Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha šestá

Po propuštění princů a Mazarinově odchodu nenastalo, jak se doufalo, žádné blahodárné štěstí; ani rozvrácená věc veřejná se tím neusadila, ale vše se zhoršilo. Condé haní vládu i ministry a odříká se jich. Vymůže si guvernérství Akvitánie a pohrdne tehdy Burgundskem; tak si volí místo vhodné k budoucímu pozdvižení. Odchází; občanské nepokoje se znovu rozhořívají a vzniká třetí bordeauxská válka. Proto je Mazarin povolán zpět, totiž aby pomohl králi znovu sužovanému stranou. Závistivci mu tak místo neštěstí připraví čest.

Když náporem byly přemoženy rady dobrých, Mazarin, dávaje nutnému přednost před okázalým, ustoupil době a věcem. Vypudit ho z Francie bylo pro stranu velkým vítězstvím; neboť on velikostí svého génia dosud povznášel královskou stranu, a když byl zničen nebo nepřítomen, doufalo se od královny všeho snáze. Odtud, když byl odstraněn všechen strach, se nikoli krokem, ale střemhlavým během odpadlo od poslušnosti, neboť město se obrátilo k plné svobodě, takže co se domnívalo, že může vynutit, to už nestrpělo vyprošovat.

Šestého února roku 1651 za bezměsíčné noci tajně odešel kardinál v šatech nehodných své hodnosti, doprovázen asi dvěma sty jezdci, na koni, a uchýlil se do Saint-Germain; průvodcem na cestě mu byl Harcourt, vždy služebník dvorské moci. Den se tam zdržel, vyslechl rozličné rady a pověsti, které se donášely z Paříže, a pohrdl jimi; potom se vydal k Le Havru přes střed Normandie s velkolepým průvodem, na nějž se národy dívaly. Stejná stálost tváře, jaká ho provázela v moci, ho provázela i při odchodu. Žádná známka velkého ducha není jistější, než neustoupit nepříznivému osudu, který se valí vstříc.

Bez jakékoli okázalosti, jak bylo jeho zvykem, obstarával, co bylo třeba vykonat; v mravech měl sílu a mírnost tak smíšené, že nikdo nemiloval klid silněji, ani snáze nestačil na bouři. Kde věc vyžadovala bdělost, vždy bez spánku. Tak velký byl v něm nesoulad štěstí, že tomu, komu se nedávno zdálo, že mu k vítězstvím nestačí země, chybělo útočiště a místo azylu; a, což je neuvěřitelné, mezi tolika zavázanými mu jen málokdo poskytl pomoc! Kdo myslí, že nešťastným se dluží nějaká vděčnost, nebo si v protivenstvích uchová paměť dobrodiní, nebo kdy se věrnost nezmění se štěstím? Kdo z něho měl nějaký užitek, svaloval závist na původce a pokládal za spravedlivé ponechat si, co přijal od Mazarina, ale Mazarina, který dal, nechat odejít nebo zahynout.

Ale Paříž nedoufala, že bude bezpečná, zůstane-li kardinálovo jméno kdekoli stát; protože hrozil, že se vždy vrátí proti všem, všichni se ho báli, a ke zvětšení nenávisti se strach předstíral. Parlament tedy řádil usneseními, aby byl úplně vypuzen z království, a ustavičnými žalobami vpaloval paměti odcházejícího věčné cejchy; lid ho rozdíral v ustavičné zuřivosti: tak nenávisti, zrozené ze stranických bojů, trvají déle než strach, ačkoli od něho už nic nehrozilo. Prvním činem bylo držet krále a královnu pod přísnou stráží, aby neunikli nějakou lstí, utajeným odchodem, jako by chtěli kardinála následovat.¹ Nejvyšší moc měl vévoda Orleánský, kterého žádné prosby regentky nedokázaly přimět, aby se účastnil rady; prohlašoval, že to neučiní, dokud princové nebudou vyvedeni z vězení. To v prvních dnech věrně dodržoval, buď proto, že Korintský upevňoval Gastonovu mysl, jinak vratkou, nebo že se sám Gaston, který tolikrát pykal za lehkomyslnost, proti zhoubnému zlu obrnil několikadenní statečností. Chevreusová provozovala tisíc úskoků, hned ve prospěch zajatců jako budoucí tchyně, hned u vévody Orleánského sama, hned skrze Korintského a Châteauneufa; hned se ukazovala štědrou vůči Mazarinovi, jehož odchod byla největší měrou zprostředkovala, jako by bylo třeba této lichotky, aby se mysl vévody Orleánského, spokojené vždy jen s poslušností, obměkčila nebo okouzlila. Tak byl tehdy řízen francouzský dvůr. Víc než kdokoli ze smrtelníků to a podobné kardinál prohlédl a z hlubokého zkoumání takové povahy nakonec všeho dosáhl.

Harcourt se vrátil ze Saint-Germain do Paříže a málem ho přemohla zuřivost lidu, ani ne tak proto, že Mazarinovi při odchodu věrně posloužil, jako proto, že s lodníky, nejhorším druhem lidí, jednal o najmutí loďky; ti, když se to rozneslo, vyvolali nemalý nepokoj, jako by se pro krále a královnu připravovala cesta k útěku; lodníkům na tom totiž ovšem velmi záleželo! Mazarinův synovec Mancini dostihl strýce; neteře, které potají vyklouzly, byly svěřeny věrnosti Hocquincourtově a odvezeny do Péronne;² tak, jako by zkáza domu nemohla ležet na jednom místě, rozptýlila se po celém světě.

Doba však nebyla na ctnosti tak neplodná, aby neprozradila tvrdošíjnou věrnost některých, zachovanou králi a královně, zvláště když šlo o jejich věc, nikoli o Mazarinovu; podněcoval je však soukromý prospěch, jak potvrdil výsledek. Ale všem, i stranickým, by královna skrze Mazarina nabídla, cokoli tito i oni skrytě či bouřením chtěli získat, jen kdyby zůstali klidní. Avšak Francouzi těžko snášejí odklad naděje, ať jakkoli pojaté; proto u nich se rychle dojde od správného k bočním cestám, od bočních ke zlým, od zlých k propastem.

Kardinál nevykonal normandskou cestu s takovou družinou a takovým množstvím, jaké ho obvykle obklopovalo; byli při něm však d’Estrades,³ Plessis-Bellière a asi dvacet šlechticů nikoli obyčejného rodu s jízdním oddílem dvou set mužů, jemuž velel Palluau. Nepozvaní průvodci, kteří chtěli od uprchlíka něco vylovit, někteří ze zvědavosti, málokteří z péče; všichni se chlubili nebezpečím při odchodu, krupobitím olověných kulí z domu vévodkyně Orleánské: „Málem nás shodili z koní a nadávali nám mazarinovců.“ Roncherolles⁴ s obvázanou hlavou se ráno i večer často ukazoval Mazarinovi, a ačkoli rána nebyla žádná, o tu žádnou se úzkostlivě staral, ke slavné okázalosti. Sem a tam rozličné řeči: jedni, že kardinál míří přímo do Le Havru, aby se zavřel s princi a uzavřel úmluvy podle svého prospěchu; jiní, že je bez prodlení vyvede a hned se vrátí do Paříže; jiní, že je sice propustí, ale sám zůstane v pevnosti Le Havre, dokud nepokoje neutichnou a hněv se neztiší; a to bylo pravdě nejbližší. Každý podle svého mínění, a snad ne podle mínění, ale z přetvářky. Na třetím noclehu úcta ke kardinálovi ochabovala, neboť Francouzi, nemáš-li je přísně, nevydrží dlouho v poslušnosti. Kardinál byl podle přítomného osudu ke všem vlídný, a proto hned v opovržení: do jeho pokoje se vtrhovalo, ne vcházelo; k jeho stolu se usedalo bez pořádku, jídlo se chvátalo, ne bralo; žvanilo se a navzájem se skákalo do řeči, a to ti, kdo dříve byli nejpokornějšími pochlebníky. Jezdci dováděli a vrhali se na stáda a dobytek, na něž narazili; Normané, kteří nedovedou snést ani nejmenší zdání škody, se ozbrojovali a nosili Mazarinovi stížnosti na odehnaný dobytek. To byla tehdy hlavní starost toho muže, který skrze Palluaua kázal ihned vrátit uloupené nebo spravedlivě nahradit škodu; poslouchalo se nerado.

Každý den přicházely od královny listy, v nichž mu kázala být dobré mysli a vlastní královou rukou byl ujišťován o návratu; o tom Mazarin nikdy nepochyboval. Taková byla jeho důvěra v osud a jistota ve štěstí, které ho, jak říkal, nevyneslo s takovým vzestupem na takový vrchol, aby ho uprostřed dráhy shodilo kvůli nevinným sporům se soupeři, vedeným pro krále; a tvrdil, že nikdy nic falešně nepředpověděl.

Mezitím vévoda Orleánský ve městě horlivě jednal o svobodu princů a spolu s parlamentem a prakovníky prosadil, aby bez prodlení byli s rozkazy krále a královny a s listinami pod pečetí, jak se říká, vysláni La Rochefoucauld, La Vrillière,⁵ Viole a Comminges propustit prince. Když byli vysláni, teprve tehdy se vévoda Orleánský zúčastnil rady krále a královny a předsedal jí, když si usnesením parlamentu se souhlasem královny přísně pojistil, že Mazarinův odchod bude bez návratu a neodvolatelný. Mazarin, když to uslyšel, usoudil, že je třeba pospíšit (aby vyslanci, kteří už byli na cestě, nesvedli zásluhu o propuštění princů na sebe), a dorazil do Le Havru třináctého února 1651⁶ ráno. Už předtím, jak bylo řečeno, tam předešli Gramont, Lionne a jménem vévody Orleánského Goulas,⁷ aby pod záminkou propuštění vyzvěděli Condého smýšlení. Ten se tisíci způsoby a úskoky, kromě tajných značek, den ode dne dozvídal nejen o vrcholu věcí, ale i o nejdrobnějších věcičkách. Le Havre už nebyl vězením, ale otevřeným trhem, tak se tam kupovalo a prodávalo zboží všeho druhu, zatímco Bar dbal na stráž, ani hloupý, ani spoluvinný, ale obklopený zástupem úplatkářů. Už se nejednalo o svobodě, ale o zásluze a odměně za propuštění, kterou si každý přisvojoval. „Kdyby byl nějaký Midas, který dotykem činil vše zlatým, nestačil by pozlatit, co tihle žádali; nebo kdyby Condé nechal pršet zlatý déšť, nevyrovnal by se tím očekávané platbě.“ To byla Mazarinova slova. A skutečně bylo pro prince snadné odhadnout, že bude brzy mimo vězení, ale že bude kvůli chamtivosti žadatelů uzavřen do těsnějšího. Nejtěžším břemenem byla Chevreusová kvůli slíbenému sňatku, totiž Contiho s její dcerou, na nějž Condé v duchu nikdy ani nepomyslel. Každý ze zajatců se stal cenou své svobody. Celá strana spojovala nejrozdílnější mysli pod jedinou nenávistí k Mazarinovi; jehož duch byl ke Condému vždy nakloněn: některé kardinál miloval silněji, nikoho si silněji nevážil. Princ užil své moci k bezmocnosti, vyvrátil své vlastní věci a právě proto, že věřil, že se ho bojí, odmítl z pohrdání nebo z nedůvěry všechno nabízené: nezhojitelný vřed, příčina tolika zel.

Mazarin rozmístil jízdu v nejbližších vesnicích a vstoupil s družinou do Le Havru; do pevnosti vstoupil sám s Palluauem a se mnou.⁸ Na počest vstupujícího se z pevniny i z moře střílelo z děl. Lionne mu vyjel vstříc ke třetímu milníku, bezpochyby aby ho upozornil na to, co bylo vhodné; Bar mu vyšel vstříc k městu, Gramont k bráně pevnosti. Když se poradili, byl potom kardinál v holinkách a plášti odveden do pokoje princů. Vlídně a uctivě je pozdravil a odevzdal Barovi list královny, jehož smysl byl: aby vše pro svobodu princů vykonal podle kardinálova rozkazu. Potom se obrátil ke Condému: „Královna ti skrze mne daruje svobodu. Zapomeň na vězení, miluj dál krále a královnu a mne, tobě navěky oddaného.“ Condé odpověděl, že děkuje královně za to, že mu vrátila jeho práva; že bude podporovat prospěch krále a království, jako to kdysi činil; Mazarinovi pak je zavázán a na všechnu křivdu zapomíná. Když se Condé díval na kardinála a kardinál na Condého, mohl být jeden druhému útěchou.

Sotva se blížila desátá hodina před polednem, když všichni usedli ke stolu. Mazarin vylil pohár neředěného vína a připil na návrat princů ke dvoru; ti zase připíjeli Mazarinovi lyajskými moky. Stůl byl krátký a oběd povrchní, protože Mazarin je jakoby vystrkoval, aby příchodem blížícího se poselstva nebylo dobrodiní už přijaté svobody pokaženo. Longueville vyšel první, potom Conti; oba se střemhlav vrhli do Gramontova kočáru. Condé zůstal ještě nějakou dobu s kardinálem ve vězeňské komnatě (podle tří lůžek ji bylo možno nazvat triklinium). Mnoho se mluvilo sem a tam; podstata Mazarinových slov byla tato: příčinou vězení byl vévoda Orleánský, o což se přičinil Korintský; ostatně Condé nemůže jednat rozvážněji, než když se zcela odevzdá králi a královně a zničí stranu. Cokoli opevněného ve Francii spravují Mazarinovi klienti, to vše bude Condého, jen když sám Condé bude patřit králi a královně. Výslovně doporučil Mercœura a Épernona; ostatně o vrcholu věcí ať jedná, bude-li se mu líbit, s Lionnem, jemuž svěřil své tajné myšlenky. Od té doby měl nejvyšší moc Lionne, muž nanejvýš schopný práce a věrnosti, navenek podobný zahálčivým, tváří i životem vždy klidný, duchem bez spánku; toho měl Mazarin ve všem za jedinečného pomocníka v břemenech. Kardinál doprovodil prince, posazeného do kočáru, a vyprovodil ho slušným a skoro pokorným pozdravem. Condé bez jakékoli známky vděčnosti poručil vozkovi odjet.

Ve všem tom měla místo i má maličkost: potomstvu nepředávám nic, co bych neprozkoumal vlastníma očima a ušima.⁹

Kočár plný princů, Gramonta a Goulase jel jásavě Le Havrem mezi potleskem lidu a hřmotem bombard. Ve čtvrté míli se přenocovalo na zámku Grosmesnil;¹⁰ tam přijeli, jako by ve smluvenou chvíli, La Rochefoucauld, La Vrillière a Viole; objímání a radost, a při večeři se volně popíjelo. Lionne, obtížený Mazarinovými starostmi, dostihl prince, byl přijat chladně a na rychlých koních, rozestavených na přepřež, se dostavil ke královně, aby vše podrobně vylíčil. Princové přes Rouen, Magny, Pontoise a Saint-Denis spěšně přijeli do Paříže;¹¹ a bylo pozorováno, že čím byli blíže městu, tím méně se o Mazarina starali a tím nepřátelštější k němu byli. Po celou cestu mnoho nepřímo i mnoho jasně k jeho potupě a posměchu; nešetřilo se ani Harcourta, který prince bez jakéhokoli ceknutí Longuevillových klientů provezl středem Normandie, jako by byl velitelem maršálské stráže, jak se lidově říká.

Už tehdy bystří vyčenichali, že Condé v duchu chystá věci, které se nesrovnávají ani s veřejným klidem, ani s nedávnými sliby. Vévoda Orleánský mu vyšel vstříc s velkým průvodem, vystoupil z kočáru, v těsném objetí si Condého přivinul k hrudi a hned ho odvedl ke králi a královně k poslušnosti. Radost toho dne a sbíhání města, jako by se království vrátily jeho opory, se nedají vyjádřit slovy a snad sotva zaslouží víru. Vojákům pak při pohledu na Condého vyhrkly z radosti slzy, s novým jásotem pozdravů a s touhou ho se dotknout: „Vidíme tě, ó princi náš, přijímáme tě živého; já jsem s tebou triumfoval ve Flandrech, s tebou v Německu, s tebou ve Španělsku; pod tvým velením prošly naše šiky břehy Dunaje a Rýna, které jsi spojil pověstí obdivu.“¹² Všem zářila jistá naděje na blaho, klid, mír a pokoj, takže se nedalo doufat víc ani naději odpovědět nešťastněji.

Té noci se večeřelo v domě vévody Orleánského, kde, když byly povoleny otěže svobody, se vypily nesčetné doušky vína, k proklínání Mazarina; ten, zavřený v Le Havru, neměl dost zajištěnou poslušnost ani Bara, ani vojáků; neboť Bar závisel na vévodkyni d’Aiguillon, a ta sice na králi, ale vévodou Orleánským, parlamentem a prakem byla tak tísněna, že nemohla déle bezpečně poskytovat pohostinství v Le Havru, když byl kardinál veřejnými usneseními vykázán ze všeho francouzského panství a žádnému z velitelů pevností nebylo dovoleno poskytnout mu útočiště, kdyby se k nim obrátil. Nyní následuje, abych věrně a stručně, jak je mým zvykem, vylíčil, co Mazarin a co jeho soupeři vykonali až do jeho návratu.

Když kardinál odešel z Paříže, sotva mu stačily peníze na cestovní výdaje; sháněl je odevšad a zastavil i část nábytku; proto se méně divme, že po zkušenosti s tísní byl po vyhnanství k penězům pozornější. Když tedy po věrných poslech přijal peněžní pomoc, po několika dnech, strávených v pevnosti Le Havre k urovnání mysli a věcí, odešel a se stem jezdců zamířil do Doullens, kam královna vyslala Beringhena s Ruvignym,¹³ aby ho jejím jménem vyzvali, aby co nejrychleji opustil celou Francii: vše prý se kloní k propasti. Mezi tolika zly nebylo pro něho nic nepříjemnějšího než to, že je příčinou královnina zármutku. Váhavě se vydal na cestu, ale potom vše vykonal statečně a velkodušností překonal srovnání se svým dřívějším počínáním, takže se zdálo, že spíše šťastně odchází z království, než že prchá. V duchu zvažoval Alsasko nebo panství kolínského kurfiřta, a mezitím se přes Péronne, La Fère, Rethel, jímž nedávno prošel jako vítěz, a Bar-le-Duc zastavil v Clermontu, kde ho Senneterre, pohrdaje usneseními parlamentu, čestně přijal. Tam se dozvěděl o příznivé mysli kolínského arcibiskupa; takovému útočišti dal přednost před Alsaskem a proto zamířil do Sedanu, kde mu Fabert, Hocquincourt, Navailles, Montdejeu¹⁴ a Broglie¹⁵ nabídli statečnou a věrnou službu, aby ve Francii silnou rukou odporoval straně a neustupoval proudu zuřivců. On usoudil (není jisté, zda rozvážně), že doba takové obránce nepotřebuje, poděkoval a slíbil, že vzpomínka na nabídnutou přízeň u něho nezahyne; nic sladšího tento život nepřináší než náklonnost projevenou v protivenstvích. Raději chtěl být bezpečně nešťastný než přivést do nebezpečí už sužované království.

A protože se nemohl dostat na kolínské území jinak než přes španělské, vyžádal si od královny svolení, jak bylo spravedlivé a slušné, a když přijal průvodní listy od Leopolda a Fuensaldañi, jel přímo přes Cáchy; tam narazil na papežského nuncia Fabia Chigiho,¹⁶ s nímž vedl rozličné rozhovory o míru; s nesouhlasným smýšlením, odkud mezi nimi později nevím jakým kvasem vznikla nevraživost. Byl vyslán Antonio Pimentel,¹⁷ guvernér Nieuportu, s chorvatskou kohortou, aby kardinála čestně doprovázel. Španělé nabízeli všechno, aby otřásli jeho věrností, a byli by uspěli, kdyby nenarazili na statečného muže. Pimentel nadhodil i mír, jako by byl osudem určen k tomu svatému dílu; a snad by jednání bylo srostlo v dohodu, kdyby Sillery,¹⁸ vyslaný Condém do Bruselu, nebyl přetrhl útek už započaté tkaniny. Odtud Španělé doufali od Condého velké věci a věřili, že Francie je na poslední čáře osudu. Rozhovor byl tedy přerušen, aby z něho nevzešlo podezření u Condého, kterého, už si zavázaného, chtěli spoutat pevnějšími pouty, totiž těžit z našich škod, jak to Iberové dělávají, vždy s nešťastným koncem.

Unavený cestami a starostmi dorazil Mazarin bez úhony do Brühlu, sídla kolínského kurfiřta.¹⁹ Kurfiřt s předními z duchovenstva navštíví nového hosta a prosí ho, aby užíval jeho panství, jak velké bylo; vznešenost a vlídnost jsou věčnými znaky bavorského domu. Obojí zakusil Mazarin s rodinou, příbuznými a troskami ztroskotání. Hostitelé měli z takového příchodu stejnou radost jako příchozí a ta radost časem rostla, protože kardinál při pozdravech i lidí téměř nejnižších přidával jisté známky důvěrnosti, a pokud to dav přihlížejících dovolil, svěřoval svou osobu všem. Žádný věk, žádná nemoc, žádné pohlaví nikomu nezabránily nasytit oči neobvyklou podívanou; neboť v kardinálském rouchu, aniž by vynechal odznaky svého postavení, často chodil do chrámu. Děti ho poznávaly, mladí ukazovali, starci se divili, i nemocní se k němu plazili, aby ho viděli, a nechávali mu jen úzkou stezku.

Opusťme Brühl, na nějž žádné potomstvo nebude vzpomínat nerado, a vraťme se do Paříže, kde byl v královské radě nahlas přečten dlouhý Mazarinův list královně a hraběti de Brienne,²⁰ státnímu sekretáři. Zdrcen spiknutím nepřátel a závistí, když pravdě a jeho nevině nebylo nikde místa, smí si on, vypuzený a se zbídačenou rodinou vyhnaný, stěžovat u nejspravedlivější z královen; nevidí žádný konec zuřícího štěstí, ale musí den ode dne čekat krutější věci. Příklady nikdy nezůstanou stát tam, kde začaly, ale ať jsou přijaty sebeúzkou stezkou, razí si cestu k nejširšímu rozběhnutí. Nesmiřitelní soupeři, jimž vane příznivý vítr, ho oloupili, rozkradli vše a zuřili i proti nábytku a ostatním věcem, které dal přivézt z Říma k ozdobě Paříže. Za tolik prací, za tolik let služby nezískal nic kromě kardinálského klobouku, který ochotně a rád vrací; nehledá nic víc než úkryt, kde by skryl potupu; ale jeho věrnost nezlomí žádná síla bouře, i kdyby byl vystaven zjevnému nebezpečí. Účinný list obrátil některé k mírnosti; víc jich však rozpálil, neboť když viděli, kolik jich je, nabírali z toho odvahu.

Mazarin je v parlamentu plnými hlasy prohlášen²¹ vinným urážkou majestátu, rušitelem veřejného klidu, nepřítelem Francie: protože provozoval pirátství a z ministra se stal lupičem, když tak narušil obchod cizích lodí; protože převážel francouzský poklad do své Itálie; protože byl královně původcem vždy nejhorších rad; protože podle sebe utvářel mysl krále k počátkům vlády; přetvářkou prý zakrývá neřesti; nic není zkaženější než jeho mysl, protože není nic, kam by se dál hnal za odměnou, a hřeší-li, není soudní dvůr, jemuž by se zodpovídal. Přísně se zakazuje, aby se s ním kdokoli z Francouzů stýkal, pod těžkým trestem pro toho, kdo by jednal jinak. Broussel a Meusnier²² byli zvoleni, aby bystrou péčí vyšetřili Mazarinovy účty a propadli je státní pokladně; přistoupilo i to, že krutosti dávala příčinu lakota.

Ale kdo by si pomyslel, že se smíchá božské se světským a v kostelech se vyhlásí takzvaná monitoria, jimiž se pod hrozbou exkomunikace nařizovalo, aby se cokoli zjištěného o Mazarinově majetku vyzradilo vyslancům parlamentu? Ale velká věrnost, marně zkoušená, nebo nevinnost obstála. Bitault a Pithou²³ byli vysláni k hranicím království, aby v místech, kudy Mazarin prošel, vypátrali, co se pro něho vykonalo, a usvědčené potrestali; nebyl nalezen žádný vinný, ať pro nedbalost soudců, nebo pro ctnost podezřelých.

Hlavní starostí strany však bylo, aby král a královna neunikli. Proto střežili brány města měšťané před návratem princů a krátce po něm se souhlasem královny. Přesto je každou hodinu otřásalo nové podezření, vše bylo zavěšeno v nejistém nebo předstíraném strachu, takže v hluboké noci se bdělo nad spánkem krále a královny, nebo se aspoň zjišťovalo, zda jsou v lůžku. Ke zvětšení nenávisti k Mazarinovi se předstíralo, že se ho bojí; uzavřený spolek se jinak nemohl udržet. A abych vše řekl jedním slovem: aby našim zlům nikdy nic nechybělo, v obci, kde se kdysi soupeřilo ve ctnostech, soupeřilo se ve zločinech; nejlepším se sám sobě zdál ten, kdo byl nejhorší. Kde se jednou zbloudí od správného, rychle se dojde k propasti; bylo tedy zmítání a vlnobití, a nic pevného, kde nic nebylo připoutáno ke kotvě veřejného blaha. Hry se obnovovaly, ale hry, které pořádala ctižádost a krutost. Neochvějným úmyslem strany bylo srazit královnu z vozu a dohnat věci tak daleko, aby nastala znamenitá změna a v rozbouřeném moři se dalo lovit cokoli, jen když něco.

Tímto a podobným jsou Longuevillová, oba Bouillonové²⁴ a kdokoli z té klientely parlamentem zproštěni viny i trestu; ale především jsou princové prohlášeni za nespravedlivě uvězněné. Výsadou pařížského parlamentu je činit vinné nevinnými a nevinné zase vinnými, totiž zákony vyvěšovat a snímat a mít v týž den tytéž za nepřátele francouzského dvora i za jeho nejdůvěrnější rádce. Vlny nejvyšší a náhle bezvětří: tak tomu bylo od počátku národa a bude; živly se nemění; a tak se u nás vládne a bude vládnout bez konce; neboť jen Francie nebude mrtvolou.

Mezitím na Mazarina doléhal těžký osud; proti jeho návratu se usneseními, se souhlasem královny, přísně pojistilo; ba usnesením parlamentu byli z královské rady vyloučeni nejen cizí kardinálové, ale i domácí a jakoukoli duchovní hodností obdaření, podle zvyku přijatého u nejmoudřejších vládců (kdo by nepoznal Benátčany?), kteří takové lidi statečně a moudře ze svých věcí vylučují:²⁵ nelze dvojí věrností poslouchat krále i římského papeže; kardinálové, počítá-li se správně, nejsou nic jiného než purpuroví faráři, jimž přísluší péče o konzistoř, biskupům péče o stádo, které nelze bez škody opustit. Korintský se přimlouval, aby byli od vlády vyloučeni jen cizinci, aby klobouk, který ho už čekal, nezůstal bez ministerského úřadu, po němž prahl, a nezevšedněl v lidových starostech.

Arcibiskup z Embrunu d’Aubusson²⁶ jménem duchovenstva výmluvně hájil církevní imunitu; marným úsilím, protože bylo jasné, z jakého podnětu a popudu mluví; přece mu však od té doby rostoucí sláva razila cestu k dalším poctám. Hlavní síla řeči byla ve zveličování zásluh kardinálů o Francii, kteří se proslavili po celém světě památkami svých činů. Parlament odpovídal, že to už ví; ale tíž kardinálové měli nevázanou ctižádost a lakotu. To prý s sebou nese hodnost církve, že pohrdá božskými věcmi, usiluje panovat na zemi a vynikat nad velké panovníky, a kdyby mohla, i nad krále, a to vše podle podoby a příkladu římského dvora, který pýchou převyšuje vše světské. Jak se mohlo stát, že stroj vystavěný na tak slabých základech se cestami odporujícími ustanovení zakladatele vzepjal tak vysoko? Ačkoli je zjevné, že vyrostl štědrostí panovníků, je ještě jasnější, že se chová tak, že nabytou moc obrací proti samým dárcům a skrze své kanonisty a jiné vyslance nemyslí na nic jiného než na všestranné potlačení světské pravomoci. Na to už upozornili nejznamenitější muži a nelze dost vštěpovat, aby se uzdil nemírný postup, s jehož růstem se autorita kněží a k posvátné službě povolaných stane paní věcí a světská moc bude sloužit, což je potupné.

Nelze dost vychválit pařížský parlament, který vždy odvážně vystupuje proti církevním náplavám a potlačuje je, aby se fylakterie dál nerozšiřovaly; kromě francouzských radů a Benátčanů podléhá ostatní nezkušený svět marné pověře.²⁷

Jak tehdy osud Francie chtěl, všechno se hemžilo vzpourami při nadmutých myslích. I šlechta pořádala svá shromáždění a scházela se, rozesílala po provinciích dopisy a jakoby troubila k útoku a vztyčovala korouhev nové strany, aby naplnila míru: je třeba předejít veřejné pohromě; Francie je ztracena, s věcí veřejnou je konec; je třeba svolat stavy království, jediný lék proti hrozícímu zpustošení.²⁸ Královna to a podobné snášela, bojíc se i všeho bezpečného; vévoda Orleánský a Condé to schvalovali a podporovali. Parlament to odsuzoval jako nepřátelské své autoritě; princové nemohli dobře strávit drzost pařížského soudního dvora, který se jako rozhodčí království vměšoval do všeho s nejvyšší mocí. Odtud reptání velmožů, kteří to brali ke své újmě.

Ono shromáždění šlechty nepřestávalo pohrdat dvorem i shromážděním otců a přidávalo se k duchovenstvu; vzájemným lichocením se navzájem konejšili, jako by oběma záleželo na tom, aby království neutrpělo škodu; ale třetí stav, který řídí spravedlnost a zákony, se vzpíral a nepřipojoval se; a shromáždění šlechty i generální stavy, jak se říká v domácí řeči, se po velkých sporech rozplynuly, ačkoli už bylo zvoleno sídlo v Tours a kvůli tomu se už pamatovalo na levné potraviny v tom kraji.

Longuevillová přivedla ze Stenay s sebou mstivé Fúrie, skrze něž se klid, který byl na dosah, rozhořel v obludy a hydry nejkrutější války. Mezi prvními veřejnými činy zrušila svatební smlouvu bratra Contiho s dcerou Chevreusové. Chevreusová dobrovolně vrátila navrátivšímu se Condému listinu, jíž zavázal své slovo k budoucímu sňatku, a šlechetně prohlásila, že nechce takové věci vymáhat; a co jiného než velké lze čekat od rodu Rohanů? Že sňatek Enghiena s Mademoiselle d’Alençon, podepsaný oběma stranami slibem do budoucna, jak říkají právníci, se rozplyne v dým, rozhlašovala všude prozíravá Chevreusová; a výsledek dal ženinu slovu za pravdu. Nikdo se nedivil, že Longuevillová nepřivolila ke slíbenému spříznění, kdo znal povahu té ženy, která si skrze La Rochefoucaulda střežila bratra Contiho jen pro sebe: přivést do domu Condé dívku nikoli ošklivou, zrozenou z takové matky, která by s sebou táhla Korintského, se zdálo věcí plnou nesnází. Ale že Condé pohrdl Chevreusovou, Korintským a jejich přívrženci, jejichž moc u vévody Orleánského, v parlamentu a ve městě byla tak veliká, to zarazilo ty, kdo pátrali po dvorských věcech. Co měl v mysli, nevím; to vím, že z toho vyplynula nesčetná zla. Sestra, která od návratu převracela v duchu španělské sliby a byla zaujata pomstou i válkou, nedbala ničeho, jen aby bratra rozpálila a podráždila a královnu dohnala na poslední čáru osudu.

Princ mohl úlisností a lichotkami zavázat ty, kdo mu už byli oddáni; to však nebyla Condého norma; proto v téže době utrpěl ztrátu přátel. Bouillon, Turenne a nemálo jiných, dost a dost známých, se obrátili zády a přidali se ke králi, což bylo velké posílení, neboť štěstí je předem varovalo, aby otevřené zkratce k pevným věcem dali přednost před pěšinou. Když od Condého odcházela první volba klientů, kde král utrhl to lepší, zůstali Marchin, Bouteville, Coligny a Tavannes. To vše bylo odsuzováno jako nerozvážné; ale protože princ v duchu už odpadl a skrze sestru v Paříži, skrze Silleryho v Bruselu a skrze Croissyho²⁹ ve Stenay se už se Španěly dohodl, rozvážně zanedbal ty, o nichž s jistotou věděl, že se k němu nepřidají.

Se Španěly se nejednalo skrytě, ale otevřeně: cesta Condého kurýrů kypěla z Paříže do Bruselu a z Bruselu do Paříže; v jeho domě a v domě Longuevillové zněla jména Gabriela de Toledo a jiná iberská. Nikdy jindy si s králem nikdo nezahrával drzeji. V Marle na hranicích Pikardie u Vervins bylo shromaždiště, kde se sčítalo Condého vojsko, vyplácel žold a zapisovali verbíři;³⁰ rozumnější by bylo mít je u Loiry; tak by rozdělili královo vojsko a princ by všude hrozil jako obávaný soupeř. U Marle se však s Condého oddíly naložilo velmi zle; nestačily na královský útok a nakonec byly rozprášeny.

Nic nebylo nečekanější a nic lépe nesetřelo mlhu ze zaslepeného dvora než žádost o Akvitánii, na kterou Condé tak vroucně naléhal, že se z toho snadno poznaly jeho plány. Byla mu však povolena a Burgundsko dostal Épernon, zhoubnou výměnou.³¹ Zdálo se bezpečnější přivolit, než aby Condé, kdyby mu bylo odepřeno, měl jako správce zároveň Burgundsko, právem guvernérství sobě zavázané, i Akvitánii poslušností bojovného národa, který nedýchal pro nic jiného než pro Condého. Ale že zároveň chtěl Provence pro bratra Contiho a Auvergne pro vévodu de Nemours³² a tvrdil, že mu byly obě provincie slíbeny, jak to Condé učinil, to byl jeho první otevřeně smělý čin po vězení, jímž se pohrdáním ministerstvem veřejně ukázalo, že se pohrdá královnou.

Mazarin v Brühlu věděl vše a podle jeho předpisu záviselo u dvora vše, kde Condé vedl jeho věci, ne své. Nic účinněji nepodpořilo jeho návrat než takové podniky; a kdyby se byl princ Mazarinovi zaprodal, nemohl by lépe posloužit prospěchu toho muže, který by si byl za velké peníze koupil takové Condého počínání. Původcem toho, aby se Condému vše povolovalo, byl tedy kardinál, aby se odstranila záminka i k sebemenší urážce. Proto byli na jeho popud povoláni zpět i Séguier a Chavigny, oba Condému oddaní; onen nesnášel dobře přerušení hodnosti, tento byl bez konce dychtivý novot, jichž bohatou setbu opatřil lstivými radami; muž vychovaný mezi obraty dvora nemohl jako soukromník odpočívat.

Mezitím jsou Châteauneufovi, hlavně z Condého přičinění, odňaty pečeti a předány prvnímu prezidentovi parlamentu Molému,³³ bez porady s vévodou Orleánským, který z podnětu Korintského s přívrženci, Montrésorem³⁴ a jinými, vzplanul nejprudším hněvem a velmi těžce si stěžoval na královninu drzost, že si tolik osobuje. „Co bude dál?“ říkali. A Korintský došel tak daleko, že navrhoval vypáčit Molého dům a vyrvat pečeti.

Ubohé pečeti, které měly odměnit vykonanou nebo budoucí službu, bloudily sem a tam a už nebyly odměnou ctnosti, ale mzdou strany; tak trpké doby jsme viděli. Ve třech starcích tak pokročilého věku byla ctižádost tak živá a nestárnoucí! Châteauneuf tvrdil, že mu náležejí jako nespravedlivě vyrvané, Séguier si je chtěl ponechat jako právem dané, Molé je chtěl získat jako ten, kdo si je zaslouží, s váhou, jakou měl v parlamentu.³⁵

Mezi tím a podobným se Longueville se svou manželkou snášel velmi špatně, pro minulé i nové nenávisti, jejichž příčiny byly tím trpčí, že byly veřejné. Condé se vkládá jako prostředník k usmíření, či spíše proto, že pro tyto podniky Longuevilla potřeboval; ať tak či onak, usoudil, že je v jeho prospěchu učinit manželku poddanou manželovi. To provedl; ale protože mezi podmínkami uzavřeného smíru bylo hlavní to, že kněžna opustí Paříž, usadí se natrvalo uprostřed Normandie a nebude vzpomínat na staré Argy,³⁶ netrpělivá, že na takové věci přistoupila, uspěchala bratrovy plány, které měly propuknout teprve po měsících, aby se, když mezi dvorem a Condém rychle propukne předem promyšlený rozkol, vymanila z odchodu do Normandie; to bylo jejím vroucím přáním. Chavigny a La Rochefoucauld přáli ženským starostem a děsili Condého planým strachem: Korintský vede tajné rozhovory s Lionnem, které nemohou být princi než ke škodě; gardisté obcházejí v sousedství Condého paláce, jako by se k něčemu chystali; a podobné věci, které se výkladem obvykle zostřují. Nepokoj urychloval Chavignyho duch, měch rozkolu, ani ne tak aby Condého zachránil a vytrhl z nebezpečí, které nebylo žádné, jako aby si vylovil přízeň dvora a ukázal v rozbouřených věcech svou potřebnou službu. Takové bylo vždy smýšlení toho muže: užívat Condého ke svému prospěchu a nedat se Condém užívat; jakkoli se dostat k podílu na ministerském úřadu; zastrčený nečinností a zapomněním a jakoby pohřbený, toužil po světle a dni.

V noci se Condé uchýlil do nejbližšího svého sídla u druhého milníku za městem, jemuž říkají Saint-Maur,³⁷ jako by se vyhnul úkladům; s bratrem, manželkou, sestrou a předními přívrženci; vévodovi Orleánskému a parlamentu vylíčil dopisy příčiny odchodu. Královnu nečekaný odchod a předstírané nebezpečí znepokojily, ale rozvážně zasáhla do událostí a vyšla vstříc tomu, co hrozilo. Vyslala tedy k princi maršály Gramonta a Villeroye, dráždidla hněvu,³⁸ a tak se pokusila uhasit zapálenou pochodeň; k léku stačí vědět, kde a odkud je zlo. Maršálové se vracejí, ani nebyli poctěni rozhovorem, leda ve veřejném shromáždění.

Condé je tím nepovolnější, čím víc se ho bojí. Vše je pro něho nebezpečné, řekl, dokud vládne Mazarinův duch. Ten se otáčí v Servienovi, Le Tellierovi a Lionnovi; Brühl už není sídlem vyhnance, ale jeskyní Sibyly, k níž se odevšad sbíhají národy s otázkami. Mezitím princ zpravuje Španěly o věcech šťastně započatých, a své záměry už nestrojí tajně a zavazuje si přátele; přítomné svody, v nichž byl mocný, nepřítomné účinnými dopisy. Mezi ostatními se pokouší skrze mne³⁹ získat Longuevilla, ne že by si švagra tolik cenil, ale kvůli Normandii a kvůli pověsti u Španělů, jako by s sebou vezl nesmírnou sílu.

Marchinovi prodloužil velení v Katalánsku, protože mu byl zavázán přísahou; získal du Daugnona, velitele Brouage; ale velitelem vojska, kdyby došlo k válce, určil vévodu de Nemours; krví i skvělou povahou se Nemours hodil k úřadu, který mu měl být svěřen. Maršál La Mothe⁴⁰ se princi volně nabídl, nezapomínaje na nespravedlivé vězení, ale bez jakékoli náklonnosti ke Condému, o němž se domníval, že je v tísni štědrý na sliby, ale po překonání neštěstí zapomnětlivý. Bouillon často býval v Saint-Maur ze zvědavosti a hledal nějakou škvíru pro svůj prospěch. Nemálo jiných se radovalo ze zapáleného ohně a vázalo se ke Condému falešnými pouty, aby se potom tím dráže prodali dvoru. Mezitím byly rozdány peníze na najímání vojáků; a ti, kdo je přijali, nesplnili sliby, ale odešli domů zdolávat svou chudobu; v Akvitánii to princ potom zakusil ke své velké škodě.

Povolán do Saint-Maur, dostavil jsem se k princi a byl jsem přijat chladně, protože jsem bez jeho vědomí ujistil královnu o Longuevillově věrnosti. Přesto jsem neodmítl spěchat do Rouenu k Longuevillovi, jak si to sám princ přál, abych ho, pokud možno, strhl na stranu, toho smrtelníka nejistého a nerozhodnutého sám sebou, a vymohl jeho manželce, Condého sestře, svolení uchýlit se do karmelitánského kláštera v Bourges po dobu této zlé konstelace; na odchod do Normandie už se nemělo myslet, když se scéna věcí změnila.

Když mi královna předem dala svolení, sešel jsem se s Longuevillem, a po poradě bylo rozhodnuto povolit manželce volný průchod a vyměřit jí roční důchod. V tom si manžel nečinil násilí, neboť se radoval, že je odstraněna, a měl být tak volný ve svém guvernérství; ona se spokojila s klášterním úkrytem v Bourges, který pak vyměnila za Montrond a nakonec za Bordeaux, kde, mocná ve věcech, vše převracela podle své vůle, zapomínajíc na manžela. Potom, unavená tolika strastmi, když se horlivost stran řítila k horšímu, přimkla se jedině k manželovi, žila svorně, přijala způsob života, který jí byl ke cti, ke slávě a k příkladu, a nepřivlastňovala si z vysokého rodu nic než svatost mravů s úctou k náboženství, skromná v oděvu i v družině; a nakonec s takovou pověstí prostoty a čistoty, že bys pochyboval, zda bylo účinnější vždy žít podle normy svatosti, nebo dobře užít příležitosti k pokání a přivést rozjitřenou mysl ke zdraví.⁴¹

Longueville nevěděl, k jakému rozhodnutí se odhodlat. Následovat švagra, prince, přes úžiny a útesy, do nichž se pouštěl, pokládal za nebezpečný hazard; opustit ho za ještě nebezpečnější, protože kdyby byl Condé zničen, Longueville by zůstal kořistí. Po návratu sděluji královně, že jsem shledal vévodu de Longueville stálého ve věrnosti dlužné králi; ale že nemůže dost strávit, aby byl Condé zdrcen, jehož neštěstí by bylo i jeho neštěstím; proto pokorně prosí královnu, aby svou rozvahou mírnila podniky snad troufalé, ale nevinné; aby nehnala statečného a dobrého prince do propasti a nevyrazila mu z mysli úctu; nečiní to z vlastního podnětu, jsou při tom nejhorší povahy, které zlovolně volají déšť, protože jejich úděl je živit se nepokoji. Je tedy třeba jednat pomalu; malé odklady mají velké výhody; lze se zachováním majestátu vyhovět pohnutému princi. To a podobné jsem vyložil a královna to klidně vyslechla, rozhodnuta válku nevyvolávat, ale ani se jí nebát. K vyvolání pozdvižení by zbývalo víc času, kdyby Condé nezavázal své slovo Španělům a kdyby ho sestra s Chavignym nepostrčili, jako by se zdráhal a nechtěl.

Mezi vévodou Orleánským a Condém proběhla rozličná setkání v místech blízko města, neboť ani Condé nechodil do Paříže, ani vévoda Orleánský do Saint-Maur. Vévodovi Orleánskému nevadila Condého tvrdošíjnost ve vypuzování Mazarinova ministerstva, totiž triumvirátu, o němž jsem se už zmínil, ale vadilo mu, že viděl prince ponořeného do občanské války, od níž se Gastonova mysl vždy odvracela. Proto ho konejšil a žádal jako dar odklad. Condé se vymlouval na hrozící nebezpečí a na to, že den ode dne sílí rady pro něho zhoubné; je třeba se postarat o bezpečnost a nečekat, až se zle zhojená jizva znovu otevře ve smrtelnou ránu. Mezi nezhojitelné nemoci je třeba počítat hněv královny; je Španělka, a což je horší, mazarinovka.

Vévoda Orleánský se u královny i u parlamentu snažil, pokud mohl, vše mírnit. Parlament hlasoval o vypuzení Serviena, Le Telliera a Lionna a o jejich odstranění z veřejných věcí. Královna se podřídila smýšlení vévody Orleánského a parlamentu, neboť umírňování bylo marné. Le Tellier se vzdal první: „Bůh chraň,“ řekl, „abych se z ministra stal kamenem úrazu; má-li se svornost koupit touto cenou, ať se koupí; odcházím dobrovolně a rád.“ Totéž Servien a Lionne, kteří se ucházeli o Condého přátelství a o nichž se nevěřilo, že by mu byli nepřátelští. Odcházejí tedy, každý sděluje královně své rady.⁴² Když Condé uslyšel o odchodu ministrů, vrátil se do města a do svého domu, přišel nejprve do parlamentu, poděkoval otcům a nabídl sebe i své věci; přitom stále osočoval Mazarina, který byl marně vypuzen, nechá-li po sobě ještě horší duchy. Parlament schválil princovu pevnost, ale napomenul ho, aby jednal umírněněji a nepopouzel proti sobě nenávist dvora, víc než dost nepřátelského.

A protože už připravil veškerou okázalost pro guvernérství Akvitánie a slavnostní vjezd do Bordeaux, předvedl ji před odchodem v Paříži. Viděl bys po ulicích Condého, jak jede v kočáře celém se třpytícím stříbrem, s početnou družinou, odloživ smuteční oděv, zářícího novými šaty; přitom však nebyl při králi, ale při vévodovi Orleánském a v parlamentu. Odtud zlé řeči dvořanů; lid se však obdivně hrnul za ním jako roj a hleděl na skvělou družinu pážat. Přihodila se věc sice náhodná, ale taková, která mohla propuknout ve velkou pohromu: zatímco princ s touto okázalostí zvolna projížděl královnin dostih, jemuž říkají Cours, jel tímž dostihem s malým průvodem král k řece se koupat.⁴³ „Co kdyby,“ říkali dvořané, „král povolal Condého k sobě, a kdyby se snad vzpíral, poručil na něj vztáhnout ruce?“ Zlověstný den by byl spatřil něco strašného a dostih by byl svědkem velké pohromy mnohonásobnou smrtí; neboť okolní místa byla plná ozbrojených Condého klientů. Je podivuhodné, že za občanského pozdvižení, při nadmutých myslích a vzájemné zuřivosti, nedošlo k žádnému pohřbu, ale že se bojovalo slovy a hlasy jako tajnými podkopy a krev se neprolila, leda v řádném šiku.

Přesto mnozí reptali, že si Condé zahrává s králem a královnou. Proto vévoda Orleánský, těžce pohnutý, který se vždy štítil krutosti, dovedl prince jakoby proti jeho vůli do královského paláce, kde byl oběma Veličenstvy chladně přijat a odešel s pevným úmyslem nikdy se nevrátit; a nevrátil se, leda po uzavření míru, po dlouhé době. Princ se však postaral, aby mu v královském paláci nebylo učiněno násilí: palác byl z obou stran obklopen silnými stanovišti, takže při nejmenším zdání nepokoje by se královský palác prolomil a hrozilo by strašné krveprolití. Vévoda Orleánský také Condému ukázal pod šatem skrytou dýku, jíž by probodl prvního útočníka; v to železo měl Condé v duchu malou důvěru, největší ve vojácích ukrytých v sousedství.

Věci byly ve stavu nejhorším. Condé se čím dál víc oddával Španělům, což bylo zjevné; a už se občanská válka nestrojila potají, ačkoli Conti v parlamentu proti obyčeji přerušil Molého, protože prohlásil, že se vše chystá k občanské válce; jako by se tím Condému činila křivda, který prý, jak říkal bratr, nedýchá pro nic jiného než pro svornost a slávu království. Zdálo se podivné, že mladík pronáší takové věci uprostřed shromáždění otců při tak zřejmé válečné přípravě; ale to přerušení bylo z cizího podnětu a prezident parlamentu Molé je přísně pokáral s napomenutím, že princové z královského příbuzenstva nejsou v parlamentu ničím jiným než rady.

Čím víc se Condé, jeho bratr a přívrženci zlobili, tím víc se zdálo, že uznávají vinu, která by, kdyby se jí pohrdlo, spíše zapadla. Smutná byla ta myšlenka a výčitka, buď proto, že velikost nedokončeného díla ještě nebyla chápána, nebo pro vrozený odpor k věci, kterou odsuzují práva a zákony; svědomí pustošilo vyburcovanou mysl. Nebáli se ho ani tak jako pověsti, která předcházela nedozrálým věcem.

Královna, zpravena o Condého plánu, který den ode dne nějakou škvírou propukal, aby nemohla být právem obviněna z liknavosti, odvážně povolala parlament a dvorské velmože, a když se důstojně sešli v početném shromáždění za přítomnosti vévody Orleánského a Contiho (Condé, předem zpraven, nebyl přítomen), byl skrze Brienna, státního sekretáře, nahlas přečten spis tohoto znění, roku 1651, 17. srpna:⁴⁴ Zdá se jí tvrdé, že po tolika usneseních proti kardinálu Mazarinovi, jimiž byl úplně vyloučen z jakéhokoli styku ve Francii, zle smýšlející přesto nepřestávají a vždy berou od Mazarina záminku k odpadnutí; proti němu nejen potvrzovala už vynesené rozsudky, ale prohlašovala, že vůlí krále je, aby se věřilo slibu, který znovu dávala pevný a stálý, o Mazarinově věčném vyhnanství bez jakékoli naděje na návrat. Nelze však už dále tajit zlé podniky prince de Condé, který po tolika starých i nových dobrodiních, jež mu byla prokázána, otevřeně začíná a tká dál osnovu vzpoury se zjevným pohrdáním královským majestátem. Už druhý měsíc sedí ve městě a krále neviděl ani nepozdravil, leda jednou povrchně; v parlamentu i všude jinde šíří zlovolné řeči, haní vládu, ač je správná, aby znepřátelil národy a zmenšil poslušnost; opevnil své pevnosti, připravil vojsko v provinciích, jejichž obyvatele si získal, připravené odpadnout podle jeho vůle a pokynu; se Španěly v Bruselu vede bez konce otevřený styk; ze Stenay nevypudil nepřátelskou posádku, což bylo podmínkou propuštění; vojsko v Marle poslouchá vždy jen rozkazy prince, ke škodě a hanbě královského vojska; královští přeběhlíci se přidávají ke Condého lidem, kde místo kázně vládne loupež a pustošení po Champagne a Pikardii jako po nepřátelském území. To vše je krajnost, kterou nemůže strávit, leda by odhodila kormidlo království, což by se jí jednou vyčítalo. Ať tedy svobodně vysloví své mínění, zbývají-li nějaké stopy oddanosti ke králi. Těmito spravedlivými stížnostmi ulevila své mysli, tím spíše, že do dvaceti dnů má podle zákonů složit králi účty ze své vlády, až dosáhne let zletilosti.

Všichni v jediném mlčení zadrželi své mínění. Jen Conti odpověděl: to vše je dílem nepřátel, které jeho bratr snadno vyvrátí.

Mezitím se živily rozbroje, podle toho, jak se kdo obracel ke svému prospěchu. Živili je dvorští otroci, jejichž zvykem je chválit nebo hanět všechno čestné i nečestné; předstíraně a pokrytecky, kvůli zisku, našeptávat do uší. Pouhé zdání oblíbené služby nemůže mít žádnou důstojnost, a jím se prodává i opatrný a nejlepší panovník.

Když byli Servien, Le Tellier a Lionne odstraněni, měli Villeroy a Brienne stín rady, ne moc. Zongo Ondedei⁴⁵ z Pesara, Mazarinovi především oddaný, který se odvážil následovat spíš osud uprchlíka než svůj, vykonal mnoho odvážně a vážně, co by se právem vyrovnalo starostem prvního ministra. Ale pro vinu cizinectví nemohl postoupit dál, a proto prosazoval své věci podkopy. Veřejně byli určováni Châteauneuf, Molé a La Vieuville.⁴⁶ Onen jako ten, kdo se chystal k nejvyšší správě; tento jako strážce pečeti po opětovném odstranění Séguiera, který byl jako míč střídavě házen sem a tam; a poslední byl určen pro státní pokladnu. Lidově se jim říkalo Barboni,⁴⁷ protože jejich šedivé brady bujely hustými vousy a nosní dírky chloupky jako křovím; Condé je nenáviděl, jak se bude vyprávět.

Mezitím však dvůr a parlament zaměstnával Mercœur, který, sotva s královniným souhlasem, odletěl do Kolína a skrze arcibiskupa kurfiřta oslavil svatbu s Mazarinovou neteří Manciniovou;⁴⁸ taková byla jeho víra v Mazarinovu přízeň. Parlament byl těžce nepřátelský zakázanému sňatku, nejvíce z Condého popudu. To vše vycházelo podle přání a byla to silná příčina k urychlení podniků, protože se vytýkalo, že Mazarin stále vládne. Condé usoudil, že je v jeho prospěchu smýt vpálenou skvrnu, ani ne tak kvůli užitku, který by z toho měl, jako k ponížení a zesměšnění královny a nepřátel. Vynutí si tedy od vévody Orleánského svědectví, jímž byl očištěn od vznesených obvinění. To bylo přečteno v parlamentu: vévoda Orleánský dosvědčuje, že vojsko je drženo v Marle s jeho souhlasem, neboť tam poslal Valona,⁴⁹ aby velel Condého i jeho vlastním oddílům, ne Senneterra, zaníceného mazarinovce; to může jako generální místodržící království. Pokud jde o Stenay, Condé mu vždy nabízel svou službu, aby Španěly vypudil buď násilím, nebo úskokem; jedním slovem, na princi nepozoroval nic než správnou mysl, oddanou králi a království. Prohlásit ho za vinného urážkou majestátu pro styky s nepřítelem je věc unáhlených rad, o nichž, jak tvrdil, nevěděl dříve než několik hodin předem.

Takový spis vévody Orleánského královnu zasáhl, ale jako nejzkušenější v přetvářce potlačila své city. Vévoda Orleánský se za čin omluvil a slíbil, že to je poslední laskavost, kterou Condému slibuje; nechce živit rozbroje. Ačkoli se parlament i vévoda Orleánský klonili k Condého nevině, princ chtěl nepřátele zdrtit. Vydává tedy opravdu skvělou odpověď. Po spise vévody Orleánského obhajobu nepotřeboval; aby však čelil rozšířeným pověstem i svědomí, měl říci těchto pár věcí: nedrží ve Francii nic než to, co mu zanechal otec. Stenay a Clermont jsou náhradou za úřad admirála, který na něho právem připadl po smrti vévody de Brézé, jeho švagra. Po třináctiměsíčním nezaslouženém zajetí se propuštění nenazývá dobrodiním, ale spravedlností. Nemůže být vyloučen z královské rady, jejíž hlavou byl jeho otec určen závětí nedávno zesnulého krále. Své síly nezakládá na žádných pevnostech, když Mazarin skrze své klienty drží pevnosti celé Francie. Vojsko, které má v Marle, není tak k zošklivění, když Francie takovým kohortám vděčí za největší část vítězství, a stojí na rozkaz vévody Orleánského, který nad nimi má zákonnou moc. Burgundsko, kde měl uložené jmění, vyměnil za Akvitánii, aby ubohá provincie byla zbavena Épernonovy nemírné vlády. Opevněná města v Burgundsku si právem ponechal, neboť je jeho otec koupil se souhlasem a schválením krále; nic mu na oplátku v Akvitánii darováno nebylo. Servien, Le Tellier a Lionne, kteří zastupovali Mazarina, byli právem odstraněni za potlesku parlamentu. Že přestal chodit ke králi a do jeho rady, to všichni rozumní chválili, protože královna otevřeně důvěřovala jeho nepřátelům; musí se chránit před jejich úklady, aby znovu nepadl do sítí, které už zakusil. Styky s nepřáteli, které se mu tolik vyčítají, nemají jiný účel, než vyvést Španěly ze Stenay, což bylo jeho přáním od samého okamžiku navrácené svobody. Vše ostatní odkazuje na vévodu Orleánského, jímž je třeba buď pohrdnout, nebo mu věřit. Aby on, princ královské krve, byl na královnino naléhání prohlášen za vinného urážkou majestátu, je nesnesitelné a nestrpí to; je třeba vyšetřit původce tak krutého plánu: buď ať to dokážou, nebo ať jsou potrestáni; on se nakonec se vším podrobuje parlamentu a jeho rozsudku. Condé, aby smyl zločiny, byly-li nějaké, a odvrátil zlé reptání, hájil svou věc v parlamentu, velmi těžce si stěžoval na vyrvanou čest a usilovně prosil otce, aby mu byla navrácena. Vál mu příznivý vítr, proto tím neohroženěji a obšírně útočil na původce, kteří v nesmiřitelné nenávisti vymysleli tyto hrozné věci k šíření veřejných rozbrojů, ačkoli by měli být světu mírem.

Korintský, když zpozoroval, že se na něho dotíravě útočí, povstal a odpověděl: nevykonal nic jiného než s ohledem na veřejné dobro a co se sluší na rozumného muže, který nikdy neporušil dané slovo. Condé řekl, že se diví, že se někdo odváží přít s ním, princem královské krve. Korintský odsekl: dobře ví, co se takovému princi dluží; ale na tom místě se čistá poslušnost prokazuje jen králi a každý má svobodu. Otcové hřměli a předvídali, že rozhořčení propukne v hrozný zločin, neboť soudní dvůr nebyl obklopen, ale naplněn věncem ozbrojenců, před očima radů; obě nepřátelské skupiny hrozily všemi druhy zbraní něčím strašným. Na jedné straně Condého lidé, na druhé Korintského, s tasenými meči si hrozili; žalostný pohled na palác.⁵⁰ Za guiských časů by se bylo došlo do krajnosti; v našem věku mnoho slov, ale suchých, bez krve, buď proto, že kometa nekrvavá vdechovala mírnost myslím, nebo že se každý bál v pochybném a nejistém nebezpečí.

Molé, první prezident parlamentu, prohlásil, že je to místo majestátu, ne hádky; vzájemně si hrozící shromáždění je třeba z obou stran rozpustit; otcům je třeba ponechat svobodu hlasování. A obrácen ke Condému: „Je na tobě, abys příkladem ukázal cestu úctě a cti, kterou dlužíme tomuto shromáždění.“ Condé bez prodlení uposlechl napomenutí a poslal La Rochefoucaulda ke svým lidem, aby odešli. Korintský o totéž požádal své; při návratu ho však La Rochefoucauld zachytil mezi křídly dveří a veřejemi a ten, téměř rozdrcený ve dveřích, by se byl stal hříčkou zuřivců, kdyby svým vstupem nevysvobodil sevřeného preláta Champlâtreux.⁵¹ Odtud vznikla těžší hádka mezi Korintským a La Rochefoucauldem a jejich přáteli. Tato hnutí myslí byla utišena bez krve; kdo by tomu v tak výhrůžné době věřil?

Vévoda Orleánský mírnil sílící nevraživost; Korintský už nechodil do parlamentu, Condé pak jen s malým průvodem. Takové jsou mravy Francouzů, že každý raději padne veřejnou zkázou, než aby byl pošlapán svou.

Druhého dne Condé, když se vracel z paláce domů, narazil uprostřed ulice na slavnostní procesí, jehož průvod podle zvyku uzavíral Korintský, skvělý v arcibiskupském ornátu. Condé se uctivě zastavil a nechal se Korintským poznamenat křížem a očistit požehnáním.⁵² Okolo stojící lid skřípal zuby a byl připraven při nejmenším pokynu obětovat arcibiskupa procesí; ale výhrůžná slova, nejisté reptání, žádný boj. Řekl bys, že nebe hřmí z mraku bez deště.

Condé, neumějící bojovat po ulicích, převracel v duchu větší věci; mezitím je usnesením parlamentu zproštěn vznesené obžaloby jako křivé, a to na prosbu královny.⁵³ Co by se mohlo bezmocí vyrovnat tehdejší slabosti královské moci? Co měla žena dělat? Trpělivě snášela, co nemohla napravit.

Někteří soudili příznivě o budoucím klidu, když bylo odstraněno tolik překážek. Znovu však zaměstnaly nepokoje, když vznikl nový rozkol kvůli Barbonům. Byli to tři smrtelníci: Châteauneuf, Molé, La Vieuville. Ty Condé nenáviděl: prvního jako nepřítele své krve, jak říkal, kvůli rozsudku vynesenému v Toulouse nad Montmorencym;⁵⁴ druhého jako uraženého, protože on sám dal přednost Violeovi před Molého synem Champlâtreux;⁵⁵ posledního, La Vieuvillea, jako podstrčeného Mazarinovi úskoky Palatinové. Tito tři odepsaní starci prý, když v nich vyhasl plamen věku, ožívají ohněm skrytým pod zrádným popelem, nezhojitelní ve dvorské ctižádosti; nejsou kardinálovi oddaní, ale zotročení, horší než Servien, Le Tellier a Lionne. Prince nejvíce pohnul případ Maisonse,⁵⁶ který byl takto odstraněn z pokladny a od něhož Condé díky Chavignyho přičinění dostal množství peněz, které mu byly dluženy, a to i z pohledávek jinak nedobytných.

Pro Condého nebylo spravedlivější příčiny rozhořčení, a to popře jen ten, kdo nevstřebal mravy vkrádajícího se barbonismu. Cokoli si však princ z toho důvodu stěžoval, znalcům běhu věcí bylo zjevné, že se radoval, že mu tak byla dána záminka k odchodu, po němž nejvíce toužil, už zastavený Španělům a tolika přátelům.

Ale blížil se den zletilosti, jehož slavnosti se Condé neměl za povinna účastnit, protože takové slavnosti bývají nejednou poskvrněny ukrutnostmi; čestně však nepřítomen být nemohl. Užije mé služby,⁵⁷ abych přemluvil královnu, že je ve veřejném zájmu, aby se sešel s Longuevillem kvůli projednání velkých věcí. Longueville se vyhýbal Condého rozhovoru, aby nebyl pozvolna dohnán k nebezpečnému spolku; já jsem ho pohnul, aby ke schůzce přivolil, když jsem ho dopisem úzkostlivě upozornil, že to od něho žádá královna. Trie, Longuevillovo sídlo, vzdálené od města den letní cesty směrem k Normandii, bylo místem určeným ke schůzce, s rozličným cílem. Condého cílem bylo slušně se vytratit ze slavnostního dne a zároveň strhnout na stranu Longuevilla, který dosud skrze mne sliboval dvojznačné věci; cílem toho druhého odvrátit prince od podniků a poslouchat královnu, která ve skutečnosti ani schůzku, ani její výsledek nebrzdila, jednala předstíraně a ne nerada se dala oklamat vlastní zradou. Do Trie tedy přijíždí první Longueville a k večeru Condé s malým průvodem; cestu konal přes Pontoise, kde shromáždil silný a statečný oddíl, aby unikl léčkám, kdyby nějaké byly nastraženy. A tušení neklamalo: sotva se totiž rozšířenou pověstí dozvěděli, že princ jede přes Pontoise do Normandie, nabídla vévodkyně d’Aiguillon, která měla v Pontoise velkou moc, královně svou pomoc k zachycení Condého, a Harcourt přislíbil, že to také učiní. Královna odmítla, buď proto, že to vylučovala nepříznivost času a místa, nebo že se bála horších věcí.

Král s královnou přišel do parlamentu sedmého září 1651⁵⁸ se slavnostní okázalostí. Ona krátce vylíčila svou vládu a předává otěže synovi; poklekla k políbení ruky, ale král to slušně odmítl, políbil matku a poděkoval jí, že přes tolik mělčin a útesů, přikována ke kormidlu, vedla plavbu bezpečně. Více řekl kancléř Séguier, navrácený do dřívější hodnosti; ale nejobšírněji vylíčil první prezident Molé přestálá nebezpečí a naději na příští klid. Když se shromáždění rozešlo, vrátili se s toutéž okázalostí do královského paláce, kde královna jako dosud stejným způsobem řídila vše; proto není třeba označovat tuto epochu začátkem nové knihy, neboť se ve způsobu vlády nic nezměnilo.⁵⁹ Prvním ministrem je jmenován Châteauneuf, strážcem pečeti Molé, superintendantem financí La Vieuville. Obvyklá blahopřání a horlivost přátel se jako každá novota vyčerpaly v lichocení. Séguierovi se poděkovalo a znovu slíbilo, že bude navrácen v plná práva; zdálo se, že to přijal jako spravedlivé a dobré; neboť ačkoli všude zakoušel samé štěstí, když ho potkalo něco nepříznivého a nesl to statečně, poskytl tím látku k chvále.

Prvním činem nového panování bylo napadnout jako nepřátelské Condého vojsko u Marle, městečka ležícího mezi Guise a Vervins; část byla rozprášena, někteří padli, část hledala útočiště ve Stenay, azylu ubožáků, pod velením Tavanna. Vévoda Orleánský se všemožně snažil vymoci jako dar lhůtu tří dnů, ale bylo mu to odepřeno. Odtud byl počátek občanské války, kterou vylíčím v následující knize.

Že se Condé nezúčastnil inaugurace krále, zarazilo mysli všech. Conti, než se průvod vydal na cestu, odevzdal králi bratrův list, v němž omlouval nepřítomnost a sliboval neporušenou věrnost; král ho přijal s pohrdáním a nečetl ho.

Když to uslyšel v Trie, Condé předstíral bezstarostnou tvář, aby si naklonil Longuevilla, který tvrdil, že to vše královna obrátí k lepšímu, a moudrými radami odvracel prince od občanské války: pro jmění zanechané otcem, pro majetek uložený u spolehlivých dlužníků a v neklamných statcích, pro úřady a guvernérství; pro nejistotu náhod a dlouhé královy ruce, jehož věk roste k pomstě. Občanská válka je divoká a hrozná šelma, věčně pohlcující své následovníky; tento zločin má do sebe, že ty, které poskvrní, si rovná. Sami rádcové se dobrovolně vrátí k poslušnosti, unavení přítomným stavem, a nenáviděnou zradou odhalí klam. Až spotřebují peníze přijaté na válečné výdaje a jejich rodinné tísně se trochu zmírní, brzy přivolají novou žebravost. Od krále svítá naděje na jmění, úřady a pocty; on nic takového nemůže, jen slibovat, ne plnit; odtud se rodí bezmocná nechuť v myslích těch, kdo se nyní zdají pochodněmi občanského rozbroje. To a podobné říkal Longueville; tvrdím to tím odvážněji, že jsem to slyšel jen já.⁶⁰

Condé, s myslí zatvrzelou k válce, takovými radami pohrdl; spíše začal odhalovat své plány, síly a spolky se Španěly a Angličany už uzavřené, velmože království sobě oddané, budoucí odpadnutí Marchina a du Daugnona; že vévoda de Nemours bude výsadou krve velet vojsku, kdyby ho samého stihla nemoc. „Vztyč,“ řekl, „korouhev uprostřed Normandie mezi ochotnými národy, z nenávisti k Mazarinovi, kterého královna dychtivě očekává a který přijde, až parlament bude oklamán a jeho usnesení pošlapána. Co můžeš čekat, odtržen ode mne, než pohromu a zkázu? Nejprve napadnou mne, na tebe se pak vrhnou snáze, neboť ti závidí guvernérství blízké městu a Mazarin si je určil pro sebe.“ Longueville odsekl: pevnosti, které má v Normandii, jsou slabé, nezajištěné ani potravinami, ani vojskem; nemá žádné peníze, ale autoritu den ode dne otupělejší, na níž stojí mocné války. „Tedy,“ řekl Condé, „mě opouštíš a necháváš pomstě.“ Longueville, pohnutější: „To neudělám,“ řekl; „ať raději zahyne všechno mé; přes jakákoli protivenství půjdu s tebou jako druh a se všemi silami budu s tebou podstupovat nebezpečí.“ Spojili pravice a slíbili si vzájemnou věrnost. Princ dodává, že peníze dodají Španělé a vojsko Angličané. Při anglickém jménu se Longueville, potomek Jana Dunoiského,⁶¹ který slavně vyhnal nenáviděný národ z hranic Francie, zachvěl. „Raději,“ řekl, „budu na své náklady verbovat vojáky. Ale přenese-li se tíha války nejprve na mne, nestačím ani na polovinu královského náporu.“ Condé odpovídá: „Budu při tobě a přiletím ti na pomoc obklopen dvěma tisíci vybraných jezdců.“

Ať už byl Longueville vnitřně pohnut, nebo neměl dost síly odepřít Condému do očí cokoli, slíbil vše, a to jen za přítomnosti mne samotného. Princ se radoval, že tím přidá spolku váhy a že jeho pověst vzroste u Španělů a Angličanů; ale když viděl, že je mu vše nepřátelské, chystal se vytratit cestou co nejbezpečnější. Po skončení rozhovoru v Trie se uchýlil do svého Chantilly a vyhnul se průjezdu Pontoise, ne z marného strachu před léčkami. Já jsem se vrátil do Paříže, abych podal královně zprávu o setkání a po pravdě řečeno, Longuevilla jsem ušetřil. Kdyby se totiž rozhlásilo, jakou věrnost Condému slíbil, obrátil by se první nápor dvora na Normandii a guvernér provincie by byl během měsíce zahnán do úzkých. Princi by to nebylo nevhod, neboť jemu, kterému jinak hrozilo, že bude zdolán, byl i sebemenší časový odklad velikým darem.

Když jsem přišel k princi do Chantilly, zastihl jsem ho ustaraného, protože při samé přípravě války se nedostávalo ničeho. Žádné peníze, žádní najatí vojáci, tábor i rozmístění ležení nejisté; od Španělů jakás takás naděje, od Angličanů žádná, neboť Cromwell,⁶² vychytralý jako málokdo, nic jistého neslíbil. Nikdy nebyla tak veliká stavba vztyčena na tak slabých, tak vratkých základech.

Když jsem s princem rozmlouval v lese u Chantilly, přijel od Longuevilla posel s dopisem, v němž vévoda tvrdil, že v Normandii nemůže nic podniknout, dokud nebude mít v rukou sto tisíc tolarů, které mu Condé dlužil, a klenoty své manželky, aby jejich zastavením sehnal nějakou sumu na první válečné výdaje.⁶³ Od té chvíle Condé usoudil, že od Longuevilla nelze čekat nic než věci vždy dvojznačné a prázdné. Vždyť ani manželka nehodlala dát muži klenoty, které sama v takovém zvratu věcí potřebovala, ani princ nemohl vrátit dlužné peníze, když jich neměl dost ani na vlastní cestu do Guyenne. Přesto slíbil, že se postará, aby je Španělé štědře poskytli. Longueville to pokládal za planý slib a byl by je odmítl, i kdyby mu je dali, pevně rozhodnut nepřejít na žádnou stranu, nýbrž číhat na příhodnou chvíli a přidat se ke Condému, jen bude-li vítězem.

Princ, který už nesnesl zhoubné prodlení, předložil královně prostřednictvím rozvážného muže spravedlivé podmínky smíru, aby využil příležitosti k bezpečnému odchodu, dokud bude dvůr konejšen lstivými sliby. Zatímco tedy královna věnovala těmto návrhům pozornost, on spěšnými pochody přešel Loiru u městečka Sully a s několika jezdeckými eskadronami přispěchal do Bourges.⁶⁴ Slavné město, pamětlivé mírného pobytu jeho otce, přijalo prince se všemi projevy ochotné poslušnosti; tytéž projevy pak mělo prokázat i blížícímu se králi.

Vévoda Orleánský, nic nenechávaje nevyzkoušeno, poslal do Augerville posla, aby Condého, už se řítícího vstříc válce, odvolal a jménem královny mu nabídl spravedlivé podmínky: totiž aby svobodně zůstal ve svém guvernérství v Guyenne a aby vojska, o něž tolik pečoval, dostala stálé ubikace a byla bezpečná před jakýmkoli násilím a útokem; za to se vévoda Orleánský zaručoval jako ručitel. Condé mohl a měl na tyto podmínky přistoupit. Kdyby se totiž kardinál vrátil, byl by princi, opírajícímu se o tolik pevností, povolil cokoli, a Condé by navíc měl přízeň parlamentu, kterou by si tímto způsobem získal; a kdyby Mazarin pozbyl veškeré naděje na návrat, byl by si Condé zavázal celou Francii, která se občanské války děsila. Ale Štěstěna, paní věcí, jež se vždy těší z krutého díla, nejlépe uvážené záměry zmařila.⁶⁵ Posel vyslaný vévodou Orleánským nezamířil do Augerville v kraji Gâtinais, kde tehdy Condé byl, nýbrž hloupým omylem do Augerville v Beauce;⁶⁶ z toho vzešla nejedna pohroma. Mezitím prince v Bourges zastihl jménem vévody Orleánského Croissy⁶⁷ a předložil mu zmíněné podmínky.

Condé odpověděl, že bez porady s bratrem Contim, sestrou Longuevillovou, Nemoursem a La Rochefoucauldem, kteří byli nablízku v Montrondu,⁶⁸ nemůže nabídnutým podmínkám přisvědčit. Sdělil jim tedy celou věc. Všichni jednomyslně odmítli jako lstivé vše, co Croissy přinesl: Guyenne už otvírá náruč očekávanému a milovanému princi; všude vše vře v jeho prospěch, všude se najímají vojáci; Brouage a Blaye jsou připraveny odpadnout; španělská vojska už zvedla kotvy u pobřeží Guipúzcoy; nic není hanebnějšího než svěřit se takovému míru, neboť co lze čekat od vévody Orleánského, když byly smlouvy porušeny? Má snad být tolik šlechty připravené k válce, tolik vojevůdců, tolik lidu už ve zbrani takto oklamáno? Železo se má kout, dokud je žhavé; odklad, když je vše připraveno, vždy uškodil. Tomu a podobným řečem dodal ohromnou váhu dopis Chavignyho,⁶⁹ který prince vážně pobízel k válce: odklady se navrhují jen proto, aby se zdržovalo, dokud vzmach nevyprchá a princ, bezbranný a opuštěný přívrženci, nebude znenadání zdolán.

Condé, s myslí zaujatou všemi starostmi a s tolika možnými obraty v duchu převážených, přisvědčil válce, obrátil se k bratrovi, sestře a přítomným a s obnaženým mečem řekl: „Tasím jej nerad a nesnadno se vrátí do pochvy. Vinen bude ten, ano ten, kdo ze mne, ač se zdráhám, činí nepřítele.“⁷⁰ Protože Bourges nebylo bezpečným stanovištěm, stalo se to v Montrondu. Zde Condé poprvé zakusil nepřízeň nebes; zde mu poprvé Štěstěna, změnivši se, zlomila věrnost. Ustavičně zmítán, sotva kdy ukradl unaveným očím chvíli od práce a starostí. Zamířil přímo do Bordeaux, aby tam sebral vojska, jist si tím, že král na něj dotírá a brzy přispěchá. Než opustil Berry, vyloupil pokladny výběrčích daní a přisvojil si královské peníze; to byl první nepřátelský čin a podnět všech zel.

Říká se, že princ cestou mimochodem projel Saintonge. Saintonge je rozlohou nevelké, polohou výhodné, přiléhá k Oceánu, protíná je Charente, je úrodné a oplývá všemi výhodami až k závisti. Své úrodnosti vděčí za to, že bylo svědkem velkých událostí. Kromě bezpočtu bitev, jimiž se zlověstně pyšní, byla proslulá bitva u Bassacu, kde padl Ludvík Bourbonský, praděd tohoto Condého, proslulý nepřítel mše a bič těch, kdo ji sloužili.⁷¹ Princ zatoužil projet tím bojištěm a plání zbarvenou krví Condéů; když po ní jel, vyklouzl mu meč z opasku a upadl. Bylo to nepříznivé znamení v očích těch, kdo žasnou nad marnostmi, nikoli však u znalých věcí, kteří směle pohrdají všemi předzvěstmi budoucnosti, radostnými, smutnými i dvojznačnými, a nemyslí si, že Boží dobrotivost je k lidem natolik nakloněna, aby jim chtěla takovými cestami vyjevovat, co nastává.⁷²

V Bordeaux byl princ přijat ne jako místodržící, nýbrž jako nejvyšší vladař a pán všech věcí. Oklamán zrádností tak velké pohody, vypudil nejprve prvního prezidenta parlamentu v Guyenne jako málo povolného;⁷³ objížděl městečka a města, plnil své oddíly nováčky a vše připravoval k budoucí válce, kterou chtěl totiž podle úmluv přenést do ubohého Saintonge, příliš blízkého Bordeaux.

Bez prodlení byl král přiveden do Bourges a zakusil ochotnou oddanost starobylého města; k jeho potěše dal srovnat se zemí převysokou věž, v níž byl kdysi vězněn vévoda Orleánský, pozdější Ludvík XII.; zbořením tohoto hnízda tyranie byla nejlepším občanům vrácena svoboda.⁷⁴

Princezna de Condé a vévodkyně de Longueville se svými průvodci opustily Montrond, nespolehlivé hnízdo, a ve strachu se uchýlily k princi do Bordeaux. Palluau po několika měsících zdlouhavého obléhání pevnost, kterou bránil Persan, dobyl, či spíše přinutil ke kapitulaci;⁷⁵ za tento skvělý čin dosáhl maršálské hodnosti, kterou v těch zmatených časech rozdávali bez rozdílu a jež tím ztrácela cenu.

Když byly záležitosti provincie Berry řádně uspořádány skrze Châteauneufa, Villeroye a Brienna, kteří vše obstarávali s podivuhodnou věrností a pečlivostí, zastavil se celý dvůr na počátku listopadu v Poitiers, aby skrze Harcourta, zdatného velitele královského vojska, dorážel na ozbrojeného Condého.⁷⁶

Už celá Francie, rozeštvaná sama se sebou, hořela buď vášněmi, nebo zbraněmi, v nerozhodném straníctví. Jedni přihlíželi připravenému požáru, druzí se vrhali do plamenů; nejvíce se však radovali Španělé, rozsévající jed rozkolu, kteří skrze markýze de Mortara obléhali Barcelonu, zatímco Juan José Rakouský svíral loďstvem přístav.⁷⁷ K takovému podniku je lákalo neštěstí Francie, především však žalostný stav Barcelony, kde krutý mor kosil nesčetné hlavy a pohřby mladých i starých se den ze dne množily. Ale ještě morovější než mor sám byl odpad Marchina, který jménem krále vládl Katalánsku, a příkladem v tomto věku neslýchaným přešel podle už uzavřené úmluvy ke Condému a slavné knížectví nechal Španělům napospas. Proto Španělé, kteří o budoucím zločinu věděli, nabyli odvahy a pomýšleli na Barcelonu. Jestliže se za Mazarinovy nepřítomnosti něco pokazilo, bylo to toto: že bylo Marchinovi znovu svěřeno Katalánsko, ačkoli byl oddán Condému skrze sňatek, který mu princ úzkostlivě obstaral jako zástavu spolku, a ačkoli se dalo čekat, že s myslí rozjitřenou vzpomínkou na vězení bude nevěrný.⁷⁸

Od prince, který budil větší očekávání, doufala Guyenne ve všechno. Aby dostál přáním i slibům, poslal do Saintonge nezkušené vojsko pod velením ještě nezkušenějšího La Rochefoucaulda. Ubohé městečko Cognac bylo obleženo, ale při Harcourtově příchodu bylo obléhání náhle zrušeno;⁷⁹ vina byla přičtena Charentě, prudké řece, které se tehdy zalíbilo rozvodnit se a vystoupit z břehů, takže přibývající voda strhla most. Saintonge, do něhož se vstoupilo za takových znamení, odmítlo učednictví nešťastné války. Sama La Rochelle, kdysi útočiště vzpoury, dýchá poslušností ke králi, vymaňuje se z područí du Daugnona a odevzdává sebe i své statky Estissacovi, muži nebojovnému;⁸⁰ to je po hugenotsku: v těžkých dobách neopouštět věrnost. Totéž prokázalo Saint-Jean-d’Angély, jehož zdatná mládež měla ohromný podíl na osvobození Cognacu. Je to městečko na řece Boutonne, či spíše bezvýznamném potoce, nikoli nepůvabné; tam zemřel zločinnými úklady děd tohoto Condého a narodil se jeho otec Jindřich;⁸¹ tam jsem já jako nemluvně plakal, tam jsem se poprvé nadechl. Této země se moji předkové, Benátčané a to slavní, nevím jakou náhodou poprvé dotkli; jestliže jsem já zanedbal ozdoby svého rodu, snad je obnoví mí vnuci, a Saint-Jean se jednou bude těšit ze mne jako ze svého odchovance.⁸²

V Bourges se šeptalo o Mazarinově návratu, na cestě do Poitou se o něm mluvilo nahlas, v Poitiers to byla jistota. Kardinál neměl jiného, kdo by ho povolal zpět, než samého Condého a Korintského,⁸³ neboť oba obrátili své úsilí proti vlastnímu záměru.

Královna veřejně prohlásila, že se rozhodla navrátit k dřívější cti muže nespravedlivě vyhnaného; že je to v zájmu státu a nelze to dále odkládat. Mohl jsi vidět lidi vychované v dvorských uměních, zběhlé v předstírání a zastírání, jak nedokázali potlačit své city a nemoudře prozrazovali, co měli zamlčet: že se urychluje zánik království, že Condé nabývá sil, že straně se tím dodává síla, a podobně; nemluvili tak z dvorské chytrosti, která, vyhlížejíc budoucnost, nikdy neodhalí nitro a tajemství mysli si nechává pro sebe. Brienne dostal rozkaz sepsat listy, jimiž byl kardinál povolán zpět. Jak nepříjemné to bylo muži, který několik měsíců předtím radil Mazarinovi předčasnou radou, aby se vrátil do Říma, kde by v konkláve prospěl francouzským věcem víc!⁸⁴

Kardinál, pečující o nadcházející cestu, už dorazil do Bouillonu; o tom, co je třeba udělat, jednal s mnoha, o tom, co sám udělá, s nemnohými nebo jen sám se sebou: žádné rady nejsou lepší než ty, o nichž nikdo neví.⁸⁵

Hocquincourt s Grancéem a Navaillesem měli v Mazarinově radě přední místo; Hocquincourt byl po celou tu cestu zdatný ve zbrani a ustavičně pohrdal životem. Fabert, lstivý po svém způsobu, vyhlížel budoucnost a číhal na přítomnou příležitost. Přicházející posila čítala šest tisíc ozbrojenců,⁸⁶ což tehdy pro královskou stranu znamenalo velkou váhu. Kardinál posílá napřed některé ze svých lidí s dopisy ke spolehlivým přátelům i k nerozhodným, ba i k zarytým nepřátelům, a mnoho slibuje. Pařížský parlament se rozhořčuje, vévoda Orleánský hlučí, prak po svém způsobu běsní; po celé Paříži jsou Mazarin a jeho společníci haněni. S rozbouřenými myslemi se urychleně sbírají vojska, aby uzavřela Loiru a zabránila přechodu přes Yonnu, s veliteli buď v talárech, nebo málo zdatnými, kteří by bojovali tak, aby byli poraženi.⁸⁷

Kardinál překonal nepřízeň cest, zuřivost obyvatel, dravost řek i zlovůli mostů a mezi nepřátelskými šiky dorazil do Poitiers. Jeho cesta byla pokojná, jako cesta muže, který spěchá k míru: žádný měšťan, žádný venkovan se nezděsil; v nocležích žádná vybíravost; nikde úcta vynucená strachem, všude láska získaná vlídností; ke všem byl laskavý, aby zmírnil nenávist; sám se od ostatních nelišil ničím než svou výtečností a tělu nedopřál odpočinku dřív, než ho dopřál všem. Neohrožen tolika výhružnými usneseními parlamentu, neodkládal slyšení a byl každému přístupný a vlídný na pohled; mohl jsi vidět, jak se lid všude hrne otevřenými dveřmi a zvoucími prahy, a on byl klidný pod stráží vlastního svědomí a chráněn samou nevinou, nejvěrnější stráží, a bezúhonností, nedobytnou hradbou.⁸⁸

Král a vévoda z Anjou⁸⁹ mu vyšli vstříc a Mazarin vjel do Poitiers po královu boku; královna ho přijala s opravdovou a důstojnou vážností. Ihned byl uznán za většího než všichni, ale za většího, aniž by tím byl kdokoli umenšen.

Servien a Le Tellier, které Condé vypudil, se vrátili a byli jako dříve přibráni do vlády. Lionne, jeden z dvorských nástrojů s přednostním přístupem, vyloučený nejhoršími úklady spolu s oběma, zůstal ještě nějaký čas bez návratu; později, když byl opět doceněn, soutěžily v jeho chvále soudy krále, Mazarina, ba i evropských knížat.⁹⁰ Molé držel pečeť, poddajnou rozkazům dvora. La Vieuville se vší věrností, jaké byl schopen, opravoval trosky vyčerpané pokladny. Taková byla podoba vlády.

Châteauneuf opustil kormidlo, požádal o propuštění, složil účty ze své správy a brzy nato zemřel. Tam, kde mohl být první, nesnesl vidět nikoho nad sebou. Byl to ctihodný stařec, jehož přísné důstojnosti by ses nebál, nýbrž bys ji ctil; jeho moc nikdo nepocítil jinak než zmírněním škody nebo přírůstkem prospěchu. Bez poskvrny na duši, s mravy utvářenými k vlídnosti, zasloužil si lásku, snad i u něžného pohlaví, ale nikdy nebyl předmětem pomluv. Jeho vlídnost, okořeněná přísností, nikdy nezakrývala špatnost nadutým čelem a jeho dům nebyl, jak říkají Francouzi, otevřeným soudním dvorem; skromný příbytek toho muže bys spíše rád nazval krbem všech ctností a svatyní spravedlnosti.⁹¹

Konec knihy šesté.