Knihovna · Francie prvních Bourbonů · Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII.

Kniha první

Stav francouzských věcí krátce před smrtí Ludvíka XIII. a po ní. Smýšlení princů, parlamentu, duchovního stavu, provincií a vojsk. Hranice království, věrnost spojenců, podoba Paříže. Richelieu a Mazarin, porovnaní navzájem.

Když jsem si po mnoha nebezpečích a protivenstvích odpočinul, rozhodl jsem se strávit zbytek života daleko od veřejných záležitostí. Nechtěl jsem však svá léta promarnit v zahálce ani ve služebnických úřadech, kde se lichotí nadřízeným a podlézá dvoru mezi línými moly úslužného paláce. Usmyslil jsem si proto zachránit před křivdou zapomnění i před planými pověstmi všechno, co se ve Francii událo a co se mi bude zdát hodno paměti, a podat to potomstvu, smím-li ovšem doufat, že k němu má práce dojde. Tím spíš, že má mysl, sebraná proti krutosti štěstěny, je nyní prosta naděje i strachu a nestraní žádnému z knížat.

Zahálce, která mi byla uložena, se nemohla dát čestnější rouška, a nenaskytla se mi ani jiná látka, bohatší na chválu nebo pevnější k tomu, aby se dlouho udržela v paměti. Nadto se mi ta práce zdála důstojná i mého věku, který už se nachyluje, i očekávání a laskavých soudů, jaké o mně mají cizinci. Vím ovšem dobře, jak nenáviděné je předkládat tyto věci, dokud ještě kypí zášť: jedni mě budou podezírat, že podlézám, jiné urazím neústupnou pravdou, která všude kouše, když jde ruku v ruce s neporušenou věrností a nezlomnou svobodou. Proberu tedy v této dekádě,¹ s takovou nebojácností a silou ducha, jakou jen dokážu, Mazarinovu vládu. Pestrostí událostí, krutostí příhod, novostí nebezpečí a nakonec šťastným výsledkem mi totiž připadá pamětihodná nade všechno.

Od té doby, co si Ludvík² přibral Armanda Richelieua³ za oporu své vlády, vedly se rady o válce a míru se šťastnějším osudem i s větší věrností. Armandova pověst se nesla celou Evropou a všechno se k němu stáčelo jako ke spoluvládci království. Jen on byl na očích ve městě, v provinciích i ve vojscích, a to ne skrytými úskoky, ale veřejně, a nikdo se mu nestavěl na odpor. Čím byl kdo oddanější, tím výš ho vynášelo bohatství a pocty; a čím byl kdo vznešenější, tím víc se hrnul do jeho služeb. Všude se rozhlašovalo, že nic takového nebylo a nebude, a po pořádku se vypočítávaly mužovy činy: rebelové jsou rozdrceni, La Rochelle, hlava sektářů, vyvrácena a Oceánu nasazena pouta;⁴ království je v míru, Casale osvobozeno, Mantovan dosazen zpět do všech svých práv a Savojan zahnán do úzkých;⁵ italským národům byly dány zákony; za úžasu Španěla prošel vítězně přes Alpy i přes Pyreneje, ulehčil Německu od zpupné vlády a rakouský dům zlomil na mnoha místech; on že je krotitelem Dunaje i Rýna,⁶ on obehnal Francii Oceánem a dalekými řekami; vojska, provincie, loďstva, všechno je jeho přičiněním navzájem spojeno; doma právo mezi občany, umírněnost u spojenců a samo město zvelebené nádhernou výzdobou i rozšířením. Leccos se ovšem prosadilo násilím, ale jen proto, aby ostatní měli klid.

Tak se o Richelieuovi mluvilo po celém světě a tak se tomu věřilo. Protože však nejvyšším není dáno dlouho stát a štěstí se nikdy neunese samo, začal se Richelieu potácet pod vlastní velikostí. Tu prozřetelně přišla smrt, jakou by si člověk mohl přát: předešla smutný obrat a jeho poslední den vyšel vstříc hrozícím nebezpečím. Narbonský vřed přinesl Armandovi smrt, po které měl spíš toužit.⁷ Než však dojdu k jeho konci, nebude od věci říci několik slov o tom, co mu předcházelo.

Ludvík, znechucený mocí, která na něho doléhala, si bezpochyby mnohokrát a trpce stěžoval na Richelieuovy mravy a pýchu. Byl tu tehdy Henri d’Effiat, markýz de Cinq-Mars,⁸ o kterém se u dvora hodně mluvilo pro vroucí přízeň, již k němu choval král, a pro vlastnosti, které se ctnostem podobaly: přátelům poskytoval ochranu i štědré dary a i k neznámým byl vlídný v jednání a řeči. Měl i přednosti, které dává náhoda, totiž tělesnou krásu. Daleko od něho však byla vážnost mravů i střídmost v rozkoších: oddával se lehkomyslnosti a přepychu, jak to v tom věku skoro vždycky bývá, a nebylo mu ještě ani dvaadvacet let. Když tedy vypátral, jak se panovník Richelieua bojí a jak ho nenávidí, pojal nejednou úmysl kardinála přepadnout, buď až bude bez stráže, což se stávalo zřídka, anebo i uprostřed davu, který by byl svědkem tak slavného činu. Tyto myšlenky by mladou mysl hnaly dál, kdyby ho nezdržela touha po beztrestnosti uprostřed sladkých neřestí, ta, která největším podnikům vždycky překáží; a také to, že se sám neodvážil vykonat čin, jenž jedněm připadal nejhorší a druhým nejkrásnější.

Přibral si proto vévodu de Bouillon,⁹ chváleného pro pověst i pro statečnost, mocnou oporu tak velkého podniku; de Thoua¹⁰ a jiné k sobě připoutal tím, že je zasvětil. Nejprve se usoudilo, že bezpečnější bude ujednat smlouvu se Španělem;¹¹ s podporou jeho zbraní by se strana, která ve Francii stála proti Richelieuovi, nemálo pozvedla. Kdyby se pak věci nedařily, král prý ministra, kterého už měl víc než dost, snadno opustí a svrhne. Jinými prostředky ho prý bezpečně odstranit nelze, protože Ludvík miluje své království a nikdy si proti němu nic netroufne, dokud budou věci šťastně postupovat podle Richelieuových záměrů.

To vše brzy vyšlo najevo, ať už Richelieuovým přičiněním, nebo proto, že u Francouzů se nic neudrží v mlčení, a králi to oznámil Chavigny,¹² Armandovi zavázaný ke všem službám. Král tehdy pobýval v Narbonne, kam dorazil za nejohavnějších bouří a za dnů zohyzděných lijáky, sotva únor pokročil. Záminkou bylo obléhání Perpignanu,¹³ k němuž ho všemocný Richelieu přemluvil, aby krále odvedl a zaměstnal jinde; v Paříži přitom zůstaly přísné stráže, které měly bdít nad královnou a nad útlými dětmi.¹⁴ To vše tedy Ludvíkovi vyšlo najevo v Narbonne, nebo, což je pravděpodobnější, v ležení před Perpignanem, zatímco Richelieu, nemocný na těle a ještě víc na duchu, nastoupil cestu zpět.

Věc podivná, které čtenáři sotva uvěří! Král, který byl Richelieuovi nepřítelem a d’Effiata miloval, sotva se dozvěděl o smlouvě uzavřené se Španěly, bez prodlení, jen aby vyhověl tomu, koho nenáviděl a koho se bál, odhodlal se ke zkáze jediného člověka, kterého měl opravdu rád. Tolik zmohla buď láska ke království, nebo strach z Richelieua! V Narbonne tedy zatkli Cinq-Marse, velkého podkoního, a de Thoua, donedávna královského referendáře, a to právě v den, kdy král ráno Cinq-Marse objal a políbil a s de Thouem vlídně rozmlouval; od přírody i zvykem byl totiž vycvičen zakrývat nenávist klamnými lichotkami. Panovník, radostný, když bylo hotovo, a úzkostný, dokud se to nepodařilo, z Narbonne odjel. Stejný osud stihl Bouillona v Casale.

Obvinění byli dovezeni do Lyonu, kde je vybraní soudci,¹⁵ připravení posloužit Richelieuově pomstě dřív, než vůbec vyslechli obžalobu, odsoudili k nejvyššímu trestu; Bouillon se vykoupil tím, že vydal Sedan.¹⁶ Cinq-Mars a de Thou zaplatili za zhoubné přátelství. Zda Cinq-Mars sváděl de Thoua k převratu, nebo zda de Thou jen neodolal tomu, kdo ho sváděl, je nejisté. Ať je tomu jakkoli, na smutečním lešení byly oběma sťaty hlavy, k žalostné podívané pro město a za nářku lidu. De Thou nesl svůj osud ne statečně, ale křesťansky nad všechnu víru a dlouhými marnými modlitbami unavoval Boha, který se od něho už odvrátil a byl mu cizí; žádný jiný odsouzenec nepohnul zraky přihlížejících větším soucitem. D’Effiat přijal osud neohroženě, v prvním květu mládí; svými ctnostmi i neřestmi jiných byl hnán střemhlav přímo do slávy.

Král byl tou dobou už dál a mířil přímo do Paříže. Richelieu, který se vždycky spokojil s trestem a nikdy s pokáním, popravu nařídil a skoro se na ni díval; a jako by rád zachytil vzdechy umírajících, odjížděl z Lyonu nerad. Králi oznámil dopisem, že Perpignan je dobyt a jeho nepřátelé jsou vyhlazeni.¹⁷ To bylo nedůstojné. Spravedlivé je odsoudit nevděk a lehkomyslnost, zvláště d’Effiatovy: pouhým čekáním by byl dosáhl toho, oč se pokusil nezralým spěchem a zlými prostředky proti božímu i lidskému právu. Oba ubožáci se právem nazývají královými nepřáteli. Hlavní příčinou jejich smrti však bylo, že se na rozdíl od ostatních s otrockou trpělivostí nesmířili s osudnou zbabělostí všech a nepřitakali jí. Onen se narodil z otce, který byl maršálem Francie;¹⁸ tomuto dodával velkého lesku otec Jacques-Auguste de Thou,¹⁹ nejslavnější dějepisec našich věcí, z rodu proslulého mezi muži taláru, prezident parlamentu velkého jména a bezúhonných mravů, s dlouhou řadou předků a se sňatky spřízněný se vznešenými rody.

Richelieu, ať ho děsil Bůh, nebo vzpomínka na tolik popravených, nebyl už nikdy prost smutku. Když opustil Lyon, stále opakoval, že všechny jeho náklonnosti jsou mu lehčí než láska ke království. Už to nebyl Armand, ale mršina, kterou lidé nesli na ramenou a do domů ji vnášeli proraženými zdmi.²⁰ Tolik francouzské krve promarněné doma, tolik prolité ve válce mučilo jeho ducha, uzavřeného už v umírajících údech, a svíralo ho smutkem.

Od těch, kdo tohle čtou, nežádám nic jiného, než aby nedovolili, aby se tolik zahubených vytratilo jako uprchlíci. Budiž dopřáno slavným mužům, aby se jim, tak jako se pohřbem liší od obecného lidu, i ve vyprávění o jejich konci dostalo vlastní památky. Mám na mysli Vendômy,²¹ Ornana,²² Marillaky,²³ Montmorencyho²⁴ a ostatní, o nichž je lépe mlčet; i žaláře poskvrněné Cramailem,²⁵ Bassompierrem,²⁶ Vitrym,²⁷ Châteauneufem²⁸ a nesčetnými jinými.

Nakonec byla ta mrtvola, oživená už jen slabým dechem, dovezena do Paříže, když bourbonské lázně²⁹ nic nepomohly. Nosila s sebou zdroj svého zla a víc než tělo měla rozjitřenou duši. Mnohé dříve potlačované známky krutosti tehdy propukly: nedůvěřoval králi a chtěl, aby byli odstraněni ti, které měl v podezření.³⁰ Skrze Chavignyho si tropil posměch ze svého pána a den ze dne byl zuřivější ve staré a vrozené pýše; Ludvík podezíral Armanda a Armand Ludvíka. Hanebná věc.

Richelieuův stav se mezitím horšil. Mnozí rozprávěli o blahu svobody; většina roznášela pověsti o pánech, kteří se chystají nastoupit; všichni žádali mír a proklínali válku, která byla proti rakouskému domu započata ne tak z touhy rozšířit panství nebo pro hodnou odměnu, jako proto, aby se upevnila Richelieuova moc. Několik dní před koncem přijel Ludvík do města nemocného navštívit. Na obou stranách bylo mnoho slz a znamení lásky. Král usoudil, že nejlepší bude nenávist odložit a umírajícího zahrnout mnoha čestnými slovy. Po celou dobu nemoci ho proto dával navštěvovat posly častěji, než je u králů zvykem, a posílal k němu své nejbližší lékaře, ať už to byla péče, nebo vyzvídání. Je známo, že posledního dne mu hlásili každou chvíli kardinálova skonávání; nikdo však nevěřil, že by se tak úzkostlivě vyptával na něco, co by slyšel se smutkem. Ludvík ovšem dával na tváři najevo zdání bolesti. Nenávist už měl ukojenou, a protože usoudil, že teď už je bezpečné být dobrý, vymáčkl z radostné hrudi slzy, které samy nepadaly, i vzlyky.

Armand du Plessis de Richelieu se narodil v Paříži a zářil neposkvrněnými ctmi šlechtictví. Otcem mu byl François du Plessis, matkou Suzanne de La Porte; měl skvělé jmění, které promrhal. Nejprve byl opatem, potom biskupem; byl nešťastný kazatel, který živil ducha sorbonskými chimérami a v uhlazenější literatuře byl nevzdělaný. Když vládl d’Ancre,³¹ byl tajemníkem královny matky; odtud byl vypovězen do Avignonu, a když se jejím přičiněním vrátil, byl povolán k nejvyšší správě věcí. Ubohá žena záhy pocítila, jak příliš uspěchané pocty mu dala: jím vyhnána z království, bloudila jako vyhnanec Nizozemím a Anglií, nevědouc, co s ní bude, až u Ubiů v Kolíně nad Rýnem, zohyzděná strádáním, vyměnila nešťastný život za smrt, po které toužila.³² Tolik mimochodem.

Nyní zpět k Richelieuovi. Kdyby i potomci chtěli znát jeho vzhled: byl úhledný a vysoký a vážnost tváře v něm měla i půvab. Vyplnil sedmapadesát let života a osmnáct let moci. Přestože překročil jen polovinu plného lidského věku, co se slávy a věčnosti jména týče, prožil věk nejdelší, neboť naplnil všechno, co si lze přát. Co mohlo štěstí přidat muži obdařenému tolika úspěchy a ozdobami? Co je blaženějšího, než uniknout budoucnosti s nedotčenou hodností a v rozkvětu pověsti, když z věcí smrtelných není nic tak vratkého jako moc, která nestojí na vlastní síle?

Po Richelieuově smrti byli králi nejdůvěrnějšími rádci kardinál Giulio Mazzarino,³³ rodem Říman, a Léon Bouthillier de Chavigny se Subletem de Noyers,³⁴ oba státní sekretáři. V tomto triumvirátu dlouho nevydržela svornost: skrytými cestami se jedni přidržovali královny,³⁵ jiní Gastona³⁶ a jiní vycházejícího vévody d’Enghien.³⁷

Sublet, človíček rychlý k hněvu a krutosti blízký, se stavěl na odiv vážností jezuitského řádu, podle něhož se odměna za dobrý skutek hledá jen ve vlastním svědomí, odkud pramení ozdoba velkého ducha; tou rouškou zakrýval ctižádost. Byl bezúhonných mravů, moudrosti a soudnosti měl jen průměrně. Měl takové jmění, jež žádnými nečestnými prostředky nerozmnožil, ačkoli mohl; v tom zaslouží chválu, že se zdržel. U Richelieua měl velkou přízeň pro svou poslušnost a práci. Přátele v rozkvětu ctil se stejnou myslí, s jakou je v pádu nikdy neopustil.

Léon Bouthillier si od Richelieua osvojil pýchu. Když přišel o jeho přízeň, usoudil, že je snazší spokojit se s druhým místem, než pomýšlet na první. Proto vynášel Mazarina, sám se však nějakou dobu stavěl spíš do role jeho druha než pomocníka; potom proti němu tajně kul pikle, o nichž budu mluvit později.

Mazarin, ať už osudem, nebo svým géniem, měl moc nad podřízenými, nad sobě rovnými i nad výše postavenými, a to rozmanitými půvaby: pohlednou tváří, ale zdaleka nejvíc důvtipem a obratností spojenou se zkušeností. Proslul obrovským úsilím i úspěchy a žádná jeho rada ani podnik nevyšly naprázdno. K tomu přistupovala taková obratnost v jednání, že ač mnohé předstihl, byl přece všem milý a uměním žít přemáhal závist. Tím a podobným bylo znalcům dvorských věcí jasné, že brzy bude u nás vládnout sám. A výsledek nezklamal: když byl povolán k naší vládě a odtud téměř k vládě nad celou Evropou, vykonal nakonec věci, nad nimiž celý svět stojí v úžasu.

Ludvík, zcela zaujatý mírem, se rozhodl poslat Mazarina na kongres do Münsteru,³⁸ o němž budu mluvit později; potom však usoudil, že bude lepší přibrat ho k vládě. Tehdy se Mazarin u nás poprvé dostatečně ukázal: byl kmotrem dauphina při svatém křtu a dal mu jméno Ludvík;³⁹ ten, nazvaný Čtrnáctým, bude látkou a námětem naší práce.

Král mezitím ležel nemocen v Saint-Germain.⁴⁰ Za jeho uzdravení se konaly prosby; knížata, velmoži i lid čekali, jak nemoc dopadne. On sám, úzkostný, protože smrt byla blízko, převracel v mysli všelijaké úvahy. Svěřit královně nejvyšší moc se mu zdálo nebezpečné. (Paní de Chevreuse,⁴¹ která měla v její přízni první místo, žila tehdy u Španělů, a odtud chodila sem i tam korespondence, kterou Ludvík nesl nelibě.) S Gastonem se jeho bratrská mysl nikdy upřímně nesmířila. Bylo tedy rozhodnuto nesvěřit břemeno království ani jednomu z nich, ale vybrat deset mužů za správce, kteří by uzdili moc obou. Nakonec byla poslední vůle zpečetěna v listině závěti.⁴²

Každý se pak všelijakými úskoky snažil vetřít do královniny přízně, především Noyers, který si slávu té závěti přivlastňoval. Toho však podkopal Chavigny; Noyers opustil dvůr, vyžádal si propuštění a odešel do ústraní, kde zakrátko zemřel zármutkem a omrzelostí, aniž by mu pomohla jakákoli naučení moudrosti. Chavigny zůstal jako stín a planý obraz moci. Mazarin, který nenechal nic nevyzkoušeno, se zmocnil vlády. Jakmile dosáhl toho vrcholu, mnoho uvažoval, zvážil síly své i svých soků a nevynechal vůči nikomu, veřejně ani soukromě, žádný druh ochoty, jaký jen mohl. Přidali se k němu všichni kromě biskupa z Beauvais,⁴³ Beauforta a paní de Chevreuse, která se vrátila; ti pak vypadli z dvorské přízně a sami si ukuli neštěstí.

Ludvík se na chvíli vzpamatoval k naději. Potom, se zemdleným tělem, když přišel jeho poslední den, promluvil ke královně, která se opírala o oba syny, a k velmožům, kteří stáli kolem, zhruba takto:

„Protože mi příroda, která slábne, chystá konec života, doufám, že těch několik slov, která řeknu, pro vás bude tím posvátnější, čím blíže se dotýkám míst, o nichž teologové vyprávějí tak skvělé věci. Při této pravici, která dnes skládá žezlo a předává je tady vašemu králi“ (ukazoval na syna a dědice), „vás napomínám a zapřisahám, abyste mu navždy zachovali neposkvrněnou věrnost. Ctěte ho a usilujte, aby tak šťastný stav věcí nebyl zmařen mou předčasnou smrtí a jeho bezmocným věkem. Odevzdávám vám království pevné a kvetoucí, a nezačne-li samo proti sobě užívat násilí v občanských rozbrojích, nezahyne nikdy žádným osudem. Oporou této říše nejsou vojska ani poklady, ale rozvaha a svornost.“

Přidal toho víc; protože to bylo tehdy mezi lidmi zveřejněno, nebudu to sem opisovat. Pohlédl na Condého⁴⁴ a řekl: „Tvůj syn vybojoval skvělé vítězství.“ Vévoda d’Enghien totiž velel královskému vojsku na hranicích Champagne a krátce nato porazil ve velké bitvě Španěly, kteří nevčas oblehli Rocroi; tím obležení skončilo; pronásledoval prchající a daleko a široko zpustošil jejich území.⁴⁵ Tím dal Ludvík před skonem spíš znamení předtuchy než pomatené mysli. Gastona Orleánského, svého jediného bratra, vážně napomenul, aby změnil způsob života k lepšímu; totéž řekl vévodovi d’Angoulême:⁴⁶ všechno, co se opírá jen o rozkoš, je marné a pokání přijde, ať rychlým, nebo kulhavým krokem. Nakonec pronesl mnoho výtečného z křesťanského učení o naději na lepší život a o podobných sladkých útěchách smrtelnosti, která by nikdy nechtěla skončit; protože se to tolikrát hřímá z kazatelen, tady to zamlčím. Žádný smrtelník, ani mezi starými, ani mezi novými, nepřijal poslední osud tak neohroženě.

Nakonec čtrnáctého května roku 1643 zemřel lehkou smrtí.⁴⁷ Oplakávali ho někteří z jeho důvěrníků, zasloužil by si však hojnější pláč všech Francouzů, kdyby to, co mohl dělat sám, nedělal skrze pomocníky, jimž byl po celý život poddán, k vlastní škodě i ke škodě Francie. K svým lidem byl nanejvýš vlídný; ač se vyvaroval pýchy, uchoval si majestát i velikost; v rozkoších byl umírněný a své království miloval nade vše. Kdyby mu osud dopřál delší pobyt na světě, byl by z něho vyrostl nejlepší z králů. Mnozí se divili věci nicotné: že týž den, kdy se ujal vlády, byl i posledním dnem jeho života, neboť jeho otec Jindřich byl zavražděn téhož májového dne.⁴⁸ Byli při tom knížata a velmoži, a nikdo nedával okázaleji najevo smutek nad králem, který zemřel, než ti, kdo se nejvíc radovali. Po královském způsobu mu byly vzdány poslední pocty, a když se náležitě vykonaly obřady, byl uložen do hrobky předků v Saint-Denis, bez jakékoli nádhery, nebo jen s malou; tak to totiž nařídil, když se staral o svůj pohřeb.

Po Ludvíkově smrti začal každý vážně myslet na své zájmy. Než se pustím do toho, co jsem si předsevzal, zdá se mi vhodné vyložit, jaké bylo smýšlení princů, parlamentu, duchovního stavu, provincií a vojsk; kde byly hranice říše a jak mnoho věrnosti u spojenců; a konečně jaký byl stav našich věcí, co bylo v království zdravé a co nemocné. Ať se poznají nejen náhody a výsledky věcí, které bývají většinou dílem štěstí, ale i jejich smysl a příčiny.

Ludvíkův konec byl v prvním návalu radosti přijat vesele, ale vzbudil rozličná hnutí mysli nejen ve městě a v parlamentu, ale i v provinciích, ve vojscích a u velitelů. Chráněnci a přátelé vyhnanců a vězňů pozdvihli hlavu: král totiž v posledních dnech, ať ho bodalo svědomí, nebo chtěl vinu svalit na Richelieua a připsat mu všechnu krutost, vyhnance povolal zpět a propustil ty, kdo dlouho chřadli ve vězení.

Princové se radovali, jak to při nové vládě skoro vždycky bývá, hned si osobovali svobodu, a to tím nevázaněji, že mysleli, že budou mít moc nad pětiletým králem, nad ženou Španělkou a nad Italem Mazarinem. Přízeň biskupa z Beauvais totiž nevydržela dlouho; nestačil prý na tak těžké jho, jak tvrdili jeho soupeři.

Gaston, vévoda Orleánský, králův strýc, neznal lásku ani nenávist jinak než z cizího popudu a byl po celý život poddán vůli rádců. Žil tehdy bez starostí pod vedením abbé de La Rivière,⁴⁹ jehož rad, směřujících k míru, ne vždy poslechl, k své velké škodě. Dny trávil vesele v rozkoších, noci trávil u kostek a peníze, které k tomu potřeboval, bral ze státní pokladny; dokud mu byla otevřená, na vládu si nikdy nestěžoval.

Condé se těšil hluboké chytrosti a měl podivuhodné umění žít. Chodili k němu i lidé hrubí, od pluhu a od lodí, a nebyl jim obtížný ani majestátem, ani průvodem. Byl každému přístupný, na všechno se vyptával, všechno věděl, věnoval se věcem velkým i malým. Těmito způsoby, víc než velkým třeskem zbraní, povznesl svůj dům k bohatství; byl prvním Condém, který bohatství hromadil. Když ho pak měl nadbytek a byl mocný, netoužil po ničem jiném než po slávě království a po veřejném blahu, ovšem i se soukromým prospěchem.

Jeho syn, vévoda d’Enghien, nechal všechnu péči o věci veřejné i soukromé na otci a pyšnil se tehdy jen vojenskou slávou. V tom věku byla místo zdatnosti šťastná odvaha; až jeho dary dozrají, dosáhne nejvyššího. Jaký se z něho později stal, ukáže běh dějin. Jeho bratr Conti⁵⁰ přišel nedávno ze škol a teprve dospíval; měl skvělého ducha, který se později obrátil ke zbožnosti, ne mnohomluvné, ale živé, skrze šťávu dobrých skutků, vážně, a ne na odiv.

Longueville,⁵¹ Condého zeť, plul na Condého lodi, ale do všeho se míchal; nebyl oddán nikomu, leda tomu, kdo měl převahu, a jho se společníky nesl úskočně. Po králově smrti si předsevzal dostat do své moci všechno, co bylo v Normandii opevněné, zvláště pevnost Le Havre; tam v přístavu, jist před Normany a jist před králi, by se mohl vychloubat.

Vendôme,⁵² syn Jindřicha IV. a Gabrielly d’Estrées, měl majetek rozvrácený tolika protivenstvími a ducha zdivočelého dlouhým vyhnanstvím těšil jen vzpomínkou na dřívější štěstí nebo nadějí na lepší; nic jiného v duchu neobracel než to, jak by jakkoli napravil škody svého poraženého domu. Jeho prvorozený syn, vévoda de Mercœur,⁵³ žil v klidu. Mladší Beaufort⁵⁴ si vlastní prudkostí razil cestu k vrcholu ministerstva, za tu smělost pak pykal vězením; kromě toho mezi ním a paní de Montbazon⁵⁵ bylo nevím co. Vím jistě, že umírající Ludvík tyto mladíky královně neobyčejně doporučil.

Vévoda de Guise,⁵⁶ podobný předkům velikostí ducha a nádherou, ale s nestejným úspěchem, nebyl přítomen: v Nizozemí trávil čas lásce, v nepěkných průtazích a v laskavých polibcích. Jeho dva mladší bratři⁵⁷ si po předcích osobovali přízeň lidu. V tomto bodě obratu věcí si potomstvo tolika hrdinů, kteří se kdysi odvážili soupeřit o království, nedovolí ani přání a v tomto přechodu nepředstírá nic jiného, než že chce dosáhnout věci snadné, totiž ničeho nepodnikat. Výhonky guiského rodu, Elbeuf⁵⁸ a Harcourt,⁵⁹ stísnění tíživými majetkovými poměry, nic v mysli nekuli. Harcourt je statečný a smělý, později zmítaný rozličným osudem, a o něm budu níže mluvit nemálo.

Nemoursové,⁶⁰ ze savojského kmene, se stali Francouzi. Z jejich početného mužského potomstva zůstali naživu dva. Starší z nich nosil v malém těle velikého ducha; když mu byla přetnuta nit života, nastoupil po něm bratr, který si ze slavného domu neponechal nic než bezúhonné mravy.

Takoví byli naši princové: nikdo z nich nebyl po převratu žádostiv ani ho nebyl schopen. Všichni přitakali přítomnému stavu, v duchu však obraceli mnoho věcí, ale marně. To je vlastnost Francouzů, zvláště dvořanů: hýbat leckčím, co zajde naprázdno, svazovat se navzájem klamnými pouty, potom přeskakovat ze strany na stranu a jeden druhého zrazovat. Mistr úskoků tyto pavučiny snadno protrhne.

Nyní k pařížskému parlamentu, který onen stav věcí neodmítl. Je to ohromné těleso složené z rozličných povah. Za určitou sumu peněz, což je nedůstojné, si tuto hodnost kupují pro sebe i pro své dědice.⁶¹ Většina žije nad poměry, a když přepychem manželek, dětí nebo svým vlastním projedli majetek, baží po převratu. Jejich úkolem, počítá-li se správně, je dávat každému jeho právo, urovnávat spory, mírnit zvyšování daní a omezovat to, co se k vyzískání peněz vymyslelo a co je tíživější než daně samy; pečovat o veřejné práce, nade vše hájit královu slávu, svým příkladem učit lid, aby se nikdy nevzpíral a neodmítal rozkazy, ale aby pokorně připomínal a vůli panovníka pokládal za nejvyšší zákon.

Takové mravy má mít pařížský parlament, který byl kdysi měřítkem správného, hranicí spravedlivého a sloupem práva, a k němuž jako k věštírně přicházely národy odevšad pro radu. Ale jako všechno se horší, i on odpadl od někdejšího lesku. Mluvím o většině, ne o všech: i dnes se soudní dvůr může vykázat znamenitými muži, kteří zachovávají jeho čest, bezúhonně podpírají tuto hroutící se stavbu a kteří, strženi proudem buřičů, nad vlastními usneseními zasténali. To shromáždění v purpuru dodalo a dodá velkou váhu nejen královským ediktům, ale i skutkům. Proto se po Ludvíkově smrti nejvíc sledovalo, na kterou stranu se tak veliké váhy nakloní.

Se souhlasem Orleánského, Condého a parlamentu byla nejvyšší moc svěřena královně s titulem regentky.⁶² Mazarinovi se tehdy cizí původ nevyčítal; naopak, za potlesku parlamentu byl zakrátko uznán hodným toho, aby mu byly svěřeny královské děti i kormidlo království, a soupeření mezi předními muži bylo tak odstraněno. Říkalo se, že to naznačila Ludvíkova duše přijatá do nebe a že královna splnila manželův záměr.

Mazarin, který v duchu zvažoval, co je škodlivé a co užitečné, vynesl o duchovenstvu takový soud. To jsou jeho slova, jimiž napomínal královnu:

„Duchovní stav už mnoho let, nevím jakým osudem, vydává jen skromnou úrodu velkých mužů. Honí se za malichernostmi, žije v zahálce, nepřijímá vážná studia. Všechno je na parádu, i kázání, kde jaké jsou, i sama ctihodná oběť. Z úřadů si nečiní nárok na nic než na důchody. Kazatelskou službu, první důstojnost biskupa, přenechávají komukoli, ať je sebenešikovnější. Myslí si, že jsou dost biskupy, když se předhánějí v malovaných kočárech se svými erby, v nádheře a v počtu služebnictva, a když jsou krutí k těm, kdo se prohřešili v nejmenších věcech. Jsou ustavičnými společníky ženských lůžek, ne bez pohrdání pastýřskou berlou. Tak je tomu většinou; jsou ovšem i takoví, kdo žijí stranou té zkaženosti, svatě a bezúhonně! Kdo se rozhněvá, pozná se ne v těchto, ale v oněch. Náboženství má v duších smrtelníků takovou moc, že kdykoli mezi zasvěcenými zvítězí a vyvýší se nějaká velká ctnost nad chápání lidu a nad neřesti lidského rodu, uctívá se jako božstvo. Tehdy neměl ten stav ve Francii ani váhu, ani vliv,“ říkával Mazarin.

Připisuji to nerad a jakoby proti své vůli; ale svoboda a věrnost v přítomnosti urážejí ty, jimž se stavějí na odpor, a potom se jim dostává úcty a chvály.

Byl tu François Paul de Gondi,⁶³ rodem Florenťan a narozením Francouz, abbé de Retz, potom koadjutor, jak se obvykle říká, pařížský a arcibiskup korintský; Mazarin přiznával, že ho pokládá za muže, který by se při příležitosti odvážil velkých věcí. Měl nadto lesk rodu, výmluvnost, slávu učenosti a sílu ducha. Rozdával cizí peníze a nevracel je ani v nejtěžších časech, raději prokazoval dobrodiní; víc mu záleželo na tom, aby mu mnozí byli zavázáni, než aby vymáhal, co mu kdo dlužil. Byl vznešeného ducha a obracel v mysli mnoho věcí; dychtil po příležitostech a čekal na převraty, ale jen pro slávu.

Provincie, rozvrácené, rozervané a vyčerpané daněmi, cly a ubytováním vojska, neopakovaly nic jiného než mír; byly však připraveny nést ještě větší břemena, tolik byly poslušné a věrné králi. Jejich guvernéři byli zavázaní a poddajně nesli jho. Nebylo už Montmorencyů ani Lesdiguièrů,⁶⁴ kteří kdysi i nejmenším hnutím uváděli dvůr ve zmatek. Onen Rohan,⁶⁵ který čtrnáct let ležel na útrobách království a zbraněmi hájil nové náboženství, už dávno zemřel a nezanechal nikoho, kdo by naplnil míru tak velkého jména.

Novotáři⁶⁶ (budu toho slova užívat), unavení válkami, když přišli o hlavu a La Rochelle, sídlo vzpoury, byla zkrocena, nedýchali ničím jiným než klidem, což je při té změně podivuhodné. A protože toto pověstné náboženství dokázalo našeptat tolik zla a nepotrvá dlouho, nebude od věci vyložit jeho počátky a obřady, aby je potomstvo neneznalo.

Původcem novoty byl Jan Kalvín,⁶⁷ nejprve zvaný Chauvin, z Noyonu, který opustil Francii a odešel do Ženevy, kam se takoví lidé sbíhají a kde jsou ve vážnosti. Král Karel a jeho matka Kateřina,⁶⁸ která jinak nebyla k novotářům nepřátelská, je pronásledovali mečem a plamenem jako zločince hodné nejkrajnějších trestů. Tolik muk vymyslela pošetilá smrtelnost sama proti sobě z popudu lehkověrnosti. O svátku svatého Bartoloměje bylo rozhodnuto useknout jedinou ranou hlavu znovu dorůstající hydře,⁶⁹ čin nehodný francouzského jména, který Seina svými vodami nesmyje.

Náboženství, na čas potlačené, propukalo znovu nejen ve Francii, ale i u Švýcarů, Němců a Angličanů; někteří z knížat se k němu přidali, odtud války a pohromy, které se rozlily na národy. Kalvín zavedl obřady protivné božským. Ničím jiným své stoupence neprosytil dřív než tím, že posvěcená oplatka, přesvatý chléb, se kněžským šeptáním nemění v Krista – hrozím se to vyslovit – a že to nejvyšší, co uctívají, nehnětou pekařovy ruce a není to proměnlivé ani pomíjivé. Mešní oběť a modlitby za mrtvé mají za bezcenné. Věří v peklo a nebe, v očistcový oheň nikoli. Svaté prý nečiní papež, a pokud jde o ně, je nebe prázdné. Panně Marii prokazují malou úctu, a to jen tak, aby byla daleko menší než její Syn; modlitby se k ní prý vznášet nemají. Kosti a ostatky, jak říkáme, pokládají za posměch. Listiny, kterým se říká odpustky, jimiž se hříchy vykupují za určitou sumu peněz, kterou kdo dá, mají za nic a směle tvrdí, že peníze lze vynaložit lépe. Římským papežem pohrdají jako maskou a prázdným přízrakem, vatikánských blesků se neděsí a tvrdí, že je to meč, jehož ostří tkví jen v domnění.

Vylévat stoku hříchů do ucha kněze pokládají za první důkaz slabé mysli. Břemeno zpovědi nazývají rancem lidských ustanovení. Kazit si žaludek rybami a pokrmy bez krve čtyřicet dní a ještě déle je prý šílenství, stejně jako se v té době vyčerpávat umrtvujícími půsty, protože stránky obou Zákonů o tom nic nepředepisují. Právě když se rok obnovuje a skryté šťávy se znovu derou ven, ujme se prý na celé dva měsíce vlády tyranie a dětství rodícího se roku se kazí přivolaným stářím; a zatímco příroda zamýšlí, aby se těla očištěná od nezdravých šťáv omladila novými, cpou se do nich samé smradlavosti a samé hnisy, a to z bláznovství těch, kdo se ničeho takového sami nedotknou, ale nařizují půsty a zbožně se zdržují. Tak mluví o našem postu.

V ostatním se vždycky dovolávají Písma a přesvědčují z Písem; při rozpravách unavují naše nejpevnější, prostřední propouštějí s pochybnostmi a nemálo jich získají. Své duchovní nazývají služebníky a oděvem je od lidu nijak neodlišují. A protože jsou náchylní k chtíči jako ostatní smrtelníci, je jim dovoleno brát si manželky; to pokládají za lepší než kazit cizí, což zlomyslně vyčítají stavu, který žije v celibátu a čistotě. Holé chrámy u nich voní jen čistými modlitbami. Svá tajemství konají v určité dny drobečkem chleba a douškem vína na památku Večeře Páně. Bůh je čistý duch a má být uctíván čistým duchem, ne kuličkami růžence, kterým posměšně říkají hadí vejce. Kláštery zavrhují: tam prý jsou nesčetní nejšťastnější duchové nanejvýš nešťastně pohřbíváni a zahrabáváni zaživa, ačkoli by byli vyvolenými nádobami Páně, kdyby s rozvahou přijali způsob života přiměřený přírodě. Tak mluví.

Hlavou toho náboženství je Ženeva, město v zemi Allobrogů. Bývala poslušna svých biskupů, svrhla však jho a dosud zůstává svého práva. Pod jejími hradbami protéká Ženevským jezerem Rhôna a její vody se s jezerem nemísí; jezero nesmírného obvodu se jako moře zvedá mořskými vlnami a hukotem. Město, položené vysoko, chrání hradby a náspy; dva pahorky uzavírají zdi, uměle zalomené nebo zahnuté dovnitř, na pohled půvabné a milé. Je tam stejná zatvrzelost u mužů jako u žen, a všichni si vykládají, že mají v Boha takovou důvěru, že se ani v protivenství neobrátí k pravdě; kdyby museli přijmout katolíky, báli by se víc života než smrti.

O této sektě, protože se k tomu naskytla příležitost a nikdo jiný kdysi víc nepřispěl ke vzpourám, jsem pojednal trochu obšírněji; po příkladu Tacita, který se volněji rozepisuje o náboženství Židů,⁷⁰ ale hlavně Polybia, který je v těchto věcech největším mistrem a dějepis přerušuje mnohem delšími odbočkami. Není jistějšího důkazu nevědomosti a nezkušenosti než odmítat vědění a osobovat si soud po tak znamenitých mužích.

Tato strana, která se tolikrát vzmohla ke zkáze Francie, byla tedy po Ludvíkově smrti buď přemožena, nebo sama v klidu a nedělala potíže, ačkoli se mohla právem pyšnit slavnými muži Turennem⁷¹ a Gassionem.⁷² Oba měli proslulé jméno, každý jinou pověst. Turenne moudře volil výhodu místa a často odnášel vítězství bez krve a bez nářku; nepříteli odporoval spíš otáléním a zřídka v boji, vhodným rozmístěním a prozíravostí dobře pečoval o mír i válku, byl nesmírně dychtivý slávy a všechnu válečnou čest si nechával pro sebe; chyby a nezdary druhů obviňoval mlčením; války protahoval, ať z rozvahy, nebo z touhy zůstat co nejdéle ve velení, s přirozenou pýchou šlechtictví. Byl rovný starověkým vojevůdcům a snadno první svého věku. Gassion vlastní zdatností zastínil své předky, kteří nebyli bez cti; v naději spěchal a nikdy neotálel, nic nezadrželo jeho planoucího ducha; neúnavným útokem dráždil nepřítele ve dne v noci a stačil na obojí, na službu vojáka i velitele. Z nebezpečí samých se radoval, jako jiní z odměn za nebezpečí. Oba byli oddáni králi a ani jeden nebažil pod záminkou náboženství po převratu.

Naše vojska, která přežila tolik válek a byla nadutá dlouhou řadou úspěchů, nepokládala nic za nesnadné. Ludvík Bourbon, vévoda d’Enghien, zářil jako hvězda, hrozná národům nepřátelským francouzskému jménu. Rocroi bylo jitřenkou jeho rodící se slávy a předzvěstí budoucí velikosti. Všechno bylo příznivé a poslušné. Svorná a sjednocená Francie se rozpínala v Německu od koryta Mosely až za Rýn; vítězstvím u Nördlingenu⁷³ zasáhla později i země při Dunaji a všude naháněla strach. Ve Španělsku jsme držením Tortosy a Flixu⁷⁴ pronikli až k řece Ebru. Naše loďstva brázdila Oceán i Středozemní moře.

Celá Itálie, od papeže, jímž byl tehdy Urban VIII.,⁷⁵ až po nejmenší knížata, se chovala uctivě. Vévodové savojský, mantovský a modenský⁷⁶ byli spíš nástroji francouzského poddanství než svými pány. V Německu se králové švédský a dánský⁷⁷ chlubili naším přátelstvím a sám Sarmat⁷⁸ se o ně ucházel. Kurfiřti pokládali za křivdu, nedostalo-li se jim v naší přízni nějakého místa. Portugalsko, odtržené od Španělska, viselo na pokynu Francie,⁷⁹ a Katalánsko, omrzelé španělským panstvím, se dobrovolně podrobilo jejímu jhu.⁸⁰ Spojené Nizozemí se nás vytrvale drželo. Anglický král,⁸¹ který už předvídal símě novoty a občanského rozbroje, se úzkostlivě snažil nás si zavázat. Evropa s úžasem hleděla na takový stav našich věcí; našemu štěstí nechybělo nic kromě umírněnosti a umění ho užívat.

Naši princové byli svorní a ctili pokyny královny. Ta, podporována Mazarinovými radami, tak řídila otěže veřejného osudu, že v kvetoucím království se doma i ve válce všechno dařilo šťastně, až k závisti. Provdala se velmi mladá, byla držena přísně a snášela manželovu přízeň i nevoli. Byla to žena svatých mravů po starém způsobu, královna statečná a protivenstvím nezlomená, s nejlepším úsudkem, zkušená v předstírání i zastírání, a v převratech nedávala na sobě znát nic nového. Pevně se rozhodla bránit děti i království a mezitím, dokud byl král nezletilý, nedráždit prince a rozvážně mezi ně rozdělovat přízeň jako na vahách. Ještě v čerstvém smutku pronášela slova: „Francouzskou říši budou bránit věrná vojska, tohoto“ (ukazovala na krále) „jeho majestát.“

Královský dům byl prost neřestí, které se po dvoře hojně plíží. Králova mladost dospívala pod Mazarinovými naučeními a radami; po jeho boku byl na druhém místě Villeroy,⁸² znalec našich věcí, zkušený u dvora a obratný v předvídání, kdo se chystá vládnout.

Naši velmoži se celí upínali k tomu, co by shrábli nebo vylovili, než král dospěje a zkrotí jejich nezdravé chtíče. Francouzi mají ve zvyku pokládat se za lenochy a za lidi nedbalé svých zájmů, neodnesou-li si něco od nového panovníka; z něho podle nich třeba čerpat jako z bystřiny, která nepoteče vždycky. Zvlášť proto, že ministr byl cizinec, a věřili, že ho mohou snadno obelstít. I mnoho soukromníků žadonilo. Mazarin dával, podle toho, jak koho žádost pálila, a nešetřil nákladem, jen aby je učinil královně zavázanými a věrnými: koho jen tehdy mohl, získával dary. Pokladnu mezitím drancovaly dvorské pijavice.

Mazarin předvídal mnoho: že jednou bude shánění peněz příčinou zla. Nic tolik netrápilo jeho mysl. Dýchal pro klid a slávu království; to však nešlo bez zbraní, zbraně ne bez žoldu, žold ne bez daní, daně ne bez útlaku a útlak konečně ne bez stížností, v obci, která všechno odsuzuje a které se pro její přepych třeba bát, protože jí nestačí nic leda zlými prostředky, jež čekají na zmatky.

Šťastné časy už zkazily mysl: bohatství bylo ctí, chudoba hanbou. Z bohatství vtrhl přepych a s ním jeho průvodkyně lakota spolu s pýchou: drancovali, hrabali, rozhazovali a stavěli domy a letohrádky po způsobu měst. Co bych dál vypočítával, když tomu nikdo z potomků neuvěří? Bohatství zneužívali k hanebnostem tak daleko, že mnozí výběrčí, jimž se říká partyzáni,⁸³ rakovina lidského rodu, srovnávali hory se zemí a z rovin dělali hory a stavěli domy, v jakých nebydlí ani císaři, ani králové. Kvůli jídlu sháněli všechno na zemi i na moři; zisky kupovali přepych, přepychem loupež, a nejvyšší hodnotu jmění viděli v tom, že je rozházejí. Když pak vlastní prostředky došly, upínali se k převratu, aby měli co získat a utratit. Obecně se říkalo, že s rozmachem království vzrostlo i soukromé jmění; že teď jsou jiné peníze než kdysi v malém království, kdy domy byly těsné; že kde je moc, není nic přespříliš a že všechno se řídí štěstím toho, kdo vlastní. Pod čestnými jmény snadno našlo souhlas otevřené přiznávání neřestí i to, že hřešili všichni stejně.

Tak bylo ve městě,⁸⁴ plodném v rození zla, které má na všechny strany takovou váhu, že kam se nakloní, tam se kloní skoro všechno. V něm totiž spočívají síly a naděje celého království a z něho vychází vláda nade vším. Vysílá do všech provincií velení, mocné zbraněmi i zákony; do svého klína přijímá cizince všeho druhu a obecným jménem chová lidské pokolení, ne jako paní, ale jako matka. Koho přijme, nazve občanem, a zbožným poutem si zavazuje i ty, kdo jsou vzdáleni po celém světě. Nesrovnává se s ním starý Řím ani žádné ze slavných měst východních národů. Vydalo by ze sebe čtyři města, aniž by se vyčerpal jeho lid; vypravilo by sto tisíc ozbrojených mužů, a ulice by přesto byly plné; čtyři krále, kteří by přijeli nečekaně, by skvěle pohostilo, a občané by přitom byli syti, protože město protíná Seina a na svém hřbetě přiváží, co stačí k výživě celého království. Hned po Ludvíkově smrti bylo klidné a spokojené se svými poměry; podle zřetelných předzvěstí se však tušilo, že právě z něho jediného se na národ vylije pohroma.

Mazarin nestačil nasytit tolik chtíčů, když byla pokladna už skoro vyčerpaná. Každý si myslí, že na něm leží tíha věcí, a čeká za to odměnu, chamtivý po mzdě. Odtud vycházejí lovci tajemství a vydřiduši, jejichž životním heslem je všechno vědět a sám zůstat nepoznán; v podezíravé době se rozbujelo to nenasytné, úlisné a nevěrné stádo vyzvědačů, které budou vždycky odsuzovat a vždycky si je ponechají.

Královskou radu představovali Orleánský, Condé, Mazarin, Longueville, Séguier,⁸⁵ Brienne,⁸⁶ Bouthillier,⁸⁷ jeho syn Chavigny a Servien.⁸⁸ Už tehdy se však vykládalo, že Mazarin je vším a ostatní jen stíny, které ho doprovázejí a pohybují se podle jeho pokynu; nejdůležitější věci totiž královna vyřizovala s ním, jediným, kdo měl vnitřní přístup, a ostatní byli k radám přibíráni okázale, aby jednali o věcech už vyřízených a těšili se planým zdáním vlády. A vskutku nám tehdy Mazarin zjevně představoval Richelieua vstalého z mrtvých.

Protože se k tomu naskytla příležitost, nechtěl jsem oba muže přejít mlčením a vyložím povahu a mravy obou, nakolik mi stačí nadání. Když mnoho čtu a v duchu uvažuji, je mi jasné, že od kolébky království až do této doby vykonala všechno vynikající ctnost několika málo lidí. Mezi nimi nejvíc proslulí obrovskými zásluhami dva muži, Armand Richelieu a tento Giulio Mazarin, rozdílných mravů a rozdílného národa. Oba měli tutéž hodnost v církvi, oba vznešený rod; věk a výmluvnost měli stejné, stejnou velikost ducha i slávu, ale každý jinou. Armand byl pokládán za velkého pro svou velkolepost; Giulio ho předčil leskem. Onomu dodala důstojnosti přísnost, tento se proslavil mírností a milosrdenstvím. Richelieu dosáhl slávy rozhazováním a trestáním, Mazarin odpouštěním a opatrným obdarováváním. U onoho se chválila pohotová a rychlá štědrost, u tohoto se odsuzovala pomalost v dávání. Kdo se prohřešil proti Richelieuovi, toho čekala jistá záhuba; kdo byl nepřítelem Mazarinovi, nacházel útočiště v Mazarinovi samém. Onen vyřizoval všechno násilím, tento panovačným klidem. Onen nejlépe znal francouzské království, tento byl silný znalostí celého světa. Onen zemřel uprostřed plamenů válek, nejistý, jak věci dopadnou; tento po vydobytém míru, jist svým osudem. Onen vydechl naposled za radosti krále, tento za královy slzy a v jeho objetí.

Toto vyprávění, obsažené v této knize, je zatím nutné a, jak myslím, nebude nevítané: aby čtenář měl před očima mravy, ducha a jakoby podobiznu těch, které uvidí zápasit s proměnlivým štěstím. Protože se všechny dějiny skládají z věcí a lidí, usoudil jsem, že se mám držet spíš těchto než oněch; pro příklad života totiž víc záleží na tom vědět, jaký kdo byl, než plnit hlavy vyprávěním, které k ničemu neprospěje. Hlavní je poznat lidi. Mně štěstěna, když mi mnoho vzala, ponechala zkušenost s francouzskými povahami, které tu maluji jako na obraze. To je jistě užitečnější než znát jednotlivosti. Píšu to, co bude číst jiný věk. Náš, lhostejný sám k sobě, když přestal konat chvályhodné věci, pokládá za pošetilé být chválen nebo haněn a podobizny odmítá, protože se jich bojí.

Pokud jde o Mazarina: nemluvím o jeho štěstí, ale o něm samém. Znám ho ne z žádného dobrodiní, ale z mnoha křivd, neboť má rodina vděčí za své pohromy jedině jemu. Přesto je síla pravdy tak veliká, že nemohu zbaběle zamlčet chválu velkého muže a jsem nucen ji i proti své vůli doprovázet příznivým oceněním; pole lichocení přenechávám jiným.

Konec knihy první.