Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha druhá

Obsahuje činy doma i ve válce v nanejvýš šťastném pětiletí pod vládou, jež byla moudrá jako málokdy, od roku 1643, kdy zemřel Ludvík, do roku 1648, kdy za nejhorších znamení začaly občanské nepokoje.

Za takového stavu věcí, třebaže kvetoucího, by rakouský dům bezpochyby pozvedl hlavu, neboť mnozí u nás se už v duchu bouřili a všelijak sháněli látku k nepokojům, kdyby Mazarin (závistivci ho ovšem viní z tajného úmyslu) nepředešel hrozícím nebezpečím. Lenochy vábil nadějí, dary a sladkostí zahálky, čilé a bojovné rozesílal do Německa, Nizozemí, Itálie a Španělska do bojů a pohrom, aby nepřítele vyčerpávali a zaháněli, a aby mu tak rozbroje nezabránily podnikat věci uvnitř i navenek.

Co by se bylo stalo, kdyby tak veliký zástup zahálčivců, který si za nezletilého krále vydobyl beztrestnost a zbavil se strachu z krále, začal rozdmýchávat občanské bouře dřív, než dospěly zástavy království¹ a než láska ke králi, na kterou si lidé časem zvykají, sjednotila mysli? Věci ještě nedospělé by se byly rozpadly v rozbroji; ale klidná umírněnost je pět let živila a přivedla tak daleko, že s pevnými už silami snesly jakýkoli nápor, třebaže zlovolnost francouzského osudu řádila nanejvýš těžce.

Pominu tedy příhody spíše časté než hodné vyprávění a budu psát jen o těch, jejichž znalost zasahuje do života; pokládám za lepší sloužit rozvaze než krmit mysl planým vyprávěním o činech. Nelze tu čekat, že by se něco vypočítávalo jednotlivě. Všude jsou tajná naučení, oddělená od omylů lidu, krátká a skrytá, a přiznávám, že je k jejich vystopování a pochopení třeba bystré mysli. Kdo ji nemá, ať mě nečte a dělá něco jiného.

Prvním dokladem nové vlády byla výprava k Rocroi. Rocroi, neboli kdysi Královská skála, je pevnost u vstupu do Ardenského lesa, kterou chrání opevnění a náspy; obdělané půdy kolem je málo, okolí pustne vřesem a planým ovsem. Místo je tak důležité, že posádce, která v něm sedí, je otevřená cesta až k Paříži a nesmírná rovina Champagne je vydána jejím výpadům. Velitelé nizozemského vojska nepokládali po Ludvíkově smrti nic za rozumnější než zmocnit se tohoto pohraničního kraje. Dvanáctého května 1643 bylo tedy Rocroi sevřeno ostrým obležením a předsunutá díla byla rázem dobyta, neboť asi pět set mužů posádky nestačilo na tak mocný útok. Španělé zaplnili okolní místa spíše jako vítězové než jako bojovníci. Jménem španělského krále velel Francisco de Melo,² po něm hrabě z Isenburgu,³ vévoda z Albuquerque⁴ a hrabě de Fontaine.⁵ Vojsko mělo dvacet šest tisíc mužů.

Když to vévoda d’Enghien uslyšel, spojil pěchotu, která ležela v Pikardii na Authie, s jízdou ležící na Oise, a ihned poslal napřed Gassiona s pěti sty jezdci, aby vše vyzvěděl a vykonal, co bude válečný rozum žádat. Gassion dorážel na nepřítele neúnavnými útoky, a zatímco se bojovalo na obou stranách, vpravil do obležené pevnosti sto vybraných mušketýrů, nemalou útěchu pro posádku, která už byla v úzkých. Vévoda d’Enghien dorazil rychlými pochody se vší svou silou sedmnáctého května k městečku Bossu,⁶ čtyři míle od Rocroi. Tam přišel i Gassion. Radili se o vysvobození Rocroi. Nechyběli ti, kdo tvrdili, že je třeba posil, ne bitvy; převážil názor, že se má rozhodnout bitvou. Překážkou byly úžiny a neschůdné stezky, které bylo třeba překonat, než se vojsko dostane na rovinu. To se vykonalo statečně a s podivuhodným štěstím.

Francouze bylo stěží možné zdržet, aby se na nepřítele nehnali i za soumraku. To byl francouzský zápal; tohle však rozvaha: francouzský přeběhlík totiž hlásil, že se Španělům na pomoc blíží Beck⁷ s novými sbory (Beck nebylo bezvýznamné jméno v naší ani ve valonské Galii). Přeběhlík dostal peníze, jaké žádal jeho osud, a vše se chystalo k poslednímu vrhu kostkou; před očima byla už celá podoba nastávajícího střetnutí. Na obou stranách se vše připravovalo s napjatou péčí a starostí a ta noc se strávila přípravami, jako by byla bitva vyhlášena na příští den. Vévoda d’Enghien usoudil, že je lepší počkat na den, a rozpálené vojáky propustil, aby se posilnili. Potom s veliteli a příbuznými obcházel oddíly, které stály ve zbrani, vlíval do houfů vojáků statečnost hodnou staré slávy a dřívějších činů a sám nesnesl odpočinek ani neulevil unavenému tělu spánkem. Nikdy předtím vojsko nevidělo velitele tak čilého a z jeho nebojácné tváře snadno vyčítalo jistou naději na vítězství.

Když konečně jasnější světlo ukázalo náš i nepřátelský šik, vévoda d’Enghien, nedbaje napomínání přátel, si lehce obrnil hruď, hlavu nechal bez přilby a tvář odkrytou, aby ho vojáci v každém nebezpečí poznali. Šik byl rozestaven tak, že pravé křídlo držel Gassion, levé L’Hôpital⁸ se Senneterrem⁹ a křídla posilovaly Espenanovy zálohy.¹⁰ Vévoda d’Enghien přejížděl živýma očima napravo i nalevo a choval se jako vítěz, ač výsledek byl nejistý. Nikdy nebyla Štěstěna vyzývána předčasnější radostí; přesto byli k modlitbám za získání vítězství přivoláni kněží, pokládaní, běda, příliš mnohými za zbytečné břemeno země.

Střetnutí bylo veliké a zarputilé. Těžký osud dolehl na naše levé křídlo. Senneterre, který statečně dělal velitele i vojáka, byl zraněn kulí i mečem; když pod ním padl kůň, odnesli ho a brzy nato se vrátil. Nepřítel se zmocnil i našich děl; L’Hôpitalova proslulá statečnost je dobyla zpět, ale když byl raněn do paže, byla znovu ztracena a obrácena proti nám. Štěstí bitvy obrátil Sirot,¹¹ který se prudce vrhl do boje a přispěl na pomoc levému křídlu, ocitnuvšímu se ve zjevném nebezpečí a už skoro rozdrcenému. Když byli Valoni, Němci a Italové pobiti, zbývala práce se španělskou tercií,¹² statečnou a neznající porážky. Pěchota pravého křídla na ni několikrát zaútočila, pokaždé marně. Nakonec Gassion, který dobře věděl, jaký osud spočívá v té tercii, přivedl s sebou jízdu pravého křídla, rozrazil pevný šik a rozprášil ho. Nepřátelský šik rázem zaplnila veliká zkáza.

Krutá zuřivost našich Švýcarů se vybila na Španělích, kteří pokládali za slavnější padnout před očima svých velitelů než se zachránit. Fontaine, velitel dělostřelectva v nepřátelském vojsku, unikl hanbě útěku čestnou smrtí. Švýcaři si přisvojovali čest, že zabili velitele, který byl po celou bitvu nošen v nosítkách (zavázal se totiž přísahou, že proti Francouzům nebude bojovat ani pěšky, ani na koni).¹³ Hrabě z Isenburgu, který měl útěk za bezpečnější než zajetí, unikl raněn a brzy nato na zranění zemřel.¹⁴ Melo zanechal velitelskou hůl, která padla do vítězných rukou vévody d’Enghien, uháněl na koni čtyři francouzské míle a skryl se v Mariembourgu s několika druhy útěku; opustil celý šik a bylo všeobecně uznáno, že voják vykonal povinnost nejbojovnějšího velitele a velitel povinnost nejzbabělejšího vojáka. Jen sláva vévody d’Enghien dodala poraženému cti.

Už to nebyla bitva, ale mnohonásobná řež: pohroma tu jednotlivců, tu celých oddílů. Všude na zemi ležely useknuté údy; zmrzačení a slabí přesto nepouštěli zbraně, dokud po velké ztrátě krve nepadli mrtvi. Jedni utíkali nejkratší cestou, jiní do různých lesů a po stezkách pronásledovatelům neznámých; neozbrojení se pletli mezi ozbrojené, slabí mezi zdravé. Tak to bývá, když se mysli zmocní strach. Vévoda d’Enghien nepronásledoval prchající dlouho; poručil unaveným rukám, tělům vyčerpaným žízní a otupeným zbraním odpočinout, a když přestál mimořádné nebezpečí, vjel vítězně do Rocroi.

Toto vítězství však vděčil spíše své zdatnosti než štěstí: šik rozestavil nanejvýš zkušeně, statečně bojoval a s velikou rozvahou pohrdl ztrátou děl, ač v samém šiku viděl největší nebezpečí. Prchající pak (což je v takovém zápalu ducha a věku vzácné) pronásledoval spíše rozvážně než dychtivě. Kdo byli při tom, uznali, že L’Hôpital, Senneterre, Gassion, Sirot a Espenan byli hodni mít za velitele vévodu d’Enghien a vévoda d’Enghien takových pomocníků. Vypověděl jsem to příliš obšírně, ale v tomto jediném vyprávění bude obsaženo tolik budoucích bitev.

Po vysvobození Rocroi se rozhodlo o Thionville. Je to město vévodství lucemburského, rozdělené řekou Moselou; jednou stranou hledí k Metám, druhou k Trevíru, neboť má dvě brány, leží v údolí a je až k závisti opevněno příkopy a baštami. Tehdy se pokládalo za velmi důležité, ne tak proto, aby se jeho zkázou usmířili duchové Feuquièrovi¹⁵ (což by bylo hodno našeho jména), jako proto, aby francouzské panství takovým přírůstkem vzrostlo. Když tedy byla zpustošena pole a několik vsí uvedeno pod naši moc, třicátý den po bitvě u Rocroi se francouzské vojsko objevilo na dohled Thionville; tentýž nápor štěstí ho zdolal. Gesvres¹⁶ a Gassion šli napřed k prvnímu vyměření ležení; Condé dorazil velikou rychlostí čtvrtým pochodem k Metám, a když vzápětí přicházely posily, vojsko vzrostlo do náležité velikosti. Radami velitelů, pracemi, silou a vytrvalostí vojáků a statečností vévody d’Enghien se nám město dostalo do rukou za čtyři měsíce od začátku obléhání;¹⁷ město, památné pro potomstvo starobylostí původu i častými proměnami štěstí, které po mnoha pohromách nyní jakoby znovuzrozené, když nový mír všechno znovu zahřívá, odpočívá pod ochranou francouzské mírnosti.

Protože se tam bojovalo s proměnlivým štěstím a padlo mnoho mužů, byla v Paříži, když přišla zpráva, že Thionville je dobyto, nesmírná radost; chrámy byly plné lidí, kteří vzdávali díky Bohu. I příjezd vévody d’Enghien, jemuž vyšli měšťané v zástupech vstříc, byl slavnější, než bývá zvykem, a překročil obvyklou míru poct.

Spolek, který jsme uzavřeli s Gustavem Adolfem, velikým králem švédským, trval, dokud žil; po jeho smrti byl obnoven s jeho nástupci, mezi nimiž vynikal velikými zásluhami Bernard, vévoda výmarský, ratolest saského domu, ba spíše kmen.¹⁸ Naše zbraně byly spojeny se švédskými pod tímto slavným vévodou. Když zemřel na mor, a ne na jed, jak se zlovolně roznášelo, aby nestál v cestě Richelieuovým záměrům,¹⁹ dolehla celá tíha vojska na Guébrianta,²⁰ který už byl uvyklý německému vojákovi i německému velení; jméno známé Hercynskému lesu i Rýnu. Po vítězství nad Lamboyem²¹ a v rozličných podnicích, vždy úspěšných, se mu ve válce vedlo šťastně. Nakonec, jak to osud vojáků přináší, mu pod hradbami obleženého Rottweilu větší koule roztříštila paži; přežil to a vjel ještě do města. Průvodcům vhrkly slzy, takže se přihlížejícímu vojsku zdálo, že nevidí Guébrianta, ale jeho pohřeb. Mysl zůstala neochvějná; vydal všechny rozkazy, jako by tím splatil dluh života i velení, a hlas mu selhal. Němci soupeřili s Francouzi v nářku a pláči a nebylo možné rozeznat poražené od vítězů; vedl se zápas ve smutku, vojáci lpěli tu na touze po něm, tu na úctě k němu. Spravedlivě se lidé rozhořčovali, že byl věcem lidským vyrván tak svěží, v květu věku a štěstí.

Jean-Baptiste Budes, Bretonec, přinesl jméno Guébriant do svého rodu. V mladých letech sloužil u dvora, byl velitelem v královské gardě; potom z touhy po slávě, kterou nesmírně planul, odvedl část Rohanova vojska, když opustilo Graubünden, do Německa a jeho práce se zalíbila Výmarskému. Byl prvním Francouzem, který dovedl velet německy, a lze ho srovnávat s největšími vojevůdci svého věku. A naše věci na Rýně a na Dunaji by byly pohřbeny, kdyby po něm nenastoupil Turenne.

Guébriantův pohřeb se slavil s neobyčejnou okázalostí. Tělo bylo uloženo v chrámu Panny Marie,²² což je pocta nezvyklá, kterou si nevynutily ani tak mužovy zásluhy jako naléhání jeho ženy Renée du Bec.²³ Žena nezkrocená, nemírná spíše ve slávě než ve smutku, obracela pocty vzdané manželovi ve vychloubání sebou samou.

Ke dvoru přijíždí z Nizozemí Markéta Lotrinská.²⁴ Ta se provdala za Gastona, ponoukaného zlými radami, proti králově vůli (což je ve Francii nedovolené), hlavně přičiněním svého bratra Karla, lotrinského vévodíka,²⁵ který tolikrát porušil smlouvy a nevyzpytatelným způsobem života nejednou zničil sebe i své. Král Ludvík manželskou smlouvu nenáviděl a marně se pokoušel ji zrušit; Gastonova povaha, v ostatním proměnlivá (tak vratká mysl už potřetí klopýtla), byla vytrvalá jen v lásce k Markétě. Jejím příkladem a napomínáním zkrotil toulavou Venuši manželskou ohlávkou, a on, skoupý ctitel bohů, se uchýlil k pověře, tedy k otrockému strachu z Boha; to je těžké zlo, k němuž jsou přirostlé dvě věci: nesmiřitelně škodit a stále podléhat lžím. Lotrinská byla zprvu milá a všem vítaná: důstojností postavy nezaostávala, cudností převyšovala francouzské mravy, byla chvályhodným příkladem; brzy však, jak čas běžel, se proměnila v pýchu a zdálo se, že se nadýmá slávou předků a nemírnou zbožností. Nebyla to žena úskočná, ale vládla svému muži.

Anglická královna Henrietta Bourbonská,²⁶ dcera Jindřicha IV., opustila ostrov plný hrozících pohrom a uchýlila se do Francie; tam byla přijata skvěle, se žhavými počátky a s lhostejným koncem. Zarmoucená žena odmítla nabízené pocty s odůvodněním, že nádhera se k jejímu nynějšímu osudu nehodí.

Princezna de Carignan, Bourbonka ze soissonské větve, choť Tomáše, prince savojského,²⁷ která dlouho prodlévala u Španělů (k jejichž straně se její muž přidal a nakonec se vrátil k naší), nesnesla tak dlouhé mlčení mezi lidmi, kteří neznali její jazyk, a vrátila se do vlasti. Měla dar žvanivosti, ale i poctivé mravy.

Umírá Alžběta Bourbonská,²⁸ dcera a ozdoba Jindřicha IV., královna Španělska. Král, její manžel, nemohl pro nepřítomnost sedět u jejího lůžka; tak umírající oči v posledním světle toužily po manželovi. Nepřekročila ještě dvaačtyřicátý rok věku a v krátkém kruhu objala takové množství ctností. Francouzská vlídnost a španělská vážnost byly u ní ve stejné váze; měla rozvahu hodnou silnějšího pohlaví a byla oporou mužovy péče; ke zkrocení nepokojů často vsedala na koně. Ne modlitbičkami ani planou okázalostí zbožnosti v klečení u oltářů, ale silou ducha nejen vyrovnávala, nýbrž převyšovala manželovu péči. Šťastné milovala, nešťastné chránila, a bylo-li v ní něco přespříliš, byla to dobrota; ale co je čestnější než vina z dobroty? Filip se ve svém žalu neovládl a lásku k ztracené prodlužoval touhou po ní a útěchou v pozůstalé Terezii, která se nám, jak to osud chtěl, stala královnou.²⁹

Tyto věci, ač se nestaly v téže době, jsem spojil, aby se rozdělené nepamatovaly hůř.

Ženské lehkomyslnosti se podobá i to, co se stalo v té době, neboť to způsobila žena. Za nezletilého krále, kdy si Francouzi myslí, že je jim dovoleno všechno, se Coligny odvážil vyzvat vévodu de Guise k souboji, a ten to po způsobu předků neodmítl. Na vznešeném místě města vyzyvatele těžce zraněného odzbrojil a odpustil mu (u Guisů je dobrota i bojovnost rodovou vlastností). Coligny zemřel zármutkem a omrzelostí; zanechal jediného bratra, který padl u Charentonu, a tak vymřela přímá linie velikého Gasparda de Coligny, který naplnil svět slávou svých činů.³⁰ Colignyho odsuzovali, že vyhledal souboj s nerovným, a to z popudu ženy, která, nespokojena s tak malým prolitím krve, potom pokropila, jak jen mohla, Francii občanskou krví. Condé to nesl těžce, a aby se z toho znovu nerozjitřila stranická zášť, věc hned uspal a na původce se hněval.

Paul de Gondi, určený arcibiskup pařížský, je vysvěcen na arcibiskupa korintského.³¹ Je věcí římského papeže, aby se zdálo, že svět visí na vatikánské věštírně, a aby svá práva přenášel i do zemí, které se mu vzpírají. Ten den byl prvním počátkem zkázy a příčinou všech zel.

Kazimír, polský princ, syn a bratr krále, nepamětliv žezla, odložil svou osobu, aniž ho majestát odvolal, a stal se loyolitou: v Římě přijal řád, v němž se zvláštním oděvem a skrytou řeholí života staví na odiv snaha o moudrost.³² Chválil ho papež, který takovým proměnám, třebaže ohlašují nemoc ducha, vždy napíná plachty; tak se prý ukazuje cesta k lepšímu království. Brzy však jezuitský žár ochladl a jeho duch zalétl k purpuru, k trůnu, ba i k sňatku s bratrovou ženou, k nedovolenému svazku. (Musel-li se už takových věcí dotknout, nemohl to udělat méně nedůstojně, protože osvědčené Tovaryšstvo jako první vneslo do mnišství občanské mravy a vzdělanost; jezuité ovšem jméno mnichů pohrdavě odmítají. Zda je však míšení se světskými věcmi zkazilo natolik, že je nelze nazvat ani zkušenými dvořany, ani čistými mnichy, o tom bude vhodnější mluvit jinde.)

Pozoruhodný je i onen druhý Kazimír, rovněž syn polského krále Měška.³³ Roku 1040 se stal benediktinským mnichem a celý se zasvětil Bohu. K němu, už vázanému slibem, byli vysláni poslové, kteří žádali svého knížete. Papež ho zprostil pout a dovolil mu i sňatek, s tou podmínkou, že Poláci budou napříště nosit vlasy přistřižené dokola na temeni po mnišském způsobu a každoročně odvádět peníz na svíce svatého Petra na památku té milosti. Tak byl Kazimír uveden do království, přijat s radostí a souhlasem, oženil se, měl s manželkou děti a království předal potomkům. Tak získal uprchlík, mnich a jáhen vlast, žezlo, ba i manželku, a to s přízní, chválou a odpuštěním.

Ferrante Pallavicino,³⁴ řeholní kanovník, jak se barbarsky říká, z Parmy, urozeného rodu, ostře napadal hanopisy mravy papežského dvora; v Avignonu mu sťali hlavu a byl příkladem, jak nebezpečné je dorážet na Řím i pravdivými spisy.

Harcourt, který ukončil poselstvo do Británie³⁵ v domnění, že se tam věci chýlí ke klidu, předvedl, jak ukázal výsledek, že vojáci nepronikají hluboko do věcí politických.

Orleánský, více dychtivý slávy než jí schopný (nikdy nebyl usvědčen z toho, že by bažil po vládě, ani podezříván z přílišných nadějí, ani nebyl původcem či spoluvinníkem něčí smrti, ač mu nechyběl důvod k pomstě), se buď z omrzelosti zahálkou, nebo vyburcován vítězstvími vévody d’Enghien, nebo z popudu těch, jimž byl po celý život poddán, rozhodl vydat se rovněž válečnému štěstí.

Gravelines, nejsilnější pevnost onoho pobřeží v zemi Morinů, kdysi posledních z lidí,³⁶ se zdálo výpravou hodnou tak velkého knížete. Oranžský³⁷ tehdy právě obléhal Sas van Gent a poslal na pomoc Trompa,³⁸ aby holandským loďstvem uzavřel přístav Gravelines. K Orleánskému byli přiděleni La Meilleraye³⁹ a Gassion, nemalá podpora. Aby se nepřítel rozptýlil a oklamal, táhlo se ve třech zástupech po různých cestách. Španělé přesto vytušili, že jde o Gravelines: otevřeli totiž stavidla a okolí zatopili. Stejným uměním, jakým byla rovina zaplavena, ji naši zase vysušili. První dny se práce zdála snesitelná; postupem času, když země vyschla a vyprahla nejprudším sluncem, nemálo vojáků zemřelo žízní, neboť vyprahlé prameny sotva stačily trvalým řekám a stáda hledala potoky, v nichž se nedávno plavala. Orleánský byl od rozbřesku do hluboké noci vidět u vojska, snášel hlad i žízeň a svým příkladem učil, jak sladké je slavně trpět.

Šestým pochodem se objevil pod hradbami Gravelines, před očima velitelů. La Meilleraye, Gassion, Rantzau⁴⁰ a La Ferté-Imbault⁴¹ (později zvaný maršál d’Étampes) konali statečnou službu. Obléhání probíhalo obvyklým způsobem, totiž náspy, příkopy, otýpkami, podkopy a úskoky nástrah. Voják trpěl a umíral, velitelé se chlubili svými činy a vychloubali se, jak bývá zvykem; nemálo jich zahynulo, nesčetní byli raněni. Velitel obcházel ležení, nejednou se radoval z nebezpečí samých, vychvaloval statečné činy, rozdával peníze, pomáhal postiženým a staral se o nemocné. Nebylo slabocha, o jehož záchranu a zdraví by se Gaston nestaral tak, jako by jeho mysl, jinak nejvíce rozptýlená tíhou tolika břemen, měla čas jen na tuto jedinou věc. Těm, kdo nedodržovali kázeň, odpouštěl, pokud neškodili příkladem; častěji napomínal, zřídka trestal.

Piccolomini⁴² se pokusil o pomoc, ale pokus byl nejen marný, nýbrž i škodlivý. Oranžský, proti němuž stál Melo, naléhal na své dílo, dobývání Sas van Gent, a sliboval Orleánskému pomoc, kdyby jí bylo třeba. Tromp svou úlohu statečně vykonal. Nakonec došlo tak daleko, že o svátku svaté Anny byly na obou stranách podepsány kapitulační podmínky a Gravelines přešlo do rukou Orleánského.⁴³ Když vjížděl do města, zachytil se z jeho úst tento božský výrok: „Zkusme takto, budeme-li moci, získat zpět vůli všech a užívat trvalého vítězství. Ať je to skrze mne nový způsob, jak Francouzi vítězí: že se opevníme milosrdenstvím a štědrostí.“⁴⁴ Mezitím ho však král odvolal, aby mu mohl blahopřát; přestože mohl vítězství využít, raději si ho užil, a nenásledoval ani krátký oddech k nabrání dechu.

Podle smlouvy uzavřené se Švédy a s Výmarským nám zůstala městečka na Rýně kolem Breisachu, což nepřátelé nesli nelibě. Odtud nejprve oblehli Freiburg v Breisgau. Bavorské vojsko, květ a síla rakouské strany, a jeho velitel Mercy,⁴⁵ zkušený ve svém umění a statečný ve válce, prudce otřásali městem. Vévoda d’Enghien, který tehdy dorazil do Saverne, se od Turenna dozvěděl o nepřátelských podnicích a spěchal do Benfeldu a odtud do Breisachu; tam se s Turennem poradil a nic nerozhodl, dokud vše neprohlédl na vlastní oči. Bavoři však už přiměli Freiburg ke kapitulaci, protože výprava se skončila dříve, než se čekalo.⁴⁶ Potom rozmístili vojsko na drsné a příkré hoře, ze všech stran ji obehnali valem z pokácených kmenů a v bezpečí uvažovali, co dělat.

Vévoda d’Enghien (v té bouři věku kypěl bojovným zápalem) usoudil, že je třeba nepřítele napadnout zpředu; někteří radili útok ze strany. On však, opomíjeje umění, tvrdil, že je třeba zvítězit odvahou, která přemáhá vše. Nebylo, co svět stojí, prudšího zápalu boje. Sám vévoda d’Enghien seskočil s koně a vrhal se do nejhustších řad nepřátel. Turenne bojoval nepříteli v týlu. Usoudilo se, že bude rozumnější se spojit, a tak se ze dvou ležení stalo jedno. Osm hodin, což je vzácné, se bojovalo s nejistým štěstím za neustálých lijáků; vojákovi, obtíženému promáčeným šatem, přišla vhod noc. Za úsvitu příštího dne zase do zbraně: Bavor neuměl ustoupit a boj stále obnovoval. Nakonec se zpozorovalo, že nepřítel nechystá útěk, ale ústup. Nikdo ze smrtelníků neprodal svou smrt tak draze.⁴⁷

Ten den otevřel Francouzům cestu do Německa, kterou vévoda d’Enghien prošel takovými vítězstvími, že za služby Štěstěny a za vedení zdatnosti napočítal tolik úspěchů, kolik bylo dní. Po porážce Mercyho se nikdo nestyděl být poražen; jen Philippsburg zdržel rychlý postup. První bouře na něj udeřila mocným náporem, a když byl dobyt, rozlili se Francouzi po obou březích Rýna a zmocnili se Špýru, sídla říšského soudu, Mohuče, sídla kurfiřta, a půvabného Wormsu.⁴⁸ Do té doby jsme bojovali s jednotlivými městy; potom jsme napadali vše, co bylo v cestě, nahromaděně, aniž jsme vůbec zkoumali povahu míst. Válka nebyla rovna očekávání německého národa, jehož zdatnost, kdysi vítězná nad Římany, se v tomto obratu věcí ukázala ochablá. Vévoda d’Enghien, sotva překročil léta, kdy se odkládá dětské roucho, a první práh mládí, zdál se v té době i završit Německo, i zahajovat triumfy všude, vesluje proti proudu Rýna, který byl zdolán. Po způsobu ohně, který spálí lesy, jež mu jsou v cestě, a zastaví se, když se mu postaví řeka.

Na chvíli se vpád zastavil u Marienthalu (místní obyvatelé mu říkají Mergentheim).⁴⁹ Tam Turenne (vévoda d’Enghien byl daleko) pro nedostatek potravin rozdělil vojsko, aby si opatřilo píci, a sám, bez obav z nepřítele, uvažoval, co dělat. Rakušané a Bavoři pod Mercym a Janem z Werthu⁵⁰ na něj nečekaně udeřili. Turenne shromáždil, kolik vojska naléhavá nouze dovolila, a před krajním nebezpečím neuhnul. Dělal velitele i vojáka a za statečné podpory Rosena⁵¹ odolával nepříteli, který útočil jako v zuřivosti; nakonec, když se ani v Marienthalu nemohl udržet, opustil vozatajstvo a děla a ustoupil s jízdou k řece Mohanu. Tracy⁵² se statečně přičinil, aby udržel vojáky pohromadě. Ostatní naši unikli k Philippsburgu, u Špýru překročili Rýn a dorazili bez úhony k Mohuči, aby se spojili s Turennem.

Vévoda d’Enghien, zpraven o nešťastné bitvě, přiměl Švéda Königsmarcka⁵³ a Geysa,⁵⁴ velitele Hesenských, aby u něho ještě chvíli zůstali (přestože se zdráhali a chtěli odejít domů), dokud neobsadí vhodné místo na Neckaru. Geleen⁵⁵ posílil nepřátelské vojsko, nemálo nadmuté úspěchem u Marienthalu. Vévoda d’Enghien zanechal ve Wieslochu všechno vozatajstvo a pomýšlel na obsazení Heilbronnu, mezi Dunajem a Rýnem. Nepřítel, který ten úmysl vytušil, neúnavně spěchal a obsadil horu nedaleko hradeb Heilbronnu tak, že naši, když před nimi tekl Neckar, nemohli ani vstoupit do Heilbronnu, ani na nepřítele zaútočit. Rozhodlo se tedy táhnout do Frank a k Dunaji. Königsmarck opustil naše vojsko a hleděl si svého; Hesenští se pokusili o totéž, ale na rozkaz a nátlak lankraběnky⁵⁶ u nás zůstali. Po mnoha poradách sem a tam padlo rozhodnutí zahnat nepřítele až k Dunaji a vrátit se k Heilbronnu. Protože však obě vojska postupovala každý den souběžně, nechyběly lehké šarvátky. Dlouho si ve vzájemném dohledu vyměňovala dělové rány; srážce bránil rybník, který ležel mezi nimi. Naše vojsko se vydalo k Nördlingenu, nepřátelské k Donauwörthu.

Vévoda d’Enghien se rozhodl táhnout k Heilbronnu, když ho náhle zpravili, že se nepřítel blíží a dychtí po boji, mezi řekou Wörnitz⁵⁷ a naším šikem. Vévodovi d’Enghien by bylo snadné tomu se vyhnout, kdyby nebyl odhodlán bojovat. Jeho veselost naplnila mysli všech nadějí; nikdy nebyl neohroženější ani jistější. Obě vojska se po chvályhodném zvyku vrhla k modlitbám, aby povzbudila vojáka, který, když splnil tuto povinnost, se zdá bojovat statečněji, i když bohové, náležitě vzývaní, nejsou vždy při něm. Gramont⁵⁸ velel pravému křídlu, Turenne levému; pěchotu uprostřed vedli Marsin,⁵⁹ Castelnau⁶⁰ a Bellenave;⁶¹ Hesenští se svým Geysem a s Hoemem⁶² byli ve druhé linii; Chabot⁶³ byl u záložního vojska. La Moussaye⁶⁴ roznášel rozkazy vévody d’Enghien, kamkoli bylo třeba. Ale co říci o předtuše smrtelné mysli? V Paříži bylo vítězství veřejně ohlášeno před bitvou a neskryla se ani znamení blížícího se osudu. Totéž se kdysi zaznamenalo u Římanů.

Ves s hradem, ležící mezi oběma vojsky,⁶⁵ byla prudce ostřelována našimi děly. Tam sestoupili z hřbetu hory nepřátelé a stejně tak naši. Ve čtyři hodiny,⁶⁶ v měsíci srpnu, se rozpoutala divoká smíšená bitva; zdálo se, že jde o spor o bezvýznamnou ves. Vévoda d’Enghien byl všude vidět v dobře známé zbroji a projížděl řadami svých, chválil a káral podle toho, jak kdo jednal, a kde se co kymácelo, statečně to obnovoval porážkou nepřátel. Když se zdálo, že náš šik ustupuje, přispěchal Gramont; když věc obnovil, byl spolu s La Châtrem⁶⁷ zajat a odveden do Mnichova, hlavního města Bavorska. S pravým křídlem by bylo konec, kdyby statečnost Turenna, který velel levému, nevlila vojákům odvahu. Tam přijel i vévoda d’Enghien, znovu raněn a znovu s padlým koněm. Nepřítel, když vyčerpal všechnu vytrvalost, jaké byl schopen, musel ustoupit k Donauwörthu, a když město vyplenil, překročil Dunaj; nikde nebyl v bezpečí, dokud ho nepřekročil. Nezdálo se rozumné ho pronásledovat; byla ukořistěna děla a vozatajstvo, znamení plného vítězství. Padl Mercy, hlavní velitel; zajat byl Geleen a vévoda holštýnský;⁶⁸ čtyři tisíce bylo pobito, dva tisíce zajato. Vévoda d’Enghien, který všechnu slávu svedl na Turenna, se zmocnil Nördlingenu.

Jak muselo Königsmarcka, jemuž úspěch kalilo, že u něho nebyl, mrzet, že rakouskou krví neusmířil duchy Švédů, totiž svých, a neomyl pole, před několika lety zbrocené tolika krví! Naši totiž obsadili tutéž půdu, kterou předtím drželi Švédové; znovu zvlhla tatáž pole, znovu Nördlingen viděl nepřátelské šiky, a dvojím Martem na úzké rovině se bezvýznamné městečko proslavilo.⁶⁹ Úspěch byl přinesen s takovou rychlostí, že král se dozvěděl o vítězství dřív než o bitvě a zpráva o vítězství předešla posly o nebezpečí; jak už bylo řečeno, byla to předtucha, a ne ve skutečnosti rychlost posla.

Tělo vévody d’Enghien, unavené tolika námahami, přepadla nemoc; když ji setřásl, vrátil se do Paříže. Město nemluvilo o ničem jiném než o vévodovi d’Enghien, o velikých dobrých vlastnostech jeho ducha, o nadání, jímž v tom věku předčil velké vojevůdce, o stálosti v podstupování nebezpečí, o rychlosti v podnikání a provádění věcí, o věrnosti k těm, kdo se mu vzdali, o mírnosti k zajatcům, o střídmosti v rozkoších, i těch dovolených. Závistníci roznášeli, že to vše hyzdí tím, že naslouchá bezcenným učitýlkům, oddává se šaškovským hostinám, posmívá se sarkasmy lidem počestným a vážným a je lakotnější než jeho otec;⁷⁰ takové byly, ač bez jistoty, hlasy některých. Moudřejší věřili, že nahromaděné úspěchy byly příčinou všech zel, která potom následovala k jeho velké škodě: lichotkami zkažená mysl knížete, který příliš důvěřoval sobě i falešným radám, usoudil, že mu za vykonané věci náleží všechno a že mu nic nemůže být odepřeno. Ale o tom a podobném jinde obšírně a pravdivě.

Když opustil Německo jako dokonané, obrátil nadmutou mysl k Nizozemí. Tam ve spojení s Orleánským a Oranžským vykonal věci, které by při jednotlivém vyprávění vyžadovaly mnoho svazků; to je však látka řádného díla, ne tak sevřeného a stísněného výtahu, v němž jsem se rozhodl spíše vynechat nutné než přibírat zbytečné. Mimochodem, byť na nepatřičném místě a v nepatřičném čase, stačí těchto několik slov: Orleánský si podrobil přímořský kraj Flander, uvedl nemálo měst toho kraje pod francouzskou moc a vrátil se do Paříže, aby užíval své slávy, s ocelovým předsevzetím už nikdy se takových starostí nedotknout, což poctivě splnil a zbraně navěky připevnil na dveře Martova chrámu.⁷¹

Turenne, který po odchodu Condého⁷² sám velel francouzským legiím v Německu, dobyl Trevíru, když přinutil rakouskou posádku ke kapitulaci.⁷³ Odtud kdysi nesnadno a draze připravil náš Richelieu záminku k válce, totiž kvůli kurfiřtovi arcibiskupovi, s nímž Španělé zle naložili, ke škodě celé dynastie; ale jaká pohroma z toho vzešla, ze zhoubného příchodu pomoci, tedy z léků horších než nemoc? Moudrost kurfiřtů, zvláště trevírského a mohučského, se musí točit kolem toho, aby mezi Francouzským královstvím a rakouským rodem urovnávali, jak jen mohou, nepřátelství, které potrvá navěky, a to s jistotou, že ty vrcholy Evropy se nemohou srazit, aniž by oni sami pod dvojí tíhou nepovolili. Nelichotit panujícím, ale ani je nedráždit a nepopouzet; jít mezi příkrou vzpurností a hanebnou poddajností cestou prostou ctižádosti i nebezpečí a odhodit všechno zdání pyšné svobody. S dovolením německého národa: ochabnutí nastalo v jeho síle, v jeho bohatství a skoro i v jeho duchu, takže bys neřekl, že to jsou ještě ta Martova mláďata, jimiž byli nejen kdysi za Římanů, ale i za Karla Velikého a ještě potom za Fridrichů, Otů a Jindřichů. Kolik znamenitých děl statečnosti nyní ochabuje!

Ale pořadí věcí mě už dávno volá k věcem italským, kde se vše dařilo, až k závisti věku. To je ta doba, kdy Francie nejvíce kvetla jakoby květem zdatnosti. Bylo-li kdy v ní mládí a síla, tehdy byla skutečně silná a začala se vyrovnávat celému světu.

Už se blížil konec pontifikátu Urbanova, když v Itálii vzplanula válka. Pavel III. Farnese⁷⁴ podporoval prospěch svého rodu jako málokterý papež a usiloval jen o to, aby své lidi povznesl panstvími nad soukromý stav. Odtud vévodství Parma a Piacenza, a jim i na ně přenesl Castro,⁷⁵ nedaleko Říma, na něž se příbuzní a synovci papežů vždycky dívali zlovolně a úkosem. (Je totiž třeba svobodně přiznat, že ta synovecká chamtivost⁷⁶ nebaží po ničem víc než po tom, aby se vymanila z obecného osudu; vrátit se z takového vrcholu k původnímu stavu je nesnesitelné.) Urban by byl snad v rozkvětu věku horlivost synovců krotil; teď však snadno dosáhli toho, že skoro už odepsaný stařec vyhlásil Parmskému válku o Castro, zastavené věřitelům, které podporovali Barberiniové, a právně jim propadlé jako kořist. Byla tu i jiná příčina, dosti hanebná, jíž by se zašpinila důstojnost dějin, a proto je třeba o ní mlčet. V poznámkách k těmto knihám bude objasněna, jako mnohé jiné věci, které jsou nyní, podány jen zběžně, temné.⁷⁷

Chopili se tedy zbraní, otevřeli církevní poklady a verbovali vojáky. Co měli na mysli? Neužívat nabytého, svěřit sebe i své Štěstěně, svést na sebe závist celé Itálie, popudit proti sobě nejmocnější knížata (neboť Benátčané, kteří byli vždy právem nepřátelští papežské moci, spojeni s vévody toskánským a modenským, se statečně ujali obrany Parmského). Tak se vznešení muži církve, nezvyklí zbraním, ponořili do zhoubné války, vedené téměř vždy šťastně;⁷⁸ ale protože dlouhé trvání války nebylo k užitku ani jedné straně, věci byly urovnány, a potom za Innocence znovu propukly.

Když utichly italské rozbroje, zemřel Urban VIII., plný let, poct a bohatství, když skoro okusil let Petrových.⁷⁹ Po Urbanově smrti byla mezi voliteli v konkláve veliká nesvornost, ke škodě náboženství (skoro bych řekl k jeho hanbě). Kolísavá a nejistá volba se přiklonila k Pamphilimu, snad k horšímu.⁸⁰ Barberiniové⁸¹ mohli u strýce Urbana všechno, co chtěli, a chtěli víc, než bylo spravedlivé a slušné. Příznivý vítr jim vydržel, dokud svítila jejich hvězda; po jejím západu bylo vše protivné. Neboť Innocenc (tak se chtěl Pamphili nazývat), třebaže vděčil hodně práci a přízni Barberiniů, se mezi prvními veřejnými činy pokusil je zničit, a skoro by to byl udělal, kdyby se tomu nepostavil Francouz. Kde byl tehdy Řím? Mnozí obviňovali papeže z přísnosti a nevděku; moudřejší poznávali na slavných příkladech nejistotu lidských věcí: skoro trestem bezcenných lidí zahynuli ti, kdo byli ještě nedávno důstojností i bohatstvím vrcholem římského státu.

Francie se zdála postiženým nejbezpečnějším útočištěm. Přišli jako prosebníci a padli na kolena před Mazarinem, jímž tolikrát pohrdali, když si cenili jen sebe a na ostatní shlíželi jako z trůnu. (Nesnesli ani stín urážky a kazil je jen souhlas těch, kdo hledali odměny za lichocení.) Papežové mají ve zvyku nenávidět příbuzné předchůdce, že vše vyrabovali. (Zaznamenalo se však, že takto nabyté bohatství z Boží pomsty dlouho nevydrží.) Nikoho žádný příklad neodstraší, všichni jsou nespoutaní; nestačí jim užívat. Nevěnují se usilovně věcem veřejným: co je jim po věcech, které nepotrvají a které potom nebudou jejich? Chamtiví po náhlých ziscích a spěchající mezi nejistými věcmi baží po přítomném, při každé příležitosti chytají drobný zisk; tak se spravedlnost méně ctí, zavírají se oči nad vinami, z přízně a za odměnu se shovívá.

Barberiniové byli ve Francii přijati vlídně. Mazarin, který je poznal jako pyšné, pomohl jim, když byli poníženi. Pamphiliho volba se mu však tak znelíbila, že když byl Antonio Barberini⁸² proto těžce potrestán, ulehl ze zármutku nebezpečně nemocen. Odtud chamtivé naděje mnohých, zvláště Chavignyho. Někteří vnucovali královně kardinála Grimaldiho.⁸³ Královna nepřála ani jednomu, ale čekala, jak se Mazarin uzdraví. Ten, když se zotavil, pronikl do rad soků a uložil si je hluboko v mysli, zvláště proti Chavignymu, kterého od té doby stále skrytě pronásledoval; a když to Chavigny vytušil, byla to příčina, že uspěchal nezralé podniky.

Protože Innocencovo přísné obočí nesnášelo snadno smělosti nového vévody parmského, došlo znovu ke zbraním; ale parmské vojsko bylo při prvním náporu pobito do posledního muže. Jeho velitel Gauffridi,⁸⁴ Francouz a lékař z povolání, který se nevíme jakými svody vloudil do přízně zesnulého Eduarda⁸⁵ a podněcoval rozbroj, byl v Piacenze popraven, oběť k zahlazení hanby té věci. Smírčím byl francouzský král skrze Sienčana Bichiho,⁸⁶ a za papeže prostředníkem míru Janovan Donghi.⁸⁷ Jaká to sláva pro Mazarina: francouzské zbraně triumfovaly v Nizozemí, v Německu, v Katalánsku, v Piemontu i v Lombardii, ale platily i mírové rady šestiletého krále pod poručnictvím cizí královny, v království vždy neklidném, které se stalo pokojným.

Bylo-li kdy, byla Francie řízena moudře. Ta vznešenost však byla terčem řečiček a soudů a byla jimi rozdírána. Neneseme totiž rádi, když nám někdo vládne, a ať si kdo počíná sebelépe a nejužitečněji, přesto se tohle či ono odsuzuje a vždycky je něco, co se všem nelíbí. Odtud řeči mezi lidem i ve společnostech. Ale není jistějšího důkazu velikosti ducha než tím pohrdat, mocí nad urážkou a slávou nad potupou. Panujícím sluší klid mysli a trpělivost k urážkám je mocným nástrojem k ochraně království. Mazarin, spokojený vždy jen s pokáním, nikdy s trestem,⁸⁸ povyšoval poctami a obohacoval ty, kdo mu vypálili na pověst cejch. Královně často říkal: „Nemáme tolik volného času, abychom se měli zaplétat do takových vyšetřování. Otevřeš-li to okénko, nedopustíš, aby se dělalo něco jiného, a pod touto záminkou ti budou donášena nepřátelství všech.“

Vévoda d’Enghien, dosazený na místo Orleánského, byl znovu poslán do Nizozemí a hned se pustil do obléhání Dunkerku; druhé místo zastávali Gassion a Rantzau.⁸⁹

Dunkerk byl kdysi sídlem rybářů, potom pirátů; vždy nespolehlivé kotviště, ale stal se nejslavnějším přístavem, odkud se zvedají kotvy ke koncům obou světů. Postrach moře; z jedné strany ho chrání oceán, z druhé bažina; je slavný Caesarovými triumfy a pyšní se jeho přeplavbou do Británie a návratem.⁹⁰ Obléhání bylo vytrvalé, obrana ostrá a poloha nesnadná; to vše přemohla Condého statečnost.⁹¹ Velení v dobytém městě dostal Rantzau, což se zdálo nepatřičné. Rantzau byl rodem Kimbr, z Holštýnska; statečný v boji a ani v radě nezaostával. Nikdo nevykládal válečné věci výmluvněji. Jinak příliš holdoval vínu, a proto pohrdal nebezpečím. Neměl údu bez rány; viděli jsme ho zmrzačeného. Když se pak naše věci zkalily, jak potom následovalo, zakolísala Kimbrova věrnost; byl lstivě vylákán z Dunkerku a potom vržen do vězení⁹² (poučení, že se nemá důvěřovat cizinci).

Marie Gonzagová, prvorozená dcera Karla de Nevers, potom vévody mantovského, zasnoubená polskému králi, odjíždí z města a s královskou okázalostí je přes Nizozemí a Německo vedena k manželovi.⁹³ Vyslanci polského krále a jejich průvodci projížděli Paříží v dlouhém průvodu na nádherně postrojených koních. Mohl jsi vidět, jak se rozlitý lid diví Getům v kožešinách,⁹⁴ v čepicích podšitých drahými sobolinami, kteří zaplňovali přecpané ulice; ohromná potrava pro pařížskou žvanivost a lehkomyslnost.

Když od nás Karel, vévoda lotrinský, nejednou odpadl a tolikrát následoval rakouské orly a nešťastné korouhve, nakonec svou zemi přenechal našemu právu: Lotrinsko, sousedící s Francií, bylo totiž obráceno v provincii a zbývala jediná pevnost, obecně zvaná La Mothe, kterou bylo třeba dobýt, aby nezůstalo nic nezkroceného. Tento úkol byl po předčasné smrti Magalottiho⁹⁵ svěřen markýzi de Villeroy, aby se takovým obléháním proslavil a byl povýšen do hodnosti maršála; a mohl tak s větší důstojností stát v čele králova mládí jako jeho vychovatel. Kořist byla snadná, neboť posádka La Mothe ztratila všechnu naději na pomoc.⁹⁶

Na sklonku roku 1646 zemřel lehkou smrtí Jindřich Bourbonský, princ de Condé, ještě ne šedesátiletý;⁹⁷ Francie ho v tom obratu věcí oplakávala, protože rozvahou i stejnou spravedlností držel pohromadě věci, které se chýlily k horšímu.

Narodil se v Saint-Jean-d’Angély v Saintonge jako pohrobek; otec zahynul jedem, nejhoršími úskoky.⁹⁸ Jindřich IV. ho, dokud neměl potomstvo, pečlivě vychovával jako budoucího dědice. Nové náboženství, které sál s mateřským mlékem, převzaté od děda a otce, mu bylo z útlé mysli vypuzeno a byl tak vychován v katolických obřadech, že později, když vyrostl, chtěl být pokládán za úhlavního nepřítele novotářů, z plané okázalosti; myslel si, že by to něco platilo, kdyby se naskytla příležitost. Ale to je vždy pod úrovní velkého knížete, který nemá nic takového ani příliš milovat, ani nenávidět, a jemuž sluší vznešený a povznesený duch, který takovými věcmi pohrdá.

Sňatek s Charlottou de Montmorency mu byl málem zkázou. Prchaje před soupeřením krále Jindřicha, hledal v Nizozemí útočiště pro cudnost své manželky; odtud se s malým průvodem uchýlil přes Německo do Milána k hraběti de Fuentes.⁹⁹ Když byl Jindřich zavražděn a bezbožný věk se právem bál věčné noci, Condé se vrátil do Francie a nešťastně se oddal nepokojům. (U našeho národa je zvykem tak zneklidňovat dětství králů: je to zločin bezpečný, a proto častý.) Když byly utišeny rozbroje, jimž Condé stál v čele, a on se cítil bezpečný před královou pomstou, byl náhle vsazen do Bastily a odtud do Vincennes. Omrzelost vězení trvala pět let¹⁰⁰ ve společnosti manželky, s níž tam zplodil Annu, později provdanou za vévodu de Longueville; a když byl potom na svobodě, Enghiena a Contiho.

Byl guvernérem nejprve Guyenne, potom Burgundska a Berry; změnil způsob života, staral se o majetek a v předstírané lenosti hledal lék na zla. Kdysi bohaté a proslulé rody knížat upadaly z touhy po nádheře; každý byl pokládán za tím slavnějšího, čím skvělejší byl bohatstvím a výbavou, jménem a družinou. Ta velikost a pověst štědrosti, zhoubná pro přední muže, obrátila Condého k moudřejšímu: odstrašen dřívější tísní zavedl domácí šetrnost a stal se prvním ze svého rodu, kdo hromadil; dospěl k zámožnému stáří. Někteří věřili, že to nebyla lakota, ale napodobování lakoty. Nebylo lepšího pána ani lepšího služebníka, totiž poddajného oblíbencům. Nebylo živějšího ducha: podivuhodná vlídnost, podivuhodná veselost. Rozkoše kořenil studiem, hostiny protahoval přívětivostí, bavil se maličkostmi, ale nepoddával se jim; ukládal si takovou míru skromnosti, aby se nikdy nezdálo, že poroučí. Každému byl přístupný, ale ne proto, aby si to připočítal. Nic nebylo uspořádanější než Condého způsob života: vše u něho mělo své místo, každý rok se mu všechno točilo jakoby v pořádku. Od přírody odvážný, ale když na něj padl strach ze dvora, třásl se.

Král těžce onemocněl, a strach byl oprávněný. Vyrazily se puchýře, strašná nákaza; tekutina, která pustoší krásu tváře, pálí jako oheň. Uzdravil se, majestát zůstal nedotčen, jen trochu poznamenaný jizvami.¹⁰¹ Mezitím dospíval pod naučeními Hardouina de Péréfixe,¹⁰² abbé de Beaumont, muže příjemné vážnosti a moudrosti, později arcibiskupa pařížského, který byl králi Senekou, jen s tím rozdílem, že padl na Trajána.

Neapol následovala zlou hvězdu vzpoury.¹⁰³ Místokrálem byl vévoda d’Arcos,¹⁰⁴ a jak je u Španělů zvykem, vládl pyšně; lid si stěžoval, jak to dělají ti, jimž nic nestačí. Vzpoura vznikla z bezvýznamné záminky: z daně uvalené na ovoce, které má ten národ velmi rád. Mladíci se toulali ozbrojeni po městě, křičeli, vyhrožovali, popouzeli měšťany a obléhali palác. Když neapolský nepokoj sílil, byl náhodou v Římě vévoda de Guise, který myslel na všechno jiné než na získání království. Povolala ho neapolská republika, ještě čerstvě zrozená (tak totiž chtěla být nazývána). On, jako by se zlobil, že ho teprve hledají, sám přispěchal a vyrazil, a sebe i své štěstí svěřil malému člunu. Jak velký osud nesla malá deska! Totiž pozůstatky guiského domu, nad nějž nebylo na zemi nic slavnějšího; hodného vládnout, kdyby to nebyl kdysi bezohledně chtěl ve Francii.¹⁰⁵

Guise šťastně přistál, třebaže přes tisíc nebezpečí, a byl přijat potleskem lidu, tedy nemírným, neboť takové věci nemají mezí. Velikost přetékající vzpoury se nevešla do sebe; ukazuje se okázale, aby bylo vidět, že není větší, než je opravdová. Nový vévoda, zmítaný rozličným osudem, se raduje z nezvyklé pocty. Hned zvažuje, co může, ale hlavně, co chce Francie, jejíž pomoc nejednou a marně vzývá (buď proto, že království bylo zaujato jinými starostmi, nebo z nedůvěry k vrtkavému lidu, nebo proto, že se tolik nepřeje poddanému, dokud trvá naděje předků).

Neapol je dílem onoho Falarida, sicilského krále, který přistavením býka diktoval křivé přísahy.¹⁰⁶ Nejprve byla republikou jako jiná řecká města. Augustus ji jako první připojil k římské říši; po jejím rozdělení poslouchala své vévody. Roger, král sicilský, ji učinil svou. Odtud Gótové, Vandalové, Alani a Saracéni, i němečtí císaři. Nakonec připadla našim Anjouovcům závětí královny Johany, odtud skrze jinou Johanu Aragoncům; mezi nimi a naším Ludvíkem XII. se o tak velkou kořist vedly strašné války. Aragonskou lstí připadlo království, v dobré víře rozdělené na dvě části, jen jim a dosud jim zůstává.¹⁰⁷ Ze všech krajů nejen Itálie, ale celého světa je to pobřeží nejkrásnější: nic není mírnější než podnebí, nic úrodnější než půda, nic pohostinnější než moře; každý strom i dobytek plodí dvakrát, žnec se raduje z nečekaných klasů, stáda rostou k úžasu pastýře; a podnebí je tak zdravé, že se zdá dílem Přírody, která sama sebe předčí.

Guiseovi nevydrželo dlouho to nejblaženější světlo. Když přišel Juan Rakouský¹⁰⁸ (byl to levoboček španělského krále), vrátily se národy k poslušnosti; Guise, určený kníže republiky, byl zajat a odvezen jako zajatec do Španělska. (Co divného! Moc králů s časem vždy sílí, hněv poddaných otáléním hasne. Kdo spoléhá na nepokoje, je klamán a bude klamán navěky. Co od lidu jiného než nestálost? Jako strom, který se jmenuje stejně,¹⁰⁹ nedává stín, protože jeho listí se ustavičně třese. Svěřit se lidu znamená přejít bystřinu po shnilé desce.)

U pramene a u ústí Rýna stály ve svém odpadnutí pevně jen dva národy, Švýcaři a Holanďané, oba po setřesení rakouského jha.¹¹⁰ Ti ve vodách, tito v horách založili svobodu. Ty chrání hráze vod, tyto srázy hor; ty bohatství, tyto chudoba; tito po odstranění veškeré vrchnosti, ti s Oranžským a jeho potomstvem za hlavu. U Švýcarů všichni poslouchají všechny, u Holanďanů se jako páni věcí ukazují otcové v radě.

Princ Tomáš¹¹¹ mezitím s naším Plessis-Praslinem¹¹² uváděl v Lombardii a Piemontu do dřívějšího stavu to, co se za útlého vévody a vdovy Kristiny¹¹³ zdálo rozličnými spory zničeno. Tomáš opustil Španěly, přijal naši stranu a v rozličných bitvách (dobyl mimo jiné Santhià a Trino) dosáhl nakonec toho, že francouzské zbraně tam všude vládly. Savojský vévodíček byl s matkou s naším souhlasem vrácen do Turína, z něhož byl dlouho vypuzen. Ať dělají savojští vévodové cokoli, vládnou z milosti, tísnění tu Francouzem, tu Španělem. Komu mají být poddáni, je nejisté. Lépe však Francouzi, protože savojské a piemontské panství je jeho moci skoro podrobeno, a to nejvyššímu králi, který tam přispěchá sám, ne skrze náměstky. Jiný je případ vévodství milánského: ta moc je méně obávaná, protože je menší a spravuje se skrze ministry.

Tehdy se zdálo vhodné (ne kvůli pomstě za Barberiny, jak věřil lid, ani kvůli rozšíření hranic, ale k zastrašení Innocence, který se vloudil na papežský stolec proti Mazarinově vůli) vést válku nedaleko Říma. Tomáš tedy s francouzským vojskem táhl k Orbetellu. Zprvu se vše dařilo, pak to skončilo nečestně, neboť obléhání bylo zrušeno, když je statečně hájil Carlo della Gatta.¹¹⁴ Naše loďstvo pod Brézém, když šťastně brázdilo moře, tam připlulo, aby podpořilo Tomášovy podniky; ale nit osudu byla přestřižena a Brézé zahynul ranou z děla; tak zhaslo druhé světlo Richelieuova rodu.¹¹⁵ Je podivuhodné, že za králova nebojeschopného věku, kdy sílil rozbroj mezi princi, mohl si Mazarin přisvojit tolik moci, že tam vzápětí poslal nové vojsko pod velením La Meilleraye, a ten silou děl přinutil během několika dní ke kapitulaci Piombino a Porto Longone na ostrově Elbě.¹¹⁶ Ostrov Elba, proslavený u starých, je bohatý olovem, cínem a skalicí, ale hlavně rodí železo; je proslulý svým pramenem, který svými vodami měří délku dnů: o zimním slunovratu vysychá, o letním přetéká.

Katalánsko je knížectví v Bližším Španělsku, kdysi připojené k Aragonskému království. I ono podlehlo hvězdnému vlivu, který tehdy vládl, svrhlo jho a za určitých podmínek se oddalo našemu králi. Ještě za Richelieuových časů tam byl jako první poslán k správě provincie maršál de La Mothe.¹¹⁷ Vykonal mnoho slavného: nejen že Katalánsko (s výjimkou Léridy, posměchu Harcourtova i Condého) bylo naše, ale držením Flixu pronikl i do Aragonského království. La Mothe si stěžoval, že se mu všechno dodává nedostatečně, a že proto sotva odolá španělským útokům; a když se naše věci tam obracely k horšímu, byl odvolán, a když přijel do Lyonu, byl uvězněn v Pierre-Encize (je tam pevnost) a za občanských nepokojů propuštěn.

Harcourt, dosazený na jeho místo, sevřel Léridu ostrým obležením; a když se k hranicím Katalánska přiblížil španělský král v doprovodu předních mužů svých království, bylo obléhání zrušeno, což bylo pro Harcourta po tolika slavných činech neslavné.¹¹⁸ Takový je osud obléhání, že žádné není jisté. Tak dal Alexandr Veliký u Tyru v sázku svou pověst; tak Karel V. našel u Met mez své slávy; tak Sulejman zrušil obléhání Vídně ne bez újmy jména.¹¹⁹ Francouzský dvůr, zvyklý na vítězství a triumfy, nesl Harcourtův nezdar těžce, a aby vrátil Španělům hanbu, poslal tam jako nástupce Condého, jako by samo jeho jméno mělo všechno zdolat. Condého stihl týž osud jako Harcourta. Zkusil Léridu, a když musel ustoupit, poprvé se tehdy naučil, že může být poražen.¹²⁰ (Přece však slavně odrazil Španěly od obleženého Constantí; to je jediné dílo, které v Katalánsku vykonal.) Španělský král byl nablízku a sliby a lichotkami, některé strachem, odvolával vzbouřence k sobě. Při tom všem konal Josep Margarit,¹²¹ původce povstání, Francouzům statečnou službu a jako jediný odmítal vrátit se k poslušnosti. Jaký byl potom osud toho muže, se jinde krátce dotknu. Že byl statečný a silný, nepopřela by ani závist.

Když Orleánský a Condé opustili Flandry, vládl Gassion snadno celému tomu kraji; hlavní stan měl většinou v Kortrijku a ve válce se mu vedlo skoro vždy šťastně. Přemožen prudkostí ducha velmi často shodil uzdu rozumu, ale nadmutý šťastným zástupem úspěchů nepokládal nic za nesnadné. Když obléhal Lens a pevněji zatloukal špatně zaražený kůl, zasáhla ho větší koule, roztříštila mu hlavu a brzy nato zemřel.¹²²

Narodil se v Béarnu, z rodu ne nejasného. Opustil Francii a pohnut Gustavovou pověstí odešel do Německa; a když bojoval v jeho oddílech ne bez slávy až do smrti tak velkého krále, vrátil se k nám pod Výmarským. Jeho práce se zalíbila nejprve Richelieuovi, potom Mazarinovi, a nic neopomněl, aby se proslavil. Štědrý duchem, nerovný bohatstvím, o němž však všude tvrdil, že nikdy nechybí poctivým; byl nápadný dávnou chudobou. Svou novotu zušlechtil velkými nepřátelstvími a všechny vzestupy vděčil sám sobě. Ke konci života byl dvoru obtížný. Vinili ho z cromwellismu, jako by byl pomýšlel přeplout do Anglie, aby se oddal tyranovi; někteří říkali, k Holanďanům. Nakonec zemřel na zranění. Snad lépe zahynout jednou uprostřed statečných činů, než žít déle z milosti a snášet křivdy.

V té době byla Benátská republika tísněna tureckým císařem a marně volala o pomoc křesťanská knížata. Příčina války byla taková. Maltézský rytíř zajal v Egejském moři rhodskou galéru, na níž byla sultánka; ta byla odvezena na Maltu a to byl počátek zla.¹²³ Muslim zuřil a stěžoval si u našeho vyslance na utrpěnou křivdu, jako by maltézští rytíři záviseli na naší vůli. Ale hlavní stížnost vznesl u benátského vyslance, že benátské galéry nepřišly jeho tonoucí lodi na pomoc. Rozvažoval, zda napadnout Maltu, a když mu byla vylíčena obtížnost toho podniku, pomýšlel na Sicílii, potom na Kalábrii; nakonec se nápor pomsty vybil na ubohé Krétě.

Ten ostrov, kdysi zvaný Kréta, byl Metellem obrácen v provincii; potom poslouchal řecké císaře, odtud Saracény; nakonec ho držel Balduin, hrabě flanderský a císař konstantinopolský, a daroval ho Bonifácovi, markraběti montferratskému, od něhož ho Benátčané koupili a dosud nad ním vládnou s titulem království.¹²⁴ Jméno Kandie dostal od hlavního města, zvaného Kandie. Je to kraj proslulý bájným Diovým úkrytem, nedovolenými vášněmi Pasifaé, nevystopovatelnými zákruty labyrintu a Daidalovými křídly, nedanými člověku. Benátčané ho dosud hájí bez jakékoli pomoci, zatímco evropští králové bojují o hrstku prachu. Co Osud chystá nebo strojí Benátčanům, nevím; žádný národ od stvoření světa však nezachoval poctivost kromě tohoto, a vyznávám, že jsem na zemi neviděl nic spravedlivějšího než jejich vládu.

Rhodos byl vyrván maltézským rytířům, Kypr týmž Benátčanům. Kypr, ostrov blažený, šťastný mírností vzduchu, rodiště a útočiště Venušino, byl pro Osmany vnadidlem ke kořisti Kréty.¹²⁵

Toho roku byly z města vyhnány nevěstky a kuplířky všeho druhu, ne usnesením senátu, ale nařízením prétora.¹²⁶ Pohnulo to uhlazenější částí města. Někteří tvrdí, že nemálo osob zasvěcených Bohu nad takovou přísností vzdychalo. Sotva krutějším zákonem, říkali, se potvrdilo, že úředníkovi nezáleží na veřejné radosti, ale na pomstě a na smutných mravech. Podle zvyku přijatého u starých nebyla ženská smyslnost omezována žádnými zákony; u Řeků a Římanů byla volnost smilstva všude povolena, i nejvyšším pontifikem. Republice nikdy nezáleželo na tom, co dělá ta či ona se svou kůží; dost trestu je v provozování hanby. Tak se vyprávělo mezi zahálčivci. Někteří drzejší šli tak daleko, že prý proto se živí kněží a tolik stád opásaných provazem a zahalených v kápích, aby smiřovali Boha za vzniklé hříchy; že takové očisty jsou lidskému rodu užitečné k odvrácení horšího. Nevěstka, počítá-li se správně, není nic jiného než lichotivé, neškodné zvíře, které je hotovo každou hodinu dávat rozkoš všem žíznivým mužům. To že pokládají za blaženější než se dřít v dílnách a sténat na polích. Skrze kuplířky se prý zapřahají srdce smrtelníků; mladíci se tím neodvádějí, ale taková služba jim zkratkou pomáhá. To a podobné se roznášelo ve městě a hlavně u dvora. Ale jak to u nás bývá, co začalo zostra, vyprchalo s lhostejným koncem a s liknavým vyšetřováním. Kdo totiž milují, nezuří, a nejtěžší tresty neukládají za to, co sami nejvíce napodobují.

Já pokládám za nejbezúhonnější ty, kdo ostatním odpouštějí, jako by sami denně hřešili, a hříchů se zdržují, jako by nikomu neodpouštěli.¹²⁷ Proto je třeba v každém způsobu života dodržovat, abychom byli k sobě neúprosní a k ostatním smířliví. Kdo nenávidí neřesti, nenávidí lidi. S velkou péčí a zvláštním úsilím je třeba rozvahou a rozumem odstraňovat z prsou slavných mužů a žen nápory chtíče a podobné vášně, protože teprve ten dům, ta obec, to království bude snadno stát na věčném stupni, kde si chtíč Venušin osvojí nejméně sil. Kam vnikne tento nejjistější mor lidského rodu, tam plane hanba a vládne křivda. Je tedy třeba ho opustit co nejdále a následovat mravy, které jsou tak strašným neřestem protivné. Nebylo však důstojné hýbat věcmi, které, když se jimi hne, ohavně zapáchají, a zuřit proti nevěstincům po třech haléřích, zatímco vznešené ženy beztrestně dávaly tělo všanc.

Tehdy se jednalo, zda k zmírnění povodní Seiny odvrátit okolní potoky, jimiž řeka roste, nebo zmenšit samu řeku v jejím korytě. Nakonec se, buď z obtížnosti díla, nebo z úspory nákladů, nic nezměnilo. (A nezmění se nikdy, leda by Francouzi pozbyli rozumu. Příroda, matka, se o věci smrtelníků postarala nejlépe, když řekám, jak je spravedlivé, dala ústí, toky a hranice.) Tak Seina, ani zmenšená v korytě, ani zbavená pomocných vod, plyne ne bez slávy s toutéž okázalostí.

Mazarin, aby se nezdálo, že se stará jen o války, zřídil k potěše učenců knihovnu s knihami ke čtení po mnoho staletí;¹²⁸ mezi nimi nebude slavnější než ta, která bude obsahovat činy toho muže. Bylo vidět přihrádky postavené až ke stropu, kde ve studijní rozmařilosti byla učená sbírka uspořádána ne pro ozdobu paláce, ale jako nástroj moudrosti, ne na odiv, ale k užitku; nevyrovnaly se jí ani v takovém zápolení ony pokladnice tolika svazků, které založili králové Alexandrie a Pergamu, ani konečně Pollionova, který první v Římě zasvětil knihovnu a učinil tak lidské duchy veřejným majetkem.¹²⁹ Opatřil si i koně všeho druhu: u nádherných žlabů jsi mohl vidět vše, co v dlouhé řadě předků vyvedlo nejušlechtilejší chovné spojení. Ve stavbách byl jako ve všem ostatním velkolepý; palác vyzdobil nábytkem tak drahým, že vzbuzoval závist, obrazy, sochami a soškami, jako by do Paříže převážel Řím. Pílí, vkusem a duchem královským, následoval příklady velkých králů. Při shromažďování a rozmnožování takových věcí, aby se Francie nevrátila k dřívější špinavosti, vynakládal bohatství, které jiní užívají pro sebe, k potěše současníků i potomků. Kdo by však pomyslel, že se dočkáme tak strašných časů, kdy to vše mohlo být z nízké jedovatosti usnesením parlamentu rozprodáno ve veřejné dražbě?¹³⁰ Nelze pominout ani drahokamy, při jejichž shromažďování nevím, zda bylo více ducha, či štěstí. Jejich pověst se jistě roznesla do vzdálených krajin světa a pohnula Velkého Mogula,¹³¹ jemuž poslouchá severní Indie, aby skrze kupce dal zde rozhlásit, že je hotov koupit každý drahý kámen, který by se z Paříže přivezl do Agry (to je hlavní město tak velkého panovníka), až bude Mazarin dostatečně uspokojen. Mogul totiž záviděl knězi Janovi, vnitroafrického, tedy habešského císaře, jeho proslulou vinnou révu a chtěl se i on proslavit stejným přepychem: aby i jeho vinný kmen, točitý, byl vyztužen ryzím zlatem, a to ne nízkým kmenem jako u Habešanů, ale vzpřímeným; aby jeho hrozny zářily safírem a rubínem, aby měl diamantová očka a obrůstal smaragdovou zelení. Z neúrodné půdy žádné lisování: neplodná úroda blaží vinaře a nikdy nezklame jeho naději, spokojená s okem jako jediným vinařem.¹³² V té době se do Agry vypravilo nemálo našich a vrátili se zbohatlí.

Dal také s nádherou vystrojit hry se stroji, k nimž povolal herce odevšad.¹³³ Nic nebylo šťastnější než Paříž té doby. Veřejně triumfovala a doma se ničeho nebála. Žádné zlo stran, žádná krutost úkladů; jas dvora nekalila žádná choroba podezření. Královna matka, ještě ne dost zkoušená osudem, poznávala díky mírnosti těch časů, že není nic sladšího než její vláda. V Mazarinových vyšetřováních se ukazovala spravedlnost a nejvyšší vlídnost k těm, kdo přednášeli své stížnosti a přání. Každou hodinu je pouštěl k sluchu, bez jakéhokoli nevlídného dveřníka; nikdy sám rozhovor nekončil, končila ho stydlivost přijatých. Sláva toho muže byla prosta jakékoli pomluvy. Uzdravoval, co bylo zraněno, neřezal; ani nevyšetřoval všechno úzkostlivě, aby se u nás věřilo, že dobré lidi našel, a ne udělal. Peníze volně kolovaly po městě a ještě se nerozhlašovalo, že Giulio myslí na hromadění; ačkoli byl od přírody šetrný, dosahoval pověsti štědrosti střídmým způsobem darování. Ještě ho zjevně nepřepadla chtivost majetku; zdálo se, že vlastní, a ne že je vlastněn. (Jak potom falešně mluvila závist a měděnka.) Veřejné úřady, církevní i světské hodnosti, nezkomolené a nezmenšené o svou spravedlivou část, byly jen odměnou ctnosti. Věrnost dvořanů ještě nebyla zastavena za peníze. Kdo by si pomyslel, že se tak náhle všechno změní a tento letní klid se obrátí v bouře větší než zimní?

První začalo stádo literátů (jimž přece zřídil a zasvětil knihovnu) kousat a hryzat Mazarina rozličnými spisy, které však, jako většina francouzských, dlouhého dne nepřečkají. Bylo zaznamenáno, že z duchů tohoto národa skoro nic nevzešlo, co by slibovalo nesmrtelnost; ačkoli je Francie jinak nejslavnější provincií celého světa a úrodná tolika výhodami, v této jediné věci je neplodná. Duchové zrození k náhlým vtipům a žertům; žvanivost z patra, snad k nějakému zdání půvabu; vysedávat u stolů, toulat se po akademiích, donekonečna uhlazovat svůj mateřský jazyk a chlubit se vypulírovanou řečí; běhat sem a tam, aby se tlachalo; netěšit se ze skryté zahálky, která je jediným tmelem studia. Zápolí nejkrutější rivalitou, odtud ohavná závist a vysmívaná nepoctivost. Hadorození Psyllové, kteří ze knih vysávají jen jedy.¹³⁴

Ženy následovaly zlořečení literátů a na lůžkách i ve společnostech je rozdíraly; zvědavě probíraly vládu, číhaly na Mazarinova slova a činy, studovaly povahu a mravy toho muže a čím dál víc o něm pochybovaly. Část z nich se nabízela, aby vyzkoumaly jakékoli tajemství dvora; neopatrným manželům vtíraly ten mor. To byly kolébky, to byla potrava viny, rozsetá po provinciích, neboť království se učí našim příkladům. Tehdy čtyři ženy,¹³⁵ ne nerozumné duchem, ale které víc škodily mravy, než prospívaly duchem, uvedly celou Francii ve zmatek. Široce rozšířenou ohavnost té hanby bylo třeba napravit přísností; kdyby byly přísně potrestány, přinesly by obci tolik chvály, kolik studu jí uvedly špatným chováním. Ony samy potom, když se věci, jak bývá, nepovedly, odsoudily se předem a zavázaly se Bohu svou věrností skrze lživé předstírání zbožnosti a nalíčenou pověru, se zavřenými dveřmi před vyčerpanými neřestmi, když se hnijící stáří, odsouzené zrcadlem a jeho nezvratným výrokem, děsí samo sebe. Veliká je to úloha: bojovat proti hříchům ne válkou, ale útěkem, a žádosti neřídit, ale zabíjet.¹³⁶

Parlament nejen pařížský, ale i rouenský, bordeauxský a bretaňský¹³⁷ a další začaly také reptat. Lid, dychtivý novot a zmatků, následoval podle zvyku příklady. Veřejně se říkalo, že Mazarina je třeba odstranit, protože on brání dílu míru; že ten lstivý muž se raduje z války, aby v ní skryl své loupeže. Princové ho skrytěji podporovali, ale takovým způsobem, že skrze své přívržence a vyslance rozšiřovali, že nechtějí Mazarinovo odstranění, ale jeho strach, aby z vyděšeného vylovili, co je napadne. Že prý nemohou užívat pohodlnějšího ministra; že se musí dát pozor, aby se po vyhnání Itala nedostali do rukou smělého Francouze, který by zkrotil jejich nespravedlivé požadavky, jimž nebylo konce.

Mazarin se přetvařoval a moudrou umírněností odolával náporu; všude sypal lstivý popel, po němž kráčeli slepí a neznalí lidských věcí, jak ukázal výsledek. Nemyslím, že by se kdy nějaké odtržení, podepřené takovou přípravou a silami, takto rozplynulo v dým, ani že by kdy strana byla rozptýlena s takovou obratností. Tolik předních mužů, tolik knížat, parlamenty celého království, všechna přední města, velká část vojska nedokázaly zahnat do úzkých jednoho cizince! Buď v tom muži vynikalo umění vládnout, nebo v nich vládla netečnost a liknavost.

Nechyběli ti, kdo ten počátek bouření odvozovali od Angličanů, jimž se dařilo, ačkoli odpadli od svého krále. Anglický král Karel I.¹³⁸ vládl ve třech ostrovních královstvích nad ochotnými národy. Nespokojen se šťastným stavem věcí, začal v náboženství zavádět leccos nového, aby vyschlý a neútěšný kalvinismus zazářil okázalým kultem; byla potažena pozlátka obřadů. Nejprve se nové liturgii vzepřelo Skotsko, a anglický parlament tvrdil, že se kloní ke katolickým obřadům (oni jim říkají papeženské), a že se tam kloní i skotský. To byly první prvky zla.¹³⁹ Nic není jistější, než že ani král, ani anglický primas, arcibiskup canterburský,¹⁴⁰ neměli smysl pro katolictví, ale že chtěli při nedotčeném učení obklopit anglikánskou církev úctou. Snad se pomýšlelo zachovat slavnostní, jak my říkáme, oběť a ořezat četnost mší, které nedbalostí lidu a špínou kněží hanobí náboženství; zvláště je vyhostit ze soukromých domů, neboť se jasně zaznamenává, že čím častěji se soukromě slouží mše, tím nespravedlivější a hněvivější je pán domu a tím horší jeho čeleď. To byl úmysl Jakubův,¹⁴¹ a před ním o tomtéž uvažovali slavní muži, Erasmus, Cassander, Melanchthon a nejnověji arcibiskup splitský de Dominis.¹⁴² Vždycky bylo nebezpečné dotýkat se posvátných věcí, jako ti, kdo ve Starém zákoně pykají za opovážlivý dotek.¹⁴³ Neboť co záleží na tom, jak se má dílo náboženství, jen když skrze ně národy prosí Boha, dárce všech dobrých věcí, a poslouchají nejvyšší moci?

Ale abych se sám proti svému předsevzetí pozvolna nezapletl do víru, můj člun se bude držet břehu. Nechávám anglického nejlepšího krále, jak ukáže následující kniha, v krajní nouzi mezi Essexy, Fairfaxy a nakonec Cromwelly,¹⁴⁴ obviňovaného nejen z novot v kultu, ale i z toho, že pod touto záminkou chtěl změnit podobu království, aby dosáhl moci ne menší, než má francouzský král; o tom, jak velkou moc má, není dovoleno pochybovat: jen on vládne opravdu.

Jak zlá hvězda tehdy všude ovívala království! Vidíš v téže době osud Francie, Anglie, Neapole, Katalánska i Portugalska, které, porušivši věrnost dosud zachovávanou Filipům, z popudu a v návalu zvolilo za krále vévodu z Braganzy¹⁴⁵ a pohrdlo Kastilci. Co jiného než osud přivedl Filipa II. k tomu království, které se zdálo tak založené na hojnosti nástupců, že nebylo místa ani skulinky ani pro nestoudnou naději? Hle, Manuel, král portugalský,¹⁴⁶ se oženil třikrát. Nejprve s Isabelou, nejstarší z dcer Ferdinanda a Isabely, španělských králů; z ní syn Michal, který by byl, kdyby žil, jistým dědicem celé španělské moci, kam až sahá; zemřel jako chlapec a jeho matka při porodu. Proto si vzal druhou, Marii, která byla třetí dcerou Ferdinanda a Isabely. (Johana totiž, druhá, byla dána Filipu Rakouskému a z toho manželství jsou nynější španělští králové.) S ní měl Manuel opravdu početné potomstvo, šest synů a dvě dcery. Nakonec i ze třetího manželství, které uzavřel s Eleonorou, dcerou Filipa Rakouského a Johany, dvě děti, syna a dceru. Tak založený byl ten dům na tolika podpěrách. A teď k dětem těchto: jaká řada! Dvaadvacet osob předcházelo Filipa II. a zabraňovalo jeho nástupnictví a tomuto cizímu přírůstku. A přece, kam volá Osud! Přišel a nastoupil skrze svou matku Isabelu, manželce Karla V. (která byla nejstarší z Manuelových dcer), a byla odstrčena Kateřina, dcera Duarta, vévody z Guimarães (který byl šestým synem téhož Manuela), manželka Jana, vévody z Braganzy.¹⁴⁷ Ale týž Osud se obrátil a království se vrátilo k pravým pánům, Braganzům.

Nevím, z jaké skryté příčiny, kromě zjevných, se to děje, že zatímco v jiných uměních se lidé praxí učí, v tomto umění vládnout je tomu skoro naopak a knížata se kloní a zřídka dobíhají k cíli rovnoměrně. Z poslušnosti všech si berou pohrdání. Ono veliké břemeno vlády lze také nějakou dobu nést se vzpřímenou šíjí, stěží však vždycky. Unavují se a ohýbají, kde je nic nedrží kromě péče o dobrou pověst, kromě samotné počestnosti a hlavně náboženství. Přidávají se kaziči, vrozené zlo dvora, kteří chválí špatné činy a vedou je dál tím směrem, aby se z moci stala svévole. Ale nějaká příčina je i v poddaných, kteří jsou vzpurní a zkažení a k nejlepším nevděční: to knížata nesou těžce a s rozhořčením a pozvolna odvracejí svou náklonnost, tím spíš, když nastane vzpoura, rebelie nebo úklady; tehdy si myslí, že po právu utlačují a sužují. Za vinu mnohých platí všichni. My šťastní, kteří jsme po tolika podnětech k přísnosti neviděli meč tasený jinak než proti nepřátelům!¹⁴⁸ Odtud se zdá, že k vládě povolalo Mazarina samo veřejné blaho, neboť on vnukl útlému králi takové smýšlení: kolik mírnosti jsme zakusili za jeho života, kolik jí po jeho smrti poznáváme u nejlepšího a nejspravedlivějšího z králů!

Ale ani dobrodiní, ani mírnost neměnily mysli. Bouře proti Mazarinovi den ze dne zuřila prudčeji. Velmoži, přichystaní k žadonění, se radovali; co jim bylo povoleno, nebylo koncem, ale stupněm žádosti. Muž velké váhy, tehdy Mazarinovi milý, mu poradil, aby se opevnil mocnými přívrženci a spříznění: proto prý jím pohrdají, že ve Francii nevkládá pevně nohu; zdá se, že myslí na návrat do vlasti s bohatou kořistí; to a podobné se prý roznáší: že se do Říma vozí spousta peněz, že tam koupil a zdobí dům, zapomněl na naše věci, v Benátkách a v Janově má poklady, odkud mu plyne úrok. Mazarin té radě uposlechl, jak se zdálo, spásné, jak ukázal výsledek, žalostné. Nejprve tedy pomýšlel spojit sňatkem svého synovce Manciniho¹⁴⁹ s jedinou dcerou hraběte d’Alais, sestřenicí Condého.

Kolik ducha předpokládal u Condého, jehož spříznění pokládal za lék na zla! Ve skutečnosti to byla jen Condého vina, že se Condé nezmocnil vlády ve Francii. Vím jistě, že Mazarinovým nejvyšším přáním bylo sloužit mu jako pánovi. Mysl knížete, v této věci pomýlená, nabídnuté odmítla; myslel, že dosáhne více slávy sám, než kdyby se zdálo, že závisí na nenáviděném ministrovi. (Nejen zde, ale všude zkazil velké příležitosti a nejhojnější úspěchy štěstí nevyrovnal žádnou rozvahou.) Zdálo se, že Condé pohrdl takovým sňatkem, o nějž Mazarin žádal skrze mne.¹⁵⁰

Longueville, když se o celé věci dozvěděl, jako byl chtivý příležitostí, sám se nabídl a slíbil účinnou pomoc, ne bez odměny. Ten, kdo nepotřeboval nic než klid, si totiž myslel, že je pro něho nedůstojné v bouřlivé době nic nezískat a u zapáleného ohně se neohřát. A když byl vážně napomínán, aby se odvážil být dobrým ve zlé bouři, nikdy se nedal přimět, aby odložil ten kupčivý úmysl. Ačkoli žádná povaha nesklouzne tak kluzkým krokem k marnostem, aby ji rozvaha nemohla snadno uzdami ohnout do správného směru, jen naši princové, nepřístupní jinému než podstrčenému napomenutí, se vzpírají.

Longueville tedy žádal jako odměnu za Manciniho sňatek pevnost Le Havre,¹⁵¹ proti právu a zákonu, ačkoli už jen proto, že stál v čele Normandie, měl být vyloučen z velení v pevnosti, postavené ke zkrocení guvernéra. Kardinál mi, když jsem žádal o Le Havre, odpověděl, že to není v jeho moci a že se diví, že Longueville za takového stavu království žádá nevčas něco, co Orleánský i Condé zavrhují jako odporující králově prospěchu. Longueville odpověděl, že nechce pevnost pro sebe, ale aby byla útočištěm pro ohroženého krále a pro samého Mazarina, který bude brzy nucen opustit Paříž a uchýlit se do Normandie; ta byla, kdyby ji nezkrotila pevnost Le Havre, otevřená vzpouře. „Dobře,“ řekl Mazarin, „jdi oznámit vévodovi, že se přičiním, aby byl hojně uspokojen.“ To jsem vyřídil slovo od slova. „Tedy,“ řekl Longueville, „dostanu Le Havre.“ „To,“ řekl jsem, „Mazarin neřekl; ale ty, prosím, zajdi za tím smrtelníkem a všechno vyzvěď.“ „Neudělám to,“ odpověděl Longueville, „líbí se mi dvojznačnost slibu.“ Mezitím se chlubil, že mu byl Le Havre slíben; Mazarin to popíral, Longueville tvrdil. Byl jsem povolán za svědka v přítomnosti Orleánského a Condého a věrně jsem pověděl, jak se věc měla. Orleánský odsoudil oba: Longuevilla, že vykládal volná slova příliš úzce, Mazarina, že nejistými slovy, jichž měl nekonečnou zásobu, krmil Longuevilla planou nadějí. Rozkol vyvolala křivda odmítnutého spříznění a tento spor; odtud potom nechuť, nenávist a nakonec vězení¹⁵² a nesčetná zla, o nichž budu mluvit v příští knize.

Následují občanské nepokoje, jejichž příčiny byly tím prudší, čím byly nespravedlivější. Národ statečný ve zbrani, nezkrocené síly v sobě samém, mocný jen ke své zkáze; šťastný, kdyby nesl naděje tak dlouhé, jako jsou náhlé, a kdyby ho nerušil nerozvážný a nevázaný sklon k novotám, nemohl déle setrvat v bezpečí štěstí. Je třeba dodat, že rodiny vyčerpané přepychem, nadělané dluhy, promrhaný majetek i úvěr, trosky dědictví, nenapravené ani neplodnou hodností, ani dobrodiními vymámenými na dvoře, byly účinným podnětem k domácí válce.

Konec knihy druhé.