Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha čtvrtá

V Paříži pozdvižení sotva utichá; strana bují novými záměry. V Provenci a zvláště v Akvitánii vzpoura proti správcům, kterou Condé skrytě živí. Ve všem otevřeně nepřátelský Mazarinovi, mate všude jeho plány i zamýšlené sňatky jeho neteří; nakonec, tíživý dvoru a ještě tíživější prakovníkům, připraví sobě, bratrovi a švagrovi vězení, a jen málokdo nad tím truchlí.

Doba, která bezprostředně následovala po dohodách ze Saint-Germain, byla zneklidňována rozličnými pokusy stran a stav města byl takový, že se spíš zdálo, že není válka, než že je mír. Už se nebojovalo, neodháněla se kořist, nepálily se statky: vše bylo spíš bez krve než uklidněné. Do města se vrátil volnější přísun potravin a každého opustil strach z budoucího nedostatku; mysli lidí však byly podle povahy každého zjevně naladěny rozličně a válečné škody se šířily dál, ne-li nájezdy, tedy tajnými plány. Condé, ačkoli ho prozrazovalo mnoho známek a oči i řeči všech ho označovaly za přívržence strany, setrvával vůči Mazarinovi v dřívější předstírané službě. Beaufort, ve městě kníže prakovnické strany, se těšil z lidové přízně a potlesku. Vendôme otec a jeho prvorozený Mercœur,¹ unaveni pohromami, se otevřeně ucházeli o Mazarinovu přízeň a spříznění s ním jako o lék na svá zla. Příčinou svárů byla jeho neteř Manciniová,² protože jedni usilovali o to, aby byla provdána za Mercœura, a druzí se tomu vzpírali. Odtud semeno nepokojů, později bohatá úroda.

Mazarin, který všude zakusil tak nespolehlivou věrnost, se v duchu rozhodl opevnit sebe i své lidi mocným spřízněním, tím spíš, že k tomu směřovala i mysl královny. Zdálo se vhodné povýšit úřady a bohatstvím Mercœura, který se nabízel první a byl z královské krve. Úřad admirála držela od Brézého smrti královna,³ aby se předešlo sporu mezi uchazeči; ochotně se chystala ho složit ve prospěch sňatku, ať by připadl Vendômovi, nebo jeho synovi Mercœurovi. Beaufort, aby si u lidu získal přízeň ještě větší, proklínal plány otce a prvorozeného bratra. Otec se radoval, že díky dvěma synům stojí na dvou oporách. Abbé de La Rivière horlivě naléhal na vévodu Orleánského, aby sňatek schválil svým souhlasem. Proto se Mazarin pouštěl do věci odvážněji, jist si, jak se domníval, i Condém. Neboť bez Condého rady, natož proti jeho vůli, nepokládal za možné o sňatku s Mercœurem ani uvažovat; ba bez Beaufortova souhlasu se zdráhal jít dál, aby tak mladického ducha odvrátil od bouření a vytrhl buřičům velkou oporu. Neteře se totiž rozhodl provdávat jen s ohledem na bezpečnost Francie a aby dbal spíš veřejného klidu než soukromého prospěchu; výhodnější partie by byl dosáhl v Římě nebo jinde v Itálii než ve Francii.⁴

Condé chvíli otálel, než otevřeně odhalil své smýšlení. Nemálo lidí, kteří dbali víc vlastních choutek než princovy cti, mu ve dne v noci podněcovalo mysl a nabádalo ho, aby nenechal vyklouznout z rukou štěstí, které se mu samo nabízí; raději chtěli, aby se vše zmátlo, než aby on spočinul v jistém stavu klidného života. Nechyběli ani lichotníci, kteří ducha sice šlechetného a velkým očekáváním povzneseného, ale vůči úkladům neopatrného, podněcovali k větším nadějím. Mnohé mu získávala nenávist k Mazarinovi a ponížení z poddanství pod cizí vládou. Hlavními podněcovateli byli Bouillon a Chavigny. Onen nekonečně dychtil po novotách, aby mu konečně v nepokojích zasvitla příležitost získat zpět svůj Sedan; tento nesnášel ztrátu vlivu a odňaté cti. Condé, rozpolcený mezi rozličnými úvahami, se nakonec v duchu rozhodl Mazarina dráždit, pohrdat jím a stavět se mu na odpor otevřeně, už ne skrytými úskoky. Ten den byl prvním dnem zel a posledním dnem francouzské svornosti. Prakovníci se z Condého odpadnutí radovali; později byl on sám jejich věrolomností na posměch uvržen do těsného vězení.

Mezitím Španělé napadají Saint-Venant a Ypry;⁵ proto rada opustila Saint-Germain a odebrala se do Compiègne, aby mohla z větší blízkosti poznat plány nepřítele a zblízka je zmařit. V Paříži, kde se všechno odsuzuje, se naříkalo nad odvezeným králem; odtud nadávky na Mazarina a hanopisům nebylo konce. Zdálo se radno, aby vévoda Orleánský přijel kolem začátku června do města a uklidnil mysli. Prévôt kupců s vybranými měšťany krotí svobodu tolika jedovatých spisů. Vévodu Orleánského vroucně prosí, aby byl král co nejdříve vrácen hlavnímu městu: je to dílo nezbytné pro klid a přání všech dobrých. Mazarin nemohl strávit, aby král žil tam, kde se v nejistém vlnobití ještě převalovaly zbytky nedávné vzpoury.

Téhož času se Hocquincourt,⁶ jako by mu byly v táboře strojeny úklady, náhle vzdálil před hrozícím nebezpečím, jak rozhlašoval, a tím, že se zavřel v Péronne, vzbudil podezření. Mazarin pomýšlel na guvernérství Pikardie;⁷ ale buď se s Elbeufem nedohodl na ceně, nebo si nebyl jist, zda získá i opevněná města v té provincii; tu starost odložil a obrátil mysl k jiným. Hocquincourta si však tolik cenil, že prohlásil, že sám o jeho přátelství stojí. Oba se v určitý den dostavili na smluvené místo, a jako by šli do souboje dvojic, obklopoval každého stejný počet ozbrojenců. Uzavřeli velmi těsné spojenectví, které nějaký čas trvalo a později, když se svornost zlomila, propuklo v krajní nepřátelství.

Mezitím bylo rozhodnuto vyslat co nejdříve k nějaké význačné výpravě vojsko, které ochabovalo, protože odvyklo nebezpečím, a pustošilo místa, kde nečinně tábořilo; jednak k zastrašení nepřítele, jednak kvůli pověsti u vzbouřenců. V královské radě nepanovala shoda. Jedni radili Douai, jiní Avesnes. Mazarin trval na tom, že nade vše je třeba oblehnout Cambrai, které podle spolehlivé zprávy hájila posádka jen pěti set vojáků. Je to město na hranici Francie, kdysi téměř samostatné, pod ochranou Říše, poslušné podle určitých zákonů svému arcibiskupovi, na pravém břehu řeky Šeldy; město velmi významné na všechny strany a budící závist. Vrchní velení bylo nabídnuto Condému; odmítl je. Přijal je Harcourt: obklíčil Cambrai, ale marně; neboť když se mlhavou nocí, nedbalostí stráží, dostala do města pomoc, sotva započaté obléhání bylo zrušeno,⁸ k smíchu strany a k potlesku nemálo lidí u dvora. Věřilo se, že Mazarin pojal ten plán proto, aby si dobyté město ponechal. Tak bylo kdysi postoupeno Balagnymu,⁹ jeho nedbalostí ztraceno, a nyní je Španělé drží právem války.

Protože válka nebyla prudká, se při těchto starostech odevšad volně cestovalo. Dvořané trávili zahálku hostinami a pitkami. A protože nic není příjemné, leda co je v Paříži, slétli se tam Jars,¹⁰ Jarzé,¹¹ Saint-Mégrin¹² a nemálo jiných. Ti večeřeli s Candalem¹³ u Renarda a oddávali se bujarosti, když se na rozjařené náhle snesl Beaufort a vyhrožoval Jarzému (jiní dodávají, že i holí). Společnost se rozprchla, stoly byly převrženy: řekl bys zápas Lapithů.¹⁴ Rozneslo se, že věc lze odčinit jen řádným soubojem; ale jak to u Francouzů bývá – prudké počátky hněvu, ochablý konec, neboť jsou to povahy, které náhle povolí –, na stole bylo mnoho omáčky, krve se neprolilo nic, a z tak drzého útoku vzešel náhle radostný mír.¹⁵

Mazarina nejvíc trápily dvě věci: nešťastný pokus u Cambrai a pohraniční kraj zpustošený vojenskými tábory, kde všude řádil nedostatek. Proto, aby se zbavil zármutku, odebral se do francouzského tábora, jako by chtěl ve Valenciennes jednat s Peñarandou¹⁶ o míru, a provázeli ho přední muži ode dvora. Je nevýslovné, s jakým uměním, výmluvností a lahodností slov obměkčil nejdivočejší, zvláště Němce, jimž zaručil své slovo, a nakonec jim dal možnost vpadnout na nepřátelské území. Vše tam bylo zpustošeno s neméně škodou než hrůzou; kořist byla odehnána a voják nasycen. Harcourt, aby se nezdálo, že za celé léto nic nevykonal, dobyl útokem Condé,¹⁷ městečko na Šeldě a Haine, ležící v rovině. Mazarin se vrací do Compiègne, kde prý princ de Condé mnoho mluvil, aby královnu přesvědčil, že krále nelze déle zdržovat mimo město: odtud prý mnoho zla, jež by se všechno přičítalo Mazarinovým plánům. Vévoda Orleánský přešel na totéž mínění. Oba už ne pokorně jako dříve, ale panovačně. Vévoda Orleánský měl jako králův strýc velkou váhu; na Condém stála vrchní moc a lesk vojenství. Zdálo se tedy lepší vyhovět jejich radám, než odporem dodávat síly straně.

Dne 16. srpna 1649 byl tedy král přijat v Paříži.¹⁸ Vjezd byl okázalý, se všemi známkami radosti. Město se vylilo ven a vyšlo mu vstříc; všechny čtvrti zněly provoláváním. Celou noc plály ohně a všude se slavila opilá noční bdění. Král seděl u dvířek kočáru uprostřed mezi bratrem a strýcem a těšil se z potlesku; naproti seděl Condé a vedle sebe měl Mazarina, na něhož lid upíral oči; ten byl neohrožený. Královna seděla uvnitř s prvorozenou dcerou vévody Orleánského¹⁹ a s Condého matkou.²⁰ Podrobnější popis královského vjezdu lze čerpat z rozličných spisů; řekl jsem, kolik postačí dějinám, neboť nepíšu ani komentáře, ani deníky. Tvář města byla tehdy radostná, vše se vracelo pod vládu oprávněného pána. Už nevládlo právo zbraní a pohrdání úřady. V den zasvěcený svatému Ludvíkovi jel král z Louvru na koni do chrámu toho světce,²¹ viditelný po celém městě, obklopen nesčetným zástupem dvořanů. Krátce předtím se tam Mazarin odebral v kočáře po rušných náměstích bez doprovodu a bez známky strachu, ačkoli nejednou dostal varování, aby nevycházel. Bezpečný v čistém svědomí a v králově lásce, nebál se prázdného hluku; triumfoval lepší slávou v myslích dobrých a nikdo ho neměl v nenávisti, leda ti, kdo se radovali z veřejné pohromy a kdo v domnění, že jim to projde, stavěli v občanském sváru oporu svého soukromého prospěchu. To tajemství později prozradil výsledek.²²

V tomto zdání veřejného klidu se začalo znovu jednat o přerušeném sňatku Mercœurově. Syn, poslušný otce, je ochoten dobrovolně postoupit úřad admirála, jen když po otcově smrti připadne úřad jemu. Ale sňatek byl znovu zmařen, protože Mazarin se ho štítil uskutečnit proti Condého vůli. Condému jako Brézého univerzálnímu dědici dovolovala slušnost i práva vstoupit do všech práv příbuzného; přinejmenším měl prý na útěchu svého osiření nastoupit po zesnulém synovi Brézého otec, maršál Francie,²³ muž nikoli zanedbatelný. To se všude rozhlašovalo v nevhodnou dobu. Beaufort zatím stranu neopouštěl; chodil ke dvoru, zdravil krále, prokazoval mu služby, aniž by se na Mazarina jen podíval. Královna dala najevo, že je jí to nemilé, když ho přijala chladně; on si to však obrátil ke slávě. Všude se rozhlašuje, že dokud každý soukromě hledí svého prospěchu, na veřejné blaho si nikdo nevzpomene. Mazarin marně zkoušel rozličné cesty, jak si mladého muže naklonit, i skrze domlouvání obou rodičů. Ten divoch raději poslouchal rady Montbazonové, jejímž pohledem byl jat, a vše odmítl. Tolik dokázala žena přemluvit! Muži vrchovatě stačilo, jen když se mu říkalo statečný prakovník, a ne mazarinovec (tak se posměšně říkalo královským). Ve městě se mysli rozličně bouřily. Všichni rozumní a znalí dvora tušili velkou změnu věcí. A protože Mazarinova moc byla tehdy nejvíce sevřena, falešné podoby věcí u něho často převažovaly nad pevnými radami. Mnozí kvasili v myslích, protože se domnívali, že oni sami ani jejich zásluhy nejsou zaslouženými odměnami dost důstojně oceněni. V množství hříšníků je prý každá odvaha omluvitelná a nepokoje dodají sebedůvěru.

Téhož času byl Michel Particelli d’Émery, svržený z úřadu superintendanta financí, do úřadu navrácen;²⁴ nejvíc se o to přičinil Condé, ať aby ukázal svou moc, nebo jako látku k novému nepokoji, nebo z vděčné vzpomínky na službu, kterou mu d’Émery prokázal, či v naději, že mu ji prokáže. Mnozí v parlamentu napadali d’Éméryho dřívější život: nástroji ministerského úřadu nemají být kuplíři, příživníci, hudebníci a stáda nevěstek; neboť ti, plni hanby a potupy, ve válce obtížní, v míru nákladní a všem dobrým nenávistní, nepřivádějí nic než neštěstí a pohromy; a d’Éméryho dům prý takovými odpadky lidského rodu přímo hlučí.²⁵ Navrácení bylo Condému neplodné, d’Émérymu zhoubné a ani jednomu radostné. Neboť kromě toho, že Particelli, zapomenuv na svou skvělou povahu, už dávno propadl neřestem, po návratu, při lichotivých svodech rozkoší, s ochablou myslí a změkčilou tělesnou silou, uzavřel nenáviděný úřad i rozpustilý život nešťastným koncem. Jako by královský poklad rozdmychával chtíč a všechny superintendanty financí stíhala osudová touha po Venuši.

Mezitím nákazou zuřivosti řádil v Provenci a v Akvitánii tentýž mor. V Provenci byl stav věcí takový. Bylo rozhodnuto novým lovem peněz rozšířit soudní dvůr v Aix o rady, za určitou sumu, kterou každý zaplatí, a ti se měli o soudní pravomoc dělit po půlročních obdobích.²⁶ To bylo starým radům nenávistné: autorita se tak dělí a ze stálé moci se stává dočasná. Odtud počátek zla, které, vzniklé z nepatrných počátků, málem skončilo zkázou provincie. Ode dvora přišly pokyny: zuřivosti je třeba ustoupit; panovníkova autorita odkladem vždy roste a zvrácené snahy poddaných se časem samy zbortí; novotu semestru je třeba na čas potlačit a buřiče ve vhodnou chvíli potrestat. K tomu všemu je třeba přetvářky a mlčenlivosti. Toto tajemství se svěřuje jen věrnosti guvernéra, který je však neuměl udržet a odhalil královské pokyny jednomu a druhému, ti dalším, a tak, jak to šlo dál, se tajemství rozneslo. Za tu povídavost pak pykal sám Alais.²⁷ Neboť strana náhle nabírá síly a onen soudní dvůr se usnáší proti Mazarinovi jako proti tomu, kdo tajně chystá zkázu provincie; spojuje se s pařížským parlamentem: Mazarina je třeba vypudit, Alaise odvolat, a podobné věci, jaké podávala zuřivost. Alais city nepotlačuje, ale prahne po pomstě a veřejně vyzve šlechtu sobě přátelskou a všechny sobě zavázané, aby se chopili zbraní; některé z buřičů vrhne do vězení, nevěda, že nemá urážet ty, které nemůže zničit. K tomu přistoupilo, že Alaisův voják při hádce zabil jednoho ze soudních sluhů. Odtud nepokoj rostl, zvláště proto, že když se o svátku šlo ke kapli svatého Šebestiána za městem, nějaký venkovan vykřikl, že se zavírají městské brány, aby se měšťané nemohli vrátit.²⁸ Alais s pěti tisíci pěšími, pěti sty jezdci a nemalým oddílem šlechticů napadá sousední města a dobývá je. Nakonec udeří na Aix a dvě stě lidí, kteří drze vytáhli ven, pobije do posledního. Vhod přichází královský edikt, jímž se vše minulé zpečeťuje zapomněním;²⁹ a když byla obnovena svornost, každý se vrací ke svým obvyklým úkolům;

a obtíže se semestrem byly navždy zrušeny.³⁰ Tak se mnohé věci v Provenci, zablokované rozličnými hnutími myslí, vyřešily Mazarinovými radami, marně se tomu vzpírala proroctví Nostradama, kterého opačný výsledek usvědčil, že svým krajanům předpověděl plané věci. Tento starý mazaný šarlatán se narodil v Sisteronu, městě v Provenci.³¹ Kolují jeho Centurie, temné a bez jakéhokoli jistého obsahu: dokud se věci nestanou, můžeš v ně doufat nebo se jich bát, a když se stanou, můžeš se odvážit tvrdit, že sliby byly pravdivé. Jsou navíc složeny tak, že je lze ohýbat a přizpůsobit na mnohé a rozličné události. Ačkoli se do nich denně vkládají podvrhy a rostou novými přídavky, je přesto šílenství důvěřivých lidí tak veliké, že se nerozpakují tvrdit, že je pravdivé, čemu nerozumějí, a ani když je přistihneš při zjevné lži, nedají se usvědčit.

Ale hvězda Bordeaux podivuhodně souzněla s pařížskou; a není divu, že Bordeaux nemá rozum, když Paříž šílí. Zeptá-li se však někdo, jaká příčina zkalila klid Akvitánie, nenajde se žádná spravedlivá. Ať si každý především uváží, kolik si nestálost toho lidu v bouřlivých dobách dovolí; jak velká byla a bude v onom městě, vládnoucím bojovnému národu, nechuť k přítomnému stavu a touha po novotách. Tam, kde díky mírnému podnebí a pahorkům, jež se radují z Bakcha, i skrovné jmění žije v přepychu, mají živí duchové nekonečně svrbící pěsti. Je to město drzé: když nemá nepřítele venku, hledá ho doma, a jako Symplegady se rádo tříští.³² U něho se tedy velkolepě vyprávěly činy pařížského parlamentu a vychvalovala se jeho zdatnost; odtud chuť dělat totéž. Ani tam nechyběly ženy, které soupeřily s pařížskými a neméně se cvičily v chtíčích. Bylo jen třeba najít osobu, na níž by strana, už rozpálená v mysli, zlomila své síly.

Za vhodného, aby se stal míčem, byl uznán Épernon,³³ který jménem guvernéra vládl v Akvitánii. Odsuzuje se jeho pýcha spojená s lakotou; shromáždění parlamentu předem usnesenými rozsudky zamítá jeho nařízení. U krále ho obviňuje stížnostmi jako nepřítele, který chystá zkázu Akvitánie: všechna přísnost prý pochází z jeho ctižádosti, neboť zotročením Bordeaux si chystá kdovíjakou vládu. Hanebně prý kupčí s obilím, jehož vyprodáním a vývozem se zdražují potraviny, jinak v těch místech levné. Pomýšlí prý i na novou daň z každého sudu vína. U Libourne staví pevnost, jako by chtěl na Bordeaux vložit okovy; rozhodl se je odzbrojit a z pevnosti Trompette, kam dal dovézt děla ze starého hradu Hâ, nevinné město rozvrátit.³⁴

A lid to poslouchal, protože nenáviděl. Nenáviděl pak proto, že tehdy, pod zlou hvězdou, bylo výhodné nenávidět, aby se bouře zášti vybila na kterékoli hlavě, jen když na nějaké. On, povahy povýšené a sebevědomé, snadno pohrdal hrozbami a spiknutími, nebo předstíral, že jimi pohrdá, aby se nezdálo, že ho lze pokořit ve městě, kde podle obecného mínění srostla díky odvaze jeho otce věčná moc rodu Épernonů. Nejnápadnějšími vůdci odboje byli Muret, Picon, ale nade všechny Dasius; a vrchol a hlavou věcí byl královský advokát Lavie,³⁵ mezi nimi první muž.

Zkouší se nejedna cesta k upevnění míru: vše strhává nápor strany do propasti. Épernon, ač silný královským vojskem a svými klienty, z města ustoupil, aby se nezdálo, že je v osobě guvernéra porušen královský majestát. Bordeaux verbuje vojáky na zemi i na moři, kohorty se plní narychlo naverbovanými nováčky. Všechna mládež se pyšní skvělým jménem vojny. Každý si přeje proslavit se spíše zlým činem než žádným. Na obou stranách nepřátelství. Épernona, příčinu zla, je třeba odvolat: to je jediný lék, ostatní jsou marné.

Mazarin se tomu naopak vzpírá: takovým požadavkům se prý nikdy nevyhovělo bez největší škody; je to nebezpečný příklad, ne konec vzpoury, ale její stupeň. Odtud by Condé nabral ještě větší odvahy; že mu záleží na tom, aby si Bordeaux zavázal, bylo zjevné z nejedné známky, a štěstí by nepromarnil, kdyby se mu naskytla příležitost.

Zatímco se toto děje v Bordeaux, dvůr se rozštěpí v protichůdné snahy, a to nejednou záminkou. Královna, vždy pevná v obraně Mazarina, o němž bylo zjevné, že on jediný dbá králova prospěchu a podpírá autoritu otřesenou ze všech stran, soudila, že komukoli je vlastní zdatnost, tomu je třeba přikládat největší váhu, a co se zkušeností ukáže nejlepším, to je třeba si ponechat k ochraně bezpečnosti. Condého, otevřeného nepřítele veřejného dobra, je třeba krotit a odříznout mu vše, oč by se opíral, aby se vyvýšil; proto je třeba postarat se o Épernona, aby nepodlehl vzpurným a aby se později Akvitánie, tak důležitá na všechny strany, nezdála zavázána jedinému Condému. Provensálce nelze nechat Alaisově pomstě, protože ten by se po potlačení vzpoury pyšně přidal ke svému bratranci Condému.³⁶ Vévodu Orleánského je třeba skrze abbé de La Rivière, jemuž lichotila naděje na purpur, přitáhnout na královskou stranu a udržet ho tam; Beauforta je třeba získat skrze Montbazonovou úplatkem; Korintského skrze Chevreusovou³⁷ rozličnými nadějemi; parlament udržet v poslušnosti jakýmkoli způsobem; těm, kdo zle zahálejí a bouří se, předhodit sousto, aby se upokojili; všechny lákat nadějí, sliby i skutky. A to po dva roky, během nichž král nemohl vládnout sám a nemohl prolomit zákony království ani svého věku.³⁸ To bylo smýšlení královny, která za nejprudších bouří s podivuhodným klidem ducha všechno promýšlela, neboť nad jejími nejsvětějšími radami bdělo Boží řízení.³⁹

Vévoda Orleánský, který nedělal nic, co by mu nebylo vnuknuto, jednak manželkou, která si namluvila, že se jejich dcera provdá za krále,⁴⁰ jednak popudem La Rivièra, který od přízně dvora čekal purpur, se rozhodl držet s královnou, hlavně aby se postavil Condému, obrácenému na opačnou stranu. Condé, Conti a Longueville, jehož manželka, Condého sestra, měla rovněž své přívržence, se ač jinak nesvorní, shodovali v tom, že nechtějí Mazarina odstranit, ale oslabit, aby vyhovoval jejich požadavkům, které nebyly malé; a aby nevzlétl příliš vysoko, je třeba mu přistřihnout křídla a bránit růstu nenáviděné moci, v paměti Richelieuova otroctví. Mazarin by je bezpochyby měl za oddané, jen kdyby byl ochoten nést jejich jho a slevil něco z oné úzkostlivé věrnosti ke králi; v ní však neochvějně setrval proti všem spiknutím a hrozbám.

Beaufort a Korintský si předsevzali získat obávanou moc a stát se jazýčkem na vahách, aby se miska vah nakláněla, kam by se naklonili oni; zvláště Korintský, pamětlivý svých předků, kteří ve Francii řídili věci.⁴¹ Živili tedy nepokoje, hlavně v Bordeaux, a chtěli nakonec královnu dohnat k tomu, aby byla nucena zříci se Mazarina a k nejvyšší správě povolat buď samotného Korintského, nebo Châteauneufa.⁴²

Mezitím byla ubohá Akvitánie, vždy odvrácená od pokojných rad, rvána vnitřní zuřivostí. Ani nápor hněvu proti Épernonovi neochaboval. Navzájem se zuřivě ničili všemi pohromami; královští vojáci odváděli kořist ze sousedních polí jako ze španělské a nepřátelské půdy. Bordeaux pustošitele odrážel, někdy pustošil sám; často bojoval šťastně, vždy statečně, ačkoli neukázněný lid nebyl řízen jedním vůdcem. Jak nesmiřitelná byla nenávist, poznáš z toho, že venkované obležení v hrádcích kolem města si raději zvolili, aby byli upáleni zaživa, než aby se vzdali do rukou královských. Kdokoli z umírněnosti uvažoval, jak velký zločin se páchá, byl prohlášen za nepřítele vlasti a vypuzen z města. Semena války rozsévaly dopisy pařížského parlamentu, který shromáždění bordeauxského dvora sliboval všechno. Toulouse, vždy nedotčená zhoubnými radami, požádána o spojenectví, statečně odmítla a slíbila jen své služby, jimiž by se jako prostřednice vložila do usmíření; to schválil i Candale.⁴³ Ale to vše bylo marné: nebylo snadné rozloučit lidi dychtivé boje, kteří se chlubili pevností své strany. Už se nebojovalo hlasy, ale zbraněmi. Král tam vyslal Argensona,⁴⁴ který po rozličných pokusech, když se domníval, že vše dovedl do přístavu, byl novými vlnami zahnán zpět na moře. Nebudu příliš rozvláčný a nebudu se zdržovat v této buřičské propasti, protože většina autorů to všechno z marnivosti vylíčila až příliš mnohomluvně.

Argenson nejprve navštívil Épernona v Cadillacu⁴⁵ (je to půvabné sídlo Épernonů), ačkoli to bylo Bordeaux nemilé. Tam si pohovořili a podstata věci byla tato: do pevnosti Trompette se mají dopravit potraviny, jichž tam byl nedostatek; Bordeaux ji totiž obklíčilo tak ostře, že se do ní nedalo nic dopravit. Pevnost započatá u Libourne se má dostavět; ta se pak stala semeništěm odboje a příčinou všech zel, která následovala. Argenson pobíhal sem a tam mezi nepřátelskými korouhvemi a prosil obě strany, aby se vrátily domů a nemařily naději na urovnání věcí příliš horkými plány. Oni slibovali, že chtějí králi poslouchat; Épernon tvrdil, že nežádá nic jiného než klidný stav provincie: to vše falešně. Se souhlasem obou stran však byla sepsána smlouva, aby ani jeden nemstil minulé křivdy, ani jeden nepodněcoval své lidi k boji, ani jeden lstivě neporušoval podmínky usmíření; a aby se odstranily hádky měšťanů a vojáků, které většinou propukají proti vůli předních mužů.

Bordeaux přešlo k mírnějším radám a drželo se předepsaných podmínek; do pevnosti Trompette byla podle úmluvy dovezena mouka. Épernon se domníval, že o přítomný stav věcí se postaral vrchovatě, jen když pevnost Trompette nebude dobyta a u Libourne vyroste pevnost jako uzda pro Bordeaux. Proto dbá, aby se dílo urychlilo, a dává tam dopravit vojáky a dvě děla s množstvím střelného prachu a koulí. Odtud se znovu rozhořel nápor strany, který už slábl. Ani Argenson nezůstal ušetřen pověstí: jako oddaný Épernonovi byl veřejně prohlášen za nepřítele Bordeaux. Nikdy se v myslích nezuřilo prudčeji. Hodno zaznamenání je, že tak jako v pařížském parlamentu strhával proud mládeže ctihodné starce, tak v bordeauxském strhávalo shromáždění starších mládež do propasti a učilo ji počátkům zvráceného uvažování.

Épernon, jist si pevností Trompette, která nebyla v nouzi o potraviny, sytil mysli svých lidí věcmi sice malými, ale velkými sliby. Zdálo se, že mu nejde ani tak o to, aby zvítězil král, jako spíš o to, aby nebyl poražen sám; rozhodl se nedržet žádné smlouvy a, přejímaje pýchu po otci, chystal tajné plány pomsty. Nelze pochybovat, že by tehdy bylo všechno uklidněno, nebýt jeho podezřelé věrnosti.

Mezitím hrozilo Argensonovi a jeho synovi zjevné nebezpečí od lidu, ač se arcibiskup⁴⁶ marně snažil to odvrátit. Argenson vyšel z jeho domu, protože nebyl dost bezpečný, a zavřel se v starém hradě Hâ, buď aby se vyhnul úkoru, nebo jako rukojmí; ať tak či onak, byl tam donucen napsat guvernérovi Libourne lístek, jímž se mu nařizovalo srovnat nenáviděné stavby se zemí. Ačkoli to Argenson, jak se slušelo, pokládal za marné, neboť neměl vůči veliteli Libourne žádnou pravomoc, učinil to přece k utišení vzpoury, aby dočasným lékem jen trochu zmírnil hněv, který měl brzy vzplanout ještě prudčeji. Argensonův syn je dovezen do Libourne s otcovými rozkazy, jež nebyly uposlechnuty. Argenson, ať už byl propuštěn jakkoli, se ihned dostavil k Épernonovi, který slíbil, že se přičiní, aby libournská stavba byla brzy rozbořena do základů.

Bordeaux, netrpělivé jakéhokoli odkladu a nejisté Épernonovou věrností, obnovilo síly, ukázalo se ve zbrani a vyvedlo z města, kolik vojska mohlo, aby se zdálo početnější. Zjišťuji, že v šiku stálo sedm tisíc ozbrojenců. Táhnou k Libourne a nedaleko města se utáboří, aniž by postavili val.

Épernon, šťasten, že se mu naskytla vytoužená příležitost k boji se stranou, která už nebyla chráněna hradbami, ale vystavena v širé rovině, vede královské vojsko i své vlastní se šlechtickým oddílem přímo proti vzbouřencům. Nejprve se svedly lehké šarvátky s proměnlivým štěstím. Na Épernonově straně byla zdatnost vojáků, na straně vzbouřenců počet, který málo prospěl: neboť po útoku vedeném podle pravidel umění byla sebraná vojenská tlupa rozprášena a zahnána na útěk; část padla, část pohltily víry Dordogne. Velitel Chambaret⁴⁷ padl, statečně bojuje; zajatci byli odvedeni k Épernonovi, který ve vítězství neznal míru a velice zpyšněl, přiblížil se k Bordeaux a zastavil se v Grave, dvě míle od města. Tam s ním arcibiskup a vybraní měšťané vlídnou řečí jednali o poslušnosti a věrnosti města, do něhož byl zván.

Épernon, k čemuž ho velmi pobízel Argenson, se rozhoduje vstoupit do města, jen když bude přijat podle své hodnosti a se ctí. Měšťané souhlasí; ne však parlament, který se vždy stavěl proti jakékoli dohodě s Épernonem jako nebezpečné. Když byly tedy odstraněny zátarasy z ulic a Lusignan,⁴⁸ který zaujal místo nedávno zabitého Chambareta, byl s vojáky vypuzen z města, shledal Épernon vše poddajné. Nikdy nezasvitla jistější naděje na utišení nepokojů. Zdálo se, že se navzájem zlobí na osudy, které způsobily takovou nutnost nenávisti.

Épernon se v Bordeaux s předstíraně usmířenou myslí zdržel jen několik dní a odešel do Cadillacu, pomýšleje spíš na pomstu než na klid. Kdyby se byl zdržel déle u lidí drzých, ale v hněvu přece povolných, byli by se všichni vrátili k poslušnosti. Ale jak mnoho zel je třeba připsat povaze neklidného národa, tak ještě větší Épernonově zpupnosti: strana pronikla do jeho nitra a snadno prohlédla srdce rozjitřené touhou po pomstě.

Épernon, mimo bouře Bordeaux, vyslal ze svého Cadillacu mladého Argensona ke dvoru, který byl tehdy v Amiens, aby vše podrobně vyložil: lid se má ušetřit, ale parlament potrestat zákazem činnosti. Zatímco se o tom v královské radě šest týdnů rozvažuje, strana odkladem roste. Už po mnoho staletí se u Francouzů pozoruje, že prospěšné věci se vyřizují pomalu, škodlivé neuvěřitelně rychle. Dvůr, potěšený Épernonovými úspěchy, snadno přijímá jeho radu a vysílá Guitauta Comminges⁴⁹ se dvěma veřejnými sluhy, ozdobenými řetězem, aby jménem krále zbavil shromáždění bordeauxského dvora veškeré soudní pravomoci.

Épernon, Argenson a Guitaut vstupují do paláce a věc, kvůli níž přišli, drží mezi sebou v tajnosti; ale jak bdělá mysl strany pokládá za skutečné, čeho se bojí, snadno to vyčenichala. Byl jim tedy odepřen vstup do soudní síně. Épernon se pokusí razit si cestu silou svých lidí, což dopadlo nešťastně; neboť lid, buď sám od sebe, nebo cizím popudem, náhle vzplanul a po ulicích se všude volalo do zbraně. Épernonovi se zdálo lepší předejít hrozícím nebezpečím odchodem. Opustil město a uchýlil se nejprve do svého paláce Puy-Paulin, potom i do Cadillacu a nakonec do Agenu v zemi Nitiobrigů,⁵⁰ kde mezi nečestným otálením chystal plány pomsty. Sotva bych slovy vyrovnal, jakými nadávkami rozdrásán a jakými urážkami zasypán opouštěl Bordeaux. Okusil všechny oběti lidového hněvu, když nepřátelství bylo vedeno tak krutě. Někteří ho potají litovali, s marnou přízní. Jasně se tu jistě ukázala pravdivost onoho výroku: hodnost bez zdatnosti v okamžení zmizí. Comminges se pokusil věci napravit, ale přišel o námahu. Argenson, muž rozvážný, dostal svolení odejít, protože nenašel žádnou vhodnou příležitost k dobrému jednání. Strana už nebyla nesvorná sama se sebou a netrhala se v rozličných názorech: sjednocené těleso parlamentu a města nepřestávalo vymýšlet, čím by veškerou hanbu svedlo na Épernona, který si v Agenu u svých přívrženců získával hostinami vratkou přízeň. Hned si počínal okázale, hned šetřil drobné peníze, při tak velké marnotratnosti své pověsti.

Když byla ke dvoru donesena zpráva o tak významné změně věcí, bylo rozhodnuto jakýmkoli způsobem utišit nový nepokoj: propustit bordeauxské vyslance zadržované v Senlis a poslat je domů, aby jménem krále slíbili shromáždění i měšťanům všechno čestné, jen když se vážně vrátí k rozumu.

Mezitím se Guyonnet,⁵¹ unavený vojnou (velel bordeauxskému vojsku), vzdal svého úřadu ve prospěch Sauvebœufa. Nejprve jej nabídl Bouillonovi, který věc ihned prozradil Condému. Sauvebœuf,⁵² oblíbený u lidu, lovil příležitosti k novotám, aby se proslavil. Byl to muž nikoli zanedbatelný, kdysi s Montmorencym stál na straně vévody Orleánského a potom velel vojsku vévody parmského. Pod velením tohoto Sauvebœufa se tedy chystala nová válka, nejen pozemní, ale i námořní. Stavěla se plavidla rozličného druhu, jimiž by Bordeaux vládlo celé Garonně.

Zprávy o tom u dvora zvětšovaly starosti Mazarina, který lék na zla viděl jedině v Épernonově odvolání; ten však nemohl být odvolán jinak, než kdyby na jeho místo nastoupil Condé, po němž celá strana prahla a který se hodil k přítomnému stavu věcí. Proto, jak už bylo řečeno, k tomu Mazarin nemohl být přiměn: právem se bál horších věcí z vylité náklonnosti ke Condému než z nenávisti k Épernonovi. Pomýšlelo se na vévodu Orleánského, který by svou vysokou hodností nepokoje náhle utišil. Vévodovi Orleánskému bylo to poslání nemilé, buď proto, že pochyboval o výsledku, nebo z vrozené lásky ke klidu. Ba uvažovalo se i o tom, zda by se tam neměl s veškerou svou majestátností odebrat sám král; pařížské věci však vyžadovaly přítomnost krále. Nakonec tu těžkou úlohu dostal du Plessis-Praslin.

Ten se neodebral do Bordeaux, aby neurazil Épernona, ani do Cadillacu, aby neurazil Bordeaux, ale zastavil se v Lormontu, kde po rozhovorech s vyslanci města i parlamentu usiluje obnovit v městě a v Akvitánii dřívější klid. Tehdy byla obléhána pevnost Trompette; od jejího dobývání Bordeaux odvrátit nedokázal: čím víc naléhal s nevčasnou prosbou, tím prudčeji se obléhání vedlo; to nakonec mělo výsledek, o němž se zmíníme níže. Výsledek rozhovoru byl: Épernona je třeba odvolat, jinak lze od rozbouřeného města čekat to nejhorší. A když Praslin mluvil umírněně, většina ho vypískala a urážlivě ho nazývali Argensonem, jako by šel v jeho stopách.

Lavie se vrací ke dvoru, aby vylíčil osudy vlasti i své vlastní: ani parlament, ani Bordeaux neodmítají poslušnost, měšťané jsou připraveni zachovat věrnost, jen když nebudou poslouchat Épernona, jemuž říkali kámen úrazu. Lavie u královské rady sliboval své služby; v Bordeaux však jeho činy slibům neodpovídaly. Je jisté, že vždy vnukal bouřlivé a klidu cizí rady a zvláště naléhal na Condého, aby v tak rozhodné chvíli Bordeaux neopouštěl a ujal se ochrany sužovaného města, které si ho volilo za obránce a mstitele své svobody. Ten Laviemu kázal, aby byl dobré mysli, že s nimi podstoupí jakýkoli osud; Lavie to po návratu podal ještě skvěleji, aby povzbudil naději svých lidí a marnými sliby dal vzrůst straně, jejíž sám byl vždy velkou částí.

Když Candale⁵³ po věrném příteli prosil Condého, aby podporou bouřlivé chátry nedokazoval nepřátelství k domu Épernonů, princ prý odpověděl, že pro Épernony udělá všechno, jen když si bude jist jejich službou a věrností, ať se věci obrátí kamkoli. Candale to právem pochopil jako újmu věrnosti, kterou dlužil jedině králi, a neusoudil, že by stálo za to Condého si koupit. Tyto zprávy, jakmile se rozkřikly a byly doneseny do Bordeaux, mohly snadno vyvrátit všechnu naději v Condého, kdyby nešťastné měšťany nezaslepila nezkrotná zuřivost; ačkoli byli mnohokrát varováni, že od Condého nelze nic čekat, přesto do něho vždy skládali důvěru ve své věci. Tak snadné a lehké je okouzlit národy jakoukoli maskou!

Mezitím pevnost Trompette, sevřená nedostatkem všech věcí, už nemohla být udržována nadějí na pomoc; stalo se proto, že posádka, hnaná hladem, si nahnala kdovíkolik volů, kteří se potulovali v okolí. To se jí obrátilo ne k pomoci, ale ke zkáze: neboť hrad byl hned obklíčen a napaden všemi druhy střel. Posádka spouští děla; všude otevřené nepřátelství. Sauvebœuf s Lusignanem obsazují vojáky okolní místa, odkud by bylo možno pevnosti v krajní tísni přispět, a plní jimi i samy kostely. Obsazují Podensac a ostrov Saint-Georges a řádí na statcích a usedlostech těch, kdo se z umírněnosti zdráhali přidat ke straně.

Épernon, s jakou nejvyšší silou mohl, ukazoval z protějšího břehu obleženým marnou naději; neboť když usoudil, že postupovat dál není bezpečné, ustoupil. Obležení, zredukovaní na osmdesát polorozedraných mužů, upadli proto do krajního zoufalství: věže rozbořené, zásoby spotřebované, voda zkažená. Po dvouměsíční obraně vydal velitel Haumont⁵⁴ pevnost Sauvebœufovi; vyprosil si jen život pro sebe a zbytek vojáků, ostatní ponechal pomstě a posměchu. Lid se ihned šíleně vrhl na trosky a zbořené zdi zohaveného hradu; Épernonovo drahocenné zařízení, tam uložené jako v bezpečí, se ve veřejné dražbě rozprodává za babku. Děla se dovážejí k městskému paláci za potlesku nejen lidu, ale i předních mužů, kteří každého volali k veřejné radosti. Všude po ulicích se vzývalo veselí. Mezi jinými vynikal rada Fayard:⁵⁵ s roztaženýma nohama jel na dělu, spánky ověnčené břečťanem a vinnou révou v nestoudné napodobě thyrsonosného Bakcha, připíjel vínem a každému nalíval.

Bordeaux silnými výpady široko daleko všechno pustoší. Pod vzbouřeneckými korouhvemi stály čtyři tisíce pěších (většinou přeběhlíků z královských oddílů) a tisíc osm set jezdců. Když dobyli Podensac, hrozí zkázou Cadillacu, ale marně, neboť tam byl květ Épernonových sil. Ostřelují děly Langon a vtrhnou do Saint-Macaire; sousední městečka stihne týž osud. Tehdy vplul du Daugnon,⁵⁶ guvernér Brouage, do Garonny s osmi válečnými loděmi, mnoha zápalnými a nemálo menšími plavidly naplněnými zkušenými vojáky a vylodil se u skály Lormont. Sauvebœuf s Girardem na něj zaútočí s takovou prudkostí, že královští vojáci byli donuceni vstoupit na lodě a děla se jim sotva podařilo zachránit. Potom se bojovalo s proměnlivým štěstím. Bordeaux bylo donuceno ustoupit, protože odevšad přicházela pomoc pro krále; jen ta mu poradila, co je zdravé.

Jednalo se tedy vážně o míru. Alvimar⁵⁷ přinesl podmínky, které zmírnil Praslin, zvyklý rozvážně řídit věci doma i ve válce. Jakmile byl mír uzavřen, náhlé hnutí myslí a tak velké spory utichly, a to na základě těchto úmluv: pevnost Trompette zůstane ve stavu, v jakém je, totiž rozbořená, až do králova dospění, které Francouzi nazývají zletilostí. Veřejné daně se sníží: zvláště se zruší dva tolary uložené na každý sud vína vyvážený z města. Konzulům každé obce se dává volné právo odvolat se k bordeauxskému parlamentu.⁵⁸ To vše bylo sice málo, ale kdyby se to odepřelo, bylo by snad Bordeaux zahynulo: rozvaha dvora požadavkům vyhověla.

Tím však neutichla strana těch, kdo z veřejných zel hleděli soukromě svého prospěchu, nebo se domnívali, že ho hledí. Z takových byl do Madridu vyslán Mothe-Delas,⁵⁹ aby žádal o pomoc proti královskému násilí a Épernonově tyranii. Ve španělské radě se střetla mínění; převládlo to, aby se do Bordeaux odebral sám Watteville,⁶⁰ guvernér provincie Guipúzcoa, prohlédl si všechno a zjistil, na jakém základě by mohla španělská prozíravost stavět. Watteville vyplul ze San Sebastiánu a po šťastné plavbě přistál v Bordeaux několik málo dní po vyhlášení míru. Veřejně, obklopen španělskou družinou, se účastnil veřejných shromáždění, ačkoli Praslin velmi protestoval, ale marně: neboť každý věk, pohlaví a stav se klonil ke Španělům. Nezdálo se to být složení zbraní, ale přechod k horším věcem. Proti Épernonovi nebylo urážkám konce. Ti, kdo byli pro umírněné rady vypuzeni do vyhnanství, nejsou vpuštěni zpět. Na Villemontéa,⁶¹ který tam přijel jménem krále, se udělá útok; jeho kočár je rozbit, a kdyby se na zpáteční cestě z Agenu neuchýlil do Libourne, rozumný muž by nebyl ušetřen. Sahá se na královské peníze a splácejí se z nich dluhy nadělané na výdaje buřičské války. Tak se na oheň, který měl brzy vyšlehnout plameny, nasypal zrádný popel. To je o Bordeaux víc než dost; byl tam sice klid od násilí a zbraní, ale mír nespolehlivý, a protože mysli ještě kypěly, zjevné rozhořčení zřejmě chystalo nějaké nečekané zlo.

Mezitím abbé de La Rivière, zaujatý svým purpurem, jako by se jednalo jen o něj, odváděl pozornost dvora. Co však bylo těžšího než ho získat proti Mazarinově vůli? Ten mu sice sliboval všechny služby, ale podivuhodnými strojky v mysli papežově vyvracel to, oč se zdánlivě nejvíce přičiňoval. La Rivière do takových věcí nikdy nepronikl, nebo se aspoň zdálo, že nepronikl. Přijímal blahopřání, jako by si byl hodností jist, ačkoli na ni kromě něho nikdo nepomyslel a ještě se ani nenarodila purpurová ulita, jejíž krví by se kardinálské roucho zbarvilo. Mezi ministry, jak se lidově říká, byl však přibrán:⁶² útěcha za otálející purpur. A to proto, aby se vévoda Orleánský vrátil ke dvoru a opustil svůj Limours,⁶³ kam ho La Rivière odvedl, přičemž mu hněv libovolně podsouval; vévoda hrozil horšími věcmi, například odchodem do Languedocu,⁶⁴ kdyby se La Rivièrovi nesplnily sliby.

Conti v témž okamžiku veřejně prohlašuje, že se rozhodl zasvětit se duchovnímu stavu a požádat papeže o kardinálský klobouk, a prosí královnu, aby se za něho účinně přimluvila;⁶⁵ buď s úmyslem nadělat královně starosti, nebo to byly úskoky sestry Longuevillové a La Rochefoucaulda, jak si La Rivièra zavázat, kdyby ustoupil. To vše dvůr žalostně rozptylovalo. A zvláště v tom se ukazovala Mazarinova obratnost, že tolik vznikajících obtíží tak úhledně rozřešil.

Příčinou všech rozkolů byl Condé, který na Mazarina útočil při každé příležitosti. Ačkoli k Mercœurovu sňatku přivolil, hned ho mařil; Vendôma si získával skvělými sliby, že se přičiní, aby dostal úřad admirála, i když od toho nerovného spříznění, nehodného prince z královské krve, upustí. Candala, který se ucházel o jinou Mazarinovu neteř,⁶⁶ se snažil také přetáhnout na svou stranu, aby ho od sňatku odvrátil; Bordeaux nabádal, aby ze žádosti o Épernonovo odvolání nic neslevovalo. Candalův sňatek nemohl být uzavřen, dokud Épernon nebude upevněn v guvernérství Akvitánie a Bordeauxští zkroceni; jim však Condé v královské radě otevřeně přál. Naopak Provensálce tvrdil, že je třeba přísně potrestat a že hraběte d’Alais, jeho bratrance, nelze ve spravedlivé věci opustit. A protože nic nemohlo Vendôma od spříznění odvrátit tak jako odmítnutí úřadu admirála, Condé ponoukal tchána Brézého,⁶⁷ aby admirálský úřad žádal pro sebe, jako by peníze, které mu už z toho titulu byly přiznány, jeho ztrátu syna neutěšily víc než dost. Přiměl ho také, už blízkého smrti, aby guvernérství Anjou prodal svému klientovi Chabotovi de Rohan,⁶⁸ aby tak po tchánově smrti mohl o té provincii rozhodovat podle své vůle.

Ačkoli bylo mnoha známkami prokázáno, že Condé pomýšlí na nemalé věci, zdálo se těm, kdo pátrali po tajemstvích dvora, podivné, že se vážně neopíral o prakovníky; zvláště od té doby, co přišel z Compiègne do Paříže a mysli všech se obrátily k němu. Tehdy, jestli kdy, byl skutečně rozhodčím štěstí a rukou se dotýkal vrcholu věcí; a zdálo se, že k nejvyšší moci mu nechybí nic, leda přidat k sobě prakovníky a jejich předvedením síly by vládl parlamentu i městu. Ve vojscích i v provinciích tehdy vynikal jen on sám. Kníže příležitost zanedbal, buď proto, že pochyboval o věrnosti prakovníků, nebo se svou rázností štítil úskoků a nepokládal za nutné užívat tak velké okliky, neboť pohrdal úskokem stejně jako všemi nebezpečími. Ve svém velkém duchu pohrdal Mazarinem i Korintským a doufal všechno od průběhu věcí, o nichž soudil, že se nemohou obrátit jinak než v jeho prospěch. Korintský, který se pokládal za schopného pro jakýkoli osud a snadno se stával vůdcem stran, se potají ucházel o Mazarina a veřejně o Condého, s úmyslem zdolat jednoho pomocí druhého, aby nakonec sám řídil vrchol věcí. Mazarin, který do těch zákoutí pronikl obratněji než kdokoli ze smrtelníků, Korintského úskoky šikovně mařil, ale tak, aby se zdálo, že o nich neví. Korintský Mazarinovu lest vyčenichal; proto vážně pomýšlel na to, spojit se s Condém, aby jeho pomocí zničil Mazarina, a potom tím snáze kráčel ke zkáze samotného Condého. A v tom nelze Condého odsuzovat: ať byl jakýkoli, Korintského měl v podezření, i když mu ten sliboval velké věci. Zatímco si triumvirát navzájem chystal zkázu, tvář dvora se přesto zdála klidná, když tu se náhle předstíraná jasnost zakalila a obrátila v bouři.

Šlo o nepatrnou věc. Čtyři míle od Rouenu je jakási bezvýznamná pevnůstka, která klenutým mostem spojuje břehy Seiny, a proto se jí lidově říká Pont-de-l’Arche;⁶⁹ hodí se k vybírání ubohého cla z lodí a člunů, které plují buď po proudu, nebo jsou proti proudu poháněny vesly či koňmi na laně. Když se v Saint-Germain uzavíral mír, tvrdil Longueville, že mu byla ta pevnost slíbena, a to skrze Condého, který o ni Mazarina žádal ve prospěch svého švagra Longuevilla. Kardinál měl totiž ve zvyku, když nerad odmítal neodbytné žádosti, dávat většinou souhlas buď kývnutím, nebo dvojznačnými slovy, která potom ve vhodné době vykládal jasněji. Tak se zatím vykupoval z nepříjemností. Kdykoli však slíbil otevřeně a bez vytáček, nikdy jasnému slovu nechyběla věrnost.⁷⁰ Ale v tak zmateném stavu vykládal každý i nepatrná Mazarinova kývnutí jako sliby. Odtud nejedna podoba zel, dokud se nezmocnil věcí bez sporů a nenaučil Francouze správně rozumět smýšlení svého ducha.

Condé tedy vymáhá onen Pont-de-l’Arche jako sobě slíbený; Mazarin žádá odklad. Longueville naléhá na Condého, Condé na Mazarina. Byla to vhodná příležitost pro toho, kdo se chtěl rozejít. Longuevillovi na tak malé věci nezáleželo; přál si ji získat jen proto, aby se po Normandii rozneslo, že ve Francii nebyl nikdy žádný nepokoj, z něhož by nevyškrábal nějaký prospěch. Jinak byla ta věc pro něho bezvýznamná, leda aby pozvedl osud nějakého ubohého klienta. Condé veřejně prohlašuje, že je Mazarinovým nepřítelem a že nikdy nebude při králi ani u dvora, dokud tento cizinec bude stát v čele francouzských věcí.⁷¹

Do Condého domu se sbíhají všichni velmoži, podle povahy národa, který vždy spěchá k novotám. Kolem Mazarinových komnat v Palais-Royal široko daleko pusto. O nezhojitelném rozkolu nikdo nepochyboval. Prakovníci se radovali, ale první den s princem spolek neuzavřeli; jemu bylo poněkud nepříjemné, že chtějí být prošeni. Láká je tedy skrze sestru Longuevillovou. Nebyl to těžký úkol, protože Beaufortovi a Korintskému se nemohlo přihodit nic výhodnějšího než rozkol; domnívali se, že spojenými silami s Condém Mazarina snadno svrhnou. Kníže předáky prakovníků radostně přijal a slíbil, že vynaloží statečné úsilí, aby se jim ve vhodné době vrchovatě odvděčil. Vzájemnými sliby se navzájem zavazují; to bylo ihned doneseno Mazarinovi skrze Chabota,⁷² věčného vyzvědače tajemství. Je jisté, že Beaufort a Korintský princi zavázali svou věrnost jen potud, aby byl Mazarin vypuzen a nezůstal v úřadě ani ochromený a zmrzačený.

Condé však takového smýšlení nebyl: kardinála chtěl zlomeného a zmrzačeného, ne zničeného ani vypuzeného. Když tedy prohlédl smýšlení prakovníků, usoudil, že je rozumnější zavázat si Mazarina než je. Tak ovládl hněv, stal se povolným a během několika dní se dal Mazarinem obměkčit.⁷³ Tehdy poprvé pojal Mazarin pevný a neochvějný úmysl uvrhnout Condého do vězení; neboť od něho nebylo už co čekat než panovačný způsob života, jímž by prvního ministra držel pod svými zákony (ne jako sluhu, ale jako otroka spoutaného okovy), sobě poddaného a ke všemu zavázaného: to bylo pro krále i královnu potupné a kardinál to nemohl strávit. K tomu bylo třeba mlčenlivosti a obratnosti; především zavázat vévodu Orleánského spoluvědomím a jakýmkoli způsobem si získat prakovníky. Ale než rozvineme celou tuto řadu věcí, zbývá vyřídit několik jiných. Předně Mazarin Condého usmiřuje a sestupuje přitom k těm nejponíženějším ústupkům. Longuevillovi se slibuje Pont-de-l’Arche do dvou měsíců, s vévodou Orleánským jako ručitelem. Byly povoleny i jiné věci, které sem nepatří. Condé, povznesený šťastným úspěchem, usoudil, že tak je třeba postupovat i nadále, aby se něco vynutilo: Mazarina je prý třeba se obávat, nebude-li se bát on sám. Condého přívrženci všude rozhlašují, že princ našel pravou cestu, když jedná panovačně.

Vévoda de Richelieu,⁷⁴ vnuk sestry velkého Armanda, pozbyl naděje na sňatek s dcerou vévodkyně de Chevreuse⁷⁵ a mladicky si stěžoval na zármutek z odmítnutí u vévodkyně de Longueville. Ta usoudila, že je třeba využít příležitosti zavděčit se přítelkyni, a vnutila truchlícímu Kateřinu Poussartovou de Vigean,⁷⁶ vdovu po markýzi de Pons d’Albret, ne zrovna nejkrásnější, ale ani nehezkou. Richelieu k ní náhle vzplanul tak nezkrotnou láskou, že bez prodlení uzavřel svatební smlouvu. A protože dvůr nemohl takové věci schválit, ani když se stanou, dohodnou se o místě, kde se svatba oslaví. Nejvhodnější se zdálo Trie,⁷⁷ Longuevillovo sídlo čtrnáct mil od města. Věc se nesvěřuje Longuevillovi, ale jedině Condému, který milence do Trie sám odvezl a v jeho přítomnosti bylo vše stvrzeno, bez ohledu na kardinála, který jednu ze svých neteří určil Richelieuovi, i na Longuevilla, který se právem mohl cítit uražen; a co je hlavní, s pohrdáním zvykem, který platí jako zákon, že žádný velmož neuzavře sňatek, aby se nejprve, na znamení úcty, neporadil s králem. Já jsem šel k Mazarinovi, ne jménem Condého, ale vévodkyně de Longueville, abych mu o celé věci podal zprávu.⁷⁸ On s tváří upravenou k přetvářce, jak měl ve zvyku, odpověděl, že zda byl sňatek uzavřen zákonně či nikoli, to záleží na soudu soudců; není jeho věcí vměšovat se do záležitosti, z jejíž znalosti byl zcela vyloučen. A protože Richelieuovi určil jednu ze svých neteří z vděčné vzpomínky na jeho prastrýce, řekl s úsměvem, že se mu zdá, že jeho neteř nezaostává za Kateřinou Poussartovou. Já jsem rozhodně nepoznal, že by byl ten muž pohnut; tak velkou vládu měl po celý život nad svou tváří i řečí! Uvnitř však měl ducha rozjitřeného tím, že Condého podnikům není konce.

Proto v úmyslu uvěznit prince nejen setrvává, ale rozhoduje se jej urychlit, protože bylo jasné, že si Condé razí cestu k větším věcem. Mezitím Longueville, který nesnesl klidně křivdu pohrdání, se rozhodl opustit všechno spojení s Condém a zcela se svěřit vůli královny a Mazarina. Rozhodně potřeboval onu ochranu, aby se vymanil na svobodu, neboť svou manželku už nemohl snést, a přitom se na ní nemohl vymstít, protože ji hájil Condé. V mé přítomnosti prosí královnu a Mazarina pokorně za odpuštění minulého a slibuje poslušnost a věrnost proti komukoli. Kardinál Longuevillovi nevěřil, a výsledek dal jeho úsudku za pravdu. Neboť Condého matka, dychtivá svornosti v rodině, rozkol vytušila a v soukromé komnatě usmířila zetě se synem tak, že Longueville slíbil věrnost Condému neméně, než ji předešlého dne slíbil královně a Mazarinovi. To bylo hned skrze Chabota doneseno Mazarinovi a jeho mysl Longuevillovi úplně odcizilo, tím spíš, že Longueville v téže době varoval abbé de La Rivière před hrozícím nebezpečím. To bylo Mazarinovi tíživé, neboť La Rivièra chystal svrhnout, aby mohl tím volněji postupovat proti Condému. Dosud Mazarin Longuevilla z účasti na vězení vyjímal; ale když zakusil tak pochybnou věrnost toho muže, rozhodl se zavléci ho do stejné zkázy se švagrem. Vracím se k Richelieuovu sňatku: Condé ho podporoval jen proto, aby ukázal, že je pánem věcí, jemuž je dovoleno povyšovat i ponižovat, a aby si zavázal velitele pevnosti Le Havre.⁷⁹

Korintský, kníže prakovníků, v ničem liknavý a vždy ke všemu napjatý, obratně využil vhodné a příhodné scény a živil vznikající látku k nepokojům kvůli rentám, které se ročně vyplácejí věřitelům města, totiž těm, kdo ukládají své peníze na radnici za jistý úrok a s bezpečnou jistinou, neboť mají za ručitele Paříž.⁸⁰ Když si ti, kterých se to týkalo, naříkali, že se ta roční renta špatně vyplácí, byli zvoleni syndikové, šest vážených měšťanů, jejichž úkolem bylo pečovat o výplatu. Mezi jinými prezident Charton, Joly,⁸¹ Bellot a Couturier. Když pak tato shromáždění hrozila vzpourou, první prezident parlamentu Molé vlídnou řečí konejšil zástup věřitelů (který, táhnoucí v houfech po městě, zřejmě chystal zločin) a slíbil, že se přičiní, aby jim parlament vrchovatě vyhověl. Výhrůžný zástup, netrpělivý odkladu a podněcovaný těmi, kdo měli víc buřičské mysli než rozvahy, mluvil drze; zvláště Couturier, na jehož zatčení dostali veřejní biřici rozkaz, ale marně se o to pokusili. Odtud rozličné reptání. Ale buřičům se nezdála vhodnější příležitost k nepokoji, než kdyby byl někdo z buřičů zavražděn nebo aspoň zbit. Jolymu tedy, když jel v kočáře k Chartonovi, byla zasazena nekrvavá rána: najatý člověk vystřelil z pistole, a když přátelskou kulkou prostřelil kočár, díky koni okamžitě zmizel. Joly naříkal, napaden ne proti své vůli, nýbrž vlastní zradou: zabíjejí se dobří občané; takový je výsledek výhrůžek u Molého. Charton nesl tu událost těžce, jako by se bál téhož, ačkoli byli oba bezpečni jak před hrozícím, tak před zasazeným. To vše bylo předstíráno, aby se město chopilo zbraní.⁸² Předáci prakovníků se radovali, pohodlně využívali Jolyho rány a hřměli, že se takové násilí páchá na dobrých mužích, kteří statečně pracují pro veřejný prospěch. Co je v městě bezpečné? To už není Paříž, ale doupě vrahů. Radí se, kdo by vzal na sebe roli veřejného vzbouření. Nade všechny se k tomu dílu hodil Eschalart de La Boulaye,⁸³ oblíbený u lidu, který se proslavil tím, že za obležení přivážel do města potraviny. Ten tedy hlasem, posunky i duchem burcoval do zbraně a nabádal, aby se zavíraly krámy, ulice zatarasily řetězy a předváděly se podobné snahy šíleného města. Ať už La Boulaye ten buřičský čin uspěchal, nebo měšťanům v tu hodinu nevřela žluč v játrech, všude se ukázal klid. Ta šelma není pro každou hodinu a lid nemůže šílet v kteroukoli chvíli; ty okamžiky prchají a zachytit je dovedou jen ti, kdo se tomu naučili dlouhou praxí ve zločinech. Mysli přesto kypěly: viděl bys, jak se k večeru na rozcestích a v uličkách mezi sebou šeptem baví hloučky těch, kdo strojí novoty.

Condé, když se usmířil s Mazarinem, zachovával královně slíbenou věrnost tak, že se ukazoval zarputilým nepřítelem prakovníků i všech buřičů a nic nekladl výš, než srazit vše, co bylo dvoru nepřátelské; ale tak, aby se zdál pánem věcí, ne služebníkem. Tak zároveň těžce urážel prakovníky, a tím, že hájil královskou autoritu, ji poškozoval.

Prakovníci, dříve než by se se vším i se svými lidmi vydali Mazarinovi ke zkáze Condého, zkoušejí raději zavázat si prince, aby jeho pomoci užili ke svržení Mazarina. Ale když je kníže přijal chladně a chtěl je mít především odstraněné, jako sobě nemilé, tu prakovníci zavrhli všechnu naději získat Condého a rozhodnou se oddat se zcela Mazarinovi za co nejčestnějších podmínek. O nich mi bylo vypravováno rozličně, proto nepíšu nic jistého. Někteří říkají: Korintskému byl slíben kardinálský klobouk; Beaufortovi úřad admirála po otcově smrti, s vyloučením Mercœura, a navíc peníze; každému z prakovníků podle míry jeho moci; dcera vévody Orleánského měla být zasnoubena králi atd.

Zatímco se to vše děje v hlubokém mlčení a Condé se k předákům prakovníků ukazuje čím dál divočejší, přihodil se, nebo byl vymyšlen nový stroj, nad nějž nebylo vhodnějšího k podráždění prince a k jeho znepřátelení s prakovníky, což byl jediný Mazarinův cíl; neboť když se ty dvě strany nesmiřitelně rozdělily, jeho věc bezpochyby triumfovala. Znamenitým nápadem se tedy přilévá olej do ohně už zapáleného. Condé je v Palais-Royal varován, aby se měl na pozoru: u Pont-Neuf, kudy vedla cesta k Condého domu, je prý shluk ozbrojenců a čekají tam se zlým úmyslem; má se tedy té cestě vyhnout, ale na zkoušku tam lze poslat kočár. Tak se stalo. Podstrčení lotři kočár přepadnou a zabijí lokaje, který byl náhodou uvnitř. Kníže, který šel spát na této straně mostu k lazebníkovi, byl o útoku na kočár zpraven a vzplane hněvem. Dovolává se zanedbaných a pošlapaných práv. Molé, první prezident parlamentu, který vždy stál na Condého straně, se jeho věci statečně ujímá. Vévoda Orleánský, už Condému odcizený, přichází do parlamentu, prokazuje mu předstírané služby a raduje se, že Condé obviňuje předáky prakovníků. Každou hodinu neodbytně naléhá v jeho prospěch na soudce. Královna a Mazarin čin otevřeně proklínali.⁸⁴ Někteří mínili, že to nezařídil Mazarin, ale sám Condé, aby svrhl prakovníky, které mohl touto cestou nejlépe zničit. Jiní, že se to stalo náhodou; a kdyby už bylo uzavřeno upřímné spojení, mohl je Condé touto cestou nejlépe zničit.⁸⁵ Je však jisté, že svědci předvolaní k soudu vypověděli, že nejednou slyšeli tajné řeči a útržky slov o zavraždění Condého. Ať je to jakkoli, Mazarin, jist si rozkolu, usoudil, že plán uvěznění je třeba urychlit.

A nevím jakým tušením se už šířila jakási pověst, která se princi zdála nesmyslná, protože se pokládal za Mazarinova nejdůvěrnějšího, zvláště když mu Le Tellier kázal, aby byl dobré mysli; o vévodu Orleánského se nestaral, protože ho měl jist skrze La Rivièra, který už pozbyl přízně a byl jen zdáním a maskou moci. Mazarinovi se rozšířené podezření nelíbilo; aby je zahladil, naléhá na Condého, aby se zmocnil Couturiera: od toho, až ho podrobí mučení, lze prý vynutit mnoho, čím by byli prakovníci zničeni; předstíral, že k tomu cíli míří. Kníže poděkoval a ujal se úkolu připravit kyrysníky a lehké jezdce; a protože se hlásilo, že Couturier bydlí v domě nejbližším bráně Richelieu, rozmístil tam jízdní oddíl a tak si připravil vlastní neštěstí.⁸⁶

Konec knihy čtvrté.