Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána I: Předkové a cesta k trůnu

V. Čingischán a Ong-chán: cesta k chánskému trůnu

[Tato kapitola obsahuje Rašídovo vyprávění o devíti letech 1195–1203, od chvíle, kdy k Temüdžinovi přišel vyhnaný kerejtský vládce Ong-chán, přes léta jejich společných tažení až po roztržku, bitvu u Qaladžin-alat, útočiště u Baldžuny a konečnou porážku Kerejtů. Je to dramatické jádro Čingischánova vzestupu a text je přeložen v úplnosti; Rašídovy dlouhé nadpisy oddílů, které shrnují jejich obsah, uvádíme zkráceně jako mezititulky a jejich plné znění v hranatých závorkách.]

Dějiny Čingischána od roku zajíce do roku prasete

[Úvodní nadpis oddílu zní v plném znění: „Dějiny Čingischána od počátku roku tula, jenž je rokem zajíce a připadá na měsíc rabí al-avval roku 591 hidžry, do počátku roku tonguz, jenž je rokem prasete a připadá na džumádá al-áchir roku 599; délka tohoto období činí devět let.“]¹

V tomto posledním roce bylo Čingischánovi čtyřicet devět let. Po těchto devět let trvalo mezi ním a Ong-chánem přátelství. Čingischán byl zaměstnán válkou s Tochtou, vládcem Merkitů, s Bujuruq-chánem, bratrem najmanského vládce, a válkou s kmeny Tajčiutů, Qorlasů, Ikiresů, Dörbenů, Tatarů a s kmeny Qatakinů a Saldžiutů, dokud je nepokořil; stejně tak zničil Ong-chána, vládce Kerejtů, a Tajang-chána, vládce Najmanů, a upevnilo se mu jméno Čingischán.

Příběh o počátku přátelství Čingischána s Ong-chánem

Věc se měla takto: mezi Čingischánovým otcem Jesügej-bahadurem a Ong-chánem panovalo odedávna naprosté přátelství a svornost, neboť byli blízkými sousedy. V těžkých dobách přispěl Jesügej-bahadur Ong-chánovi na pomoc a vysvobodil ho z propasti tísně; jeden druhého nazývali andou.² Čingischán se podle výroku „láska se dědí“ držel podle obyčeje cesty přátelství a nazýval Ong-chána otcem. Ong-chán byl vládcem kmene Kerejtů, Tongqajitů a dalších kmenů, které patřily mezi kerejtské. Byl to lid početný a s velkým vojskem a jeho vládci byli od starodávna proslulí. Podobali se mongolským kmenům a jejich zvyky, obyčeje, řeč i slova byly jedněm i druhým blízké.

Ong-chán se zprvu jmenoval Togril. Togril se po turecku říká kungrul; tak se nazývá pták, kterého sice nikdo neviděl, ale jehož jméno je mezi lidmi známé a proslulé, jako je na západě bájný pták Anká.³ Vypráví se o něm, že je to pták podobný sokolu: zobák a drápy má pevné jako ocel a jediným náletem zasáhne a zabije až dvě stě či tři sta ptáků. Vypravěči ještě říkají: „Proto věříme v tohoto neviděného ptáka, že lovci a lidé ze stepi mnohokrát dosvědčili, jak se někde na jednom místě sesype ze vzduchu sto, dvě stě nebo tři sta různých ptáků, hlava utržená od těla, křídla utržená a nohy polámané; podle této obdoby a z důkazů soudíme, že jejich vrahem musí být zlý pták s ostrými a pevnými drápy.“ Dali mu jméno kungrul. I u Mongolů je tento význam znám a povědom.

Nazývají ho Ong-chán, a význam jména Togril, které bylo jeho vlastním, je takový, jak řečeno. Později, z příčiny, o níž se vypráví na jiném místě, mu ministr Altan-chána čínského, čcheng-siang, dal titul Ong-chán, to jest vládce jedné oblasti. Jeho děd se jmenoval Marguz. Marguz měl dva syny: starší se jmenoval Qurdžaquz-Bujuruq-chán – bujuruq znamená „rozkazovat“. Najmanský vládce Tajang-chán měl bratra jménem Bujuruq-chán, o němž bude řeč později v dějinách Najmanů; zde je to řečeno proto, aby v paměti nevznikl zmatek. Druhý Marguzův syn se jmenoval Gürchán; také karakitajského vládce, který sídlil v Turkestánu a Zaoxí, nazývali gürchán, to jest velmi mocný chán.

Qurdžaquz-Bujuruq měl několik synů: jeden byl Togril, jehož přízvisko se stalo Ong-chán, druhý Erke-Qara, třetí Džacha-gambu, který se zprvu jmenoval Kerej. Měli ještě několik dalších bratrů, avšak otcovým nástupcem se stal Togril. Kereje zajal v dětství kmen Tangutů a zůstal u nich nějaký čas; stal se silným a váženým, a protože byl rozumný a dokonalý, dali mu přízvisko Džacha-gambu. Význam dža je země a gambu mocný kníže země.⁴ Ačkoli byl zprvu se svým bratrem Ong-chánem zajedno, nakonec od něho jednou či dvakrát odpadl, jak o tom přijde podrobný výklad na příslušném místě.

Erke-Qara měl v hlavě touhu po velení a vládě a byl s Ong-chánem ve sporu. Ong-chán nejprve zabil ostatní bratry, kteří byli s Erke-Qarou zajedno, a potom se obrátil proti němu samému, jak bude vylíčeno. V době, kdy byl Ong-chán s Čingischánem přítelem a spojencem, byl Džacha-gambu s Čingischánem andou. Čingischán si vyžádal Džacha-gambuovy dcery: jednu, jménem Ibaqa-beki, pro sebe – tu pak dal Kehetej-nojanovi; druhou, jménem Begtütmiš-fudžin, pro svého nejstaršího syna Džočiho; ještě další, jménem Sorqaqtani-beki, pro Toluje. Džacha-gambu měl ještě jednu dceru, tu dal za syna önggütského vládce. Byla nesmírně krásná a spanilá. Když Čingischán dobyl Onguty a zabil jejich vládce, hledal tu dceru se vší horlivostí, ale nenašel ji.

Ong-chán měl dva syny: starší Senggüm, což v čínštině znamená „syn pána“; mladší se jmenoval Ujgur a ten měl dceru Doquz-chatun. Také tu si Čingischán vyžádal pro Toluje; po Tolujovi ji zdědil Hülegü-chán.⁵

Příčina přátelství Ong-chána s Jesügej-bahadurem a toho, že byli jeden druhému andou, byla tato: Ong-chán po smrti svého otce Bujuruq-chána zabil kvůli soupeření s Erke-Qarou několik svých bratrů a synovců v říši, a to takto: z bratrů Taj-Temür-tajšiho a Buqa-Temüra, ze synovců […]. Proto s ním jeho strýc Gürchán válčil a Ong-chána porazil; nějaký čas se Ong-chán toulal a pak se uchýlil k Jesügej-bahadurovi. Jesügej-bahadur vytáhl, aby mu pomohl a přispěl, porazil Gürchána, přinutil ho uprchnout až do krajů Qašin, zahnal ho, vzal od něho zpět Ong-chánovo panství a odevzdal mu je. Když takto získal nárok na jeho vděčnost, stali se andy.

Poté Ong-chánův mladší bratr Erke-Qara, když viděl, že se Ong-chán stal vládcem tím, že zabil jeho příbuzné, dal se na útěk a uprchl do země Najmanů k Inanč-chánovi. Inanč-chán se nad ním slitoval a po nějakém čase mu přispěl na pomoc: poslal vojsko, vzal Ong-chánovi zpět kerejtský lid i vojsko a jeho samotného přinutil k útěku. V té době Jesügej-bahadur zemřel. Ong-chán prošel třemi zeměmi a uchýlil se k vládci Turkestánu, karakitajskému gürchánovi.⁶ I v této zemi však vypukly nepokoje v ujgurských a tangutských městech a zůstal bez útočiště. Jeho neštěstí došlo tak daleko, že měl pět ovcí, jejichž mlékem se živil, a dva nebo tři velbloudy, z nichž se sytil. Když nějaký čas prodléval v tak bídném stavu, uslyšel pověst o tom, jak se ukázala síla a moc Čingischánova.

Pro přátelství, které měl s jeho otcem Jesügej-bahadurem, přišel na jaře roku luu, jenž je rokem draka a odpovídá roku 592, na místo zvané Güse'ür-nór, nedaleko Čingischánova jurtu, na místo, kde býval s Jesügej-bahadurem. Vyslal k Čingischánovi, proti proudu Kerulenu, dva ze svých služebníků, Tagaje a Sügegeje, a oznámil mu svůj příchod. Čingischán vytáhl a vyrazil mu slavnostně vstříc. Když se sešli, Ong-chán řekl: „Vyhladověl jsem a zchudl.“ Čingischánovo srdce se nad ním slitovalo: uložil na Mongoly dávku v jeho prospěch, umístil ho ve svém kürenu a ve svých ordách a vydržoval ho na svých pastvinách. Na podzim, když se oba svorně utábořili na řece […] v soutěsce zvané Qara'un-Qabčal, to jest Černý les, stali se s Čingischánem, protože byl Ong-chán andou Jesügej-bahadura, jako otec a syn a vystrojili hostinu.⁷ Po poradě se dohodli, že na jaře vytáhnou, aby si podrobili kmen Jürkinů, který Čingischán předtím porazil a vyplenil; někteří z nich však zůstali a zdržovali se na místě zvaném Talajin-amasar. Vytáhli proti nim a oba, Sača-bekiho i Tajču, přemohli a zajali.

Příběh o tažení na Tochtou, vládce Merkitů

V roce moqaj, jenž je rokem hada a odpovídá roku 593, vytáhl Čingischán proti Tochtoovi, knížeti kmene Merkitů.⁸ Přestože kmen Merkitů byl od Mongolů oddělený, byl silný a velký. V krajině Qaras-Muras, před Kerulenem, poblíž řeky Selengy, na místě, které nazývají Munča, sešikoval vojsko, porazil Uduit-Merkity, větev Merkitů, a pobil je a vyplenil. Vše, co v té bitvě získal, odevzdal celé Ong-chánovi a jeho nökerům. Potom v roce morin, jenž je rokem koně a odpovídá roku 594, se Ong-chán znovu stal silným a pánem meče i vojska: bez porady s Čingischánem vytáhl válečně na Merkity, porazil je na místě Buqur-ke'er, zabil Tochtoova syna Toguz-bekiho, zajal dvě Tochtoovy dcery, Qutuqtaj a Ča'alun, a odvedl Tochtoovy bratry Qudua a Čila'una i s lidmi a čeledí; a z toho všeho nedal Čingischánovi nic. Tochtoa-beki uprchl a odešel na místo zvané Barqudžin. To místo leží za řekou Selengou, na východ od Mongolska, a jeden kmen z Mongolů, jejž nazývají Barguti, přijal toto jméno z toho důvodu, že sídlil v tomto Barqudžinu; dodnes se tím jménem nazývají.

Příběh o společném tažení Čingischána a Ong-chána na Bujuruq-chána, bratra najmanského Tajang-chána

V roce qonin, jenž je rokem berana a odpovídá roku 595, vytáhli Čingischán s Ong-chánem společně proti najmanskému Bujuruq-chánovi.⁹ Ačkoli najmanským vládcem byl tehdy Tajang-chán, starší bratr Bujuruq-chán mu neprokazoval poslušnost a měl vlastní vojsko i panství; bratři spolu byli ve zlém.

Přízvisko většiny najmanských vládců bylo Küčlüg-chán nebo Bujuruq-chán. Význam küčlüg je „veliký, silný a rozkazující“. Najmani věří, že Küčlüg měl takovou moc nad dévy a perími, že dojil jejich mléko a připravoval z něho kumys, a nad jinými zvířaty, divokou zvěří a podobně. Potom najmanští begové řekli: „To je hříšná věc,“ a zakázali to; z toho důvodu přestali dojit jejich mléko. Tajang se zprvu jmenoval Taj-buqa; čínští vládci mu dali přízvisko Taj-wang, to jest „syn chánův“; v jejich odborném užití je chán střední stupeň. Protože Mongolové čínskému výrazu nerozuměli a hlásky byly odlišné, užívali většinou „Tajang-chán“ a tak se to vžilo. Jejich otec se jmenoval Inanč-Eke-Bügü-chán: význam inanč je „věřit“, eke je jméno „veliký“ a Bügü-chán bylo jméno jednoho velikého vládce, kterého uznává obec Ujgurů. Syn Tajang-chána, který se stal jeho nástupcem, byl Küčlüg-chán; příběhy o nich budou podrobně uvedeny později.

Zkrátka: Čingischán a Ong-chán na tažení proti Bujuruq-chánovi dopadli jeden z jeho kmenů, který se zdržoval na místě Qyzyl-baš poblíž Altaje, a ten kmen zajali a vyplenili. Bujuruq-chán se dal na útěk a odešel do země Kem-Kemdžiut, jedné z držav země Kirgizů.¹⁰ Jeden z jeho begů, jménem Jedi-Tuqluq, vyjel na obhlídku; význam jména Jedi-Tuqluq je v turečtině „člověk, jenž má sedm korouhví“. Čingischánova stráž, jakmile je spatřila, zahnala je na útěk; utekli a obrátili se do hor. Když dosáhli vrcholu té krajiny, praskl koni jejich bega Jedi-Tuqluqa podbřišník a on spadl dozadu i se sedlem. Chytili ho a přivedli k Čingischánovi.

V těch končinách přezimoval tehdy jeden z begů Bujuruq-chánových, jménem Kökse'ü-Sabraq. Kökse'ü znamená člověka, jehož hlas zhrubl kašlem a bolestí prsou, a Sabraq je jméno místa, podle něhož toho muže nazývají. Čingischán a Ong-chán se s tímto begem jednou utkali na místě najmanské země, které nazývají Baj-Baraq-belčir. Příčina, proč se ta krajina nazývá Baj-Baraq-belčir, je tato: za starých časů vyžádali dceru önggütského vládce pro najmanského vládce; jmenovala se Baj-Baraq; došli s ní až na to místo a vystrojili svatební hostinu. Belčir pak znamená pastvina. Spojili obě jména a učinili z nich označení toho místa; Mongolové však smyslu toho jména dobře nerozuměli a místo Baj-Baraq říkají Bad-Baraq.

Příběh o boji s Kökse'ü-Sabraqem a o Ong-chánově věrolomném nočním útěku

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Čingischán s Ong-chánem vytáhl válečně na Kökse'ü-Sabraqa, bega vojska Bujuruq-chánova, o věrolomném útěku Ong-chána v noci od Čingischána, o tom, jak Kökse'ü-Sabraq dostihl Ong-chánovy bratry, a o úplném vyplenění a odehnání jeho stád.“]

Čingischán a Ong-chán se na zmíněném místě spojili, aby táhli válečně proti Kökse'ü-Sabraqovi. Když se jednou utkali, sešikovali podruhé z obou stran vojsko k bitvě. Nastala noc. Protože se měli utkat s nastávajícím dnem, přenocovala vojska v táboře. Ong-chán dal na místě svého vojska zapálit ohně a pod rouškou noci přešel k hoře zvané Begen-güksü a odtáhl.¹¹ Když nastal den, Džamucha-sečen, přední beg z Nirunů, z kmene Džadžiratů, který přišel spolu s Čingischánem a byl vždy nakloněn k falši a zlým myšlenkám, poznal Ong-chánovu korouhev, přiběhl k němu a řekl: „Chánů cháne! Vidíš, že moji příbuzní jsou jako ptáčkové, kteří z letního tábořiště obracejí tvář k zimnímu; to jest Čingischán je přede mnou a má v úmyslu uprchnout, a já jsem vždycky říkal, že jsem tvůj skřivan.“ Takovým způsobem se posmíval a osočoval. Übčir-Kürin-bahadur, když ta slova uslyšel, řekl: „Nesluší se mluvit tak pokrytecky mezi přáteli a příbuznými.“ Byl to nejpřednější z begů Ong-chánových. Übčir je červený plod, který roste v té zemi; ženy si jím natírají tvář místo líčidla. Protože Kürin-bahadur měl tvář opravdu rudou, přirovnali ho k tomu plodu a nazvali ho tím jménem. Říká se, že Čingischán měl ve zvyku připravovat z toho plodu mastné svíce a natírat si jimi tváře.

Když se Ong-chán tou věrolomností oddělil a odešel do jedné země, za té situace Qudu, bratr merkitského vládce Tochtoy, a Tochtoův syn Čila'un, o nichž bylo výše řečeno, že je Ong-chán přivedl do poddanství, oba se v Ong-chánově nepřítomnosti vzbouřili a připojili se opět ke svému vojsku a panství. Čingischán, když spatřil tento hanebný čin Ong-chánův, řekl: „Ong-chán mě chtěl uvrhnout do neštěstí a ohně a sám se vrátit.“ Z té příčiny se i Čingischán vrátil a přišel na místo zvané Sa'ari-ke'er. Ong-chán dorazil na místo zvané Tatal-Toqula a jeho bratři Ilqa-Senggüm a Džacha-gambu šli oba za ním se svými lidmi a čeledí až na místo zvané Edür-Altaj; je tam řeka a mnoho lesů.¹² Kökse'ü-Sabraq s vojskem šel rovněž za nimi: na tom místě je znenadání přepadl, zajal všechnu jejich čeleď, stáda koní i dobytka, a odtud se obrátil na hranice Ong-chánova ulusu, odehnal všechny jeho poddané, lidi, služebníky i dobytek až do končin Talajin-amasar a zase se vrátil. Ilqa-Senggüm a Džacha-gambu utekli oba sami k Ong-chánovi. Ten ihned dal vojsko svému synu Senggümovi a poslal ho po stopách nepřítele, a k Čingischánovi vyslal posla, zpravil ho o stavu věcí a žádal ho o pomoc.

Příběh o Ong-chánově žádosti o pomoc a o čtyřech hrdinech

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Ong-chán žádal Čingischána o pomoc k vyhnání najmanského vojska, které mu odehnalo stáda koní a dobytka, a jak Čingischán vyslal čtyři přední begy, aby majetek vzali zpět a odevzdali Ong-chánovi.“]

Když Ong-chán neměl možnost nic podniknout, vyslal k Čingischánovi posla s poselstvím: „Kmen Najmanů vyplenil mé vojsko a můj lid. Od svého syna žádám na pomoc čtyři külügy“ – to jest begy-bahadury, kteří byli begy Čingischánovými – „stane se, že vezmou zpět mé vojsko, majetek i panství.“¹³ Z té příčiny Čingischán vyslal s vojskem na pomoc Ong-chánovi Bo'orču-nojana, Mukali-govana, Boroqul-nojana a Čila'un-bahadura. Najmanské vojsko ještě před jejich příchodem porazilo Senggüma a zabilo dva přední begy z begů Ong-chánových, Tegin-Quriho a Itürgen-Juduqu. V té bitvě zranili Senggümovi koně pod ním, takže Senggüm málem spadl a málem ho zajali. Čtyři begové dorazili a přinesli porážku nepříteli.

Bo'orču-nojan při odchodu předložil Čingischánovi prosbu: „Nemám koně na přípřež,“ a prosil o jednoho ze slavných Čingischánových koní, zvaného Čiki-bura; jeho popis je uveden na několika místech. Čingischán mu toho koně dal a řekl: „Kdykoli budeš chtít, aby dobře běžel, pohlaď ho bičem po hřívě, ale nebij ho.“ V té situaci, když Bo'orču uviděl, že kůň pod Senggümem je zraněn a že už nechybí mnoho, aby ho zajali, přicválal k němu, aby ho vysvobodil, dal Senggümovi svého koně a sám usedl na koně Čiki-buru: ať ho bičem bil, jak chtěl, kůň neběžel. Senggüm ho nechal a vzdálil se. Náhle mu přišla na mysl Čingischánova slova, pohladil koně bičem po hřívě – a ten se pustil jako blesk, až dohonil Senggüma i vojsko. Společně postavili nökery, sešikovali vojsko, udeřili na nepřítele, zahnali ho na útěk, vzali zpět Ong-chánovo vojsko, lid, majetek i dobytek, odevzdali mu je a bez úhony přišli jako vítězové a přemožitelé zpět do Čingischánových služeb.¹⁴

Ong-chán byl z té pomoci nesmírně potěšen, děkoval, zavazoval se všelijak a řekl: „Loňského roku jsem podruhé utekl před nepřítelem; hladový a nahý jsem přišel k svému synu Čingischánovi. On mě zachoval, nasytil můj žaludek a přikryl mou nahotu. Jakým porušením smlouvy bych se mohl proti těmto nárokům na vděčnost prohřešit a jak vyslovím vděčnost tobě, dobrý synu?“

Poté se vypráví, že jednou Ong-chán pozval Bo'orču-nojana, aby ho obdaroval. Bo'orču byl tehdy na stráži v gardě a držel Čingischánův toulec. Oznámil: „Ong-chán mě pozval.“ – „Jdi.“ Rozepjal toulec, dal ho jinému a šel. Ong-chán ho oblékl do slavnostního šatu a daroval mu deset zlatých manqurů. Manqur je v podstatě jejich odborný termín: tak nazývali velmi velké číše, větší než kotel v nynější době; protože dnes neznáme pravý smysl toho výrazu, nazýváme manqurem malé číše. Bo'orču vzal ty číše, přišel se poklonit k Čingischánovi, poklekl, ukázal je a oznámil: „Provinil jsem se.“ Ten se otázal: „Proč?“ Odpověděl: „Proto, že jsem opustil tvůj toulec a kvůli tomuto majetku šel k Ong-chánovi. Kdyby se za mé stráže v gardě ukázala nějaká nepořádnost nebo kdyby se na tebe někdo pokusil zaútočit, vina by byla v každém případě na mně.“ Čingischán ta jeho slova schválil, obdaroval ho a pravil: „Ty číše si vezmi, neboť jsou tvé.“

Po té události, téže zimy, se roznesla pověst, že Tochtoa, vládce Merkitů, který utekl do krajů Barqudžinu, znovu vytáhl. Čingischán se poradil s Džoči-Qasarem, a protože věděl, že pověst je nepodložená, nevěnoval jí pozornost.

Příběh o kurultaji v Sa'ari-ke'er a o tažení na Tajčiuty

Potom na jaře roku bičin, jenž je rokem opice a odpovídá roku 596, se Čingischán a Ong-chán sešli v končinách místa zvaného Sa'ari-ke'er, svolali shromáždění a uspořádali kurultaj.¹⁵ Po kurultaji svorně vytáhli na tažení, aby napadli Tajčiuty. V té době byli vůdci a staršími Tajčiutů Angqu-Ququču, Quril a Qudu'udar a další begové, kteří byli nižší než bratři a příbuzní, jako Tarqutaj-Kiriltuq a jemu podobní. Tarqutaj je jméno a kiriltuq znamená závistivý. Tochtoa-beki, který byl vládcem kmene Merkitů a utekl do krajů Barqudžinu, poslal v té době k Tajčiutům své bratry Qudua a Orčanga na pomoc a výpomoc. Celé to shromáždění se spojilo v krajině Ononu, která je mongolskou stepí. Čingischán a Ong-chán se na ně vrhli a utkali se: tajčiutské kmeny byly poraženy a obrátily se zády; Čingischánova vojska pronásledovala prchající Tarqutaj-Kiriltuqa a Qudu'udara až na místo zvané Engüt-Turas a tam je oba zabila. Angqu-Ququču a bratři Tochtoa-bekiho, Qudu a Orčang, utekli spolu a odešli do Barqudžinu; Quril odešel mezi kmen Najmanů. Význam Angqu-Ququču je „velmi hněvivá služka“; říká se, že on položil základ intrikám a nepřátelství mezi Čingischánem a Tajčiuty.

Příběh o spojenectví Qatakinů a Saldžiutů

[Plný nadpis: „Příběh o spojení kmenů Qatakinů a Saldžiutů, o tom, jak složili přísahu, bojovali s Čingischánem a Ong-chánem, byli poraženi a dali se na útěk.“]

Kmeny Qatakinů a Saldžiutů položily základ nepřátelství s Čingischánem již dříve. Před několika lety k nim Čingischán spolu s Džamucha-sečenem vyslal posla, aby se s ním spojili. Mongolský obyčej v dávných časech byl takový, že zprávy se většinou předávaly slovy uměle rýmovanými a těžko srozumitelnými. Stejným způsobem dali zprávu ústy toho posla. Když posel vyřídil řeč v takovém smyslu, nepochopili ji. Byl tam přítomen jeden bystrý jinoch; ten ji pochopil a řekl jim: „Smysl této řeči je snadný. Čingischán oznamuje, že mongolské kmeny, které jsou nám cizí, se všechny staly našimi přáteli a jsou s námi zajedno. Proto se sluší, abychom se i my, kteří jsme s ním příbuzní, stali jeho přáteli a stoupenci a vzdali mu pozdrav.“¹⁶ Oni však z krajní závisti a zlých úmyslů nesouhlasili, neprokázali poslovi náležitou úctu, vytáhli z kotle skopová střeva, která vařili naplněná krví, jako něco bezcenného, bili jimi posla do tváře, spílali mu a pohrdavě ho poslali zpět. Z té příčiny nepřátelství a nevraživost zesílily.

Předtím již několikrát bojovali a byli zajedno s tajčiutským kmenem, zvláště se syny Qada'an-tajšiho, kteří tvoří zvláštní větev Tajčiutů: s Toda'em, Qurilem a Tarqutaj-Kiriltuqem; pod jejich vedením páchali výstřelky a horlivě se snažili o nepřátelství a nevraživost vůči Čingischánovi. V té době, protože většina tajčiutských kmenů byla zmíněným způsobem pobita a někteří utekli, tito Qatakinové a Saldžiuti se shromáždili a spojily se s nimi kmeny Dörbenů, Tatarů a Kungirátů a vzájemně složily přísahu, nad kterou u Mongolů není důležitější. Ta přísaha spočívá v tomto: šavlí zabijí hřebce, býka, berana a psa zároveň a přitom říkají: „Hospodine! Nebe! Země! Slyš, že skládáme takovou přísahu, a při ní jsou tito samci, kořeny plemen těchto zvířat. Jestliže svého slova nedodržíme a smlouvu porušíme, ať jsme jako tato zvířata.“ Takto přísahali, spojeni zajedno k vedení války s Čingischánem a Ong-chánem. Při jejich výpravě a vytažení poslal Daj-sečen z kmene Kungirátů, otec Alčua, tajně zprávu k oznámení Čingischánovi, že nepřátelé uzavřeli takovou smlouvu a závazek a svorně se vydali vaším směrem.¹⁷

Když Čingischán spolu s Ong-chánem vytáhl od Qutun-nóru, který leží poblíž Ononu, aby tyto kmeny napadl a zahnal, střetl se s nimi na místě zvaném Bujir-nór. Postavili se proti sobě, vstoupili do rozhodující bitvy a velmi tvrdě se bili. Nakonec Čingischán zvítězil a nepřátele porazil.

Příběh o sváru Džacha-gambua s bratrem Ong-chánem

[Plný nadpis: „Příběh o sváru Džacha-gambua s jeho bratrem Ong-chánem, o jeho poradě s některými jeho begy a o jeho odchodu k najmanskému vládci.“]

Potom téže zimy téhož roku Ong-chán přetáhl dále od Kerulenu a přišel cestou Quba-qaja, a ostatní, rovněž kočujíce za ním, šli loveckým kruhem. Jeho bratr Džacha-gambu se radil s jeho begy, s Altun-Ašuqem, El-Quturem, El-Qongqurem a Qulbarim, a pravil: „Tento náš starší bratr je zasmušilé povahy, na jednom místě nevydrží, pro svou zlou povahu zahubil všechny příbuzné a dohnal je k tomu, že odešli do země Kara-Kitajů. S takovým obyčejem a povahou nedá ulusu žít v klidu: jak tedy máme s ním být?“ Altun-Ašuq ta slova neudržel v tajnosti a sdělil je Ong-chánovi. Ong-chán poručil El-Qutura a El-Qongqura chytit, spoutat a přivést domů v okovech. Když je z okovů propustil, řekl El-Quturovi: „Když jsme chodili do země Tangutů, co jsme si tehdy říkali?“ (Nejspíš tehdy od nich bylo řečeno něco takového a byla uzavřena úmluva, že proti němu nebudou jednat.) „Nemyslím jako ty.“ A plivl mu do tváře, a podle jeho příkladu mu všichni přítomní begové plivali do tváře. V té situaci Altun-Ašuq předstoupil a řekl: „Na té poradě jsem byl, avšak neměl jsem v úmyslu kout pikle proti svému vládci a nemyslil jsem z lidskosti na opuštění jeho služby.“¹⁸

Poté Džacha-gambu z té příčiny spolu se čtyřmi předními begy Ong-chánovými, El-Quturem, El-Qongqurem, Narin-Togrilem a Alin-tajšim, přešel na stranu najmanského vládce, nepřítele Ong-chánova, a odešli. Džacha-gambu vyslal z cesty posla k najmanskému vládci a oznámil mu: „Altun-Ašuq mne udal mému bratru Ong-chánovi a učinil mě před ním jako páchnoucí játra a smrdutou mršinu; z té příčiny jsem od něho odvrátil srdce a přicházím do tvých služeb s věrným srdcem.“ Tehdy svorně odešli k Tajang-chánovi, najmanskému vládci. Ong-chán, zůstav od nich odloučen, přezimoval na místě Quba-qaja, a Čingischán přezimoval v končinách čínské země, v krajině zvané Čagačar.

Příběh o tažení na Alaq-Udura

[Plný nadpis: „Příběh o tažení Čingischána proti Alaq-Udurovi, jednomu z merkitských begů, a proti některým tajčiutským a tatarským begům, kteří byli s ním, a o jeho porážce.“]

Potom se Čingischán zabral do válečného podniku proti některým merkitským, tajčiutským a tatarským begům, jejichž jména jsou: Alaq-Udur z Merkitů, Qirqan-tajši z Tajčiutů, Čaqur a Kelbek z Tatarů. Všichni byli hlavami kmenů a ctihodnými muži své doby a shromáždili se v jedno.¹⁹ Zmíněný Alaq-Udur stál v té době v čele sobě rovných, proslulých a ctihodných, a patřil k té skupině, která měla v myslích touhu po velení a snahu o císařskou moc.

V té době žil jeden rozumný a prozíravý stařec z kmene Baja'utů, který říkal: „Sača-beki z kmene Kijat-Jürkinů má vášeň po vladaření, avšak to není jeho věc. Džamucha-sečen, který neustále ozbrojuje jedny lidi proti druhým a strojí různé lsti a přetvářky, aby svou věc prosadil, toho také nedosáhne. Džoči-bere, to jest Džoči-Qasar, bratr Čingischánův, má také takovou vášeň a chce vyniknout silou, mocí, dovedností a střelbou z luku; ani jemu se to však nedostane. Alaq-Udur z kmene Merkitů, který touží po velení a ukazuje velikost a moc, to také nezíská. Tento Temüdžin, to jest Čingischán, má takovou postavu, povahu a schopnost k tomu, aby velel a panoval, a jistě dosáhne královského sídla.“ Ta slova pronášel podle mongolského obyčeje rýmovaně a umně. Nakonec se to stalo tak, jak říkal: Čingischán se stal vládcem a pobil všechny ty kmeny, s výjimkou svého bratra, jak o každém z nich bude pojednáno na svém místě; zde však, protože byla učiněna zmínka o Alaq-Udurovi, byl tento příběh uveden, a my se vracíme k naší řeči.

Když Čingischán vytáhl válečně proti tomu shromáždění a táhl, střetl se s nimi na místě Dalan-nemürges, utkal se s nimi, porazil je, rozprášil a vyplenil; ten dav uprchl. Podruhé se shromáždil na jednom místě. Protože se Džoči-Qasar v tom případě nacházel odděleně od Čingischána, byl při něm Džebe. Kmen Kungirátů dostal chuť a chtěl přijít k Čingischánovi a podrobit se, ale Džebe navedl a podnítil Džoči-Qasara, aby Kungiráty zahnal na útěk. Ti svého úmyslu přijít litovali a přestali důvěřovat; z té příčiny se Čingischán na Džoči-Qasara rozhněval a káral ho.

Příběh o odchodu Kungirátů k Džamuchovi a o jeho povýšení na gürchána

[Plný nadpis: „Příběh o odchodu kmene Kungirátů k Džamucha-sečenovi z kmene Džadžiratů, o tom, jak ho svorně s kmeny Ikiresů, Qatakinů a dalšími povýšili na gürchána, o jejich úmyslu válčit s Čingischánem, o tom, jak se o tom Čingischán dozvěděl, a o jejich porážce.“]

Potom v roce takiqu, jenž je rokem kohouta a připadá na džumádá al-avval roku 597,²⁰ protože Kungiráti byli v chvatu a ztratili hlavu, odešli k Džamucha-sečenovi a po poradě s kmeny Ikiresů, Qorlasů, Dörbenů, Tatarů, Qatakinů a Saldžiutů se shromáždili v krajině řeky Kem a povýšili Džamuchu na gürchána. Význam slova gürchán je „císař sultánů a vladařů“. Když se stal gürchánem, zamýšleli válčit s Čingischánem.

Tu poradu a jejich slova slyšel jeden muž jménem Qoridaj; přišel schválně kvůli jedné důležité věci do domu ke svému švagrovi jménem Merkitaj z kmene Qorlasů a vyjevil mu tu okolnost. Merkitaj tomu Qoridajovi řekl: „Musíš jít a donést ta slova Čingischánovi.“ Dal mu ze svých koní šedého koně, který měl nad uchem bradavici, aby na něj usedl a jel. Qoridaj řekl: „Když mě posíláš, dej mi tedy čilého šedáka, na kterého bych se mohl plně spolehnout.“ Toho koně mu nedal. Qoridaj usedl na zmíněného koně a vydal se na cestu. Cestou dorazil ke kürenu, to jest k vojsku rozloženému dokola v kruhu; náčelníkem toho kürenu byl Qulan-bahadur z kmene Hojinů, to jest lesního lidu – nejspíš byl z kmene Tajčiutů. V době, kdy tam dorazil, nastala noc. Jeden muž jménem Qara-Merkitaj z kmene Qorlasů byl v tom kürenu se svými nökery na stráži. Chytili ho a poznali. Protože Qara-Merkitaj byl nakloněn Čingischánově straně, přispěl mu na pomoc, dal mu rychlého hřebce, poslal ho dál a řekl: „Budeš-li chtít uniknout nepříteli, na tomto koni uprchneš a nikdo tě nedohoní; a bude-li někdo prchat před tebou, dohoníš ho. Na tohoto koně se plně spolehni, sedni a jeď.“ Qoridaj se odtud vydal na cestu. Na cestě se s ním setkal zástup, který vezl k Džamuchovi bílý stan, a chtěl ho chytit. Pustil se však tak, že jim zmizel z očí.

Když dorazil do služeb Čingischánových a oznámil ta slova, Čingischán ihned podnikl válku proti nim, utkal se s Džamuchou na místě zvaném Jedi-Qurqan a porazil ho. Kmen Kungirátů se tam rovněž přišel podrobit.

Potom v roce noqaj, jenž je rokem psa a připadá na džumádá al-avval roku 598 hidžry, na jaře vytáhl Čingischán od břehů řeky zvané Ulqui-Šilügeldžit do války s Anči-Tatary a Čagan-Tatary a vydal zákaz, aby se nikdo nezabýval braním kořisti: až skončí válku s nepřítelem, tehdy seberou kořist a všechnu ji mezi sebou spravedlivě rozdělí.²¹ Qučar, syn Nekün-tajšiho, Altan, syn Qutula-qa'ana, a Daritaj-otčigin, strýc Čingischánův, nedodrželi slovo a zabývali se braním kořisti ještě před skončením věci. Čingischán to neschválil, poslal oba, Qubilaje a Džebeho, a vzal jim kořist zpět. Z té příčiny se jejich srdce zarmoutilo a tajně dostali náklonnost k Ong-chánově straně, takže zaseli zlobu mezi Čingischánem a Ong-chánem; spolu s Ong-chánem bojovali proti Čingischánovi a nakonec byli všichni zabiti.

Příběh o spojenectví Bujuruq-chána a Tochtoy a o jejich zkáze ve sněhové vánici

[Plný nadpis: „Příběh o spojení Bujuruq-chána, bratra najmanského vládce, a Tochtoa-bekiho, vládce Merkitů, s dalšími tatarskými kmeny, Qatakiny a ostatními, o jejich tažení s velkým vojskem proti Čingischánovi a o jejich zkáze od sněhu a vánice.“]

Potom rovněž v zmíněném roce psa, na podzim, najmanský Bujuruq-chán, merkitský Tochtoa-beki, kmeny Dörbenů, Tatarů, Qatakinů a Saldžiutů – jejich vůdcem byl A'uču-bahadur – a vládce kmene Ojratů Qutuqa-beki – toto sdružení bylo totéž, které mnohokrát bojovalo s Čingischánem a Ong-chánem, uprchlo, našlo útočiště u zmíněného Bujuruq-chána a spojilo se s ním – ti všichni zformovali velké vojsko a obrátili tvář k válce s Čingischánem a Ong-chánem.²² Čingischán a Ong-chán ponechali svou stráž na místě zvaném Güj, Čekčer a Čiqurqu. Jeden ze strážných se od zmíněného místa vrátil a oznámil, že se blíží najmanské vojsko. Čingischán a Ong-chán přetáhli od místa Ulqui-Šilügeldžit a šli směrem k Ongu. To místo bylo jurtem Tadžar-aqy u hranic Qara'un-Čidunu.

Toto Ongu je jako Alexandrova hradba, vystavěná na hranici čínské země. Senggüm, syn Ong-chánův, byl na kraji: přišel k vyvýšenině, odkud se sestupem dostane k Ongu. Ještě nedošel k Ongu, když Bujuruq-chán řekl: „To jsou Mongolové: jedním rázem je všechny porazíme.“ Jako předvoj poslal oddíl z najmanského vojska a z mongolských kmenů, které byly s nimi, A'uču-bahadura z kmene Qatakinů a Tochtoa-bekiho bratra Qudua z merkitského kmene. Ten předvoj dorazil k Senggümovi, připravil se k boji, ale nepustiv se do bitvy se vrátil. Senggüm se také pohnul a prošel k Ongu. Oni – Najmani – provedli čáry, aby napadl sníh a nastala vánice. Význam čarování je ten, že odříkávají zaklínadla a kladou do vody kameny různých druhů: to způsobí mnoho deště.²³ Ten sníh a vánice se však obrátily proti nim samým; chtěli se vrátit a vyjít z těch výšin. Zastavili se na místě, které nazývají Köjiten. Je známo, že na tom místě najmanský Bujuruq-chán a zmíněné mongolské kmeny, které s ním byly ve spojenectví, ztratili pro krutou zimu vládu nad rukama a nohama; vánice a tma byly takové, že množství lidí a čtvernožců sklouzlo z výšin a zahynulo.

Čingischán a Ong-chán se zastavili na břehu Aralu, to jest ostrova. V té době Džamucha se sdružením, které ho povýšilo na gürchána a přišlo spolu s Bujuruq-chánem, protože s nimi vyšla taková situace, se podruhé opět přiklonil na stranu Čingischánovu, vyplenil vozy těch kmenů, které ho povýšily na vládce, a přišel do služeb Čingischánových. Čingischán a Ong-chán přešli za Ongu a přezimovali na zimovišti zvaném Abdži'a-ködeger.²⁴ Za starých let bylo to místo zimovištěm Kungirátů; v době, kdy spolu válčili Kublaj-chán a Arik-Böke, svedli na tom místě bitvu. Země je tam bezvodá step; ti, kdo tam žijí, se zásobují sněhem. Té zimy si Čingischán vyžádal pro svého nejstaršího syna Džočiho Senggümovu sestru Ča'ur-beki a Ong-chán Čingischánovu dceru Qodžin-beki pro Tus-buqu, Senggümova syna; ta věc se však nevykonala a nedošlo k ní, proč mezi nimi vzniklo jakési nedorozumění.

Příběh o Džamuchovi u Senggüma a o bitvě u Qaladžin-alat

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Džamucha-sečen šel k Senggümovi, synu Ong-chánovu, a obrátil ho proti Čingischánovi, o jejich spojení s dalšími kmeny a o bitvě Čingischána s nimi na místě Qaladžin-alat.“]

Protože Džamucha byl v podstatě závistníkem a nepřejícníkem Čingischánovým, nesmírným pokrytcem a zločincem, šel v tu příhodnou dobu k Senggümovi a řekl: „Můj starší bratr Čingischán je zajedno s Tajang-chánem, vaším nepřítelem, a neustále k němu posílá posly.“ Svým teplým dechem vštípil ten smysl do Senggümovy duše a Senggüm tomu upřímně uvěřil. Ujednal s ním: „Až Čingischán zaútočí, naše vojska se vrhnou ze stran a porazíme ho.“²⁵ Protože Čingischánův strýc Daritaj-otčigin a jeho bratranci Altan, syn Qutula-qa'ana, a Qučar, syn Nekün-tajšiho, jak bylo zmíněno, se na něho rozhněvali za to, že proti ustanovení vzali ve válce s Tatary kořist a Čingischán jim ji odňal, přidali se i oni k Senggümovi; a Tagaj-Qulaqaj z kmene Mangqutů a Muqur-Qa'uran, hlava kmene Adarkinů z Nirunů, se s tím shromážděním spojili, aby Čingischána porazili.

V té době táhl Senggüm odděleně od otce k místu, které nazývají Alat. Vyslal jako posla k otci jednoho ze svých begů jménem Sajiqan-Töde'en a zařídil to tak, aby se Čingischán a jeho vojsko ocitli promícháni se Senggümem a jeho vojskem. Hledal k tomu cíli příhodnou příležitost a radil se s Džamuchou. Džamucha nazýval Senggüma andou; s Čingischánem byli rovněž andy. Ústy zmíněného posla dal Senggüm zprávu: „Tento člověk, který ti prokazuje přátelství a náklonnost, syn Ölün-eke, to jest Čingischán, zamýšlí takovou a takovou věrolomnost; rozhodli jsme se ho předejít a porazit.“ Ong-chán to slovo důrazně odmítal a neschvaloval; řekl: „Džamucha je tlachal, člověk bez cti, nezasluhující důvěry; jeho slova se nemají poslouchat.“ Mezitím uplynulo několik dní: Čingischán se od nich oddělil a utábořil se dále.

Podruhé, na jaře roku prasete, odpovídajícího roku 599,²⁶ vyslal Senggüm k otci posla a s krajním přeháněním mu vzkazoval: „Jak je možné, že lidé rozumní, kteří mají uši a dalekozraké oko, nedbají slov, která se říkají?“ Když Ong-chán uslyšel tu nadsázku, řekl: „Stali jsme se s ním andy a několikrát nám prokázal pomoc a šlechetnost majetkem i vším. Jak bychom proti němu mohli něco zamýšlet? Co mám říci? Ať vás zdržuji jakkoli, neposloucháte. Říkal jsem, že ve stáří mi upevnil kosti na jednom místě. Nyní, když mé řeči neposloucháte – jak tu věc chcete vykonat? Je-li to Boží vůle, čarujte!“ Řekl takové slovo a nesmírně se zarmoutil.

Potom tajně zapálili travnaté místo, kde se nacházel Čingischán. Protože nevěděl, jak se věc má, uvažovali takto: „Dříve si přál naši dceru Ča'ur-beki pro svého syna Džočiho, a my jsme ji nedali. Nyní pošleme a vzkážeme, že dceru dáváme; ať přijdou, vystrojí hostinu a dají koně, abychom je snědli. Až přijde, chytíme ho.“ Poslali v té důležité věci Ukdaj-kundžata. Stolníka (bökä'ül) totiž v jazyce Najmanů a některých Mongolů nazývali kunsat, Mongolové pak kundžat.

Když Čingischánovi došlo pozvání, vydal se na cestu se dvěma nökery. Cestou se zastavil v domě Mönglik-ečigeho z kmene Qongqotanů, který byl otcem Teb-tengriho, zašel k němu a tam přespal. S Mönglik-ečigem se poradil; ten mu dal odpověď: „Naši čtvernožci zhubli; vykrmíme je a pošleme jednoho člověka, aby hostinu vystrojil a jedl koně.“ Čingischán poslal posla zpět a sám se vrátil domů.²⁷

Potom Ong-chán a Senggüm zamýšleli vytáhnout válečně na Čingischána, který o té věci nevěděl. Jeden z předních begů Ong-chánových, jménem Jeke-Čeren, šel domů a řekl své ženě, jménem Alaq-Jidun: „Kdyby šel někdo o té chystané události oznámit Čingischánovi, jistě by takovému člověku prokázal mnoho dobrého a úcty.“ Žena mu na to odpověděla: „Aby tvé zmatené řeči, které vedeš, někdo neslyšel a nepokládal je za pravdu!“ Pasák koňského stáda z pasáků Čerenových přišel od stáda a přinesl mléko; jmenoval se Kišlik. Stál venku a tu řeč slyšel. Řekl svému druhovi Badajovi: „Slyšel jsi, co říkají?“ Čerenův syn, jménem Narin-Kejen, stál venku a brousil pilníkem šíp; slyšel tu řeč, která šla mezi otcem a matkou, a řekl: „Ó němí! Jaká to slova mluvíte a vyzrazujete tajemství?“ Badaj pochopil a řekl Kišlikovi: „Poznal jsem, jaká je to věc.“ Oba se ihned vydali na cestu a oznámili to Čingischánovi.²⁸ Společenství tarchanů, kteří jsou nyní známí – Chorezmi-tarchan, Tuman-tarchan a Sadaq-tarchan –, pochází z rodu toho Kišlika a Badaje: od té doby až dosud se oni, jejich kmen a pokolení z té příčiny stali tarchany a předními begy.

Potom, když Čingischán ta slova dobře pochopil, sám se postavil na místě zvaném Aral, vozům přikázal odtáhnout směrem k pahorkům Šilügeldžit a všechny poslal na stráž k místu Ma'u-ündür, za horu. Ong-chán přišel před horu Ma'u-ündür, na místo, kde rostly červené topoly a které Mongolové nazývají Hula'an-burqat. Dva nökeři z nökerů Alčidaj-nojana, jeden jménem Tajču a druhý Čigidaj-jadir, odvedli koně do stáda: uviděli nepřítele, ihned utíkali a oznámili to Čingischánovi, který bezstarostně pobýval na místě Qaladžin-alat.²⁹ Ihned vytáhl, a když slunce vystoupilo do výše jednoho kopí, vojska obou stran se sešikovala proti sobě.

Protože Čingischán měl málo vojska, kdežto Ong-chán mnoho, radil se s begy: „Jak si počneme?“ Mezi begy, kteří tehdy byli v jeho službě, byl jeden Kehetej-nojan z kmene Uru'utů a jeden Qujildar-sečen z kmene Mangqutů, příbuzní jeden druhého: v době, kdy kmeny Uru'utů a Mangqutů změnily srdce, odpadly od Čingischána a spojily se s kmenem Tajčiutů, oba ti nevstoupili do odboje, provázeli ho a prokazovali mu služby. Když Čingischán svolal radu, Kehetej-nojan přejížděl bičem po hřívě koně, byl zamyšlen a na pochybách a neměl určité odpovědi. Qujildar-sečen byl Čingischánovým andou. Řekl: „Cháne, můj ando! Vyrazím a na tom pahorku, který je za nepřítelem a nazývá se Köjiten, vetknu do země svou korouhev a ukážu svou zmužilost; zemřu-li, mám dva či tři syny: Čingischán je může vychovat a vypěstovat.“ […] rovněž z rodu Mangqutů řekli: „Co je třeba? Měj důvěru! Vyrazíme na ně, dokud Pán Nejvyšší nějakým způsobem nedá zdar.“³⁰ Zkrátka, Qujildar vyrazil tak, jak řekl: Nejvyšší Stvořitel mu dal pomoc a cestu, takže prolétl za nepřítele a vetkl svou korouhev do země na tom pahorku Köjiten.

Čingischán a ostatní begové podnikli společně útok: nejprve zahnali na útěk kmen Džirginů, jeden z kerejtských kmenů, který byl nejlepším vojskem Ong-chánovým. Potom porazili kmen Tongqajitů, kteří jsou rovněž z Kerejtů; potom porazili Qori-Šilemün-tajšiho, který byl jedním z předních begů Ong-chánových, a byli blízko toho, aby pobili Ong-chánovy zbrojnoše a tělesné strážce. Senggüm podnikl útok; šíp ho zasáhl do tváře: z té příčiny kerejtské vojsko ztratilo šik, zastavilo se a nastal všeobecný zmatek, strach a rozpaky. Ta bitva je známá a proslulá u mongolských kmenů a ještě nyní se v příbězích říká „bitva u Qaladžin-alat“. Ta země leží na hranicích čínské země.

Pro jejich početnost nemohl Čingischán vydržet a ustoupil. Když se vrátil, větší část vojska se od něho oddělila: šel směrem k Baldžuně. Bylo to místo, kde bylo několik malých pramenů, které pro ně a jejich čtvernožce nestačily; z té příčiny dobývali vodu z bahna a pili ji. Potom odtud vyšli a šli na místo, které bude zmíněno. Společenství, které bylo v té době s Čingischánem u Baldžuny, bylo malé; nazývají je baldžuntu, to jest byli v tom tábořišti spolu s ním, neodloučili se od něho, mají pevná práva a jsou odlišeni od ostatních. Když odtud vyšli, opět se k němu shromáždila některá vojska a kmeny, jak bude řečeno.³¹

Příběh o podrobení Terge-Emela z Kungirátů

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Čingischán vyslal poselství k Terge-Emelovi, begu kungirátského kmene, a jak ten se svými přívrženci a lidem přijal poddanství.“]

Potom, když se Čingischán vracel z bitvy u Qaladžin-alat, shromáždili se na místě u řeky zvané Or-müren, v končinách Keltegej-qada – je to velká řeka a hřbet –, tam, kde se nachází sídlo kmene Tagačarova. Spočítali vojsko: bylo čtyři tisíce šest set mužů. Odtud táhli rozděleni na dva oddíly podél břehů řeky Qalqa: dva tisíce tři sta mužů táhlo s Čingischánem po jedné straně zmíněné řeky a druhých dva tisíce tři sta mužů s kmenem Uru'utů a Mangqutů po druhé straně.³² Táhli po proudu řeky a cestou přišli do končin tábořiště Terge-Emela, jednoho z begů kungirátského kmene. Poslali k němu posla se vzkazem: „Dříve jsme byli andy a švagry. Oni mají cestu strýcovství: vstoupí-li do mírných vztahů, budeme i my mírní a přátelé; začnou-li nepřátelství, budeme i my nepřátelit.“ Když v odpověď řekli příznivá slova, projevili poslušnost a přidali se, Čingischán se na tom pochodu zastavil poblíž jezera a říčky, které nazývají Tüngge-nór a Quruqa-qorgan, rozložil tábořiště a nechal odpočinout a zotavit se z cesty.

Příběh o poselství Čingischána Ong-chánovi

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Čingischán vyslal posla k Ong-chánovi a připomněl mu nároky, které si u něho zasloužil.“]

Potom Čingischán určil k poselství k Ong-chánovi muže z kmene Ildürginů jménem Arqaj-Džeün a dal mu vzkaz:³³

„Nyní jsem se zastavil u Tüngge-nóru a Quruqa-qorganu; tamní tráva je dobrá a moji koně zesílili. Nyní tedy, ó cháne, můj otče! Kdysi, za dávných časů, když ti tvůj strýc Gürchán řekl: ‚Místo mého staršího bratra Bujuruq-chána jsi mi nenechal a oba mé bratry, Taj-Temür-tajšiho a Buqa-Temüra, jsi zahubil,‘ z té příčiny tě přinutil k útěku, zahnal tě do úzkého místa, které nazývají Qara'un-Qabčal, a obklíčil tě. Vyšel jsi odtud s několika lidmi – a kdo tě vyvedl, ne-li můj otec, který spolu s tebou udeřil na vojsko? Ještě jeden muž z kmene Tajčiutů, jménem Udur-nojan, a druhý, Bugači, šli oba s několika lidmi spolu s tebou, a odtud odešli na místo a do stepi zvané Qara-buqa; prošedše ji, nechali potom za sebou místo zvané […], prošli místem Qulanan-Tulangutu, a prošedše soutěskou, šli na místo, jehož jméno je Kušaur-nór. Tam hledali tvého strýce Gürchána; Gürchán se nacházel na místě zvaném Gurban-Telesüt. Odtud ho přinutili k útěku, takže se spasil útěkem. Neví se, zda s dvaceti či s třiceti muži odešel do země Qašin, a potom už nikdy nevyšel ven ani se neukázal. Můj blažený otec takto vzal Gürchánovi panství a dal ti je, a proto ses s mým otcem stal andou; to je také příčina, proč tě nazývám chán-otče. Toto je tedy první nárok z nároků na vděčnost, které u tebe mám.³⁴

A dále, ó cháne, můj otče! To, co bylo z tvých lidí skryto a utajeno a kde zapadá slunce, zmizelo ti – uprostřed země Džavqut jsem hlasitým hlasem a zvučným křikem volal Džacha-gambua andu, a dávaje znamení sejmutím čapky jsem ho přivolával, to jest přivolával jsem ho rukou, a na to znamení jsem přivedl Džacha-gambua andu. Když jsem ho přivedl, můj nepřítel si na oplátku zasedl do zálohy: bojovníci kmene Merkitů podruhé zahnali Džacha-gambua andu na útěk; z lidskosti jsem ho vysvobodil. Člověka, který vyvedl Džacha-gambua andu ze země Džavqut, to jest z čínské země, a vysvobodil ho z rukou Merkitů – jakpak by ho zabili? Já jsem pak kvůli tobě zabil svého staršího bratra a zahubil mladšího. Řeknou-li: kdo jsou ti? Sača-beki, který byl mým starším bratrem, a Tajču-Quri, který byl mým mladším bratrem – ti to jsou. To je další z mých nároků.³⁵

A dále, ó cháne, můj otče! Jako slunce, vyšlé zpod mraku, přišel jsi ke mně, a jako oheň, tiše vyšlehnuvší ven, vyšel jsi přede mne: tvůj hlad jsem nenechal trvat do poledne a plně jsem tě nasytil, a ani jeden měsíc jsem tě nenechal v nahotě, všechno jsem přikryl. Řeknou-li: jaký je toho smysl? Řekni: ten, že jsem svedl bitvu na místě zvaném Březový pahorek, to jest na místě, kde byly břízy, za místem zvaným Müriče-se'ül; vyplenil jsem kmen Merkitů, vzal jsem jejich stáda koní i dobytka, stany, tábor a všechny jejich dobré šaty a dal jsem to tobě. To, co jsem učinil, když jsem nenechal tvůj hlad přejít přes polovinu dne a tvou nahotu přes jeden měsíc – to je můj třetí nárok na tebe.³⁶

A potom dále, v době, kdy se kmen Merkitů nacházel ve stepi Buqur-ke'er, vyslal jsem k Tochtoa-bekimu posla, aby vyzvídal a zjistil stav věcí. Protože se naskytla příhodná příležitost, nepočkal jsi na mne, přede mnou jsi ho zahnal na útěk a zajal jsi tam Tochtoa-bekiho ženy, Qutuqtaj-chatun a Ča'alun-chatun; odvedl jsi Tochtoova bratra Qudua a jeho syna Čila'una, oba; vzal jsi celý ulus a kmeny Uduit-Merkitů, a mně jsi nedal nic. Potom, v době, kdy jsme napadli Najmany a utkali se s nimi na místě Baj-Baraq-belčir, Qudu a Čila'un, které jsi oba odvedl a kteří se s tebou smířili, podruhé uprchli s vojskem a čeledí. Tam jednou Kökse'ü-Sabraq, který stál na letním tábořišti, přitáhl spolu s Najmany a vyplenil tvůj ulus; v takové situaci jsem poslal Bo'orčua, Mukaliho, Boroqula a Čila'una, všechny čtyři: vzal jsem tvůj ulus zpět a odevzdal ti ho. To je čtvrtý z mých nároků.

A dále: odtud jsme spolu přišli na místo u řeky Qara, tam kde se nachází Hula'an-boldaut, poblíž hory, jejíž jméno je Džorqal-qun. Tam jsme uzavřeli smlouvu, že vystrčí-li mezi námi had, který má žihadlo i zub, své žihadlo a zub, neoddělíme se jeden od druhého, dokud se nevysvětlíme jazykem, ústy a zuby; to jest, řekne-li mezi námi někdo nějaké slovo úmyslně či neúmyslně, pak dokud se nesejdeme a nevyšetříme to sporem a ověřením, nebudeme to pokládat za pravdu, nezměníme své srdce a neoddělíme se jeden od druhého. Nyní mezi námi někdo řekl slovo s úmyslem, a ty ses, aniž ses se mnou sešel a aniž jsi vedl rozpravu a ověření, ode mne oddělil, uznal to slovo za pravdivé a spolehl ses na ně.

A dále, ó cháne, můj otče! Potom jsem vzlétl jako raroh k hoře Džurqu, přešel jsem Bujir-nór: chytil jsem pro tebe jeřáby, kteří mají nohy modré a popelavé barvy. Řekneš-li: kteří to jsou? – Kmen Dörbenů a Tatarů. Jindy jsem se stal modrým rarohem s prsy jako luk, přešel jsem za Köke-nór, chytil jsem pro tebe modré jeřáby s modrýma nohama a dal ti je. Řekneš-li: kdo jsou ti? Kmeny Qatakinů, Saldžiutů a Kungirátů. A nyní jsou to právě ti, s jejichž pomocí mě strašíš. To je další z mých nároků na tebe.³⁷

A dále, ó cháne, můj otče! Jaký nárok sis na mne zasloužil, jaký užitek jsi mi přinesl? Já však mám na tebe všechny tyto nároky a několik výhod jsem ti zjednal. Ó cháne, můj otče! Proč mě strašíš? Proč nesedíš klidně a v odpočinku? Proč nedopustíš, aby tvé snachy a synové sladce spali? Já, tvůj syn, jsem nikdy neříkal, že můj podíl je malý a že chci víc, nebo že je špatný a že chci lepší. Zlomí-li se u nějaké káry jedno ze dvou kol, nemůže se hnout. Vysílí-li se vůl u káry a kára zůstane s ním sama – odpřáhnou-li ho a pustí, zloděj ji ukradne; a neodpřáhnou-li ho a nechají ho u káry, vyhladoví a zajde. Zlomí-li se jedno ze dvou kol káry a vůl bude chtít táhnout, nemůže táhnout; vynaloží-li krajní úsilí, aby ji táhl, bude mít šíji rozedřenou; z té příčiny se bude nadarmo lopotit do větru a vysílí se. Jako ta dvoukolá kára – byl jsem jedním kolem tvé káry.“

Takové bylo poselství, které Čingischán poslal Ong-chánovi. Poselství, které poslal zvlášť Altanovi a Qučarovi, bylo toto:

„Vy oba jste mysleli, že mě zabijete a necháte ležet pohozeného ve tmě na zemi, nebo mě ukryjete pod zemí. Předtím jsme hned napoprvé řekli dětem Bartan-bahadura a Sača-bekimu a Tajčuovi: ‚Jakpak zůstane naše tábořiště Onon-müren bez vládce?‘ Vynaložil jsem mnoho úsilí a námahy a řekl jsem: ‚Buďte vy králem a chánem.‘ Nesvolili jste. Byl jsem přiveden do krajní tísně. Tobě, Qučare, jsem řekl: ‚Ty jsi syn Nekün-tajšiho; mezi námi buď ty chánem.‘ – Nestal ses chánem. Tobě, Altane, jsem řekl: ‚Ty jsi syn Qutula-qa'ana, který byl králem: nyní buď také ty králem.‘ – Ani ty ses jím nestal. Když jste mi s velkým naléháním řekli: ‚Buď ty chánem,‘ stal jsem se na vaše slovo chánem a řekl jsem: ‚Tábořiště a sídlo předků a dědů nenechám vyhladit, nedám zaniknout a nepokazím jejich cestu a řád.‘ Myslel jsem, že když jsem králem a stal jsem se předákem vojska pro mnoho zemí, je nezbytný závazek k přívržencům; bral jsem mnoho stád koní i dobytka, vozů, žen, chlapců a lidí a dával jsem je vám; pro vás jsem na stepním honu pořádal přehánění a obkličování zvěře a hnal jsem k vám horskou zvěř. Vy, Altane a Qučare, oba nedovolte nikomu, aby se usazoval u pramenů tří řek.“³⁸

Potom Čingischán přikázal: „Řekněte Togrilovi:

‚Můj mladší bratře Togrile! Jsi otrokem z doby mých otců a dědů. V tom smyslu jsem tě nazýval mladším bratrem, že Toqta-bo'ola, který byl dědem tvého otce, přivedli jako kořist oba, Čaraqa-lingqum a Tumbinaj-qa'an. Syn Toqta-bo'ola byl Sübegej-bo'ol; syn Sübegej-bo'ola Kököčü-Qirsa'an; syn Kököčü-Qirsa'ana Jeke-Qongtaqar; jeho syn jsi ty, Togril. Ulus, který chceš vzít – i kdybys vzal také můj ulus, Altan a Qučar ti ho oba nedají a nedopustí to. Každý z nás chtěl pít z modré číše chána-otce jako první; mysleli jste, že snad já za časného jitra vypiji dříve než všichni, a všichni jste záviděli. Nyní dopijte světle modrou číši a pijte: ty, můj mladší bratře, kolik jen dokážeš vypít.³⁹

Nyní, Altane a Qučare, vy oba, kteří jste se přidali k mému blaženému otci, buďte s ním; nedopusťte, aby se řeklo, že věc, která se předtím stala, se stala skrze Džaut-quriho. Učiňte tak, abyste, až se vám nedostane, mi připomněli, že chán, můj otec, se brzy rmoutí a není stálý. Jestliže je někdo mnou rychle omrzen, ať je rychle omrzen i vámi. Protože jste vstoupili do jeho družiny, je třeba, abyste letošní rok vydrželi; jistě budoucí zimu vydržíte.‘“

Potom Čingischán řekl: „Ó cháne, můj otče! Pošli posly. Když je pošleš, bude lepší, pošleš-li Altun-Ašuqa a Qulbariho, oba; a ne-li je, pošli z těch dvou jednoho. Tam zůstal v den bitvy černý valach Mukali-bahadura se stříbrnou uzdou a sedlem: pošli ho také s nimi. Ať také Senggüm anda pošle Bilge-bekiho a Töde'ena, oba, a nepošle-li oba, ať pošle jednoho z nich. Ať také Džamucha anda pošle dva posly. Ať také Čula a Qadži'un oba pošlou dva posly. Ať také Ačiq a Širün oba pošlou posly. Ať také Ala-buqa a Dajir oba pošlou posla. Ať také Altan a Qučar oba pošlou posla. Až ti poslové přijdou, půjdu-li přední cestou, ať mě hledají na cestě u Bujir-nóru, v horní části řeky. Půjdu-li zpáteční cestou, vyjdu cestou přes Qychar-Qalturqan […] a sestoupím: na tom místě ať mě přijdou hledat.“⁴⁰

Když poslové přišli a tu řeč Ong-chánovi řekli, Ong-chán pravil: „Pravda je na jeho straně a nespravedlnost se stala jemu. Ale odpovědět na to umí můj syn Senggüm.“

Příběh o Senggümově odpovědi: „Budeme bojovat; kdo zvítězí, bude chánem“

Senggüm řekl: „On, který mě nazýval andou, nazýval mě tochtoa-bö'e; mého otce, kterého nazýval chánem-otcem, nazýval kidu'ači ebügen, vrah-stařec. Kam bychom posílali posly? Budeme válčit: zvítězí-li on, náš ulus bude jeho; zvítězíme-li my, jeho ulus bude náš.“ Řekl toto slovo. Svým předním begům, Bilge-bekimu a Töde'enovi, oběma přikázal: „Vytáhneme s vojskem; rozviňte korouhve, bijte do bubnů, vyveďte běhouny, abychom podnikli útok a vydali se na Čingischána.“⁴¹

Příběh o Baldžuně a o podrobení velkého kmene Kungirátů

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak velký kmen Kungirátů přijal poddanství a vstoupil do služeb Čingischánových na místě, kde pil vodu Baldžuny, a jak se k němu shromáždili a podrobili další begové a kmeny.“]

Když Čingischán vyslal posla k Ong-chánovi, podrobil si všechny nejpřednější z kmene Kungirátů a šel k Baldžuně. Kmen Qorlasů zahnal na útěk Butua z Ikiresů; uprchnuv před nimi, připojil se Butu na tom místě k Čingischánovi a pobývali tam spolu a pili vodu Baldžuny.⁴² V té době se Džoči-Qasar nacházel odděleně od Čingischána: vojsko Ong-chánovo mu vyplenilo ženy a děti na místě Qara'un-Čidun. Skryl se útěkem a byl tak bez prostředků a pomoci, že vařil mršiny a nečistoty, jimi se živil a od té potravy zeslábl. Dorazil do tábořiště u Baldžuny k Čingischánovi.

Ong-chán po předchozí bitvě, kterou svedl s Čingischánem na místě Qaladžin-alat, přišel na místo Qit-Qulqat-alat. Daritaj-otčigin, strýc Čingischánův; Altan-Dže'ün, syn Qutula-qa'ana, strýce Čingischánova otce; Qučar-beki, syn Nekün-tajšiho, strýce Čingischánova; Džamucha z kmene Džadžiratů; kmen Ba'arinů; Sügegej; Togril z rodu Toqta-bo'ola; Tagaj-Qulaqaj, kterého nazývali Tagaj-kehürin, z kmene Mangqutů; Qutu-Temür, beg tatarského kmene – ti všichni se spojili a uspořádali poradu: „Podnikněme noční přepad na Ong-chána a buďme sami vládci: nepřidáme se ani k Ong-chánovi, ani k Čingischánovi a nepokloníme se.“ Ta zpráva došla k Ong-chánovi: napadl je a vyplenil je; z té příčiny se Daritaj-otčigin, kmen Ba'arinů, kmen Saqajitů, jeden z kerejtských kmenů, a kmen Tongqajitů podrobili Čingischánovi; Altan-Dže'ün, Qučar-beki a Qutu-Temür z Tatarů odešli k najmanskému Tajang-chánovi.⁴³

Příběh o tažení od Ononu a o konci Ong-chána

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Čingischán vytáhl od řeky Onon do války s Ong-chánem, o porážce Ong-chána, o jeho zabití v zemi Najmanů rukou Qori-Sübečiho, jednoho z begů Tajang-chánových, o zabití Senggüma rukou Qylyč-Qary, bega kmene Qalačů, a o nastoupení Čingischána na trůn.“]

Čingischán v létě zmíněného roku prasete, odpovídajícího roku 599, pil vodu Baldžuny; na podzim téhož roku odtud vyšel, a shromáždiv přívržence a stoupence v horním toku řeky Onon, zabral se úmyslem napadnout Ong-chána. Qali'udara z kmene Džürjatů a Ča'urqana z kmene Urjangqatů – oba byli známí jako nökeři oddaní Džoči-Qasarovi – vyslal jako posly k Ong-chánovi jménem Džoči-Qasarovým a naučil je říci: „Poslal nás Džoči-Qasar. A on říká: ‚Mé srdce se odvrátilo od mého staršího bratra: ať jsem sebevíc chtěl najít k němu cestu a východ, nemohl jsem se nijak dostat k tomu, abych se s ním spojil. Slyšel jsem, že má žena a mé dítě jsou u chána, mého otce; již dosti dlouho je mým příbytkem suché proutí a tráva, mou podhlavnicí cihly a kamení a toulám se osamělý, bez přítele a důvěrníka. Vložil jsem naději v chána, svého otce, a tajně jsem poslal tyto posly k chánovi a přeji si svůj kmen, vojsko, ženu a děti. Až dosáhnu své čeledi, pokořím se, podrobím a předstoupím s upřímným srdcem.‘“⁴⁴

Ong-chán, protože ti poslové byli Džoči-Qasarovými vlastními a známými lidmi a on je odedávna znal při něm, nijak si nepomyslil, že by je Čingischán poslal podvodně a tak je naučil; a protože se v té době Čingischán nacházel v nejisté situaci a Džoči-Qasar se toulal bez přístřeší, byl pevně přesvědčen, že ta slova jsou čistě pravdivá a upřímná; přijal je příznivě, prokázal poslům čest a poslal je zpět. Spolu s nimi poslal ze svých nökerů jednoho jménem Itürgen. K přísaze vypustil trochu krve do rohu, který uchovávají k přípravě klihu, a poslal ji po nich: neboť mongolský obyčej je takový, že si přísahu navzájem vyjadřují pitím krve.

Všichni tři se spolu vydali na cestu a šli po silnici. Čingischán šel z opačné strany s vojskem, aby napadl Ong-chána. Náhle padl Qali'udarův zrak na Čingischánovu korouhev: pomyslil si, aby ji snad neuviděl i Itürgen a neuprchl, protože měl dobrého koně. Ihned sesedl a vzal přední nohu svého koně pod záminkou, že se mu do kopyta dostal kámen a kulhá. Přiměl Itürgena sesednout a řekl: „Podrž přední nohu mého koně, než mu vyčistím kopyto.“ Itürgen vzal přední nohu do rukou a on ji několikrát čistil, takže se Itürgen zabavil tím. Náhle přitáhl Čingischán s vojskem, promluvil k Itürgenovi a poslal ho k Džoči-Qasarovi, neboť ten zůstal v té válce pěší, protože mu odvedli čeleď.⁴⁵ Čingischán pustil ty dva posly vpřed jako průvodce, v noci se nezastavoval a stále táhl. Na místě zvaném Džedžer-ündür dostihl Ong-chána a vstoupili do bitvy. Porazil Ong-chána a vzal celé kerejtské království i vojsko.

Ong-chán a jeho syn Senggüm se dali na útěk a odešli s nějakým počtem lidí. Ong-chán cestou říkal: „Od člověka, od něhož jsem se neměl oddělovat, jsem se oddělil; anebo jsem se vzdálil od člověka, od něhož se vzdálit bylo namístě. A všechno toto odloučení, žal, neštěstí, strádání, toulání a bezmoc zakouším z ruky člověka s nafouklou tváří.“ Tím slovem narážel na svého syna Senggüma, jehož tvář a líce měly takový vzhled: z přílišného zármutku užil takového výrazu k jeho popisu místo jeho jména.⁴⁶ Na tom útěku a vzdalování dorazil cestou do země Najmanů, na místo zvané Nekün-usun. Dva begové Tajang-chána, najmanského vládce, jeden jménem Qori-Sübeči a druhý Tüng-Ša'al, kteří tam byli v těch končinách na stráži, ho tam chytili a zabili. Jeho hlavu odnesli svému vládci Tajang-chánovi.

Tajang-chán takový čin neschválil a řekl: „Takového velikého stařeckého vládce, proč jste ho zabili? Bylo třeba přivést ho živého.“ Přikázal Ong-chánovu hlavu okovat stříbrem a nějaký čas ji kladl na svém trůně na znamení úcty a projev cti, jak je vše vyloženo v oddílu o Kerejtech a v oddílu o Najmanech.

Senggüm, syn Ong-chánův, v tu dobu, když jeho otce chytili a zabili, utekl, vyšel ven skrze vesnici zvanou Išiq-balgasun, skrze končiny Čöl se dostal na okraj mongolské země a odtud odešel do země Buri-Tibet, to jest země Tibet. Některé z těch zemí vyplenil; nějaký čas tam žil a pustošil je. Kmeny a obyvatelé Tibetu se shromáždili a obklíčili ho na jednom místě, aby ho chytili, ale on se odtud skryl, unikl z rukou toho kmene a utekl. Přišel do končin země Chotan a Kašgar, na místo zvané Kusaqu-Čar-kuša. Jeden z begů kmene Qalačů, jménem Qylyč-Qara, který byl begem a správcem toho místa, ho chytil a zabil. Říká se, že ten beg potom zajal Senggümovu ženu a dítě, poslal je do služeb Čingischánových a stal se mu poslušným a podřízeným.⁴⁷

Takový byl konečný osud vládců kerejtských kmenů, konec blahobytu té dynastie a vyhasnutí jejich rodu a linie.

Příběh o nastoupení Čingischána na chánský trůn

[Plný nadpis: „Příběh o nastoupení Čingischána na chánský trůn poté, co svrhl Ong-chána, jenž byl ctihodným vládcem, a o upevnění královské vlády v jeho rukou.“]

Když Čingischán porazil vojsko Ong-chánovo, rozbil ho i s jeho synem a obrátil na útěk, kerejtské kmeny se mu podrobily a tu oblast a ulus přivedl pod svou moc. V zimě toho roku, který je rokem prasete, odpovídajícím roku 599 hidžry, se na místě zvaném Teme'en-ke'er zabral lovem, a vrátiv se jako vítěz a přemožitel z války, přišel radostný a šťastný do svých sídel a do požehnaných ord. Protože mu bylo dáno tak veliké vítězství, královská vláda se v jeho rukou upevnila a kmeny ze všech stran přijaly poddanství, uspořádal veliké shromáždění, a na poděkování za to veliké dobrodiní vydal dobré a pevné zákony (jasaq) a šťastně usedl na chánský trůn.⁴⁸