Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha pátá

Condé, Conti a Longueville jsou uvězněni a během jednoho roku a měsíce třikrát mění vězení. Co se mezitím dělo v Normandii, v Burgundsku a nakonec v Akvitánii. Jaké rozbroje a kolik sporů o uvězněné, zda je propustit, nebo držet dál; jakými prostředníky následovalo propuštění; jakými léčkami byl z Francie vypuzen Mazarin, aby se vrátil jako vládce.

Mazarin nikoli nemoudře usoudil, že nikdo není chycen rychleji než ten, kdo se ničeho nebojí, a využil Condého bezstarostnosti, nejčastějšího počátku pohromy, jako příležitosti k uvěznění. Nejprve tedy přijal do spoluvědomí plánu jen velmi málo lidí, brzy více, a usnesení proměňuje v činy. Určil čas. (Princi to bylo oznámeno, ačkoli to on tvrdošíjně popírá.) Ale osudy už převládaly nad radami a otupily všechnu bystrost jeho ducha. Je tomu totiž tak, že koho chce štěstěna zdrtit, tomu kazí rady a způsobí, což je nejubožejší, že se zdá, že se mu, co se mu přihodí, přihodilo zaslouženě, a neštěstí se mění ve vinu. Odmítá tedy věřit a naději na přízeň vůči sobě odhaduje podle svých zásluh. Ale po prvním udavači už druhému nezbylo místo. Neboť Mazarin, když věci takto uspořádal, usoudil, že není co dál odkládat, a vše připravil; nakonec celou věc odhalil i Beaufortovi. Toho rozhodně bylo třeba, protože měl u lidu takovou autoritu, že by mohl utišit nepokoj, kdyby náhle propukl. Beaufort se nejprve vzpíral: chce si zachovat pověst, kterou si v městě získal; ztratí ji, přestane-li nenávidět Mazarina; síla Beaufortova je v nenávisti k Mazarinovi; Beaufort, který se stane mazarinovcem, už nebude Beaufort, ale prázdný stín.¹ Když však nakonec uvážil přátelství vévody Orleánského, úřad admirála a nevím co ještě nabídnutého, čeho potřeboval, podlehl účinným argumentům.

Condé, spoléhající plně, jak věřil, na věrnost Le Telliera a La Rivièra, pohrdal pověstmi a v parlamentu v doprovodu vévody Orleánského pokračoval v obžalobě předáků prakovníků. Nikdy si královna, nikdy Mazarin tolik nevážili jeho rad, nikdy nebyl přijímán vlídněji, nikdy s větší poctou. On si tleskal a lest neprohlédl, ačkoli o ní kromě něho nikdo nepochyboval, neboť jeho smělosti nebylo konce.

Longueville, úzkostlivý, protože měl Mazarina uraženého, jde k tomu muži, nejbystřejšímu ze smrtelníků, aby ho, jak se domníval, oklamal kejklemi. Mazarin předstíral, že všemu věří, a ukazoval se nejen usmířený, ale i příznivě nakloněný. „Nechme toho všeho,“ řekl kardinál, „a podívejme se, co je třeba udělat, abyste zakusil královninu přízeň.“ Potom naplnil jeho lehkou důvěřivost sliby, neboť ten se vždy chytal prázdných věcí místo pevných.

Konečně přišel rozhodný den (byl to 18. leden roku 1650).² Brzy ráno jsem byl, jak bylo mým zvykem, u Mazarina, abych jménem tří princů žádal o některé věci nevelkého významu. Potom vstoupil Condé, a zatímco já jsem se klonil ke kardinálovu uchu a vyřizoval, co jsem začal, cosi důvěrně šeptal Lionnovi.³ Když jsem odcházel, upozorňuje mě Condé, že je třeba přivolat Longuevilla, protože se jednalo o zatčení Couturiera,⁴ a ten mohl, kdyby nějaký nepokoj propukl, ho utišit skrze Korintského, svého příbuzného a přítele.⁵

Odebral jsem se do Chaillot nedaleko města, kde se zdržoval Longueville, aby se vyhnul společnosti manželky. Když jsem mu otevřeně oznámil neštěstí, které jsem viděl přicházet, odpověděl – buď z předtuchy, nebo varován odjinud – nikoli nevlídně: může se stát, že na prince vztáhnou ruce; ale marně se varuje princ, který se sestrou vším pohrdal; on sám, protože si předešlého dne kardinála usmířil, se ničeho nebojí. Přijeli jsme do Paříže, kam velmi spěchal, protože ho pobízel Beuvron,⁶ který chtěl skrze Longuevilla vymoci od Mazarina pro svého syna nástupnictví v místodržitelství Normandie.

K večeru se Condé dostavil ke královně jako obvykle; a když od La Rivièra, který o učiněném plánu nevěděl, uslyšel, že vévoda Orleánský nepřijde, poněkud se znepokojil a snadno pomyslel, že jeho věc v parlamentu ztratí ochránce. Vévoda byl úmyslně nepřítomen, buď aby utišil bouři, jež se očekávala, nebo aby od činu odvrátil tvář. Conti a Longueville se rovněž sejdou v galerii určené pro radu, kde byli kancléř, Servien,⁷ Le Tellier a několik vážných mužů z královské rady. Mazarin se uchýlil do své komnaty a vzal s sebou abbé de La Rivièra.

Guitaut,⁸ velitel královské stráže, vstoupí ztěžklým krokem do galerie rady, uctivě se skloní k Condého uchu a oznámí mu jménem královny nutnost vězení; Comminges⁹ Contimu, Cressy¹⁰ Longuevillovi. Condé to zprvu zřejmě přijal se smíchem. Brzy poznal, že Guitaut mluví vážně; tu se obrátil k přítomným: „Královna mi skrze tohoto Guitauta ohlašuje zajetí: tohle si nezasloužily mé služby, má věrnost, abych nemluvil o činech. Že od její spravedlnosti dostanu všechno, v to nejen doufám, ale tomu věřím. Vás volám za svědky své umírněnosti.“¹¹ Potom prosí kancléře, aby šel jeho jménem ke královně a vyprosil, je-li to možné, rozhovor s ní; o totéž u Mazarina prosí v jeho prospěch Serviena. Oba princi vyhoví: kancléř se vrací, rozhovor marně zkoušel; Servien se vydal cestou, z níž se nevrátil. Mazarin, jím zpraven o vykonané věci, to oznamuje La Rivièrovi; a když ten zareptal, že to vévoda Orleánský ponese těžce, řekne mu tehdy jasně, že se nestalo nic, co by sám vévoda Orleánský neschválil. La Rivière odešel s mnoha vzdechy; a když se pokusil, jak měl ve zvyku, promluvit s vévodou, dostal surové odmítnutí: teprve tehdy s jistotou uvěřil, že je ztracen.

Mezitím se Guitaut vrací s dvaceti ozbrojenci, kteří se na Condého dívali zachmuřeně, jako by se chystali k něčemu velkému. Princ je odváděn klidně. Conti hanbu nemohl strávit, hřměl a téměř vyhrožoval. Condé bratrův hněv utišil slovy i příkladem. Tajným schodištěm jsou bez rozruchu odvedeni a posazeni do kočáru, totiž Condé, Conti a Longueville; Comminges, Guitautův synovec, se od jejich boku ani nehnul a zprvu je doprovázelo jen několik královských jezdců; u brány Richelieu velel početnějšímu oddílu Miossens.¹² Tak jsou po rozbitých cestách a v hluboké tmě odvezeni do Vincennes, aniž propukl jakýkoli nepokoj, ačkoli se kočár převrhl a vysypal zajatce na zem, kteří byli spíš vyděšeni velkým pádem, než že by mysleli na svobodu.¹³

Dobře vím, že se bude zdát skoro jako bajka, že Mazarin měl tolik odvahy, aby se ve městě dychtivém rozbrojů, kde měli princové nesmírně mocné přátele, odvážil takový čin plný nebezpečného hazardu nejen v duchu rozhodnout, ale i provést; a že tak opatrnými a bystrými radami všechno předvídal, aby se nic nezmátlo. Tolik přívrženců Condého, Contiho a Longuevilla, zahalených takovou mlhou, zaspalo ve svých neštěstích bez starosti a neodvážilo se ani ceknout, po tolikrát předváděné pevnosti své strany.

Prakovníci se potulují po městě a pobíhají, jako by dosáhli vrcholu; mezi prvními Beaufort. Ulice se rozzáří ohni, znameními lidové radosti: v paměti totiž bylo pařížské obležení, kdy Condé, neznalý osudů, s neopatrnou myslí tvrdě obléhal tak přátelské, tak příznivé město a okolí pustošil, pastviny všude ničil a kraj zbavoval obyvatel.

Královna, bdící až do té noční hodiny, čekala na výsledek a mezi prodlevami naděje a strachu počítala každý okamžik. Totéž vévoda Orleánský. Teprve když byl čin vykonán, pochopila se jeho velikost. Nakonec přichází posel se zprávou o šťastném příjezdu do Vincennes, kde, vsazeni do věže, by tři princové přenocovali v témž pokoji na zemi a bez večeře, kdyby jim Rantzau (sem dříve dopravený Condého přičiněním), zapomenuv na křivdu, nebyl nabídl několik lahví vína, jehož měl vždy dost, a nevím jaké jídlo.¹⁴ Místo vlevo opevňují zdi, stísněné rozměrem i polohou: komora sevřená kamennými klenbami, temná a neupravená, ohavně páchnoucí, strašného vzhledu. Princové bez spánku přemítali o rozličných věcech, jak se v takových chvílích obvykle stává: Mazarin si vystřelil z jejich důvěřivosti; těžké je nejen zajetí, ale k zajetí přidaný posměch; tolik nadějí uťato; triumfy nepřátel.¹⁵ Tu Longueville pravdivě prorokoval: „Prak nás sem uvrhl a prak nás osvobodí.“¹⁶

Téže noci byl zatčen Jean Perrault¹⁷ a brzy potom, odvlečen do téže klece, pykal za bezúhonnou věrnost, se slávou navíc, že jako opora vznešeného domu, jehož věci vždy činil svými, byl spojeným údělem stržen do týchž osudů. Já jsem unikl, myslím proto, že jsem byl menší, zatímco se starali o největší činy.¹⁸

Když byla zpráva o synově pohromě donesena matce, byla zdrcena takovou silou bolesti, že málem vydechla naposledy v rukou přítomných. Žena zrozená z velkých Montmorencyů, nesla v sobě jejich ducha, a zkoušená rozličnými osudy, protože takovou bolest nemohla čekat, nemohla ji ani snést. Po rozličných snahách o svobodu svých synů, nakonec, vyčerpaná strastmi a bez naděje, že je ještě kdy spatří, zemřela omrzelá životem po několika málo měsících.¹⁹ Longuevillová, prudčeji zarmoucená pro bratry než pro manžela, když uslyšela o neštěstí, padla na zem a celou tak strašnými skutky zhanobenou noc rušila ještě nářky. Matka i dcera byly přesvědčeny, že zajatcům hrozí smrt a že ti, kdo by se rozhodli pro mírnější věci, by se takových věcí neodvážili. Královna nařizuje Condého matce opustit město a Longuevillovou povolává do Palais-Royal. Matka si vyprosila svolení a zavřela se na tři dny v karmelitánském klášteře; potom se uchýlila do Chantilly se snachou a s Condého synem, vévodou d’Enghien.²⁰ Longuevillová uniká díky úskokům Palatinové a s La Rochefoucauldem jako průvodcem prchá do Normandie k manželovým přátelům, aby zkusila jejich věrnost. Matka se oné zhoubné noci rozhodla obejít Paříž, burcovat synovy klienty a pobouřit město; ale když uslyšela, že všechno dopadlo nešťastně, že Korintský a Beaufort jásavě procházejí městem a že všude hoří ohně na svědectví veřejného veselí, nešetřila nářky a těžce si stěžovala na královnu: královnino srdce nedokážou obměkčit žádné prosby; Condého matka prolévala marné slzy. Tolik velmožů, kteří princi tolikrát slibovali skvělé věci, zachvátil hluboký úžas. Nikdy se jasnějšími důkazy neprokázalo, jak je u dvořanů všechno nejisté: dokud štěstí trvá, chvástavost; když se věci zlomí, věrnost se trhá zbabělým opuštěním.

Bouillon se vytrhl z hrozícího nebezpečí a skryl se ve svém panství Turenne.²¹ Jeho bratr Turenne dorazil v noci neznámými cestami bez úhony do Stenay;²² La Moussaye²³ a jiní přívrženci postiženého domu se rozprchli sem a tam. Útočištěm všech se nakonec stalo Stenay, azyl i pro ostatní, kdo od krále odpadali. Longuevillová v Rouenu mnoho zkoušela, ale nikdo jí nenabídl své služby. Sami Beuvronové, kteří velili městu a starému paláci a v té provincii zastávali druhé místo, ženu vypudili a donutili odejít do Dieppe; jaký to mělo konec, povím později.

Taková byla tvář věcí poté, co byli tři princové uvrženi do vězení, aniž kdo zahřměl, ba ani si nepostěžoval. Toho tolikrát vítězného, tolik zasloužilého Condého zavřít mezi slepé zdi! Kdo by se nedivil osudům toho muže: po tolika triumfech padnout do takových rukou; jeho, nad něhož bylo od Karla Velikého jen málo hodnějších vlády, ať hledíš na šťastné úspěchy, na velký duch, nebo na mysl schopnou jakkoli velkého štěstí? Francouzské pokolení by se zdálo příliš mocné, kdyby byly tyto dary bez jakékoli poskvrny.²⁴ Neznal ostrou pomstu za křivdy, ale ani vzpomínku na dobrodiní. Nikdo nebyl mocnější v lichotkách, když byla potřeba; když nebezpečí nebo potřeba služby pominuly, hluboké zapomnění všeho. Contiho mysl byla zcela v moci sestry Longuevillové. Longuevillova povaha byla spoutaná kličkami: všeho okusit jen špičkou rtů. Nevznikla žádná strana, do níž by se nevmísil. Sotva vstoupil, už nohu stahuje, kterou obouvá do tisíce střevíců. Nejednou se mohl utopit; kluzkostí a obraty šťastně unikl. Odřekne se dřívějších přátelství a přimkne se k novým, jen když je naděje lepší. Šťastné ctít, nešťastným se vyhýbat. Nikoho neoklamat dvakrát, protože jeho úskoky jsou průhledné. Chtivý zisku jen potud, aby se zdálo, že získává. Dary ducha kazit marnými úskoky. Strasti vězení by ho rozhodně minuly, kdyby se jako převlékač kabátů, nevěrný oběma stranám, nebyl chystal obě si zavázat nebo obě oklamat.²⁵

Doba však nebyla tak neplodná na ctnosti, aby nevydala chvályhodné příklady. Gramont šel ke královně a s nepředstíraným zármutkem otevřeně prohlásil, že ho Condého neštěstí bolí; přidal i některé věci hodné šlechetné svobody, které pak rozvážně potlačil kvůli přísaze, jíž byl zavázán králi. To bylo vlastní tomu muži: jednat vždy statečně, s veselou, ale váženou ctností. Také Molé, otevřeně oddaný Condému, mluvil podobně.

Comminges, který zůstal ve Vincennes, byl odvolán a stráží zajatců byl pověřen Bar,²⁶ který ten úkol vykonával stejně panovačně jako neopatrně. Zuřící pověsti čelila královna spisem zaslaným parlamentu;²⁷ jeho smysl byl: Condé se už nechová jako poddaný, ale jako král; jeho rostoucí smělost nebylo možné déle snášet; Conti zpychl bratrovou autoritou. Longuevillovým žádostem nebylo konce; chce, co chce, v určený den, ale vždy s pochybnou věrností; byl zadržen ve vězení, aby pod Condého záminkou nevyvolával nepokoje v Normandii. S tím otcové parlamentu souhlasili. Mazarin povolává zpět na světlo své neteře, které kvůli usmíření Condého zavřel do kláštera.²⁸ Bouillonova manželka, skrytá v nespolehlivém úkrytu, je zatčena a zavřena do Bastily pod volnou stráží; tam byla držena až do smluv uzavřených s jejím manželem v Bordeaux.²⁹ Tolik ve městě.

V provinciích Mazarin statečně bdí: vyslal Vendôma do Burgundska, Harcourta do Normandie, L’Hospitala do Champagne, Saint-Aignana k Biturigům,³⁰ aby se postarali o veřejnou věc. V Barceloně byl zatčen a do Perpignanu odveden Marchin,³¹ který velel francouzskému vojsku, z princovy klientely. Muž ve válce zkušený a slavný pověstí se zprvu zdál vzpírat a sáhl na jílec meče, když tušil něco nečestného; potom, když se vlna ducha utišila, poslušně uposlechl Josepa Margarita a Pierra de Marca,³² jimž byly doručeny královy rozkazy. V Římě se zakazuje jakákoli péče o La Rivièrovu hodnost. Tak se on, když pozbyl naděje na klobouk, vzdálil od dvora, obohacen jměním a bohatými důchody. Pro svou příjemnou povahu byl nejprve oblíben u vévody Orleánského; k příjemnosti připojil rozvahu. Ducha svého pána tak řídil, že vévoda nikdy podle jeho rad nezbloudil. Nepudil vévodu k obtížným věcem, věda, že by na ně nestačil. Bystří lidé se divili, s jakou obratností se dokázal tak dlouho držet vrtkavé a proměnlivé přízně. Nakonec všechnu mužovu obratnost zmařily udavačství ženštin; naposledy ho srazila náklonnost ke Condému: smí-li se pádem nazvat slavný přístav klidu a cti.³³

Když byla královna zpravena o úmyslu Longuevillové (která se rozhodla neopouštět Dieppe, ale připravit tam silnou obranu, k čemuž najala vojáky a odevšad sehnala peníze), rozhodla se odebrat do Normandie, snadno přístupné, ne bez dostatečného vojska k potlačení podniků Longuevillové. Celý dvůr dorazil do Rouenu mezi poddajnými a ochotnými lidmi, v přátelstvích klamnými a nakloněnými tam, odkud se doufá v bezpečí a prospěch. V tom kraji má každý svůj prospěch, nejhorší jed opravdové náklonnosti. Z tolika Longuevillových přátel, získaných tak velkými penězi a tak velkým uměním, se nikdo nehnul z místa. Shromáždění rouenského parlamentu ochotně vyhovělo královské vůli. Taková je obratnost toho národa, že se z pádu Longuevilla, který nikomu neublížil, všichni radovali. Mezitím se jeho manželka ne ženskými nářky, ale vší silou, duchem, radou i slovy snaží učinit obyvatele Dieppe a guvernéra Montignyho schopnými statečné obrany. Lid odmítl; a vyděšen příchodem krále, který se už blížil, a úctyhodnou vznešeností majestátu, rozhodl se vzdát. Sám Montigny prý nedýchal pro nic jiného než pro poslušnost, kterou dlužil králi. Vybraní měšťané jsou vysláni vstříc a slibují věrnost: nebudou prý za přítele uznávat toho, proti komu by uslyšeli královské polnice. Když se Montigny vzdal svého velitelství, je do Dieppe dosazen Plessis-Bellière.³⁴ Longuevillová, takto opuštěná, se zachrání útěkem: potají uniká bezcestím na ubohém koni, bez jakékoli rady a pomoci; podél mořského pobřeží nastoupí na jakési nahodilé plavidlo, ne bez nebezpečí. Málem utonula, sotva se udržela, nakonec se svěřila moři; a zmítána osudy i vlnami přistála v nouzi o všechno v Rotterdamu u Holanďanů, v drsném ročním období a za zimního moře.³⁵ Tělo navyklé rozkoším to vydrželo.

Odtud přišel jejím jménem ke královně rozvláčný dopis. Obsah listu: do Holandska dospěla přes tisíc nebezpečí a byla nucena svěřit svůj život vlnám, aby unikla krutosti Mazarina, který jí v Paříži i v sousední Normandii strojil zkázu a prahl po zničení domu Condé. Prosí královnu, aby se slitovala nad jejím osudem a nad hynoucí rodinou; a je-li prosbám nějaké místo, aby k ní pojala dobrou mysl a nedala se už déle okouzlovat kardinálovými úskoky. Takovými slovy si zdrcená kněžna, už v přístavu, ulevovala těžké mysli; takový je obyčej bolesti. Jinak, když u Holanďanů nemohla zachytit žádnou příležitost k úspěšnému podniku, zastavila klenoty, sehnala množství peněz a vydala se proti proudu Mázy do Stenay. Když tam dorazila, pomýšlela na uzavření spolku se Španěly.

Než král opustil Normandii, řídil vše podle své vůle a nikdo se nestavěl na odpor. Každého učinil poslušným jeho vlastním strachem. Velitelé pevností z Longuevillovy klientely byli vyměněni; pevnosti nejsou tak pevnými okovy, jak soudí francouzští velmoži: proti malému hnutí silné, proti velkému křehké; na hranicích proti nám nikoli k zahození, ale ve vnitrozemí neužitečné. Celé provincii byl představen Harcourt.

Richelieu se hned po uzavření sňatku uchýlil s manželkou do pevnosti Le Havre, kde si zavázal posádku. Král ho povolává do Rouenu; a když otálel, Mazarin, nezapomínaje na Armanda,³⁶ našel cestu, jak se mladíkovi zavděčit: radí mu, aby poslal manželku, která by se za manžela zaručila. Ona přijela. Započatý sňatek byl schválen a nové nevěstě přiznána čest vévodkyně. Pevnost Le Havre byla svěřena Sainte-Maurovi,³⁷ který zastupoval zájmy vévodkyně d’Aiguillon; ta tu i jinde moudře ustoupila době. Mezitím Saint-Aignan v Bourges věrně slouží: dobyl útokem věž v Bourges,³⁸ palladium města, úctyhodnou starobylostí, nikoli pevností opevnění, a všude uvádí vše do poslušnosti krále. Stejně snadná a hladká byla výprava Vendômova v Burgundsku. Pevnosti a města, nedávno princi zavázaná, se vzdávají sama. Odtud se plně ukázalo, že naši velmoži volí nejhorší způsob, když neodbytně vymáhají opevněná místa, která mají sílu jen s královou přízní. To se tolikrát odsuzuje, a přece vždy zachovává. Tím se jejich klienti chrání před hladem, když si ubohou službou vykoupili taková hnízda, odkud pak jako tyrani řádí proti královským poddaným, kam jen mohou.

Clermont u lotrinských hranic, který patřil Condému, obsadil Senneterre;³⁹ Damvillers byl lstí převeden do moci krále skrze Bécherela. I to místo vymohl Condé na nátlak své sestry, která tím chtěla vyhovět La Rochefoucauldovi; La Rochefoucauldův bratr, tam vyslaný, ponechal posádku beze změny, spoléhal na vojáky, které neznal, a byl hanebně oklamán.⁴⁰ Bouillon, Turenne, La Rochefoucauld a ostatní jsou povoláni ke dvoru; neuposlechnou. A jsou podle formule u nás ustálené prohlášeni za vinné urážkou majestátu. Současně jsou Beaufort, Korintský, Broussel, Charton a jiní v parlamentu zproštěni obžaloby i podezření ze zločinu proti Condému.⁴¹

Autorita prakovníků byla tak veliká, že dohnali královnu ke všemu, co jim prospívalo. Nic nekladli výš než statečně usilovat, aby byl odstraněn Séguier a Châteauneufovi, který měl dost temnot života, byla vrácena péče o pečeť. Už před patnácti lety byl strážcem pečetí; Richelieu ho pak lichou a malichernou záminkou zavřel do vězení v Angoulême, kde byl čtrnáct let zbaven užívání světla.⁴²

Na počátku jara se král, obklopen velmoži, vydal na cestu do Burgundska a byl přijat s takovým potleskem, jaký do toho dne nikdo nepamatoval. Co jiného je zvláště v této Francii vidět než to, že princové a velmoži spoléhají na své klienty a v tvrdé době jsou jimi opouštěni, a že princové zase v tísni slibují zlaté hory, a když ji překonají, na nic nezapomínají dříve než na dobrodiní? V Burgundsku skládají parlament, šlechta i posádky k nohám krále prapory strany a jásavě poslouchají zákonnou vládu, zapomínajíce na dům Condé jako na pohřbený. Jen Tavannes⁴³ se zavřel s Colignym⁴⁴ a Saint-Micaudem v Seurre s pěti sty pěšími a čtyřmi sty jezdci a předváděl silnou obranu. Seurre je opevněné městečko na hranicích Burgundského hrabství (Franche-Comté), na řece Saôně, nyní známé pod jménem Bellegarde. Královské vojsko pod velením Vendômovým je k němu přisunuto. Vše se připravuje k řádnému obléhání. Dokončí se val, který si chtěl král, smělý mládím, prohlédnout, a cestu mu ukazoval Mazarin. Vzbouřencům se oznámí přestávka v dělostřelbě, dokud král neprohlédne opevnění a nevrátí se do hlavního stanu. I uprostřed zbraní je u Francouzů zvykem zachovávat takovou věrnost majestátu. Jakmile byl král mimo dostřel, spustila se děla a několik lidí padlo po Mazarinově boku; ten mezi nebezpečným hřmotem dál rozdával úkoly. Uzavření velitelé jsou vyzváni k smluvené kapitulaci, nezasvitne-li jim do určitých dnů naděje na pomoc; když ta nepřišla, vydali město králi.⁴⁵

Zatímco se to děje v Burgundsku, Condého matka se vrhne do Paříže a skryje se potají v soukromém domě ve dvoře paláce,⁴⁶ dokud nečekaně nepadne vévodovi Orleánskému k nohám a plná slz neprosí o milosrdenství pro zajatce. Tutéž úctu prokázala Beaufortovi a Korintskému. Vévoda Orleánský ji pozvedl, uklidnil vlídnými slovy a nezdálo se, že by sliboval nebo odmítal; prosí ji, aby mírnila bolest a nepoškozovala syny i své věci nevčasnými kroky; lék na věci je třeba čekat jen od času. Beaufort a Korintský podobně. Těm, kdo pátrali po dvorských věcech, se od toho dne zdálo jisté, že princové budou propuštěni. Condého matka předkládá parlamentu prosebný spis skrze Deslandes-Payena,⁴⁷ který jej odvážně přednesl. Rozličná obvinění proti Mazarinovi, a skrze jeho bok se mířilo na královnu. Usnesením parlamentu se jí nařizuje opustit město. Ona žádá jako nejvyšší milost lhůtu, tři dny, nebo dva, a nakonec jediný den odkladu; když jí byl povolen, odešla do Berny; odtud, vypuzena i královskými rozkazy, se uchýlila, nesnášejíc zármutek, do Perraultova domu v Angerville a nakonec do Châtillonu, městečka proslaveného sídlem Gasparda de Coligny a smrtí této Charlotty. Tam totiž skonala nejušlechtilejší z žen, hodná stejně Condého lože jako otce Montmorencyho. Jindřich IV. ji z touhy po její kráse zamýšlel odloučit od manžela; není jisté, zda proti její vůli. Byla vlídnější, než přísné matróny schvalují. Nad míru milovala sebe. Matka bez míry, manželka povolná, dobře přizpůsobená úskokům manžela i velkému duchu syna.⁴⁸

Longuevillová uzavírala ve Stenay spolek se Španěly. Gabriel de Toledo⁴⁹ jménem Leopoldovým té ženě nabízel všechno, totiž slabé vojsko, okázalé počtem a v boji bezcenné. Ona, neznalá zla a nezkušená v iberské lsti, za to nejednou pykala. Turenne, pravý potomek Henriho de La Tour,⁵⁰ si ponechával veškerou válečnou slávu; Longuevillová trpělivě nesla, co nelze napravit. Vždy jí pomáhala mužná rozhodnost. Podstata spolku byla tato: pod záštitou španělského krále budou společně válčit až do uzavření míru a propuštění princů; města a pevnosti, jichž se zmocní na hranicích obou panství, budou španělské; ty uvnitř království budou spiklenců, avšak po upevnění míru se mají vrátit. Pět tisíc jezdců nebo pěších dodá Španěl na své náklady, i se zásobováním; pod španělským velitelem, který však bude poslouchat Turenna, jenž bude jménem španělského krále velet celému vojsku. Longuevillové a Turennovi se bude každý měsíc vyplácet určitá suma peněz, z níž si každý vydrží vojsko i domácnost. Pohraniční pevnosti, které jsou zavázány Condému, se postoupí Španělům až do upevnění míru a propuštění princů.⁵¹ Španělé nejvíce prahli po Seurre neboli Bellegarde, která se však, už ve francouzské moci, podle těchto úmluv nemohla dostat do jejich rukou. Longuevillová si tvrdošíjně ponechala pevnost Stenay a nikdy se nemohla odhodlat odejít do Bruselu, kde by nemohla žít jinak než se ztrátou svobody.

To se dělo na hranicích Champagne, zatímco v Bordeaux, druhém sídle spojenecké války, chystali Bouillon a La Rochefoucauld neméně velké věci. Jako Turenne řídil plány Longuevillové, tak jeho bratr Bouillon, hlavní rádce Condého manželky, řídil v Akvitánii vše podle své vůle; ostatní byli jako stíny. Když ji a syna d’Enghien vyvedl z Montrondu,⁵² přivedl je přes Auvergne bez úhony nedaleko Bordeaux po zlých cestách, buď opatrně unikaje, nebo šťastně bojuje, marně se tomu vzpírali Épernon a rytíř de La Valette.⁵³ Hlasovalo se, zda je vpustit do města. Nakonec, pamětlivi Condého, jemuž se jako hlavní příčina vězení přičítala jeho přízeň k Bordeaux, otevřeli srdce i brány vévodovi d’Enghien a jeho matce, ale kromě domácích nikoho nevpustili.⁵⁴ Brzy bylo město otevřeno a nikdo nebyl vyloučen, ani Španěl, který si u ohňů zapálených ve Francii hojil vlastní škody a rád do nich přikládal polena a lil olej.

Mazarin, obracející bdělé oči sem i tam, snášel v Paříži den ode dne těžší věci; bál se pro království víc od úskoků prakovníků než od spiklenců nebo od jakékoli vnější síly. Pod záminkou odražení Španělů odvezl kardinál krále do Compiègne s úmyslem vytrhnout ho z chřtánu pařížské strany, která chystala horší věci než dosud.

La Rochefoucauld začal první řádit otevřeným násilím. Saumur, kde přes Loiru vede most (při zapálené pochodni občanských válek vždy žádaný přechod), byl darován Commingesovi jako odměna za službu proti Condému. Dumont, který velel saumurskému hradu a nerad by ho vydal, vyzývá La Rochefoucaulda, aby do pevnosti poslal pomocné vojsko, a pak by ji statečně hájil pro Condého stranu. La Rochefoucauld, který už pomýšlel na cestu do Akvitánie, sebral ze svých statků v Poitou a v Angoumois oddíl šlechticů pod záminkou smuteční slavnosti, která se konala za jeho otce,⁵⁵ a spěchal rychle k Saumuru. Ale Dumontův spěch s vydáním pevnosti předešel všechny plány.

Když se La Rochefoucauldovi ta naděje nesplnila, obrátil mysl k akvitánským věcem a k Bordeaux, s úmyslem přidat k sobě Saint-Simona,⁵⁶ guvernéra Blaye. Ten však uvážil, kolik dluží zesnulému králi, jakými pouty dobrodiní je zavázán a že slíbil synovi neporušenou věrnost, a jak nebezpečné jsou ty podniky, a zavřel uši. La Rochefoucauld, spojený s Bouillonem, obratně okouzlil mysli Bordeauxských a vstoupil do města; a ihned, když byla odhozena každá maska, je vévoda d’Enghien prohlášen nejvyšším velitelem vojsk, Bouillon a La Rochefoucauld zaujímají druhé místo. Veřejně se skrze vyslané muže prosí o španělskou pomoc. Rozdmýchává se oheň občanské války. Pro krále stáli ve zbrani jen Épernon a rytíř de La Valette. Neboť i La Force⁵⁷ se syny, když nějakou dobu vážil rozhodnutí, ne o věci, ale o penězích, se nakonec přidal ke straně.

Co se po uvržení princů do vězení dělo tu i tam v jejich prospěch, jsem dosud vylíčil. Nyní je třeba vrátit se k zajatcům. Prvních osm dní uplynulo, jako by byli pohřbeni a zasypáni zemí. Potom se každou hodinu dozvídali o všem, buď lstivým inkoustem, jehož luštitel, oheň, odhaloval skryté; nebo lístky vloženými do tolarů, k tomu podivuhodným uměním vydlabaných, aniž by kov byl porušen; nebo skrze kněze, který při mši místo svatého evangelia zvěstoval nové; nebo tím, že Bar sám, nevědomky, odnášel zajatcům lístky připevněné na svá záda, sám sobě zrádcem, ačkoli byl ostražitý, úzkostlivě všechno prohledával, byl nepřístupný jakémukoli úplatku a vystačil si jen se žalářnickým výdělkem.⁵⁸ Kardinál a prakovníci, svornosti nanejvýš nepodobní, se navzájem zrazovali a se zajatci jednali o sňatcích a jakoby o rozdělení království.

Ve Vincennes byla v té době odhalena tato úkladná snaha. Posádka měla dvě stě vojáků; z nich se čtyřicet jednomyslně spiklo proti Barovi. Bylo rozhodnuto, až se bude modlit v kostele, zavřít ho tam zvenčí zastrčenou závorou a pobít tu část posádky, která byla s modlícím se Barem většinou přítomna, i ty, kdo stáli na stráži v pokoji princů nebo u jeho dveří; zajatce vysvobodit a odvést ke zdem ohrady, kde by je po proražení zdi převzal statečný oddíl, který tam bude čekat. To vše bylo doneseno Condého přátelům, od nichž se jako odměna za čin požadovaly nemalé peníze; a kvůli nespolehlivé věrnosti se vše rozneslo. Prozrazen byl i smluvený den, kdy Beaufort se silnou jízdou objížděl okolí Vincennes. Bar, když spiklence potrestal, propustil francouzskou posádku a uvedl švýcarskou, nepochybné věrnosti.⁵⁹

Král se odebral do Compiègne, aby se vyhnul drzosti prakovníků, nebo aby zblízka krotil vpadajícího Španěla.

Turenne, když dostal slíbené vojsko, se přes Hainaut spojí s arcivévodou a s Fuensaldañou⁶⁰ a se spojenými silami vtrhne s nepřátelským vojskem do Francie. Když během několika dní pro nedostatek potravin a peněz donutil ke kapitulaci Le Catelet, oblehl město Guise.⁶¹ Nikdy v té době nebyla španělská moc předvedena silněji, nikdy nebyla válečná okázalost větší, ať hledíš na zkušené vojsko, nebo na velitele. Na obou stranách se statečně bojuje. Mazarin, který tak šťastně urovnal věci v Normandii, Burgundsku a Champagne a zkrotil nejdivočejší, nemohl strávit, aby byla Francii vyrvána Guise, když byl král nablízku. Odložil všechny ostatní starosti, odevšad shrabal peníze, i na soukromý náklad, podpořil veřejnou potřebu a s význačným oddílem šlechticů se odebral do královského tábora, posunutého až do Vadencourtu (ta vesnice byla vzdálena míli od obleženého města), kde byl přijat s velkým potleskem a rozdal peníze muži po muži; nejednou vštěpoval, že jde o slávu národa a o čest království. Sám chodil na nebezpečná místa; posílal venkovany, aby oznámili těm, kdo byli v krajní tísni, že pomoc je připravena. Vítězný nepřítel už obsadil město a tísnil hrad, kam se uchýlil obránce Bridieu⁶² s vybranými vojáky, připraven vytrpět to nejhorší. Mazarinovou první starostí bylo nepříteli zamezit přísun potravin; nejednou mu je, připravené k vjezdu, vyrval. Nemohly se přivážet jinak než z Cambrai, k němuž byly všechny cesty přerušeny. Plessis-Praslin, Harcourtovi v nepřítomnosti, velel vojsku; byli tu i znamenití muži Hocquincourt, Senneterre, Villequier,⁶³ Mauvissière,⁶⁴ Navailles⁶⁵ a nemálo jiných. Tak velké vojsko, které už ovládlo město, bylo donuceno zrušit obléhání a s nepořízenou táhnout k Cambrai.⁶⁶

Když to prakovníci uslyšeli, pukali závistí; tím spíše, že se už mluvilo o budoucí výpravě do Akvitánie. Napadala je tato myšlenka: vrátí-li se Mazarin po tak šťastných úspěších vítězně ještě z Bordeaux, co bude s námi? Kardinál, zpychlý úspěchy a pamětlivý drzosti prakovníků, nebude mít nic přednějšího, než ji zničit; a snad sám propustí Condého, který, rozdivočený utrpením, se obrátí proti původcům. Mazarinovi tak záleželo na Bordeaux, že se rozhodl táhnout tam s králem a s hlavními silami, ačkoli Španělé tábořili na hranicích Pikardie, prakovníci se bouřili, Paříž se kymácela a vévoda Orleánský, který výpravu do Akvitánie odmítl, chtěl ve zlé náladě zůstat ve městě. Épernon, zpraven o cestě dvora, vše připravuje; totéž La Meilleraye, který v Poitou potlačil nebo posbíral nešťastné zbytky La Rochefoucauldových sil: aby totiž připojili, kolik síly mohou, ke králi, který se blížil, proti vzbouřencům.

Rytíř de La Valette nečekaně obsadil ostrov Saint-Georges uprostřed toku Garonny, tři míle od Bordeaux; tam byl dosazen Canolles,⁶⁷ aby narušením obchodu zúžil Bordeaux přísun potravin. Mnozí ve městě, bližší už lítosti než drzosti, uvažovali, do jak velkých nebezpečí se zaplétají, když nesvitne žádná naděje na záchranu. Město však, strženo náporem, se chopí zbraní; nepotřebné brány zazdí a slabá místa opevní. Ale práce, přerušované, většinou stály: španělské peníze, štědře slibované, kapaly po kapkách, nebo se odváděly k soukromé potřebě. Bouillon a La Rochefoucauld se už neskrývali za pásem hradeb a v úkrytech, ale chtěli zkusit své síly. Tři tisíce pěších a osm set jezdců vytáhnou z města hledat nepřítele v Médoku, kam se spojenými silami dorazil Épernon s La Meillerayem a rytířem de La Valette. Svedla se tam bitva; nakonec se Bouillon a La Rochefoucauld, slabší, vrátili do města; odtud, posíleni měšťany a venkovskou mládeží, znovu horlivě vytáhli, napadli královské a zatlačili je za říčku Jalle.⁶⁸ Ostrov Saint-Georges byl dobyt a nešťastný Canolles tam byl k své velké škodě zajat. Épernonovo a La Meillerayovo vojsko se usadilo v kraji Graves.

Bordeauxští nemohli být potrestáni tvrději než zpustošením vinic, kdy naděje roku přišla vniveč ztrátou vinobraní. Nic není půvabnějšího než ten kraj: řekl bys nysejské pahorky, s nimiž se nemohou měřit proslulá místa, kde dovádějí Baje a Kúmy, ani tam, kde se mužnými vlnami vzdouvá Benacus.⁶⁹ Odtud pocházejí proslulé nápoje, které, jak tvrdí domácí, nezávidí falernským hroznům ani nesmrtelnému trebbianu. Ale k rozkoším, jež štědře uděluje ten šťastný kraj, se připojuje i užitek z vín, vyvážených do nejvzdálenějších končin, z nichž se odvádí nemalá daň.

Španělé, kteří rostou spíš z francouzských neštěstí než ze své zdatnosti, se na tuto scénu dívali s radostí a posílají do Bordeaux Josého Osoria,⁷⁰ obtíženého ani ne tak penězi jako sliby. Smyslem španělské rady bylo, jako odjakživa, rozbroje živit, ne hasit; pomalým ohněm Bordeaux opékat a falešnou péčí učinit z rakoviny nezhojitelnou. Nechyběli lidé, nakažení iberskými úskoky, kteří lidu namlouvali, že nelze doufat v žádnou záchranu, a hnali ho ke všem krutostem: buď se báli toho, co si zasloužili, nebo živili soukromou nouzi veřejnými zly, nebo ze zlé povahy milovali nepokoje pro nepokoje. Zdálo se však nečestné, aby bylo zničeno město, které nesetřáslo jho a dosud poslouchalo svého krále, z žádné jiné viny než proto, že se odvracelo od Mazarina a od Épernonovy tyranie; a aby po něm chodil Osorio se španělskou pýchou a jakoby udílel zákony tam, kde se zákonnému panovníkovi sotva poslouchalo, zdálo se všem nesnesitelné. Rozvážným záměrem strany bylo Osoria s loďmi propustit, ne bez tajného obchodu a skrytého sdílení plánů do budoucna. Španěl odešel radostný, protože zapálil vydatný oheň a zasel, jak se domníval, nejhorší semeno, které vzklíčí.

Shromáždění bordeauxského parlamentu vysílá k pařížskému parlamentu Voisina,⁷¹ aby žádal o dvojí, o radu a o pomoc: o radu, aby mu sdělili, co by se v tak obtížných věcech mělo udělat k usmíření krále; o pomoc, aby Akvitánie požívala dobrodiní usmíření ze Saint-Germain a aby, když byli intendanti odvoláni, netrpěla pod změněnými jmény ještě tvrdší věci. Mířilo se na Foulléa,⁷² který pod záminkou vymáhání hyzdil provincii pustošením statků, věšením venkovanů a podobnými věcmi. Upřímně prý přiznávají, že Condého manželce a synovi povolili vstup do města. Ale který národ je tak barbarský, aby odepřel pohostinství ženě, sužované, s útlým dítětem, manželce a potomku tak velkého prince? Je-li to zločin, přiznávají, že ho spáchali, a podlehli jen této jediné vině.

V Paříži se dlouho hlasovalo, zda list přijmout a zda Voisina připustit. Zvítězil návrh připustit ho i s listem, který však ke králi měli donést prezident Bailleul⁷³ a vybraní radové, s pokyny, aby jménem parlamentu prosebně žádali královnu, aby se slitovala nad hynoucím Bordeaux a odložila všechen úmysl proti němu zuřit; aby odpustila pobloudilým a prokázala milost národu spíše neuváženému než zlovolnému. Vévoda Orleánský v parlamentu, jak bylo jeho zvykem, výmluvně mnoho promluvil: Épernon prý už je králem odvolán a má nařízeno vyjet dvoru vstříc; odpuštění je připraveno, kromě těch, kdo uzavřeli smlouvu se Španělem. Vše směřuje k usmíření.

Mezitím se nastupuje cesta do Akvitánie, dlouho rozhlašovaná pověstmi. Jak velkým úsilím se ji prakovníci pokoušeli přerušit, poznáš z toho, že každou hodinu podněcovali látku k nepokojům. Hned je třeba uzavřít všeobecný mír a nelze ho dále odkládat; Španěly lze nyní přimět ke spravedlivým podmínkám, ale později snad ne – jako by se celá iberská rada otáčela v Mazarinově ruce. Hned je třeba převézt prince do Bastily pod stráž Brousselova syna (ten totiž takové velitelství získal kvůli otci). Hned je třeba zvolit prévôta kupců podle vůle prakovníků, což by mělo velký význam na všechny strany. Mazarin sice Pařížanům povolil Le Fèvra,⁷⁴ parlamentního radu z prakovnického rodu, ale hned si ho lstivými sliby zavázal.

Beaufort však hledal důvody, jak se od Mazarina oddělit: lid ho totiž všude posměšně nazýval Mazarinem; trápilo ho, že ho bezcenný lid už nedoprovázel žádným provoláváním, když šel ulicemi. Skrze Bellièvra⁷⁵ panovačně vymáhal úřad admirála: prvorozený Mercœur, zasnoubený s Mazarinovou neteří, prý může dosáhnout větších věcí; a aby se dbalo ohledu na otce Vendôma, ať úřad zůstane jemu, dokud žije, a Beaufort nastoupí po otci. Mercœur se tím rozpálil a vyhrožoval bratrovi, jako by chtěl spor ukončit mečem. Prak se tu neutišoval, ale hřměl dál: Bordeauxským je třeba pomoci; nelze snést, aby si Mazarin, přivandrovalec, takto zahrával s králem a vedl ho za žhavé psí hvězdy do provincie rozpálené vedrem, aby sloužil soukromému prospěchu Épernonovu. Ta cesta se podniká jen proto, aby nešťastné Bordeaux posloužilo pomstě uraženého guvernéra jako oběť věcí. Nejde o královu slávu, ale jen o započatý sňatek Candala s neteří, jímž věnem měla být krev Bordeauxských. Až to bude vykonáno, půjde prý vítězně přes země Tektosagů⁷⁶ do Provence a po svržení Alaise si přivlastní její správu jako nejbližší Itálii. Až oslaví i Mercœurovu svatbu s druhou neteří, vrátí se pyšný z provincií jako z triumfu; vloží Paříži jho, pošlape vévodu Orleánského i prak. Uvězněné prince buď bude držet ve věčném vězení, nebo je propustí, sobě zavázané.

To a podobné se přijímalo ochotným uchem, jak se vždy věří horšímu. A nemluvila o tom chátra na rozcestích a v uličkách, ale přední muži. Vévoda Orleánský, důvěřivý a už Mazarinovi nepřátelský, pomýšlel na to, co potom provedl; k tomu ho nejvíce pobízela manželka, která se z Condého uvěznění dosud radovala, aby se manžel zmocnil věcí; když však zpozorovala, že to dopadlo jinak, raději chtěla snášet Condého jako sobě rovného než mocnějšího Mazarina. Vévoda Orleánský nejenže, ač prošen, nabídnutou výpravu do Akvitánie odmítl, ale nesouhlasil ani s tím, aby tam byl král odvlečen. Châteauneuf, unavený vězeňskou špínou a obdařený znovu ctí pečeti, se zřejmě pokoušel jen o to, aby nebyl nepříjemný ani jedné straně a řídil bezpečnou plavbu; radí vévodovi Orleánskému, aby potlačil city a neřádil otevřeně: čas přináší mnoho; od něho je třeba čekat všechno. Mezitím ať jde ke královně, která, jsouc na odchodu, udělá cokoli v jeho prospěch. Ona zůstává neochvějná, a tak se pokračuje v cestě. Vévodovi Orleánskému byla mezi Seinou a Loirou ponechána volná vláda; strana mnoho štěkala, že princové nebyli zavřeni do Bastily (o to nejednou vroucně žádal). V Paříži zůstává vévoda Orleánský pánem věcí, podepřen radami Châteauneufa a Le Telliera; ale nejvyšší vláda byla v rukou jediného Le Telliera, který, stálý a věrný po celý život, vše řídil s jedinečnou silou ducha a s rozvahou: našel pole, na němž se vydatně uplatnil, a mezi vlnami vyššími než ta největší dovedl loď do přístavu záchrany.⁷⁷

Bez jakéhokoli zdržení v Poitiers ani jinde míří dvůr přímo do Libourne. Vzpoura má tu vlastnost: rozvažuješ-li o ní, roste. Veřejné blaho žádá proti nepokojům rychlost, protože nic není nad důvtip nepoctivosti a hned se vynoří nový vynálezce, který propůjčí věrnost zločinům, zatímco v lidu bez konce pučí plány. V Bordeaux se dobří muži, smíšení s buřiči, snažili, pokud mohli, mírnit smělost a kruté plány těch, kdo pokládali za stejně hanebné dát se ohnout jako být poraženi. Du Daugnon, sedící ve svém Brouage, mluvil dvojznačně, nestál ani na jedné straně; Saint-Simon v Blaye zachoval neporušenou věrnost a nic víc. Vykladači a prostředníci míru chodili sem a tam.

To vše přerušil případ Richona a Canolla. Richon⁷⁸ velel jménem Bordeaux hradu Vayres mezi Garonnou a Dordogní; La Meilleraye ho donutil ke kapitulaci a byl v Libourne přivázán ke vztyčenému kříži a uškrcen oprátkou, ačkoli mu po několik hodin dcera vévody Orleánského živila marnou naději. V Bordeaux se lidová nenávist vybila na Canollovi: ten byl zajat na ostrově Saint-Georges, který hájil jménem krále, a držen ve volné vazbě; když se rozneslo, že byl Richon popraven, nastavil podobnou hříčkou osudu nevinný krk šibenici.⁷⁹ Odtud se vše na obou stranách vyostřilo.

La Meilleraye útočí na ostrov Saint-Georges, velmi důležitý pro uvolnění nebo sevření přísunu potravin; Mothe-Delas⁸⁰ ho statečně hájil. Rytíř de La Valette tam byl zasažen kulkou a později na následky zranění zemřel v Cadillacu;⁸¹ byl to levoboček onoho Épernona, který dal rodu jméno, a po jehož smrti štěstí domu, zúžené na jedinou větev, vyhaslo. Na místo zesnulého rytíře byl dosazen Palluau⁸² a ostrov byl dobyt, k velké škodě obleženého města; to, vyděšeno značnou ztrátou a příchodem krále do Bourgu, opevnilo narychlo předměstí Saint-Seurin, bránu Dijeaux a jiná místa a vyslalo do Garonny plavidla, jen lehké čluny.⁸³ Zděšení se neskrývalo žádnou veřejnou maskou. Bouillon, La Rochefoucauld a na nich závislá malá rada se činili, aby postižené město v započaté vzpouře vytrvalo, dokud by veřejnými nebo tajnými úmluvami nevylovili něco, co by nebylo cizí jejich prospěchu, což byl vždy jejich cíl. Proto vynakládali všechnu péči a starost a nevynechali žádnou zdatnost, aby se vymanili ze zkázy: hned ukazovali dopisy, doručené podstrčenými kurýry, jako by z Madridu nebo z Guipúzcoy, které si sami v Bordeaux vymysleli (sledovaly se přitom city a tváře čtoucích); hned klamali jiným vhodným podvodem a šířili lež místo pravdy: posílali napřed totiž ze svých strážců lidi, kteří nesli truhličky s přihrádkami, na jejichž dně ležely patacony; ty překrývala tenká vrstva filipů, takže vespod byl bezcenný kov a navrchu se lesklo zlato.⁸⁴

Princeznu de Condé tato maska věcí někdy vlídně šálila, jindy se ta výtečná žena styděla za tak nehorázný podvod. Jak málo se takový úděl hodil k jejímu duchu! Veliký příklad zdatnosti, jaký v ní byl, zarputilá strana trestala; útěchou v potupě jí bylo jen to, že ji působili dva vévodové, totiž vysoká hodnost provinilců. Mladičká, sotva se u dvora učila první kroky veřejného života, byla náhle zavalena velkou pohromou manžela, od něhož nemohla čekat nic jiného než nesporné štěstí. Mezitím její domácnosti hrozil rozvrat: chleba bylo poskrovnu a všeho ostatního nedostatek.⁸⁵

Španělé se tiše a nepoctivě smáli, radostní z krutého obchodu, a moudře se chopili příležitosti získat zpět v Itálii vše, co ztratili. Nejprve Oñate,⁸⁶ místokrál neapolský, s pomocí vyslanou z Milána Caracenou⁸⁷ donutil ke kapitulaci Piombino a Porto Longone, když nebyla žádná naděje na francouzskou pomoc;⁸⁸ a italští dynastové se radovali, že ty přístavy, nechvalně proslulé jako pirátská hnízda, už nebudou hyzdit onu tyrhénskou krajinu. Bylo stejně snadné napadnout celou Itálii jako hájit místa, která mohla mít sílu jen při ustavičném připlouvání loďstva.

Ale pařížský prak byl věc pracná, hlava a vrchol nesnází, protože v tak vratkém bodě obratu vpadlo španělské vojsko pod velením Leopoldovým do La Capelle na hranici Nizozemí a Francie; Le Catelet potom stihl osud La Capelle. Turenne s Fuensaldañou zabrali Rethel a Château-Porcien na Aisně,⁸⁹ ne zrovna pevnosti, ale vhodná hnízda pro zimní tábory nebo k povzbuzení strany, jejíž smělost vpádem arcivévody Leopolda do Champagne den ode dne rostla. Ten obsadil nejúrodnější a nejplodnější kraj mezi Fismes a Soissons; sídlo a hlavní tábor si zřídil v Bazoches. Není kraje, který by obklopovalo zdravější podnebí, který by shlížel na mírnější pahorky, rozlehlejší roviny, otevřenější pole a zelenější výběžky údolí; to vše držel Španěl, zatímco král se pod akvitánským pásmem mezi omrzelostí a nečestným otálením pekl ve vedru. Vyděšení venkované se hrnuli do Paříže a strach zvětšovali. Bouteville⁹⁰ postoupil dál než kdokoli jiný. Prakovníci se radovali a vykládali to ve svůj prospěch: nebylo prý naším úmyslem, aby byl král odvlečen do Akvitánie a aby se vládnoucí město třáslo před hrozícími korouhvemi; a přece je Leopoldova mírnost taková, že nabízí mír. Mazarin raději nasadí vše v sázku, jen aby posloužil Épernonově pomstě a dovršil smluvené sňatky; kdo poctivý to bude déle snášet? Šířil se spis, v němž Turenne vyzýval k míru a přimlouval se za Španěly; Leopold vyslal posla k vévodovi Orleánskému a ten zase Leopolda pozdravil; vše se připravovalo k veřejnému klidu, s vyloučením Mazarina. Co dál? Avaux,⁹¹ jak bylo jeho zvykem, dbalý soukromé slávy, spěchal do Soissons a tam čekal na španělského vyslance, který ho nechal čekat marně.

Mezitím byli princové odvezeni do hradu Marcoussis⁹² za Seinou a Marnou; přičinil se o to Le Tellier, aby je neosvobodili buď sousední Španělé, nebo násilí strany: bylo lepší je tam střežit až do králova příjezdu než svěřit tak velké zástavy přítomnému osudu. Vévoda Orleánský souhlasil tím ochotněji, že Châteauneuf snadno vládl celému tomu kraji; tak se zdálo, že jsou svěřeni jakoby jeho stráži, což byla útěcha pro prakovníky. Zdálo se podivné, že z tolika klientel princů nikdo ani necekl.

V Bordeaux byly veřejné věci, jaké byly, pomalé, nejisté, střídavě smutné a radostné. Předměstí Saint-Seurin připadlo po hromadění mrtvých na obou stranách královským: neslavný triumf. La Meilleraye, Roquelaure⁹³ a Saint-Mégrin si s Palluauem počínali statečně, jako by šlo o osud celé říše; sám Mazarin byl přítomen útokům. Zaútočilo se na bránu Dauphine a na bránu Dijeaux; vzbouřenci vysunuli vpřed opevnění, které královští s neuvěřitelnou odvahou zkoušeli dobýt a které bylo s ještě neuvěřitelnější zdatností hájeno. Tu se úspěch obléhání zastavil a Mazarin, když věc pozbyla naděje, se vrátil ke dvoru, mnohé v duchu převraceje, a vybídl Palluaua, aby dílo dokončil. La Meilleraye chystal jiný útok u starých hradeb, o nichž soudil, že se snáze dobudou a že vše je tam přístupnější.

Mazarin marně čekal, až při propuknutí vášní lidí rozezná některé oddané králi; nikdo svým nesouhlasem nečinil věci nejistými. Podivuhodná svornost obou vévodů, podivuhodná bojovnost; královský voják napůl rozedraný, unavený vojnou i prací; a už v celém vojsku jen ochablé zdání poslušnosti. K Mazarinovým uším doléhala pověst o pařížské straně a nenechávala ho v klidu; vše se skládalo k novým bolestem. Nikdo mu nebyl nepřítelem jen mírně, nikdo nakloněn; Španělé u bran, síly zmenšené, Bordeauxským snad připluje pomoc po moři, u stanoviště jen málo královských lodí; v Bordeaux věci neméně sužované, klesající k horšímu, bez jisté naděje na pomoc, ačkoli rozhlašovali opak.

Myšlenka na usmíření pevně usedla v kardinálově duchu a bordeauxský parlament jí vhod pomohl na svět. Ti, kdo měli jednání zahájit, byli vysláni ne na cizí podnět, ale z náhlého popudu. Zřídka se nedosáhne výsledku, chtějí-li dva totéž; ani jedné straně pokračování sváru neprospívalo. Přítomni byli i muži vyslaní pařížským parlamentem, na přímluvu vévody Orleánského. Věc byla vyřízena rychle, aby se nepřihodilo něco, co by rodící se mír zmařilo; jeho podstata byla tato: vše zpečetěno zapomněním, usnesení obou stran zrušena. Condého manželka smí užívat svých důchodů a sídel podle libosti. Épernon je z Akvitánie odvolán a na jeho místo je dosazen jiný správce. O Bouillonovi ani o La Rochefoucauldovi se však nic nezmínilo, a to z výslovného příkazu vévody Orleánského, jehož cíl nebyl nikdy zveřejněn. Mezitím, když se smlouva podepisovala, přišli jménem princezny de Condé a vévodů ti, kdo se měli jednání zúčastnit, a aniž byl jejich souhlas žádán, ujednání schválili.

Druhého dne měsíce srpna roku 1650,⁹⁴ když byl mír vyhlášen, šťastně opustili Bordeaux princezna, její syn d’Enghien, potomek tolika hrdinů, který se sotva vynořoval do chlapeckého věku, Bouillon a La Rochefoucauld s vybraným oddílem šlechty. Princezna de Condé při odchodu zapřísahala, že pohostinství Bordeaux u ní nikdy nezůstane bez vděku; vévodové, že Bordeaux budou vždy dlužit život a cokoli lidé díky němu mají drahého. Ve skutečnosti, když se ospravedlnili před králem i akvitánským lidem, nezanechali ohavnou paměť: byli povoláni jen ke společnému nebezpečí, jak se mylně věřilo, kdežto oni sledovali své soukromé věci. Tak bylo opuštěno Bordeaux, sídlo nanejvýš vhodné pro válku i pro útěk, které tehdy nebylo výhodné zničit, ačkoli bylo možné zničit je úplně.

Když se princezna de Condé a syn d’Enghien se svými klientelami vydali na cestu, narazili náhle, ať náhodou, nebo úmyslně, na La Meilleraye; ten zdvořile dovedl, či spíše odvlekl, postižený dům ke dvoru. Ta věc se nemohla schválit jinak, než když už se stala, protože se jí znepokojovala mysl vévody Orleánského, vždy otevřená podezření, jako by se bez jeho vědomí jednalo o propuštění princů: pro vždy bázlivého muže strašlivá zbraň.

Vévoda Orleánský právem soudil, že Mazarin se nemůže spojit s Condém jinak než k vévodově zkáze a ke zkáze spojenecké strany, a v tom nelze mužovu podezíravou důvěřivost odsuzovat. Zvláště když ho i dcera, která tam přijela jako vyzvědačka, opakovaně upozorňovala na známky náklonnosti k princezně de Condé a na tajné rozhovory s Bouillonem a La Rochefoucauldem. Od té doby začala být otevřeně nenáviděna královnou a odvrácena od Mazarina a později otevřeně útočila na obě hlavy. Ani potom se té mužatce nevedlo lépe; tak neuvážené a neprozíravé je vždy stavět se proti dvorské přízni.⁹⁵

Princezna de Condé, připuštěná před tvář krále a královny bez jakéhokoli podezření z ponížení, jim mlčenlivou výčitkou předložila svou nevinu, ale nevyslovila žádná slova pokory; byla prosebně smutná a doprovázela řeč takovou skromností a zdála se tak úhledně truchlit, že všichni cítili, jak se jejich city mění v tytéž, jaké měla ona. O propuštění manžela, o něž tak vroucně prosila na kolenou před králem a královnou, se nic neslíbilo; dostala však možnost jít, kam chtěla, a odebrat se pryč. Náhle opustila dvůr a přes Anjou a Touraine odešla do Montrondu, kde bezúhonným životem čekala na pokyny svého manžela, až bude osvobozen.

Bouillon a La Rochefoucauld, vědomi si tak velké shovívavosti, jednali tajně s kardinálem, omlouvali nutnost zbraní a neprohlašovali nic jiného, než že čekají, aby mohli být bezpečni ve veřejné věrnosti. Bylo pozorováno, že tito dva smrtelníci se neujali cizích starostí tak, aby odložili péči o vlastní věci. Nadhodilo se i něco o Contiho sňatku s Mazarinovou neteří, který pak následoval jinými cestami. To je třeba přiznat, že oba vévodové kardinálovi důrazně vštěpovali: nic užitečnějšího ani slavnějšího nemůže vykonat, než když bez násilí, bez cizího přemlouvání a bez spoluúčastníka daruje zadrženým princům svobodu. Prakovníci a sám vévoda Orleánský nesledují nic jiného, než dostat tak velké zajatce do své moci, aby potom zničili královnu i Mazarina. V Bordeaux se teď zdá vše uklidněno, ale vzdor války se ještě prudčeji vzkřísí v národě připraveném k náhlým hnutím a schopnějším věci měnit než vést; a protože oni sami stranu opouštějí, akvitánské národy budou následovat jako vůdce každého nejtvrdohlavějšího, a ke straně se nakloní nejen bordeauxský, ale i pařížský parlament a parlamenty celého království, národy Francie a celá tato stavba říše.

To vše hluboce utkvělo v Mazarinově mysli. Kázal tedy vévodům, aby byli dobré mysli, a vlídně je propustil;⁹⁶ a protože svobodu princů buď nechtěl, nebo ještě nemohl jasně slíbit, naznačil kývnutím, že bude brzy. Od té doby se oba, ale zvláště Bouillon, stali mazarinovci.

Hned v Bordeaux padly zbraně, nikomu nebyly vyrvány násilím. Mezi lidem mlčícím a bojícím se, že zhřešil, vjíždí král do vystrašeného města, usvědčeného ze zločinu, obklopen čtyřmi tisíci nejvybranějších vojáků, k okázalosti i k postrachu. Kardinál se ubytoval s králem v arcibiskupském paláci a novoty se nezalekl. Bordeauxští buď milovali zdatnost toho muže, nebo se báli jeho štěstí. On, maje za nešlechetné nenávisti, které trvají déle než činy, všem odpustil. Přední vzbouřenci rozvažovali, zda ho navštívit, a vyjednávali a jako by vymáhali daň, cenu návštěvy. Mazarin to odmítl a té nestoudné žádosti nevyhověl. Tak bylo tak velké pozdvižení ukončeno podle práva, ale ještě více podle předpisu rozvahy. Épernon, příčina zla, byl vyloučen; mohl si moc koupit jen samotnou zdatností. Král propustil gardové kohorty a svěřil se stráži měšťanů, což bylo jejich pyšné povaze podivuhodně milé. Odtud dvůr odjel v tichu nanejvýš podobném zapomnění; byly zrušeny nejen nenávisti, ale i zmínka o nich, se stejnou pověstí spravedlnosti i milosrdenství.⁹⁷

Ve Fontainebleau se král z rozvážné rady zastavil, protože v Paříži všechno kypělo, jako by akvitánský úspěch přiléval straně hněvu. Tam bylo rozhodnuto převézt prince z hradu Marcoussis do pevnosti Le Havre, aby tam bezpečněji čekali na svobodu, o niž jedinou se tehdy vedl spor mezi vévodou Orleánským a Mazarinem. Proti vůli vévody Orleánského nebo bez jeho účasti nemohli být převezeni; proto bylo třeba mnoha úskoků, aby byl vévoda Orleánský navzdory odporu praku přiveden ke dvoru. Přišel sice ke králově poctě, ale s žádným jiným úmyslem. Jediná královna ho přemohla, aby přivolil k tak žádoucímu převozu. Tak byli 15. listopadu roku 1650 Condé, Conti a Longueville jedenáctidenní oklikou přes střed Normandie odvezeni do Le Havru, kde byli drženi pod stráží téhož Bara;⁹⁸ Harcourt se čtyřmi sty jezdci a stejným počtem pěších zajišťoval tu cestu proti jakémukoli normandskému útoku, jehož se ostatně nebylo třeba bát, neboť celá klientela zajatců hluboce odpočívala.

Neklidná Chevreusová, jak bylo jejím zvykem, přišla do Fontainebleau s úmyslem zavázat kardinála sobě a Korintskému, nebo ho svrhnout, kdyby se vzpíral. Nakonec ta bystrá žena, netrpělivá Mazarinovým otálením, usilovala jen o to, aby přilákala krále do Paříže; jejímu účinnému přemlouvání královna podlehla, ačkoli se tomu kardinál velmi vzpíral, neboť ten nemohl zahynout jinde než v Paříži a mimo město by nad vévodou Orleánským a stranou vždy zvítězil. Když prince uvěznil, když je propustil ne dobrovolně, ale pod násilím, když uvěřil Chevreusové, že se má vrátit do města a potom opustit království, a nakonec když Korintskému opatřil čest kardinálského klobouku, pokaždé se jeho jinak tolikrát správná mysl zatemnila. To vše učinil z ohledu na královnu; později se k tomu v duchu vracel a má se za to, že to činil nerad.

Charlotte de Montmorency, Condého matka, v tomto obratu věcí zemřela,⁹⁹ není jisté, zda zármutkem, nebo vlastním osudem. Z přízně nebo ze závisti byla pověst o té ženě rozdělená; v mravech se občas držela spravedlnosti. Vždy pečovala o krásu; trpělivosti si nikdy nenavykla, ačkoli ji neštěstí stíhala nezřídka. Nejmarnivějšímu božstvu se oddávala víc než kterákoli žena; ačkoli měla jen velmi málo chvil rozvahy, vždy přece dbala na zdání moudrosti. Ale o té kněžně jsem mnoho řekl jinde.

Téměř téže doby zemřel Claude de Mesmes d’Avaux,¹⁰⁰ sotva po dovršení padesátého pátého roku věku, který v krátkém okruhu života obsáhl tolik ctností, jako sotva který ze státníků u Francouzů. Od prvních počátků veřejného života mířil hlavně ke slávě, které díky vzácné a dobrotivé povaze hned dosáhl, a neporušeným během poctivosti a velkými zásluhami ji dovedl k nejvyššímu vrcholu; proslavil se nejvychvalovanějšími vyslanectvími po Itálii, Německu a až k nejzazším lidem, Dánům, Polákům, Švédům, a národy zrozené k bitvám podle své vůle usmířil.¹⁰¹ Naposledy vynikal na kongresu v Münsteru a v Osnabrücku při uzavírání míru svou pílí, obratností a silou ducha tak, že jistě nebylo jeho vinou, že nesmírné dílo nedostalo slavnou korunu. Očekávaje podle králova slibu přední rytířskou hodnost v království, dostal mezitím úřad superintendanta financí, jehož se jasným a statečným příkladem dobrovolně vzdal, s čistýma rukama, nepřemožený špínou a tvrdošíjný v poctivosti. Úzkostlivé potomstvo se bude ptát, z kterého rodu vzešel tento živý obraz poctivosti. Z rodu Mesmes, řeknu, který, když se ulomí jedna či druhá větev, vyráží věčně podobnou ratolestí,¹⁰² vždy radostná setba ctností, a lesk starobylé a nesporné šlechty denně zvyšuje leskem mravů.

Nyní k cizím věcem, které na zkázu Francie nabývaly síly v Itálii, v Nizozemí a zvláště v Katalánsku. Tam nám totiž Mortara¹⁰³ vyrval Flix na řece Ebru, pevnost velkého významu, přímořské město Tortosu, Miravet, Falset a jiná místa. Byl velitelem španělského vojska, které nepřesahovalo pět tisíc jezdců a pěších dohromady; ale francouzské síly byly tehdy tak slabé a nedostatek všech věcí tak velký, že místokrál Mercœur,¹⁰⁴ dohnaný do krajnosti, byl nucen se vrátit a zanechal provincii i starost o válku Saint-Mégrinovi, jemuž jakž takž sekundoval Balthazar.¹⁰⁵ To vše se připisuje pařížskému praku, a tuto skvrnu hanby nesmaže žádný den. Při tak velké pohromě neměl náš voják v celém katalánském kraji ani odvahu, ani poslušnost, ani peníze. Posádky v pevnostech podle francouzského obyčeje pustošily a drancovaly okolí, a když všechno shrabaly, vymáhaly jakoby i poslední duši; odtud zoufalství, které dodá statečnosti i nejzbabělejšímu. Josep Margarit všude pomáhal radou a bdělou péčí a unikal tisícům úkladů, které mu Španělé strojili. Co měl dělat v tak ztracených a sužovaných věcech? Nikdo z našich neprokázal Francii neporušenější věrnost než tento Margarit, kterého jsme potom viděli jako vyhnance dýchat cizí vzduch, živit se jen protivenstvími a v nesmrtelné nenávisti k Iberům, ať už pohrdl nadějí na milost, nebo žádnou neměl.¹⁰⁶

V Pikardii Španěl neobsadil nic než místa nebojeschopná a vydaná prvnímu, kdo je obsadí; neboť Laon a Soissons zachovala nedotčená proti nepřátelské síle jediná autorita maršála d’Estrées.¹⁰⁷ Fuensaldaña se nějakou dobu zdržel v Braine a ničil pastviny; co jiného totiž vykonal? Praslin chránil v Champagne Remeš; v okolí nebyla způsobena žádná škoda kromě pustošení statků, nepočítáme-li jedinou nehodu Hocquincourta, který se hodil spíš k vyhledávání nebezpečí než k jejich vyhýbání;¹⁰⁸ ale ty věci jsou známější a mého pera nepotřebují. Když se rozšířila pověst o šťastných úspěších v Akvitánii, uchýlil se Leopold s částí jízdy narychlo do Bruselu, aby se nezdálo, že ustupuje méně čestně právě při králově příchodu.

Mezitím Joyeuse de Grandpré,¹⁰⁹ velitel v Mouzonu na Máze mezi Stenay a Sedanem, s větší odvahou než rozumem horlivě, jak je jeho zvykem ve všem, přijal stranu Condého; v tom se však zmýlil, že věc princovu posílil jen holou osobou, neboť Mouzon setrval v poslušnosti krále a porušil věrnost svému guvernérovi. Ten, divoký, prudký v činu i v náhlém rozhodnutí, nemohl strávit drzost posádky, usiluje ji potrestat a pohne Fuensaldañu s Gamarrou¹¹⁰ k obléhání Mouzonu; po jeho dobytí však od opatrného Španěla velitelství nedostal. Odtud zahořklý, a když ho Condé po svém propuštění neocenil podle zásluhy, získal na přímluvu Faberta¹¹¹ královu přízeň i svůj Mouzon. Potom nejedním důkazem statečnosti ukázal, kolik zdatnosti je v Grandpré, v šiku, v pochodu, při výpadech i všude, jako by štěstí chybělo místo, kde by ho zničilo, smělý víc než statečný, a šťastný, třeba jen v bitvě u Sillery proti Condého lidem.¹¹²

Po úspěchu u Mouzonu odvádí Turenne zbídačené vojsko do zimních táborů mezi Mázou a Aisnou; Fuensaldaña odchází (rozumnější by bylo zimovat společně), aniž byla ve Francii podniknuta výprava, která by měla váhu nebo význam pro věci; neboť co je marnějšího, než triumfovat s okázalou přípravou nad pustošením venkovanů, nad Le Catelet, Rethelem a Mouzonem? S jakou bázní Španělé vtrhli, s takovou horlivostí odešli, opustivše Turenna a Gamarru, kteří brzy zaplatili za nešťastné setrvání. Ani ta marná okázalost prince nepropustila, ani nedodala odvahy těm, jejichž věrnost byla zkažena, ani praku neprospěla, ale posloužila jen scéně věcí, malá pohroma přimíšená k akvitánskému úspěchu.

Dvůr se vrací do Paříže, kde vše spělo do propasti. Mazarin, který poznal, jak zhoubný bude návrat, usoudil, že je lepší odrazit cizí nepřátele a zvítězit nad tím, co bylo cizí, než překonávat to, co bylo domácí. Koncem listopadu roku 1650 přijíždí s velkou válečnou okázalostí do Remeše; vojsko čítalo dvanáct tisíc mužů, nejvybranější oddíl; velitelem byl Praslin, vždy statečný a věrný (a nevím, zda kdy byly činům toho muže, všude slavným, dány zasloužené odměny).

Rozhoduje se o obléhání Rethelu. Je to městečko na Aisně, proslulé spíše proměnlivostí štěstí než čímkoli jiným; tolikrát měnilo pány za pány a nepřátele za nepřátele, jako míč střídavě házený; šťastné úrodností půdy; vždy tam byly první tábory znesvářených; že je zrozeno pro válku, ukazují oblázky, jimiž je dlážděno.¹¹³ Obranu vedl Neapolec Giovanni delli Ponti¹¹⁴ s dvěma sty jezdci a tisíci pěti sty pěšími; ale Francouzi, když hned prolomili předměstí, zaútočí na hradby, chátrající stářím a nedbalostí. Po třech dnech podepsal delli Ponti, neschopen čelit tak velkému útoku, kapitulační úmluvu a odešel před smluveným dnem; tak velké bylo zděšení!¹¹⁵ A přece zasvitla naděje na Turenna, který se blížil s pomocí, ale když u Tugny uslyšel o kapitulaci, ustoupil.

Kardinál se narychlo odebral do Rethelu, aby osobně přinesl odvahu a rady; Praslin už vytáhl proti Turennovi, rozhodnut svést řádnou bitvu. Turenna bolelo, že byl takto vypuzen z pohodlných zimních táborů, nevěda, kam se uchýlit, a ještě víc to, že Rethel byl hanebně ztracen, když věc vyřídily jen dvě kohorty (neboť hlavní síla francouzského vojska, pominuvši obléhání, hledala nepřítele v husté tmě).

Praslin je skrze Hocquincourta a Němce Rosena zpraven, že Turenne neodešel daleko, ale v nejbližším údolí u Bourcq se strojí k boji, což dal svým lidem znamení trojí dělovou ranou. Brzy, totiž asi za hodinu, postupovala obě vojska v rovnoběžných liniích; každé hledalo výhodu místa. Turenne čekal na Lotrinčany; posílen jejich příchodem, už se nechtěl vytáčet, ale svěřit štěstí rozhodnutí o všem.

Byl patnáctý den prosince roku 1650, nebe zatažené mraky; nejbližší vesnice u rozhodné roviny se lidově nazývá Somme-Py,¹¹⁶ spíš bys řekl chatrče. Turenne měl asi pět tisíc jezdců a čtyři tisíce pěších; Lotrinčanům veleli Ligniville¹¹⁷ a Savojan Faugé, Valonům Sainte-Marie, Němcům Lanavus; byli tu i francouzští vzbouřenci. Napřed šli chorvatští lehkooděnci (jsou to římští rorarii¹¹⁸), kteří lehkou výzbrojí zahajují bitvu první, jako nebe obvykle rosí před deštěm. Vpředu bylo postaveno šest děl, aby se to dalo nazvat řádnou bitvou.

Šik Francouzů byl zkušeně sešikován a byl to květ veteránské vojny; mezi nimi nejvýznačnější Villequier a Hocquincourt, Navailles, Manicamp,¹¹⁹ Pradel, Inville a nemálo jiných zkušených ve válce; celá síla dosahovala i s děly deseti tisíc; ta byla lehčí. Praslin, viditelný v čele pravého křídla, rozděloval rozkazy; Turenne, jak bylo jeho zvykem, velel svému levému křídlu. Hlavní srážka byla na našem pravém křídle, kde padl Praslinův syn,¹²⁰ mladík velkého nadání ke ctnostem. Duras,¹²¹ Bouteville s Beauvaisem a Montolieuem prorazili prvním náporem všechno naše až k postavení děl; Manicamp první prolomil Lotrinčany. Přispěchal Villequier a přidal velkou váhu kolísajícímu a nejistému vítězství. Lannoy, který velel pěti německým kohortám, byl zajat, když mu padl kůň, a to vyděsilo jeho lidi; tu se začala měnit dosud nejistá tvář věcí. Současně zajatí Ligniville a Faugé dali svým Lotrinčanům příležitost ustoupit. Tehdy se vítězství zjevně naklonilo k Francouzům; neboť Turenne, jemuž byl kůň raněn, už nemohl nic rychle podniknout, ba málem padl živý do rukou nepřátel, a byl by padl, kdyby neunikl díky vypůjčenému koni a lstí, když se vydával za Francouze. Cokoli bylo na obou Turennových křídlech, bylo zajato nebo pobito a do konce vydržela jen jeho kohorta. Zajati byli Bouteville, Gamarra, Ligniville, Saint-Quentin, Haucourt; tympány a prapory byly ztraceny. Na straně Francouzů padli kromě Praslinova syna Alvimar, Corval, La Valée, Bens a Rosenův bratr a asi pět set prostých vojáků.¹²²

Turenne se přes Bar-le-Duc uchýlil do Stenay k Longuevillové, která, ač zarmoucena vědomím utrpěné porážky, přece statečně odmítala, co jí nabízel Leopold, totiž azyl v Nizozemí. Mezitím se Château-Porcien, Asilium, Quatre-Champs, Buzancy, Guincourt, Charbogne, Beaumont a podobná místa za Aisnou, obsazená Španěly, dobrovolně vrátila ke svým Francouzům. Senneterre široce vládl v Lotrinsku a uvedl do své moci nemálo městeček a měst.

Takový konec měla bitva u Rethelu, v níž triumfovaly rady kardinála a zdatnost Praslinova, k závisti, která hned houfně následovala a vše Mazarinovo vyvrátila; tak obvykle obratnost většinou podléhá Štěstěně.

K oslavě vítězství a k získání více opor se maršálská hodnost stala obyčejnou a byla jakoby rozlita do roje. Hodností byli vyznamenáni Villequier, později zvaný Aumont, Hocquincourt, Senneterre a z ohledu na vévodu Orleánského La Ferté-Imbault.¹²³ Grancey, uražený, že se nevidí přimíšen do stáda maršálů, odešel do Gravelines, svého guvernérství, s mnoha hrozbami, jimiž potom s přičiněním vévody Orleánského dosáhl vrcholu svého přání, aby jinak nebylo ohroženo Gravelines, vrchol a hlava triumfů vévody Orleánského.¹²⁴

Ujal se zvyk všeho dosahovat hrozbami, a k bohatství a poctám tehdy nevedla připravenější cesta. To, jako podobné věci, uvedla do Francie ani ne tak pohroma doby, jako nevázaná svévole dvora, zvláště tehdy zpupného. Mazarin, zdrcený, sliboval všechno, jen aby se na chvíli vymanil ze strastí; neboť měl příliš měkké čelo, než aby uměl odmítat; a jako voda na hladkém dřevě nebo kameni snadno sleduje prsty, které ji vedou, tak on sledoval žádosti, jimž nebylo konce; kdykoli Francouz pocítí slabého jezdce, bez míry zneužívá mírnosti vládce a z důvěry v odpuštění si dělá svobodu hřešit. Lehkomyslný národ se řídí jen strachem, a nikdo ze smrtelníků neznal povahu národa důvěrněji než Armand de Richelieu, první původce uzdění Francie a vynálezce strachu.

Smutnější byla pro Mazarina nebezpečí po vítězství než ve válce. Strana v Paříži byla krutější, ale skrze tajné rady: nikde nic nevyžvanit ani mluvit nerozmyšleně, všude hluboké mlčení nebo úkladná slova, horší než mlčení; ti, kdo Mazarinovi nejkrutěji škodili, se zdáli nejvíce nakloněni; volali ho ke dvoru, aby sklidil plody vítězství; a to, co je nejvytrvalejším z dvorských umění, předstírali přátelství krutější než nenávist, aby se tím více věřilo těm, kdo vnášeli zlovolné pomluvy: jed nejvíce k obávání od těch, kdo zasedají v radách a vězí v samých útrobách.

Bystrý kardinál ty úskoky vycítil, ale buď královnina nemoc, nebo zlovolnost osudu ho 31. prosince 1650 přivedla zpět do města,¹²⁵ kde mu ke zkáze byla jen řada úspěchů, jako těm, které v Athénách trestali ostrakismem. Parlament, který se dosud krotil, vévoda Orleánský, který nechtěl Mazarina vypuzeného, a prak, který pokládal za svůj zájem ponechat si ho jako zdání a neužitečnou modlu, napadnou toho muže jedním náporem. Každé takové pohnutí je vždy osudové a nedá se žádnou normou potlačit ani zadržet. Záminkou rozkolu bylo propuštění princů, které si každý přál, ale každý pod jinou záminkou. Korintský byl životním duchem, jímž tehdy dýchalo celé shromáždění: jediný usiloval ne o to, aby princové měli svobodu, ale aby byli přivezeni do Paříže pod volnější stráží, aby pak, po vypuzení Mazarina, mohl zajatce podle libosti buď sám propustit, nebo držet ještě přísněji; tak se vetřel praku, parlamentu, nakonec i vévodovi Orleánskému, za pomoci i Chevreusové, aby se snadno stal předákem stran a, až v nepokojích brzy získá klobouk, dosáhl ještě bouřlivějšími cestami nejvyššího ministerského úřadu; jako by Francie k své věčné vládě potřebovala purpur, který by bylo slušnější poslat do Říma k jeho vlastnímu krbu.

Vévoda Orleánský jednal s parlamentem většinou prostřednictvím Korintského a stvrzoval, co ten pronášel jeho jménem, ačkoli někdy odvážně říkal věci, které se nesrovnávaly ani s vážností posluchačů, ani s charakterem mluvčího; Gaston dokonce rozjitřoval shromáždění proti Mazarinovi, od něhož prý pocházelo, že radové jsou nazýváni Cromwelly a Fairfaxy, ačkoli jsou to dobří muži, kteří se jen odchýlili od dvorského smýšlení a dbají veřejného dobra. Odtud se chopili příležitosti obviňovat kardinála jako původce, jak říkal, všech zel a usnášet se proti němu, vždy pod maskou propuštění princů. Taková shromáždění královna nejednou zakázala; vždy se však konala dál a stávala se častějšími. Sám vévoda Orleánský, nedbaje domu ani manželky, bez oběda, dával parlamentu celé dny, naléhal na Mazarinovo vypuzení a bez konce na svobodu zajatců. Od královny se pak, což se dosud nestalo, oddělil: přestal při ní být a žádnými prosbami se nedal pohnout, aby ji poctil jen rozhovorem, dokud nebudou princové obdařeni svobodou a Mazarin poctivě vypuzen za hranice království. Parlament prosebnými napomenutími vštěpoval královně totéž; ale první prezident Molé u ní vážně a výmluvně promluvil: už se nesmí vytáčet ani déle otálet; slavné zajatce je třeba propustit a nelze je déle držet ve slepé tmě bez ztráty francouzské poslušnosti, jejíž prchající zdání propukne v otevřenou vzpouru, nebude-li hrozícím zlům předejito. Není spravedlivé ani slušné, aby králův strýc ustoupil přivandrovalci; jeden z nich musí odejít; lepší však je, aby cizinec, příčina sporů, odešel bez úhony, dokud nebylo použito násilí, než aby se vévoda Orleánský už neúčastnil rad a vše se obrátilo vzhůru nohama.¹²⁶

Když to bylo vyslechnuto, už se o kardinálově odchodu dál nerozvažovalo. Velmoži královské strany se nabízeli, jako by měl být Mazarin hájen ozbrojenou silou a přivedeným vojskem; on to vše pokládal za vratké; a moudrý nikdy nevěří takovým slibům, které v nepříznivých věcech vždy mizí.

Z Cubovillu,¹²⁷ městečka v Normandii nedaleko Le Havru, byly napsány a doručeny dopisy tří princů parlamentu, v nichž slavní zajatci dovolávali pošlapaných zákonů a planých práv. Stejně tak předložily otcům, kteří byli tehdy rozhodčími rozpolcené Francie, prosebné spisy princezna de Condé a Longuevillova dcera.¹²⁸ Přívrženci princů nabírali odvahy z úspěchu a strojili jednání, což je podivné, tajná, ve městě, kde se nic nezamlčí; jejich podstata byla: princové mají být jakýmkoli způsobem propuštěni; Condého syn d’Enghien se ožení s Mademoiselle d’Alençon, druhorozenou dcerou vévody Orleánského, a Conti s jedinou dcerou Chevreusové; Korintskému je třeba opatřit klobouk; a což je hlavní, Mazarina je třeba odstranit.¹²⁹ To vše dal Korintský podepsat vévodovi Orleánskému bez Beaufortova vědomí, který by jinak všechno tajemství vylil do klína Montbazonové; a to tajemství, kdyby je pak kardinál svou lstí vypátral, by od základu zničilo zajatce ještě před propuštěním i ty, kdo se chystali uvést stroj věcí do chodu.

To vše se každou hodinu donášelo do Le Havru a Condého odpovědi se donášely do Paříže, jako by zajatci už měli plnou svobodu; styk nebyl povolen, ale zůstal utajen, a služebníci, lékaři a strážci postavení k princům byli zaplaceni, zatímco Bar byl starostlivý, ale nevědomý a velkým úsilím nedosahoval ničeho. Kdo by se nepodivil tak velké mlčenlivosti u národa žvanivého; a co odejme zázraku víru, že se to dělo skrze ženy, nejen původkyně rozkoší, ale i příznivkyně přátelství, v této věci nanejvýš věrné. Zázračná věc! neboť co není kluzké u tak kluzkého pohlaví, mezi tolika svůdci cizích manželek a lichotkami, které jsou pro ženskou povahu nejúčinnějšími prosbami.

Cílem královny bylo odkládat a protahovat věc až do králova dospění, kdy bude vše buď platné, nebo neplatné; cílem vévody Orleánského, jeho manželky a starší dcery propustit prince krocením Mazarina, ne jeho zničením. Totéž smýšlení měl parlament i prak. Jediný Korintský chtěl Mazarina od základu zničit a vládnout skrze klobouk. Châteauneuf, dychtivý ve všem jednat správně spíše než nějakého prospěchu, jehož vězení bylo čestnější než vláda jeho nástupců,¹³⁰ nemohl snést pohrdání královnou; proto si přivolal přátele princů a navrhl jim podmínky, za nichž by svobodu dlužili jedině králi, ne straně. Ty byly přijaty a pokládány za spravedlivé a dobré, a to ze strachu, aby vévoda Orleánský, až bude Mazarin vypuzen a on pánem věcí, z rad Korintského nepracoval na propuštění zadržených nevážně, maje snad za lepší nepřibrat si Condého jako spojence ve věcech, v nichž měl být první a jediný.

Ale to vše bylo marné, protože kardinál, snad v ukvapeném spěchu, jak někteří chtěli, všechno předešel, odešel a prince propustil sám, jak bude podrobněji vylíčeno v následující knize.¹³¹

Nic však Mazarina nepohnulo k odchodu účinněji než pohled na pobouřené město. Ono moře lidských myslí se vzdouvalo; a v tom, jako při minulých vzpourách, byla síla lidu taková, že se stal rozhodujícím jazýčkem na vahách všech věcí. V tom je tedy třeba usilovat, aby nebyl nikdy vyburcován, neboť jednou vyburcován neslyší žádnou uzdu. Ale co, zeptá se nějaký cizinec, se v tomto smyslu nazývá lidem, co městem? Ono množství, které je v Paříži vidět a jemuž sotva stačí nesmírné domy. Největší část toho davu nemá vlasti; obyvatelé jsou cizinci. Dej je všechny vyvolat jménem a ptej se, odkud kdo je: uvidíš, že opustili svá sídla a přišli hromadně do města, které, nikomu se neodpírajíc, stalo se společnou vlastí celé země, skrze ono obratně smíšené bláto,¹³² protože tam se ctnostem kladou velké odměny a neřestem ještě větší.

Konec knihy páté.