a polomrtví Nemours a La Rochefoucauld s jinými předními muži.²⁷ Protože brána Saint-Antoine byla volná, vstoupil Condé s napolo rozsekanou družinou do Města, když se odvážil toho, co mohl vykonat jen ten nejstatečnější. Všude veliký, větší než ostatní tam, kde bylo velké nebezpečí, byl v té bitvě u Saint-Antoine větší sám nad sebe. Nevíš, čemu se divit víc: zda tomu, že překročil míru nebezpečí, nebo tomu, že se zdráhal přijmout zasloužené chvály. Tu odmítal potlesk, vlastní námahu neuznával, cizí nekonečně cenil – jiný jako bojovník a jiný jako vítěz.²⁸

Co bylo krutějšího v sužovaném Městě než pohled na německé, belgické a lotrinské oddíly, které s obnaženými meči bloudily, jako by byl král poražen, a táhly s sebou stáda nevěstek a skythské vozové tábory? Přesto bylo tomu nenáviděnému roji přiděleno sídlo v předměstí Saint-Germain a v místech při Seině, určených k pařížským rozkoším. Barbarský voják měl tyto zahrady za své a zpustošil Villejuif, Vitry a jiná místa. Nechyběly ani vznešené rodiny, které zuřivcům samy posílaly píci, aby si vykoupily ušetření.

Ale aby nic nescházelo ke krajnímu šílenství, objevila se strana ozdobená odznaky, nad niž nebylo nic malichernějšího, a za korouhev vzpoury byla zvolena nejbezcennější z věcí, sláma. Lesklé stéblo vpletené do věnečků bylo ozdobou elegantnějších; kočáry, dvojspřeží i jednotliví koně vyjížděli jen ozdobení slámou, a i mniši v kápích se ukazovali se slámou. Musím učinit jazyku násilí slovy „oslámovaní“ a „oslámění“; o neobvyklé věci je třeba mluvit neobvyklým slovem. Takový triumf slámy byl dobrým lidem odporný a nevzešlo z něho žádné zrno ani símě dobré úrody.²⁹ Město nedýchalo ničím jiným než věrností a poslušností dlužnou králi; vévoda Orleánský se svými přívrženci kolísal. Dvůr rostl přílivem nových posil. Normané s Longuevillem se válce vyhýbali. Španělé skrze Fuensaldañu sice vstoupili do Francie, ale s výpravou jen na parádu. Vévoda Lotrinský se s Mazarinem tajně dohodl.³⁰ V Guyenne Condého strana slábla; jedním slovem, vše bylo nepřátelské. Nezbývala jiná naděje než spojení Paříže s parlamentem a princi, které by marným hlukem nahnalo strach a donutilo krále k smíru, žádanému a vroucími přáními všude vyhlíženému.

Byl čtvrtý den měsíce července roku 1652, když se v městské radnici sešli přední muži, jak bývá zvykem, za předsednictví L’Hôpitala, guvernéra Paříže, a prévôta kupců. Ve čtyři hodiny odpoledne přišli vévoda Orleánský a Condé s nesčetnými přívrženci. L’Hôpital je důstojně přijal, ale nezdržel se, když spatřil na klobouku vévody Orleánského onu vystavovanou slámku: „Cože, přicházíš do královského domu ozdoben nástrojem vzpoury?“ Vévoda Orleánský bez rozhořčení odpověděl: „Všechno dobře dopadne.“ Sotva se shromáždění sešlo, přijel trubač od krále s dopisem, v němž král prohlašoval, že by mu bylo milé, kdyby se shromáždění odročilo o čtyři dny. Tak malou lhůtu nebylo možno králi odepřít; shromáždění se rozešlo a princové odcházeli. Když je L’Hôpital vyprovázel, podal mu jakýsi podplacený ničema na posměch slámu, snad aby vyvolal žádanou příležitost ke vzpouře. L’Hôpital, jak se slušelo na důstojnost jeho úřadu, a po svém způsobu neohroženě, řekl: „Měl bych chuť, ty darebáku, vyhodit tě oknem, a dal bych to udělat, kdyby tato důstojnost“ (ukázal na vévodu Orleánského) „nekladla uzdu mému spravedlivému rozhořčení.“ Sotva princové nasedli do kočáru, padl, ať náhodou, nebo úmyslně, zastřelen z muškety jakýsi smrtelník, vmíšený do prostého davu, který hrozil zbraněmi i slovy a obklopoval radnici. Někteří tvrdí, že to spáchali ve zlém úmyslu zahaleči; jiní dosvědčují, že se to stalo na rozkaz princů, aby se žádané spojení buď vymluvilo, nebo vynutilo. Ať tak či onak, vzešla odtud ohromná pohroma. Ozbrojený zástup pod okny křičel: „Jsou tam zavření mazarinovci, kují nejhorší úklady, hrozí od nich Městu pohroma; už zabili měšťana; brzy je třeba čekat velké neštěstí. Vrhněte pochodně, zničte budovu mstivými plameny!“

Lid náhle zuřil myslí, zbraněmi i plameny, které přikládal k bráně. První byli ubiti, jiní se udusili kouřem; cesta se razila násilím. Zdálo se, že je to pro Paříž rozhodující den: mocní vzpourou hnali krizi až na ostří, ozbrojené houfy narážely na zdi, zeď ohlodávaly plameny, do černého mraku se valila tma, a kdyby vítr požár rozdmýchal, byla by jím zachvácena Place de Grève, celá už zahalená kouřem zhoubného ohně, který se, jak chtěl osud, nevznesl vysoko a vládl jen při zemi. Po tolika nebezpečích ubohého Města zbýval totiž ještě tento nevyzkoušený los: nestačilo měšťany vyžírat, bylo je třeba i pálit.³¹ Během požáru a mezi rozbouřeným davem se Condé pokusil přispěchat, ale vévoda Orleánský ho zadržel, protože se o prince bál před rozbouřeným lidem. Orleánská hrdinka přispěchala neohroženě; když se bouře utišila a oheň slábl, vrátil se každý ke svým. Plamen byl sice uhašen, ale vzpomínka v myslích nebyla utlumena a bude žít navěky; a oba princové spálili nikoli radnici, ale své naděje. L’Hôpital, zachráněný z nebezpečí v přestrojení, opustil dům i Město a odešel. Beaufort se stal guvernérem Paříže a Broussel prévôtem kupců, ač dvůr nesouhlasil; ale co měl dělat? Rozvaha, přemožená, podlehla, zatímco skrytá síla drtila francouzské věci a měla je za hříčku.³²

Parlament vyslal ke králi do Saint-Denis rozvážné muže z řad otců; v čele poselstva stál Nesmond, který promluvil vážně. Jádro řeči se točilo kolem toho, aby byl Mazarin neodvolatelně odstraněn; po jeho odchodu se prý francouzské nebe ihned vyjasní blahodárným mírem; to je prý v těžkých časech jediná cesta veřejné spásy. Král odpověděl, že kardinál odejde, jen když princové složí zbraně a bez prodlení propustí cizí vojsko, škodlivé a nenáviděné. Že princ smýšlí docela jinak, ukázal výsledek.³³

Protože nejlépe uvážené záměry u předměstí Saint-Antoine nedošly úspěchu a od Města se v tak bouřlivé době nedalo nic čekat, protože blízké královské vojsko trpělo nedostatkem obilí, sám dvůr byl v úzkých a za psích dnů se šířily nemoci, bylo zvoleno za vhodné sídlo Pontoise. Král se tam nečekaně odebral (je to cesta jen na tři hodiny) a vyslance parlamentu nechal v Saint-Denis; ty vévoda Orleánský, Condé a Beaufort, kteří přispěchali, odvedli do Paříže. A protože většina ubohých senátorů, obávajíc se o své věci, opustila Město a bloudila sem a tam, byly na radu Fouqueta, generálního prokurátora, jak se říká, shromážděny v Pontoise údy rozkolísaného soudu, zrušena nedávná usnesení a vydány nové výnosy. Stín a přízrak parlamentu, který zůstal v Paříži, se tím rozhořčil a prohlásil vévodu Orleánského generálním místodržícím království a Condého vrchním velitelem vojsk.³⁴ To zavrhl nejen dvůr, ale i Toulouse, hlavní město guvernérství vévody Orleánského; neoblomní Tektoságové, vždy tvrdošíjní v tom, co je správné, totiž neumějí poslouchat nic než spravedlnost; žádný národ není ve věrnosti stálejší.³⁵

Nový místodržící ustavil novou radu, jejíž hlavní částí byli Condé, kancléř Francie Séguier, Chavigny, vévodové La Rochefoucauld, Rohan, Brissac, Sully a jiní.³⁶ Beaufort a Nemours, kteří se mezi sebou přeli, dali přednost souboji před radou a u brány Richelieu svůj spor rozhodli; podnět k němu dala chlípná žena. Nemours padl, smrtelně prostřelen kulí od svého švagra Beauforta, spíše osudem svého rodu než vlastním; muž odvážný nad svůj úděl, v životě i ve smrti sám sobě věrný, zrozený k tomu, aby si všechny zavazoval.³⁷

Nic nebylo marnější než onen stín rady vévody Orleánského, který brzy zmizel. První starostí bylo sehnat po Městě peníze. Condého vojska byla v krajní tísni; ačkoli mohla zbohatnout pustošením a kořistí, zle nabyté se ještě hůře rozplývalo. Byla tedy nalezena pomoc v nouzi, zhoubnější než nouze sama: na domy s vjezdovými branami byla uvalena daň. Město nad tím vzplálo a chystalo se vrhnout na původce, a uvalené břemeno bylo setřeseno.³⁸ Princové s velkou částí svého parlamentu předvídali bouři, která jim hrozila od dvora i od Města. Condé se rozhodl Město opustit a vážně pomýšlel na to, jak se se svými vojsky stáhnout. Poznal totiž, že krále nelze přimět, aby povolil, co bylo jeho jménem v Saint-Germain skrze Rohana a Chavignyho požadováno ve prospěch bratra Contiho, Nemourse, Marchina, Violea a přívrženců, kterých nebylo málo a kteří potají prahli po odměnách.³⁹

Parlament v Pontoise, Mazarinovi zcela oddaný, mu radou, jež nebyla podezřelá, doporučil, aby odešel a svalil tak celou vinu na Condého; princ prý bude dále tkát tutéž tkaninu nepokojů a navrší na sebe nenávist království; a až se strana unaví, vrátí se kardinál, vládce věcí, s jednomyslným souhlasem k dřívější slávě za potlesku Francie. Ve velmi slavném shromáždění byl král skrze vyslance nového parlamentu připravenou řečí požádán, aby kardinál v zájmu spasitelného míru odešel a prokázal tak dobrodiní všem dobrým. Mazarin odpověděl, že je připraven poslechnout; rád opustí ministerstvo, přestane-li zuřivost těch, kdo se živí zločinem; není vinen ani příkladem, ani životem a ani o nehet neodstoupil od povinnosti a svědomí; neotrávil uši nejlepšího krále proti poddaným, nevlil do dvora žádnou poskvrnu, trvalým příkladem vštěpoval mírnost; žezlo je třeba přizpůsobit povaze národa, u Francouzů se úcty strachem zle nabývá, nejpevnější je u nich vláda, z níž se poslušní radují; nic se nemusí obávat, bude-li mezi nimi svornost myslí. Té je třeba dosáhnout jeho nepřítomností a jeho odchodem uhasit požár. Konečně není spravedlivé, aby království mocné bohatstvím, oplývající vojsky a slavné zahynulo kvůli němu.⁴⁰

V Pontoise mezi těmito bouřemi zemřel vévoda de Bouillon, určený za druhou hlavu vlády, s Mazarinem již spojený dohodnutým pokrevním svazkem. Když doléhala zla, i ta přivolaná, nic neopomenul, aby pohromy odvrátil na sebe; ohromná sebedůvěra zvyšovala jeho statečnost. Na španělskou stranu ho kdysi strhla jeho španělská manželka Eleonora Berghová, žena nezkrotné mysli, sedanská Erínye, nasáklá marnou okázalostí zbožnosti; ta uspíšila osud slavného rodu – pokud vůbec nějaký pád mohl postihnout synovce Turennovy, obklopené takovou září strýce.⁴¹

Když Mazarin co nejnaléhavěji vštípil vše, co pokládal za veřejně spasitelné, odešel za hranice Francie a usadil se u města Bouillon v Ardenském lese. Cestou unikl úkladům strany, na něž ho upozornil Španěl. Vládu na oko svěřil princi Tomášovi Savojskému a za spoluúčastníky rady ponechal Abela Serviena, Michela Le Telliera a Zonga Ondedeie, k němuž měl největší důvěru.⁴² Zvolil takové povahy, od nichž nehrozilo ani nebezpečí, ani hanba. Hlavním znakem velkého ministra je nebrat si pomocníky, kteří by bujeli přemírou moci.

Konec knihy sedmé.