Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha třetí

Co narušilo mír a vrhlo Francii do pohrom; co pohnalo zuřící lid do zbraně; jaké události následovaly za oné noci neštěstí; od prvního propuknutí zla až k dohodě o smíru v Saint-Germain, uzavřené nadarmo.

Štěstěna už v různých částech království, ale hlavně v Paříži, strojila počátky a příčiny občanských nepokojů. Vznikly rozličně, nepřátelům k radosti, našim princům a jejich přívržencům k prospěchu, a králi málem ke zkáze. Francie skýtala žalostnou podívanou na sebe samu. Mazarin se tu vzepřel krutosti osudu a podstoupil nebezpečí, v němž šlo o všechny jeho naděje. Obsáhl v duchu celou sílu vlády, hájil právo útlého a nevinného krále a během pěti let zkrotil ty nejdivočejší a vše, co bylo občanskými rozbroji vyčerpané, podrobil uklidněné moci. Věrohodnost letopisů bude mít co dělat, aby přesvědčila potomky, že po celou tu dobu byl veřejný klid upevněn bez velkého krveprolití a že stud hřešit se docílil jedině mírností. Tato kniha spolu s pěti následujícími bude plná rozličných událostí, krutých bitev a rozvaděných vzpour; všude se setkáme s udáními a s lichotkami; nic upřímného, nic prostého, a ani mezi přáteli není věrnost bezpečná.

Psal se rok tisící šestistý čtyřicátý osmý, který astrologové ohlásili jako těžký pro francouzské věci.¹ Ať už je to, co předpovídají, marné a jen v mezích naší lehkověrnosti zasahují do budoucnosti, nebo jde o omyl lidí, kteří nesprávně vykládají velikost osudu, jistě k nebeským hrozbám patřilo mnoho znamení na zemi i na nebi.

Francie, radující se ze svých úspěchů, obrátila na sebe oči užaslého světa. Čím šťastnějším během se naše věci zvedaly, tím dříve podle mínění zle smýšlejících bylo třeba urychlit plány občanského pozdvižení; jak to v podobné věci bývá, předstírali veřejné dobro. Stížnosti lidu jsou prý nesmírné, provincie drancují výběrčí, samo město sténá pod tíhou daní; pokladna je vyčerpaná a francouzský poklad se k úžasu Španěla převáží do Itálie. V čele pokladny stál Michel Particelli, původem z Luccy, zvaný d’Émery.² Byl to muž obratný a nad jiné znalý cel a daní; podléhal vládě rozkoše, mravy měl zajaté, navyklý na rozmařilost, lichotivě pečující o tělo, a zapomínal na zbožnost jako na věc zbytečnou. Tělo zrazovalo nápor ducha a bylo zničeno smrtí, přivolanou před časem rozkošnictvím.³ Na něj dolehla veřejná bouře. Nešlo však o d’Éméryho; v něm se hledala záminka k pozdvižení. Nepopřel bych, že tento chytrý muž svedl veřejné zlo na Mazarina, aby se vytrhl z hrozících nebezpečí: vychvaloval jeho rozvahu a nadání, ale litoval, že mu chybí znalost francouzských věcí. Nejhorší druh lidí jsou ti, kdo takto chválí.

Particelli tu navrhl zrušit paulette, tedy právo radů parlamentu udržet úřad v rodině za určitou sumu peněz, kterou každý ročně platí králi. Původcem tohoto vynálezu byl za Jindřicha IV. Paulet.⁴ Před Františkem I. nebyly veřejné úřady na prodej a byly odměnou ctnosti. D’Émery se domníval, že zrušením toho práva bude parlament zkrocen a udržen v poslušnosti. Ale když tím víc než dost hrozil, pobouřil parlament, dychtící po novotách, a popudil ho proti sobě. Odtud stížnosti, hanobení, nadávky, a skrze d’Éméryho bok mířily na Mazarina.

Vzniklo i jiné zlo, neméně zhoubné pro veřejný klid. Královští referendáři,⁵ vybraní muži, si za nemalé peníze kupují tento úřad poté, co nějakou dobu vykonávali úřad rady parlamentu. Odtud mají přístup k poselstvím a právo vykonávat spravedlnost u vojsk a v provinciích; dohlížejí na vybírání daní a vše předkládají královské radě. D’Émery si předsevzal zvýšit jejich počet, aby ovšem nashromáždil peníze. Zmatení referendáři vzplanuli nejtěžším hněvem (tolik zmůže v duších smrtelníků ohled na soukromý prospěch!). Prudce si stěžovali u Mazarina, kterého už úkosem hryzali. Velmoži a přední muži v parlamentu totiž usilovali o to, aby se na něho přenesla všechna vina, a to se zlým a zvráceným úmyslem: ne aby toho muže odstranili (na to sotva kdo myslel), ale aby ho přiměli k svému prospěchu a učinili ho poddajným svým chtíčům. Nepopírám, že byli i ti, kdo ho chtěli odstraněného, vadou lidského rodu, který vždy pokládá za nejlepší to, čeho nemá.

Byl tu Pierre Broussel,⁶ rada pařížského parlamentu, nejprostších mravů, snadno přístupný, ctitel spravedlnosti, nanejvýš dbalý práva, čistý od zločinu, ale cizím popudem pohyblivý; proto se zdál vhodný, aby se stal zvonem veřejného mínění. Semena občanského pozdvižení se pěstovala čím dál víc. Referendáři rozšiřují spis urážlivý pro královskou autoritu; spojují se s parlamentem a proti královým rozkazům se scházejí. Rozprávějí o tom, že království je spravováno nanejhůř: veřejné peníze se zle vydávají pro soukromé účely, odtud žádná pokladna a žádná obec; na lid se nakládají břemena a ten už nedokáže takové jho nést déle; s francouzskou říší je konec; je třeba vybrat někoho, kdo by vyčerpaným věcem přispěl na pomoc. Zdá-li se komu královo dědictví příliš těsné, nemá se to, co chybí, doplňovat drancováním občanů, ale domácí šetrností. Každý má výdajům určit míru ne podle chtíčů, které jsou nekonečné, ale podle velikosti jmění. Je prý falešná stížnost, že královské příjmy nestačí na výdaje, vždyť z nich tolik dřívějších králů, v míru hrozných nepřátelům a ve válce slavných, žilo čestně a skvěle.

Čím přísněji byla shromáždění zakazována, tím častěji se konala. Blancmesnil,⁷ Charton⁸ a Broussel mluvili nade všechny smělé. Za nezletilého krále prý na parlamentu spočívá péče o království; stane se, co se už kdysi stalo, že král, až bude svéprávný a pánem věcí, bude na parlamentu žádat účty ze špatné správy francouzských věcí. Je tedy třeba se postarat, aby se ve zlých věcech našli tací, kdo se odváží být dobrými; takoví budou mít soucit s veřejnou pohromou a předvídat, co hrozí. Je hanbou pro francouzské jméno a potupou u evropských národů, že se v tak slavném království nenajde nikdo, kdo by byl hoden zvolení k řízení kormidla a otěží; že potřebujeme cizí důvtip. „Tvrdé, tvrdé,“ volají, „ó občané! A kdyby v nás žila jen jediná žíla otcovské krve, nebylo by to k snesení: že Španělka a přivandrovalec, ať Říman, nebo Sicilan, si dělají posměch z našich království! Taková je v princích zbabělost, že nikdo se neodváží ani ceknout, jen když je zahrnut sliby. Mezitím obec trpí, nikdo se nevkládá do osudu království, každý se stará jen o sebe. Hrozí prý mnoha skvělými činy; brzy však, když se jim hodí sousto, utichnou a prospí veřejná zla. Co my s italskými kytaristy, s herci a komedianty? Francie má mravy dost a dost zkažené; nepotřebuje cizí viny. Shánějí peníze a přinášejí neřesti. K čemu tolik strojů a pohyblivých figur k předvádění hříšných lásek, jejichž náměty z větší části obsahují činy smilstva? Zvyk na takové věci se dívat dává i volnost je napodobovat. Naše mládež z toho nepřijala nic než neznámá slova chtíče a ohavné oplzlosti. Otcovské mravy, pozvolna rušené, jsou od základu rozvraceny přivolanou prostopášností, takže cokoli se kde může zkazit a kazit, je vidět v Paříži, a mládež se cizími zálibami zvrhává, když pěstuje zahálku. A nejen volnost, ale jakoby i násilí se k tomu přidává: zaznamenávalo se totiž, kdo nebyl na komediích. Budou snad vykonávat znamenitý soudcovský úřad, když se nasytí rozmazaných tónů a sladkosti hlasů? I noci byly přidány k hanbě, aby studu nezbyl žádný čas, ale aby se ve smíšeném shromáždění odvážil ve tmě každý nejzkaženější toho, po čem ve dne zatoužil.“⁹

Mazarin je snad bezúhonných mravů a velkým nadáním obratný; ale jeho shovívavostí se královské domy rozléhají Italy, ulice nezvučí ničím jiným než jejich neumělým štěkotem, jímž se drásají naše uši. Na hry se vynakládají peníze, zatímco velcí muži zápasí s tísní majetku. Kde jsou ti, kdo u nás kdysi vládli, kdo pomáhali potřebným, kdo měli církevní důchody za majetek ne svůj, ale ctnosti? Co je hanebnějšího, než že znamenití muži bez rozdílu leží v předpokoji, že se podle přízně nebo nemilosti vracejí ve dne i v noci, aniž by spatřili ministra, že snášejí řeči vrátných, a dávají si záležet, aby vesele nasedli do kočáru, jen aby nějaký prostořeký sluha neroznesl, jak trpce dopadl nešťastný pokus o návštěvu? Birague z Milána,¹⁰ kdysi povolaný k našim věcem, ale muž bezúhonných mravů, neučený a nevzdělaný v krásných uměních, jen hrál úlohu kancléře, nic víc; a to proto, aby se Lombarďané přivábili nést naše jho. Concini¹¹ nikdy nestál v čele našich rad, ale byl trpěn pro vroucí přízeň královny, u níž měl moc; a byl by trpěn i déle, kdyby nezapomněl na sebe i na nás, nestrhl vše na sebe a zároveň nenaučil potomky, aby se měli na pozoru před klamnou úslužností Francouzů. Nyní je ta věc ve světě jinak pověstná: podrobili jsme se cizímu jhu. Celá Francie visí na Giuliu Mazarinovi; bydlí pod jednou střechou s králem; nazývá se prvním ministrem, slovem u nás novým;¹² pod touto záminkou jedná o válce, o míru, o pokladně, o církevních hodnostech a důchodech, o předních úřadech království jako o svém, a nikdo se mu nestaví na odpor. Ke králi a královně se nelze dostat než skrze něho. A co je ještě hanebnější, italští služebníci se chovají tak pyšně, že žádný rozumný člověk nemůže snést jejich nadutost.

To bylo řečeno a mnoho jiného, krutějšího; protože se to rozšířilo mezi lid, nebudu to sem psát. Nakonec věc dospěla tak daleko, že když se shromáždění proti králově vůli scházela obvyklým způsobem a nepokoje den ze dne rostly, usoudilo se, že je třeba napodobit obratnost námořníků, kteří při bouři odlehčí lodi tím, že zhoubné břemeno darují moři. Tak se zdálo vhodné odeslat d’Éméryho, což byl příklad příliš nebezpečný.¹³ Nebyl to konec drzosti, ale stupeň. Mazarin to neschvaloval, ale přinucen ustoupit těm, kdo dávali zrádné rady, nerad svolil. On chtěl všechno vědět, ne všechno vykonat; čekat na vhodnou chvíli, jíž nikdo ze smrtelníků neužíval moudřeji; klidnou mocí vykonat to, k čemu jiní radili násilím. Byl štědrý na sliby, jimiž nemálo lidí uchlácholil; některé však z bláznů učinil ještě většími blázny, když lidu vykládali, že je pokoušejí dary, aby opustili království, utlačené nesmírnou tíhou, ale že raději ztratí život než věrnost.

Plebs je čím dál drzejší. Město se rozštěpilo ve strany. Mazarinovci se nazývali ti, kdo byli oddáni králi; ti, kdo se klamným hlukem zdáli hájit veřejné dobro, prakovníci.¹⁴ Od pradávna se ujal zvyk, že kdo se strojí k převratu, označují se novým jménem. Prakovníci se jim říkalo proto, že se jako David rozhodli porazit obří Mazarinovu velikost. Mezitím se nepokoje neutišovaly, ale sílily, protože velmoži lstivě vyzvídali obavy dvora a všechny plány donášeli buřičům. Nikde nebyla věrnost bezpečná. V tom se zvláště zaskvěla a vynikla Mazarinova zdatnost, že ač zrazován nejbližšími, svou obratností a silou ducha rozptýlil tak hustou temnotu věcí.

V královské radě se na pomalých vahách porad zvažovalo, co je třeba dělat: buď ustoupit času a doléhající bouři, nebo zkrotit vzpouru odstrašujícím příkladem. Obojí bylo nebezpečné. Mazarin radil stočit plachty do záhybu: v čase je lék na věci, krátké odklady mají velké výhody; takto uzavřená spolčení se časem přemohou; není třeba šetřit náklady, jen když se zlí oddělí od dobrých; jednotlivce lze snadno potlačit; proti záplavě se nemá stavět, ale rozdělit ji do potůčků, a tak ji snadno zkrotit. To a podobné vykládal Mazarin. Královna, ještě nezkušená v obratnosti toho muže v nesnázích, jeho radám nedůvěřovala; ty byly všude zavrhovány, a nakonec se ukázaly spásnými.

Chavigny, plný Richelieuova ducha, smělý úspěchy (pobízela ho sama povaha, ale hlavně byl prosycen přísahou krutosti), zuřil, a počítal s tím, že jedno ze dvou se vyplatí: buď násilí, k němuž radil, prospěje, nebo, když rady selžou a obrátí se k horšímu, Mazarin se zřítí, po čemž nejvíc toužil. „Jak dlouho ještě,“ řekl, „nejlepší z královen, budeš trpět zvrhlou tógu a vládu parlamentu? Duchu Ludvíkův a stíne Richelieuova jména, kde jste? K čemu tolik rozhovorů, jimiž roste drzost? Je třeba vztyčit šibenice, odtrhnout buřiče od zneuctěných lilií a nechat jim katy zlámat hrdla. Především je sem třeba povolat Broussela, který už nejedná jako rada parlamentu, ale jako pomlouvač krále: ať řekne, co chce napravit nebo změnit; snáze se dá snést, když kárá jednotlivosti, než když zavrhuje vše. Nelíbí se mu snad království po pět let bez nepokojů uklidněné, nebo vítězství bez škody pro vojska? Musí být nemocné mysli, kdo zavrhuje to, co povzbudí ducha. Je snad pro některého soudce těžké propůjčit uši ušlechtilým zálibám a dovoleným rozkoším? Radosti, ne prostopášnosti, se věnuje několik nocí, v nichž se při takovém světle ohňů nemůže skrýt nic nedovoleného. Mazarinova představení jistě proběhla bez jakékoli zjevné hanby. Tak se naše Galie, kdysi barbarská, pozvolna zjemňuje. Richelieu zavedl nádheru budov, Mazarin k tomu lesku přidal ještě vlídné mravy a přívětivost, jako se kdysi Řím zušlechtil řeckými. A co se týče nesnadného přístupu, co divného u Francouzů, kteří i krále, jenž jim vychází vstříc, obtěžují svými službami, a kteří, kdyby je nezadržovala ta přísnost, by se nevčas vtírali všemi škvírami, kdyby je neodháněly žádné dveře? Jaká část času by zbyla na práci, kdyby měl k ministrovi kdekdo každou hodinu snadný přístup?“

To a podobné vykládal Chavigny;¹⁵ nikdo však s ním nesouhlasil. Bylo však rozhodnuto uložit Brousselovi, Chartonovi a Blancmesnilovi, aby odešli, a to ne nedůstojně: totiž odvézt je v kočárech do míst blízko Paříže. Bylo třeba využít příležitosti slavnosti za vítězství u Lens;¹⁶ to se prý dalo pohodlně provést v den, kdy bez podezření lidu budou královské oddíly rozestaveny po ulicích k poctě krále, který pojede do chrámu Panny Marie vzdát Bohu díky.

Když bylo vše takto uspořádáno, kolem poledne, když gardy stály na stanovištích, vstoupil Comminges,¹⁷ velitel královniny tělesné stráže, do Brousselova skromného domu. Stařec seděl s dětmi u střídmého stolu; pozorně vyslechl, když ho jménem krále vyzval, aby rychle nasedl do čekajícího kočáru. Uposlechl, ne pokořeně jako obžalovaný, ale se skromnou vážností jako rada parlamentu, a obrácen k dětem řekl: „Dívejte se a posilněte ducha tímto příkladem stálosti; držte se cesty, po které jsem šel. Neberte mi, až se vrhnete jinam, jedinou útěchu, a nemíchejte svá nebezpečí s mým osudem. Obklopil jsem vás slávou: hleďte, abyste byli s to ji uhájit. Přijde čas, kdy si celá Francie vzpomene na Broussela.“¹⁸ Těch pár slov řekl Broussel a bez jakéhokoli znamení strachu nasedl do kočáru.

Malý sluha, který se náhodou vracel domů, narazil na odváženého pána: s pláčem křičí a běží za kočárem; těm, kdo ho znají, volá, že odvádějí pána, těm, kdo ho neznají, že zajali Broussela. Nikdy vzpoura nezahřměla s tak strašným znamením, nikdy lid krutěji nezuřil. Během čtvrt hodiny ozbrojil chlapecký pláč sto tisíc měšťanů.¹⁹ Běda lidským věcem! Co jsme my smrtelníci? Jeviště věcí, planý obraz. S jakými úspěchy se zvedala francouzská sláva! Jak vznešená byla podoba doby, kolik ozdob v míru i ve válce! K čemu tato hnutí myslí a tak velké rozbroje? Ohromné štěstí se neunese, potácí se pod vlastní velikostí. Tak se zalíbilo nebesům, když se rozhodla měnit stavy a říše: přidat lidským omylům oprávněné příčiny.

Charton, který tušil, co přijde, se zachránil útěkem. Blancmesnil byl bez hluku odvezen do Vincennes. Opakovalo se jen Brousselovo jméno. Veřejně se roznášelo, že nejlepší muži jsou za obranu práv odvlékáni v radostný den, v klidné době; že je ohavně zkažen čas určený veřejné radosti, zkaleny radosti měšťanů, porušen jas města; radostné očekávání se obrátilo ve smutek, bez obžaloby, bez veřejného soudu, když krále nedoprovázel nikdo z princů, jen pár gardistů; parlament rozpálen, lid rozpálen, s čerstvou nenávistí. Všechny dvořany vinili ze zrady. Každý nejhorší, chtivý nového pozdvižení, tu viděl příležitost ke kořisti. Pozdvižení odstranilo ohledy lepších; kdo se vzpouře vzpírali, na ty se házelo kamením; dlažba se vytrhávala, střechy se odkrývaly, kameny létaly a zbraně podával vztek. Zda bylo nebezpečnější zůstat, nebo být chycen, nebo prchat a rozptýlit se, bylo nejisté. Hned se předstírala stálost, hned se prozrazoval strach; a jak bývá, když jsou mysli pohnuty ke vzpouře, báli se a budili strach.

Všude velmoži odhazovali odznaky, vyhýbali se zástupu služebnictva a vydávali se různými cestami po městě; málokdo do svého domu, nejvíce do domů přátel a do nejistých úkrytů. Mnozí unikli rozličnými způsoby, někteří v oděvu sluhů, jiné chránila věrnost chráněnců. Nemálo jich mělo místo odvahy úkryt. La Meilleraye, maršál Francie, se statečně a nejnápadněji ze všech pohyboval po městě.²⁰ Všude zbraně a výhrůžky, ulice zatarasené sudy a železnými řetězy;²¹ hned proti předním mužům, kdo by tomu věřil, hned proti parlamentu, protože mysli zachvátila slepá zuřivost. A protože hněv nemohl vybrat jednoho, vybíjel svou svévoli na všech. Nápor lidu byl sotva zadržen u bran královského paláce, aby nevtrhl dovnitř. Žádají, aby jim ukázali Broussela; chtějí vidět Brousselovu tvář a oči. Žalostný pohled na město. Každý zuří bez vůdce; každý je sám sobě původcem, co je přikázáno, zakazuje, co je zakázáno, přikazuje. Brzy, jak se ve ztracených věcech stává, všichni poroučejí a nikdo nevykonává. Gardista nevládne jazykem, myslí ani sluchem. Obležení v paláci i obléhatelé měli nestejný strach. Měšťané vyhrožovali vytrvalými zbraněmi (čehož by se Španěl neodvážil). Mysli dobrých byly zavaleny soucitem a starostí; ale, jak se vždycky stává, v takovém zděšení rady dávali všichni, nebezpečí však podstoupilo jen málo lidí. Výhružnou noc, která se chystala propuknout ve zločin, zmírnila Mazarinova péče. Neohroženě vše obcházel, v oděvu nepřiměřeném svému postavení a v paruce, s níž skryl krásu své tváře.²² Na různých místech posiloval stráže vojáků s pokynem, aby nestrašili a nedali se zastrašit; ať pozorně sledují, co hrozí, a nápor krotí, ne vyzývají.

Za úsvitu byl k parlamentu vyslán kancléř Francie Pierre Séguier,²³ aby mu přinesl královy rozkazy a vyzvěděl, co zamýšlí. Lid mu nevycházel vstříc s úctou ani s poklonami, ale zohyzděn výhrůžkami a s tváří bližší vzdoru než pokání. Kancléř postupoval s tváří upravenou k mírnosti a rukou všude žádal ticho. Dav hřměl krutými hlasy, hloučky darebáků obklopovaly kočár: hned nejasné mručení, hned strašný křik. S rozličnými hnutími mysli ho obstoupili a vyptávali se, kam jede, zda se zase po svém zvyku chce postavit proti prospěchu lidu. Zároveň se na něj vrhli a hrozili vytrhanou dlažbou. A už by ho byl nával davu zavalil, kdyby ho nebyl ochránil dům Luynesů,²⁴ který mu jako jeho rodný dům byl matkou a málem i hrobem. Tam se v úkrytu, zatímco lid naplňoval dům hřmotem a výhrůžkami, ne bez Boží pomoci zachránil, protože ten, kdo ho hledal, se zmýlil. Jak veliké to bylo nebezpečí, poznáš z toho, že už nemyslel na život, ale na to, jak důstojně zemřít. Tak se proslavilo místo, které ve své tmě ukrylo toho, kdo byl hoden všeho světla; štěstí mimořádně přálo, když dovolilo, aby se naděje zákonů, utlačených nejhoršími mravy, ukryla v bezpečí.

Když se to dozvěděli v paláci, královna se úzkostně bála, aby osud nejvyššího muže nepadl do moci sprostých lidí. La Meilleraye s Dortem²⁵ vyjel na koni, prorazil vzbouřený houf, vytrhl kancléře z hrozícího nebezpečí a přivedl ho nezraněného ke královně v napůl rozbitém kočáře; průvod byl vyděšen a několik lidí zabito. Vzpoura se rozjitřila a šílený lid zuřil ještě divočeji.

Paul de Gondi, určený arcibiskup pařížský (lidově se mu říká koadjutor), ozdobený kněžskými odznaky a dávající najevo svou vážnost, se nápadně procházel ulicemi a hlasem i posuňky konejšil lid: bude jednat o jejich požadavcích, král není neznalý ani milosti, ani přísnosti. Nechyběli však ti, kdo Gondiho obviňovali, že novotám není cizí. Ať je tomu jakkoli, ten den byl prvním dnem Gondiho odpadnutí a příčinou zel, pod nimiž potom tento prelát, vynikající duchem, krví i zásluhami, podlehl; potom se mu bude vždy říkat Korintský.

Nakonec parlament poslal ke králi nejvybranější část svých členů, aby žádala o propuštění kolegů. Šli pěšky ve dvojicích v dlouhém průvodu a kývnutím lichotili lidu. První prezident parlamentu Molé²⁶ (jemuž nikdy nechyběla obratná míra v jednání) promluvil ke královně svobodně a vážně: rady byly škodlivé; dobří muži, obránci věci veřejné a milovníci obecného blaha, byli odvlečeni od parlamentu v den nejpříznivější, kdy veřejná radost zahnala každé podezření. Nic není zhoubnější ani nehodnější francouzského jména než násilím vyřizovat to, co se u nás vždy dařilo otáléním a mírností. Kdo k takovým věcem radili, ti vyvolali nepokoje a den ze dne v nich pokračují. Tu není třeba dlouho rozvažovat, ale zajaté propustit; nemá se předstírat důstojnost ani královská autorita; blaho království je nejvyšším zákonem. To, co mluví, nejsou výmysly ani přeludy: sto tisíc ozbrojených čeká na Broussela; ozbrojeným se dá všechno, když se jim odpírá spravedlivé. S věrností, poslušností a úctou je konec; to vše je pošlapáno. Hrozí se, když vypráví, jaké nejbídnější věci viděl.

Královna odpověděla krátce, kancléř o něco obšírněji: královská rada se postará, aby jejich požadavkům bylo hojně vyhověno, a tak dále. Když se vraceli stejným pořadím a způsobem, vyšel jim vstříc lid a vyptával se, co se vyřídilo. Když Molé kývl hlavou, že je vše v pořádku, vyskočil jeden potřeštěnec, přiložil mu meč k prsům a poručil mu vrátit se: „Takhle je Broussel propuštěn? Takhle se zmařují naše přání? Takhle se vracíte bez dovolení dobře činit?“ Někteří radové se strachy rozprchli; Molé se neohroženě se zbytkem vrátil do královského paláce a vroucně naléhal, aby buď hned propustili zajaté, jinak že bude vše ztraceno.

V takovém zděšení svolala královna radu a ptala se, jaký je lék na zbědované věci. Na obou stranách zaznívaly závažné názory: přísnost je nebezpečná, mírnost hanebná, ať by se lidu nepovolilo nic, nebo vše. Když se důvody navzájem zvážily, usneslo se propustit s Blancmesnilem i Broussela, tehdy miláčka lidu a planý obraz svobody. Zatímco parlament (což je neslýchané) zasedal v galerii královského paláce a hlasoval, byly vyhotoveny listy k odvolání Broussela a Blancmesnila a bez prodlení k jejich přivezení poskytnuty královské kočáry. Tolik zmůže v nesnázích ohled na veřejné blaho! Mazarin, který se statečně stavěl proti špatným začátkům, se ještě statečněji vzpíral, když se věci obrátily k nejhoršímu. Co měl dělat ve stavu, který se kymácel? Opatrně vše zvažoval, upřen k budoucnosti; hájil královskou důstojnost, nakolik to vina doby a nepříznivé věci dovolily.

Vzpoura se trochu utišila. Stáli však ve zbrani s pyšnou okázalostí a mručeli, že za tím vězí lest. (Jak zle je těm, kdo žijí mimo boží a lidské právo! Co si jednou zasloužili, to stále očekávají.) Toho večera se vrátil Blancmesnil; nazítří dopoledne se Broussel za slavnostního provolávání vrátil domů, aby znovu spatřil šťastné potomstvo a milé přátele. Potom žil jako dříve, v nenarušeném běhu poctivosti, nevinných mravů; když vychladl ten žár lidu, byl jedním z mnohých: muž nikterak zlý, kterého proud buřičů zanesl za veřejné bouře do mělčin a na písčiny. Potomkům je to poučením, jak marné a klamné je spoléhat na takové věci, které budou vždy odsuzovány a vždy ponechány a které navěky ponoří mocné i nejnižší.

Bylo hanbou, aby král zůstával ve městě jako obležený. Mazarin ho proto prozíravě odvezl do Rueilu, u třetího milníku za městem,²⁷ pod záminkou zdravějšího vzduchu. Původci vzpoury zuřili a nemohli strávit, že jim byl král vytržen z jejich vzteku. Docela jinou tvář však měl smíšený lid: když se totiž s jistotou ohlásilo, že se blíží posily, vyvedené z Condého ležení, mnohým strach vyrazil šílenství z hlavy. Teprve teď si uvědomovali, čeho se proti králi odvážili. Ustrašeným vnukala starost, že už jsou tu mstitelé uraženého majestátu; a zděšení mysli nacházelo u všech, i u nejobyčejnějších, strašná znamení. Ty obavy ještě zvýšila podivuhodná Mazarinova čilost, který v královské síly velmi důvěřoval.

Zde jsem se poprvé, jako zasvěcený do věcí, začal účastnit rozličných jednání (ale strhla mě strana a udělal jsem mnoho věcí, na něž se nerad ohlížím).²⁸ Tím víc mi má být věřeno, protože potomkům předložím jen to, co jsem prozkoumal vlastníma očima a ušima, bez touhy lichotit a bez nenávisti k vládnoucím. Cokoli se vykonalo ve skrytu, cokoli se zastíralo přejatým nátěrem, a přece nezůstalo neznámé, vynesu na nejjasnější světlo. Budoucí věk, prostý naděje i strachu, zatleská správným činům a vypíská opačné.

Bylo hříčkou Štěstěny, že tak velký šik buřičů hnalo vpřed jen několik málo lidí. Tehdy vedli zástup Blancmesnil a Viole.²⁹ Blancmesnilovi zůstávala v hloubi ducha uložena křivda nedávného vězení a především velký pád jeho strýce, biskupa z Beauvais.³⁰ Co mohla Štěstěna Violovi ještě přidat? Měl skvělé bohatství a vysoký úřad v parlamentu, ač nezískal úřad kancléře královny. Neklidný duch se pokusil dosáhnout ve zmatcích toho, v co za klidu nedoufal.

Prvním činem po odjezdu do Rueilu bylo uvěznění a vyhnanství Chavignyho.³¹ Byl zatčen ve Vincennes a odlehlými cestami a nehostinnými místy převezen do pevnosti Le Havre. Tam ostrá stráž bděla nad spícím. Bylo to tvrdé pro člověka, který nebyl zocelen žádnými starostmi a pracemi. Hned na prahu mládí se mu dostalo ozdob, jaké by mnohým slavným mužům stačily až do stáří; vroucí Richelieuovou přízní totiž běžel svou dráhou bez úrazu. Neuměl snášet protivenství, protože se nečervenal studem z žádné dřívější poníženosti. Tak, odvyklý tomu, že by ho kdy čest opustila, strnul při první ráně Štěstěny, on, který v sobě pěstoval pevnou jistotu vládnutí. (Nepřátelský k Mazarinovi se pokoušel vše obrátit, jen aby ho svrhl.)

Buřiči se chopili nové příležitosti ke stížnostem: práva jsou planá a zákony v Chavignym pošlapány; nikoho nelze držet ve vězení déle než po určitou dobu, a to nejkratší, aniž by věc projednal parlament; takové věci byly nedávno ustanoveny, a co následuje. Cizinci mají být vyloučeni z veřejných úřadů; vydrancovaným provinciím a Paříži, sténající pod přílišnou tíhou daní, se má ulehčit; král má být vrácen hlavnímu městu. To byly hlavní články, o nichž se v Rueilu i v Saint-Germain rozličně jednalo mezi dvorem a parlamentem;³² Orleánský i Condé se klonili hned na tu, hned na onu stranu, se skrytým úmyslem, který propukne ve větší rozbroje.

Zde začíná být Mazarinovi všechno nepřátelské; o něho jako o útes láme vzpurná bouře zjevně své síly. Orleánský se vkládal mezi dvůr a parlament jako prostředník: tišil vlny a radoval se, když se zvedly. Věřilo se, že tím slouží prospěchu abbé de La Rivière, kterému se určoval římský purpur. Condé, který se vrátil nadmutý nedávným vítězstvím, jednal s parlamentem nejprve přísně, brzy lichotil mocnějším; nedoufal v nic malého, předstíral přinejmenším hodnost konetábla nebo admirála. Longueville ponoukal svého švagra; chlubil se, že dosáhl pevnosti Le Havre, slavné bašty Normandie. Ačkoli mu nic takového slíbeno nebylo, chlubil se přece po svém způsobu a tak hledal příležitost k odpadnutí. Korintský ponoukal Longuevilla planou nadějí, jako by ho měl parlament usnesením prohlásit, jak se říká francouzsky, princem krve; a protože mysl vždy myslí, že se stane, po čem touží, živil v duchu ve své radostné lehkověrnosti takové prázdné věci.

Anna Bourbonská, Longuevillova manželka, byla nesmírnou silou strany. Strhla s sebou Korintského, vévodu de Retz,³³ svého bratra Contiho a La Rochefoucaulda,³⁴ který byl tehdy v nejvnitřnějších věcech té ženy první. Byla to žena vysokého ducha a bystrého nadání, která dovedla své oddané přetvářet do tisíce podob, ale vlastní zákony svého ducha změnit nedovedla. Neklidná bez důvodu, nedoufala od pozdvižení v nic než v pozdvižení. Jako jiní předstírala věci veřejné i soukromé: zbraní je třeba zkrotit tyranii těch, kdo krále vedou ke krutým radám a činí mu prince nenáviděnými a obávanými.

Královna mezitím, s tváří vždy vyjasněnější, než si veřejné věci zasloužily, viděla, že skrze Mazarina se zjevně míří na ni. Tvářila se veseleji, duch soustředěný k budoucnosti; krotila bolest a nikomu nedávala znamení, podle něhož by ji poznal. Tvář přemáhala skrytá velikost ducha; v zápase mezi přetvářkou a oprávněným smutkem byla mírná v posuncích i slovech, vždy klidná a pohrdající buřiči. Mazarin znal nevěrné smýšlení princů a věděl, že se i rady donášejí buřičům, a že doma nejsou úklady méně nebezpečné než v táboře. Chytře vše zastíral a obrátil mysl k usmíření. Věřil sice, že takových krutostí je třeba se bát při prvním náporu, ale když se začnou odkládat, padnou samy; že strana, když zestárne, se zřítí vlastní bezbožností; že lidé, nasycení neklidem novot, se vždy vracejí k úctě k majestátu; a že z nevděčných se vynutí pokání. Když to a podobné uvážil a viděl, že pozdvižení přejí přední muži, usoudil, že není bezpečné spoléhat na přetvářku podezřelých rukou tam, kde jde o krajní zkázu: několik málo lidí kolem krále, zlé a odvrácené mysli, přeje té straně a ve vhodné chvíli bude bojovat na oné.

Někteří rozumní muži tento Mazarinův úmysl neschvalovali: neštěstí útlého krále je pro všechny národy ohavným příkladem a nikdy nebudou v klidu, bude-li dovoleno hněvat se na volbu ministrů nebo číhat na jejich poctivost. Je tedy třeba dotírat na zdrcené: dobří budou za krále vždy bojovat statečněji než jiní za zločin. Mazarin, pevný ve svém předsevzetí, radil přivést krále do města a vyhovět požadavkům; bylo totiž možné se bát horšího, kdyby se odmítl dát oklamat. Popisovat tu podmínky, rozšířené mezi lidem, je zbytečné. Jejich podstata se, jak jsem už řekl, scvrkla na toto: mnoho daní uvnitř i vně města se sníží; provinciím se ulehčí od referendářů; nikoho nelze držet ve vězení déle než přirozený den,³⁵ aniž by věc projednal parlament. To se ostře projednávalo a schválili to i přívrženci dvora, protože každý myslel, že jde o jeho vlastní věc.

Propuštěný Chavigny odešel do Touraine. Jakoby z vysokého hradu ducha shlížel na marnosti dvora a oddal mysl studiu moudrosti; jak dlouho v tom úmyslu vydržel, ukáže pokračování. Françoise Lotrinská,³⁶ manželka Vendômova, podala za manžela a děti, s nimiž se zle zacházelo, prosebný list; otcové usoudili, že patří na jiné místo a do jiné doby. Tak dokypěl první pařížský žár. Nyní se chystám k tomu, co přijde, mnohem krutějšímu.

Když bylo takto vše urovnáno, koncem října se král vrátil do Paříže.³⁷ Strana, nijak nezdrcená strachem ani omrzelostí z viny, se neodnaučila neklidných mravů; ale s dospělými silami, s královou trpělivostí a s tím, čeho dosáhla, si jakoby právoplatně stavěla stupeň k větším věcem. Parlament, nijak ne dosti klidný, kypěl novými myšlenkami. Proti Mazarinovi zuřila nenávistná pohroma; on, v tak podezřelé době starostlivý o všechno, s jistotou očekával smutnější věci. Veřejně se vyhlašovalo, že je třeba přiložit sekeru ke kořeni a vyhnat přivandrovalce z království, jako by to byla jediná naděje pro zbědované věci. Úcta se z hodiny na hodinu zmenšovala; každý se odvážil napomínat, každý poroučet. Skoro rostl zmatek nevědomých se stejným nebezpečím jako vztek lidu. Z tváří dvořanů se dalo vyčíst nebezpečí.

Viole, plný důvěry v sebe, prohlásil v parlamentu smělá slova: Mazarinovi nechybí ke královské hodnosti nic než koruna a titul. To jsou počátky budoucí moci; den ze dne silněji bude šlapat po slabých letech slepého chlapce. „Kdo z předních mužů,“ řekl, „se mu bude moci postavit, až vyčerpá dráhu nesmírné ctižádosti a lakoty?“ A obrácen k Orleánskému a Condému řekl: „Jde o vaši věc.“ Condému se smělost tak velkého hanobení nelíbila. Châtillon³⁸ Violovi připomínal, že takové věci budou milé princi, který už navštívil Broussela a Longueila,³⁹ aby si lidovostí získal přízeň; ale ať byl Condého úmysl nerozhodný, nebo ať změnil mínění a usoudil, že je lepší hájit královský majestát, ať je tomu jakkoli, útok vržený tehdy na Mazarina přijal zachmuřeně. Vinu prý nese osud, ne Mazarin. On vše vztahuje k blahu království a ve svém velkém štěstí zpupně nejásá. Proč by měla být zdatnost velkého cizince, který Francií jen prochází, předmětem závisti? Královna si ho podle předpisu zesnulého krále přibrala k péči o věci; její šíje nestačí na doléhající břemena, nevyhledá-li si tuto náhradní pomoc. Na něm nelze odsoudit nic kromě štěstí; nezakládá své síly na posádkách ani na pevnostech; neodlévá si z královského pokladu; královna jeho věrnost poctami a dary ani tak nesplácí, jako ji získává do budoucna. Král ho nemůže bez hanby vydat nepřátelům; může ho hájit poctivostí, která jeho věcem není nebezpečná.

Mazarin nejednou odpověděl, že odejde, jen když na něj nebudou doléhat úklady nebo násilí: po tolika dobrodiních si nic nepřeje víc než pokojný odchod. Mezi některými předními muži se začalo uvažovat, jakým nejbezpečnějším způsobem by mohl být vypraven, jakou lstí by se odcházejícímu změnila tvář. Jedna vznešená dáma slíbila, že hned po setmění přinese vhodné šaty. Ale to vše bylo směšné: na odchod nikdy nepomyslel a nebylo třeba strojit masky ani přizpůsobovat cizí podobu.

Královna, která se bála popudit vinu dob, nepřátel a osudu, jednala nerozhodně. Všechnu vinu ovšem odvracela od Mazarina; pochybovala jen, zda on svou shovívavostí k velmožům nevydal důstojnost urážkám a opovržení. Bylo jisté, že žádným omylem ani neřestí nestrčil Francii, kymácející se k pohromám. Mazarin, pod syrovým obrazem přítomných zel stále starostlivý o budoucnost, se staral, aby zdraví království bylo trvalé; a ač se mu znovu otevíralo tolik čerstvých jizev (poznal sílu Štěstěny), spoléhal na svou obratnost a nikdy nepochyboval o šťastném výsledku otáléním, mírností a dobrodiními.

Mezitím prakovníci naléhali na sliby ze Saint-Germain; kdyby byly povoleny, bylo by s majestátem konec. S úzkostlivým zvažováním se rozvažovalo, jakou cestou by se dvůr mohl vytrhnout z nových doléhajících vln. La Meilleraye, který se radoval jen z cest razených prachem a raději brány vyrážel, než aby vcházel otevřenými, radil, aby král sídlil v Bastile a v Arzenálu, aby se obsadil ostrov Cité s palácem a aby silný oddíl s děly postupoval a krok za krokem napadal hlavní místa; k tomu podniku slíbil statečnou pomoc. Michel Le Tellier,⁴⁰ o němž se ještě nejednou zmíním, radil opustit město a přerušit přívoz chleba z Gonesse:⁴¹ když se odejme, lid vzplane proti hlavám strany; poslušnost bude prokazovat žaludku, ne jim; hladový lid bude krotší než obětní zvíře. Condé, aby v takovém obratu věcí osvědčil králi odvahu a věrnost, radil oblehnout město a silou zdolat vzbouřence. Mazarinovi se to vše zprvu nelíbilo jako hra plná nebezpečí: mohlo by nastat mnoho nevyléčitelného; v Paříži jsou sýpky plné, i soukromé; nevinní padnou kvůli vině zlých. Rada k obléhání však nebyla bez naděje na úspěch.

Vévodkyně de Longueville, prudká ve svém zármutku a neumějící nic snášet, protože Condé byl od její strany odtržen, si přibrala bratra Contiho (nezkušeného v úskocích a s myslí nezatvrzelou ke zločinům), manžela, Korintského s přívrženci a nedávno navrátivšího se La Rochefoucaulda. Tomu poslednímu důvěřovala nejvíce: oba ovanul génius přátelství v domě princezny Palatinské, která se nalodila na tutéž loď. Beaufort, Elbeuf a nesčetní jiní přešli na tuto stranu. Prakovníků bylo nesmírné množství, jak v parlamentu, tak v předních rodinách města. To vše budu sledovat obšírněji později.

Pátý den začínajícího roku byl zasvěcen svátku Králů, kteří přišli od východu, aby se poklonili narozenému Kristu;⁴² město, oddané přepychu a hostinám, jej podle zvyku slavilo, zatímco královna, obtížená veřejnými i soukromými starostmi, se s Mazarinem zabrala do plánů budoucí války. Královský majestát byl stále víc hanoben nestoudným zločinem. Mazarin tu potupu zvážil a právem se bál, aby se králi den ode dne nedostávalo menší úcty. Mnohé převracel v mysli a nepochyboval, že Francouzi jsou takové povahy, že vše posuzují podle úspěchu a většinou přičítají Štěstěně, co náleží zdatnosti; zmařené pokusy se u nich trestají opovržením. Když tak váhal, nakonec zvítězilo mínění napadnout stranu nepřipravenou a ihned proti ní obrátit útok. A aby se odkladem nešířily řeči, bylo téhož dne v paláci vévody Orleánského⁴³ rozhodnuto tajně odejít a v hluboké noci opustit město pohřbené ve víně a hodech. Kromě královny a Mazarina s tímto rozhodnutím souhlasili vévoda Orleánský, Condé, La Meilleraye, Villeroy, Gramont, Le Tellier a abbé de La Rivière.

Gramontovi byla svěřena péče vyvést krále s královnou a s vévodou d’Anjou. To se mu šťastně podařilo: zadní brankou, s obvyklou obratností, obelstil stranu jinak podivuhodně bdělou. Vévoda Orleánský s Mazarinem už unikli jinou oklikou cest. Všichni se sešli uprostřed královnina dostihu (lidově se mu říká Cours) směrem k Chaillot.⁴⁴ Za krutého mrazu, po rozbitých cestách, v temnotách hluboké noci, dorazili za svítání bez úhony do Saint-Germain. Condé zůstal o něco déle, aby odvezl matku s bratrem a sestrou. Matka se ochotně vydala na cestu s Contim. Longuevillová odmítla pod záminkou pokročilého těhotenství; ale nezapomněla na schůzku v Noisy⁴⁵ a zamýšlela něco zcela jiného. Gardy odcházejí časně ráno, aby byly při králi. Nemálo velmožů tam spěchá, ať z péče, nebo ze zvědavosti. Vrchní velení války má vévoda Orleánský; Plessis-Praslin obsazuje Saint-Denis, tři míle od města, Gramont Nogent neboli Saint-Cloud;⁴⁶ Corbeil je bez prodlení obsazen.

Královna, šťastná, že ne bez boží vůle vše vyšlo a že odevšad přicházejí i spřátelené síly, přijímá Condého vlídně a zdvojnásobuje vůči němu projevy laskavosti, s ohledem na paměť jeho činů i na nezbytnost jeho nynější služby. Ani on nezůstával za svou pověstí pozadu a ke královně se stavěl pokorně, s uhlazenou skromností.

V městečku Poissy a v okolí bylo přísně zakázáno vozit do města cokoli k jídlu. Pařížský kraj pustoší svévole vojáků; otevřeně se hrozí nepřátelstvím: všechna nebezpečí a hrozné podoby osudu. Město, vystrašené a usvědčené ze svých vin, je právem trestáno: strachem jsou kroceni ti, které nezměnila dobrodiní. Vina několika je zhoubná všem; rozsáhlé tělo, prosáklé ctižádostivým proviněním, musí platit tresty. Nedostatek byl znát už po jediném dni: lidský život se udržuje čerstvou potravou a města dovozem potravin zvenčí. Všude se verbují kohorty. Kněžím i úředníkům se ukládají služby; nic není vyňato: ač původců pohromy bylo velmi málo, zkáza se plíží na všechny.

Téhož času Seina, zvětšená dešti a táním sněhu, zaplavila nížiny města; následovala zkáza budov i lidí.⁴⁷ Ta povodeň byla pokládána za zázračné znamení, jako by na Paříž útočily samy řeky; co je náhoda nebo příroda, to hlupáci pokládají za osud a hněv Boží.

Mezitím se pověst rozšířila a daleko rozhlásila pohromu města. Nejvěrnější z velmožů ve vzájemných rozhovorech nezamlčovali křivdu doby. Královna pečlivou pamětí odlišovala od ostatních ty hodné, jimž jediným se svěřovala. Král v listu prévôtovi kupců (to je pařížský úředník)⁴⁸ stručně vykládá příčiny svého odjezdu: vratkou věrnost strany a úklady proti sobě; nemohl prý bezpečně déle ve městě prodlévat. Vévoda Orleánský a Condé písemně prohlašují, že jsou původci králova odchodu. Parlamentu se královskou listinou nařizuje opustit město a zasedat k soudu v Montargis.⁴⁹ Město se tím vyděsilo: bez krále a parlamentu, jež by mu svítily, se do něj snesla noc.

Korintský arcibiskup,⁵⁰ povolán královským listem, prohlásil, že je připraven poslechnout; nasedl do kočáru, jako by chtěl odjet. Lid ho obstoupí a nepouští ho. Dávno si získal srdce všech: dav sbíhajících se vřel horlivostí, všichni mu líbali ruku a roucho. On raději vyhověl lidové oblibě a potleskům než královským rozkazům. Při tak obtížných věcech bylo k získání myslí lidu třeba obratnosti.

Talon, Bignon a Méliand, kteří se u parlamentu nazývají královskými zástupci,⁵¹ jsou vysláni ke králi. Nevyslyšeni, ba ani nehodni pohledu, se vracejí: o to se nejvíc přičinil Condé, který tehdy z nepokojů lovil slávu. Do Paříže se sváží, co se hodilo k nynějšímu osudu. Je sotva uvěřitelné, jaká hojnost všech věcí do města přitekla a jakým nedostatkem se trpělo venku. Venkované se nevyhýbají žádnému nebezpečí, aby pomohli obleženým. Vstup se povoluje každému; odchod z města se zakazuje všem, aby totiž dvůr změkl kvůli tolika zástavám a příbuzenským poutům. Nemálo lidí se v přestrojení vytrácí, aby unikli zkáze rozvráceného města, jak se domnívali.

Usnesením parlamentu se královským vojákům a velitelům zakazuje vstup do měst, městeček a pevností: mají být odevšad odháněni jako nepřátelé vlasti. Ediktem se veřejně ohlašuje, aby nikdo nepodporoval mazarinovce (tak se nazývali královští) zásobami, zbraněmi nebo jakoukoli jinou válečnou výzbrojí; kdo by jednal jinak, propadá týmž trestům jako Mazarin. Na tomto rozhraní mezi válkou a vyjednáváním se ukázala zuřivost nesmiřitelné nenávisti.

Uplynulo jen několik dní, z nichž každý poznamenala nějaká nová bouře. Nakonec udeřil na Mazarina blesk. V plném parlamentu je prohlášen vinným urážkou majestátu a rušitelem veřejného klidu. Všem věkům, stavům i pohlavím se nařizuje na něho útočit a pronásledovat ho všemi druhy zbraní; kdo by s ním sdílel týž přístřeší, propadá témuž zločinu.⁵² On si na útěchu bral zdatnost, která si pohromy nezaslouží, a když přijdou, nedá se zdrtit. Se stálostí, kterou žádné násilí nenarušilo, setrvával ve své dřívější mírnosti; křivdy snášel vždy tak, že se zdálo, že je necítí.

Nikdy jindy nehrála statečnost svou roli neohroženěji než v něm: velikostí ducha odvracela potupu i oprávněné obavy. Mám za jisté, že někteří radili čtyři nebo pět předáků strany úplně zničit; po jejich odstranění prý ostatní od strany odpadnou. Mazarin se tomu vzepřel s tím, že lid bude bojovat prudčeji za pomstu mrtvých než za čest živých.

Tu se jakoby v sevřeném šiku hlásí ti, kdo chtějí přejít na stranu parlamentu. První se ode dvora vytratí Elbeuf⁵³ a, opřen o tři syny, nabízí otcům parlamentu své služby; ne bez naděje, jak rozhlašoval, strhnout na tu stranu i vévodu Orleánského: ta smyšlenka brzy vyprchala. Bouillon⁵⁴ odložil masku a hlasem uzpůsobeným k věrnosti přísahal na slova parlamentu; za rukojmí dal děti i manželku: zástavy věrnosti, která byla vždy dvojznačná. Tolik dokázala Longuevillová přemluvit, že na stranu strhla bratra Contiho, manžela, La Rochefoucaulda a Noirmoutiera,⁵⁵ ne bez největšího nebezpečí. Lid nad příchodem tolika velmožů jásal a slavnostně je provolával. Longuevilla bolelo, že čest v parlamentu dostal uspěchaně Elbeuf,⁵⁶ a v tu chvíli pomyslel na svou Normandii, kam se brzy potom uchýlil s mnoha velkolepými výhrůžkami, jen s úmyslem něco od krále získat; opustil horlivost pro stranu, které se nikdy pevně nevěnoval. Nikdo snáze na stranu nepřešel a nikdo ji méně úzkostlivě neopustil. Beaufort, který se po útěku z vězení bezpečně skrýval,⁵⁷ vjíždí na koni do města: s takovým potleskem, že se mu lid všude hrnul k nohám jako kdysi Guisům. Maršál La Mothe⁵⁸ se přidal k prakovníkům z popudu Longuevilla, jemuž mnoho dlužil, nebo pro vzpomínku na lyonské vězení. Korintský vynikal nad ostatní klientelou, autoritou i výmluvností. Jeho záměrem bylo nahánět strach; Elbeufovým shrabat peníze; Bouillonovým prodat se dvoru draho; Longuevillovým vynutit cokoli, jen když něco; Contiho ničím jiným než poslouchat sestru. La Rochefoucauld prahl po vlastním prospěchu, ač mu nikdo neublížil; Longuevillová povolila náporu, který příroda činí nejsladším: cudnost však nad láskou vždy převládla; pověst se nebála lhát; později, s pověstí zcela bezúhonnou, rozmnožila slávu svého rodu.⁵⁹

Tak uplynulo několik dní. Někteří jako prostředníci chodili sem a tam pro veřejný klid. Znovu se rozehrávaly bouřlivé hry: jedni soudili, že válku je třeba rychle skoncovat, druzí, že buřiče je třeba zdolat delším úsilím. Ve městě vycházely proti Mazarinovi rozličné spisy;⁶⁰ u dvora se křivdy vyvracely ne slovy, ale železem.

Příprava na obou stranách vypadala nestejně. Tady tlupa sebraná narychlo a narychlo naverbovaný voják; vše vřelo nesvorností; ve tvářích cosi divokého, ať u bojácných, nebo u odvážných; ty, kdo s ochablou myslí hleděli na neurozenost své vojny, vodil zármutek od jedné hrozné rady k druhé. Zcela jinou tvář měl královský tábor. Majestát, spravedlivá věc, tolik princů a tolik vojevůdců si pod lepšími záštitami získaly úctu. Velká naděje se upínala ke Condému: proslulý ve válce, neméně nadaný, zralý rozvahou v radách, velikostí svého génia povznášel královskou stranu; ke všem starostem, i nepatrným, napjatý, ze svého rodu si neosvojoval nic kromě ducha a věci veřejné činil svým soukromým osudem. Bez něho nebo v jeho nepřítomnosti se prakovníkům zdálo všechno snazší.

Sestra Longuevillová se ve městě vyrovnala bratrovým starostem i síle ducha. Na pařížské radnici vystavila jako zástavu věrnosti sebe a chlapce, kterého porodila v době nepokojů, ještě zarudlého po porodu.⁶¹ Hned svou tvář, kterou vyčerpalo úsilí rodičky, vrátila věcem strany. Kolem lože šestinedělky stáli bez rozdílu vévodové i lid. Takovým uměním rozdělovala pokyny a pohledy, že v tak velkém množství nikdo neměl pocit, že byl opomenut nebo přehlédnut. Duch města, ač zlomený veřejnými nepokoji, neupustil od zarputilé obrany.

Mezitím strana dobyla kapitulací Bastilu. O guvernérovi du Tremblay,⁶² který nebyl obléhán nijak tvrdě, se věřilo, že bojoval jako ten, kdo nechce zvítězit. Nic tak nehýbalo myslemi jako žalostný pohled na pařížský kraj, zpustošený svévolí vojáků. Žádné místo na světě se mu nevyrovná; takovou polohu bys pokládal za dobrodiní Boží. Zdravý vzduch, žádná jedovatá zvířata; hojnost pramenů, řeky a víno jej obveselují a obklopují. Psí hvězda nic nespaluje žárem, zima nic nemrazí; ale spravedlivá země blaží rolníky hojnou úrodou. Obyvatelům šťastného kraje je velkou úlevou, že všude, kde nestojí paláce a sídla, vyrůstají nejhojnější pastviny pro dobytek a stromy. Tak vzdělaný kraj náhle obsadil barbarský voják: tak daleko dohnala ubohé občany nesvornost. Kdy se stane, že lid, zbaven omylu, začne nenávidět zrádné rady?

Mezitím měla pro válku nemalý význam Normandie se svým Longuevillem, který, ač se s ostatními předáky strany snášel velmi špatně, měl nemalou moc jak v Rouenu, tak v celém tom kraji. Jménem krále tam přibyl Harcourt,⁶³ ukvapený v plánech a náhlým velením zpupný: prověřené kohorty marně postavil proti nezkušeným vojákům Longuevillovým, kteří mu vytáhli vstříc; taková nenávist k Mazarinovi všude plála! Část rouenského parlamentu odešla do Vernonu na Seině; část nedůstojně prodlévala v Saint-Germain a čekala na královské rozkazy; část, rozptýlená a nejistá sama sebou, čekala, jak věci dopadnou.

Normandie leží z větší části u oceánu. Má velké bohatství pastvin a ovoce a taková je úrodnost půdy, že stačí svým obyvatelům i sousedům; stačila by mnohem víc, kdyby nestřídmost v jídle a podnebí nevyžadovaly mnoho potravy. Pyšní se ten větrný národ, jako by živil vládnoucí město a jako by v jeho rukou byl hlad nebo hojnost Paříže, ačkoli spíše odvádí daně než potraviny a vítěznému lidu ani tak nepřisluhuje potravou, jako mu slouží.⁶⁴ Velmi se tam utíkají k moci soudců; duch lidu je otevřen kličkám, jimiž plní soudy spory. Je to národ znalý formulí a zběhlý v každém článku sporu. Kdo s těmito lidmi jedná, potřebuje velkou opatrnost. Své spory vybojovávají důvtipem, zřídka krví. Svou píli přizpůsobují každému způsobu života; povahy nejsou vznešené, ale v čemkoli se zaujmou, průměrné. Nikde není větší trpělivost vůči křivdám, jen když jsou bezpečni před nouzí a svítá jim naděje na malý zisk. Šlechta, zatížená četnými klienty, dlouho nevydrží žít podle svého jmění; proto prahne po změnách, ovšem prospěšných. Blízkost dvora činí Normany méně poddajnými vůči jejich správcům.

Tak opatrný národ přemohla zlovolnost doby; ale kterou provincii tato kometa nezasáhla? Longueville úzkostlivě čekal, až při propuknutí vášní rozezná, kdo je oddán králi a kdo straně; podle takových známek chtěl uspořádat své věci. Dvůr mezi Paříží a Rouenem, nejmocnějšími městy království, trpěl nedostatkem všech věcí, především peněz; pomoc odevšad přicházela jen ztěžka. V tolika tísních Mazarina nic netrápilo tolik jako povaha vévody Orleánského a Condého. Onen, netrpělivý k odkladům, proklínal zarputilost války, kterou odhadoval na pár dní. O tomto se věřilo, že se od válečné horlivosti utekl k úskokům, a to k nejvytrvalejšímu ze všech: předstírat radost a zálibu ve věcech, jimž byl nejvíc nepřátelský.

Persan dobývá Lagny na Marně;⁶⁵ odtud královské vojsko znepokojuje onu úrodnou krajinu Brie.

Městský voják vykonával rozkazy den ode dne nevolněji. Viděl bys ho reptat s bezmocnou nechutí a u mnohých byl nápor zlomen. Proto vystoupil Korintský na kazatelnu v kostele svatého Pavla. „Chtěl jsem vás,“ řekl, „mít bez úhony, chtěl jsem vás mít vítězné: nejspravedlivější věc by vás zprošťovala viny, kdyby vás lítost a nestálost nečinily vinnými.“⁶⁶ Když se mnoho naříkal na vládu a na Mazarina, sestoupil z kazatelny: odložil mitru a připjal zbraň. Častěji vyjížděl z města k výpadům proti nepřátelům, bez jakéhokoli ohledu na svou mírumilovnou hodnost (mnozí tvrdili, že to viděli; já ne), vždy se skvělým nákladem a většinou štědrý k lidem; pustošil své jmění i cizí. La Rochefoucauld opanoval mysl Longuevillové ještě většími svody: slíbili si navzájem společenství v každém osudu. Korintský, nesnášeje dobře druhé místo, se přidal k Beaufortovi a k prakovníkům; strana totiž neměla jednu hlavu a neřídil ji jeden duch. Je jisté, že Longuevillová a Montbazonová, vychované mezi obraty dvora, byly nejen přijaty do společenství tajemství, ale velkou hříčkou Štěstěny řídily i mysli vévodů.

Nic Pařížany netrápilo víc než Corbeil, který jim hned na počátku vyrval Uxelles,⁶⁷ když vedl králi na pomoc burgundské oddíly. Beaufort, La Rochefoucauld a Noirmoutier jsou vybráni, aby město znovu dobyli, se silnou, ale nezkušenou tlupou. Vycházejí z města s jásotem; lid, který se vyhrnul k Saint-Victor, je s proudem náklonnosti vyprovází. Sotva došli do Juvisy, ke čtvrtému milníku,⁶⁸ když přišla únava nebo strach z nebezpečí: část opouští korouhve, část hledá úkryty, mnozí se potají vytrácejí. Jedni šli za spolubojovníky, druzí je táhli s sebou. Všude vystupovali z řad a mířili do města hned oklikami, hned veřejně a zkratkou. Ochablé hlasy a chraplavé opilství popíjejících přerušovaly rozkazy vévodů. Ta falešná vojna, tušíc, co ji čeká, unikla přicházejícímu Condému. Věřilo se, že on sám nechtěl v neslavném boji promrhat statečnost mezi tolika opilci a poskvrnit vítězství neurozeností zápasu. Tak se král těšil z nekrvavého štěstí.

Také Vitry⁶⁹ vytáhl, aby uvolnil veřejné cesty pro zásobování; a když se vracel z Brie, střetl se s oddílem Němců a u Vincennes se na obou stranách statečně bojovalo. Tam padl Tancrède.⁷⁰ Toho vydala Markéta de Béthune za syna, kterého porodila svému manželovi Jindřichu de Rohan; rozhněvala se totiž na dceru, která se proti její vůli provdala za Chabota. Že Markéta byla matkou toho chlapce, je nepochybné; o otci je to nejisté. Ví se, že Rohan o takovém potomku nikdy nic neslyšel. Ten pochybný potomek se dlouho skrýval v neurozeném úkrytu u Holanďanů a pracoval na venkově, odkud se náhle vynořil na světlo. Osmnáctiletý měl pevné a ušlechtilé držení celého těla, živou povahu a ducha hodného krásné tváře. Taková smyšlenka dlouho zaměstnávala veřejné uši. Tyto nepokoje přišly vhod a daly ubožákovi příležitost zahynout. Matka, pobízena svědomím a láskou, obdivovala v něm všechno, i samu smrt, neboť doufala obnovit jméno svého manžela tak velkým potomkem.

Královský voják dováděl, vyhýbal se povinnostem, hnal se za kořistí a loupežemi; tím, že si odvykl nebezpečí, ochaboval. Bylo rozhodnuto napadnout Charenton⁷¹ a vyrvat městu takovou oporu. Clanleu⁷² jménem parlamentu bránil s vybranými vojáky to městečko na Marně, spojené mostem. Sám vévoda Orleánský vedl jízdní oddíly k Saint-Denis,⁷³ kde se rozhodlo zaútočit na vesnici náhlým útokem. Condé řídil celou výpravu: Châtillon se pod Condého velením pustil do díla. Cesta se razí silou: královský voják prolomí zátarasy narychlo postavené. Châtillon se místa zmocnil za cenu vlastní krve: zasažen smrtící kulkou padl spíše osudem svého rodu než svým vlastním.⁷⁴ Byl posledním potomkem v přímé linii onoho Gasparda de Coligny a přeživší krví tak velkého hrdiny. Clanleu se nevzdal, pohrdl milostí a odmítl za nabídnutý dar života zaplatit svobodou. Pařížské oddíly vyšly za bránu svatého Antonína s marnou chloubou. Condému se nezdálo vhodné na ně zaútočit; raději opatřil Charenton posádkou a odtáhl. O dva dny později vytáhli Beaufort a Marcillac⁷⁵ se silným oddílem, aby vesnici dobyli. Hned však jsou odvoláni, aby šli na pomoc Noirmoutierovi, který přivážel obilí a kterého Gramont znepokojoval útoky do týlu. Ten se ubíral ne přímou cestou, ale oklikami k vesnici Vitry, mezi křovinami a vinicemi, dorazil. Tam se na obou stranách zuřivě bojovalo; ale když se přiblížil La Mothe, který nebyl daleko, vrátil se Gramont do Saint-Cloud a část zásob odvezl jako kořist. Když se v Paříži doneslo o Beaufortově nebezpečí, město se vyhrnulo a běželo mu na pomoc; lid, ať ze strachu o něho, nebo v šílenství, jako by pozbyl rozumu. Od dob Guisů nevzplanula lidová náklonnost k nikomu prudčeji.

Parlament znovu posílá du Plessis-Guénégaudovi,⁷⁶ královu sekretáři pro veřejné listiny a dopisy, jedovatý spis proti Mazarinovi. Jeho smysl byl stejný jako u ostatních: jsou připraveni poslechnout krále, jen když bude Mazarin vypuzen nebo se bude zodpovídat před soudem. Jeho moc je nesnesitelná; odvrací královu péči od blaha občanů; vše se musí dít podle jeho libovůle. Veřejné bohatství se všemožně odvádí k užitku jednoho; a co předkové svými odkazy určili k lesku a obecnému užitku, to se v nejsmutnějším bludu promrhává na kdovíjaké lidi, kteří ještě nezapomněli na svůj původní úděl, do něhož mohou znovu upadnout oni sami i jejich dědicové. Z Říma se prý čeká nové plémě synovců, které nám bude vnuceno a vykrmováno na veřejný náklad. Okouzlený panovník je veřejně klamán a škodlivou povolností a nemírným rozdáváním poškozuje sebe i království. Úcta ke králům však žije u Francouzů tak, že se jich s mlčenlivým vyznáním dotýkají už v kolébce, kde se rodí k žezlu, a nezdráhají se je poslouchat. Mazarin prý formuje mysl panovníka k počátkům vlády podle sebe, opomíjí zdatnost a rozděluje královu vůli svým klientům; myslí si, že jemu samému něco ubývá, kdykoli od krále odejde obdarován někdo mimo něho a jeho lidi. Je jisté, že královna je oklamána falešnými ctnostmi toho muže či jeho skvělými neřestmi a že nejlepší občané jsou jako oběti šetřeni ne pro čerstvý hněv, ale pro bezpečnější pomstu.⁷⁷

To a podobné obsahoval spis jménem celého parlamentu, jehož zdravější část vyhovovala buřičům méně vlastní vinou než vinou doby. U lidu však v zarputilosti setrvávala jen strana těch, kdo si byli vědomi, že kromě zločinu občanské vzpoury zhřešili ještě jinak a že nepokoji vracejí životy, které dlužili šibenici; nebo těch, jejichž nouze se bála chudého míru a živila se veřejnými neštěstími. Mnohé trápila hloupost vlastní důvěřivosti; když spadla maska, úzkostlivě hledali cestu, jak se vrátit k rozumu. Věrnost vévodů byla den ode dne podezřelejší; do královského tábora přicházely síly odevšad.

Jakmile Mazarin (žádné povaze nebyla krutost vzdálenější) postřehl, že nebohému městu lze odpustit bez nebezpečné mírnosti, usoudil, že je třeba chopit se chvíle, kdy král, všude vítězný (neboť nepoctivost byla odzbrojena krví několika), může s ctí prokázat poddaným dobrodiní míru. Bylo rozhodnuto vyslat herolda s listy parlamentu, prévôtovi kupců a Contimu, v nichž se slibovalo věrné zapomnění minulého, jen když se do čtyř dnů dostaví ke králi prosit za odpuštění. To byl první den, který zasvitl veřejnému klidu; jak na něj navázaly další a jak byl nakonec uzavřen mír, vyložím v krátkosti. Herold nebyl vpuštěn do města; svazek listů nechal na závoře na předměstí Saint-Honoré a vrátil se.⁷⁸ Po dlouhém, pomalém a nejistém rozvažování parlament konečně usoudil, že je třeba chopit se této příležitosti k vyjednávání. Proto se pro generálního prokurátora a královské advokáty (tak se nazývají) žádá u kancléře a Le Telliera průvodní list, aby se mohli bezpečně odebrat ke dvoru a vysvětlit královně, proč byl heroldovi odepřen přístup. Aby však město, zatímco zasvitly tyto počátky míru, nestrádalo nedostatkem obilí, vyjel Marcillac naproti Noirmoutierovi, který přivážel z Brie velké množství potravin.

Grancey,⁷⁹ jemuž tehdy poslouchaly královské oddíly u Lagny a v celém tom kraji, se chystá Noirmoutiera napadnout. Ten moudře zvolil výhodné místo a unikl. Útok se obořil na Marcillaca, který táhl otevřenou krajinou. Neurozená vojna se zkušenému královskému vojákovi, tedy veteránovi, dlouho nebránila a náhle se rozprchla: Marcillac, raněný a sotva vyrvaný z nebezpečí, je dovezen do Paříže polomrtvý; ran utržil víc, než bylo třeba ke smrti.⁸⁰

Talon, Méliand a Bignon, když obdrželi průvodní listy, se odebírají do Saint-Germain s napomenutím, aby nerozvážně nezmařili počátky rodícího se míru. Uprostřed seděli král a královna, kolem nich shromáždění nejvybranějších princů a velmožů. Ti tři muži si jako prostředníci vhodným postojem a vzhledem naklonili shromáždění, opakovanou úklonou uctili krále s matkou, o kousek postoupili a poklekli. Když byli už jen několik kroků od nich, královna je vlídně přijala a Talon začal takto:

„Nejvyšším naším přáním, paní, bylo už dávno vrhnout se k tvým kolenům. Pod tvou vládou je Francie nejšťastnější ze všech zemí. Vůči pokořeným a vinným občanům následuj milosrdenství: kající se můžeš potrestat pouhým pohledem majestátu. Nebojíme se, že upadneme v podezření ze zaprodané věrnosti, i když se lid, sužovaný křivdami nepoctivých, pošetile pokusil mstít své bolesti na králi nebo na vlasti. Město, spokojeno s tvým slibem odpuštění za minulou nevázanost, v něm vidí svou ochranu. Kdykoli budeš chtít, najdeš jen poslušnost. Vzdor, bezpečný v tobě, už nebude znovu se rozhořívající choutkou po zbraních sváděn k hříchu. Poslala jsi k nám herolda, aby zkoušel naši věrnost a poctivost. Že jsme ho poslali zpět nevyslyšeného, to je třeba přičíst úctě, ne drzosti. Nezapomněli jsme se natolik, abychom se stavěli na roveň svému knížeti a pánu. Posílat si navzájem heroldy a přijímat je je věcí nejvyšších mocností. Řadíš-li nás mezi ně, právem odmítáme nezaslouženou slávu a spokojujeme se jen s věrností a ctí poslušnosti. Jsme-li obžalovaní, podrobujeme se; odsuď nás, jsme připraveni k trestu: a zasloužili jsme si ho.“

Když domluvil, královna, obměkčena takovou výmluvností, krátce odpověděla: Poznají to; nikdo jí není dražší než ti, kdo dobrovolně litují; a vše prokáže výsledek. Mezitím ať vyslechnou kancléře.⁸¹ Ten mnohé vhodně rozvedl: oplakává osudy lidu, je však třeba dbát, aby mu nebylo poskytnuto dobrodiní, jehož by se pak litovalo; stranu není třeba přemáhat zbraněmi, nýbrž potrestat. Královnu nakonec nerozpálil, nýbrž ji připravil k mírnosti. Potom se otevřely dveře a vyslanci byli vesele odvedeni k hostině. Vévoda Orleánský a Condé je, jak se zdálo, vážně napomínali, aby se svěřili královnině slovu, od níž lze doufat ve všechno. Do Paříže se vrátili s lepším výsledkem, než čekali.

Arcivévoda Leopold Rakouský⁸² tehdy spravoval Nizozemí, ne bez tajných pokynů bdít nad francouzskými nepokoji. Je zvykem Španělů hledět na naše úspěchy vždy úkosem a radovat se z neúspěchů. Jménem Leopoldovým je vyslán Arnolfini⁸³ s listy parlamentu a Contimu; nejprve je odevzdal v domě Elbeufově. Kníže, sotva osmnáctiletý,⁸⁴ neznal ani nenávist, ani lásku kromě té, kterou mu vštípili sestra a Marcillac. Takovou malou radu tehdy měl; jejím rozhodnutím byli k arcivévodovi vysláni Noirmoutier a Laigues.⁸⁵ Leopold sliboval pomocné oddíly na pomoc Paříži, jen když mu bude jako zástava postoupena některá z našich opevněných pevností na hranici obou panství. To prozrazovalo staré a neodložené úskoky Španělů. Taková byla pošetilost některých, že nestydatě soudili, že se to má stát; rozvážnější se od toho odvrátili. Leopolda při vpádu do Francie provázel Louis de La Trémoille, Noirmoutier,⁸⁶ stržený proudem strany spíš svým osudem než náklonností k ní. Byl jí natolik vzdálen, že se nepřátelského vpádu děsil a jel napřed jako ubytovatel spíš proto, aby odvrátil pustošení a plenění, než aby podporoval španělské podniky. Přesto pak za to obvinění nezaslouženě pykal, ačkoli už sama vzpomínka na bitvu u Lens mohla snadno smazat cokoli, čím později vybočil z poslušnosti krále: tam, přinucen ustoupit nevýhodě terénu a náporu celého nepřátelského vojska, překonal bystřinu, která mu stála v cestě, a když se pak spojil s Condém, počínal si velmi statečně. Arnolfini žádá, aby byl připuštěn do parlamentu, a byl připuštěn, což je k podivu, nebo spíš k zošklivění; tak ctihodnému shromáždění předložil arcivévodovy listy a jménem Leopoldovým sliboval skvělé a velké věci. Nikdy jindy se o ničem nerozhodovalo s pečlivějším vážením. Nakonec nejlepší občané přivedli bloudící ke zdravým radám. Když se rozptýlila mlha omylu, prohlédlo se k iberským lstem a zrádným úkladům a bylo rozhodnuto, že ať je to jakkoli, je třeba bát se Španělů, i když přinášejí dary.⁸⁷ Pařížský parlament, nepohnut ani marnou okázalostí vévodů, ani sliby Španělů, vyslal ke králi a královně vybrané muže: předsedu svého sboru Molého, Mesmese⁸⁸ a Violea s radami vynikajícími poctivostí a zkušeností.

Téměř téhož času (což nesmím pominout) zavanula zhoubná hvězda strany jako nákaza do Anglie, která zapomněla na své věci, porušila svatou a ctihodnou moc majestátu a neušetřila zákonného krále. Karel držel otcovské království; muž nejmírnější povahy, nedost přísný k pomstě, štítil se vrchního řízení záležitostí, a jako ten, kdo trpí přílišným štěstím, svěřil sebe i své věci zrádným radám. Odtud vzešla nejlepšímu králi příčina všech zel; zvláště z nenávisti ani ne tak Fairfaxovy jako Cromwellovy, který číhal na královy chyby. Zatímco Karel živil zahálkou ducha zbaveného starostí, tento způsobil, že žádná část království nezůstala zdravá. A už se Zuřivost a Ctižádost chápou zbraní proti králi a vztahují ruce na poraženého. Král, pozdě probuzený, se začal rozpomínat na své jméno i na svou věc; ale už pozbyl práv nad sebou samým. Velikostí ducha nebyl nižší než kterýkoli král, a ten, koho nebylo možné zajmout jinak než jeho vlastní dobrotou, byl k svým ctnostem donucen teprve cizím zločinem.

Cromwell, muž zdatný rukou i radou, nanejvýš obratně lichotivý, nikomu z lidí neustoupil v krutosti a pýše, kdykoli to bylo bezpečné. Nakonec dospěl tak daleko, ať osudem, nebo vinou doby, že na smutečním lešení (což je každému známo) byla králi Karlovi soudní cestou, rozsudkem sněmu, před zraky poddaných, zločinnou rukou kata uťata hlava.⁸⁹ Tolik mimochodem, protože jsem se toho dotkl už v předchozí knize. Obšírněji bude vhodné promluvit o Cromwellovi na jiném místě; ten mezitím, ještě teplý krví svého krále, se zmocnil trůnu.

Už se zdálo, že bouře v Paříži utichá, když v tom polevení málem přerušil jednání o míru případ Turennův. Ten v Alsasku velel vojsku sestavenému ze zkušených Francouzů a zvláště Němců. Ač ho král častými listy povolával, vymýšlel zdržování a bylo zjevné, že otálí pomalými pochody; nemarně odhadoval, že kam se nakloní on, tam se nakloní i váha věcí. Bouillon byl bratrovi zlým rádcem kvůli odškodnění za Sedan;⁹⁰ Turenne, který si tolikrát velice zasloužil, si snad ne neprávem stěžoval, že činy neodpovídají slibům. Mazarinovi Turennova odvrácená mysl neunikla; proto poslal do jeho tábora Hervarta,⁹¹ aby vyplacením žoldu oddělil Němce k věrnosti, kterou dlužili králi. Ten národ, neznalý podvodu, dal pevné cti přednost před marnými a zrádnými věcmi. Tak Turenne, opuštěný vojskem, sotva bez úhony unikl, zmítán nezdarem svých podniků; odtud s malou družinou odešel do odlehlých končin a pykal za nezralý plán – nevelkou škodu, kterou později slavně vyvážil tolika skvělými činy: často šťastný, vždy Veliký.⁹² Kohorty, zavázané novou přísahou na slova krále, poslechly Rosena.⁹³

Rantzau z Holštýnska, tedy skoro Kimbr, prošel všemi vojenskými hodnostmi a dosáhl ve Francii i hodnosti maršála (což je u cizince vzácné). Tehdy velel pevnosti Dunkerk, jak už bylo řečeno (velký důkaz důvěry). O něm se věřilo, že za těchto nepokojů naslouchal Španělům: uši měl vinné, ale mysl vůči zradě nepřístupnou. V opilosti mnoho vychrlil, zvláště proti Condému, o němž ne bezdůvodně věřil, že je mu nepřítelem. To byla příčina Rantzauova neštěstí. Neboť Condé se chopil příležitosti a Kimbra srazil do zkázy. Ten, povolán, se ihned bez jakékoli opatrnosti dostavil ke králi, odvážný, protože si nebyl ničeho vědom. Odveden do vězení ve Vincennes, dostal ze smutku a omrzelosti nevyléčitelnou nemoc; už předtím přišel v ranách téměř o všechny údy. Jeho torzo mělo víc ušlechtilého hněvu než mnohá neporušená těla. Manželka, milujíc smutek místo manžela, žije ze slz a v klášteře snáší stesk po muži čestnými útěchami, jasným a statečným příkladem.⁹⁴

V Saint-Germain přední muži královské rady s delegáty parlamentu vážně pracovali na míru. Mazarin byl ze shromáždění vyloučen jako ten, kdo byl veřejnými usneseními odsouzen; o to se nejvíc přičiňovali někteří dvořané, aby čest za dosažený klid zůstala jim. Královna se tomu naopak vzepřela; a když byl nakonec připuštěn, byly 11. března 1649 dohody stvrzeny, k velké radosti lidu.⁹⁵ Vše bylo zpečetěno zapomněním minulého. Vše má být navráceno v předešlý stav; král se má vrátit do Paříže; daně mají být sníženy; o míru se Španělem se má jednat, a aby jednání šlo dobrými cestami, má k němu být přibrán některý z předních radů parlamentu, ctihodný věkem i zkušeností. Ostatní si čtenář, dychtivý po takových věcech, může načerpat z veřejných akt. Když byl takto nynější nepokoj urovnán téměř bez vraždění a krve, vrátili se radové do města, radostní, jako by věci učinili dosažitelnějšími svou hodností a důvtipem. Je jisté, že ty smlouvy byly pro krále neslavné: připraven silou zbraní dorazit hydru, dopřál poražené tolik, kolik by ona, kdyby stála vzpřímená, nedoufala dosáhnout. To je třeba přičíst Mazarinově prozíravosti, který u dvorských přisluhovačů shledával vše nevěrné a nemohl krotit Condého chtivost.

Konec knihy třetí.