Knihovna · Dějiny Čagataj-chána a jeho potomků

Část druhá dějin Čagataj-chána: o dějinách a příbězích doby jeho vlády; obraz trůnu, chatun, princů a emírů při jeho nastolení na trůn; zmínka o jeho ulusu, o některých jeho válkách a vítězstvích, jichž dosáhl, a o délce jeho vlády; dějiny a poměry jeho rodu až dodnes

Čagataj byl panovník spravedlivý, schopný a budící posvátnou úctu.¹ Jeho otec Čingischán nařídil emírům: „Kdo touží poznat jasu a jusun vladařství,² ať následuje Čagataje. Kdo miluje statky a bohatství, štědrost a pohodlí, ať jde ve šlépějích Ögedejových. A kdo chce dobré mravy, vzdělanost, statečnost, výzbroj a zbraně, ať se přidrží Toluje.“

Když Čingischán rozděloval vojska, dal mu čtyři tisíce mužů, jak bylo podrobně zapsáno v jeho dějinách v kapitole o rozdělení vojska. Z emírů mu dal Karačara z kmene Barlasů³ a Mögeho, otce Jisüna(?)-nojána, z kmene Džalajirů. Z krajin a jurtů mu dal území od místa Altaj, které bývalo jurtem naimanských kmenů. Podle rozkazu vytahoval s vojsky a ve všech věcech plnil povinnosti horlivosti a úsilí. Tím způsobem, jak bylo vyloženo, dobyl mnoho krajin.

Na podzim roku konin jil, tj. roku ovce, jenž odpovídá měsíci ša’bánu roku 607 hidžry (1211), když Čingischán vytáhl na tažení do země Chitaj, dobyl Čagataj společně s Ögedejem a Tolujem pět měst: Un-ui, Tung-čeng, Fu-čeu, Suk-čeu a Fung-čeu.⁴ Potom, když Čingischán oblehl a dobyl město Čo-čeu, poslal v roce opice (1212) všechny tři k úpatí hory Čavali(?).⁵ Od města Fu-čeu až po město Chomineng(?) dobyli všechna města, krajiny a pevnosti. Odtud táhli až k řece Kara-müren,⁶ a na zpáteční cestě dobyli a vyplenili město Tung-ping-fu a Taj-wan-fu i s jeho příslušenstvím. Léna(?) v Taj-wan-fu náležela Čagatajovi.⁷

Poté, v zimě roku lu jil, tj. roku draka, jehož začátek připadl na zu-l-hidždžu roku 616 (1220), vytáhl Čingischán do země Tádžiků. Když došel k městu Otrár, zanechal ho tam s bratry Ögedejem a Tolujem, aby město oblehli. Dobyli ho a potom dobyli Banákat a většinu měst Turkestánu. V Samarkandu se po jeho dobytí dostavili k otci. Potom ho otec poslal s Džučim a Ögedejem obléhat Chórezm. Protože se on a Džuči nemohli shodnout, otec rozkázal, aby velení převzal Ögedej, ačkoli byl mladší. Ten svou schopností zjednal mezi bratry svornost a společně Chórezm dobyli. Džuči odešel ke svému aghruku⁸ a oni dorazili v létě roku morin jil, tj. roku koně, jenž odpovídá roku 619 (1222), do Tálakánu ke Čingischánovi. Pozdravili ho obřadem olčamiši(?)⁹ a to léto strávili v okolí Tálakánu.

Čagataj, Ögedej a Toluj pak všichni tři společně s otcem pronásledovali sultána Džalál ad-Dína až k břehu řeky Sindu (Indu). Porazili sultánovo vojsko a sultán na útěku přeplaval řeku. To léto byli zaměstnáni dobýváním krajin v oněch končinách. Potom se s otcem vrátili do jurtu a do svého původního sídla.

V roce dakiku jil, tj. roku slepice, jenž odpovídá roku 622 (1225), vytáhl Čingischán do země Tangut, která se znovu vzbouřila. Čagatajovi nařídil, aby stál na křídle vojska v týlu a kryl ordy. Podle rozkazu se tomuto úkolu věnoval, dokud se jeho bratři Ögedej a Toluj, kteří byli s otcem, nevrátili. Brzy nato přivezli do ord Čingischánovu rakev, společně vykonali smuteční obřady a každý se pak odebral do svého jurtu a svých domovů.

Čagataj byl z bratrů spřátelen s Ögedejem a Tolujem. Proto vyvinul veliké úsilí a vynaložil všechny síly, aby byl Ögedej dosazen na kaanský trůn. Podle otcova ustanovení ho tedy posadili na trůn a Čagataj společně s Tolujem a ostatními příbuznými devětkrát poklekl a vykonal tikšimiši.¹⁰ Ačkoli byl starším bratrem, prokazoval Ögedejovi úplnou úctu a zachovával všechny jemnosti dvorních mravů.

Příběh. Jedním z projevů této zdvořilosti bylo toto. Jednoho dne jeli oba na mimochodnících a byli podnapilí. Čagataj Ögedejovi řekl: „Pojďme se s mimochodníky vsadit o závod.“ Vsadili se a závodili. Čagatajův kůň běžel mimochodem o něco lépe a zvítězil o délku hlavy. V noci na to Čagataj ve svém stanu myslel a uvažoval: „Jak se sluší, abych se sázel s Kaanem a aby můj kůň předběhl jeho? Takové chování je velká neslušnost. Podle toho by i my a ostatní zpychli a vedlo by to k nepořádkům.“ Před úsvitem si zavolal emíry a řekl: „Včera jsem se provinil, když jsem se odvážil takového činu. Pojďme k Ögedejovi, ať mě vezme k odpovědnosti a potrestá mě, jak zasloužím.“ S emíry vyjel ve velikém počtu a dříve než obvykle, a přijel ke dvoru. Strážci kešiku oznámili Ögedejovi, že Čagataj přišel s velkým zástupem. Ögedej mu sice plně důvěřoval, přesto se znepokojil, co by to mohlo znamenat, a poslal k bratrovi lidi, aby se ho zeptali.

Čagataj řekl: „My všichni, starší i mladší bratři, jsme na kurultaji věc dojednali a dali písemný závazek,¹¹ že kaanem je Ögedej, že půjdeme cestou poslušnosti a podřízenosti a že se mu v ničem nebudeme protivit. Včera jsem se s ním vsadil a závodil s ním na mimochodnících. Jaké máme právo sázet se s Kaanem? Proto jsem vinen a přišel jsem se ke svému provinění přiznat. Chce-li mě podle jasy dát popravit, anebo mě zbít holí, je to v jeho moci.“ Ögedej-kaan se za to zastyděl, ještě více mu projevoval lásku a laskavost a choval se pokorně. Několikrát mu vzkázal: „Co je to za řeči? Je to můj starší bratr, jaký význam mají takové maličkosti?“ Čagataj však nedal na jeho slova. Nakonec se spokojil teprve tehdy, když mu Kaan daroval život. Vykonal tikšimiši devíti koni a bitikčiové rozhlásili, že Kaan daroval Čagatajovi život. Tak se to všichni doslechli a pochopili, že tikšimiši koná za odpuštění provinění.

Potom přišel do ordy a s výmluvností, jíž oplýval, vyložil tuto věc před celým shromážděním. Tím mezi nimi vzrostla svornost. Ostatní příbuzní také sklonili hlavy pod Kaanův rozkaz a nastoupili cestu poslušnosti. Země, které za Čingischána nebyly dobyty, byly za vlády Ögedej-kaana všechny podrobeny, vláda v rodě se upevnila a jeho vojska zesílila.

Protože Čagataj takto žil s Ögedej-kaanem, Kaan mu ze svých synů přidělil Güjük-chána za družiníka. Ten se ujal služby v jeho kešiku a sloužil mu.¹² Čagatajova moc dosáhla takové výše, že se nedá vylíčit. Vládl svému ulusu a vojsku, které mu dal Čingischán, v krajině kolem Bešbalyku, a pevně seděl na trůnu vlády ve své říši. Ögedej-kaan ve všech důležitých věcech posílal elčie, radil se s Čagatajem (kengeš) a bez jeho rady a souhlasu nic nezačínal. I Čagataj ve všech věcech šel cestou svornosti a pomoci a ke každé záležitosti, která nastala, řekl svůj názor. Kdykoli šlo o důležitou věc, dostavil se na kurultaj. Všichni princové i emírové mu vyjížděli naproti, on předstoupil před Kaana, vykonal tikšimiši a odebral se do vnitřních komnat.

Po dobu třinácti let, co Ögedej pevně seděl na trůnu, mu Čagataj tímto způsobem prokazoval svornost a pomoc. Zemřel sedm měsíců před smrtí Ögedej-kaana, v měsících roku 638 (1240/1241).¹³ A tím dost.

Vyprávění o stavu vlády v Čagatajově ulusu po jeho smrti a o nastolení jeho potomků jednoho po druhém až do nynějška

Po smrti Kaana a Čagataje byl nejstarším z vnuků Kara-Hülegü. Byl synem Mö’etükena, nejstaršího syna, který padl ještě za otcova života, za Čingischánovy vlády, na následky zranění šípem u pevnosti Bámiján. Kara-Hülegü byl určeným následníkem. Güjük-chán však poslal k vládě nad Čagatajovým ulusem Jesü-Möngkeho, pátého syna Čagatajova, protože byl v nepřátelství s Möngke-kaanem. Když se kaanem stal Möngke, vydal Kara-Hülegümu jarlyk, aby Jesü-Möngkeho zabil a jako následník se stal vládcem onoho ulusu. Kara-Hülegü však zemřel na cestě, dříve než do ulusu dorazil. Jeho choť Orghana-chatun, dcera Törelčiho-güregena z kmene Ojratů,¹⁴ Jesü-Möngkeho podle jarlyku zabila a vládla sama místo svého muže.

Když Möngke-kaan zemřel, poslal Kublaj-kaan Ábišku, nejstaršího syna Büriho, druhého syna Mö’etükenova, aby si vzal Orghanu-chatun za ženu a místo Kara-Hülegüho vládl Čagatajovu ulusu. Protože však v té době panoval rozpor mezi Kublaj-kaanem a Arik-bökem, vojsko Arik-bökeho Ábišku cestou zajalo a přivedlo k Arik-bökemu. Ten rozkázal Asutajovi, synovi Möngke-kaana, aby ho zabil.

Alghu, syn Bajdara, jenž byl šestým synem Čagatajovým, pobýval u Arik-bökeho. Arik-böke mu vydal jarlyk, aby vládl Čagatajovu ulusu a střežil ony hranice proti vojsku Kublaj-kaana a vojsku Džučiova rodu. Měl také v zemi Turkestánu shromažďovat statky, tagar¹⁵ a vše, co vojsko potřebuje, a posílat mu to, aby mohl bez starostí vytáhnout s vojskem proti Kublaj-kaanovi. Alghu přišel, oznámil jarlyk a pevně se ujal vlády. Orghana-chatun odešla k Arik-bökemu, mnoho si na Alghua stěžovala a nějaký čas tam zůstala.

Po nějaké době poslal Arik-böke do oněch krajů elčie, aby vybrali ze každých deseti kusů dobytka dva¹⁶ a shromáždili pro vojsko mnoho statků a zbraní. Ti elčiové se jmenovali Abukaj-kün(?), Burutaj-bitikči a Šádí. Odjeli, předali Alghuovi jarlyk a začali v zemi shromažďovat dobytek, zbraně a statky. Když byla část shromážděna, poslali ji na cestu. V měsících roku 661 (1262/1263) je Alghu zdržel a řekl: „Až ostatní nökeři dokončí práci a dorazí, odjedete společně.“ Když po nějaké době dorazili, elčiové se nökerů vyptávali: „Proč jste se zdrželi?“ Odpověděli: „Alghu nám v tom bránil.“ Elčiové přišli ke dveřím Alghuovy ordy a vzkázali mu: „Přišli jsme z rozkazu jarlyku Arik-bökeho a shromáždili jsme statky. Jakou nad námi máš moc, že jsi zdržel naše nökery?“ Alghu po těch statcích zatoužil, a tak se nad drzými slovy elčiů rozhněval, dal je zajmout a spoutat. Potom se se svými emíry radil, co je nejlepší udělat. Řekli: „Poradit se bylo třeba dřív, než jsi je zajal. Když jsme se teď vzbouřili proti Arik-bökemu, nezbývá než se od něho úplně odvrátit a dát své síly do služeb Kublaj-kaana.“

Potom Alghu dal vyslance (elči) zabít, zmocnil se oněch statků a zbraní a díky tomu nesmírně zesílil. Orghana-chatun se mezitím vrátila; Alghu si ji vzal za manželku¹⁷ a na trůnu Čagatajova ulusu se pevně usadil jako neomezený pán. Když se o tom Arik-böke dozvěděl, vytáhl s vojskem proti Alghuovi a svedli spolu bitvy. Dvakrát byl Arik-böke poražen, potřetí však podlehl Alghu. Uprchl do Buchary a Samarkandu, zabral boháčům statky, zbraně a dobytek a rozdal je svému vojsku. Arik-böke mezitím vyplenil jeho aghruky.¹⁸ Když uplynul rok, Arik-böke z těch končin odtáhl, aby odrazil vojsko kaana. Alghu zemřel následujícího roku, to jest roku 662 hidžry (1263/1264).¹⁹

Protože všichni emírové a vojsko byli pod jejím velením, dosadila Orghana-chatun na vládu svého syna Mubárakšáha, syna Kara-Hülegüova. Vojsko podle dřívějšího zvyku plenilo a páchalo bezpráví, Mubárakšáh však jakožto muslim nedovoloval, aby se poddaným dělo násilí. Když se pak Arik-böke z donucení poddal kaanovi a nepokoje v té zemi utichly, poslal kaan do Čagatajova ulusu Baraka, syna Jesün-Tuvy, třetího syna Mö’etükenova, který nějaký čas pobýval u jeho dvora. Vydal mu jarlyk, podle něhož měli ten ulus spravovat on a Mubárakšáh společně.²⁰ Když tam Barak dorazil a viděl, jak pevně a mocně Mubárakšáh s Orghanou-chatun vládnou, jarlyk neukázal. Mubárakšáh se ho zeptal: „Za jakým účelem jsi přišel?“ Odpověděl: „Dlouho jsem byl daleko od svého ulusu a domova, moji lidé jsou rozptýleni a v nouzi. Vyžádal jsem si svolení a přišel jsem, abych je shromáždil i s jejich irachtou (?)²¹ a kočoval s vámi.“ Mubárakšáhovi se ta slova zalíbila a Barak s ním žil v přetvářce a lstivosti. Postupně přitom ze všech koutů shromažďoval kolem sebe vojáky.

Náhle se k němu přidali emírové a bitikčiové (?) Mubárakšáhovi i část vojska. Mubárakšáha zbavili vlády a Barak se stal neomezeným vládcem. S Mubárakšáhem to došlo tak daleko, že ho Barak učinil předákem svých pardálníků.²²

Kaidu se držel Arik-bökeho a byl s ním zajedno, a když se odmítal dostavit a sloužit kaanovi, poslal kaan Baraka právě proto, aby Kaidua odrazil. Podle tohoto pokynu vytáhl Barak, jakmile nabyl síly, s vojskem proti Kaiduovi a svedli bitvu. Napoprvé byl Barak poražen. Podruhé, když už zahajovali boj, zprostředkoval mezi nimi Kipčak-oghul, syn Kadan-oghula, syna Ögedeje kaana, který byl s Barakem přítelem, smír, úmluvu a přísahu. Stali se jeden druhému andou.²³ I Barak se tak ze strany Kaiduovy cítil bezpečný a posílený a pevně usedl na trůn Čagatajova ulusu.

Potom svolal kurultaj²⁴ a řekl Kaiduovi: „Naše vojsko se rozrostlo a tato země je už neuživí. Přejdu řeku, abych dobyl země Chorásánu. Kaidu-anda mi musí pomoci.“ Kaidu chtěl, aby Barak z těch končin zmizel, a navíc byl nepřítelem Abaky chána. Proto s tím souhlasil a určil Kipčak-oghula a Čabat-oghula, syna Naku, syna Güjük-chána, aby Barakovi každý s jedním vojskem přišli na pomoc.

Barak vytáhl s vojskem, překročil řeku a utábořil se v kraji Merv. Když pak s ním svedl bitvu Tüšin, bratr Abaky chána, velitel tisíce jménem Šičektü (?) se doslechl, že Kipčak přišel s Barakem. Uprchl k nim a řekl: „Jsem Kipčakův badžaur (?).“²⁵ Předstoupil před svého pána a jako tegšimiši mu předvedl dobré koně.²⁶ Nato mu Kipčak nařídil: „Přiveď několik koní a vzdej tegšimiši také Barakovi.“ Šičektü tak učinil.

Druhého dne v Barakově ordě řekl Džalajirtaj Kipčakovi: „Barak přišel s tolika tisíci vojáků, aby za tebe tasili meče?“ Kipčak odpověděl: „Co se stalo a co se má stát?“ Džalajirtaj řekl: „Šičektü ti sice jako badžaur náleží, ale proč k tobě tak dlouho nepřišel? Dnes sem přišel díky Barakovu štěstí. Ty sis ho vzal k sobě, dobré koně, které příslušely Barakovi, sis nechal a to, co příslušelo tobě, jsi mu přikázal dát Barakovi jako tegšimiši.“ Kipčak řekl: „Kdo jsi ty, že se pleteš mezi aku a ini?“²⁷ Džalajirtaj odvětil: „Jsem služebník Barakův, ne tvůj, abys mi říkal ‚kdo jsi‘.“ Kipčak řekl: „Který karaču kdy odmlouval urughu Čingischánovu,²⁸ že ty, pse, mi dáváš drzé odpovědi?“ Ten řekl: „Jsem-li pes, jsem pes Barakův, ne tvůj. Hleď si své cti a jdi si svou cestou.“ Kipčaka popadl hněv a řekl: „Ty mi odmlouváš? Rozetnu tě v pase vedví, a Barak-aka mi kvůli tobě nic neřekne.“ Džalajirtaj sáhl po noži a řekl: „Jestli se na mě vrhneš, rozpářu ti břicho.“

Když to došlo až sem, Barak neřekl nic. Kipčak pochopil, že stojí na straně Džalajirtajově. S uraženou ctí odešel z Barakovy ordy, poradil se s vojskem, nechal svou ordu pod Marúčakem,²⁹ uprchl s vojskem a přešel řeku. Když se to Barak dozvěděl, poslal za ním svého bratra Jasara a Negübej-oghula a za nimi vypravil Džalajirtaje se třemi tisíci jezdci. Tento příběh jsme podrobně popsali v oddíle o Barakově větvi. Potom uprchl se svým vojskem i Čabat a odešel ke Kaiduovi. Nakonec byl Barak poražen. Většina jeho vojáků padla rukou vojska Abaky chána a těch několik, kteří zůstali, se rozprchlo. Barak utekl do Buchary a z rozmrzelosti a hořkosti onemocněl.

Přesto se v nosítkách vydal proti Ahmad-oghulovi, synu Moči-jebeho (?), syna Čagatajova, který mu odepřel pomoc. Jasarovi dal vzkaz a poslal ho ke Kaiduovi: „Skupina princů zanedbala svou povinnost pomoci, a proto byla vojska poražena. Já přes svou slabost jdu za nimi. Pomůže-li mi také anda, zmocníme se jich a dáme jim, co zaslouží.“ Jak již bylo řečeno, Kaidu Jasara zajal a dal ho spoutat. Sám pak s vojskem táhl údajně na pomoc, ve skutečnosti proto, aby Baraka, který mezitím zeslábl, docela odstranil. Když Barakovi lidé Ahmad-oghula dopadli a zabili, Barak litoval, že Kaidua zavolal. Poslal k němu posla: „Není třeba, aby se Kaidu-anda obtěžoval, ať se vrátí.“ Kaidu však dělal, že ta slova neslyší, přitáhl a utábořil se kruhem v blízkosti Barakovy ordy. Jak jsme vyprávěli v oddíle o Barakově větvi, Barak téže noci zemřel.

Druhého dne vykonal Kaidu smuteční obřad a Baraka pohřbili. Emírové a princové, kteří byli v jeho ordě, přišli ke Kaiduovi, poklekli a řekli: „Až dosud byl naším vládcem Barak, nyní je akou a panovníkem Kaidu; potáhneme, kam nám přikáže.“ Kaidu jim projevil přízeň, Barakův majetek rozdělil mezi své vojsko a dal jej odvézt, sám se vrátil a odebral se do svého jurtu. Potom se vzbouřili Bek-Temür, nejstarší syn Barakův, a Alghuovi synové Čübej (?) a Kaban a přešli do služeb kaana. Také Čabat, pravnuk Ögedejův, se s hloučkem emírů připojil ke kaanovým službám. A potom přišel do služeb Abaky chána Mubárakšáh, syn Kara-Hülegüův. Dostalo se mu zvláštní úcty a pocty a byl jmenován velitelem vojska Negüderovců, kteří sídlili v kraji Ghazny.³⁰

Po Barakově smrti dali vládu nad tím ulusem Negübejovi, synu Sarbanovu, jeho bratranci. Ten vládl tři roky. Potom ji Kaidu dal Buka-Temürovi, synu Kadakiho, sedmého syna Čagatajova. Ten vládl nějakou dobu. Pak onemocněl „liščí nemocí“ (dá’ as-sa’lab): vypadaly mu všechny vlasy i vousy a na tu nemoc zemřel. Potom dal Kaidu vládu nad tím ulusem Duvovi, synu Barakovu, a nyní vládne on. Je však nemocný a sužovaný, neboť loni byl spolu s Kaiduem zraněn v boji s kaanovým vojskem. Kaidu na to zranění zemřel a Duva se z něho roznemohl a nedokáže se vyléčit.³¹

Příběh o Čagatajových náměstcích, Vazírovi a Habaš-Amídovi. Čagataj měl dva vezíry. Jeden se jmenoval Vazír,³² druhý Habaš-Amíd.

S Vazírem se to má takto. Pocházel z Chitaje a byl sluhou jednoho chitajského lékaře z Čagatajovy družiny. Po lékařově smrti se stal pastýřem stád Kušun-nojana, jednoho z Čagatajových emírů. Jednou se Čagataj vyptával Kušun-nojana z kmene Džalajirů, který byl starý a zkušený a znal dávné události, na Čingischánovy činy a na to, kterou zemi ten který rok dobyl. Kušun si to dobře nepamatoval, a tak šel domů a vyptával se na podrobnosti každého ze svých lidí. Ti mu říkali, co věděli. Tento Chitajec, jeho pastýř, to slyšel zvenčí a opravoval, co z toho je pravda a co ne, a to tak, že to i těm lidem bylo jasné a všichni souhlasili s tím, co říkal. Kušun ho zavolal dovnitř a zeptal se: „Znáš tyto věci?“ Chitajec odněkud vytáhl sešit, do něhož den po dni zapisoval všechny události a dějiny minulosti, na které se ptali. Kušun se zaradoval a odvedl ho i se sešitem k Čagatajovi.

Čagataj, který nadmíru miloval biligy a moudrost,³³ to ocenil. Vyžádal si toho Chitajce od Kušuna a vzal si ho do své družiny. Za krátký čas získal ve službě u Čagataje naprostou důvěrnost a stal se váženým a proslulým. Také kaan poznal a ocenil jeho bystrost, a když viděl, jak je Čagatajovi blízký, dal mu jméno Vazír. Byl malé postavy a nevzhledný, ale nesmírně statečný, pohotového ducha, chytrý a výřečný a v jídle i pití nepřekonatelný. Jeho postavení se vyšplhalo tak vysoko, že sedal výše než většina emírů. Ve službě u Čagataje mluvil smělejší řečí než všichni ostatní. Jednou, když Vazír něco přednášel, začala Čagatajova chatun mluvit do toho, a Vazír na ni okřikl: „Jsi žena, do této věci ti nepřísluší mluvit.“ Také když obvinili jednu z Čagatajových snach z poměru s jakýmsi mužem, Vazír ji bez porady s Čagatajem dal zabít. Když se to Čagataj dozvěděl, Vazír mu předložil: „Jak by se slušelo, aby se tvá snacha dopustila nepřístojnosti a na ostatní ženy padla hanba?“ A Čagataj mu dal za pravdu.

V té době bylo zvykem den po dni zapisovat každé slovo, které panovník pronesl. Protože většinou mluvili v rýmované a nesnadno srozumitelné řeči, určil si každý z nich jednoho ze svých důvěrníků, aby jeho slova zapisoval. U Čagataje to byl zmíněný Vazír, kaan měl za náměstka Ujgura jménem Činkaj.³⁴ Jednou se kaan zeptal Čagataje: „Je lepší tvůj Vazír, nebo můj?“ Čagataj odpověděl: „Nejspíš bude lepší Činkaj.“ Jednoho dne na hostině pronášeli oba biligy. Vazír si je zapamatoval a vyšel ven, aby je zapsal. Čagataj i kaan si je také zapamatovali a zkoušeli, zda je Vazír dokáže zapsat přesně, nebo ne. Vazír se dal do psaní a kolem šel Möngke kaan a oslovil ho. Vazír řekl: „Neruš mě, ať mohu zapsat, co jsem slyšel.“ Potom zápis přinesl a oni si ho přečetli. Zapsal všechno přesně tak, jak to zaznělo, jen tu a tam s drobným přehozením slov. Kaan uznal: „Pravdu má Čagataj, jeho vezír je lepší než můj.“ Dokud byl Čagataj naživu, byl Vazír v jeho službách a požíval proto vážnosti.

Vypráví se, že za časů Ögedeje kaana vydal Čagataj jarlyk, jímž dal někomu jinému některé země Mávará an-nahru, které byly z kaanova příkazu ve správě Jalavačovy. Jalavač o tom podal zprávu u kaanova dvora. Kaan poslal Čagatajovi jarlyk s žádostí o vysvětlení a nařídil mu, aby napsal odpověď. Čagataj v odpověď napsal: „Jednal jsem nerozvážně a neprávem a nemám žádnou odpověď, kterou bych mohl napsat. Protože však kaan nařídil, abych psal, osmělil jsem se napsat aspoň toto.“ Kaanovi se to zalíbilo, přijal jeho omluvu a dal tu zemi Čagatajovi jako inčü.³⁵ Potom přišel Jalavač k Čagatajovi. Čagataj ho volal k odpovědnosti a spílal mu.

Jalavač řekl Vazírovi: „Mám s tebou mluvit o samotě.“ Když zasedli o samotě, řekl Jalavač Vazírovi: „Jsem kaanův náměstek, Čagataj mě bez jeho svolení nemůže zabít. Jestli si na tebe stěžuji, kaan tě dá zabít. Když mou věc urovnáš, dobře; jinak na tebe podám u kaanova dvora ajagi.³⁶ A jestli o tom řekneš Čagatajovi, zapřu to, i kdyby se mě vyptávali, a ty nemáš žádného svědka.“ Vazír byl proto nucen jeho věc urovnat. Příběhů o tomto Vazírovi je mnoho, uvedli jsme jen několik.

Vazír Čagatajovi opakovaně říkal: „Kvůli tobě jsem si nenechal jediného přítele mezi tvory; až tu nebudeš, nikdo se nade mnou nesmiluje.“ Když Čagataj zemřel, zabili Vazíra na základě obvinění, že dal Čagatajovi jed.

Pokud jde o Habaš-Amída, byl to muslim, Čagatajův bitikči. Pocházel z Otráru…³⁷